26 Co 112/2022-464

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Ondřeje Rotta a Mgr. Olgy Mičanové, ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovaným: 1. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2. [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem [titul] [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení 72 000 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobců a žalovaných proti rozsudku Okresního soudu v Semilech ze dne 2. listopadu 2021 č. j. 5 C 192/2013-407 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I, II, III a IV potvrzuje.

II. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích V, VI a VII mění takto:

1. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni a) náklady řízení před okresním soudem 9 110 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

2. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci b) náklady řízení před okresním soudem 6 591 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

3. Žalobci a) a b) jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice - na účet Okresního soudu v Semilech náklady vzniklé v řízení před okresním soudem 3 598,60 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

4. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit České republice - na účet Okresního soudu v Semilech náklady vzniklé v řízení před okresním soudem 12 216,40 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobkyni a) náklady odvolacího řízení 745,20 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jejího zástupce.

IV. Žalovaní 1 a 2 jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci b) náklady odvolacího řízení 522,10 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud uložil žalovaným 1, 2 společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni a) do tří dnů od právní moci rozsudku 26 743 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 10. 12. 2013 do zaplacení (výrok I) a současně uložil žalovaným 1, 2 společně a nerozdílně zaplatit žalobci b) do tří dnů od právní moci rozsudku 13 371,50 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 10. 12. 2013 do zaplacení (výrok II). Žalobu okresní soud zamítl v části, jíž se žalobci domáhali po žalovaných 1, 2, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobkyni a) 21 257 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 10. 12. 2013 do zaplacení (výrok III) a v části, jíž se žalobci domáhali po žalovaných 1, 2, aby společně a nerozdílně zaplatili žalobci b) 10 628,50 Kč s úrokem z prodlení 7,05 % od 10. 12. 2013 do zaplacení (výrok IV). O nákladech řízení okresní soud rozhodl tak, že žádnému z účastníků nepřiznal právo na jejich náhradu (výrok V), žalobcům a), b) uložil společně a nerozdílně nahradit České republice do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 7 907,50 Kč (výrok VI) a žalovaným 1, 2 uložil společně a nerozdílně nahradit České republice do 3 dnů od právní moci rozsudku náklady řízení 7 907,50 Kč (výrok VII)

2. Žalobci se domáhali po žalovaných zaplacení výše uvedeného peněžitého plnění s tvrzením, že žalovaní zabránili žalobcům v užívání nemovitostí – pozemku st. [parcelní číslo], jehož součástí je dům [adresa], pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] pozemku parc. [číslo] vše v [katastrální uzemí] a [územní celek] (dále též„ předmětné nemovitosti“), v době od 10. 12. 2011 do 10. 12. 2013 (dále též„ rozhodné období“). Žalobci tvrdili, že ač jsou spolu s žalovanými spoluvlastníky předmětných nemovitostí a neměli možnost v rozhodném období nemovitosti užívat.

3. Žalovaní se žalobě bránili s tvrzením, že v rozhodném období nemovitosti neužívali, neměli z nich žádný prospěch, ale pouze se starali o jejich údržbu. Na svou obranu rovněž uplatnili k započtení svoji pohledávku vůči žalobcům v celkové výši 19 295,51 Kč, představující náklady, které vynaložili na správu a údržbu nemovitostí. Konkrétně požadovali započíst platby za elektřinu za období od 12. 9. 2014 do 18. 2. 2015 ve výši 11 080,51 Kč, a za období od 27. 2. 2014 do 21. 1. 2015 ve výši 4 300 Kč, platbu daně z nemovitosti za roky 2012, 2013, 2014 ve výši 3 415 a poplatek za odpad za rok 2015 ve výši 500 Kč. Proti nároku žalobkyně a) proto žalovaní započítali 6 432 Kč a proti nároku žalobce b) 3 216 Kč.

