27 C 263/2023 - 231

Rubrum

Okresní soud v Karviné rozhodl samosoudcem JUDr. Romanem Hlaváčem ve věci žalobce: [Jméno žalobkyně], IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 12 767 261,40 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci částku 12 767 261,40 Kč spolu s úrokem z prodlení z částky 12 767 261,40 Kč ode dne 21. 2. 2023 do zaplacení, a to ve výši repo sazby stanovené Českou národní bankou pro poslední den kalendářního pololetí, které předchází kalendářnímu pololetí, v němž došlo k prodlení, zvýšené o osm procentních bodů, se zamítá.

II. Žalobce je povinen nahradit žalované na nákladech řízení částku 360 967,20 Kč k rukám právního zástupce žalované do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu dne 3. 11. 2023 domáhal se žalobce na žalované zaplacení částky 12 767 261,40 Kč s příslušenstvím. Svou žalobu odůvodnil tím, že dne 21. 1. 2011 byla mezi žalovanou, v postavení zhotovitele a žalobcem, v postavení objednatele, uzavřena smlouva o dílo s číselným označením [Anonymizováno], jejímž předmětem bylo zhotovení díla označeného ve smlouvě jako „Výstavba parkovacího domu [adresa]“ (dále též jen „Smlouva o dílo“). Ke smlouvě bylo postupně uzavřeno 7 dodatků. Přejímací řízení sjednaného díla bylo zahájeno 11. 1. 2013 a dílo bylo předáno žalobci 16. 1. 2013, o čemž byl sepsán téhož dne zápis o odevzdání a převzetí stavby. Stavba parkovacího domu je evidována pod čp. [Anonymizováno], jako součást pozemku parc. č. st. [Anonymizováno], v obci a katastrálním území [adresa], vše zapsáno v katastru nemovitostí vedeném [adresa] na LV č. [hodnota]. Cena díla bez DPH byla dle původního znění Smlouvy o dílo sjednána ve výši 83 135 620 Kč, přičemž následně byla její výše dodatky upravována. S ohledem na spory účastníků ohledně platnosti smlouvy o dílo a jejích dodatků nebylo mezi účastníky zcela zřejmé, jaká byla sjednaná cena díla. Dle tvrzení žalované (uváděném v soudním řízení viz níže), byla mezi stranami sjednána celková cena díla ve výši 86 084 833,35 Kč. Žalobce měl na cenu díla dle dodatku č. 7 Smlouvy o dílo postupně uhradit žalované částku 35 015 787,75 Kč bez DPH a následně měl hradit každý rok částku 12 767 261,40 Kč, přičemž uhradil takto uhradil první splátky. Dle smlouvy o dílo mělo být tak uhrazeno celkem 47 783 049,15 Kč. Dle kontroly účetní evidence žalobce však bylo zjištěno, že celkově byla žalované v souvislosti s výstavbou parkovacího domu uhrazena částka o 2 miliony korun vyšší, tedy částka ve výši 49 783 049,15 Kč, a to v následujících tranších: - Částka ve výši 504 000 Kč uhrazena dne 5. 5. 2011, - Částka ve výši 900 000 Kč uhrazena dne 27. 7. 2011, - Částka ve výši 4 062 198,90 Kč uhrazena dne 19. 10. 2011, - Částka ve výši 6 533 801,10 Kč uhrazena dne 28. 12. 2011, - Částka ve výši 2 867 644 Kč uhrazena dne 29. 2. 2012, - Částka ve výši 1 186 456 Kč uhrazena dne 24. 4. 2012, - Částka ve výši 5 576 872 Kč uhrazena dne 24. 4. 2012 - Částka ve výši 1 555 265 Kč uhrazena dne 28. 5. 2012. - Částka ve výši 245 000 Kč uhrazena dne 27. 12. 2012, - Částka ve výši 700 000 Kč uhrazena dne 1. 3. 2013, - Částka ve výši 117 289,35 Kč uhrazena dne 1. 3. 2013, - Částka ve výši 12 767 261,40 Kč uhrazena dne 6. 3. 2013, - Částka ve výši 12 767 261,40 Kč uhrazena dne 7. 11. 2014 (poznámka soudu – vrácení této částky je předmětem tohoto soudního řízení). Mezi účastníky panoval spor o platnost Smlouvy o dílo a jejích jednotlivých dodatků, když po změně ve vedení žalobce, dospělo žalobce k závěru, že Smlouvy o dílo je neplatná. Stavba parkovacího domu navíc vykazovala natolik závažné vady, že byla pro žalobce prakticky zcela nepoužitelná. Dodaný parkovací dům byl nefunkční, vadný, neodpovídající nabídkám žalovaného do výběrového řízení či uzavřené smlouvě o dílo. Žalovaná však trvala na úhradě neuhrazené části ceny díla ve výši 38 301 784,20 Kč (rozdíl mezi částkou 86 084 833,35 Kč dle dodatku č. 6 a částkou 47 783 049,15 Kč) žalobcem. Žalovaná proto jako žalobce podala žalobu o zaplacení, která byla projednávána Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. [spisová značka] (dále jen „Soudní řízení“). V případě, že by byla shledána Smlouva o dílo absolutně neplatnou, domáhala se žalovaná alternativně uložení uvedené povinnosti vůči žalobci z titulu bezdůvodného obohacení, přičemž měla za to, že hodnota zhotovené stavby odpovídá výši tvrzené ceny díla. V rámci Soudního řízení, byla jako předběžná otázka řešena platnost Smlouvy o dílo, když postupně soudy obou stupňů učinily jednoznačný právní závěr, že uzavřená Smlouva o dílo je absolutně neplatná. Z tohoto důvodu bylo předmětem rozhodování v uvedené věci rozhodování o vydání bezdůvodného obohacení, spočívající v rozdílu mezi reálnou hodnotou parkovacího domu a uhrazenou částí ceny díla. Soud prvního stupně ve svém prvním rozsudku č.j. [spisová značka] ze dne 6. 12. 2017 vyšel ze znaleckého posudku zpracovaného znaleckým ústavem [právnická osoba]., dle kterého byla cena dodaného díla 78 859 000 Kč. Odvolací soud svým rozsudkem ze dne 17. 10. 2018, č. j. [spisová značka], [spisová značka], rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soud prvního stupně k dalšímu řízení, přičemž ke znaleckému posudku, ze kterého soud prvního stupně vycházel uvedl: „[právnická osoba]. tedy obvyklou cenu nezjistil, ani nevysvětlil, že aplikace obvyklé ceny není možná, navíc metoda nákladové ceny byla použita bez potřebného znaleckého zkoumání a s výpočetními chybami, a nebylo respektováno soudem požadované datum 16. 1. 2013. Jeho znalecký posudek nesplňuje základní podmínky, které musí znalecký posudek, zejména je-li určen pro soudní řízení, splňovat, je chybný, netransparentní, nereprodukovatelný a pro daný účel nepoužitelný.“ Soud prvního stupně následně rozhodl rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č.j. [spisová značka], o povinnosti žalobce zaplatit žalované peněžitý ekvivalent odpovídající výši bezdůvodného obohacení zjištěné znaleckým posudkem Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavu znalectví a oceňování, dle které byla hodnota dodaného díla 82 000 000 Kč. Žalobce jako žalovaný se i proti tomuto rozhodnutí odvolal. V průběhu odvolacího řízení byl dne 27. 10. 2021 zpracován znalecký posudek Národohospodářskou fakultou Vysoké školy ekonomické (dále jen „NF VŠE“). Dle tohoto znaleckého posudku byla zjištěna hodnota dodaného díla 34 453 000 Kč. Odvolací soud ve věci rozhodl rozsudkem ze dne 9. 3. 2022, č.j. [spisová značka], tak, že se přiklonil ke znaleckému ústavu NF VŠE s odůvodněním (bod 141 rozhodnutí), že „znalecký posudek znaleckého ústavu NF VŠE shledal jasným, srozumitelným, logickým a přesvědčivým, včetně vysvětlení důvodů metod použitých v tomto konkrétním, zcela specifickém, případě.“ Následně bylo rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumáno Nejvyšším soudem ČR, který ve svém usnesení ze dne 29. 8. 2022, č.j. [spisová značka], který se ztotožnil se závěry odvolacího soudu, přičemž uvedl, že „Nelze tedy dovodit, že by se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při řešení otázky stanovení výše bezdůvodného obohacení za situace neplatnosti smlouvy o dílo, jestliže v dané stanovení výše bezdůvodného obohacení za situace neplatnosti smlouvy o dílo, jestliže v dané věci bylo zjištěno, že nemohly být použity obvyklé metody oceňování, zejména metoda srovnávací, resp. cena obvyklá v místě a čase, a výše bezdůvodného obohacení byla odvolacím soudem stanovena s přihlédnutím k výše citované judikatuře Nejvyššího soudu, která akcentuje, že peněžitá náhrada za bezdůvodné obohacení musí odpovídat skutečnému majetkovému prospěchu objednatele z poskytnutého plnění a je třeba vycházet ze zjištění ohledně využitelnosti provedeného díla pro objednatele.“ Otázka hodnoty dodaného díla tak byla zjištěna až ze znaleckého posudku zpracovaného NF VŠE, resp. s ohledem na rozdílné závěry znaleckých posudků byla najisto postavena až rozhodnutím odvolacího soudu ČR, dle kterého hodnota dodaného díla je maximálně částka ve výši 34 453 000 Kč (bod 144 rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2022). Jelikož žalobce uhradil ve prospěch žalované za stavbu parkovacího domu finanční plnění v celkové výši 49.783.049,15 Kč, přestože reálná hodnota dodaného díla byla maximálně ve výši 34.453.000,- Kč, obohatila se žalovaná, a to bez právního důvodu, na úkor žalobce o částku 15.330.049,15 Kč, představující rozdíl mezi úhradou žalobce ve prospěch žalované v souvislosti s výstavbou parkovacího domu a reálnou hodnotou parkovacího domu převzatého žalobcem od žalované. Žalobce proto vyzval žalovanou předžalobní výzvou ze dne 13. 2. 2023 k úhradě bezdůvodného obohacení ve výši 15.330.049,15 Kč do 7 dnů s tím, že nedojde-li k úhradě bezdůvodného obohacení, nezbude žalobci, než své nároky uplatnit u příslušného soudu. Žalovaný prostřednictvím svého právního zástupce nárok žalobce odmítl mimo jiné s tím, že bude uplatňovat námitku promlčení. Žalobce však uvádí, že se o důvodu a výši svého nároku na bezdůvodné obohacení s dostatečnou určitostí dověděl až dnem vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, sp. zn. [spisová značka]. Žalobce i s ohledem na uvedenou námitku žalovaného využívá dispozičního práva se svým nárokem a uplatňuje touto žalobou částku ve výši 12 767 261,40 Kč s úrokem z prodlení jdoucím od marného uplynutí lhůty stanovené předžalobní výzvou. Žalobce posléze mj. doplnil a upřesnil, že jak bylo tvrzeno již v žalobě, dílo dodané na základě neplatné Smlouvy o dílo, tj. stavba parkovacího domu, bohužel vykazovalo natolik závažné vady, že bylo pro žalobce prakticky zcela nepoužitelné. Dodaný parkovací dům byl nefunkční, vadný, neodpovídající nabídkám žalované do výběrového řízení či uzavřené Smlouvě o dílo. Vady díla byly zjišťovány v předchozím soudním řízení vedeném mezi účastníky a pro případ, že by žalovaná vady díla sporovala, navrhuje žalobce provést dokazování spisem Okresního soudu v Kladně sp. zn. [spisová značka]. Fakticky však tehdy bylo pro žalobce podstatné, že nastala situace, že na jeho pozemku stojí nepoužitelný parkovací dům, který jeho občané nechtějí používat a žalobce musel tuto situaci řešit. Jednou z hlavních vad dodaného díla (automatického parkovacího domu) bylo překročení nabídnutých a smluvně sjednaných časů zaparkování a vyparkování vozidel o 250 % až 800 %. Dodaný parkovací dům s takovými parametry byl pro zamýšlený účel krátkodobého parkovaní v centru města zcela nepoužitelný a občané žalobce jej jednoduše neužívali. Žalovaná však v rámci své obchodní strategie tvrdila, že tyto prodloužené odbavovací časy jsou vyhovující i pro požadované krátkodobé parkování v centru, resp. že chyba je jen ve špatné prezentaci parkovacího domu ze strany žalobce a že se jej naučí občané užívat. Žalobce proto přistoupil na návrh žalované a dne 31. 10. 2014 došlo k uzavření tzv. Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu (dále jen „Mezitimní dohoda“). Jak vyplývá z textace Mezitimní dohody, účastníci si byli vědomi rizika neplatnosti smlouvy a sjednali proto předmětnou dohodu, která obsahovala celou řadu práv a povinností obou účastníků s tím, že nejpozději do 31. 10. 2015, tedy do 1 roku od uzavření Mezitimní dohody, dojde k uzavření dohody o narovnání, která by řešila jednak skutečnost, že Smlouva o dílo je neplatná, jednak skutečnost, že bylo dodáno zcela odlišné dílo. Dle čl. III. odst. 1 Mezitimní dohody bylo účelem Mezitimní dohody umožnit žalované realizaci úprav technologické části parkovacího domu dle podmínek sjednaných v Mezitimní dohodě a upravit práva a povinnosti stran do doby uzavření dohody o narovnání. Smysl a vzájemná výhodnost této Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu měly spočívat v tom, že žalovaná na dobu určitou (10 měsíců) převezme provozování automatického parkovacího domu (dále jen APD) a v této lhůtě prokáže, že APD při vhodné prezentaci je schopen plnit svoji předpokládanou funkci – pro krátkodobé parkování v centru, a to i s delšími odbavovacími časy a současně provede nutné úpravy technologické části, aby se parkovací dům svými výkony alespoň přiblížil hodnotám nabízeným žalovanou ve výběrovém řízení. Žalovaná uzavření Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu podmiňovala tím, aby žalobce zaplatil částku ve výši 12.767.261,40 Kč (srov. ust. čl. VII. odst.

