25 Co 91/2025 - 332

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Kapitánové a soudkyň Mgr. Zdeňky Winklerové a JUDr. Ivety Veselé ve věci žalobkyně: [právnická osoba]. sídlem [adresa] [stát] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 3 170 800,18 Kč s příslušenstvím a 2 673 250,12 Kč, k odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 1. října 2024, č.j. 41 C 182/2020-298, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 900 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně po žalované domáhala zaplacení částky 3 170 800,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 9 % ročně za dobu od 29. 10. 2018 do zaplacení a částky 2 673 250,12 Kč (I), dále žalobkyni uložil zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 5 400 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II).

2. Takto soud rozhodl o žalobě na náhrady škody, jež žalobkyni měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu Finančního úřadu pro [adresa] kraj (dále jen „FÚ [adresa]“) v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] FÚ [adresa] vydal proti dlužníkovi [právnická osoba]. (dále jen „[právnická osoba]“) k vymožení daňového nedoplatku dva exekuční příkazy přikázání pohledávky z účtu společnosti [právnická osoba] u [právnická osoba]. Exekuované prostředky zaslala na účet společnosti [právnická osoba] žalobkyně, následně byly podle § 79a odst. 1 trestního řádu usnesením [orgán] zajištěny. Žalobkyně se v tomto řízení domáhá zaplacení částky 3 178 008,18 Kč, která jí měla být vydána podle usnesení [orgán], [adresa], [název] [adresa], [název] ze dne 4. 10. 2017, dále požaduje úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 673 250,12 Kč dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., protože dle žalobkyně FÚ [adresa] před nařízením a provedením exekuce věděl o skutečnostech týkajících o vydání peněžních prostředků ve výši 3 170 800,18 Kč žalobkyni.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby pro absenci odpovědnostního titulu ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) /dále jen „OdpŠk“/. Daňová exekuce byla nařízena v souladu se zákonem a veškeré úkony byly provedeny správcem daně v průběhu daňové exekuce v souladu se zákonem. Až dne 27. 2. 2018 byl správci daně doručen přípis [orgán] včetně sdělení, že finanční prostředky na bankovním účtu nebyly [právnická osoba], nýbrž byly podvodně vylákány od žalobkyně.

4. Obvodní soud již jednou žalobu zamítl rozsudkem ze dne 24. 8. 2021, č.j. [spisová značka], který byl potvrzen rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 27. 1. 2022, č.j. [spisová značka]. Obě rozhodnutí byla zrušena rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2022, č.j. [spisová značka]. Nejvyšší soud v odůvodnění kasačního rozsudku souhlasil, že v dané věci není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3622/12, sp. zn. III. ÚS 541/08, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3057/13). Dovolací soud uložil nižším soudům, aby se vypořádaly s tvrzeními a důkazními návrhy žalobkyně, že vlastní provádění daňové exekuce představovalo nesprávný úřední postup, tak s obranou žalované.

5. Obvodní soud zjistil tento skutkový stav: Žalobkyně předběžně uplatnila u žalované nárok na náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem ve výši 3 170 800,18 Kč dne 12. 5. 2020. 6. [orgán] [název] [orgán] [adresa] obdržel 3. 10. 2017 písemné trestní oznámení [právnická osoba] [orgán] (dále též jen „[právnická osoba]“) ze dne 2. 10. 2017, ze kterého vyplývá důvodné podezření ze spáchání zločinu legalizace výnosu z trestné činnosti, kterého se mohly dopustit paní [jméno FO] a společnost [právnická osoba] tím, že [jméno FO], jednatelka společnosti [právnická osoba], za účelem zastřít původ peněžních prostředků získaných trestnou činností spáchanou v zahraničí, založila 16. 8. 2017 u [právnická osoba]. ve prospěch společnosti [právnická osoba] bankovní účet č. [č. účtu], na který dne 30. 8. 2017 byly převedeny prostředky 191 400 USD (tj. 4 120 842 Kč) ze zahraničního účtu patřícího žalobkyni, přičemž platba byla určena pro příjemce společnost [právnická osoba]. Převádějící zahraniční banka sdělila, že tato byla odeslána v důsledku podvodného jednání na základě předchozí e-mailové komunikace napadené hackingem a požádala o vrácení peněžních prostředků. Přes přijatá opatření disponent stačil 30. 8. 2017 přeposlat část finančních prostředků ve výši 36 000 EUR (tj. 949 956 Kč) ve prospěch účtu v [stát] patřícího subjektu [název]. Usnesením [orgán] č.j. [číslo] ze dne 4. 10. 2017 [orgán] zajistil peněžní prostředky na bankovním účtu společnosti [právnická osoba] č. [č. účtu], neboť zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že věc je výnosem z trestné činnosti. Usnesením [orgán] č.j. [číslo] ze dne 14. 12. 2017 [orgán] vydal žalobkyni peněžní prostředky v částce 3 170 800,18 Kč, zajištěné na bankovním účtu č. [č. účtu], neboť zajištěné prostředky již nejsou třeba k dalšímu řízení, nepřichází v úvahu jejich propadnutí nebo zabránění a není pochyb o právu žalobkyně na tyto peněžní prostředky, čímž bylo zrušeno zajištění peněžních prostředků.

7. Daň z příjmů právnických osob společnosti [právnická osoba] za zdaňovací období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 činila 12 920 Kč, daň byla vyměřena na základě daňového přiznání. Daň z příjmů právnických osob společnosti [právnická osoba] za zdaňovací období od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2014 činila 167 010 Kč, daň byla stanovena dle pomůcek, když po zhodnocení situace nebylo možno stanovit daň dokazováním. Dle výkazů nedoplatků ke dni 10. 6. 2014 měla společnost [právnická osoba] vykonatelný daňový nedoplatek ve výši 13 239 Kč, ke dni 12. 10. 2017 v částce 226 026 Kč a ke dni 16. 1. 2018 pak 15 967 249 Kč. FÚ [adresa] jako správce daně dlužníka [právnická osoba] dne 10. 11. 2017 vydal 1. exekuční příkaz č.j. [číslo] na přikázání pohledávky z účtu vedeného poskytovatelem platebních služeb (tj. poddlužník [právnická osoba].), který nabyl právní moci dne 24. 11. 2017 a kterým nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku ve výši 252 287 Kč, včetně příslušejícího úroku z prodlení a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce, jakož i úroku z prodlení zde popsaného a bylo přikázáno poddlužníkovi, aby od okamžiku, kdy mu bude doručen tento exekuční příkaz po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácel peněžní prostředky z účtu dlužníka číslo [č. účtu]. Dne 17. 1. 2018 FÚ [adresa] vydal 2. exekuční příkaz č.j. [číslo] na přikázání pohledávky z účtu vedeného poskytovatelem platebních služeb (tj. poddlužník [právnická osoba].), který nabyl právní moci dne 29. 1. 2018, jímž nařídil daňovou exekuci přikázáním pohledávky z účtu k vymožení nedoplatku ve výši 16 286 593 Kč, včetně příslušejícího úroku z prodlení a exekučních nákladů ke dni nařízení exekuce, jakož i úroku z prodlení zde popsaného a bylo přikázáno poddlužníkovi, aby od okamžiku, kdy mu bude doručen tento exekuční příkaz po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácel peněžní prostředky z účtu dlužníka číslo [č. účtu]. Dne 19. 1. 2018 [právnická osoba]. uhradila FÚ [adresa] dle 1. exekučního příkazu 257 553,70 Kč a dne 14. 2. 2018 základě 2. exekučního příkazu 2 918 485,88 Kč. FÚ [adresa] zastavil daňovou exekuci dle 1. exekučního příkazu usnesením ze dne 16. 2. 2018, které bylo [právnická osoba]. doručeno 19. 2. 2018.

