30 A 111/2015 - 175

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Václava Roučky a soudců Mgr. Jaroslava Škopka a Mgr. Alexandra Krysla v právní věci žalobce: L.K., zastoupeného Mgr. Barborou Kubinovou, advokátkou, se sídlem Praha 3, Milešovská 1312/6, proti žalovanému: Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy, se sídlem Praha 1, Karmelitská 529/7, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2015, čj. MSMT-5062/2015-4, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 20. 7. 2015, čj. MSMT-5062/2015-4, se zrušuje a věc se vrací k dalšímu řízení žalovanému.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11.228,- Kč k rukám zástupkyně žalobce Mgr. Barbory Kubinové, advokátky, do jednoho měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

[I] Předmět řízení Žalobou ze dne 31. 8. 2015, doručenou Krajskému soudu v Plzni prostřednictvím datové zprávy téhož dne, se žalobce domáhal vyslovení nicotnosti rozhodnutí žalovaného ze dne 20. 7. 2015, čj. MSMT-5062/2015-4 (dále též jen „napadené rozhodnutí“). Pro případ, že soud pro vyslovení nicotnosti neshledá důvody, domáhal se žalobce zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, respektive i rozhodnutí, které mu předcházelo. Napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce a potvrdil rozhodnutí Západočeské univerzity v Plzni (dále též jen „prvoinstanční správní orgán“ nebo „ZČU“), ze dne 15. 12. 2014, čj. ZCU 037454/2014 (dále též jen „prvoinstanční rozhodnutí“). Prvoinstančním rozhodnutím byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: „Právo“, specializace „Právo a právní věda“ získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina. Problematika vysokého školství je upravena zákonem č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon o vysokých školách“). Správní řízení je upraveno zákonem č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „správní řád“). [II] Žaloba Soud úvodem konstatuje, že z důvodu značné obšírnosti žaloby, s jejímž obsahem byli seznámeni oba účastníci této právní věci, učiní pouze určitý souhrn nejdůležitějších žalobních tvrzení. Žalobce nejprve popsal průběh správního řízení o své žádosti před prvoinstančním správním orgánem, shrnul obsah prvoinstančního správního rozhodnutí, učinil přehled svých odvolacích námitek proti tomuto rozhodnutí a následně rozebral i obsah napadeného rozhodnutí žalovaného (str. 1-9 žaloby). Žalobní body rozdělil do čtyř skupin – nicotnost napadeného rozhodnutí, nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, procesní vady správního řízení a nesprávné právní posouzení věci.

1. Nicotnost Dle žalobce byla všechna rozhodnutí, jimiž bylo skončeno projednání věci na příslušném stupni ve správním řízení nicotná. a) Nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného z důvodu navázání na nicotné rozhodnutí nalézacího správního orgánu č.j. PR-P 738/10 ze dne 27.4.2011 Žalobce dovozuje, že pokud bylo prvoinstanční rozhodnutí ze dne 27. 4. 2011 č.j. PR- P 738/10 nicotné proto, že v jeho výroku, kterým byla zamítnuta jeho žádost o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, nebylo uvedeno, o jaké zahraniční vysokoškolské vzdělání a kvalifikaci se jedná, bylo nicotným i zrušující rozhodnutí žalovaného (ze dne 7. 12. 2011 č.j. 22 159/2011-30 – pozn. soudu). Jak totiž vyplývá z ustálené judikatury, nicotné je rozhodnutí už z důvodu, že navazuje na nicotné rozhodnutí. Nelze jakkoli rozhodnout o neexistujícím rozhodnutí, tedy ho potvrdit, zrušit nebo změnit. Nicotná jsou proto dle žalobce i všechna rozhodnutí na toto rozhodnutí navazující, včetně napadeného rozhodnutí žalovaného s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1 As 36/2010-44 ze dne 19.5.2010, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího správního soudu pod č. RS 2096/2010. Dle žalobce tak poslední čtyři roky správní orgány v předmětné věci vydávaly pouze paakty a ve skutečnosti ještě nebylo v předmětné věci vydáno jediné správní rozhodnutí. b) Nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného z důvodu navázání na prvoinstanční rozhodnutí, které je nicotné z důvodu zjevné vnitřní rozpornosti Nehledě na nicotnost rozhodnutí ze dne 27.4.2011 č.j. PR-P 738/10, samostatnou vadou nicotnosti trpí i prvoinstanční rozhodnutí ze dne 15. 12. 2014, čj. ZCU 037454/2014. Je totiž zjevně vnitřně rozporné. Dle výroku i části odůvodnění rozhodnutí získal žalobce zahraniční vysokoškolské vzdělání (srov. např. str. 1: „ZČU je příslušná k řízení podle ust. § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách", tedy dle ustanovení, podle kterého je správní orgán příslušný pouze v případě, kdy je žadatel absolventem zahraniční vysoké školy; zahraniční vysokoškolské vzdělání je přitom takové, které bylo získáno v instituci, která je oprávněna poskytovat dle právních předpisů jiného státu vzdělání srovnatelné s vysokoškolským vzděláním České republiky, což lze vyvodit mimo jiné z ustanovení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách). Žádost pak byla zamítnuta dle ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, které obsahuje oprávnění zamítnout žádost absolventa zahraniční vysoké školy o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání, jestliže je