3. Mezitimní dohody). Žalobce v rámci své dobré vůle a snahy o nápravu nešťastné situace vzniklé dodání zcela nevyhovujícího díla na tuto podmínku přistoupil a zaplatil žalované jí požadovaných 12.767.261,40 Kč jako zálohu na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého dodáním díla na základě absolutně neplatné Smlouvy o dílo. Žalobce předpokládal, že po technické úpravě sjednané v Mezitimní dohodě se dílo ocení a mezi stranami se sjedná nová cena a dosud provedené platby se na ní započtou. Strany si konkrétně sjednaly v čl. II. odst. 5 Mezitimní dohody „Smluvní strany jsou si vědomy, že technické parametry Parkovacího domu (tj. časy zaparkovaní a vyparkování vozidel) uvedené v čl. V odst 1 této Dohody se podstatným způsobem odlišují od původních technických parametrů Parkovacího domu zaručených společností [Anonymizováno] ve výběrovém řízení. Smluvní strany se zavazují tuto změnu technických parametrů (snížení parametrů) zohlednit v rámci Dohody o narovnání, a to přiměřeným snížením částky představující celkové finanční plnění za výstavbu Parkovacího domu.“ Očekávaný efekt se však nedostavil, resp. dodaný parkovací dům po uplynutí deseti měsíčního pachtu dosahoval téměř stejných výsledků, jako před uzavřením Mezitímní dohody. S ohledem na skutečnost, že žalovaná nesplnila své povinnosti ani z Mezitimní dohody, tak k žádné dohodě o narovnání mezi účastníky nedošlo a celá věc skončila o mnohaletého sporu, kde žalovaná z pozice žalobkyně požadovala doplatit zbylou část ceny díla, resp. doplatit bezdůvodné obohacení údajně vzniklé na straně žalobce za dodání parkovacího domu. Z uvedeného je zřejmé, že žalobce v dané chvíli již nehradil splátku ceny díla dle Smlouvy o dílo, neboť ta byla absolutně neplatná a žalobce jako obec na takovou smlouvu plnit nemohl. Žalobce dle čl. VI. odst. 2 Mezitimní dohody hradil částku ve výši 12,767.261,40 Kč jako částku „představující další část finančního plněni za výstavbu Parkovacího domu“, která měla být účastníky dle Mezitimní dohody vyrovnána v rámci dohody o narovnání, neboť žalobce dodal dílo neznámé hodnoty bez platné smlouvy a tuto skutečnost bylo třeba mezi účastníky vyřešit. Žalobce v této souvislosti poukazuje na to, že dle Smlouvy o dílo byla splátka ceny díla splatná v roce 2014 splatná ke dni 31. 3. 2014. Žalobce však s ohledem na nemožnost hradit čehokoliv na absolutně neplatnou smlouvu rozhodl o tom, že další splátky ceny díla hrazena nebude a do splatnosti uvedené ve Smlouvě o dílo (resp. v jejím dodatku č. 7) neuhradil ničeho. Žalobce uhradil částka ve výši 12 767 261,40 Kč až dne 7. 11. 2014, a to v návaznosti na uzavření Mezitimní dohody dne 31. 10. 2014 a v ní sjednanou povinnost uhradit tuto částku do deseti dnů ode dne předání parkovacího domu žalované do užívání a požívání dle Mezitimní dohody. Žalobce shrnuje následující závěry podstatné pro posouzení právní úpravy, dle které by měla být posuzována žalovanou uplatněná námitka promlčení: A/ Právní argumentace žalované je nesprávná a judikatura týkající se odstoupení od platně uzavřené smlouvy, na kterou žalovaná odkazuje, není na danou věc přiléhavá. Žalobce je přesvědčen, že z absolutně neplatné Smlouvy o dílo nikdy nevznikla stranám žádná práva a povinnosti. Dle žalobce proto bez ohledu na další skutkové okolnosti není možné aplikovat právní úpravu obchodního zákoníku účinnou v době uzavření absolutně neplatné smlouvy, ale je nutné aplikovat právní úpravu účinnou v době poskytnutí předmětné platby ve výši 12 767 261,40 Kč. B/ Žalobce navíc poskytl toto plnění ve výši 12 767 261,40 Kč na základě Mezitimní dohody se zřízením práva pachtu uzavřené mezi účastníky dne 31. 10. 2014, nikoliv na základě Smlouvy o dílo. V této Mezitimní dohodě je jasně konstatována spornost platnosti Smlouvy o dílo a částka ve výši 12 767 261,40 Kč je dle předmětných ustanovení této Mezitimní dohody hrazena jako částka představující další část finančního plněni za výstavbu Parkovacího domu, nikoliv jako splátka ceny díla dle Smlouvy o dílo. S ohledem na neplatnost Smlouvy o dílo se strany v Mezitimní dohodě jasně zavázaly uzavřít dohodu o narovnání, vzhledem k nenaplnění podmínek ze strany žalované k tomu však nikdy nedošlo. Žalobce již v té době byl přesvědčen o absolutní neplatnosti Smlouvy o dílo a dle předchozích rozhodnutí zastupitelstva žalobce nemohly být hrazeny další splátky ceny díla dle Smlouvy o dílo. Platba ve výši 12 767 261,40 Kč tak nebyla hrazena na základě absolutně neplatné Smlouvy o dílo, ale na základě Mezitimní dohody jako další platba za výstavbu parkovacího domu, jehož hodnota byla v danou chvíli pro oba účastníky neznámá a měla být v budoucnu vypořádána.

