26 C 74/2021-85

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 1 rozhodl soudkyní Mgr. Ivetou Nedozrálovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Návrh žalobce, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku ve výši 1 800 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne [datum] se žalobce domáhá na soudu vydání rozhodnutí, kterým by žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25% p.a. z této částky od [datum] do zaplacení, neboť žalobce byl účastníkem řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017. Řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončeno dne [datum]. Délka řízení v rozsahu 3 let, 1 měsíce a 5 dnů je zjevně nepřiměřená a je zatížena průtahy v řízení. Žalobce uplatňuje nárok na náhradu škody dle zákona č. 82/1998 Sb. z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn 8 A 116/2017. Svůj nárok uplatnil u žalované dne [datum] a žádal přiměřené zadostiučinění ve výši 200 000 Kč. Žalovaná poskytla žalobci pouze konstatování porušení práva.

2. Žalovaná k žalobě uvedla, že navrhuje zamítnutí žaloby. Správní řízení ve věci žalobce bylo vedeno Magistrátem hlavního města Prahy (dále jen„ Magistrát“) pod sp. zn. S-MHMP [číslo] 2017 [anonymizováno], následně [stát. instituce], Odborem [anonymizováno] dopravy, jako orgánem odvolacím a Městským soudem v Praze. Žalobce svůj nárok týkající se výhradně délky soudního řízení v rámci předběžného projednání uplatnil u [stát. instituce] dopisem ze dne [datum]. Dopisem ze dne [datum] adresovaným primárně [stát. instituce] žalobce svoji žádost rozšířil i o odškodnění za délku správního řízení a upozornil [stát. instituce] na nutnost postoupit věc [stát. instituce] [stát. instituce] byl tento přípis zaslán pouze na vědomí. Dne [datum] [stát. instituce] na výzvu zaslalo [stát. instituce] své stanovisko k žádosti žalobce ze dne [datum], jímž vypořádalo žádost žalobce o odškodnění nepřiměřené délky řízení soudního ze dne [datum] tak, že tomuto poskytlo konstatování porušení práva. Kompletní žádost o odškodnění nebyla [stát. instituce] přes urgence doposud postoupena, v důsledku čehož nebyla v šestiměsíční lhůtě projednána. Žalovaná uvedla, že žalobce v žalobě výslovně požaduje odškodnit délku výhradně řízení soudního, kterému předcházelo řízení správní. Ačkoliv se tedy pro účely stanovení nepřiměřené délky považuje fáze správního řízení a navazující fáze soudního řízení za jeden celek, tato skutečnost nemá vliv na zásadu dispoziční, kdy je pouze na žalobci, jaký nárok učiní předmětem žaloby. V tomto případě se tedy nepochybně jedná o fázi toliko soudního řízení, kterou žádá odškodnit. Pokud by žalobce nyní rozšířil svoji žalobu o nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za délku řízení i před správními orgány, žalovaná sděluje, že již došlo k promlčení tohoto nároku.