4. Protože se žalobci domáhali plnění za období předcházející datu 1. 1 2014, posuzoval okresní soud věc po právní stránce podle příslušných ustanovení zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen„ obč. zák.“), a to konkrétně zejména dle § 451 a násl. obč. zák. a vyšel z toho, že žalobci a žalovaní byli v rozhodném období spoluvlastníky předmětných nemovitostí, a to žalobkyně a) v podílu 1/3, žalobce b) v podílu 1/6, žalovaný 1 v podílu 1/8 a žalovaná 2 v podílu 3/8 k celku. Vlastnické právo bylo ve prospěch žalobců i žalovaných zapsáno do katastru nemovitostí v průběhu roku 2011. Žalobci jsou sourozenci a jejich otec je bratrem žalované 2. Žalovaný 1 je synem žalované 2. Do druhé poloviny roku 2011 užíval nemovitosti výlučně otec žalované 2 [jméno] [příjmení], [anonymizováno] [rok]. Vztahy v rámci rodiny (mezi žalobci na straně jedné a žalovanými na straně druhé) jsou dlouhodobě vyhrocené. Žalobci v rozhodném období nemovitosti nijak nevyužívali a ani neměli k dispozici klíče od nemovitostí. V tomto období žalovaní zajišťovali provádění udržovacích prací na domě i v jeho okolí. Tyto práce spočívaly v pravidelném sečení trávy, v zimě odklízení sněhu a větrání domu a fakticky je vykonával zejména žalovaný 1. Žalovaná 2 platila daň z nemovitostí, zálohy na elektrickou energii a poplatky za odpad. Žalobci se na nákladech spojených s údržbou domu nijak nepodíleli. Okresní soud na základě provedených důkazů učinil závěr, že v řízení nebylo prokázáno, že by žalovaní nemovitosti fakticky fyzicky užívali, a proto uzavřel, že v rozhodném období fyzicky nemovitosti neužíval žádný ze spoluvlastníků. V řízení však současně bylo mezi účastníky nesporným, že v tomto období měli žalovaní nemovitosti pod svým uzamčením. K tomu okresní soud vyložil, že vztah z bezdůvodného obohacení je vztahem objektivním, a ten ze spoluvlastníků, který má nemovitosti pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním spoluvlastníkům přístup, se dopouští nadužívání nemovitostí nad rámec svého spoluvlastnického podílu, a to bez zřetele k tomu, nakolik intenzivně ji on sám skutečně užívá. Žalovaní, kteří měli nemovitosti uzamčené a přístupné jen pro sebe, resp. pro svou osobní potřebu, tak měli postavení výlučných detentorů, a to bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně nemovitosti skutečně využívali. Proto okresní soud uzavřel, že žalobci tím, že drželi nemovitosti pod uzamčením a neumožňovali žalobcům přístup, se dopouštěli nadužívání nemovitosti a na jejich straně tím vzniklo na úkor žalobců bezdůvodné obohacení.

5. Současně však okresní soud dovodil, že žalobcům nelze přisoudit právo na vydání bezdůvodného obohacení za celé žalované období od 10. 12. 2011 do 10. 12. 2013. Z provedených důkazů totiž okresní soud zjistil, že po úmrtí předchozích vlastníků [jméno] [příjmení] (zemřelé [datum]) a [jméno] [příjmení] (zemřelého [datum]) – rodičů žalované 2 a současně prarodičů žalobců a žalovaného 1, nebylo zcela zřejmé, kdo klíče k předmětným nemovitostem fyzicky spravoval a kolik těch klíčů existovalo. Okresní soud neměl za prokázané, že by žalobci ústně vyzývali žalované k předání klíčů, a současně uzavřel, že se žalovaní mohli oprávněně domnívat, že žalobci mají klíče od nemovitostí od [jméno] [příjmení], o kterou se žalobci před její smrtí starali. Tuto svou úvahu však okresní soud vztáhl pouze do okamžiku, kdy byla žalovaným doručena žaloba, jíž se žalobci domáhali u téhož okresního soudu (pod sp. zn. 10 C 91/2012) zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k předmětným nemovitostem. K tomu došlo dne 10. 12. 2012 a v této žalobě žalobci výslovně uvedli, že nemají klíče od nemovitosti, a že nemovitosti nemohou užívat. Z toho okresní soud dovodil, že od data 10. 12. 2012 lze žalobcům přiznat nárok na vydání bezdůvodného obohacení, avšak za období předcházející by bylo přiznání tohoto nároku v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.

