27 Co 107/2023 - 488

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Marcely Vítkové a soudkyň Mgr. Zory Komancové a Mgr. Dany Daňkové ve věci žalobce: [Anonymizováno] [IČO zainteresované společnosti 0/0], sídlem [Adresa zainteresované společnosti 0/0], zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] proti žalovanému: [Anonymizováno] sídlem [Anonymizováno] zastoupený advokátem [Anonymizováno] sídlem [Adresa zástupce zainteresované společnosti 0/0], o vydání věci, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Hodoníně ze dne 14. 4. 2023, č. j. 6 C 392/2018-458, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne 14. 4. 2023, č. j. 6 C 392/2018-463, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se v I., II. a III. výroku potvrzuje.

II. Žalobce je povinen nahradit žalovanému náklady tohoto odvolacího řízení ve výši 4 356 Kč k rukám jeho zástupce [tituly před jménem] [jméno FO], do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou soudu prvního stupně [datum] (ve spojení s jejím doplněním a změnou připuštěnou usnesením soudu prvního stupně ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno] domáhal se žalobce – společnost [Anonymizováno], sídlem [adresa], IČO [IČO] (dále jen „původní žalobce“) vydání rozhodnutí, kterým by žalovanému byla uložena povinnost vydat nákladní vozidlo tov. značky [Anonymizováno] [VIN kód], včetně všech součástí a příslušenství tohoto vozidla, kdy žalovaný je povinen vydat zejména technický průkaz, osvědčení o technickém průkazu a všechny klíče k tomuto vozidlu. K tomu uvedl, že vlastnické právo k vozidlu nabyl v režimu § 1109 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), dne [datum] (správně [datum] – pozn. odvol. soudu) ve veřejné dražbě (elektronické, nedobrovolné – pozn. odvol. soudu) za cenu 1 090 000 Kč, konané na základě návrhu obchodní společnosti [právnická osoba], IČO [IČO] (navrhovatel), podle smlouvy o zřízení zástavního práva k tomuto nákladnímu vozidlu. [adresa] byla navrhovateli odevzdána spolu s klíči a doklady dne [datum]; následně však nákladní vozidlo z odstavného parkoviště, kde se nacházelo, „zmizelo“. V době konání veřejné dražby tak neměl dražebník nákladní vozidlo u sebe, původnímu žalobci (vydražiteli) předal pouze doklady a klíče, a proto původní žalobce po vozidle pátral a zjistil, že je zaparkováno v areálu žalovaného; ten však ohledně svého vlastnického práva k nákladnímu vozidlu odkazoval na kupní smlouvu uzavřenou mezi ním a společností [právnická osoba]., IČO [IČO]. K tomu původní žalobce podotkl, že společnost [právnická osoba]. byla účastníkem řízení o ochraně držby zástavního věřitele (společnosti [právnická osoba]), kterému byla zástava protiprávně odňata (věc vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. [Anonymizováno]). Současně zdůraznil, že v případě originárního nabytí vlastnického práva, tj. na základě příklepu licitátora se jeho vlastnické právo neodvozuje od jiné osoby, na rozdíl od žalovaného. Následně žalobce doplnil, že z protokolu o provedené elektronické veřejné dražbě ze dne [datum] mimo jiné vyplývá, že jejím účastníkem byl i vlastník předmětu dražby – společnost [právnická osoba]. a že cena byla stanovena dražebníkem již dne [datum] na částku 1 800 000 Kč vč. DPH. Z potvrzení o nabytí vlastnictví předmětu dražby a dokladu o úhradě ceny dosažené vydražením ze dne [datum] je zřejmé, že na vydražitele – původního žalobce přešlo vlastnické právo příklepem licitátora. Pro nabytí vlastnického práva je rozhodující jen to, že usnesení o příklepu nabylo právní moci a vydražitel – původní žalobce zaplatil nejvyšší podání. To platí i v případě, že povinný (tzn. společnost [právnická osoba], která byla zástavcem a současně zástavním dlužníkem) nebyl vlastníkem dražené věci a její vlastník o probíhajícím výkonu rozhodnutí nevěděl (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 22 Cdo 1229/2003). V této souvislosti původní žalobce zdůraznil, že v prekluzivní lhůtě tří měsíců žádný z účastníků veřejné dražby nepodal k soudu návrh na vyslovení její neplatnosti a veřejnou dražbu je tak třeba považovat za platnou. K tomu poukázal i na rozsudek ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 4197/2018, v němž Nejvyšší soud uzavřel, že dražba je neplatná jen v případě, že to vyslovil soud v řízení podle zákona o veřejných dražbách; v jiném řízení, než v řízení podle zákona o veřejných dražbách, soud nemůže posuzovat neplatnost dražby, a to ani jako otázku předběžnou. Dále se původní žalobce ohradil proti názoru žalovaného o neplatnosti zástavní smlouvy z toho důvodu, že společnost [právnická osoba] nebyla v době uzavření zástavní smlouvy vlastníkem nákladního vozidla – předmětu dražby. Společnost [právnická osoba] zástavní smlouvu uzavřela za účelem zajištění svého dluhu vůči společnosti [právnická osoba] z titulu kupní smlouvy ze dne [datum]. Po uzavření zástavní smlouvy dne [datum] byl společnosti [právnická osoba] odevzdán předmět dražby, malý technický průkaz a klíče od vozidla. I pokud tedy snad došlo již [datum] k uzavření kupní smlouvy mezi společnostmi [právnická osoba] a [právnická osoba]., nemá tato skutečnost žádný vliv na platnost uzavřené zástavní smlouvy. Společnost [právnická osoba] byla v době uzavření zástavní smlouvy jednoznačně v dobré víře, že společnost [právnická osoba] je oprávněná dát předmětné nákladní vozidlo do zástavy. Neexistovaly žádné objektivní okolnosti, které by nasvědčovaly, že tomu tak není. Pokud snad následně společnost [právnická osoba] informovala společnost [právnická osoba]. o tom, že do zástavy poskytla „omylem“ jiné nákladní vozidlo, než měla v úmyslu, jedná se o účelové tvrzení. I v době konání veřejné dražby byla v registru vozidel zapsána jako vlastník společnost [právnická osoba]. Původní žalobce proto v době konání veřejné dražby nemohl mít žádné pochybnosti o tom, že společnost [právnická osoba]. není vlastníkem předmětu dražby.

