15 Co 65/2025 - 269

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Dagmar Gottwaldové a soudců Mgr. Jana Rýznara a Mgr. Karly Nekolové ve věci žalobce: [Anonymizováno], IČO [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o 12 767 261,40 Kč s příslušenstvím, k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Karviné ze dne 28. 11. 2024, č. j. 27 C 263/2023-231, takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení částku 120 686 Kč k rukám zástupce žalované do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal po žalované zaplacení částky 12 767 261,40 Kč s úrokovým příslušenstvím (výrok I.) a současně zavázal žalobce zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení částku 360 967,20 Kč (výrok II.). Okresní soud tak učinil v řízení, v němž se žalobce domáhal po žalované zaplacení výše zmíněné částky s tím, že dne 21. 1. 2011 byla mezi žalobcem jako objednatelem a žalovanou jako zhotovitelem uzavřena smlouva o dílo (dále jen „SoD“), jejímž předmětem bylo zhotovení parkovacího domu č. p. [Anonymizováno] jako součásti pozemku p. č. [Anonymizováno] v k. ú. [Anonymizováno] (dále jen „parkovací dům“). Cena díla byla v SoD sjednána ve výši 83 135 620 Kč bez DPH, přičemž následně byla její výše smluvními dodatky upravována, a to až na konečnou částku 86 084 833,35 Kč. Žalobce měl dle SoD žalované na cenu díla postupně uhradit částku 35 015 787,75 Kč bez DPH a následně měl platit každý rok částku 12 767 261,40 Kč, přičemž takto uhradil první dvě splátky, a to ve dnech 6. 3. 2013 a 7. 11. 2014. Žalobce ve skutečnosti uhradil žalované celkem částku 49 783 049,15 Kč, a to včetně prvních dvou výše zmíněných ročních splátek. Mezi účastníky přitom panoval spor o platnost SoD, přičemž žalovaná trvala na zaplacení ceny díla, a to ačkoliv byl parkovací dům prakticky nepoužitelný, neboť vykazoval závažné vady. Žalovaná proto podala u Okresního soudu v Kladně žalobu na doplacení ceny díla v částce 38 301 784,20 Kč, přičemž řízení bylo vedeno pod sp. zn. 7 C 76/2015. V rámci něj byla jako předběžná otázka řešena platnost SoD, přičemž soudy obou stupňů učinily jednoznačný závěr, že uzavřená SoD je absolutně neplatná. Soudy se tak dále zaměřily na zjištění výše bezdůvodného obohacení, kterého se dostalo žalobci na úkor žalované, a po rozsáhlém dokazování a vypracování několika znaleckých posudků dospěly k závěru, že hodnota parkovacího domu činí částku 34 453 000 Kč. S ohledem na okolnost, že žalobce žalované zaplatil v souvislosti se SoD již částku 49 783 049,15 Kč, dospěly soudy k závěru, že se žalobce na úkor žalované nijak neobohatil a žalobu tamní žalobkyně (žalované v tomto procesním řízení) zamítly. S ohledem na tyto skutečnosti je možno dle žalobce dovodit, že se naopak na jeho úkor bezdůvodně obohatila žalovaná, a to o částku 15 330 049,15 Kč, představující rozdíl mezi úhradou žalobce ve prospěch žalované v souvislosti s výstavbou parkovacího domu a reálnou hodnotou parkovacího domu převzatého žalobcem od žalované (jak byla stanovena znaleckým posudkem v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015). Žalobce se však z této částky domáhá v tomto řízení vůči žalované zaplacení pouze částky 12 767 261,40 Kč.

2. Žalovaná navrhovala zamítnutí žaloby, přičemž v obraně v prvé řadě vznesla námitku promlčení nároku žalobce, neboť ten zaplatil žalované částku 12 767 261,40 Kč dne 7. 11. 2014, přičemž řízení v této věci bylo zahájeno až dne 3. 11. 2023, tedy po více než 4 letech. S ohledem na to, že SoD byla uzavřena dle zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (dále jen „obch. z.“), je nutno podle tohoto předpisu posoudit i otázku promlčení nároku na bezdůvodné obohacení vyplývajícího z této neplatně sjednané smlouvy. Podle úpravy v obch. z. pak promlčecí lhůta (v obch. z. označovaná jako doba) na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy počíná běžet ode dne, kdy k plnění došlo, přičemž se zde nepoužije žádná subjektivní promlčecí lhůta. Žalovaná pak rovněž namítala, že výše bezdůvodného obohacení nebyla v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015 zjištěna správně a měla by být v tomto řízení zkoumána znova.

3. Žalobce v reakci na vznesenou námitku promlčení uvedl, že se o důvodu a výši svého nároku na bezdůvodné obohacení s dostatečnou určitostí dověděl až rozhodnutím odvolacího soudu v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015, tedy dnem vydání rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022, č. j. 21 Co 213/2021-1477. Přitom po celou dobu tamního řízení byl mezi účastníky spor o platnost SoD, přičemž samotné dílo nadto vykazovalo značné vady. Právě s ohledem na tyto skutečnosti pak smluvní strany uzavřely dne 31. 10. 2014 Mezitímní dohodu se zřízením práva pachtu (dále jen „mezitímní dohoda“), podle níž mělo nejpozději do 31. 10. 2015 dojít k uzavření dohody o narovnání, která by řešila jak neplatnost SoD, tak vady díla. Žalovaná pak uzavření této mezitímní dohody podmiňovala zaplacením částky 12 767 261,40 Kč žalobcem, který tak učinil dne 7. 11. 2014, a to jako zálohu na vypořádání bezdůvodného obohacení vzniklého dodáním parkovacího domu a nikoliv jako plnění na základě SoD. Žalobce předpokládal, že po technické úpravě parkovacího domu se dílo ocení a mezi stranami se sjedná nová cena a dosud provedené platby se na ní započtou. K odstranění vad ze strany žalované však nedošlo, a proto ani nebyla mezi účastníky uzavřena dohoda o narovnání. Z těchto skutečností je tak evidentní, že žalobce dne 7. 11. 2014 již nehradil splátku ceny díla dle SoD, neboť ta byla absolutně neplatná a žalobce (jako obec) na takovou smlouvu plnit nemohl. Žalobce tak hradil částku ve výši 12 767 261,40 Kč dne 7. 11. 2014 jako částku představující další část finančního plnění za výstavbu parkovacího domu, která měla být účastníky vyrovnána v rámci dohody o narovnání. Žalobce poukázal rovněž na skutečnost, že dle SoD byla splátka ceny díla za rok 2014 splatná ke dni 31. 3. 2014, přičemž žalobce rozhodl o tom, že žádná další splátka ceny díla hrazena nebude a do splatnosti další splátky ceny díla uvedené ve SoD (tedy do 31. 3. 2014) neuhradil ničeho. Žalobce rovněž poukázal na skutečnost, že z absolutně neplatné SoD nikdy nevznikla stranám žádná práva a povinnosti, a proto není možné na věc aplikovat ustanovení obch. z., a to ani pokud se týče promlčení. Naopak je nutné na věc aplikovat právní úpravu účinnou v době poskytnutí předmětné platby, tedy ke dni 7. 11. 2014, a to v podobě zákona č. 89/212 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“).

