25Co 263/2021

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Renáty Lukešové a soudkyň Mgr. Kláry Hrobské a JUDr. Ireny Sekavové ve věci žalobkyně: [právnická osoba] sídlem[sídlo], Spolková republika Německo zastoupená advokátem [advokát] sídlem [sídlo], Slovenská republika zmocněnec pro doručování: advokátka [advokátka] sídlem [sídlo] proti žalované: [právnická osoba], IČO: [IČO] sídlem [sídlo], Polská republika zastoupená [advokátka] advokátkou se sídlem [sídlo] o náhradu škody ve výši 83 062,56 GBP, o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 23. 6. 2021, č. j. 13 C 268/2019-202 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. mění tak, že výše náhrady nákladů řízení činí 251 266 Kč; jinak se v tomto výroku a ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení 44 673 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Rozsudkem Okresního soudu Praha - západ (dále jen „soud prvního stupně“) ze dne 23. 6. 2021, č. j. 13 C 268/2019-202, bylo rozhodnuto výrokem I., že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 83 062,56 GBP s úrokem z prodlení ve výši 5 % ročně z částky 83 062,56 GBP od 1. 11. 2017 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Výrokem II. bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení v částce 296 423,20 Kč, a to k rukám zástupce žalobkyně do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Předmětem řízení byl regresní nárok žalobkyně jako pojišťovny, která vyplatila žalovanou jistinu poškozené [poškozená] (dále jen „poškozená“) jako pojistné plnění. Pro tuto společnost prováděla žalovaná přepravní služby v rámci mezinárodní dopravy. Dne 26. 11. 2016 došlo k odcizení části přepravované zásilky a poškozené vznikla škoda ve výši žalované jistiny. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nárok žalobkyně je důvodný, když věc právně posoudil dle čl. 1 odst. 1, čl. 31 odst. 1 písm. b), čl. 17 odst. 1,2, čl. 18 odst. 1 a čl. 23 odst. 1 vyhlášky ministra zahraničních věcí č. 11/1975 Sb., ze dne 27. 11. 1974, o Úmluvě o přepravní smlouvě v mezinárodní silniční nákladní dopravě (CMR) - dále jen „Úmluva CMR“. Ve smyslu čl. 27 odst. 1,2 Úmluvy CMR přiznal žalobkyni vůči žalované rovněž úroky z prodlení ve výši 5 % ze žalované jistiny.

2. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání. Uvedla, že soud prvního stupně zamítl návrh žalované na provedení důkazu výslechem svědka [svědek], řidiče kamionu. Na základě výslechu tohoto svědka mohlo být zjištěno, zda se jednalo o krádež nebo loupež zboží, zda bylo parkoviště osvětleno nebo zda na něm parkovaly v době zcizení věci další kamióny se zbožím. Odkázala přitom na čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, dle kterého je naprosto klíčové jasně určit všechny okolnosti a skutečnosti, které zapříčinily částečnou ztrátu zboží dopravcem. Žalovaná zadala provést předmětnou přepravu zboží společnosti [společnost], se sídlem [sídlo], Polská republika (dále jen „[společnost]“), která následně realizovala přepravu prostřednictvím svého řidiče [řidič]. Žalovaná má omezené možnosti, jak získat kompletní informace ohledně ztráty zboží, a je tedy nutné provést výslech uvedeného svědka - řidiče kamiónu. Soud prvního stupně rovněž zamítl návrh žalované na provedení důkazu vyžádáním si policejní zprávy s referenčním číslem YY/26516/16 z policejní stanice [policejní stanice], Velká Británie. Obsahem uvedené zprávy by měl být popis a výsledky vyšetřování zcizení části zboží. Žalovaná se snažila tuto zprávu vyžádat sama, ale nebyla úspěšná, neboť se jí nepodařilo získat souhlas řidiče kamionu [řidič] s poskytnutím předmětné policejní zprávy. Dle žalované nese částečnou odpovědnost za zcizení části zásilky také samotný objednatel. V jeho objednávce ze dne 23. 11. 2016 byla uvedena místa nakládek a vykládek, informace o počtu palet se zbožím a jejich očekávaná váha, jakož i požadavek na 1 řidiče a typ vozidla EURO 13,6 plachta. Nebylo zde však uvedeno, o jaké přepravované zboží se jedná, hodnota zboží, upozornění na lehce zpeněžitelné zboží, a tudíž potencionálně větší riziko zcizení zboží, nebo podmínka parkování pouze na hlídaných a/nebo osvětlených parkovištích. Žalovaná tak na tyto skutečnosti nemohla upozornit dopravce a jeho řidiče. Objednatel tímto jednáním způsobil jednu z kauzálních příčin škody, když má také své povinnosti, mezi něž patří i povinnost prevenční. Je tedy spoluzodpovědný za vzniklou škodu. Tímto jednáním objednatele byl naplněn smysl čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR a žalovaná je zproštěna odpovědnosti za částečné zcizení zboží. Žalovaná navrhla, aby odvolací soud zrušil rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