2. Žalovaný označil žalobu za šikanózní. Poukázal na to, že jeden žalobní návrh na vydání předmětného vozidla již byl řešen u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. [Anonymizováno] a žaloba byla zamítnuta. Nyní podaná žaloba je tak duplicitní. Samotnou nedobrovolnou dražbu konanou [datum] považuje za neoprávněnou. Společnost [právnická osoba]. nabyla vlastnické právo k nákladnímu vozidlu [datum] na základě kupní smlouvy uzavřené se společností [právnická osoba], IČO [IČO], která v kupní smlouvě prohlásila, že předmět prodeje je v jejím výlučném vlastnictví a že na vozidle neváznou žádná práva a pohledávky třetích osob a dále, že vozidlo není odcizené, není použito jako zástava není předmětem exekuce a nejsou mu známy žádné okolnosti, které by bránily v prodeji vozidla. Tento právní stav byl rovněž prověřen společností [právnická osoba]., která poskytla společnosti [právnická osoba]. na koupi vozidla úvěr. Dle vyjádření pana [jméno FO], ředitele společnosti [právnická osoba]., v červnu 2017 oznámila [tituly před jménem] [jméno FO], právní zástupkyně společnosti [právnická osoba], společnosti [právnická osoba]., že jí zastupovaná společnost uzavřela se společností [právnická osoba] již dne [datum] zástavní smlouvu. K tomuto datu však již společnost [právnická osoba] nebyla oprávněna disponovat právy k vozidlu, a proto nebyla oprávněna vozidlo ani zastavit. Společnost [právnická osoba]. prostřednictvím svého právního zástupce [tituly před jménem] Jiřího [adresa] dokládala společnosti [právnická osoba] své vlastnické právo k nákladnímu vozidlu a neoprávněnost zástavní smlouvy. Žalovaný následně nabyl vlastnické právo k předmětnému vozidlu v dobré víře na základě kupní smlouvy uzavřené [datum] se společností [právnická osoba]. Je tak nepochybné, že v době konání nedobrovolné dražby nebyla společnost [právnická osoba] jejím oprávněným navrhovatelem. Dále žalovaný poukázal na skutečnost, že advokátka [tituly před jménem] [jméno FO] zastupovala společnost [právnická osoba] ve sporu o ochranu držby (věc vedena u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 17 C 197/2017) a současně byla jednatelkou původního žalobce – vydražitele. Dále byla v době od [datum] jedinou členkou představenstva původního žalobce a minimálně od [datum] jeho jedinou akcionářkou, a to vše až do [datum]. Původní žalobce se tedy nemůže domáhat ochrany svého domnělého vlastnického práva s odkazem na § 1109 o. z., neboť podmínkou pro nabytí vlastnictví od neoprávněného je dobrá víra nabyvatele v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu. Původní žalobce však nebyl v době konání veřejné dražby v dobré víře ohledně nabytí vlastnického práva k vozidlu, stejně jako nebyl a nemohl být v dobré víře ani v době předchozí, kdy společnost [právnická osoba] vystupovala jako zástavní věřitel. Tato společnost neučinila žádný krok k tomu, aby si prověřila vlastnické vztahy k nákladnímu vozidlu, byť jí bylo prokazatelně doloženo vlastnické právo svědčící společnosti [právnická osoba]., nikoliv společnosti [právnická osoba] O účelovosti veškerého jednání původního žalobce a společnosti [právnická osoba] svědčí kromě propojení prostřednictvím [tituly před jménem] [jméno FO] i propojení obou těchto společností osobou [jméno FO], jakožto současného člena představenstva původního žalobce (vydražitele) a jeho bývalého akcionáře v době od [Anonymizováno] [datum] a zároveň společníka společnosti [právnická osoba] od roku 2008 do současnosti a rovněž jejího bývalého jednatele. Obě společnosti postupovaly a postupují ve vzájemné shodě a z pohledu žalovaného se jedná o podvodné jednání s úmyslem se bezdůvodně obohatit na jeho úkor za zneužití institutu veřejné dražby. V závěrečném návrhu žalovaný poukázal i na svědeckou výpověď svědka [jméno FO] (jednatele společnosti [právnická osoba].), který uvedl, že zástavní smlouva byla uzavřena v [adresa], kde bylo nákladní vozidlo (zástava) i předáno. Ze samotné smlouvy (ověřovacích doložek podpisů) však plyne, že jednatel [jméno FO] smlouvu podepsal [datum] v Praze a jednatel společnosti [právnická osoba] [jméno FO] teprve dne [datum] v [Anonymizováno]. V samotné zástavní smlouvě není vozidlo dostatečně identifikováno a zcela absentuje příloha 1, na niž smlouva odkazuje, a která měla obsahovat přesnou identifikaci – technickou specifikaci vozu; stejně tak chybí i jakýkoliv jeho předávací protokol. I z důvodu neurčité identifikace předmětu zástavy považuje žalovaný zástavní smlouvu za neplatnou. Znovu zdůraznil, že v době konání veřejné dražby společnost [právnická osoba] i původní žalobce věděli, že v době uzavření smlouvy zástavní byla vlastníkem vozidla společnost [právnická osoba]., která nebyla o plánované veřejné dražbě vyrozuměna, ani jí nebyl sdělen termín jejího konání. O vydražení předmětu zástavy se společnost dozvěděla až následně, což potvrdili i svědci [jméno FO] a [jméno FO]. O zástavní smlouvě a probíhající dražbě pak už vůbec nic nevěděl žalovaný. Pokud v době konání veřejné dražby společnost [právnická osoba] ani původní žalobce nevěděli, kde se vozidlo nachází, a zda vůbec existuje, a přesto dražili, opět se zde podává – ve spojení s celým jednáním společnosti [právnická osoba] a původního žalobce a jejich personálním propojení – závěr, že se jednalo o podvodné jednání. Za překvapující žalovaný označil skutečnost, že při jednání soudu [datum] měl svědek [jméno FO] (jednatel společnosti [právnická osoba]) u sebe malý technický průkaz vozidla a klíče, z čehož je zřejmé, že je tato společnost nikdy nikomu nepředala a přitom původní žalobce tvrdil, že mu tyto věci byly předány dražebníkem, což si vzájemně odporuje.