6. K výši předpokládaného bezdůvodného obohacení okresní soud zjistil znaleckým posudkem znalkyně z oboru ekonomika, odvětví ceny a odhady [titul] [jméno] [příjmení], že obvyklé nájemné za období od 10. 12. 2012 do 31. 12. 2012 činilo 55 236 Kč a v období od 1. 1. 2013 do 10. 12. 2013 to bylo 80 765 Kč.

7. Současně okresní soud posuzoval námitku započtení, vznesenou žalovanými. Zde uzavřel, že lze započítat pouze platbu na daň z nemovitosti, neboť náklady na platbu za elektřinu a za odvoz odpadu nejsou oprávněné. Proto při zohlednění spoluvlastnických podílů žalobců započetl na nárok žalobkyně a) 1 138,30 Kč a u žalobce b) 569,20 Kč. K tomu okresní soud uzavřel, že tento nárok žalovaných není promlčen. Vyložil, že promlčecí doba je podle § 101 obč. zák. tříletá a počala běžet ode dne, kdy mohlo právo být uplatněno poprvé. Nárok se týká výdajů spojených s úhradou daně z nemovitostí za roky 2012, 2013, 2014, povinnost k dani vzniká k 1. 1. daného roku a povinnost zaplatit daň vzniká k 31. 5. daného roku, přičemž žalobci uplatnili svou námitku započtení dne 23. 2. 2015.

8. Po přepočtu na spoluvlastnické podíly žalobců a s přihlédnutím k tomu, že důvodným shledal okresní soud nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení pouze za období od 10. 12. 2012 do 10. 12. 2013, okresní soud uzavřel, že žaloba je důvodná co do nároku na zaplacení 26 743 Kč ve prospěch žalobkyně a) a v rozsahu o zaplacení 13 371,50 Kč ve prospěch žalobce b) a rovněž v požadovaném úroku z prodlení. Ve zbývající části proto okresní soud žalobu zamítl.

9. Povinnost nahradit náklady řízení okresní soud dle § 142 odst. 2 o. s. ř. nepřiznal žádnému z účastníků, a to s odůvodněním, že žádný z účastníků v řízení neuspěl v převažující míře. Z téhož důvodu uložil okresní soud dle § 148 odst. 1 o. s. ř. povinnost nahradit náklady řízení, které vznikly státu, rovným dílem žalobcům a žalovaným.

10. Proti rozsudku podali žalobci i žalovaní včas odvolání.

11. Žalobci podali odvolání proti výrokům III, IV, V, VI rozsudku. Namítali, že okresní soud jejich nárok na vydání bezdůvodné obohacení nesprávně přiznal pouze za určitou část časového období, které bylo žalobou požadováno. Tvrdili, že odvolací soud v předchozím (zrušovacím) rozhodnutí jednoznačně potvrdil, že je dán jejich nárok za celé období od 10. 12. 2011 do 10. 12. 2013. Dále okresnímu soudu vytkli, že nesprávně vyhodnotil možnost započítat proti jejich nároku náhradu za zaplacení daně z nemovitosti. Uvedli, že okresní soud nesprávně vycházel ze tříleté promlčecí lhůty, avšak s ohledem na to, že se jedná o nárok na vydání bezdůvodného obohacení, tak zde je dle § 107 odst. 1 obč. zák. stanovena subjektivní dvouletá promlčecí doba. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu v odvoláním napadeném rozsahu změnil a žalobě ve zbývající části vyhověl, a aby jim současně přiznal plnou náhradu nákladů řízení.

