26 Co 211/2024 - 337

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dany Mazákové a soudců Mgr. Olgy Mičanové a Mgr. Ondřeje Rotta ve věci žalobce: [titul]. [Jméno zainteresované osoby 0/0][Datum narození zainteresované osoby 0/0] [Adresa zainteresované osoby 0/0] zastoupený advokátem [Jméno zástupce zainteresované osoby 0/0] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 0/0] proti žalovanému: [titul]. et [titul]. et [titul]. [Jméno zainteresované osoby 1/0], [titul][Datum narození zainteresované osoby 1/0] [Adresa zainteresované osoby 1/0] zastoupený advokátkou [Jméno zástupce zainteresované osoby 1/0] [titul] [titul] sídlem [Adresa zástupce zainteresované osoby 1/0] o ochranu osobnosti k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hradci Králové ze dne 20. března 2024 č. j. 8 C 158/2023-280 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení 12 342 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalovaného.

Odůvodnění

1. Shora označeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal po žalovaném zveřejnění omluvy ve znění: Dne [datum] jsem o [Jméno zainteresované osoby 0/0] v rozhovoru pro pořad [pořad], který je stále dostupný na internetové adrese [adresa], tento výrok: „[Jméno zainteresované osoby 0/0] se projevil jako podrazák, který vystřiženou část rozhovoru pustil do opozičního média a snaží se ministra [jméno FO] zdiskreditovat.“ Zdůraznil jste, že „Dnes (v pátek, pozn. red.) jsem měl možnost hovořit se sedmi právníky, specialisty na pracovní právo. Všichni mi řekli, že postup [jméno FO] byl v mezích zákona, žádným způsobem ho nepřekročil. [jméno FO] se projevil jako podrazák, který vystřihnutou část rozhovoru pustil do opozičního média [jméno FO] ([politická strana]). Tato část je omílána vůči [jméno FO] a je zde snaha ho zdiskreditovat,“ a dále výrok: „ministr je příliš slušný člověk a nedopustil se ničeho protiprávního. [jméno FO] opakovaně lže. Myslím, že by měl mlčet a přestat s touto kampaní. To, co předvedl s tajnou nahrávkou, je z mého pohledu absolutně za červenou hranou,“ a dále výrok: „[jméno FO] je člověk, který měl skončit okamžitě“, „Já bych pana [jméno FO] vyrazil hnedka, ten člověk byl absolutně nekompetentní, svoji práci nezvládal a ten člověk opravdu je bezcharakterní, (…), a ten člověk opakovaně lže do médií..“. Na předmětný rozhovor jsem pak odkazoval na svém účtu na sociální síti Twitter a Facebook. Za tato nepravdivá osočení spočívající zejména v označení za „podrazáka“, „bezcharakterního člověka“ a „člověka, který opakovaně lže do médií“, se Vám tímto omlouvám, a to na svých webových stránkách [název], na svém účtu na sociální síti Facebook a na svém účtu na sociální síti Twitter, a dále zaplacení náhrady nemajetkové újmy (výrok I). Žalobci uložil nahradit žalovanému do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalovaného náklady řízení 32 912 Kč (výrok II).

2. Žalobce se po žalovaném domáhal písemné omluvy a přiznání zadostiučinění ve výši 100 000 Kč s tvrzením, že po dlouholetém působení ve vedení [instituce] zastával od listopadu 2020 funkci [pracovní pozice] Funkci vykonával svědomitě, zodpovědně a s plným nasazením (o čemž svědčí i služební hodnocení za rok 2021), byl nucen vyrovnat se s nevyhovující situací na úřadě po předchozím vedení a následně s dvouletým obdobím pandemie COVID-19 a následně ruskou invazí na Ukrajinu. Na jeho osobu byl ze strany ministra práce a sociálních věcí vyvíjen dlouhodobý a úmyslný tlak na skončení ve funkci [pracovní pozice] [datum] byl žalobce odvolán z funkce. K odvolání došlo při osobním setkání žalobce s ministrem, kde mu ministr předal nepravdivé služební hodnocení a odvolání s tím, že do půlnoci toto může být revokováno, pokud se žalobce rozhodne dobrovolně rezignovat a žalobci byla za dobrovolnou rezignaci nabídnuta finanční odměna. Vzhledem k tomu, že na žalobce byl vyvíjen tlak na opuštění funkce dlouhodobě, zajistil žalobce nahrávku předmětného rozhovoru s ministrem ze dne [datum]. V souvislosti s těmito událostmi následně učinil žalovaný, který má členství ve stejné politické straně jako ministr, několik výroků ve vztahu k osobě žalobce (citovaných shora), a to veřejně ve sdělovacích prostředcích, zejména v pořadu [pořad], které byly následně publikovány v rámci článků zveřejněných na webových stránkách [subjekt] a dalších médií. Uvedenými výroky žalovaný dle žalobce porušil právní předpisy týkající se ochrany osobnosti žalobce.

3. Žalovaný s žalobou nesouhlasil, měl za to, že napadené výroky týkající se osoby žalobce představují pouze právně přípustné hodnotící soudy a zcela legitimní kritiku jeho profesního působení ve funkci [pracovní pozice] a jeho neetického chování navazujícího na odvolání z této funkce, když navíc napadené výroky žalovaného byly proneseny v rámci veřejné debaty, kterou inicioval a podněcoval sám žalobce jakožto osoba veřejně činná.