2. Žalovaná uvedla, že nárok uplatněný v žalobě neuznává, a to ani z části. Mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem byla skutečně dne 21. 1. 2011 uzavřena smlouva o dílo, avšak s číselným označením 231/2010/OSM, jejímž předmětem bylo zhotovení díla označeného jako „Výstavba parkovacího domu [adresa]“. Ke smlouvě o dílo uzavřeli účastníci následně sedm dodatků, a to 21. 1. 2011, 2. 3. 2011, 4. 4. 2012, 29. 6.2012, 25. 10. 2012, 20. 12. 2012 a 24. 5. 2013. Konečná cena díla byla sjednána dodatkem č. 7 ke smlouvě o dílo, a to na částku 85,523.833,35 Kč. Zhotovené dílo bylo žalobci skutečně předáno předávacím protokolem ke dni 16.1.2013, a jelikož se jednalo o nemovitost, tak stavba byla následně zapsána do katastru nemovitostí. Žalobce zaplatil žalované na cenu díla celkem částku 49,783.049,15 Kč tak, jak uvádí v žalobě, avšak data uhrazení jednotlivých částek tak, jak je uvedeno v bodě 7. žaloby, neodpovídají skutečnosti, správně byly jednotlivé částky uhrazeny, tj. připsány na účet žalované, takto: a) 504.000,- Kč 6.5.2011 b) 900.000,- Kč 28.7.2011 c) 4,062.198,90 Kč 20.10.2011 d) 6,533.801,10 Kč 29.12.2011 e) 2,867.644,- Kč 1.3.2012 f) 1,186.456,- Kč 25.4.2012 g) 5,576.872,- Kč 25.4.2012 h) 1,555.265,- Kč 29.5.2012 i) 245.000,- Kč 28.12.2012 j) 700.000,- Kč 4.3.2013 k) 117.289,35 Kč 4.3.2013 l) 12,767.261,40 Kč 7.3.2013 m) 12,767.261,40 Kč 7.11.2014 Jelikož po poslední platbě přestal žalobce žalované platit další splátky dohodnuté v dodatku č. 7 ke smlouvě o dílo a otevřeně začal namítat, že smlouva o dílo je neplatná, neboť její text neschválilo zastupitelstvo žalobce, tak žalované nezbyla jiná možnost než podat proti žalobci 18.12.2015 k Okresnímu soudu v Kladně žalobu, ve které se nejprve domáhal zaplacení splátky na cenu díla, která byla po splatnosti ve výši 12,767.261,40 Kč s příslušenstvím, a pro případ, že by smlouva o dílo byla soudem shledána neplatnou, tak se in eventum domáhal zaplacení částky 37,740.784,20 Kč z titulu bezdůvodného obohacení. Poté, kdy uplynula splatnost i zbývajících splátek, tak žalovaná ([právnická osoba]) 4.4.2017 rozšířila žalobu tak, že se primárním petitem domáhala zaplacení částky 37,740.784,20 Kč z titulu smlouvy o dílo a téže částky sekundárním petitem z titulu bezdůvodného obohacení. Věc byla vedena před Okresním soudem v Kladně pod sp. zn. [spisová značka]. K prokázání výše bezdůvodného obohacení předložila žalovaná ([právnická osoba]) okresnímu soudu jako důkaz znalecký posudek č. [hodnota] vyhotovený [tituly před jménem] [jméno FO] 4.12.2015, podle kterého činila cena zhotovené stavby ke dni 16.1.2013 částku 89.447.320,- Kč. Okresní soud v Kladně sám ustanovil ke stanovení ceny díla znalce, a to [právnická osoba]., který vyhotovil znalecký posudek č. 2164/2017 ze dne 29.4.2017, podle kterého stanovil obecnou cenu „Parkovacího domu [adresa]“ ke dni 16.1.2013 na částku 78,659.000,- Kč. Okresní soud po provedeném dokazování vynesl dne 6.12.2017 rozsudek pod č.j. [spisová značka], kterým zavázal žalobce ([právnická osoba]) zaplatit žalovanému ([právnická osoba]) částku 30,875.950,85 Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že smlouva o dílo z 21.1.2011 je neplatná a nárok přiznal z titulu bezdůvodného obohacení s výslovným odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu, a to sp. zn. 26 Odo 1790/2006, podle kterého v případě zhotovení díla na základě neplatné smlouvy o dílo je objednatel povinen vydat zhotoviteli bezdůvodné obohacení v podobě peněžité náhrady, jejíž výše odpovídá nejnižším nákladům, které by objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění, s přihlédnutím k případným vadám poskytnutého plnění, které mají za následek snížení skutečného majetkového prospěchu objednatele. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházel ze znaleckého posudku [právnická osoba]. Proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. [spisová značka] podal žalobce ([právnická osoba]) odvolání a Krajský soud v Praze zrušil rozsudek soudu prvního stupně usnesením ze dne 17.10.2018, č.j. [spisová značka], [spisová značka] a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud ve zrušujícím usnesení nevznesl žádné výhrady k judikatuře Nejvyššího soudu, ze které vycházel soud prvního stupně při způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení a sám žádnou judikaturu včetně právní věty, podle které má okresní soud postupovat, neuvedl. S ohledem na výhrady odvolacího soudu ke znaleckému posudku [právnická osoba]. ustanovil Okresní soud v Kladně dalšího znalce, a to Vysokou školu technickou a ekonomickou v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování, která vyhotovila znalecký posudek č. [Anonymizováno] dne 14.4.2020. Podle tohoto znaleckého posudku činila obvyklá cena předmětného parkovacího domu ke dni 16.1.2013 částku 82,000.000,- Kč. Okresní soud poté vynesl dne 21.6.2021 rozsudek pod č.j. [spisová značka], kterým žalobci ([právnická osoba]) uložil povinnost zaplatit žalované ([právnická osoba]) částku 34.216.950,85 Kč s příslušenstvím, a to opět z titulu bezdůvodného obohacení se stejným způsobem stanovení jeho výše, přičemž jeho výši odůvodnil znaleckým posudkem Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústavem znalectví a oceňování. Žalobce ([právnická osoba]) proti rozsudku Okresního soudu v Kladně č.j. [spisová značka] opět podal odvolání, přičemž současně s odvoláním předložil odvolacímu soudu zcela nový znalecký posudek vyhotovený Vysokou školou ekonomickou v Praze – Národohospodářská fakulta, č. [Anonymizováno] vyhotoveným dne 27.10.2021. Tento znalecký posudek se narozdíl od znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích zabýval výhradně ekonomickou užitkovostí předmětného parkovacího domu a nikoliv náklady, které by musel obohacený vynaložit na zhotovení srovnatelného díla, a podle jeho závěru představuje reálná hodnota předmětného parkovacího domu ke dni 16.1.2013 částku ve výši 34,453.000,- Kč. U prvního jednání před odvolacím soudem odvolací soud při podání zprávy o dosavadním průběhu řízení poprvé v tomto řízení účastníkům naznačil, že nebude vycházet z judikatury, podle které odpovídá výše peněžité náhrady, kterou má zaplatit objednatel z neplatné smlouvy, z nákladů, které by objednatel v daném místě a čase musel vynaložit na dosažení stejného plnění, aniž však výslovně uvedl do protokolu, z jakého právního názoru bude v otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení vycházet. Jelikož podle žalované ([právnická osoba]) je způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení otázkou právní a nikoliv otázkou znaleckou a soud u tohoto jednání poprvé naznačil, že věc bude po právní stránce posuzovat jinak, než jak doposud činil okresní soud a jaký byl i právní názor žalované ([právnická osoba]), tak svým podáním z 28.2.2022 žalovaná ([právnická osoba]) vyzvala odvolací soud, aby žalovanou ([právnická osoba]) poučil a vyzval k doplnění skutkových tvrzení podle § 118a odst. 2 o.s.ř. Odvolací soud však nic takového neučinil, a proto žalovaná ([právnická osoba]) u dalšího jednání před odvolacím soudem dne 9.3.2022 navrhla nové důkazy a uvedla nové skutečnosti ke zpochybnění výchozích skutečností, ze kterých vycházel znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta č. [Anonymizováno]. Odvolací soud návrhy žalované ([právnická osoba]) na doplnění dokazování bez odůvodnění zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací ihned po ukončení odvolacího jednání vynesl rozsudek pod č.j. [spisová značka], ve kterém žalobu žalované ([právnická osoba]) v celém rozsahu zamítl. Své rozhodnutí odůvodnil zcela odkazem na znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta č. [Anonymizováno] a zamítnutí návrhů žalované ([právnická osoba]) na doplnění dokazování směřující ke zpochybnění znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta č. [Anonymizováno] odůvodnil tak, že se jedná o nepřípustné novoty (zejména bod 105. a 104.). Žalovaná k tomu připomíná, že rozsudek soudu prvního stupně byl vynesen 21.6.2021 a znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta č. [Anonymizováno] byl vyhotoven 27.10.2021. Žalovaná ([právnická osoba]) stěží mohla před vynesením rozsudku soudu prvního stupně 21.6.2021 uvádět tvrzení a navrhovat důkazy vztahující se k novému právnímu hodnocení a novému znaleckému posudku, který byl vyhotoven teprve 27.10.2021. Žalovaná podala proti rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [spisová značka] dovolání, kde mimo jiné namítala, že jí soud odmítl provést důkazy navržené v průběhu odvolacího řízení ke znaleckému posudku, který byl předložen až v rámci odvolacího řízení. Dovolací soud k těmto námitkám v usnesení, kterým dovolání dne 29.8.2022 odmítl pod č.j. [spisová značka], uvedl, že: „Nejvyšší soud již dříve judikoval, že námitky dovolatele ke konkrétnímu procesnímu postupu soudu, tj. do vad řízení, neodpovídají kritériím stanoveným v § 237 o.s.ř. (vzhledem k § 241a odst. 1 o.s.ř. nejsou ani způsobilým dovolacím důvodem); přípustnost dovolání tudíž založit nemohou, i kdyby se soud vytýkaných procesních pochybení dopustil.“. Dovolací soud jinými slovy řekl, že nelze v dovolacím řízení napravit žádné procesní a zjevně i zlovolné pochybení odvolacího soudu. Žalovaná neuznává nárok uplatněný žalobou, neboť bezdůvodné obohacení, které vzniklo žalobci v souvislosti s výstavbou parkovacího domu, je vyšší, než jak stanovil znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta č. [anonymizováno]. Podle § 135 o.s.ř. platí, že předchozí rozhodnutí soudu o věci (tedy výrok tohoto rozhodnutí) je v následném řízení závazné i pro soud v tomto následném řízení. To však neplatí pro posouzení předběžných otázek, jejichž posouzení není závazné při rozhodování v následném řízení. Následně rozhodující soud se však musí vypořádat s tím, proč z dříve přijatých závěrů o stejné předběžné otázce nevycházel. Soud rozhodující v této věci není proto vázán právním názorem Krajského soudu v Praze, a to zejména v otázce způsobu stanovení výše bezdůvodného obohacení, a stejně tak otázce jeho výše. I přes výše uvedené žalovaná současně vznáší vůči nároku uplatněnému žalobou námitku promlčení, a jelikož by se soud měl z důvodu prevalence procesní ekonomie soudního řízení nejprve zabývat touto námitkou, tak argumentaci k ní žalovaná řadí v rámci své obrany přednostně před argumentací vycházející z obrany uvedené pod bodem 11. tohoto vyjádření. Smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky 21.1.2011 byla uzavřena podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. – obchodní zákoník. Navíc podle § 261 odst. [právnická osoba] zákoníku se třetí částí tohoto zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, a to i v případě promlčení, vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl1, resp. plněním z neplatného právního úkonu2. V obchodních závazkových vztazích je vyloučeno použití ustanovení občanského zákoníku o promlčení. Rovněž v předcházejícím řízení oba účastníci vystupovali tak, že jejich vztah je podřízen obchodnímu zákoníku (výjimkou je bezdůvodné obohacení, které obchodní zákoník neupravuje), a oba soudy, tj. jak soud prvního stupně, tak soud odvolací, toto akceptovaly, viz např. bod 125 odůvodnění rozsudku Krajského soudu v Praze č.j. [spisová značka]. Shrnuji k tomu, že promlčení bezdůvodného obohacení vzniklého mezi účastníky plněním z neplatné smlouvy o dílo se řídí právní úpravou obchodního zákoníku. Žalobce požaduje žalobou zaplacení částky 12,767.261,40 Kč, aniž uvádí, o kterých 12,767.261,40 z částek uvedených v bodě 7. pod písm. l), resp. m), žaloby se jedná. Dále uvádí, že: „se o důvodu a výši svého nároku na bezdůvodné obohacení s dostatečnou určitostí dověděl až dnem vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9.3.2022 sp. zn. [spisová značka].