12. Žalovaní podali odvolání proti výrokům I, II, V, VII rozsudku. Tvrdili, že žalobci neprokázali, že nedisponovali s klíči od nemovitosti, a namítali, že se okresní soud nezabýval jejich námitkou, že je nárok žalobců v rozporu s dobrými mravy. Polemizovali s judikaturou Nejvyššího soudu a dovozovali z ní, že pro posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodující úmysl detentora vyloučit z užívání dalšího spoluvlastníka. Tvrdili, že odvolacím soudem dříve zmíněná judikatura na věc nedopadá, protože se zde jedná o situaci, kdy nemovitosti neužíval žádný ze spoluvlastníků. Navrhli, aby odvolací soud rozsudek okresního soudu změnil a žalobu zcela zamítl.

13. Odvolací soud dokazování doplnil zprávou Finančního úřadu pro [územní celek], Územní pracoviště [obec]. Z této zprávy se podává, že ve vztahu k předmětným nemovitostem podala přiznání k dani z nemovitostí žalovaná 2. Daň za rok 2012 byla uhrazena dne 9. 5. 2012, za rok 2013 to bylo 29. 5. 2013 a za rok 2013 byla daň zaplacena dne 9. 5. 2014.

14. Z vyjádření žalobců ještě odvolací soud zjistil, že poté, co žalobci nabyli své spoluvlastnické podíly, žádné náklady na provoz a správu nemovitostí nehradili a nezajímali se ani o platbu daně z nemovitostí. K tomu z vyjádření žalované 2 vyplývá, že daň z nemovitosti hradila po celou dobu ona.

15. Krajský soud po zjištění, že obě odvolání byla podána včas a osobami oprávněnými (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že ve věci samé není důvodné ani odvolání žalobců ani odvolání žalovaných.

16. Okresní soud ve věci provedl úplné dokazování, zjistil všechny podstatné skutečnosti a na projednávaný případ aplikoval odpovídající ustanovení zákona. Odvolací soud se zcela ztotožňuje se skutkovými i právními závěry, které okresní soud na základě provedených důkazů učinil, a na něž odvolací soud odkazuje.

17. Odvolací soud v prvé řadě považuje za nutné zmínit, že v posuzovaném případě je tvrzeno, že spoluvlastníci (žalovaní) měli užívat bez právního důvodu (tj. bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků nebo bez dohody spoluvlastníků anebo bez rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu. V takovém případě by měli žalovaní být povinni vydat to, oč se tímto užíváním obohatili, ostatním spoluvlastníkům (žalobcům), a to podle pravidel o vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. (k tomu viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012 sp. zn. 31 Cdo 503/2011).

18. Nelze souhlasit s argumentací žalobců, že z judikatury by bylo možno dovodit, že nárok na vydání bezdůvodného obohacení ve formě nadužívání věci jedním ze spoluvlastníků je dán pouze tehdy, kdy by bylo možno dovodit úmysl neoprávněného uživatele vyloučit z užívání dalšího spoluvlastníka. Naopak dle ustálené judikatury je vztah z bezdůvodného obohacení pojímán jako objektivní, regulovaný právní úpravou směřující k tomu, aby se nikdo neobohacoval na úkor druhého bez právem aprobovaného titulu. Samotný vznik bezdůvodného obohacení není ve své podstatě ovlivněn subjektivními okolnostmi na straně ochuzeného. Z hlediska posouzení nároku na vydání bezdůvodného obohacení proto není rozhodné, jak intenzivní je rozsah užívání tím, jemuž nesvědčí žádný užívací titul, a který se tak na úkor vlastníka nemovitosti obohatil.

