28 C 326/2019-472

Rubrum

Okresní soud Plzeň-město rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Auterskou Šaškovou ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovaná: Ministerstvo financí ČR, [IČO] sídlem [adresa žalované] za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované: Česká republika - Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, [IČO], sídlem [adresa státního zastupitelství] pro zaplacení 679 652,63 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni částku 257 766,66 Kč s 9,5 % zákonným úrokem z prodlení z částky 153 583,33 Kč jdoucím od 26. 9. 2019 do zaplacení, s 9,5 % zákonným úrokem z prodlení z částky 104 183,33 Kč jdoucím od 3. 10. 2019 až do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Co do zbytku se žaloba zamítá.

III. Žalovaná a vedlejší účastník jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku 69 557,73 Kč, a to do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně.

Odůvodnění

1. Žalobkyně se žalobou podanou zdejšímu soudu dne 9. 10. 2019 domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnost zaplatit jí částku 344 376,25 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí přiměřeného za dostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou částí řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], u [stát. instituce] a u [název soudu], a to konkrétně části řízení trvající od 6. 9. 2010 do 11. 10. 2018. Věc byla zapsána pod spisovou značkou 28C 326/2019 (dále jen řízení“ 28C“).

2. Žalobou podanou zdejšímu soudu dne 16. 10. 2019 se žalobkyně domáhala vydání rozhodnutí, jímž by soud uložil žalované povinnosti zaplatit jí částku 335 276,38 Kč s příslušenstvím z titulu poskytnutí přiměřeného za dostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou částí řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace vedeného u [anonymizována dvě slova] v [obec] pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka], u [stát. instituce] a u [název soudu], a to konkrétně části řízení trvající od 1. 12. 2010 do 23. 10. 2018. Věc byla zapsána pod spisovou značkou 20 C 333/2019 (dále jen řízení“ 20C“).

3. K věci zapsané pod spisovou značkou 28 C žalobkyně uvedla, že žalované byla doručena žádost o náhradu nemajetkové újmy dne 25. 3. 2019. K věci vedené pod spisovou značkou 20 C uvedla, že žádost o náhradu nemajetkové újmy uplatnila u žalované dne 2. 4. 2019. Žalovaná však na žádost o úhradu újmy v určené lhůtě nereagovala. Nárok žalobkyně tak nebyl uspokojen ani do šesti měsíců ode dne jeho uplatnění. Žalobkyně v obou případech poukázala na stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. CPJN 206/2010 tím, že toto stanovisko se uplatní u řízení, která spadají pod čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy a o ochraně lidských práv a základních svobod a to zejména včetně domněnky vzniku nemajetkové újmy v případě nepřiměřeně dlouhého řízení. Žalobkyně uvedla, že na danou věc je čl. 6 odst. 1 Evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva) nutné aplikovat, a to včetně domněnky vzniku nemajetkové újmy. Žalobkyně dále uvedla, že pokud je řízení před správním orgánem řízením spadajícím pod dosah čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tvoří společně s navazující částí řízení před soudem jediné řízení, pokud vznikne účastníkovi řízení nemajetková újma, odškodňuje se jako jediný nárok, nikoli několik dílčích nároků (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí], rozsudek Nejvyššího soudu [spisová značka] ze dne [datum rozhodnutí]). Žalobkyně uvedla, že s poukazem na shora uvedená rozhodnutí, může ohledně nároku žalobkyně zastupovat stát před soudem pouze jedna jeho organizační složka, kdy s poukazem na ustanovení § 6 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. a § 6 odst. 3 tohoto zákona, je zástupcem státu [stát. instituce].

4. K věci 28 C žalobkyně uvedla, že řízení u nalézajícího správního orgánu bylo zahájeno dne 6. 9. 2010 a bylo vedeno pod sp. zn. PR- [spisová značka]. Žalobkyně se domáhala vydání osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, které získala studiem na Moskevském institutu podnikatelství a práva ve studijním oboru Právo. K žádosti připojila kopii diplomu ze dne 25. 9. 2009 a přílohu k diplomu. Dne 29. 9. 2009 nalézací správní orgán řízení přerušil s tím, že bude nutné vyzvat žalobkyni k doplnění a předložení spisového materiálu. Žalobkyně dne 21. 10. 2010 podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, které nalézací správní orgán předložil dne 30. 11. 2010 k odvolacímu orgánu. Odvolací správní orgán z rozhodnutí ze dne 14. 4. 2011, které bylo vypraveno dne 29. 4. 2011 a doručeno nalézacímu správnímu orgánu dne 3. 5. 2011 zrušil rozhodnutí o přerušení řízení a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu zpět k projednání, neboť nalézací správní orgán současně s přerušením řízení ani dodatečně žalobkyni nevyzval k odstranění nedostatků žádosti. Výzvou ze dne 3. 6. 2011 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti s tím, že současně bylo řízení přerušeno a žalobkyně byla vyzvána k doplnění specifikovaných dokumentů v 30denní lhůtě. Žalobkyně tyto písemnosti zaslala dne 20. 6. 2011 a v příloze písemností ze dne 30. 8. 2011 pak uvedla, v jakých konkrétních dokumentech lze nalézt konkrétní informace. Dne 17. 4. 2012 podala žalobkyně stížnost a žádost o opatření proti nečinnosti ze dne 20. 4. 2012, kterou doplnila podáním ze dne 17. 5. 2012, kdy se domáhala u odvolacího správního orgánu odstranění nečinnosti nalézacího správního orgánu. Výzvou ze dne 26. 6. 2012 byla žalobkyně vyzvána k dalšímu doplnění žádosti a to ve lhůtě 60-ti dnů. Na tuto výzvu žalobkyně reagovala písemností ze dne 7. 9. 2012, kdy výzvou ze dne 22. 11. 2012 byla žalobkyně opětovně vyzvána k předložení dalších dokumentů ve lhůtě 30-ti dnů, která byla v důsledku žádosti žalobkyně prodloužena usnesením nalézacího správního orgánu ze dne 29. 1. 2013 o 30 dnů a v důsledku další žádosti žalobkyně ze dne 9. 3. 2013 byla lhůta prodloužena usnesením ze dne 25. 3. 2013 o dalších 30 dnů. Dne 16. 9. 2013 vydal děkan [anonymizována čtyři slova] v [obec] nedoporučující stanovisko k uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace absolvovaného žalobkyní. Dne 24. 9. 2013 byl nalézacím správním orgánem spolu s přípisem ze dne 19. 9. 2013 předložen spis odvolacímu správnímu orgánu s tím, že není správním orgánem věcně příslušným. Tento postup si žalobkyně stěžovala u odvolacího správního orgánu písemností ze dne 7. 10. 2013. Stížností ze dne 8. 10. 2013 se pak žalobkyně stěžovala u odvolacího správního orgánu na absolutní nečinnost správních orgánů s tím, že upozorňovala na to, že v důsledku této nečinnosti se jí výrazně zhoršil zdravotní stav. Usnesením odvolacího správního orgánu ze dne 21. 10. 2013 byla věc postoupena nalézacímu správnímu orgánu, který byl zároveň určen jako příslušný správní orgán k vyřízení žádosti. V oznámení o pokračování řízení a seznámení s podklady ze dne 29. 11. 2013 bylo žalobkyni sděleno, že nalézací orgán v řízení bude pokračovat v řízení s tím, že byly shromážděny dostatečné podklady potřebné pro vydání rozhodnutí a žalobkyně byla vyzvána k případnému vyjádření se k podkladům rozhodnutí před jeho vydáním nejpozději do 16. 12. 2013. K písemnosti ze dne 5. 12. 2013 žalobkyně sdělila, že termín k seznámení se s podklady rozhodnutí jí nevyhovuje a žádá ustanovení jiného termínu na leden 2014 a prodloužení lhůty k seznámení se s podklady rozhodnutí. K písemnosti ze dne 6. 12. 2013 pak žalobkyně poslala požadovaný dokument a písemností ze dne 30. 12. 2013 byla žalobkyni prodloužena lhůta k seznámení se s podklady rozhodnutí tak, že jí bylo sděleno, že se s nimi může seznámit ve dnech 20. 1. 2014 nebo 21. 1. 2014 vždy od 9:00 do 15:00 hodin. Současně jí bylo sděleno, že vydání rozhodnutí lze očekávat nejpozději do 23. 1. 2014. Žalobkyně se dne 21. 1. 2014 seznámila s podklady rozhodnutí, kdy v souvislosti s její žádostí byla prodloužena lhůta do 14. 2. 2014 s tím, že do 14. 2. 2014 lze nejpozději očekávat vydání rozhodnutí. K podkladům se žalobkyně písemně vyjádřila dne 2. 2. 2014 a 14. 2. 2014. Na místo vydání rozhodnutí však byla žalobkyně opětovně dopisem ze dne 24. 3. 2014 požádána o vysvětlení nejasností, na což žalobkyně reagovala písemností ze dne 11. 4. 2014. Další lhůta pro seznámení se s podklady rozhodnutí byla žalobkyni stanovena dopisem ze dne 14. 5. 2014 na den 24. 6. 2014 až 25. 6. 2014 s tím, že vydání rozhodnutí lze předpokládat nejpozději do 27. 6. 2014. V mezidobí do spisu přibylo další vyjádření děkana [anonymizována čtyři slova] v [obec] týkající se porovnání studijních programů ze dne 5. 6. 2014. K podkladům rozhodnutí se žalobkyně vyjádřila v písemnosti ze dne 6. 7. 2014 a rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 1. 8. 2014, které bylo žalobkyni doručeno dne 8. 8. 2014, byla žádost žalobkyně zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 22. 8. 2014, na jehož základě bylo rozhodnutí nalézacího správního orgánu zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 29. 12. 2015, která bylo vydáno dne 30. 12. 2015 a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu zpět k novému projednání. Usnesením nalézacího správního orgánu ze dne 24. 8. 2016 bylo řízení přerušeno současně s výzvou, na základě které byla opět žalobkyně vyzvána k doložení dokumentů a poskytnutí informací. Obě písemnosti byly žalobkyni odeslány v zásilce ze dne 8. 9. 2016 a doručeny dne 14. 9. 2016. Žalobkyně se k žádosti vyjádřila dopisem ze dne 19. 9. 2016 a proti usnesení o přerušení řízení podala odvolání dne 26. 9. 2016, které bylo odvolacímu správnímu orgánu předloženo k příloze písemnosti ze dne 11. 2. 2015, na základě kterého bylo usnesení rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 9. 2. 2017, které bylo vydáno dne 13. 2. 2017 ve znění opravného rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 16. 1. 2018 zrušeno a věc byla vrácena zpět nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání. Písemností nalézacího správního orgánu ze dne 17. 1. 2018 byla žalobkyně opětovně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí ve dnech 12. 2. 2018 až 13. 2. 2018, čehož žalobkyně dne 13. 2. 2018 využila a písemně se k tomuto vyjádřila dne 27. 2. 2018. Dne 8. 3. 2018 byla rozhodnutím nalézacího správního orgánu, které bylo doručené žalobkyni dne 21. 3. 2018, žádost opětovně zamítnuta. Zamítnutí žádosti žalobkyně napadlo odvoláním ze dne 23. 3. 2018, které bylo odesláno dne 27. 3. 2018 a doručeno dne 28. 3. 2018. Odvolání bylo odvolacímu správnímu orgánu předloženo k rozhodnutí dne 18. 4. 2018, odvolání bylo následně zamítnuto a současně bylo potvrzeno napadené rozhodnutí nalézacího správního orgánu a to rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 5. 10. 2018, které bylo vydáno dne 10. 10. 2018 a žalobkyni doručeno dne 11. 10. 2018. Tímto dnem bylo pravomocně řízení před správními orgány skončeno. Řízení však dosud neskončilo, neboť probíhá u [název soudu] řízení týkající se žaloby na zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 5. 10. 2018, kdy řízení je vedeno pod sp. zn. [spisová značka].