3. Soud prvního stupně ve věci rozhodl (v pořadí prvním) rozsudkem ze dne [datum], č. j. 60 C 392/2018–192, ve spojení s doplňujícím usnesením ze dne [datum], č. j. 6 C 392/2018–227, kterým žalobu zcela zamítl. V prvé řadě se zabýval námitkou žalovaného, že věc nelze projednat a rozhodnout z důvodu překážky věci rozsouzené a neshledal ji důvodnou. Uvedl, že ve věci vedené u Okresního soudu v [adresa] pod sp. zn. 14 C 381/2018 se původní žalobce domáhal vůči žalovanému ochrany držby (tzv. posesorní žaloba z rušené držby dle § 176 a násl o. s. ř.). Ochrana držby prostřednictvím žaloby z rušené držby je však ochranou prozatímní. Tato dočasnost (prozatímnost) vyplývá z toho, že rozhodnutí o posesorní žalobě dle § 1003 a násl. o. z. lze překonat v soudním řízení o tzv. petitorní žalobě dle § 1040 o. z. a 1043 o. z. napadající držbu a její poctivost, na základě které je soudem poskytována definitivní ochrana vlastníku nebo kvalifikovanému držiteli. V nyní v projednávané věci se jedná právě o petitorní žalobu dle § 1040 o. z. Soud však neshledal aktivní legitimaci původního žalobce k podání reivindikační žaloby, neboť v protokolu o provedené dražbě byl předmět dražby (nákladní vozidlo) identifikován nesprávným VIN kódem. Původní žalobce tedy v rámci provedené dražby nenabyl vlastnické právo k vozidlu, jehož vydání se domáhá. Dále soud citoval § 1109 o. z. a uzavřel, že původní žalobce není ve věci legitimován ani z důvodu uvedeného v předmětném ustanovení, které sice zakotvuje možnost nabýt vlastnické právo od neoprávněného, ale pouze za splnění vymezených podmínek. Zásadní podmínkou je dobrá víra v oprávnění druhé strany vlastnické právo převést na základě řádného titulu. V daném případě však soud vzal z provedeného dokazování za prokázané, že samotná nedobrovolná veřejná dražba byla pouze účelovým prodejem. Soud proto žalobu zamítl i z nedostatku dobré víry původního žalobce jako nabyvatele. [právnická osoba] odvolání žalobce Krajský soud v Brně, jako soud odvolací, rozsudkem ve dne [datum], č. j. [Anonymizováno] rozsudek soudu prvního stupně v potvrdil. V prvé řadě konstatoval, že v průběhu odvolacího řízení původní žalobce zanikl a soud prvního stupně rozhodl, že v řízení bude pokračováno s nynějším žalobcem. Odvolací soud nesouhlasil se závěrem soudu prvního stupně o nedostatku aktivní legitimace původního žalobce k podání reivindikační žaloby z toho důvodu, že v protokolu o provedené elektronické (nedobrovolné) veřejné dražbě byla chyba ve VIN kódu předmětu dražby. Poukázal na to, že Nejvyšší soud opakovaně ve svých rozhodnutích dovodil, že pokud se ve smlouvě o převodu automobilu uvádí jeho identifikační číslo (VIN) neodpovídající skutečnosti, nezakládá to neplatnost nebo neúčinnost smlouvy, jestliže automobil je jinak dobře identifikovaný. Ztotožnil se však se závěrem soudu prvního stupně, že v daném případě nebyly splněny podmínky pro to, aby se právní předchůdce žalobce jako vydražitel stal vlastníkem předmětného vozidla v souladu s § 1109 písm. a) o. z. Odvolací soud dodal, že v projednávané věci nelze žalobě vyhovět ani s ohledem na § 8 o. z., podle kterého zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany. V této souvislosti poukázal na personální propojení navrhovatele dražby a vydražitele.

