14 C 150/2019-100

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 se sídlem Francouzská 808/19, Praha 2, rozhodl samosoudkyní JUDr. Otílií Hrehovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení nemajetkové újmy 100 000 Kč takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku 50 000 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku, když v převyšující části co do 50 000 Kč, se žaloba zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech řízení částku 24 570 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám [titul] [příjmení] [příjmení], advokáta.

Odůvodnění

1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení náhrady škody a též nemajetkové újmy z titulu nezákonného trestního stíhání v režimu zákona č. 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem. Uvedl k tomu, že usnesením Policie ČR, KRP Libereckého kraje, územní odbor Liberec, II. oddělení obecné kriminality, čj. KRPL -98931-11/TČ-2012-180572, ze dne 29. 10. 2013 bylo zahájeno vůči němu trestní stíhání, pro přečin podle § 178 odst. 1 a 205 odst. 1,3 tr. zákoníku. Dne 14. 1. 2014 byl Policií ČR upozorněn na změnu právní kvalifikace s tím, že jednání popsané v napadeném usnesení bude právně kvalifikováno jako přečin podle § 178 odst. 1 a jako zvlášť závažný zločin dle § 173 odst. 1. tr. zákoníku. Ve věci trestního stíhání udělil plnou moc advokátovi [titul] [jméno] [příjmení], který ho až do pravomocného rozhodnutí ve věci, obhajoval. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci, čj. 4 T 121/2014 ze dne 14. 2. 2018 bylo rozhodnuto, že žalobce spáchal zločin loupeže podle § 173 odst. 1. tr. zákoníku a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let s tím, že se výkon trestu podmíněně odkládá a stanoví se zkušební doba tří let. Proti rozsudku žalobce podal odvolání a rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka Liberec, čj. 55 To 270/2018 ze dne 1. 11. 2018 bylo rozhodnuto tak, že se napadený rozsudek ohledně žalobce v odsuzující části zrušuje a nově bylo rozhodnuto tak, že se zprošťuje obžaloby, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal. Žalobce proto požaduje náhradu podle zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu rozhodnutí nebo nesprávným úředním postupem, která mu vznikla tím, že po dobu 5 let byl nezákonně trestně stíhán a obviněn ze zvlášť závažného zločinu a za toto požaduje nemajetkovou újmu ve výši 100 000 Kč.

2. Žalovaná učinila nespornou skutečnost, že u ní žalobce dne 14. 1. 2019 (podáním ze dne 11. 1. 2019) uplatnil nárok na poskytnutí náhrady škody ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb., v celkové výši 133 460 Kč, sestávající se z nároku na náhradu vynaložených nákladů na obhajobu ve výši 33 460 Kč a nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním žalobce ve výši 100 000 Kč. Žalovaná vyslovila žalobci omluvu za nezákonné trestní stíhání žalobce, navíc mu zaplatila též náklady na obhajobu. Uvedené sdělila žalobci svým stanoviskem z 30.9.2019. Odkázala na průběh posuzovaného řízení u Okresního soudu v Liberci sp. zn. 4 T 121/2014 a uzavřela, že v daném případě došlo ohledně žalobce k vydání nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., za které lze považovat s ohledem na výsledek trestního řízení usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 29. 10. 2013. Žalovaná rovněž vyslovila žalobci omluvu za nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení, v jehož důsledku bylo vydáno nezákonné rozhodnutí o zahájení jeho trestního stíhání. Vyslovenou omluvu považuje žalovaná i nadále za dostačující zadostiučinění vzniklé nemajetkové újmy. Ani v žalobě žalobce neuvádí takové skutečnosti, pro které by mělo být přistoupeno k peněžité satisfakci, navíc zvláště v této věci je třeba přihlédnout k okolnostem daného případu, kdy z odůvodnění zprošťujícího rozhodnutí se podává, že i když žalobce byl obžaloby zproštěn, nešlo o trestní stíhání naprosto bezpodstatné; z provedených důkazů vyplývají takové okolnosti, které odůvodňují podezření, že pachatelem činu je žalobce (na místě činu byl muž, který se podle popisu svědků v obecných rysech podobá žalobci, žalobce provozuje podomní prodej ložního prádla, které bylo na místě činu nalezeno s otiskem prstu žalobce na obalu), nicméně soud nemohl na základě provedených důkazů s jistotou vyloučit, že pachatelem je jiná osoba než žalobce. Nelze rovněž opomenout, že žalobce není osobou bezúhonnou, když z výpisu z Rejstříku trestu se podává, že žalobci byla v roce 2014 uložena pokuta orgánem Polské republiky.

