30 A 10/2016 - 92

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Rutsche a soudců Mgr. Heleny Konečné a JUDr. Pavla Kumprechta ve věci žalobce: T. H., zast. JUDr. Václavem Vlkem, advokátem se sídlem Sokolovská 22, Praha 8, proti žalovanému: Státní pozemkový úřad, Krajský pozemkový úřad pro Královéhradecký kraj, Pobočka Trutnov se sídlem Horská 5, Střední Předměstí, Trutnov, v řízení o žalobě proti rozhodnutím žalovaného ze dne 14. prosince 2015, č. j. SPU 504162/2015, a ze dne 1. července 2015, č. j. SPU 295395/2015, takto :

Výrok

I. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. prosince 2015, č. j. SPU 504162/2015, se zamítá.

II. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. července 2015, č. j. SPU 295395/2015, se odmítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Předmět sporu Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný rozhodl podle § 11 odst. 8 zákona č. 139/2002 Sb., o pozemkových úpravách a pozemkových úřadech a o změně zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pozemkových úpravách“), výrokem 1. o výměně nebo přechodu vlastnických práv k pozemkům tak, jak je uvedeno v Příloze 1. tohoto rozhodnutí, výrokem 2. o zřízení nebo zrušení věcných břemen či jiných práv k pozemkům a výrokem 3. o určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. II. Obsah žaloby Žaloba obsahovala 2 žalobní body. V prvém z nich žalobce namítl, že mu nebylo doručeno do vlastních rukou rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2015, č. j. SPU 295395/2015, kterým žalovaný dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách schválil návrh komplexních pozemkových úprav v k.ú. Kohoutov a navazujících částech k.ú. Kocbeře a k.ú. Nesytá (dále také jen „návrh KPÚ“). Z toho důvodu uvedené rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ nikdy ve vztahu k žalobci nenabylo právní moci, a z toho důvodu na něj nemohlo navazovat žalobou napadené rozhodnutí. Napadené rozhodnutí tedy nemohlo být vydáno za situace, kdy jemu předcházející rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ nenabylo právní moci. Druhá námitka se pak vztahuje, jak žalobce uvedl, k hmotněprávnímu významu napadeného rozhodnutí, tak jemu předcházejícího rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ, neboť jimi dochází k vyvlastnění žalobce, což je nejzávažnější zásah do jeho práv. Pozemky, jichž se předmětná pozemková úprava týká, jsou klíčové pro rozvoj podnikatelských aktivit žalobce a členů jeho rodiny. Navrhl proto, aby krajský soud žalobou napadené rozhodnutí zrušil. III. Obsah vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný podal k žalobě vyjádření, v němž velmi podrobně popsal průběh správního řízení předcházejícího vydání rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ. Za podstatné považuje krajský soud zmínit pouze ty pasáže, které se týkají obsahu žalobních námitek. Rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ bylo žalobci zasláno včetně všech příloh a s částí písemné a grafické přílohy dokumentace, týkající se jeho pozemků, prostřednictvím České pošty na doručenku s červeným pruhem do vlastních rukou dne 3. 7. 2015 na žalobcem do té doby jedinou uváděnou adresu místa jeho pobytu, tedy na adresu bydliště X. Poštovní zásilka se vrátila z České pošty žalovanému zpět dne 31. 7. 2015 s uvedením důvodu – nevyzvednuto v úložní době. Z údajů na obálce poštovní zásilky je patrné, že adresát nebyl na doručovací adrese zastižen a že dne 7. 7. 2015 bylo žalobci poštovní doručovatelkou zanecháno oznámení o uložení zásilky ve lhůtě do 20. 7. 2015. Dále je na obálce uvedeno, že adresátovi byla zanechána Výzva k vyzvednutí zásilky spolu s Poučením adresáta o důsledcích nevyzvednutí nebo odmítnutí převzetí zásilky. Podle dalších údajů na obálce doručované zásilky (a podle žalovaným dodatečně zjištěných informací z České pošty) žalobce dne 15. 7. 2015 požádal Českou poštu o doslání oznámené zásilky v uložení na jinou adresu – Za Lidovým Domem 2/86, Praha. Tuto doručovací adresu v řízení o schválení návrhu KPÚ nikdy neuvedl. Po ukončení úložní doby do 20. 7. 2015 proto Česká pošta zásilku doslala na uvedenou adresu. Ale ani na té nebyl žalobce zastižen a bylo mu znovu na dosílací adrese oznámeno uložení zásilky s úložní dobou dalších 10 dnů, tedy do 30. 7. 2015. Ani v této úložní době si žalobce zásilku nepřevzal, a proto byla, jak shora uvedeno, Českou poštou vrácena žalovanému Dle žalovaného nelze v tomto postupu České pošty spatřit žádné pochybení, postupovala v souladu s § 19 odst. 2 a § 24 odst. 1 zákona č. 500/2004, správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“). Protože nikdo z účastníků řízení neuplatnil proti rozhodnutí opravný prostředek, rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ nabylo právní moci 18. 8. 2015. V průběhu následných příprav na vydání rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách obdržel žalovaný dne 15. 