5. Na základě dovolání žalobce Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne [datum], č. j. 21 Cdo 822/2022-269, zrušil rozsudek odvolacího soudu i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí se v prvé řadě zabýval předpoklady vzniku vlastnického práva podle § 1109 písm. a) o. z. a dospěl k závěru, že proti osobě, jež nabyla své vlastnické právo příklepem licitátora ve veřejné dražbě, provedené podle zákona o veřejných dražbách, může třetí osoba prosadit své tvrzené vlastnické právo, nabyté z jiného právního titulu, jenž není vymezen v § 1109 a § 1110 o. z., pouze tehdy, prokáže-li, že: a) došlo ke zneužití institutu veřejné dražby (a tedy ke zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla a zároveň b) vydražitel nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby navrhnout provedení veřejné dražby. Uvedl, že odvolací soud, vycházeje z odlišného právního názoru na výklad § 1109 o. z., se těmito předpoklady pro možnost popření vlastnického práva, nabytého vydražitelem ve veřejné nedobrovolné dražbě, nezabýval a jeho právní hodnocení této otázky je neúplné a tudíž nesprávné. Dále se Nejvyšší soud vyjádřil k otázce zneužití práva žalobcem při realizaci zástavního práva formou veřejné dražby, k čemuž poukázal na § 6 odst. 1 a odst. 2 věta první o. z. a § 8 o. z. Konstatoval, že princip poctivosti a zákaz zneužití práva patří k základním zásadám soukromého práva. Poctivost vyjadřuje určitý standard chování v právních vztazích vyžadující čestnost, otevřenost a povinnost brát ohledy na zájmy druhé strany. Zákaz zneužití práva je jedním z korektivů výkonu subjektivních práv. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či smlouvě, avšak který je – zpravidla poměřováno hlediskem dobrých mravů – vzhledem k okolnostem konkrétního případu nepřijatelný. Dále uvedl, že právní úprava obsažená v § 8 o. z. vychází ze dvou základních pravidel, a to z pravidla „kdo vykonává svoje právo, nikomu neškodí“ a pravidla „nemáme však zneužívat svoje právo“. Sankcí za zneužití práva je odmítnutí právní ochrany zdánlivému výkonu práva. Dále Nejvyšší soud uvedl, že zneužitím práva je výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, jehož lze výkonem tohoto práva obvykle dosáhnout a na němž mají nositelé práva obvykle zájem. Zvláštním případem zneužití práva je tzv. šikana jako chování, jímž se právo vykonává za tím určujícím účelem, aby druhé straně byla způsobena újma. Zákaz zneužití práva představuje jeden z korektivů výkonu subjektivních práv, který má zabránit takovému výkonu subjektivního práva, které je pouze formálně v souladu s objektivním právem. Podle uvedeného pravidla má být odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Pravidlo obsažené v § 8 o. z. je dílčím projevem zásady poctivosti, její korektivní funkce, která prosvítá právní úpravou. Nejvyšší soud závěrem konstatoval, že odvolací soud se těmito hledisky, podle nichž je možno dovodit, že výkon práva nezasluhuje právní ochrany, v podstatě nezabýval. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozhodnutí a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