3. V uvedené věci soud již dříve rozhodl, řízení co do majetkové újmy (33 460 Kč) pravomocně zastavil, co do majetkové újmy přiznal zadostiučinění 100 000 Kč, avšak v odvolacím řízení byl rozsudek podepsaného soud zrušen a vrácen soudu I. stupně k dalšímu řízení.

4. Z doplněného dokazování bylo ze spisu Okresního soudu v Liberci č.j. 4 T 121/2017 zjištěno:

5. Podává se usnesení ze dne 29.10.2013 o zahájení trestního stíhání osob [jméno] [příjmení], [celé jméno žalobce], že dne 27.9.2012 v blíže nezjištěné době od 14:00 hodin, do 15:00 hodin, v [obec], [adresa], okres [okres], společně po předchozí vzájemné domluvě vnikli bez pozvání do obydlí, kde osobám [jméno] [příjmení], ročník 1925, a [jméno] [příjmení], ročník 1946, nabízeli k prodeji povlečení a deky, kdy následně v nestřežený okamžik odcizili z šatní skříně v ložnici peněženku s finanční hotovostí ve výši 400 000 Kč a následně společně z místa činu odešli, čímž poškozené [jméno] [příjmení] způsobili odcizením škodu 400 000 Kč, jde o trestný čin porušování domovní svobody podle § 178, odst. 1, trestního zákoníku, ve spolupachatelství a krádež podle § 205a, odst. 1, odst. 3, trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství. Následně bylo provedeno upozornění na změnu právní kvalifikace ze dne 14.1.2014 u [celé jméno žalobce], že nově bude jednání posuzováno jako přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, trestního zákoníku, a zvlášť závažný zločin loupež podle § 173 odst. 1, trestního zákoníku, (neboť bylo užito násilí proti poškozenému). Byla provedena rekognice. Protokol o výslechu obviněného [celé jméno žalobce] z 8.11.2013 a dne 28.2.2014. Protokol o ohledání místa činu z 27.9.2012. Odborné vyjádření k porovnání ze jištěných daktiloskopických stop z 5.11.2013, byl ztotožněn shodností u osoby [celé jméno žalobce]. Opis z evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 19.5.2014, že má záznam na území Polské republiky – Sad Rejonowy w Koszalinie, rozhodnuto 11.2.2014, datum právní moci 19.2.2014, trestné činy porušování práv průmyslového nebo duševního vlastnictví, stanovena sankce, denní pokuta, trest související s osobním majetkem, a denní pokuta se vztahuje k trestnému činu porušování práv průmyslového nebo duševního vlastnictví, trest související s osobním majetkem, vztahuje se k trestnému činu, když se udává denní pokuta S -00-008002. Sdělení Městského úřadu v Krupce, že jmenovaný nebyl v letech 2010 až 2014 projednáván správním orgánem pro přestupek. Návrh na podání obžaloby 22.5.2014. Obžaloba Okresního státního zastupitelství v Liberci doručená Okresnímu soudu v Liberci 28.5.2014, u [celé jméno žalobce] pro zločin loupeže podle § 173 odst. 1, trestního zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, trestního zákoníku. Opis rejstříku trestů u [celé jméno žalobce] toliko se záznamem z 11.2.2014 odsouzení v Polsku. Poté se konalo hlavní líčení 13.5.2015, vzata obžaloba zpět neboť bude třeba doplnit přípravné řízení s ohledem na dušení stav obžalované [příjmení]. Vyrozumění o možnosti prostudovat spis ze dne 8.2.2016, doručeno [celé jméno žalobce] 11.2.2016. Opět opis z evidence rejstříku trestů na č.l. 256, ke dni 24.2.2016, kde je toliko záznam již výše uvedený z odsouzení v Polsku. Záznam o prostudování spisu 20.6.2017 ze strany [celé jméno žalobce] a jeho právního zástupce s návrhem, aby bylo stíhání zastaveno, neboť že obviněný vinu popírá. Návrh na podání obžaloby z 27.6.2017. Obžaloba ze 4.7.2017, resp. toho dne podaná u soudu, když u [celé jméno žalobce], se jedná o zločin loupeže podle § 173 odst. 1, trestního zákoníku, a přečin porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2, trestního zákoníku. Opis rejstříku trestů z 8.7.2017 pouze záznam v Polské republice a nic jiného tento opis neobsahuje. Další opis z evidence rejstříku trestů z 20.10.2017 nedoznal žádných změn oproti poslednímu zjištění, hlavní líčení konané dne 23.10.2017, odročeno. Další opis z 13.12.2017, který vyjma odsouzení v Polsku jiné údaje o odsouzení této osoby neobsahuje. Protokol o hlavním líčení 18.12.2017, odročeno na 14.2.2018. Další opis nezměněný ze dne 13.2.2018 Hlavní líčení 14.2.2018 s vyhlášeným rozsudkem, že se [celé jméno žalobce] vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, trestního zákoníku a přečinu porušování domovní svobody podle §178 odst. 1, 2., trestního zákoníku, a odsuzuje se podle § 173 odst. 1, trestního zákoníku, za užití § 43 odst. 1, trestního zákoníku, k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, jehož výkon se podmíněně odkládá na zkušební dobu v trvání 3 let a současně je uložena povinnost obžalovanému nahradit poškozené [příjmení] [jméno] škodu ve výši 400 000 Kč. Rozsudek v písemném vyhotovení na č.l.

