3 CO 23/2022 - 513

Rubrum

Vrchní soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Jiřího Čurdy a soudkyň JUDr. Gabriely Kučerové a JUDr. Yvony Svobodové ve věci žalobců: a) [jméno] [příjmení], [datum narození] b) [jméno] [příjmení], [datum narození] c) [jméno] [příjmení], [datum narození] d) [jméno] [příjmení], [datum narození] všichni bytem [adresa] všichni zastoupení advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] se sídlem [adresa] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] se sídlem [adresa] o ochranu osobnosti, k odvolání žalobců a žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 80 000 Kč se zastavuje.

II. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 70 000 Kč a ve výrocích II. až VII. potvrzuje.

III. Ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

IV. Žalobci b), c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na náhradu nákladů odvolacího řízení 1 200 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Soud prvního stupně shora označeným rozsudkem uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci a) 150 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.), zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 850 000 Kč (výrok II.), žalobci b) 500 000 Kč (výrok III.), žalobci c) 200 000 Kč (výrok IV.) a žalobci d) 200 000 Kč (výrok V.), o nákladech řízení rozhodl tak, že žalobci b), c) a d) jsou povinni společně a nerozdílně zaplatit žalovanému na jejich náhradu 5 400 Kč (výrok VI.) a žalovaný je povinen zaplatit žalobci a) na jejich náhradu 53 820,80 Kč k rukám jeho právního zástupce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok VII.).

2. Vyšel z tvrzení žalobců o tom, že žalobce a) byl trestně stíhán od [datum], rozsudkem Okresního soudu v Šumperku ze dne [XY 2003], č. j. [číslo jednací], byl uznán vinným trestným činem podvodu, za což mu byl uložen trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců s podmíněným odkladem 18 měsíců. Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, pak tento rozsudek potvrdil svým usnesením ze dne [XY 2004], č. j. [číslo jednací]. Proti tomuto usnesení podal ministr spravedlnosti dne [datum] stížnost pro porušení zákona, které Nejvyšší soud vyhověl rozsudkem ze dne [XY 2005], sp. zn. [spisová značka] a vrátil věc k novému projednání Okresnímu soudu v Šumperku Okresní soud v Šumperku poté uznal žalobce a) opět vinným a odsoudil jej k trestu odnětí svobody na 4 měsíce s podmíněným odkladem 15 měsíců, to vše rozsudkem ze dne [XY 2006], č. j. [číslo jednací] Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci, následně rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], žalobce a) zprostil obžaloby. Trestní stíhání žalobce a), zejména pak doba, kdy byl pravomocně odsouzen, představovalo pro žalobce a) a členy jeho rodiny (ostatní žalobce) mimořádně intenzivní a dlouhodobě traumatizující zážitek. Došlo ke snížení jejich postavení ve společnosti, žalobce a) musel ukončit podnikání, následně mu z důvodu pozbytí bezúhonnosti byla zrušena všechna živnostenská oprávnění a stal se z něho nezaměstnaný člověk s pověstí podvodníka, tato pověst mu zůstala i po zproštění viny. V důsledku nemožnosti žalobce a) podnikat se celá rodina dostala do platební neschopnosti, žalobci nemohli plnit své závazky z pojistných a úvěrových smluv a museli prodat byt. Na členy rodiny žalobce a) dopadal stres a psychické nepohodlí ze stíhání jejich otce a manžela, utrpěla tím i jejich dobrá pověst a byly narušeny dobré vztahy v rodině i jejich sociální okolí. S žalobci c) a d) bylo nakládáno jako s dětmi odsouzeného podvodníka. Žalobci se proto domáhají ochrany svých osobnostních práv ve formě přiměřeného zadostiučinění v penězích podle tehdy platných § 11 a 13 zák. č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).

3. Žalovaný ve vyjádření k žalobě učinil nesporným popsaný průběh trestního stíhání žalobce a), má ale za to, že trestní stíhání bylo zahájeno a dále vedeno zcela v mezích zákona, nelze tedy hovořit o„ neoprávněném“ zásahu do osobnostních práv. Žalovaný dále vznesl námitku promlčení žalovaného nároku, s tím, že pokud žalobci uvádějí, že zásah spatřují v době, kdy byl žalobce a) pravomocně odsouzen, tedy od [XY 2004] do léta 2005, pak ale žalobu podali až v [anonymizováno] 2008, tedy až po uplynutí zákonné promlčecí lhůty. Odmítl, že by mu mělo být dáváno k tíži, že okolí žalobce a) vnímalo jako soudně trestaného podvodníka.