8. Krajský soud v [adresa] rozsudkem č. j. [spisová značka] zamítl žalobu žalobkyně na ochranu proti nečinnosti proti FÚ [adresa], spočívající v nevydání rozhodnutí o žádosti žalobkyně o vrácení plateb z 20. 9. 2018. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že byla-li žádost o vrácení platby podle § 165 daňového řádu podána osobou, která neprovedla úhradu na účet správce daně, nespadá taková žádost pod hypotézu § 165 odst. 2 ani 3 daňového řádu, proto nebylo na místě ji vyřizovat postupem předpokládaným v § 165 odst. 4 téhož zákona, ale postačilo vydání sdělení. Ani postup podle § 155 daňového řádu nebyl v daném případě na místě, žalovaný nebyl oprávněn rozhodnout o žádosti žalobkyně, rozhodnutím podle § 155 daňového řádu ani vydáním potvrzení podle § 165 daňového řádu, neboť tato ustanovení na věc žalobkyně nedopadala. V situaci, kdy byl správcem daně exekuován majetek žalobkyně v domnění, že se jedná o majetek daňového dlužníka [právnická osoba], bylo na místě podat návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce podle § 179 odst. 4 daňového řádu. Soud se neztotožnil s úvahou žalobkyně, že § 165, resp. § 155 daňového řádu je speciální vůči § 179 daňového řádu. Žalobkyně v dané věci neprovedla úhradu za daňový subjekt, nebyla proto oprávněna žádat o vrácení plateb podle § 165 odst. 3 daňového řádu. Pokud žalobkyně uváděla, že soud má přihlédnout k zákonnosti exekučních příkazů, mění se tato argumentace s předmětem řízení o podané žalobě, tím je v dané věci zjištění, zda žalovaný je nečinný a zda má povinnost vydat o žádosti žalobkyně rozhodnutí, či nikoliv. Případná nezákonnost exekučních příkazů z důvodu vědomosti správce daně o zajištění peněžních prostředků orgány činnými v trestním řízení je pro rozhodování o podané nečinnosti žaloby irelevantní.

9. Obvodní soud provedl dokazování [orgán] spisem, spisem FÚ [adresa] i dokumenty poskytnutými [právnická osoba]. a konstatoval, že z žádného provedeného důkazu nebyly zjištěny jiné rozhodné skutečnosti k provádění předmětné exekuce. Obvodní soud neprovedl jen dokazování spisovým materiálem [právnická osoba] s odůvodněním, že činnost tohoto orgánu nesouvisí přímo s provedením předmětné daňové exekuce a žalobkyně ani neuvedla jakákoliv konkrétní tvrzení – skutkové okolnosti, z nichž, byly-li by prokázány, by bylo lze dovodit odpovědnost žalované za tvrzenou škodu.

10. Soud prvního stupně po právní stránce odkázal na ust. § 1 odst. 1, § 3 odst. 1 písm. a), § 5, § 6 odst. 1, 3, § 13, § 14 OdpŠk, dále na ust. § 149 odst. 1, § 178 odst. 1 a § 190 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“).

11. Obvodní soud připomněl, že objektivní odpovědnosti státu za škodu je založena na kumulativním splnění tři podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím/nesprávným úředním postupem a vznikem škody. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, procesní břemena ohledně existence nesprávného úředního postupu žalobkyni, zamítnutí žaloby soud odůvodnil tím, že neshledal existenci odpovědnostního titulu.

12. Obvodní soud konstatoval, že o případ odpovědnosti z titulu nezákonného rozhodnutí se nemůže jednat, neboť žalobkyní označená rozhodnutí (1. a 2 exekuční příkaz) nebyly zrušeny či změněny (natož pro nezákonnost), jak to má na mysli ust. § 5 písm. a) a § 8 odst. 1 OdpŠk. Shodně viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2162/2005, sp. zn. 25 Cdo 593/2003, sp. zn. 28 Cdo 4249/2010. Postup, který vydání těchto exekučních příkazů předcházel, nelze podřadit pod (nesprávný) úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věty první OdpŠk, neboť tento postup se projevil právě ve vydání těchto exekučních příkazů. Správnost tohoto postupu, ani vydaných exekučních příkazů, resp. zákonnost těchto příkazů, soud v tomto řízení není oprávněn přezkoumávat. Požadavek na zrušení (změnu) předmětného rozhodnutí soud nepovažuje za přehnaně formalistický. Správnost a zákonnost předmětného rozhodnutí nemůže být předmětem přezkumu v projednávané věci v řízení podle části třetí o. s. ř., tj. ani z titulu nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím podle § 8 OdpŠk. Odkaz žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 28 Cdo 1345/2011 je nepřípadný, neboť v projednávaném případě se nejedná o žalobu z tzv. lepšího práva, nýbrž o žalobu z titulu tvrzeného nároku na náhradu škody vzniklé v souvislosti s výkonem veřejné moci žalovanou.

13. Prvostupňový soud akcentoval, že v obecné rovině nesprávný úřední postup není v zákoně blíže definován, a to s úmyslem zákonodárce, neboť výstižnou definici nesprávného úředního postupu nelze pro jeho mnohotvárnost podat. Je třeba vycházet primárně z toho, že jde o ty případy vzniku škod, které byly vyvolány jinou činností státních orgánů než činností rozhodovací. Zejména se jedná o úkony tzv. úředního postupu, které samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou, je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Pokud orgán státu zjišťuje a posuzuje podklady pro vydání exekučního příkazu, případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se posléze projeví v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Vzniklý nesprávný úřední postup současně musí mít za důsledek vznik škody – tj. vzniklý zásah do majetkové sféry poškozeného a ušlý zisk (to, co by poškozený při obvyklém průběhu nabyl, kdyby nedošlo k nesprávnému úřednímu postupu), srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 269/2006.

14. Žalobkyně označila za nesprávný úřední postup FÚ [adresa] při vydání 1. a. 2 exekučního příkazu a následný způsob provedení daňové exekuce, kdy vymáhající [orgán] měl mít povědomost o usnesení [orgán] ze dne 4. 10. 2017, č.j. [číslo], o vydání věci (peněžních prostředků). Oba exekuční příkazy směřovaly k přikázání pohledávky z účtu, kterým nařídil FÚ [adresa] proti dlužníkovi [právnická osoba] daňovou exekuci k vymožení daňového nedoplatku, a přikázal [právnická osoba]. jako poddlužníkovi, aby od okamžiku, kdy jí bude doručen exekuční příkaz po dobu trvání daňové exekuce, nevyplácela peněžní prostředky z účtu dlužníka. Dne 14. 2. 2018 [právnická osoba]. na základě exekučního příkazu poukázala FÚ [adresa] platbu ve výši 2 918 485,88 Kč, až dne 27. 2. 2018 byl FÚ [adresa] doručen přípis s žádostí [orgán] o zaslání dokumentů k daňové exekuci, na základě, kterých byly finanční prostředky na bankovním účtu poukázány správci daně se sdělením, že finanční prostředky na bankovní účtu nebyly společnosti [právnická osoba], nýbrž podvodně vylákány od žalobkyně. Peněžní prostředky na účtu vedeném peněžním ústavem nejsou v majetku majitele účtu, v jehož prospěch byl tento účet zřízen, nýbrž v majetku peněžního ústavu. Osoba, které byly jako oprávněné z výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinného u peněžního ústavu vyplaceny za účelem uspokojení její vykonatelné pohledávky vůči povinnému peněžní prostředky z účtu povinného u peněžního ústavu, není pasivně věcně legitimována ve sporu, ve kterém se případně třetí osoba domáhá zaplacení (vrácení) peněžních prostředků, které na tento účet povinného poukázala omylem (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 35 Odo 801/2002, nebo sp. zn. 21 Cdo 1774/99). Obvodní soud tak uzavřel, že nebylo zjištěno, tím méně prokázáno, že by v daném případě k nesprávnému úřednímu postupu (porušení předpisů upravujících prováděné daňové exekuce) došlo.