6. Soud prvního stupně rozhodl odvoláním napadeným (v pořadí druhým) rozsudkem, kterým žalobu zamítl (I. výrok) a žalobci uložil povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 51 145,58 Kč (II. výrok). Doplňujícím usnesením uložil žalobci povinnost nahradit České republice na účet Okresního soudu v [adresa] náklady řízení ve výši 901 Kč (III. výrok). V prvé řadě konstatoval, že námitku žalovaného týkající se překážky věci rozsouzené neshledal důvodnou a v podrobnostech odkázal na své předchozí rozhodnutí. S poukazem na závěry Nejvyššího soudu zopakoval dokazování částí relevantních důkazů a dokazování doplnil dokumenty od dražebníka – společnosti [právnická osoba]. V souladu se závazným právním názorem Nejvyššího soudu posuzoval, zda nedošlo ke zneužití institutu veřejné dražby a zda vydražitel byl či nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby předmětnou dražbu navrhnout; a to s přihlédnutím k tomu, zda nedošlo ke zneužití práva původním žalobcem při realizaci zástavního práva. Na základě provedeného dokazování soud dospěl k závěru, že došlo ke zneužití zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách. V daném případě nebyla provedená dražba regulérní, ale pouze fingovaná, jak vyplynulo nejen z připojeného dražebního spisu, z něhož se především podává, že navrhovatel dražby neměl vykonatelnou pohledávku podle § 36 zákona o veřejných dražbách. Jako vykonatelná pohledávka bylo ve smlouvě o provedení elektronické dražbě označeno usnesení Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 17 C 197/2017–5, které však takovýmto titulem v žádném případě nebylo. Nadto nebylo součástí smlouvy o provedení elektronické dražby ani fyzicky. Dále bylo prokázáno, že navrhovatel dražby ([právnická osoba]) neměl předmět dražby (vozidlo) u sebe a ani nevěděl, kde se nachází. Přesto dražebník uvedl, že předmět dražby se nachází v sídle společnosti [právnická osoba]., kde se také měla konat jeho prohlídka, a to navzdory tomu, že vozidlo již v té době měl v držení žalovaný. V den konání prohlídky tedy vozidlo na uvedené adrese nebylo, prohlídka se tak konat nemohla a stejně tak na webu dražebníka nemohly být žádné jeho fotografie. Nadto navrhovatel dražby ([právnická osoba]) ani společnost [právnická osoba]. neměli kromě vozidla ani klíče a doklady (malý technický průkaz) a po provedené dražbě tak nebylo co předávat, přesto byl formálně sepsán protokol o předání věci. Otázkou zůstává i ocenění předmětu dražby, když vozidlo nikdo ze zúčastněných neměl fyzicky k dispozici. Jediným zájemcem a vydražitelem se stal původní žalobce. Sama skutečnost, že uhradil cenu za vydražené vozidlo na věci nic nemění, neboť jak bylo řečeno, navrhovatel dražby ([právnická osoba]) a vydražitel (původní žalobce – [Anonymizováno]) byly osoby vzájemně propojené. Je zjevné, že dražba byla připravena a provedena tak, aby se vydražitelem a vlastníkem stal původní žalobce, když všem na dražbě zúčastněným bylo zřejmé, že nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě dle zákona o veřejných dražbách patří k nejsilnějším nabývacím titulům. Provedená dražba měla zakrýt, případně zhojit veškeré nedostatky, neboť dražba je originárním způsobem nabytí vlastnického práva. Nabyvatel by tak nabyl vlastnické právo nezatížené právy třetích osob a věc by byla prostá veškerých závad. Dále soud dospěl k závěru, že vydražitel (původní žalobce – [Anonymizováno] nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby ([právnická osoba]) navrhnout provedení veřejné dražby, neboť spojovací osobou a organizátorkou v celé kauze byla v době konání dražby [tituly před jménem] [jméno FO], jež dlouhodobě zastupovala navrhovatele dražby, a to i ve sporech týkajících se předmětného vozidla a zároveň byla členkou představenstva a jedinou akcionářkou vydražitele. Osobní propojení mezi navrhovatelem dražby a vydražitelem bylo i prostřednictvím dalších osob – [jméno FO], [tituly před jménem] [jméno FO], [jméno FO] a společnosti [jméno FO]. S odkazem na závěry Nejvyššího soudu uzavřel soud prvního stupně, že v daném případě nelze „naoko“ proběhlé dražbě přiznat právní ochranu a považovat ji za souladnou s principy poctivosti a zákazu zneužití práva (§ 6 odst. 1 a 2 a § 8 o. z.). S ohledem na přijaté závěry soud z důvodu nadbytečnosti neprováděl dokazování výslechy svědků [jméno FO], [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO] (zaměstnanec dražebníka – pozn. odvol. soudu) ani připojeným spisem ohledně dotace a jejího čerpání (společností [právnická osoba] – pozn. odvol. soudu). Rovněž neprováděl důkaz výslechem [tituly před jménem] [jméno FO], když na tomto důkazu žádná ze stran netrvala a tento důkazní návrh byl vzat zpět. Soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl a podle § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal ve sporu úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů za řízení ve všech stupních. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. uložil ve sporu neúspěšnému žalobci povinnost k náhradě nákladů řízení státu ve výši 901 Kč představujících svědečné vyplacené svědkovi [tituly před jménem] [jméno FO].

7. Proti rozsudku podal včas odvolání žalobce s tím, aby byl odvolacím soudem změněn, žalobě v plném rozsahu vyhověno a žalobci přiznána náhrada nákladů řízení. Vyslovil zásadní nesouhlas se závěrem soudu prvního stupně, že se jednalo o fingovanou dražbu. Poukázal na to, že Nejvyšší soud ve svém dovolacím rozhodnutí uvedl, že aby mohla být dražba v rámci tohoto řízení zpochybněna, muselo by se jednat o tzv. fingovanou nebo zdánlivou dražbu. Tento závěr jasně implikuje, že by musel být zdánlivý či fingovaný samotný průběh dražby, tedy, že by se dražba fakticky nekonala, případně by dražbu neprováděla osoba k tomu určená, ale nějaký falešný dražebník. Z připojeného dražebního spisu však zcela jednoznačně vyplynulo, že dražbu prováděla společnost [právnická osoba]., se sídlem v Brně, tedy renomovaná a jedna z největších dražebních společností v ČR. Aby mohla být dražba nafingovaná, jak tvrdí soud prvního stupně, vyžadovalo by to zcela očividně spolupráci této dražební společnosti, což je vzhledem k její odbornosti, reputaci a velikosti vyloučeno. Nadto z dražebního spisu rovněž vyplynulo, že samotná dražba proběhla zcela standardně, inzerát o dražbě byl v zákonné lhůtě zveřejněn na schváleném on-line dražebním portálu, kde se do dražby mohl přihlásit kdokoliv. Skutečnost, že se do dražby nikdo kromě původního žalobce nepřihlásil, nemůže jít k jeho tíži. Dražba se konala online, byla veřejně přístupná a nejednalo se tedy o nějakou pokoutnou dražbu. Jasně bylo prokázáno, že samotný průběh dražby byl zcela standardní a proběhl po právu. Dále žalobce soudu prvního stupně vytkl, že neprovedl navrhovaný výslech [jméno FO], zaměstnance dražebníka, který měl dražbu na starosti a mohl tak potvrdit nebo vyvrátit, jestli proběhla v pořádku. Žalobce je přesvědčen, že dražba zcela očividně fingovaná nebyla. Skutečnost, že ve věci patrně nebyly splněny podmínky konání dražby na tom nemůže nic změnit. V daném případě asi skutečně absentoval vykonatelný titul a nebyly splněny podmínky nařízení dražby, nejednalo se však o záměr původního žalobce ani zástavního věřitele, ale o chybu dražebníka, pokud takovou dražbu provedl. Jestliže ve věci chyběl vykonatelný titul, bylo povinnosti dražebníka na tuto skutečnost zástavního věřitele upozornit a dražbu neprovést. Pokud se tak nestalo a dražba proběhla, nemůže to jít k tíži původního žalobce jako vydražitele. K tomu žalobce poukázal na část odůvodnění usnesení Městského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. 17 C 197/2017–5, které bylo označeno jako vykonatelný titul, v němž soud uvedl: “Dále soud uvádí, že i s ohledem na to, že předmět zástavy nemá žalobkyně k dispozici a došlo k převodu vlastnictví k předmětnému vozidlu, nebrání žalobkyni ničeho, aby své právo na úhradu dlužné částky zrealizovala zpeněžením zástavy…“. Žalobce se proto domnívá, že dražebník zřejmě dospěl k závěru, že na základě tohoto usnesení má možnost dražbu provést. Jedná se samozřejmě o chybný závěr, nelze z něho však dovozovat, že by dražba byla fingovaná. Dále žalobce poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 3018/2007, týkající se možnosti vyslovení neplatnosti veřejné dražby.