360. Odvolání [celé jméno žalobce] ze dne 12.4.2018. Spis předložen Krajskému soudu v Ústí nad Labem dne 27.6.2018. Spis vrácen soudu prvního stupně, neboť rozsudek nebyl řádně doručen poškozenému. Vrácen spis odvolacímu soudu 3.10.2018, ten nařídil veřejné zasedání na 1.11.2018. Opis z evidence rejstříku trestu z 5.10.2018, není zde žádá změna pouze to jediné odsouzení v Polsku. Protokol o veřejném zasedání ze dne 1.11.2018 obžalovaný nepřítomen, toliko jeho obhájce a byl vyhlášen rozsudek, že se podle § 258 odst. 1, písmeno b), odst. 2, trestního řádu, napadený rozsudek zrušuje ohledně obžalovaného [celé jméno žalobce] v odsuzující části a podle § 259, odst. 3, trestního řádu, se nově rozhoduje tak, že obžalovaný [celé jméno žalobce] se podle § 226 písmene c), trestního řádu, zprošťuje obžaloby ze spáchání zločinu loupeže a podle § 173, odst. 1, trestního zákoníku, k přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, odst. 2, trestního zákoníku, neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný a poškozený se odkazuje na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Rozsudek v písemném vyhotovení na č.l. 401, v právní moci a vykonatelnosti 1.11.2018.

6. Z provedeného dokazování z rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 4 T 121/2014 - 360 ze dne 14. 2. 2018 bylo zjištěno, že žalobce v posici obžalovaného byl uznán vinným ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zák. a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zák. a byl odsouzen podle § 173 odst. 1 tr. zák. za použití ust. § 43 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 2 let, když podle § 81 odst. 1 tr. zák. byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 3 let a žalobci bylo uloženo nahradit poškozené [jméno] [příjmení] škodu ve výši 400 000 Kč a se zbytkem pak další poškození [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] byli odkázání s nárokem na náhradu škody ve věcech občanskoprávních. Z rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č.j. 55 To 270/2018 - 401 ze dne 1. 11. 2018 bylo zjištěno, že se podle § 258 odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek Okresního soudu v Liberci, ze 14. 2. 2018, 4 T 121/2014 - 360 zrušuje ohledně obžalovaného [celé jméno žalobce], a v odsuzující části dle § 259 odst. 3 tr. ř. se nově rozhoduje tak, že se obžalovaný [celé jméno žalobce] zprošťuje obžaloby ze zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zák. a přečinu porušování domovní svobody podle § 178 odst. 1, 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný.

