23 Co 28/2022- 334

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Denemarkové a soudkyň Mgr. Patricie Adamičkové a JUDr. PhDr. Aleny Novotné, Ph.D. v právní věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na nákladech odvolacího řízení [částka], a to do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám advokáta JUDr. [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] se zákonným úrokem z prodlení od [datum] do zaplacení (I.), dále uložil povinnost žalobci zaplatit žalované do tří dnů od právní moci rozsudku na náhradě nákladů řízení [částka] k rukám právního zástupce žalované (II.).

2. Žalobce se domáhal proti žalované jako bývalému zaměstnavateli zaplacení částky [částka] s příslušenstvím s odůvodněním, že byl u žalované zaměstnán na základě pracovní smlouvy ze [datum], vykonával původně činnost ředitele korporace (při sjednání šestiměsíční zkušební doby a konkurenční doložky na dobu [anonymizováno] měsíců po skončení pracovního poměru), následně došlo s účinností od [datum] ke změně pracovní smlouvy formou dodatku, došlo ke změně pracovní pozice žalobce na pozici provozní ředitel, rovněž došlo ke změně mzdy, ta byla dohodnuta v částce [částka] měsíčně, došlo k dohodě ohledně konkurenční doložky tak, že žalobce se zavázal po dobu 6 měsíců od skončení pracovního poměru zdržet se v České republice i dalších zemích střední a [anonymizována dvě slova] výdělečné činnosti, která by byla shodná či obdobná s činností žalované, žalovaná se zavázala platit žalobci aktuální měsíční mzdu (po odpočtu případných daní a zákonných srážek), současně bylo dohodnuto odstoupení od konkurenční doložky s blíže specifikovaných důvodů; dne [datum] doručil žalobce zaměstnavateli výpověď, výpovědní lhůta uplynula dnem [datum]. Dne [datum] bylo žalobci doručeno odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky s odůvodněním, že s ohledem na hodnotu informací, poznatků a znalostí zaměstnance by nebylo přiměřené a účelné, aby žalovaná vynucovala sjednaný zákaz konkurence vůči žalobci a hradila mu za to peněžité vyrovnání; odstoupení od konkurenční doložky žalobce odmítl převzít a podepsat. Dle žalobce byl tak omezen v hledání nového zaměstnání, kdy i s ohledem na krátkou dobu před skončením pracovního poměru pokládal žalobce odstoupení žalované za neplatné; poukázal i na okolnosti známé zaměstnavateli při uzavření konkurenční doložky, kdy konkurenční doložka prioritně měla směřovat k ochraně zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel toto nepochybně vyhodnotil. Podle žalobce představovalo nabyté know-how informace o vlastnických poměrech u žalované, jejich rozdělení mezi jednotlivé společníky, dále údaje o plánované expanzi v ČR a plánované způsoby její realizace a financování, schvalování nových projektů v ČR, standard zařízení v rámci skupiny žalované, finanční modely nových zařízení, jejich strukturu a klíčové ukazatele včetně provozních procesů jednotlivých zařízení, jejich nastavení i kontroly a unikátní projekty v oblasti sociálních služeb.

3. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, kdy nesporovala okolnosti uzavření původní pracovní smlouvy včetně dodatku a sjednání konkurenční doložky. Poukazovala přitom na skutečnost, že zaměstnavatel je společností zaměřenou na poskytování služeb v domovech pro seniory a v domovech se zvláštním režimem, kdy provozování takového domova vyžaduje specifické know-how; zásadní úlohu při zajišťování standartu kvality má přitom provozní ředitel, tuto funkci žalobce vykonával od [anonymizováno] [rok], když ve své předchozí činnosti se u zaměstnavatele zaměřoval na zpracování právní agendy žalované. Žalobce ukončil pracovní poměr po pouhých dvou měsících svého působení ve funkci provozního ředitele, za tuto dobu nenabyl ani zdaleka tolik poznatků či know-how, které by mu umožňovaly pracovat ve srovnatelné pozici u konkurence, nenabyl takové znalosti, jejichž ochrana by opodstatňovala, aby žalovaná žalobci vyplácela vyrovnání v částce [částka] hrubého měsíčně; z tohoto důvodu žalovaná odstoupila od konkurenční doložky oznámením z [datum], toto oznámení však odmítl [datum] žalobce převzít. Pokud učinila žalovaná druhý pokus o doručení oznámení o vypovězení konkurenční doložky [datum], bylo to při osobní schůzce za účasti dvou svědků, oběma pokusům o doručení přitom předcházelo ústní jednání účastníků [datum]; žalovaná neodstoupila od konkurenční doložky podle svého volného uvážení, ale pro existenci objektivního důvodu. Žalovaná poukázala na skutečnost, že až do [datum] nebyl žalobce členem vrcholného managementu žalované, teprve ve chvíli, kdy se účastníci dohodli na funkci provozního ředitele, mělo začít bližší seznamování žalobce s touto komplexní materií a její postupná implementace do nově budované sítě domovů v ČR, žalobce však nesplnil očekávání, neboť nedokázal zajistit implementaci postupů, které by zajistily kvalitu poskytované [anonymizováno] a byly v souladu se standardy platnými v mateřských společnostech v Rakousku a Francii.