5. K věci 20 C žalobkyně uvedla, že řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace bylo zahájeno u nalézacího správního orgánu dne 1. 12. 2010 a bylo vedené pod sp. zn. [anonymizováno] [spisová značka]. K žádosti žalobkyně připojila úředně ověřenou kopii diplomu s názvem Diplom magistra M [číslo] ze dne 24. 11. 2010 a dodatek k tomuto diplomu. Dne 13. 12. 2010 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti o dokumenty s bližšími informacemi o obsahu studia, což učinila v písemnosti ze dne 11. 1. 2011. Dne 25. 3. 2011 vyhotovil děkan [anonymizována čtyři slova] nedoporučující stanovisko ohledně uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání žalobkyně. V písemnosti ze dne 31. 3. 2011 nalézací správní orgán uvedl, že byly shromážděny dostatečné podklady potřebné pro vydání rozhodnutí a žalobkyně se s nimi může seznámit ve dnech 21. až 22. 6. 2011 s tím, že rozhodnutí lze očekávat nejpozději do 27. 4. 2011. Dne 4. 4. 2011 bylo vyhotoveno další nedoporučující stanovisko a to jménem [anonymizováno] [obec] [anonymizována tři slova]. Žalobkyně se s podklady seznámila dne 15. 4. 2011, rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 27. 4. 2011 byla žádost zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 18. 5. 2011 doručené příslušnému orgánu dne 20. 5. 2011. Odvolání bylo předáno odvolacímu správnímu orgánu dne 24. 6. 2011. Dne 20. 7. 2011 vyrozuměl odvolací správní orgán žalobkyni, že s ohledem na povahu a složitost věci rozhodne ve lhůtě 60 dnů. Dne 23. 7. 2012 bylo zahájeno řízení ve věci žaloby žalobkyně na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Odvoláním napadané rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 6. 9. 2012 s odůvodněním, že výrok napadaného rozhodnutí není konkrétní, jednoznačný, jasný, přesný, srozumitelný a určitý a z toho důvodu je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. V písemnosti ze dne 7. 9. 2012 se v žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu nalézací správní orgán vyjádřil s tím, že s ohledem na vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu vzala žalobkyně tuto žalobu zpět. Dopisem ze dne 28. 2. 2013 učinil nalézací správní orgán dotaz na odvolací správní orgán ohledně stavu řízení o odvolání. Žádostí ze dne 17. 9. 2013 požádala žalobkyně odvolací správní orgán o uplatnění opatření proti nečinnosti, dne 23. 9. 2013 byl učiněn ze strany nalézacího správního orgánu dotaz na odvolací správní orgán v jakém stavu je odvolací řízení a až na tuto žádost doručil odvolací orgán dne 15. 10. 2013 spis nalézacímu správnímu orgánu. Na základě žaloby bylo dne 15. 10. 2013 zahájeno řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vedené u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. K dalšímu doplnění žádosti vyzval nalézací správní orgán žalobkyni dopisem ze dne 5. 11. 2013 s tím, že lhůta jí byla poskytnuta v trvání 60-ti dnů s přípisem, že pokud požadované listiny nebudou dodány, řízení bude zastaveno. Výzva byla žalobkyni předána dne 13. 11. 2013. Dne 12. 11. 2013 byla žalobkyně informována odvolacím správním orgánem, že přikázal nalézacímu správnímu orgánu, aby učinil nezbytná opatření ke zjednání nápravy ve lhůtě 30-ti dnů. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2013 bylo řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti pro zpětvzetí zastaveno, žalobkyni však byly přiznány náklady řízení, neboť žaloba byla podána důvodně. V odůvodnění usnesení bylo uvedeno, že nečinnost v dané fázi řízení není zcela přičitatelná žalované, když je zaviněna zcela neomluvitelným postupem ministerstva. Dne 14. 12. 2013 sdělila žalobkyně nalézacímu správnímu orgánu problém se získáváním požadovaných podkladů, požádala o prodloužení lhůty do 30. 4. 2014. Usnesením ze dne 8. 1. 2014 byla lhůta prodloužena o 30 dnů. Dne 11. 2. 2014 se žalobkyně vyjádřila k některým skutečnostem a doložila požadované podklady. Dne 14. 4. 2014 nalézací správní orgán žalobkyni sdělil, že došlo k nashromáždění dostatku podkladů pro vydání rozhodnutí, a že se může seznámit s podklady rozhodnutí ve dnech 29. až 30. 4. 2014 s tím, že vydání rozhodnutí lze očekávat nejpozději do 5. 5. 2014. Písemnost však byla doručena žalobkyni až dne 28. 4. 2014, proto byl žalované stanoven náhradní termín pro seznámení se s podklady rozhodnutí na den 24. až 25. 6. 2014, což žalovaná využila dne 24. 6. 2014. K podkladům rozhodnutí se vyjádřila žalobkyně dne 6. 7. 2014 s tím, že ve spise se žádný nový podklad nenacházel. Rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 11. 7. 2014, doručené žalobkyni dne 25. 7. 2014, bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti. Toto rozhodnutí napadla žalobkyně odvolání ze dne 8. 8. 2014, které bylo doručeno nalézacímu správnímu orgánu dne 11. 8. 2014. Rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 17. 12. 2015 vydaným dnem 18. 12. 2015 bylo rozhodnutí nalézacího správního orgánu zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání. Důvodem byly nedostatky výroku a skutečnost, že s ohledem na poznatky odvolacího správního orgánu v jiných řízení mělo být rozhodnuto o zastavení řízení, nikoliv o zamítnutí žádosti. Dne 31. 5. 2016 sdělil nalézací správní orgán žalobkyni, že může ve dnech 20. až 21. 6. 2016 nahlédnout do správního spisu s tím, že rozhodnutí lze očekávat nejpozději do 24. 6. 2016. Dne 13. 6. 2016 s ohledem na pracovní vytížení požádala žalobkyně o stanovení jiného termínu k seznámení, náhradní lhůta jí byla stanovena na nahlídnutí písemností ze dne 17. 6. 2016 na den 7. až 8. 7. 2016 s tím, že rozhodnutí lze předpokládat nejpozději do 15.7.2016. S podklady se žalobkyně seznámila 7.7.2016 a seznámila se s údajnou komunikací s ukrajinským [anonymizováno]. V reakci na to, nalézací správní orgán doplnil soupis spisového materiálu a umožnil žalobkyni se seznámit s podklady rozhodnutí dne 14. 9. 2016. Žalobkyně požádala o možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí do 20. 9. 2016 a dne 19. 9. 2016 se k podkladům rozhodnutí seznámila. Usnesením nalézacího správního orgánu ze dne 5. 10. 2016 rozhodl nalézací správní orgán o zastavení řízení. Proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání dne 11. 10. 2016, na základě kterého bylo napadané usnesení zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení a to rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 6. 2. 2017 vydaným dne 8. 2. 2017. Napadané usnesení bylo zrušeno výhradně z procesních důvodů. Dne 10. 3. 2017 požádal nalézací správní orgán dle svého tvrzení ukrajinský [anonymizováno] o poskytnutí informací, kdy tuto skutečnost nalézací správní orgán oznámil žalobkyni s upozorněním, že s odkazem na § 6 odst. 2 správního řádu, lhůty pro vydání rozhodnutí neběží. Proti tomuto podala žalobkyně odvolání ze dne 4. 4. 2017 v domnění, že se jedná o usnesení o přerušení řízení. Dle spisového přehledu měla být odpověď ukrajinského [anonymizováno] ze dne 23. 5. 2017 doručena dne 5. 6. 2017. Dne 14. 6. 2017 byl vyhotoven překlad této písemnosti. Žádostí o uplatnění proti nečinnosti ze dne 25. 7. 2017 žalobkyně brojila proti nečinnosti nalézacího správního orgánu. Odvolání proti vyrozumění nalézacího správního orgánu bylo jako nepřípustné zamítnuto dne 4. 7. 2017. Usnesením odvolacího správního orgánu ze dne 3. 8. 2017 nebylo vyhověno žádosti o uplatnění opatření proti nečinnosti s odůvodněním, že bylo nezbytné kontaktovat ukrajinský [anonymizováno] za účelem posouzení legislativy Ukrajiny, když nalézací správní orgán nemá žádnou jinou možnost ukrajinskou legislativu zjistit. Odvolací správní orgán svým výkladem rozšiřuje dosah ustanovení § 71 odst. 3 písm. b) správního řádu i na doručení rozhodné písemnosti ze zahraničí. Dne 14. 8. 2017 bylo žalobkyni sděleno, že se může seznámit s podklady rozhodnutí ve dnech 4. až 5. 9. 2017. Dne 18. 9. 2017 se žalobkyně k podkladům vyjádřila. Rozhodnutí nalézacího správního orgánu ze dne 14. 11. 2017 byla žádost opět zamítnuta. Proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 4. 12. 2017, které bylo doručeno nalézacímu správnímu orgánu dne 7. 12. 2017 a doplněno dne 22. 12. 2017. Odvolacímu správnímu orgánu bylo odvolání předáno dne 6. 6. 2018 a rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 16. 10. 2018 vydaného dne 17. 10. 2018 doručeného žalobkyni dne 23. 10. 2018 bylo řízení před správními orgány pravomocně skončeno. Řízení však dosud neskončilo, protože probíhá u [název soudu] řízení, které je vedeno pod sp. zn. [spisová značka], neboť žalobkyně podala k tomuto soudu žalobu na zrušení rozhodnutí odvolacího správního orgánu ze dne 16. 10. 2018. Žalobkyně tak shrnula, že řízení bylo zahájeno dne 1. 12. 2010 a rozhodnutí odvolacího správního orgánu bylo žalobkyni doručeno dne 23. 10. 2018.

6. Žalobkyně uvedla, že řízení ve věci 28 C trvalo 2 956 dnů, ve věci 20 C řízení trvalo 2 882 dnů. Obě řízení byla nepřiměřeně dlouhá, tedy jednalo se o nesprávný úřední postup ve smyslu § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb.

7. Žalobkyně uvedla, že v prodlení byly jak ve věci 28C tak ve věci 20 C oba správní orgány ve všech částech řízení. Téměř nepomohly ani procesní prostředky sloužící k ochraně proti nečinnosti, které žalobkyně uplatnila. Konečné rozhodnutí nebylo vydáno v přiměřené lhůtě a jednalo se tak o nesprávný úřední postup ve smyslu ustanovení § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb.

8. Žalobkyně poukázala na to, že již první rozhodnutí bylo povinností nalézacího správního orgánu vydat bez zbytečného odkladu, nejdéle do 30-ti dnů ode dne zahájení řízení, tím, že se nejednalo o zvlášť složité řízení odůvodňující prodloužení lhůty k rozhodnutí na 60 dní. Žalobkyně poukázala na to, že podobná řízení ročně řeší jednotlivé správní orgány včetně odvolacího správního orgánu desítky až stovky a správní orgány pro vyřizování žádostí o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace navíc zřizují specializované úseky a mají vypracované vnitřní předpisy, podle kterých postupují.

9. Žalobkyně uvedla, že výzvy k předložení potřebných dokumentů byly nezákonné, neboť shromáždění podkladů rozhodnutí je povinností správních orgánu, nejinak je tomu i v řízení o nostrifikaci. Ani zákon o vysokých školách ani správní řád nestanoví, že by žadatel měl povinnost podklad právnímu orgánu poskytnout a ten tak postrádá oprávnění takové podklady vyžadovat. Žalobkyně uvedla, že ustanovení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách, uvádí, co je podkladem pro uznání, nikoliv však, že by měl tyto podklady opatřovat žadatel. Bylo naopak povinností nalézacího správního orgánu dle ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu, opatřit si podklady pro vydání rozhodnutí v rozsahu potřebném dle ustanovení § 3 správního řádu. Ostatně i nalézací správní orgán si byl vědom nezákonnosti výzev, když řízení nezastavil i přesto, že žalobkyně všechny požadované podklady ve lhůtě nedoplnila. Povinností žadatele není opatřovat podklady pro rozhodnutí za správní orgán, jak po žalobkyni nalézací správní orgán požadoval, ale pouze poskytnout správnímu orgánu součinnost při jejich opatření. Nalézací správní orgán však po žalobkyni nikdy nepožadoval součinnost (udělení souhlasu s poskytnutím určitých údajů), ale požadoval po ní, aby tyto podklady opatřila pouze ona, což je zcela zjevně v rozporu s ustanovením § 50 odst. 2 správního řádu s tím, že veškeré výzvy, které byly žalobkyni zasílány, nebyly ničím jiným než šikanou vůči její osobě. Žalobkyně v souvislosti s tímto dále uvedla, že pokud by byla povinnost žadatele k poskytnutí podkladů podložena lisabonskou úmluvou, čl. 3 bodem 2, pak je nutno poukázat na to, že lisabonská úmluva není mezinárodní smlouvou, která by umožňovala přímou aplikaci jejich ustanovení. Jak bude Česká republika plnit své závazky vyplývající z lisabonské úmluvy, záleží pouze na České republice a jelikož ustanovení lisabonské úmluvy nejsou tzv. self- executed, tedy nejsou pro svou teleologickou povahu samovykonatelná a jsou tedy neurčitá, nemohou vyplývat z jejich ustanovení práva a povinnosti subjektům vnitrostátního práva, to i přes existenci generální recepční normy (§ 106 odst. 1 zákona o vysokých školách).

10. Nutné je rovněž respektovat zásadu, podle které mezinárodní smlouvou nemůže být dotčena výhodnější vnitrostátní úprava.