7. Skutkovým zjištěním soudu je, že usnesením policejního orgánu Policie ČR, ze dne 29. 10. 2013 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a přečin krádeže dle § 205 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku, spáchané ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku. Dne 14. 1. 2014 došlo ke změně právní kvalifikace na přečin porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 14. 2. 2018, sp. zn. 4 T 121/2014, byl žalobce uznán vinným zločinem loupeže dle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a přečinem porušování domovní svobody dle § 178 odst. 1, odst. 2 trestního zákoníku a byl mu za to uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 1. 11. 2018, sp. zn. 55 To 270/2018, byl rozsudek soudu prvé instance zrušen a bylo nově rozhodnuto tak, že žalobce se zprošťuje obžaloby. Řízení bylo pravomocně skončeno dne 1. 11. 2018. Trvalo celkem 5 let.

8. Podle ust. § 1 odst. 1 zákona 82/1998 Sb. o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ve znění pozdějších předpisů stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle ust. § 2 cit. zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

9. Podle ust. § 7 odst. 1 cit. zákona, právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

10. Podle ust. § 8 odst. 1 cit. zákona, nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

11. Podle § 31a cit. zák. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možné nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. V případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k celkové délce řízení, složitosti řízení, jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení a k tomu, zda využil dostupných prostředků, způsobilých odstranit průtahy v řízení, postupu orgánů veřejné moci během řízení a významu předmětu řízení pro poškozeného.

12. Po provedeném dokazování činí soud tento právní závěr:

13. Pokud žalobce žádá odškodnění za své nezákonné trestního stíhání, pak každé zahájení trestního stíhání negativně ovlivňuje osobní život stíhaného, a to bez ohledu na výsledek trestního stíhání; dvojnásob to však platí u těch, jež skončí způsobem, který potvrdí nevinu obviněného. Je sice pravda, že do okamžiku právní moci rozhodnutí o vině je třeba ctít presumpci neviny, avšak samotný fakt trestního stíhání je pro obviněného zátěží psychickou a mnohdy i finanční. Samotné zahájení trestního stíhání výrazně zasahuje do soukromého a osobního života jednotlivce, do jeho cti a dobré pověsti. Ústavní soud již ve svém nálezu sp. zn. IV. ÚS 428/05 ze dne 11. 10. 2006 (N 185/43 SbNU 115) vyšel z přesvědčení, že samotné trestní stíhání je způsobilé vyvolat vznik nemateriální újmy především tehdy, jedná-li se o obvinění "liché", což může vyplynout z pravomocného zprošťujícího soudního rozsudku, podle něhož se skutek, z něhož byl jednotlivec obviněn a obžalován, nestal, případně jej nespáchal obžalovaný, anebo skutek není trestným činem. Právní základ nároku jednotlivce na náhradu škody v případě trestního stíhání, které je skončeno zproštěním obžaloby, je třeba hledat nejen v ustanovení čl. 36 odst. 3 Listiny, ale v obecné rovině především v čl. 1 odst. 1 Ústavy, tedy v principech materiálního právního státu. Má-li stát být skutečně považován za materiální právní stát, musí nést objektivní odpovědnost za jednání svých orgánů či za jednání, kterým státní orgány nebo orgány veřejné moci přímo zasahují do základních práv jednotlivce. Stát nemá svobodnou vůli, nýbrž je povinen striktně dodržovat právo v jeho ideální (škodu nepůsobící) interpretaci. Na jednu stranu je jistě povinností orgánů činných v trestním řízení vyšetřovat a stíhat trestnou činnost, na druhou stranu se stát nemůže zbavit odpovědnosti za postup těchto orgánů, pokud se posléze ukáže jako postup mylný, zasahující do základních práv. V takové situaci není rozhodné, jak orgány činné v trestním řízení vyhodnotily původní podezření, ale to, zda se jejich podezření v trestním řízení potvrdilo - což se v předmětném případě nestalo (IV. ÚS 642/05).

14. Musí-li jednotlivec snášet úkony prováděné orgány činnými v trestním řízení, musí v podmínkách materiálního právního státu existovat garance, že dostane, pokud se prokáže, že trestnou činnost nespáchal, odškodnění za veškeré úkony, kterým byl ze strany státu neoprávněně podroben. Pokud by taková perspektiva neexistovala, nebylo by možno trvat na povinnosti jednotlivce taková omezení v rámci trestního stíhání snášet (viz nález sp. zn. II, ÚS 590/08). Orgány státu, nadané vrchnostenskou pravomocí a donucovacími prostředky, musejí velmi pečlivě vážit, zda své přesvědčení o oprávněnosti k tak razantnímu zásahu do práv a svobod občana, jímž je zahájení trestního stíhání, opírají o dostatek věrohodných a způsobilých důkazních prostředků. Proto nejistota, kdy žalobce byl vystaven hrozbě uložení trestu odnětí svobody, zcela zjevně existovala až do doby, než o zproštění obžaloby rozhodl soud.

