30 Cdo 1871/2025-216

Rubrum

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Víta Bičáka a soudců JUDr. Tomáše Lichovníka a JUDr. Pavla Simona v právní věci žalobkyně Z. R., zastoupené Mgr. Lukášem Koudelem, advokátem, se sídlem v Praze 3, Milešovská 1312/6, proti žalované České republice – Ministerstvu školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem v Praze 1, Karmelitská 529/5, o zaplacení 711 852 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 31 C 175/2023, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 58 Co 63/2025-178, takto:

Výrok

Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2025, č. j. 58 Co 63/2025-178, se v rozsahu výroku I, jímž byl potvrzen zamítavý výrok I rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2024, č. j. 31 C 175/2023-106, ohledně částky 659 494 Kč s příslušenstvím, jakož i v navazujících výrocích o nákladech řízení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění

I. Dosavadní průběh řízení

1. Žalobkyně (dále též „dovolatelka“) se domáhala zaplacení částky 711 852 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace. Předmětem žaloby byla část řízení od 24. 10. 2018 do 7. 10. 2022. Za předcházející část řízení od 6. 9. 2010 do 23. 10. 2018 bylo žalobkyni přiznáno zadostiučinění ve výši 161 699 Kč.

2. Obvodní soud pro Prahu 1 (dále jen „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 14. 6. 2024, č. j. 31 C 175/2023-106, zamítl žalobu o zaplacení částky 711 852 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím (výrok I) a uložil žalobkyni povinnost zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení částku 2 400 Kč (výrok II).

3. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že rozhodnutím Západočeské univerzity ze dne 14. 11. 2017, č. j. ZCU 031419/2017, byla zamítnuta žádost žalobkyně o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice získaného na Zakarpatské státní univerzitě prostřednictvím Mezinárodního institutu podnikatelství a práva pro nesplnění podmínky stanovené v § 90 odst. 2 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), neboť studijní program neuskutečňovala instituce oprávněná poskytovat vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním podle tohoto zákona. Odvolání žalobkyně Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 16. 10. 2018, č. j. MSMT-32791/2018, zamítlo a potvrdilo napadené rozhodnutí. Dne 19. 12. 2018 podala žalobkyně ke Krajskému soudu v Plzni žalobu na zrušení rozhodnutí ministerstva ze dne 16. 10. 2018, č. j. MSMT-32791/2018, kterou soud rozsudkem ze dne 30. 12. 2020, č. j. 30 A 317/2018-77, zamítl. Kasační stížnost žalobkyně zamítl Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022, č. j. 1 As 102/2021-55. Proti výše označeným rozhodnutím podala žalobkyně ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením ze dne 4. 10. 2022, sp. zn. III. ÚS 2420/22, odmítl. Dne 9. 10. 2019 podala žalobkyně žalobu k Okresnímu soudu Plzeň-město proti Ministerstvu financí (vedlejším účastníkem na straně žalované byla žalovaná v nynější věci), jíž se domáhala zaplacení částky 344 376,25 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení o uznání bakalářského vzdělání získaného na Moskevském institutu podnikatelství a práva vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 607/10, u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Krajského soudu v Plzni trvajícího od 6. 9. 2010 do 11. 10. 2018, a dne 16. 10. 2019 podala žalobu proti Ministerstvu financí o zaplacení částky 335 276,38 Kč s příslušenstvím jako přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení o uznání magisterského vzdělání získaného na Zakarpatské státní univerzitě vedeného u Západočeské univerzity v Plzni pod sp. zn. PR-P 733/10, u Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy a Krajského soudu v Plzni trvajícího od 1. 12. 2010 do 23. 10. 2018. Obě žaloby byly spojeny ke společnému řízení pod sp. zn. 28 C 326/2019. Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2021, č. j. 28 C 326/2019-472, byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 257 766,66 Kč s příslušenstvím. K odvolání všech účastníků byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části, v níž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 161 699 Kč s příslušenstvím, a v části, ve které byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 96 067,66 Kč s příslušenstvím, změněn tak, že byla žaloba zamítnuta. Krajský soud v Plzni přisvědčil poukazu žalované a vedlejšího účastníka na snížený význam obou řízení pro žalobkyni s tím, že si musela být vědoma, že její zahraniční vzdělání nemůže být shledáno rovnocenným studiu oboru právo na tuzemských vysokých školách, které je nezbytným předpokladem pro výkon celé řady právnických profesí, přičemž právě touha stát se právníkem žalobkyni ke studiu i k následné žádosti o jeho uznání vedla.

4. Podáním ze dne 22. 3. 2023 uplatnila žalobkyně svůj nárok u žalované, která přípisem ze dne 22. 9. 2023 konstatovala porušení práva žalobkyně na přiměřenou délku řízení o žádosti o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace zahájeného dne 1. 12. 2010.

5. Soud prvního stupně posoudil nárok žalobkyně podle § 1 odst. 1, 3, § 13 odst. 1, § 14 odst. 1, 3, a § 31a zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále též „OdpŠk“), a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, vyhlášené jako sdělení federálního ministerstva zahraničních věcí pod č. 209/1992 Sb. (dále jen „Úmluva“), a dospěl k závěru, že posuzované řízení probíhalo 3 roky 9 měsíců a 18 dnů, přičemž v určité části bylo nepřiměřeně dlouhé.

6. V souladu se stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011, sp. zn. Cpjn 206/2010, uveřejněným pod číslem 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Stanovisko“), určil soud prvního stupně pro výpočet přiměřeného zadostiučinění základní částku 15 000 Kč za rok řízení (7 500 Kč v prvních dvou letech a 1 250 Kč za měsíc), což odpovídá částce 56 998,80 Kč (7 500 Kč v prvních dvou letech, 15 000 Kč za rok, 1 250 Kč za měsíc a 41,60 Kč za den, tj. 7 500 Kč x 2 + 15 000 Kč x 7 + 41,60 Kč x 18). Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni považoval soud prvního stupně za nižší, což konstatoval i Krajský soud v Plzni ve svém rozsudku ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, přičemž za odpovídající považoval snížení základní částky o 30 %. Podle soudu se jedná o typově stejnou věc, pouze odlišnou v tom směru, že se žalobkyně domáhá zadostiučinění za nemajetkovou újmu za soudní část řízení ve věci uznání pouze magisterského studia na Zakarpatské státní univerzitě. Soud proto přistoupil ke stejné modifikaci. Dalším důvodem pro snížení základní částky pak byla i skutečnost, že žalobkyně nebyla absolventem akreditovaného zahraničního studijního programu a jí předložený diplom nebyl diplomem zahraniční vysoké školy uznávaným na území Ukrajiny jako doklad o vysokoškolském vzdělání. V důsledku toho posoudil soud prvního stupně význam řízení pro žalobkyni jako nepatrný. Posuzované řízení bylo velmi složité po procesní, skutkové i právní stránce. Procesní složitost byla zvyšována nutností spolupracovat se zahraničními orgány a vyčkávat na sdělení informací z jejich strany, což vyplynulo z rozsudků ve správním řízení a podle soudu vedlo ke snížení základní částky o 10 %. Skutkovou složitost spatřoval soud prvního stupně v nutnosti provést rozsáhlé dokazování, neboť bylo třeba zjišťovat skutečnosti rozhodné pro posouzení charakteru Zakarpatské státní univerzity, a především pak jejího příslušného studijního plánu a posuzovat náležitosti diplomu žalobkyně, přičemž správní orgány v tomto směru musely vycházet z listinných důkazů v cizím jazyce. Skutková složitost posuzovaného správního řízení patřila mezi zcela zásadní příčiny jeho celkové délky a odůvodnila snížení základní částky o 10 %. Na délku řízení měla vliv i jeho právní složitost, neboť v něm byla posuzována otázka, zda žalobkyně absolvovala zahraniční vysokoškolské vzdělání ve smyslu § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, ve znění pozdějších předpisů, a Úmluvy o uznávání kvalifikací týkající se vysokoškolského vzdělávání v evropském regionu, přičemž bylo třeba provést hodnocení kvalifikace ve smyslu uvedené úmluvy. Z důvodu právní složitosti proto soud prvního stupně snížil základní částku o 10 %. Správní řízení opakovaně probíhalo na dvou stupních soustavy správních orgánů, což objektivně patří mezi skutečnosti zvyšující jeho složitost a ovlivňující jeho délku, a představuje tak důvod pro snížení základní částky o 10 %. Soudní řízení správní pak bylo vedeno Krajským soudem v Plzni a Nejvyšším správním soudem. Do celkové doby řízení je zahrnuto i řízení o ústavní stížnosti. V případě poskytnutí zadostiučinění v penězích by bylo podle soudu prvního stupně přiměřené základní částku ponížit o 70 %. Konečná částka by pak činila 17 100 Kč. Požadavek žalobkyně na valorizaci považoval soud prvního stupně za nedůvodný. Řízení bylo vedeno Okresním soudem Plzeň-město a žalobkyni bylo již zadostiučinění přiznáno za dobu od roku 2010 do října 2018 v dostatečné výši 161 000 Kč. Soud prvního stupně proto i s ohledem na předchozí rozsudek Krajského soudu v Plzni považoval význam řízení pro žalobkyni za tak nízký, že za odpovídající zadostiučinění měl konstatování nepřiměřené délky řízení.

7. Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně napadeným rozsudkem zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I ohledně částky 36 146 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím a v tomto rozsahu řízení zastavil, ohledně zbývající částky ho změnil tak, že uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 16 212 Kč s tam specifikovaným příslušenstvím, jinak ho v tomto výroku potvrdil (výrok I), uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení před soudem prvního stupně částku 32 673,50 Kč (výrok II) a rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 9 510,60 Kč (výrok III).

8. Odvolací soud zopakoval dokazování spisem Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 317/2018, přičemž zjistil období nečinnosti od 11. 2. 2019 do 30. 12. 2020, a sdělil obsah rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, v němž tento soud pro účely odškodnění předcházející části řízení vyšel ze základní částky 20 000 Kč za rok trvání řízení a základní částku následně snížil o 10 % pro složitost věci, o 30 % pro význam řízení a zvýšil o 40 % pro postup orgánů veřejné moci. Za řízení trvající 8 let a 2 měsíce přiznal žalobkyni částku 161 699 Kč.

9. Odvolací soud předně přisvědčil námitce žalobkyně, že v rozsahu částky 36 146 Kč s příslušenstvím již bylo v důsledku zpětvzetí žaloby řízení zastaveno při jednání soudu prvního stupně dne 17. 4. 2024, proto v této části rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé zrušil a řízení zastavil.

10. Počátek řízení ve vztahu k žalobkyni připadl na 6. 9. 2010, přičemž za období od 6. 9. 2010 do 23. 10. 2018, tj. 8 let a 2 měsíce, bylo žalobkyni rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 10. 2021, č. j. 28 C 326/2019-472, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, přiznáno zadostiučinění ve výši 161 699 Kč. V nyní řešené věci se jedná o „dožalování“ další újmy za období od 24. 10. 2018 do 7. 10. 2022, tj. 3 roky, 11 měsíců a 13 dní. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru, že je třeba přistoupit k peněžité formě odčinění způsobené újmy. Vzhledem k celkové délce řízení (1. fáze již odškodněného řízení 8 let a 2 měsíce a 2. fáze dosud neodškodněného řízení 3 roky, 11 měsíců a 13 dní = celkem 12 let, 1 měsíc a 13 dní) a skutečnosti, že se jednalo o řízení správní, pro které jsou zákonem předepsány lhůty, vyšel odvolací soud ze základní částky ve výši 20 000 Kč za rok řízení.

11. Aktuálně žalovaná fáze řízení již nebyla dle odvolacího soudu složitá skutkově, právně ani procesně. V předchozí fázi řízení bylo nutno zohlednit složitost procesní, řízení byla vícekrát přerušována, byly opakovaně žádány podklady, byla realizována spolupráce se zahraničními subjekty (snížení o 10 %), skutková a právní složitost dána nebyla, neboť v té době správní orgány posuzovaly velké množství obdobných žádostí jiných absolventů, kdy již hodnotily shodné studijní programy a prováděly obdobné důkazní prostředky, měly tak aktuálně dostatek poznatků z jiných řízení, které jim přispěly k posouzení žádosti žalobkyně. Odvolací soud se proto ztotožnil s krácením odškodnění o 10 %, k němuž přistoupil Krajský soud v Plzni v rozsudku ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, odst.

21. Vzhledem k tomu, že v této fázi řízení byla věc rozhodována ve dvou stupních soudní soustavy a ve věci rozhodoval i Ústavní soud, považoval odvolací soud za adekvátní snížit výši přiměřeného zadostiučinění v rámci tohoto kritéria rovněž o 10 %.

12. Žalobkyně se v této fázi řízení na celkové délce nepodílela svým chováním ani nevyvíjela aktivitu směřující k urychlení řízení, jak tomu bylo v předchozím období, které již bylo předmětem odškodnění, kdy krajský soud rovněž pro toto kritérium odškodnění nemodifikoval, neboť v předchozí fázi řízení zohlednil jak jednání žalobkyně směřující proti nečinnosti, tak jednání, které částečně přispělo k prodloužení řízení (opakované žádosti o prodloužení lhůt k vyjádření, nutnost opakovaní výzvy k poskytnutí podkladů a informací, které nelze hodnotit jako nadbytečné, neboť bylo nutno hodnotit právě žádost žalobkyně, byť měly správní orgány podklady a informace z jiných řízení ve vztahu k jiným absolventům).

13. V rámci postupu orgánů veřejné moci shledal odvolací soud jedno období nečinnosti od 11. 2. 2019 do 30. 12. 2020 (řízení bylo zahájeno dne 19. 12. 2018, dne 2. 1. 2019 byla žalobkyně vyzvána k úhradě soudního poplatku, dne 11. 2. 2019 se žalovaná vyjádřila k žalobě, dne 30. 12. 2020 bylo rozhodnuto ve věci samé); dne 12. 4. 2021 byla podána kasační stížnost, o které Nejvyšší správní soud rozhodl zamítavě dne 29. 7. 2022; o následné ústavní stížnosti rozhodl Ústavní soud dne 4. 10. 2022. Řízení před Nejvyšším správním soudem a Ústavním soudem již nebylo stiženo obdobím nečinnosti, neboť bylo rozhodnuto ve lhůtě obvyklé jejich postavení v rámci soudní soustavy. Za uvedené období nečinnosti navýšil odvolací soud zadostiučinění o 20 %. Za předchozí fázi řízení došlo k navýšení o 40 % pro opakovaná delší období nečinnosti od 22. 8. 2014 do 29. 2. 2015, od 29. 2. 2015 do 17. 1. 2018, která významně přispěla k prodloužení řízení; bylo zohledněno i vydání kasačního rozhodnutí.