4. Soud prvního stupně připomněl, že původně se žalobci domáhali přiznání zadostiučinění ve formě omluvy a v penězích ve výši 5 000 000 Kč pro žalobce a), 2 000 000 Kč pro žalobkyni b), 1 000 000 Kč pro žalobce c) a 1 000 000 Kč pro žalobkyni d). O těchto nárocích rozhodl soud prvního stupně rozsudkem ze dne [XY 2019], č. j. [číslo jednací], jímž vyhověl nároku na poskytnutí zadostiučinění ve formě omluvy a dále přiznal žalobci a) částku 1 000 000 Kč, žalobkyni b) 500 000 Kč, žalobci c) 200 000 Kč a žalobkyni d) 200 000 Kč, ve zbytku peněžitých nároků žalobu zamítl. Tento rozsudek byl následně potvrzen rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne [XY 2020], č. j. [číslo jednací]. Následně oba rozsudky Nejvyšší soud svým rozsudkem ze dne [XY 2021], č. j. [číslo jednací], zrušil v rozsahu, v jakém bylo žalobcům vyhověno v jejich nárocích na přiznání nemajetkové újmy v penězích, a v tomto rozsahu byla věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Nejvyšší soud ve svém rozsudku došel k závěru, že soudy při stanovení výše přiznaného zadostiučinění nepopsaly rozdíly mezi posuzovanou věcí a porovnávanými případy, a tedy učinily svá rozhodnutí nepřezkoumatelnými.

5. Soud prvního stupně v dalším řízení skutkový stav zjištěný z nesporných tvrzení účastníků a z provedeného dokazování posoudil podle § 11, § 13 a § § 101 obč. zák., uvedl, že v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2018, sp. zn. 30 Cdo 2828/2016) je třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zák. č. 82/1998 Sb. považovat usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]. Dané rozhodnutí způsobilo újmu v nemajetkové sféře žalobců a je tedy třeba dovodit, že ustanovení zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zák. č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy v období před účinností tohoto zákona neuplatní. Jedná se tedy o věc ochrany osobnosti ve smyslu tehdy platného občanského zákoníku (č. 40/1964 Sb.). Dovodil, že žalovaný je ve věci pasivně legitimován, zatímco žalobce a) je ve věci legitimován aktivně. Pokud jde o žalobce b) až d), tito tvoří rodinu žalobce a) (manželka, syn a dcera), která s ním po dobu předmětného trestního stíhání sdílela společnou domácnost. Předmětné trestní stíhání však nesměřovalo proti nim, a proto veškeré tvrzené a prokazované zásahy do jejich osobnostních práv vznikly pouze odvozeně, v důsledku jejich blízkého vtahu k žalobci a). Soud k tomu uvedl, že v takovém případě se již judikatura ustálila v právním názoru, že rozšíření nároku na náhradu nemajetkové újmy i na osoby blízké obviněnému by tento nárok nepřípustně rozšířilo a aktivní legitimace dopadá pouze na osoby, proti nimž bylo vedeno trestní řízení (srov. rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 9. 2. 2016, č. j. 18 C 197/2015-58, potvrzený rozsudkem Městského soudu ze dne 16. 6. 2016, č. j. 22 Co 169/2016-82, nález Ústavního soudu IV. ÚS 2287/18 ze dne 8. 10. 2019, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012). Soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno. Se závěrem, že žalobci b) až d) nejsou ve věci aktivně legitimování, proto žalobu v rozsahu jimi uplatněných nároků zamítl. Pokud jde o nárok uplatněný žalobcem a), tento shledal částečně důvodným. S poukazem na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2256/2011 vzal za prokázané, že trestní stíhání žalobce a) bylo nezákonné a objektivně tím došlo k neoprávněnému zásahu do jeho osobnostní sféry. Podle soudu je nepochybné, že sdělení obvinění a podání obžaloby jsou intenzivním zásahem do osobnostní sféry každé osoby. Vázán právním názorem Nejvyššího soudu pak soud prvního stupně provedl komparaci předmětné věci s aktuální judikaturou, která se zabývá podobnou problematikou, tj. výší přiznaného zadostiučinění za zásah do osobnostních práv způsobený nezákonným trestním stíháním. Vyšel tak z nepravomocného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [XY 2021], sp. zn. [XY 2021], kterým byla přiznána částka 1 730 000 Kč s příslušenstvím v situaci, kdy trestní stíhání trvalo 5 let a 8 měsíců a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 až 10 let, a to pro trestný čin zneužití informace a postavení v obchodním styku, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 5. 2016, č. j. 69 Co 99/2016-419, kterým byla přiznána částka 1 440 000 Kč v situaci, kdy stíhání trvalo 12 let (z toho rok strávil obžalovaný ve vazbě) a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody na 5 – 12 let pro trestný čin podvodu, přičemž stíhání bylo medializováno v místním tisku, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 4. 2. 2013, č. j. 10 C 45/2012-50, kterým byla přiznána částka 4 880 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 18 let, a to pro sexuálně motivovaný trestný čin, za který hrozil trest 2 - 8 let, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 9. 6. 2021, č. j. 14 C 150/2019-100, kterým byla přiznána částka 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 5 let, a to pro trestný čin loupež a porušování domovní svobody, z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 11. 2017, sp. zn. 30 Cdo 2236/2017, kterým bylo přiznáno 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 7 let a 8 měsíců, a to pro trestný čin znásilnění, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. 11. 2015, č. j. 31 C 617/2014-176, kterým bylo přiznáno 50 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 2 roky a 7 měsíců a obžalovanému hrozilo odnětí svobody 2 až 8 let, a to pro trestný čin podvodu, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [XY 2018], č. j. [číslo jednací], kterým bylo přiznáno 10 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 2 a půl měsíce, a to pro trestný čin podvodu, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [XY 2017], č. j. [číslo jednací], kterým bylo přiznáno 70 966,50 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 1 rok a obžalovanému hrozilo odnětí svobody v délce 2 až 8 let, a to pro trestný čin podvodu, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [XY 2015], č. j. [číslo jednací], kterým bylo přiznáno 270 000 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 9 měsíců, obžalovanému hrozil trest odnětí svobody až 10 let a stíhání bylo medializováno, a to trestný čin pohlavního zneužit, z rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [XY 2019], č. j. [číslo jednací], kterým bylo přiznáno 1 104 000 Kč, když stíhání trvalo 5 let (vazba 2 roky) a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody ve výši 10 – 15 let, a to pro trestný čin nedovolené výroby a držení omamných látek a jedů, z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [XY 2018], č. j. [číslo jednací], kterým bylo přiznáno 555 500 Kč za situace, kdy stíhání trvalo 5 let a 8 měsíců a obžalovanému hrozil trest odnětí svobody ve výši 6 měsíců až 3 roky za trestný čin křivé výpovědi, přičemž se jednalo o advokátku, která v souvislosti s nezákonným trestním stíháním přišla o klienty.