3. K předmětu řízení žalovaná uvedla, že dne [datum] vypracoval [anonymizováno] písemnost Seznámení s protokolem o kontrole taxislužby [číslo jednací], pořízeným na podkladě kontroly zahájené dne [datum] v rámci výkonu státního odborného dozoru v silniční dopravě dle § 34 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném ke dni [datum] (dále také jen„ zákon č. 111/1994 Sb.“). Protokol byl právnímu zástupci žalobce doručen dne [datum]. Následně podal žalobce proti protokolu námitky. Dne [datum] vypracoval Magistrát písemnost označenou jako Vyřízení námitek proti kontrolnímu zjištění uvedenému v protokolu [číslo jednací], kterou byly námitky žalobce zamítnuty. Dne [datum] vypracoval [anonymizováno] oznámení o zahájení správního řízení č. j. MHMP 314903/2017. Tato písemnost byla právnímu zástupci žalobce doručena dne [datum]. Dne [datum] byly [anonymizováno] doručeny návrhy žalobce na dokazování. Dne [datum] bylo právnímu zástupci žalobce doručeno oznámení [anonymizováno] o ukončení dokazování. Téhož dne zaslal žalobce [příjmení] před vydáním rozhodnutí vyjádření k podkladům rozhodnutí. Dne 22. 3. 2017 vypracoval [anonymizováno] rozhodnutí [číslo jednací], kterým uznal žalobce vinným ze spáchání správních deliktů dle § 35 odst. 2 písm. w) a dle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., za což mu uložil pokutu ve výši 100 000 Kč a povinnost k náhradě nákladů správního řízení. Dne [datum] bylo [anonymizováno] doručeno blanketní odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne [datum]. Dne [datum] bylo [anonymizováno] doručeno doplnění odvolání žalobce. Dne [datum] bylo Ministerstvu dopravy doručeno postoupení odvolání žalobce společně se spisovou dokumentací, a to písemností č. j. MHMP 484242/2017, ze dne 29. 3. 2017. Dne [datum] vypracovalo Ministerstvo dopravy, Odbor veřejné dopravy, rozhodnutí č. j. 45/2017-190-TAXI/3, kterým bylo rozhodnutí [anonymizováno] ze dne [datum] potvrzeno. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Dne [datum] podal žalobce proti rozhodnutí Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy, ze dne [datum] správní žalobu k Městskému soudu v Praze. Řízení bylo vedeno pod sp. zn. 8 A 116/2017. Dne 25. 7. 2017 byla Městským soudem v Praze předmětná žaloba zaslána [stát. instituce] k vyjádření spolu s výzvou k zaslání spisového materiálu. Dne [datum] zaslal žalobce Městskému soudu v Praze doplnění své žaloby. Dne [datum] bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření [stát. instituce], Odboru [anonymizováno] dopravy, k žalobě. Dne [datum] bylo Městskému soudu v Praze doručeno vyjádření [stát. instituce], Odboru [anonymizováno] dopravy, k doplnění žaloby. Dne [datum] se konalo ústní jednání. Dne [datum] vypracoval Městský soud v Praze rozsudek č. j. 8 A 116/2017-59, jímž žalobu žalobce zamítl. Tento rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Žalobce nepodal kasační stížnost. Žalovaná uvedla, že v § 5 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále také jen„ zákon č. 82/1998 Sb.“), je uvedeno, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím či také nesprávným úředním postupem. Zákon [číslo] Sb. vyžaduje splnění tří podmínek k tomu, aby bylo možno uznat náhradu škody či nemajetkové újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, a to: a) existenci nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu, b) vznik škody či nemajetkové újmy, c) příčinnou souvislost mezi nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem a vznikem škody či nemajetkové újmy. Z judikatury vyplývá, že čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen„ Úmluva“) se aplikuje mimo jiné také na klasické méně závažné delikty, které vnitrostátní právo zpravidla jen z důvodu jejich menší typové závažnosti nepovažuje za trestné činy, ale za přestupky, správní delikty apod., přestože se uvedené ustanovení výslovně zmiňuje pouze o trestním obvinění. Rovněž je zřejmé, že sankce uložené v přestupkovém řízení jsou zamýšleny jako trest s cílem odradit od dalšího páchání sankcionovaných činů. Uvedené jen potvrzuje, že obvinění z přestupku či správního deliktu lze v tomto kontextu podřadit pod pojem trestní obvinění. Žalovaná tedy dospěla k závěru, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy na případ žalobce aplikuje. Pokud by se soud neztotožnil s uvedenou argumentací žalované a všechna proběhlá řízení týkající se přestupku žalobce posuzoval jako jeden celek, bylo by tedy dále nutné stanovit celkovou délku řízení. Řízení bylo zahájeno dne [datum], kdy právnímu zástupci žalobce bylo doručeno oznámení [anonymizováno] o zahájení řízení. Za konec lhůty v případě nepřiměřené délky řízení je dle konstantní judikatury nutné považovat okamžik nabytí právní moci posledního rozhodnutí, které bylo v daném řízení vydáno. V předmětném případě se tedy jedná o den [datum], tj. den, kdy nabyl právní moci rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 8 A 116/2017-59, ze dne 13. 7. 2020. Celková délka předmětného řízení tedy je 3 roky, 5 měsíců a 3 dny, tj. od [datum] do [datum]. Podle § 31a zákona č. 82/1998 Sb. se přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu poskytuje bez ohledu na to, zda byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Zadostiučinění se poskytuje v penězích, nebylo-li možno nahradit nemajetkovou újmu jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu, sp. zn. Cpjn 206/2010, ze dne [datum], v této věci uvádí:„ Nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí zákona č. 82/1998 Sb. je třeba tvrdit a není-li úspěšně popřena anebo nepostačuje-li konstatování porušení práva, přizná se za ni zadostiučinění v penězích. Náhrada nemateriální újmy má sloužit ke kompenzaci stavu nejistoty, do níž byl poškozený v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uveden a v níž byl tak udržován.“ Ohledně tvrzení vzniku újmy je podle názoru žalované nutné, aby žalobce vzniklou újmu tvrdil, a to prostřednictvím skutkových okolností, z nichž by bylo možné vznik nemajetkové újmy dovozovat, aby následně bylo možné posoudit rozsah tvrzené utrpěné nemajetkové újmy a též příčinnou souvislost mezi vznikem tvrzené nemajetkové újmy a nepřiměřenou délkou řízení. Žalobce však vznik újmy v žalobě konkrétně netvrdí. Aplikace vyvratitelné domněnky dle žalované neznamená, že žalobce nemusí nemajetkovou újmu jako předpoklad jeho nároku vzniklou mu v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení vůbec tvrdit. K tomu lze dodat, že vyvratitelná domněnka vzniku újmy směřuje k povinnosti důkazní, nikoliv k povinnosti tvrzení. Jako zcela zásadní skutečnost žalovaná uvádí, že žalobce byl uznán vinným ze spáchání správních deliktů dle § 35 odst. 2 písm. w) a dle § 35 odst. 1 písm. g) zákona č. 111/1994 Sb., a to pravomocným rozhodnutím Ministerstva dopravy, Odboru veřejné dopravy, ze dne [datum]. Po celou dobu, kdy bylo řízení vedeno, si musel žalobce být s ohledem na charakter svého jednání, které bylo v předmětném řízení projednáváno, vědom, že správní delikty, jež mu byly kladeny za vinu, spáchala uložení sankce je tedy po právu. Žalobce totiž nesplnil ani základní podmínku provozování taxislužby stanovenou v § 21 odst. 1 zákona č. 111/1994 Sb., a to že vozidlo, kterým je provozována taxislužba, musí být zapsáno do evidence vozidel taxislužby. Dále žalobce nezajistil, aby ve vozidle používaném k podnikání byl doklad o oprávnění k podnikání. Předmětné řízení tedy bylo vyvoláno nepoctivým jednáním samotného žalobce. Rovněž je třeba uvést, že uvedený přestupek je jedním z nejzávažnějších přestupků, které může dopravce v taxislužbě spáchat, neboť provozováním vozidla bez řádné evidence získává dopravce neoprávněnou konkurenční výhodu oproti řádným provozovatelům taxislužby, a to především kvůli téměř nulovému riziku kontroly a případného postihu. K tomu zaujal stanovisko i Nejvyšší soud ve svém rozsudku, ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4387/2015:„ Od situace, kdy výsledek posuzovaného řízení byl pro poškozeného negativní, je však nutné odlišovat situaci, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek posuzovaného řízení již od počátku znám“. A dále:„ Omezuje-li se nejistota účastníka řízení ohledně jeho výsledku na to, zda bude prokázán jeho nepoctivý úmysl, jde o okolnost, která vyvrací domněnku vzniku nemajetkové újmy v důsledku nepřiměřené délky řízení“. Obdobně k tomu i rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 16. 7. 2019, sp. zn. 30 Cdo 3509/2018, nebo dále rozsudek Nejvyššího soudu, ze dne 14. 11. 2018, sp. zn. 30 Cdo 3514/2017:„ Při stanovení formy a výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku trestního řízení je třeba při hodnocení významu předmětu řízení pro účastníka přihlížet k tomu, že poškozený (pachatel) byl uznán vinným ze spáchání úmyslného trestného činu“. Dále je třeba konstatovat, že dle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 31. 8. 2011, je v každém řízení třeba zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel právě za délku daného řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl uložen trest. Příslušné řízení je tedy pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Žalovaná uvedla, že v době spáchání přestupku žalobce disponoval koncesí pro silniční motorovou dopravu - osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče. Jako podnikateli v dopravě, muselo být žalobci jasné, že za situace, kdy poskytuje za úplatu vysoce převyšující vynaložené náklady třetí osobě službu spočívající v odvozu z bodu A do bodu B výhradně dle jejího zadání, jsou naplňovány pojmové znaky výkonu taxislužby. Pro tuto činnost jsou uzákoněna zcela jasná pravidla, přičemž jedno z těch nejzásadnějších je používat k poskytování této služby řádně registrované vozidlo. Fakt, že klasický dispečink nahradila aplikace, vůbec nehraje roli. Provedení přepravy přes aplikaci [anonymizováno] bylo totiž jediným argumentem žalobce pro to, že se nejednalo o taxislužbu. Žalobce se tedy dopustil jednání, za něž od počátku důvodně mohl očekávat uložení trestu. S ohledem na skutečnost, že žalobce byl podnikatelem v dopravě, jeho tvrzení v rámci obrany ve správním řízení, že jím poskytovaná přeprava nebyla taxislužbou, je nutno vyhodnotit jako zcela absurdní a ryze účelové, právně pak naprosto neudržitelné obcházení povinností dopravce. Vzhledem ke všem uvedeným skutečnostem tak žalovaná dospěla k závěru, že žalobci tvrzená nemajetková újma vůbec nevznikla. Bylo tedy nadbytečné zabývat se posouzením, zda celková délka předmětného řízení je či není nepřiměřeně dlouhá, neboť nenaplněním existence tvrzené újmy již nejsou splněny podmínky zakládající odpovědnost státu za škodu. Dále žalovaná uvedla, že ze správního spisu nevyplývá, že by se žalobce o vývoj celého řízení zajímal, případně zjišťoval, proč doposud nebylo ve věci rozhodnuto. Nelze přehlédnout, že žalobce byl od počátku řízení zastoupen advokátem a řízení se sám aktivně neúčastnil, neuváděl žádné individuální podrobnosti ke skutkovému stavu svého případu. V řízení byla činěna prakticky pouze šablonovitá podání ze strany právního zástupce žalobce, která využíval v celé řadě skutkově totožných případů a též se lze důvodně domnívat, že uložená pokuta byla hrazena z účtu právního zástupce žalobce, jako ve většině případů přestupců využívajících aplikace [anonymizováno]. Obdobně k tomu i Nejvyšší soud ve své judikatuře, např. rozhodnutí ze dne 27. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 559/2017 uvedl:„ účelem odškodňovacího řízení není posouzení procesních práv účastníků, ale zhodnocení toho, zda posuzované řízení bylo nepřiměřeně dlouhým a zda v důsledku nepřiměřené délky řízení tomu kterému účastníku vznikla nemajetková újma, případně též v jakém rozsahu. Dovolateli lze přisvědčit v tom, že žalovaný je oprávněn v řízení postupovat rovněž pasivně. Je však stěží představitelné, že žalovaný, jenž se implicitně v řízení zříká aktivní obrany, současně vnímá úkorně, že o věci, o níž sám neprojevuje jakýkoliv aktivní zájem, nebylo rozhodnuto.“ Žalobce patří mezi širokou skupinu dopravců a řidičů, kteří při poskytování přepravy zprostředkovaně přes aplikaci [anonymizováno] systematicky neplnili povinnosti stanovené zákonem č. 111/1994 Sb. a narušovali tak stanovené podmínky poskytování přepravy. Lze též důvodně pochybovat o tom, že tito řidiči odváděli povinné platby, a to i zpětně za období, kdy jejich jednání bylo i soudem podřazeno pod výkon taxislužby (zejména daň z příjmu fyzických osob, daň z přidané hodnoty a silniční daň apod.). Po vstupu [právnická osoba] [anonymizováno] na trh zprostředkování přeprav vozidly do 9 osob včetně řidiče na území České republiky byl zaznamenán významný nárůst porušení povinností při faktickém provozování taxislužby, neboť přepravy byly poskytovány vozidly, která nebyla řádně označena, z čehož vyplývala anonymita vozidla v podmínkách silničního provozu a tím i nízká možnost kontroly plnění povinností přepravců i řidičů a zejména vysoká četnost využívání aplikace [anonymizováno] především zahraničními turisty, neboť ta jim byla známa s ohledem na celosvětový výskyt. [příjmení] systematického narušování stanovených podmínek pro provozování taxislužby byla věnována značná mediální pozornost a vešel tak do veřejného povědomí. Společnost [anonymizována dvě slova] se však zaměřila kromě výrazné mediální podpory, také na právní podporu provozovatelů taxislužby a řidičů, u nichž při kontrole bylo zjištěno porušení zákonných povinností. Předmětná podpora spočívala v zastupování dopravců a řidičů téměř ve všech případech stejným právním zástupcem jako v případě žalobce. Úhrady uložených pokut byly hrazeny téměř okamžitě z účtu právního zástupce žalobce. Přestože u žalobce bylo zjištěno porušení zákona č. 111/1994 Sb. poprvé, o činnosti provozovatelů taxislužby poskytujících přepravy přes aplikaci [anonymizováno] lze hovořit jako o organizované skupině, nikoliv jako o samostatných dopravcích, kteří porušují zákony a tím získávají neoprávněnou konkurenční výhodu. Mnozí řidiči si své podpory ze strany [právnická osoba] [anonymizováno] byli vědomi, neboť i přes sdělení kontrolních zjištění a porušení povinností při provozování taxislužby pokračovali ve své činnosti bez předchozí nápravy závadného stavu. Tento stav, kdy pro zajištění pozice na trhu byla činnost provozovatelů taxislužby a řidičů neomezeně podporována, dosáhl masivních rozměrů, kdy v období podzim 2016 až zima 2019 zaznamenalo [stát. instituce], Odbor [anonymizována dvě slova], v důsledku nárůstu kontrolní činnosti dopravním úřadem několikanásobného navýšení počtu odvolacích řízení a následných žalob na rozhodnutí odvolacího orgánu. Shodný právní zástupce systematicky uplatňoval stejné námitky v průběhu prvoinstančních řízení, v odvoláních i v žalobách. [příjmení] též prodlužoval řízení vznášením námitek podjatosti kontrolních pracovníků či přizvaných osob z pouhého zaměstnaneckého poměru vůči dopravnímu úřadu a podával následná odvolání proti zamítnutí námitky podjatosti, apod., čímž zatížil nejen správní orgány, ale i soudy. Veškeré uvedené skutečnosti prodloužily celkovou dobu jednotlivých řízení. Aktuálně jsou městským soudem a Nejvyšším správním soudem řešeny žaloby a kasační stížnosti na rozhodnutí [stát. instituce], Odboru [anonymizována dvě slova], o vině provozovatelů taxislužby poskytujících přepravy přes aplikaci Uber, kteří jsou zastoupení totožným právním zástupcem, v 98 případech. Celkový počet v této věci [stát. instituce], Odborem [anonymizována dvě slova], vedených přestupkových řízení se stejným právním zastoupením je přibližně 260. Vedle tohoto jsou však vedena i přestupková řízení s totožnými prvky jednotlivými pražskými městskými částmi, kdy odvolacím orgánem je [stát. instituce] Tyto počty však nejsou žalované z její úřední činnosti známy. Žalovaná tedy na základě skutkových okolností posuzované věci dospěla k závěru, že uplatněním práva na náhradu újmy nedochází k výkonu subjektivního práva, nýbrž k jeho zneužití. Výše popsaný účelový postup spočívající ve snaze o obcházení existujících zákonných pravidel provozování taxislužby, zahrnující také ohrožení zájmů na ochranu spotřebitele poskytováním přepravy v neoznačeném vozidle za účelem eliminace kontrol, a nepoužíváním taxametru i ohrožení zájmu na řádném vedení účetnictví a plnění daňových povinností, ve spojení s následným uplatněním nároku na náhradu škody či újmy podle zákona č. 82/1998 Sb. nelze hodnotit jinak, než jako jednání, které je v rozporu s veřejným pořádkem. Výkon práv, který je v rozporu s veřejným pořádkem, nemůže požívat právní ochrany. Za těchto skutkových okolností, posuzovaných samostatně i ve vzájemné souvislosti, žalovaná vycházeje z klasické právní zásady ex iniuria ius non oritur (z bezpráví právo nevznikne) považuje poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění žalobci za rozporné s veřejným pořádkem, dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti.

