25 Co 39/2022-221

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastoupená advokátem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o náhradu újmy na zdraví ve výši 1 611 384 Kč s příslušenstvím a poskytnutí písemné omluvy, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 18. 6. 2021, č. j. 10 C 18/2019-181, ve spojení s doplňujícím rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 1. 12. 2021, č. j. 10 C 18/2019-206, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výroku III. mění tak, že žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 40 000 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve spojení s doplňujícím rozsudkem ve výrocích I., II., IV. a V. potvrzuje.

III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího 29 137 Kč do tří měsíců od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalované.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Kladně (dále jen„ soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 18. 6. 2021, č. j. 10 C 18/2019-181, zamítl žalobu, pokud se jí žalobkyně domáhala stanovení povinnosti žalované zaplatit jí 1 527 157 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % z částky 856 014 Kč, počínaje [datum] do zaplacení a co do částky 84 227 Kč (výrok I. a IV.), zamítl žalobu, pokud se žalobkyně po žalované domáhala povinnosti zaslat jí do tří dnů od právní moci rozsudku písemnou omluvu ve znění:„ [anonymizována dvě slova] [příjmení], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno], [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] [příjmení] [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [datum]“ (výrok II.). Žalobkyni byla uložena povinnost zaplatit žalované náhradu nákladů řízení 136 730,76 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalované (výrok III.) a České republice nebylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Soud prvního stupně po provedeném dokazování, zejména znaleckými posudky a výslechem znalců, dospěl k závěru, že žalovaná žalobkyni poskytla zdravotní služby na náležité odborné úrovni, dle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality pacienta a s ohledem na její konkrétní podmínky a objektivní možnosti.