“. Z použité slovní formulace „dověděl se“ dovozuji, že podle žalobce má promlčecí lhůta, která má být v této věci aplikována, charakter lhůty subjektivní. K tomu uvádím, že pro promlčení bezdůvodného obohacení není v obchodním zákoníku stanovena subjektivní promlčecí doba. Podle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku počne promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Shrnuji k tomu, že promlčecí doba, jejíž počátek je stanoven v § 394 odst. 2 obchodního zákoníku, je lhůtou objektivní. Podle § 397 obchodního zákoníku činí základní promlčecí doba čtyři roky. S ohledem na výše uvedené a vznesenou námitku promlčení jsou promlčeny obě pohledávky vymezené částkou 12,767.261,40 Kč, tj. jak pohledávka uvedená v bodě 7. žaloby pod písm. l), zde došlo k promlčení uplynutím dne 7.3.2017, tak pohledávka uvedená v bodě 7. žaloby pod písm. m), zde došlo k promlčení uplynutím dne 7.11.2018. Pro úplnost žalovaná doplňuje, že bez ohledu na veškerá jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Pro její počátek a charakter platí totéž, co uváděla výše. Vyčíslení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku není rozhodné pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby v případě, že se tato uplatní. Navíc je obecně známo, že v případech, kdy právní úprava upravuje vedle sebe jak subjektivní lhůtu, tak objektivní lhůtu, tak pokud marně uplynula alespoň jedna z uvedených promlčecích dob a druhou stranou je vznesena námitka promlčení, tak nelze oprávněnému právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení přiznat. Představa žalovaného, že počátek běhu subjektivní promlčecí doby, která navíc v tomto vztahu neplatí, může nastat kdykoliv bez omezení, je mylná. Opačný výklad by znamenal nemožnost uplatnění objektivní promlčecí lhůty. Závěrem k námitce promlčení shrnuje, že nárok žalobce uplatněný žalobou je celý promlčen, žalovaná uplatnila námitku promlčení a soud nemá jinou možnost než žalobu z tohoto důvodu zamítnout. Námitka k výši bezdůvodného obohacení I přes vznesenou námitku promlčení žalovaná stručně uvede svou argumentaci k neexistenci nároku žalobce na bezdůvodné obohacení uplatněného žalobou. Jak žalovaný uváděl již výše, tak soud v tomto řízení není vázán způsobem stanovení výše bezdůvodného obohacení a není tudíž vázán v prejudiciálních otázkách rozsudkem Krajského soudu v Praze č.j. 21 Co 213/2021-1477. Krajský soud v Praze v dřívějším řízení neumožnil žalované ([právnická osoba]) uvádět nové skutečnosti a nové důkazy směřující k nesprávnosti znaleckého posudku, který byl vypracován až v průběhu odvolacího řízení, a to navíc za situace, kdy způsob stanovení výše bezdůvodného obohacení, který si zvolila Vysoká škola ekonomická v Praze – Národohospodářská fakulta, byl zcela odlišný od způsobu, který soud prvního stupně zvolil při řešení předběžné otázky, jakým způsobem stanovit výši bezdůvodného obohacení. Žalované však nic nebrání v tom, aby v tomto řízení tyto skutečnosti a důkazy k jejich prokázání navrhovala a soud by je měl provést. Přístup Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářská fakulta je nekomplexní, a to vedlo znalce k chybným závěrům a hodnocení projektu. Při reálném vyhodnocení tržního potenciálu projektu by zjistil, že při nastavené cenové politice (výši parkovného pod tržní úrovní pro daný typ parkování), i bez zohlednění vad díla, by NPV projektu bylo záporné, a přesto jsou obdobné projekty obcemi realizovány, což prokazuje v terminologii znalce, že existují relevantní mimoekonomické důvody, respektive důvody hodné zvláštního zřetele pro realizaci projektu s tímto zaměřením. Obecně je možné tyto důvody zahrnout zejména pod následující oblasti: i) Regulace dopravy ve městě či městské části (dnes každý laik ví, že je obecnou strategií vytlačování automobilové dopravy z center měst, vytváření zón se zákazem vjezdu a parkování a rozšiřování pěších a klidových zón). ii) Zlepšení dopravní obslužnosti v důsledku omezení koncentrace parkujících vozidel zejména pro vozidla ZZS, požárníky, policii, MHD atd. iii) Preventivní opatření pro snížení kriminality, jelikož volně parkující vozidla na ulicích představují koncentrovaný cíl. iv) Ekologické cíle. Posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty na straně 16 pod bodem 4.2.1.2.2. uvádí, že rozsáhlá část znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích označená jako „Monitoring situace s parkováním“ je zpracována podrobně a kvalitně, nicméně pro samotné ocenění, cituji: „nemá bohužel valný smysl“. Ptám se v této souvislosti, proč znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty akcentující výnosovou metodu ocenění mlčky přechází zjištění znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, ve kterém se na straně 37. uvádí, že ve městech s počtem obyvatel 0 – 44 tisíc ([adresa] má 16.000 obyvatel) není provozován žádný parkovací dům ke komerčním účelům, a to pravděpodobně proto, že v menších městech je poptávka po parkování v parkovacích domech nižší, a tedy výnosový potenciál provozování parkovacího domu je pro vlastníky (provozovatele takovýchto parkovacích domů) nižší? Jedná se o jeden z mnoha příkladů, kdy znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty zcela ignoruje zjištění znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, která se mu nehodí, a pomíjí zcela zásadní mimoekonomické přínosy parkovacího domu v budoucnu v centru města. Znalecký posudek Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty rovněž nezohledňuje skutečnost, že žalobce předtím, než rozhodl o výstavbě parkovacího domu, vypsal výběrové řízení a uzavřel smlouvu o dílo, si nezpracoval ani nenechal vyhotovit žádnou odbornou ekonomickou analýzu o předpokládané finanční ekonomické návratnosti parkovacího domu. K tomu odkazuji na stranu 47 a 48 znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích. Záporné dopady odvozené výhradně na finančních měřítcích hodnocení při neúplném až nedbalém přístupu žalobce k provozování investice tohoto typu (dopravní infrastruktury) nelze přenášet na zhotovitele díla, tj. žalovanou. Mnohé závěry znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty působí nekompetentně, např. v rámci ocenění u výnosových metod se hovoří o metodě kapitalizovaných čistých výnosů a metodě DCF, které se používají zejména při ocenění podniku či jeho části. Následně se autor rozhoduje pro metodu kapitalizovaných čistých výnosů, kterou upravuje. Úprava spočívá v tom, že čistě odnímatelné výnosy po diskontování označuje jako DCF – Diskontované cash flow viz tabulka č. 11 na straně 40. Čisté výnosy tak ztotožňuje s čistými odnímatelnými příjmy. Následně odečítá uhrazené částky žalobcem. Použitá metoda založená na cash flow se v literatuře popisuje jako model hodnocení návratnosti projektu na bázi čisté současné hodnoty (zkráceně ČSH nebo v praxi se častěji používá pod označením NPV z anglického net present value). Znalec tak nesprávně pojmenovává metodu, kterou sám při ocenění použil. Model NPV není navíc vhodný pro dlouhodobé projekty, neboť je velmi citlivý na případné změny v dosazovaných proměnných, jejichž menší úpravou se zásadně mění celková vypočtená hodnota. Ostatní zjednodušení, která omezují vypovídací hodnotu znaleckého posudku[Anonymizováno]Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty jsou: i) Ocenění bylo provedeno k datu 16. 1. 2013, přičemž diskontní sazba je odvozena na základě dat z finančního trhu roku 2020 viz. obrázek č. 1 na straně 39 znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty. Jedinou správnou možností je využití dat roku 2013. ii) Výnosy vycházejí z dat k roku 2009 bez přepočtu k datu ocenění, náklady byly použity z roku 2018 s přepočtem na úroveň roku 2013 a nebyly přepočteny na stejné období. Z hlediska dosazovaných proměnných z oblasti výnosů, nákladů a diskontní sazby je výpočet v posudku nekonzistentní. iii) Při odvození daňového základu používá účetní odpisy místo daňových. Celý postup Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty je tak chybný a nekonzistentní. Používání dat z různých období sebou vždy nese vysoké riziko zkreslení i za předpokladu, že znalec dodrží postup a pokusí se převést údaje na stejnou časovou úroveň. Pokud se k tomu přidá chybně aplikovaná metodika, tak zmíněná pochybení a nedostatky jsou tak závažná, že degradují jakoukoli vypovídací schopnost výsledků znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty. K argumentaci uvedené výše pod body 20. – 25. tohoto vyjádření navrhuje žalovaná provedení následujících důkazů: Důkaz: DL 31 - Zpráva EIA k prokázání tvrzení o mimoekonomických vlivech, které [právnická osoba] vedly ke zbudování parkovacího domu DL 32 - Strategický plán [právnická osoba] k prokázání skutečností uvedených v rámci návrhu DL 31 DL 33 - Revitalizační plán [právnická osoba] z roku 2007 DL 34 - Nová koncepce parkování [právnická osoba] DL 35 - Revizní znalecký posudek ke znaleckému posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty zohledňující výše uvedené důkazy DL 22 - Znalecký posudek Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování č. 275/10/2020 Žalovaná má za to, že tvrzeními a důkazy navrženými výše prokáže nesprávné výchozí skutečnosti, jakož i použitou metodu znaleckého posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty a jeho nepoužitelnost pro stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo žalobci z titulu plnění z neplatné smlouvy o dílo a v takovém případě nic nebrání, aby soud vycházel ze znaleckého posudku Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování.