3. Žalobkyně ve vyjádření k podanému odvolání uvedla, že považuje napadené rozhodnutí za zcela správné a provedené dokazování za dostačující k objasnění věci. Je toho názoru, že žalovaná neunesla důkazní břemeno, resp. již břemeno tvrzení, pokud jde o liberační důvod na její straně ve smyslu čl. 17 odst. 1 ve spojení s čl. 18 odst. 1 Úmluvy CMR. Žalobkyně má za to, že tvrzení žalované o okolnostech ztráty části zásilky je zcela nedostatečné a ryze účelové. Sama žalovaná se ve svém vyjádření opakovaně dostává do rozporu, když není zřejmé, zda se mělo jednat o krádež či loupež. Žalovaná svá tvrzení navíc ničím neprokazuje. Soud prvního stupně poučil žalovanou při jednání dne 28. 4. 2021 dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř. a vyzval ji, aby přesně uvedla, jak k předmětnému odcizení ve formě tvrzené loupeže došlo (kolik bylo pachatelů, zda byli ozbrojeni, jak tvrzená loupež probíhala, co v dané chvíli dělal řidič) a aby označila důkazy k prokázání těchto svých tvrzení. Rovněž ji poučil o následcích nevyhovění této výzvě. Žalovaná doručila soudu vyjádření ze dne 28. 5. 2021, ve kterém však žádná nová skutková tvrzení neuvádí. Navrhla pouze provedení dvou důkazů, a to výpovědí řidiče a policejním protokolem. Žalovaná tak nesplnila svou povinnost tvrzení, když z jejího podání nebylo zřejmé, jaké skutečnosti mají být navrženými důkazy prokazovány. I kdyby pak došlo k ozbrojenému přepadení vozidla a žalovaná by tuto skutečnost prokázala, není tato okolnost sama o sobě způsobilá navodit zproštění odpovědnosti žalované za škodu na zásilce, a to s ohledem na zcela zřejmé pochybení dopravce při volbě parkovacího stání a navození příznivých okolností pro spáchání loupeže. Již tento zcela nevhodný výběr parkovacího místa (plně ovlivnitelný žalovanou) vytvořil pro spáchání krádeže či loupeže příhodné podmínky. Jak bylo zjištěno soudem prvního stupně, zejména z fotografií místa, kde bylo vozidlo zaparkované, jednalo se o parkoviště, které nebylo osvětlené a v blízkosti se nenacházel žádný noční obchod, resp. obecně provoz s noční obsluhou. Ustanovení čl. 17 Úmluvy CMR zakotvuje základní prevenční povinnost dopravce v péči o zásilku s tím, že její porušení zakládá objektivní odpovědnost dopravce za způsobené škody. Dopravce je profesionální podnikatel a musí předvídat potenciální rizika ztráty nebo poškození zásilky. Parkování na nehlídaném parkovišti, ponechání zásilky bez dozoru i samotný výběr parkoviště jen podle internetové stránky, je dle názoru žalobkyně v příkrém rozporu s povinnostmi žalované jako profesionálního dopravce. Už jen lepší naplánování trasy cesty, parkování, zabezpečení a střežení zásilky (minimum, které lze od profesionálního dopravce spravedlivě očekávat) by žalované umožnilo v takové domnělé, žalovanou neprokázané, krádeži zabránit. Z vyjádření žalované nevyplývá, jakým způsobem byla přeprava plánována, zda bylo zvolené místo pro odstavení vozidla předem vybráno a podle jakých kritérií. Žalobkyně je přesvědčena, že se ze strany žalované jedná o následnou snahu o obhajobu řidičem zvoleného místa, kdy bylo ze strany řidiče zkoumáno pouze to, zda je na daném místě parkování nákladních vozidel povoleno. Pokud žalovaná namítá spoluzavinění odesílatele za vzniklou škodu, poukazuje žalobkyně na to, že tato argumentace nesměřuje vůči rozhodnutí soudu prvního stupně a jeho odůvodnění, vzhledem k tomu, že se toto tvrzení poprvé objevuje až v odvolání. Odvolací soud tak k němu nemůže ve smyslu ust. § 119a ve spojení s § 205a o. s. ř. přihlížet. Nadto je tato argumentace (hodnota zásilky) nedůvodná a irelevantní, a to s ohledem zejména na způsob výběru parkovacího místa. Celková hodnota zásilky navíc nepřevyšovala výrazně limity odpovědnosti dopravce dle Úmluvy CMR (viz konstantní judikatura o nejméně desetinásobném převýšení hodnoty). Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