10. 2015 žádost z advokátní kanceláře zástupce žalobce o zaslání rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ. Této žádosti bylo následujícího dne vyhověno. Dne 19. 10. 2015 se uskutečnilo i nahlédnutí do spisu. K dotazu žalovaného před vydáním rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách zástupce žalobce dne 19. 11. 2015 sdělil, že od klienta nemá žádný pokyn, aby činil v řízení jakýkoliv úkon. Proto žalovaný přistoupil k vydání žalobou napadeného rozhodnutí. Žalovaný k této žalobní námitce uzavřel, že žalobce se řízení o schválení návrhu KPÚ nezúčastňoval, doručovanou korespondenci převážně nepřebíral. Nepředložil ani žádný jiný zájem na jemu vyhovujícím řešení jeho pozemků. Měl i možnost podat proti rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ odvolání, ale neučinil tak. Žalovaný nesouhlasil ani s druhou žalobní námitkou. Dle něho v řízení o pozemkových úpravách dle zákona o pozemkových úpravách nejsou k vyvlastňování pozemků dány žádné možnosti. Vlastníci pozemků mají možnost se v řízení k navrhovaným úpravám vyjadřovat, při řešení pozemků musí být dodržována kritéria přiměřenosti stanovená v § 10 zákona o pozemkových úpravách. Ani v případě žalobce se tedy o vyvlastnění nejednalo, jemu přidělené pozemky byly zapsány na jeho list vlastnictví, sloučeny do většího celku a v kritériích přiměřenosti jeho pozemky vychází ve výměře + 0.09%, v ceně + 0.03% a ve vzdálenosti – 0.43%. Hodnoty povolené § 10 zákona o pozemkových úpravách tedy byly dodrženy. K pozemkům je zajištěn přístup. Závěrem zdůraznil, že zrušení napadeného rozhodnutí by bylo bezdůvodné, protože bylo vydáno v souladu se zákonem a se schváleným návrhem KPÚ vyslovila souhlas více než zákonná většina a jeho zápis do katastru nemovitostí byl vnímán pozitivně. IV. Replika žalobce V replice k vyjádření žalovaného žalobce uvedl, že pod jeho původními pozemky je ložisko nerostů, které žalobce potřebuje pro podnikání své a dalších členů rodiny. Skutečnou cenu svých původních pozemků před schválením návrhu KPÚ dokládal znaleckým posudkem z roku 2007, který se týkal sousedního pozemku p. č. 1088/2 v k. ú. Kohoutov, který v té době vlastnil jeho otec, a protokolem o dražbě, na níž byl tento pozemek v roce 2008 prodán. Původní pozemek žalobce p. č. 1089/1 v k. ú. Kohoutov se nacházel v bezprostředním sousedství lomu Vyhnánov, který bude brzy vytěžen a bude se muset dál rozšiřovat, a to nesporně i na část pozemku p. č. 1089/1. Ta má tedy bezpochyby daleko větší cenu než pozemky, které byly schválenými pozemkovými úpravami žalobci přiděleny. Rozdíl cen je rozhodně větší než 4%, ale hrubým odhadem se jedná o 700 až 2 000%. O těchto skutečnostech musel být žalovaný informován, jsou ve sbírce listin katastru nemovitostí. Dle žalobce tak došlo ze strany žalovaného k excesivnímu výkladu § 10 odst. 5 zákona o pozemkových úpravách. Žalovaný postupoval v hrubém rozporu s § 10 odst. 2 tohoto zákona, podhodnotil cenu části pozemku p. č. 1089/1, protože nezhodnotil bezprostřední blízkost pozemku v sousedství lomu. Z napadeného rozhodnutí nevyplývá způsob, jakým byla stanovena cena původních pozemků žalobce. Tvrzení žalovaného o dodržení odchylky 4% je proto nepřezkoumatelné. Žalovaný neuvádí, na základě čeho cenu pozemků určil. Tím žalobce poškodil, současného vlastníka původních žalobcových pozemků pak zvýhodnil. Žalobce zdůraznil, že je jednatelem a jediným společníkem obchodní společnosti, jejímž předmětem je mimo jiné zpracování kamene. Napadené rozhodnutí jej v jeho podnikání poškozuje. Nakonec popsal své pokusy kontaktovat se se žalovaným v době vydání rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ. Ten se však v tomto období stěhoval, a byl z toho důvodu často nekontaktní. Telefonicky komunikoval i s pracovníkem společnosti, která návrh KPÚ zpracovávala, a sdělil mu, že o navrhovanou pozemkovou úpravu nestojí. Ten mu měl slíbit, že jeho pozemky zůstanou, jak jsou. V. Jednání soudu Při jednání soudu dne 19. 1. 2017 setrvaly obě strany na svých tvrzeních a argumentech. Strana žalující potvrdila, že jim k jejich žádosti ze dne 15. 10. 2015 žalovaný žalobou napadené rozhodnutí zaslal, stejně tak při osobním jednání dne 19. 10. 2015, kterého se účastnil žalobce spolu se svým otcem a svým zástupcem, jim žalovaný předložil veškeré požadované materiály. Podstata žalobní argumentace spočívala v tvrzení, že část pozemku p. č. 1089 v k. ú. Kohoutov má fakticky daleko vyšší hodnotu, než jak byla oceněna v rámci KPÚ. Žalovaný oponoval tím, že z vyjádření Obvodního báňského úřadu v Trutnově ze dne 20. 3. 