3. Soud provedl důkaz sdělením podstatného obsahu listin, a to podstatného obsahu spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. [spisová značka], zejm.: smlouva o dílo ze dne 21. 1. 2011 včetně 7 dodatků na č.l. 67 – 126 spisu, Mezitímní dohoda se zřízením práva pachtu ze dne 31. 10. 2014 na č.l. 129 – 137, rozsudek OS Kladno ze dne 6. 12. 2017, č.j. [spisová značka] , usnesení KS Praha ze dne 17. 10. 2018, č. j. [spisová značka], [spisová značka], rozsudek OS Kladno ze dne 21. 6. 2021, č.j. [spisová značka], protokol před KS Praha ze dne 12. 1. 2022 č.l. 1405 – 14 a ze dne 9. 3. 2022 na č.l. 1445 – 1147, rozsudek KS Praha ze dne 9. 3. 2022, č.j. [spisová značka], usnesení NS ČR ze dne 29. 8. 2022, č.j. [spisová značka], znalecké posudky znalců a znaleckých společností [právnická osoba] č. [hodnota] z 4. 11. 2015 na č.l. 155 – 167, [právnická osoba]. č. [Anonymizováno] ze dne 29. 4. 2017 na č.l. 283 – 314 (cena na č.l. 295), Vysoké školy technické a ekonomické v Českých Budějovicích, Ústav znalectví a oceňování č. [Anonymizováno] ze dne 14. 4. 2020 na č.l. 804 – 881 a Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické ze dne 27. 10. 2021 na 1317 – 1371, vyjádření na čl. 63 – 66 spisu sp. zn. [spisová značka], faktura č. [hodnota] a výpis z účtu ze dne 7. 11. 2014 označený jako DL 16 a usnesení I. ÚS 3095/22 ze dne 13. 12. 2022.