4. Krajský soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, ve smyslu ust. § 212 a § 212a o. s. ř. a zjistil, že odvolání je důvodné pouze ohledně výše náhrady nákladů řízení.

5. Na základě dokazování, provedeného soudem prvního stupně, bylo zjištěno, že žalovaná zajišťovala pro poškozenou přepravu zásilky, a to 26 ks palet cigaretových filtrů a papírků, na základě její objednávky ze dne 23. 11. 2016. Dne 25. 11. 2016 byla předmětná zásilka převzata ve Velké Británii s místem určení v České republice ([místo]]). Dne 26. 11. 2016 došlo na parkovišti v obci [obec], k odcizení části zásilky (4,5 palety), zbytek zásilky byl dodán poškozené dne 29. 11. 2016. K odcizení došlo na parkovišti, které nebylo hlídané, nebylo osvětlené, a v jeho blízkosti se nenacházela žádná čerpací stanice či jiná budova s nočním provozem. Poškozená vytkla dne 1. 12. 2016 žalované vady spočívající v chybějící části předmětné zásilky a vyčíslila způsobenou škodu částkou 83 062,56 GBP. Žalobkyně v rámci pojistného plnění uhradila dne 30. 10. 2017 poškozené tuto škodu a požadovala její náhradu po žalované. Žalovaná škodu žalobkyni nenahradila.

6. Vzhledem k tomu, že jde v daném případě o tzv. věc s mezinárodním prvkem (žalobkyně je právnickou osobou, registrovanou ve Spolkové republice Německo, žalovaná je právnickou osobou registrovanou v Polské republice), je zapotřebí nejprve zkoumat, zda je dána pravomoc soudů České republiky, i to, jaké je rozhodné právo, které je na věc zapotřebí použít.