4. K vyjádření žalované žalobce uvedl, že uplatňuje nárok pouze za část správního řízení definovaného soudním přezkumem správního rozhodnutí v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017, žalobu tedy nerozšiřuje a námitka promlčení nároku je zcela irelevantní. Pokud se týká tvrzení újmy, tak žalobce uvádí, že řízení je nepřiměřeně dlouhé, přičemž v případě nepřiměřených délek řízení se zásah presumuje (zde odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 3007/2010). Pokud se týká další argumentace žalované, pak ta je zjevným nepochopením materie založené na existenci práva na spravedlivý proces a garanci tohoto práva žalovanou osobám na správním/soudním procesu zúčastněných. Výsledek řízení, tedy odsouzení žalobce za správní delikt, není z hlediska nároku na náhradu škody podle zákona č. 82/1998 Sb. podstatné. V tomto ohledu žalobce odkazuje např. na rozsudky Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 1496/2012 nebo 30 Cdo 4739/2009 nebo 25 Cdo 4439/2008:„ [příjmení] výsledek řízení pro posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, a tedy i pro případné stanovení odškodnění, je nevýznamný“. Tvrzení žalované, že žalobci musel být výsledek předem znám, je tvrzením žalované, které nemá materiální oporu, resp. je v rozporu s postupem žalobce v řízení. Pokud by si žalobce myslel, že nemůže mít se svou věcí úspěch, pak by zjevně řízení skončilo na úrovni správního rozhodování a žalobce by nepokračoval správní žalobou v obraně svých práv a nevydával by náklady na soudní poplatek a právní zastoupení. Žalobce dále uvádí, že v době podání správní žaloby zde byl rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26.10.2016 pod č.j. 1 A 96/2015 – 38, který službu [anonymizováno] označoval za carsharing, přičemž věc vedená u Městského soudu v Praze pod sp.zn. 1A 96/2015 není dodnes skončena, neboť stále probíhá řízení o kasační stížnosti před Nejvyšším správním soudem. Žalobce uvádí, že základním porušením jeho základního práva na spravedlivý proces je fáze soudního přezkumu správního rozhodnutí, která je zatížena zcela zjevnými průtahy, přičemž žalobce žádá odškodnění právě za tuto fázi řízení. Průběh soudního přezkumu správního rozhodnutí je možno označit za jeden velký průtah v trvání 3 let a 1 měsíce, aniž by se žalobce jakkoliv na takové délce řízení podílel. Tato nepřiměřená délka, zatížená zjevnými průtahy je přičitatelná jen a pouze rozhodujícímu orgánu. Neschopnost Městského soudu v Praze v rámci úseku správního soudnictví přezkoumat správní rozhodnutí v přiměřené době byla shledána v mnoha rozhodnutích. Žalobce odkazuje na nález Ústavního soudu ČR pod sp.zn. III. ÚS 899/17, kterým soud dovodil, že řízení trvající 3 roky a 8 měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Ten samý závěr pak vyplývá i z nálezu Ústavního soudu ČR pod sp.zn. III. ÚS 1263/17 ze dne [datum], kterým soud dovodil, že řízení trvající 3 roky a 7 měsíců je nepřiměřeně dlouhé. Dále žalobce odkázal na rozhodnutí Obvodních soudů pro Prahu 1 a5, týkající se odškodnění nepřiměřeně dlouhé délky řízení o soudním přezkumu správního rozhodnutí.