4. Na základě provedeného dokazování soud zjistil tento skutkový stav:

5. Ze spisu Okresního soudu v Kladně sp. zn. [spisová značka] a ze smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2011 soud zjistil, že dne 21. 1. 2011 byla mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo č. [Anonymizováno], jejímž předmětem bylo zhotovení díla označeného ve smlouvě jako „Výstavba parkovacího domu [adresa]“. Cena díla byla dle původního znění smlouvy o dílo sjednána ve výši 83 135 620 Kč bez DPH. Ke smlouvě o dílo uzavřeli účastníci následně postupně sedm dodatků, a to 21. 1. 2011, 2. 3. 2011, 4. 4. 2012, 29. 6.2012, 25. 10. 2012, 20. 12. 2012 a 24. 5. 2013. Konečná cena díla byla v dodatku č. 7 ke smlouvě o dílo sjednána v částce 85 523 833,35 Kč. Přejímací řízení sjednaného díla bylo zahájeno 11. 1. 2013 a dílo bylo předáno žalobci 16. 1. 2013, o čemž byl sepsán téhož dne zápis o odevzdání a převzetí stavby. Žalobce zaslal žalované na její účet částku ve výši 504 000 Kč dne 5. 5. 2011, ve výši 900 000 Kč dne 27. 7. 2011, ve výši 4 062 198,90 Kč dne 19. 10. 2011, ve výši 6 533 801,10 Kč dne 28. 12. 2011, ve výši 2 867 644 Kč dne 29. 2. 2012, ve výši 1 186 456 Kč dne 24. 4. 2012, ve výši 5 576 872 Kč dne 24. 4. 2012, ve výši 1 555 265 Kč dne 28. 5. 2012, ve výši 245 000 Kč dne 27. 12. 2012, ve výši 700 000 Kč dne 1. 3. 2013, ve výši 117 289,35 Kč dne 1. 3. 2013, ve výši 12 767 261,40 Kč uhrazena dne 6. 3. 2013 a ve výši 12 767 261,40 Kč dne 7. 11. 2014. Z faktury č. [hodnota] soud zjistil, že byla vystavena dne 17. 1. 2023 se splatností 31. 1. 2023 na částku 63 836 307 Kč s tím, že v letech 2013 až 2017 měla být každý rok uhrazena splátka po 12 767 261,40 Kč. Z Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu ze dne 31. 10. 2014 na č.l. 129 – 137 spisu sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že v čl. II strany uvedly, že mezi smluvními stranami je sporné, zda smlouva o dílo ve znění dodatků je platná. V návaznosti na spornost platnosti smlouvy o dílo je mezi stranami rovněž sporná výše celkového finančního plnění, které má žalobce zaplatit žalované za výstavbu parkovacího domu. Za účelem smírného a mimosoudního vyřešení vzájemných vztahů jsou smluvní strany připraveny v budoucnu uzavřít Dohodu o narovnání, která by upravila jejich sporná práva a povinnosti. Smluvní strany se dohodly, že nejpozději do 31. 10. 2015 dojde k uzavření dohody o narovnání. Dle čl. III. odst. 1 Mezitimní dohody bylo účelem Mezitimní dohody umožnit žalované realizaci úprav technologické části parkovacího domu dle podmínek sjednaných v Mezitimní dohodě a upravit práva a povinnosti stran do doby uzavření dohody o narovnání. Žalovaná dle čl. IV na dobu určitou od 1. 11. 2014 do 31. 8. 2015 převezme provozování APD na své náklady. Žalobce se v čl. VI zavázal předat žalované APD nejpozději k 1. 11. 2014 a uhradit do 10 dnů od předání APD žalované částku 12 767 261,40 Kč představující další část finančního plnění za výstavbu APD bez DPH. Z výpisu z účtu ze dne 7. 11. 2014 označeného jako DL 16 soud zjistil, že tohoto dne byla žalované uhrazena částka 12 767 261,40 Kč pod VS [var. symbol]. Z rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 6. 12. 2017, č. j. [spisová značka], ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2018, č. j. [spisová značka], usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. [spisová značka], [spisová značka], rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 21. 6. 2021, č.j. [spisová značka] a rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č.j. [spisová značka], soud zjistil, že na základě žaloby žalované (v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] vystupující jako žalobkyně) ze dne 18. 12. 2015 bylo vůči žalobkyni (v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka] vystupující jako žalovaná; v následujících citovaných rozsudcích bude zachováno označení procesních stran v tamním sporu) zahájeno řízení o zaplacení částky 12 767 261,40 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 1. 4. 2015 do zaplacení, eventuálně částku 37 740 784,20 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení od 16. 12. 2015 do zaplacení z titulu neuhrazené ceny díla z předmětné smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2011. Soud I. stupně svým prvním rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. [spisová značka], ve znění doplňujícího rozsudku ze dne 29. 1. 2018, č. j. [spisová značka], uložil žalovanému [právnická osoba] povinnost zaplatit žalobkyni [Jméno žalované] částku 30 875 950,85 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 22.11.2017 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 1 788 465 Kč (výrok III.), vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 256 410 Kč (výrok IV.) a České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady řízení státu ve výši 18 712,70 Kč (výrok V.), vše do 3 dnů od PM rozsudku, žalobkyni uložil povinnost ve stejné lhůtě zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady řízení státu ve výši 9 725,80 Kč (výrok VI.) a v rozsahu částky 6 864 833,35 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 22.11.2017 do zaplacení a z částky 30 875 950,85 Kč, jakož i z částky 6 864 833,35 Kč, požadovaným do 21.11.2017, žalobu zamítl (výrok II.). Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2018, č. j. [spisová značka], [spisová značka], byl rozsudek soudu I. stupně zrušen a vrácen k dalšímu řízení. Rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. [spisová značka], soud I. stupně uložil žalovanému povinnost do 3 dnů od právní moci rozsudku zaplatit žalobkyni částku 34 216 950,85 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 22. 11. 2017 do zaplacení (výrok I.) a náklady řízení ve výši 3 515 234 Kč k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok III.), vedlejšímu účastníku náklady řízení ve výši 950 347,44 Kč k rukám právního zástupce vedlejšího účastníka (výrok IV.) a do 15 dnů od právní moci rozsudku České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady státu ve výši 191 480,60 Kč (výrok V.), žalobu v rozsahu částky 3 523 833,65 Kč s 8,05% ročním úrokem z prodlení z této částky od 22. 11. 2017 do zaplacení a z částky 37 740 784,50 Kč požadovaným do 21. 11. 2017 zamítl (výrok II.) a žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady státu ve výši 18 937,64 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VI.). Z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č.j. [spisová značka], soud zjistil, že odvolací soud rozhodl o odvolání žalobkyně a žalovaného tak, že se rozsudek soudu I. stupně v napadeném výroku I. mění tak, že se žaloba o zaplacení částky 34 216 950,85 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč od 22. 11. 2017 do zaplacení zamítá. Ve výroku II. se rozsudek soudu I. stupně v napadeném rozsahu o zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 34 216 950,85 Kč za dobu od 16. 12. 2015 do 21. 11. 2017 potvrzuje. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit žalovanému společně a nerozdílně náklady řízení před soudy obou stupňů v celkové výši 5 852 038 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalovaného. Žalobkyně a vedlejší účastník na straně žalobkyně jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně České republice – Okresnímu soudu v Kladně náklady řízení státu v celkové výši 210 418,24 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 16. 5. 2022. Z usnesení sp. zn. NS ČR ze dne 29. 8. 2022, č.j. [spisová značka] citovaného spisu soud zjistil, že dovolání žalobkyně [Anonymizováno] bylo odmítnuto. Z usnesení sp. zn. I. ÚS 3095/22 ze dne 13. 12. 2022 soud zjistil, že ústavní stížnost [Jméno žalované] se odmítá. Z posudku [anonymizováno] z 4. 11. 2015 (na č.l. 155 – 167 spisu sp. zn. [spisová značka]), jehož vypracování objednal žalobce, soud zjistil, že znalkyně parkovací dům ocenila kombinací nákladového a výnosového způsobu částkou 27 530 113,60 Kč s tím, že z důvodu informační nouze nelze zjistit obvyklou cenu, a proto je stanovena cena zjištěná. Ze znaleckého posudku společnosti [právnická osoba] č. [Anonymizováno] ze dne 14. 11. 2015, jehož vypracování objednal žalobce, soud zjistil, že v závěru tohoto posudku znalecký ústav uvádí, že majetek, v tomto případě polyfunkční nemovitá věc (APD) se zabudovanou technologií a možností dalšího komerčního využití, má takovou hodnotu, jaká je jeho ekonomická užitečnost. Hodnota parkovacího domu je tedy odvislá od jeho současné výkonnosti. Ze všech doložitelných podkladů ze strany žalobkyně plyne, že nesplněním deklarované funkce parkovacího systému je parkovací dům v průběžné „nevýkonnosti“ a nemá pro město ani zcela spodní limit ekonomických výsledků, kdy náklady na provoz nejsou pokryty příjmy a zisk je nulový. Výsledky vykazují hodnotu zápornou. Při současném způsobu využívání se stavba stává věčným břemenem s nutnou průběžnou dotací provozu ze strany města. Jedná se o typický případ znehodnocení stavby – potažmo podle nového občanského zákoníku o znehodnocení pozemku (superficiální zásada). Vzhledem k prokázaným vadám plnění nevzniká podle názoru znalce nárok na peněžité plnění z titulu majetkového prospěchu žalobkyně [právnická osoba]. Z vyjádření žalovaného [právnická osoba] ze dne 28. 7. 2016 na čl. 63 – 66 spisu sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že v čl. V. žalovaný uvádí, že nemá k dispozici znalecký posudek č. [hodnota] vyhotovený [tituly před jménem] [jméno FO] dne 4. 12. 2015 a tak se nemůže vyjádřit k jeho obsahu a závěrům, se kterými nesouhlasí, avšak nechal si jednak vypracovat společností [právnická osoba] znalecký posudek č. [Jméno žalované] č. [hodnota] soudní znalkyní [jméno FO], která dospěla k závěru, že výsledná cena nemovitosti je 27 530 113,60 Kč. Z ostatních provedených důkazů soud nezjistil žádné další skutečnosti rozhodné pro jeho skutkové závěry.

6. Podle § 619 odst. 1 občanského zákona jedná-li se o právo vymahatelné u orgánu veřejné moci, počne promlčecí lhůta běžet ode dne, kdy právo mohlo být uplatněno poprvé. Dle odst. 2 právo může být uplatněno poprvé, pokud se oprávněná osoba dozvěděla o okolnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty, anebo kdy se o nich dozvědět měla a mohla.

7. Podle § 621 občanského zákona okolnosti rozhodné pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení zahrnují vědomost, že k bezdůvodnému obohacení došlo, a o osobě povinné k jeho vydání.