2009 plyne, že v dané lokalitě není evidován dobývací prostor. Dále předložil situaci rozsahu nerostných surovin v dané lokalitě dle informačního systému České geologické služby, dle níž hranice vymezeného prostoru nerostných surovin v dané lokalitě nezasahuje do předmětného pozemku. Žalobce setrval na svém přesvědčení, že jediná cena, která je z pohledu vlastníka nemovitosti relevantní, je cena skutečná, popřípadě tržní. Pokud zákon o pozemkových úpravách nemusí takovou cenu brát v úvahu, pak je protiústavní. Žalobce v závěrečném návrhu rozšířil svůj původní žalobní petit, neboť kromě zrušení žalobou napadeného rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách navrhl, aby krajský soud zrušil rovněž rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2015, č. j. SPÚ 295395/2015, dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách, tedy rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ. VI. Skutkové a právní závěry krajského soudu A. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. prosince 2015, č. j. SPU 504162/2015 Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů v řízení podle části třetí hlavy první a druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen “s. ř. s”). O věci krajský soud usoudil následovně. Předně se zabýval otázkou náležitostí jednotlivých žalobních námitek obsažených v podané žalobě. Nemohl přehlédnout, že žaloba je poměrně stručná, když vlastní žalobní námitky tvořily její necelou jednu stranu. Problematikou náležitostí žalobních bodů se v minulosti opakovaně zabýval Nejvyšší správní soud, například jeho rozšířený senát v rozsudku ze dne 24. 8. 2010, čj. 4 As 3/2008-78; dostupný na www.nssoud.cz. Uzavřel, že důvodem uvedení žalobních bodů ve smyslu § 71 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je jednoznačné ustavení rámce požadovaného soudního přezkumu ve lhůtě zákonem stanovené k podání žaloby. Zákonný požadavek je proto naplněn i jen zcela obecným a stručným – nicméně srozumitelným a jednoznačným – vymezením skutkových a právních důvodů tvrzené nezákonnosti nebo procesních vad správního aktu tak, aby bylo zřejmé, v jaké části a z jakých hledisek se má soud věcí zabývat. V odůvodnění rozsudku uvedl Nejvyšší správní soud mimo jiné následující: „Proto je třeba současně zdůraznit, že správní soudnictví je ovládáno zásadou dispoziční a koncentrační; od žalobce, který vymezuje hranice soudního přezkumu, se tedy oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu. Proto také, jak výše uvedeno, musí vymezení žalobního bodu - a setrvání na těchto mezích i v dalších fázích řízení - garantovat zásadu rovnosti účastníků řízení; stanoví tak i žalovanému meze jeho obrany, tedy to, k čemu se má vyjádřit a k čemu má předložit protiargumenty. Jestliže žalobní bod těmto požadavkům vyhovuje, je projednání způsobilý v té míře obecnosti, v níž je formulován, a případně - v mezích této formulace - v průběhu řízení dále doplněn. K tomu je ale třeba dodat, že míra precizace žalobních bodů do značné míry určuje i to, jaké právní ochrany se žalobci u soudu dostane. Čím je žalobní bod - byť i vyhovující - obecnější, tím obecněji k němu může správní soud přistoupit a posuzovat jej. Není naprosto na místě, aby soud za žalobce spekulativně domýšlel další argumenty či vybíral z reality skutečnosti, které žalobu podporují. Takovým postupem by přestal být nestranným rozhodčím sporu, ale přebíral by funkci žalobcova advokáta.“ Krajský soud považuje za vhodné upozornit na tyto závěry hned v počátku odůvodnění svého rozhodnutí zejména proto, že dle jeho názoru žalobce v přezkoumávané věci nárokům na specifikaci žalobních bodů dostál, neboť z obsahu jednotlivých žalobních námitek lze seznat, čeho se týkají a proti čemu prostřednictvím nich žalobce brojí. Zároveň však opakuje, že zejména druhá žalobní námitka byla v žalobě vymezena dosti stručně a nekonkrétně (k tomu v porobnostech níže). Krajský soud v souvislosti s tím předesílá, že se každou ze žalobních námitek mohl zabývat pouze v míře obecnosti odpovídající míře obecnosti vznesené žalobní námitky. Podle § 75 odst. 2 s. ř. s. totiž soud přezkoumává napadené výroky žalovaného rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Rozsah přezkumu žalobou napadeného správního rozhodnutí je tedy ve správním soudnictví vymezen žalobními body, jimiž žalobce konkretizuje svá tvrzení ve vztahu k namítanému porušení zákona. Z tohoto důvodu obsah a kvalita žaloby v podstatě předurčuje obsah a kvalitu rozhodnutí soudu (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23.6.2005, č.j. 7Afs 104/2004-54, event. rozsudek téhož soudu ze dne 18.7.2013, č.j. 9Afs 35/2012-42). Dále krajský soud předesílá, že všechny nemovitosti, o nichž bude v tomto rozsudku řeč, se nacházejí v katastrálním území Kohoutov. Nebude tedy již tento údaj u označení pozemků nebo staveb v následující části odůvodnění tohoto rozsudku uvádět. Žaloba obsahovala v podstatě dvě žalobní námitky. V prvé z nich žalobce namítal, že mu nebylo doručeno rozhodnutí žalovaného dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách o schválení návrhu KPÚ, tedy rozhodnutí ze dne 1. 7. 