5. K podání žalobce žalovaná uvedla, že od počátku rozporuje samotný vznik nemajetkové újmy na straně žalobce a nikoli tvrzený odpovědnostní titul. Žalobce ve svém vyjádření odkazuje na judikaturu vztahující se k otázce, jakou délku řízení lze považovat za nepřiměřenou. Toto je však dle žalované až sekundární otázka, kterou je nutné zkoumat teprve za situace, kdy by bylo postaveno na jisto, že žalobci tvrzená nemajetková újma skutečně vznikla. Dle žalované je v předmětné věci podstatná právě skutečnost, že se v případě žalobce jednalo o řízení o přestupcích, kterých se nadto žalobce prokazatelně dopustil. O vině žalobce existuje pravomocné rozhodnutí. Jak vyplývá z judikatury, na kterou žalovaná odkazovala již ve vyjádření k žalobě, je oblast odškodňování nemajetkové újmy odvozené z délky přestupkového a na něj navazujícího soudního řízení posuzována odlišně od jiných typů správních řízení. [obec] této praxe je dle žalované zřejmá. Bylo by absurdní dovodit a následně odškodňovat újmu pachatele přestupku, který svým protiprávním jednáním zahájení řízení sám způsobil. Dle rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 30 Cdo 2595/2010, ze dne 31. 8. 2011, je v každém řízení třeba zvažovat, zda nenastaly okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel právě za délku daného řízení, v němž byl shledán vinným, popřípadě mu byl uložen trest. Příslušné řízení je tedy pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti pachatele, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Je tedy zcela logické, že výše zmíněná právní úprava není obsažena ve výše uvedených rozsudcích, na něž odkázal žalobce, neboť tyto oblast deliktní odpovědnosti a s tím související řízení neřešily. Žalovaná tedy nadále trvá na svém závěru, že žalobci nemajetková újma vůbec nevznikla. Je tedy nadbytečné zabývat se posouzením, zda celková délka předmětného řízení je či není nepřiměřeně dlouhá, neboť nenaplněním existence tvrzené újmy již nejsou splněny podmínky zakládající odpovědnost státu za škodu. K otázce výkonu taxislužby se vyjádřil již Městský soud v Praze v rozsudku, č. j. 3 A 121/2015-61, ze dne 24. 2. 2017, kde je uvedeno„ Soud poukazuje na skutečnost, že taxislužba je v § 2 odst. 9 ZoSD definována znaky faktické činnosti jako určitý typ osobní dopravy. Taxislužbu tak provozuje kdokoli, kdo naplňuje znaky daného ustanovení“. Je pravdou, že v počátku působení [právnická osoba] [anonymizováno] na českém trhu se díky účelové argumentaci prezentující aplikaci [anonymizováno] jako platformu spolujízdy, podařilo zmást i některé soudy (viz. rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016, č. j. 1 A 96/2015 – 38). Dle názoru žalované se jednalo o zjevný judikatorní exces, který byl následně napraven Nejvyšším správním soudem Městský soud v Praze totiž vyšel z nelogického závěru, že sdílená přeprava realizovaná prostřednictvím aplikace [anonymizováno] nebyla v rozhodné době právním řádem České republiky jakkoli omezena, a zcela pominul fakt, že se fakticky nejedná o sdílenou přepravu, ale o vykonávání činnosti naplňující znaky taxislužby, která byla v rozhodné době a je i dnes právním řádem regulována. Pro rozhodnutí Městského soudu v Praze neměl pochopení Nejvyšší správní soud, který v rozsudku č. j. 9 As 291/2016-136 konstatoval následující:„ K závěru, že žalobce skutkovou podstatu tohoto přestupku nenaplnil, však městský soud vedly nesprávné úvahy. Přeprava osob uskutečněná řidiči, kteří používají aplikaci [anonymizováno], se neodehrává v právním vakuu. Jakkoliv využívají moderní technologická řešení a alternativní ekonomické formy, neznamená to automaticky, že jejich činnost nepodléhá žádným pravidlům. Při aplikaci práva je třeba vycházet z aktuálního právního rámce a konkrétní situaci hodnotit jeho optikou, nikoli naopak.“ Dáte též:„ Městský soud tedy neměl ustrnout na konstatování, že žalobce uskutečnil přepravu způsobem, který doposud není regulovaný. Měl posoudit, jestli faktická povaha této přepravy naplňuje či nenaplňuje činnost, kterou současná právní úprava zná, resp. reguluje. Při odpovědi na tuto otázku bylo třeba vycházet z faktické povahy žalobcovy činnosti, o které pravidla fungování aplikace [anonymizováno] ani jejich teoretické uchopení jako sdílené přepravy nic nevypovídají. Podstatná byla konkrétní skutková zjištění týkající se projednávané věci.“ Následná judikatura Městského soudu v Praze stejně jako v případě žalobce šla již zcela opačným směrem. (např. rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 11 A 105/2017-48, ze dne 26. 2. 2019, nebo rozsudek Městského soudu v Praze, č. j. 10 A 158/2017-37, ze dne 14. 11. 2019). Žalobce i jako držitel živnostenského oprávnění - koncese na silniční motorovou dopravu osobní provozovanou vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče - sám nejlépe musel vědět, co je podstatou jím poskytované služby uskutečňované prostřednictvím aplikace [anonymizováno] a jaké znaky tato služba naplňuje. [příjmení] vědět, že služba poskytovaná prostřednictvím aplikace [anonymizováno] je totožná s poskytováním přepravy formou taxislužby tj. zajistit přepravu zákazníka z místa A do místa určeného zákazníkem (pro cizí potřeby) za úplatu, a to pouze s tím rozdílem, že komunikace mezi zákazníkem a dopravcem byla zabezpečována prostřednictvím aplikace. Žalobce tedy legitimně nemohl dospět k závěru, že se nejedná o taxislužbu, a domnívat se, že jde o tzv. spolujízdu, kdy již z logiky věci se spolujízdou rozumí sdílení společné jízdy, kdy má řidič stanovený svůj cíl trasy, kam cestuje za osobním účelem a pokud má místo ve vozidle, nabídne jej někomu dalšímu, kdo s ním sdílí stejnou trasu a náklady na uskutečnění cesty. Znalost podstaty věci a shora uvedených závěrů judikatury lze předpokládat a vyžadovat u advokáta poskytujícího žalobci vysoce specializovanou právní pomoc, kterou ve skutkově obdobných věcech poskytuje dalším desítkám přestupců. Vzhledem k výše uvedenému muselo být žalobci, poučenému advokátem, zřejmé, že se dopustil protiprávního jednání. Jeho vědomost o tom, že jeho obrana nemůže mít naději na úspěch, byla postupně v čase prohlubována, tak jak postupně přicházela další judikatura soudů v obdobných věcech. Žalobce tak musel předpokládat negativní výsledek řízení a v průběhu času v tom byl další a další judikaturou utvrzován a očekávání případného pozitivního rozhodnutí neměl oč opřít. Podle názoru žalované musel žalobce negativní výsledek řízení předpokládat nejpozději již od [datum], kdy došlo ke zveřejnění stanoviska generálního advokáta [jméno] [příjmení] v řízení před SDEU pod sp. zn. C [číslo] (který se zabýval danou problematikou), tedy ještě před tím, než žalobce podal správní žalobu proti rozhodnutí správního orgánu v jeho věci. Je však mimo jakékoliv pochyby, že od [datum], kdy byl právnímu zástupci žalobce doručen výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu, č. j. 9 As 291/2016-136, ze dne 31. 10. 2017, musel žalobce (jeho právní zástupce) vědět, že správní žaloba proti rozhodnutí [stát. instituce], Odboru veřejné [anonymizováno], [číslo jednací] podaná žalobcem dne 29. 6. 2017 projednávaná Městským soudem v Praze v řízení pod sp. zn. 8 A 116/2017 nemá naději na úspěch. Ode dne [datum] se tak žalobce nepochybně v žádné nejistotě ohledně výsledku řízení nacházet nemohl a nemajetková újma spočívající v nejistotě ohledně výsledku řízení mu v souvislosti s délkou řízení nemohla vznikat. O to spíše, pokud podání žalobce neobsahovala žádné nové argumenty a jednalo se toliko o formulářová podání jako v desítkách obdobných případů. Veškeré výše uvedené skutečnosti tak dle žalované vyvracejí možnost vzniku jakékoli nemajetkové újmy na straně žalobce v souvislost s délkou řízení.