8. Podle § 629 odst. 1 občanského zákona promlčecí lhůta trvá tři roky. Dle odst. 2 majetkové právo se promlčí nejpozději uplynutím deseti let ode dne, kdy dospělo, ledaže zákon zvlášť stanoví jinou promlčecí lhůtu.

9. Na základě zjištěného skutkového stavu dospěl soud k závěru, že žaloba nebyla podána důvodně.

10. Žalobce sice prokázal, že na základě smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2011 ve znění 7 dodatků a na základě Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu ze dne 31. 10. 2014 uhradila žalované dne 7. 11. 2014 částku 12 767 261,40 Kč, když žalovaná vyplacení částky ani nijak nezpochybňovala. Žalovaná však v řízení mj. namítla promlčení nároku žalobce. Vzhledem k procesní ekonomii řízení soud primárně zkoumal důvodnost této námitky a dospěl k závěru, že tato námitka je důvodná.

11. Soud má na rozdíl od žalované za to, že režim promlčení a promlčecí lhůty by se u předmětného nároku měly řídit úpravou občanského zákona č. 89/2012 Sb., nikoliv obchodního zákoníku č. 513/1991 Sb. Soud si je vědom, že smlouva o dílo uzavřená mezi účastníky 21.1.2011 byla uzavřena podle § 536 a násl. zákona č. 513/1991 Sb. (dále jen obchodní zákoník). Podle § 261 odst. 2 obchodního zákoníku se třetí částí tohoto zákona řídí rovněž závazkové vztahy mezi samosprávnou územní jednotkou a podnikateli při jejich podnikatelské činnosti, jestliže se týkají zabezpečování veřejných potřeb, a to i v případě promlčení, vznikne-li bezdůvodné obohacení plněním z právního důvodu, který odpadl, resp. plněním z neplatného právního úkonu. V případě neplatné smlouvy (což ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] konstatovaly opakovaně soudy všech instancí) jde tedy o situaci, kdy v okamžiku plnění zde existující právní důvod existuje, avšak následně, v důsledku další právní skutečnosti, ztratil své právní účinky (čili odpadl), a to bez ohledu na to, zda s účinky „ex tunc“ (právní důvod neexistoval již od samého počátku) nebo „ex nunc“ (právní důvod předtím existoval a odpadl až následně). Soud si je rovněž vědom přechodných ustanovení v občanském zákoně č. 89/2012 Sb., zejm. § 3028 odst. 3 věta první, dle nějž není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Soud si je rovněž vědom judikatury Nejvyššího soudu ČR, kdy např. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005 (R 50/2007), došlo-li k odstoupení od závazku podle hospodářského zákoníku, řídí se tímto předpisem i právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu vzniklé v důsledku odstoupení, i když nastalo za účinnosti obchodního zákoníku, či rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 5. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5369/2016, podle kterého bezdůvodné obohacení vzniklé plněním na základě právního důvodu, který odpadl, se má řídit úpravou účinnou v době, kdy právní důvod k plnění vznikl.

12. Soud nicméně poukazuje na skutečnost, že částka 12 767 261,40 Kč, která je předmětem řízení, byla žalobcem žalované zaplacena dne 7. 11. 2014 za situace, kdy obě smluvní strany, nyní účastníci soudního řízení, věděly, resp. měly důvodnou pochybnost o platnosti smlouvy o dílo a kdy kvůli tomu uzavíraly dne 31. 10. 2014, tedy již za účinnosti nového občanského zákona, Mezitímní dohodu, na základě níž byla předmětná částka žalobcem žalované nakonec vyplacena, tedy že předmětná částka byla žalobcem s vědomím neplatnosti původní smlouvy vyplacena již za účinnosti občanského zákona č. 89/2012 Sb. Tento nový občanský zákoník již nerozlišuje ohledně promlčení mezi podnikatelskými a nepodnikatelskými subjekty, má pro ně jednotnou úpravu. Soud proto při posuzování námitky promlčení použil ohledně žalované částky současnou právní úpravu, nikoliv úpravu obchodního zákoníku.

13. Objektivní desetiletá lhůta dle § 629 odst. 2 občanského zákona začala běžet dne 8. 11. 2014, tedy dnem následujícím po vyplacení částky 12 767 261,40 Kč žalobcem žalované a skončila běžet dnem 7. 11. 2024, tedy až po podání žaloby u zdejšího soudu. Soud však má zato, že subjektivní promlčecí lhůta zde již uplynula před podáním žaloby, a námitka promlčení vznesená žalovanou je zde uplatněna důvodně.

14. Je pravdou, že neplatnost smlouvy o dílo ze dne 21. 1. 2011 byla na jisto postavena a konstatována v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. [spisová značka]. Žalobce však o neplatnosti této smlouvy věděl, resp. měl důvodné pochybnosti již před zahájením soudního řízení u Okresního soudu v Kladně zahájeného podáním žaloby žalovanou dne 18. 12. 2015 na doplatek ceny díla, neboť tuto pochybnost žalobce a žalovaný vtělili i do čl. II Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu ze dne 31. 10. 2014. Za této situace tedy žalobce již době zahájení soudního řízení věděl, že mezi stranami kvůli neplatnosti smlouvy o dílo je založen režim bezdůvodného obohacení, který se mezi účastníky, kteří byli chápání jako subjekty, na něž dopadá úprava obchodního zákoníku (zákon č. 513/1991 Sb.), u nároků vzniklých do 31. 12. 2013 řídil režimem obchodního zákoníku, když v otázkách v něm neupravených se subsidiárně použije tehdy účinný občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Soud musí souhlasit s námitkou žalované, že judikatura Nejvyššího soudu, kterou žalobce cituje, postihuje především situace, kdy věřitel v soudním řízení tvrdil, že plnil dle platné smlouvy nebo jím bylo tvrzeno, že došlo k neplatnému odstoupení od smlouvy, a teprve až v soudním řízení začalo být tvrzeno a zjištěno, že je smlouva mezi stranami neplatná a že se zde uplatní režim bezdůvodného obohacení. Jde tedy o situace, kdy účastníci (nebo alespoň jeden z nich) nevěděly až do projednání sporu o neplatnosti smlouvy. V tomto konkrétním případě však žalobce věděl z výše uvedených objektivně zachycených důvodů o neplatnosti smlouvy o dílo od počátku soudního řízení, resp. věděl o této skutečnosti už předtím, a takto s touto informací mohl v soudním řízení nakládat a uplatňovat již tehdy po žalované nárok z bezdůvodného obohacení.

15. Soud zejména poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, č.j. [spisová značka], který se sice váže k náhradě škody, ale je nepochybně použitelný i pro bezdůvodné obohacení, a dle nějž „Pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 620 odst. 1 o. z. je rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, a ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod C 1168 a č. C 2445, dále jen „Soubor“, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí doby, nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je teprve podáním žaloby, tedy uplatněním nároku u soudu, zahájeno. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, Soubor C 4273, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010).

16. Soud rovněž poukazuje na nedávné rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV.ÚS 412/24 z 29. 5. 2024, zmiňované i žalobce, dle nějž dle bodu 10. odůvodnění „jde-li o určení počátku běhu promlčecí lhůty, závěr obecných soudů, že určujícím je v tomto případě okamžik vyhlášení rozhodnutí krajského soudu v předcházející věci, vyznívá ve prospěch stěžovatelky. Ve skutečnosti může být vůbec sporné, zda bezdůvodné obohacení založilo až rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2018 č. j. 70 Co 146/2017-149 (bod 7 napadeného rozhodnutí) (sic!), neboť tímto deklaratorním rozhodnutím byla pouze zamítána povinnost platit, přičemž na absenci právního důvodu pro provedené platby nic neměnilo. Názor o počátku běhu promlčecí lhůty je pak založen v napadeném rozhodnutí na judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž probíhá-li soudní řízení o rozhodné otázce, lze argumentovat nabytím vědomosti o bezdůvodném obohacení až ukončením tohoto soudního sporu (srov. rozsudky ze dne 27. 3. 2003 sp. zn. 33 Odo 766/2002 a ze dne 27. 8. 2019 sp. zn. 30 Cdo 5495/2017). V posuzovaném případě je ale otázkou, zda vůbec výsledek předchozího řízení byl rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí lhůty a zda promlčecí lhůty nepočaly běžet stěžovatelce již dříve. Ostatně stěžovatelka se bránila povinnosti placení i v předchozím řízení.“ 17. Žalobcem citovaná judikatura s výše uvedeným závěrem zdejšího soudu o vědomosti žalobce o podstatných skutkových okolnostech ohledně existence bezdůvodného obohacení není v rozporu, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, který uvádí, že pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty (§ 621 o. z.) je rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví (resp. měl a mohl dozvědět; srov. § 619 odst. 2 o. z. in fine a přiměřeně též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. pod číslem 91/2020) o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 5. 1. 2021, sp. zn. 28 Cdo 1966/2020). Dle § 621 ve spojení s § 629 odst. 1 o. z. je pak subjektivní lhůta nově stanovena v délce tří let (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2021, sp. zn. 28 Cdo 2208/2021). I žalobcem další citovaná judikatura uvádí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, nález Ústavního soudu ČR ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, nález Ústavního soudu ČR ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III.ÚS 2127/21), že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná (srov. např. rozsudky sp. zn. 33 Odo 877/2001 či sp. zn. 33 Odo 766/2002).