2. Proti shora uvedenému rozsudku podala včas odvolání žalobkyně, která namítala, že znalecký ústav, který zpracoval znalecký posudek, nevzal v úvahu výslechy a vyjádření svědků stran popisu vyšetření provedeného žalovanou žalobkyni dne [datum]. Dle žalobkyně v medicínských sporech nemůže být dávána větší validita lékařské zprávě než tvrzení pacienta a jeho doprovodu o způsobu vyšetření za situace, kdy je namítáno podcenění symptomů zdravotních potíží, které žalobkyně vnímala. Poukázala na skutečnost, že ošetřující lékař [anonymizováno] [příjmení] si vyšetření nepamatuje, ale právě svědkyně [jméno] [příjmení], [jméno] [příjmení] a žalobkyně si vyšetření pamatují, neboť pro ně bylo mimořádné. Zásadní bylo zjištění, zda žalobkyně před odjezdem do nemocnice zvracela, neboť by to svědčilo o tom, že informace obsažené v lékařské zprávy nemusí být vždy správné a pravdivé, byť jinak vykazuje tato zpráva znaky preciznosti a obsáhlosti a navíc sám znalec uvedl, že když by pacient zvracel, byl by to ve spojení se ztuhlou šíjí symptom pro indikaci k CT vyšetření. Nalézací soud v bodě 3 napadeného rozsudku konstatoval, že svědkyně [jméno] [příjmení] se ve svém výslechu o zvracení žalobkyně nezmiňovala, což však není pravdou. Z protokolu o ústním jednání ze dne [datum] se podává, že tato svědkyně při výčtu toho, v jakém stavu žalobkyni našla poté, co za ní přiběhla neteř, následně uvedla, že v tuto dobu žalobkyně„ ještě nezvracela“. Dle žalobkyně samotné spojení„ ještě nezvracela“ značí, že žalobkyně musela před svědkyní zvracet později. Mezi dobou, kdy svědkyně našla žalobkyni ve špatném stavu a zavolala záchrannou službu, uběhla delší doba. Protokol tak výslovně neobsahuje sdělení svědkyně, že by žalobkyně nezvracela, ale současně takovou skutečnost nevylučuje. O brnění pravého ústního koutku se zmiňuje sama žalobkyně v lékařské zprávě ze dne [datum], kdy svědkyně [příjmení] dodávala, že objektivně na žalobkyni pozorovala i pokles tohoto koutku. Z popisu neurologického vyšetření nevyplývá, že by se lékař [anonymizováno] [příjmení] tímto subjektivním vnímáním žalobkyně o brnění koutku zabýval. Výslechem svědka [jméno] [příjmení], případně žalobkyně či zajištěním samotné zprávy rychlé záchranné služby mohly být tyto pochybnosti buď vyloučeny, nebo potvrzeny. Znalec [příjmení] [jméno] [příjmení] uvedl, že u pacienta, který zvracel, má pokleslý koutek a brnění jedné poloviny těla, by vyšetření CT indikoval. Soud prvního stupně nesprávně hodnotil vyšetření CT v tom směru, zda by na něm bylo možno něco vidět již dne [datum] v odpoledních hodinách, neboť znalec uvedl, že změny na CT z [datum] byly staré pravděpodobně několik hodin, starší více než 3 hodiny a méně než 24 hodin. Žalobkyně dále namítala, že nebyla dodržena tzv.„ rovnost zbraní“ v soudním řízení. Lékařská zpráva ze dne [datum] obsahuje celou řadu výsledků vyšetření, avšak žalobkyně sporuje, že by vůbec k tak rozsáhlému vyšetření mohlo dojít. Je běžné, že lékaři mají v počítačích mustry pro rychlejší odbavení pacientů, neboť není v jejich možnostech takto obsáhlou zprávu během chvíle sepsat. Pokud by skutečně [anonymizováno] [příjmení] u žalobkyně prováděl komplexní neurologické vyšetření, muselo by mu trvat minimálně 20 až 25 minut. Svědkyně [příjmení] však uvedla, že za rychlou záchrannou službou hned vyjela, zaparkovala v prostorách nemocnice, a když doběhla k ordinaci, již žalobkyni odváděl nemocniční personál na RTG. Jinými slovy pro provedení komplexního neurologického vyšetření nebylo tolik času, aby mohlo být provedeno ve variantě tvrzené v lékařské zprávě. Soud měl k této sporné otázce vyslechnout přímo žalobkyni, avšak její návrh na výslech odmítl s odůvodněním, že by takový důkaz nemusel být objektivní, neboť žalobkyně je motivována vlastním úspěchem ve věci. Soud tak měl hodnotit, zda je vůbec možné, aby [anonymizováno] [příjmení] provedl komplexní neurologické vyšetření v tvrzeném rozsahu. Žalobkyně nebyla schopna pro svoji malátnost, slabost a mžitky před očima absolvovat některá cílená neurologická vyšetření. Pokud je ve zprávě uvedeno„ titub do všech stran“, tedy nestabilita držení těla, jen těžko mohlo být vyšetření Romberkovou zkouškou negativní, stejně tak žalobkyně popírá, že by u DKK byla vyšetřena Minganzziniho zkouškou, když toto vyšetření se provádí vleže na zádech. V tomto směru odkazuje na znalce, který uvedl, že porucha v Minganzziniho zkoušce je nejčastějším projevem cévní mozkové příhody (dále jen„ CMP“). Znalecký posudek se pouze vyjadřoval k lékařské zprávě a nikoliv k tomu, zda lékař skutečně komplexní neurologické vyšetření provedl. Pokud soud dospívá k závěru, že dostupné poznatky lékařské vědy v daný okamžik nevyžadovaly u žalobkyně vyšetření CT, pak to neznamená, že CT vyšetření nemohlo být technicky provedeno. Navíc mohlo být u žalobkyně vyšetřením CT něco zjištěno. Žalovaná proto dle žalobkyně nemůže těžit z nejistoty, jaký by byl výsledek léčby, pokud by žalobkyně absolvovala všechna vyšetření včas, a pokud by žalovaná postupovala správně, a tedy odeslala žalobkyni na vyšetření CT nebo MRI. Žalobkyně odkázala na rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 12. 2014, sp. zn. 24 C 89/2011 a ve spojení s ním na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 1 Co 68/2015, který se zabýval zmařením provedení klíčového důkazu žalovanou tím, že předložila nekomplexní zdravotnickou dokumentaci. Dále žalobkyně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1062/2002 a nález Ústavního soudu ze dne 8. 12. 2016, sp. zn. II. ÚS 3312/16 a ze dne 25. 5. 2001, sp. zn. IV. ÚS 3416/20. Žalobkyně nesouhlasí s tím, jak soud prvního stupně rozhodl o nákladech řízení, když ze spisu se podává, že žalobkyně byla osvobozena od soudních poplatků v plném rozsahu a navíc jí byl ustanoven právní zástupce. Rozhodnutí soudu prvního stupně tak považuje za překvapivé s tím, že soud prvního stupně neposoudil, zda není na místě aplikovat ustanovení § 150 o. s. ř. V této souvislosti žalobkyně odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15 s tím, že rozhodnutí soudu prvního stupně je nepředvídatelné a byla porušena ochrana legitimního očekávání účastníků. Dále odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. IV. ÚS 2738/10, ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 2570/10 a ze dne 3. 4. 2014, sp. zn. III. ÚS 1561/13. Soud by neměl pouze mechanicky rozhodnout o náhradě nákladů řízení dle výsledku sporu, ale měl by vždy uvážit případnou existenci dalších okolností, které by mohly mít podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady účelně vynaložených nákladů. Žalobkyně byla bez bližšího odůvodnění zavázána k náhradě nákladů řízení ve vysoké částce 136 730,76 Kč, a to bez ohledu na své sociální a finanční poměry a při absenci náležitého odůvodnění. Bylo tak porušeno právo žalobkyně na spravedlivý proces ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 9. 2. 2016, sp. zn. I. ÚS 2933/15. Zároveň žalobkyně poukázala na skutečnost, zda by měla mít žalovaná nárok na náhradu nákladů řízení za situace, kdy má právní oddělení. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, případně pokud shledá rozsudek ve výroku I a II. věcně správný, nechť ve smyslu ustanovení § 150 o. s. ř. nepřizná žalované právo na náhradu nákladů řízení.