11. Žalobkyně v neposlední řadě poukázala taktéž na to, že obě řízení byla jednodušší než obvyklá řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace, jelikož v jeho průběhu nemusely být porovnávány studijní programy, neboť správní orgány došly k závěru, s ním žalobkyně nesouhlasí a který napadla i správní žalobou, že se nejedná o zahraniční vzdělání, kdy tyto závěry byly učiněny nalézací správní orgán pouze na základě několika malých krátkých dokumentů. Je rovněž nutné vzít v úvahu, že oba správní orgány řešily před touto věcí mnoho obdobných věcí absolventů stejného studia a tak se jedná z větší části o formulářová rozhodnutí. Žalobkyně k průtahům řízení nijak nepřispěla, naopak se snažila svou činností řízení urychlit. Několikrát sice byla žalobkyni prodloužena lhůta k doložení podkladů na základě výzvy a k seznámení se s podklady rozhodnutí, avšak jelikož byly výzvy k doplnění podkladů nezákonné, nemůže tato skutečnost jít k její tíži. Nejcharakterističtějším znakem postupu správních orgánů řízení bylo, že zkrátka nepostupovali. Dokonce ani nereagovali na podání žalobkyně, kdy celé řízení bylo prokládané nezákonnými výzvami, které řízení zbytečně procesně komplikovali, a které navíc svědčí o naprosté bezradnosti, zejména nalézacího správního orgánu v řízení.

12. K významu řízení pro její osobu žalobkyně uvedla, že řízení pro ni má velký význam. Jedná se o vysokoškolské vzdělání v oboru právo a právní věda, přičemž bez jeho uznání v České republice nemůže být v tomto oboru zaměstnána a vykonávat to, kvůli čemu studovala. V důsledku průtahu řízení je žalobkyně v nejistotě ohledně toho, zda bude moci vykonávat práci v oblasti práva. Tyto skutečnosti mají velký dopad do jejích osobností sféry a vůbec na celý její současný i budoucí život. Žalobkyně uvedla, že se právu chtěla věnovat už od dětství, byl to její sen. Frustrace z průtahu je o to větší, že se s ohledem na vyvíjející obor s uběhlým časem zasněžuje její možnost uplatnění na trhu práce, jelikož s oborem ztrácí kontakt. Žalobkyně poukázala na to, že judikatura evropského soudu pro lidská práva jako jedno z řízení, které mají typově velký význam pro žadatele, uvedla věci pracovněprávní. Zde se jedná o možnost být zaměstnán v celém oboru, tedy se jedná nepochybně pro poškozenou důležitější řízení než pracovněprávní. Žalobkyně uvedla, že věří, že její vzdělání bude uznáno, proto podala proti zamítavému rozhodnutí žalobu ke správnímu soudu. Vysokou školu, kterou studovala, si vybrala z důvodu, že na ní vyučovali renomovaní učitelé, z nichž mnozí přednášeli i na tuzemských vysokých školách. Navíc jí bylo řečeno, že srovnatelnost studia s tuzemským studijním programem již mnohokrát potvrdila [anonymizována dvě slova] v [obec], kdy některá z rozhodnutí byla veřejně vystavena v prostorách školy. Ani v průběhu studia neměla žalobkyně pochybnosti, že by její studium nemělo být uznáno. Žalobkyně si neumí vysvětlit, jak je možné, že studium, které bylo běžně uznáváno, jí najednou uznáno nebylo. Po dokončení studia žalobkyně chtěla nastoupit do práce, avšak potencionální zaměstnavatelé po ní požadovali nostrifikaci, tak si práci v oblasti práva najít nemohla. Nechtěla však hledat práci mimo tento obor, neboť byla přesvědčena o tom, že k úspěšné nostrifikaci dojde. V té době jí finančně podporovali rodiče, jinak by neměla žádné prostředky na život. Na podzim roku 2011 si žalobkyně s ohledem na průběh nostrifikačního řízení našla zaměstnání na administrativní pozici, kde byla alespoň okrajově ve styku s právem. Vzala hůře placenou pozici s platem zhruba 12 000 Kč hrubého tak, aby neztratila kontakt s oborem. Tato situace jí však znemožnila odpoutat se finančně od rodičů a neustále je v nejistotě, co se životem. Psychické útrapy rodičů velmi těžce prožívala i žalobkyně, což zvyšovalo její újmu. V průběhu několika let si žalobkyně v zaměstnání polepšila postupně až na 20 000 Kč hrubého, což zdaleka však nedosahovalo jejich potřeb. Postupně se od rodičů odpoutala, ale musela žít velmi skromným životem. Po zhruba čtyřech letech řízení žalobkyně pochopila, že se musí zajistit pro případ, že jí vzdělání uznáno nebude. Pro výdělkový růst potřebovala žalobkyně vystudovat vysokou školu, kdy vzhledem k finanční situaci to nemohla být soukromá škola a zároveň nemohlo se jednat o prezenční formu studia. Chtěla sice opět vystudovat obor v oblasti práva, avšak s ohledem na uvedené, nebyl žádný v jejich možnostech. Proto začala studovat politologii, kde již získala bakalářský titul, nyní studie na Univerzitě [obec] navazující magisterské studium na Fakultě sociálních věd. Žalobkyně uvedla, že se cítí jako v pasti, má neustále svíravý pocit, trpí pocitem beznaděje. V důsledku pohodového stresu způsobeného nejistotou ohledně budoucího směřování života, žalobkyně trpí panickými záchvaty, které se projevují nepravidelným bitím srdce, neustálými bolestmi hlavy, má v důsledku stresu sníženou imunitu a trpí poruchami spánku. Na nepravidelný tep bere žalobkyně léky, problémy se spánkem se snaží zvládat bez léků, mnohdy se ale bez nich neobejde 13. . Žalobkyně poukázala na to, že při určení výše přiměřeného zadostiučinění se vychází ze základní částky ve výši 15 000 Kč až 20 000 Kč za rok řízení.

14. K věci 28 C žalobkyně uvedla, že v daném případě s ohledem na specifická procesní pravidla správního řízení zejména s ohledem na odlišně od obecných procesních pravidel vztahujících se na soudní řízení stanovené lhůty, je nejdelší přiměřená doba v tomto řízení maximálně 74 dnů. Jelikož celková doba řízení byla čtyřicetinásobně delší, což je masivní a bezprecedentní délka prodlení, je nutné vycházet z maximální výše částky tedy 20 000 Kč za rok, to znamená 1 667 Kč měsíčně a 55 Kč denně (z polovičních částek v části řízení, kterou lze považovat ještě za přiměřenou). Řízení trvalo 2 956 dnů, z toho žalobkyně považuje za přiměřené 74 dnů, tj. 2 882 dnů překročilo maximální přiměřenou dobu. Základní částku proto vyčíslila žalobkyně ve výši 160 175 Kč. Tuto částku dle názoru žalobkyně je nutné ještě modifikovat dle kritérií uvedených pod bodem b) až e) ustanovení zákona 31a) zákona č. 89/1998 Sb. tak, že s ohledem na menší složitost věci by měla být základní částka zvýšena o 5 % O dalších 10 % by se měla částka zvýšit, jelikož se žalobkyně aktivně snažila průtahy odstranit. O dalších 50 % je nutné částku zvýšit z důvodu místy až neuvěřitelného postupu orgánu veřejné moci, které zcela ignorovaly veškeré zákonné lhůty a nereagovaly na podání žalobkyně, jejímž cílem bylo odstranění nečinnosti. Nejdůležitějším kritériem je význam předmětu řízení pro žalobkyni jako poškozenou. Pro žalobkyni se jedná o velmi důležité řízení, proto by měla být základní částka navýšena o dalších 50 %. Celkově tak žalobkyně požadovala částku 344 376,25 Kč.

15. K věci 20 C žalobkyně uvedla, že vzhledem k tomu, že celková doba řízení byla mnohonásobně delší než by bylo možné očekávat, je nutné vycházet ze základní částky v maximální výši 20 000 Kč za rok, kdy předmětná část řízení trvala 2 882 dní, z toho 79 dnů lze považovat za dobu přiměřenou a 2 803 dnů za dobu překračující maximální přiměřenou dobu. Základní částku stanovila ve výši 155 942,50 Kč. Tuto částku dle názoru žalobkyně je nutné ještě modifikovat dle kritérií uvedených pod bodem b) až e) ustanovení zákona 31a) zákona č. 89/1998 Sb. tak, že s ohledem na menší složitost věci by měla být základní částka zvýšena o 5 % O dalších 10 % by se měla částka zvýšit, jelikož se žalobkyně aktivně snažila průtahy odstranit. O dalších 50 % je nutné částku zvýšit z důvodu místy až neuvěřitelného postupu orgánu veřejné moci, které zcela ignorovaly veškeré zákonné lhůty a nereagovaly na podání žalobkyně, jejímž cílem bylo odstranění nečinnosti. Nejdůležitějším kritériem je význam předmětu řízení pro žalobkyni jako poškozenou. Pro žalobkyni se jedná o velmi důležité řízení, proto by měla být základní částka navýšena o dalších 50 %.

16. Usnesením ze dne 27. 1. 2020 byly věci vedené pod sp. zn. 28 C 326/2019 a 20C 333/2019 spojeny ke společnému řízení a věc byla nadále vedena pod sp. zn. 28C 326/2019.

17. Dne 4. 6. 2021 vstoupilo do řízení jako vedlejší účastník na straně žalované [stát. instituce].

18. Žalovaná ani vedlejší účastník podanou žalobou nesouhlasili, poukázali zejména na to, že předmětné správní řízení nevykazuje civilní povahu, čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 38 odst. 2 Listiny tudíž na toto řízení nedopadají a proto musí žalobkyně označit a prokázat jednotlivé průtahy řízení. Žalobkyně je rovněž povinna prokázat vznik újmy a příčinnou souvislost mezi průtahy a vznikem nemajetkové újmy. Žalovaná a vedlejší účastník taktéž poukázali na to, že je jednalo o zvlášť složité řízení, kdy bylo nutné objasnit vzájemný vztah subjektů, které se na poskytování vzdělání a na vydání dokladů o něm podílely. Ministerstvo muselo posoudit, zda žalobkyní předložený diplom je platný, zda jej vydala zahraniční vysoká škola a zda je absolvovaný zahraniční studijní program autentický s akreditovaným ukrajinským studijním programem. Následně bylo zjištěno, že se nejednalo o studium zahraničního studijního programu a žalobkyně tak nezískala zahraniční vysokoškolské vzdělání. Žalovaná a vedlejší účastník uvedli, že žalobkyně nemohla mít legitimní očekávání, že jí bude uznáno zahraniční vzdělání dosažené na [anonymizována dvě slova], neboť v médiích byly zveřejněny články, že studiem na [anonymizována dvě slova] nebylo možné dosáhnout právnického vzdělání rovnocenného vzdělání získaným na právnických fakultách českých veřejných vysokých škol, kdy některé články byly ještě vydány před zahájením správního řízení žalobkyně. Žalovaná dále uvedla, že je nemyslitelné, aby si správní orgány chybějící podklady, které žadatel nedodal, obstarávaly samy.