14. Význam posuzovaného řízení pro žalobkyni hodnotil odvolací soud v souladu s rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, jako snížený, byť zčásti s odlišnou argumentací. Krajský soud v Plzni zdůraznil, že žalobkyně si musela být vědoma toho, že jí absolvované zahraniční vzdělání nemůže být shledáno rovnocenné studiu oboru právo na tuzemských vysokých školách, čemuž nasvědčovaly okolnosti veřejně dostupné, které objektivně musely přinejmenším vyvolat pochybnost, zda absolvovaná studia budou v řízeních dle § 89 zákona o vysokých školách způsobilá k uznání, a to již v době zahájení řízení. Rovněž také vzal v potaz samotné chování žalobkyně, která v průběhu řízení zahájila vysokoškolské studium jiného oboru, což samo o sobě vypovídá o pravděpodobnosti neúspěchu žadatelky v řízení, přičemž výrazně klesala míra stavu nejistoty ohledně výsledku řízení, který však zohlednit nelze. Krajský soud v Plzni dále poukázal na judikaturu Nejvyššího soudu z níž vyplývá, že při posuzování délky řízení a formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění pro poškozeného je možné přihlédnout k tomu, že poškozený podal zjevně (na první pohled) bezdůvodnou žalobu. Odvolací soud považoval význam nynější fáze řízení pro žalobkyni za snížený proto, že na základě vlastního rozhodnutí v průběhu řízení zahájila vysokoškolské studium jiného oboru, což nepochybně snižovalo její nejistotu ohledně jejího dalšího profesního uplatnění bez ohledu na výsledek posuzovaného řízení, neboť je nutno zohlednit, že žalobkyně předně tvrdila, že význam posuzovaného řízení spočívá právě ve ztrátě profesních příležitostí (s tím souvisejícího odpovídajícího příjmu), kdy tato nejistota vlivem zahájeného vysokoškolského studia na tuzemské vysoké škole významně pominula. Vzhledem k uvedenému považoval odvolací soud za přiměřené snížit základní částku zadostiučinění o 30 %.

15. K tvrzení žalobkyně o zvýšeném významu řízení odvolací soud uvedl, že tento neodůvodňuje obecné tvrzení o následku spočívajícím ve ztrátě profesních příležitostí, nižším příjmu a vzniku psychické újmy. Žalobkyně sice označila v žalobě a doplnění žaloby důkazy k prokázání zvýšeného významu, které se však nevztahují k tomuto tvrzení, ale k samotnému průběhu správního řízení, k posouzení toho, jaké listiny měly správní orgány k dispozici, tedy z čeho mohly při posuzování důvodnosti žádosti žalobkyně vycházet. Provedení těchto důkazů proto považoval odvolací soud za nadbytečné.

16. Námitku žalobkyně, že soud neprovedl důkazy v souladu s § 129 o. s. ř., posoudil odvolací soud jako nedůvodnou, neboť z obsahu protokolu o jednání je zřejmé, že stěžejní důkazy, relevantní pro posouzení důvodnosti uplatněného nároku, soud provedl v souladu s občanským soudním řádem, kdy sdělil podstatný obsah spisu Krajského soudu v Plzni sp. zn. 57 A 101/2013, Okresního soudu Plzeň-město sp. zn. 28 C 326/2019 a Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 A 317/2018, přičemž právě jejich obsah vypovídá o průběhu posuzované fáze průtažného řízení. Samotný průběh posuzovaného řízení ostatně nebyl dle odvolacího soudu žalobkyní sporován. Zjištění ze svědeckých výpovědí G. a M. měl odvolací soud za dostatečná a nepovažoval je za rozhodující pro zjištění skutkového stavu věci.

17. K nesouhlasu žalobkyně s nezohledněním inflace a dalších ekonomických ukazatelů odkázal odvolací soud na odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, podle něhož jsou závěry obsažené ve Stanovisku i nadále aktuální pro poměry České republiky, přičemž je to rozhodovací činnost Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“), která je pro nastavení výše odškodnění za porušení práv zaručených Úmluvou určující. Judikatura, kterou žalobkyně v této souvislosti dále uvedla, se podle odvolacího soudu týká dobré pověsti právnické osoby, insolvence, ochrany osobnosti, odškodnění nemajetkové újmy osoby blízké nebo ztížení společenského uplatnění, tudíž na řešenou věc nedopadá.

18. Při stanovení konkrétní výše zadostiučinění vyšel odvolací soud ze základní částky 20 000 Kč za každý rok řízení (za dobu 1. fáze - 8 let a 2 měsíce a 2. fáze – 3 roky, 11 měsíců a 13 dní, tj. celkem za dobu 12 let, 1 měsíc a 13 dní), což představuje částku 222 389 Kč (10 000 Kč + 10 000 Kč + 10 x 20 000 Kč + 1 667 Kč + 722 Kč). Tu odvolací soud snížil o 10 % z důvodu složitosti věci pro počet stupňů soudní soustavy, o 30 % pro význam řízení a zvýšil o 20 % pro postup orgánů státu. Výše zadostiučinění tak činí 177 911 Kč (222 389 Kč – 44 478 Kč). Žalobkyně již byla odškodněna částkou 161 699 Kč (krajský soud opomněl krátit odškodnění za první dva roky řízení, tedy celkem o 2 x 10 000 Kč, neboť za 8 let a 2 měsíce před modifikací provedené krajským soudem činila orientačně výše odškodnění částku 143 334 Kč); za tuto fázi průtažného řízení již nebylo namístě odškodnění krátit za první dva roky. Zadostiučinění za dosud neodškodněnou fázi řízení tak činí 16 212 Kč (177 911 Kč - 161 699 Kč). Žalobkyně uplatnila nárok u žalované dne 22. 3. 2023, žalovaná nárok projednala dne 22. 9. 2023, ode dne 23. 9. 2023 se tak ocitla v prodlení ve smyslu § 15 odst. 1 OdpŠk.

II. Dovolání a vyjádření k němu

19. Rozsudek odvolacího soudu napadla žalobkyně, zastoupená advokátem, v rozsahu výroku I, v němž byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku I potvrzen, včasným dovoláním.

20. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v řešení otázky valorizace základní částky za rok trvání řízení vyplývající ze Stanoviska s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, která má být dovolacím soudem posouzena jinak.