4. Rozsudek soudu I. stupně představuje v pořadí již druhé zamítavé rozhodnutí, když první rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v Praze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] byl k dovolání žalobce rozsudek Městského soudu v Praze i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušen a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení, a to s ohledem na nesprávné právní posouzení v předchozích rozhodnutích soudu I. i II. stupně a ve vztahu k nesprávnému výkladu ustanovení § 310 odst. 4 zákoníku práce. Dle odůvodnění rozsudku dovolacího soudu tento nesouhlasil s tím, že dle § 310 odst. 4 zákoníku práce může zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky v době trvání pracovního poměru z jakéhokoliv důvodu nebo bez uvedení důvodu; když zaměstnavatel i zaměstnanec mohou odstoupit od dohody, kterou se zaměstnanec ve smyslu § 310 odst. 1 zákoníku práce zavázal, že po určitou dobu po skončení pracovního poměru se zdrží výdělečné činnosti mající povahu konkurenční činnosti ve vztahu k zaměstnavateli, a to jen z důvodu stanoveného v zákoně nebo z důvodu účastníky předem sjednaného tak, že tento sjednaný důvod nepředstavuje zneužití práva na úkor zaměstnance; za takových podmínek je dle dovolacího soudu ze strany zaměstnavatele odstoupení přípustné, bylo-li učiněno v době trvání pracovního poměru. Nejvyšší soud uzavřel, že posuzované pracovněprávní ujednání účastníků nejenže odporuje zákonu, ale současně zjevně narušuje veřejný pořádek, k jeho neplatnosti je třeba přihlížet i bez návrhu, absolutně neplatné je potom i navazující jednostranné právní jednání žalované, kterým od konkurenční doložky odstoupila, nemohly tak nastat zamýšlené účinky spočívající ve zrušení závazku žalované z konkurenční doložky; vedeny chybným právním názorem se obecné soudy nezabývaly zkoumáním dalších předpokladů pro vznik práva žalobce na peněžité vyrovnání sjednané v konkurenční doložce, a to včetně oddělitelnosti neplatného ujednání o důvodu odstoupení od ostatního obsahu konkurenční doložky.

5. Soud I. stupně provedl ve věci dokazování blíže specifikovanými listinami, výslechem žalobce, doplnil dokazování po zrušení předchozího prvostupňového i druhostupňového rozsudku blíže označenými listinami, poté vzal za prokázané, že žalobce pracoval pro žalovanou jako ředitel korporace od [datum] s místem výkonu práce ČR, pracovní poměr byl sjednán na dobu neurčitou s měsíční mzdou [částka]; v čl. 11 si strany sjednaly konkurenční doložku na [anonymizováno] měsíců, kdy žalobce se měl zdržet výkonu výdělečné činnosti mající vůči zaměstnavateli soutěžní povahu a zaměstnavatel se zavázal, že bude zaměstnanci poskytovat peněžité vyrovnání ve výši [částka] měsíčně. Dle dodatku k pracovní smlouvě ze dne [datum] došlo ke změně druhu práce, a to na pozici„ provozní ředitel“ s měsíční hrubou mzdou [částka], kdy druh práce a související činnosti byly blíže specifikovány v příloze k této smlouvě; v čl. 11 se zaměstnanec zavázal po skončení pracovního poměru po dobu 6 měsíců zdržet se v ČR a dalších zemích střední a [anonymizována dvě slova] výdělečné činnosti shodné či obdobné s předmětem činnosti zaměstnavatele nebo mající vůči zaměstnavateli soutěžní povahu s tím, že za každý měsíc trvání závazku bude zaměstnavatel povinen platit zaměstnanci peněžité vyrovnání ve výši měsíční mzdy (po odečtení případných daní a zákonných srážek); dle čl. 11 odst. 2 byla dohodnuta možnost odstoupení zaměstnavatelem od konkurenční doložky, a to z důvodu zrušení zaměstnavatele nebo jeho podstatné části, nebo pokud podle volného uvážení dojde zaměstnavatel k závěru, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů získaných zaměstnancem v zaměstnání u zaměstnavatele či jinak, by nebylo přiměřené anebo účelné, aby zaměstnavatel vůči zaměstnanci vymáhal sjednaný zákaz konkurence a hradil mu sjednané peněžité vyrovnání; soud I. stupně rovněž zjistil z popisu pracovního místa faktickou náplň činnosti provozního ředitele (kdy přímým nadřízeným žalobce byl generální ředitel), tyto specifikoval v bodě 12. odůvodnění; dle e-mailové korespondence žalobce s [jméno] [příjmení] z června [rok] byla původně sjednaná konkurenční doložka stanovena na dobu 6 měsíců, současně byla stanovena výše smluvní pokuty; žalobce dal zaměstnavateli výpověď dne [datum]; odstoupení od konkurenční doložky žalovanou adresované žalobci ze dne [datum] odmítl žalobce převzít, což stvrdili na dokumentu podpisy svědek [příjmení], [příjmení] a [příjmení]; dle tohoto odstoupení měl zaměstnavatel odstoupit od konkurenční doložky sjednané v pracovní smlouvě v bodě [číslo] z důvodu, že vzhledem k hodnotě informací, poznatků, znalostí pracovních a technologických postupů získaných zaměstnancem u zaměstnavatele, by nebylo přiměřené ani účelné, aby vůči žalobci byl sjednaný zákaz konkurence vynucován a aby žalovaná hradila za to peněžité vyrovnání; podle potvrzení [právnická osoba] z [datum] projevila tato společnost zájem o zaměstnávání žalobce u této společnosti na pozici provozního ředitele, žalobce vázán konkurenční doložkou nabídku odmítl; soud I. stupně rovněž provedl dokazování se zaměřením na faktickou náplň předmětu činnosti dle obchodního rejstříku [právnická osoba] [anonymizováno] [právnická osoba], [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [anonymizováno] & [právnická osoba] (dříve [právnická osoba]), kdy jednatelem těchto společností je žalobce.