po srovnání tuzemského a zahraničního vysokoškolského programu zjištěno, že se odlišuje v podstatných rysech. Je tedy zřejmé, že základním předpokladem pro postup dle ustanovení § 89 a § 90 zákona o vysokých školách je, aby předmětem žádosti bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání získané vystudováním studijního programu, který je způsobilý porovnání s obdobným tuzemským studijním programem. Dle prvoinstančního správního orgánu nebyla splněna ani jedna z podmínek postupu dle ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, což nejlépe vyplývá z následující pasáže odůvodnění rozhodnutí: „ZČU nepřistoupila k posuzování shody studijních programů, neboť v dané věci žadatel nezískal vzdělání na zahraniční vysoké škole tak, jak to vyžaduje ust. §89 zákona o vysokých školách, posuzování shody studijních programů by tedy bylo nadbytečné." I touto námitkou nicotnosti se žalovaný odmítl zabývat. Vnitřní rozpor prvoinstančního rozhodnutí je dle žalobce dán tím, že správní orgán v něm na jednu stranu uvádí, že jako orgán, jehož příslušnost je založena tím, že žalobce je absolventem zahraniční vysoké školy, zamítá jeho žádost o uznání vzdělání získaného na této zahraniční vysoké škole, neboť z porovnání studijního programu, dle něhož na zahraniční vysoké škole studoval a obdobného studijního programu uskutečňovaného Západočeskou univerzitou v Plzni vyplývá, že se tyto studijní programy v podstatných rysech odlišují. Na stranu druhou však uvádí, že žalobce nezískal vzdělání na zahraniční vysoké škole a správní orgán tak žádné studijní programy neporovnával. Vnitřní rozpornost rozhodnutí je tedy zjevná a takové rozhodnutí je nicotné dle ustanovení § 77 odst. 2 správního řádu, tedy právně vůbec neexistuje. Z toho důvodu je nicotné i navazující potvrzující rozhodnutí žalovaného. c) Nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného z důvodu navázání na prvoinstanční rozhodnutí, které je nicotné pro neurčitost výroku I přes závazný právní názor vyjádřený v rozhodnutí odvolacího orgánu (ze dne 7. 12. 2011 č.j. 22 159/2011-30 – pozn. soudu) je v rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu výrok neurčitý. Opět z něho totiž nelze s určitostí dovodit, jakého vzdělání se týká. Ve výroku prvoinstančního správního orgánu je totiž uvedeno pouze tolik, že v řízení šlo o „uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: Právo; specializace Právo a právní věda získaného studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina". K tomu, aby byly splněny nároky na výrok správního rozhodnutí jasnost, přesnost, srozumitelnost, určitost i ve vztahu k předmětu řízení), především pokud jde o jednoznačnou individualizaci vzdělání a kvalifikace, o jejichž uznání v řízení jde, aby byly nezaměnitelné s jinými, musí být uvedeno, nejen na jaké zahraniční vysoké škole bylo vzdělání získáno, ale je nutné také individualizovat diplom, jakožto doklad o získání zahraničního vysokoškolského vzdělání, který jednoznačně identifikuje studium, a tedy předmět řízení. Ve výroku zcela chybí identifikace diplomu, jenž umožňuje jednoznačně určit vzdělání a kvalifikaci, o které v řízení jde, a odlišit je od jiných. Prvoinstanční správní orgán tedy nerespektoval závazný právní názor žalovaného a výrok rozhodnutí je stejně jako výrok jeho předchozího rozhodnutí neurčitý, tedy právně i fakticky neuskutečnitelný, což způsobuje dle § 77 odst. 2 správního řádu nicotnost prvoinstančního rozhodnutí. Jako navazující potvrzující rozhodnutí je ze stejného důvodu nicotné i napadené rozhodnutí žalovaného. V napadeném rozhodnutí žalovaného na výše uvedené žalovaný kontruje tím, že dle ustanovení § 89 odst. 1 písm. b) zákona o vysokých školách se vydává osvědčení o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, které je jasně identifikováno jak osobou žadatele, tak studijním oborem, kvalifikací a institucí, která měla vzdělání poskytovat. Názor žalovaného je nutné jako nesprávný odmítnout. Dle žalobce i v případě, kdy jde o uznání vzdělání, tedy studia, není určitá identifikace bez jednoznačného označení diplomu. V případě neoznačení diplomu totiž nelze jednoznačně určit, zda se předložený diplom skutečně vztahuje k uznávanému studiu. V konkrétním případě, jestliže žalovaný tvrdí, že diplom není platný, přicházelo by do úvahy vydání nového diplomu, a pokud by se tak stalo, nebylo by možné z výroku určit, na základě jakého diplomu bylo zahraniční vysokoškolské vzdělání uznáno. Při takové identifikaci navíc není jasné, zda se jedná o diplom bakalářský či magisterský (přitom ve správním spisu je založeno rozhodnutí o vzdělání jiného žadatele dosažené na Zakarpatské státní univerzitě v totožném studijním programu, avšak v bakalářském studijním oboru). Stejně jako v případě prvního rozhodnutí ve věci tak není možné jednoznačně určit, zda se výrok rozhodnutí týká vzdělání dokládaného konkrétním diplomem nebo jiného vzdělání (např. i na jiném stupni) stejného žadatele. Není rozhodné, že je ve výroku uvedeno větší množství znaků konkretizující studium, pokud v souhrnu studium stále neidentifikuje jednoznačně. d) Nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného z důvodu navázání na prvoinstanční rozhodnutí, které je nicotné, neboť není