6. Soud prvního stupně připomněl, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku sp. zn. 30 Cdo 2813/2011 ze dne 27. 6. 2012 definoval tři kritéria, která je třeba sledovat při hodnocení a určení nemajetkové újmy v penězích za nezákonné trestní stíhání, jimiž jsou 1) povaha trestného činu, pro který je osoba stíhána, 2) délka trestního řízení a 3) následky trestního řízení ve sférách poškozené osoby. Pokud jde o první kritérium, uvedl soud, že žalobce a) byl stíhán pro trestný čin podvodu dle § 250 odst. 1, 2 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, v tehdy platném znění, se sazbou 6 měsíců až tři léta, přičemž byl pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6 měsíců s odkladem na 1,5 roku. Podle soudu tato právní kvalifikace nebyla pro žalobce a) v kontextu současné judikatury příliš vážná, a to jak hrozící trestní sazbou, tak z hlediska společenského odsouzení pachatele takového trestného činu, když (jak soud současně uvedl) jistou společenskou difamaci představuje každé trestní stíhání, nicméně i tak společnost rozlišuje, zda se jedná o„ pouhý“ podvod, či o vraždu, znásilnění či pohlavní zneužití. Ve vztahu k druhému kritériu soud uvedl, že z trestních spisů vyplývá, že žalobce a) byl stíhán více než 3 roky a 9 měsíců, konkrétně od [datum] do [datum], z čehož byl od [datum] odsouzen, rozsudek byl potvrzen odvolacím soudem [datum] a zrušen Nejvyšším soudem dne [datum]. Dne [datum] byl žalobce a) znovu odsouzen, tento rozsudek byl posléze zrušen a trestní stíhání žalobce a) ukončeno dne [datum]. Došlo tedy k opakovanému odsouzení, kdy si žalobce a) větší část podmínky vykonal. Podle soudu prvního stupně délka trestního stíhání nebyla nijak nepřiměřené dlouhá, a to zejména při srovnání s relevantní judikaturou (kdy není výjimkou, že trestní stíhání může trvat i více než deset let). Soud prvního stupně však dovodil (ve vztahu k třetímu kritériu), že předmětné trestní stíhání mělo zásadní negativní vliv na profesní, společenské, rodinné i zdravotní poměry žalobce a). Uvedl, že je nepochybné, že nejistota způsobená probíhajícím trestním stíháním, spojená se zkušeností vydání odsuzujícího rozsudku, musela působit na žalobce a) jako reálná hrozba pro jeho životní jistoty a negativně tak ovlivňovat jeho soukromý život po celou dobu trestního stíhání. Dále došlo k problémům v rodině a vztahu žalobce a) s nezletilými dětmi, došlo k jeho společenskému odsouzení žalobce a) v jeho rodném městě a ke zničení jeho sociálních a obchodních vazeb, jeho podnikatelská kariéra byla zničena a s ohledem na odnětí živnostenského oprávnění nemohl nadále podnikat a narazil na značné obtíže při shánění zaměstnání. Dále byl nucen postoupit psychiatrickou léčbu z důvodu depresivních stavů a pokusu o sebevraždu. Probíhající trestní stíhání se citelně dotýkalo členů společné domácnosti, žalobce a) se odcizil se svým otcem, který jej považoval za„ kriminálníka“, odcizil se též se svými dětmi. Všechny tyto negativní důsledky pak žalobce a) pociťuje dodnes. Soud prvního stupně poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, podle něhož i„ při důsledném respektování presumpce neviny představuje každé trestní řízení významný zásah do soukromého a osobního života trestně stíhaného a negativně se dotýká jeho cti a dobré pověsti.“, uvedl, že doba trestního stíhání byla několikanásobně delší než uložený trest, dvojnásobně delší než lhůta uložené podmínky a dokonce delší než nejvyšší sazba odnětí svobody, jaká mohla žalobci a) být v trestním stíhání uložena. Paradoxně tedy výkon trestu tak, jak byl soudem uložen, a následné zahlazení odsouzení by trvaly kratší dobu, než jak dlouho trvalo předmětné trestní stíhání. Na druhou stranu vzal soud v potaz, že na rozdíl od jiných případů, které pro účely této věci srovnával, nebylo trestní stíhání žalobce a) nikterak medializováno a žalobce a) nestrávil žádný čas ve vazbě a nebyl odsouzen nepodmíněnému trestu odnětí svobody.

7. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění pak soud vycházel z pravidla stanoveného judikaturou Ústavního soudu, dle které„ výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti“ (srov. nález Ústavního soudu IV. ÚS 3183/15). Uvedl, že ve srovnávaných obdobných případech bylo zadostiučinění stanoveno v závislosti na intenzitě zásahu a délce nezákonného trestního stíhání (zejména případy č. j. [číslo jednací], č. j. [číslo jednací] před Obvodním soudem pro Prahu 2 a č. j. 54 Co 107/2017-214 před Městským soudem v Praze). Dále uvedl, že v případech nezákonného trestního stíhání bývá obecně přiznáván nárok na přiměřené zadostiučinění v rozpětí od 50 000 Kč po několik milionů Kč. Soud považoval obě krajní hodnoty za nepřiměřené vzhledem ke konkrétním okolnostem věci (zejména vzhledem k prokázané vysoké intenzitě zásahu do osobnostních práv) a vzal v úvahu přiznané zadostiučinění ve věci sp. zn. [spisová značka] před Obvodním soudem pro Prahu 2, s tím, že si je vědom že v případech č. j. [číslo jednací] před Obvodním soudem pro Prahu 2 a č. j. [číslo jednací] před Městským soudem v Praze byla přiznána částka nižší a v případech sp. zn. [spisová značka] před Obvodním soudem pro Prahu 2, č. j. [číslo jednací] před Městským soudem v Praze a č. j. [číslo jednací] před Obvodním soudem pro Prahu 2 částka vyšší. V případě vyšších částek však poukázal na to, že tato rozhodnutí jsou vzájemně provázána a nejsou tak objektivním vzorkem dosavadní rozhodovací praxe. Proto k rozhodnutím, v nichž byly přiznány milióny korun, nepřihlédl, neboť v porovnání s judikaturou v době podání žaloby se jedná o rozhodnutí zcela mimořádná a pro absenci některých atributů s žalovaným případem neporovnatelná. Rovněž soud nevycházel z judikatury, kde byla přiznána částka 50 000 Kč (byť doba stíhání byla delší než v této věci), a to s ohledem na prokázanou intenzitu zásahu v této věci, jakož i na to, že tato částka se jevila soudu s ohledem na prokázané skutečnosti, které vzal při posouzeních jednotlivých kritérií v potaz, za nedostatečnou. Uzavřel, že vzhledem k prokázaným skutečnostem a s ohledem na judikaturu, rozsah a intenzitu zásahu do osobnostních práv žalobce a) je přiměřeným zadostiučiněním částka 150 000 Kč, která nejblíže odpovídá přiznané částce ve věci č. j. [číslo jednací] před Obvodním soudem pro Prahu 2, liší se pouze s ohledem na dobu, po kterou zásah do osobnostních práv žalobce a) trval. Nadto podle soudu výše přiznaného odškodnění odpovídá i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. [spisová značka], kde byla předmětným trestným činem křivá výpověď, za kterou hrozila stejná trestní sazba jako v této věci (v tomto případě hrál také svou roli zásah do osobnostních práv žalobkyně, která, podobně jako žalobce a/, tvrdila, že kvůli trestnímu stíhání přišla o klienty). Zdůraznil, že v souladu se zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) je věcně příslušný přiznat žalobci a) přiměřené zadostiučinění za zásah do osobnostních práv dle § 11 a 13 obč. zák. platného ke dni podání žaloby pouze za dobu, kdy byl žalobce a) stíhán, tedy do [XY 2006]. Nadto pokud žaloba byla podána [datum], tedy více než 6 měsíců po pravomocném ukončení trestního stíhání, byl by nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za období od [XY 2006] do [XY 2007], který by se řídil režimem zák. č. 82/1998 Sb. ve znění zák. č. 160/2006 Sb. již promlčen, v tomto rozsahu je tak námitka promlčení vznesená žalovaným důvodná, nikoliv však co do nároku z titulu ochrany osobnosti, kde promlčecí doby činí 3 roky podle § 101 obč. zák., a žaloba byla podána včas.