3. Žalovaná ve svém vyjádření k odvolání žalobkyně poukázala na správnost odborného postupu lékaře žalované [příjmení] [příjmení] a jeho nadřízené primářky [anonymizováno] [příjmení], potvrzené soudním znalcem a znaleckým ústavem. Poukázala i na výpověď lékařky [anonymizováno] [příjmení], které při opakované hospitalizaci žalobkyně sdělila, že asi hodinu po návratu z nemocnice se jí zhoršila hybnost pravostranných končetin, ale již nechtěla jet do nemocnice zpět, šla si lehnout a nesdělila tuto skutečnost ani své dceři, a byla proto převezena do nemocnice až druhý den ráno. Z toho se podává, že potíže, které by svědčily o cévní mozkové příhodě v době vyšetření [anonymizováno] [příjmení], žalobkyně neměla a ani je tedy nemohla lékaři prezentovat. Pokud jde o vedení zdravotnické dokumentace, tak ta byla znaleckým ústavem shledána přehledná, čitelná a dostatečná s výjimkou absence zápisu o tom, že případ byl konzultován s primářkou oddělení. Tento nedostatek však byl zhojen dodatečně výpovědí primářky [anonymizováno] [příjmení], která konzultaci s [anonymizováno] [příjmení] potvrdila. Poskytovatel zdravotních služeb neodpovídá a nemůže odpovídat za výsledek, ale pouze za správný odborný postup. Správnost odborného postupu lékařů žalované byla potvrzena, jak nezávislou odbornou komisí kraje, tak i ústavním znaleckým posudkem. Pokud jde o úraz, který se stal žalobkyni na oddělení následné péče, pak zabezpečení, které měla k dispozici, bylo dostatečné k tomu, aby k úrazu nedošlo. K úrazu došlo nikoliv z důvodu nedostatečného zajištění bezpečnosti žalobkyně, ale náhodnou událostí, které bylo těžko možné zabránit. Představa, že by u každého pacienta se ztíženou pohyblivostí musel být prováděn doprovod zdravotnickým pracovníkem (který by případně ani možná úrazu nezabránil) je absurdní s ohledem na personální stav v českých nemocnicích. Opatření žalované ohledně bezpečnosti žalobkyně tak bylo dostatečné. Žalovaná zdůraznila, že postup lékaře je nutno hodnotit z pohledu tzv. ex ante, tedy, jak se stav pacienta jevil v době, kdy lékař rozhodoval o dalším postupu, nikoliv z pozice tzv. ex post, když je znám výsledek a lze spekulovat o tom, že postup mohl a měl být také jiný. V této souvislosti žalovaná odkázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011 a ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017. Žalovaná při péči o žalobkyni neporušila ani svou smluvní ani zákonnou povinnost poskytovat péči na náležité odborné úrovni a navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a uložil žalobkyni nahradit žalované náklady odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas osobou k tomu oprávněnou a proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné, přezkoumal je podle § 212 a § 212a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, v platném znění (dále jen„ o. s. ř.“) a shledal odvolání žalobkyně opodstatněným pouze částečně ohledně výše náhrady nákladů řízení.

5. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že žalobkyně byla dne [datum] neurologicky vyšetřena na neurologické ambulanci žalované lékařem [anonymizováno] [jméno] [příjmení]. Při vyšetření samém (kterého byla účastna pouze žalobkyně a [anonymizováno] [příjmení]) uvedla, že měla 3 dny mžitky před očima a od odpoledne je malátná. Týden měla bolesti krční páteře a ode dne předchozího bolesti do obou ramen. Brněl ji pravý koutek, kam mírně vyzařovala i bolest od krku a pravá ruka až do prstů. Ten den jí bylo nevolno, nezvracela. Sama uvedla, že trpí bolestmi krční páteře s vyzařováním do ramen, do hlavy jí bolest [anonymizováno] [příjmení] nechal provést RTG a EKG vyšetření a následně dospěl k závěru, že žalobkyně trpí závrativým stavem s lehkým vegetativním doprovodem bez výraznější lateralizace a bez centrálních ložiskových symptomů. Rentgenové vyšetření vykázalo degenerativní změny páteře a žalobkyně měla i vadné držení [anonymizováno] [příjmení] diagnostikoval u žalobkyně cervikokraniální syndrom v týlní krajině, doporučil jí suché teplo lokálně, dostatek tekutin, klidový režim a při bolesti paralen, případně ibalgin, kontrolu u lékaře do tří dnů a při zhoršení stavu nebo nových příznacích ihned kontrolu [anonymizováno] [příjmení] stav žalobkyně telefonicky konzultoval s [anonymizováno] [jméno] [příjmení], primářkou neurologického oddělení žalované, která toho dne měla službu, a která s jeho závěry vyšetření souhlasila.