projevem vůle prvoinstančního správního orgánu Dalším důvodem nicotnosti je skutečnost, že rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu není procesním úkonem oprávněné úřední osoby dle ustanovení § 15 odst. 2 správního řádu, a proto se dle žalobce nejedná o projev vůle prvoinstančního správního orgánu. Rozhodnutí ZČU je podepsáno doc. PaedDr. J. D., Ph.D., který je prorektorem pro studijní a pedagogickou činnost. Předmětné správní řízení se řídí ustanovením § 89 - § 90 zákona o vysokých školách a správním řádem. Tomu odpovídá i výrok rozhodnutí, kde je uvedeno, že rozhodnuto bylo dle ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Kromě toho správní orgán odkazuje i na vnitřní předpis v podobě rozhodnutí rektora č. 15R/2009, který ovšem není obecně závazným právním přepisem a jako interní normativní akt tedy může zavazovat pouze úřední osoby, nikoli účastníka správního řízení. Jistý omezený význam interním normativním aktům však přiznává správní řád v ustanovení § 15 odst. 2, dle kterého jsou osobami oprávněnými provádět úkony správního orgánu mimo jiné ty osoby, které jsou k tomu oprávněny podle vnitřních předpisů správního orgánu. Z rozhodnutí rektora č. 15R/2009 však nevyplývá, že by byl prorektor osobou oprávněnou v těchto věcech činit za nalézací správní orgán úkony. Právě naopak, z odst. 13 a 19 rozhodnutí rektora č. 15R/2009 jednoznačně plyne, že oprávněnou osobou rozhodovat v těchto věcech je pouze rektor. Ostatně v tomto případě by ani nebylo možné vnitřním přepisem nebo pověřením vedoucího správního orgánu povolat k činění úkonů v rámci správního řízení jinou osobu, než rektora, a to z důvodu existence ustanovení § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách, dle kterého ve věcech uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace rozhoduje rektor. Toto ustanovení jednoznačně stanovuje oprávněnou úřední osobu. Tu přitom nelze měnit postupem dle ustanovení § 15 odst. 2 správního řádu, neboť vůči němu je ustanovení § 90 odst. 1 zákona o vysokých školách ve vztahu speciality a má před ním tedy přednost (k tomu srov. i ustanovení § 105 zákona o vysokých školách a ustanovení § 1 odst. 2 správního řádu). Správní řád navíc nezná institut zastoupení oprávněné úřední osoby, na rozdíl od institutu zastoupení účastníka řízení. S přihlédnutím k zásadě enumerativnosti veřejnoprávních pretenzí tedy žádná osoba, ani prorektor, není oprávněna rektora, jako jedinou oprávněnou úřední osobu, zastupovat. Zastupovat rektora ve správním řízení není prorektor oprávněn ani na základě rozhodnutí rektora dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, neboť rektor je dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, oprávněn nechat se zastupovat prorektorem pouze ve věcech školy, tj. pouze v samostatné působnosti, ve věcech školy. Za věci školy však nelze pokládat výkon přenesené působnosti, tj. výkon úkolů státní správy. Pokud se nechal rektor zastoupit prorektorem dle ustanovení § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, jedná se o neplatný právní úkon a prvoinstanční rozhodnutí je nutné hodnotit tak, jako by ho vydal přímo prorektor. Totéž platí i o zastupování podle statutu Západočeské univerzity v Plzni, která je vnitřním předpisem vydaným dle ustanovení § 36 zákona o vysokých školách, jež je součástí části druhé zákona o vysokých školách, která se týká výhradně samostatné působnosti. Z výše uvedeného žalobce dovozuje, že prvoinstanční rozhodnutí není projevem prvoinstančního správního orgánu. Je tudíž paaktem, neboť prvoinstanční správní orgán jej vůbec nevydal a zároveň absence vlastnoručního podpisu oprávněné úřední osoby způsobuje nicotnost rozhodnutí (srov. usnesení ÚS ze dne 7. 2. 2005 sp. zn. IV. ÚS 402/04). Za situace, kdy ze spisu nevyplývá, že by oprávněná úřední osoba (rektor) ve věci rozhodl, či že by byl o rozhodnutí nalézacího správního orgánu informován, je důkazní břemeno ohledně dokazování této skutečnosti na žalovaném, a to s ohledem na to, že je povinností správních orgánů, aby správní spis obsahoval doklad o určení oprávněné úřední osoby (srov. ustanovení § 15 odst. 4 správního řádu), který ve správním spisu absentuje. Je na žalovaném, aby doložil oprávnění prorektora i informovanost rektora o vydání prvoinstančního rozhodnutí v situaci, kdy o této skutečnosti nesvědčí podpis na písemném vyhotovení rozhodnutí. e) Nicotnost napadeného rozhodnutí žalovaného, jelikož není projevem vůle žalovaného Správní spis neobsahuje v rozporu s ustanovením § 15 odst. 4 správního řádu žádný doklad o tom, kdo byl v odvolacím řízení oprávněnou úřední osobou. Navíc je zřejmé, že rozhodnutí nepodepsala osoba, jejíž jméno je předtištěno, ale někdo jiný. Přitom oprávněnou úřední osobu nelze zastupovat (viz argumentaci shora), úkon v zastoupení oprávněné úřední osoby nemá žádné právní účinky. Je zřejmé, že i pokud by osoba, jejíž jméno je na rozhodnutí žalovaného předtištěné, byla oprávněnou úřední osobou, nebyla o vyhotovení rozhodnutí žalovaného informována, jelikož v takovém případě by toto rozhodnutí podepsala. Rozhodnutí žalovaného je tak nicotné, jelikož není projevem vůle žalovaného jakožto správního orgánu. f) Nicotnost z důvodu zjevné vnitřní rozpornosti Vnitřní rozporností trpí