2015, č. j. SPU 295395/2015. Toto rozhodnutí v důsledku této skutečnosti nenabylo právní moci a nemohlo být podkladem pro vydání rozhodnutí žalovaného dle § 11 odst. 8 téhož zákona. Dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách pozemkový úřad rozhodne o schválení návrhu pozemkových úprav tehdy, pokud s ním souhlasí vlastníci alespoň výměry pozemků, které jsou řešeny ve smyslu ustanovení § 2 v pozemkových úpravách. Dle § 11 odst. 5 téhož zákona rozhodnutí o schválení návrhu pozemkový úřad oznámí doručením veřejnou vyhláškou a doručí všem známým účastníkům. Z náležitostí návrhu se k rozhodnutí doručovanému účastníkům řízení připojí jen ta písemná a grafická část návrhu, která se dotýká konkrétního účastníka řízení. Návrh se všemi náležitostmi se ukládá u pozemkového úřadu a u příslušného obecního úřadu, kde lze do návrhu nahlédnout. Pozemkový úřad předá po nabytí právní moci rozhodnutí podle odstavce 4 část návrhu, týkající se plánu společných zařízení příslušnému obecnímu úřadu obce s rozšířenou působností. Rozhodnutí o schválení návrhu, které nabylo právní moci, pozemkový úřad předá katastrálnímu úřadu k vyznačení do katastru nemovitostí. Této námitce krajský soud přisvědčit nemohl. Ostatně ani strana žalující na ni ve své replice k vyjádření žalovaného, ani při jednání soudu, již důraz nekladla. Z vyjádření žalovaného k žalobě je zřejmé, jak doručování rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ žalobci probíhalo (viz shora). Krajský soud ze správního spisu (konkrétně tedy z údajů obsažených na doručence předmětné písemnosti vrácené žalovanému) zjistil, že se tato tvrzení žalovaného zakládají na pravdě. V tomto způsobu doručování uvedeného rozhodnutí žalobci neshledal krajský soud žádné pochybení a lze tak přisvědčit závěru žalovaného, že k doručení rozhodnutí žalobci došlo fikcí uplynutím úložní doby. Podrobněji však nepovažuje za nutné se této otázce věnovat, protože za podstatnou ohledně této problematiky považuje ještě jinou skutečnost. V soudním řízení totiž bylo nepochybně prokázáno (a potvrdil to sám žalobce při jednání soudu), že žalobce byl s obsahem rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ seznámen nejpozději v polovině října 2015. Jak plyne z obsahu správního spisu a potvrzují to i účastníci, zástupce žalobce požádal žalovaného o zaslání rozhodnutí dne 15. 10. 2015, ten mu následující den vyhověl. Stejně tak při osobním jednání dne 19. 10. 2015 v sídle žalovaného za osobní účasti žalobce, mu byly předloženy všechny požadované materiály. Přestože žalobce tedy nejpozději v tuto dobu s obsahem uvedeného rozhodnutí seznámen byl, nevyužil své možnosti a nepodal proti němu ve lhůtě řádný opravný prostředek, tedy neodvolal se proti němu. Dlužno také podotknout, že žalovaný se ještě před vydáním rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách z opatrnosti dotazoval žalobce, zda z jeho strany budou proti rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ činěny právní kroky. Teprve po oznámení, že tomu tak nebude (a po uplynutí lhůty pro podání odvolání), přistoupil k vydání napadeného rozhodnutí. V souvislosti s touto problematikou krajský soud odkazuje na rozhodnutí rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č. j. 2 As 25/2007-118; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu citovaná v tomto rozsudku jsou přístupná na www.nssoud.cz. Přestože se toto rozhodnutí primárně týkalo problematiky opomenutého účastníka ve vztahu ke správnímu řádu z roku 1967, je řada jeho právních závěrů aplikovatelná i na posuzovanou situaci. Například ten, že je-li účastník řízení opomenut při oznámení rozhodnutí, nastane fikce oznámení rozhodnutí k okamžiku, k němuž je bezpečně a bez rozumných pochyb zjištěno, že účastník seznal úplný obsah rozhodnutí co do jeho identifikačních znaků i věcného obsahu, zásadně tedy rovnocenně tomu, jako mu bylo rozhodnutí řádně doručeno. Nastala-li fikce oznámení rozhodnutí teprve poté, co podle mínění správního orgánu již rozhodnutí nabylo právní moci, počínají účastníku teprve touto fikcí běžet lhůty pro podání řádných či mimořádných opravných prostředků. Krajský soud má proto za prokázané, že žalobce se s obsahem rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ seznámil v úplnosti v rozmezí 16. 10. až 19. 10. 2015. Nejpozději od tohoto okamžiku mohl podat proti tomuto rozhodnutí opravný prostředek, tedy odvolání. Pokud jde o lhůtu pro podání odvolání, odkazuje krajský soud na ustanovení § 83 a zejména § 84 odst. 1 a odst. 2 správního řádu. Je nepochybné, že ve lhůtách tam vymezených žalobce odvolání proti rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ nepodal. Pokud tedy rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách vydal žalovaný 14. 12. 