15. O náhradě nákladů řízení obvodní soud rozhodl dle ustanovení § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), která činí podle § 151 odst. 3 o. s. ř. za použití § 1 a 2 vyhlášky č. 254/2015 Sb. ve výši 18 paušálních náhrad po 300 Kč.

16. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně blanketní odvolání, které následně doplnila, a navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobě vyhoví, nebo jej zrušil. Po skutkové stránce nesouhlasí s tím, že soud neprovedl dokazování spisem [právnická osoba], který jako první zjistil, že se žalobkyně stala obětí trestné činnosti. [právnická osoba] je správní orgán v podřízenosti [orgán], v rozhodném období byl součástí struktury [orgán] stejně jako orgány daňové správy. Informace [právnická osoba] tak mělo [orgán] k dispozici a systém nesdílení informací souvisejících s řádnou správou nemůže jít k tíži žalobkyně. Dle žalobkyně až po vydání zajištěných prostředků žalobkyně vydaly finanční orgány platební výměry na daň, a to za období 3 roky zpětně, navíc daň byla vyměřena fikcí a orgány finanční správy postupovaly zcela účelově s cílem zmocnit se finančních prostředků na účtu společnosti [právnická osoba], které byly vlastnictvím žalobkyně. Žalobkyně se domnívá, že žalovaná byla prostřednictvím [právnická osoba] nejpozději při provedení daňové exekuce informována o původu finančních prostředků a jejich zajištění [orgán]. Při daňové exekuci došlo k porušení zákona (§ 181 odst. 2 písm. d/ daňového řádu), protože daňová exekuce měla být zastavena ve vztahu k prostředkům na účtu společnosti [právnická osoba], když dle pravomocného rozhodnutí [orgán] dotčené prostředky nebyly ve vlastnictví společnosti [právnická osoba], ale žalobkyně. Přesto 2. daňová exekuce doposud ukončena nebyla, v čemž žalobkyně shledává porušení daňového řádu. Obrana žalované spočívá v tom, že se zaštiťuje formální správností postupu správce daně, ale nerespektuje lepší materiální právo žalobkyně k předmětným finančním prostředkům (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1345/2011). Žalobkyně nemá jiný právní prostředek k uplatnění svého nároku, protože se nemohla domáhat vyloučení finančních prostředků z exekuce, když o provádění exekuce proti účtu společnosti [právnická osoba] nebyla informována. Akcentovala, že se nedopustila žádného protiprávního jednání, žádného porušení právních předpisů, jen se stala obětí trestného činu, z čehož profitovaly orgány finanční správy přisvojením si finančních prostředků žalobkyně.

17. Žalovaná navrhla potvrzení napadeného rozhodnutí, neboť je považuje za správné. Ohledně [právnická osoba] sdělila, že ten úřad byl zřízen ke dni 1. 1. 2017 a navázal na činnost svého předchůdce [právnická osoba], který vznikl v roce 1996 jako organizační součást [orgán]. Žalovaná ocitovala ust. § 29c odst. 1 zákona č. 253/2008 Sb. s tím, že podřízenost [právnická osoba] [orgán] spočívá pouze v tom, že [orgán] zajišťuje činnost tohoto úřadu výhradně po stránce materiální, administrativní a finanční (§ 29c odst. 4 zákona č. 253/2008 Sb.). Z hlediska organizačního uspořádání a výkonu svých pravomocí byl [právnická osoba] s účinností od 1. ledna 2017 zcela oddělen od organizační struktury [orgán] a při své činnosti uplatňuje taková opatření, která zaručují, že s informacemi získanými při jeho činnosti podle tohoto zákona nepřijde do styku nepovolaná osoba (§ 29c odst. 3 zákona č. 253/2008 Sb.). Je zcela iluzorní představa žalobkyně, že žalovaná mohla mít v rozhodném období (dne 22. 1. 2018 a 14. 2. 2018, kdy [právnická osoba]. poukázala příslušné platby FÚ [adresa]) k dispozici informace, se kterými pracuje [právnická osoba]. Pokud má žalobkyně pocit, že byla poškozena výkonem činností [právnická osoba], nic jí nebránilo, aby požádala tento úřad o podání vysvětlení či o zajištění relevantních důkazů, které by případně mohla využít v daném řízení. Přestože nese žalobkyně důkazní břemeno a břemeno tvrzení, nepředložila soudu prvního stupně žádný relevantní důkaz, místo toho osočuje žalovanou, že má k dispozici stejné informace jako má [právnická osoba]. Žalobkyně nevysvětlila, z jakého důvodu neuplatnil nárok na náhradu škody vůči poddlužníkovi ([právnická osoba].) nebo vůči [orgán]. K obviňování orgánů finanční správy, že postupovaly zcela účelově s cílem zmocnit se finančních prostředků uložených na účtu společnosti [právnická osoba], žalovaná popsala průběh vymáhání daňových nedoplatků. Za účelem nařízení daňové exekuce přikázáním pohledávky z účtu daňového dlužníka činí správce daně dotaz k bankám na případně existující čísla účtů a zůstatek na těchto účtech. V případě, že takový účet existuje, sdělí banka správci daně jeho číslo a zůstatek. Správce daně není oprávněn a už vůbec ne povinen, před nařízením exekuce zkoumat původ peněz na účtu, sledovat tok finančních prostředků na účtu včetně pohledávek vztahujících se k účtu. Správce daně nemá k dispozici ani žádné informace za účelem vyhodnocení výše zůstatku účtu. Odkázala na ust. § 190 odst. 1, 2 daňového řádu s tím, že banka, jako poddlužník daňového subjektu, je povinna v souladu se zákonem reagovat na doručený exekuční příkaz a z prostředků, které eviduje na účtu daňového subjektu, uspokojit uplatněnou pohledávku. Jediným úkonem, který uplatňuje správce daně ve vztahu k bance daňového subjektu, je exekuční příkaz a je na bance (poddlužníkovi daňového subjektu), aby zákonným způsobem reagoval na jemu doručené exekuční příkazy.

18. Městský soud v [adresa] jako soud odvolací (§ 10 odst. 1 o.s.ř.) – po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 o.s.ř.) – přezkoumal podle ust. § 212, § 212a o.s.ř. napadený rozsudek, včetně postupu soudu prvního stupně předcházejícího jeho vydání, a dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není opodstatněné.

19. Odvolací soud připomíná, že v dovolacím přezkumu prvního odvolacího rozsudku Nejvyšší soud uzavřel, že se nemůže se jednat o žalobu z lepšího práva, že nejsou dány podmínky odpovědnosti za nezákonné rozhodnutí a ani odpovědnosti za nesprávný úřední postup za činnosti završené vydáním exekučních příkazů a v mezidobí ani nedošlo ke změně judikatury v těchto otázkách. Nejvyšší soud zrušil rozsudky nižších soudů k posouzení žalobních tvrzení, že vlastní provádění exekuce představovalo nesprávný úřední postup a případně k posouzení obrany žalované.