logicky i potvrzující napadené rozhodnutí žalovaného, které ač je postaveno na jiné argumentaci a k argumentaci obsažené v rozhodnutí nalézacího správního orgánu nezaujímá žádné stanovisko, argumentaci obsaženou v prvoinstančním rozhodnutí tím pádem potvrzuje. Potvrzuje tak mimo jiné i závěr, že v případě vzdělání žalobce „se nejedná o zahraniční vzdělání", resp. že žalobce „ nezískal vzdělání na zahraniční vysoké škole, tak jak to vyžaduje ust. §89 zákona o vysokých školách" a naproti tomu potvrzuje tomu zjevně odporující postup dle ustanovení § 89 a § 90 zákona o vysokých školách, dle kterého lze postupovat jen v případě žádosti absolventa zahraniční vysoké školy o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání, což však dle prvoinstančního správního orgánu není případ žalobce. I dle rozhodnutí žalovaného nebylo žalobcem získané vzdělání zahraniční vysokoškolské vzdělání ve smyslu Lisabonské úmluvy (která se dle názoru Žalovaného na věc vztahuje) a zákona o vysokých školách, jelikož posuzovaná kvalifikace není kvalifikací zahraniční, ani kvalifikací českou (srov. str. 28 rozhodnutí žalovaného). Žalovaný však tento závěr posunul ještě dál, když uvádí, že hodnocená kvalifikace ani není vysokoškolskou kvalifikací, neboť „nesplňuje požadavky Ukrajinského zákona a není uznávána na území Ukrajiny jako doklad o vysokoškolském vzdělání“ a „nedokládá vysokoškolskou kvalifikaci uznanou zemí, v níž byla získána“ (srov. str. 25 rozhodnutí žalovaného). Na jednu stranu tak žalovaný jako správné potvrzuje zamítnutí žádosti (o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání podané absolventem zahraniční vysoké školy) dle ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, na druhou stranu však z jeho rozhodnutí vyplývá, že podle tohoto ustanovení nebylo vůbec možné postupovat, jelikož by nebylo co po porovnání s čím zamítnout (není zde dle jeho názoru ani zahraniční, ani vysokoškolská kvalifikace). Napadené rozhodnutí je tedy evidentně vnitřně rozporné, čili nicotné.

2. Nepřezkoumatelnost a) Nevypořádání všech odvolacích námitek V části žaloby označené čl. IIc) žaloby shrnul žalobce své odvolací námitky pod č. 1- 21. Odvolacími námitkami se zabýval žalovaný na str. 26-28 napadeného rozhodnutí. Dle žalobce se žalovaný alespoň nějakým způsobem zabýval námitkami pod č. 1 písm. b) – d), 4, 5, 6, 8, 9, 18, 19, 20 a 21. Odvolacími námitkami shrnutými pod č. 1 písm. a), 2, 3, 7, 10, 11, 12, 13, 14, 15, 16, 17 se však nezabýval vůbec, ignoroval tedy více než polovinu žalobcových odvolacích námitek. Z tohoto důvodu je napadené rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, což je obligatorním důvodem pro jeho zrušení dle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. (zde odkázal žalobce na odst. 10 rozsudku KS v Českých Budějovicích č.j. 10A 77/2012-36, resp. rozsudek KS v Brně ze dne 30. 3. 2012 č.j. 29 Ca 121/2009-29). Některé z odvolacích námitek, o nichž se žalovaný v rozhodnutí nějakým způsobem zmínil, nebyly vypořádány přezkoumatelným způsobem. To se týká odvolací námitky shrnuté v bodu 1 písm. b), v níž žalobce namítal nicotnost prvoinstančního rozhodnutí z důvodu vnitřní rozpornosti, se kterou se žalovaný odmítl ve svém rozhodnutí zabývat, neboť dle jeho názoru není s odkazem na ustanovení § 77 odst. 2 správního řádu oprávněn nicotnost rozhodnutí vyslovit, neboť prohlášení nicotnosti z důvodu zjevné vnitřní rozpornosti je doménou správního soudu. Žalovaný byl dle žalobce povinen posoudit nicotnost rozhodnutí z úřední povinnosti i bez výslovné odvolací námitky v souladu s § 89 odst. 2 správního řádu. Žalovaný tudíž pochybil, pokud se odmítl zabývat námitkou nicotnosti prvoinstančního rozhodnutí, jelikož tuto otázku měl posoudit dle ustanovení § 57 odst. 1 správního řádu jako otázku prejudiciální a na základě jejího posouzení formulovat výrok rozhodnutí. Takový závěr plyne i z recentní judikatury. Přezkoumatelným způsobem nebyla vypořádána ani namítaná podjatost rektora a všech ostatních pracovníků ZČU (č. 4 a 18 odvolacích námitek), neboť tuto námitku nelze dle žalobce vypořádat pouhým odkazem na, navíc za situace, kdy žalobce v odvolání uplatnil další argumentaci podjatosti se týkající, jelikož rozhodnutí o námitce podjatosti samé není soudem přezkoumáváno a pro soud je referenčním hlediskem pouze napadené rozhodnutí a jeho odůvodnění. Přezkoumatelným způsobem nebyla v napadeném rozhodnutí žalovaného vypořádána ani námitka žalobce, že na předmětnou věc nelze aplikovat Lisabonská úmluva. Na argumentaci žalobce žalovaný nijak nereagoval, nevyvrátil ji, přitom v případě relevantnosti každého z žalobcem uvedených argumentů by správní orgán Lisabonskou úmluvu nemohl aplikovat. b) Absence podkladů napadeného rozhodnutí žalovaného Rozhodnutí žalovaného je dle žalobce nepřezkoumatelným rovněž proto, že nemá oporu ve správním spisu. Některé z podkladů (ukrajinský zákon, první vyjádření ukrajinského ENIC-NARIC), na kterých žalovaný vystavěl důvody svého rozhodnutí, nejsou součástí spisu, přičemž se zjevně nejedná o skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti. I pokud by se jednalo o skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti, nejsou-li součástí správního spisu, je rozhodnutí nepřezkoumatelné (srov. rozsudky KS v Plzni ze dne 31. 