2015, učinil tak dle krajského soudu v době, kdy rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ bylo již zcela nepochybně v právní moci. Vydání tohoto rozhodnutí tedy nebránila žádná zákonná překážka (srovnej ustanovení § 11 odst. 8 a odst. 9 zákona o pozemkových úpravách). Pokud jde o druhou žalobní námitku, tak právě k ní směřovaly poznámky krajského soudu ohledně obecnosti žalobních tvrzení. Žalobce totiž v žalobě uvedl pouze to, že rozhodnutím dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách dochází k jeho vyvlastnění a že dotčené pozemky jsou klíčové pro rozvoj podnikatelských aktivit jeho a členů jeho rodiny. Teprve v replice k vyjádření žalovaného doručené krajskému soudu dne 13. 1. 2017 (tedy po uplynutí lhůty pro podání žaloby dle § 72 odst. 1 s. ř. s., v níž pouze lze žalobu rozšířit o dalších žalobní body dle § 71 odst. 2 s. ř. s.) přišel s tvrzením, že část pozemku p. č. 1089, který se stal předmětem výroku I. rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, má fakticky několikanásobně vyšší cenu, než s jakou žalovaný pracoval v průběhu KPÚ, tedy že došlo k porušení kritérií přiměřenosti vymezených v § 10 odst. 2 zákona o pozemkových úpravách. Dle názoru krajského soudu je nutné nahlížet na tato tvrzení obsažená až v replice k vyjádření žalovaného nikoli jako na nové žalobní důvody, tedy jako na nepovolené rozšíření žalobních důvodů po uplynutí shora uvedené zákonné lhůty, ale jako na podrobnější specifikaci původní žalobní námitky. V ní sice žalobce namítal, že mu byly pozemky vyvlastněny, přičemž o tomto právním institutu již v replice nehovoří. Za podstatné ale považuje krajský soud skutečnost, že z obsahu žaloby lze vydedukovat, že žalobce brojí proti zásahu do svého vlastnického práva. A to je i podstata upřesnění této žalobní námitky v citované replice. Zde již sice neargumentuje institutem vyvlastnění, ale na svém zásahu do vlastnického práva setrvává a to z důvodu, který v replice podrobně specifikoval. Krajský soud proto opakuje, že obsah uvedené repliky posoudil nikoliv jako rozšíření žaloby o nové žalobní důvody, ale jako specifikaci a bližší rozvedení žalobní námitky brojící proti zásahu do žalobcova vlastnického práva. V souvislosti s obsahem žalobcových tvrzení se krajský soud nejprve zabýval otázkou, jak jsou pozemky řešené v rámci pozemkových úprav oceňovány. Otázka ocenění těchto pozemků je totiž otázkou významnou, která prolíná v podstatě celým řízením o schválení návrhu KPÚ. Její řešení začíná fakticky již před zahájením tohoto řízení. Dle § 5 vyhlášky č. 13/2014 Sb., o postupu při provádění pozemkových úprav a náležitostech návrhu pozemkových úprav, ve znění pozdějších předpisů, se totiž ještě před zahájením daného řízení provádí podrobný průzkum terénu, jehož cílem je mimo jiné zjištění skutečného stavu využívání území z hlediska zemědělské výroby, ochrany půdy, ochrany přírody a krajiny. Při podrobném průzkumu se zjišťuje rovněž nesoulad mezi skutečností v terénu a stavem evidovaným v katastru nemovitostí a v návaznosti na to se vypracovávají podklady pro možné změny druhů pozemků v rámci řízení o pozemkových úpravách. Po zahájení řízení pak dle § 11 odst. 1 uvedené vyhlášky je zjištěný nesoulad mezi skutečností v terénu a stavem evidovaným v katastru nemovitostí důvodem pro svolání jednání dotčených orgánů státní správy, na němž se posuzuje možnost změny druhů pozemků. Do soupisu nároků se pak uvedou skutečnosti podle výsledků tohoto jednání. Jinými slovy, zákon o pozemkových úpravách, resp. i jeho prováděcí předpis, dbá na to, aby se ohledně pozemků zařazených do pozemkových úprav vycházelo nikoliv mechanicky ze stavu uvedeného v katastru nemovitostí, a to včetně druhu těchto pozemků, ale aby se vycházelo ze skutečného stavu pozemků dle reality v terénu. Tedy aby pozemky vstupovaly do procesu pozemkových úprav ohledně svého druhu ve stavu odpovídajícím skutečnosti. Tato skutečnost má pak zásadní význam pro ocenění pozemků, pro které je druh pozemku naprosto zásadním faktorem. Ocenění pozemků, tedy potažmo ocenění nároků vlastníků těchto pozemků, které jsou předmětem KPÚ, řeší § 8 zákona o pozemkových úpravách. Ten v odst. 3 stanoví, že v řízení o pozemkových úpravách se pro oceňování použije právní předpis platný ke dni vyložení soupisu nároků podle odst.

1. Je na pozemkovém úřadu, zda ocenění provede sám nebo tím pověří zpracovatele pozemkových úprav nebo znalce. Oním oceňovacím předpisem je zákon č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku a o změně některých zákonů (zákon o oceňování majetku), ve znění pozdějších přepisů. V přezkoumávané věci krajský soud z obsahu rozhodnutí dle § 11 odst. 8 citovaného zákona, konkrétně z části Přílohy č. 1 týkající se vlastnického listu žalobce, zjistil, že žalobce byl původně vlastníkem pozemku p. č. 1089 – lesní pozemek o výměře 4. 