21. Podle dovolatelky je závěr, že ESLP nepřistoupil k valorizaci částek, obsažený ve výše odkazovaném rozsudku, zcela neodůvodněný, přičemž není zřejmé, jak k němu Nejvyšší soud dospěl. Podle dovolatelky ze Stanoviska nevyplývá, že by pro výši náhrady nemajetkové újmy byla určující rozhodovací praxe ESLP. Úmluvou a návaznou judikaturou ESLP jsou státy vázány jen stran minimálního standardu ochrany práv, není však stanoven žádný horní limit výše přiznaného zadostiučinění. Úmluva navíc ani nesmí být použita jako argument pro omezení výše náhrady nemajetkové újmy. Dovolatelka je přesvědčena, že ESLP změnu ekonomických podmínek v jednotlivých státech reflektuje, což má vyplývat např. z jeho rozsudků ze dne 14. 4. 2015 ve věci Chinnici proti Itálii, stížnost č. 22432/03, odst. 18, ze dne 15. 12. 2014 ve věci OAO Neftyanaya Kompaniya Yukos proti Rusku, stížnost č. 14902/04, odst. 36, ze dne 9. 12. 1994 ve věci Stran Greek Refineries a Stratis Andreadis proti Řecku, stížnost č. 13427/87, odst. 82, ze dne 29. 3. 2006 ve věci Scordino proti Itálii, stížnost č. 36813/97, odst. 258, ze dne 9. 7. 1997 ve věci Akkus proti Turecku, stížnost č. 19263/92, odst. 29, nebo ze dne 23. 9. 1998 ve věci Aka proti Turecku, č. 107/1997/891/1103, odst. 48 a 49. Nutnost zohlednit ekonomický vývoj ve výši satisfakce dle dovolatelky plyne též z tuzemské judikatury týkající se všech oblastí náhrady nemajetkové újmy s výjimkou právě jen náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení. Dovolatelka tak nevidí žádný racionální důvod, pro který by tomu u nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení mělo být jinak.

22. Dovolatelka je dále přesvědčena, že judikatura odmítající zohlednit ekonomickou realitu České republiky je materiálně v rozporu se Stanoviskem. Z odst. 79 rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, vyplývá podle dovolatelky jasný názor Nejvyššího soudu, že ve Stanovisku byla výše základní částky stanovena nepřiměřeně vysoko, její valorizaci apriori neodmítá, avšak ekonomické faktory využívá ke snížení přiznávaných reálných částek a již opouští částku 66,7 % toho, co by přisoudil ESLP, jak učinil ve Stanovisku, ale jeho referenčním kritériem přiměřenosti je „minimální standard ochrany práv vyplývající z Úmluvy a judikatury ESLP“, což odpovídá oněm 45 % toho, co by přiznal ESLP, jak se uvádí ve Stanovisku. Podle dovolatelky Nejvyšší soud uvádí, že valorizaci odmítá, jelikož nesouhlasí s výší základní částky nastavenou Stanoviskem, a ekonomické procesy bude využívat ke snížení reálné výše přiznávaných náhrad do chvíle, kdy bude považovat základní částku za přiměřenou (dostatečně nízkou) a poté lze začít přistupovat k její valorizaci. Materiálně tedy nerespektuje Stanovisko kvůli prosazení vlastního odlišného názoru na odpovídající výši náhrady nemajetkové újmy. Dovolatelka má za to, že rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 je materiálně postaven na nesouhlasu s výší základní částky dovozené Stanoviskem, nikoli na nesouhlasu s valorizací základní částky, který je dán pouze snahou prosadit jinou představu o přiměřené výši základní částky. Nejvyšší soud tak učinil bez dostatečných důvodů a zejména bez postoupení věci velkému senátu Nejvyššího soudu, který jediný v případě takového rozporu může rozhodnout.

23. Dovolání má být dále přípustné pro řešení otázky hmotného práva, zda lze při volbě stanovení výše náhrady nemajetkové újmy ze nepřiměřenou délku řízení při jejím dožalování stanovením částky za celé řízení s odečtením poskytnutého plnění aplikovat modifikační kritéria ohledně skutečností týkajících se pouze další (předmětné) části řízení i na předchozí část řízení, při jejímž řešení se měl odvolací soud dle dovolatelky odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované např. rozsudky ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, nebo ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018.

24. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1949/2018, se zadostiučinění za následnou část řízení, za jehož předchozí část již bylo odškodnění poskytnuto, stanoví jako rozdíl částky, kterou by soud přiznal za celé řízení a částky, která již byla přiznána. V odst. 28 rozsudku ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, Nejvyšší soud uvedl, že „při stanovení základní částky zadostiučinění [se má] počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna“, v rámci čehož se zohlední „okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi“. Na stejném místě popsal i alternativu, podle které, „pokud soud přistoupí k úvaze a výpočtu částky, jakou by poskytl poškozenému v případě, rozhodoval-li by v jediném odškodňovacím řízení po skončení průtažného řízení, se použije takový výpočet orientačně - jeho základem by měla být úvaha, na jakou výši zadostiučinění by měl poškozený nárok za řízení jako celek, od čehož je na místě odečíst to, co mu již bylo přiznáno, popř. plněno. Je totiž skutečností, že teprve po skončení posuzovaného řízení lze v úplnosti posoudit míru naplnění jednotlivých rozhodných kriterií. Na druhé straně mohou hrát významnou roli ty skutečnosti, které nastaly až v další fázi posuzovaného řízení, neboť jak dovodila judikatura, např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, nemusí jít u jednotlivých kriterií o neměnné veličiny.“ Odvolací soud postupoval podle první varianty, tedy stanovení náhrady nemajetkové újmy pouze za část řízení, která se posuzuje, v totožném složení, jako v případě bývalého spolužáka žalobkyně. Odvolací soud podle dovolatelky vnímá dva způsoby stanovení náhrady nemajetkové újmy jako alternativy, které může libovolně použít, přičemž přistupuje ke způsobu, který je pro poškozeného méně výhodný. Rozdíl v přiznaných částkách v závislosti na volbě způsobu jejího stanovení však může být podle dovolatelky značný.

25. Za předchozí část řízení byla žalobkyni přiznána částka vypočtená jako součin délky řízení a základní částky ve výši 20 000 Kč, která nebyla upravována, jelikož se modifikační kritéria vyrušila (zvýšení o 40 % pro postup orgánů veřejné moci, snížení o 30 % pro význam řízení pro žalobkyni a snížení o 10 % pro složitost věci). Odvolací soud v nynější věci vyšel z totožné základní částky, kterou modifikoval pouze s přihlédnutím k okolnostem, k nimž došlo v další (předmětné) fázi řízení (zvýšil o 20 % pro postup orgánů veřejné moci vztahující se výhradně k předmětné fázi průtažného řízení, snížil o 10 % pro složitost řízení - počet stupňů soudní soustavy a snížil o 30 % pro význam řízení pro žalobkyni). Celkově tedy snížil základní částku o 20 %. Předchozí část řízení, ač byla odvolacím soudem hodnocena, se tedy neprojevila v modifikačních kritériích a jejich hodnocení týkající se další (předmětné) části řízení odvolací soud aplikoval na celé řízení od jeho počátku. To se projevilo zejména nelogickým snížením základní částky o 20 % za předchozí část řízení, i když i dle hodnocení odvolacího soudu k tomu není důvod (dospěl k názoru o správném zvýšení základní částky z důvodu postupu správních orgánů v předchozí částí řízení o 40 %), což mělo za následek nižší přiznanou částku.

26. Dovolání má být přípustné taktéž pro řešení otázky hmotného práva, zda řízení o uznání bakalářského vzdělání a řízení o uznání magisterského vzdělání je tzv. souběžným řízením. Při jejím řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020. Dovolatelka je přesvědčena, že se o souběžná řízení ve smyslu uvedené rozhodovací praxe dovolacího soudu nejedná, proto odvolací soud nesprávně odečetl celou částku přiznanou dle rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 10. 6. 2022, č. j. 64 Co 60/2022-565, za dvě řízení (o uznání bakalářského vzdělání a o uznání magisterského vzdělání), nikoli pouze za (předmětné) řízení jedno.