19. V průběhu řízení učinila žalovaná a vedlejší účastník za nesporná tato tvrzení žalobkyně:

20. Ve vztahu ke správnímu řízení, jehož předmětem bylo uznání bakalářského zahraničního vysokoškolského vzdělání absolvovaného žalobkyní na Moskevský institut podnikatelství a práva, se sídlem v Moskvě, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o.: -) řízení u nalézajícího správního orgánu bylo zahájeno dne 6. 9. 2010, žádost podána dne 3. 9. 2010, -) dne 29. 9. 2009 nalézací správní orgán řízení přerušil za účelem doplnění a předložení spisového materiálu, -) žalobkyně dne 21. 10. 2010 podala proti tomuto rozhodnutí odvolání, -) nalézací správní orgán předložil přípisem ze dne 25. 11. 2010, -) odvolací správní orgán rozhodl dne 14. 4. 2011, kdy zrušil rozhodnutí o přerušení řízení a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu zpět k projednání, -) dne 3. 6. 2011 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti s tím, že současně bylo řízení přerušeno, -) žalobkyně přípisem ze dne 20. 6. 2011 doplnila podklady, -) dne 30. 8. 2011 zaslala žalobkyně nalézacímu správnímu orgánu vyjádření, -) žalobkyně podala stížnost a žádost o opatření proti nečinnosti dne 20. 4. 2012, kterou doplnila podáním ze dne 17. 5. 2012, -) výzvou ze dne 26. 6. 2012 byla žalobkyně vyzvána k dalšímu doplnění žádosti a to ve lhůtě 60-ti dnů, -) žalobkyně reagovala na výzvu vyjádřením ze dne 7. 9. 2012, -) výzvou ze dne 22. 11. 2012 byla žalobkyně opětovně vyzvána k předložení dalších dokumentů ve lhůtě 30-ti dnů, -) na žádost žalobkyně ze dne 7.1.2013 byla lhůta prodloužena o 30 dnů a v důsledku další žádosti žalobkyně ze dne 9. 3. 2013 byla lhůta prodloužena usnesením ze dne 25. 3. 2013 o dalších 30 dnů, -) dne 16. 9. 2013 vydal děkan [anonymizována čtyři slova] v [obec] nedoporučující stanovisko, -) Přípisem (žalobkyně tvrdí ze dne 19. 9. 2013 a žalovaná tvrdí ze dne 16. 9. 2019, z předložené listiny soud zjistil, že přípis byl ze dne 19. 9. 2013)) byl předložen spis odvolacímu správnímu orgánu s tím, že nalézací správní orgán není věcně příslušným, -) usnesením odvolacího správního orgánu ze dne 21. 10. 2013 byla věc postoupena nalézacímu správnímu orgánu, který byl zároveň určen jako příslušný správní orgán k vyřízení žádosti, -) nalézací správní orgán vydal oznámení o pokračování řízení a výzvu k seznámení se s podklady dne 29. 11. 2013, -) dne 5. 12. 2013 žalobkyně požádala o náhradní termín v lednu 2014, -) dne 6. 12. 2013 pak žalobkyně poslala požadovaný dokument, -) dne 30. 12. 2013 byla žalobkyni prodloužena lhůta k seznámení se s podklady k rozhodnutí a byly jí sděleny 2 možné termíny, -) dne 21. 1. 2014 se žalobkyně seznámila s podklady rozhodnutí, -) na základě žádosti žalobkyně jí byla prodloužena lhůta k vyjádření k podkladům do 14. 2. 2014, -) dne 14. 2. 2014 se žalobkyně k podkladům písemně vyjádřila, -) dne 24. 3. 2014 byla žalobkyně nalézacím správním orgánem vyzvána k vysvětlení nejasností, -) dne 14. 4. 2014 žalobkyně na výzvu reagovala, -) dne 14. 5. 2014 vyzval nalézací správní orgán žalobkyni k seznámení se s podklady v termínu 24. 6. 2014 až 25. 6. 2014, -) k podkladům rozhodnutí se žalobkyně vyjádřila v písemnosti ze dne 6. 7. 2014, -) rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 1. 8. 2014 byla žádost žalobkyně zamítnuta, -) dne 22. 8. 2014 proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, -) rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 29. 12. 2015 bylo rozhodnutí nalézacího správního orgánu zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu zpět k novému projednání, -) usnesením nalézacího správního orgánu ze dne 24. 8. 2016 bylo řízení přerušeno současně s výzvou, na základě které byla opět žalobkyně vyzvána k doložení dokumentů a poskytnutí informací, -) žalobkyně se k žádosti vyjádřila dopisem ze dne 19. 9. 2016 a proti usnesení o přerušení řízení podala odvolání dne 26. 9. 2016, -) dne 9. 2. 2017 bylo rozhodnuto o odvolání žalobkyně, ve znění opravného rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 16. 1. 2018, rozhodnutí nalézacího správního orgánu bylo zrušeno a věc byla vrácena zpět nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání, -) dne 17. 1. 2018 byla žalobkyně opětovně vyrozuměna o možnosti seznámit se s podklady rozhodnutí, což žalobkyně učinila dne 13. 2. 2018 a písemně se k tomuto vyjádřila dne 27. 2. 2018, -) dne 8. 3. 2018 byla rozhodnutím nalézacího správního orgánu žádost opětovně zamítnuta, -) dne 23. 3. 2018 proti rozhodnutí podala žalobkyně odvolání, -) spis byl odvolacímu orgánu předán k rozhodnutí (žalobkyně tvrdí dne 18. 4. 2018, žalovaná tvrdí dne 10. 4. 2018), -) rozhodnutím ze dne 5. 10. 2018 bylo odvolání zamítnuto, právní moci nabylo dne 11. 10. 2018.

22. Ve vztahu ke správnímu řízení, jehož předmětem bylo uznání magisterského zahraničního vysokoškolského vzdělání absolvovaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě, se sídlem na Ukrajině, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o.: - řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace bylo zahájeno u nalézacího správního orgánu dne 1. 12. 2010, - dne 13. 12. 2010 byla žalobkyně vyzvána k doplnění žádosti o dokumenty s bližšími informacemi o obsahu studia, - žalobkyně reagovala dne 11. 1. 2011, - dne 25. 3. 2011 vydal děkan [anonymizována čtyři slova] nedoporučující stanovisko, - dne 31. 3. 2011 byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady, - žalobkyně se s podklady seznámila dne 15. 4. 2011, - rozhodnutím ze dne 27. 4. 2011 byla žádost zamítnuta, - proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 18. 5. 2011, - spis byl předán odvolacímu správnímu orgánu dne 24. 6. 2011, - dne 20. 7. 2011 vyrozuměl odvolací správní orgán žalobkyni, že s ohledem na povahu a složitost věci rozhodne ve lhůtě 60 dnů, - dne 23. 7. 2012 podala žalobkyně žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, žaloba vedena u Městského soudu v Praze pod sp. zn. [spisová značka], - odvoláním napadané rozhodnutí bylo zrušeno rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 6. 9. 2012, - s ohledem na vydání rozhodnutí odvolacího správního orgánu vzala žalobkyně žalobu na ochranu proti nečinnosti zpět, - dne 15. 10. 2013 bylo zahájeno řízení na ochranu proti nečinnosti správního orgánu vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. [spisová značka], - dne 5. 11. 2013 vyzval nalézací správní orgán žalobkyni k doplnění podkladů ve lhůtě 60-ti dnů, - dne 12. 11. 2013 byla žalobkyně informována odvolacím správním orgánem, že přikázal nalézacímu správnímu orgánu, aby učinil nezbytná opatření ke zjednání nápravy ve lhůtě 30-ti dnů, - usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 11. 2013 bylo řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti pro zpětvzetí žalobkyní zastaveno, - dne 14. 12. 2013 požádala žalobkyně o prodloužení lhůty do 30. 4. 2014, - usnesením ze dne 8. 1. 2014 byla lhůta prodloužena o 30 dnů, - dne 11. 2. 2014 se žalobkyně vyjádřila k některým skutečnostem a doložila požadované podklady, - dne 14. 4. 2014 sdělil nalézací správní orgán žalobkyni sdělil, že se může seznámit s podklady rozhodnutí, žalobkyni byl následně stanoven náhradní termín, což žalovaná využila dne 24. 6. 2014, - k podkladům se žalobkyně vyjádřila dne 6. 7. 2014, - rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 11. 7. 2014 bylo rozhodnuto o zamítnutí žádosti, - toto rozhodnutí napadla žalobkyně odvoláním ze dne 8. 8. 2014, - rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 17. 12. 2015 bylo rozhodnutí nalézacího správního orgánu zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání, - dne 31. 5. 2016 byla žalobkyně vyzvána k seznámení se s podklady, - dne 13. 6. 2016 požádala žalobkyně o stanovení jiného termínu k seznámení, - náhradní lhůta jí byla stanovena a žalobkyně se s podklady seznámila dne 7. 7. 2016, - k podkladům se vyjádřila dne 14. 7. 2016, - žalobkyni bylo umožněno opětovně se seznámit s podklady rozhodnutí dne 14. 9. 2016, - dne 19. 9. 2016 se k podkladům vyjádřila, - usnesením nalézacího správního orgánu ze dne 5. 10. 2016 rozhodl nalézací správní orgán o zastavení řízení, - proti tomuto usnesení podala žalobkyně odvolání dne 11. 10. 2016, - dne 6. 2. 2017 bylo napadané usnesení zrušeno a věc byla vrácena nalézacímu správnímu orgánu k dalšímu řízení, - dne 10. 3. 2017 požádal nalézací správní orgán dle svého tvrzení ukrajinský [anonymizováno] o poskytnutí informací, kdy tuto skutečnost nalézací správní orgán oznámil žalobkyni s upozorněním, že s odkazem na § 6 odst. 2 správního řádu, lhůty pro vydání rozhodnutí neběží, - proti tomuto vyrozumění podala žalobkyně odvolání ze dne 4. 4. 2017, - odvolání proti vyrozumění nalézacího správního orgánu bylo jako nepřípustné zamítnuto dne 4. 7. 2017, - usnesením odvolacího správního orgánu ze dne 3. 8. 2017 nebylo vyhověno žádosti žalobkyně o uplatnění opatření proti nečinnosti, - dne 14. 8. 2017 bylo žalobkyni sděleno, že se může seznámit s podklady rozhodnutí, - žalobkyně k podkladům vyjádřila (žalobkyně tvrdí dne 18. 9. 2017, žalovaná tvrdí dne 19. 9. 2017), - rozhodnutím nalézacího správního orgánu ze dne 14. 11. 2017 byla žádost opět zamítnuta, - proti tomuto rozhodnutí podala žalobkyně odvolání dne 4. 12. 2017, doplněno bylo dne 22. 12. 2017, - odvolacímu správnímu orgánu bylo odvolání předáno dne 6. 6. 2018, - rozhodnutím odvolacího správního orgánu ze dne 16. 10. 2018 byla žádost žalobkyně zamítnuta, u Krajského soudu v Plzni byla žalobkyní podána žaloba kde je vedeno pod sp. zn. [spisová značka], neboť žalobkyně podala k tomuto soudu žalobu na zrušení na zrušení rozhodnutí odvolacího orgánu ze dne 16. 10. 2018.

23. Soud shrnuje, že žalovaná a vedlejší účastník učinili podstatnou část žalobních tvrzení za nespornou. Skutková tvrzení, která nespornými učiněna, nebyla ve vztahu k celku nijak významná, z tohoto důvodu soud považoval za nadbytečné hodnotit další navržené důkazy, které měly tato tvrzení prokazovat.