451 m2 (pověřený pracovník žalovaného sice při jednání soudu o tomto pozemku hovořil jako o zemědělském; tato nepřesnost ale nemá pro následující úvahy krajského soudu žádnou relevanci, jeho závěry by byly stejné, i kdyby se o pozemek zemědělský skutečně jednalo). Krajský soud nepřehlédl, že byl rovněž vlastníkem pozemku p. č. 1094 a dále pozemků vedených v pozemkovém katastru. Těm se již však dále věnovat nebude, protože sám žalobce rozporoval zjištěnou cenu pouze u pozemku p. č. 1089, resp. u jeho části, kterou odhadoval na 500 m2. Právě pod ní se má nacházet ložisko nerostu (kamene), které cenu uvedeného pozemku podstatně navyšuje. V souvislosti s tím krajský soud poznamenává, že pokud žalobce v replice používal pro daný pozemek označení p. č. 1089/1, tak pozemek takového parcelního čísla k datu vydání napadeného rozhodnutí v katastru nemovitostí neexistoval. Při soudním jednání ale bylo spolehlivě objasněno, že žalobní tvrzení se týká pozemku p. č. 1089. Z obsahu příslušné části Přílohy č. 1 napadeného rozhodnutí dále plyne, že za tyto pozemky obdržel žalobce pozemky p. č. 1920 a p. č. 1921. Pozemek p. č. 1089 tedy měl vstupovat do pozemkových úprav jako lesní pozemek. V průběhu řízení o schválení návrhu KPÚ ani žalobce, ani nikdo jiný, nezpochybnil, že by skutečný stav pozemku byl s tímto údajem v rozporu. Dle § 9 odst. 1 písm. c) zákona o oceňování majetku se za lesní pozemky považují lesní pozemky evidované v katastru nemovitostí a zalesněné nelesní pozemky. Ty se pak oceňují postupem dle § 12 tohoto zákona. Ostatně dle krajského soudu bylo prokázáno, že pokud byl dotčený pozemek evidován jako pozemek lesní, není tato skutečnost v rozporu s faktickým stavem tohoto pozemku v terénu. I z dokladů předložených žalobcem (zejména z leteckého snímku dané lokality s vyznačením daného pozemku, jakož i s vyznačením dobývacího prostoru lomu Vyhnánov), plyne, že v současné době (resp. v době realizace pozemkových úprav) pozemek p. č. 1089 do prostoru nerostných surovin v dané lokalitě (resp. do dobývacího prostoru lomu Vyhnánov) nezasahuje. Tento fakt ostatně opakovaně potvrzoval i sám žalobce, který argumentoval pouze tím, že v současné době sice pozemek součástí dobývacího prostoru daného lomu není, ale že je vysoce pravděpodobné, že se tak v budoucnu stane. Neexistuje tedy důvod, pro který by mělo být na daný pozemek v době přípravy návrhu KPÚ nahlíženo jinak, než jako na pozemek lesní. V takovém případě bylo ovšem při stanovení ceny nutno postupovat způsobem, jaký pro oceňování lesních pozemků stanoví zákon o oceňování majetku. Tento postup žalobce nezpochybnil. Ten pouze uváděl, že nebylo zohledněno ložisko nerostu, které se má pod pozemkem nacházet. Tento aspekt ovšem zákon o oceňování majetku (§ 12), resp. vyhláška č. 441/2013 Sb., která jej provádí (§ 7), zohlednit neumožňuje. Jinak by tomu bylo např. v případě, pokud by tento pozemek byl veden jako tzv. jiný pozemek ve smyslu § 9 odst. 1 písm. d) zákona o oceňování majetku (v souvislost s tím srovnej např. 9 vyhlášky č. 441/2013 Sb.). Tak tomu ovšem po právu nebylo a není. Uvedenou problematikou se krajský soud zaobírá tak podrobně zejména proto, aby odůvodnil svůj závěr, že na takovém způsobu oceňování pozemků, které jsou předmětem KPÚ, neshledává nejen nic protizákonného, ale tuto právní úpravu nepovažuje ani za rozpornou s ústavním pořádkem, např. s čl. 11 nebo čl. 26 Listiny základních práv a svobod, které v souvislosti s žalobními tvrzeními nejspíše přicházely v úvahu. Jak už bylo konstatováno shora, u pozemků spadajících do KPÚ je možné zohlednit skutečný stav pozemků v terénu, dokonce se jedná o jeden z úkolů KPÚ. Pozemkové úřady tedy v otázce druhu pozemků, potažmo následně při oceňování pozemků, nevycházejí otrocky z evidenčních údajů v katastru nemovitostí, ale zohlední skutečný stav, pokud je to v terénu patrné nebo pokud tuto skutečnost vlastník toho kterého pozemku namítne a prokáže. Tím je zaručeno, že vlastníkům pozemků vstupujících do KPÚ budou jejich pozemky oceněny v souladu s jejich faktickým stavem. V souvislosti s tím krajský soud připomíná, že rovněž Nejvyšší správní soud v minulosti konstatoval, že při stanovení ceny pozemků vstupujících do KPÚ nelze zohlednit např. jejich tržní cenu, neboť zohlednění takového kritéria při oceňování pozemků zákon o pozemkových úpravách, zákon o oceňování majetku ani vyhláška č. 441/2013 Sb. nestanoví (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 11. 2016, č. j. 2 As 190/2016-49). Pro úplnost krajský soud opakuje, že pokud jde o správnost ocenění pozemku p. č. 1089 coby pozemku lesního, tak žalobce v tomto směru žádnou námitku nevznesl. Ostatně způsob výpočtu ceny tohoto pozemku není (a nemůže být) součástí správního spisu vztahujícího se k rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. Jak už totiž krajský soud shora uvedl, k oceňování pozemků, k navržení jejich směny za pozemky jiné, jakož i ke zohlednění kritérií přiměřenosti dle § 10 zákona o pozemkových úpravách, totiž dochází v řízení o schválení návrhu KPÚ dle § 11 odst. 4, nikoliv v řízení dle § 11 odst.