18. V řízení bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce nejpozději k 28. 7. 2016 již znal skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení (neplatnost smlouvy o dílo) a minimálně ze znaleckého posudku znalkyně [jméno FO] orientačně (přibližně) i jeho rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši obohacení žalované v penězích), a nebylo třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Žalobce alespoň orientačně znal výši obohacení, a to minimálně na základě posudku [jméno FO]. Skutečnost, že žalobci nebyla zatím známa přesná výše, a že tato skutečnost nebyla do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2022 postavena najisto, není pro uplatnění nároku vůči žalované relevantní. Je tedy nepochybně prokázáno, že žalobce nejpozději k 28. 7. 2016 již měl vědomost, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, a aspoň orientačně, o kolik se žalovaná obohatila. Žalobce mohl již v původním řízení u Okresního soudu v Kladně uplatit nárok vzájemnou žalobou (popř. samozřejmě i samostatně podanou žalobou) uplatnit nárok z bezdůvodného obohacení alespoň ve výši, která mu byla z posudku [jméno FO] známa, a v průběhu řízení podle toho, jak se na základě znaleckých posudků, zejm. pak posledního posudku Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické ze dne 27. 10. 2021, na toto reagovat příslušnými procesními návrhy v podobě rozšíření žaloby, ukázalo-li by se, že jeho nárok je vyšší, než jak byl původně uplatněn, nebo částečným zpětvzetím žaloby, pokud by byl nižší. Soud současně poukazuje na judikaturu upravující rozhodnutí o nákladech řízení a posuzování procesní úspěšnosti ve věcech právě v situacích, kdy bylo o nároku rozhodováno a straně přiznáváno plnění na základě znaleckého posudku, přičemž žaloba byla zčásti zamítána jen z toho důvodu, že se vycházelo z výše plnění stanovené posudkem, např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. III ÚS 170/99, I. ÚS 42/16, I. ÚS 1505/08, usnesení Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2707/2013 ze dne 5. 2. 2014 či usnesení Nejvyššího soudu ČR23 Cdo 3306/2015 ze dne 3. 12. 2015, a viz též výslovná úprava v § 142 odst. 3 o.s.ř.

19. Žalobce tedy nemusel s uplatněním svého nároku u soudu formalisticky vyčkávat až na pravomocné skončení řízení vedené pod sp. zn. [spisová značka]. Námitku žalobce, že se až z rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č.j. [spisová značka], dozvěděl, že vzniklo bezdůvodné obohacení, kdo je škůdcem a v jaké výši vzniklo, soud nepovažuje za důvodnou. Soud poukazuje, že sám žalobce nejpozději k 28. 7. 2016, kdy sám v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně ve svém podání argumentoval dvěma znaleckými posudky od společnosti [právnická osoba] č. [Anonymizováno] a č. [anonymizováno] od soudní znalkyně [jméno FO], které si sám u znalců objednal, a tudíž nejpozději k tomuto dni věděl, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť posudek znalkyně [jméno FO] uvádí nižší hodnotu díla, než kolik žalobce dosud zaplatil, a posudek společnosti [právnická osoba] dokonce nulovou hodnotu. Žalobce tak již nejpozději k tomuto dni musel vědět, že cena parkovacího domu je nižší, než kolik jím bylo uhrazeno, přičemž měl k dispozici citované dva posudky toto konstatující, které si sám nechal na svou objednávku zpracovat. Tyto posudky byly zpracovány již v listopadu 2015, tedy ještě o cca 8 měsíců dříve, než je žalobce zmínil v podání z 28. 7. 2016, nicméně zdejší soud z procesní ekonomie nedělal dokazování a nezjišťoval, kdy se tyto posudky poprvé dostaly do sféry dispozice žalobce, neboť pro rozhodnutí ve věci a posouzení oprávněnosti námitky promlčení a konstatování její důvodnosti zcela postačuje objektivně zjištěné datum 28. 7. 2016, kdy nejpozději žalobce musel mít tyto posudky již k dispozici, jelikož s nimi v podání adresovaném Okresního soudu v Kladně argumentoval. Ani zjištění dřívějšího okamžiku, kdy se žalobce o tom, kdo se na jeho úkor obohatil, a o alespoň orientačním rozsahu tohoto obohacení, a případné posunutí tohoto okamžiku do dřívější doby by totiž nemělo žádný vliv na závěry soudu ohledně promlčení a tato skutečnost by na jeho rozhodnutí ničeho nezměnila, protože tím spíš by byla ke dni rozhodnutí soudu nárok žalobce již promlčen. Prokazatelně tedy nejpozději od okamžiku zaslání vyjádření žalobce do věci sp. zn. [spisová značka], tedy ode dne 28. 7. 2016, začala žalobci běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta stanovená v § 629 občanského zákona. Tato lhůta uplynula dne 28. 7. 2019. Pokud tedy žalobce podal žalobu u zdejšího soudu až dne 3. 11. 2023, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, a tedy opožděně.

20. Soud nad rámec tohoto poznamenává, že i kdyby se promlčecí lhůta (resp. doba dle terminologie předchozí úpravy) řídila předchozí úpravou, tedy § 394, § 397 a § 408 obchodního zákoníku, jak uvádí žalovaná, i v takovém případě by byl žalovaný nárok již nepochybně promlčen. Podle § 394 odst. 2 obchodního zákoníku počne promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy běžet ode dne, kdy k plnění došlo. Podle § 397 obchodního zákoníku činí základní promlčecí doba čtyři roky. Podle § 408 odst. 1 obchodního zákoníku bez ohledu na veškerá jiná ustanovení obchodního zákoníku skončí promlčecí doba nejpozději po uplynutí 10 let ode dne, kdy počala poprvé běžet. Úprava v obchodnímu zákoníku sice neobsahovala úpravu bezdůvodného obohacení, takže i mezi subjekty, na něž dopadal režim obchodního zákoníku, se se subsidiárně uplatnila úprava dle § 451 a nás. občanského zákona č. 40/1964 Sb., nicméně soudní praxe stanovila, že subjektivní lhůta se v takovém případě řídí ustanovením § 397 a že tedy činí 4 roky. Čtyřletá promlčecí doba dle obchodního zákoníku by tedy uplynula dnem 28. 7. 2020, a i v takovém případě by žaloba byla podána opožděně a nárok by byl již promlčen.

21. Vzhledem k úspěšně uplatněné námitce žalované soud žalobu v plném rozsahu zamítnul, aniž se dále zabýval dalšími námitkami žalované ohledně nesprávnosti závěrů znaleckého posudku Národohospodářské fakulty Vysoké školy ekonomické ze dne 27. 10. 2021, když vzhledem k úspěšnosti promlčecí námitky již tohoto nebylo potřeba. Z tohoto důvodu soud pro nadbytečnost rovněž zamítnul návrhy stran na provedení dalších důkazů, zejm. žalovanou navrhovaných důkazů označených jako DL 31 - Zpráva EIA k prokázání tvrzení o mimoekonomických vlivech, které [právnická osoba] vedly ke zbudování parkovacího domu, DL 32 - Strategický plán [právnická osoba] k prokázání skutečností uvedených v rámci návrhu DL 31 DL 33 - Revitalizační plán [právnická osoba] z roku 2007, DL 34 - Nová koncepce parkování [právnická osoba], a na vypracování revizního znaleckého posudku ke znaleckému posudku Vysoké školy ekonomické v Praze – Národohospodářské fakulty zohledňující výše uvedené důkazy, neboť vzhledem k zamítnutí žaloby kvůli úspěšně vznesené námitce promlčení bylo provádění důkazů k nesprávnosti závěrů posudku ze dne 27. 10. 2021, resp. vypracování dalšího revizního znaleckého posudku k posudkům provedeným v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. [spisová značka] nadbytečné. Soud rovněž zmítnul návrh žalobce na provedení důkazů zápisy ze zasedání městského zastupitelstva na č.l. 177 – 189 včetně zvukového záznamu jednání zastupitelstva, neboť jejich provedení by nemohlo mít žádný vliv na závěry soudu ohledně promlčení nároku a počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, a proto je pro nadbytečnost neprovedl.

22. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 142 odst. 1 o.s.ř. a zavázal neúspěšného žalobce k povinnosti nahradit plně úspěšné žalované (když žaloba byla vůči ní v plném rozsahu zamítnuta) na nákladech řízení částku 360 967,20 Kč. Náklady řízení zde tvoří odměna právního zástupce žalované za 6 úkonů právní pomoci po 49 420 Kč dle § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (za převzetí věci, 3 vyjádření ve věci ze dne 20. 2. 2024, 29. 4. 2024 8. 11. 2024 a účast u 2 jednání dne 24. 9. 2024 a 28. 11. 2024), 6 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 téže vyhlášky a 21% DPH, když ve zbytku se žalovaná práva na náhradu nákladů řízení vzdala.

Poučení