24. Z provedených důkaz§ soud zjistil následující skutečnosti: -) v prohlášení ze dne 31. 1. 2007 [anonymizováno] sdělila, že se rozhodla vydávat absolventům Moskevské vysoké škole a podnikatelství a práva v bakalářském studijním programu Právo a absolventům Zakarpatské státní univerzity v magisterském studijním programu Právní věda osvědčení o ekvivalenci vzdělání v ČR, neboť nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi obsahem a rozsahem vysokoškolského vzdělání, -) - v dopise ze dne 14. 8. 2007 vyjádřilo Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporu spolupráce Zakarpatské státní univerzity a [anonymizováno] -) z Příkazu [anonymizováno] [číslo] [rok] vyplynulo, že byl stanoven postup při zařazování vzdělávacích institucí do příloh vyhlášky č. 322/2005 Sb., kdy z příloh vyplynulo, že Mezinárodní institut podnikatelství a práva v [obec] uskutečňující studijní bakalářské a magisterské programy byl zařazen po vzdělávací instituce, které nejsou soukromými vysokými školami. V této listině byla dále uvedeno, že vzdělávání poskytované zahraničními vysokými školami prostřednictvím vzdělávacích institucí a doložené zahraničními diplomy neplatí na území ČR automaticky, ale podléhají uznání dle ust. § 89 a 90 zák. o vysokých školách (informace aktuální ke dni 1. 9. 2009) -) Dne 4. 5. 2009 vydal rektor [anonymizováno] rozhodnutí [číslo] [anonymizována dvě slova] [rok], ve kterém stanovil postup při uznávání zahraničního vysokoškolského studia a kvalifikace- v bodě 2 listiny je uvedeno, že žádost podává absolvent zahraniční vysoké školy, pod bodem 12 je uvedeno, že doklad o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona, zjišťuje prorektor například prostřednictvím portálu www.enic naric.net -) ze sdělení [anonymizováno] ze dne 31.7.2014 soud zjistil, že u ministerstva probíhala řízení ohledně uznání vysokoškolského vzdělání dosaženého v oboru právo a právní věda na Zakarpatské univerzitě v počtu: rok 2009 – 0, rok 2010 – 13, rok 2011 53, rok 2012, rok [číslo], -) z poskytnutí informací ze dne 17. 6. 2013 soud zjistil, že na [anonymizováno] bylo od 1. 1. 2008 do 16. 5. 2013 zahájeno celkem 664 řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace- z toho 537 ukončeno, 127 dosud probíhá. Z přílohy k této listině soud zjistil, že ve vztahu k Mezinárodnímu institutu podnikatelství a práva s.r.o. – Zakarpatská státní univerzita, Moskevský institut podnikatelství a práva bylo vydáno 38 žádostem vyhověno, ve 25 případech byly žádosti zamítnuty (tvrzení žalobkyně bylo podpořeno rozhodnutím [anonymizováno] [číslo jednací] - [číslo] v řízení ohledně uznání vysokoškolského vzdělání na Zakarpatské státní univerzitě žadatele [jméno] [příjmení], který je současným právním zástupce žalobkyně, rozhodnutím [anonymizováno] [číslo jednací] – žadatelka [příjmení] a rozhodnutí [anonymizováno] [číslo jednací] - žadatelka [jméno] [příjmení]) -) dne 25. 3. 2019 požádala žalobkyně u [anonymizováno] o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle ust. § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání vedeného pod [anonymizováno] [spisová značka], -) dne 2. 4. 2019 požádala žalobkyně u [anonymizováno] o přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle ust. § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání vedeného pod [anonymizováno] [spisová značka], -) dne 7. 10. 2019 vydalo [anonymizováno] zamítavé stanovisko ohledně obou uplatněných nároků, -) v rámci řízení vedeného u KS v [obec] ve věci [spisová značka] – ve věci správní žaloby proti zamítavému rozhodnutá správních orgánů ohledně uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání (žadatel [jméno] [příjmení]) vedlejší účastník uvedl, že ačkoliv by se mohlo zdát, že se jedná o komplexní a složité správní řízení, není tomu tak, když věc byla rozhodnuta na základě jednoduché úvahy postavené na dostatečně zjištěném skutkovým stavu, -) na stránkách České advokátní komory (dále jen ČAK) byly publikovány články:„ [příjmení] nechce právníky s titulem Zakarpatské univerzity“, v článku je uvedeno, že ČAK se v roce 2007 obrátila na Nejvyšší státní zastupitelství, neboť odmítla zapsat do seznamu advokátních koncipientů devět uchazečů s diplomem z Užhorodu, v článku je uvedeno, že v [obec] dál diplomy osvědčují, -) na stránkách www.euro.cz dne 20. 1. 2008 byl zveřejněn článek“ [příjmení] diplom z Užhorodu“, ve kterém je uvedeno, že na dotaz ČAK Ministerstvo sdělilo, že mezinárodní vysoká škola podnikatelství není vysokou školou, jde o vzdělávací institut uskutečňující vysokoškolské studijní programy zahraničních vysokých škol, -) na stránkách www.idnes.cz byl publikován dne 2. 6. 2010 článek„ Tituly z Ukrajiny na plzeňských právech uznat neměli, řekl soud“, v článku je pojednáváno o tom, že studium na Zakarpatské univerzitě je nesrovnatelné, zpochybněna byla kvalita výuky, v článku uvedeno, že Nejvyšší státní zástupkyně podala koncem roku 2008 a začátkem roku 2009 sedm správních žaloba proti rozhodnutí ZČU o vydání osvědčení jednotlivým osobám, na stránkách byl dále dne 18. 9. 2011 publikován článek„ Konec diplomů v azbuce, advokátem se stane jen prověřený absolvent práv“, který je touto tematikou taktéž zabýval, -) na stránkách www.ct24.cz byl publikován dne 29. 6. 2011 článek„ 25 právníkům byly zrušeny uznané diplomy z pobočky ukrajinské univerzity“, v článku je odkaz na stránky čak, dle kterých čak odmítl a dokonce vyškrtl absolventy této školy, v článku díle uvedeno, že ZČU přestala uznávat ukrajinské diplomy na přelomu let 2009 a 2010. -) z rozsudku Krajského soudu v Plzni dne 30. 12. 2020 č. j. [číslo jednací] vydaného v řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 5. 10. 2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 (uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání na Moskevském institutu- Bc.) soud zjistil, že správním soudem bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena [anonymizováno] k dalšímu řízení. V tomto rozhodnutí soud mimo jiné konstatoval, že správní orgán I. stupně dospěl k závěru, že žalobkyně prokazatelně absolvovala studijní obor„ právo“ uskutečňovaný Moskevským institutem Podnikatelství a práva se sídlem v Moskvě, kdy studium se uskutečňovalo na území České republiky a bylo zajišťováno soukromou právnickou osobou v podobě Mezinárodní institutu podnikatelství a práva s. r. o., který však nedisponoval oprávněním působit jako soukromá vysoká škola a uskutečňovat akreditovaný studijní program Právo nebo právní specializace dle českého práva. Prvoinstanční správní orgán uvedl, že se nejednalo o zahraniční vzdělání v jeho pravém smyslu, avšak žádost žalobkyně zamítl s odkazem na ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách (studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné). Krajský soud v Plzni upozornil na to, že pokud by měla být zamítnuta žádost s poukazem na ust. § 90 odst. 5 zákona o Vysokých školách, musela by být důvodem pro zamítnutí žádosti odlišnost v podstatných rysech srovnávaných studijních programů, avšak předpokladem pro porovnávání studijních programů je, aby bylo postaveno najisto, zda vůbec žadatel zahraniční studijní program absolvoval. Správní orgán tak zamítl žádost s odůvodněním, že v případě žalobkyně se jednalo o vzdělání poskytované v České republice českou právnickou osobou přes příslušné akreditace a nebyla již splněna prvořadá podmínka, totiž že žalobkyně absolvovala zahraniční studijní program. V tomto případě nalézací správní orgán neměl vůbec přistoupit k porovnávání svého studijního programu se studijním programem Moskevského institutu podnikatelství a práva, neboť nebyla splněna již první podmínka, tedy, že se jednalo o absolventa zahraniční vysoké školy. K odmítnutí žádosti tedy mělo dojít pro neoprávněnost žadatele a nikoliv porovnávat studijní program a následně zamítnout žádost s poukazem na ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Krajský soud v Plzni rozhodnutí správního orgánu za nezákonné, neboť správní orgán aplikoval na zjištěný skutkový stav nesprávnou právní normu. Krajský soud v Plzni taktéž uvedl, že pokud byla žalobkyně správní orgánem vyzývána k předložení určitých dokladů, že v případě řízení o žádosti tíží žadatele silnější důkazní povinnost. Krajský soud v Plzni neshledal nezákonný postup správního orgánu I. stupně, když vyzval žalobkyni k předložení předmětných podkladů s tím, že byla to ostatně žalobkyně, kdo měl silnější zájem na vyhovění své žádosti, a proto bylo možné po ní požadovat připravenost k prokazování jejích tvrzení., -) -z rozhodnutí vydaného ZČU dne 14. 11. 2017 pod [číslo jednací] vyplynulo, že žalobkyni byla zamítnuta žádost na uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v ČR získaného na Zakarpatské státní univerzitě prostřednictvím Mezinárodního institut podnikatelství a práva pro nesplnění podmínky stanovené v ust. § 90 odst. 2 zák. č. 111/1998 Sb., neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávnění poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona, kdy nalézací správní orgán tento závěr učinil ze sdělení Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, jehož je [anonymizována dvě slova] součástí ze dne 23. 5. 2017, - z rozsudku Krajského soudu v Plzni vydaného dne 30. 12. 2020 pod č. j. [číslo jednací], vydaného v řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze 16.10.2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 (uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v [obec]) soud zjistil, že správním soudem byla žaloba žalobkyně zamítnuta. I v tomto rozhodnutí Krajský soud v prvé řadě zdůraznil, že nejprve je třeba se zabývat tím, zda o uznání čehož se žádá, je zahraniční vysokoškolské vzdělání. Není-li to, o uznání čehož se žádá zahraničním vysokoškolským vzděláním, žádost o uznání se zamítne. Pokud by bylo zjištěno, že se jedná o zahraniční vysokoškolské vzdělání, je nutné dále srovnat studijní program, který uskutečňuje veřejná vysoká škola podle zákona o vysokých školách. Krajský soud v Plzni uvedl, že v žádosti ze dne 10. 3. 2017 rektor ZČZ požádal [anonymizována čtyři slova], které je součástí Ministerstva školství a vědy Ukrajiny, kdy soud současně zdůraznil, je oproti žalobkyni nemá pochybnosti o odbornosti a kompetencích [anonymizováno] Ukrajině v oblasti poskytování informací o vysokoškolském vzdělávacím systému Ukrajiny, kdy v odpovědi ze dne 23. 5. 2017 Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny, jehož je [anonymizováno] – [anonymizováno] součástí bylo uvedeno, že v průběhu let 2004 až 2013 [obec] škola Zakarpatská státní univerzita byla uznána vysokou školou ve vzdělávacím systému Ukrajiny, avšak k vzdělávacím dokumentům, jejichž kopie byly přiloženy v dožádání, mezi nimiž byl i diplom a dodatek bylo sděleno, že tyto diplomy a jejich dodatky nejsou dokumenty odpovídající státnímu vzoru Ukrajiny platnému na Ukrajině v době jejich vystavení. Takové dokumenty neopravňují jejich držitele pokračovat ve studiu na vyšší úrovni vzdělání a získání další vysokoškolské hodnosti, tedy diplomy bakalářů neopravňují v pokračování v magisterském programu a diplomy magistrů neopravňují v pokračování v programu pro získání titulu doktora filozofie. Dále bylo sděleno, že tyto dokumenty neopravňují zařazení do práce dle kvalifikace uvedené v těchto dokumentech. Podle informace Užhorodské národní univerzity [obec] škola Zakarpatská státní univerzita vykonávala svou činnost na území České republiky v sídle Mezinárodního institutu podnikatelství a práva na základě smlouvy uzavřené mezi těmito školami a vystavovala cizím občanům diplomy vlastního vzoru v češtině a ukrajinštině. Nicméně Mezinárodní institut podnikatelství a práva nebyl pobočkou [obec] škole Zakarpatská státní univerzita na území České republiky Krajský uvedl, že z informací národního informačního střediska Ukrajiny lze učinit závěr, že vzdělání, o jehož uznání žalobkyně žádá, není zahraničním vysokoškolským vzděláním ve smyslu zákona o vysokých školách, protože žalobkyně neabsolvovala studium ve studijním programu akreditovaném podle příslušné právní úpravy platné na Ukrajině. Žaloba žalobkyně tak nebyla shledána důvodnou a soud jí zamítl.

25. Soud dále provedl k důkazům další žalobkyní označené listiny, které již samostatně nehodnotil, neboť z těchto listin vyplývaly již prokázané skutečnosti – tedy, že správní orgány se zabývaly obdobnými žádostmi v mnoha dalších případech a dále, že žalobkyně v průběhu obou řízení uplatňovala prostředky proti nečinnosti správních orgánů.

26. I přesto, že si soud je vědom toho, že náhrada nemateriální újmy je psychickou kategorií, jejíž hloubka a rozsah jsou obtížně prokazatelné, soud provedl účastnický výslech žalobkyně, jehož účelem bylo zjistit intenzitu nejistoty, do níž byla žalovaná v důsledku nepřiměřeně dlouze vedeného řízení uvedena a po dlouhou dobu udržována.

27. Z účastnického výslechu soud učinil následující zjištění:

28. Žalobkyně měla zájem o studium práv, chtěla pracovat na Ministerstvu vnitra nebo u Policie ČR. Úspěšně složila přijímací zkoušky na policejní akademii, avšak problém nastal u testů fyzické zdatnosti, neboť žalobkyně na tom nebyla zdravotně dobře. V době, kdy zjistila, že z důvodů fyzických testů pro ni škola není vhodná, nebylo již možné složit zkoušky na veřejnou vysokou školu. Od rodičů se dozvěděla o Mezinárodním institutu podnikatelství a práva v [obec], škola na ni působila velmi seriózně, Žalobkyně uvedla, že na škole se platilo školné kolem 30 000 Kč za semestr. Žalobkyně uvedla, že po prvním roce studia uvažovala o složení přijímacích zkoušek na policejní akademii, rodiče jí to však z důvodu chybějící fyzické kondice nedoporučili. Žalobkyně neměla o průběhu studia žádné pochybnosti, jediným faktorem, který ji znepokojoval, bylo placení školného, neboť to za ní platili rodiče. Uvedla, že když dělala státní zkoušky v roce 2010, potkala jednoho ze spolužáků, který školu studoval dálkově a ten jí sdělil, že bez problémů byl jeho diplom nostrifikován. Žalobkyně absolvovala studium prezenční. Žalobkyně uvedla, že čtyři roky studovala pro získání bakalářského titulu a rok studovala pro získání magisterského titulu, neboť měla z bakalářského studia červený diplom. Studium magisterské ukončila v roce 2010. Když podávala žádost o nostrifikaci, neměla žádné pochybnosti o tom, že by mohl nastat nějaký problém. Následně však začala být vyzývána správními orgány k doložení dalších listin, žalobkyně měla pocit, že ze strany správních orgánů dochází k účelovému prodlužování řízení tak, aby žádost vzdala. Až po roce po podání žádosti začala mít pochybnosti o její úspěšnosti. Žalobkyně uvedla, že situaci řešila s kolegyní Pareškovovou (žalobkyně v řízení vedeném pod sp. zn. [spisová značka]). Žalobkyně uvedla, že je pravdou, že četla novinový článek ohledně odebírání titulů a působilo to na ní neurčitě a zmateně, když z toho měla pocit, že se nějaké řešení najde. Po půl roce od podání žádosti si začala hledat práci, ale chtěla najít něco blízkému k právům, našla si administrativní pozici, kde pobírala plat zhruba 12 000 Kč. V té době byla z celé situace zoufalá, nevěděla, jestli má jít studovat jinou školu. Po rodičích už žádné další peníze nechtěla. Postupem času začala studovat dálkově Univerzitu v [obec], kde nastoupila na bakalářský obor, aby měla titul. [obec] právo studovat nemohla, protože dálkově toto možné nebylo a žalobkyně musela chodit do zaměstnání. Uvedla, že nakonec zůstala na oboru [příjmení], neboť ve správě tento diplom je vyžadován. Žalobkyně pracovala původně na Státním úřadu inspekce práce, kde pracuje dosud, avšak jejím cílem je pracovat jako právník na ministerstvu. Uvedla, že v současné době studuje magisterský program na Univerzitě [obec], fakulta sociálních věd, neboť byla možnost dálkového studia. Uvedla, že měla možnost pokračovat na magisterském studiu na Univerzitě v [obec], ale byla tam složitější doprava. Jedná se o mediální studium. Žalobkyně uvedla, že mediální studia studovala z toho důvodu, že byly jeden z mála oborů, které souvisely s politologií a byla možnost je studovat dálkově Žalobkyně je přesvědčena o tom, že po získání magisterského titulu by mohla vykonávat pozici právníka na ministerstvu. Uvedla, že si zjišťovala, že by měl být tento titul pro tuto pozici dostačující. Žalobkyně uvedla, že s ohledem v souvislosti s nostrifikačním řízením byla zoufalá, neboť nevěděla, co se bude dít, nikdo jí nic nechtěl říct, stále musela čekat s nejistým výsledkem. Uvedla, že to bylo náročné i pro její rodinu. Český institut podnikatelství a práva měl akreditaci pouze na bakalářské studium, magisterské musela studovat již v rámci Zakarpatské státní univerzity. Dále uvedla, že žádost ohledně bakalářského a ohledně magisterského studia podala zvlášť, neboť hovořila s osobou, které uznali bakaláře. Pokud by měla uznaného alespoň bakaláře, nemohla by sice dělat přímo právníka nebo advokáta, ale mohla by pracovat na ministerstvu v právním oddělení. Podnětem k podání žádosti byl student, kterého s uznaným diplomem potkala. Žalobkyně uvedla, že si dala žádost o nostrifikaci bakalářského studia a až za několik měsíců o nostrifikaci magisterského studia z důvodu, že ministerský titul dostala až později.. Žalobkyně si nebyla schopna vybavit, jaké informace měla na počátku studia ohledně možnosti navázání bakalářského studia na magisterské studium. Žalobkyně uvedla, že si nevybavuje, jakým způsobem probíhala přijímací řízení na předmětné školy.