1. 2011 č.j. 17 A 13/2011 a ze dne 28. 3. 2014 č.j. 17 A 41/2011). c) Nedostatečné skutkové zjištění Žalobce má napadené rozhodnutí za nepřezkoumatelné též z toho důvodu, že žalovaný nijak nedoložil, že by předmětný ukrajinský zákon upravoval celou oblast vysokého školství tak, jak je uvedeno na str. 23 napadeného rozhodnutí. Není tedy zřejmé, z čeho žalovaný zjistil, že komplexní úprava vysokoškolského vzdělávání je obsažena v předmětném ukrajinském zákoně, proč by se předmětný ukrajinský zákon měl vztahovat na studium a diplom žalobce, když ukrajinský zákon je dle tvrzení žalovaného až z roku 2010, tedy ze stejného roku, kdy žalobce studium dokončil (zde by záleželo především na platnosti, účinnosti, intertemporálních ustanoveních) a jak dospěl k tomu, že na Ukrajině nejsou udělovány akademické tituly, zejména pokud uvedl pouze nesouvisející článek zákona (čl. 8), či odkud je mu známo a čím dokládá, že absolventům vysokých škol na Ukrajině nebyly ani v minulosti udělovány akademické tituly. d) Dokazování aplikace práva Žalovaný ve svém rozhodnutí uvedl, že pokládal ukrajinskému ENIC — NARIC různé dotazy, na které od této instituce obdržel odpovědi. O relevanci těchto odpovědí něco vypovídá už to, že hned odpověď na první otázku byla nesprávná a v rozporu se zjištěním žalovaného. Na str. 2 rozhodnutí totiž žalovaný uvedl jemu známou skutečnost, že „Zakarpatská státní univerzita byla do roku 2013, tzn. v době žadatelova studia, součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny", naproti tomu od ukrajinského ENIC — NARIC obdržel negativní odpověď na otázku „zda předložená vysokoškolská kvalifikace (Diplom a Dodatek k Diplomu) byla vydána vysokou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny" (srov. str. 24 napadeného rozhodnutí žalovaného). Aplikace zahraničních právních předpisů po zjištění jejich existence a obsahu je procesem, který musí dle názoru žalobce provádět sám orgán aplikující právo a který není předmětem dokazování. Nemůže být proto předmětem dokazování, jaké účinky má vysokoškolská kvalifikace na Ukrajině, zda garantuje práva, jaká oprávnění má zástupce zahraniční instituce a k čemu je ukrajinská škola nebo její orgán oprávněn. Všechny otázky, které měly být dle tvrzení žalovaného položeny ukrajinskému ENIC — NARIC se totiž týkají oprávnění určitých osob. Oprávnění však vždy vzniká na základě zákona. Ke zjištění oprávnění je tudíž nutné provést aplikaci práva, tj. uvést, jaké právní normy se na danou situaci vztahují, vyložit je a uvést, proč z nich vzniká nebo nevzniká oprávnění. Tím, že žalovaný ve svém rozhodnutí neprovedl žádnou aplikaci ukrajinských právních předpisů a pouze spoléhal na tvrzenou informaci z ukrajinského ENIC — NARIC , což není ani orgán aplikace práva, jehož informace zřejmě rovněž neobsahují žádnou právně- kvalifikační úvahu, navíc když tyto informace poskytovala osoba, o jejíž odborné způsobilosti nebo oprávnění podávat informace jménem této instituce není nic známo, zatížil své rozhodnutí nepřezkoumatelností. Nepřezkoumatelný je proto celý závěr, podle kterého vysokoškolská kvalifikace nesplňuje požadavky ukrajinského zákona a neposkytuje na Ukrajině žádná relevantní práva. Dokazování aplikace práva je absolutně nepřípustné. e) Absence právně-kvalifikačních úvah Rozhodnutí nalézacího správního orgánu neobsahovalo žádnou právně-kvalifikační úvahu. Tuto vadu nijak nenapravil ani žalovaný, který se rovněž vůbec nezatěžoval tím, že by vyložil, jaké ustanovení mu umožňuje žádost zamítnout, a to v situaci, kdy žalobce v odvolání namítal, že z prvoinstančního rozhodnutí nejsou seznatelné úvahy vedoucí správní orgán k aplikaci ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách. Přitom dle ustanovení § 68 odst. 3 správního řádu musí být součástí odůvodnění správního rozhodnutí úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů pro jeho vydání a při výkladu právních předpisů. Jinými slovy řečeno, v odůvodnění musí být uvedeny úvahy, jejichž pomocí zjistil správní orgán na základě provedených důkazů určitý skutkový stav a dále musí logicky vysvětlit, z jakého důvodu podřadil zjištěný skutkový stav pod určitou právní normu. Právě podřazení zjištěného skutkového stavu pod příslušnou právní normu, tedy aplikace práva, je smyslem odůvodnění, k jehož docílení slouží ostatní úvahy, jejichž uvedení má zajišťovat přezkoumatelnost rozhodnutí. Jestliže tedy v odůvodnění absentuje právně kvalifikační úvaha, v tomto případě důvody aplikace ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách, jsou veškeré ostatní úvahy a argumenty uvedené v odůvodnění zcela zbytečné a rozhodnutí nepřezkoumatelné. Obecné úvahy typu „z důvodu zjištění této skutečnosti nelze kvalifikaci uznat dle Lisabonské úmluvy a zákona o vysokých školách“ nejsou přezkoumatelnou aplikací práva. Nepřezkoumatelné rozhodnutí z povahy věci nelze přezkoumat, čili ho nelze změnit, ale pouze zrušit, do úvahy tak z tohoto důvodu přichází pouze zrušení rozhodnutí. To však žalovaný neučinil, proto je jeho rozhodnutí nezákonné a navíc je rovněž nepřezkoumatelné z důvodu, že ani on nepředestřel právně kvalifikační úvahu vedoucí k aplikaci ustanovení § 90 odst. 5 zákona o vysokých školách.