7. Soud prvního stupně správně dovozuje, že pravomoc soudů České republiky je v daném případě zásadně dána na základě ustanovení čl. 31 odst. 1 písm. b) Úmluvy CMR, dle kterého spory vzniklé z přeprav podléhajících této Úmluvě může žalobce vést, pokud je nevede u soudů smluvních států určených dohodou stran, u soudů toho státu, na jehož území leží místo, kde byla zásilka převzata k přepravě nebo místo určené k jejímu vydání. Podle čl. 1 odst. 1 Úmluvy CMR se pak tato Úmluva vztahuje na každou smlouvu o přepravě zásilek za úplatu silničním vozidlem, jestliže místo převzetí zásilky a předpokládané místo jejího dodání, jak jsou uvedena ve smlouvě, leží ve dvou různých státech, z nichž alespoň jeden je smluvním státem této Úmluvy. Toto ustanovení platí bez ohledu na trvalé bydliště a státní příslušnost stran. Je evidentní, že místem, určeným k vydání zásilky, byly Nučice, okres Praha - západ, tedy místo, ležící v České republice. Je tedy dána pravomoc soudů České republiky, konkrétně (v prvním stupni) místně příslušného Okresního soudu Praha - západ, když účastníci žádnou dohodu ve smyslu citovaného ustanovení Úmluvy CMR neuzavřeli. Dle čl. 71 odst. 1 Nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012, o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech, pak tímto nařízením nejsou dotčeny úmluvy, jejichž stranami jsou členské státy a jež upravují příslušnost, uznání nebo výkon rozhodnutí ve zvláště vymezených věcech. Takovou zvláště vymezenou věcí je dle odvolacího soudu i spor v této věci, vyplývající z Úmluvy CMR.

8. Odvolací soud pak zdůrazňuje, že předmětem tohoto řízení není nárok na náhradu škody mezi smluvními stranami přepravní smlouvy v mezinárodní silniční nákladní dopravě (těmito stranami byly poškozená a žalovaná), ale regresní nárok pojišťovny (která poškozené plnila na základě pojistné smlouvy) vůči žalované, která tuto mezinárodní nákladní přepravu prováděla. Přesto je odvolací soud přesvědčen, že se i na vztah účastníků řízení uplatní režim Úmluvy CMR, pokud jde o rozhodné právo, a to včetně čl. 31 odst. 1 písm. b), které řeší pravomoc soudů k rozhodování o sporech, vyplývajících z této Úmluvy (viz předchozí odstavec). Odkazuje přitom na § 2820 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014, které upravuje tzv. zákonnou cesi, kdy po výplatě pojistného plnění přechází na pojišťovnu v rozsahu poskytnutého plnění nárok na náhradu škody vůči škůdci (rovněž tzv. zákonná subrogace). Vyplatí-li tedy pojišťovna oprávněnému (poškozené) určitou částku na náhradu škody vzniklé na přepravované zásilce, přechází na ni v tomto rozsahu nárok na uplatňování této náhrady (ve smyslu Úmluvy CMR) a pojišťovna tak vstupuje plně do práv a povinností tohoto oprávněného (poškozené).

9. Podle § 2555 odst. 1 o. z. smlouvou o přepravě věci se dopravce zavazuje odesílateli, že přepraví věc jako zásilku z místa odeslání do místa určení, a odesílatel se zavazuje zaplatit dopravci přepravné.

10. Podle čl. 17 Úmluvy CMR odpovídá dopravce za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky anebo za její poškození, které vznikne od okamžiku převzetí zásilky k přepravě až do okamžiku jejího vydání, jakož i za překročení dodací lhůty (odst. 1). Dopravce je zproštěn této odpovědnosti, jestliže ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty bylo zaviněno oprávněným, příkazem oprávněného, který nebyl vyvolán nedbalostí dopravce, vlastní vadou zásilky nebo okolnostmi, které dopravce nemůže odvrátit a jejichž následky odstranit není v jeho moci (odst. 2).

11. Podle čl. 18 odst. 1 Úmluvy CMR důkaz o tom, že ztráta zásilky, její poškození nebo překročení dodací lhůty vznikly některou z příčin uvedených v článku 17 odst. 2, náleží dopravci.