29. Vzhledem k tomu, že měl soud zjištěný skutkový stav v takovém rozsahu že ve věci mohl rozhodnout, pro nadbytečnost zamítl návrh žalobkyně na provedení důkazů vyžádáním správních spisů uvedených v soupisu žalobkyně založeným ve spise a všech ostatních spisů vztahující se k řízení o uznání vzdělání dosaženého na Zakarpatské státní univerzitě a Moskevském institutu podnikatelství a práva, dále vyžádáním spisů uvedených na č. l. 208 p. v., dále zprávou veřejné ochránkyně práv ošetření, dále spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], dále spisy vedenými u západočeské univerzity pod sp. zn. [anonymizována dvě slova] [spisová značka] a [anonymizována dvě slova] [spisová značka] a s tím souvisejících spisů vedených u [anonymizována dvě slova] jako odvolacího orgánu a dále spisy [anonymizována dvě slova] vedenými pod sp. zn. [anonymizováno] [číslo] [rok], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo], [anonymizováno] [číslo] a [anonymizováno] [číslo].

30. Soud shrnuje zjištěný skutkový stav takto:

31. V roce 2007 bylo tehdejším vedením ZČU prohlášeno, že bude vydávat absolventům Moskevské vysoké škole a podnikatelství a práva v bakalářském studijním programu Právo a absolventům Zakarpatské státní univerzity v magisterském studijním programu Právní věda osvědčení o ekvivalenci vzdělání v ČR, neboť nebyl prokázán podstatný rozdíl mezi obsahem a rozsahem vysokoškolského vzdělání. Nutno podotknout, že je zřejmé, že nebylo přihlíženo k tomu, zda se vůbec jedná o zahraničním vysokoškolském vzdělání ve smyslu zákona o vysokých školách. Stejně tak v roce 2007 vyjádřilo Ministerstvo školství a vědy Ukrajiny podporu spolupráce Zakarpatské státní univerzity a ZČU. Lze tak konstatovat, že v tehdejší době se mohly osoby uvažující o studiu či osoby studující na těchto školách domnívat, že se jedná o studium srovnatelné se studiem na veřejné škole a mohly očekávat, že dojde k úspěšné nostrifikaci získaných diplomů. Ve stejném roce byl vydán příkazu [anonymizováno] [číslo] [rok] ve kterém stanoven postup při zařazování vzdělávacích institucí do příloh vyhlášky č. 322/2005 Sb., kdy z příloh vyplynulo, že Mezinárodní institut podnikatelství a práva v [obec] uskutečňující studijní bakalářské a magisterské programy byl zařazen po vzdělávací instituce, které nejsou soukromými vysokými školami. V listině bylo uvedeno, že vzdělávání poskytované zahraničními vysokými školami prostřednictvím vzdělávacích institucí a doložené zahraničními diplomy neplatí na území ČR automaticky, ale podléhají uznání dle ust. § 89 a 90 zák. o vysokých školách (informace aktuální ke dni 1. 9. 2009) V roce 2009 byl rektorem ZČU stanoven postup při uznávání zahraničního vysokoškolského studia a kvalifikace, ve kterém bylo uvedeno, že žádost podává absolvent zahraniční vysoké školy, kdy doklad o tom, že studijní program uskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle zákona zjišťuje prorektor například prostřednictvím portálu www.enic naric.net. V letech 2010 až 2013 proběhlo u ZČU několik desítek řízené týkajících se uznání studia získaného na Zakarpatské univerzitě a Moskevském institutu podnikatelství a práva uskutečněných prostřednictvím Mezinárodního institut podnikatelství a práva. V letech 2008 až 2011 byly prostřednictvím internetu publikovány články týkající se uznávání zahraničního studia prostřednictvím Mezinárodního institutu v [obec], ve kterých byla probírána problematika uznávání takto získaných titulů 32. Správní řízení rámci, jehož předmětem byla žádost žalobkyně o uznání bakalářského zahraničního vysokoškolského vzdělání absolvovaného na Moskevském institutu podnikatelství a práva, se sídlem v Moskvě, prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. bylo zahájeno 6. 9. 2010. Rozhodnutím ze dne 5. 10. 2018 bylo správní řízení skončeno, a to potvrzením zamítnutí žádosti žalobkyně, právní moc nastala dne 11. 10. 2018. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni dne 30. 12. 2020 č. j. [číslo jednací] vydaného v řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 5. 10. 2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 bylo napadené rozhodnutí zrušeno a věc byla vrácena [anonymizováno] k dalšímu řízení. Během správního řízení docházelo k neodůvodněným průtahům, kdy například žalobkyně podala dne 21. 10. 2010 proti rozhodnutí správního orgánu odvolání, které byl odvolacími správnímu orgánu předloženo dne 25. 11. 2010, rozhodnuto však bylo až dne 14.4.2011 (jednalo se pouze o rozhodnutí o přerušení řízení), dále byl zjištěn průtah, kdy žalobkyně zaslala své vyjádření nalézacímu správnímu orgánu, a až výzvou ze dne 26. 6. 2012 byla vyzvána k dalšímu doplnění žádost (v mezidobí žalobkyně podala stížnost proti nečinnosti dne 20. 4. 2012), dále je nutno zmínit, že dne 19. 9. 2013, tedy 3 roky po zahájení řízení je spis předložen odvolacímu správnímu orgánu s tím, že nalézací správní orgán není věcně příslušným věc rozhodnout, kdy rozhodnutím ze dne 21. 10. 2013 byl nalézací správní orgán určen jako příslušný k vydání rozhodnutí.

33. Správní řízení rámci, jehož předmětem byla žádost žalobkyně o uznání magisterského zahraničního vysokoškolského vzdělání absolvovaného žalobkyní na Zakarpatské univerzitě se sídlem na Ukrajině prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva, s.r.o. bylo zahájeno 1. 12. 2010. Rozhodnutím ze dne 16. 10. 2018 bylo správní řízení skončeno potvrzením zamítnutí žádosti žalobkyně, právní moc nastala dne 23. 10. 2018. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni dne 30. 12. 2020 č. j. [číslo jednací] vydaného v řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 16. 10. 2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 bylo napadené rozhodnutí potvrzeno a žaloba byla zamítnuta. I během správního řízení docházelo k až nepochopitelným průtahům, kdy například je nutné konstatovat průtah, kdy nalézací správní orgán zamítl dne 27. 4. 2011 žádost žalobkyně, žalobkyně podala dne 18. 5. 2011 odvolání, v červnu spis předán odvolacímu správnímu orgánu, který vydal rozhodnutí dne 6.9.2012 (po podané žalobě proti nečinnosti správního orgánu), stejná situace se navíc opakovala v roce 2014, kdy nalézací správní orgán vydal zamítavé rozhodnutím, proti kterému podala žalobkyně odvolání 8. 8. 2014, odvolací orgán rozhodl až dne 17.12.2015 !.

34. Není tedy pochyb o tom, že obě správní řízení trvala nepřiměřeně dlouhou dobu a byla provázena až alarmujícími průtahy ze strany správních orgánů. Nutno konstatovat, že žalobkyně se v průběhu obou správních řízení snažila řízení urychlit prostřednictvím opatření proti nečinnosti a stížností na postup správních orgánů.

35. Žalobkyně požádala u příslušného orgánu o poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu dle ust. § 13 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. v souvislosti s nepřiměřenou délkou řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání vedeného pod [anonymizováno] [spisová značka] a [anonymizováno] [spisová značka]. Dne 7. 10. 2019 vydalo [anonymizováno] zamítavé stanovisko ohledně obou uplatněných nároků.

36. V řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze dne 5. 10. 2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 a v řízení o žalobě žalobkyně proti zamítavému rozhodnutí [anonymizováno] ze 16. 10. 2018 [číslo jednací] – [číslo] – 2 Krajský soudu v Plzni vydal dne 30. 12. 2020 rozsudky č. j. [číslo jednací] (soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil zpět [anonymizováno] k dalšímu řízení) a č. j. [číslo jednací] (žaloba byla soudem zamítnuta), ve kterých zdůraznil, že nejprve je třeba se zabývat tím, zda o uznání čehož se žádá, je zahraniční vysokoškolské vzdělání. Není-li to, o uznání čehož se žádá zahraničním vysokoškolským vzděláním, žádost o uznání se zamítne. Pokud by bylo zjištěno, že se jedná o zahraniční vysokoškolské vzdělání, je nutné dále srovnat studijní program, který uskutečňuje veřejná vysoká škola podle zákona o vysokých školách.

37. Žalobkyně vypověděla, že Moskevský institut začala studovat, neboť nestihla zkoušky na veřejnou vysokou školu, když nejprve úspěšně složila zkoušky na policejní akademii, fyzické testy na jaře však neabsolvovala, z důvodů zdravotních problémů). V průběhu studia neměla o kvalitě vzdělání žádné pochybnosti, jediným problémem bylo placení školeného 30 000 Kč za semestr. Stejně tak byla přesvědčená o tom, že po absolvování tohoto zahraničního studia jí bude studiu uznáno. Po ukončení čtyřletého studia bakalářského na Moskevském institutu přestoupila automaticky na jednoleté magisterské studium na Zakarpatské univerzitě. Obě školy byly provozovány prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva v [obec]. Nejprve podala žádost o nostrifikaci bakalářského studia, podnětem byl student dálkového studia, který jí ukázal v roce 2010 rozhodnuté o uznání diplomu. Po několika měsících, když měla k dispozici i magisterský titul, podala si žádost i o jeho nostrifikaci. Pokud se v mezidobí dočetla o problémech s uznáváním, články považovala za neurčité, žádný negativní závěr z nich nevyvodila, avšak znepokojovalo jí dlouho trvající nostrifikační řízení provázené častými žádostmi o doplnění dokladů. Postupem času si našla zaměstnání a začala studovat bakalářský obor na veřejné škole v [obec], důvodem bylo získání bakalářského titulu. Jednalo se o politologii. Z důvodu složitosti dopravy navázala magisterské studium na Univerzitě [obec], jedná se o mediální studium. Je přesvědčena o tom, že získání magisterského titulu by mohla vykonávat pozici právníka na ministerstvu. Dále uvedla, že žádost ohledně bakalářského a ohledně magisterského studia podala zvlášť, neboť hovořila s osobou, které uznali bakaláře. Pokud by měla uznaného alespoň bakaláře, nemohla by sice dělat přímo právníka nebo advokáta, ale mohla by pracovat na ministerstvu v právním oddělení.