15. Předpokladem vzniku odpovědnosti státu za škodu je existence nezákonného rozhodnutí, vznik škody a příčinná souvislost mezi výše uvedenými, když tato odpovědnost je založena na principu objektivním, neboť vzniká bez zřetele na zavinění. Pokud se týká předpokladu, tedy existence nezákonného rozhodnutí, pak usnesení o zahájení trestního stíhání obviněného v na to navazujícím jeho zproštění obžaloby je třeba posuzovat podle výše citovaných zákonných ustanovení jako škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím. Podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky sp. zn. 25 Cdo 4768/2007, ze dne 22.10.2009, je ustálenou soudní praxí, že podle zákona č. 82/1998 Sb. odpovídá stát i za škodu způsobenou zahájením (vedením) trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozhodnutím trestního soudu; protože zákon tento nárok výslovně neupravuje, vychází se z analogického výkladu úpravy nejbližší, a to z úpravy odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, za něž je považováno rozhodnutí, jímž se trestní stíhání zahajuje; neposuzuje se tedy správnost postupu orgánů činných v trestním řízení při zahájení trestního stíhání (nejde o nesprávný úřední postup), rozhodující je výsledek trestního stíhání. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením je specifickým případem odpovědnosti státu podle zákona číslo 82/1998 Sb.. Judikatura Nejvyššího soudu ČR dovodila extenzivním systematickým výkladem uvedeného zákona, že došlo-li z určitých důvodů (v ustanovení § 12 zákona číslo 82/98 Sb. neuvedených) k zastavení trestního stíhání, resp. byl-li obžalovaný obžaloby zproštěn, je třeba vycházet z toho, že občan čin nespáchal a nemělo proto proti němu být trestní stíhání zahájeno. Nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání a vedením trestního řízení se v takovém případě posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a, § 7 a § 8 cit. zákona, tj. jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, neboť rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti trestního stíhání je výsledek trestního řízení.

16. Jde-li o kritéria, která se v obdobných případech zpravidla vyskytují a která mají vliv na rozsah způsobené újmy a tím i na výši případného zadostiučinění, tj. na povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře poškozené osoby, pak trestný čin (ve skupině násilných trestných činů) loupeže, je čin s vysokým stupněm společenské nebezpečnosti a hrozící vysokým trestem odnětí svobody, z čehož plyne nepochybně zvýšená intenzita do zásahu života žalobce, jasnou vysokou intenzitu. Usnesení o zahájení trestního stíhání je nutno hodnotit jako nezákonné rozhodnutí, toto rozhodnutí bylo zrušeno, resp. lze ho považovat za nezákonné ve světle konečného zprošťujícího výroku o vině žalobce. Ve formě nezákonného rozhodnutí je tedy dán první předpoklad odpovědnosti za škodu, resp. nemateriální újmu ve smyslu § 7 odst. 1, § 31a odst. 1 o. s. ř. Pokud jde o druhý předpoklad náhrady újmy, pak trestný čin loupeže je spojen s tzv. nutnou obhajobou, která zvyšuje závažnost projednávaného deliktu. Žalobce musel být v trestním řízení zastoupen advokátem. Pokud jde o tento segment imateriální újmy, tak dle judikatury Nejvyššího soudu ČR, i dle judikatury ESLP je třeba přihlédnout k běhu řízení významného z obecného pohledu, je třeba přihlížet k délce jeho trvání, což v případě žalobce činilo 5 let, dále k postupu orgánu státu i subjektivnímu významu řízení pro poškozeného a dopady do jeho psychické sféry. Pokud jde o trestní řízení, tak toto je soudní praxí již z obecného pohledu považováno vždy za řízení s vyšším významem, přičemž fakt, že jde o řízení, ve kterém je podezřelé osobě sděleno obvinění pro zločin loupeže podle § 173 tr. zák., pak jeho význam posouvá do roviny nadstandardní, kterou ještě umocňuje. Žalobce byl tak po dobu trvání trestního stíhání, a to 5 let, zcela nepochybně vystaven psychickému tlaku, který byl způsoben nejen faktem samotného trestního stíhání, ale i obavou z případného trestu, který mu hrozil, který je stanoven až v rozsahu 10 let odnětí svobody. Vzhledem ke kritériím uvedeným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 122/2012, je namístě poskytnout žalobci zadostiučinění v penězích.