3. Procesní vady ve správním řízení a) Provádění úkonů v řízení osobou, proti které směřovala námitka podjatosti, o níž nebylo rozhodnuto Žalobce dne 17. 6. 2013 uplatnil námitku podjatosti „rektora a všech pracovníků Západočeské univerzity“. Usnesením žalovaného ze dne 1.11.2013 č.j. MŠMT-31524/2013 bylo rozhodnuto o části námitky podjatosti směřující proti rektorovi ZČU tak, že rektor není podjatý. Rozhodnutím ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22.4.2014 č.j. MŠMT- 9618/2014-1 byl zamítnut rozklad ze dne 8. 11. 2013 a usnesení žalovaného ze dne 1.11.2013 č.j. MŠMT-31524/2013 bylo potvrzeno. Ve správním řízení nebylo rozhodnuto o té části námitky podjatosti, která směřovala proti všem ostatním pracovníkům nalézacího správního orgánu. Tato část námitky přitom není neurčitá, jak naznačoval ministr školství, mládeže a tělovýchovy v rozhodnutí o rozkladu. O této části námitky podjatosti byl povinen rozhodnout rektor, jakmile bylo pravomocně rozhodnuto, že ve věci sám není podjatý. Na rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu se podílel prorektor, jenž je pod ním přímo podepsán. Jelikož je pracovníkem ZČU, směřovala námitka podjatosti i proti němu. Prorektor doc. PaedDr. J. D., Ph.D. proto nebyl oprávněn podílet se na úkonech ve věci. Učinil-li tak, zatížil řízení vadou, která mohla mít vliv na soulad prvoinstančního rozhodnutí s právními předpisy. Žalovaný se mýlí, pokud ve svém rozhodnutí uvedl, že námitka podjatosti byla již dříve jím samým posuzována, odmítnuta a odmítnutí následně potvrzeno i ministrem školství, mládeže a tělovýchovy. V rozhodnutí ministra školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 22.4.2014 č.j. MŠMT- 9618/2014-1, kterým byl zamítnut rozklad žalobce, bylo mimo jiné uvedeno, že o podjatosti všech ostatních pracovníků Západočeské univerzity v Plzni nebylo rozhodnuto, jelikož k tomu je příslušný rektor. Sám ministr školství, mládeže a tělovýchovy tedy ve svém rozhodnutí potvrdil, že o části námitky podjatosti nebylo rozhodnuto a že je povinen o ní rozhodnout rektor. To se však nikdy nestalo. Pro tuto závažnou vadu tedy mělo být rozhodnutí nalézacího správního orgánu zrušeno a věc měla být vrácen a prvoinstančnímu správnímu orgánu k dalšímu řízení, neboť úkony v řízení činila osoba, proti které směřovala námitka podjatosti. Jelikož takto žalovaný nepostupoval, je napadené rozhodnutí žalovaného nezákonné. b) Podjatost rektora a všech ostatních pracovníků prvoinstančního správního orgánu Žalobce opakovaně poukazuje na to, že část námitky podjatosti nebyla ve správním řízení vůbec vyřešena, a namítá, že rektor, prorektor, stejně jako všichni ostatní pracovníci prvoinstančního správního orgánu byli podjatí. Tuto skutečnost dovozuje s ohledem na pracovní poměr k ZČU, a tedy ze závislosti na prvoinstančním správním orgánu, v jehož zájmu je, aby žádostem o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace získaného na Zakarpatské státní univerzitě v oboru právo, právní věda, nebylo vyhověno. Dle žalobce se zároveň jedná o případ tzv. systémové podjatosti, kdy sám správní orgán má zájem na určitém výsledku nostrifikačních řízení, jelikož ten může ovlivnit jeho hodnocení ze strany Akreditační komise, tedy může ovlivnit i rozhodnutí o akreditaci magisterského studijního programu v oboru právo a právní věda Právnické fakulty Západočeské univerzity (blíže viz úplné znění žaloby). Z důvodu pracovního vztahu jsou proto podjatí i všichni pracovníci prvoinstančního správního orgánu. Změna rozhodovací praxe v důsledku procesu udělování akreditace byla potvrzena i v prvoinstančním rozhodnutí. Žalobce přitom upozornil, že k vyloučení úřední osoby z rozhodování postačuje pochybnost o podjatosti, nikoli prokázaná podjatost. Výše uvedené skutečnosti přitom zakládají přinejmenším pochybnost o nepodjatosti pracovníků prvoinstančního správního orgánu. V napadeném rozhodnutí žalovaného je pak ve vztahu k namítané podjatosti rektora a všech ostatních pracovníků Západočeské univerzity v Plzni toliko uvedeno, že tato věc byla v rámci rozhodování o námitce podjatosti posuzována a vyřešena. Žalovaný podjatost však nijak neposuzoval, ani k rozhodnutím o námitce podjatosti a jejich důvodům nezaujal žádné stanovisko. Odmítnout zabývat se tvrzenou podjatostí s odkazem na vyřešenou námitku podjatosti dle žalobce žalovaný nemůže už z důvodu, že rozhodnutí o námitce podjatosti není přezkoumatelné ve správním soudnictví. Předmětem soudního přezkumu může být pouze konečné rozhodnutí ve věci. Jelikož se tedy ve správním soudnictví nepřezkoumává rozhodnutí o námitce podjatosti, nelze ani na obsah tohoto rozhodnutí odkázat při řešení námitky podjatosti. Napadené rozhodnutí žalovaného