54 Co 295/2022- 156

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. [příjmení] Pínové a soudkyň JUDr. Jany Tondrové a Mgr. Lenky Marynkové v právní věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] o zaplacení částky [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 65 C 318/2020-78, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se ve vyhovujícím výroku ve věci samé (I.) mění tak, že žaloba s návrhem na zaplacení zadostiučinění za porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě ve výši [částka] s úrokem z prodlení z této částky ve výši 10 % ročně od [datum] do zaplacení se zamítá; konstatuje se, že ve správním řízení vedeném u Městské části [obec a číslo], Úřadu městské části, odboru správních agend pod sp. zn. [spisová značka] OPR/Jich, a v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu vedeného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], byl porušením povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě porušen zákon.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] s úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), druhým výrokem zamítl žalobu co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení a dále uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce náhradu nákladů řízení ve výši [částka] (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě ze dne [datum], kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky [částka] jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která jí měla vzniknout v důsledku nesprávného úředního postupu ve smyslu § 13 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Žalobkyně tvrdila, že nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk spočíval v porušení povinnosti vydat v přiměřené lhůtě rozhodnutí ve věci vedené nejprve u Městské části [obec a číslo], Úřadu městské části, odbor správních agend, pod sp. zn. [spisová značka] OPR/Jich, dále u Magistrátu hlavního města Prahy pod sp. zn. S-MHMP [číslo] ODA-TAX a v navazujícím řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka] a o kasační stížnosti vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobkyně uplatnila svůj nárok na náhradu škody u žalované dne [datum], žalovaná stanoviskem ze dne [datum] nárok odmítla.

3. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Namítala, že žalobkyni v důsledku vedení správního a navazujícího soudního řízení nevznikla nemajetková újma ve formě zásahu do osobnostní sféry v důsledku nejistoty o výsledku řízení. Žalobkyně byla v předmětném správním řízení uznána vinnou ze spáchání správních deliktů dle § 34e odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, ve znění účinném ke dni [datum]; tento výsledek řízení však musel být žalobkyni od počátku řízení znám, žalobkyně si byla vědoma, že provozuje činnost naplňující znaky taxislužby vozidlem, které jako vozidlo taxislužby evidováno nebylo, což sama při kontrole dne [datum] sdělila. Postup správních orgánů žalovaná považovala za plynulý, jiné to bylo před soudy, kdy jak Městský soud v Praze, tak Nejvyšší správní soud nečinily úkony v řádu let. Zapojení několika orgánů veřejné moci do řešení předmětného případu ovlivnilo celkovou délku řízení. Žalovaná dále poukázala na to, že žalobkyni mohla hrozit maximální pokuta [částka], měla však podporu [právnická osoba], který pokutu za ní zaplatil, žalobkyně se o řízení nijak nezajímala, od počátku ji zastupoval advokát, tak jako v typově shodných řízeních. Navíc žalobkyně svoji újmu nijak nekonkretizuje.

4. Soud prvního stupně následně ve svém rozhodnutí popsal skutkový stav, který, jak je již uvedeno výše, byl mezi účastníky nesporný a odvolací soud na tato zjištění soudu prvního stupně odkazuje. Za podstatné považuje, že správní řízení bylo vůči žalobkyni zahájeno dne [datum], když dne [datum] Úřad městské části [obec a číslo] vydal oznámení o zahájení správního řízení č. j. [spisová značka] OPR/Jich, které bylo žalobkyni doručeno dne [datum]. Rozhodnutím ze dne [datum] byla žalobkyně uznána vinnou ze spáchání správních deliktů dle § 34e odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 111/1994 Sb., proti němuž podala odvolání, o kterém rozhodl Magistrát hl. Prahy rozhodnutím ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací], tak, že napadené rozhodnutí potvrdil. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně žalobu k Městskému soudu v Praze, který rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí] č. j. [spisová značka] rozhodnutí magistrátu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Tento rozsudek byl napaden kasační stížností ze strany Magistrátu, Nejvyšší správní soud rozhodl rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] tak, že rozsudek Městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Opětovným rozsudkem Městský soud v Praze rozhodl dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], přičemž toto rozhodnutí bylo napadeno žalobkyní kasační stížností, věc je vedena od [datum] u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. [spisová značka], není dosud skončena. Řízení tak v době rozhodnutí soudu prvního stupně trvalo od [datum] do [datum].