8. Žalovaný ve vyjádření k odvolání navrhl potvrzení rozsudku soudu prvního stupně. Podle jeho názoru polemika žalobce, týkající se zdánlivé či fingované dražby, není na místě. Pokud žalobce bagatelizuje skutečnost, že zástavní věřitel neměl předmět dražby v době jejího konání v držení, což dle jeho názoru nebránilo realizaci dražby, a přitom zcela opomíjí ostatní zjištěné závažné nedostatky – jako nevědomost o tom, kde se vozidlo i doklady k němu vůbec nachází (zda vůbec existují), neproběhlou prohlídku vozu, jeho nacenění bez ohledání, nezveřejnění jeho fotografií na webu dražebníka, nedoložení vykonatelné pohledávky, nepředání vozidla a dokladů po dražbě (když toto vše bylo předstíráno, aby byl navozen dojem, že se vše odehrálo v souladu se zákonem a je v pořádku a za tím účelem byly vyhotoveny i doklady a vše bylo organizováno [tituly před jménem] [jméno FO] a ostatními osobami figurujícími jak na straně dražebního navrhovatele tak i vydražitele) – činí tak v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu v této věci. Původní žalobce jako vydražitel i navrhovatel dražby prokazatelně zneužili práva a obešli zákon a takové nepoctivé jednání nepožívá právní ochrany, k čemuž ostatně dospěl i soud prvního stupně. Žalobce se na jednu stranu snaží celou dražbu a její průběh zvěrohodnit tím, že dražebníkem byla společnost [právnická osoba]. a je tak vyloučeno, aby dražba proběhla „na oko“ a na straně druhé hovoří o chybě dražebníka. O zlém úmyslu minimálně personálně propojených osob, tedy navrhovatele dražby a původního žalobce, získat předmětné vozidlo neoprávněně do vlastnictví přitom není žádných pochyb. Odkaz žalobce na odůvodnění usnesení Městského soudu ve vztahu k existenci vykonatelné pohledávky je zcela irelevantní a (dle tvrzení žalobce) zkušený dražebník tak nemohl na jeho základě nabýt dojmu, že by mělo být podkladem pro dražbu.

9. Při jednání odvolacího soudu žalobce znovu zdůraznil, že absence vykonatelného titulu bez dalšího neznamená, že by se jednalo o fingovanou dražbu, může to svědčit pouze o pochybení dražebníka, nikoliv o zlém úmyslu. Na základě poučení odvolacího soudu, že žalobcem navrhovaný výslech svědka [jméno FO], zaměstnance dražebníka, nemůže být proveden k „potvrzení nebo vyvrácení toho, zda dražba proběhla v pořádku“ a na výzvu, jaká sporná skutková tvrzení mají být tímto výslechem prokázána, žalobce uvedl, že svědek by měl vypovídat k tomu, zda zde existovalo propojení mezi navrhovatelem dražby ([právnická osoba]) a dražebníkem ([právnická osoba].) a na základě čeho. Dále k tomu, na základě čeho si dražebník ověřoval splnění podmínek dražby, zejména co považoval za exekuční titul, co mu bylo ve skutečnosti předloženo, dále k tomu, jak probíhala dražba a zda byl soudu prvního stupně předložen kompletní spis týkající se této dražby.

10. Krajský soud v Brně jako soud odvolací (§ 10 o. s. ř.) po zjištění, že odvolání bylo podáno k tomu oprávněným subjektem (§ 201 o. s. ř.), že směřuje proti rozhodnutí, proti němuž je přípustné (§ 201, § 202 o. s. ř.) a že bylo podáno včas (§ 204 o. s. ř.), v souladu s § 212 a § 212a odst.1 o. s. ř. přezkoumal odvoláním napadený rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení mu předcházející, a dospěl k závěru, že odvolání žalobce není důvodné.