12. Podle čl. 23 odst. 1 Úmluvy CMR má-li dopravce podle ustanovení této Úmluvy povinnost nahradit škodu za úplnou nebo částečnou ztrátu zásilky, vypočítá se náhrada z hodnoty zásilky v místě a době jejího převzetí k přepravě, podle odst. 2 téhož ustanovení se hodnota zásilky určuje podle burzovní ceny, a není-li burzovní cena, podle běžné tržní ceny, a není-li ani burzovní ani běžná tržní cena, podle obecné hodnoty zboží stejné povahy a jakosti a podle odst. 3 téhož ustanovení náhrada škody však nesmí přesahovat 8,33 zúčtovacích jednotek za kilogram chybějící hrubé hmotnosti.

13. Podle čl. 27 odst. 1 Úmluvy CMR může oprávněný požadovat úroky z náhrady škody. Tyto úroky ve výši 5 % ročně se počítají ode dne zaslání písemné reklamace dopravci, a nebyla-li reklamace podána, ode dne podání žaloby u soudu.

14. Podle čl. 29 odst. 1 Úmluvy CMR se dopravce nemůže odvolávat na ustanovení této kapitoly, která vylučují nebo omezují jeho odpovědnost anebo přenášejí důkazní břemeno, byla-li škoda způsobena úmyslně nebo takovým jeho zaviněním, které se podle práva soudu, u něhož se právní věc projednává, považuje za rovnocenné úmyslu.

15. V dané věci je právní rámec vztahu mezi účastníky dán Úmluvou CMR, když se jedná o mezinárodní silniční nákladní dopravu, přeprava proběhla podnikatelským způsobem pomocí motorového vozidla a zároveň nešlo o přepravu prováděnou v rámci výluk platnosti Úmluvy CMR.

16. Mezi účastníky bylo nesporné, že mezi poškozenou a žalovanou došlo k uzavření dohody o mezinárodní přepravě, že v průběhu přepravy došlo k odcizení části přepravované zásilky (cigaretových filtrů a papírků), že hodnota odcizeného zboží byla ve výši 83 062,56 GBP a že žalobkyně prostřednictvím svého pojistného makléře tuto škodu nahradila poškozené.

17. Spornou skutečností mezi účastníky bylo to, zda je dán a žalovanou prokázán (žalovaná nese v tomto směru břemeno tvrzení i břemeno důkazní - viz čl. 18 odst. 1 Úmluvy CMR) liberační důvod dle čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR, tj. že k odcizení (ztrátě) zásilky došlo za okolností, které dopravce nemohl odvrátit a že odstranění následků nebylo v jeho moci.

18. Odvolací soud se v tomto směru plně ztotožňuje se závěry soudu prvního stupně, vyjádřenými v odstavcích 22. až 25. odůvodněnínapadeného rozsudku, na něž pro stručnost odůvodněnítohoto rozsudku odkazuje. Zdůrazňuje pak, že odpovědnost za vznik škody na přepravované věci je dle Úmluvy CMR odpovědností objektivní (bez zřetele na zavinění) s možností liberace, kterou však musí tvrdit a prokazovat právě dopravce. V řízení bylo prokázáno, že k odcizení zásilky došlo při parkování kamiónu, který zásilku převážel, na nehlídaném parkovišti, kde se v blízkosti nenacházela žádná čerpací stanice či jakákoliv budova s nočním personálem. Z fotografií parkoviště lze pak dovodit, že šlo rovněž o parkoviště neosvětlené, kde je pouze stánek s občerstvením, o jehož provozní době není nic konkrétního známo. Žalovaná v průběhu řízení (viz protokol o jednání soudu prvního stupně ze dne 28. 4. 2021) tvrdila, že k odcizení části přepravované zásilky došlo loupeží. Vzhledem k nedostatku tvrzení byla žalovaná při tomto jednání poučena soudem prvního stupně dle § 118a odst. 1,3 o. s. ř., aby doplnila tvrzení a přesně uvedla, jak k předmětnému odcizení ve formě tvrzené loupeže došlo, např. kolik bylo pachatelů, zda byli ozbrojeni, jak přesně tvrzená loupež probíhala, a co v dané chvíli dělal řidič s tím, že je třeba ke všem těmto tvrzením označit důkazy. Rovněž byla vyzvána, aby navrhla důkazy ke svému tvrzení, že k odcizení došlo vlivem okolností, které nemohla odvrátit. Žalovaná byla poučena o následcích nevyhovění této výzvě soudu prvního stupně, tedy o tom, že může být v tomto sporu procesně neúspěšná. Na dané poučení a výzvu reagovala žalovaná podáním z 28. 5. 2021, kterým žádná tvrzení nedoplnila a pouze navrhla provedení důkazu policejní zprávou s referenčním číslem YY/26516/16 z policejní stanice [policejní stanice], Velká Británie, kterou si měl soud prvního stupně vyžádat, a dále výslechem svědka [svědek], řidiče předmětného kamionu, pracujícího pro společnost [společnost], kterou si žalovaná jako dopravce pro přepravu předmětné zásilky najala.