19. Ve svém usnesení sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 ze dne 5. 6. 2018 Nejvyšší soud výslovně zrekapituloval dosavadní judikaturu, když uvedl, že ustálená judikatura Nejvyššího soudu dovozuje, že užívá-li spoluvlastník bez právního důvodu (zejména bez rozhodnutí většiny spoluvlastníků, dohody spoluvlastníků nebo rozhodnutí soudu) společnou věc nad rámec svého spoluvlastnického podílu, je povinen vydat to, oč se takovým užíváním rozhojnila jeho majetková sféra, podle pravidel o bezdůvodném obohacení ve smyslu § 451 a násl. obč. zák. (srovnej např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011, uveřejněný pod č. 17/ 2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2512/2014, a ze dne 19. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4162/2014, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 22 Cdo 1365/2015). Rovněž je setrvale judikováno, že za neoprávněného uživatele věci, nabývajícího majetkový prospěch, se pokládá i subjekt, jenž bez účinného právního důvodu dosáhl postavení výlučného detentora například tím, že měl nemovitost uzamčenu a přístupnou jen pro sebe, respektive pro svou potřebu, bez zřetele k okolnosti, nakolik intenzivně ji skutečně využíval (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2029/2003, ze dne 8. 1. 2013, sp. zn. 28 Cdo 2739/2012, a ze dne 19. 11. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1069/2015). Podaný výklad se přitom prosazuje také při řešení sporů mezi spoluvlastníky, neboť i zde je dovozováno, že ten ze spoluvlastníků, který má společné věci pod uzamčením a neumožňuje k nim ostatním přístup, se dopouští nadužívání předmětných statků (srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3525/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 3460/2016, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). Ve věci sp. zn. 28 Cdo 4018/2017 přitom Nejvyšší soud posuzoval obdobný případ, neboť v odůvodnění dále uvedl, že bylo-li v řízení zjištěno, že žalovaný měl ve své výhradní dispozici klíče umožňující užívání sporných nemovitostí, a že je žalobkyni odmítal vydat, čímž ji fakticky vyloučil z jejich užívání, aniž by jej k tomu opravňovala dohoda spoluvlastníků či jiný právní důvod, lze závěr o vzniku bezdůvodného obohacení označit za plně konformní s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, a to bez ohledu na míru, v níž nemovitost žalovaný fakticky využíval, kupříkladu umístěním svých osobních věcí. Nejvyšší soud zde také zopakoval, že dle konstantní judikatury z hlediska povinnosti spoluvlastníka, který užíval nemovitost nad rámec svého spoluvlastnického podílu, vydat, oč se takto obohatil, není bez dalšího rozhodující, zda druhý spoluvlastník neužíval společnou věc dobrovolně, či do jaké míry mu bylo v užívání společné nemovitosti bráněno (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1596/2009, či ze dne 8. 8. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1950/2016, popřípadě rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 8. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 821/2009, ze dne 14. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 338/2009, ze dne 1. 8. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4287/2016, a ze dne 13. 9. 2017, sp. zn. 28 Cdo 4445/2016). I kdyby žalobkyně po část rozhodného období zřetelně neprojevovala svůj nesouhlas se způsobem užívání nemovitostí žalovaným, správnost závěrů odvolacího soudu by takové zjištění neohrožovalo, neboť, jak uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 7. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 1602/2015, v občanském právu neplatí zásada, že kdo mlčí, souhlasí, a z pouhé nečinnosti tacitně udělené přivolení zásadně dovozovat nelze.

20. V řízení bylo prokázáno, že žalovaní po celou rozhodnou dobu disponovali klíči od nemovitostí, že žalobci naopak klíče neměli, a že žalovaní nemovitosti žalobcům nezpřístupnili ani poté, co se ze žaloby ve věci zrušení vypořádání spoluvlastnictví dozvěděli, že žalobci žádné klíče od nemovitosti nemají. Z výše citované judikatury vyplývá, že bez ohledu na to, zda se žalobci o nemovitosti zajímali, vznikl jim vůči žalovaným nárok na vydání bezdůvodného obohacení. A že žalované stíhá povinnost takové bezdůvodné obohacení vydat bez ohledu na to, nakolik intenzivně a zda vůbec nemovitosti reálně užívali. Proto za celé žalované období je nárok žalobců dán, jak odvolací soud uvedl již ve svém předchozím rozhodnutí ve věci.

