27 Co 165/2025 - 850

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované], narozená [Datum narození žalované] trvale bytem [Adresa žalované] zastoupená advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení částky 69 000 Kč o odvolání žalované proti rozsudku Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 209 C 35/2024-461 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že se žaloba co do částky 4 000 Kč zamítá; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně ve výši 55 617 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 16 378 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně.

Odůvodnění

1. Shora uvedeným rozsudkem Okresního soudu v Kladně ze dne 9. 4. 2025, č. j. 209 C 35/2024-461 (dále jen „rozsudek soudu prvního stupně“) bylo rozhodnuto, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku (výrok I.). Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni náklady řízení ve výši 62 910 Kč do tří měsíců od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobkyně (výrok II.).

2. Soud prvního stupně rozhodnutí odůvodnil tak, že po provedeném dokazování a zhodnocení všech zjištěných skutečnostní dospěl k závěru, že žaloba byla podána po právu. Bylo zjištěno, že žalobkyni byl udělen státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola, byla jí udělena akreditace pro čtyři bakalářské a dva magisterské programy a její vnitřní předpisy byly řádně zaregistrovány. Ohledně způsobu výkonu činnosti žalobkyně byly vzneseny námitky a některé z nich jsou dosud v řešení, nicméně i kdyby při výkonu činnosti žalobkyně došlo k porušení některých veřejnoprávních povinností, a byl zjištěn rozpor s předpisy veřejného práva v tomto směru, neznamenalo by to bez dalšího neplatnost soukromoprávního jednání mezi žalobkyní a žalovanou (viz nález sp. zn. II. ÚS 2694/24 ze dne 19. 2. 2025, ve kterém Ústavní soud konstatuje, že „Soukromé a veřejné právo jsou relativně svébytné části jednotného právního řádu, kdy s ohledem na nezávislost uplatňování soukromého práva na právu veřejném je třeba při posuzování neplatnosti soukromoprávního jednání pro rozpor s předpisy veřejného práva zohlednit, zda smysl a účel zákona vyžaduje, aby mělo porušení veřejnoprávní povinnosti za následek i neplatnost soukromoprávního jednání (§ 580 občanského zákoníku). Ústavní soud ve své ustálené rozhodovací praxi upřednostňuje svobodnou vůli jednajících a základní koncepční přístup preference platnosti právních jednání před jejich neplatností.“). Mezi žalobkyní a žalovanou vnikl soukromoprávní vztah, když žalovaná podala prostřednictvím elektronických prostředků přihlášku k bakalářskému studiu u žalobkyně a dne 7. 9. 2020 byla vyrozuměna o podmíněném přijetí k bakalářskému studiu v cenové úrovni Standard a stejného dne podepsala Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia u žalobkyně a postupovala dále dle sdělených instrukcí, když nahrála do systému žalobkyně požadované podklady, podepsala Prohlášení o platbách, seznámila se, případně měla možnost se seznámit a neučinila tak pouze z vlastního rozhodnutí, se Statutem, Disciplinárním, Studijním a zkušebním a Stipendijním řádem žalobkyně. Prokazatelně se žalovaná seznámila i s Nařízeními rektora týkajícími se plateb a rozdělení studijních poplatků včetně administrativních, neboť v souladu s nimi a po povolení splátek v prvním ročníku řádně hradila školné odpovídající cenové úrovni Standard. Ve druhém ročníku žalovaná sama požádala žalobkyni o změnu cenové úrovně na Premium a bylo jí vyhověno. Ve studiu pak řádně za nových smluvních podmínek cenové úrovně Premium pokračovala. Žalovaná, byť poměrně zřídka, což jí ale smluvní podmínky dovolovaly, se žalobkyní komunikovala, přihlašovala se do systému, poptávala informace o studiu, poptávala literaturu, dívala se na videa, přihlašovala se k výukovým programům. To, že celé tři roky na vysoké škole studovala, vyplynulo ostatně i z výpovědi samotné žalované, která před soudem potvrdila, že má za to, že její vztah s žalobkyní trval tři roky, a proto také celé tři roky vždy řádně a včas hradila školné včetně zvýšeného školného za úroveň Premium, tedy ve výši 60 000 Kč ročně. V tomto kontextu soud prvního stupně také neshledal důvodnou námitku žalované ohledně relativní neplatnosti právního jednání a je přesvědčen, že žalovaná neučinila žádné právní jednání s žalobkyní v omylu, ale naopak s vědomím právních následků všech vzájemných smluvních ujednání. Odpověď žalované, že neví, jak má odpovědět na otázku, zda se cítila být studentkou žalobkyně, na výše uvedeném závěru soudu proto nic nemění, když tato odpověď byla považována za účelovou. Co se týče ukončení studia žalované na škole žalobkyně, žalovaná netvrdila a nevyplynulo to ani z žádných listinných důkazů, že by po třech letech studia, které neukončila řádnou zkouškou, žalobkyni oznámila, že již nechce dále ve studiu pokračovat. Žalobkyně postupovala v souladu se smluvními podmínkami a studium žalované prodloužila o dalších 12 měsíců, o čemž žalovanou na konci září 2023 vyrozuměla s upozorněním na povinnost hradit studijní i administrativní poplatky také za celé období prodloužení. Žalovaná ani poté žalobkyni nesdělila, že studium končí. Žalobkyně žalovanou vyzvala k úhradě školného za rok 2023/2024 ve výši 60 000 Kč a k úhradě administrativních poplatků v celkové výši 9 000 Kč. Pro zaplacení stanovila žalované náhradní termín. V reakci na tuto výzvu žalovaná požádala o zaslání faktury na úhradu administrativních poplatků ve výši 9 000 Kč. Nesouhlasila s placením částky 60 000 Kč z důvodu nedostatku finančních prostředků. Prohlášení o zanechání studia ze dne 27. 3. 2023 zaslala žalovaná žalobkyni až dne 28. 3. 2023, čímž došlo k ukončení smluvního vztahu mezi účastníky. V řízení nebylo prokázáno, že by žalovaná částku 60 000 Kč jako školné za rok 2023/2024 zaplatila a nebylo prokázáno a ani tvrzeno, že by uhradila administrativní poplatky v celkové výši 9 000 Kč. Výši obou dílčích nároků žalobkyně v řízení řádně specifikovala a doložila listinami. Bylo také prokázáno, že před podáním žaloby žalovanou k úhradě dluhu vyzvala, předžalobní výzvu řádně zdůvodnila. Soud prvního stupně tedy shledal oba dílčí nároky žalobkyně důvodnými. Uzavřel, že se nejednalo se o „klasickou“ spotřebitelskou smlouvu, když předmětem smluvního vztahu mezi žalobkyní a žalovanou bylo poskytování vzdělávání za úplatu. S ohledem na formu smluvních dokumentů, způsob jejich uzavření (i v souladu s evropskými právními předpisy) lze vycházet z toho, že žalobkyně je v postavení silnější strany a žalovaná je na straně slabší, kdy je na místě poskytnout jí zvýšenou ochranu. Nicméně i za této situace nebyla smluvní ujednání v daném případě shledána v rozporu s dobrými mravy, když žalovaná, pokud jde o ukončení studia, od začátku věděla, že má možnost i při nesložení zkoušky na konci třetího ročníku, žalobkyni sdělit, že studium ukončuje. V takovém případě by jí studium prodlouženo nebylo a nebyla by ani povinna zaplatit za další období. Co se týče výše administrativních poplatků, nebyla shledána nepřiměřenou. Z uvedených důvodů soud prvního stupně žalobě vyhověl a uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 69 000 Kč. S ohledem na celkovou výši nároku stanovil delší než zákonnou třídenní pariční lhůtu, a to tři měsíce od právní moci rozsudku. O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), kdy žalobkyně byla ve sporu úspěšná, a má proto právo na jejich náhradu v celkové výši 62 910 Kč a pariční lhůtu stanovil shodně s místem plnění k rukám zástupce žalobkyně, kterým je advokát (§ 160 odst. 1, § 149 odst. 1 o. s. ř.).