38. Svá skutková zjištění opřel soud o výše uvedené nesporné tvrzení účastníků a o shora uvedené provedené důkazy, o jejichž pravosti a věcné správnosti neměl žádných pochybností. Další dokazování již soud považoval za nadbytečné, když měl k rozhodnutí dostatek skutkových zjištění potřebných pro rozhodnutí ve věci ve věci samé a další dokazování by bylo v rozporu se zásadou rychlosti a hospodárnosti řízení.

39. Podle ustanovení § 1 odst. 1 zákona číslo 82/98 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za podmínek stanových tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

40. Podle ustanovení § 3 písm. a) zákona číslo 82/98 Sb., stát odpovídá za škodu, kterou způsobily státní orgány a podle ustanovení § 3 písm. b) stát odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona.

41. Podle § 13 odst. 1 zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě. Podle odst. 2 táž ustanovení právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda.

42. Podle § 15 odst. 2 zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

43. Podle § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 táž ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. A podle odst. 3 v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

44. Podle ustanovení § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách na žádost absolventa zahraniční vysoké školy vydá osvědčení o uznání vysokoškolského vzdělání nebo jeho části v České republice a) Ministerstvo, jestliže je Česká republika vázána mezinárodní smlouvou se zemí, kde je zahraniční vysoká škola zřízena a uznána a ministerstvo je touto smlouvou k uznání zmocněno, b) v ostatních případech veřejná vysoká škola, která uskutečňuje obsahově obdobný studijní program.

45. Podle § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, zjistí-li veřejná vysoká škola, nebo podle § 89 odst. 2 ministerstvo, či jsou studijní programy po jejich srovnání v podstatných rysech odlišné, žádost zamítne.

46. Osvědčení vydané na základě § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách je výsledkem autoritativní rozhodovací činnosti správního orgánu, na jehož procesní postup jednoznačně dopadá správní řád (§ 105 zákona o vysokých školách).

47. Podle § 71 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen s. ř.) správní orgán je povinen vydat rozhodnutí bez zbytečného odkladu. Podle odst. 3 téhož ustanovení pokud nelze rozhodnutí vydat bezodkladně, je správní orgán povinen vydat rozhodnutí nejpozději do 30 dnů od zahájení řízení, k nimž se připočítává doba.

48. Nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou nezákonným rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem byl do právního řádu České republiky zakotven novelou zákona číslo 82/98 Sb. provedenou zákonem číslo 160/2006 Sb. Tímto zákonodárce naplnil požadavek vyplývající z čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen úmluva), kdy podle čl. 6 odst. 1 věty I. Úmluvy má každý právo na to, aby jeho záležitost byla spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě projednána nezávislým a nestranným soudem, zřízeným zákonem, který rozhodne o jeho občanských právech nebo závazcích nebo o oprávněnosti jakéhokoliv trestního obvinění proti němu. Institut náhrady nemajetkové újmy směřuje především do oblasti nesprávného úředního postupu spočívající v nepřiměřené délce soudního a správního řízení s tím, že nejnovější judikatura Nejvyššího soudu ovšem rozlišuje, zda správní řízení spadá pod ochranu čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy pro lidská práva (dále Úmluva) či nikoli (např. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 9. 2015 sp. zn. [spisová značka]). Soud se tedy v prvé řadě zabýval tím, zda případ žalobkyně spadá pod článek 6 Úmluvy. V rozsudku ze dne 29. 9. 2015, sp. zn. [spisová značka] Nejvyšší soud vysvětlil, že články 6 odst. 1 Úmluvy a 38 odst. 2 Listiny, garantující mj. právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, se v rozsahu garance tohoto práva vztahují nejen na řízení před soudem, ale i na ta správní řízení, v nichž správní orgány rozhodují o občanských právech nebo závazcích jejich účastníků. Pro zodpovězení otázky, zda lze čl. 6 odst. 1 Úmluvy v jeho civilní části aplikovat i na posuzovanou věc je třeba zodpovědět otázky: 1) Je zde o spor o právo nebo závazek, který je opravdový a vážný a jehož rozhodnutí má přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva nebo závazku? 2) Má toto právo nebo závazek svůj základ ve vnitrostátním právu? 3) Je právo nebo závazek, o které se v daném případě jedná, civilní povahy? V posuzované věci má rozhodnutí vysoké školy přímý vliv na existenci, rozsah nebo způsob výkonu daného práva, právo žalobce má svůj základ vnitrostátním právu (§ 89 zákona o vysokých školách) a jde o právo civilní povahy, byť je o něm rozhodováno správním orgánem, a to s ohledem na to, že z judikatury evropského soudu pro lidská práva se podává, že pojem civilní práva a závazky nemůže být vykládán pouze s poukazem na právní řád žalovaného státu, nýbrž je třeba jej vykládat autonomně, neboť každé jiné řešení by mohlo vést k důsledkům neslučitelným s předmětem a účelem úmluvy. Evropský soud pro lidská práva neuznal argument, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy týká pouze sporů mezi soukromými osobami; v případě sporu mezi jednotlivcem a orgánem veřejné moci je podle závěrů evropského soudu pro lidská práva nerozhodné, zda orgán veřejné moci vystupuje jako soukromá osoba nebo v pozici suveréna. I odborná literatura uznává, že se čl. 6 odst. 1 Úmluvy může vztahovat na různá administrativní řízení, týkající se výkonu odborné činnosti, svobodné profese, řízení v oblasti sociálního zabezpečení apod., dopadající do majetkových práv nebo mající alespoň přímý dopad do majetkové sféry stěžovatele, byť by šlo o spory mezi soukromou osobou a nositelem veřejné moci. Ze shora uvedeného je pak zřejmé, že řízení o uznání úplného vysokoškolského zahraničního vzdělání je nutno v daném případě považovat za občanské právo nebo závazek, který je nutno subsumovat pod čl. 6 odst. 1 Úmluvy. S ohledem na tento závěr pak soud aplikoval na posouzení přiměřenosti délky řízení a stanovení případné satisfakce stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. [stanovisko NS], dle kterého se i materiální újma presumuje a není třeba ji v obvyklém rozsahu dokazovat (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. [spisová značka]).

49. Jak vyplynulo ze skutkového zjištění, v posuzované věci celková doba obou řízení značně překročila zákonný rámec pro délku řízení, když od podání žádosti dne 1.12.2010 (titul Mgr.) do pravomocného skončení věci před správními orgány dne 23. 10. 2018 uplynulo téměř osm let, stejně tak od podání žádosti ze dne 6.9.2010 (titul Bc.) do pravomocného skončení věci před správními orgány dne 11. 10. 2018 uplynulo více jak osm let. Navíc řízení ohledně uznání titulu Bc. stále není skončeno, neboť Krajským soudem v Plzni bylo konečné rozhodnutí zrušeno a věc vrácena zpět k novému projednání. Z průběhu obou správních řízení jsou zřejmé opakované a neodůvodněné průtahy. Vzhledem k uvedeným skutkovým zjištěním soud dospěl k závěru, že rozhodující správní orgány porušily povinnost vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě a na jejich straně tedy došlo k nesprávnému úřednímu postupu. Co do základu je tedy nárok žalobkyně jednoznačně dán, kdy v daném případě jsou bezesporu naplněny důvody pro přiznání peněžitého za dostiučinění 50. Stanovení výše přiznaného zadostiučinění musí obsahovat hodnocení, v němž se vychází ze základní částky stanovené násobkem celkové doby řízení v letech či měsících a částky přiznávané za jednotku času řízení s následným připočtením či odečtením vlivu skutečnosti vyplývajících z kritérií obsažených v § 31a) odst. 3 písm. b) až e) zákona. 82/1998 Sb. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že pro poměry České republiky je přiměřené, jestliže se základní částka, z níž se při určování výše přiměřeného za dostiučinění vychází, pohybuje v rozmezí mezi 15 000 až 20 000 Kč za jeden rok řízení, t. j. 1 250 Kč až 1 667 Kč za jeden měsíc řízení. Soud si je vědom toho, že Nejvyšší soud ve svém stanovisku uvedl, že považuje za nezbytné zohlednit také to, že jakékoliv řízení vždy nějakou dobu trvá a bylo by proto nesprávné, jestliže by i počáteční doba řízení, kterou by bylo možno považovat ještě za přiměřenou, byla odškodňována ve stejné výši jako doba jí přesahující, avšak v daném případě je nutné zohlednit to, že řízení probíhalo před správním orgánem, kde jsou stanoveny pro jednotlivé úkony zákonné lhůty, kdy zákonná lhůta pro vydání rozhodnutí činí 30 dní. Soud tak má za to, že v tomto případě není namístě odečítat polovinu výše odškodnění za prvé 2 roky řízení tak, jak činí Stanovisko, nutné je však se zabývat: 1) celkovou délkou řízení, 2) jeho složitostí, 3) jednáním poškozeného, 4) postupem orgánů veřejné moci a 5) významem předmětu řízení pro poškozeného.

51. V souvislosti se stanovením výše přiznaného zadostiučinění soud považuje za vhodné připomenout závěr Nejvyššího soudu obsažený v rozhodnutí ze dne 30. 1. 2013 sp.zn. [spisová značka], podle kterého při stanovení zadostiučinění v případě porušení práva na projednání věci v přiměřené době, je nutno se vyvarovat mechanické aplikace práva s touhou po dosažení matematicky přesného výsledku a je třeba přiznat zadostiučinění přiměřené konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy. Nelze totiž zapomínat, že jde v těchto případech o posouzení vzniku nemajetkové újmy (kompenzace stavu nejistoty) na straně poškozeného, tedy o posouzení kategorie objektivní, jen obtížně zjistitelné a zcela již nespočitatelné.

52. Celková doba řízení:

53. Pro stanovení základní částky hraje roli zejména celková doba řízení, tedy, bylo –li řízení celkově extrémně dlouhé, tedy byla-li jeho délka násobně delší než by bylo možno vzhledem k okolnostem případu očekávat, bude se přiznaná částka za příslušný časový úsek blížit k horní hranici intervalů stanovených Nejvyšším soudem. V daném případě obě nostrifikační řízení trvala extrémně dlouho, kdy navíc v případě řízení ohledně nostrifikace bakalářského diplomu, stále trvá. Současně je třeba připomenout, že žádosti žalobkyně nikterak nevybočovaly z běžného režimu uznání dle § 89 odst. 1 zákona č. 111/98 Sb., neexistoval zde tedy objektivní důvod ospravedlňující délku obou řízení, kdy skutečná délka je v extrémním nepoměru k předmětu řízení. Soud tak považuje za odpovídající základní částku za příslušný časový úsek v horní hranici uvedeného intervalu ve stanovisku, tj. ve výši 19 000 Kč, kdy v této částce jsou obsaženy všechny okolnosti, které byly zjištěny, tj. extrémní délka řízení, až alarmující a navíc se opakující průtahy a taktéž aktivita žalobkyně, která se o urychlení řízení všemi zákonnými prostředky snažila. Částku 19 000 Kč tak soud stanovil jako základní částku představující přiměřené zadostiučinění pro obě řízení.

54. Složitost řízení:

55. Složitost řízení je významným činitelem, neboť úměrně se zvyšující se složitostí projednávané věci se prodlužuje doba, v níž by měla být rozhodnuta. Toto kritérium lze chápat jak z pohledu složitosti samotného případu, tedy skutkové obsáhlosti a náročnosti při zjišťování skutkového stavu věci, tak z pohledu složitosti vedeného řízení, s kterým může souviset i složitost procesní, do nichž se promítá i počet stupňů soudní soustavy, na kterých byla věc projednávána. Soud nesdílí názor žalované, že se jedná o zvlášť složitý případ. Dle názoru soudu nelze přehlédnout to, že rozhodování o uznání zahraničního vzdělání podle § 89 odst. 1 zákona č. 111/98 Sb. o vysokých školách je činností, kterou správní orgány v řízení o uznání vykonávají. Žádost žalobkyně nikterak nevybočovala z běžného režimu uznání dle § 89 odst. 1 zákona č. 111/1998 Sb., kdy se jednalo o typ žádosti, kterých bylo podáváno k nalézacímu správnímu orgánu v předmětném období několik desítek. Je pravdou, že obecně lze říci, že řízení ve více instancích zakládá dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledku přezkumu do dalšího postupu řízení, avšak průtahy, které byly způsobeny v rámci odvolacích řízení, nelze v žádném případě akceptovat. Námitka žalované, že bylo nutné spolupracovat se zahraničím, by za normálních okolností mohla obstát, avšak pokud až po sedmi letech učinil správní orgán dotaz, který byl způsobilým zodpovědět splnění první základní podmínky uvedené v ust. § 89 odst. 1 zákona o vysokých školách, tedy to, zda se vůbec jednalo o zahraniční vysokoškolské vzdělání ve smyslu zákona o vysokých školách, pak k této námitce přihlédnout nelze. Pokud by správní orgány postupovaly v souladu se zákonem a namísto složitého srovnávání studijních programů učinili v počátku řízení tento stěžejní dotaz, řízení bylo dle názoru soudu možné skončit tak, aniž by byly zákonné lhůty překročeny. Ostatně sám vedlejší účastník správně konstatoval v řízení týkající se správní žaloby [jméno] [příjmení] proti zamítavému rozhodnutí správních orgánů, že se nejedná o komplexní a složité správní řízení, když věc byla rozhodnuta na základě jednoduché úvahy postavené na dostatečně zjištěném skutkovým stavu.