17. Při stanovení částky odškodnění soud vycházel z judikatury soudů, zejména z rozhodnutí č.j. 30 Cdo 1747/2014, dle něhož, aby zadostiučinění bylo možno považovat za přiměřené, mělo by odpovídat výši přiznaného zadostiučinění v případech, které se v podstatných znacích shodují, tedy výše přiznaného zadostiučinění by se neměla bez zjevných a podstatných skutkových odlišností konkrétního případu podstatně odlišovat od zadostiučinění přiznaného v případě skutkově obdobném. Je tedy nutné provést srovnání (zejména na podkladě judikatury vyšších soudů či Evropského soudu pro lidská práva) s jinými případy odškodňování nemajetkové újmy vzniklé v důsledku porušení stejných práv, a není-li jich, pak i porušení jiných práv (bude-li zřejmé, že oba případy vykazují pro rozhodnutí soudu významné množství jednotících prvků). Bez tohoto srovnání by zpravidla nebylo možné učinit závěr, že právě žalobcem požadovanou částku (nebo i jakoukoliv jinou) lze považovat za přiměřené zadostiučinění, či zda za přiměřené zadostiučinění bude možno považovat konstatování porušení práva podle § 31a odst. 2 OdpŠk.

18. V rámci provedeného srovnání ve věcech projednávaných Městským soudem v Praze jako soudem odvolacím pod sp. zn. 13 Co 276/2017 a sp. zn. 20 Co 239/2017 byli z titulu nezákonného trestního stíhání odškodněni shodnou částkou 50 000 Kč dva spoluobžalovaní, stíhaní bezmála deset let (za nepřiměřenou délku stíhání však byli odškodněni samostatně), pro trestný čin poškozování věřitele podle § 256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zákona, za což jim hrozil rovněž trest odnětí svobody na dvě léta až osm let, a jimž vznikly přibližně srovnatelné osobnostní následky jako v žalobcově případě (reálné ohrožení nepodmíněným trestem odnětí svobody, k němuž ovšem nadto byl v průběhu řízení nepravomocně odsouzen soudem prvního stupně, stres, obavy o budoucnost, přičemž v případě poškozeného ve věci 13 Co 276/2017 šlo o otce nezletilého syna, který mu byl rozhodnutím soudu svěřen do výhradní péče). Jde o případy dílem analogické žalobcově situaci, délka trestního stíhání je však nesrovnatelná, přičemž stíhání dospělo až do soudní fáze, v jejímž rámci obžalovaný čelil nepravomocnému odsuzujícímu rozsudku.

19. Odškodnění částkou 80 000 Kč se dostalo obžalovanému v trestní věci, jež byla v odškodňovacím řízení posuzována u odvolacího Městského soudu v Praze pod sp. zn. 17 Co 363/2016. Šlo o rozsáhle medializované trestní stíhání více osob údajně tvořících tzv.„ [anonymizována dvě slova]“. Poškozený byl po 16 měsíců stíhán pro trestný čin vydírání podle § 235 odst. 1, odst. 2 písm. b), odst. 3 tr. zákona, za který mu bylo možné v případě uznání viny uložit trest odnětí svobody v sazbě od pěti do dvanácti let. Dalších 19 měsíců byl po překvalifikování stíhaných skutků viněn z trestného činu útisku podle § 237 tr. zákona, za který bylo možné uložit trest odnětí svobody v délce nejvýše 6 měsíců. O trestním stíhání poškozeného se dozvědělo velké množství lidí, ten jej prožil pln frustrace a obav, na jeho úvod byl omezen na osobní svobodě zadržením, byl mu zajištěn majetek včetně např. osobního automobilu, trestní stíhání mělo negativní dopad na jeho širší sociální vazby, utrpěl dokonce posttraumatickou stresovou poruchu. Další spoluobžalovaný v této trestní věci, jehož nárok na odškodnění byl posuzován u téhož odvolacího soudu pod sp. zn. 68 Co 237/2014, pak obdržel z téhož důvodu částku 50 000 Kč.