je tak ve vztahu k namítané podjatosti rektora a všech ostatních pracovníků prvoinstančního správního orgán nepřezkoumatelné. Rozhodnutí o námitce podjatosti jsou navíc dle žalobce nesprávná, neboť jsou postavena na nesprávných důvodech, resp. na ignoraci zjevné systémové podjatosti správního orgánu první instance. c) Nesprávně obsazená a nepříslušná rozkladová komise podílející se na rozhodování o rozkladu proti námitce podjatosti V souvislosti s námitkou podjatosti žalobce dále namítal, že proces přijímání rozhodnutí o rozkladu trpí vadou, která má za důsledek velmi závažné porušení procesních práv žalobce a může mít vliv na správnost prvoinstančního rozhodnutí. Na rozhodování rozkladové komise se totiž v rozporu s ustanovením § 152 odst. 3 správního řádu podílely osoby, které nebyly oprávněny podílet se na rozhodování věci, jelikož nebyly do rozkladové komise vůbec jmenovány (doc. RNDr. J. S., CSc.), nebo nebyly na základě jmenování oprávněny rozhodovat v předmětném správním řízení o námitce podjatosti (Mgr. P. K., Mgr. M. R.), rozhodování o předmětné námitce podjatosti navíc nespadala do působnosti rozkladové komise, která se na rozhodování podílela. Vzhledem k tomu, že nebylo řádným způsobem rozhodnuto o námitce podjatosti, respektive se na rozhodovacím procesu nepodílely osoby, které se na něm podílet měly, jedná se dle žalobce o vadu řízení, která mohla mít vliv na správnost prvoinstančního rozhodnutí. d) Porušení povinnosti prvoinstančního správního orgánu umožnit žalobci vyjádřit se k podkladům rozhodnutí (§ 36 odst. 3 správního řádu) a práva k navrhování důkazů (§ 36 odst. 1 správního řádu) V protokolu po nahlížení do spisu dne 12. 12. 2014 žalobce uvedl, že se k nově pořízeným podkladům rozhodnutí případně vyjádří do pondělí 15. 12. 2014, do kdy nejpozději správnímu orgánu vyjádření odešle. Tak také učinil a e-mailem dne 15. 12. 2014 prvoinstančnímu správnímu orgánu odeslal vyjádření z téhož dne, které v souladu s ustanovením § 37 odst. 4 správního řádu následně potvrdil a doplnil. Takový přístup prvoinstančního správního orgánu je dle názoru žalobce porušením ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu, ustanovení § 36 odst. 1 správního řádu, jakož i ustanovení § 4 odst. 4 správního řádu, stejně jako zásad dobré správy. V důsledku toho prvoinstanční správní orgán nemohl zohlednit vyjádření žalobce, ani nemohl reflektovat na jeho důkazní návrhy obsažené ve vyjádření ze dne 15. 12. 2014, což mohlo mít vliv na náležité zjištění skutkového stavu a tedy na soulad rozhodnutí nalézacího správního orgánu s právními předpisy. Žalovaný reagoval tak, že námitka mohla být částečně důvodná, avšak nemohla mít vliv na správnost rozhodnutí nalézacího správního orgánu, jelikož žalovaný neměl o autenticitě e-mailu založeného ve spisu pochybnosti. Lze připomenout, že celé rozhodnutí žalovaného je vystavěno na údajném vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC, což rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu nebylo a tento podklad byl ve spisu tak trochu bezprizorní, jelikož se v něm sice nacházel a prvoinstanční správní orgán ho ve svém rozhodnutí zmínil, avšak z této listiny neučinil žádné skutkové zjištění. Přesto žalobce ve vyjádření ze dne 15. 12. 2014 navrhl důkazy týkající se zjištění pravosti listiny. O tomto důkazním návrhu nebylo ve správním řízení nijak rozhodnuto, čímž bylo porušeno právo žalobce na spravedlivý proces. Z toho důvodu navrhl, aby soud ustanovil soudního znalce z oboru kybernetika. Výše uvedené však měl provést již prvoinstanční správní orgán, není dle našeho názoru úkolem soudu nahrazovat jeho činnost. Postupem prvoinstančního správního orgánu tak bylo porušeno právo žalobce vyjádřit se k podkladům rozhodnutí po nahlédnutí do spisu dne 12. 12. 2014, které nebylo napraveno ani v odvolacím řízení, jelikož odvolací námitky směřující ke zpochybnění pravosti emailu byly žalovaným ignorovány. Žalobce dále nedostal odpovídající prostor k navrhnutí důkazů, a když tak učinil, nebylo o jeho důkazním návrhu rozhodnuto a tato vada nebyla nijak napravena ani žalovaným v odvolacím řízení. K prokázání, že e-mail v listinné podobě založený ve spisu nic neprokazuje, přiložil žalobce upravený e- mail o údajné konverzaci mezi žalovaným a ukrajinským ENIC — NARIC , v němž jsou uvedeny zcela odlišné (opačné) odpovědi na otázky žalovaného. e) Překvapivost napadeného rozhodnutí žalovaného Napadené rozhodnutí žalovaného, byť potvrzuje prvoinstanční rozhodnutí, je opřeno o jinou argumentaci a jiné podklady. Na tuto argumentaci nebylo žalobci umožněno reagovat, když se jeho odvolací námitky soustředily na vyvrácení odlišné argumentace prvoinstančního správního orgánu. Hlavním