5. Právním posouzením tohoto skutkového stavu podle § 5 písm. b), § 13 odst. 1 věty druhé a § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk, dospěl soud prvního stupně k závěru, že žaloba je důvodná. Správní řízení a navazující soudní řízení správní soud prvního stupně v souladu s aktuální judikaturou Nejvyššího soudu posuzoval jako řízení jediné, na něž dopadá čl. 6 odst. Úmluvy (rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], apod. zn. 30 Cdo 4351/2017). Soud prvního stupně vyšel z toho, že je odškodňována újma způsobená nejistotou ohledně výsledku řízení a s ním souvisejícím právním postavením poškozeného. Nejistota žalobkyně ohledně výsledku trvá. Soud prvního stupně tak přistoupil k finančnímu odškodění žalobkyně, přičemž vyšel se základní částky [částka] za rok řízení (první dva roky poníženy na jednu polovinu), což představuje základní výpočet [částka].

6. Takto stanovenou základní částku soud prvního stupně modifikoval dle kritérií uvedených v ustanovení § 31a odst. 3 OdpŠk, přičemž z hlediska celkové délky řízení uzavřel, že specifika posuzovaného řízení neopodstatňují moderaci základní částky, když řízení probíhalo na více stupních správní i soudní soustavy, a to vzhledem k možnosti přezkumu vydaných rozhodnutí, což však nelze přičítat k tíži žalobkyně. Z hlediska složitosti také nebylo shledáno, že by se základní částka měla jakkoliv moderovat. Ani ohledně dalších hledisek, jako je podíl poškozené na délce řízení, či postupu orgánů veřejné moci či významu řízení pro žalobkyni nebyly shledány okolnosti, které by moderaci základní částky odůvodňovaly. Zvýšený význam posuzovaného řízení nebyl u žalobkyně zjištěn, hrozící újma ve výši sankce, která žalobkyni hrozí, není vysoká. Soud prvního stupně tak považoval jako odpovídající výši peněžitého zadostiučinění jako náhrady nemajetkové újmy vzniklé v souvislosti s nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce posuzovaného řízení částku [částka], přičemž v této výši žalobě vyhověl, včetně úroku z prodlení ode dne následujícího po uplynutí 6 měsíců poté, co žalobkyně svůj nárok u žalované uplatnila postupem podle § 14 Odpšk. Ve zbytku byla žaloba zamítnuta. Zároveň žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů řízení, vyšel z tarifní hodnoty podle § 9 odst. 4 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif a jako účelně vynaložených považoval 7 úkonů právní služby, včetně paušální náhrady hotových výdajů souvisejících s těmito úkony, vše zvýšené o 21 % daň z přidané hodnoty a zaplacený soudní poplatek.