4. Okresní soud po provedeném dokazování dovodil nedůvodnost žaloby s tím, že režim promlčení se má v tomto případě řídit úpravou dle o. z., nikoliv dle obch. z. SoD sice byla v souladu s § 261 odst. 2 obch. z. uzavřena podle obch. z., nicméně částka 12 767 261,40 Kč, která je předmětem řízení, byla žalobcem žalované zaplacena dne 7. 11. 2014 za situace, kdy zde byly pochybnosti o platnosti SoD. Ostatně kvůli nim strany uzavřely dne 31. 10. 2014 (tedy již za účinnosti o. z.) mezitímní dohodu, na jejímž základě byla žalobcem požadovaná částka vyplacena. O. z. pak nečiní u promlčení rozdíl mezi podnikatelskými a nepodnikatelskými subjekty a okresní soud proto při posuzování námitky promlčení použil úpravu uvedenou v o. z. Objektivní desetiletá promlčecí lhůta dle § 629 odst. 2 o. z. skončila dle okresního soudu dnem 7. 11. 2024, tedy až po podání žaloby, a proto nedošlo k jejímu uplynutí před zahájením řízení. Okresní soud však dovodil, že uplynula subjektivní promlčecí lhůta. Přitom vyšel z toho, že neplatnost SoD byla najisto postavena v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015, avšak žalobce o této neplatnosti věděl (resp. měl o ní důvodné pochybnosti) již před zahájením tohoto soudního řízení. Tuto pochybnost pak žalobce vtělil i do mezitímní dohody. Žalobce tedy již v době zahájení řízení u Okresního soudu v Kladně věděl, že mezi stranami je kvůli neplatnosti SoD založen režim bezdůvodného obohacení. Okresní soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 91/2020, který se sice váže k náhradě škody, ale je nepochybně použitelný i pro bezdůvodné obohacení. Podle něj je pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty dle § 620 odst. 1 o. z. rozhodnou okolností vědomost o vzniku škody a o totožnosti odpovědné osoby. Dosavadní judikatura je přiměřeně použitelná k výkladu toho, kdy se poškozený o relevantních skutečnostech skutečně dozvěděl. Lze tak i nadále vycházet z toho, že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Znalost poškozeného o osobě škůdce se váže k okamžiku, kdy obdržel informaci, na jejímž základě si může učinit úsudek, která konkrétní osoba je za škodu odpovědná. Obdobné skutečnosti pak Nejvyšší soud uvedl i ve svých dalších rozhodnutích (např. rozsudky ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. 33 Odo 477/2001, ze dne 28. 1. 2004, sp. zn. 25 Cdo 61/2003, či ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 25 Cdo 1440/2010). Vědomost poškozeného o osobě odpovědné za škodu, s níž zákon spojuje počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty, přitom nepředpokládá nezpochybnitelnou jistotu v určení osoby odpovědné za vznik škody. Najisto lze odpovědnost určité osoby postavit až na základě dokazování v soudním řízení, které je zahájeno až podáním žaloby. Zákon proto vychází z předpokladu, že po osobě, která ví o vzniku škody, lze požadovat, aby nárok u soudu uplatnila, jakmile má k dispozici takové informace o okolnostech vzniku škody, v jejichž světle se jeví odpovědnost určité konkrétní osoby dostatečně pravděpodobnou (v této souvislosti okresní soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 25 Cdo 359/2005, nebo jeho usnesení ze dne 26. 4. 2012, sp. zn. 25 Cdo 4311/2010). Okresní soud pak poukázal i na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 412/24, podle nějž může být sporné, zda bezdůvodné obohacení založilo až rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 12. 9. 2018, č. j. 70 Co 146/2017-149, neboť tímto deklaratorním rozhodnutím byla pouze zamítána povinnost platit, přičemž na absenci právního důvodu pro provedené platby nic neměnilo. Názor o počátku běhu promlčecí lhůty je pak založen v napadeném rozhodnutí na judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž probíhá-li soudní řízení o rozhodné otázce, lze argumentovat nabytím vědomosti o bezdůvodném obohacení až ukončením tohoto soudního sporu. Ústavní soud pak ve svém rozhodnutí uzavřel, že v tam posuzovaném případě je otázkou, zda vůbec výsledek předchozího řízení byl rozhodným pro určení počátku běhu promlčecí lhůty a zda promlčecí lhůty nepočaly běžet stěžovatelce již dříve. A to i s přihlédnutím k tomu, že sama stěžovatelka se bránila povinnosti placení i v předchozím řízení. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2022, sp. zn. 28 Cdo 2290/2021, je pro stanovení počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodující okamžik, kdy se ochuzený dozví, resp. měl a mohl dozvědět o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a o osobě povinné k jeho vydání. Okresní soud pak doplnil, že i další judikatura uvádí (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019, či nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III.ÚS 2127/21), že poškozený se dozví o škodě tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši škody v penězích), a není třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná.