4. Okresní soud po provedeném [dokazování] uzavřel, že žalobce byl dlouholetým zaměstnancem [instituce], od roku 2020 vykonával vrcholnou funkci [pracovní pozice]. Žalobce byl z funkce následně odvolán, hlavním důvodem odvolání měly být zhoršené pracovní výsledky a služební hodnocení. Během osobní schůzky, na které došlo k odvolání žalobce z funkce, pořídil žalobce tajně nahrávku z této schůzky. Obsah této nahrávky se následně dostal do médií. V reakci na toto žalovaný v televizní relaci učinil vůči žalobci předmětné výroky, které následně sdílel i na svých osobních profilech na sociálních stránkách Facebook a Twitter. Po právní stránce věc okresní soud posoudil dle § 81, § 82, § 2951 odst. 2 o. z. a uzavřel, že v daném případě nebyl obsah předmětných výroků v televizní relaci, ani jejich následný přepis do listinné podoby, dostatečně způsobilý přivodit újmu a snížit čest žalobce. Z předložených důkazů okresní soud nezjistil žádný přesah do osobní sféry žalobce. Dané výrazy žalovaného, ač mohly mírně vybočit z běžné konverzace mezi osobami, dle názoru okresního soudu nevybočily z běžné politické debaty, kde je možné často zaslechnout i mnohem horší výrazy. K povaze výroků okresní soud uvedl, že se částečně jedná o hodnotový soud a částečně o kritiku žalobce, a to především vzhledem k tomu, že přestože se soud nemohl zabývat správností odvolání žalobce ani hodnocením jeho pracovních výsledků, žalovaný tyto výroky vyřkl v době, kdy zde reálně existovala (a nadále existují) platná rozhodnutí o odvolání žalobce, služební hodnocení žalobce, tajná nahrávka ze schůzky, tedy lze konstatovat, že výroky žalobce, ač někdy expresivnější, vychází minimálně z pravdivého základu nebo skutečností. Uzavřel, že v případě žalobce se jedná o osobu, na kterou lze pohlížet jako na osobu veřejně činnou, způsobilou snést větší míru kritiky. Stran obsahu výroků, kterými byl žalobce označen za „podrazáka“, „bezcharakterního člověka“ a „člověka, který opakovaně lže do médií“, dospěl okresní soud k názoru, že dané výrazy mají sice expresivní znění, ovšem je třeba přihlédnout k tomu, že tyto výrazy použil žalobce v rámci televizní debaty o politických záležitostech. Žalovaný tyto výrazy navíc použil na základě zjištěných skutečností, které měl k dispozici, a přestože měl volit mírnější formu, nelze tyto výroky žalovaného brát pouze jako hodnotový soud založený na subjektivních pocitech žalovaného, když žalovaný měl a v tomto řízení prokázal, že výroky byly proneseny na pravdivém základu. Po zhodnocení zásahu do veřejné či soukromé sféry soud uvedl, že žalobce nijak neprokázal, že by po zveřejnění rozhovoru žalovaného došlo z jeho strany ke ztížení uplatnění v pracovní sféře. Žalobce dále nijak neprokázal, že by došlo ke zhoršení jeho osobního života, když články s obdobným obsahem se vůči žalobci objevovaly už v průběhu roku 2022. Pokud se týká žalobcova chování vůči daným výrokům, okresní soud uvedl, že je zcela zřejmé, že daná „kauza“ nadále pokračuje, a to s přispěním žalobce, který se ohledně tohoto nadále vyjadřuje do médií. Výrok v tomto případě pronesl žalovaný z pozice člena Evropského parlamentu, je tedy zřejmé, že i vzhledem k osobě žalovaného měly jeho výroky zcela zjevně velký přesah prostřednictvím sociálních sítí. Výroky byly řečeny bezprostředně po zveřejnění tajné nahrávky, žalovaný takto reagoval bez nějaké dlouhé přípravy a spíše bezprostředně. Po zvážení kolize práv na svobodu projevu a ochranu důstojnosti žalobce, převážilo dle okresního soudu v tomto řízení zcela zjevně právo na svobodu projevu. Výroky žalovaného okresní soud hodnotil jako věcné a přiměřené v rámci politické debaty a konkrétní, kdy byla i prokázána pravdivost těchto výroků (minimálně v tom, že žalobce byl ze své funkce skutečně odvolán, odvolání se zakládalo na zhoršeném služebním hodnocení, a i pořízení tajné nahrávky ze schůzky). Okresní soud proto uzavřel, že v souzené věci nedošlo k porušení práva na ochranu osobnosti, nebyl tedy ani důvod zabývat se výší a přiznáním nemajetkové újmy. Proto žalobu jako nedůvodnou zamítl. S odkazem na ustanovení § 142 odst. 1 o. s. ř. okresní soud uložil žalobci, coby v řízení zcela neúspěšnému účastníkovi, povinnost nahradit náklady řízení žalovaného.

5. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Měl za to, že okresní soud řádně nezjistil skutkový stav, který se odráží v závěrech služebního hodnocení, ze samotného služebního hodnocení není zřejmé, na základě jakých skutečností a důkazů byly závěry služebního hodnocení učiněny. Nelze tedy jakkoli argumentovat „zcela legitimní kritikou“. Okresní soud rovněž neprovedl navrhované důkazy výslechem svědků [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO]. Žalobce nesouhlasil s hodnocením své osoby jako „osoby veřejně činné či dokonce osoby aktivní v politickém životě“. Pokud byl žalobce v době svého výkonu státní služby automaticky vnímán jako osoba „aktivní v politickém životě“, pak tato logika mimo jiné také popírá smysl existence zákona o státní službě, který měl již od svého vzniku vést k depolitizaci státní správy, tedy státní službu výrazněji oddělit od politického vlivu a zabránit chaotickým zásahům do struktury veřejné správy. Kultura politické debaty, jakkoli ji soud prvního stupně shledává jako „běžnou“ i v této nekultivované a pokleslé rovině, je něco, co do médií jako kritika vůči úředníkům vázaným státní službou a služebním slibem zásadně nepatří. Není také žádným smysluplným argumentem, že „lze zaslechnout i horší výrazy“. Samotná skutečnost, že žalobce několikrát poskytl dílčí rozhovor do médií v době výkonu své funkce (jednalo se však o zcela minoritní a úzce profilovaná vyjádření) či že zastával funkci [pracovní pozice], k závěru o posouzení jeho osoby jako osoby veřejně činné vést nemohou. Obhajobu žalovaného shledal účelovou, nebylo rovněž prokázáno, že nahrávku rozhovoru s ministrem měl předat mediálnímu domu [právnická osoba]. žalobce. Odůvodnění napadeného rozhodnutí neuvádí skutečnost, že okresní soud označil pořízení předmětné nahrávky ze dne [datum] za legitimní. Zdůraznil, že byl obětí dlouhodobé tiskové kampaně, kdy ministr [jméno FO] zneužil své funkce a přístupu k médiím k lynčování jeho osoby, k čemuž se pak přidal i žalovaný, který měl navíc ještě tu odvahu tvrdit, že se žalobce chce svým postupem zviditelnit. Odůvodnění napadeného rozhodnutí nezmiňuje rovněž ultimativní nabídku „ke smíru“ učiněnou v průběhu řízení žalovaným s tím, že pokud žalobce vezme svou žalobu zpět, žalovaný na něj již nebude útočit. Žalovaný jej označil za „podrazáka, bezcharakterního člověka, člověka, který opakovaně lže do médií“ bez existujících důkazů, na základě svých tvrzení, ve většině zcela vyvrácených objektivními skutečnostmi s motivem zaútočit a zastrašit osobu žalobce, který měl tu odvahu se bránit a pouze odpovědět na mediální tlak ministra [jméno FO] a jemu a žalovanému podobných. Žalobce popřel, že by nahrávku zveřejnil, ve věci podal trestní oznámení. Okresním soudem bylo přehlédnuto, že žalobce byl atakován ministrem [jméno FO] hrubě nezákonným způsobem v přítomnosti státní tajemnice. Nejde o věcnou kritiku, když vychází z nepravdivých podkladů a dovozuje-li ji z těchto nepravdivých podkladů. Měl za to, že ke ztížení svého profesního a rodinného uplatnění a života unesl důkazní břemeno, vzhledem k vážným i psychickým problémům ve své rodině nechtěl její příslušníky ještě více stresovat přítomností u soudu. Ohledně ztížení svého profesního působení se nedomníval, že by mohla existovat jakákoliv pochybnost, zejména po kampani, kterou proti němu ministr [jméno FO], žalovaný a další rozpoutali. Ztížení jeho pracovního zařazení je jednoznačné, za těchto okolností nemůže ani pomyslet na zastávání jakékoliv funkce ve státní správě, což v neposlední řadě souvisí právě s projednávanou věcí. Ze strany žalovaného jde o snahu o zviditelnění, zneužití svého veřejného postavení a snahu o znovuzvolení za jakoukoliv cenu. Pokud jde o rozhodnutí o náhradě nákladů řízení, žalobce považoval za hrubě nemravné, aby žalovanému dokonce i přes výtky soudu prvního stupně obsažené v odůvodnění napadeného rozhodnutí a v rozporu s jeho výrokovou částí byla přiznávána náhrada nákladů řízení. Napadené rozhodnutí shledal za protiřečící si, nepřezkoumatelné a nezákonné. Při odvolacím jednání doplnil, že by nikomu nemělo být dovoleno, aby kohokoli beztrestně urážel, a navrhl, aby odvolací soud ve věci rozhodl ve smyslu žaloby, popř. aby napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil okresnímu soudu k dalšímu řízení.