19. Lze souhlasit se soudem prvního stupně, že žalovaná neunesla břemeno tvrzení a břemeno důkazní a liberační důvod ve smyslu čl. 17 odst. 2 Úmluvy CMR neprokázala. Již výběr samotného parkoviště byl proveden (a to i s přihlédnutím k povaze přepravované zásilky) nevhodně. Pokud jde o způsob odcizení přepravovaného zboží, nebyla žalovaná schopna ani po poučení dle § 118a odst. 1 o. s. ř. doplnit svá tvrzení, a navrhla pouze shora zmíněné dva důkazy. Návrh důkazů však absentující tvrzení nahradit nemůže. Není tedy ani zřejmé, zda (a jakým způsobem) k loupeži skutečně došlo či nikoliv, kde se řidič kamionu v době odcizení zboží zdržoval apod. Pokud pak jde o tvrzení žalované o spoluzpůsobení škody poškozenou, toto tvrzení uplatnila žalovaná poprvé až v odvolání. Ve smyslu ust. § 118b a § 119a o. s. ř. k němu tak nelze přihlížet.

20. Žalovaná tak dle názoru odvolacího soudu plně odpovídá za škodu, která vznikla poškozené (její výše je mezi účastníky nesporná) s tím, že tuto škodu žalobkyně poškozené uhradila a vznikl jí tedy regresní nárok vůči žalované jako dopravci. Odvolací soud odkazuje na bohatou judikaturu Nejvyššího soudu České republiky (např. 23 Cdo 1383/2009, 32 Odo 1186/2003, 23 Cdo 140/2016, 23 Cdo 5452/2015). Pokud jde o limitaci výše náhrady škody ve smyslu čl. 23 odst. 3 ve spojení s čl. 29 odst. 1 Úmluvy CMR, poukazuje odvolací soud zejména na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2014. sp. zn. 23 Cdo 2702/2012, dle kterého „Za zavinění rovnocenné úmyslu podle práva České republiky je pro účely ustanovení čl. 29 odst. 1 a čl. 32 odst. 1 Úmluvy CMR třeba považovat hrubou nedbalost. Hrubá nedbalost je nedbalostí nejvyšší intenzity, jež svědčí o lehkomyslném přístupu škůdce k plnění jeho povinností, kdy je zanedbán požadavek náležité opatrnosti takovým způsobem, že to svědčí o zřejmé bezohlednosti škůdce k zájmům jiných osob.“ Odvolací soud je přesvědčen, že zjištěné skutkové okolnosti daného případu uvedenou definici hrubé nedbalosti dopravce, resp. dalších osob pro něj přepravu vykonávajících, naplňují. Proto žalovaná odpovídá za škodu plně bez jakéhokoliv omezení.

21. Žalobkyně má rovněž ve smyslu ust. čl. 27 odst. 1,2 Úmluvy CMR právo na úroky z prodlení ve výši 5 % ročně. Tyto by mohla požadovat od dne doručení dopisu ze dne 1. 12. 2016, kterým poškozená u žalované reklamovala zásilku; žádá je však až od data 1. 11. 2017 s tím, že soud nemohl jít nad rámec žalobního petitu a správně je od tohoto data žalobkyni přiznal.