27. Rozsudek odvolacího soudu považuje dovolatelka za nepřezkoumatelný vzhledem k tomu, že z něho není zřejmé, proč by zahájení vysokoškolského studia v jiném oboru v průběhu řízení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace mělo mít za následek významné pominutí nejistoty žalobkyně stran profesních příležitostí, navíc od počátku řízení. Dovoláním napadený rozsudek dle dovolatelky spočívá na řešení otázky procesního práva ohledně posouzení podmínek přezkoumatelnosti, která byla vyřešena v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22. Skutkové zjištění ohledně profesních příležitostí a pominutí nejistoty je dle dovolatelky zcela nepodložené, extrémní, a tedy v rozporu s nálezem Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21.

28. Uvedené skutkové zjištění hodnotí dovolatelka rovněž jako překvapivé, neboť ho neučinil soud prvního stupně, ani nebylo tvrzeno žalovanou, která nižší význam řízení pro žalobkyni odůvodnila jinak. Odvolací soud navíc nepoučil žalobkyni, že chce věc takto skutkově posoudit, čímž měl porušit právo žalobkyně na spravedlivý proces a odchýlit se od nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20.

29. K tvrzení dovolatelky o zvýšeném významu řízení odvolací soud uvedl, že tento neodůvodňuje obecné tvrzení o následku spočívajícím ve ztrátě profesních příležitostí, nižším příjmu a vzniku psychické újmy. Provedení důkazů, které žalobkyně k jeho prokázání označila, považoval odvolací soud za nadbytečné, neboť se k uvedenému tvrzení žalobkyně nevztahovaly. Dovolatelka se však žádné důkazy k významu řízení pro její osobu navrhnout ani nesnažila, jelikož vycházela z právního názoru, že se jedná o řízení s presumovaným vyšším významem pro poškozeného. Pokud měl odvolací soud za to, že o řízení s presumovaným zvýšeným významem nešlo, měl povinnost žalobkyni poučit dle § 118a odst. 1, 2, 3 o. s. ř. o nedostatečnosti jejích skutkových tvrzení a k nim navržených důkazů. Vzhledem k tomu, že tak neučinil, odchýlil se dle dovolatelky např. od nálezu Ústavního soudu ze dne 7. 4. 2011, sp. zn. I. ÚS 2014/10, a porušil rovněž právo dovolatelky na spravedlivý proces.

30. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném rozsahu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

31. Žalovaná se ve svém vyjádření k dovolání žalobkyně ztotožnila s právním posouzením odvolacího soudu a navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání žalobkyně jako nedůvodné odmítl, případně aby jej zamítl.

III. Formální náležitosti a přípustnost dovolání

32. Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (viz čl. II a XII zákona č. 286/2021 Sb.), dále jen „o. s. ř.“ 33. Dovolání bylo podáno včas (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), osobou k tomu oprávněnou, za splnění podmínky § 241 odst. 1 o. s. ř.

34. Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.

35. Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

36. Přípustnost dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř. nemůže založit otázka, zda řízení o uznání bakalářského vzdělání a řízení o uznání magisterského vzdělání je tzv. souběžným řízením, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3521/2015, a ze dne 17. 3. 2021, sp. zn. 30 Cdo 2751/2020, neboť na takovém řešení právní otázky napadené rozhodnutí nezáviselo. Touto námitkou dovolatelka nepřípustně brojí proti skutkovým zjištěním týkajícím se předchozího odškodňovacího řízení vedeného u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 28 C 326/2019 a již dříve poskytnutého zadostiučinění (dovolatelka přitom ani netvrdí konkrétní částku, který by již dříve byla poskytnuta jako zadostiučinění výlučně za řízení o uznání magisterského vzdělání).

37. Dovolání není přípustné ani pro řešení otázky valorizace základní částky za rok trvání řízení vyplývající ze Stanoviska s ohledem na ekonomický růst v České republice a inflaci, neboť k této otázce se Nejvyšší soud ve své judikatuře vyjádřil již opakovaně. Uvedl přitom, že na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kurzu měny vliv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 1964/2012, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2989/2011, ze dne 24. 6. 2013, sp. zn. 30 Cdo 3331/2012, a ze dne 26. 2. 2019, sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 29. 10. 2019, sp. zn. III. ÚS 1548/19). Obdobný závěr zaujal i ve vztahu k otázce vlivu změny životní úrovně (srov. usnesení ze dne 26. 9. 2019, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019). Kromě toho zdůraznil, že z části VI. Stanoviska vyplývá, že základní částka 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva a dále za každý následující rok trvání nepřiměřeně dlouho vedeného řízení je obecně nastavena výrazně výše než nezbytných 45 % toho, co za porušení předmětného práva přiznal ve věcech proti České republice ESLP, přičemž tomuto požadavku uvedené finanční rozpětí stále vyhovuje. Nejvyšší soud proto i ve své nedávné judikatuře několikrát zopakoval, že nenachází důvod, pro který by bylo namístě tuto právní otázku posuzovat nyní jinak, na čemž i nadále setrvává. K tomu srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2207/2022, nebo ze dne 15. 3. 2024, sp. zn. 30 Cdo 287/2024, a zejména pak žalobkyní odkazovaný rozsudek ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, v němž Nejvyšší soud podrobně vysvětlil, a to na podkladě analýzy aktuální rozhodovací praxe ESLP (zahrnující též porovnání výše částek, které byly tímto soudem z titulu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení v jeho nejnovějších rozhodnutích poškozeným přiznány), že i nadále není dán důvod k paušální valorizaci uvedených částek přistupovat. Ostatně ani podané dovolání nepřichází s žádnou právní argumentací, která by v uvedené judikatuře Nejvyššího soudu dosud nebyla zohledněna (byť odlišně, než jak žalobkyně nyní prosazuje), a měla tak potenciál tuto judikaturu zvrátit. Tento postoj dovolacího soudu je přitom ve shodě s aktuální judikaturou Ústavního soudu. Z celé řady nedávných rozhodnutí lze v této souvislosti poukázat např. na body 44 a 45 odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 8. 2021, sp. zn. III. ÚS 1303/21, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2022, sp. zn. IV. ÚS 723/22, ze dne 30. 8. 2022, sp. zn. I. ÚS 2064/22, ze dne 8. 8. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1204/23, ze dne 15. 11. 2023, sp. zn. IV. ÚS 2459/23, ze dne 27. 11. 2024, sp. zn. III. ÚS 3018/24, nebo ze dne 4. 12. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1587/24, a především nález ze dne 24. 9. 2025, sp. zn. Pl. ÚS 26/25, jímž Ústavní soud zamítl ústavní stížnost proti dovolatelkou odkazovanému rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024. Ústavní soud v tomto nálezu provedl srovnání částek, které přiznávají české civilní soudy s částkami, které v současnosti přiznává či akceptuje ESLP a ostatní členské státy Rady Evropy se srovnatelnou či vyšší životní úrovní a dospěl k závěru, že částky přiznávané českými civilními soudy ani v současnosti nejsou nepřiměřeně nízké s tím, že klíčovou podmínkou, kterou musí přiznané odškodnění splňovat, je i nadále jeho přiměřenost, jež bude náležitě odrážet individuální okolnosti řešeného případu a k níž soud může v případě potřeby dospět i volbou jiné základní částky zadostiučinění, než jaká by odpovídala ve Stanovisku uvedenému finančnímu rozpětí.