5. V průběhu prvostupňového řízení pak bylo jednoznačně zjištěno, že žalobce nejpozději ke dni 28. 7. 2016 znal skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení (neplatnost SoD) a minimálně ze znaleckých posudků orientačně (přibližně) i jeho rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši obohacení žalované v penězích). Nebylo pak třeba, aby žalobce znal rozsah (výši) bezdůvodného obohacení přesně. Skutečnost, že žalobci nebyla zatím známa přesná výše bezdůvodného obohacení, a že tato skutečnost nebyla do rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 9. 3. 2022 postavena najisto, není pro uplatnění nároku vůči žalované relevantní. Je tedy nepochybně prokázáno, že žalobce nejpozději ke dni 28. 7. 2016 již měl vědomost, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, a aspoň orientačně, o kolik se dotyčný obohatil. Sám žalobce totiž v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně ve svém podání ze dne 28. 7. 2016 argumentoval dvěma znaleckými posudky (č. [Anonymizováno] vypracovaný společností [právnická osoba] a č. [Anonymizováno] vypracovaný znalkyní [jméno FO]), které si sám nechal vypracovat. Je tak možno dovodit, že nejpozději k tomuto dni věděl, že na straně žalované vzniklo bezdůvodné obohacení, neboť posudek znalkyně [jméno FO] uvádí nižší hodnotu díla, než kolik žalobce dosud zaplatil, a posudek společnosti [právnická osoba] dokonce uvádí nulovou hodnotu díla. Z obou těchto znaleckých posudků tedy vyplývá, že bezdůvodné obohacení bylo na straně žalované. Žalobce tak mohl již v původním řízení u Okresního soudu v Kladně uplatit vůči žalované vzájemnou žalobou (popř. i samostatně podanou žalobou) nárok z bezdůvodného obohacení alespoň ve výši, která mu byla známa z posudku znalkyně [jméno FO]. Následně mohl v průběhu řízení reagovat příslušnými procesními návrhy v podobě rozšíření či zpětvzetí žaloby na to, jak se na základě znaleckých posudků, zejm. pak posledního posudku [Anonymizováno] ze dne 27. 10. 2021 vyvíjela zjištěná výše bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalobce tak nemusel s uplatněním svého nároku u soudu formalisticky vyčkávat až na pravomocné skončení řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 7 C 76/2015. Žalobce tak již nejpozději ke dne 28. 7. 2016 musel vědět, že cena parkovacího domu je nižší, než kolik jím bylo v souvislosti se SoD uhrazeno. Nejpozději od okamžiku zaslání vyjádření žalobce do věci sp. zn. 7 C 76/2015 (ode dne 28. 7. 2016) proto začala žalobci běžet tříletá subjektivní promlčecí lhůta stanovená v § 629 o. z., která uplynula dne 28. 7. 2019. Pokud tedy žalobce podal žalobu v této věci až dne 3. 11. 2023, učinil tak po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty, a tedy opožděně. Okresní soud pak závěrem uvedl, že i kdyby se promlčecí lhůta řídila úpravou dle obch. z., pak by i tehdy byl nárok žalobkyně promlčen. Podle § 394 odst. 2 obch. z. totiž začne promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy běžet ode dne, kdy k plnění došlo a činí 4 roky. Uplynula by tak dnem 28. 7. 2020. I v tomto případě by tak byl nárok žalobce promlčen. Okresní soud tak s ohledem na řádně vznesenou námitku promlčení ze strany žalované žalobu v plném rozsahu zamítnul.

6. Proti celému rozsudku si žalobce podal včasné odvolání, jímž se domáhal jeho změny a vyhovění žalobě v celém rozsahu. Žalobce namítal, že okresní soud dospěl k nesprávnému skutkovému zjištění, že žalobce nejpozději k 28. 7. 2016 znal skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení (neplatnost smlouvy o dílo) a minimálně ze znaleckého posudku znalkyně [jméno FO] orientačně (přibližně) i jeho rozsah (tak, aby bylo možné určit přibližně výši obohacení žalované v penězích), a nebylo třeba, aby znal rozsah (výši) škody přesně. Takové zjištění totiž nemá oporu v provedeném dokazování. Žalobce zopakoval časovou osu vývoje jeho vědomosti o neplatnosti smlouvy o dílo, o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši s tím, že zastupitelstvo žalobce rozhodlo na svém zasedání konaném dne 26. 3. 2014, že pozastavuje výplaty dle SoD s ohledem na právní nejistotu ohledně platnosti smlouvy, dne 2. 4. 2014 tuto skutečnost oznámilo žalované, která dne 4. 4. 2024 neplatnost SoD odmítla. Dne 18. 12. 2015 žalovaná podala proti žalobci žalobu na zaplacení částky ve výši 12 767 261,40 Kč jako splátky ceny díla dle platně uzavřené SoD. Dne 4. 11. 2015 byl zpracován posudek [jméno FO], dle kterého nelze zjistit cenu obvyklou parkovacího domu, znalkyně stanovila cenu zjištěnou, a to ve výši 27 530 113,60 Kč. Dne 14. 11. 2015 byl zpracován znalecký posudek společností [právnická osoba] pro případ potvrzení neplatnosti SoD, dle kterého nevznikl nárok na peněžité plnění z titulu majetkového prospěchu žalobce. Dne 4. 12. 2015 byl zpracován znalecký posudek [tituly před jménem] [jméno FO], který za předpokladu neplatnosti SoD určil věcnou hodnotu parkovacího domu jako reprodukční cenu, a to ve výši 89 447 320 Kč. Na jednání konaném dne 1. 8. 2016 Okresní soud v Kladně sdělil účastníkům tamního řízení, že z dosud provedených důkazů se SoD jeví spíše jako platně uzavřená, nicméně že dokazování znaleckými posudky provede z důvodu možného odlišného právního hodnocení při případném přezkumu rozhodnutí vyšším soudem. Dne 29. 4. 2017 byl na základě zadání soudu zpracován znalecký posudek společností [právnická osoba], dle nějž je hodnota parkovacího domu ve výši 78 569 000 Kč. Okresní soud v Kladně svým rozsudkem ze dne 6. 12. 2017, č. j. 7 C 76/2015-522, rozhodl při závěru o neplatnosti SoD tak, že hodnotu parkovacího domu určil podle znaleckého posudku společnosti [právnická osoba] (ve výši 78 569 000 Kč), a tudíž byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalované bezdůvodné obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi doposud uhrazenou částkou a zjištěnou hodnotou parkovacího domu. Oba tamní účastníci si proti tomuto rozsudku podali odvolání, přičemž tamní žalobkyně podala své odvolání s tím, že trvá na závěru o platnosti SoD. Krajský soud v Praze se ve svém usnesení ze dne 17. 10. 2018, č. j. 21 Co 63/2018-649, ztotožnil se závěrem o neplatnosti SoD, věc však vrátil Okresnímu soudu v Kladně s tím, že znalecký ústav [právnická osoba] nesplnil znalecký úkol, neboť zejména použil nesprávnou metodu. Dne 14. 4. 2020 byl po vrácení věci Okresnímu soudu v Kladně zpracován znalecký posudek [Anonymizováno] (dále jen „VŠTE“), který ohodnotil dodané dílo částkou 82 000 000 Kč. Okresní soud v Kladně pak svým rozsudkem ze dne 21. 6. 2021, č. j. 7 C 76/2015-1261, zavázal [Anonymizováno] k zaplacení bezdůvodného obohacení ve výši odpovídající rozdílu mezi doposud uhrazenou částkou a hodnotou parkovacího domu zjištěnou znaleckým posudkem VŠTE. Dne 27. 10. 2021 byl v řízení před odvolacím soudem zpracován znalecký posudek [Anonymizováno], dle něhož činila hodnota stavby parkovacího domu částku 34 453 392 Kč. Krajský soud v Praze pak ve svém rozsudku ze dne 9. 3. 2022, který nabyl právní moci dne 16. 5. 2022, č. j. 21 Co 213/2021-1477, rozhodl tak, že majetkový prospěch, kterého se [Anonymizováno] dostalo dodáním stavby parkovacího domu, činí maximálně částku 34 453 000 Kč. A protože již do té doby tamní žalovaný zaplatil tamní žalobkyni více, než činila tato částka, žalobu v celém rozsahu zamítl.