6. K replice žalované žalobce uvedl, že žalovaná ne zcela chápe obsahovou náplň pojmu„ práva na spravedlivý proces“ v časové dimenzi, což je podstata nároku uplatňovaného žalobcem. Žalovaná zjevně nechápe, že je to stát, který poskytuje účastníkům řízení právo na spravedlivý proces pro uplatňování jejich práv, a to bez ohledu na skutečnost, v jakém postavení se účastník řízení nachází (žalobce, žalovaný, obviněný, obžalovaný atd.). Pokud jde o námitky žalované ohledně toho, že žalobci musel být znám výsledek, pak v tomto ohledu žalovaný zcela zjevně fabuluje. Žalobce odkazuje na rozhodnutí týkající dopravce přes aplikaci [anonymizováno], a to na rozsudek Nejvyššího správního soudu ČR pod č.j. 2As 257/2020 – 37. V době zahájení správního řízení i řízení o soudním přezkumu správního rozhodnutí ještě judikatura uváděná žalovanou vůbec neexistovala. Žalobce měl spáchat přestupek počátkem roku 2017, přičemž v tuto dobu nebyla žádná konstantní judikatura, o kterou by se mohlo opírat závěr žalované, že žalobci byla věc jistá. Žalobce pak podával žalobu ve správním soudnictví v době, kdy nebyla známá žádná konstantní judikatura. Žalobce v rámci svých práv jen„ žádal“ žalovanou, aby mu poskytla ochranu jeho práv v rámci soudního přezkum správního rozhodnutí (toto je základní právo ve smyslu čl. 36 odst. 2 Ústavy), přičemž žalovaná svým postupem v rámci justice porušila jeho právo na spravedlivý proces, a to zcela zjevným způsobem. Pokud se týká průběhu soudního přezkumu správního rozhodnutí, pak žalobce v rámci realizace svého základního práva ve smyslu čl. 36 odst. 2 Ústavy splnil všechny předpoklady pro soudní přezkum správního rozhodnutí, kdy byl aktivní ve smyslu podání žaloby a bezodkladného zaplacení soudního poplatku. Toto řízení není v rozporu se veřejným pořádkem, kdy žalobce v tomto řízení uplatňuje základní právo garantované mu čl. 36 odst. 3 Ústavy.

7. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že od počátku zastává názor, že vzhledem k okolnostem a celkovému kontextu případu, žalobci žádná nemajetková újma nevznikla a není tedy rozhodné, zda bylo či nebylo porušeno žalobcovo právo na spravedlivý proces v časové dimenzi. Co se týče samotného tvrzení újmy, pak lze opakovaně dodat, že se žalobce zjevně mýlí, pokud se domnívá, že se odškodňuje samotné porušení práva na spravedlivý proces v důsledku nepřiměřené délky řízení. Toto porušení práva je příčinou újmy, která může, ale nemusí v důsledku nepřiměřené délky řízení vzniknout. Předmětem kompenzace není příčina vzniku újmy, ale až její následek, tedy vzniklá újma. Vzniklá újma musí být tvrzena, neboť je dána jen vyvratitelná domněnka, že vznikla, nikoliv právní fikce, že k újmě došlo. Ve věci má podstatný význam, že se žalobce přestupků dopustil, v daném případě šlo dokonce o jednání úmyslné. V každém řízení je třeba zvažovat, zda nejsou dány okolnosti, které vznik nemajetkové újmy vyvracejí. Takovou okolností může být i to, že se náhrady nemajetkové újmy domáhá pravomocně odsouzený pachatel právě za délku daného řízení, v němž byl shledán vinným, popř. mu byl uložen trest. Příslušné řízení je logickým důsledkem protiprávní činnosti pachatele, který svým úmyslným protiprávním jednáním jeho zahájení způsobil. Žalobce již od samotného začátku správního řízení musel vědět, že porušil zákon a jednal v nepoctivém úmyslu vědomě obcházejíc zákon za účelem získání neoprávněných výhod, a to výrazně nižších nákladů na poskytování služeb, musel při použití elementární logiky vědět již ze samotné povahy jeho činnosti, že činnost, kterou za využití aplikace [anonymizováno] provozoval, není sdílenou přepravou. Dále žalovaná uvedla, že uložená pokuta a náklady přestupkového řízení byly hrazeny z účtu právního zástupce žalobce [příjmení] [jméno] [příjmení] vedeného u [anonymizováno] č. ú. [bankovní účet] (stejně jako v dalších případech přestupců využívajících aplikace [anonymizováno]) na účet hl. m. [obec] vedeného u [právnická osoba] [číslo] pod [variabilní symbol]. Žalovaná se domnívá, že platby provedl právní zástupce z prostředků, které mu na jeho účet poskytla [právnická osoba] [anonymizována dvě slova]., nebo [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova]., nebo [anonymizována dvě slova] republic [právnická osoba], nebo [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] [anonymizováno]. či jiná společnost s některou z těchto společností propojená, právě za účelem hrazení sankcí jednotlivých přestupců uživatelů aplikace [anonymizováno] v rámci podpory přislíbené dopravcům a řidičům v rámci jejich náboru a zajištění co nejširšího užívání aplikace [anonymizováno] a s tím co nejvyšších příjmů z jejího užívání plynoucích. To, že uložena sankce byla hrazena z prostředků jiného, by rovněž prokazovalo, že význam řízení byl pro žalobce nepatrný a žádnou nemajetkovou újmu v souvislosti s délkou řízení neutrpěl.

8. Při jednání dne [datum] žalobce uvedl, že soudní řízení pro něj nemělo zvýšený význam, mělo pro něj význam standardní.

9. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění:

10. Ze spisu [územní celek], [stát. instituce] sp. z. [anonymizováno] [číslo] 2017 bylo zjištěno, že žalobce má živnostenské oprávnění pro výrobu, obchod a služby neuvedené v přílohách 1-3 živnostenského zákona a dále pro předmět podnikání silniční motorová doprava-osobní provozovaná vozidly určenými pro přepravu nejvýše 9 osob včetně řidiče, vznik oprávnění je ke dni [datum] na dobu neurčitou. Z protokolu o kontrole bylo zjištěno, že byla zahájena [datum] v 20.30 hodin v místě [ulice a číslo], [obec a číslo] (kontrolovaná osoba [celé jméno žalobce]), kdy byly zjištěny závady, k protokolu jsou připojeny záznamy z kontrolní jízdy realizované [datum] ve 20.30 hodin. Dne [datum] podal žalobce námitky do kontrolního protokolu. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně ze [datum], byly námitky proti kontrolnímu zjištění uvedené v protokolu o kontrole číslo T/ 2016 ze dne [datum] zamítnuty. Oznámením ze dne [datum], Magistrát hl. m. Prahy, odbor dopravních agend, sdělil žalobci pod [číslo jednací], že zahajuje správní řízení se žalobcem ve věci podezření z porušení zákona o silniční dopravě. Rozhodnutím [stát. instituce], odbor [anonymizována dvě slova] ze dne [datum] spisové značky [anonymizováno] [číslo] 2017, [číslo jednací], byl žalobce uznán vinným ze spáchání deliktů v silniční dopravě. Proti rozhodnutí podal žalobce odvolání ze dne [datum], které podáním ze dne [datum] doplnil. V průběhu řízení byl žalobce zastoupen advokátem Mgr. [jméno] [příjmení].

11. Ze spisu [stát. instituce] [číslo jednací] zjištěno, že rozhodnutím [stát. instituce] [číslo jednací] ze dne 28.6.2017, bylo odvolání žalobce proti rozhodnutí odboru dopravních agend [stát. instituce] [číslo jednací] ze dne 22.3.2017 vydané v řízení o uložení sankce za porušení zákona číslo 111/19994 Sb. o silniční dopravě, zamítnuto podle § 90 odst. 5 správního řádu a rozhodnutí dopravního úřadu bylo potvrzeno. Rozhodnutí nabylo právní moci [datum]. Žalobce byl v řízení zastoupen Mgr. [jméno] [příjmení].