6. Žalovaný se s rozsudkem okresního soudu ztotožnil, shledal jej věcně správným, přezkoumatelným a navrhl jeho potvrzení. Argumentaci žalobce měl za nepřiléhavou a zjevně účelovou, v některých ohledech pouze opakující dřívější námitky nerozhodné pro posouzení této věci, kdy se žalobce opětovně snaží zpochybňovat pravomocné rozhodnutí o jeho odvolání z funkce [pracovní pozice], opětovně uvádí celou řadu přehnaných tvrzení a snaží se navodit dojem, že se měl stát obětí jakéhosi politického komplotu, který údajně zosnoval [pracovní pozice] [tituly před jménem] [jméno FO]. Nesouhlasil s námitkou žalobce, že napadený rozsudek má být vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný. Žalobce ve svém odvolání předkládá poměrně obsáhlou a různorodou argumentaci, uplatňuje hned několik odvolacích důvodů a polemizuje vždy s konkrétními závěry či právními názory soudu prvního stupně, což svědčí o jasném a srozumitelném odůvodnění napadeného rozsudku. Okresní soud rovněž správně nahlížel na žalobce jako na osobu veřejně činnou a v souladu s přiléhavou soudní judikaturou setrval na závěru, že žalobce musí snést vyšší míru kritiky. Právní posouzení okresního soudu je správné, k tomu žalovaný poukázal na judikaturu Ústavního soudu, kterou citoval. Napadené výroky žalovaného s ohledem na jejich kontext a okolnosti, za kterých byly proneseny, musí být pokládány za politické projevy učiněné ve veřejné politické debatě, a tudíž jim má být poskytnuta maximální ústavní ochrana. Při jejich posuzování je nutno vycházet z premisy, že pakliže se alespoň do jisté míry zakládají na pravdivých skutečnostech, tak je bez dalšího vyloučeno, aby na ně bylo nahlíženo jako na způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Napadené výroky by bylo možno kvalifikovat jako neoprávněný zásah výhradně v tom případě, pokud by zcela postrádaly věcný základ a nebylo by možné pro ně nalézt žádné zdůvodnění. Jak přitom vyplynulo z procesního dokazování provedeného soudem prvního stupně, o takový případ v projednávané věci nejde. Výroky žalovaného, resp. kritika osoby žalobce se týkala jeho profesního působení, resp. spíše zásadního selhání, amorálního a neetického chování souvisejícího s odvoláním z funkce [pracovní pozice] a nepravdivého mediálního vyjadřování, a v každé jednotlivé části se zakládala na pravdivých skutečnostech, které byly žalovanému v okamžiku pronesení napadených výroků prokazatelně známy. Pokud jde o výroky, že žalobce svou práci nezvládal a byl absolutně nekompetentní, žalovaný v řízení před soudem prvního stupně předložil k důkazu mnoho veřejně dostupných článků z celostátních médií i tiskové zprávy Ministerstva práce a sociálních věcí, které referovaly o dlouhodobé nespokojenosti a velmi ostré kritice ze strany ministra, a to přinejmenším již od prosince 2022. Dále žalovaný pravdivě tvrdil, že o nespokojenosti s pracovními „výkony“ žalobce jej osobně informoval i sám ministr. Ze všech těchto zdrojů žalovaný bezpečně věděl, že soustava úřadů práce České republiky (dále též jen „ÚP ČR“) pod vedením žalobce na konci roku 2022 vyřizovala žádosti klientů a vyplácela dávky sociální podpory (především příspěvek na bydlení) s enormním zpožděním, přičemž žalobce jakožto [pracovní pozice] nebyl schopen zajistit řádné fungování a organizaci soustavy [instituce],[Anonymizováno]ani daný problém řádně a včas vyřešit. Dále bylo veřejně známo, že žalobce byl ministrem opětovně kritizován pro své nedostatečné manažerské schopnosti a nevyhovující pracovní výsledky. Pravdivostní základ výroků kritizujících profesní selhání žalobce pak bezpečně prokazuje rovněž služební ohodnocení žalobce za rok 2022, jakož i na něj navazující rozhodnutí státní tajemnice o odvolání žalobce z funkce [pracovní pozice] a následné rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka, kterým bylo pravomocně potvrzeno předmětné služební ohodnocení i odvolání žalobce z jeho funkce. Okresní soud správně deklaroval, že mu nepřísluší hodnotit, natož pak rozporovat obsah těchto pravomocných rozhodnutí jiných orgánů veřejné moci, která jsou současně veřejnými listinami ve smyslu § 134 o. s. ř. Z procesních úkonů žalobce je přitom evidentní, že toto civilní řízení bylo žalobcem zahájeno především proto, aby se pokusil všemožnými způsoby zpochybňovat a napadat správní rozhodnutí o jeho odvolání z funkce, a k tomu nečestně očerňovat osobu ministra, a to přestože občanské soudní řízení k těmto účelům neslouží. Řádný a prokázaný pravdivostní základ měly i výroky, že žalobce je podrazák, bezcharakterní a že jeho vlastní jednání svědčí o jeho ubohosti. Bylo prokázáno, že žalobce bez vědomí a zákonem vyžadovaného souhlasu ministra a státní tajemnice při Ministerstvu práce a sociálních věcí pořídil tajnou audionahrávku z jejich osobní schůzky konané [datum], při které byla žalobci opět sdělena zásadní kritika jeho profesního fungování a pracovních výsledků, a následně mu bylo předáno negativní služební ohodnocení a rozhodnutí o odvolání z funkce. Následně bez závazku mlčenlivosti zpřístupnil inkriminovanou audionahrávku blíže nespecifikovanému (žalobcem úmyslně zamlčenému) okruhu osob a některá z nich pak údajně měla danou audionahrávku poskytnout největšímu tuzemskému mediálnímu domu [právnická osoba]. Žalobce musí nést plnou odpovědnost, že někdo z jeho pomocníků (§ 2914 o. z.) audionahrávku zpřístupnil médiím. Nemůže být sporu o tom, že takové jednání je krajně ubohé a bezcharakterní. Žalobce nevysvětlil, proč nepodnikl žádné právní kroky proti redakci zpravodajského serveru [název], který uvádí totéž, co žalovaný. Ve vztahu k výroku, že žalobce opakovaně lže do médií, žalovaný poukázal na několik článků v celostátních médiích, v nichž žalobce výslovně tvrdil, že jeho služební ohodnocení za rok 2022 údajně mělo být „nepravdivé“ a odvolání z funkce [pracovní pozice] údajně mělo být „nezákonné“ a měl se stát obětí „rozsáhlého tlaku na absolutní výměnu vedení“. Žalovaný zdůraznil, že lze přesvědčivě uzavřít, že žalobou napadené výroky představují legitimní kritiku osoby žalobce mající řádný a v tomto řízení bezpečně prokázaný pravdivostní základ. Z tohoto důvodu je podle ustálené soudní judikatury vyloučeno, aby projevy žalovaného byly způsobilé zasáhnout do osobnostních práv žalobce. Ba naopak, kritické výroky žalovaného musí požívat maximální ústavní ochranu zakotvenou v článku 17 Listiny základních práv a svobod. Žalobce rovněž neprokázal žádné negativní dopady napadených výroků. Veškeré žalobcem uváděné dopady byly vždy nadmíru obecné a nekonkrétní, a nadto byla tvrzení žalobce nekonzistentní a místy až zjevně rozporná, z čehož evidentně vyplývá, že si žalobce údajné negativní dopady, které ve skutečnosti nenastaly, účelově domýšlel až v průběhu soudního řízení. Žalovaný proto dovodil, že napadené výroky žalovaného reálně neměly žádné negativní dopady do sféry žalobce, a tudíž v tomto případě ani nelze hovořit o vzniku jakékoliv nemajetkové újmy. Při odvolacím jednání žalovaný doplnil, že pokud žalobce poukazoval na jiná soudní rozhodnutí, která se týkala žalovaného, a tvrdil, že jimi žalovanému bylo uloženo omluvit se, stalo se tak pouze jedenkrát, a to ve zcela jiné skutkové věci, navíc proti rozhodnutí je podáno dovolání.