7. Žalobce dále ve svém odvolání namítal, že v průběhu prvostupňového řízení podrobně poukazoval na judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu k otázce počátku a běhu subjektivní promlčecí lhůty. Okresní soud sice některé judikáty ve svém rozhodnutí zmínil, avšak současně uvedl, že judikatura není vždy přiléhavá, neboť se v žalobcem uváděných případech jednalo o situace, v nichž účastníci nevěděli až do projednání sporu o neplatnosti smlouvy, což nebyl tento případ, v němž žalobce o neplatnosti SoD věděl již od počátku soudního řízení. Takový závěr je však dle žalobce nesprávný, neboť v době vyhotovení posudku [jméno FO] byla nadále sporná (nikoliv prokázaná) i otázka platnosti SoD, kterou za platnou považoval i Okresní soud v Kladně na jednání dne 1. 8. 2016. Neplatnost SoD byla mezi účastníky sporná minimálně až do prvního rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 17. 10. 2018 a pravomocně bylo o této otázce rozhodnuto až dne 16. 5. 2022. Žalobce pak v této souvislosti poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, podle nějž je judikatura Nejvyššího soudu týkající se běhu subjektivní promlčecí lhůty podle ustanovení § 107 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. z.“), ustálena v závěru, že pro jeho počátek je rozhodující subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví všechny takové okolnosti, které jsou relevantní pro uplatnění jeho práva u soudu. Není přitom rozhodné, že měl již dříve možnost dozvědět se skutečnosti, na jejichž základě si mohl učinit úsudek o vzniku bezdůvodného obohacení a jeho výši. Přitom vědomost oprávněného o tom, že se na jeho úkor někdo obohatil a o tom, v čí prospěch k tomuto obohacení došlo, musí být skutečná, prokázaná, nikoliv jen předpokládaná. Dle žalobce tak nelze s ohledem na zjištěné skutečnosti v tomto případě hovořit o tom, že by žalobce k datu 28. 7. 2016 mohl nepochybně vědět o neplatnosti SoD. Shora zmíněné rozhodnutí Ústavního soudu přitom poukazuje právě na to, že spornou otázku v rámci soudního řízení (v tomto případě v podobě platnosti SoD) nelze považovat za prokázanou a jednoznačně vyřešenou, přičemž pouze vyřešení takové otázky je předpokladem pro započetí běhu subjektivní promlčecí lhůty. Obdobně pak Ústavní soud rozhodl i v nálezu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III.ÚS 2127/21. V té souvislosti pak žalobce poukázal i na usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 412/24, podle nějž byl v tamní věci názor o počátku běhu promlčecí lhůty založen na judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž probíhá-li soudní řízení o rozhodné otázce, lze argumentovat nabytím vědomosti o bezdůvodném obohacení až ukončením tohoto soudního sporu. Žalobce pak uzavřel, že až do rozhodnutí Krajského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2022 nevěděl, že se na jeho úkor žalovaná bezdůvodně obohatila, a také nevěděl, o jakou částku to bylo, a to ani orientačně. V rámci znaleckých posudků totiž existovaly velmi vysoké rozdíly a až do doby rozhodnutí Krajského soudu v Praze nebylo prakticky nikdy řešeno, že by bezdůvodné obohacení vzniklo na straně tamní žalobkyně (společnosti [Jméno žalované]).

8. S ohledem na tyto skutečnosti tak okresní soud dle žalobce nesprávně stanovil okamžik počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty, a proto také nesprávně posoudil námitku promlčení vznesenou žalovanou. A to ačkoliv okresní soud věc posoudil podle správné právní úpravy, tj. dle o. z. S ohledem na okamžik počátku běhu promlčecí lhůty dne 9. 3. 2022 a její délce v trvání 3 let tedy nemohlo k okamžiku podání žaloby dojít k promlčení nároku žalobce. Žalobce pak uzavřel, že okresní soud provedl dokazování v takovém rozsahu, že při závěru o nepromlčení nároku žalobce může odvolací soud žalobě přímo vyhovět.