8. Soud prvního stupně proto žalobci a) vyhověl v rozsahu požadavku na zaplacení přiměřeného zadostiučinění ve výši 150 000 Kč, ve zbytku uplatněného nároku žalobu zamítl, stejně tak zamítl žalobu žalobců b), c) a d), zde z důvodu nedostatku jejich aktivní legitimace. Výroky o nákladech řízení odůvodnil soud odkazem na § 142 odst. 1 o. s. ř. (zák. č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád) a jejich náhradu přiznal ve vztahu k žalobcům b), c) a d) úspěšnému žalovanému, jinak úspěšnému žalobci a).

9. Rozsudek v jeho zamítavých výrocích napadli odvoláním všichni žalobci. V úvodu poukázali na judikaturu Ústavního soudu (nález ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3183/15, nález ze dne 29. 4. 2014, sp. zn. I. ÚS 2551/13, a nález ze dne 14. 11. 2017, sp. zn. II. ÚS 1930/17) s tím, že pokud jde o částku přiznanou žalobci a), způsobu, jakým soud přistoupil ke komparaci, schází podle nich nejen judikaturou požadovaná velkorysost, ale soud se rovněž dopustil chybného právního posouzení věci z pohledu shody či rozdílnosti jednotlivých případů. Nelze tak např. souhlasit s názorem, že není srovnatelná věc vedená Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 70/2021, v níž byla, prozatím nepravomocně, na náhradě přiznána částka 1 730 000 Kč s příslušenstvím, když tuto věc mají žalobci za zcela porovnatelnou, neboť dopad trestního stíhání žalobce a) do jeho života se neprojevil pouze během trestního stíhání samotného, ale i po něm. Podle žalobců pak nehraje roli, jak vysokým trestem byl žalobce a) ohrožen, ani to, že trestní stíhání žalobce a) nebylo medializováno, žalobce a) nestrávil žádný čas ve vazbě a nebyl odsouzen k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. Tyto závěry mají žalobci za povrchní a neodrážející ty důsledky trestního stíhání v žalobcově osobnostní sféře, které byly prokázány a z nichž vyvěrá mimořádně vysoká intenzita odškodňovaného dopadu. Mají za to, že pokud bylo žalobci a) přiznáno 150 000 Kč, jde o částku naprosto nepřiměřenou nejen ve světle citované judikatury Ústavního soudu, ale nereflektující ani stav v řízení traktované judikatury srovnávací. Pokud jde o nároky žalobců b), c) a d), pak namítli, že pokud soud vyšel při posouzení nároků ostatních žalobců z judikatury Nejvyššího soudu, podle níž nemá svědčit právo na náhradu za nezákonné trestní stíhání jiným osobám než obviněnému, přestože tyto jako osoby obviněnému blízké byly nezákonným trestním stíháním rovněž dotčeny, pak tento názor, jakkoli nebyl podle žalobců v takto striktní a bezvýjimečné podobě nikdy vysloven, byl v mezidobí samotným Nejvyšším soudem korigován a zmírněn, a to rozsudkem ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012. Uvádí-li soud prvního stupně, že„ náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno“, pak se podle žalobců nelze nepozastavit nad otázkou, zda má být za soudem předpokládanou„ velkorysost“ náhrady pokládáno to, že žalobci a) bylo přiznáno 150 000 Kč. Dalším aspektem soudem uvažované judikatury je podle žalobců otázka, jak zajistit, aby náhrada poskytnutá jiné osobě než tomu, kdo byl nezákonným postupem orgánů činných v trestním řízení poškozen, byla skutečně této osobě vyplacena anebo z ní tato osoba měla prospěch, jestliže vinou abnormálně dlouhého náhradového řízení např. žalobkyně d), jež byla v době, kdy stíhání nejvíce zasahovalo do jejího života, žákyní prvního stupně základní školy, v době poskytnutí náhrady dosáhla zletilosti. Mají za to, že představa soudem prvního stupně nastíněné zástupné kompenzace nemá oporu v právu ani v životní realitě. Nadto pokud soud argumentuje rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, pak v tomto judikátu je náhrada nemajetkové újmy jiným osobám než obviněnému expressis verbis zmíněna. Podle žalobců nejen žalobce a), ale i ostatní žalobci mají právo na náhradu (přiměřenou satisfakci) za nemajetkovou, v zásahu do osobnostního práva spočívající újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním žalobce a). Navrhli proto, aby odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích změnil a žalobě zcela vyhověl.