38. Ze stejných důvodů nezakládá přípustnost dovolání ani dovolatelem tvrzený materiální rozpor rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2025, sp. zn. 30 Cdo 2356/2024, se Stanoviskem spočívající v tom, že citovaný rozsudek má být postaven na nesouhlasu s výší základní částky dovozené sjednocujícím Stanoviskem, nikoli na nesouhlasu s valorizací základní částky, který má být dán pouze snahou prosadit jinou představu o přiměřené výši základní částky. K tomu je vhodné poznamenat, že rozsudek sp. zn. 30 Cdo 2356/2024 byl dne 12. 11. 2025 schválen občanskoprávním a obchodním kolegiem Nejvyššího soudu k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek a že závěry tohoto rozsudku převzal do své rozhodovací praxe i velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu v rozsudku ze dne 8. 10. 2025, sp. zn. 31 Cdo 1434/2025.

39. Otázka nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu spočívající ve zcela nepodloženém a extrémním skutkovém zjištění ohledně profesních příležitostí a v tomto směru pominutí nejistoty žalobkyně, při jejímž řešení se měl odvolací soud odchýlit od nálezů Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2020, sp. zn. IV. ÚS 1247/20, ze dne 10. 5. 2022, III. ÚS 2127/21, a ze dne 26. 6. 2023, sp. zn. II. ÚS 297/22, přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. rovněž nezakládá. Za překvapivé (nepředvídatelné) je považováno takové rozhodnutí, které z pohledu předcházejícího řízení originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc a jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 6. 2001, zn. III. ÚS 729/2000, ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. IV. ÚS 321/07, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 11. 2012, sp. zn. 29 Cdo 300/2010, a ze dne 17. 7. 2014, sp. zn. 29 Cdo 914/2014). Taková situace však v projednávané věci nenastala. Odvolací soud totiž vyšel především z tvrzení samotné žalobkyně o tom, že v průběhu řízení zahájila vysokoškolské studium jiného oboru (politologie a již získala bakalářský titul), které nebylo se zjištěními soudů nijak v rozporu (přičemž ani v dovolání tato zjištění dovolatelka nijak nezpochybňuje). Skutečnost, že žalobkyně nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, nezakládá porušení jejího práva na spravedlivý proces a rozhodnutí nelze z uvedeného důvodu považovat za překvapivé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2019, sp. zn. 25 Cdo 2477/2018, nebo ze dne 4. 12. 2017, sp. zn. 21 Cdo 5076/2017). Napadené rozhodnutí nelze považovat ani za nepřezkoumatelné, neboť vyhovuje nejen nálezové judikatuře Ústavního soudu, na kterou žalobkyně poukazuje, ale i ustálené judikatuře Nejvyššího soudu, podle níž měřítkem toho, zda rozhodnutí odvolacího soudu je či není přezkoumatelné, je především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v dovolání proti tomuto rozhodnutí dovolací důvody. I když rozhodnutí případně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže nedostatky odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění práv dovolatele (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod číslem 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3342/2016, a ze dne 23. 6. 2020, sp. zn. 30 Cdo 4704/2018), což v tomto případě nebyly.

40. Dovolání je podle § 237 o. s. ř. přípustné pro řešení otázky, zda lze při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy za nepřiměřenou délku řízení při jejím dožalování stanovením částky za celé řízení s odečtením poskytnutého plnění aplikovat modifikační kritéria ohledně skutečností týkajících se pouze další (předmětné) části řízení i na předchozí část řízení, a otázky poučovací povinnosti soudu v případě nedostatečnosti skutkových tvrzení účastníka řízení ve smyslu § 118a o. s. ř., při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

IV. Důvodnost dovolání a právní úvahy dovolacího soudu

41. Dovolání je důvodné.

42. Podle § 13 OdpŠk stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě (odstavec 1). Právo na náhradu škody má ten, jemuž byla nesprávným úředním postupem způsobena škoda (odstavec 2).

43. Podle § 31a OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu (odstavec 1). Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo (odstavec 2). V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného (odstavec 3).

44. Již ve Stanovisku Nejvyšší soud uvedl, že ESLP upřednostňuje globální, celkový pohled na řízení. Současně konstatoval, že přiměřené zadostiučinění lze přiznat i tehdy, jestliže řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí a § 22 odst. 1 věty třetí OdpŠk, nebylo doposud pravomocně skončeno (srov. bod V Stanoviska). Z hlediska vnitrostátní právní úpravy i z hlediska rozhodnutí ESLP je možné shledat důvodnou i žalobu na kompenzaci porušení práva na přiměřenou délku řízení, které dosud nebylo skončeno (nejde-li o stav neskončeného vedlejšího řízení), je-li zjevné, že již jeho dosavadní délka je nepřiměřená, a k porušení práva tak došlo. Soud v kompenzačním řízení podle okolností případu k této okolnosti přihlédne při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění, a to i v zájmu preventivního působení rozhodnutí o újmě na dosud neskončené řízení. Není-li řízení, ve kterém došlo k porušení práva účastníka na projednání věci v přiměřené lhůtě, skončeno ke dni rozhodování soudu o tomto nároku, musí soud, a to prvního i druhého stupně, vyjít ze stavu řízení ke dni svého rozhodování (§ 154 odst. 1 o. s. ř.). Pro nalézací soudy to znamená nutnost doplnění dokazování ve směru zjištění stavu posuzovaného řízení. Zhodnocení dosavadní délky řízení i skutečnosti, že nebylo dosud skončeno, představuje pro případné opětovné uplatnění nároku na náhradu nemajetkové újmy za nepřiměřeně dlouze vedené řízení, v rozsahu předmětu hodnocení, překážku věci rozsouzené. Uplatnění nároku na přiznání přiměřeného zadostiučinění za trvání řízení, v němž došlo k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu § 13 odst. 1 věty třetí OdpŠk, lze považovat za výjimku ve prospěch poškozeného, za situace, kdy by po něm nebylo spravedlivé požadovat, aby na odškodnění jemu vznikající újmy čekal do skončení průtažného řízení. Vyplývá z logiky věci, že má-li soud rozhodovat o zadostiučinění již v průběhu řízení průtažného, nemá objektivně možnost zvážit veškeré okolnosti, jež jsou zvažovány při určení formy (případně výše) zadostiučinění za průběh skončeného průtažného řízení, a vychází tedy jen z těch skutečností, jež jsou mu známy v době jeho rozhodování (viz opětovně bod V Stanoviska). Sama možnost požadovat zadostiučinění za újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení ještě za trvání průtažného řízení nesmí, na druhou stranu, vést k zneužívání práv (viz § 2 o. s. ř.). Nemělo by tak být připuštěno, aby daná možnost byla užívána ke svévolnému rozmnožování sporů, či dokonce k prodlužování trvání průtažného řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015, nebo ze dne 4. 3. 2020, sp. zn. 30 Cdo 1184/2018).