7. V reakci na vyjádření žalovaného žalobce doplnil, že vůči němu ministr [jméno FO], ale i státní tajemnice [instituce] [tituly před jménem] [jméno FO], [tituly za jménem], a potažmo i [pracovní pozice] [tituly před jménem] [jméno FO], provedli nezákonné kroky za účelem jej účelově zdiskreditovat, a to na základě nepravdivých skutečností a tvrzení, a selhaly tak zde dosud všechny zákonné mechanismy, které mají právě takovému nezákonnému postupu zabránit. K tomu přiložil e-mail ze dne 26. 9. 2024, Zprávu z rozhovorů s pracovníky [subjekt] [adresa] ze dne [datum] a Stanovisko ředitele pracoviště [subjekt] [adresa] ze dne 1. 10. 2024 s tím, že tyto potvrzují existenci nezákonného modu operandi v resortu MPSV, především pak na [instituce] věcí se již zabývá i odborová organizace, nejedná se o ojedinělou záležitost (listiny založeny na čl. 309 – 316 spisu). Žalovaný měl doplnění žalobce za bezpředmětné, míjející se s podstatou projednávané věci.

8. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno včas a osobou oprávněnou (§ 201 a 204 odst. 1 o. s. ř.), přezkoumal napadené rozhodnutí a dospěl k závěru, že odvolání není důvodné. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění okresního soudu, s nimiž se ztotožnil, ve stručnosti odkazuje na úplné a přesvědčivé odůvodnění okresního soudu. Po právní stránce ve shodě s okresním soudem uzavřel, že žalobcem vytýkané jednání (veřejně prezentované výroky) žalovaného nelze považovat za projev neoprávněného zásahu do osobnosti žalobce.

9. Z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 6. 2024 č. j. 6 Ad 11/2023-63 odvolací soud zjistil, že jím byla zamítnuta žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí nejvyššího státního tajemníka, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí státní tajemnice [instituce] o odvolání žalobce ze služebního místa představeného – vedoucího služebního úřadu – [pracovní pozice] Z informačního systému justice bylo zjištěno, že proti rozhodnutí Městského soudu v Praze byla žalobcem podána kasační stížnost k Nejvyššímu správnímu soudu, o níž dosud nebylo rozhodnuto. Odvolací soud zamítl návrh žalobce na doplnění dokazování obsahem listin č. l. 309 – 316 spisu, když dospěl k závěru, že předmětné listiny, jimiž chtěl žalobce prokázat, jakým způsobem byl diskriminován při ukončování služebního poměru a při jeho odvolání z funkce, jsou pro posouzení souzené věci (z hlediska předmětu sporu) irelevantní a nadbytečné. Odvolací soud se rovněž ztotožnil se závěry okresního soudu, na základě nichž okresní soud neprovedl, resp. nepřihlédl k navrhovaným důkazům, jak je uvedeno pod body 21 až 23 napadeného rozsudku.

10. K odvolacím námitkám žalobce odvolací soud uvádí následující.

11. Odvolací soud se v prvé řadě zabýval námitkami žalobce stran nepřezkoumatelnosti či vnitřní rozpornosti napadeného rozhodnutí okresního soudu. Odvolací soud uvedené námitky žalobce nesdílí. Otázka, za jakých okolností je možno považovat soudní rozhodnutí za nepřezkoumatelné, byla v rozhodovací praxi soudů vč. dovolacího soudu již vyřešena. Měřítkem toho, zda je či není rozhodnutí soudu přezkoumatelné ve smyslu § 219a odst. 1 písm. b) o. s. ř., je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě využít opravných prostředků proti tomuto rozhodnutí. I když rozhodnutí soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nejsou podle obsahu uplatněného opravného prostředku na újmu práv účastníků řízení. Rozhodnutí soudu je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost nebo nedostatek důvodů tehdy, když vůči němu nemůže účastník, který s rozhodnutím nesouhlasí, náležitě formulovat důvody opravného prostředku, a ani soud rozhodující o tomto opravném prostředku nemá náležité podmínky pro zaujetí názoru na věc. Nelze pokládat za nepřezkoumatelné takové rozhodnutí, u něhož je všem účastníkům nepochybné, jak a proč bylo rozhodnuto (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013 sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2015 sp. zn. 22 Cdo 3814/2015, ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. 23 Cdo 3945/2019). Z obsahu podaného odvolání žalobce vyplývá, že mu bylo zřejmé, na základě jakých důvodů okresní soud rozhodl a jakými úvahami se při svém rozhodování řídil, žalobce byl v podaném odvolání schopen zformulovat své námitky vůči posouzení věci okresním soudem. Proto ani případné nedostatky odůvodnění napadeného rozsudku nemohly být na újmu práv žalobce. Z tohoto pohledu je napadený rozsudek přezkoumatelný pro odvolací soud i účastníky, resp. odvolatele, z rozsudku bez jakýchkoliv pochybností vyplývá, z jakého skutkového stavu okresní soud při svém rozhodování vycházel, o jaká ustanovení právních předpisů se opíral, jak je interpretoval a na základě jakých konkrétních důvodů okresní soud ve věci rozhodl a žalobce proti němu brojil způsobilými odvolacími důvody.