7. Vyhovující výrok I. rozsudku soudu prvního stupně napadla žalovaná včasným a přípustným odvoláním. Soudu prvního stupně je vytýkáno, že dospěl k nesprávným závěrům, že se žalobkyně po celou dobu řízení nacházela ve stavu nejistoty ohledně jeho výsledku a že v důsledku jeho délky žalobkyni vznikla újma. Soud nesprávně zjistil skutkový stav vzhledem ke všem žalovanou uváděným okolnostem a zejména se nevypořádal s argumentací žalované ohledně nepatrného významu řízení pro žalobkyni a v tomto směru neprovedl žalovanou navržené důkazy. Žalovaná zdůraznila, že smyslem odškodnění nepřiměřené délky řízení je kompenzace stavu nejistoty účastníka, ve kterém byl účastník po nepřiměřeně dlouhou dobu zbytečně udržován. V případě žalobkyně však o žádné nejistotě ohledně výsledku řízení hovořit nelze, žalobkyni žádná nemajetková újma nevznikla, a není tedy co odškodňovat. Zároveň žalobkyně se jednání, pro něž byla stíhána, dopustila, její obrana v řízení byla účelová a předem zjevně bezúspěšná, s ohledem na rozhodovací praxi ohledně posuzování přestupků řidičů aplikace UBER. Žalobkyně nemohla být v nejistotě ani ohledně výše uložené sankce. Již od okamžiku vydání rozhodnutí správním orgánem prvního stupně měla žalobkyně vzhledem k zásadě zákazu reformatio in peius jistotu, že ji v řízení nebude uložena sankce vyšší. Jako podstatná se jeví i skutečnost, že žalobkyně ani nehradila sankci, která ji byla uložena v přestupkovém řízení, ze svých prostředků. Úhradu ze svých prostředků žalobkyně v rámci prvoinstančního řízení jakkoliv neprokázala. Důkazní břemeno ohledně úhrady sankce z vlastních prostředků, resp. vyvrácení tvrzení žalované, že tomu tak nebylo, je podle názoru žalované na žalobkyni. Žalovaná přitom vychází z negativní důkazní teorie, resp. z teorie přenesení důkazního břemene (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1144/2014 a usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3312/16). Tvrzení, že žalobkyně nehradila uloženou sankci z vlastních prostředků, je tvrzením negativní skutečnosti, které žalovaná prokázat nemůže, neboť z podstaty věci nemá a nemůže mít k dispozici potřebné důkazy či informace, kterými by toto své tvrzení mohla jednoznačně prokázat. Žalovaná předložila soudu prvního stupně důkazy prokazující, že sankci za žalobkyni hradil její právní zástupce Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] z účtu vedeného u [příjmení] [příjmení] č. ú. [bankovní účet], jehož je majitelem. Žalovaná dále předložila soudu prvního stupně důkazy prokazující, že Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] byly z jeho bankovního účtu vedeného u [příjmení] [příjmení] č. ú. [bankovní účet] zaplaceny sankce uložené jednotlivým přestupcům ve více než stovce případů v celkové výši převyšující 20 mil. Kč, což podle názoru žalované potvrzuje, že platby provedl právní zástupce žalobce z prostředků, které mu na jeho účet poskytla [právnická osoba] B. V., nebo Uber International B. V., nebo [právnická osoba], nebo Uber International Holding B. V. či jiná společnost s některou z těchto společností propojená, právě za účelem hrazení sankcí jednotlivých přestupců uživatelů aplikace Uber v rámci podpory přislíbené dopravcům a řidičům v rámci jejich náboru a zajištění co nejširšího užívání aplikace Uber a s tím co nejvyšších příjmů pro Uber B. V. z jejího užívání plynoucích. Dne [datum] při ústním jednání v jiné obdobné věci v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 14 C 356/2021 uvedla substituční zástupkyně Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] pro žalovanou novou informaci a totiž, že předmětný účet Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] č. ú. [bankovní účet], ze kterého byla též hrazena sankce jako v případě žalobkyně, je účtem advokátní úschovy. Až po vyhlášení napadeného rozsudku jí byla v jiné věci Obvodním soudem pro Prahu 1 ve věci sp. zn. 12 C 51/2021 doručena odpověď ohledně identifikace vlastníka finančních prostředků na úschovním účtu č. [bankovní účet] advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] s tím, že jako vlastníka těchto finančních prostředků v prosinci 2016 neevidovala nikoho, vlastník finančních prostředků byl identifikován až k datu [datum]. Tato skutečnost potvrzuje i výše uvedené úvahy. K prokázání svého tvrzení, že žalobkyně nehradila v přestupkovém řízení sankci ze svých prostředků, resp. že platbu provedl právní zástupce žalobkyně z prostředků, které mu na jeho účet poskytla [právnická osoba] B. V., navrhla žalovaná, aby odvolací soud doplnil dokazování o informaci, kterou nechť vyžádá od [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and [právnická osoba], se sídlem [adresa], [PSČ], tj. koho banka identifikovala, resp. evidovala jako vlastníka finančních prostředků na úschovním účtu advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] č. ú. [bankovní účet] ke dni [datum], a kdy byly uvedené finanční prostředky na tento účet advokátní úschovy připsány. Podle § 38 odst. 3 písm. a) zákona č. 21/1992 Sb., o bankách, podá banka zprávu o záležitostech, které jsou předmětem bankovního tajemství, jen na písemné vyžádání soudu pro účely občanského soudního řízení, tedy ji žalovaná nemohla sama opatřit. Zároveň žalovaná navrhla, aby si soud vyžádal od České advokátní komory informace, zda byla v knize úschov za období od [datum] do dne úhrady pokuty v únoru 2016 evidována úschova finančních prostředků žalobkyně jejím advokátem.