20. Ve věci posuzované Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 2236/2017 byl poškozený trestně stíhán bezmála osm let pro trestné činy zpronevěry a podvodu, trestní stíhání jej poznamenalo psychicky, zaznamenal útlum v podnikání. Na odškodnění nemajetkové újmy z tohoto titulu obdržel částku 50 000 Kč (kterou, pravda, i požadoval). Jeho dovolání bylo odmítnuto. Ve věci posuzované posléze Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 1714/2014 (u Odvolacího Městského soudu v Praze vedeno pod sp. zn. 19 Co 437/2013) poškozená obdržela zcela shodnou částku, tj. 50 000 Kč, přičemž byla trestně stíhána šest a čtvrt roku (a z důvodu délky trestního stíhání odškodněna samostatně) pro trestný čin zatajení věci podle § 254 odst. 1, odst. 2 tr. zákona, a po překvalifikování (ve zhruba polovině trestního stíhání) pro trestný čin podvodu podle § 250 odst. 1, odst. 3 tr. zákona, § 254 odst. 1, odst. 2 trestního zákona, za což jí hrozil trest odnětí svobody na šest měsíců až pět let, resp. na pět až dvanáct let. Její dovolání bylo odmítnuto.

21. S přihlédnutím k výši odškodnění, jež bylo přisouzeno ve shora zmíněných věcech, jakož i vzhledem ke shodám a odlišnostem, jež vykazují s věcí nyní souzenou, je podle soudu adekvátním odškodněním žalobci trestním stíháním vzniklé nemajetkové újmy částka 50 000 Kč. Uvedená částka plně odpovídá tomu, že žalobce byl stíhán nikoli dlouhou dobu, stíhání mu nezpůsobilo zásadní újmy (typu ztráty zaměstnání či přátel, rozvratu manželství apod.), a nedostalo se mu žádné širší publicity.

22. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl soud ve výroku II. podle zásady úspěchu ve věci (§ 224 odst. 1, § 142 odst. 2 a 3, § 146 odst. 2 věta druhá o. s. ř.), vycházeje předně z toho, že výsledek řízení projevující se tím, že poškozený dosáhne satisfakce uložením povinnosti škůdce nahradit mu nemateriální újmu, lze hodnotit ve smyslu zásad úspěchu ve věci obdobně jako plný úspěch, byť poškozenému nebylo přiznáno jím požadované plnění v celé jeho výši (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2707/2013, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 40/ 2014). Pokud jde o výrok o náhradě nákladů řízení, při určování poměru úspěchu a neúspěchu účastníka, který vedle nároku na zadostiučinění za nemajetkovou újmu v řízení uplatnil rovněž nárok (nárok) na jiné peněžité plnění (objektivní kumulace), třeba vycházet ze vzájemného poměru tarifních hodnot takto uplatněných nároků, jež se stanoví podle § 8 a násl. AT. To je přitom i případ žalobce, který vedle nároku na odškodnění nemajetkové újmy uplatnil nárok na náhradu škody. Na ten mu žalovaná po podání žaloby a po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty (2.10.2019) plnila částkou 33 460 Kč, ze zbývající částky žalobce neuspěl v rozsahu 50 000 Kč a naopak uspěl co do částky 50 000 Kč. Žalobce tak byl v uvedeném smyslu v řízeních před soudy obou stupňů převážně úspěšný, a za jím vynaložené náklady mu proto přísluší náhrada.

23. V případě řízení o zaplacení přiměřeného zadostiučinění podle zákona č. 82/1998 Sb., se jedná o situaci, kdy rozhodnutí o výši plnění závisí na úvaze soudu ve smyslu § 136 o. s. ř. Soud proto rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení, které představuje odměna advokáta za 5 úkonů právní služby spočívající v přípravě a převzetí zastoupení, podání žaloby, účast u jednání dne 15.7.2020, dne 9.6.2021, vyjádření k odvolání ze dne 8.9.2020, podle § 9 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a vyhl.č. 254/2015 Sb. po 3 100 Kč x 5 = 15 500 Kč a 5 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta ve výši 1 500 Kč dle § 13 odst. 3 cit vyhlášky, celkem 17 000 Kč a 21% náhrada DPH (3 570 Kč), celkem 20 570 Kč + k tomu žalobcem zaplacený soudní poplatek 4 000 Kč; dohromady částku 24 570 Kč.