12. Odvolací soud se dále ztotožnil se závěrem okresního soudu, že na žalobce, který dlouhodobě působil ve vedení [instituce] a od [datum] až do svého odvolání [datum] zastával funkci [pracovní pozice] tohoto úřadu, je třeba nahlížet jako na osobu veřejně činnou, vytýkané výroky žalovaného se týkaly veřejné (nikoli soukromé) sféry žalobce a byly proneseny v rámci veřejné politické debaty. K otázce vymezení věcí veřejných a činnosti osob působících ve veřejné sféře se vyslovil Ústavní soud např. ve svém nálezu ze dne 11. 11. 2005 sp. zn. I. ÚS 453/03, v němž mj. dovodil, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, advokátů, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce; věcí veřejnou je ovšem i umění včetně novinářských aktivit a showbyznysu a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost. Tyto veřejné záležitosti, resp. veřejná činnost jednotlivých osob, mohou být veřejně posuzovány. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané veřejně působícími osobami platí z hlediska ústavního presumpce, že jde o kritiku ústavně konformní. Jde o výraz demokratického principu, o výraz participace členů občanské společnosti na věcech veřejných. Presumpcí ústavní konformity je přitom chráněn toliko hodnotící úsudek nikoli tvrzení faktů, která v míře, jež sloužila za základ kritiky, musí důkazně prokazovat kritik sám. Pojem osoby veřejně činné přitom nelze omezit toliko na osoby aktivní v politickém životě. Podle Ústavního soudu jsou věcí veřejnou „veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě … a dále vše, co na sebe upoutává veřejnou pozornost“ (k tomu např. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14). V souzené věci žalobce zastával vysokou funkci ve státní správě, byl státním úředníkem ve vrcholné manažerské pozici a ve smyslu citované judikatury lze na něj nahlížet jako na osobu veřejně činnou. Je přitom třeba současně zdůraznit, že výroky žalovaného byly proneseny v rámci televizní politické debaty na aktuální události. Při jejich posuzování z hlediska zásahu do osobnosti žalobce a jeho neoprávněnosti je třeba rozlišovat mezi žalobcem namítaným smyslem existence zákona o státní službě a požadavkem na depolitizaci státní správy na jedné straně a diskuzí o věcech veřejných vč. kritiky veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu na straně druhé, která je odrazem svobody projevu ve věcech veřejných jako základního předpokladu pro fungování demokratické společnosti a požívá zvýšené ochrany.

13. Judikatura soudů dále dovodila, že osoby veřejně činné, tedy politici, veřejní činitelé, mediální hvězdy aj., musí akceptovat větší míru veřejné kritiky než jiní občané. Důvod tohoto principu je dvojí. Jednak se tím podporuje veřejná diskuze o veřejných věcech a svobodné utváření názorů. Co největší bohatost diskuze o věcech veřejných by měla být státní mocí regulována jen v míře nezbytně nutné (srov. čl. 17 odst. 4 Listiny základních práv a svobod). Současně tím stát akceptuje, že jeho mocenský zásah do svobody projevu, za účelem ochrany dobrého jména jiných občanů, by měl přijít subsidiárně, tedy pouze tehdy, pokud nelze škodu napravit jinak. Škodu lze napravit jinak než zásahem státu, např. užitím přípustných možností k oponování kontroverzních a zavádějících názorů. Tak lze často minimalizovat škodlivý následek sporných výroků mnohem efektivněji, než cestou soudního řízení (k tomu srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03). Ostatně žalobce sám zájem veřejnosti o otázky související s jeho odvoláním z funkce [pracovní pozice] podněcoval a k této otázce se vyjadřoval do médií. V případě diskuze o věci veřejné je přitom ingerence státní moci namístě jen výjimečně a jen v míře nezbytně nutné. Hranice přijatelné kritiky veřejně činných osob souvisící s jejich veřejnou činností jsou u těchto osob širší než v případě osob soukromých, což však na druhou stranu neznamená, že by se tyto osoby nemohly práva na ochranu osobnosti domáhat.

14. Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích opakovaně vysvětil rozdíl mezi skutkovým tvrzením a tzv. hodnotícím soudem (úsudkem). Skutkové tvrzení se opírá o fakt, objektivně existující realitu, která je zjistitelná pomocí dokazování, pravdivost tvrzení je tedy ověřitelná. V zásadě platí, že uveřejnění pravdivé informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán tak, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky, tzn. zda primárním cílem není hanobení a zneuctění dané osoby (srovnej např. usnesení ze dne 30. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 996/2007, rozsudek ze dne 20. 11. 2007, sp. zn. 30 Cdo 608/2007, či rozsudek ze dne 27. 3. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1551/2011).

15. Nejvyšší soud dále opakovaně (a to i za účinnosti stávajícího občanského zákoníku) judikoval, že ke vzniku občanskoprávní povinnosti odčinit nemajetkovou újmu způsobenou zásahem do osobnosti člověka musí být splněna podmínka existence zásahu objektivně způsobilého vyvolat nemajetkovou újmu spočívající buď v porušení nebo ohrožení osobnosti člověka v jeho fyzické či morální integritě. Zásah musí být neoprávněný (protiprávní) a musí být zjištěna existence příčinné souvislosti mezi takovým zásahem a dotčením osobnostní sféry člověka. Neoprávněným je zásah do osobnosti člověka, který je v rozporu s objektivním právem, tj. s právním řádem. O takovýto zásah pak proto nejde mimo jiné tehdy, když je zásah dovolen (resp. jeho možnost předpokládána) zákonem, pokud tak nejsou překročeny zákonem stanovené meze. Jde o situace, kdy nad individuálními zájmy jednotlivých fyzických osob, do jejichž osobnosti je zasahováno, převládá závažnější, významnější a funkčně vyšší zvláštní veřejný zájem. Tento zásah do osobnostních práv zůstává ovšem povoleným za předpokladu, že se stal přiměřeným způsobem, a zároveň není-li v rozporu s takovými oprávněnými zájmy fyzické osoby, na kterých je třeba s ohledem na zajištění elementární úcty k důstojnosti její osobnosti za všech okolností bezpodmínečně trvat. Tato licence ovšem není dána tam, kde se jednající při posuzovaném zásahu proti osobnostním právům fyzické osoby dopustí excesu. Pravdivá informace nezasahuje do práva na ochranu osobnosti, pokud tento údaj není podán způsobem, že zkresluje skutečnost, či není natolik intimní, že by odporoval právu na ochranu soukromí a lidské důstojnosti. Hodnotící soud naopak vyjadřuje subjektivní názor svého autora, který k danému faktu zaujímá určitý postoj tak, že jej hodnotí z hlediska správnosti a přijatelnosti, a to na základě vlastních (subjektivních) kritérií. Hodnotící soud proto nelze jakkoli dokazovat, je však nutné – jak bylo shrnuto shora – zkoumat, zda se zakládá na pravdivé informaci, zda forma jeho prezentace je přiměřená a zda zásah do osobnostních práv je nevyhnutelným průvodním jevem výkonu kritiky (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2007 sp. zn. 30 Cdo 608/2007). Ochranu poskytuje občanský zákoník proti takovým jednáním, která jsou objektivně způsobilá přivodit újmu na osobnosti subjektu práva zejména tím, že snižují jeho důstojnost nebo čest u jiných lidí, a ohrožují tak vážnost jeho postavení a uplatnění ve společnosti (k tomu např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020 sp. zn. 25 Cdo 27/2020 nebo ze dne 19. 4. 2021 sp. zn. 25 Cdo 149/2020). Soud tedy nemusí zjišťovat, zda a jak skutečně došlo k újmě na cti či důstojnosti žalobce (tedy nemusí být prokázáno, že konkrétně v daném případě byla čest či důstojnost žalobce v očích nějaké jiné konkrétní osoby snížena). Postačí, když soud posuzuje, zda za daných konkrétních okolností projednávané věci by objektivně vzato každá osoba v obdobném postavení jako žalobce mohla reálně utrpět na cti či důstojnosti.