20. Odvolací soud doplnil dokazování spisem [právnická osoba] [orgán], ze kterého zjistil, že součástí spisu není žádná komunikace se správcem daně či [orgán], pouze elektronické zprávy ze systému webové služby ohledně oznámení podezřelého obchodu a jeho doplnění včetně příloh tvořících avíza ohledně plateb na účtu číslo č. [č. účtu] vedeného [právnická osoba]. a vyjádření zahraničních bank. Z oznámení podezřelého obchodu vyplývá, že podezřelý obchod oznámila [právnická osoba] dne 31. 8. 2017 [právnická osoba]. Podezřelou aktivitu spatřovala v tom, že na nově založený účet společnosti [právnická osoba] byly převedeny prostředky 191 400 USD ze zahraničního účtu patřící společnosti [právnická osoba], ale jako příjemce uvedla společnost [právnická osoba], což nekoresponduje se skutečností. Banka účet zajistila dle § 15 zákona č. 253/2008 Sb., ale ještě předtím byla provedena odchozí platby ve prospěch [stát] bankovního účtu. V doplnění ze dne 26. 9. 2017 uvedla, že zahraniční banka odesílatele označila předmětnou platbu jako „scam by e-mail hacking“, ale oznamovatelka nemá souhlas klienta se stornem a vrácením platby, proto nelze uvedené prostředky vrátit odesílateli, zůstatek na účtu ke dni 26. 9. 2017 činil 3 170 746,46 Kč. Dne 2. 10. 2017 [právnická osoba] podal u [funkce] trestní oznámení, čímž spis končí. Odvolací soud tak uzavírá, že [právnická osoba] své informace vtělil pouze do trestního oznámení, nikomu jinému, než [orgán] žádné informace ze spisu nepředal.

21. Odvolací soud dále zopakoval dokazování spisy FÚ [adresa] a trestním spisem Okresního státního zastupitelství v [adresa] č. [číslo].

22. Z trestního spisu navíc oproti soudu prvního stupně zjistil, že: - usnesení ze dne 4. 10. 2017 o zajištění peněžních prostředků ve výši 4 120 842 Kč na účtu společnosti [právnická osoba] u [právnická osoba]. č. [č. účtu] obsahuje poučení dle § 79e odst. 2 trestního řádu ve znění účinném do 31. 1. 2019, že s věcí, na kterou se vztahuje rozhodnutí o zajištění, lze v rámci výkonu rozhodnutí, veřejné dražby, exekuce nebo insolvenčního řízení nakládat jen po předchozím souhlasu předsedy senátu a v přípravném řízení státního zástupce; to neplatí, je-li výkon rozhodnutí prováděn nebo je-li s touto věcí v exekučním nebo insolvenčním řízení anebo ve veřejné dražbě nakládáno k uspokojení pohledávky státu - [orgán] se o exekuci prováděné správcem daně na účet č. [č. účtu] dozvěděl až z podání [právnická osoba]. dne 19. 1. 2018, kdy [právnická osoba]. sdělila, že dne 14. 11. 2017 obdržela 1. exekuční příkaz a po vyrozumění o právní moci provedla dne 19. 1. 2018 celkovou úhradu 257 553,70 Kč - v podání ze dne 29. 1. 2018 [právnická osoba]. sdělila, je povinna realizovat exekuci i bez souhlasu [orgán], ačkoliv jsou prostředky na účtu zajištěny dle trestního řádu s poukazem na poučení v usnesení o zajištění peněžních prostředků - podle vyrozumění FÚ [adresa] nabyl 2. exekuční příkaz právní moci 29. 1. 2018, o čemž byla [právnická osoba]. vyrozuměna 30. 1. 2018 (viz sdělení [právnická osoba] ze dne 22. 2. 2018 s přílohami) - dne 1. 2. 2018 vydal [orgán] pokyn k vydání zajištěných peněžních prostředků ve výši 3 170 800,18 Kč žalobkyni s tím, že [orgán] byl dáno na vědomí, že [právnická osoba]. provedla úhradu exekuce 257 553,70 Kč ve prospěch FÚ [adresa] dle 1. exekučního příkazu - podáním ze dne 12. 3. 2018 [orgán] vyrozuměl žalobkyni, že přijal od [právnická osoba]. informaci týkající se provedení úhrad dle 1. a 2. exekučního příkazu, k realizaci exekuce pohledávky státu nebylo třeba souhlasu [orgán] a na účtu č. [č. účtu] nezůstaly žádné finanční prostředky, které by mohly být žalobkyni vráceny. Dále [orgán] žalobkyni poučil, aby v případě snahy vymoci finanční částku po České republice zmocnila právního zástupce. Odvolací soud tak uzavírá, že [orgán] před realizací exekuce žádné informace ze spisu nepředal FÚ [adresa] a že ani zajištění finančních prostředků na účtu rozhodnutím [orgán] nebránilo provedení exekuce pohledávky státu, a to i bez vědomí [orgán].

23. Ze spisu správce daně ohledně společnosti [právnická osoba] předloženého obvodnímu soudu odvolací soud navíc oproti soudu prvního stupně zjistil, že: - [právnická osoba] měl nedoplatek na dani z příjmu právnických osob již k 10. 6. 2014 (viz výkaz nedoplatků k 10. 6. 2014), již v roce 2017 byly tyto nedoplatky [právnická osoba] odepisovány pro nedobytnost, protože přes úkony FÚ [adresa] směřující k vymožení nebyl zjištěn žádný majetek [právnická osoba] (viz schválení návrhu na odpis ze dne 19. 7. 2017) - FÚ [adresa] na svůj formulářový dotaz na banky v systému [název] při pátrání po majetku [právnická osoba] obdržel dne 16. 10. 2007 od [právnická osoba]. informaci o existenci účtu společnosti [právnická osoba] č. [č. účtu] se zůstatkem 3 170 772,88 Kč a dále od [právnická osoba]. o existenci účtu č. [č. účtu] se zůstatkem 0 EUR, informace o blokaci prostředků nejsou součástí formuláře a nelze je tedy z odpovědí bank zjistit (viz Dotazy na banku a Výpisy dotazů a všech odpovědí ze dne 17. 7. 2020) - k 12. 10. 2017 činil nedoplatek společnosti [právnická osoba] na dani z příjmu právnických osob 167 010 Kč + úrok z prodlení 59 016 Kč (viz výkaz nedoplatků k 12. 10. 2017), k 10. 11. 2017 pak již tento nedoplatek na dani z příjmu právnických osob s úroky činil 247 341 Kč (viz výkaz nedoplatků k 10. 11. 2017) a tyto nedoplatky byly exekuovány 1. exekuční příkazem (a dále rovněž exekučním příkazem na pohledávku z účtu vedenou [právnická osoba].), viz exekuční příkazy z 10. 11.2017 - Výkaz nedoplatku [právnická osoba] na daních ve výši 11 794 552 Kč sestavený ke dni 11. 12. 2017 se týkal nedoplatku na dani z přidané hodnoty (viz výkaz nedoplatku ke dni 15. 12. 2017) - Daňová exekuce přikázáním pohledávky z účtu podle 1. exekučního příkazu byla zastavena usnesením ze dne 16. 2. 2018 s odůvodněním, že daňový nedoplatek byl v plné výši uhrazen (viz toto usnesení) - [orgán] se na FÚ [adresa] poprvé obrátil žádostí ze dne 27. 2. 2018, kde FÚ [adresa] sdělil, že finanční prostředky na účtu nebyly společnosti [právnická osoba], ale žalobkyně. FÚ [adresa] reagoval sdělením z 6. 3. 2018, kde poukázal na svou povinnost mlčenlivosti dle § 8 trestního řádu a § 52 daňového řádu s tím že nelze poskytnout informace (viz žádost z 27. 2. 2018 a odpověď z 6. 3. 2018) - [právnická osoba]. dne 5. 3. 2018 sdělila FÚ [adresa], že dne 14. 2. 2018 provedla částečnou úhradu dle 2. exekučního příkazu (2 913 326,57 Kč), účet nevykazuje žádný zůstatek (viz dopis ze dne 5. 3. 2018). - FÚ [adresa] pokračoval v exekuci dle 2. exekučního příkazu – dne 11. 5. 2018 [právnická osoba] vyzval k podání prohlášení o majetku, [právnická osoba]. dne 1. 8. 2018 oznámila, že postižený účet vyřadila z režimu sledování po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty, FÚ [adresa] 13. 8. 2018 vydal další (3.) exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu [právnická osoba] u [právnická osoba]., který nabyl právní moci dne 24. 8. 2018 (a který [právnická osoba]. vyřadila z režimu sledování 1. 3. 2019), následoval 4. exekuční příkaz na postižení stejného účtu ze dne 12. 4. 2018, [právnická osoba]. oznámila zrušení postiženého účtu ke dni 9. 10. 2019 s tím, že exekuční příkaz nelze realizovat, neboť na účtu nebyly blokovány žádné finanční prostředky a FÚ [adresa] reagoval rozhodnutím o zastavení exekuce nařízené tímto 4. exekučním příkazem s odůvodněním, že účet byl zrušen. Dále FÚ [adresa] průběžně vypočítával nedoplatky na daních. Nedoplatek byl odepsán pro nedobytnost po výmazu [právnická osoba] z obchodního rejstříku (viz schválení návrhu ze dne 24. 5. 2018 a záznam o důvodu pro odpis nedoplatku pro nedobytnost spočívající v zániku [právnická osoba] ze dne 22. 1. 2024).