3. Proti rozsudku soudu prvního stupně podala včasné odvolání pouze žalovaná. V obsáhlém odůvodnění odvolání žalovaná namítla extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, s ohledem na stav relevantní i nové judikatury, jakož i dalších skutkových i právních tvrzení a důkazů žalované, které měl ignorovat, mimo jiné pominout nález Ústavního soudu ze dne 5. 2. 2025, sp. zn. IV. ÚS 2093/24, potvrzený Nálezem Ústavního soudu ze dne 7. 5. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3310/24), kterými bylo jednoznačně a trvale judikováno, že vztah škola – uchazeč (student) je vztahem spotřebitelským a dále dvě pravomocná rozhodnutí nadřízeného soudu (viz rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 19.2.2024, č.j. 26 Co 306/2024-446 a rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 1.10.2024, č.j. 22 Co 137/2024-205). V napadeném rozsudku absentuje řádné a úplné odůvodnění, rozsudek je v mnoha ohledech vnitřně rozporný a nepřezkoumatelný, když se soud prvního stupně nevypořádal s celou řadou důkazů a právních argumentů, které žalovaná relevantně položila na stůl, aniž by současně tyto právní argumenty vyvrátil vlastní právní argumentací, která by byla silnější a racionálnější než právní námitky uplatněné žalovanou. Dále soud prvního stupně zcela rezignoval na aplikaci relevantních zákonných norem (především veřejnoprávních norem) ohledně tvrzené nicotnosti správních aktů. Pokud měl soud prvního stupně jakékoli pochybnosti o námitkách žalované, měl ji poučit a vyzvat ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1 a 3 o. s. ř., což však nikdy v řízení neučinil, ačkoli to žalovaná s ohledem na závažnost jejích právních námitek, které v řízení vznesla, legitimně očekávala. Dále namítla, že žalovaná nebyla řádně přijata ke studiu u žalobkyně, ke studiu nikdy nenastoupila, vysokou školu nenavštěvovala a nestudovala. Žalobkyně dlouhodobě a závažným způsobem porušuje zákon o vysokých školách a s ohledem na její protiprávní postup žalované nikdy nevznikl status studenta, ale po celou dobu zůstala v roli uchazeče o studium. Žalobkyně nikdy nevydala a ani nedoručila žalované rozhodnutí o přijetí žalované ke studiu, které by splňovalo jak formální, tak i materiální podmínky stanovené zákonem, když jí žalovaná nikdy neudělila předchozí souhlas s elektronickým způsobem doručování. Žalovaná tedy ke studiu u žalobkyně nikdy řádně nenastoupila a jakékoliv povinnosti jí stanovené z titulu údajného statusu studenta, zejména zavazující ji platit školné, se na ni nevztahovaly a nebyly pro ni závazné. Přesto žalovaná vždy řádně a včas žalobkyni po celou dobu platila školné, a to v celkové výši 188 100 Kč, aniž by za tuto částku čerpala od žalobkyně jakoukoli „reálně využitelnou - adekvátní“ protislužbu. Vynaložené prostředky proto představují bezdůvodné obohacení na straně žalobkyně. Žalobkyni nesvědčí právo požadovat zaplacení žalované částky, když nebylo prokázáno, že by výše a existence školného a poplatku byla stanovena v řádně registrovaném vnitřním předpisu školy ve smyslu § 59 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách. Povinnost hradit poplatky spojené se studiem může vzniknout pouze studentům a pouze na základě vnitřních předpisů registrovaných ministerstvem. Žalovaná nebyla studentkou, a tudíž ji nemohl zavazovat ani § 63 zákona o vysokých školách. I kdyby studentkou byla, u žalobkyně dlouhodobě chyběla platná a registrovaná úprava poplatků, což bylo prokázáno i v jiných soudních řízeních, v nichž soudy dospěly k závěru, že smlouvy o studiu uzavírané žalobkyní jsou pro rozpor se zákonem absolutně neplatné. Žalovaná se v odvolání dále rozsáhle věnuje otázce nicotnosti tzv. státního souhlasu, na jehož základě měla žalobkyně působit jako soukromá vysoká škola. Žalovaná uvedla množství konkrétních námitek, rozvedených níže, směřujících k závěru, že státní souhlas nebyl vydán v souladu se zákonem o vysokých školách, případně že vůbec nevznikl a byl nicotný. Poukázala na to, že o vydání státního souhlasu nežádala oprávněná právnická osoba, že rozhodnutí chyběly zákonem požadované náležitosti, že nebyla dodržena stanovená forma, že existují vážné pochybnosti o pravosti listin založených ve správním spise, že nejsou doloženy právní účinky doručení a že správní řízení vykazuje vnitřní rozpory a právní neuskutečnitelnost. Žalovaná předložila celou řadu právních námitek – tvrzení a důkazů k nicotnosti státního souhlasu „uděleného“ žalobkyni. Přesto se jimi podle žalované soud prvního stupně odmítl věcně zabývat a k tvrzeným důvodům nicotnosti se soud v odůvodnění napadeného rozsudku vůbec nevyjádřil. Soud prvního stupně též neprovedl navržené důkazy potřebné k prokázání rozhodných skutečností a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním. Žalovaná se domnívá, že z dokazování vyplynula řada zásadních skutkových a právních pochybností, například chybějící originály doručenek včetně doručenky k „vydanému státnímu souhlasu“, pochybnosti o pravosti podpisů právně jednajících osob, barevné faksmile podpisů namísto originálních na klíčových dokladech, chybějící originál souhlasu majitele budovy se sídlem žalobkyně, z dokladů ve spisu nelze dovodit, že by existoval souhlas s podnájmem pro žalobkyni, chybějící identifikace plátce správního poplatku na potvrzení o platbě - absence průkazu o uhrazení správního poplatku, absence právních účinků doručení – vydání státního souhlasu, vnitřní rozpornost, právní i faktická neuskutečnitelnost, nesmyslnost a neurčitost státního souhlasu. Obecné soudy jsou přitom povinny se otázkou nicotnosti správních rozhodnutí zabývat z úřední povinnosti, avšak soud prvního stupně se těmito námitkami vůbec nezabýval a v odůvodnění rozsudku je zcela pominul. Další část odvolání směřuje také proti procesnímu postupu soudu prvního stupně. Žalovaná namítla, že soud prvního stupně nepřihlédl k řádně tvrzeným skutečnostem a navrženým důkazům, aniž by byly splněny podmínky koncentrace řízení. Soud neprovedl důkazy potřebné ke zjištění rozhodných skutečností, čímž neúplně zjistil skutkový stav věci, a na základě provedených důkazů dospěl k nesprávným skutkovým závěrům. Takový postup je v rozporu s § 205 odst. 2 o. s. ř. a zároveň představuje porušení práva žalované na spravedlivý proces. Žalovaná v odvolání rovněž upozorňuje na rozpor napadeného rozsudku s rozsáhlou a aktuální judikaturou, která se týká skutkově i právně obdobných případů a cituje rozhodnutí okresních a krajských soudů, jakož i Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, v nichž byly žaloby soukromých vysokých škol zamítány právě z důvodů absence statusu studenta, neplatnosti smlouvy o studiu, chybějící úpravy poplatků ve vnitřních předpisech, spotřebitelského charakteru vztahu a zneužívajících smluvních ujednání. Žalovaná se dovolává toho, že žalobkyně vůči ní postupovala nepoctivě, zneužila svého silnějšího postavení a snaží se vymoci plnění, na které nemá zákonný nárok. Jednání žalobkyně má podle žalované znaky zneužití práva, rozporu s dobrými mravy i s veřejným pořádkem a vede k absolutní neplatnosti právních jednání, o která žalobkyně své nároky opírá. Napadený rozsudek je proto podle žalované výsledkem libovůle v soudním rozhodování, nerespektuje kogentní normy veřejného práva ani závazné výklady vyšších soudů a nemůže obstát. Na základě všech uvedených skutečností žalovaná navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení nebo změnil tak, že žalobu v plném rozsahu zamítne a přizná žalované náhradu nákladů dosavadních řízení.

4. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalované uvedla, že považuje odvolání žalované za zcela nedůvodné, účelové a založené na opakovaném překrucování skutkového i právního stavu věci. Žalobkyně zdůraznila, že rozsah repliky je dán mimořádnou šíří a povahou odvolacích námitek, které označuje za kverulantské, vnitřně rozporné a často založené na nepochopení základních právních institutů (zejména rozdílu mezi nezákonností a nicotností správních aktů), a proto se podrobně vyjádřila k jednotlivým námitkám žalované, aby je vyvrátila a doložila věcnou i právní správnost napadeného rozsudku. Poukázala na to, že žalovaná napadá rozsudek v plném rozsahu a tvrdí zejména extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry soudu prvního stupně, soudní libovůli a opomenutí rozhodných skutečností, nicotnost státního souhlasu k působení žalobkyně jako soukromé vysoké školy, neplatnost vnitřních předpisů žalobkyně a jejich údajný rozpor se zákonem, neexistenci statusu žalované jako studentky, neplatnost smlouvy o studiu, absenci zákonné úpravy školného, nesprávnou aplikaci judikatury, s čímž žalobkyně nesouhlasila. Žalobkyně odmítla tvrzení o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry. Poukázala na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, podle níž je extrémní rozpor dán pouze tehdy, pokud skutková zjištění nemají žádnou oporu v provedených důkazech, což v daném případě neplatí. Soud prvního stupně vycházel zejména z výpovědi samotné žalované, z listinných důkazů (přihláška ke studiu, rozhodnutí o přijetí, smlouva o studiu, dodatky ke smlouvě, vnitřní předpisy), z okolností faktického průběhu studia. Žalobkyně upozornila, že žalovaná byla po dobu několika let zapsána ke studiu, měla přístup ke studijním materiálům, online výuce a dalším nástrojům distančního studia, a sama přiznala, že se studiem aktivně zabývala, byť jej nedokončila. Ke statusu žalované jako studentky a existence smluvního vztahu uvedla, že proces přijetí ke studiu proběhl standardním způsobem podáním přihlášky žalovanou, splnění zákonných podmínek (zejména maturita), vyrozuměním o přijetí a zápisem ke studiu uzavřením smlouvy a nahráním dokumentů do systému. Žalovaná měla možnost se do studia nezapsat, případně studium kdykoliv ukončit, což však neučinila. Skutečnost, že studijní povinnosti neplnila aktivně, nemůže jít k tíži žalobkyně. Argumentaci žalované, že na škole „nestudovala“, považuje žalobkyně za účelovou, neboť distanční forma studia spočívá právě v samostatném využívání online zdrojů, nikoliv v povinné fyzické účasti. Poplatky spojené se studiem na soukromé vysoké škole nejsou přímým synallagmatickým protiplněním za jednotlivé úkony výuky, ale představují podíl studenta na nákladech studia, což odpovídá ustálené judikatuře Nejvyššího soudu. Výše školného byla stanovena ve vnitřních předpisech a konkretizována nařízeními rektora a výslovně sjednána ve smlouvě o studiu a jejím dodatku. Žalobkyně odmítla námitku, že výše školného musela být nutně upravena ve statutu žalobkyně. Poukázala na rozdíl mezi úpravou veřejných a soukromých vysokých škol v zákoně o vysokých školách a na důvodovou zprávu k zákonu, která zdůrazňuje smluvní volnost u soukromých vysokých škol. Změna zákona účinná až od 1. 9. 2025 podle žalobkyně potvrzuje, že dřívější právní úprava takovou povinnost neobsahovala. Ohledně vnitřních předpisů žalobkyně a jejich registrace žalobkyně tvrdila, že disponuje platným státním souhlasem, její vnitřní předpisy byly řádně registrovány Ministerstvem školství, mládeže a tělovýchovy (dále jen „MŠMT“) a tyto předpisy byly soudu prvního stupně předloženy a provedeny jako důkaz. Námitky žalované o neexistenci, neplatnosti či nesouvislosti vnitřních předpisů považuje žalobkyně za nepravdivé a založené na dezinterpretaci práva. Zdůrazňuje presumpci správnosti správních aktů a skutečnost, že případné veřejnoprávní nedostatky by neměly dopad na platnost soukromoprávních smluvních vztahů. Žalobkyně odmítla tvrzení žalované o nicotnosti státního souhlasu uděleného žalobkyni MŠMT již v roce 2016. Poukázala na to, že žalovaná směšuje právní pojmy nicotnost a nezákonnost a nesprávný úřední postup. Civilní soud přitom není oprávněn přezkoumávat správní řízení jako celek, k nicotnosti lze přihlédnout pouze tehdy, je-li zjevná již z výroku aktu, přitom státní souhlas je určitý, srozumitelný, uskutečnitelný a proto platný. Argumenty žalované ohledně doručování, podpisů, správních poplatků či údajného převodu státního souhlasu jsou irelevantní, účelové a právně nesprávné. Zdůraznila, že žalobkyně získala státní souhlas originárně a nikoliv převodem z jiné právnické osoby. Žalobkyně poukázala na skutečnost, že totožné námitky byly opakovaně uplatňovány v desítkách obdobných sporů, přičemž soudy všech stupňů (včetně krajských soudů a Nejvyššího soudu) dlouhodobě potvrzují správnost postupu žalobkyně. Část odvolání žalované byla mechanicky převzatá z jiných řízení, aniž by reflektovala skutkové odlišnosti nebo konkrétní stav projednávané věci. Žalobkyně uzavřela, že žalovaná byla platně přijata ke studiu, vznikl platný smluvní vztah, školné bylo sjednáno a je po právu požadováno, státní souhlas i vnitřní předpisy jsou platné a účinné. Žalobkyně proto navrhla, aby rozsudek soudu prvního stupně jako věcně i právně správný byl odvolacím soudem v plném rozsahu potvrzen a žalobkyni přiznána náhrada nákladů odvolacího řízení.

5. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou a proti rozhodnutí soudu prvního stupně, proti kterému je odvolání přípustné, přezkoumal v rozsahu podaného odvolání rozsudek soudu prvního stupně, jakož i řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a § 212a odst. 1 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a shledal odvolání žalované pouze částečně opodstatněným.

6. Posouzením dosavadního obsahu spisu soudu prvního stupně odvolací soud nezjistil, že by řízení před soudem prvního stupně trpělo některou ze zmatečnostních vad řízení, uvedených v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) o. s. ř. či jinou vadou řízení, která by měla nebo mohla mít za následek nesprávnost rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci, k nimž je odvolací soud povinen přihlížet i z úřední povinnosti.

7. Odvolací soud provedl podle § 213 odst. 2, 3 o. s. ř. důkaz Nařízením rektora žalobkyně č. 9/2013, ze dne 1. 12. 2013, v rozhodném znění od 1. 9. 2021, který byl přípustný, neboť byl navržen již v řízení před soudem prvního stupně, v rámci koncentrace řízení (srov. § 118b o. s. ř.). Z čl. 2 tohoto nařízení bylo zjištěno, že při nedodržení termínu splatnosti studijních poplatků byly stanoveny sazby v rámci náhradních a mimořádných termínů studijních poplatků. Sazby za posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti ze strany studenta v případě cenové úrovně Premium byly stanoveny ve výši 1 000 Kč za posunutí splatnosti/úhrady studijních poplatků v rozsahu 1-30 dní, ve výši 3 000 Kč za posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti v rozsahu 31-60 dní a ve výši 5 000 Kč za posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti o více než 60 dní.

8. Jinak odvolací soud neshledal potřebu doplnit či zopakovat dokazování, neboť skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně byla opatřena po řádně provedeném dokazování a v rozsahu dostatečném pro právní posouzení a rozhodnutí ve věci z hlediska rozhodné právní úpravy (srov. § 213 o. s. ř.) a vyšel proto ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku ve smyslu § 157 odst. 2 o. s. ř. podrobně popsal, čeho se žalobkyně domáhala a z jakých důvodů, jak se věci vyjádřila žalovaná a podrobně vyložil, které skutečnosti vzal za prokázané, o jaké důkazy svá skutková zjištění opřel, které důkazy neprovedl a z jakých důvodů, jak věc posoudil po právní stránce a jak se vypořádal s námitkami stran a nebyly zjištěny rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, na které poukazovala žalovaná. V tomto směru odvolací soud na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně pro zjednodušení v souladu se závěry Nejvyššího soudu uvedenými v usnesení ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011, zcela odkazuje.

9. Opodstatněná nebyla námitka žalované o „nepřezkoumatelnosti“ rozsudku soudu prvního stupně. Nepřezkoumatelnost rozsudku může být dána tím, že není srozumitelné, jak soud prvního stupně vlastně rozhodl, nebo nejsou srozumitelné, popř. zcela chybějí, důvody takového rozhodnutí (proč tak rozhodl, po skutkové či právní stránce), popř. rozhodnutí trpí více uvedenými vadami. Skutečnost, že žalovaná nesouhlasí se skutkovým závěrem soudu prvního stupně (považuje ho za nedostatečný a chybný) a nesouhlasí ani s právním posouzením věci, a proto považuje napadené rozhodnutí za nesprávné, nepřezkoumatelnost rozhodnutí nezakládá. Judikatura Nejvyššího soudu dospěla k závěru, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu odvolání – na újmu uplatnění práv odvolatele (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. R 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení sp. zn. 21 Cdo 3466/2013, popř. sp. zn. 22 Cdo 3814/2015). O jasném odůvodnění ze strany soudu prvního stupně svědčí zejména schopnost žalované mimořádně obsáhle formulovat své odvolací námitky, tedy nejen rozsah odvolání, ale i odvolací důvody a odvolací návrh. Pokud se soud prvního stupně výslovně nevyjádřil ke všem argumentům a rozhodnutím citovaným v podáních žalované, nelze proto považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, jestliže soud uvedl svoji argumentaci k řešené otázce, popř. byly tyto právní otázky podrobněji vypořádány v rozhodnutí odvolacího soudu. V případě žalovanou citovaných rozhodnutí mimo jiné Krajského soudu v Praze se jednalo o rozhodnutí založená na závěrech rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2443/2023-328, který byl zrušen nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2694/24 ze dne 19. 2. 2025, jak je popsáno níže, a tedy v nich uvedená argumentace byla již překonána. Pokud žalobkyně argumentovala soudními rozhodnutími, která se týkala jiné vysoké školy – [právnická osoba]., pak se jednalo o rozhodnutí vydaná na jiném skutkovém základě a z něj vyplývající právní hodnocení není bez dalšího přenositelné do této věci, ve které soud aplikuje právní předpisy na v tomto řízení zjištěný skutkový stav, který je odlišný. Součástí práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny je i právo na řádné odůvodnění soudního rozhodnutí. Proto je povinností soudů se v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádat s argumentací účastníků řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto argumentů, což bylo v projednávané věci splněno (viz nález Ústavního soudu sp. zn. II.ÚS 968/18, ze dne 29. 1. 2019).

10. Poučení účastníka soudem podle § 118a o. s. ř. má místo v případě rozhodování soudu o neprokázaném skutkovém stavu na základě procesních břemen. Pokud byl skutkový stav zjištěn z provedených důkazů, není důvodu stranu, která nese důkazní břemeno, jakkoliv poučovat a nemůže se jednat o procesní pochybení, pokud takové poučení nebylo dáno. Právní posouzení věci odlišné od názoru účastníka, ze kterého vyplývá nedůvodnost uplatněného nároku, potřebu takového poučení nevyvolává.

11. Důkazy nově označené žalovanou v odvolacím řízení (viz souhrn 33 listin v podání žalobkyně ze dne 24. 9. 2025) nebyly odvolacím soudem provedeny, neboť byly navrženy v rozporu se zásadou koncentrace a neúplné apelace, o kterých byli účastníci řádně poučeni (srov. § 118b a § 119a o.s.ř.), když navržené důkazy nesplňují žádnou z výjimek z těchto zásad (srov. § 118b odst. 1, § 205a o. s. ř.), zejména proto, že již podle své datace mohly být navrženy již v řízení před soudem prvního stupně a navíc byl provedenými důkazy zjištěn skutkový stav v dostatečném rozsahu pro rozhodnutí a nebyla dána potřeba dalšího dokazování.

12. Soud prvního stupně na zjištěný skutkový stav správně aplikoval příslušnou právní úpravu, zejména dále uvedená ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „z. v. š.“). Odvolací soud dospěl v zásadě ke shodným právním závěrům jako soud prvního stupně, vyjma závěru o výši poplatku za pozdní úhradu školného.

13. Podle § 1 odst. 1 o. z. ustanovení právního řádu upravující vzájemná práva a povinnosti osob vytvářejí ve svém souhrnu soukromé právo. Uplatňování soukromého práva je nezávislé na uplatňování práva veřejného.

14. Podle § 1 odst. 2 o. z. nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

15. Podle § 574 o. z. na právní jednání je třeba spíše hledět jako na platné než jako na neplatné.

16. Podle § 580 odst. 1 o. z. neplatné je právní jednání, které se příčí dobrým mravům, jakož i právní jednání, které odporuje zákonu, pokud to smysl a účel zákona vyžaduje.

17. Podle § 583 o. z. jednal-li někdo v omylu o rozhodující okolnosti a byl-li v omyl uveden druhou stranou, je právní jednání neplatné.

18. Podle § 588 o. z. soud přihlédne i bez návrhu k neplatnosti právního jednání, které se zjevně příčí dobrým mravům, anebo které odporuje zákonu a zjevně narušuje veřejný pořádek. To platí i v případě, že právní jednání zavazuje k plnění od počátku nemožnému.

19. Podle § 1724 odst. 1 o. z. smlouvou projevují strany vůli zřídit mezi sebou závazek a řídit se obsahem smlouvy.

20. Podle § 1724 odst. 2 o. z. ustanovení o smlouvách se použijí přiměřeně i na projev vůle, kterým se jedna osoba obrací na osoby jiné, ledaže to vylučuje povaha projevu vůle nebo zákon.

21. Podle § 1746 odst. 1 o. z. zákonná ustanovení upravující jednotlivé typy smluv se použijí na smlouvy, jejichž obsah zahrnuje podstatné náležitosti smlouvy stanovené v základním ustanovení pro každou z těchto smluv.

22. Podle § 1746 odst. 2 o. z. strany mohou uzavřít i takovou smlouvu, která není zvláště jako typ smlouvy upravena.

23. Podle § 1798 odst. 1 o. z. ustanovení o smlouvách uzavíraných adhezním způsobem platí pro každou smlouvu, jejíž základní podmínky byly určeny jednou ze smluvních stran nebo podle jejích pokynů, aniž slabší strana měla skutečnou příležitost obsah těchto základních podmínek ovlivnit.

24. Podle § 1798 odst. 2 o. z. použije-li se k uzavření smlouvy se slabší stranou smluvní formulář užívaný v obchodním styku nebo jiný podobný prostředek, má se za to, že smlouva byla uzavřena adhezním způsobem.

25. Podle § 1813 odst. 1 o. z. zneužívající jsou ujednání, která zakládají v rozporu s požadavkem poctivosti významnou nerovnováhu práv nebo povinností stran v neprospěch spotřebitele. To neplatí pro ujednání o hlavním předmětu závazku ani pro posouzení přiměřenosti vzájemného plnění, pokud jsou spotřebiteli poskytnuty jasným a srozumitelným způsobem.

26. Podle § 1813 odst. 2 o. z. zneužívající povaha ujednání se posoudí zejména s ohledem na povahu předmětu závazku, na ostatní smluvní ujednání a na všechny okolnosti při uzavření smlouvy, i s ohledem na ujednání obsažená v jiné smlouvě, na které dané ujednání závisí.

27. Podle § 39 odst. 1 z. v. š. právnická osoba, která má sídlo, svou ústřední správu nebo hlavní místo své podnikatelské činnosti na území některého členského státu Evropské unie, nebo která byla zřízena nebo založena podle práva některého členského státu Evropské unie, je oprávněna působit jako soukromá vysoká škola, pokud jí ministerstvo udělilo státní souhlas.

28. Podle § 48 odst. 1 z. v. š. podmínkou přijetí ke studiu v bakalářském nebo v magisterském studijním programu je dosažení středního vzdělání s maturitní zkouškou. Ke studiu v oblasti umění mohou být přijati také uchazeči s vyšším odborným vzděláním v konzervatoři. Podmínkou přijetí ke studiu v magisterském studijním programu, který navazuje na bakalářský studijní program, je rovněž řádné ukončení studia v kterémkoliv typu studijního programu.

29. Podle § 55 odst. 1 z. v. š. studium se řádně ukončuje absolvováním studia v příslušném studijním programu. Dnem ukončení studia je den, kdy byla vykonána státní zkouška předepsaná na závěr studia nebo její poslední část.

30. Podle § 56 odst. 1 z. v. š. studium se dále ukončuje a) zanecháním studia, b) nesplní-li student požadavky vyplývající ze studijního programu podle studijního a zkušebního řádu, c)odnětím akreditace studijního programu, d) zánikem akreditace studijního programu , e) ukončením uskutečňování studijního programu z důvodů uvedených v § 81b odst. 3, f) zánikem oprávnění uskutečňovat studijní program (§ 86 odst. 3 a 4), g) vyloučením ze studia podle § 47e odst. 3, § 47f nebo 47g, h) vyloučením ze studia podle § 65 odst. 1 písm. c) nebo podle § 67.

31. Podle § 56 odst. 2 z. v. š. dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. a) je den, kdy bylo vysoké škole nebo fakultě, kde je student zapsán, doručeno jeho písemné prohlášení o zanechání studia. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. b) je den stanovený studijním a zkušebním řádem. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. c) je nejpozději den, kdy uplynula lhůta stanovená v rozhodnutí ministerstva. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. d) je den, ke kterému vysoká škola oznámila zrušení studijního programu nebo den, ke kterému skončila udělená akreditace. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. e) je poslední den lhůty 3 let uvedené v § 81b odst. 3 větě první. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. f) je den, ke kterému zaniklo oprávnění uskutečňovat studijní program na základě institucionální akreditace. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. g) je den, kdy nabylo účinnosti rozhodnutí podle § 47c až 47e, § 47f nebo 47g o neplatnosti vykonání státní zkoušky předepsané na závěr studia ve studijním programu nebo její součásti nebo obhajoby disertační práce. Dnem ukončení studia podle odstavce 1 písm. h) je den, kdy rozhodnutí o vyloučení ze studia nabylo právní moci.

32. Podle § 56 odst. 3 z. v. š. o ukončení studia podle odstavce 1 písm. h) nebo přerušení studia podle § 54 rozhodují orgány uvedené v § 50 odst. 2 a 3; na rozhodování se vztahuje § 50 odst. 4 až 6 obdobně, přičemž účastníkem řízení je pouze osoba, o jejíž studium jde.

33. Podle § 40 odst. 1 z. v. š. právnická osoba, která získala oprávnění působit jako soukromá vysoká škola, je povinna zajistit finanční prostředky pro vzdělávací a tvůrčí činnost.

34. Podle § 40 odst. 2 z. v. š. soukromé vysoké škole může ministerstvo poskytnout dotaci na stipendia podle § 91 odst. 2 písm. e), podle § 91 odst.

3. Podmínky dotací, jejich užití a zúčtování se řídí obecnými předpisy pro nakládání s prostředky státního rozpočtu.

35. Podle § 40 odst. 3 z. v. š. výše dotací podle odstavce 2 se určuje na základě strategického záměru soukromé vysoké školy a každoročního plánu realizace strategického záměru, strategického záměru ministerstva, typu a finanční náročnosti akreditovaných studijních programů, počtu studentů a dosažených výsledků ve vzdělávací a tvůrčí činnosti a její náročnosti.

36. Podle § 40 odst. 4 z. v. š. poskytování dotací soukromým vysokým školám na výzkum a vývoj se řídí zvláštními právními předpisy upravujícími podporu výzkumu a vývoje7a.

37. Podle § 36 z. v. š. vnitřní předpisy veřejné vysoké školy podléhají registraci ministerstvem. Žádost o registraci podává ministerstvu rektor (odst. 1). Ministerstvo rozhodne o žádosti do 90 dnů ode dne jejího předložení. Je-li žádosti vyhověno, vyznačí registraci ministerstvo na stejnopisu registrovaného vnitřního předpisu. Rozhodnutí o registraci se nevydává (odst. 2). Odporuje-li vnitřní předpis veřejné vysoké školy zákonu nebo jinému právnímu předpisu, ministerstvo žádost o registraci rozhodnutím zamítne (odst. 3). Vnitřní předpis nabývá platnosti registrací (odst. 4). Ustanovení odstavců 1 až 4 platí i pro změny vnitřních předpisů (odst. 5).

38. Podle § 41 odst. 1 z. v. š. vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle části čtvrté až jedenácté tohoto zákona.

39. Podle § 41 odst. 2 z. v. š. pro registraci vnitřních předpisů soukromé vysoké školy a jejich změn platí § 36 obdobně.

40. Podle § 17 odst. 1 z. v. š. vnitřními předpisy veřejné vysoké školy jsou a) statut veřejné vysoké školy, b) volební řád akademického senátu veřejné vysoké školy, c) jednací řád akademického senátu veřejné vysoké školy, d) vnitřní mzdový předpis, e) jednací řád vědecké rady veřejné vysoké školy, f) řád výběrového řízení pro obsazování míst akademických pracovníků, g) studijní a zkušební řád, h) stipendijní řád, i) disciplinární řád pro studenty, j) pravidla systému zajišťování kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností a vnitřního hodnocení kvality vzdělávací, tvůrčí a s nimi souvisejících činností veřejné vysoké školy, k) další předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy. Podle § 59 z. v. š. poplatky spojené se studiem na soukromých vysokých školách stanoví soukromá vysoká škola ve svém vnitřním předpisu.

41. Podle § 77 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu (odst. 1). Nicotnost zjišťuje a rozhodnutím prohlašuje správní orgán nadřízený správnímu orgánu, který nicotné rozhodnutí vydal, a to kdykoliv; jestliže správní orgán dojde k závěru, že jiný správní orgán učinil úkon, který je nicotným rozhodnutím, dá podnět správnímu orgánu příslušnému k prohlášení nicotnosti (odst. 2). Účastníci řízení, v němž bylo rozhodnutí vydáno, a dále ti, kteří jsou uvedeni v písemném vyhotovení tohoto rozhodnutí, jakož i právní nástupci těchto osob, pokud by byli rozhodnutím vázáni, mohou dát podnět k prohlášení nicotnosti; jestliže správní orgán neshledá důvody k zahájení řízení o prohlášení nicotnosti, sdělí tuto skutečnost s uvedením důvodů do 30 dnů podateli (odst. 3). Pokud se důvod nicotnosti týká jen některého výroku rozhodnutí nebo vedlejšího ustanovení výroku, je nicotná jen tato část, jestliže z povahy věci nevyplývá, že ji nelze oddělit od ostatního obsahu (odst. 4). Proti rozhodnutí, jímž správní orgán prohlásil nicotnost, nelze podat odvolání (odst. 5).

42. Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu se podává, že v usnesení ze dne 26. 10. 2016, sp. zn. 33 Cdo 4532/2014, bylo zdůrazněno, že studiem na vysoké škole, ať již veřejné (§ 5 z. v. š.), státní (§ 94 z. v. š.) nebo soukromé (§ 39 z. v. š.) občané realizují ústavně garantované právo na vzdělání podle článku 33 odst. 1 věty prvé Listiny základních práv a svobod publikované pod č. 2/1993 Sb. Článek 33 odst. 2 Listiny pak určuje, že občané mají právo na bezplatné vzdělání v základních a středních školách, podle schopností občana a možností společnosti též na vysokých školách. Poplatky, které může požadovat veřejná vysoká škola v průběhu studia, nepředstavují přímé (adresné) protiplnění za poskytnuté služby (zprostředkovanou výuku), ale vyjadřují podíl studenta na nákladech na vysokoškolské studium a jejich smyslem není založit sociální překážku v přístupu ke vzdělání. Uvedené závěry platí i v případě, kdy je žalobkyní soukromá vysoká škola (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2156/2023). Poplatky spojené se studiem stanoví soukromá vysoká škola podle § 59 z. v. š. ve vnitřním předpisu.

43. Dosavadní rozhodovací praxe založená na rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 2024, sp. zn. 33 Cdo 2443/2023, který uzavřel, že za vnitřní předpis ve smyslu § 59 z. v. š., jímž soukromá vysoká škola stanoví poplatky spojené se studiem, je třeba rozumět vnitřní předpis registrovaný ministerstvem podle § 36 z. v. š. V případě, že předpis nebyl registrován ministerstvem, nenabyl podle § 36 odst. 4 z. v. š. platnosti a nevyplývají tudíž z něho práva a povinnosti k úhradě poplatků za studium. Nedostatek předepsané registrace vnitřních předpisů školy podle zákona o vysokých školách způsobuje jejich neplatnost v soukromém právu (§ 580, § 586 o. z.), byla překonána nálezem Ústavního soudu ze dne 19. 2. 2025, sp. zn. II. ÚS 2694/24, ve kterém Ústavní soud konstatoval, že zákon o vysokých školách pouze zakotvuje v § 41 z. v. š., že vnitřní předpisy soukromé vysoké školy stanoví, které orgány vykonávají působnost podle zákona o vysokých školách a že pro jejich registraci (vč. změn) platí obdobně § 36 z. v. š. Zákon o vysokých školách nicméně obsahuje legální definici "vnitřních předpisů veřejné vysoké školy" (které vyjmenovává v § 17 z. v. š.). A jsou to právě jen tyto - pro fungování vysoké školy "nejdůležitější" - vnitřní předpisy, u kterých je dána povinnost registrace MŠMT (§ 36 odst. 1 z. v. š.). Je tedy zřejmé, že ne každý vnitřní předpis (ve smyslu předpisu interního/vnitřního), který je vydán v rámci organizace a řízení struktury veřejné vysoké školy (např. nařízení rektora či jiné předpisy organizačního typu), je vnitřním předpisem podléhajícím registraci. Kromě vyjmenovaných vnitřních předpisů zákon umožňuje vysoké škole samostatně určit i další vnitřní předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy [§ 17 odst. 1 písm. k) z. v. š.]. Uvedené závěry lze podle Ústavního soudu vyslovit s argumentem a simili i pro vnitřní předpisy soukromé vysoké školy.

44. Ve vztahu k právním následkům nedodržení veřejnoprávní povinnosti registrace pro soukromoprávní poměr založený smlouvou mezi soukromou vysokou školou a studentem/studentkou (§ 1 odst. 1 o. z.) Ústavní soud zdůraznil, že je třeba brát v úvahu primát smluvní volnosti v soukromém právu a preferenci platnosti právního jednání před jeho neplatností (§ 574 o. z.).

45. K charakteru právního poměru mezi soukromou vysokou školou a studentem, včetně jeho posouzení v souladu s principem ochrany slabší smluvní strany a vyváženosti práv a povinností smluvních stran, je třeba zdůraznit materiální podstatu úplaty sjednané mezi smluvními stranami. Soukromé vysoké školy si jsou totiž povinny (na rozdíl od veřejných vysokých škol) zajistit finanční prostředky pro vzdělávání a tvůrčí činnost samy, což činí právě zejména vybíráním úplaty za poskytování vzdělání ("školného" či "poplatků za studium"). Stát jim aktuálně na vzdělávací činnost v zásadě nepřispívá. Ze strany státu může být soukromým vysokým školám poskytnuta pouze účelově vázaná dotace na stipendia pro studenty a případně též na výzkum a vývoj podle zvláštních předpisů (podrobněji srov. § 40 z. v. š. a v něm uvedené odkazy na další předpisy).

46. Pokud smlouva uzavřená mezi soukromou vysokou školou a uchazečem/uchazečkou (studentem/studentkou) obsahuje odkaz na vnitřní předpis, který stanoví výši poplatků za studium (popř. na jiné vnitřní předpisy upravující práva a povinnosti smluvních stran), lze na takový vnitřní předpis zřejmě nahlížet materiálně i jako na (quasi) "obecné obchodní podmínky", ve smyslu občanskoprávním. Není proto vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena i odkazem na od smlouvy odlišný dokument (zde "administrativní ceník"). V takovém případě by pak nebylo pro platnost (soukromoprávní) smlouvou založených závazků smluvních stran rozhodující, zda byl tento dokument, na který smlouva pro stanovení výše úplaty za studium odkazuje, registrován MŠMT či nikoli.

47. V nálezu ze dne 5. 2. 2025 sp. zn. IV. ÚS 2093/24 se Ústavní soud vyjádřil na půdorysu otázky přípustnosti dovolání studentky soukromé vysoké školy a objasnil základní koncepční přístup k postavení spotřebitele a podnikatele v platném českém právu (§ 419 a § 420 o. z.), stejně jako se závěry související judikatury Soudního dvora EU (viz argumentace v bodech 31- 41 citovaného nálezu). Spotřebitelskou smlouvou se rozumí taková smlouva, kterou mezi sebou uzavírají spotřebitel a podnikatel (§ 1810 o. z.). Zákon vymezuje spotřebitelské smlouvy na základě vlastností smluvních stran, které mají původ v jejich faktické (ekonomické) nerovnosti. V souladu se závěry judikatury Soudního dvora EU je třeba, aby vnitrostátní soudy vždy zkoumaly, zda smluvní klausule, která je předmětem sporu, spadá do působnosti směrnic upravujících spotřebitelské právo (srov. např. rozsudek SDEU ze dne 9. 11. 2010, C-137/08, VB Pénzügyi Lízing, bod 49; dále rozsudek ze dne 17. 5. 2018, C-147/16, Karel de Grote - Hogeschool Katholieke Hogeschool Antwerpen, bod 30). Tento požadavek není samoúčelný, neboť zajišťuje spotřebiteli evropským právem garantovanou úroveň jejich účinné ochrany. Vzájemné postavení smluvních stran je nutné zkoumat nikoli pouze "formálně" (zda je některá ze smluvních stran per se podnikatelem), ale i "materiálně" či "funkčně", tj. zejména zda byla smlouva uzavřena v souvislosti s ekonomickou činností jedné ze stran, přičemž žádný konkrétní druh takové činnosti není výslovně vyloučen z působnosti unijního spotřebitelského práva (srov. též stanovisko generální advokátky E. Sharpston ze dne 30. 11. 2017, ve věci C-147/16, Karel de Grote).

48. Ústavní soud dále v nálezu ze dne 4. 5. 2025 sp. zn. IV. ÚS 3310/24 uzavřel, že v odůvodnění pro věc relevantního nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2093/24 se zdůrazňuje, že Nejvyšším soudem v jeho judikatuře vyzdvihovaná povaha činnosti vysoké školy (zprostředkování vzdělání) nemůže mít pro posouzení toho, zda vztah mezi studentem (uchazečem o studium) a vysokou školou má povahu vztahu ze spotřebitelské smlouvy, výlučně určující charakter. Ústavní soud nezpochybňuje, že podnikatelská činnost v oblasti vzdělávání je v obecném zájmu a přispívá tak k plnění veřejných úkolů, což ale neznamená, že vysoká škola nemůže být podnikatelem ve smyslu spotřebitelského práva (stejně tak pro posouzení této otázky není významné, zda vzdělání poskytující vysoká škola je v tomto ohledu zisková či nikoliv). Nedostačující je v této souvislosti rovněž Nejvyšším soudem zdůrazňované východisko, že poplatky spojené se studiem na vysokých školách nejsou přímým (adresným) protiplněním za poskytnuté služby (výuku), ale že jde toliko o podíl studenta na nákladech za vysokoškolské studium, přičemž smyslem těchto poplatků není vytvářet sociální překážku přístupu ke vzdělání. Z uvedeného totiž nelze podle Ústavního soudu usuzovat na to, zda jde o vztah ze spotřebitelské smlouvy nebo nikoliv, neboť podmínka, že poplatky za studium nemají vytvářet překážku pro přístup ke vzdělání, platí v prvé řadě pro veřejné vysoké školy, které za zákonem specifikovaných podmínek takové poplatky vybírají. Uvedené na druhou stranu neplatí (nemusí platit) pro vysoké školy soukromé. Na povahu soukromých vysokých škol podle Ústavního soudu v souladu s judikaturou Soudního dvora Evropské unie nemá vliv ani to, že takový subjekt je za splnění zákonem stanovených podmínek oprávněn udělovat vysokoškolské diplomy, neboť samotná tato skutečnost není znakem výkonu veřejné moci. V souladu s uvedenými závěry Ústavní soud i v nyní posuzované věci shledal, že stěžovatelka měla postavení spotřebitelky a vedlejší účastnice měla postavení podnikatelky, a proto mezi nimi uzavřená smlouva o studiu měla povahu smlouvy spotřebitelské.

49. Odvolací soud se plně ztotožnil s právním závěrem soudu prvního stupně, že žalobkyně a žalovaná uzavřely smlouvu, kterou lze v souladu s § 1746 odst. 2 o. z. charakterizovat jako tzv. nepojmenovanou smlouvu, a která má jak se podává z výše citované judikatury Ústavního soudu povahu spotřebitelské smlouvy (srov. § 1810 a násl. o. z.). Obsah smlouvy včetně vymezení práv a povinností stran byl zachycen v listině ze dne 7. 9. 2020 označené jako Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na [adresa], ve znění dodatku ze dne 11. 5. 2021, ve kterých se žalovaná zavázala jako student k úhradě studijních a administrativních poplatků v souvislosti se studiem na vysoké škole, ke kterému se přihlásila v bakalářském studijním programu Bachelor of Business Administration se standardní dobou tříletého studia. Žalovaná nejprve zvolila cenovou úroveň studia Standard a zavázala se plnit podmínky, které byly ve smlouvě mezi účastníky sjednány. Na základě žádosti žalované došlo dodatkem ze dne 11. 5. 2021 ke změně cenové úrovně na Premium a od akademického roku 2021/2022 byla žalovaná oprávněna studovat v rámci zvoleného studijního programu v této cenové úrovni, za což byl povinna žalobkyni hradit školné 60 000 Kč za každý akademický rok.

50. Provedenými důkazy bylo prokázáno, že se žalovaná stala studentkou žalobkyně a její platně vzniklé studium mohlo zaniknout pouze ze zákonem stanovených důvodů, včetně důvodů sjednaných. Odvolací soud neshledal důvodnými námitky žalované, že nebyla řádně přijata ke studiu u žalobkyně, že ke studiu nikdy nenastoupila, školu žalobkyně nenavštěvovala a nestudovala a že na školném zaplatila celkem 188 100 Kč, aniž by za tuto částku čerpala od žalobkyně jakoukoli „adekvátní“ protislužbu, že žalobkyně dlouhodobě a závažným způsobem porušuje zákon o vysokých školách, a s ohledem na její protiprávní postup žalované nikdy nevznikl status studenta.

51. K jednotlivým námitkám žalované třeba uvést, že okolnost, zda žalovaná učinila předem souhlas žalobkyni s elektronickým způsobem doručování rozhodnutí o přijetí studentkou žalobkyně a zda jí bylo tímto způsobem formálně správně takové rozhodnutí doručeno, nemůže mít vliv na vznik a platnost uvedeného soukromoprávního vztahu mezi stranami založeného platně uzavřenou smlouvou, pokud bylo zjištěno, že žalovaná o přijetí ke studiu požádala, projevila vůli stát se studentkou žalobkyně a uzavřela tomu odpovídající platnou smlouvu. Žalovaná byla s rozhodnutím žalobkyně o přijetí seznámena, neboť se jí tyto listiny dostaly do dispozice a nastaly tak materiální účinky jeho doručení. Žalovaná takto obdržela listinu nazvanou Vyrozumění o splnění podmínek přijímacího řízení a přijetí ke studiu ze dne 7. 9. 2020 adresovaného žalované, ve které žalobkyně sdělila žalované, že splnila podmínku pro podmínečné přijetí ke studiu pro bakalářský studijní program (BBA) v cenové úrovni Standard a byla přijata ke studiu podmínečně s tím, že studijní poplatky za příslušný studijní program v rámci cenové úrovně Standard činí 120 000 Kč za standardní dobu studia (tj. 3 roky studia do 31. 8. 2023) a roční splátka školného činí 40 000 Kč. Žalovaná jednoznačně projevila zájem studovat u žalobkyně za těchto podmínek a dále v něm pokračovat, o čemž svědčí, že v seznamu nahrávaných souborů SIS byla dne 1. 9. 2020 vložena její fotografie (soubor nahrán při zadání e-přihlášky), dne 8. 9. 2020 bylo vloženo prohlášení studenta a vyrozumění v rámci přijímacího řízení, dne 8. 9. 2020 byly také nahrány soubory – podklady uchazeče/studenta, dne 18. 9. 2020 prohlášení žalované, dne 11. 5. 2021 dodatek - změna, dne 23. 5. 2021 dodatek, dne 3. 3. 2023 průkaz, dne 30. 9. 2023 vyrozumění prodloužení, dne 3. 11. 2023 výzva k zaplacení dluhu, dne 11. 4. 2024 zanechání a dne 20. 4. 2024 soubor zanechání studia. Z Importu CSV (přihlašování se do systému žalobkyně) vyplývá, že pod ID studenta 47464 pod jménem žalované se žalovaná přihlásila v průběhu roku 2020 celkem 21x, v roce 2021 2x (naposledy 27. 2. 2021). Z komunikace mezi účastníky se podává, že žalovaná se dotázala dne 8. 9. 2020 a požádala o osobní schůzku, dne 9. 9. 2020 jí bylo odpovězeno a schůzka sjednána na 18. 9. 2020. Následně dne 18. 9. 2020 žalovaná požádala o umožnění platby školného formou měsíčních splátek s tím, že administrativní poplatek již uhradila. Dne 19. 9. 2020 jí bylo žalobkyní sděleno, že její žádost o studentský úvěr [adresa] (splátky) byl schválen, účastníci spolu přes systém komunikovali i 22. 10. 2020, respektive 23. 10. 2020, dne 28. 10. 2020, 29. 10. 2020, 30. 10. 2020 a dále v průběhu měsíce listopadu 2020. Dne 4. 5. 2021 žalovaná požádala o informace k postupu pro zvýšení úrovně školného. Následně dne 11. 5. 2021 bylo žalované sděleno, že její žádost o změnu cenové úrovně na Premium byla schválena, a dány jí pokyny k dalšímu postupu včetně instrukcí k úhradě doplatku a také upozornění, že v rámci cenové úrovně Premium již student neplní povinně studentské/mimoškolní aktivity a studijní povinnosti si plní dle svého osobního harmonogramu a není kontrolováno splnění určitého počtu kreditů za daný rok. Na žalobkyni se žalovaná obrátila ještě také dne 10. 9. 2022 s tím, že promeškala termín k objednání základní literatury a ráda by si tuto objednala a vyzvedla dodatečně. Na tuto žádost dostala žalovaná odpověď 12. 9. 2022.

52. Žalovaná se v listině nazvané jako [právnická osoba] Smluvní prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na [adresa] ze dne 7. 9. 2020 jako studentka žalobkyně podpisem této listiny zavázala v průběhu studia dodržovat závazky a povinnosti vyplývající z platné právní úpravy, vnitřních předpisů žalobkyně a rozhodnutí orgánů vysoké školy, tj. zejména Statut žalobkyně, Studijní a zkušební řád žalobkyně, Disciplinární řád žalobkyně, Stipendijní řád žalobkyně, Nařízení rektora, Oznámení rektora a všechny další vnitřní předpisy žalobkyně. Žalovaná také vzala na vědomí a souhlasila s tím, že veškeré informace a podklady ze strany žalobkyně jí jsou zasílány výlučně na emailovou adresu prostřednictvím informačního systému žalobkyně. Žalovaná také podpisem listiny prohlásila, že si je vědoma skutečnosti, že žalobkyně je soukromou vysokou školou se státním souhlasem, jejíž činnost a fungování jsou kryty mimo jiné ze studijních poplatků/školného. Žalovaná podpisem listiny vzala na vědomí i všechna další smluvní ujednání týkající se zejména studijních poplatků, cenových úrovní studia, kontroly a administrace studia. Žalovaná dále podepsala dne 18. 9. 2020 listinu nazvanou jako Prohlášení o platbách ze dne 7. 9. 2020, ve které prohlásila, kromě jiného, že si je vědoma skutečnosti, že je studentem na soukromé (nestátní) vysoké škole [adresa], ke je studium podmíněno placením studijních poplatků, tzv. školného. Po seznámení se s možnostmi úhrady si zvolila cenovou úroveň Standard, která umožňuje školné splácet v rámci ročních splátek a která je podmíněna plněním stanovených podmínek, a je srozuměna se skutečností, že bez ohledu na délku studia má [adresa] nárok na školné za celou jí zvolenou standardní dobu řádného studia na bakalářském stupni, tj. v celkové výši 120 000 Kč. Byla také srozuměna se skutečností, že v případě nesplnění podmínek daných pro cenovou úroveň Standard v daném ročníku /akademickém roce, doplácí za toto období zpětně rozdíl studijních poplatků mezi cenovou úrovní Standard a cenovou úrovní Premium. Při nesplnění podmínek cenové úrovně je povinna v rámci doplatku rozdílu ve školném uhradit rovněž administrativní poplatek. V listině nazvané jako Dodatek k smluvnímu prohlášení studenta k administraci a podmínkám studia na [adresa] ze dne 11. 5. 2021 uzavřené mezi účastníky (oběma podepsané) soud zjistil, že na základě žádosti studenta (žalované) došlo ke změně cenové úrovně studijních poplatků na Premium (60 000 Kč/rok) s tím, že u této cenové úrovně se student zavazuje uhradit veškeré studijní poplatky za celou standardní dobu studia, a to i v případě nepokračování ve studiu na [adresa]. V případě prodloužení studia se student zavazuje hradit studijní poplatky v rámci dané cenové úrovně za celé období, na které bylo studium prodlouženo.

53. Z uvedených skutkových zjištění soudu prvního stupně, se kterými se odvolací soud ztotožnil, je zřejmé, že žalovaná se ke studiu u žalobkyně přihlásila, byla ke studiu žalobkyní přijata, o čemž byla vyrozuměna, uzavřela smlouvu o studiu, ke studiu byla zapsána, studium nastoupila a vznikly jí s tím spojená práva a povinnosti studenta této vysoké školy, mimo jiné závazek platit žalobkyni sjednané školné. Jak vyplývá z výše uvedené judikatury smluvní vztah v případě takových smluvních závazků není synallagmatický, neboť vysokou školou je poskytována služba odpovídající možnosti studovat (zprostředkovat možnost vzdělání), kterou žalovaná měla, a nikoliv bez dalšího povinnost studenta využívat všechny možnosti, které využívat mohl, pokud není školou stanovena povinná účast studentů.