16. V souzené věci soud řešil otázku střetu dvou subjektivních ústavních práv, a to svobody projevu zaručené čl. 17 Listiny základních práv a svobod a práva na ochranu osobnostních práv podle čl. 10 odst. 1 Listiny. Svobodu projevu přitom lze shledávat na žalované straně a ochranu osobnosti na straně žalující. Ústavní soud pro řešení takové kolize práv aplikuje standardně test proporcionality (přiměřenosti), jehož smyslem je posouzení přiměřenosti zásahu do základního práva s ohledem na jeho účel. Ve svém nálezu ze dne 3. 2. 2015 sp. zn. II. ÚS 2051/14 konstatoval, že při řešení kolize mezi základním právem na svobodu projevu a základním právem na ochranu důstojnosti a cti jednotlivce musí být brána v potaz zejména 1) povaha výroku (tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud), 2) obsah výroku (např. zda jde o projev „politický“ či „komerční“), 3) forma výroku (zejména nakolik je předmětný výrok expresivní či dokonce vulgární), 4) postavení kritizované osoby (např. zda jde o osobu veřejně činnou či dokonce o osobu aktivní v politickém životě, případně o osobu veřejně známou), 5) zda se výrok (kritika) dotýká soukromé či veřejné sféry této kritizované osoby, 6) chování kritizované osoby (např. zda kritiku sama „vyprovokovala“ či jak se posléze ke kritice postavila), 7) kdo výrok pronáší (např. zda se jedná o novináře, běžného občana, politika apod.) a konečně 8) kdy tak učiní (tzn. např. jaké měl či mohl mít jeho autor v daný okamžik k dispozici konkrétní údaje, z nichž vycházel, a v jaké situaci tak učinil). Tento výčet však není konečný, neboť v úvahu musí být vždy vzat celkový kontext věci a ve specifických případech mohou být významné i okolnosti, jež nelze do žádné z právě zmíněných kategorií zařadit.

17. Při zkoumání přiměřenosti omezení svobody projevu je třeba vzít v úvahu v prvé řadě povahu sporného výroku, tj. zda jde o skutkové tvrzení či hodnotový soud. K tomu odvolací soud poznamenává, že Ústavní soud při klasifikaci výroků zohledňuje vedle výroků majících charakter skutkového tvrzení či hodnotového soudu, ještě tzv. hybridní výroky kombinující skutkový základ a prvek hodnocení, a současně uzavírá, že přípustnost hodnotícího úsudku (oprávněné kritiky) je třeba posuzovat i z hlediska věcnosti, tj. zda se zakládá na pravdivé informaci, kdy v tomto smyslu lze každý hodnotící úsudek považovat za „hybridní výrok“, neboť je v něm vždy obsažen určitý skutkový základ (k tomu srov. např. sp. zn. I. ÚS 2617/15). Dle ustálené judikatury soudů hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy, k tomu, aby hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, se obecně vyžaduje, aby měl určitý základ. Při hodnocení základu hodnotového soudu je nutné vzít zřetel na celý článek (resp. zde rozhovor), stejně jako na celospolečenský kontext, v němž jsou určité výroky pronášeny (srovnej např. nález Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2005 sp. zn. I. ÚS 367/03). Prezentace hodnotícího úsudku a z něj vyplývající kritika je přípustná (oprávněná) tehdy, jde-li o kritiku věcnou a konkrétní, stejně jako přiměřenou, a to i co do obsahu a formy veřejné prezentace. O věcnou kritiku nejde tam, kde kritika vychází z nepravdivých podkladů, a která z těchto nepravdivých podkladů dovozuje vlastní hodnotící úsudky. Byť posuzování samotných hodnotících úsudků z hlediska jejich pravdivosti či nepravdivosti je ze subjektivní povahy úsudku vyloučeno, nelze pominout, že každé hodnocení se nezbytně odvozuje od skutkových podkladů. Hodnotící úsudek musí být závěrem, který lze na základě existujících skutečností logicky dovodit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 7. 2008 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1315/2008). Požadavkem na konkrétní kritiku je to, že její potřebné výchozí podklady tvoří konkrétní objektivní skutečnosti. Kritika se tak musí vyvarovat toliko všeobecných soudů, které nejsou opřeny o potřebné konkrétní skutečnosti. I úsudek všeobecného rázu proto musí být podmíněn odpovídajícími existujícími skutečnostmi. Proto i všeobecná výtka závadného chování kritizovaného musí být vždy podložena určitým chováním posuzované osoby projeveným navenek – v opačném případě by se jednalo o kritiku nepřípustnou (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012 ve věci sp. zn. 30 Cdo 3567/2010). Přiměřenost kritiky předpokládá, že při ní nejsou překročeny meze nutné k dosažení sledovaného a zároveň společensky uznávaného účelu, a to jak z hlediska jejího obsahu, tak i formy její veřejné prezentace. Vybočí-li publikovaný názor z mezí obecně uznávaných pravidel slušnosti v demokratické společnosti, ztrácí tím charakter korektního úsudku (zprávy, komentáře) a jako takový se zpravidla ocitá již mimo meze právní ochrany (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 ve věci sp. zn. 30 Cdo 1490/2006 a ze dne 6. 9. 2011 ve věci sp. zn. 30 Cdo 149/2010). Při posuzování přiměřenosti kritiky je nutno zohlednit i skutečnost, zda se kritika týká záležitosti veřejného zájmu. Debata o věcech veřejných požívá velmi silnou ochranu. Svoboda projevu totiž představuje jeden ze základních pilířů demokratické společnosti, jednu ze základních podmínek jejího pokroku a rozvoje každého jednotlivce, přičemž se vztahuje nejen na informace a myšlenky, které jsou přijímané příznivě či jsou považovány za neškodné či bezvýznamné, ale i na ty, které zraňují, šokují nebo znepokojují (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014 ve věci sp. zn. IV. ÚS 1511/13 a ze dne 3. 2. 2015 ve věci sp. zn. II. ÚS 2051/14). Svoboda projevu ve věcech veřejných je základním předpokladem pro fungování demokratické společnosti a požívá zvýšené ochrany. Ve věcech veřejných jsou měřítka, podle kterých se posuzují skutková tvrzení a hodnotící soudy, mnohem měkčí ve prospěch původců těchto výroků, tento závěr platí ve zvýšené míře pro tisk. Při kritice veřejné záležitosti vykonávané osobami veřejného zájmu platí presumpce, že jde o kritiku dovolenou. Svoboda projevu se vztahuje i na informace a myšlenky, které jsou „nepříjemné, šokují či znepokojují“. Významné v této souvislosti není, zda použité výrazy působí primárně na emoce čtenáře, či zda jde o výrazy „senzacechtivé“, „dostatečně hodnotné“ či „nebulvární“. V rámci diskuse o věcech veřejných je třeba přiznat ochranu i takovým výrazům, které jsou expresivní, neortodoxní či proneseny s nadsázkou (a to tím spíše, mají-li za cíl rozpoutat veřejnou diskusi či přitáhnout zájem veřejnosti), v opačném případě by došlo k nepřijatelnému zúžení prostoru pro svobodné šíření názorů a myšlenek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 2019 sp. zn. 23 Cdo 3372/2018). Jak dovodil Ústavní soud, omezení svobody projevu je výjimkou, kterou je nutno interpretovat restriktivně a lze jí ospravedlnit jen kvalifikovanými okolnostmi.