24. Odvolací soud zjistil skutkový stav takto: Žalobkyně poukázala dne 30. 8. 2017 částku 191 400 USD na účet společnosti [právnická osoba] číslo [č. účtu], téhož dne byla z tohoto účtu poukázána částka 36 000 EUR na účet vedený pro třetí osobu peněžním ústavem v [stát]. Dne 31. 8. 2017 [právnická osoba]. oznámila [právnická osoba] podezřelou aktivitu na tomto účtu, následně oznámení doplňovala s tím, že nemůže platbu vrátit pro absenci souhlasu od společnosti [právnická osoba]. Dne 3. 10. 2017 [právnická osoba] doručil trestní oznámení [orgán], [právnická osoba] své informace nepředal ani správci daně ani [orgán]. Dne 4. 10. 2017 [orgán] usnesením zajistil finanční prostředky na peněžním účtu vedeném [právnická osoba]. pro [právnická osoba] (do částky 4 120 842 Kč), toto zajištění však nebránilo realizaci exekuce pohledávek státu. Dne 14. 12. 2017 vydal [orgán] usnesení o vydání peněžních prostředků v částce 3 178 800,18 Kč žalobkyni a zrušil zajištění peněžních prostředků na účtu. 25. [právnická osoba] měl dluhy na daních nejméně od rou 2014, správce daně průběžně po majetku pátral, nedoplatky odepisoval a při svém standardním pátrání po majetku se na základě své formulářové žádosti dozvěděl 16. 10. 2017 o existenci 2 bankovních účtů [právnická osoba]. Dne 10. 11. 2017 FÚ [adresa] vydal vůči [právnická osoba] 1. exekuční příkaz k vymožení částky 252 287 Kč (daň z příjmu právnických osob) s příslušenstvím na přikázání pohledávek z účtů, o nichž se dozvěděl od bank 16. 10. 2017. Dne 17. 1. 2018 vydal FÚ [adresa] vůči [právnická osoba] 2. exekuční příkaz k vymožení částky 16 286 593 Kč (daň z přidané hodnoty) s příslušenstvím. Dne 19. 1. 2018 [právnická osoba]. poukázala ve prospěch FÚ [adresa] z účtu [právnická osoba] podle 1. exekučního příkazu částku 252 287 Kč (exekuce podle tohoto příkazu byla zastavena pro plnou úhradu daňového nedoplatku) a dne 14. 2. 2018 podle 2. exekučního příkazu částku 2 918 485,88 Kč (ve zbytku banka účet vyřadila z režimu sledování po uplynutí zákonem stanovené šestiměsíční lhůty). [právnická osoba] zanikl výmazem z obchodního rejstříku. FÚ [adresa] se dozvěděl, že „finanční prostředky na účtu nebyly společnosti [právnická osoba] ale žalobkyně“, až z podání [orgán] ze dne 27. 2. 2018.

26. Dne 12. 5. 2020 žalobkyně u žalované neúspěšně předběžně uplatnila nárok na náhradu škody (bez příslušenství). Právní posouzení 27. Ke konkurenci možností posoudit žalobní požadavky žalobkyně jako nárok na náhradu újmy či jako žalobu z lepšího práva odvolací soud lze odkázat na odůvodnění kasačního rozsudku Nejvyššího soudu vydaného přímo v této věci. Žaloba z lepšího práva 28. Ve vztahu mezi nároky na plnění odvozenými z OdpŠk (tedy na náhradu újmy způsobené buď nezákonným rozhodnutím anebo nesprávným úředním postupem) a nároku z titulu tzv. žaloby z lepšího práva lze přiměřeně vycházet z judikatury řešící obdobnou problematiku konkurence žaloby na náhradu škody a žaloby na splnění smluvní povinnosti. Nejvyšší soud již dříve konstatoval, že nárok na náhradu škody je založen na jiném skutkovém stavu odvíjejícím se od jiné skutkové podstaty, než nárok na smluvní plnění; vychází z jiného skutkového děje – tvrzení o porušení právní povinnosti, vzniku a výše škody a příčinné souvislosti mezi vznikem škody a porušením právní povinnosti (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Odo 1414/2006). Uvedené závěry se přiměřeně prosadí i ve vztahu mezi náhradou škody, již měl při výkonu veřejné moci způsobit orgán státu, a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení odpovídajícího žalobě z lepšího práva. Žalobkyně v žalobě své nároky jednoznačně konstruovala na tom skutkovém základě, podle něhož FÚ [adresa] při nařízení a provádění daňové exekuce měl vědět o tom, že na exekucí postiženém účtu společnosti [právnická osoba] vedeném pro ni [právnická osoba]. jsou prostředky zajištěné [orgán], ve vztahu, k nimž bylo současně rozhodnuto o tom, že mají být vydány žalobkyni (čl. IV žaloby). Přitom i v následující části žaloby (srov. bod V.) je nárok ukotven jednoznačně k tomu, že „nařízení a provedení daňové exekuce (…) je nutno posoudit jako nesprávný přední postup ze strany FÚ [adresa]“; znovu pak je tamtéž dále připomínáno, že FÚ [adresa] vědomě nařídil a provedl daňovou exekuci na peněžní prostředky, resp. pohledávku dlužníka, o kterých věděl, že se do dispozice dlužníka dostaly podvodem“. Žalobkyni tak měla vzniknout „v důsledku nesprávného úředního postupu“ FÚ [adresa] majetková újma ve výši 3 170 800,18 Kč a 2 301 115,12 Kč“. V žalobě vymezený nárok žalobkyně (bez části příslušenství) předběžně uplatnila u [orgán], a to způsobem předepsaným dle OdpŠk. V projednávané věci je tak zřejmé, že žalobkyně v původní žalobě uváděla skutková tvrzení, ze kterých vyplývalo, že požadovaná náhrada škody měla (výlučně) původ v nezákonném rozhodnutí či v nesprávném úředním postupu správce daně. Jednoznačná konstrukce žalobních tvrzení naopak vylučovala uplatněný nárok ve skutkové rovině posuzovat jako žalobu z lepšího práva (bezdůvodného obohacení). Pro onu žalobu je totiž typické uplatnění požadavku na vydání jejího výtěžku, protože nikoliv oprávněný, nýbrž jiná osoba má podle hmotného práva „lepší“ (přednější) nárok na uspokojení. Současně požadavek na dále úrok z neoprávněného jednání správce daně ve výši 2 673 250,12 Kč dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. je přitom z pohledu „žaloby z lepšího práva“ je zcela iracionální. Jsou-li v nyní projednávané žalobě akcentovány výlučně okolnosti týkající se tvrzené nezákonnosti vydaných exekučních příkazů či navazujících postupů správce daně, a právě a jen v jejich důsledku je požadována škoda, nebyl odvolací soud (ani soud prvního stupně) oprávněn mimo žalobou vymezený skutkový rámec věc posuzovat i z pohledu žaloby z lepšího práva. Na tom nic nemění ani požadavek žalobkyně uplatněný v jejím podání ze dne 8. 3. 2021 (č. l. 44 spisu), neboť ani v něm nedošlo k žádné změně pro soud určujících žalobních tvrzení. Žalobkyni, zastoupené advokátem, navíc nic nebránilo takovou žalobu z lepšího práva podat. Mezi okruhem potřebných skutkových tvrzení u žaloby z lepšího práva a žaloby na náhradu škody podle OdpŠk je diametrální rozdíl. Zatímco v prvém případě je třeba tvrdit existenci výtěžku z exekuce představující bezdůvodné obohacení a lepší právo žalobce, v případě druhém pak existenci nezákonného rozhodnutí nebo nesprávného úředního postupu, vznik škody a příčinnou souvislost mezi nimi. Žaloba podle OdpŠk směřuje proti státu jednajícímu organizační složkou vymezenou v § 6 odst. 1, 2 a 7 OdpŠk, jeho sídlem, popř. místem vzniku škody, je založena místní příslušnost projednávajícího soudu [srov. § 85 odst. 5 a § 87 písm. b) o. s. ř.] a je předepsáno obligatorní předběžné projednání nároku (§ 14 a § 15 OdpŠk).