45. Z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu vyplývá, že nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou řízení je nárokem jediným, a to i v případě, že byla jeho dílčí část uplatněna již v průběhu průtažného řízení. Co do rozhodnutí o celkové výši zadostiučinění je nutné vycházet z předpokladu, že poskytnuté zadostiučinění by se zásadně (samozřejmě při vázanosti předchozím rozsudkem ve vztahu k tehdy posuzovanému období) nemělo výrazně lišit v závislosti na tom, požádal-li poškozený o jeho poskytnutí jednorázově po skončení průtažného řízení, či žádal-li o zadostiučinění již za trvání průtažného řízení a žádá-li po jeho skončení o zadostiučinění za jeho dosud neodškodněnou část. Dojde-li k odškodnění újmy způsobované průtažným řízením již v jeho průběhu, může sice dojít k tomu, že míra strádání (úzkosti, duševního stresu a nejistoty z očekávaného výsledku sporu atp.) poklesne, nelze ovšem uzavřít, že by došlo ke skončení újmu působící situace a že by poškozený další trvání průtažného řízení vnímal jako řízení nově započaté (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2328/2015). Uvedené samozřejmě neznamená, že v dalším průběhu trvání průtažného řízení nemohou nastat nové skutečnosti, které mohou ovlivnit posouzení i jiných kritérií než jenom kritéria celkové délky řízení, stejně jako se v důsledku toho může měnit poměr, v jakém se jednotlivé okolnosti (kritéria) podílely na celkové délce řízení, opět s respektem k tomu, o čem bylo již dříve závazně rozhodnuto. Nelze tak např. zohledňovat skutečnosti, které nastaly již v průběhu prvně posuzované části průtažného řízení, avšak účastníci je opomenuli uplatnit, ani takové skutečnosti bez změny skutkového stavu v dalším období opětovně soudem posuzovat (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 3442/2022, nebo usnesení ze dne 20. 6. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1226/2024). Výsledná kompenzace, jež by měla být poškozenému přiznána v pozdějším kompenzačním řízení, se pak stanoví tak, že se od částky, které by se mělo poškozenému dostat v případě, že by požadoval odškodnění za celé nepřiměřeně dlouhé řízení najednou, odečte plnění, jehož se mu již z titulu odškodnění dané újmy dostalo v řízení předcházejícím (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2024, sp. zn. 30 Cdo 1920/2024).

46. Výše popsané právní závěry však odvolací soud důsledně nerespektoval, když sice vyšel z celkové délky řízení, avšak při úvaze o celkové výši zadostiučinění, jež by měla žalobkyně obdržet za celé již skončené posuzované řízení, a od něhož by mělo být následně odečteno plnění, které již obdržela v předchozím odškodňovacím řízení za dřívější část posuzovaného řízení, v souvislosti s kritériem postupu orgánu veřejné moci stanovil procentuální navýšení základní částky na 20 % (oproti 40 % v dřívějším rozhodnutí) pouze na základě skutečností týkajících se nyní „doodškodňované“ části řízení. Nejednalo se přitom o situaci, kdy by se např. v důsledku zcela plynulého a rychlého postupu orgánů veřejně moci v další (nyní posuzové) fázi řízení vliv dříve zjištěných průtahů na celkovou délku umenšil. Naopak i v nyní posuzovaném období 3 let a 11 měsíců odvolací soud konstatoval průtah více než 22 měsíců, tj. prakticky polovina nyní posuzované fáze řízení. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí přitom nevyplývá, jak se nově zjištěné skutečnosti vážící se k dosud neodškodněné části posuzovaného řízení mohly promítnout do dříve přijatých závěrů soudů týkajících se hodnocení kritéria postupu orgánu veřejné moci a jeho podílu na celkové délce posuzovaného řízení takovým způsobem, jak to učinil odvolací soud. Posouzení odvolacího soudu je tak v tomto směru minimálně neúplné, tudíž nesprávné.

47. Podle § 118a o. s. ř. ukáže-li se v průběhu jednání, že účastník nevylíčil všechny rozhodné skutečnosti nebo že je uvedl neúplně, předseda senátu jej vyzve, aby svá tvrzení doplnil, a poučí jej, o čem má tvrzení doplnit a jaké by byly následky nesplnění této výzvy (odstavec 1). Má-li předseda senátu za to, že věc je možné po právní stránce posoudit jinak než podle účastníkova právního názoru, vyzve účastníka, aby v potřebném rozsahu doplnil vylíčení rozhodných skutečností; postupuje přitom obdobně podle odstavce 1 (odstavec 2). Zjistí-li předseda senátu v průběhu jednání, že účastník dosud nenavrhl důkazy potřebné k prokázání všech svých sporných tvrzení, vyzve jej, aby tyto důkazy označil bez zbytečného odkladu, a poučí jej o následcích nesplnění této výzvy (odstavec 3).

48. Podle § 213b odst. 1 o. s. ř. se v odvolacím řízení postupuje podle § 118a o. s. ř.; tento postup však nemůže vést k uplatnění nových skutečností nebo důkazů v rozporu s ustanovením § 205a nebo 211a o. s. ř. nebo k uplatnění procesních práv, která jsou za odvolacího řízení nepřípustná.

49. Z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 19. 10. 2017, sp. zn. 26 Cdo 3512/2017, nebo ze dne 20. 6. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2520/2016), vyplývá že poučení podle § 118a odst. l až 3 o. s. ř. slouží k tomu, aby účastníci tvrdili rozhodné skutečnosti (splnili povinnost tvrzení) a aby označili důkazy způsobilé tato tvrzení prokázat (splnili povinnost důkazní). Účelem této poučovací povinnosti je zabránit vzniku situace, že se účastník dozví až z pro něho nepříznivého rozhodnutí, tedy překvapivě, že podle hodnocení soudu neunesl břemeno tvrzení či důkazní břemeno, a skýtá mu tak příležitost doplnit chybějící tvrzení či navrhnout další důkazy. Citované ustanovení tak dle ustálené judikatury sleduje to, aby účastníku nebyla odepřena ochrana jeho práv a žaloba zamítnuta jen proto, že neunesl břemeno tvrzení, resp. důkazní břemeno, aniž byl poučen, že jej takové břemeno tíží. Poučovací povinnost podle § 118a o. s. ř. v občanském soudním řízení neplní jen soud prvního stupně. Povinnost poskytovat účastníkům potřebná poučení podle § 118a odst. 3 o. s. ř. zákon ukládá, jak je zřejmé z § 213b odst. l o. s. ř., také odvolacímu soudu, který ji plní při odvolacím jednání (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 1829/2011, uveřejněný pod č. 59/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 27. 6. 2013, sp. zn. 29 Cdo 604/2012, nebo ze dne 26. 8. 2014, sp. zn. 21 Cdo 1163/2013).

50. Význam předmětu řízení pro poškozeného není neměnnou veličinou, ale v průběhu řízení může dojít k jeho snížení nebo naopak zvýšení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3331/2011, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 30. 1. 2013, sp. zn. I. ÚS 186/13, nebo ze dne 16. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2434/2010, uveřejněný pod číslem 10/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. 30 Cdo 225/2022, nebo ze dne 7. 11. 2023, sp. zn. 30 Cdo 2107/2023). Přitom platí, že dané kritérium postihuje vše, co bylo pro účastníka dotčeného řízení „v sázce“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4761/2009, ze dne 15. 4. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2528/2013, ze dne 10. 10. 2018, sp. zn. 30 Cdo 4962/2016, a ze dne 23. 11. 2022, sp. zn. 30 Cdo 2259/2022, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2024, sp. zn. IV. ÚS 1431/24), a že odškodnění za nepřiměřenou délku řízení se poskytuje za nejistotu spojenou s právním postavením poškozeného, která je tím větší, čím větší je význam předmětu řízení pro poškozeného (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 242/2016).

51. Dovolací soud ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení pro účastníka dovodil, že zvýšený význam předmětu řízení pro svou osobu tvrdí a prokazuje při uplatnění nároku z odpovědnosti za neprojednání věci v přiměřené lhůtě poškozený. Výjimku z uvedeného pravidla představují taková řízení, která již povahou svého předmětu mají pro jejich účastníky zvýšený význam, jako jsou například věci trestní, opatrovnické, pracovněprávní spory, věci osobního stavu, sociálního zabezpečení a věci týkající se zdraví nebo života nebo taková řízení, která s přihlédnutím k vysokému věku účastníka nebo jeho zdravotnímu stavu je třeba vyřídit přednostně. U těch se zvýšený význam předmětu řízení pro účastníka ve smyslu § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk presumuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. 30 Cdo 2800/2009). Rubem uvedené úvahy je, že v případě nižšího významu předmětu řízení pro poškozeného tíží břemeno tvrzení a břemeno důkazní o této okolnosti žalovanou a není povinností soudu zjišťovat nad rámec tvrzení účastníků okolnosti rozhodné pro posouzení významu předmětu řízení pro poškozeného. Obecně je totiž i zde třeba vyjít z toho, že nejde-li o shora vyjmenované případy domněnky vyššího významu předmětu řízení pro poškozeného, je význam předmětu řízení pro něj standardní, což nevede k posílení ani potlačení úvahy o porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, ani k případnému zvýšení či snížení základního odškodnění za ně (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2010, sp. zn. 30 Cdo 3026/2009, proti němuž podaná ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2011, sp. zn. IV. ÚS 128/11).

52. Dovolatelka v nynější věci tvrdila, že řízení pro ni mělo velký význam, jelikož bez uznání vzdělání nemůže být v oboru zaměstnána a tedy vykonávat to, kvůli čemu studovala. To mělo velký dopad do její osobnostní sféry a vůbec na celý její současný i budoucí život. Dovolatelka se po dobu trvání řízení cítila jako v pasti, měla neustále svíravý pocit a trpěla panickými záchvaty, které nezvládala bez pomoci léků. Dovolatelka dále poukázala na judikaturu ESLP, která demonstrativně vyjmenovává řízení typově mající velký význam pro žadatele, mezi nimi i věci pracovněprávní, v nichž jde většinou o to, zda osoba bude či nebude zaměstnána u jednoho zaměstnavatele. Ve věci dovolatelky šlo o možnost být zaměstnána v celém oboru, proto je přesvědčena, že řízení je důležitější než věci pracovněprávní. Odvolací soud uzavřel, že zvýšený význam řízení neodůvodňuje obecné tvrzení žalobkyně o následku spočívajícím ve ztrátě profesních příležitostí, nižším příjmu a vzniku psychické újmy s tím, že důkazy, které žalobkyně k prokázání zvýšeného významu označila, se k tomuto tvrzení nevztahují. Pokud ovšem odvolací soud považoval skutečnosti tvrzené žalobkyní ve vztahu ke kritériu významu předmětu řízení za příliš obecná a důkazní návrhy za nepřiléhavé, aniž by jí poskytl poučení podle § 118a odst. l a 3 o. s. ř., o její procesní povinnosti tvrdit rozhodné skutečnosti ohledně zvýšeného významu řízení a označit důkazy potřebné k jejich prokázání, a dal jí možnost případně relevantní skutečnosti doplnit a označit důkazy k jejich prokázání, je i toto řešení shora uvedené otázky procesního práva odvolacím soudem nesprávné. Nebyla-li přitom dovolatelka s těmito úvahami odvolacího soudu v průběhu odvolacího řízení ani jakkoliv seznámena, v důsledku čehož ani neměla možnost na ně jakkoliv reagovat, je současně rozhodnutí odvolacího soudu v tomto směru překvapivé.

53. V této souvislosti dovolací soud považuje současně za nutné upozornit na principy předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání jednotného rozhodování ve skutkově obdobných případech, podle nichž mají účastníci právo očekávat, že soud bude ve stejných nebo obdobných případech rozhodovat stejně či obdobně, a není-li tomu tak, musí jasně a logicky vysvětlit, proč tomu tak není (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 566/05, nebo ze dne 25. 1. 2005, sp. zn. III. ÚS 252/04). V obecné rovině je totiž rozdílná rozhodovací praxe soudů o totožných věcech nežádoucí, což však neznamená, že by soud nemohl ve shodné nebo typově obdobné věci rozhodnout později jinak, pokud dojde k opačnému závěru a přesvědčivě vysvětlí, že jeho názor je ten správný. Tento postup však nezbytně vyžaduje, aby předchozí rozhodnutí nebyla ignorována, ale naopak aby se s nimi soud argumentačně vypořádal (viz nález Ústavního soudu ze dne 14. 6. 2016, sp. zn. I. ÚS 3324/2015). Dovolací soud tedy nemohl přehlédnout, že senát 58 Co odvolacího soudu rozsudkem ze dne 30. 1. 2025, č. j. 58 Co 8/2025-155 (ve znění opravného usnesení z téhož dne), rozhodl ve skutkově obdobné věci o zadostiučinění z titulu nepřiměřené délky řízení o žádosti o uznání zahraničního vzdělání a kvalifikace, přičemž při výpočtu zadostiučinění nezohlednil celkovou délku řízení, ale pouze zažalovanou část. Naproti tomu v nyní řešené věci tentýž senát o necelý měsíc později (rozsudkem ze dne 20. 2. 2025, č. j. 58 Co 63/2025-178) vyšel při výpočtu zadostiučinění z celkové délky řízení zahrnující i část řízení již dříve odškodněnou, aniž by se se svou rozdílnou rozhodovací praxí argumentačně vypořádal. Takový postup výše popsaným principům neodpovídá.

54. Jelikož je rozhodnutí odvolacího soudu co do právního posouzení výše položených právních otázek nesprávné, postupoval dovolací soud podle § 243e odst. 1 a 2 o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

55. Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolací soud však v posuzovaném řízení takové vady řízení, nad rámec shora uvedených výhrad k procesnímu postupu odvolacího soudu, neshledal.

56. V dalším řízení soud nejprve vyzve dovolatelku podle § 118a odst. 3 o. s. ř., aby označila důkazy k prokázání tvrzení o zvýšeném významu předmětu řízení, a poučí ji o následcích nesplnění výzvy. Při úvaze o celkové výši zadostiučinění, jež by měla žalobkyně obdržet za celé již skončené posuzované řízení bude soud vycházet z celkové délky řízení, přičemž bude počítat s tou fází řízení, jež nebyla v předchozím odškodňovacím řízení zohledněna. Soud bude postupovat v souladu se Stanoviskem a bude dbát, aby svým rozhodnutím nenarušil nezměnitelnost rozhodnutí v dřívějším odškodňovacím řízení. Zohlední tedy právě ty konkrétní okolnosti případu, jež se projevily v nyní odškodňované fázi průtažného řízení jako nové skutečnosti ve smyslu další délky posuzovaného řízení, a odůvodní, jaké bylo jejich působení v této fázi.

57. Soud je ve smyslu § 243g odst. 1 části první věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými. Současně se neopomene vypořádat ani s výhradami žalobkyně vůči jeho zrušovanému rozhodnutí, kterými se dovolací soud z výše uvedených důvodů zabývat nemohl.

58. O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).