10. Žalovaný se odvolal proti vyhovujícímu výroku I. nejprve v celém jeho rozsahu, následně s odůvodněním, že má za to, že žalobci a) náleží odškodnění odpovídající částce 80 000 Kč, vzal odvolání v rozsahu této částky zpět a setrval na odvolání v rozsahu přiznané částky 70 000 Kč. Namítl, že soud prvního stupně přiznal žalobci za období trestního stíhání trvající od [XY 2003] do [XY 2006], tj. za 2 roky a 9 měsíců, částku 150 000 Kč, což představuje odškodnění cca ve výši 4 546 Kč/měsíc trestního stíhání, přičemž vycházel zejména ze srovnávací judikatury vydané v soudním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod. sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka]. Žalovaný považuje tuto měsíční„ základní“ částku za nepřiměřenou, tudíž nepovažuje za přiléhavou ani soudem aplikovanou judikaturu, a proto sám provedl rozsáhlou rešerši stávající judikatury dopadající na obdobné případy (primárním kritériem výběru byla shodnost trestného činu – podvod a též výše trestní sazby) a dospěl k závěru, že s ohledem na skutková zjištění představuje přiměřenou satisfakci částka ve výši 80 000 Kč. K této částce žalovaný dospěl tak, že za období trestního stíhání, kdy nebyl žalobce a) pravomocně odsouzen (tj. za 18 měsíců) přiznal částku 2 000 Kč/měsíc trestního stíhání a za období trestního stíhání, kdy byl žalobce a) pravomocně odsouzen (tj. za 15 měsíců) přiznal částku 3 000 Kč/měsíc trestního stíhání. Přiměřenost takto vyčíslené nemajetkové újmy lze podle žalovaného opřít např. o rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (za trestní stíhání pro podvod v délce 1 rok a 9,5 měsíce, sazba 2-8 let, prokázány zdravotní – psychické potíže + zásah do profesní sféry – odškodnění ve výši 70 000 Kč, tj. cca 3 256 Kč/měsíc trestního stíhání), rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací] (za trestní stíhání pro podvod v délce 2 roky a 2 měsíce, sazba 1-5 let, prokázány zdravotní – psychické potíže + složitá rodinná situace + zásah do profesní sféry – odškodnění ve výši 50 000 Kč, tj. cca 1 923 Kč/měsíc trestního stíhání). Podle žalovaného částka převyšující 80 000 Kč nemá oporu v provedeném dokazování. Současně se žalovaný domnívá, že soud se nevypořádal se všemi nedostatky vytýkanými v této věci dovolacím soudem. Za účelem prokázání nepřiměřenosti přiznané nemajetkové újmy ze strany soudu žalovaný odkázal na judikaturu, kterou předložil při ústním jednání dne [datum], dále rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací]. Navrhl, aby odvolací soud výrok I. rozsudku soudu prvního stupně v napadeném rozsahu změnil a žalobu v rozsahu nároku na zaplacení 70 000 Kč zamítl.

11. Žalobce a) ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázal na odvolání žalobců a v něm vysvětlený judikatorní rozkol mezi rozhodovací praxí Nejvyššího a Ústavního soudu, kdy zatímco Ústavní soud reflektuje potřebu individuálního přístupu a vyžaduje potřebnou velkorysost při stanovení výše náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, Nejvyšší soud se přidržuje nyní již překonané praxe. Přiznanou částku má žalobce a) nadále za nedostatečnou, neboť do jeho života zasáhlo nezákonné trestní stíhání zcela devastujícím způsobem. Nemá smysl argumentovat, jak činí žalovaný, že by jeho podnikání utrpělo i v případě, že by trestního stíhání nebylo. To jsou podle žalobce a) hypotézy bez odrazu ve skutkových zjištěních. Že žalobce a) rozhodně není neschopnou nebo nedostatečně pracovitou osobou, svědčí mj. skutečnost, že poté, co mu bylo znemožněno podnikat, dosáhl vysokoškolského vzdělání postgraduálního stupně.