56. Jednání poškozeného:

57. Pokud jde o chování žalobkyně, soud neshledal, že by žalobkyně nějak výrazněji přispěla k průtahům v řízení, když žalobkyně, pokud ji správní orgán vyzval, aby určité skutečnosti doložila, vždy bezodkladně zareagovala. Po celou dobu řízení pak byla aktivní a snažila se svými urgencemi průběh řízení urychlit. Pro chování žalobkyně tedy soud neměl důvodu základní částku jakkoli snižovat, avšak ani navyšovat, kdy aktivita žalobkyně byla již zohledněna v základní částce 19 000 Kč. Navíc tato skutečnost automaticky neznamená, že by mělo být žalobkyni přiznáno odškodnění ve vyšším rozsahu než účastníkovi, který se na průtahu řízení nestěžoval 58. Postup orgánů veřejné moci:

59. Pokud jde o postup správního orgánu, nelze v něm nijak spatřovat snahu věc rozhodnout co nejrychleji. V řízení docházelo ke značným, zcela neodůvodněným prodlevám. I tuto skutečnost soud zohlednil již ve výši přiznané základní částky, neboť právě tyto neodůvodněné průtahy nejvíce přispěly k celkové délce řízení, a proto přiznanou částku dále nenavyšoval.

60. Význam předmětu řízení pro poškozeného:

61. Obecně se dají objektivizovat některé druhy řízení, které ze své povahy obvykle mívají citelnější dopad do poměrů účastníků např. trestní řízení, rodině právní věci, řízení ve věcech péče o nezletilé, věci osobního stavu, ochrany osobnosti, náhrady újmy na zdraví, u pracovně právních sporů, u řízení o poskytnutí sociálních a jiných dávek či věcí bytových. Jedná se o řízení, u nichž jsou prodlevy s řešením zpravidla vnímány hůře a mohou se i negativněji projevit v poměrech poškozeného, kdy především dlouhodobá nejistota o výsledku sporu představuje sama o sobě významný zásah do jeho osobní integrity. U těchto řízení judikatura opouští od dokazování významu řízení, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných v řízení. Nejde-li o případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro poškozeného standardní. [příjmení] výsledek řízení není v rámci úvahy o významu předmětu řízení pro poškozeného, tedy i pro stanovení případného odškodnění zásadně významný (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2010 sp. zn. [spisová značka]), nejde-li ovšem o případy, kdy účastníku řízení musel být negativní výsledek řízení již od počátku znám, tedy o případy zřejmě bezúspěšného uplatňování práva (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 3. 2015 sp. zn. [spisová značka]). V případě žalobkyně tento závěr učinit nelze, i přesto, že v době podání žádosti o uznání již existovaly indicie, které mohly žalobkyni vést k nejistotě ohledně úspěšnosti žádostí, avšak nutno souhlasit se žlobkyní, že informace o předmětném nostrifikačním řízení byly zpočátku rozporuplné, kdy soud nemá důvod věřit žalobkyni, že byla o úspěšnosti podání žádosti zpočátku zcela přesvědčena. Z provedeného dokazování je zřejmé i to, že v mediálním prostoru byly stále častěji obecně známé informace o problémech žalobkyní studovaných zahraničních vysokých škol s nostrifikací a lze se tak domnívat, že s odstupem času s vysokou pravděpodobností hraničící až s jistotou žalobkyně musela vědět, že s žádostí o nostrifikaci svého studia neuspěje. O správnosti tohoto závěru svědčí i to, že pokud by žalobkyně věřila v úspěch nostrifikačních řízení, pak by nebyl důvod, aby začala studovat další vysokou školu.

62. I když soud nezpochybňuje, že nepřiměřená délka řízení porušující základní právo na spravedlivé a rychlé projednání věci přinesla žalobkyni nepříznivé dopady zejména v dlouhotrvající nejistotě o výsledku sporu, soud v dané věci vycházel obecně ze standardního významu řízení pro žalobkyni, neboť se typově nejedná o řízení, jehož výsledky mají zásadní dopad do existenční či rodinné sféry účastníka. Z výslechu žalobkyně je zřejmé, že subjektivně žalobkyně přiznávala řízení větší význam, než objektivně mělo, kdy soud má za to, že žalobkyně neprokázala, že by došlo k tvrzené duševní újmě vyvolané nepřiměřenou délkou řízení, která by přesahovala míru odpovídající prosté nejistotě ohledně výsledku řízení. Pokud žalobkyně poukazovala na to, že na daný spor je z hlediska významu pro účastníka hledět podobně jako na pracovněprávní nárok, soud má za to, že situace je zcela odlišná od případu, kdy se např. pracovník domáhá vyslovení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, který existoval, neboť přetrvávající spor může zaměstnanci způsobit problémy při hledání nového zaměstnání a současně je od jeho výsledku odvislý nárok na náhradu mzdy. Žalobkyně vzhledem k tomu, že absolvovala zahraniční vysokou školu právnického směru, nemohla bez dalšího předpokládat, že jí bude vzdělání v České republice uznáno, zvláště za situace, kdy jde o specifickou oblast, jako je právo, které je v každé zemi odlišné. Ve vztahu k bakalářskému studiu soud proto základní částku nijak nemodifikoval a vycházel z částky 19 000 Kč za 1rok řízení.

63. Ve vztahu k magisterskému studiu však soud shledal důvod pro snížení základní částky, a to o 30 %, z důvodu sníženého významu pro žalobkyni, neboť žalobkyně začala studovat Moskevský institut podnikatelství a práva v Moskvě s vědomím, že se jedná pouze o obor bakalářský. Už tato skutečnost svědčí o tom, že stěžejním bylo pro žalobkyni získat bakalářský titul, kdy taktéž v rámci účastnického výslechu žalobkyně uvedla, že pokud by měla uznaného alespoň„ bakaláře“, nemohla by sice dělat přímo právníka nebo advokáta, ale mohla by pracovat na ministerstvu v právním oddělení. Tento závěr je podpořen i tím, že žalobkyně začala studovat dálkově veřejnou univerzitu v [obec], kde opět nastoupila na bakalářský obor, s odůvodněním, aby měla titul. Uvedla, že nakonec zůstala na oboru bakalář, neboť ve správě je tento diplom vyžadován. Soud tak má za to, že prioritním bylo pro žalobkyni získání bakalářského titulu, získání magisterského titulu pro žalobkyni tak zásadní význam mít nemohlo. Soud tedy vycházel z částky 13 300 Kč za 1 rok řízení.

64. K námitce žalované, že pokud probíhaly souběžně řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání v oboru bakalář a magistr, pak je nutné soudit újmu utrpěnou žalobkyní v důsledku jejich nepřiměřené délky jako jedinou újmu, soud uvádí, že tuto považuje za nedůvodnou, neboť je nutno přihlédnout k tomu, že žalobkyně si mohla podat žádost o uznání bakalářského či magisterského studiu samostatně, kdy rozhodnutí v jednom z řízení nebylo určujícím pro rozhodnutí ve druhém z nich.

65. Ve vztahu k uznání bakalářského titulu soud vycházel z částky 19 000 Kč za 1 rok řízení, kdy žalobkyně požadovala odškodnit řízení za dobu od 6. 9. 2010 do 11. 10. 2018, tedy za dobu 8 let a 1 měsíce, výsledná částka tak činí 153 583,33 Kč. Soud žalobkyni přiznal i požadované příslušenství v podobě zákonného úroku, když žalovaná má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného za dostiučinění uplatnila postupem podle § 14 zákona č. 82/1998, tedy od 26. 9. 2019 do zaplacení.

66. Ve vztahu k uznání magisterského titulu soud vycházel z částky 13 300 Kč za rok. Žalobkyně požadovala odškodnit řízení za dobu od 1. 12. 2010 do 23. 10. 2018, tedy za dobu 7 let a 10 měsíce, výsledná částka tak činí 104 183,33 Kč. Soud žalobkyni přiznal i požadované příslušenství v podobě zákonného úroku, když žalovaná má právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného za dostiučinění uplatnila postupem podle § 14 zákona č. 82/1998, tedy od 3. 10. 2019 do zaplacení.

67. Ohledně zbývající uplatněné částky s příslušenstvím soud rozhodl tak, že tuto zamítl (výrok II. )

68. O povinnosti k náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř.. Je-li předmětem řízení náhrada nemajetkové újmy podle zákona [číslo] Sb., vypočte se odměna advokáta za zastupování z tarifní hodnoty stanovené podle § 9 odst. 4 písm. a) Vyhlášky č. 177/96 Sb., tj. 50 000 Kč (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014 sp. zn. [spisová značka]). Dosáhne-li poškozený žalobce satisfakce uložením povinnosti žalovanému nahradit mu nemateriální újmu a to v jakékoliv formě, lze výsledek řízení hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch (§ 142 odst. 1 o. s. ř.), byť žalobci nebylo přiznáno jím požadované plnění nebo jeho výše (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014 sp. zn. [spisová značka]). V prvé řadě však soud uvádí, že účelně vynaložené náklady řízení shledal pouze v rámci jednoho řízení, když soud je přesvědčen o tom, že žalobkyni nic nebránilo, aby oba nároky s obdobným základem a argumentací uplatnila v rámci jedné žaloby, kdy ostatně soud z důvodu nehospodárnosti vedení dvou obdobných řízení s totožnými účastníky, usnesením obě řízení spojil.

69. Náklady žalobkyně se stávají z 15 úkonů právní služby po 3 100 Kč dle § § 7 vyhlášky č. 177/96 Sb. (zaplacený soudní poplatek 1 x 2 000 Kč, příprava a převzetí zastoupení ve věci 28C, příprava a převzetí zastoupení ve věci 20 C, podání žaloby, písemné podání ze dne 18. 11. 2019, písemné podání ze dne 30. 1. 2020, účast na jednání dne 16. 9. 2020, písemné podání ze dne 12. 10. 2020, ze dne 3. 11. 2020 a ze dne 23. 4. 2021, účast na jednání dne 9. 6. 2021 přesahující 2 hodiny, písemné podání ze dne 1. 10. 2021, účast na jednání dne 11. 10. 2021 přesahující 2 hodiny, závěrečný návrh ze dne 13. 10. 2021), z 15 režijních paušálů po 300 Kč dle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, náhrady za promeškaný čas ve výši 1 800 - Kč za 18 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhlášky č. 177/96 Sb. a cestovného ve výši 3 428,18 Kč při použití osobního automobilu zástupce žalobce k cestě z místa sídla zástupce žalobce ([obec]) ke třem ústním jednání a zpět (k jednání dne 16. 9. 2020 celkem 186 km automobilem při průměrné spotřebě 6,2 litrů na 100 km, při použití pohonných hmot v ceně 32 Kč/litr, amortizace vozidla 4,2 Kč / 1km, dle vyhlášky 358/2019 Sb., k jednání dne 9.6.2021 celkem 186 km automobilem při průměrné spotřebě 6,2 litrů na 100 km, při použití pohonných hmot v ceně 27,80 Kč/litr, amortizace vozidla 4,4 Kč / 1km, dle vyhlášky 589/2020 Sb. a k jednání dne 11.10.2021 celkem 186 km automobilem při průměrné spotřebě 6,2 litrů na 100 km, při použití pohonných hmot v ceně 27,80 Kč/litr, amortizace vozidla 4,4 Kč / 1km, dle vyhlášky 589/2020 Sb.). K nákladům řízení dále náleží částka představující 21 % DPH ve výši 11 329,55 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř). Celkem náklady řízení vynaložené žalobkyní činí 69 557, 73 Kč.

70. Pro úplnost soud uvádí, že nepřiznal žalobkyni právo na náhradu za uplatnění předběžného nároku u žalované, resp. vedlejšího účastníka, když zákon č. 82/1998 Sb. tuto možnost výslovně vylučuje. Nejedná se totiž o formální řízení, proto není třeba, aby byl poškozený zastoupen profesionálem.

71. Závěrem soud uvádí k námitce žalované, že žalobkyně měla právo volby Okresního soudu Plzeň – město, když touto volbou realizovala svá práva s poukazem na ustanovení § 84 a následujících občanského soudního řádu, tedy to, že si vybrala jeden ze dvou možných soudů, byť mimo sídlo žalované, nemůže jí být dáno k tíži..

72. O lhůtách k plnění soud rozhodoval dle ust. § 160 odst. 1 o.s.ř, kdy pro stanovení delší lhůty k plnění neshledal žádný důvod.

Poučení