18. Z hlediska míry přípustné expresivity hodnotových soudů konstatoval Ústavní soud, že veřejně šířená stanoviska by zásadně neměla vybočit z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, neboť jinak by ztratila charakter korektního úsudku nebo komentáře a jako taková by se mohla ocitnout mimo meze ústavní ochrany [srov. nález sp. zn. III. ÚS 359/96 ze dne 10. 7. 1997 (N 95/8 SbNU 367)]. Ústavní soud dále precizoval kritéria, podle kterých se přípustnost či nepřípustnost hodnotových soudů posuzuje. Ve veřejné či politické debatě jsou i názory nadnesené a přehánějící ústavně chráněnými [srov. nález sp. zn. I. ÚS 367/03 ze dne 15. 3. 2005 (N 57/36 SbNU 605)]. V nálezu sp. zn. I. ÚS 453/03 ze dne 11. 11. 2005 (N 209/39 SbNU 215) pak Ústavní soud shrnul, že „i přehánění a nadsázka, byť by byly i tvrdé, nečiní samy o sobě projev nedovoleným. Ani nepřípadnost názoru kritika z hlediska logiky a podjatost kritika nedovolují samy o sobě učinit závěr, že kritik vybočil z projevu, který lze označit za přiměřený. Pouze v případě, že jde o kritiku věcí či jednání osob veřejných, která zcela postrádá věcný základ a pro kterou nelze nalézt žádné zdůvodnění, je třeba považovat takovou kritiku za nepřiměřenou. Při tom je třeba vždy hodnotit celý projev uskutečňující se ve formě literárního, publicistického či jiného útvaru, nikdy nelze posuzovat toliko jednotlivý vytržený výrok anebo větu“ [podobně srov. též nález sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41)]. Pokud jde o kritiku ve vztahu k veřejně činným osobám, je nutno vždy zvážit, zda je při kritice konkrétní osoby zasaženo do její profesní sféry či sféry soukromého života. Pokud kritika zasahuje sféru profesní, je chráněna více než kritika zasahující do sféry soukromé [srov. např. rozsudek ESLP Dalban proti Rumunsku ze dne 28. 9. 1999, č. 28114/95, odst. 50]. Ústavní soud pak rovněž dovodil, že soudy nemohou být v takovýchto případech, resp. názorových polemikách, arbitry správnosti, relevance či vhodnosti uvedených názorů, neboť podobné výroky – subjektivní hodnocení mají charakter zcela subjektivních mínění, resp. hodnotových preferencí, které jsou z povahy věci ryze individuální a nelze je objektivizovat. Veřejná debata o veřejných věcech by měla podléhat, pokud jde o subjektivní názory v ní prezentované, pouze minimální míře zásahů ze strany veřejné moci (soudů). Je věcí příjemců informací (čtenářů, diváků), aby si o aktérech veřejné diskuse sami učinili obrázek, a to jak na základě formy, tak obsahu jimi prezentovaných názorů. Je-li kritizovanou osobou osoba veřejně činná, je minimalizace zásahu veřejné moci do svobodné debaty zdůvodněna též snazším přístupem veřejně činných osob do médií, než je tomu u osob soukromých, tedy také snazší možností na jakoukoli kritiku reagovat. Výjimečná ingerence veřejné moci (tedy soudů v řízení na ochranu osobnosti) pak bude namístě pouze při zjevně excesivní formě prezentace názorů, typicky u vulgárních projevů. I zde je však vždy nutno hodnotit celkový kontext projevu (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. IV. ÚS 1511/13). V zásadě by se však soudci, jak konstatoval ve své judikatuře Ústavní soud, neměli stát strážci veřejné morálky. Osoby dotčené debatou o věcech veřejných (tzv. osoby veřejného zájmu) proto požívají ve vztahu ke kritice jejich činnosti zásadně nižší ochrany než osoby soukromé sféry. Měřítka posouzení rozsahu zveřejněných skutkových tvrzení a přiměřenosti hodnotících soudů jsou v případě těchto osob mnohem měkčí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 ve věci 30 Cdo 3770/2011 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 7. 2016 ve věci sp. zn. 30 Cdo 464/2016). Osoby veřejně činné musí počítat s tím, že jejich aktivity či projevy budou hodnoceny, a to i negativně. To však současně neznamená, že by byly povinny strpět kritiku vedenou nepřiměřenou expresivní formou zjevně překračující meze slušnosti (typicky použití vulgárních výrazů).