8. Žalovaná tak uzavřela, že žalobkyně nebyla v nejistotě ohledně výsledku řízení, a to v žádném směru. Patřila ke skupině přepravců, kteří systematicky porušovali zákon, byli si toho vědomi a jejich obrana v přestupkovém řízení byla účelová a bezúspěšná. Za této situace považuje poskytnutí jakéhokoliv zadostiučinění žalobkyni, včetně konstatování porušení práva, za rozporné s veřejným pořádkem, dobrými mravy a obecnými principy spravedlnosti. Pokud se žalobkyně za těchto okolností (stejně jako desítky dalších přestupců užívajících aplikaci Uber zastoupených totožným právním zástupcem v obdobných či zcela shodných případech) domáhá poskytnutí zadostiučinění, nelze to podle názoru žalované hodnotit jinak než, že se jedná o jeden z případů systematického zneužití práva. Z uvedených důvodů žalovaná navrhla, aby odvolací soud změnou napadeného rozsudku žalobu zamítl. Pokud by přes vše shora uvedené snad odvolací soud dospěl k závěru, že žalobkyni náleží poskytnutí zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva či snad dokonce i v peněžité formě, žalovaná je názoru, že by odvolací soud za použití § 150 o. s. ř. neměl žalobkyni přiznat náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Je třeba přihlédnout k tomu, že žalobkyně patřila do skupiny dopravců, která systematicky porušovala zákon o silniční dopravě, a následně se ve správním řízení předem zjevně bezúspěšně bránila spravedlivému potrestání a v tomto kompenzačním řízení používala pouze šablonovitá podání jako v řadě dalších obdobných případů (viz např. spisy Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 23 C 242/2020, 12 C 76/2021, 19 C 122/2021, 26 C 74/2021, 65 C 318/2020 a další). Ministerstvo dopravy aktuálně eviduje desítky žádostí právního zástupce žalobkyně na odškodnění nepřiměřené délky řízení o přestupcích dopravců, využívajících aplikaci Uber, přičemž je mu z úřední činnosti známo, že další desítky žádostí jsou uplatněny u Ministerstva spravedlnosti a Ministerstva financí.

9. Žalobkyně se k odvolání žalované vyjádřila, s odvoláním nesouhlasí a zopakovala, že řízení, a to zejména před správními soudy bylo nepřiměřeně dlouhé, přičemž žalobkyni nehrozí jen pokuta [částka], ale i úhrada nákladů správních řízení i soudních řízení, včetně právního zastoupení. Odškodňování za nepřiměřenou délku přestupkového řízení se řídí stejnými principy jako v případě řízení trestního, která má z hlediska judikatury zvýšený význam pro poškozeného. Další argumenty žalované považuje žalobkyně za zcela irelevantní projednávané věci. Je přitom zřejmé, že žalovaná neučinila nic, aby žalobkyni odškodnila, a snaží se sporovat samotný základ věci. Ohledně případného užití § 150 o. s. ř. odkazuje žalobkyně na judikaturu Ústavního soudu, kdy je třeba při rozhodování o nákladech řízení vycházet z ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř., které umožní byť částečně úspěšnému žalobci přiznat náhradu nákladů řízení v plném rozsahu, ostatně tak rozhoduje i Městský soud v Praze v žalovanou uváděných rozhodnutích. Odvolacímu soudu navrhla, aby napadený vyhovující výrok rozsudku potvrdil a žalobkyni přiznal plnou náhradu nákladů odvolacího řízení.

10. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu, v němž byl odvoláním dotčen a řízení mu předcházející podle § 212 a § 212a o. s. ř.; dospěl k závěru, že odvolání žalované je částečně důvodné.

11. V prvé řadě však odvolací soud souhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že ve správním řízení ve spojení s navazujícím řízením soudním došlo k porušení povinnosti vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě, a že se na tento případ aplikuje čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen„ Úmluva“), když judikatura dovodila, že pojem„ trestní obvinění“ ve smyslu článku 6 Úmluvy, je nutno vztáhnout rovněž na řízení o přestupku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 1273/2016). Správný je rovněž závěr, že nemajetková újma se v daném případě uplatní vyvratitelná domněnka, že nepřiměřená délka řízení způsobuje morální újmu (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 862/10).

12. Soudu prvního stupně však lze vytknout, že se nevypořádal s tvrzeními a navrženými důkazy žalovanou, které mohou mít podstatný vliv na posouzení významu řízení pro žalobkyni, tj. jak mohla osobně délku řízení pociťovat zejména vzhledem k hrozící újmě a zejména se nevypořádal s tvrzením žalované, že žalobkyně patřila do okruhu přepravců používajícími platformu Uber, které v přestupkových řízeních zastupoval týž zástupce, a úhrada jim ukládaných pokut byla hrazena z jeho bankovního účtu. K těmto tvrzením pak soud prvního stupně neprovedl žádné důkazy.

13. Odvolací soud v tomto směru k návrhu žalované dokazování doplnil za splnění podmínek ustanovení § 205a o. s. ř., neboť se jedná o novoty, které nebyly známy v době vyhlášení rozhodnutí soudu prvního stupně, resp. jde o důkazy, návrhy na jejichž provedení soud prvního stupně zamítl.

14. Podle § 213 odst. 2, 4 o. s. ř. odvolací soud doplnil dokazování o výběr položek bankovních výpisů úhrad provedených na účet MHMP z účtu vedeného u [příjmení] [příjmení] [příjmení] Republic and Slovakia, č. [bankovní účet], na jméno Mgr. [jméno] [příjmení], s tím že v době od [datum] do [datum] bylo takto na účet magistrátu uhrazeno ve 206 případech (tj. Mgr. Ing. [příjmení] zastoupených [údaje o zástupci] prostředků na úschovním účtu advokáta Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] č. ú. [bankovní účet] v prosinci 2016 nikoho, identifikace vlastníka byla sdělena až [datum] s účinností k tomuto datu. Ze sdělení téže banky je prokázáno, že na předmětný účet advokátní úschovy byly finanční prostředky [právnická osoba] B. V, [příjmení] [příjmení], [příjmení], NL připsány až ke dni [datum], prostředky vloženy v rozmezí [datum] až [datum] Česká advokátní komora k věci vedené zdejším soudem pod sp. zn. 14 Co 114/2022 (skutkově obdobná věc) sdělila, že informace zda byla v knize úschov v uvedeném období evidována advokátem Mgr. [příjmení] úschova finančních prostředků klienta R.K. nemůže být poskytnuta z důvodu zachování mlčenlivosti ve smyslu ust. § 21 odst. í písm. b) zákona o advokacii. Odvolací soud proto tento dotaz na opětovně ČAK nečinil a z odpovědi advokátní komory žádný závěr neučinil.