9. Žalovaná k odvolání žalobce uvedla, že navrhuje potvrzení rozsudku okresního soudu jako věcně zcela správného s tím, že žalobce neuvedl ve svém odvolání skutkové okolnosti zcela přesně. V té souvislosti poukázala na skutečnost, že účastníci uzavřeli dne 31. 10. 2014 mezitímní dohodu v níž se uvádí, že je mezi nimi sporná otázka platnosti SoD, přičemž ten, kdo zpochybňoval platnost SoD byl žalobce. Podle této dohody zaplatil žalobce žalované žalovanou částku 12 767 261,40 Kč, jejíž výše odpovídala splátce ceny díla dle SoD, s jejíž úhradou byl žalobce v prodlení (splatnost byla stanovena na 31. 3. 20214). Znalecké posudky [jméno FO] ze 4. 11. 2015 a [právnická osoba] ze dne 14. 11. 2015 byly vyhotoveny na žádost žalobce, přičemž podle posledně zmíněného znaleckého posudku je hodnota díla nulová či snad záporná. Podáním ze dne 28. 7. 2016 pak žalobce namítl Okresnímu soudu v Kladně neplatnost SoD a k výši bezdůvodného obohacení tamní žalobkyně předložil výše uvedené znalecké posudky. Je tak možno dovodit, že ke dni 28. 7. 2016 již žalobce nepochybně znal skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení a orientačně i jeho rozsah. Vědomost ochuzeného o tom, že došlo k bezdůvodnému obohacení a o osobě povinného, nepředpokládá pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nezpochybnitelnou jistotu o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo, jeho výši, a o povinné osobě. Tato vědomost se tak nemusí opírat o dřívější soudní rozhodnutí, které spornou otázku řeší. Navíc se jedná o subjektivní vědomost oprávněného (ochuzeného) a ne obou stran bezdůvodného obohacení. Ve všech případech citovaných žalobcem se oprávnění (ochuzení) nedovolávali neplatnosti smlouvy či jiného právního úkonu, ale naopak se chovali tak, že plnili podle platné smlouvy. Navíc ve všech žalobcem zmiňovaných případech se jednalo o aplikaci ustanovení o počátku běhu subjektivní promlčecí lhůty dle obč. z. a nikoliv dle o. z. Přitom pravidla pro počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty podle § 107 obč. z. a § 621 o. z. se podstatně liší.

10. Pokud tedy žalobce od roku 2014 tvrdí, že SoD je neplatná a od roku 2015 má k dispozici znalecké posudky (které si sám nechal zpracovat), ze kterých vyplývá, že bezdůvodné obohacení vzniklo na straně žalované, tak tříletá subjektivní promlčecí lhůta počala běžet nejpozději ke dni 28. 7. 2016, jak uvedl okresní soud. Žalobci přitom na základě jeho subjektivních znalostí nic nebránilo v tom, aby v řízení vedeném před Okresním soudem v Kladně uplatnil protinávrhem nárok na vydání bezdůvodného obohacení, přičemž je velmi pravděpodobné, že by mu tento nárok byl přiznán.

11. Odvolací soud přezkoumal rozsudek okresního soudu v celém rozsahu (neboť takto byl odvoláním žalobce odvolacímu přezkumu otevřen), a to včetně řízení jeho vydání předcházejícímu. Při přezkumu postupoval odvolací soud dle § 212a odst. 1, 2, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), přičemž vady uvedené v § 212a odst. 5 o. s. ř. odvolací soud neshledal. Ty ostatně ani nebyly kterýmkoliv z účastníků namítány. Odvolací soud pak dospěl k závěru o nedůvodnosti odvolání žalobce.

12. Odvolací soud zcela sdílí veškerá skutková zjištění učiněná okresním soudem, jak je popsal v odstavci 5. odůvodnění svého rozsudku a pro zestručnění na ně plně odkazuje.

13. Z hlediska právního hodnocení se odvolací soud v prvé řadě zabýval otázkou platnosti SoD, tedy samotným důvodem vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované. Žalobce přitom tvrdil, že důvodem absolutní neplatnosti SoD je okolnost, že tato smlouva nebyla schválena jeho zastupitelstvem, ačkoliv se tak mělo stát. V tomto ohledu bylo nutno vyjít z § 41 odst. 2 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích, účinného ke dni uzavření SoD dne 21. 1. 2011 (dále jen „ZoO“), podle nějž jsou právní jednání, která vyžadují schválení zastupitelstva obce, bez tohoto schválení neplatná. Přitom dle § 85 písm. a) ZoO je zastupitelstvu obce vyhrazeno mimo jiné rozhodování o nabytí nemovitých věcí. A protože prostřednictvím SoD měl žalobce nabýt vlastnické právo k nemovitosti – parkovacímu domu, je nutno dospět k závěru, že k platnosti SoD bylo nutné schválení této smlouvy zastupitelstvem žalobce.

14. V této souvislosti pak žalobce tvrdil, že k takovému schválení nikdy nedošlo, samotná žalovaná pak pouze uváděla, že zastupitelstvo žalobce projednávalo pouze záměr vybudování parkovacího domu, přičemž text samotné SoD zastupitelstvem žalobce schválen nebyl. Odvolací soud tak při svém rozhodování vycházel z toho, že mezi účastníky nebylo sporu o tom, že samotná SoD (jakožto konkrétní právní jednání zmíněné v § 41 odst. 2 ZoO) nebyla zastupitelstvem žalobce nikdy schválena. Odvolací soud má přitom za to, že pouhé schválení záměru vybudovat parkovací dům (bez vazby na konkrétní právní jednání s konkrétním zhotovitelem a bez uvedení konkrétní ceny za zhotovení díla) není možné považovat za schválení konkrétního právního jednání zastupitelstvem žalobce. S ohledem na tyto skutečnosti je tak nutno dospět k závěru, že SoD nebyla schválena zastupitelstvem žalobce, a proto je v souladu s § 41 odst. 2 ve spojení s § 85 písm. a) ZoO absolutně neplatná (v tomto smyslu je možno odkázat na nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2001, sp. zn. IV. ÚS 576/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 61/2001, či ze dne 10. 7. 2001, sp. zn. III. ÚS 721/2000, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 103/2001, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2003, sp. zn. 21 Cdo 224/2002, ze dne 12. 3. 2013, sp. zn. 32 Cdo 923/2011, či ze dne 28. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3328/2014). Je-li proto absolutně neplatná samotná SoD, nemohou pak logicky samostatně obstát ani její dodatky (č. 1 až č. 7). Ostatně ani u nich nebylo v průběhu řízení jakkoliv tvrzeno, že by byly schváleny ze strany zastupitelstva žalobce. V tomto směru proto odvolací soud zcela sdílí závěry soudu okresního o neplatnosti SoD a jejích dodatků.