6. Na základě takto provedeného dokazování a po citaci ustanovení § 310, § 334 zákoníku práce ve spojení s ustanovením § 2001 a následujících občanského zákoníku a po citaci judikatorních závěrů vyslovených v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], [spisová značka] a závěrů rozhodnutí Ústavního soudu ČR v rozhodnutí sp. zn. [ústavní nález], [ústavní nález], IV. ÚS 301/05 dovodil, že žaloba i přes závaznost právního názoru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeném ve zrušovacím rozhodnutím sp. zn. [spisová značka] nemůže být právě s ohledem na následně přijaté závěry Ústavního soudu vyjádřené v rozhodnutí [ústavní nález] úspěšná a nemůže obstát závazný právní názor Nejvyššího soudu. S ohledem na ustanovení zákoníku práce o sjednání konkurenční doložky a možnosti zaměstnavatele odstoupit od této konkurenční doložky do skončení pracovního poměru (§ 310 odst. 4 zákoníku práce) při platném doručení odstoupení zaměstnavatelem od konkurenční doložky (dle § 334 odst. 1 až 3 zákoníku práce odepřením přijetí této písemnosti zaměstnancem) a při subsidiární použitelnosti obecných ustanovení občanského zákoníku o odstoupení od konkurenční doložky shledal, že zaměstnavatel odstoupil ve vymezeném časovém období, tj. do skončení pracovního poměru zaměstnance, tj. ve lhůtě vyplývající z § 310 odst. 4 zákoníku práce; odepření přijetí písemnosti zaměstnancem přitom vyplynulo z potvrzení této skutečnosti svědky [příjmení], [příjmení] a [příjmení], odepřením přijetí písemnosti se tak tento právní úkon zaměstnavatele dostal do dispoziční sféry žalobce, nejpozději tímto okamžikem měl žalobce možnost seznámit se s tímto úkonem zaměstnavatele (který se v souladu se zákoníkem práce pokusil o osobní doručení písemnosti na pracovišti). Dřívější doručení odstoupení od konkurenční doložky k datu [datum], tvrzené zaměstnavatelem, nepokládal za prokázané a věrohodné, když na dokumentu„ odstoupení od konkurenční doložky z [datum]“ byl mimo jiné podepsán rovněž pan [příjmení], který potvrzoval odmítnutí převzetí dokumentů žalobcem k datu [datum]; pokud by dokument byl doručován žalobci již [datum], byl by podle odůvodnění prvostupňového rozsudku v bodě 35. tento záznam o odmítnutí doručení odstoupení poznamenán již na tomto dokumentu (a nikoliv na samostatném papíře); pokud pracovní poměr žalobce skončil k [datum], bylo k datu [datum] zaměstnavatelem účinně odstoupeno od konkurenční doložky.

7. I při respektování pozice zaměstnance jako slabší smluvní strany v souladu s konstantní pracovněprávní judikaturou s ohledem na závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález] a povahu konkurenční doložky vyjadřující synallagmatickou povahu tohoto právního institutu, neshledal žalobu opodstatněnou, když dle povahy konkurenční doložky především tento institut směřuje k ochraně zájmů zaměstnavatele, tomu má korespondovat odpovídající peněžité plnění za splnění závazku zaměstnance vyplacené mu zaměstnavatelem; za určitých okolností však trvání na této povinnosti může být i v neprospěch zaměstnance. Sjednání konkurenční doložky ve smyslu rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR (sp. zn. [spisová značka]) shledal platným, kdy žalobce měl postupně nabývat know-how žalované až po uzavření pracovní smlouvy; ve smyslu konstantní judikatury se k platnosti konkurenční doložky nevyžaduje, aby zaměstnanec ještě před uzavřením této dohody získal informace, poznatky či znalosti pracovních a technologických postupů, jejichž využití by při výdělečné činnosti /mající povahu předmětu činnosti zaměstnavatele/ mělo konkurenční povahu k činnosti zaměstnavatele; žalovaná pouze předpokládala nabytí těchto poznatků a informací, žalobce nepochybně i s ohledem na své vzdělání si musel být vědom povinností vyplývajících z konkurenční doložky, rovněž byl sjednán důvod pro odstoupení, k odstoupení došlo z důvodu sjednaného oběma smluvními stranami. Soud I. stupně tak aplikoval závěry nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález], dle kterého se ve volném prostoru, který § 310 odst. 4 zákoníku práce ve spojení s § 2001 občanského zákoníku vytváří v oblasti podmínek pro možnost zaměstnavatele odstoupit od konkurenční doložky, naplno uplatní ústavní garance svobodného jednání, autonomie vůle a smluvní svobody dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod; v rámci těchto limitů podle závěrů Ústavního soudu si zaměstnavatel i zaměstnanec mohou ve smlouvě volně upravit vzájemná práva a povinnosti; pokud by se smluvní ujednání obsažená v konkurenční doložce z těchto limitů vymykala, je na obecných soudech upřednostnit výklad nezakládající neplatnost takového ujednání; ujednání stran ohledně odstoupení od konkurenční doložky tak nelze pokládat dle závěrů Ústavního soudu za absolutně neplatné, když hlavním účelem tohoto institutu je ochrana oprávněných zájmů zaměstnavatele před únikem informací ke konkurenčnímu podnikateli prostřednictvím zaměstnance, který se v průběhu zaměstnaneckého poměru seznámil s informacemi majícími povahu obchodního tajemství nebo povahu informací způsobilých získat konkurenčnímu podnikateli v hospodářské soutěži výraznou výhodu. Pokud hlavním smyslem uzavření konkurenční doložky je ochrana zaměstnavatele před konkurencí, pak zaměstnavatel za dobu trvání pracovního poměru, pokud dojde ke svému uvážení, že poznatky zaměstnance – know-how dosud /ne/nabyté zaměstnancem, není třeba ochraňovat, nemůže soud de facto zaměstnavateli nařídit povinnost„ své obchodní tajemství“ konkurenční doložkou chránil. V daném případě žalobce sám podal výpověď z pracovního poměru, když na pozici provozního ředitele působil krátkou dobu (od 1. 7. do [datum]), žalovaná netrvala na ochraně svého know-how, soud proto zohlednil i dobu, kdy k odstoupení konkurenční doložky došlo (v souladu s § 310 odst. 4 zákoníku práce), pokud žalobce tvrdil, že žalovaná mohla odstoupit od konkurenční doložky dříve než 10 dnů před rozvázáním pracovního poměru, neshledal tento názor žalobce soud opodstatněným, když působení žalobce v pozici provozního ředitele trvalo krátkou dobu a žalovaná nemohla předpokládat, že žalobce žádné know-how ve společnosti nenabude v době trvání pracovního poměru, sama žalovaná neměla úmysl pracovní poměr s žalobcem skončit a předpokládala teprve postupné nabývání znalostí a informací; soud se zabýval i skutečnostmi nasvědčujícími tomu, že si zaměstnanec své budoucí zaměstnání vybral právě s ohledem na svoji vázanost konkurenční doložkou; pokud žalobce odmítal zaměstnání u jiného subjektu právě pro vázanost konkurenční doložkou, sám žalobce sdělil soudu, že založil [datum] společnost [právnická osoba] ([IČO]), tvrdil, že tato společnost nekonkurovala zaměstnavateli, je tedy zjevné, že neodmítl nabídku z důvodu konkurence žalované. O nákladech řízení rozhodl podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a přiznal procesně úspěšné žalované právo na náhradu nákladů řízení celkem ve výši [částka], a to s přihlédnutím ke 14 úkonům právní pomoci po [částka] za 1 úkon (převzetí a příprava zastoupení, 4x vyjádření ve věci ze dne [datum], [datum], [datum] a [datum], 3x za jednání ve věci dne [datum], [datum] a [datum], dále za vyjádření k odvolání z [datum], účast u odvolacího jednání [datum], vyjádření k dovolání [datum], z [datum] a účast na jednání soudu 12. 5. a [datum]), přihlížejíce ke 14 paušálním náhradám hotových výdajů po [částka], po připočtení DPH je vyčíslil částkou [částka].

8. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné a přípustné odvolání pro odvolací důvod uvedený v § 205 odst. 2 písm. b), c), e) a g) o. s. ř. Po rekapitulaci průběhu řízení a skutkových i právních závěrů soudu I. stupně zopakoval svoji argumentaci, že zaměstnavatel nemohl platně odstoupit od konkurenční doložky, když vymezení odstoupení závisející na volné úvaze zaměstnavatele naplňuje znaky odstoupení od konkurenční doložky„ z jakéhokoliv důvodu“ nebo„ bez uvedení důvodu“, což není přípustné dle judikatury Nejvyššího soudu; dle žalobce soud I. stupně nerespektoval závěry vyjádřené v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka]. Dle žalobce tento nabyl v průběhu trvání pracovního poměru know-how stran provozu zařízení pobytových sociálních služeb hodné ochrany, jak v průběhu řízení zaměstnavatel sám připouštěl (hrozil žalobci nárokem na náhradu škody při porušení doložky). Pokud soud poučil (po zrušení předchozích rozsudků) žalobce o povinnosti tvrzení a prokázání oddělitelnosti ujednání o odstupním důvodu od ujednání o konkurenční doložce a aby tvrdil a prokázal splnění povinností z konkurenční doložky, i přes včasnou reakci žalobce dle názoru odvolatele, soud toto dostatečně nezhodnotil a vyšel nesprávně z názoru vyjádřeného v rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález], které podle odvolatele typově nedopadá na uvedenou problematiku (týkalo se nahlížení na odstupní důvody od konkurenční doložky„ bez důvodu“ nebo„ z jakéhokoliv důvodu“), dle odvolatele soud I. stupně nedostatečně zhodnotil konkrétní okolnosti daného případu a argumentací žalobce se dostatečně nezabýval, když nesprávně dovodil pominutí závaznosti právního názoru Nejvyššího soudu v této věci v důsledku následného nálezu Ústavního soudu Nejvyšší soud přitom ve svém rozhodnutí konkrétní odstupní důvod shledal absolutně neplatným pro rozpor s veřejným pořádkem, dle názoru odvolatele na tom nemůže nic změnit ani zmiňovaný nález Ústavního soudu; k tomu žalobce citoval část odůvodnění nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález]. Dle odvolatele soud nevyhodnotil dostatečně odstoupení od konkurenční doložky 11 dnů před uplynutím výpovědní doby (ze strany zaměstnavatele), ačkoliv případné důvody pro odstoupení musely být zaměstnavateli známy již k datu doručení výpovědi ([datum]). Rovněž pokládá odvolatel za nesprávný závěr soudu I. stupně, že žalovaná nemohla odstoupit od konkurenční doložky dříve; tvrzení zaměstnavatele ve vztahu (ne) nabytí know-how žalobcem jsou rozporuplná. Žalobce poukázal na skutečnost, že pracoval fakticky u žalované 10 měsíců, v době podání výpovědi to bylo 8 měsíců, nelze proto uzavřít, že za dobu posledních 2 měsíců nemohl nabýt know-how u žalované. Žalobce přitom prokázal, že v srpnu [rok] odmítl nabídku u konkurenční firmy [příjmení] [příjmení] z.ú. (z důvodu vázanosti konkurenční doložkou), zahájil prakticky od nuly své podnikání v září [rok] v oblasti nekonkurující žalované, nevyčkával tedy na příjmy plynoucí z vyrovnání při dodržení konkurenční doložky; argumentaci zaměstnavatele tak pokládá žalobce za účelovou ve snaze vyhnout se plnění. Navrhl napadené rozhodnutí zrušit, případně rozsudek změnit a žalobě vyhovět.

9. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobce navrhla rozsudek potvrdit jako věcně správný s ohledem na úplná skutková zjištění i správné právní posouzení věci, kdy soud I. stupně správně shledal rozhodným posouzení věci ve smyslu nálezu Ústavního soudu ČR sp. zn. [ústavní nález]. Žalobce si přitom musí být vědom, že zaměstnavatel se pokusil doručit odstoupení žalobci při osobním jednání [datum], pokud se toto nezdařilo, bylo doručeno odstoupení až [datum] (když na základě předchozího jednání z [datum] – tj. v prvním měsíci výpovědní doby byl tento úmysl zaměstnanci již znám). Žalovaná nikdy netvrdila nabytí relevantního know-how zaměstnance, s ohledem na délku svého působení na pozici provozního ředitele know-how, které původně odůvodňovalo sjednání konkurenční doložky, žalobce takových poznatků a vědomostí nenabyl (žalovaná pouze v průběhu řízení upozorňovala na povinnost mlčenlivosti dle dodatku pracovní smlouvy). Dle názoru žalované se soud I. stupně správně odchýlil od původně závazného právního názoru Nejvyššího soudu ČR a vyšel ze závěrů Ústavního soudu ([ústavní nález]); ve vztahu k účelu konkurenční doložky jako institutu, který především směřuje k ochraně oprávněných ekonomických zájmů zaměstnavatele, byla v daném případě situace obdobná skutkové situaci vyplývající ve věci řešené Ústavním soudem pod sp. zn. [ústavní nález] (odstoupení od konkurenční doložky bez uvedení důvodu nebo z kteréhokoliv důvodu), na základě podrobné argumentace tak žalovaná dovozovala uplatnění závěrů nálezu i v této věci, které vedly správně k zamítnutí žaloby (a to s odkazem na obecnou závaznost nálezu Ústavního soudu vyplývající z čl. 89 odst. 2 Ústavy a navazujících rozhodnutí Ústavního soudu, [ústavní nález]). Rovněž poukázala žalovaná na to, že žalobce zahájil vlastní podnikání ještě během trvání pracovního poměru u žalované bez souhlasu zaměstnavatele (společnost [právnická osoba] byla přitom založena již [datum], zapsána do obchodního rejstříku [datum]), v této společnosti dle tvrzení žalobce je tento zaměstnán dosud a je jediným akcionářem; tvrzení žalobce o odmítnutí nabídky pracovat ve [právnická osoba] pokládala žalovaná za účelové, kdy žalobce ani nedoložil, kdy mělo dojít přesně k odmítnutí konkrétní a jaké nabídky; dle žalované bylo skutečným záměrem žalobce od počátku zahájit vlastní podnikání v oblasti terénních sociálních a domácích zdravotních služeb prostřednictvím [právnická osoba] a jejích dceřiných společností, pokud nějakou pracovní nabídku žalobce obdržel, pak to bylo z důvodu snahy realizovat v budoucnu vlastní podnikání. Žalovaná proto navrhla napadené rozhodnutí jako věcně správné potvrdit.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně předcházejícího řízení podle § 212 a § 212a o. s. ř. a poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce není opodstatněné.

11. Soud I. stupně provedl dokazování v dostatečném rozsahu, shodně se soudem I. stupně pokládá odvolací soud další doplnění dokazování za nadbytečné. Svá skutková zjištění, na která lze pro jejich výstižnost a úplnost v odůvodnění prvostupňového rozhodnutí zcela odkázat, soud I. stupně zhodnotil logickým, přehledným a přesvědčivým způsobem, své skutkové i právní závěry odůvodnil v souladu s ustanovením § 157 o. s. ř. Soud I. stupně nezatížil řízení žádnou vadou, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, rovněž splnil dostatečně svoji poučovací povinnost poté, kdy předchozí zamítavé rozsudky soudu I. i II. stupně byly zrušeny rozsudkem Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [spisová značka], kdy s ohledem na závazný právní názor dovolacího soudu vyjádřený v rozhodnutí ze dne [datum] přistoupil k doplnění dokazování způsobem podrobně vyplývajícím z odůvodnění tohoto rozhodnutí; s ohledem na zásadní dopad nově přijatého nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] dne [datum] vyšel správně z nosných důvodů tohoto nálezu Ústavního soudu, které aplikoval v poměrech této konkrétní projednávané věci, když i správně aplikoval dotčená ustanovení zákoníku práce (§ 310, § 334 zákoníku práce) ve spojení s § 2001 a následujících občanského zákoníku a při posouzení úplných skutkových zjištění věc posoudil správně i po právní stránce. Správně vyšel z priority a závaznosti výkladu provedeného Ústavním soudem, kdy se tak odklonil od právního závěru Nejvyššího soudu ČR vyjádřeném ve zrušovacím rozsudku [spisová značka], aniž by bylo možno respektovat závaznost tohoto právního názoru ve smyslu § 243g odst. 1 ve spojení s ustanovením § 226 odst. 1 o. s. ř. Pokud předchozí rozhodnutí soudu I. stupně ze dne [datum] ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne [datum] bylo zrušeno rozsudkem dovolacího soudu [datum rozhodnutí] ([spisová značka]), je nutno vyjít z následně přijatého nálezu Ústavního soudu sp. zn. [ústavní nález] ze dne [datum]. Ačkoliv nález Ústavního soudu byl přijat v rámci přezkumu ústavní stížnosti jiných účastníků než jsou účastníci v tomto řízení, jsou se zřetelem k ústavním nálezům [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález], [ústavní nález] rozhodovací důvody (ratio decidendi) závazné i v poměrech této konkrétní projednávané věci v situaci, kdy se Ústavní soud v nálezu [ústavní nález] podrobně zabýval rozborem dosavadní rozhodovací praxe Nejvyššího soudu ČR za období posledních 10 let ([spisová značka], [spisová značka], [spisová značka]) a s přihlédnutím k podstatě, účelu a funkci konkurenční doložky ([ústavní nález]) poukázal na zásadní zásadu občanskoprávních vztahů při interpretaci obsahu smlouvy či úkonu účastníků upřednostnit výklad nezakládající neplatnost smlouvy či tohoto úkonu při výrazu respektu k autonomii vůle smluvních stran odpovídající samotné povaze soukromého práva (když dovození neplatnosti dohody má být pouze výjimkou, nikoliv pravidlem), a to i se zřetelem k tomu, že pracovní právo představuje specifickou oblast soukromého práva, přesto se v něm uplatní v obecné rovině tato úvahová východiska ([ústavní nález]). Ústavní soud však nepřehlédl, že autonomie vůle stran v soukromoprávních vztazích a jejich smluvní volnost nemůže být neomezená či vycházet z libovůle, i přes princip ochrany slabší smluvní strany – zaměstnance v pracovněprávních vztazích shledal Ústavní soud sjednání konkurenční doložky účastníků (při naplnění blíže specifikovaných zákonných podmínek) především institutem směřujícím k ochraně oprávněných zájmů zaměstnavatele na ochraně znalostí nabytých zaměstnancem za dobu trvání pracovního poměru ve vztahu ke know-how, znalostem, zkušenostem, pracovním i technologických postupům, odlišně od shora zmiňované judikatury Nejvyššího soudu však při splnění podmínky pro odstoupení od konkurenční doložky ve lhůtě vyplývající z § 310 odst. 4 zákoníku práce shledal možnost odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky bez uvedení důvodu či v závislosti na vůli zaměstnavatele (která není libovůlí), tj. přípustnost takového odstoupení od konkurenční doložky v průběhu trvání pracovního poměru za předpokladu, že nedojde ke zneužití tohoto institutu zaměstnavatelem. Ústavní soud přitom připomněl, že s trváním závazků plynoucích z konkurenční doložky není spojeno pouze právo zaměstnance požadovat od zaměstnavatele poskytnutí peněžitého plnění, nýbrž v souladu se synallagmatickou povahou tohoto právního institutu je zde povinnost zaměstnance nekonkurovat zaměstnavateli a eventuálně povinnost zaplatit zaměstnavateli dohodnutou smluvní pokutu; příslušná judikatura obecných soudů, byť vznikla v zájmu ochrany zaměstnance jako typově slabší smluvní strany v pracovněprávních vztazích, nemusí vždy přispívat k ochraně jeho zájmu a za určitých okolností může být spíše danajský darem (bod 47. nálezu [ústavní nález]). Dle závěrů Ústavního soudu tento akcentoval, že součástí ústavně chráněné autonomie vůle a smluvní svobody účastníků dle čl. 2 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a svobody podnikání dle čl. 26 odst. 1 Listiny není pouze možnost sjednat si podmínky vzniku závazku a obsahu vzájemných práv a povinností smluvních stran, nýbrž také možnost sjednat si podmínky zániku tohoto závazku, když mohou nastat situace, kdy se vázanost stran platným smluvním ujednáním o konkurenční doložce začne jevit jako nepřiměřená, zbytečná, nežádoucí či neudržitelná z jiného důvodu (a to z rozličných příčin, například v důsledku uplynutí času, zastarání informací, vývoje na trhu – tj. z důvodu na straně zaměstnavatele či z důvodu, že zaměstnanec v průběhu pracovního poměru nepřišel do kontaktu s informacemi, které by bylo nezbytné chránit konkurenční doložkou – tedy z důvodu na straně zaměstnance). K řešení naznačených situací tak slouží možnost vyvolat zánik závazku plynoucího z konkurenční doložky jinak než jeho splněním, z těchto důvodů zákonodárce stanovil relativně jasná kogentní pravidla (§ 310 zákoníku práce), když v poměrech každé konkrétní projednávané věci (s ohledem na neexistenci detailní zákonné úpravy) bude na soudu, aby posoudil odstoupení od konkurenční doložky přihlížejíce k situaci, že právní následky by začala vyvolávat platně sjednaná konkurenční doložka (pro případ, že by od ní nebylo odstoupeno účinně) až po skončení pracovního poměru; dosavadní judikaturu vycházející ze závěru o nemožnosti zaměstnavatele odstoupit do skončení pracovního poměru od konkurenční doložky bez uvedení důvodu či ze sjednaného důvodu (představujícím závislost na vůli zaměstnavatele) hodnotil Ústavní soud jako excesivní, iracionální a porušující základní práva účastníka pracovněprávního vztahu. Ve smyslu tohoto ústavního nálezu tak soud I. stupně postupoval správně, pokud nerespektoval předchozí právní názor Nejvyššího soudu vyjádřený v předchozím zrušovacím rozsudku; vědomým nerespektováním názoru Ústavního soudu obecnými soudy ([ústavní nález]) by tak došlo ze strany soudu jako orgánu veřejné moci k porušení principu rovnosti a k narušení principu právní jistoty občanů ([ústavní nález], [ústavní nález], III. ÚS 206/98, [ústavní nález]), tímto jednáním by se soud dopustil porušení čl. 89 odst. 2 Ústavy ČR ve spojení s čl. 1 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Právní názor Ústavního soudu uvedený v odůvodnění nálezu je výrazem či obrazem aplikace Ústavy ČR, Listiny základních práv a svobod či odpovídající mezinárodní Úmluvy o lidských právech, která má bezprostřední závaznost a přednost před zákonem ve smyslu čl. 10 Ústavy ČR/ [ústavní nález]; obecné nerespektování rozhodovací praxe, vedoucí k odlišným rozhodnutím ve stejné otázce, má dopad na pocit právní jistoty občanů, která je dle závěrů Ústavního soudu nezbytným důsledkem demokratické povahy právního státu, závěry Ústavního soudu tak mají dopad na sjednocování soudní praxe. Za předpokladu, že by se obecný soud hodlal odchýlit od judikatury ústavního soudu, resp. závazného právního názoru v konkrétní věci či nosných důvodů rozhodnutí, bylo by nezbytné tyto úvahy obecného soudu ve formě jiné alternativy důsledně a přehledně výstižně odůvodnit, o tento případ se však nyní nejedná.

12. Soud I. stupně podrobně rozebral předmětnou problematiku ve vztahu k platnému odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky, a to ve smyslu bodu 58 nálezu č. [ústavní nález], kdy se dostatečně zabýval posouzením, že ze strany zaměstnavatele nedošlo ke svévoli nebo zneužití práva odstoupit od konkurenční doložky v závislosti na vůli zaměstnavatele, zmíněné závěry ústavního nálezu neaplikoval automaticky, dostatečně se přitom zabýval posouzením doby, kdy došlo k odstoupení od konkurenční doložky (fikcí k datu [datum]), kdy zaměstnavatel vyrozuměl zaměstnance o záměru od konkurenční doložky odstoupit již v září [rok], rovněž se zabýval dostatečně důvody pro odstoupení (nenabytí zaměstnavatelem předpokládaných znalostí zaměstnancem), správně dospěl i rovněž k úvaze o záměru zaměstnance po založení firmy v průběhu výpovědní lhůty podnikat v oboru, který sám označoval žalobce za nekonkurující bývalému zaměstnavateli; na důvody podrobně uváděné soudem I. stupně v jeho odůvodnění lze pro jeho výstižnost zcela odvolacím soudem odkázat (a to i ve vztahu k bodu 58. shora citovaného ústavního nálezu).

13. Odvolatel se mýlí, pokud má za to, že ani odvolací soud není vázán nosnými důvody shora označeného ústavního nálezu a je vázán právním názorem Nejvyššího soudu, shodně se soudem I. stupně odvolací soud dovozuje, že závěry vyjádřené Nejvyšším soudem v rozhodnutí [spisová značka] byly modifikovány a překonány právě ústavním nálezem sp. zn. [ústavní nález] Odvolací soud se rovněž připojuje k závěru soudu I. stupně, že založením blíže specifikované firmy žalobcem v září [rok] tento realizoval své právo svobodně podnikat a zajistit si zdroj obživy, kdy s ohledem na jeho rozsáhlé podnikatelské aktivity a personální propojení s firmami zmiňovanými soudem I. stupně nebylo rozhodné odmítnutí nabídky [anonymizováno] centra /v průběhu výpovědní lhůty/ žalobcem pracovat pro tuto firmu v pozici provozního ředitele, a to v situaci, kdy žalobce podnikal bez doložení souhlasu zaměstnavatele již minimálně ve výpovědní lhůtě. Rovněž nejsou správné úvahy odvolatele, pokud tento uvádí, že nabyl předmětné znalosti, zkušenosti a know-how již před vznikem pracovního poměru u žalované a že zjevně toto bylo důvodem sjednání konkurenční doložky účastníků; smyslem a účelem institutu konkurenční doložky je ochrana nabytých znalostí, know-how, pracovních a technologických postupů u zaměstnavatele v průběhu trvání pracovního poměru zaměstnance, které by ve vztahu k předmětu činnosti zaměstnavatele měly soutěžní či konkurenční povahu, k platnosti takového ujednání o konkurenční doložce se nevyžaduje, aby zaměstnanec získal tyto poznatky ještě před uzavřením pracovní smlouvy. Pozornosti odvolacího soudu ani neuniklo, že žalobce v průběhu tohoto sporu měnil svá skutková tvrzení, původně uváděl, že know-how ve smyslu informací následně chráněných konkurenční doložkou získal již před uzavřením pracovního poměru s žalovanou (na původní pozici), respektive, že takové znalosti nezískal; soud I. stupně se předmětnou problematikou dostatečně zabýval a i správně zhodnotil, že na funkci provozního ředitele po změně pracovní smlouvy žalobce pracoval po dobu 4 měsíců, k jednostrannému ukončení pracovního poměru výpovědí z [datum] přistoupil žalobce nepochybně po zvážení svých dalších zaměstnaneckých či podnikatelských aktivit, když i ze samotné délky pracovního poměru žalobce (po změně pracovní smlouvy) se uplatní obecný předpoklad o nabytí předmětných informací a znalostí nepochybně v nižším rozsahu než při delším trvání pracovního poměru. Ve smyslu shora citovaných závěrů Ústavního soudu po provedeném dokazování a jeho řádném zhodnocení a odůvodnění rozhodnutí se zřetelem k ustanovení § 132 i § 157 o. s. ř. tak dospěl soud I. stupně ke správnému závěru, že odstoupení zaměstnavatele od konkurenční doložky k datu [datum] sledovalo legitimní cíl, nebylo výrazem libovůle zaměstnavatele, kdy zaměstnavatel objektivně vyhodnotil důvody, pro které netrval na ochraně (ne) nabytých znalostí a poznatků žalobce po dobu jeho pracovního poměru, kdy neshledal důvod nadále omezovat žalobce v jeho zaměstnaneckých či podnikatelských aktivitách po skončení pracovního poměru u žalované.

14. Pokud odvolatel dospívá k závěru, že soud I. ani II. stupně není vázán vykonatelným rozhodnutím Ústavního soudu, k tomu podotýká pouze odvolací soud, že ve smyslu čl. 89 odst. 2 a Listiny základních práv a svobod jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány a osoby, tj. i pro soudy, kdy rozhodnutí Ústavního soudu je na vnitrostátní úrovni konečné a může být zpochybněno jen v řízení před Evropským soudem pro lidská práva; žalobce si tak zcela neoprávněně vynucuje přezkum rozhodnutí Ústavního soudu, k tomu však obecné soudy nejsou povolány, aby popíraly samotný ústavní pořádek a obecné principy hierarchické výstavby právního řádu a strukturu soudní soustavy.

15. Z důvodů shora uvedených odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil, a to včetně správného akcesorického výroku o nákladech řízení (kdy soud I. stupně tyto náklady správně vypočetl).

16. Výrok o nákladech odvolacího řízení vychází z ustanovení § 224, § 211 a § 142 odst. 1 o. s. ř., kdy žalobce nebyl procesně úspěšný v odvolacím řízení, je proto povinen zaplatit procesně úspěšné žalované účelně vynaložené náklady právního zastoupení advokátem s přihlédnutím ke 2 úkonům právní pomoci po [částka] (2x 9 100 = [částka]), dále 2 paušální náhrady hotových výdajů po [částka] (2x 300 = [částka]), po připočtení 21% DPH z částky [částka] (tj. připočtení částky [částka]) tak činily náklady odvolacího řízení na straně žalované [částka], které je povinen zaplatit žalobce v obecné pariční lhůtě k rukám právního zástupce žalované.

Poučení