29. U žaloby z lepšího práva (směřující k vydání bezdůvodného obohacení) není předepsáno obligatorní předběžné projednání nároku, jedná za stát ta organizační složka určená zvláštním právním předpisem [§ 21a odst. 1 písm. b) o. s. ř. a zákon č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích], kterou zpravidla nebude ústřední orgán státní správy; ve věcech daňových je pak žalovaným v takovém případě nikoliv Česká republika, nýbrž přímo příslušný správce daně, jemuž zákon v tomu odpovídajícím rozsahu přiznává samostatnou procesní způsobilost (§ 10 odst. 3 zák. č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve spojení s § 19 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce je tak povinen podat žalobu z lepšího práva u soudu dle sídla organizační složky státu (v daném případě by šlo o FÚ [adresa]), a naopak nemá k dispozici příslušnost na výběr danou s odkazem na místo vzniku škody. Nadto žaloba na náhradu škody v podobě daňových úroků 2 301 115,12 Kč vůbec nemá žádnou oporu v žalobě na lepšího práva, neboť uvedené úroky nebyly FÚ [adresa] nad rámec vymožené částky vydány, o tuto částku se stát neobohatil a žalobkyně tak nemůže mát na uvedenou částku lepší právo než FÚ [adresa] (který ji ani neobdržel).

30. Interpretovat v projednávané věci podanou žalobu tak, že šlo rovněž o uplatnění nároku z lepšího práva, by ve sledovaných souvislostech znamenalo rozšířit ji nad rámec tam obsažené argumentace, a udržovat tak stát v nejistotě, které další žaloby vůči němu mohou být soudy takto nadinterpretovány (srov. k tomu přiměřeně i usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2021, sp. zn. II. ÚS 3260/20). V případě posouzení nároků uplatněných na základě uzavřené smlouvy (jíž soud shledá neplatnou) coby bezdůvodného obohacení soud do řízení z vlastní vůle nevnáší ani nedoplňuje žádné nové skutečnosti, nýbrž v řízení ze strany soudu dochází toliko k odchylné právní kvalifikaci žalobcem dříve již přednesených skutečností, a to zcela v souladu se zásadou iura novit curia (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 23 Cdo 1383/2018). V tom se žalobkyní připomínaná judikatura odlišuje od nyní projednávané věci, v níž je dle výše uvedeného možnost posouzení uplatněného nároku jako z lepšího práva pro zcela odlišnou konstrukci konkurujících si nároků na náhradu škody a ze žaloby z lepšího práva pojmově vyloučeno.

31. V žalobě tak nebyl procesně korektně uplatněn nárok z lepšího práva, proto není na místě aplikovat závěry rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 1345/2011.

32. Pokud jde o nářky žalobkyně, že neměla k dispozici žádný právní prostředek, jak se domoci svého majetku, který exekuoval správce daně, tak odvolací soud dodává, že žalobkyně takový prostředek měla, a to žalobu z lepšího práva. Navíc úrok dle § 254 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb. nelze ani považovat za majetek žalobkyně.

33. Obvodní soud tak postupoval zcela správně, pokud po právní stránce zde uplatněné nároky žalobkyně na základě jejích skutkových tvrzeních posoudil dle ustanovení o odpovědnosti státu dle Odpšk. Náhrada škody 34. Čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod deklaruje, že každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Konkrétní postup je pak upraven právě v OdpŠk.

35. Dle OdpŠk je objektivní odpovědnost státu za újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem je založena na současném splnění tří podmínek: 1) nezákonné rozhodnutí nebo nesprávný úřední postup, 2) vznik újmy a 3) příčinná souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem a vznikem újmy. Existence všech těchto podmínek musí být v soudním řízení bezpečně prokázána, přičemž důkazní břemeno leží na poškozené.

36. Nesprávný úřední postup a nezákonné rozhodnutí jsou dva pojmy, které vymezují příčinu vzniku újmy výkonem veřejné moci. Jde o samostatné skutkové podstaty odpovědnosti státu za takovou újmu, z čehož plyne zásada, že co je nezákonným rozhodnutím, nemůže být nesprávným úředním postupem a naopak. Viz SIMON, Pavel.

1. Rozdíl mezi odpovědností z titulu nezákonného rozhodnutí a z titulu nesprávného úředního postupu. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, ISBN 978-80-7400-768-2, marg. č. 238 a násl.

37. Pro vzájemný vztah odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem (§ 13 OdpŠk) a nezákonným rozhodnutím (§ 7 a § 8 OdpŠk) platí, že nesprávným úředním postupem, jímž je porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, je zpravidla postup, který s rozhodovací činností nesouvisí. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Z tohoto hlediska je nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností například nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2010, sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, ze dne 8. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, ze dne 30. 7. 2013, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo rozsudek ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a ze dne 9. 9. 2020, sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 2. 2021, sp. zn. IV. ÚS 29/21, a který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožný názor pak sdílí i odborná literatura (srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl). Nezákonné rozhodnutí 38. V dané věci žalobkyně označila jako nezákonná rozhodnutí 2 exekuční příkazy, na jejichž základě byla provedena exekuce. Ani jeden z exekučních příkazů nebyl napaden opravným prostředkem, oba nabyly právní moci. Pokud jde o 1. exekuční příkaz, tak po jeho realizaci bylo exekuční řízení zastaveno s odůvodněním, že daňový nedoplatek byl v plné výši uhrazen. Dle 2. exekučního příkazu proběhla částečně exekuce a ve zbytku banka zrušila postižení účtu dle tohoto příkazu, protože po dobu delší 6 měsíců na účet nedošly peněžní prostředky (§ 306 odst. 1 o. s. ř.). Ve vztahu ani k jednomu exekučnímu příkazu není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, přičemž tento závěr obstál i v dovolacím přezkumu. V reakci na polemiku žalobkyně tak lze zopakovat následující.

39. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně uvádí, že v souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1230/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2162/2005). Contra legem je takové rozhodnutí, které je v rozporu s právními předpisy upravujícími jak hmotněprávní stránku předmětu sporu, tak i procesní postup soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 3940/2009). Je-li důvodem zrušení rozhodnutí jiná skutečnost než jeho nezákonnost, odpovědnost státu nenastupuje. (SIMON, Pavel. f) Nezákonnost rozhodnutí jako důvod jeho zrušení nebo změny. In: SIMON, Pavel. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, s. 113, marg. č. 155.). Tento závěr je rovněž dlouhodobě potvrzován ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 11. 2012, sp. zn. III. ÚS 3622/12, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 541/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010, sp. zn. II. ÚS 1015/10, nebo nález Ústavního soudu ze dne 22. 10. 2015, sp. zn. III. ÚS 3057/13).

40. V souladu se zásadou presumpce správnosti rozhodnutí není soud v řízení o odpovědnosti státu za škodu oprávněn sám posuzovat zákonnost rozhodnutí vydaného v jiném řízení a podmínka nezákonnosti rozhodnutí je splněna pouze tehdy, bylo-li toto pravomocné rozhodnutí skutečně jako nezákonné zrušeno nebo změněno příslušným orgánem (VOJTEK, Petr, BIČÁK, Vít. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 94, marg. č. 2.). Odvolací soud zdůrazňuje, že podmínka spočívající ve zrušení rozhodnutí vychází z principu presumpce správnosti rozhodnutí.

41. Žalobkyně sice neměla k dispozici žádný prostředek ochrany, jak dosáhnout změny či zrušení exekučních příkazů, avšak nikoliv v důsledku pochybení veřejné moci, ale z tohoto titulu, že zcela správně nebyla účastníkem daňového řízení, které se jejích práv ani netýkalo (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 668/25). Zákon přitom počítá s tím, že v průběhu exekuce mohou být dotčena práva třetích osob a tyto dotčené třetí osoby mají k dispozici právě „žalobu z lepšího práva“, která je způsobilým prostředkem ochrany jejich práv.

42. Neexistuje tedy zákonný podklad pro to, aby byla žalobkyni přiznána náhrada škody dle § 8 OdpŠk pro absenci odpovědnostního titulu. Nesprávný úřední postup 43. Nesprávný úřední postup je soudní praxí definován jako porušení pravidel předepsaných právními normami pro počínání státního orgánu při jeho činnosti, přičemž zpravidla jde o postup, který nesouvisí s rozhodovací činností. Ačkoliv není vyloučeno, aby škoda, za kterou stát odpovídá, byla způsobena i nesprávným úředním postupem prováděným v rámci činnosti rozhodovací, je pro tuto formu odpovědnosti určující, že úkony tzv. úředního postupu samy o sobě k vydání rozhodnutí nevedou a je-li rozhodnutí vydáno, bezprostředně se v jeho obsahu neodrazí. Takže nesprávným úředním postupem souvisejícím s rozhodovací činností může být například nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení. Pokud ovšem orgán státu shromažďuje podklady (důkazy) pro rozhodnutí, hodnotí zjištěné skutečnosti, právně je posuzuje apod., jde o činnosti přímo směřující k vydání rozhodnutí; případné nesprávnosti či vady tohoto postupu se pak projeví právě v obsahu rozhodnutí a mohou být zvažovány jedině z hlediska odpovědnosti státu za nezákonné rozhodnutí (viz zejména rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 2 Cdon 129/97, a dále rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 5521/2007, sp. zn. 30 Cdo 1076/2009, sp. zn. 30 Cdo 335/2013, proti němuž podaná ústavní stížnost byla zamítnuta nálezem Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3057/13, nebo rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2755/2014, a sp. zn. 31 Cdo 1511/2020, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 29/21, a který byl publikován pod číslem 16/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Totožný názor pak sdílí i odborná literatura (srov. VOJTEK, P., BIČÁK, V. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. Komentář. 4. vydání. Praha: C. H. Beck, 2017, s. 147, nebo IŠTVÁNEK, F., SIMON, P., KORBEL, F. Zákon o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, a. s., 2017, s. 119 a násl.).

44. Žalobkyně pak ani ohledně postupu předcházejícímu vydání exekučních příkazů neoznačila žádný nesprávný úřední postup, který by vydání obou exekučních řízení předcházel a v rozhodnutích se neprojevil, proto se odvolací soud v souladu s pokynem Nejvyššího soudu zaměřil na tvrzení a důkazní návrhy žalobkyně, že vlastní provádění exekuce představovalo nesprávný úřední postup zaměřil na tvrzení žalobkyně, tedy že daňová exekuce byla prováděna dle žalobkyně nesprávně, protože: - FÚ [adresa] měl mít povědomost o usnesení [orgán] o vydání věci (peněžních prostředků) - dle žalobkyně existuje povinnost sdílení informací úřadů v gesci [orgán], stát byl prostřednictvím [právnická osoba] informován o původu finančních prostředků na účtu [právnická osoba] - FÚ [adresa] porušil § 181 odst. 2 písm. d) daňového řádu, - daňová exekuce podle 2. exekučního příkazu nebyla nikdy ukončena.

45. Dle výsledků dokazování [právnická osoba], banky ani [orgán] před provedením daňové exekuce neinformovaly FÚ [adresa] o zajištění finančních prostředků na účtu společnosti [právnická osoba] a ani o důvodech zajištění, navíc [orgán] zajištění finančních prostředků v roce 2017 nebránilo provedení exekuce ve prospěch pohledávky státu.

46. Námitka žalobkyně o tom, že státní orgány jsou povinny sdílet mezi sebou informace, odvolací soud zdůrazňuje, že naopak státní orgány mají povinnost mlčenlivosti, která jen výjimečně může být prolomena ze zákonných důvodů. V tomto případě ke sdílení informace nedošlo a tuto proceduru nelze považovat za nesprávný úřední postup, ale naopak o zákonem předepsaný postup. Ostatně ani žalobkyně neoznačila žádný právní předpis, který by opravňoval [právnická osoba] či banky podávat informace vycházející z jejich činnosti správci daně.

47. Odvolací soud tak uzavřel, že [právnická osoba] nebyl oprávněn sdělovat informace, které se při své úřední činnosti dozvěděl, takže jejich nešíření nemůže být nesprávným úředním postupem.

48. Vydání exekučních příkazů v čase přímo navazuje na objevení nových účtů správcem daně, o nichž se správce daně dozvěděl na základě svého průběžně vedeného vlastního pátrání po majetku [právnická osoba]. FÚ [adresa] se o tom, že peníze byly zajištěny pro žalobkyni a že jí měly být vydány, dozvěděl až po realizaci exekuce, jíž nebránilo ani zajištění peněžních prostředků na účtu.