8. Žalovaný tak v odůvodnění napadeného rozhodnutí příhodně poznamenal na str. 8, že „Přehled bilancí výměr, cen a vzdáleností pozemků před a po KoPÚ, včetně procentuálního vyjádření kritérií přiměřenosti, je součástí soupisů návrhů nových pozemků a elaborátu návrhu KoPÚ….“ Pokud tedy odůvodnění rozhodnutí žalovaného dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách neobsahuje informace o konkrétním způsobu ocenění jednotlivých pozemků, není z toho důvodu nepřezkoumatelné, jak namítal žalobce, protože takové informace obsahovat nemusí, tato problematika nebyla předmětem jemu předcházejícího správního řízení. A tím se krajský soud dostává k podstatě posouzení důvodnosti druhé žalobní námitky. Jak shora uvedeno, v ní žalobce napadá postup žalovaného při ocenění svého původního pozemku p. č. 1089, potažmo při dodržení kritéria přiměřenosti kvality a ceny vyměňovaných pozemků dle návrhu KPÚ. Jinak řečeno tvrdí, že mu byly přiděleny pozemky, které mají několikanásobně nižší cenu, než jeho pozemky původní. Tuto problematiku ale řeší správní orgány právě v řízení, jehož výstupem je rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách. Právě v tomto řízení je prostor pro vznesení takové námitky. Proti tomuto rozhodnutí je přípustné odvolání. Rozhodnutí o odvolání je pak rozhodnutím, které je dle konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu přezkoumatelné ve správním soudnictví, neboť je lze napadnout samostatnou žalobou ve smyslu § 65 a násl. s. ř. s. Schválený návrh KPÚ pak představuje závazný podklad pro rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, určení výše úhrady a lhůty podle § 10 odst. 2, popřípadě o zřízení nebo zrušení věcného břemene k dotčeným pozemkům a pro zpracování obnoveného souboru geodetických informací (§ 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách). Vydané rozhodnutí o přechodu vlastnických práv má tedy sloužit v podstatě již jen jako doklad o vlastnických vztazích a pro převzetí výsledků pozemkových úprav do katastru nemovitostí. Ostatně také z toho důvodu proti němu zákon již nepřipouští řádný opravný prostředek. Na shora uvedenou skutečnost, tedy že se pozemkové úpravy skládají ze dvou samostatných správních řízení, z nichž každé má svůj samostatný a nezaměnitelný předmět, v minulosti opakovaně upozorňovala i judikatura Nejvyššího správního soudu se závěrem, že v řízení o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu o výměně nebo přechodu vlastnických práv, nelze úspěšně uplatnit námitky směřující proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkové úpravy (viz např. rozsudek ze dne 4. 7. 2008, č. j. 4 As 5/2006-131, který tento právní názor vyslovil sice v souvislosti s předchozí právní úpravou pozemkových úprav, ale ten je zcela aplikovatelný i na úpravu současnou). A to je případ druhé z uvedených žalobních námitek v posuzované věci. Tato námitka vztahující se k porušení kritérií přiměřenosti kvality a ceny vyměňovaných pozemků směřuje totiž proti rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav, rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách se netýká. V souvislosti s tím krajský soud připomíná, že zákon o pozemkových úpravách dává v řízení o schválení návrhu pozemkových úprav vlastníkům dotčených pozemků dostatečný prostor pro uplatnění námitek, třeba i tohoto typu (např. při úvodním jednání, při vyjádření k soupisu nároků, po zveřejnění návrhu pozemkových úprav, při závěrečném jednání, v odvolání proti rozhodnutí). Žádné z těchto možností však žalobce nevyužil, při schvalování návrhu KPÚ byl zcela pasivní (přitom např. návrh nového uspořádání pozemků mu byl doručen). Nelze tedy, než konstatovat, že si svá práva v době, kdy tak měl činit, střežil způsobem nedostatečným. V řízení dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách již, s ohledem na jeho předmět, prostor pro řešení tohoto typu námitek dán není. Obiter dictum považuje krajský soud za příhodné připomenout, že řízení o pozemkových úpravách je sice správním řízením, nicméně řízením velmi specifickým, a to s ohledem na jeho předmět (kde jde o změnu vlastnického práva a jiných věcných práv k pozemkům v řádech stovek případů), okruh účastníků (obvykle mnoho desítek osob) i jeho samotný účel. A je to právě účel řízení, který je pro posouzení věci určující. Řízení o pozemkových úpravách je totiž vždy vedeno ve veřejném zájmu a zahajováno je ex officio (viz § 2, § 6 odst. 1 až 3 zákona o pozemkových úpravách). Tento veřejný zájem je pak v uvedeném zákoně (viz § 2) definován tak, že jde o zajištění podmínek pro zlepšení životního prostředí, ochranu a zúrodnění půdního fondu, vodní hospodářství a zvýšení ekologické stability krajiny, jakož i o vytvoření podmínek pro racionální hospodaření vlastníků půdy (zde se veřejný zájem setkává s jednotlivými partikulárními zájmy soukromými). K povaze tohoto typu řízení se již v minulosti vyjadřoval opakovaně i Ústavní soud, a to např. v rozhodnutí publikovaném ve Sbírce zákonů pod č. 152/1998. Závěry uvedené v tomto plenárním závěru se sice vztahují k předcházející úpravě pozemkových úprav (viz zákon č. 284/1991 Sb.), jsou však použitelné i za účinnosti úpravy současné, neboť ta je vystavěna na stejných principech. Ústavní soud především konstatoval, že pozemkové úpravy nelze ztotožnit s pojmem vyvlastnění; ve své podstatě se jedná o hromadnou dobrovolnou směnu vlastnických práv dotčených pozemků. Jde nicméně o natolik intenzivní zásah do stávajících vlastnických vztahů k nemovitostem, že při jeho realizaci je nutno uplatňovat ústavní kautely vyplývající z čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, které připouštějí vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva pouze ve veřejném zájmu, na základě explicitního zákonného zmocnění a za odpovídající náhradu. Zcela souladně s tímto názorem se vyjádřil i Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 21. 3. 