12. Žalovaný ve vyjádření k odvolání žalobců uvedl, že rozsudek v zamítavých výrocích považuje za správný. Má za to, že ve vztahu k žalobci a) obsahuje odvolání zcela obecnou argumentaci odvolávající se zejména na judikáty Ústavního soudu, aniž by žalobce a) blíže specifikoval a prokazoval, proč přiznané odškodnění ve výši 150 000 Kč je nepřiměřeně nízké, a to s ohledem na újmu mu vzniklou v souvislosti s trestním stíháním. V této souvislosti upozornil na skutečnost, že ačkoliv předmětný nárok je posuzován podle příslušných ustanovení občanského zákoníku, nikoliv podle zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, přesto břemeno tvrzení a břemeno důkazní leží na žalobci a). Ten ale neprokázal takový zásah do své osobnostní sféry, který by odůvodňoval výši požadovaného odškodnění. Žalovaný se tak v základní rovině ztotožňuje se skutkovým a právním hodnocením této části nároku žalobce a), ke kterému dospěl soud prvního stupně, pouze s odkazem na konkrétní judikáty považuje odškodnění přesahující částku 80 000 Kč za nepřiměřené. I ve vztahu k žalobcům b) až d) považuje žalovaný rozsudek za zcela správný a odpovídající ustálené judikatuře upravující aktivní legitimaci. Poukázal na to, že svou argumentaci žalobci b) až d) opírají o judikaturu k § 7 zák. č. 82/1998 Sb., ačkoliv své nároky odvíjejí od § 11 a násl. obč. zák. I kdyby žalovaný přistoupil na analogickou aplikaci § 7 zák. č. 82/1998 Sb., ani v takovém případě není podle jeho názoru dána aktivní legitimace žalobců b) až d), neboť podle citovaného ustanovení právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, přičemž postavení účastníka řízení mají i ty osoby, které jsou oprávněny namísto obviněného zvolit mu obhájce pro trestní řízení, pokud zaplatily náklady nutné obhajoby. Aby žalobci b) až d) mohli mít postavení účastníka řízení, museli by zvolit žalobci a) obhájce a zaplatili náklady nutné obhajoby. Tento závěr vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012, jehož závěry lze aplikovat na posouzení aktivní legitimace žalobců b) až d), neboť žádný z nich netvrdil a neprokazoval, že žalobci a) zvolil obhájce, jehož náklady na nutnou obhajobu zaplatil. Z tohoto důvodu žalovaný považuje za zcela přiléhavé, že i soud prvního stupně odkázal na citovaný rozsudek. Pro úplnost žalovaný odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, č. j. 25 Cdo 109/2008. V závěru odmítl odkaz žalobců na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012, s tím, že výklad učiněný žalobci v odvolání je v přímém rozporu s právní větou tohoto rozhodnutí. Má za to, že soud prvního stupně rozhodl správně, když u žalobců b) až d) zamítl žalobu pro nedostatek aktivní legitimace. Navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. v rozsahu částky 70 000 Kč změnil tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, ve výrocích II. až V. rozsudek potvrdil.

13. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací přezkoumal podle § 212 a násl. o. s. ř. rozsudek soudu prvního stupně a dospěl k závěru, že odvolání žalobců ani odvolání žalovaného nejsou důvodná.

14. Předně se odvolací soud vypořádal s částečným zpětvzetím odvolání žalovaného proti výroku I. a postupem podle § 207 odst. 2 o. s. ř. řízení o odvolání žalovaného proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 80 000 Kč zastavil.

15. Pokud jde o přezkum správnosti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž ve výroku I. přiznal žalobci a) zadostiučinění ve výši 150 000 Kč (resp. v rozsahu částky 70 000 Kč napadené odvoláním žalovaného) a ve výrocích II. až V. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 850 000 Kč, žalobkyni b) 500 000 Kč, žalobci c) 200 000 Kč a žalobkyni d) 200 000 Kč, lze připomenout, že jde o nároky uplatněné z titulu ochrany osobnosti ve smyslu § 11 a § 13 obč. zák., když zásah v projednávané věci spočívá ve vedení nezákonného trestního stíhání žalobce a).