11. Odvolací soud souhlasí se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně i s jeho právním hodnocením věci a pro stručnost odkazuje na odůvodnění jeho rozhodnutí.

12. Nad rámec odvolací soud poukazuje na rozhodnutí ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 898/2020, v jehož odůvodnění Nejvyšší soud uvedl: „Nadále sice platí, že i když byla zaplacena cena dosažená vydražením (nejvyšší podání) ve stanovené lhůtě a i když jde o platnou dražbu (žaloba o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách buď vůbec nebyla podána, nebo jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno), nemusí být udělení příklepu vždy důvodem pro nabytí vlastnictví nebo jiného práva k draženému předmětu. Každé jednání prováděné dražebníkem (a jeho jménem a na jeho účet licitátorem) totiž nelze pokládat za veřejnou dražbu. Z ustanovení § 2 písm. a) zákona o veřejných dražbách je nutné dovodit, že veřejnou dražbou je jen takové jednání, které je veřejné, které se koná na základě návrhu navrhovatele (na podkladě smlouvy o provedení dražby uzavřené mezi navrhovatelem a dražebníkem), které se uskutečňuje na předem určeném místě, jehož smyslem (účelem) je přechod vlastnického nebo jiného práva k předmětu dražby, při němž se licitátor obrací na předem neurčený okruh osob, které se dostavily za účelem činit podání, s výzvou činit nabídky a které je ukončeno buď udělením příklepu tomu, kdo za stanovených podmínek učinil nejvyšší podání, nebo tím, že nebylo učiněno ani nejnižší podání, a jen jestliže bylo provedeno osobou, která má k provádění dražeb příslušné živnostenské oprávnění. Jde-li o veřejnou nedobrovolnou dražbu, musí být rovněž řádně doloženo, že navrhovatelem dražby je dražební věřitel, který je legitimován požadovat uspokojení své pohledávky z výtěžku dražby; jinak by totiž smyslem (účelem) jednání prováděného dražebníkem nebylo (nemohlo být) uspokojení pohledávky dražebního věřitele, ale – objektivně vzato – jiný cíl, který by získání výtěžku z přechodu vlastnictví na základě dražby jen předstíral (fingoval). Jednání, které by neodpovídalo všem uvedeným požadavkům, nelze považovat za veřejnou nedobrovolnou dražbu; i kdyby nebylo napadeno žalobou o neplatnost veřejné nedobrovolné dražby podle ustanovení § 48 odst. 3, 4 nebo 5 zákona o veřejných dražbách nebo kdyby jí nebylo pravomocným soudním rozhodnutím vyhověno, nepožívá jeho výsledek žádné právní ochrany. V občanském soudním řízení, v němž jeho účastník uvádí, že své vlastnické nebo jiné právo získal vydražením ve veřejné nedobrovolné dražbě, vydražitel tvrdí a prokazuje všechny skutečnosti o tom, že vskutku šlo o veřejnou nedobrovolnou dražbu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 959/2016). Z uvedeného vyplývá, že judikatura sice umožnila zpochybnit nabytí vlastnického práva vydražitele příklepem ve veřejné nedobrovolné dražbě, avšak pouze v případě, že se jednalo o dražbu tzv. „zdánlivou“, tedy „fingovanou“, tedy v případech, kdy došlo k zneužití institutu veřejné dražby (a tedy k zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné nedobrovolné dražby. Jedná se o jedinou výjimku ze zásady nemožnosti přezkoumávat platnost veřejné nedobrovolné dražby mimo řízení podle zákona o veřejných dražbách, a to ani jako předběžnou otázku (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 777/2006, který byl uveřejněn v časopise Soudní judikatura pod publikačním číslem 25/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Odo 294/2003, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 10/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 32/2005, který byl uveřejněn ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod publikačním číslem 52/2006)“.