15. Po takto doplněném dokazování se odvolací soud po zjištění celkové délky řízení, které nebylo dosud skončeno, zaměřil na vyhodnocení kritérií podle § 31a odst. 3 písm. b) až e) OdpŠk, tj. složitosti věci, chování poškozeného, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného. Odvolací soud se ztotožňuje se závěrem soudu prvního stupně, že řízení nebylo složité a že k průtahům docházelo zejména před správními soudy, kdy byla období značné nečinnosti. Ohledně kritéria vlivu chování žalobkyně v průběhu řízení, tj. zejm. zda se žalobkyně domáhala či nedomáhala nápravy a zda řízení zatížila procesní nečinností nezahrnutelnou pod procesní složitost věci, soud prvního stupně správně neshledal okolnosti, které by měly mít vliv na posuzovanou délku řízení. Jako podstatné se však vzhledem ke všem okolnostem věci jeví hodnocení významu řízení pro žalobkyni.

16. Odvolací soud v tomto směru nesouhlasí se závěrem soudu prvního stupně, že při hodnocení významu řízení pro žalobkyni nebyla shledána hlediska pro zvýšení či snížení, a pouze se spokojil s konstatováním, že žalobkyni nehrozila příliš vysoká sankce. Již v tomto směru nemůže závěr soudu prvního stupně obstát, neboť pokud by vyšel z tohoto zjištění, pak jím přiznaná finanční náhrada ve výši [částka] mnohonásobně převyšuje hrozící sankci [částka]. Soud prvního stupně pak vzhledem k nedostatečným skutkovým zjištěním nezvažoval, jak se může do hodnocení významu řízení pro žalobkyni promítnout, že ji přísnější sankce nemůže hrozit a zejména povědomí žalobkyně, že sankce ji poškodit nemůže. Nelze tak souhlasit se soudem prvního stupně, který vycházel ze standardního významu řízení pro žalobkyni. K poučení odvolacího soudu, aby žalobkyně prokázala, že pokutu hradila ze svých prostředků, žalobkyně nenavrhla žádný důkaz, pouze uvedla, že ji sankce stále hrozí a svoji účastnickou výpověď ústy svého zástupce odmítla.

17. Dle judikatury Nejvyššího soudu lze při posuzování kritéria významu předmětu řízení pro poškozeného vyjít, z toho, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou. Kritérium významu předmětu řízení pro účastníka (§ 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk), tedy to, co je pro něj v sázce, je přitom zásadně nejdůležitějším kritériem pro stanovení formy a případné výše odškodnění. Odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se totiž poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016). Případně snížený (nikoli však nepatrný) význam předmětu řízení by měl zásadně vést k zadostiučinění peněžitému; konstatování porušení práva v případě porušení práva na soudní projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě postačuje právě toliko v případech, kdy je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, a doba řízení se tak v psychické sféře poškozeného nemohla negativně projevit.

18. Odvolací soud na základě doplněného dokazování dospěl k závěru, že význam řízení pro žalobkyni byl nepatrný a proto v tomto konkrétním případě postačí, aby soud konstatoval porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě. Žalobkyně se řízení osobně nezúčastnila, o jeho průběh se (podle obsahu spisu) nezajímala; neprokázala, že by uhradila uloženou pokutu. Ve správním řízení (od samého počátku) i v soudním řízení byla zastoupen advokátem Mgr. [příjmení], z jehož účtu byla uhrazena uložená pokuta a náklady správního řízení, v první fázi řízení jí pokuta byla vrácena, nyní netvrdí, natož prokazuje, že by pokutu dle pravomocného rozhodnutí uhradila. I pro případ, že by k úhradě pokuty došlo, lze s velkou pravděpodobností vyjít z toho, jak v ostatních případech přestupců, bude pokuta uhrazena z účtu advokátní úschovy, neboť žalobkyně se takto od počátku spoléhala na mechanismus, který byl již v dalších řízeních prokázán. Navíc žalobkyni nehrozila jiná sankce, která by se například promítla do její možnosti nadále podnikat. Ze všech výše uvedených důvodů dospěl odvolací soud k závěru, že konstatování porušení práva je dostatečným a přiměřeným zadostiučiněním za nemajetkovou újmu, která žalobkyni nepřiměřenou délkou řízení, které však pro ni mělo význam zcela nepatrný, vznikla.

19. Vzhledem k dovozenému nepatrnému významu řízení pro žalobkyni odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 písm. a/ o. s. ř. změnil tak, že žalobu s návrhem na poskytnutí peněžitého zadostiučinění za nemajetkovou újmu zamítl a konstatoval, že v předmětném řízení došlo k porušení práva žalobkyně na vydání rozhodnutí soudu v přiměřené lhůtě.

20. O nákladech řízení před soudem prvního stupně bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1, 2 a § 142 odst. 3 o. s. ř. Vzhledem k tomu, že žalobní nárok byl co do základu dán, když soud konstatoval porušení práva na vydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, má žalobkyně právo na plnou náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně. Výše náhrady před soudem prvního stupně činí [částka] se sestává se z náhrady zaplaceného soudního poplatku [částka], nákladů na právní zastoupení, tj. odměny advokáta ve výši [částka] za 5 úkonů právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a/, d/, g/ (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, sepis podání ze dne [datum] na výzvu soudu a účast při ú. j. dne 19. 10 2021, [datum]) v sazbě [částka] za jeden úkon (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a) AT), a za 1 úkon právní služby podle § 11 odst. 2 písm. c/ AT (vyjádření k návrhu na přerušení řízení) v sazbě [částka] za jeden úkon (§ 7, § 9 odst. 4 písm. a) AT), náhrady hotových výdajů advokáta připadající na tyto úkony právní služby po [částka] podle § 13 odst. 4 AT, tj. [částka] a dále náhrady za daň z přidané hodnoty v sazbě 21 %, tj. [částka]. Podání ze dne [datum] nebylo soudem vyžádáno a odvolací soud jej tudíž nepovažoval za účelně vynaložený náklad, jedná se pouze o odkaz na judikaturu. Rovněž advokátem žalobkyně požadovaná náhrada spočívající uplatnění předběžného nároku u žalované mu ve smyslu ustanovení § 31 odst. 4 OdpŠk nebyla přiznána (srovnej např. rozhodnutí III. ÚS 722/22 ze dne [datum]). Uplatnění této náhrady advokátem žalobkyně, který se na problematiku zákona č. 82/1998 Sb. specializuje, se jeví odvolacímu soudu jako poněkud zbytečné.

21. O nákladech odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. Odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně o přiznání peněžité satisfakce a vyslovil konstatování porušení práva, tj. úspěch žalobkyně i žalované v odvolacím řízení byl částečný, proto žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů odvolacího řízení právo.

22. Odvolací soud nevyhověl návrhu žalované, aby žalobkyni vzhledem ke všem okolnostem věci nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení v případě jejího (byť) částečného úspěchu. Ustanovení § 150 o. s. ř. má sloužit k odstranění nepřiměřené tvrdosti, která by mohla nastat mezi účastníky. V tomto případě odvolací soud shledal, že žalobkyně se svým nárokem částečně uspěla, neboť byl konstatován nesprávný úřední postup, za nějž stát odpovídá. Okolnosti, které vedly ke změně rozhodnutí soudu prvního stupně, jsou zdůvodněny výše a odvolací soud je za stávajícího stavu nepovažuje za důvody zvláštního zřetele, které by nepřiznání práva na náhradu nákladů odůvodňovaly. Tyto okolnosti se týkaly zejména posouzení významu odškodňovaného řízení pro žalobkyni a je třeba je odlišit od jejího práva na soudní ochranu a právní pomoc. Z tohoto důvodu odvolací soud ustanovení § 150 o. s. ř. neaplikoval.

Poučení