2007, č. j. 5 A 27/2002 – 86 (dostupný na www.nssoud.cz). Zde (opět ve vztahu k předcházející úpravě) uvedl, že „z vlastního vymezení cíle a účelu pozemkových úprav plyne celková náročnost tohoto procesu, projevující se např. v tom, že se neaplikují lhůty podle správního řádu, jeho náklady platí stát, atd. Posouzení, zda bylo skutečně dosaženo cílů a účelu pozemkových úprav přitom nespadá jen do sféry jednotlivých účastníků, nýbrž celé společnosti, což se projevuje i existencí veřejného zájmu na provádění pozemkových úprav. Obdobně i z vlastního procesu schvalování návrhu pozemkových úprav plyne, že podle § 9 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách (nyní § 11 odst. 4) je rozhodující souhlas s navrženými pozemkovými úpravami vlastníky, kteří představují 2/3 výměry půdy dotčené pozemkovými úpravami (nyní vážené hlasy vlastníků alespoň výměry půdy pozemků pojatých do pozemkové úpravy). V tomto případě však nezbývá vlastníkům v menšině, než provedení pozemkových úprav respektovat. A to jednak proto, že souhlas dali vlastníci představující požadovanou většinu výměry zahrnutých pozemků, ale také s ohledem na veřejný zájem na provedení pozemkových úprav; především však i proto, že by podle požadavků přiměřenosti, vyjádřených v § 8 odst. 6 zákona o pozemkových úpravách (nyní § 10 zákona) ve spojení s § 12 nařízení vlády č. 4/2000 Sb. neměli být zasaženi na svých právech podstatným způsobem, neboť i k jejich prospěchu byly pozemkové úpravy plánovány a provedeny. I těmto vlastníkům má realizace pozemkových úprav přinést užitek, byť se sami můžou cítit poškozeni a znevýhodněni. Podmínky k racionálnímu hospodaření je třeba též posuzovat nejen z hlediska jednotlivých vlastníků, ale též k celku a ke všem vlastníkům. Nelze je posuzovat zcela jednotlivě a individuálně; racionálnější hospodaření, i s ohledem na zmíněný veřejný zájem, musí být většinové.“ Z uvedeného je tedy zřejmé, že každý vlastník nemovitostí vstupujících do pozemkové úpravy musí akceptovat nově nastolený stav, bylo-li ho dosaženo odpovídajícím procesním postupem a byly-li současně dodrženy zákonem stanovené podmínky a omezení. Jinými slovy vyjádřeno, nesouhlas účastníka řízení s věcným uspořádáním nemovitostí ve schváleném návrhu pozemkové úpravy nemůže vést sám o sobě k závěru o nezákonnosti rozhodnutí o jeho schválení, neopírá-li se o tvrzení o porušení konkrétních zákonných požadavků. Krajskému soudu proto nezbylo, než žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. prosince 2015, č. j. SPU 504162/2015, výrokem I. tohoto rozsudku zamítnout, protože nepřisvědčil žádné ze žalobních námitek a neshledal tak žalobu důvodnou (§ 78 odst. 7 s. ř. s.). B. Žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. července 2015, č. j. SPU 295395/2015 Strana žalující si skutečnost, že řízení o pozemkových úpravách sestává ze dvou zcela samostatných fází, zřejmě dostatečně neuvědomila. Výrazem toho je i návrh žalobce, který učinil až v rámci svého závěrečného přednesu při jednání soudu, kterým se kromě zrušení původně žalobou napadeného rozhodnutí dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách, začal domáhat také zrušení rozhodnutí žalovaného o schválení návrhu KPÚ dle § 11 odst. 4 téhož zákona. Jak již ale uvedl krajský soud shora, rozhodnutí o schválení pozemkových úprav dle § 11 odst. 4 zákona o pozemkových úpravách lze s ohledem na jeho předmět, a s přihlédnutím ke znění zákona o pozemkových úpravách (§ 11 odst. 9) a soudního řádu správního (§ 65 odst. 1), jakož i s přihlédnutím ke konstantní judikatuře Nejvyššího správního soudu a jiných soudů (k tomu srovnej např. usnesení zvláštního senátu zřízeného podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, ze dne 4. 2. 2005, č. j. Konf 108/2004-21), napadnout samostatnou žalobou ve správním soudnictví. Rozhodně tedy toto rozhodnutí není tzv. podkladovým rozhodnutím ve smyslu § 75 odst. 2 věty druhé s. ř. s. (bez ohledu na dikci úvodu věty prvé ustanovení § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách). Soud proto v rámci řízení o žalobě proti rozhodnutí pozemkového úřadu dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách nemůže přezkoumávat zákonnost jemu předcházejícího rozhodnutí o schválení návrhu pozemkových úprav dle § 11 odst. 4 citovaného zákona. A pochopitelně je v rámci tohoto řízení nemůže ani zrušit, k tomu nemá zákonem založenu pravomoc. Krajský soud tedy považoval návrh žalobce vznesený při jednání soudu za samostatnou žalobu proti rozhodnutí žalovaného o schválení návrhu KPÚ ze dne 1. července 2015, č. j. SPU 295395/2015. Rozhodnout o ní pak mohl bez dalšího, neboť k tomu nashromáždil dostatek relevantních informací v průběhu řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného dle § 11 odst. 8 zákona o pozemkových úpravách. K nim patří zejména skutečnost, že citované rozhodnutí o schválení návrhu KPÚ bylo žalobci oznámeno nejpozději ve dnech 16. 10. až 19. 10. 2015 (v podrobnostech viz shora), odvolání (jakož ani v minulosti samostatnou žalobu) proti němu nepodal. Toto rozhodnutí je v právní moci. Na základě uvedených faktů je ovšem nepochybné, že žalobce nenaplnil jednu ze základních podmínek přípustnosti žaloby ve správním soudnictví zakotvenou v § 5 s. ř. s. Tedy že nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, lze se ve správním soudnictví domáhat ochrany práv jen na návrh a po vyčerpání řádných opravných prostředků, připouští-li je zvláštní zákon. Tato podmínka pak u žalob proti rozhodnutím správních orgánů nachází zhmotnění v § 68 písm. a) s. ř. s., dle něhož je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem, připouští-li je zvláštní zákon, ledaže rozhodnutí správního orgánu bylo na újmu jeho práv změněno k opravnému prostředku jiného. Dle § 46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. je-li návrh podle tohoto zákona nepřípustný, soud žalobu odmítne. Krajský soud tak ve vztahu k žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 7. 2015, č. j. SPÚ 295395/2015, učinil výrokem II. tohoto rozsudku. VII. Náklady řízení Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Dle něj má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Ve věci měl úspěch žalovaný, ten se však náhrady nákladů vzdal.

Poučení