13. V projednávané věci bylo v řízení jednoznačně prokázáno propojení osoby navrhovatele dražby a vydražitele, a to zejména osobou [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky, která zastupovala navrhovatele dražby ([právnická osoba]), a to i ve věcech týkajících se předmětu dražby a současně byla členkou představenstva a jedinou akcionářkou vydražitele ([Anonymizováno]. I přesto, že si tak navrhovatel dražby měl a musel být vědom, že nemá žádný vykonatelný titul vůči společnosti [právnická osoba], podal návrh na provedení nedobrovolné dražby. A to i přesto, že: - [tituly před jménem] [jméno FO] byla informována o uzavření kupní smlouvy mezi společností [právnická osoba] a společností [právnická osoba]. (viz výpověď ředitele společnosti [právnická osoba]. [jméno FO], tehdejšího právního zástupce této společnosti [tituly před jménem] Jiřího [adresa] a jednatele navrhovatele dražby [jméno FO] a dopis [jméno FO], jednatele společnosti [právnická osoba]); - [jméno FO], jednatel navrhovatele dražby ([právnická osoba]), uvedl, že „my jsme věděli, že auto by se nemělo prodávat, a to z důvodu, že tam byly čerpány dotace“. Dále uvedl, že „ohledně vozu byly řešeny dotační podvody, a to z důvodu, že na ten vůz byly čerpány dotace, a to vozidlo pět let mělo být ve vlastnictví jednoho majitele. Nás v této věci zastupovala [tituly před jménem] [jméno FO] na základě plné moci, která se této kauze věnuje“. Je tedy s podivem, že za dané situace společnost [právnická osoba] přistoupila k návrhu na provedení dražby, a to bez vykonatelného titulu a že dražebník (dle tvrzení žalobce velmi zkušený profesionál) dražbu provedl. Zde odvolací soud souhlasí s názorem žalobce, že se zřejmě nejednalo o zlý úmysl, ale chybu dražebníka, nicméně podle názoru odvolacího soudu tyto skutečnosti svědčí pro závěr o zlém úmyslu navrhovatele dražby, potažmo i vydražitele. A byť si je odvolací soud vědom § 13 odst. 3 a § 15 odst. 4 zákona č. 26/2000 Sb., o veřejných dražbách, má za to, že v projednávané věci je nutno skutečnosti, že dražebník neměl nikdy k dispozici předmět dražby, tedy nemohl ho ohodnotit na základě faktické prohlídky a stejně tak ve své podstatě nebyla možná prohlídka předmětu dražby, neboť ke dni konání této prohlídky byl v držení společnosti [právnická osoba]., zohlednit při posuzování otázky, zda se v daném případě (ne)jednalo o dražbu fingovanou. Dále je třeba podotknout, že byť byl dražebník – společnost [právnická osoba]., soudem prvního stupně vyzván k doručení celého(!) spisového materiálu, resp. veškerých písemností souvisejících s dražbou předmětného nákladního vozidla, jež se měla konat [datum], součástí zaslaných dokumentů není záznam o průběhu elektronické dražby obsahující všechny náležitosti vyplývající z § 6 vyhlášky č. 18/2014 Sb., o stanovení podmínek postupu při elektronické dražbě. Z předloženého protokolu o provedené (nedobrovolné) elektronické dražbě není zřejmé, z jakého důvodu došlo k ukončení dražby až v 11.44.30 hodin, byť podle dražební vyhlášky bylo ukončení dražby naplánováno na 11.00.00 hodin. Stejně tak není zřejmé, jakým způsobem bylo dosaženo ceny ve výši 1 090 000 Kč. A to vše za situace, kdy se dražby účastnil pouze a jen jediný zájemce – původní žalobce.

14. Odvolací soud, jak již bylo shora uvedeno, proto považuje za správný závěr soudu prvního stupně, že v daném případě se jednalo o tzv. „zdánlivou“, tedy „fingovanou“ dražbu, kdy došlo ke zneužití institutu veřejné dražby (a tedy ke zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla, byť (ve vztahu k vnějšímu světu) vykonaná dražba formálně naplnila všechny předpoklady a podmínky veřejné nedobrovolné dražby. Zároveň bylo v řízení prokázáno, že vydražitel nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby navrhnout provedení veřejné dražby a že došlo ke zneužití práva (původním) žalobcem při realizaci zástavního práva formou veřejné dražby. Ze všech zjištěných skutečností vyplývá, že cílem postupu navrhovatele dražby a vydražitele bylo nabytí vlastnického práva příklepem licitátora ve veřejné dražbě dle zákona o veřejných dražbách, které patří k nejsilnějším nabývacím titulům a je zde jen velmi omezená možnost prosazení vlastnického práva nabytého z jiného právního titulu. Jak již správně uzavřel soud prvního stupně, v daném případě nelze „naoko“ proběhlé dražbě přiznat právní ochranu a považovat ji za souladnou s principy poctivosti a zákazu zneužití práva (§ 6 odst. 1 a 2 a § 8 o. z.)

15. Odvolací soud dospěl k závěru, že v projednávané věci třetí osoba (žalovaný) prosadila své tvrzené vlastnické právo, nabyté z jiného právního titulu, jenž není vymezen v § 1109 a § 1110 o. z., neboť v řízení bylo prokázáno, že: a) došlo ke zneužití institutu veřejné dražby (a tedy ke zneužití zákona o veřejných dražbách) a dražba fakticky podle tohoto zákona neproběhla a zároveň b) vydražitel nebyl v dobré víře v oprávnění navrhovatele dražby navrhnout provedení veřejné dražby.

16. Z důvodu nadbytečnosti odvolací soud nedoplňoval dokazování výslechem svědka [jméno FO], zaměstnance dražebníka.

17. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud podle § 219 o. s. ř. potvrdil rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný, a to včetně výroků o náhradě nákladů řízení.

18. O náhradě nákladů tohoto odvolacího řízení soud rozhodl podle § 224 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobce nebyl v odvolacím řízení úspěšný, a proto je povinen nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení. Náklady žalovaného za odvolací řízení sestávají z: - odměny za dva úkony právní služby po 1 500 Kč, a to za vyjádření k odvolání a účast u jednání odvolacího soudu, dle § 7 ve spojení s § 9 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (dále jen „advokátní tarif“), - náhrady za dva režijní paušály po 300 Kč dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu, - vše navýšeno o DPH (21 % DPH) ve výši 756 Kč (§ 137 odst. 1 a 3 o. s. ř.). Celkové náklady žalovaného za odvolací řízení činí 4 356 Kč.

19. Všechny tyto náklady shledal odvolací soud účelnými pro uplatňování či bránění práva v řízení úspěšným žalovaným a z tohoto pohledu i co do výše úměrnými k předmětu řízení. Současně neshledal žádné podmínky, pro které by bylo možno přistoupit k aplikaci ustanovení § 150 o. s. ř. Nadto nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení by mělo být jen zcela výjimečným a ojedinělým opatřením (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 21 Cdo 2811/2013, uveřejněný pod č. 24/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení