27 Co 181/2022- 290

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Romana Fremra a soudců Mgr. Jany Kajzrové a Mgr. Jana Podaného ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] bytem [adresa] zastoupená advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] bytem [adresa] o vypořádání společného jmění manželů o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9.2.2022, č.j. 16 C 347/2020-209, ve znění opravného usnesení Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 4.4.2022, č.j. 16 C 347/2020-223 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. mění tak, že žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání položky„ členský podíl ve spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení], z.s., [IČO]“ se zamítá; jinak se výrok I. potvrzuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku II. a III. potvrzuje.

III. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku IV. mění tak, že o movitých věcech, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se nerozhoduje.

IV. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku V. mění tak, že částka vypořádacího podílu činí 2 961 618,15 Kč; jinak se rozsudek soudu prvního stupně ve výroku V. potvrzuje.

V. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně i před soudem odvolacím.

VI. Žalobkyně je povinna zaplatit státu - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení státu 2 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

VII. Žalovaný je povinen zaplatit státu - Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi na náhradě nákladů řízení státu 2 130 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Okresní soud v Mladé Boleslavi rozhodl rozsudkem ze dne 9.2.2022, č.j. 16 C 347/2020-209 (dále jen„ rozsudek soudu prvního stupně“), ve výroku I. až V. o vypořádání společného jmění účastníků. Výrokem I. přikázal do výlučného vlastnictví žalobkyně pozemek parc. [číslo] pozemek parc. [číslo] jehož součástí je stavba rodinného domu [adresa], v [katastrální uzemí], [územní celek] (dále též jen„ nemovitosti“), členský podíl ve spolku„ ŠKOLKA [příjmení] [příjmení], z. s.“, [IČO], a dále peněžní prostředky na účtu č. [bankovní účet], vedeném u mBank, S.A., ve výši 16 913,90 Kč a na účtu č. [bankovní účet], vedeném u [právnická osoba], ve výši 246,79 Kč. Výrokem II. přikázal z vypořádávaného jmění do výlučného vlastnictví žalovaného peněžní prostředky na účtu [číslo] [bankovní účet], vedeném u mBank S.A., ve výši 1 061,58 Kč a peněžní prostředky na účtu č. [bankovní účet], vedeném u [právnická osoba], ve výši 14 068 Kč. Ve výroku III. rozsudku soudu prvního stupně byly vypořádány dva dluhy, které účastníkům vznikly za trvání manželství na základě dvou úvěrových smluv uzavřených s [právnická osoba], kdy oba byly přikázány žalobkyni, a to dluh založený smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou dne [datum] a dluh, založený smlouvou o úvěru [číslo] uzavřenou dne [datum], kdy věřiteli obou dluhů jsou na základě smlouvy o postoupení pohledávek pan [příjmení] [příjmení], narozen [datum], a paní [jméno] [příjmení], narozena [datum], přičemž celková výše obou dluhů činila ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně 3 237 085,81 Kč. Ve výroku IV. soud prvního stupně vyslovil, že„ (m) ovité věci, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků, který je má ke dni právní moci tohoto rozsudku ve svém držení.“ Ve výroku V. rozsudku bylo žalobkyni uloženo zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu částku 2 667 118,15 Kč, a to do 3 měsíců od právní moci tohoto rozsudku. Ve výroku VI. soud rozhodl též o současně uplatněném samostatném nároku žalobkyně proti žalovanému na zaplacení částky celkem 57 905 Kč, kterou žalobkyně za žalovaného zaplatila ze svých výlučných prostředků na úhradu výlučných dluhů žalovaného. V souvislosti s tímto nárokem soud prvního stupně ve výroku VII. uložil žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi doplatek soudního poplatku za žalobu (o zaplacení 57 905 Kč) ve výši 2 895,25 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku. Výrokem VIII. bylo v souladu se zásadou procesního úspěchu ve věci žalovanému jakožto neúspěšné straně uloženo zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení celkem 388 565,25 Kč k rukám zástupce žalobkyně do 15 dnů od právní moci rozsudku. Výrokem IX. bylo rozhodnuto o nákladech státu, které byly ve výši 4 260 Kč uloženy k zaplacení taktéž žalovanému do 3 dnů od právní moci rozsudku.

2. Předmětem provedeného vypořádání byly vedle shora uvedených položek též vnosy z výlučného majetku na majetek společný, které žalobkyně uplatnila v rámci svého návrhu a které soud prvního stupně zohlednil při výpočtu výsledného vypořádacího podílu. Zohledněny tak byly částky 2 x 6 987 Kč, které žalobkyně zaplatila za pojištění společného domu v době po rozvodu manželství, dále částka v celkové výši 1 527 735 Kč, která byla vynaložena z darů rodičů žalobkyně (pro žalobkyni) na zaplacení nákladů stavby domu účastníků (jakožto součásti společné shora uvedené nemovitosti) a jeho vybavení, a konečně částka 589 000 Kč, která byla vynaložena z daru rodičů žalobkyně (pro žalobkyni) na zaplacení kupní ceny automobilu Volkswagen Tiguan. Ten sám pak již předmětem vypořádání nebyl (když po rozvodu manželství účastníků jej žalobkyně prodala třetí osobě za 530 000 Kč). Naproti tomu o položkách uplatněných žalovaným taktéž k vypořádání nebylo soudem prvního stupně rozhodnuto, neboť žalovaný ani přes výzvu soudu nezaplatil příslušný soudní poplatek, pročež bylo řízení o jeho vzájemném návrhu usnesením soudu prvního stupně ze dne 28.5.2021, č.j. 16 C 347/2020-88, zastaveno.

3. Proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně (s výjimkou výroku VII.) podal žalovaný včasné odvolání. V souvislosti s podaným odvoláním též proti výroku VI. (o kumulativně uplatněném samostatném nároku o 57 905 Kč) žalovaný nezaplatil ani po výzvě odvolacího soudu příslušný soudní poplatek. Odvolací řízení v rozsahu odvolání žalovaného proti výroku VI. rozsudku soudu prvního stupně bylo proto usnesením Krajského soudu v Praze vyhlášeným při jednání dne 24.11.2022, č.j. 27 Co 181/2022-289, zastaveno. Předmětem odvolacího řízení tak zůstalo pouze odvolání žalovaného proti výrokům I. až V. a VIII. a IX. rozsudku soudu prvního stupně.

4. Žalovaný ve svém odvolání namítal, že soud prvního stupně rozhodl při jednání v jeho nepřítomnosti, ač žalovaný svou neúčast omluvil s odkazem na covid-19, a to, i když před tím soud několikrát jednání odročil na žádost protistrany. Ve vztahu k jednotlivým položkám uváděl, že ohledně automobilu mu není znám jeho stav ani vlastnictví, přičemž tím, že jej dle žalovaného žalobkyně„ zcizila“, mu vznikla blíže neuváděná škoda v jeho podnikání. Ve vztahu k výlučným závazkům žalovaného, jež byly dle návrhu žalobkyně předmětem řízení, měl soud vycházet dle žalovaného jen z tvrzení žalobkyně. Žalovaný tvrdil, že žalobkyně dlouhodobě rozvod plánovala, odmítala mu doložit výpisy z účtů, s nimiž dle žalovaného neoprávněně nakládala, jeden z hlavních účtů zrušila s dostatečným předstihem, čímž měla„ znemožnit žalovanému důkazní tvrzení“. Poukazoval na neochotu žalobkyně o čemkoli jednat, což mělo souviset s jejím [anonymizováno] stavem, který mu měla žalobkyně tajit, což by měl soud dle žalovaného zohlednit. Napadal rovněž správnost znaleckého posudku, jenž byl vypracován k ocenění předmětných vypořádávaných nemovitostí. Měl za to, že posudek byl zpracován účelově, aby cenu snížil, zpochybňoval výběr porovnávaných nemovitostí znalcem. Ve vztahu ke„ školce“ tvrdil, že ji během manželství„ vybudoval“ jako„ velmi prosperující“, jejíž finanční prosperita byla založena na čerpaných dotacích. Dle žalovaného žalobkyně zneužila plnou moc a na základě jí činěných jednostranných kroků dnes (žalobkyně) tvrdí,„ že školka je výhradně její“, přičemž se dle žalovaného odvolává na konexe v justici, zejména na předsedkyni Krajského soudu v Liberci. Žalovaný dále poukazoval na svůj [anonymizováno] stav, kdy v důsledku postupu žalobkyně vůči žalovanému („ [anonymizováno]“ dcery, to, že se s dcerou ani on, ani jeho rodina nemohou vídat) a s tím spojenému dlouhodobému stresu trpí silnou hypertenzí, s níž byl i [anonymizováno]. Důsledky [anonymizováno] stavu žalovaného pak vedly v postupnou ztrátu zakázek v podnikání a ve finanční krizi. Finanční tíseň (žalovaného) a série exekucí vyplývají dle jeho názoru z jednání žalobkyně. Dále v odvolání tvrdil, že žalobkyně měla udržovat již od roku 2018 několik mimomanželských poměrů a soudu prvního stupně vytýkal, že si odmítl vyžádat od Policie ČR dopis na rozloučenou od jednoho z milenců žalobkyně -„ duševně [anonymizováno] [jméno]“, který dle žalovaného v lednu 2019„ po opakovaných hádkách s duševně [anonymizováno] žalobkyní spáchal demonstrativní sebevraždu“. Navrhoval, aby byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen a věc vrácena k dalšímu řízení.

5. Žalobkyně ve vztahu k odvolání žalovaného předně namítala jeho opožděnost. Žalovaný podal své odvolání až po rozhodnutí soudu prvního stupně o opravě výroku rozsudku týkající se označení nemovitosti v usnesení ze dne 4.4.2022, č.j. 16 C 347/2020-223, dle žalobkyně je však dané odvolání proti rozsudku opožděné. Žalobkyně dále poukazovala na to, že se v minulosti snažila o dohodu o vypořádání, avšak neúspěšně. Pokud žalovaný namítal, že soud prvního stupně rozhodl při jednání v jeho nepřítomnosti, připomínala, že omluva žalovaného z jednání nebyla spojena s žádostí o odročení. Žalovaný navíc důvod své omluvy, [anonymizováno] na Covid-19, nijak nedoložil. Znalecký posudek provedený k důkazu považovala žalobkyně za správný, oba účastníci měli prostor se k němu vyjádřit. Výhrady žalovaného označila za neopodstatněné. Ve vztahu ke„ školce“ žalobkyně tvrdila, že celá tato„ záležitost“ odvisela od její činnosti. Připomínala, že řízení o návrhu žalovaného na vypořádání„ provozovny školky“ bylo soudem prvního stupně zastaveno. Žalovaný se dle žalobkyně účelově zadlužuje, dluhy nehradí a je si vědom toho, že tyto dluhy dopadají na stále společný majetek, když společný dům účastníků je opětovně postihován exekucemi pro dluhy žalovaného. Žalobkyně měla za to, že toto jednání žalovaného je účelové s cílem ji poškodit.

6. Krajský soud v Praze jako soud odvolací po zjištění, že odvolání je přípustné, bylo podáno oprávněnou osobou, včas a obsahuje zákonem předvídané náležitosti (§ 201, § 202, § 204 odst. 1, § 205 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen„ o.s.ř.“), přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně podle ustanovení § 212, § 212a odst. 1, 5 o.s.ř. a podané odvolání shledal důvodným, i když z jiných důvodů než uváděných žalovaným.

7. Ve vztahu ke včasnosti podaného odvolání žalovaného, zpochybňované žalobkyní, odvolací soud připomíná, že v důsledku usnesení o opravě výroku I. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 4.4.2022, č.j. 16 C 347/2020-223, jež bylo žalovanému doručeno dne [datum], počala žalovanému běžet proti rozsudku v souladu s § 204 odst. 1 věta druhá o.s.ř. lhůta k odvolání znovu od právní moci dotčeného opravného usnesení, tj. od [datum]. Žalovaný podal své (blanketní) odvolání již v podání ze dne [datum]. Následně pak bylo toto odvolání doplněno podáním ze dne [datum]. Odvolání žalovaného tedy bylo podáno včas (znovu běžící lhůta k odvolání skončila až dne [datum]).

8. Procesní námitku žalovaného o tom, že soud prvního stupně rozhodl při jednání dne [datum] v nepřítomnosti žalovaného, ačkoli ten se z jednání omluvil pro Covid-19, neshledal odvolací soud důvodnou. Žalovaný sice skutečně dne [datum] krátce před zahájením jednání, jež bylo nařízeno na 9:00 hod., odeslal v 8:50 hod. prostřednictvím datové zprávy svou omluvu z jednání, kterou odůvodnil tím, že má pozitivní test na Covid-19, nicméně v dané omluvě nepožádal o odročení jednání. Pokud tedy soud prvního stupně za této situace i bez žalovaného dále jednal a věc rozhodl, postupoval v souladu s § 101 odst. 3 o.s.ř. Rovněž další námitky zmiňované žalovaným v jeho odvolání byly odvolacím soudem vyhodnoceny jako nedůvodné či irelevantní. Připomíná se též, že při prvním jednání soudu prvního stupně byli účastníci soudem poučeni dle § 118b odst. 1 o.s.ř. o koncentraci řízení, a možnost pozdějšího uplatnění dalších skutečností a důkazů tak byla omezena. Dílčí nesprávnost závěrů soudu prvního stupně je dána dle odvolacího soudu z jiných důvodů, než které namítal žalovaný, a to zejména v důsledku odlišného právního náhledu na věc, jak bude vysvětleno níže.

9. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování sice správně zjistil skutkový stav věci, kdy pro stručnost se na skutková zjištění soudu prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku odkazuje, nicméně odvolací soud se částečně neztotožnil s jeho právním posouzením věci, zejména pokud se týká způsobilosti určitých níže uvedených položek (včetně jednoho z žalobkyní navrhovaných vnosů) k vypořádání.

10. Podle § 708 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o.z.“), to, co manželům náleží, má majetkovou hodnotu a není vyloučeno z právních poměrů, je součástí společného jmění manželů (dále jen„ společné jmění“). To neplatí, zanikne-li společné jmění za trvání manželství na základě zákona.

11. Odvolací soud doplnil v daném případě podle § 213a odst. 1 o.s.ř. dokazování listinami vztahujícími se k zapsanému spolku„ ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z.s.“, [IČO], kdy žalobkyně učinila předmětem řízení o vypořádání společného jmění i členský podíl v uvedeném spolku, o němž soud prvního stupně rozhodl ve výroku I. svého rozsudku tak, že jej přikázal žalobkyni. Z provedených listin, a to úplného výpisu zapsaného spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z.s., [IČO], ze stanov spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z.s. a ze zápisu z ustavující schůze spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z.s. bylo zjištěno, že předmětný spolek byl založen na základě ustavující schůze spolku konané dne [datum], kdy zakládajícími členy spolku byli žalobkyně, jež byla na dané ustavující schůzi zvolena i předsedkyní spolku, žalobce a [jméno] [příjmení], narozena [datum], bytem [adresa]. Na ustavující schůzi všichni uvedení přítomní schválili stanovy spolku, vyjádřili svůj souhlas s cíli spolku a projevili vůli stát se členy spolku. Byl přijat název spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z. s. a sídlo spolku [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] – Jeřáb. Následně byl spolek zapsán ve spolkovém rejstříku s datem svého vzniku ke dni [datum]. Účelem spolku dle jeho stanov (článek III) a současně i zápisu ve spolkovém rejstříku je„ podpora všestranného rozvoje dětí předškolního věku, zlepšování a podpora materiální péče o děti v dětské skupině“. Dle článku III bodu druhého stanov může dále spolek vyvíjet vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, a to s předmětem podnikání: výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku. Dle článku III bodu třetího stanov zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost, včetně správy spolku. Stanovami spolku nebylo nikterak upraveno, jak bude naloženo s případným likvidačním zůstatkem spolku.

12. Podle § 214 odst. 1 o.z. alespoň tři osoby vedené společným zájmem mohou založit k jeho naplňování spolek jako samosprávný a dobrovolný svazek členů a spolčovat se v něm.

13. Podle § 217 o.z. hlavní činností spolku může být jen uspokojování a ochrana těch zájmů, k jejichž naplňování je spolek založen. Podnikání nebo jiná výdělečná činnost hlavní činností spolku být nemůže (odst. 1). Vedle hlavní činnosti může spolek vyvíjet též vedlejší hospodářskou činnost spočívající v podnikání nebo jiné výdělečné činnosti, je-li její účel v podpoře hlavní činnosti nebo v hospodárném využití spolkového majetku (odst. 2). Zisk z činnosti spolku lze použít pouze pro spolkovou činnost včetně správy spolku (odst. 3).

14. Podle § 272 o.z. likvidátor naloží s likvidačním zůstatkem podle stanov (odst. 1). Nelze-li s likvidačním zůstatkem naložit podle stanov, nabídne likvidátor likvidační zůstatek spolku s účelem obdobným. Není-li to možné, nabídne likvidátor likvidační zůstatek obci, na jejímž území má spolek sídlo. Nepřijme-li obec nabídku do dvou měsíců, nabývá likvidační zůstatek kraj, na jehož území má spolek sídlo. Získá-li likvidační zůstatek obec nebo kraj, použije jej jen k veřejně prospěšnému cíli (odst. 2).

15. Podle § 273 o.z. obdržel-li spolek účelově vázané plnění z veřejného rozpočtu, ustanovení § 272 se nepoužije a likvidátor naloží s příslušnou částí likvidačního zůstatku podle rozhodnutí příslušného orgánu.

16. V souzené věci soud prvního stupně nesprávně vypořádal navrhovaný členský podíl účastníků v dotčeném spolku jeho přikázáním žalobkyni, a to s odkazem na analogické použití § 709 odst. 3 o.z. jako v případě podílu v družstvu či obchodní společnosti. Nezohlednil však při tom specifika spolku, jak se podávají ze shora citované právní úpravy. Zisk z činnosti spolku lze použít (za trvání spolku) pouze pro spolkovou činnost. Jeho rozdělení mezi členy spolku je s ohledem na citovanou právní úpravu vyloučeno. Podnikání či jiná výdělečná činnost nemohou být hlavní činností spolku. I při likvidaci spolku by pak měl být především respektován účel spolku, pro který byl založen, s čímž se pojí zákonem upravený způsob naložení s likvidačním zůstatkem spolku (viz citovaný § 272 o.z.). Stanovami předmětného spolku nebyl jiný způsob naložení s likvidačním zůstatkem spolku upraven, shodně není ve stanovách nijak upraven způsob vypořádání členů v případě ukončení účasti jednoho z nich ve spolku. Pro případ účelově vázaných plnění z veřejného rozpočtu (tj. žalovaným zmiňovaných dotací jakožto hlavního zdroje jeho„ finanční prosperity“), které spolek obdržel, zákon jasně stanoví, že s dotčenou částí zůstatku se naloží podle rozhodnutí příslušného orgánu, tj. nezávisle na vůli a přání členů spolku či znění stanov spolku. S ohledem na tento charakter spolku není na místě hodnotit členství ve spolku (či členský podíl ve spolku) pro účely vypořádání společného jmění manželů jako položku, která by měla objektivně zjistitelnou, pro člena použitelnou, majetkovou hodnotu ve smyslu shora citovaného § 708 odst. 1 o.z., a byla by tak způsobilá k vypořádání. Ostatně pojem„ členský podíl“ používaný žalobou, a následně i převzatý soudem prvního stupně v napadeném rozsudku, zákonná právní úprava spolku obsažená v ustanoveních § 214 až 302 o.z. ani nezná. V souzeném případě pak institut členského podílu, jenž by byl spjat se členstvím v daném spolku, nebyl nijak upraven ani ve stanovách daného spolku. Analogická aplikace § 709 odst. 3 o.s.ř. není důvodná, členství v družstvu či obchodní společnosti jsou odlišného charakteru, jejich odlišnost od spolku pak vyplývá předně právě z majetkové hodnoty účasti v družstvu či obchodní společnosti, na rozdíl od spolku. Členský podíl ve spolku (ani účast či členství ve spolku obecně) občanský zákoník jako součást společného jmění, na rozdíl od podílu v obchodní společnosti či družstvu, neupravuje. Obdobně pak zákon a ani stanovy daného spolku neznají jako možný způsob zániku členství ve spolku jeho vypořádání provedené v rámci vypořádání společného jmění manželů, což nepochybně vyplývá právě ze zmíněné povahy daného členství, postrádajícího (samo o sobě) objektivní majetkovou hodnotu. V daném směru ostatně také soud prvního stupně správně uzavřel, že hodnota této vypořádávané položky je (již z její podstaty) nulová. Právě s ohledem na tuto okolnost však měl soud žalobu v dané části pro nezpůsobilost takto navrhované položky k vypořádání zamítnout. Účast manžela ve spolku podle § 214 a násl. o.z. nemůže být předmětem vypořádání společného jmění manželů. Vzhledem k tomuto závěru pak již byly bezpředmětné námitky žalovaného týkající se jím tvrzených aktivit účastníků v daném spolku či v souvislosti s ním.

17. S ohledem na právě uvedené odvolací soud změnil podle § 220 odst. 1 písm. b) o.s.ř. výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, jímž byl žalobkyni mj. přikázán v rámci prováděného vypořádání navrhovaný členský podíl, a to tak, že žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala vypořádání položky„ členský podíl ve spolku ŠKOLKA [příjmení] [příjmení] z.s., [IČO]“ zamítl. Ve zbývající části byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrzen.

18. Ve vztahu k dalším vypořádávaným konkrétním jednotlivým položkám společného jmění manželů, o nichž bylo rozhodnuto ve zbývající části výroku I. a ve výrocích II. a III. rozsudku soudu prvního stupně shledal odvolací soud zjištění soudu prvního stupně o tom, že dané položky tvoří součást společného jmění, i o hodnotě těchto položek za odpovídající provedeným důkazům. Námitky žalovaného ohledně správnosti znaleckého posudku vypracovaného ke zjištění hodnoty vypořádávaných nemovitostí nebyly shledány důvodnými. Dotčený znalecký posudek považuje i odvolací soud za správný a použitelný. V této souvislosti se připomíná, že soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy. Hodnocení důkazu znaleckým posudkem tedy spočívá v posouzení, zda závěry posudku jsou náležitě odůvodněny, zda jsou podloženy obsahem nálezu, zda bylo přihlédnuto ke všem skutečnostem, s nimiž se bylo třeba vypořádat, dále zda závěry posudku nejsou v rozporu s výsledky ostatních důkazů a zda odůvodnění znaleckého posudku odpovídá pravidlům logického myšlení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, příp. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 8. 4. 2014, sp. zn. 21 Cdo 73/2014). Předmětem tohoto hodnocení však nejsou odborné závěry znalce obsažené ve znaleckém posudku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 4. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2219/2000). Odvolací soud má za to, že ze znaleckého posudku byl zřejmý zvolený postup při oceňování, i to, jak bylo k závěru ohledně ceny předmětných nemovitostí dospěno. Tento závěr nelze považovat za v rozporu s ostatními důkazy. Žalovaný sám ostatně poté, kdy mu byl znalecký posudek doručen, nijak proti tomuto posudku před soudem prvního stupně nebrojil, žádné výhrady ke správnosti stanovené ceny neměl a žádný jiný důkaz (jiný posudek) ke zjištění jiné ceny, s nímž by byl provedený znalecký posudek v rozporu, soudu nepředložil a neoznačil.

19. Odvolací soud se však dále neztotožnil s rozhodnutím soudu prvního stupně o vypořádání„ movitých věcí“. Žalobkyně navrhla k vypořádání pouze zcela obecně označenou položku, kdy tento návrh následně převzal soud prvního stupně do výroku IV. rozsudku, v němž rozhodl, že„ (m) ovité věci, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se stávají výlučným vlastnictvím toho z účastníků, který je má ke dni právní moci tohoto rozsudku ve svém držení.“ [anonymizováno] konstatování sice soud prvního stupně převzal do svého rozsudku na základě toho, že žalovaný nikterak tomuto návrhu žalobkyně neodporoval (viz bod 56. odůvodnění rozsudku), nicméně takovýto výrok je s ohledem na svou naprostou obecnost vymezení konkrétních věcí, kterých se týká, neurčitý a jako takový i nevykonatelný. Z obsahu podání žalobkyně bylo přitom zřejmé, že se nehodlá domáhat vypořádání konkrétních (hmotných) movitých věcí, ale pouze vychází ze zákonem stanovené obecné domněnky vypořádání hmotných movitých věcí obsažené v § 741 písm. a) o.z., podle něhož nedojde-li do tří let od zúžení, zrušení nebo zániku společného jmění k vypořádání toho, co bylo dříve součástí společného jmění, ani dohodou, ani nebyl podán návrh na vypořádání rozhodnutím soudu, platí, že se manželé nebo bývalí manželé vypořádali tak, že hmotné věci movité jsou ve vlastnictví toho z nich, který je pro potřebu svou, své rodiny nebo rodinné domácnosti výlučně jako vlastník užívá. V daném směru se tak jednalo fakticky pouze o mírně pozměněnou parafrázi a odkaz na zákonem stanovenou úpravu vypořádání hmotných movitých věcí, aniž by ve skutečnosti byl činěn konkrétní návrh na vypořádání konkrétních movitých věcí. Vzhledem k uvedenému tak neměl soud prvního stupně v této části vůbec výrokem IV. rozsudku rozhodovat, neboť zde ve skutečnosti žádný návrh vypořádání (konkrétních položek tvořících součást společného jmění), jenž by mohl být při jeho převzetí do výroku rozsudku soudu i případně následně vykonán, nebyl. Obsahově se jednalo pouze o zřejmou deklaraci toho, že v dané části (obecně se týkající movitých věcí v držení účastníků) má k vypořádání společného jmění manželů dojít způsobem upraveným zákonem v citovaném § 741 písm. a) o.z. (byť v jiné lhůtě než stanovené zákonem).

20. S ohledem na uvedené odvolací soud rozhodl podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. o změně výroku IV. rozsudku soudu prvního stupně tak, že o movitých věcech, které tvořily součást zaniklého společného jmění účastníků, se nerozhoduje.

21. Odvolací soud se konečně neztotožnil ani se způsobem, jímž soud prvního stupně při rozhodnutí o věci přistoupil k zohlednění žalobkyní tvrzených vnosů z výlučného majetku získaného darem od rodičů na společný majetek účastníků a s tím souvisejícího výpočtu vypořádacího podílu, a to konkrétně vnosu ve vztahu k automobilu Volkswagen Tiguan, uplatněného žalobkyní v částce 589 000 Kč odpovídající kupní ceně za toto auto uhrazené (darem) otcem žalobkyně. Tento vůz sice účastníci pořídili za trvání manželství, nicméně, jak též uvedla žalobkyně ve svém podání z [datum], předmětný vůz prodala na počátku roku 2021, tj. po rozvodu manželství účastníků, a to za částku 530 000 Kč, převyšující ještě obvyklou (zůstatkovou) cenu tohoto vozidla stanovenou znaleckým posudkem, který si nechala žalobkyně dle svých tvrzení před prodejem vyhotovit. K dotazu odvolacího soudu pak žalobkyně při jednání odvolacího soudu uvedla, že celý výtěžek prodeje (částku 530 000 Kč) si ponechala a nadále s ním nakládala jen žalobkyně.

22. Podle § 742 odst. 1 písm. c) o.z. nedohodnou-li se manželé nebo bývalí manželé jinak nebo neuplatní-li se ustanovení § 741, použijí se pro vypořádání tato pravidla: c) každý z manželů má právo žádat, aby mu bylo nahrazeno, co ze svého výhradního majetku vynaložil na společný majetek.

23. Podle odst. 2 právě citovaného ustanovení hodnota toho, co ze společného majetku bylo vynaloženo na výhradní majetek manžela, stejně jako hodnota toho, co z výhradního majetku manžela bylo vynaloženo na společný majetek, se při vypořádání společného jmění započítává zvýšená nebo snížená podle toho, jak se ode dne vynaložení majetku do dne, kdy společné jmění bylo zúženo, zrušeno nebo zaniklo, zvýšila nebo snížila hodnota té součásti majetku, na niž byl náklad vynaložen.

24. V souzeném případě by se hodnota tvrzeného vnosu žalobkyně spočívající v úhradě celé kupní ceny za předmětné vozidlo ve výši 589 000 Kč musela předně při jeho vypořádání uvažovat v souladu s citovaným odstavcem 2 § 742 o.z. snížená úměrně snížené (zůstatkové) hodnotě daného vozu. V daném případě však žalobkyně nadto již předmětné vozidlo po rozvodu manželství sama prodala za částku 530 000 Kč, převyšující aktuální zůstatkovou hodnotu daného vozu, a tuto částku si ponechala a dále s ní nakládala výhradně ona. Žalovaný sám pak uvedl, že svůj nesouhlas s prodejem daného vozu nikomu jinému než žalobkyni (především jeho nabyvateli) nesdělil. Z uvedeného bylo zřejmé, že se žalovaný relativní neplatnosti daného prodeje nedovolal.

25. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 2018, sp. zn. 22 Cdo 3457/2018, bylo konstatováno, že„ (ú) prava obsažená v o. z. spočívá (stejně jako právní úprava obsažená v obč. zák.) na koncepci relativní neplatnosti jednání v neběžných záležitostech týkajících se součástí SJM a možnosti samostatného jednání každého z manželů v záležitostech běžné správy, pročež se i v poměrech o.z. prosadí závěr formulovaný v režimu obč. zák., podle nějž, jestliže jde o právní jednání, jehož prostřednictvím je nakládáno s majetkem tvořícím součást SJM, které je právním jednáním platným, ať již proto, že jej učinili oba manželé ve shodě, nebo proto, že jej učinil pouze jeden z manželů bez souhlasu druhého, ale tento manžel se relativní neplatnosti takového právního úkonu nedovolal, důsledkem existence takového jednání je skutečnost, že majetek, jehož se týká, je zákonem předvídaným způsobem vyveden z režimu společného jmění manželů (právě proto, že se jedná o jednání platné). To platí tím spíše v případech, kdy se jedná o správu součásti SJM v záležitosti, kterou lze považovat za běžnou. Předmětem vypořádání se v takových případech může stát toliko hodnota za takový majetek získaná (finanční částka získaná za převod movité či nemovité věci, obchodního podílu apod.), neboť ke dni rozhodování soudu o vypořádání SJM již taková věc netvoří součást SJM právě proto, že došlo k platnému právnímu jednání ohledně takové součásti SJM (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 8. 2018, sp. zn. 22 Cdo 1765/2018, ze dne 16. 9. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1326/2012, či ze dne 9. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 1754/2009 (dostupné na [webová adresa])).“ Nejvyšší soud dále ve svém rozsudku ze dne 22.8.2011, sp.zn. 22 Cdo 3110/2010, zdůraznil, že„ (p) odmínkou vypořádání věcí v řízení o vypořádání společného jmění manželů je to, že v době rozhodnutí soudu existují a že v době zániku společného jmění tvořily jeho součást. Jen jestliže jeden z bývalých manželů nakládal s věcí v rozporu se zákonem, nelze k jeho protiprávnímu úkonu (je-li absolutně neplatný nebo byla-li řádně vznesena námitka relativní neplatnosti) přihlížet a věc je třeba zahrnout do vypořádání a zpravidla mu ji přikázat. Jestliže však věc ke dni vypořádání neexistuje a jeden z účastníků zavinil, byť i z nedbalosti, její zánik, nelze ji již do vypořádání zahrnout, je však třeba přihlédnout k této skutečnosti při stanovení výše podílu, neboť jde o pochybení při hospodaření se společným majetkem, snižující zásluhy na jeho udržení (§ 149 odst. 3 obč. zák.)“ 26. Za shora popsané situace a vycházejíc z principů formulovaných v právě citované judikatuře má odvolací soud za to, že návrh žalobkyně na vypořádání vnosu z jejího výlučného majetku (peněžitého daru od rodičů, jímž byla uhrazena kupní cena daného vozidla) na získání vozu, jenž byl ve společném jmění účastníků, avšak následně byl žalobkyní prodán, nelze posuzovat izolovaně bez toho, aniž by soud přihlédl k této okolnosti, tj., že žalobkyně daný vůz již (sama o své vůli, bez souhlasu žalovaného) prodala a s výtěžkem nadále nakládala výlučně ona. Ačkoli pak takto získaná částka sama nebyla předmětem vypořádání (žádný z účastníků ji k vypořádání nenavrhoval), nelze tuto skutečnost ignorovat, neboť v případě vypořádání navrhovaného vnosu bez zohlednění dané okolnosti by fakticky získala žalobkyně v důsledku toho hodnotu vztahující se k danému vozidlu dvakrát. Odvolací soud proto uzavřel, že v této části nebyl návrh žalobkyně na vypořádání předmětného vnosu důvodný a daný vnos nebylo na místě při výpočtu výsledného vypořádacího podílu zohledňovat.

27. Při výpočtu výsledné výše vypořádacího podílu tedy odvolací soud vyšel ze soudem prvního stupně správně zjištěné celkové výše aktiv společného jmění 10 732 290,27 Kč (10 700 000 Kč hodnota nemovitostí + 17 160,69 Kč výše zůstatků na účtech žalobkyně + 15 129,58 Kč výše zůstatků na účtech žalovaného). Od této celkové výše aktiv byla odečtena celková výše zohlednitelných vnosů žalobkyně z jejího výlučného majetku na majetek ve společném jmění, tj. celkem částka 1 541 709 Kč (2 x 6 987 Kč odpovídající platbám pojistného na pojištění domu po rozvodu manželství a 1 527 735 Kč odpovídající platbám na stavbu a vybavení domu z darů rodičů za trvání manželství). Takto zjištěná hodnota 9 190 581,27 Kč je určující pro základní vyčíslení výše podílu pro každého účastníka, kdy při rovnosti podílů činí toto základní vyčíslení připadající na každého z účastníků 4 595 290, 635 Kč. Ohledně použití zásady rovnosti podílů obou manželů se odvolací soud ztotožnil s náhledem soudu prvního stupně na danou otázku, kdy i dle odvolacího soudu nebyly zjištěny žádné důvody pro jakoukoli disparitu podílů účastníků. Vzhledem k tomu, že žalobkyni byl dále přikázán společný dluh účastníků v celkové výši 3 237 085,81 Kč (kdy od posledního vyčíslení tohoto dluhu účastníci shodně uvedli, že žádná platba na daný dluh nebyla ze strany ani jednoho z nich učiněna, a netvrdili ani navýšení daného dluhu), je na místě odečtení poloviny tohoto dluhu (tj. 1 618 542, 905 Kč) z vypořádacího podílu žalovaného, který takto činí 2 976 747,73 Kč (4 595 290, 635 Kč – 1 618 542, 905 Kč). Vzhledem k tomu, že žalovanému je z celkových aktiv společného jmění přikazován majetek v hodnotě celkem 15 129,58 Kč (odpovídající zůstatkům na účtech žalovaného ke dni rozvodu), je žalobkyně povinna na doplacení příslušného podílu žalovaného tomuto vyplatit rozdíl do uvedeného vypořádacího podílu žalovaného, tj. částku 2 961 618,15 Kč.

28. S ohledem na shora uvedené odvolací soud podle § 220 odst. 1 písm. a) o.s.ř. změnil výrok V. rozsudku soudu prvního stupně tak, že částka vypořádacího podílu činí 2 961 618,15 Kč, jinak ve zbývajícím rozsahu, tj. ve vlastním uložení povinnosti žalobkyni zaplatit žalovanému na vyrovnání jeho podílu příslušnou částku (změněnou odvolacím soudem) a ve stanovené lhůtě k plnění, byl výrok V. jako věcně správný dle § 219 o.s.ř. potvrzen.

29. Výrok VI. a VII. rozsudku soudu prvního stupně nebyly předmětem odvolacího řízení.

30. Vzhledem ke změně rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud podle § 224 odst. 2 o.s.ř. rozhodoval znovu za použití § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 2 o.s.ř. i o nákladech řízení u soudu prvního stupně. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že není na místě postupovat dle obecné zásady procesního úspěchu ve věci. Je sice pravdou, že z tohoto pohledu byla v řízení s ohledem na obsah návrhů účastníků o konkrétním vypořádání formálně úspěšnější žalobkyně. Odvolací soud má však za to, že v daném případě by měla být při úvahách o nákladech řízení respektována především povaha daného řízení, tzv. iudicium duplex. To je charakteristické tím, že nelze vycházet ze zásady procesního úspěchu ve věci, nýbrž z toho, že žádný z účastníků nevychází z řízení s menší hodnotou, než se kterou do něj vstupoval. Proto je třeba postupovat zásadně podle § 142 odst. 2 o.s.ř., podle kterého si každý z účastníků ponese své náklady sám. Tento přístup převládl v obdobném typu řízení o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví v poslední době i v judikatuře Ústavního soudu, který se v uvedeném smyslu vyjádřil ve svém nálezu ze dne [datum] ve věci sp.zn. IV. ÚS 404/22 (srov. též např. nález sp.zn. I. ÚS 262/20 z [datum], nález sp.zn. II.ÚS 572/19 z [datum], nález sp.zn. I.ÚS 3202/20 z [datum]). Výjimku z obecného použití § 142 odst. 2 o.s.ř. v řízení typu iudicium duplex by měly tvořit případy, kdy jde o obstrukční chování, kde se účastník řízení nezajímá o konstruktivní vyřešení věci nebo jde o šikanózní výkon práva (viz např. zmíněný nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 404/22). O takovou situaci zde ale nejde. Pokud žalobkyně naznačovala ve svém vyjádření k odvolání žalovaného, že z jeho strany dochází k úmyslnému zadlužování dopadajícímu na společný majetek, má odvolací soud za to, že jen z té okolnosti, že po rozpadu soužití účastníků je žalovaný tím z manželů, který nezvládá sám své závazky a dostává se do opakovaných exekucí, ještě nelze dovozovat úmyslné či šikanózní jednání vůči žalobkyni. Odvolací soud tedy s ohledem na uvedený charakter daného řízení (v němž nadto žalobkyně ani nebyla plně úspěšná) rozhodl o nákladech mezi účastníky jak ve vztahu k řízení před soudem prvního stupně, tak ze shodných důvodů i ve vztahu k řízení odvolacímu tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu právo (viz výrok V. tohoto rozsudku.).

31. V návaznosti na uvedené pak bylo rozhodnuto i o nákladech řízení státu podle § 148 odst. 1 o.s.ř. tak, že tyto uložil k zaplacení oběma účastníkům rovným dílem (viz výroky VI. a VII. tohoto rozsudku).

Poučení