49. Odvolací soud k tvrzení o neukončení daňové exekuce dle 2. exekučního příkazu odvolací soud dodává, že s ohledem na ust. § 306 o. s. ř. exekuční příkaz přišel o své účinky, takže nezastavení exekuce nelze v těchto souvislostech považovat za nesprávný úřední postup. Navíc zastavení exekuce má širší účinky, o zastavení první exekuce (jejíž součástí byl 1. exekuční příkaz) FÚ [adresa] rozhodoval právě proto, že exekuce byla vykonávána vícero příkazy a po úplném vymožení nedoplatku nebylo důvodu pro to, aby docházelo k blokaci dalšího účtu [právnická osoba], což v případě druhé exekuce nebylo na místě (nedoplatek nebyl uhrazen zcela).

50. Aktuálně jsou veškeré daňové exekuce proti [právnická osoba] ukončeny již jen proto, že společnost byla vymazána z obchodního rejstříku. Navíc ani žalobkyně netvrdí, jaká by měla být příčinná souvislost mezi dle ní stále trvajícími účinky daňové exekuce na [právnická osoba] a jí vzniklou škodou.

51. Podle § 181 odst. 2 písm. d) daňového řádu správce daně na návrh příjemce exekučního příkazu nebo z moci úřední daňovou exekuci zcela nebo zčásti zastaví, bylo pravomocně rozhodnuto, že postihuje majetek, k němuž náleží právo nepřipouštějící exekuci, nebo věci nepodléhající exekuci.

52. Toto ustanovení ve skutečnosti zahrnuje dva důvody, a to pravomocné rozhodnutí o vyloučení majetku z daňové exekuce (§ 179 daňového řádu), nebo postižení věcí nepodléhajících exekuci (§ 321 a 322 o. s. ř.).

53. Podle § 179 daňového řádu po nařízení daňové exekuce správce daně na návrh osoby, které svědčí právo k majetku nepřipouštějící provedení exekuce nebo osoby, které je exekučním příkazem ukládána povinnost ohledně takového majetku, popřípadě z moci úřední, rozhodnutím vyloučí z daňové exekuce majetek, kterému svědčí právo nepřipouštějící provedení exekuce; příjemcem tohoto rozhodnutí je dlužník a další osoby, které podaly návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce (1). O návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce rozhodne správce daně do 30 dnů. Proti rozhodnutí o vyloučení majetku z daňové exekuce se lze odvolat do 15 dnů ode dne jeho doručení. Po dobu řízení o návrhu na vyloučení majetku z daňové exekuce nelze majetek, který je předmětem návrhu, prodat; to neplatí, pokud se jedná o věc, která se rychle kazí (2). Osoby, které jsou oprávněny podat návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce a jsou příjemci exekučního příkazu, mohou u správce daně, který daňovou exekuci nařídil, podat ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení exekučního příkazu návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce (3). Osoby, které jsou oprávněny podat návrh na vyloučení majetku z daňové exekuce a které nejsou příjemci exekučního příkazu, mohou své právo uplatnit návrhem u správce daně, který daňovou exekuci nařídil, ve lhůtě 15 dnů ode dne, kdy se o tom, že na jejich majetek byla nařízena daňová exekuce, dozvěděly, nejdéle do zahájení dražebního jednání; pokud tento majetek není předmětem dražby, tak nejdéle do dne, kdy byla daňová exekuce provedena (4).

54. Pro určení, na který majetek (tj. věci i pohledávky) se daňová exekuce nevztahuje, platí obecná úprava o. s. ř., neboť nejsou dány důvody pro speciální vymezení rozsahu exekuovatelného majetku a ust. § 179 daňového řádu lze považovat za obdobu excindační žaloby odlišující se tím, že řízení o vyloučení věci z daňové exekuce může správce daně zahájit i z moci úřední. V posuzovaném případě však takové řízení nebylo zahájeno ani na návrh žalobkyně ani z moci úřední a žádné rozhodnutí správce daně o vyloučení věci z daňové exekuce nebylo vydáno. Žalobkyně fakticky nemohla podat návrh na vyloučení věci z daňové exekuce, neboť jí lhůta marně uplynula okamžikem, kdy byla daňová exekuce provedena (kdy však o daňové exekuci ani nevěděla). Správce daně se o důvodech, které by mohly vést k vyloučení pohledávky z daňové exekuce, dozvěděl až po faktické realizaci exekuce (kdy tedy již pohledávka [právnická osoba] vůči bance zanikla). Vztah exekučního řízení a exekučního sporu je natolik těsný, že provedením konkrétního způsobu exekuce ztrácí exekuční spor o spornou věc jakýkoliv význam. V takovém případě, již rozhodnutí o vyloučení věci z exekuce není možné a je nutno uplatnit svá práva cestou tzv. žaloby z lepšího práva.

55. Nadto odvolací soud dodává, že dle odborné literatury lze excindační žalobu uplatnit pouze při exekuci na hmotné věci, resp. v případě daňové exekuce tedy při prodeji movitých věcí a nemovitostí /viz [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [jméno FO], [právnická osoba] a [jméno FO]. Danový řád. Komentář. Wolters Kluwer (ČR). Praha. 2011, § 179/. Stejně tak institut postižení věcí nepodléhajících exekuci ve smyslu § 321 a 322 o. s. ř. se týká výlučně hmotných věcí a nikoliv pohledávek. Právem, jež nepřipouští provedení exekuce, je totiž vlastnické právo třetí osoby. V tomto případě byla vlastníkem peněžních prostředků na účtu společnosti [právnická osoba] banka, nikoliv společnost [právnická osoba] či žalobkyně, přičemž při exekuci na pohledávky se nezasahuje do práv třetích osob tak, že by oprávněný mohl přímo postihnout jejich majetek, nýbrž nařízením exekuce se zakládá toliko úkojné právo oprávněného.

56. Odvolací soud konstatuje, že rozhodnutí [orgán] o zrušení zajištění a ani pokyn k vyplacení peněžních prostředků nelze považovat za rozhodnutí dle § 179 daňového řádu a peněžní prostředky na bankovním účtu nelze považovat za věci nepodléhající výkonu rozhodnutí. Odvolací soud tak žádný nesprávný úřední postup při provádění exekučních příkazů neshledal.

57. S ohledem na to, že nebyl naplněn hned první předpoklad vzniku odpovědnosti státu za škodu (existence odpovědnostního titulu), nezabýval se soud z důvodu ekonomiky řízení (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2891/2007, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3343/09, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo3947/2013 publikovaný pod R 36/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo sp. zn. 29 Cdo 1414/2021 publikovaný pod R 45/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ani dalšími podmínkami a ani obranou žalované, neboť jejich vyřešení na výsledku řízení nemůže nic změnit, je tedy irelevantní. Lze jen dodat, že stát zde nemůže být posledním dlužníkem již jen proto, že se žádného nesprávného úředního postupu (ani nezákonného rozhodnutí) nedopustil.

58. Odvolací soud proto napadené rozhodnutí proto postupem dle § 219 o. s. ř. potvrdil jako zcela správné, a to včetně výroku o nákladech řízení, proti kterému žádné konkrétní námitky vzneseny nebyly a odvolací soud žádné pochybení neshledal.

59. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto dle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o s. ř., žalobkyně byla zcela neúspěšná a žalovaná má tak nárok na náhradu nákladů řízení před odvolacím soudem ve výši 3 x 300 Kč (vyjádření k odvolání, příprava na jednání a účast na jednání odvolacího soudu) dle § 151 odst. 3 o. s. ř. a vyhlášky č. 254/2015 Sb. Lhůta k plnění byla stanovena dle § 160 odst. 1 o.s.ř.

Poučení