54. Vysoká škola musí zajistit pro konkrétního studenta podmínky pro celé jeho studium a uvolněné místo může zaplnit pouze výjimečně, proto samotný mechanismus zaplacení poplatků za celé studium není v rozporu s dobrými mravy. Předčasné ukončení studia pro vysokou školu nežádoucí jev a je proto legitimní požadovat poplatek za sjednanou dobu studia, pokud byl řádně sjednán, neboť opačný výklad by mohl vést k ohrožení finanční stability soukromé vysoké školy závislé na příjmech z poplatků a ohrozit tak výuku pro ostatní studenty. Tyto závěry lze v projednávaném případě vztáhnout na povinnost studenta zaplatit poplatky za celou sjednanou dobu studia v dohodnuté cenové úrovni. Pokud žalovaná nevyužívala možnosti studia, které jí žalobkyně byla připravena poskytnout, nelze v tom spatřovat důvod bránící vzniku studia či důvod zániku studia, pokud takový účinek nevyplýval z právních předpisů nebo dohody stran či nebyl vysokou školou jako důvod ukončení studia stanoven, resp. uplatněn (srov. § 55, § 56 z. v. š.).

55. Nelze souhlasit ani s dalšími „veřejnoprávními“ námitkami žalované, že žalobkyně neměla platný státní souhlas a akreditaci k poskytování vysokoškolského studia, neboť rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy (MŠMT) mělo být nicotné a že neměla právně platné a účinné vnitřní předpisy, ve kterých by měla upraveny požadované poplatky spojené se studiem. Z provedených důkazů, zejména z rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č. j. MSMT-[č. účtu]-4 ze dne 31. 8. 2016 soud prvního stupně správně zjistil, že Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy žalobkyni udělilo státní souhlas působit jako soukromá vysoká škola neuniverzitního typu a udělilo jí akreditaci pro čtyři bakalářské programy a dva navazující studijní programy magisterské. Zároveň Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy uvedeným rozhodnutím zaregistrovalo vnitřní předpisy žalobkyně, a to studijní a zkušební řád [adresa], a Statut [adresa]. Z části desáté čl. 38 Statutu žalobkyně vyplývá, že výši školného, která je zveřejněna na internetových stránkách žalobkyně stanovuje rektor. Výši školného, způsob a termíny úhrady, tzv. splátkový kalendář a podmínky vrácení školeného při zanechání studia určuje příslušný vnitřní předpis [adresa]. Podle čl. 19 Studijního a zkušebního řádu žalobkyně zanechání studia je realizováno na základě žádosti studenta zaslané prostřednictvím SIS [adresa] a rektorem stanovených podmínek a také způsoby vymezenými v § 56 odst. 1 z. v. š.).

56. Na tomto základě učinil soud prvního stupně správný závěr, že státní souhlas udělený žalobkyni působit jako soukromá vysoká škola včetně oprávnění uskutečňovat studijní programy a udělovat akademické tituly v souladu s udělenými akreditacemi, byl vydán v souladu se zákonem o vysokých školách, a to včetně udělení oprávnění uskutečňovat studijní programy a udělovat akademické tituly v souladu s udělenými akreditacemi, když uvedené rozhodnutí MŠTM č.j. MSMT-[č. účtu] ze dne 31.8.2016, bylo vydáno a nebylo zjištěno, že by bylo zrušeno nebo změněno. Přezkum správních aktů náleží především soudům ve správním soudnictví a soud v občanskoprávním řízení je oprávněn přihlédnout k nicotnosti správního aktu podle ustálené judikatury, pokud je takový akt natolik excesivní, že je jeho nicotnost zjevná, není však na něm, aby přezkoumával správní spis a jednotlivé kroky správního orgánu, tj. přezkoumával správní řízení (srov. § 77 odst. 1 správního řádu, nicotné je rozhodnutí, k jehož vydání nebyl správní orgán vůbec věcně příslušný; to neplatí, pokud je vydal správní orgán nadřízený věcně příslušnému správnímu orgánu. Nicotné je dále rozhodnutí, které trpí vadami, jež je činí zjevně vnitřně rozporným nebo právně či fakticky neuskutečnitelným, anebo jinými vadami, pro něž je nelze vůbec považovat za rozhodnutí správního orgánu). Pokud žalovaná spatřovala pochybení správního řízení v chybějících originálech doručenek, pravosti podpisů osob na jednotlivých založených listinách ve správním spisu, chybějící souhlas s podnájmem pro žalobkyni, v absenci zaplacení správního poplatku apod., nejednalo se o okolnosti, pro které by mohlo být vydané správní rozhodnutí posouzeno v občanskoprávním řízení jako nicotné. Případné nesprávnosti v úředním postupu, či nezákonnost správního aktu, nemají bez dalšího za následek nicotnost správního rozhodnutí a je třeba vycházet ze zásady presumpce správnosti vydaných správních aktů. Proto nebylo na místě opatřovat o provádět žalovanou navrženými důkazy, zejména správním spisem MŠMT, týkajícím se vydání uvedeného rozhodnutí.

57. Z uvedeného rozhodnutí MŠMT je patrné, že žalobkyně byla adresátem výroku správního aktu o udělení státního souhlasu, a nikoliv převedení státního souhlasu z jiné osoby, a proto námitky žalované týkající se toho, že rozhodnutím „fakticky neuděluje státní souhlas, popř., že z obsahu státního souhlasu nelze dovodit, zda šlo o originární nabytí, anebo o odvozené nabytí“, jsou neopodstatněné. Jak bylo výše zdůrazněno v nálezech Ústavního soudu veřejné právo a soukromé právo se uplatňují nezávislé na sobě (srov. § 1 odst. 1 o. z.), a pokud subjekt [právnická osoba] o.p.s. prodala závod (majetek sloužící k poskytování vzdělávání) žalobkyni, šlo o převod majetku v rámci soukromého práva, nikoliv o přechod státního souhlasu, který žalobkyně získala vydáním uvedeného rozhodnutí MŠMT, o který požádala. Pokud uvedený závod sloužil k naplňování účelu o.p.s. pak byla o.p.s. oprávněna vlastnit i prodat takový majetek a nelze dovodit žalovanou namítaný zákaz prodeje.

58. Ústavní soud zdůraznil, že pouze pro fungování soukromé vysoké školy nejdůležitějších vnitřních předpisů je dána povinnost registrace MŠMT (§ 36 odst. 1 z. v. š.) a nikoliv každý vnitřní předpis, který byl vydán v rámci organizace a řízení struktury veřejné vysoké školy (např. nařízení rektora či jiné předpisy organizačního typu), je vnitřním předpisem podléhajícím registraci. Kromě vyjmenovaných vnitřních předpisů zákon umožňuje vysoké škole samostatně určit i další vnitřní předpisy, pokud tak stanoví statut veřejné vysoké školy [§ 17 odst. 1 písm. k) z. v. š.]. V řízení bylo prokázáno, že vnitřní předpisy žalobkyně, které registraci vyžadují, mimo jiné statut, byly registrovány MŠMT a byly opatřeny jeho registrační doložkou. Registrovaný statut žalobkyně pak umožňoval delegaci rozhodování o výši školného na nařízení rektora žalobkyně, které nevyžadovala ke své platnosti registraci MŠMT. Námitka žalované, že vnitřní předpisy žalobkyně nebyly řádně registrovány MŠMT a nemohly tak zakládat její povinnost k úhradě školného, nebyla důvodná, když z provedeného dokazování plyne, že žalobkyně vykonávala činnost soukromé vysoké školy na základě státního souhlasu dle § 39 z. v. š. a její vnitřní předpisy byly řádně registrovány MŠMT již v roce 2017 a tyto předpisy byly účinné a závazné v době uzavření smluvního vztahu se žalovanou.

59. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem, že předmětná smlouva o studiu je spotřebitelskou smlouvou ve smyslu § 1810 o. z., ale neshledal, že by obsahovala nepřípustná a zneužívající ujednání, zejména ve vztahu k uplatněným nárokům. Soud prvního stupně při svém posouzení hodnotil smlouvu o studiu optikou ochrany slabší smluvní strany a dospěl ke správnému závěru, že nelze její ujednání hodnotit jako neplatná. Žalovaná se seznámila či mohla seznámit s vnitřními předpisy žalobkyně při podání přihlášky, při uzavření smlouvy o studiu, která obsahuje odkaz na vnitřní předpisy žalobkyně, které stanoví poplatky za studium. Ústavní soud konstatoval, že lze na takový vnitřní předpis zřejmě nahlížet materiálně i jako na (quasi) "obecné obchodní podmínky", ve smyslu občanskoprávním. Není proto vyloučeno, aby byla smluvní povinnost hradit úplatu za studium určena i odkazem na od smlouvy odlišný dokument ("administrativní ceník"). Z citované judikatury se též podává, že smluvní ujednání o úhradě školného soukromých vysokých škol nejsou sama o sobě nepřípustná ani zneužívající a ani v tomto konkrétním případě nebyla taková povaha konkrétních ujednání zjištěna, když smluvní vztah mezi účastníky neobsahuje ujednání, která by bylo možno hodnotit jako nepřiměřená či představující významnou nerovnováhu práv a povinností v neprospěch slabší strany tedy pro žalovanou jako slabší stranu smlouvy zvláště nevýhodná (srov. § 1813, § 1814 o. z.). Ujednání o předmětu plnění a ceně (školném), pak byla žalované jako spotřebiteli poskytnuta jasným a srozumitelným způsobem.