15. Odvolací soud však již nesouhlasí s okresním soudem v tom, že platba ve výši 12 767 261,40 Kč, která je předmětem tohoto řízení, nebyla žalobcem zaplacena jako platba dle této absolutně neplatné SoD. Jak totiž odvolací soud zjistil z Mezitímní dohody se zřízením práva pachtu ze dne 31. 10. 2014 uzavřené účastníky, částka 12 767 261,40 Kč byla žalobcem žalované zaplacena jako další část finančního plnění za výstavbou parkovacího domu a v souvislosti s ní (viz čl. III.3. a čl. VI.2. výše zmíněné dohody). Současně bylo v mezitímní dohodě deklarováno, že mezi smluvními stranami je sporná platnost SoD a výše celkového plnění, kterého by se mělo žalované od žalobce dostat za výstavbu parkovacího domu. Odvolací soud tak jednoznačně dovodil, že mezitímní dohoda nebyla novým zavazovacím důvodem pro tuto platbu, ale že se jednalo o plnění za výstavbu parkovacího domu, tedy zcela zjevně o plnění v souvislosti s dříve uzavřenou SoD. A to bez ohledu na to, zda je SoD platná či nikoliv. Závěru, že se jednalo o platbu hrazenou žalobcem v souvislosti s uzavřenou (byť neplatně) SoD, odpovídá i okolnost, že žalobce předmětnou platbu ve výši 12 767 261,40 Kč provedl dne 7. 11. 2014 s variabilním symbolem faktury vystavené k zaplacení ceny díla dle SoD (jak již dříve zjistil okresní soud). Nadto z dodatku č. 7 SoD ze dne 24. 5. 2013 uzavřeného mezi účastníky odvolací soud zjistil, že téhož dne učinili účastníci v čl. 7 obsahem tohoto dodatku ujednání o tom, že cena díla bez DPH bude činit 85 523 833,35 Kč, z níž již žalobce zaplatil částku 35 015 787,75 Kč a zbývá mu tak ke dni uzavření dodatku doplatit částku 50 508 045,60 Kč. Tuto částku se žalobce zavázal zaplatit ve splátkách po 12 767 261,40 Kč ve dnech 31. 3. 2014, 31. 3. 2015 a 31. 3. 2016 a ve výši 12 206 261,40 Kč dne 31. 3. 2017. Tedy částka zaplacená žalobcem dne 7. 11. 2014 také svou výší přesně odpovídá platbě, kterou měl žalobce učinit dle SoD, byť v termínu do 31. 3. 2014. S ohledem na všechny tyto okolnosti je možno dle odvolacího soudu uzavřít, že platba, která je předmětem tohoto řízení (ve výši 12 767 261,40 Kč zaplacená žalobcem žalované dne 7. 11. 2014 a téhož dne došlá na účet žalované), je zcela evidentně platbou učiněnou žalobcem dle absolutně neplatné SoD a v souvislosti s ní.

16. Bylo tedy zapotřebí dále posoudit, jakou právní úpravou je nutno v dané věci aplikovat. Odvolací soud (na rozdíl od soudu okresního) dospěl k závěru, že na věc je nutno nahlížet prizmatem právní úpravy účinné do 31. 12. 2013. Nutnost aplikace ustanovení obch. z. (či případně i obč. z.) v této věci vyplývá z § 3028 odst. 3 o. z., podle nějž se (není-li dále stanoveno jinak) jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti o. z., jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, řídí dosavadními právními předpisy. Za jiné právní poměry vzniklé přede dnem účinnosti o. z. zmíněné v tomto ustanovení se pak považují právní poměry, o nichž se nezmiňuje § 3028 odst. 2 o. z., tedy právní poměry závazkové. Je tak zjevné, že dosavadní právní předpisy (tedy mimo jiné i obch. z. a obč. z.) se použijí na závazkové vztahy vzniklé před 1. 1. 2014, přičemž v těchto případech se dosavadním právem budou řídit i práva a povinnosti z nich vzniklé, tedy i ty, které vzniknou již za účinnosti o. z. (tedy po 1. 1. 2014).

17. Shodně jako citované přechodné ustanovení o. z. je na pravidlu, že závazek si nese svůj právní řád, který stál u jeho vzniku, založeno i ustanovení § 763 odst. 1, věta první a druhá, obch. z., dle kterého platilo, že tímto zákonem se řídí právní vztahy, které vznikly ode dne jeho účinnosti. Právní vztahy vzniklé přede dnem účinnosti tohoto zákona a práva z nich vzniklá, jakož i práva z odpovědnosti za porušení závazků z hospodářských a jiných smluv uzavřených přede dnem účinnosti tohoto zákona se řídí dosavadními předpisy. Již v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, sp. zn. 32 Odo 585/2005, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 50/2007, Nejvyšší soud vyložil, že přechodné ustanovení § 763 odst. 1 obch. z. neváže působnost dosavadních předpisů na dobu, kdy posuzované právo vzniklo, ale pouze na to, zda jde o právo vzniklé z právního vztahu vzniklého přede dnem účinnosti obch. z. V tam souzené věci pak dovolací soud dovodil, že právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu, vzniklé v důsledku odstoupení od závazku podléhajícího režimu hospodářského zákoníku, je právem vzniklým z tohoto závazku (právního vztahu) ve smyslu § 763 odst. 1 obch. z., a proto se toto právo rovněž řídí hospodářským zákoníkem. I když v tomto případě právo na vydání neoprávněného majetkového prospěchu není právem vzniklým přímo ze smlouvy, byla smlouva důvodem pro plnění (poskytnutí zálohy), které se po odpadnutí tohoto důvodu (odstoupením od závazku) stalo neoprávněným majetkovým prospěchem na straně žalované. Závěry citovaného rozsudku dovolacího soudu jsou pak přijímány i jeho pozdější rozhodovací praxí (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 29 Odo 246/2006, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 29 Odo 741/2005, ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. 20 Cdo 2574/2006, či ze dne 7. 4. 2016, sp. zn. 20 Cdo 807/2016).

18. Je tak možno uzavřít, že podkladem pro práva a povinnosti vzniklá zaplacením částky 12 767 261,40 Kč dne 7. 11. 2014 bez právního důvodu (tedy vzniklá po 1. 1. 2014) byla SoD, na jejímž základě a v souvislosti s ní žalobce výše zmíněnou částku žalované uhradil (jak již bylo popsáno výše). A protože k uzavření SoD došlo před 1. 1. 2014, je nutno na daný případ aplikovat právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013, tedy ustanovení obch. z. a obč. z. Shodně je pak nutno aplikovat právní úpravu účinnou do 31. 12. 2013 i na stanovení délky a počítání promlčecích lhůt, a to v souladu s § 3036 o. z. in fine (v podrobnostech viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2020, sp. zn. 28 Cdo 1862/2020).