16. Jak připomněl Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 26. 5. 2021, č. j. 30 Cdo 499/2021-418, vydaném v této věci, stát odpovídá podle zák. č. 82/1998 Sb. za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, pokud tato újma vznikla v době od [XY 2006], byť nezákonné rozhodnutí, které újmu způsobilo, bylo vydáno před uvedeným datem. Odškodnění nemajetkové újmy vzniklé v období před 27. 4. 2006 a založené jinou skutečností, než je nezákonné omezení osobní svobody, pak lze proti státu přiznat toliko cestou ochrany osobnosti podle § 11 a násl. obč. zák. Nejvyšší soud přitom akcentoval, že daným postupem je suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb., byla posuzována podle § 31a odst. 2 tohoto zákona. Tedy i v případě, kdy je v řízení na základě § 11 a násl. obč. zák. posuzován nárok na náhradu nemajetkové újmy (vzniklé v období před [XY 2006]) způsobené trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, není možné vzít ze zřetele způsob, jakým je určována výše přiměřeného zadostiučinění podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb., neboť právě absence takové úpravy odškodnění nemajetkové újmy je postupem podle § 11 a násl. obč. zák. nahrazována. Soud prvního stupně tak byl při svém rozhodování vázán právním názorem dovolacího soudu, podle něhož měl z hlediska naplnění podmínky existence příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a tvrzenou škodou (újmou) vyložit, zda a jak případně se promítají závěry dlouhodobě ustálené judikatury k výkladu § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb., omezujícího aktivní věcnou legitimaci k náhradě škody (újmy) z titulu nezákonného rozhodnutí pouze na účastníky řízení, popř. osoby na řízení zúčastněné do poměrů nastolených v řízení o nárocích na ochranu osobnosti, v němž se má přiměřeně aplikovat zákon č. 82/1998 Sb. Shodně se soudem prvního stupně má i odvolací soud za to, že okruh osob aktivně legitimovaných k uplatnění nároku na náhradu újmy vzniklé nezákonným trestním stíháním nelze (právě s ohledem na to, že postup podle § 11 a násl. obč. zák. nahrazuje absenci zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy podle § 31a odst. 2 zák. č. 82/1998 Sb.) rozšiřovat nad rámec osob takto vymezených v § 7 zák. č. 82/1998 Sb., přičemž soud prvního stupně přiléhavě odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 30 Cdo 2396/2012. Z žalobci odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1019/2012 pak rozhodně nevyplývá odklon od soudní praxí zastávaného výkladu § 7 zák. č. 82/1998 Sb., podle něhož vedle účastníků řízení o věci samé bude třeba za účastníky řízení ve smyslu citovaného ustanovení považovat i další osoby, o jejichž právech a povinnostech se v určité dílčí fázi řízení rozhoduje, anebo osoby, které jsou oprávněny v určité fázi řízení činit návrhy či podávat opravné prostředky. Byť se tedy odvolací soud neztotožňuje s názorem soudu prvního stupně o tom, že„ náhrada nemajetkové újmy za nezákonné trestní stíhání již z principu počítá se zásahem do osobnostních práv osobám blízkým, což se promítne na výši přiměřeného zadostiučinění, které bývá přiznáno osobám, proti nimž bylo trestní stíhání vedeno“, má jeho závěr o tom, že žalobci b) až d) nejsou ve věci aktivně legitimováni za správný. Aktivně legitimovaným je v daném případě žalobce a), proti němuž bylo nezákonné trestní stíhání vedeno. Ve vztahu k němu soud prvního stupně správně dovodil, že nezákonné trestní stíhání znamenalo citelný zásah do jeho osobnostních práv a že je namístě přiznat mu zadostiučinění v penězích (ostatně o tom ani nebyl mezi účastníky spor, sporná byla pouze výše přiměřeného zadostiučinění k odčinění vzniklé újmy). Odvolací námitky žalobce a) i žalovaného však v tomto ohledu nejsou důvodné. Soud prvního stupně se (jak z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá) pečlivě zabýval posouzením kritérií rozhodných při určení výše zadostiučinění ve světle judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011), správně hodnotil zásadní kritérium dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a), zjišťoval, jaké dopady do osobnostních práv byly v porovnávaných věcech soudy zjištěny a pokud za dané situace uzavřel, že jde o srovnatelné případy a měl za odpovídající satisfakci v projednávané věci částku 150 000 Kč, nelze jeho závěru nic vytknout. Jeho závěry jsou přesvědčivé, soud zřetelně vyjádřil, proč jde podle jeho názoru o případy srovnatelné, v čem případně spočívá jejich odlišnost, jaké jsou naopak jejich společné znaky a jakým způsobem se tyto společné a rozdílné znaky promítají do výše stanoveného zadostiučinění, případně z jakého důvodu tyto případy vůbec nelze pro porovnání použít). Jeho srovnání se skutkovým stavem, jaký zjistil v projednávané věci, považuje odvolací soud za úplné a relevantní. Z pohledu relevantnosti námitek žalobce a) přitom nelze odhlédnout do skutečnosti, že jím předestírané rozhodnutí ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 12 C 70/2021, v níž bylo přiznáno nepoměrně vyšší zadostiučinění, je rozhodnutím nepravomocným. Ve shodě se soudem prvního stupně tak má i odvolací soud za to, že rozsahu a intenzitě zásahu a vzniklé újmě do osobnostních práv žalobce a) je přiměřené zadostiučinění ve výši 150 000 Kč.

17. S ohledem na shora uvedené proto odvolací soud napadený rozsudek ve výroku I. v rozsahu uložení povinnosti žalovanému zaplatit žalobci a) 70 000 Kč a v zamítavých výrocích II. až V. podle § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, včetně správných souvisejících výroků o nákladech řízení VI. a VII.

18. O nákladech odvolacího řízení ve vztahu mezi žalobcem a) a žalovaným rozhodl odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 2 o. s. ř. s přihlédnutím k tomu, že ani jeden z těchto účastníků nebyl se svým odvoláním úspěšný. Ve vztahu mezi žalobci b) až d) a žalovaným odvolací soud podle § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. přiznal úspěšnému žalovanému právo na náhradu nákladů řízení ve výši 1 200 Kč, odpovídající 4 paušálním náhradám podle § 2 odst. 3 vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu.

Poučení