6. Odvolací soud doplnil dokazování sdělením podstatného obsahu záznamu o výjezdu rychlé záchranné služby (dále jen„ RZS“) ze dne [datum], ze kterého bylo zjištěno, že RZS přijela do bydliště žalobkyně [datum] v 15:39 hodin, v 16:15 hodin přivezla žalobkyni do zařízení žalované, předána lékaři byla žalobkyně v 16:20 hodin. Jako hlavní diagnóza bylo uvedeno [anonymizována dvě slova] s tím, že somatický nález byl střední, žalobkyně byla orientovaná, její reakce normální, měla těžší bolest. V anamnéze a nálezu je uvedeno:„ dlouhodobé obtíže s krční páteří, včera silné bolesti, pocity na omdlení, bolest dnes vystřeluje do ramen, brnění pravého koutku a ruky, orientovaná, nauzeu nemá, občas mžitky před očima, dolmina 1 ampule injekčně, převoz na neurologii v [anonymizováno]“. Ze záznamu o výjezdu RZS ze dne [datum] bylo zjištěno, že RZS odvezla žalobkyni v 8:58 hodin, do zdravotnického zařízení ji přivezla v 9:08 hodin, k předání pacientky došlo v 9:40 hodin. Při převzetí RZS službou byla žalobkyně orientovaná, dýchání fyziologické, reakce normální, sinusový rytmus, diagnóza byla [anonymizována dvě slova], neurčená jako krvácení nebo infarkt. V nálezu uvedeno:„ včera na neurologii pro malátnost, brnění pravé horní končetiny, po propuštění asi v 20:00 hodin pravostranná hemiparéza, porucha řeči, volali obvodní lékařce [anonymizováno] [příjmení], ta doporučila převoz rychlou záchrannou službou na internu do [obec]. Byla při vědomí, orientovaná, komunikovala, bez dušnosti, paréza pravé dolní končetiny mírně i pravé horní končetiny, jazyk plazil vlevo, břicho měkké nebolestivé, dolní končetina bez otoků, nauzea, v 9:10 hodin interna [obec], po dohodě na urgentní příjem nemocnice v [anonymizováno]“ 7. K námitkám žalobkyně ohledně zjištěného skutkového stavu, a to konkrétně obsahu lékařské zprávy o vyšetření žalobkyně dne [datum] ošetřujícím lékařem [anonymizováno] [jméno] [příjmení] na neurologické ambulanci [příjmení] [jméno] [anonymizována tři slova] a nedostatku čas na vyšetření popsané v lékařské zprávě, odvolací soud konstatuje, že zprávu o vyšetření začal lékař psát v 16:46 hodin, tedy jistě po té, co se žalobkyně vyptal na její zdravotní stav a vyšetřil ji. Vyšetření RTG hrudníku a CT páteře žalobkyně bylo provedeno v 17:32 hodin. Z těchto údajů se podává, že pokud byla žalobkyně předána k přednostnímu vyšetření v 16:20 hodin, v 16:46 hodin teprve lékař začal psát zprávu a po té poslal žalobkyni na provedení RTG hrudníku a EEG, a následně zprávu dokončil (již se závěry obou vyšetření) je zřejmé, že měl k jejímu vyšetření dostatek [anonymizováno] [příjmení] podrobně popsal sdělení žalobkyně včetně toho, že jí bylo nevolno od žaludku, ale nezvracela s tím (což odpovídá i sdělení žalobkyně zdravotníkům rychlé záchranné služby), že jí brní koutek a týden má bolesti krční páteře. Pokles koutku žalobkyně při vyšetření objektivně neshledal. Lékař provedl dostatečné neurologické vyšetření, jak se podává ze znaleckého posudku [anonymizováno] [jméno] [jméno] ze dne [datum] („ vyšetřující lékař provedl klinické vyšetření, a protože nezjistil žádný patologický ložiskový nález, neindikoval ani vyšetření CT mozku“). Rovněž z ústavně znaleckého posudku [nemocnice] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] se podává, že dle závěru lékařské zprávy [anonymizováno] [příjmení] z [datum] nebyla indikace k závěru o CMP. Vyšetření [anonymizováno] [příjmení] bylo hodnoceno znaleckým ústavem jako svědomité neurologické vyšetření s tím, že klinicky diagnózu CMP vyloučil, respektive nepotvrdil a za této situace se dle znaleckého ústavu CT mozku neprovádí. Ukázalo by totiž stejný normální nález u pacienta bez mozkové příhody i s čerstvou mozkovou příhodou. K rozhodnutí, zda se o akutní mozkovou příhodu jedná nebo nejedná, proto nelze CT mozku s jistotou použít. Tvrzení žalobkyně, že nic nebránilo tomu, aby jí vyšetření bylo provedeno, je nepřípadné a odpovídá hodnocení, kdy je již znám výsledek. Z ústavně znaleckého posudku se podává, že při akutním neurologickém vyšetření a ošetření dne [datum] byl ošetřujícím lékařem zvolen správný postup. Odvolací soud zdůrazňuje, že je třeba posuzovat postup žalované výlučně„ ex ante“ nikoliv„ ex post“. Dle usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. 7 Tdo 219/2005, ze dne 31. 10. 2013, sp. zn. 25 Cdo 2221/2011 a ze dne 28. 3. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2217/2017, se„ postup lékaře a jeho soulad se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy a praxe vždy hodnotí tzv.„ ex ante“, tj. na základě poznatků, které měl lékař k dispozici v době svého rozhodování.“ 8. Soud prvního stupně věc správně posoudil podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v platném znění (dále jen„ o. z.“), dle příslušných ustanovení zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách k jejich poskytování, v platném znění (dále jen„ zákon o zdravotních službách“) a dalších níže uvedených zákonných předpisů.