21. Současně však odvolací soud odmítl odvolací námitky žalobců a přisvědčil závěrům okresního soudu, že tu jsou okolnosti, pro které by přisouzení tohoto nároku v plném rozsahu bylo v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Vlastnictví představuje právo věc ovládat, zejména ji držet, užívat a nakládat s ní. Vlastníka však nestíhají pouze práva, ale též povinnosti. Například platit daň z nemovitosti a udržovat nemovitost ve stavu, který neohrožuje okolí. Vlastník, pokud chce, aby měl hodnotu svého vlastnického práva zachovánu, se o věc musí starat a pečovat o ni. V projednávané věci nebylo prokázáno, že by se žalobci v rozhodném období o nemovitosti až do 10. 12. 2012 jakkoli zajímali, a že by žádali o vydání klíčů. Po celou rozhodnou dobu (a ještě i před tím) se žalobci nijak nepodíleli na výše uvedených povinnostech, které vlastníka věci stíhají. Ve vztahu k plnění svých povinností byli absolutně nečinní a byli to naopak žalovaní, kdo tyto povinnosti i nad rámec svých spoluvlastnických podílů plnili. Se zřetelem k této absolutní nečinnosti žalobců v období od 10. 12. 2011 do 9. 12. 2012 dospěl i odvolací soud k závěru, že výkonu práva žalobců na náhradu za nadužívání spoluvlastnictví za toto období nemůže být poskytnuta soudní ochrana. Jiná situace však nastala v období od 10. 12. 2012, kdy se žalobci již začali o svá práva brát, a kdy jim žalovaní prokazatelně žádnou součinnost k zajištění výkonu spoluvlastnických práv neposkytli. Proto za období od 10. 12. 2012 do 10. 12. 2013 již žalobcům nemůže jít k tíži, že své povinnosti spoluvlastníků nijak neplnili, a z tohoto důvodu se žalovaní nemohou bránit žalobě za období od 10. 12. 2012 poukazem na výkon práv žalobců v rozporu s dobrými mravy.

22. Odvolací soud rovněž nesdílí námitku žalobců, že by nárok žalovaných, jímž uplatnili započtení své pohledávky z titulu úhrady daně z nemovitostí, byl promlčen. Jak vyplynulo z dokazování, žalovaní uhradili za žalobce daň dne 9. 5. 2012, 29. 5. 2013 a 9. 5. 2014. Plnili tím za žalobce to, co po právu měli plnit žalobci, a okamžikem tohoto plnění se žalobci na úkor žalovaných bezdůvodně obohatili. Žalovaní se naproti tomu bezdůvodně obohatili nadužíváním nemovitostí v období od 10. 12. 2011 do 10. 12. 2013 a toto bezdůvodné obohacení vzniklo vždy za jednotlivé dny okamžikem, kdy daný den uplynul. Jak žalobci, tak i žalovaní od počátku věděli, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jejich úkor obohatil. Proto dvouletá subjektivní promlčecí lhůta (§ 107 odst. 1 obč. zák.) počala běžet žalovaným dnem 9. 5. 2012, 29. 5. 2013 a 9. 5. 2014 a žalobcům počala plynout od 10. 12. 2011 do 10. 12. 2013. Pro posouzení, zda je pohledávka promlčena (a tedy zda ji lze k započtení použít, popř. započtení proti ní úspěšně namítat), je však rozhodující okamžik, kdy se pohledávky setkaly. Pokud je podmínka vzájemnosti splněna, platí, že byla-li vzájemná pohledávka promlčena již v okamžiku, kdy dospěla pohledávka později splatná, je zánik závazku jednostranným započtením vyloučen; jinými slovy, uplynutí promlčecí doby až poté, kdy se splatné pohledávky setkaly, nemá vliv na možnost započtení (viz usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 1902/2016 ze dne 1. 7. 2016). V posuzovaném případě se pohledávka žalobců a pohledávka žalovaných setkaly v době, kdy ani pohledávka žalobců ani pohledávka žalovaných nebyly ještě promlčené, a proto v souladu s citovanou judikaturou mohli žalovaní platně pohledávku započíst a žalobci se námitky promlčení nemohli úspěšně dovolat.

23. Z výše uvedených důvodů odvolací soud rozsudek okresního soudu ve věci samé, tedy výrocích I, II, III, IV potvrdil (§ 219 o. s. ř.).

24. Odvolací soud však dospěl k závěru, že nesprávné je rozhodnutí okresního soudu v té části, kde bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Okresní soud na daný případ správně aplikoval ustanovení § 142 odst. 2 o. s. ř., dle kterého měl-li účastník ve věci úspěch jen částečný, soud náhradu nákladů poměrně rozdělí, popřípadě vysloví, že žádný z účastníků nemá na náhradu nákladů právo. Celkem bylo žalobou žádáno zaplacení 72 000 Kč s úrokem z prodlení, žalobci uspěli v rozsahu o zaplacení 40 114,50 Kč s úrokem z prodlení a žalovaní se úspěšně ubránili žalobě v rozsahu o zaplacení 31 885,50 Kč s úrokem z prodlení. Úspěch žalobců proto činil 56 % a úspěch žalovaných byl 44 %. Rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem lze vyjádřit 12 % (tj. cca z 1/8) ve prospěch žalobců. Nelze proto hovořit o tom, že by žádný z účastníků neuspěl v převážné míře, a že by proto právo na náhradu nákladů řízení nepříslušelo žádné ze stran tohoto sporu. Žalobci tak mají právo na náhradu 12 % nákladů, které účelně vynaložili na uplatnění svého práva u soudu.

25. Tyto náklady jsou tvořeny zaplaceným soudním poplatkem a odměnou a náhradou nákladů právního zástupce žalobců. Jejich výše se odvíjí od ustanovení § 7 bod 5., § 13, § 14 vyhlášky č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu.

26. Protože oba žalobci jsou zastoupeni jedním společným advokátem a současně se nejedná o jejich nerozlučné společenství (jedná se o plnění dělitelné a každý z žalobců žalobou může požadovat pouze svůj díl nároku na vydání bezdůvodného obohacení, odpovídající výši jeho spoluvlastnického podílu), je třeba stanovit výši nákladů každému z žalobců zvlášť. A při výpočtu odměny je proto třeba vycházet u každého z žalobců z výše peněžitého plnění, které ten daný žalobce požadoval ve svůj prospěch.

27. Odměna advokáta při zastupování žalobkyně a) náleží v sazbě 2 416 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5. advokátního tarifu (předmětem řízení bylo touto žalobkyní požadované peněžité plnění ve výši 48 000 Kč, a protože se jedná o společné zastoupení dvou osob, je dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu odměna za jeden úkon snížena o 20 %).

28. Odměna advokáta při zastupování žalobce b) náleží v sazbě 1 648 Kč za jeden úkon právní služby dle § 7 bod 5. advokátního tarifu (předmětem řízení bylo tímto žalobcem požadované peněžité plnění ve výši 24 000 Kč, a protože se jedná o společné zastoupení dvou osob, je dle § 12 odst. 4 advokátního tarifu odměna za jeden úkon snížena o 20 %).

29. Advokátovi náleží u každého z žalobců odměna za celkem 20 úkonů právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepis žaloby, účast při jednání soudu ve dnech 23. 2. 2015, 5. 10. 2015, 1. 6. 2016, 27. 7. 2016, 6. 9. 2017, 13. 3. 2018, 11. 9. 2018 /jednání přesahující 2 hodiny/, 16. 1. 2019, 5. 3. 2019, 26. 11. 2019, 12. 12. 2019, 8. 12. 2020, 19. 10. 2021, sepis odvolání 26. 10. 2017, sepis vyjádření ve věci samé 29. 3. 2018, sepis odvolání 27. 5. 2019, sepis vyjádření ve věci samé 5. 10. 2020). Advokát žádal přiznání odměny rovněž za sepis odůvodnění odvolání 10. 11. 2017, tento úkon je však třeba podřadit pod sepis odvolání dne 26. 10. 2017. Advokátovi rovněž nenáleží odměna za jím účtovaný úkon za sepis návrhu na pokračování v řízení, protože se nejedná o podání ve věci samé. Odměna za zastupování žalobkyně a) proto činí celkem 48 320 Kč a za zastupování žalobce b) celkem 32 960 Kč.

30. Dále jsou to náklady advokáta, tvořené 6 000 Kč jakožto paušální náhradou hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 20 shora uvedených úkonů právní služby po 300 Kč Náklady advokáta tvoří též náhrada jízdného dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za cesty k jednáním okresního soudu a zpět celkem 8 904 Kč a náhrada za ztrátu času v souvislosti s těmito cestami 60x 100 Kč dle § 14 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. Celková výše nákladů advokáta proto činí 20 904 Kč, tyto náklady však advokát vynaložil ve prospěch obou žalobců, proto náklady každého z žalobců činí 10 452 Kč.

31. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést (§ 2 odst. 1 písm. b/, § 47 odst. 1 písm. a/ zákona č. 235/2004 Sb. o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů, § 137 o. s. ř. a § 23a zákona č.85/1996 Sb. o advokacii ve znění pozdějších předpisů), ve výši 12 342 Kč při zastoupení žalobkyně a) a 9 117 Kč při zastoupení žalobce b).

32. Na soudním poplatku žalobkyně a) zaplatila celkem 4 800 Kč a žalobce b) 2 400 Kč. Celkové náklady za řízení před okresním soudem proto činí 75 914 Kč u žalobkyně a) a 54 929 Kč u žalobce b). Žalobci mají právo na náhradu 12 % z těchto nákladů, tedy 9 110 Kč žalobkyně a) a 6 591 Kč žalobce b).

33. Protože dle § 148 odst. 1 o. s. ř. má stát podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, jsou žalobci a žalovaní povinni nahradit tyto náklady v poměru podle vzájemného úspěchu a neúspěchu. Žalobci by tedy měli nahradit 44 % nákladů státu a žalovaní 56 % nákladů státu. Z obsahu spisu plyne, že náklady jsou tvořeny vyplaceným svědečným svědka [příjmení] 1 123 Kč, znalečným znalce [titul] [příjmení] 4 477 Kč a znalečným znalkyně [titul] [příjmení] 13 525 Kč + 2 690 Kč. Celkové náklady státu tak činí 21 815 Kč, a proto by žalobci měli nahradit 9 598,60 Kč a žalovaní 12 216,40 Kč. Žalobci však na náklady státu již složili zálohu celkem 6 000 Kč, proto jim byla uložena povinnost nahradit již jen 3 598,60 Kč.

34. Proto odvolací soud výroky V, VI, VII změnil, jak je uvedeno shora (§ 220 o. s. ř.).

35. I v odvolacím řízení byl rozdíl mezi úspěchem a neúspěchem 12 % ve prospěch žalobců, a proto jim rovněž náleží vůči žalovaným právo na náhradu této části nákladů za řízení před odvolacím soudem (§ 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř.). I zde náklady tvoří odměna a náhrada nákladů advokáta žalobců. Odměna za jeden úkon byla vypočtena dle § 7 bod 5., § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. shodně jako za řízení před okresním soudem. Za odvolací řízení náleží odměna za 2 úkony právní služby (sepis odvolání, účast při jednání odvolacího soudu), tedy celkem 4 832 Kč při zastoupení žalobkyně a) a 3 296 Kč při zastoupení žalobce b). Náklady advokáta tvoří 2 x 300 Kč jakožto paušální náhrada hotových výdajů advokáta dle § 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. za 2 shora uvedené úkony právní služby, tedy 300 Kč při zastoupení každého z žalobců. K tomu je třeba ještě přičíst DPH sazbou 21 %, kterou je advokát z daného příjmu povinen odvést, ve výši 1 077,70 Kč při zastoupení žalobkyně a) a 755,20 Kč při zastoupení žalobce b). Celková výše nákladů odvolacího řízení tudíž činí 6 209,70 Kč u žalobkyně a) a 4 351,20 Kč u žalobce b). Z toho 12 %, na jejichž náhradu mají žalobci právo, tvoří 745,20 Kč ve prospěch žalobkyně a) a 522,10 Kč pro žalobce b).