22. Ze všech shora uvedených důvodů tedy soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobě v plném rozsahu vyhověl, neboť byla podána po právu a je důvodná.

23. Proto odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 219 o. s. ř. ve věcném výroku I. potvrdil.

24. Pokud jde o nákladový výrok II., soud prvního stupně správně dle § 142 odst. 1 o. s. ř. rozhodl, že je to žalovaná, kdo je povinen zaplatit plnou náhradu nákladů řízení žalobkyni a správně rovněž stanovil lhůtu k plnění dle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění dle § 149 odst. 1 o. s. ř. Nesprávně však stanovil výši těchto nákladů. Odvolací soud zejména připomíná, že v případě předmětu řízení - tarifní hodnoty (zde částka 83 062,56 GBP) dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) - dále jen „AT“ v cizí měně, je vždy podstatný aktuální kurz měny ke dni, v němž byl konkrétní úkon právní služby započat (srovnej rozsudek NS ČR ze dne 6. 12. 2017, sp. zn. 23 Cdo 2539/2016); takto také odvolací soud postupoval. Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna za tyto úkony právní služby: - převzetí a příprava zastoupení ze dne 16. 5. 2019 - kurz 29,375 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 439 962,70 Kč, tedy 18 060 Kč za úkon právní služby - sepis žaloby dne 9. 7. 2019 - kurz 28,394 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 358 478 Kč, tedy 17 740 Kč za úkon právní služby - vyjádření z 9. 12. 2020 - kurz 29,156 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 421 772 Kč, tedy 18 020 Kč za úkon právní služby - vyjádření ze 7. 6. 2021 - kurz 29,588 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 457 655 Kč, tedy 18 140 Kč za úkon právní služby - jednání soudu prvního stupně dne 28. 4. 2021 - kurz 29,847 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 479 168 Kč, tedy 18 220 Kč za úkon právní služby - jednání soudu prvního stupně dne 23. 6. 2021 - kurz 29,744 Kč/GBP, tj. 2 470 315 Kč, tedy 18 220 Kč za úkon právní služby; tj. celkem 108 400 Kč. Náklady řízení žalobkyně tvoří dále 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 1 800 Kč, 21 % DPH z částky 110 200 Kč ve výši 23 142 Kč, a zaplacený soudní poplatek za žalobu ve výši 117 924 Kč, celkem tedy 251 266 Kč.

25. Ze všech shora uvedených důvodů byl proto rozsudek soudu prvního stupně změněn podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve výroku II. pouze pokud jde o výši nákladů řízení (správně 251 266 Kč), jinak byl i v tomto výroku dle § 219 o. s. ř. potvrzen.

26. Pokud jde o náklady odvolacího řízení, i v tomto stadiu řízení byla plně úspěšná žalobkyně a náleží jí proto právo na náhradu těchto nákladů vůči žalované (§ 142 odst. 1 ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady řízení žalobkyně tvoří odměna za tyto úkony právní služby: - vyjádření k odvolání podané dne 18. 10. 2021 - kurz 30,143 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 503 754,70 Kč, tedy 18 340 Kč za úkon právní služby - jednání odvolacího soudu dne 1. 6. 2022 - kurz 29,063 Kč/GBP, tj. tarifní hodnota 2 414 047,10 Kč, tedy 17 980 Kč za úkon právní služby, tj. celkem 36 320 Kč. Náklady řízení žalobkyně tvoří dále 2 režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 AT, tj. 600 Kč, 21 % DPH z částky 36 920 Kč ve výši 7 753,20 Kč, celkem tedy 44 673 Kč po zaokrouhlení. Lhůtu k plnění této náhrady nákladů řízení stanovil odvolací soud dle § 160 odst. 1 o. s. ř. na tři dny a místo plnění k rukám právního zástupce žalobkyně, který je advokátem, podle § 149 odst. 1 o. s. ř. (viz výrok II. tohoto rozsudku).

Poučení