60. Žalovaná netvrdila a nevyplynulo to ani z provedeného dokazování, že by po třech letech studium řádně ukončila, nebo že by došlo k jiné právní skutečnosti, se kterou je spojeno ukončení studia, včetně oznámení studenta, že již nechce dále ve studiu pokračovat (srov. § 56 z. v. š.). Žalobkyně proto postupovala v souladu se smluvními podmínkami a studium žalované prodloužila o dalších 12 měsíců. O prodloužení studia byla žalovaná vyrozuměna oznámením žalobkyně ze dne 27. 9. 2023, včetně upozornění na povinnost hradit nadále studijní i administrativní poplatky podle zvolené cenové úrovně za další období. Žalovaná přes toto vyrozumění nesdělila žalobkyni, že studium končí. Žalovaná přes výzvu žalobkyně k úhradě školného za rok 2023/2024 ve výši 60 000 Kč a k úhradě administrativních poplatků v celkové výši 9 000 Kč, ve stanovené lhůtě tyto platby neuhradila, a to ani v náhradním termínu stanoveného žalobkyní. V reakci na tuto výzvu žalovaná požádala o zaslání faktury na úhradu administrativních poplatků ve výši 9 000 Kč a s placením částky 60 000 Kč nesouhlasila z důvodu nedostatku finančních prostředků. K ukončení studia žalované došlo až jejím prohlášením o zanechání studia ze dne 27. 3. 2023, které zaslala žalobkyni dne 28. 3. 2023. Pokud žalovaná jednostranným právním jednáním ve smyslu čl. V. odst. 6 smlouvy ke dni 11. 6. 2023 zanechala studia, došlo tím k tomuto dni k ukončení studia žalované u žalobkyně ve smyslu § 56 odst. 1 písm. a) z. v. š. Pro takový případ byla mezi stranami sjednána povinnost žalované doplatit žalobkyni školné za celou dobu studia. V řízení bylo tedy prokázáno, že žalobkyni vznikl nárok vůči žalované na zaplacení částky 60 000 Kč odpovídající školnému za rok 2023/2024 v cenové úrovni Premium. Bylo nesporné, že žalovaná tento splatný nárok žalobkyni dosud nezaplatila, a proto soud prvního stupně žalobě o zaplacení této částky důvodně vyhověl.

61. Žalovaná netvrdila, že by žalobkyni uhradila požadované administrativní poplatky v celkové výši 9 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že byl prokázán nárok žalobkyně na zaplacení tohoto administrativního poplatku, avšak pouze ve výši 5 000 Kč. Článek 2 příslušného nařízení rektora žalobkyně odvolací soud posoudil částečně odlišně oproti soudu prvního stupně, který za prodlení s úhradou školného delší než 60 dní shledal oprávněným poplatek v celkové výši 9 000 Kč, jak dovozovala též žalobkyně. Ze znění článku č. [hodnota] nařízení rektora však vyplývá, že poplatek se stanoví za posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti platby ze strany studenta za vymezená období v rozmezí od 1 000 Kč až 5 000 Kč. V citovaném článku se neuvádí, že by se mělo jednat o jednotlivé poplatky, které by se měly sčítat, pokud prodlení s úhradou trvá do dalšího období. Samotná výše poplatků v následujících obdobích prodlení se navyšuje oproti předchozímu období, tj. poplatek za první měsíc prodlení činí 1 000 Kč, za druhý měsíc již 3 000 Kč a za další měsíc až do zaplacení 5 000 Kč. Tímto způsobem stanovená výše poplatků proto nesvědčí pro jednoznačný závěr o tom, že se mají poplatky za jednotlivá období sčítat. V případě pochybností je nutno přijmout výklad příznivější slabší straně (studentovi) jako spotřebiteli spotřebitele (srov. § 1812 odst. 1 o. z.) navíc, když znění nařízení lze přičítat jeho tvůrci, tj. žalobkyni. Proto je nutno přijmout výklad, že poplatky byly stanoveny jen za období, do kterého posunutí nebo nedodržení řádného termínu splatnosti platby, tj. prodlení ze strany studenta spadá. Pokud v projednávané věci bylo prodlení žalované s platbou školného delší než 60 dní, odpovídá tomu poplatek ve výši 5 000 Kč. V rozsahu žaloby o poplatek ve výši 4 000 Kč proto odvolací soud neshledal žalobu důvodnou.

62. Ze shora uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil a žalobu o zaplacení částky 4 000 Kč jako nedůvodnou zamítl; jinak rozsudek soudu prvního stupně ve zbývající části výroku I. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil a ponechal i stanovenou pariční lhůtu, vůči které žalobkyně nevznesla námitky a navrhla její potvrzení (srov. § 160 odst. 1 o. s. ř.)

63. Jelikož došlo k částečné změně rozsudku soudu prvního stupně, rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 2, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. znovu o nákladech řízení před soudem prvního stupně. Žalobkyně byla v tomto řízení procesně úspěšnější, a to po odečtení procesního úspěchu žalované v rozsahu 88,4 %, a proto má právo v tomto poměru na jejich náhradu. Náklady žalobkyně účelně vynaložené v řízení před soudem prvního stupně sestávají z odměny jejího zástupce (advokáta) stanovené podle § 6 odst. 1 a § 7 odst. 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb. (dále jen „advokátní tarif“) z tarifní hodnoty 69 000 Kč po 3 860 Kč za úkon. Zástupce žalobkyně učinil v tomto řízení celkem jedenáct úkonů právní služby, z toho sedm úkonů za účinnosti advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024 (převzetí a příprava zastoupení, výzva k plnění se základním skutkových a právním rozborem, podání žaloby, vyjádření ve věci ze dne 28. 4. 2024, ze dne 29. 8. 2024 a ze dne 21. 11. 2024 a účast na jednání soudu prvního stupně dne 27. 11. 2024). K tomu náleží paušální náhrada hotových výdajů za sedm úkonů po 300 Kč a za čtyři úkony po 450 Kč učiněné již po 1. 1. 2025 (účast na jednání dne 19. 2. 2025 přesahujícího 2 hodiny, vyjádření ze dne 9. 3. 2025 a účast na jednání dne 9. 4. 2025). Součástí nákladů žalobkyně byla dále náhrada za ztrátu času cestami jejího zástupce k uvedeným jednáním soudu prvního stupně za čtyři půlhodiny po 100 Kč (dle § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu ve znění do 31. 12. 2024) a 8 půlhodin po 150 Kč (dle § 14 odst. 1 a odst. 3 advokátního tarifu ve znění od 1. 1. 2025 a čl. II vyhlášky č. 258/2024 Sb.) celkem ve výši 1 600 Kč a náhrada cestovních výdajů k uvedeným třem jednáním v celkové výši 1 749 Kč (viz správné vyčíslení soudem prvního stupně), soudní poplatek ve výši 2 760 Kč a dále 21 % daň z přidané hodnoty (DPH) ve výši 10 439 Kč. Celkové náklady řízení žalobkyně činily 62 908 Kč. Procesnímu úspěchu žalobkyně v rozsahu 88,4 % pak odpovídá částka 55 617 Kč. Náhrada nákladů řízení v této výši byla žalované uložena k zaplacení v třídenní lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť ke stanovení jiné (delší) lhůty již nebyl shledán důvod, když ve věci samé jí byla ponechána delší pariční lhůta a současně od rozhodnutí soudu prvního stupně uběhlo více než půl roku a žalovaná se tedy mohla s ohledem na rozhodnutí soudu prvního stupně na úhradu této platby připravit. Místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř., když zástupcem žalobkyně je advokát. Nebyl shledán žádný důvod k odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně podle § 150 o. s. ř.

64. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v odvolacím řízení procesně úspěšná ve stejném poměru, a proto jí náleží náhrada nákladů odvolacího řízení též ve shodném rozsahu 88,4 %. Náklady žalobkyně v odvolacím řízení sestávají z odměny jeho zástupce (advokáta) stanovené podle § 6 odst. 1 a § 7 odst. 5, § 8 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025 (dále jen „advokátní tarif“) z tarifní hodnoty 69 000 Kč po 3 860 Kč za úkon. Zástupce žalovaného učinil v odvolacím řízení celkem čtyři úkony právní služby, které lze považovat za účelně vynaložené, a to vyjádření k odvolání žalované proti rozsudku ze dne 6. 6. 2025, písemné vyjádření k replice protistrany ze dne 29. 9. 2025, účast zástupce žalobkyně na jednání odvolacího soudu dne 2. 10. 2025 (všechny v plné výši) a účast zástupce žalobkyně při vyhlášení rozsudku dne 10. 10. 2025 (v poloviční výši) podle § 11 odst. 1 písm. d), g), k), odst. 2 písm. f) advokátního tarifu ve výši 13 510 Kč. Jako účelně vynaložený úkon nebylo posouzeno vyjádření žalobkyně ze dne 26. 9. 2025, které obsahovalo pouze doplnění argumentace, která mohla být uvedena již v předchozím vyjádření. K tomu dále náleží paušální náhrada hotových výdajů po 450 Kč za úkon ve výši 1 800 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu a náhrada 21 % DPH ve výši 3 215 Kč (§ 137 odst. 3 písm. b) o. s. ř.). Celkem náklady žalobkyně v tomto řízení činily 18 525 Kč. Procesnímu úspěchu žalobkyně v odvolacím řízení v rozsahu 88,4 % odpovídá částka 16 378 Kč, která byla žalované uložena k zaplacení ve stejné lhůtě určené podle § 160 odst. 1 o. s. ř. a místo plnění náhrady nákladů řízení bylo stanoveno podle § 149 odst. 1 o. s. ř., když zástupcem žalobkyně je advokát. Ani v odvolacím řízení nebyl shledán žádný relevantní důvod k odepření náhrady nákladů řízení procesně úspěšné straně podle § 150 o. s. ř.