9. Podle § 28 odst. 2 zákona o zdravotních službách má pacient právo na poskytování zdravotních služeb na náležité odborné úrovni.

10. Podle ustanovení § 45 odst. 1 zákona o zdravotních službách je poskytovatel povinen poskytovat zdravotní služby na náležité odborné úrovni, vytvořit podmínky a opatření k zajištění uplatňování práv a povinností pacientů a dalších oprávněných osob, zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků při poskytování zdravotních služeb.

11. Podle čl. 4 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně (mezinárodní smlouva č. 96/2001 Sb. m.s.), jakýkoliv zákrok v oblasti péče o zdraví, včetně vědeckého výzkumu, je nutno provádět v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy.

12. Podle § 2913 odst. 1 a 2 o. z. poruší-li strana povinnost ze smlouvy, nahradí škodu z toho vzniklou druhé straně nebo i osobě, jejímuž zájmu mělo splnění ujednané povinnosti zjevně sloužit. Povinnosti k náhradě se škůdce zprostí, prokáže-li, že mu ve splnění povinnosti ze smlouvy dočasně nebo trvale zabránila mimořádná nepředvídatelná a nepřekonatelná překážka vzniklá nezávisle na jeho vůli. Překážka vzniklá ze škůdcových osobních poměrů nebo vzniklá až v době, kdy byl škůdce s plněním smluvené povinnosti v prodlení, ani překážka, kterou byl škůdce podle smlouvy povinen překonat, ho však povinnosti k náhradě nezprostí.

13. Podle § 2951 odst. 2 o. z. se nemajetková újma odčiní přiměřeným zadostiučiněním. Zadostiučinění musí být poskytnuto v penězích, nezajistí-li jeho jiný způsob skutečné a dostatečně účinné odčinění způsobené újmy.

14. Podle § 2956 o. z. vznikne-li škůdci povinnost odčinit člověku újmu na jeho přirozeném právu chráněném ustanoveními první části tohoto zákona, nahradí škodu i nemajetkovou újmu, kterou tím způsobil; jako nemajetkovou újmu odčiní i způsobené duševní útrapy.

15. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

16. Podle § 2960 o. z. škůdce hradí též účelně vynaložené náklady spojené s péčí o zdraví poškozeného, s péčí o jeho osobu nebo jeho domácnost tomu, kdo je vynaložil; požádá-li o to, složí mu škůdce na tyto náklady přiměřenou zálohu.

17. Předpokladem vzniku občanskoprávní odpovědnosti fyzických a právnických osob za vzniklou škodu jsou porušení povinnosti, vznik škody a existence příčinné souvislosti mezi porušením povinnosti a vznikem škody.

18. Předmětem činnosti žalované je provádění zdravotních výkonů a péče o pacienta. Její povinností jako poskytovatele zdravotních služeb je pečovat o pacienta s péčí řádného odborníka v souladu s příslušnými profesními povinnostmi a standardy. Poskytovatel péče obecně odpovídá za její řádné poskytnutí a za škodu, která by vznikla v příčinné souvislosti s tím, pokud by s péčí řádného odborníka nepostupoval. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2016, sp. zn. 25 Cdo 878/2014„ závěr o tom, co se rozumí pod pojmem lege artis přísluší soudu a nikoliv znalci. Byl-li léčebný zákrok z pohledu odborného (medicínského) objektivně nesprávný a současně šlo o chybu odvratitelnou, nelze postup lékaře považovat za lege artis“. Podle rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005„ zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, zatímco právním posouzením je otázka, mezi kterými skutečnostmi je třeba vztah k příčinné souvislosti zjišťovat“. Postup lege artis je postup odborně medicínsky uznávaný, jeho účelnost a důvodnost se obecně přijímá a zároveň je v souladu s aktuálním stavem biomedicíny a dosaženou úrovní teoretických a praktických poznatků v oblasti poskytování péče (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2012 sp. zn. 6 Tdo 353/2012). Podkladem pro závěr, zda šlo ze strany poskytovatele zdravotní péče o postup lege artis či nikoliv, je zpravidla znalecký posudek z oboru zdravotnictví a z jeho obsahu soud zjistí, jak by za shodných okolností jednala rozumná a zodpovědná osoba téže odbornosti. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2017 sp. zn. 25 Cdo 4168/2016 se podává, že„ každá konkrétní situace se při tom posuzuje individuálně, neboť lékařská věda disponuje různými a různě účinnými a bezpečnými postupy k provedení konkrétního léčebného zákroku. Zvažuje se též, zda poskytovatel zdravotní péče zvolil postup adekvátní charakteru nemoci a šetrný k pacientovi a zda způsob provedení byl bez vad. Vše je třeba posuzovat takzvaně„ ex ante“ tj. na základě poznatků, které měl poskytovatel zdravotní péče k dispozici v době svého rozhodování o dalším postupu, respektive v době provádění zákroku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011, sp. zn. 25 Cdo 4223/2009, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2015, sp. zn. 25 Cdo 259/2012, oba uveřejněny v souboru rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck - dále jen soubor – pod C10428 a C14914)“.

19. K odvolacím námitkám žalobkyně, že jí mělo být v každém případě provedeno vyšetření CT, že mělo být ošetřujícímu lékaři sděleno, že zvracela a případně, že měla pokleslý koutek, odvolací soud konstatuje, že lékařská zpráva ze dne [datum] [anonymizováno] [jméno] [příjmení] byla učiněna pečlivě i se zahrnutím sdělení žalobkyně samé a podpořená zprávou RZS. Zároveň se ošetřující lékař řídil výsledky EKG a zejména RTG, ze kterého zjistil osteochondrózu plotýnek a artrózu C páteře, kdy v souvislosti s ostatními zjištěními uzavřel, že vše svědčí pro cervikokraniální syndrom v týlní krajině a správně vyhodnotil provedení vyšetření CT jako nadbytečné. Znaleckým posudkem znaleckého ústavu a výslechem znalce bylo prokázáno, že vyšetření dle lékařské zprávy ze dne [datum] bylo provedeno řádně a lze si těžko představit, proč by si ošetřující lékař měl vymyslet závěry vyšetření, případně vymyslet i tvrzení žalobkyně a úmyslně jí neprovést vyšetření CT. Odvolací soud opětovně zdůrazňuje, že je třeba na věc pohlížet skutečně ex ante, nikoliv ex post. Zároveň poukazuje na záznam o výjezdu rychlé záchranné služby ze dne [datum], ze kterého se podává, že po propuštění asi ve 20:00 hodin nastala u žalobkyně pravostranná hemiparéza a porucha řeči. To odpovídá i sdělení žalobkyně ošetřující lékařce při převozu do zdravotického zařízení žalované dne [datum]. Byla to tedy žalobkyně sama, která se nechtěla vrátit do nemocnice a nevyrozuměla rodinu o tom, že se její stav zhoršil. Ke zhoršení zdravotního stavu žalobkyně tak došlo prokazatelně po vyšetření provedeném [anonymizováno] Odvolací soud tak má provedeným dokazováním za prokázáno, že vyšetření žalobkyně v neurologické ambulanci [příjmení], provedené ošetřujícím lékařem [anonymizováno] [jméno] [příjmení], bylo provedeno řádně a v souladu se současnými dostupnými poznatky lékařské vědy, s procesními pravidly a uznávanými medicínskými postupy, tedy lege artis. Lze uzavřít shodně se soudem prvního stupně, že bylo prokázáno, že žalovaná svoji smluvní povinnost poskytnout žalobkyni zdravotní služby na náležité odborné úrovni a dle pravidel vědy a uznávaných medicínských postupů při respektování individuality pacienta neporušila.

20. Odvolací soud se dále zabýval úvahou o možném použití ustanovení § 150 o. s. ř. s ohledem na ekonomickou a sociální situaci žalobkyně, která je závislá péčí na třetích osobách. Ustanovení § 150 o. s. ř. je právní normou s relativně neurčitou hypotézou, tj. právní normou, jejíž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, ale která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy z předem neomezeného okruhu okolností (k tomu obdobně například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 2015, sp. zn. 33 Cdo 2728/2015). Nejvyšší soud České republiky v usnesení ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2438/2013, uveřejněném pod číslem 2/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, s odkazem na judikaturu Ústavního soudu České republiky (nález ze dne 5. 11. 2008, sp. zn. I. ÚS 2862/07, uveřejněný pod číslem 189/2008 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, a nález ze dne 12. 1. 2010, sp. zn. I. ÚS 1030/08, uveřejněný pod číslem 4/2010 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky) vyložil, že základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu, je zásada úspěchu ve věci (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), v níž se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Ustanovení § 150 o. s. ř., jež tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit, slouží k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil nebo uplatňoval svá porušená nebo ohrožená práva či právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil. Nejvyšší soud České republiky zdůraznil, že zejména v procesním právu je nutno každou výjimku z obecného pravidla (zde výjimku z pravidla obsaženého v § 142 odst. 1 o. s. ř. formulovanou v § 150 o. s. ř.) vykládat restriktivně, a ztotožnil se s názorem vyjádřeným v komentářové literatuře (k tomu obdobně Drápal, L., Bureš, J. a kol.: Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha, C. H. Beck, 2009, 1005 s.), podle něhož závěr soudu o tom, zda jde o výjimečný případ a zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci. Nejde přitom o libovůli soudu, ale o pečlivé posouzení všech rozhodných hledisek. Při zkoumání, zda tu jsou důvody hodné zvláštního zřetele, soud přihlíží v první řadě k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo zejména majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné z hlediska aplikace § 150 o. s. ř. jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další. Ke stejnému závěru dospěl Nejvyšší soud například v usnesení ze dne 31. 3. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2941/2013, v němž dále vyložil, že okolnostmi hodnými zvláštního zřetele se rozumí takové okolnosti, pro které by se jevilo v konkrétním případě nespravedlivým ukládat náhradu nákladů řízení tomu účastníku, který ve věci úspěch neměl, a zároveň by bylo možno spravedlivě požadovat na úspěšném účastníku, aby náklady vynaložené v souvislosti s řízením nesl ze svého. Nemůže však jít o libovolné okolnosti řízení, nýbrž o takové okolnosti, které mají skutečný vliv na spravedlnost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Soud musí také své rozhodnutí řádně a přesvědčivě odůvodnit. V postupu, který není odpovídajícím způsobem vysvětlen, lze spatřovat jisté prvky libovůle a nahodilosti (k tomu obdobně nález Ústavního soudu České republiky ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. III. ÚS 727/2000).

21. Soud prvního stupně obecně pochybil při určení výše náhrady nákladů řízení, neboť postupoval při určení tarifní hodnoty pouze podle § 7 vyhlášky č. 177/1997 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění (dále jen„ AT“) u celého uplatněného nároku, aniž vzal v úvahu skutečnost, že se žalobkyně domáhala více nároků a některými z nich byly nároky na nemajetkovou újmu (ztížení společenského uplatnění a omluva), které jsou nároky osobnostní povahy a je tak na místě tarifní hodnotu určit dle § 9 odst. 4 písm. a) AT (srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2021, sp. zn. 25 Cdo 2060/2020). Pokud by úspěšné žalované byla přiznána náhrada nákladů řízení v plném rozsahu, sestávala by z odměny advokáta za 5 úkonů právní služby po 5 100 Kč z pct 100 000 Kč (dle AT § 11 odst. 1 písm. a) převzetí a příprava zastoupení, písm. d) vyjádření z [datum] a písm. g) účast při jednání dne [datum], účast při jednání dne [datum] více jak dvě hodiny; za 3 úkony právní služby po 11 740 Kč z pct 855 370 Kč (rozšíření žaloby o 755 370 Kč o náklady na péči a léčebné pomůcky) dle AT § 11 odst. 1 písm. g) účast při jednání dne [datum] více jak 2 hodiny a dne [datum]. Žalované vzniklo právo na náhradu 8 hotových výdajů po 300 Kč ke každému úkonu právní služby dle § 13 odst. 1 a 4 AT. Dále jí vzniklo právo na 4 náhrady cestovného za cestu [obec] [obec] [obec] a 70 km osobním automobilem Volvo XC 60, [registrační značka], spotřeba 7,5 l /100 km, PHM: NM 27, 20/1 l, 2x926, 78 Kč a 2x901, 60 Kč a náhradu ztráty času za 16 půlhodin po 100 Kč. Žalované by byla přiznána 21 % DPH, neboť její právní zástupce prokázal, že je jejím plátcem. Žalované vzniklo i právo na zaplacení 5 000 Kč složené jako zálohy na provedení znaleckého posudku. Celkové účelně vynaložené náklady žalované před soudem prvního stupně by činily 85 524 Kč po zaokrouhlení. Odvolací soud vzal v úvahu poměry žalované a to jak ekonomické, tak zdravotní, včetně věku a možnosti výdělku, a zároveň případný dopad aplikace § 150 o. s. ř do poměrů žalované a dospěl k závěru, že nelze nepřiznat žalované celou částku náhrady nákladů řízení, neboť ta musí se svěřenými prostředky hospodařit řádně a náklady na právní zastoupení vynaložila účelně. Právo na náhradu škody ze způsobenou újmu na zdraví je obvykle složitou otázkou skutkovou i právní a je na místě, aby žalovaná zvolila kvalifikované právní zastoupení tak, aby maximálně eliminovala případnou škodu. Odvolací soud pro úplnost dodává, že úvaha o účelnosti či neúčelnosti vynaložených nákladů řízení se týká nákladů řízení spojených s právním zastoupením státu, veřejných institucí hospodařících s veřejnými prostředky nebo veřejnoprávních korporací vybavených k hájení svých zájmů příslušnými organizačními složkami, což žalovaná není (srovnej nález Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2018, sp. zn. I. ÚS 3202/17). Nelze po žalované požadovat, aby byla nucena bránit se vysokým nárokům pacientů a nebyly jí následně přiznány žádné náklady vynaložené na obranu proti takto uplatněným nárokům. Odvolací soud připomíná, že sporné řízení vždy obsahuje vysokou míru rizika případného neúspěchu ve věci. Byla to žalobkyně, která žalobní nároky postupně rozšiřovala a domáhala se značné částky. Navíc žalobkyni byly v jisté fázi řízení již známy závěry znaleckého posudku, mohla se snažit o dohodu s žalovanou právě ohledně výše nákladů. Byla právně zastoupena a riziko případného neúspěchu jí muselo, či mělo být známo. Již skutečnost, že byla osvobozena od placení soudních poplatků v plném rozsahu, a byl jí ustanoven zástupce na náklady státu, bylo pro žalobkyni výraznou finanční úlevou. Odvolací soud proto žalobkyni uložil povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 40 000 Kč, tedy částku menší než polovina žalovanou účelně vynaložených nákladů, ve lhůtě tří měsíců (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám jejího právního zástupce (ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.). Delší než zákonnou lhůtu stanovil odvolací soud z důvodu vyšší částky náhrady nákladů řízení a zajištění možnosti žalobkyni uhradit závazky vůči žalované v přiměřené lhůtě. Odvolací soud dospěl k závěru, že nepřiznání více než poloviny náhrady nákladů řízení žalované nebude mít zásadně nepříznivý dopad do jejích poměrů, neboť alespoň částečně budou jí vynaložené náklady uspokojeny.

22. Odvolací soud s odkazem na shora uvedené rozsudek soudu prvního stupně ve spojení s doplňujícím rozsudkem v meritorní části jako věcně správný dle ustanovení § 219 o. s. ř. potvrdil, změnil jej dle § 220 odst. 1 písm.) o. s. ř. ve výroku ohledně náhrady nákladů řízení s odůvodněním shora uvedeným.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1, § 142 odst. 1 a § 151 odst. 1 o. s. ř. V odvolacím řízení byla plně úspěšná žalovaná, a odvolací soud již neshledal důvody pro aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť žalobkyni byly již známy skutkové a právní závěry soudu prvního stupně a bylo na ní, aby řádně zvážila podání odvolání i ve věci samé. Žalované v odvolacím řízení vznikly účelně vynaložené náklady na odměnu advokáta za dva úkony právní služby po 11 740 Kč dle § 6 odst. 1, § 7, § 8 odst. 1 a § 9 odst. 4 písm. a) AT z částky 855 370 Kč a dvě paušální náhrady výdajů po 300 Kč dle § 13 odst. 1 a 4 AT ve spojení s § 11 odst. 1 písm. d) sepis vyjádření a písm. g) účast při jednání. Žalované byla přiznána 21 % DPH, neboť její právní zástupkyně prokázala, že je jejím plátcem. Celkem činí účelně vynaložené náklady žalované v odvolacím řízení po zaokrouhlení 29 137 Kč a žalobkyni bylo uloženo jí je zaplatit do tří měsíců (§ 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř.) a na zákonné platební místo k rukám její právní zástupkyně (ustanovení § 149 odst. 1 o. s. ř.). Delší než zákonnou lhůtu stanovil odvolací soud ze shodných důvodů jak shora uvedených.

Poučení