19. Jak bylo nastíněno shora, na žalobce bylo třeba pohlížet jako na osobu veřejně činnou, která musí snést vyšší míru kritiky než jiní, běžní občané a musí počítat s tím, že zejm. jeho profesní činnost může být předmětem veřejné kritiky. Stran klasifikace sporných výroků žalovaného odvolací soud ve shodě s okresním soudem dovodil, že tyto měly charakter hodnotícího soudu a částečně kritiky žalobce. Dle ustálené judikatury soudů hodnotící soudy nepodléhají důkazu pravdy. K tomu, aby hodnotový soud nevybočil z mezí ústavnosti, se obecně vyžaduje, aby měl určitý pravdivostní základ. V souzené věci, jak správně poukázal okresní soud, se hodnotové soudy žalovaného opíraly o určitý základ ve smyslu judikatury citované shora, existovalo rozhodnutí o odvolání žalobce z funkce [pracovní pozice], negativní služební hodnocení žalobce za rok [datum], žalobcem byla tajně pořízena nahrávka jeho schůzky s ministrem z [datum]. Žalovaný tak vycházel z veřejně dostupných podkladů, o jejichž správnosti neměl důvod pochybovat. Úkolem soudu v souzené věci přitom nebylo posuzovat otázku zákonnosti či správnosti odvolání žalobce z funkce generálního ředitele či jeho služebního hodnocení, ani hodnotit jeho pracovní výsledky či vztahy a poměry na úřadech práce a situaci, která na nich panovala v době, kdy byly vytýkané výroky žalovaným učiněny, jakož i další s tím související otázky, které žalobce v průběhu řízení vznášel. Předmětem řízení, resp. úkolem soudu bylo primárně posoudit citované veřejně prezentované výroky žalovaného vůči osobě žalobce pronesené v rámci televizního pořadu (a dále odkazované na webových stránkách a sociálních sítích) z hlediska tvrzené neoprávněnosti (protiprávnosti) takového zásahu do osobnostních práv žalobce. V dané věci je třeba zdůraznit, že uvedené výroky byly žalovaným proneseny v rámci veřejné televizní debaty zprostředkující reakce na aktuální politické dění, v zásadě bezprostředně po zveřejnění nahrávky z [datum], a týkaly se veřejné, profesní (nikoli soukromé) sféry žalobce (jeho veřejného působení jako [pracovní pozice]) jakožto osoby veřejně činné. Sám žalobce se přitom k daným otázkám souvisejícím s jeho odvoláním z funkce [pracovní pozice] do médií vyjadřoval (a činil tak kauzu předmětem veřejného mediálního zájmu, resp. do jisté míry sám podněcoval zájem médií o ni a svou osobu). Skutečnost, že žalobce popírá, že by nahrávku z [datum] (resp. její vystřiženou část) poskytl médiím, resp. že by „osobně inicioval předání nahrávky médiím“, není v souzené věci rozhodná. Odvolací soud uzavřel, že žalobci lze přičítat, že se předmětná nahrávka po jejím pořízení dostala do médií, neboť je nesporné, že žalobce nahrávku rozhovoru z [datum] tajně pořídil a následně (při nakládání s ní) umožnil její zpřístupnění médiím (ať již se tak stalo jakkoli, příp. i prostřednictvím třetích osob, kterým k nahrávce umožnil přístup, resp. jim nahrávku poskytl). Lze proto uzavřít, že žalobce tak svým jednáním přispěl k tomu, resp. umožnil, že se předmětná nahrávka stala předmětem veřejné diskuze, na níž se žalobce sám účastnil. Jak bylo rozvedeno shora, žalobce jako osoba veřejně činná musí snést vyšší míru kritiky než běžný občan s tím, že děje-li se tak v rámci politické diskuze, je třeba zvolit mírnější posuzování použitých výrazů, a to i jsou-li zvoleny výrazy expresivního znění či v určitých případech dokonce výrazy vulgární. Byť odvolací soud ve shodě s okresním soudem shledal výroky žalovaného, jimiž byl žalobce označen jako „podrazák“, „bezcharakterní člověk“ a „člověk, který opakovaně lže do médií“ za výroky expresivního znění, nelze v souzené věci s přihlédnutím ke okolnostem věci specifikovaným shora dospět k závěru, že by tvrzený zásah do osobnostních práv žalobce přesáhl přípustnou intenzitu takovou měrou, kterou již nelze tolerovat. Na hodnotící soudy, resp. kritiku žalobce v kontextu souzené věci, lze nahlížet jako na kritiku věcnou (opírající se o určitý věcný, pravdivostní základ, kdy – jak bylo vysvětleno shora – předmětem tohoto řízení není posuzovat otázku zákonnosti odvolání žalobce či hodnotit jeho pracovní výsledky, vztahy na úřadech práce či diskriminaci žalobce při ukončování jeho služebního poměru a postup ministra [jméno FO] a dalších žalobcem označených osob), konkrétní (opírající se o konkrétní objektivní skutečnosti a podložená určitým chováním žalobce projeveným navenek) a přiměřenou v rámci politické debaty z hlediska jejího obsahu, tak i formy její veřejné prezentace. V souzené věci nelze dovodit, že by primárním cílem výroků žalovaného bylo zneuctění osoby žalobce. Jinými slovy, hodnotící, kritické soudy žalovaného i s přihlédnutím k jejich obsahu a celkové formě jejich prezentace (byť zahrnovaly expresivní výrazy, avšak nikoli výrazy vulgární) odvolací soud shledal součástí ještě přiměřené diskuze o věcech veřejných, s čímž souvisí vyšší míra snášenlivosti kritiky žalobcem jako osoby veřejně činné a mírnější měřítka pro posouzení kritiky ve prospěch žalovaného, kdy současně primárním cílem kritiky nebylo hanobení či zneuctění žalobce. Odvolací soud dovodil, že hodnotící úsudek, resp. kritika žalovaného nevybočovala v souzené věci z mezí přípustnosti (oprávněnosti). Za situace, kdy nebyla naplněna podmínka existence neoprávněného (protiprávního) zásahu do osobnostních práv žalobce, nebylo třeba se dále zabývat otázkou přiznání a výše žalobcem tvrzené nemajetkové újmy.

20. Odvolací soud ve shodě se soudem okresním proto dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, a proto rozsudek okresního soudu jako věcně správný potvrdil (§ 219 o. s. ř.), když neshledal ani pochybení okresního soudu v rozhodnutí o nákladech řízení. Okresní soud správně dovodil, že žalobce je povinen nahradit náklady, které žalovaný účelně vynaložil na uplatnění svých práv, protože žalobce se svou žalobou neuspěl (§ 142 odst. 1 o. s. ř.). Odvolací soud neshledal rozhodnutí okresního soudu, který rozhodoval dle zásady úspěchu ve sporu, nesouladným s dobrými mravy, ani neshledal důvody pro postup dle ust. § 150 o. s. ř. V souzené věci se jednalo o sporné řízení, bylo zcela na zvážení žalobce, zda zahájí soudní řízení či nikoli a příp. ponese negativní důsledky v podobě neúspěchu ve sporu a povinnosti hradit náklady řízení úspěšné protistraně.

21. V odvolacím řízení byl žalobce neúspěšný, proto je povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady tohoto řízení (§ 142 odst. 1 o. s. ř., § 224 odst. 1 o. s. ř.). Náklady žalovaného za odvolací řízení tvoří odměna a náhrada nákladů jeho advokáta, a to odměna advokáta celkem 9 300 Kč za 3 úkony právní služby (sepis vyjádření k odvolání, sepis vyjádření k doplnění odvolání, účast na jednání odvolacího soudu) po 3 100 Kč dle § 7 bod 5., § 9 odst. 4 písm. a/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, dále paušální náhrada hotových výdajů advokáta za tři úkony právní služby 900 Kč (3 x 300 Kč) dle § 13 odst. 1, 3 advokátního tarifu a náhrada 21% DPH z odměny a náhrad (tj. 2 142 Kč). Celková výše nákladů žalobce za odvolací řízení činí 12 342 Kč. Náklady odvolacího řízení odvolací soud uložil žalobci nahradit žalovanému ve lhůtě tří dnů (§160 odst. 1 o. s. ř.) k rukám zástupce žalovaného (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).

Poučení