12. Ze spisu Městského soudu v Praze spisové značky 8A 116/2017, bylo zjištěno, že žalobce podal dne [datum] proti rozhodnutí správního orgánu správní žalobu k Městskému soudu v Praze, a to proti rozhodnutí žalovaného [stát. instituce] [číslo jednací] ze dne 28.6.2017, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce do rozhodnutí [stát. instituce], odboru dopravních agend, vydané pod spisovou značkou [anonymizováno] [číslo] 2017 [anonymizováno], pod [číslo jednací] ze dne 22.3.2017 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno. Dne [datum] byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, [datum] byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě, podáním ze dne [datum] žalobce svoji žalobu doplnil, podáním ze dne [datum] a ze dne [datum] se žalovaný k věci vyjádřil. Dne [datum] bylo nařízeno jednání [datum]. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13.7.2020 č.j. 8A 116/2017-59 tak, že žaloba byla zamítnuta a žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Rozsudek nabyl právní moci [datum]. Řízení bylo zahájeno [datum] a pravomocně skončeno [datum].

13. Podáním ze dne [datum] žalobce uplatnil u [stát. instituce] svůj nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč za nepřiměřenou délku řízení vedeného Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017. Z detailu datové zprávy bylo zjištěno, že toto podání bylo dne [datum] Ministerstvu spravedlnosti doručeno.

14. Z dopisu [stát. instituce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že žalobci Ministerstvo spravedlnosti potvrdilo přijetí podání žalobce, které se týká právní věci projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017.

15. Z dopisu [stát. instituce] ze dne [datum] bylo zjištěno, že ve věci poskytnutí zadostiučinění za nesprávný úřední postup podle zákona č. 82/1998 Sb., ve věci náhrady nemajetkové újmy z titulu nepřiměřené délky soudního řízení projednávané před Městským soudem v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017, ministerstvo konstatovalo, že řízení trvalo 3 roky a 1 měsíc, ve věci rozhodoval soud I. stupně jedenkrát, řízení bylo po stránce skutkové i právní do určité míry složité, byly provedeny listinné důkazy, význam řízení pro žalobce byl shledán jako snížený. Zahájení a důvodné vedení správní řízení si žalobce způsobil sám svým předchozím protiprávním jednáním. Ministerstvo hodnotilo délku řízení jako nepřiměřenou a konstatovalo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017 došlo k porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Z detailu datové zprávy bylo zjištěno, že toto vyjádření bylo žalobci doručeno dne [datum].

16. Z ostatních provedených listinných důkazů soud neučinil žádná skutková zjištění významná pro toto řízení.

17. Svá skutková zjištění soud opřel o výše uvedené listinné důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Soudem učiněný závěr o skutkovém stavu věci se plně shoduje s výše uvedenými skutkovými zjištěními soudu, a z tohoto důvodu lze již jen odkázat na shora uvedené.

18. Na daný případ soud aplikoval zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ zákon o odpovědnosti za škodu“). Předně je třeba konstatovat, že byla naplněna podmínka předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 3 tohoto zákona, a je tedy možné věc projednat soudně. Podle § 1 odst. 1 citovaného zákona stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 13 odst. 1 citovaného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, přičemž nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 má právo na náhradu škody ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda. Podle § 31a odst. 1 citovaného zákona se bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 citovaného ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odst. 3 se v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním skutkovým okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného. Podle § 32 odst. 3 citovaného zákona, nárok na náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona se promlčí za 6 měsíců ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o vzniklé nemajetkové újmě, nejpozději však do deseti let ode dne, kdy nastala právní skutečnost, se kterou je vznik nemajetkové újmy spojen. Vznikla-li nemajetková újma nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, neskončí promlčecí doba dříve než za 6 měsíců od skončení řízení, v němž k tomuto nesprávnému úřednímu postupu došlo.

19. Uvedená právní úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem spočívajícím v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustracím z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení. Za porušení zásady rychlosti řízení, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 zákona, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobené nedostatkem součinnosti či dokonce záměrným působením ze strany účastníků či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavením (viz. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 38/2000). Kritérii pro posuzování přiměřenosti lhůty jsou na jedné straně zájem stěžovatele na rychlém vyřízení věci a na straně druhé obecný zájem na řádném výkonu spravedlnosti. Je třeba dále uvést, že neexistuje žádná abstraktně stanovitelná lhůta, kterou by bylo možno obecně považovat za přiměřenou.

20. Nemajetková újma se v zásadě neprokazuje, vzniká samotným porušením základních práv a svobod, jde o vyvratitelnou domněnku, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

21. Dle článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále také jen„ Úmluva“), každý má právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo oprávněností jakéhokoli trestního obvinění proti němu. Rozsudek musí být vyhlášen veřejně, avšak tisk a veřejnost mohou být vyloučeni buď po dobu celého nebo části procesu v zájmu mravnosti, veřejného pořádku nebo národní bezpečnosti v demokratické společnosti, nebo když to vyžadují zájmy nezletilých nebo ochrana soukromého života účastníků, anebo v rozsahu považovaným soudem za zcela nezbytný, pokud by, vzhledem ke zvláštním okolnostem, veřejnost řízení mohla být na újmu zájmům spravedlnosti.

22. Podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále také jen„ Listina“) každý se může domáhat stanoveným postupem svého práva u nezávislého a nestranného soudu a ve stanovených případech u jiného orgánu. Podle odst. 2 kdo tvrdí, že byl na svých právech zkrácen rozhodnutím orgánu veřejné správy, může se obrátit na soud, aby přezkoumal zákonnost takového rozhodnutí, nestanoví-li zákon jinak. Z pravomoci soudu však nesmí být vyloučeno přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny. Podle odst. 3 každý má právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem.

23. Podle čl. 38 odst. 2 Listiny každý má právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem.

24. Zákon [číslo] Sb. byl s účinností od [datum] novelizován zákonem č. 118/2020 Sb., a od [datum] je úřadem příslušným jednat jménem státu ve věcech náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem podle § 6 odst. 2 písm. b) příslušný úřad, došlo-li ke škodě v odvětví státní správy, jež náleží do jeho působnosti, a dále v případech, kdy bylo soudem ve správním soudnictví vydáno nezákonné rozhodnutí, jímž soud rozhodl o žalobě proti rozhodnutí vydanému v odvětví státní správy, jež náleží do působnosti tohoto úřadu. Podle přechodného ustanovení čl. III zákona č. 118/2020 Sb. na řízení o nároku na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, která byla zahájena přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se použije zákon č. 82/1998 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona. V projednávané věci tak ohledně nároku žalobce vyplývajícího z daného správního řízení jedná jménem státu [stát. instituce].

25. Žalobce v řízení požadoval přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou soudního řízení vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017. Pro posouzení důvodnosti nároku je zásadní určit délku řízení. Z provedených důkazů vyplývá, že řízení bylo zahájeno dne [datum] a pravomocně skončeno dne [datum], tedy trvalo cca 3 roky a 1 měsíc. Žalobce namítal průtahy v soudním řízení, kdy tvrdil, že fáze soudního přezkumu správního rozhodnutí je zatížena zcela zjevnými průtahy. Průběh soudního přezkumu správního rozhodnutí označil za jeden velký průtah v trvání 3 let a 1 měsíce, aniž by se žalobce jakkoliv na takové délce řízení podílel. Tato nepřiměřená délka, zatížená zjevnými průtahy, je dle žalobce přičitatelná jen a pouze rozhodujícímu orgánu. Bylo zjištěno, že soudní řízení bylo zahájeno dne [datum], dne [datum] byl žalobce vyzván k zaplacení soudního poplatku, dne [datum] byl žalovaný vyzván k vyjádření k žalobě, podáním ze dne [datum] žalobce svoji žalobu doplnil, podáním ze dne [datum] a ze dne [datum] se žalovaný k věci vyjádřil. Dne [datum] bylo nařízeno jednání [datum]. Ve věci bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 13.7.2020 č.j. 8A 116/2017-59, který nabyl právní moci [datum]. Řízení tak bylo zahájeno [datum] a pravomocně skončeno [datum]. Soud přitom musí žalobci přisvědčit, že k dílčímu průtahu v řízení skutečně došlo, neboť jednání ve věci bylo nařízeno až s delším časovým odstupem. Nejvyšší soud České republiky ve svém stanovisku z [datum], sp.zn. Cpjn 206/2010 konstatoval, že„ Průtahy v řízení jsou jevem, kdy soud (či jiný státní orgán) nekoná v zákonem stanovené či přiměřené době, a jde tedy zpravidla (nikoliv však vždy) o příčinu nepřiměřené délky řízení. K porušení práva na přiměřenou délku řízení však dochází tehdy, jestliže řízení trvá nepřiměřeně dlouhou dobu, a to bez ohledu na to, zda v daném případě byly zaznamenány průtahy ze strany příslušného orgánu. Jinými slovy řečeno, k porušení práva na přiměřenou délku řízení může dojít i tehdy, nedošlo-li v řízení k průtahům, a naopak, i když k průtahům v řízení došlo, nemusí se vždy jednat o porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení jako celek odpovídá dobou svého trvání času, v němž je možné uzavření řízení zpravidla očekávat.“ Jak již bylo uvedeno výše, řízení bylo pravomocně skončeno po cca třech letech a jednom měsíci od zahájení řízení. Tuto dobu považuje soud za nepřiměřenou. Řízení mělo pro žalobce běžný význam, zvýšený význam řízení žalobce netvrdil a ani neprokazoval. Soud v řízení zpočátku postupoval plynule, k nařízení jednání však došlo až s delším časovým odstupem. Při hodnocení přiměřenosti délky soudního řízení pak soud přihlédl k tomu, že se jednalo o správní soudnictví, věc byla složitější, v řízení bylo rozhodováno na úrovni jednoho stupně soudní soustavy, ve věci bylo nařízeno jedno jednání, na kterém bylo ve věci rozhodnuto. Při posouzení přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež v souvislosti se soudním řízením žalobci vznikla, soud vychází z kritérií stanovených v § 31a zákona o odpovědnosti za škodu. V této souvislosti soud souhlasí s žalovanou, že podstatnou skutečností je, že se v případě žalobce jednalo o řízení o přestupcích, kterých se žalobce prokazatelně dopustil a o vině žalobce je pravomocně rozhodnuto. Náhrady nemajetkové újmy se tak domáhá žalobce, jež byl shledán vinným z přestupků, za jejichž spáchání mu byl uložen trest. Příslušné řízení je tedy pouze logickým důsledkem protiprávní činnosti žalobce, který svým jednáním jeho zahájení způsobil. Nicméně soudní řízení bylo nepřiměřeně dlouhé a soud uzavírá, že žalobci byla nemajetková újma kompenzována Ministerstvem spravedlnosti, které konstatovalo, že v řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8A 116/2017 došlo k porušení práva žalobce na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě S ohledem na tyto skutečnosti tak soud žalobu ve výroku I. zamítl v plném rozsahu.

26. Další dokazování soud ve věci neprováděl, neboť provádění dalšího dokazování by bylo nadbytečné a nebyly by zjištěny žádné skutečnosti relevantní pro rozhodnutí ve věci. Z tohoto důvodu soud zamítl návrh na provedení důkazu výpisem z účtu k prokázaní, kdo hradil pokutu uloženou žalobci, výslechem žalobce, články vztahujícími se platformě [anonymizováno], sdělením [stát. instituce] kolik řidičů využívajících aplikaci [anonymizováno] bylo v letech 2016 2019 zastupováno Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] a z jakých bankovních účtů byly placeny pokuty těchto řidičů, spisem Městského soudu v Praze sp. zn. 1 A 96/2015, stanoviskem generálního advokáta [jméno] [příjmení] ze dne [datum] v řízení před SDEU ve věci sp. zn. C [číslo], v řízení [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] proti Uber Systems Spain SL, tiskovou zprávou SDEU [číslo] ze dne [datum] ve věci sp. zn. C [číslo], v řízení Asociación Profesional [příjmení] [příjmení] proti [anonymizována dvě slova] [anonymizováno] SL, rozhodnutím SDEU ve věci sp. zn. C [číslo] [anonymizována dvě slova] [příjmení] [příjmení] proti [anonymizována dvě slova] [anonymizována dvě slova] ze dne [datum], výpisem z účtu [územní celek] ohledně úhrady pokuty ve výši 100 000 Kč a nákladů řízení ve výši 1 000 Kč, uložené žalobci ve správním řízení hrazené na účet [anonymizováno] [číslo] pod [variabilní symbol] přehledem plateb ze dne [datum], přípisem [stát. instituce] a výběrem položek bankovních výpisů Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum].

27. Výrok soudu o náhradě nákladů řízení je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o.s.ř., jelikož žalovaná měla ve věci plný úspěch a soud jí přiznal náhradu účelně vynaložených nákladů na uplatnění práva v celkové výši 1 800 Kč. Při určení výše nákladů řízení postupoval soud dle ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb. Žalované tak náleží paušální náhrada, jelikož nebyla v řízení zastoupena advokátem, tedy ve výši 1 800 Kč za 6 úkonů (3 x písemné vyjádření, účast při jednání soudu, příprava na jednání a účast při vyhlášení rozsudku).

Poučení