19. Dále bylo nutno vyjít z toho, že SoD byla uzavřena mezi žalobcem jako samosprávnou územní jednotkou a žalovanou jako podnikatelem při její podnikatelské činnosti, a to zjevně za účelem uspokojování veřejných potřeb (parkování občanů žalobce). Podle § 261 odst. 2 obch. z. se taková smlouva (stejně jako celý smluvní vztah) řídí úpravou obsaženou v obch. z. Touto úpravou se pak řídí i vztah bezdůvodného obohacení vzniklý v důsledku neplatnosti této smlouvy, a to včetně otázek týkajících se počátku běhu a délky promlčecí lhůty (v tomto smyslu je možno odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2003, sp. zn. 29 Odo 813/2001, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 16/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 23 Cdo 448/2012). Aplikace ustanovení o promlčení dle obč. z. je pak přípustná pouze tam, kde se jedná o úpravu ostatních otázek promlčení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 105/20012). Pokud se tedy týče posouzení počátku běhu a délky promlčecí doby, je nutno v tomto případě aplikovat § 394 odst. 2 a § 397 obch. z. Podle nich počne čtyřletá promlčecí doba na vrácení plnění uskutečněného podle neplatné smlouvy běžet ode dne, kdy k plnění (v tomto případě v podobě zaplacení částky 12 767 261,40 Kč) došlo. Je tedy evidentní, že v rámci úpravy počátku běhu promlčecí doby je subjektivní vědomost oprávněné strany o počátku promlčení naprosto bez významu. Úprava promlčení obsažená v obch. z. (která je v tomto ohledu zcela komplexní a nepřipouští aplikaci ustanovení obč. z. o promlčení) totiž na rozdíl od úpravy dle obč. z. nezná tzv. subjektivní promlčecí lhůtu.

20. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je tak možno jednoznačně dovodit, že na danou věc je nutno aplikovat ustanovení týkající se promlčení uvedená v § 394 odst. 2 a § 397 obch. z. Promlčecí lhůta v délce čtyř let tak v tomto konkrétním případě počala běžet dnem 7. 11. 2014 (kdy byla částka 12 767 261,40 Kč vyplacena žalované) a uběhla ve smyslu § 122 odst. 2 obč. z. dnem 7. 11. 2018. A protože žalobce podal žalobu u soudu až dne 3. 11. 2023 (tedy po jejím uplynutí), je nutno jeho nárok uplatněný žalobou považovat za promlčený. A jelikož žalovaná vznesla řádně námitku promlčení, nebylo možno ve smyslu § 388 odst. 1 obch. z. přiznat žalobci právo na zaplacení výše zmíněné částky.

21. Odvolací soud se v této souvislosti zabýval i otázkou, zda řádnému vznesení námitky promlčení žalovanou nebrání ustanovení § 107 odst. 3 obč. z., které na daný smluvní vztah dopadá, neboť upravuje otázku, která se netýká počátku běhu a délky promlčecí lhůty (viz již dříve zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 4781/2009, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod č. 105/2012). Odvolací soud pak dospěl k závěru, že se v případě nároku žalobce (jako objednatele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého jako přeplatku ceny díla dle neplatné smlouvy o dílo nejedná o nárok, jemuž by odpovídal nárok žalované vůči žalobci, který by byl nepromlčitelný. V případě nároku žalobce uplatněného žalobou se tak nejedná o nárok, u nějž by „hrozila“ nerovnováha plynoucí z rozdílů v promlčitelnosti možných nároků smluvních stran smlouvy o dílo uplatnitelných z této smlouvy. K aplikaci § 107 odst. 3 obč. z. (a tedy k nepřihlédnutí k námitce promlčení vznesené žalovanou) tak odvolací soud neshledal žádného důvodu.

22. Pouze nad rámec výše zmíněných skutečností považuje odvolací soud za nutné zmínit, že i kdyby snad bylo možno posoudit nárok žalobce jako nárok vyplývající z mezitímní dohody ze dne 31. 10. 2014 a bylo jej tak možno podřídit právní úpravě obsažené v o. z. (neboť by se nejednalo o nárok vzniklý ze SoD), bylo by i tak možno dovodit jeho promlčení. V takovém případě by totiž bylo nutno nárok žalobce posoudit nikoliv dle § 107 odst. 1 obč. z., ale podle § 621 ve spojení s § 619 odst. 2 o. z. Posledně dvě zmíněná ustanovení pak stanoví, že pro počátek běhu promlčecí lhůty u práva na vydání bezdůvodného obohacení je rozhodná nejen prokázaná vědomost osoby oprávněné o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné, ale také okolnost, že se osoba oprávněná o těchto skutečnost měla a mohla dozvědět. V tomto se úprava dle o. z. liší od předchozí úpravy obsažené v obč. z., podle níž byla klíčová pouze skutečná vědomost osoby oprávněné o skutečnostech rozhodných pro počátek běhu promlčecí lhůty. Z tohoto důvodu tak nelze ve věci použít judikaturu zmiňovanou žalobcem (nálezy Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2018, sp. zn. II. ÚS 2460/17, a ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, či usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2024, sp. zn. IV. ÚS 412/24), neboť ta se právě vztahuje k úpravě dle obč. z. a prokázané vědomosti osoby oprávněné. Pokud by se tedy na věc měla aplikovat ustanovení o. z., odvolací soud zcela souzní se závěry okresního soudu uvedenými v odůvodnění jeho rozsudku (zejména v odstavcích 14. až 19.). Tuto argumentaci je pak možno shrnout tak, že žalobce minimálně již v době, kdy si nechal vypracovat znalecké posudky na ocenění parkovacího domu, měl a mohl vědět nejen to, že se bezdůvodného obohacení mohlo dostat jemu (jako objednateli parkovacího domu), pokud by zaplatil méně, než činila hodnota parkovacího domu. Ale měl a mohl vědět také to, že se na jeho úkor mohla bezdůvodně obohatit také žalovaná, pokud by hodnota parkovacího domu nedosahovala dosud žalobcem zaplacených částek. Ze znaleckého posudku znalkyně [jméno FO] totiž vyplynula nižší hodnota parkovacího domu, než kolik žalobce do té doby žalované zaplatil a z posudku společnosti [právnická osoba] vyplynula dokonce nulová hodnota parkovacího domu. Pokud pak žalobce tyto znalecké posudky přiložil ke svému podání ze dne 28. 7. 2016 zaslanému Okresnímu soudu v Kladně v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 7 C 76/2015, je z toho možno dovodit, že již k tomuto datu mu muselo být zřejmé, že by mohlo existovat bezdůvodné obohacení na straně žalované vzniklé tím, že platby žalobce v souvislosti s budováním parkovacího domu přesahují jeho hodnotu. Přičemž již v té době měl žalobce evidentně i skutkové informace o tom, že nedošlo ke schválení SoD zastupitelstvem žalobce, tedy o příčině neplatnosti této smlouvy.

23. V této souvislosti pak odvolací soud považuje za nutné zmínit, že dle konstantní judikatury Nejvyššího soudu nemusí být pro závěr o tom, že osoba oprávněná má ve smyslu § 619 odst. 2 a § 621 o. z. vědomost (či ji měla a mohla mít) o tom, že k bezdůvodnému obohacení došlo a o osobě povinné k jeho vydání, určena jakýmkoliv předchozím soudním rozhodnutím či snad znaleckým posudkem. Klíčová je vždy jen vědomost (či možnost zajistit si takovou vědomost) o skutkových okolnostech, z nichž lze dovodit vznik bezdůvodného obohacení, určit obohacenou osobu a přibližnou výši obohacení. Právní či jiné hodnocení takovýchto skutkových okolností je pak zcela bez významu. Za výše zmíněnou skutkovou okolnost by pak jen stěží bylo možno považovat vyčíslení výše bezdůvodného obohacení prostřednictvím znaleckého posudku, neboť znalecký posudek slouží především ke zpřesnění výše peněžitého ocenění majetkového prospěchu, jenž byl získán, aniž by však měl jakýkoliv vliv na samotnou existenci práva na vydání bezdůvodného obohacení. Obdobné závěry je pak možno dovodit i v případě předchozího rozhodnutí soudu o žalobě na plnění peněžité částky v řízení u Okresního soudu v Kladně, které rovněž není možno považovat za skutkovou okolnost mající jakýkoliv vliv na výši přiznaného bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu je možno dle odvolacího soudu použít závěry judikatury vztahující se k § 107 odst. 1 obč. z., které jsou dle odvolacího soudu přenositelné i do právní úpravy dle o. z. (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3166/2009, ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3583/2011, ze dne 1. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2022/2015, či ze dne 28. 5. 2020, sp. zn. 25 Cdo 1510/2019). Je tak možno uzavřít, že počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty nelze v tomto konkrétním případě jakkoliv vázat na vypracování znaleckého posudku či na vydání soudního rozhodnutí v řízení vedeném u Okresního soudu v Kladně, v němž bylo rozhodováno o existenci a výši bezdůvodného obohacení na straně žalobce. Lze pak souhlasit s okresním soudem i v tom, že žalobci nic nebránilo v tom, aby na základě skutkových okolností, které mu byly známy již v průběhu řízení vedeného u Okresního soudu v Kladně (nejpozději ke dni 28. 7. 2016) uplatnil svůj nárok na bezdůvodné obohacení vůči žalované. A je nerozhodné, zda by tak učinil vzájemnou žalobou či samostatně podanou žalobou. Je tedy možno uzavřít, že i kdyby bylo možno věc posoudit podle ustanovení o. z., byl by i tak nárok žalobce promlčen, neboť jej žalobce uplatnil u soudu až po uplynutí subjektivní tříleté promlčecí lhůty (§ 619 odst. 2, § 621 a 629 odst. 1 o. z.), která počala běžet dnem 28. 7. 2016. Žalovaná by se mu tak ve smyslu § 609 věta první o. z. ubránila vznesenou námitkou promlčení a žalobě by tak nebylo možno vyhovět ani v případě tohoto právního posouzení věci.

24. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti je tak evidentní, že pokud žalobce podal svou žalobu u soudu až dne 3. 11. 2023, stalo se tak po uplynutí promlčecí lhůty (ať již posuzované jakýmkoliv právním náhledem). A protože žalovaná vznesla řádně námitku promlčení, není povinna plnit a nároku žalobce tak není možno vyhovět. Pokud tedy okresní soud výrokem I. svého rozsudku žalobu žalobce v celém rozsahu zamítl, nelze jeho rozhodnutí z věcného hlediska cokoliv vytknout. Proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku dle § 219 o. s. ř. výrok I. rozsudku okresního soudu potvrdil. Za zcela správný pak odvolací soud považuje i nákladový výrok II. rozsudku okresního soudu, a to jak co do jeho základu, tak i výše náhrady přiznané žalované vůči žalobci. Proto odvolací soud výrokem I. tohoto rozsudku potvrdil dle § 219 o. s. ř. i výrok II. rozsudku okresního soudu. Ohledně odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení před okresním soudem odvolací soud pro zestručnění zcela odkazuje na příslušnou pasáž odůvodnění rozsudku okresního soudu.

25. Ohledně náhrady nákladů odvolacího řízení rozhodl odvolací soud ve smyslu § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že žalované, která byla i v rámci odvolacího řízení plně procesně úspěšná, přiznal vůči žalobci nárok na plnou náhradu nákladů odvolacího řízení. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta zastupujícího žalovanou za sepis vyjádření k odvolání žalobce ze dne 17. 2. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. k) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif – dále jen „advokátní tarif“) a za účast u jednání odvolacího soudu dne 11. 6. 2025 (§ 11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu). Odměna advokáta za jeden úkon právní služby pak s ohledem na okolnost, že předmětem odvolacího řízení byla částka 12 767 261,40 Kč (jako tarifní hodnota), činí dle § 8 odst. 1 ve spojení s § 7 bod 6. advokátního tarifu částku 49 420 Kč za každý z výše uvedených úkonů právní služby. Celkem se tak jedná o částku 98 840 Kč. Zástupci žalované rovněž náleží za každý z výše uvedených dvou úkonů právní služby nárok na náhradu paušálních výdajů po 450 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu účinného od 1. 1. 2025, tedy celkem částka 900 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupce žalované je plátcem DPH, vznikl mu ve smyslu § 137 odst. 3 o. s. ř. rovněž nárok na náhradu za 21% DPH z celkové částky nákladů 99 740 Kč ve výši 20 946 Kč. K zaplacení částky náhrady nákladů odvolacího řízení žalované ve výši 120 686 Kč pak odvolací soud zavázal žalobce výrokem II. tohoto rozsudku.

26. Lhůty k plnění byly stanoveny v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. v délce tří dnů, neboť pro stanovení lhůty delší či povolení splátek nebylo shledáno žádných důvodů vyplývajících z obsahu spisu a ostatně tyto skutečnosti nebyly žádným z účastníků řízení ani tvrzeny.

Poučení