důvodem zamítnutí žádosti žalobce prvoinstančním rozhodnutím bylo nepředložení dokladu o tom, že předložená kvalifikace je kvalifikací vydanou školou, která je součástí vysokoškolského vzdělávacího systému Ukrajiny, a to za situace, kdy prvoinstanční správní orgán oprávněně pochybuje o tom, že předložený diplom je v souladu se zákonem Ukrajiny o vysokoškolském vzdělávání. Dalším důvodem bylo, že se nejedná o zahraniční vysokoškolské vzdělání a velké množství rozporů v dokumentech o studiu žalobce. V napadeném rozhodnutí žalovaného však byly důvodem potvrzení zamítavého prvoinstančního rozhodnutí nedostatky formy diplomu a neoprávněná modifikace studijního programu Vědeckou radou Zakarpatské státní univerzity, což však v napadeném rozhodnutí žalovaného nebylo uvedeno. Takové rozhodnutí bylo pro žalobce překvapivé, což je vada, která má za následek porušení práva na spravedlivý proces z důvodu odnětí možnosti skutkově a právně argumentovat a navrhovat důkazy s ohledem na nové důvody rozhodnutí. Jestliže však účastník neví, jaký názor na věc zastává správní orgán před vydáním rozhodnutí, nemůže k tomu vyjádřit stanovisko. V předmětných případech žalovaný žalobce o změně názoru na věc žádným způsobem neuvědomil, čili mu neumožnil vyjádřit v řízení stanovisko k jím uváděným důvodům potvrzení prvoinstančního rozhodnutí, odlišných od důvodů, proti kterým žalobce v odvolání brojil. S ohledem na odůvodnění rozhodnutí žalovaného bylo vlastně odůvodnění žalobcova odvolání zcela zbytečné. Tato vada procesního postupu žalovaného je o to závažnější, pokud jí trpí rozhodnutí, proti kterému nelze podat opravný prostředek. f) Legitimní očekávání Své studium začal žalobce dle svého tvrzení se znalostí rozhodovací praxe prvoinstančního správního orgánu, který o žádostech o uznání vzdělání získaných v oboru právo a právní věda na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodu, zprostředkovaným Mezinárodním institutem podnikatelství a práva v Praze, rozhodoval tak, že vydával osvědčení o uznání tohoto vysokoškolského vzdělání. S důvěrou v tuto rozhodovací praxi začal žalobce studovat příslušný studijní program a očekával, že se nalézací správní orgán zachová stejně tak, jak se zachovával ve svých dosavadních rozhodnutích, tedy žalobci vydá osvědčení o uznání vzdělání. S tímto očekáváním, založeném na dosavadní rozhodovací praxi a rovněž na ujištění ZČU v dopise ze dne 31. 1. 2007, podával také žalobce žádost o uznání jeho zahraničního vzdělání. Za této situace měly správní orgány postupovat v souladu se zásadou legitimního očekávání, které v žalobci vyvolala rozhodovací praxe i opakované ujišťování o rovnocennosti srovnávaných studijních programů, a tedy jeho vzdělání uznat. Není přípustné, aby rozhodovací praxe správních orgánů opakovaně a dlouhodobě potvrzovala rovnocennost studia žalobce se studiem na tuzemské vysoké škole, a aby po absolvování tohoto studia rozhodly správní orgány zcela v rozporu s touto rozhodovací praxí. V důsledku správní praxe nalézacího správního orgánu i žalovaného žalobci vzniklo nejen legitimní očekávání, že jeho vzdělání bude uznáno, ale i že budou správní orgány postupovat stejným procesním způsobem, tj. nevyžadovat jiné podklady, než tomu bylo v předchozích obdobných případech, a budou právní předpisy vykládat stejným způsobem. Žádné z těchto legitimních očekávání, která žalobci vznikla v důsledku činnosti nalézacího správního orgánu i žalovaného, nebylo naplněno, tedy správní orgány nerespektovaly ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu. g) Pravost listinných podkladů Ve spisu se nachází e-mailová komunikace na datovém nosiči i v listinné podobě. Z elektronické podoby emailu je pouze patrné, že údajná komunikace žalovaného a ukrajinským ENIC-NARIC byla přeposlána prvoinstančnímu správnímu orgánu žalovaným. Z přeposlaného e-mailu však není dle názoru žalobce možné zjistit pravost e-mailu. Zda je možné zjistit pravost e-mailu a totožnost odesílatele však může zjistit pouze znalec z oboru kybernetika, oblasti výpočetní technika, jelikož se jedná o ryze odbornou otázku. Pokud by se pak jednalo skutečně o vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC, není známé vzdělání či kompetence osoby, která měla vyjádření zaslat, vyjadřovat stanoviska této instituce. Nelze navíc zjistit, jaký dokument byl skutečně přílohou e-mailu odeslanému ukrajinskému ENIC — NARIC , resp. zda se vyjádření skutečně týkalo vzoru bakalářského diplomu Zakarpatské státní univerzity z roku 2010. K údajnému vyjádření ENIC — NARIC z roku 2013, stejně jako k existenci a obsahu ukrajinského zákona, se žalobce nemohl vyjádřit, jelikož nejsou obsahem spisu. Poté, kdy byl na základě návrhu žalobce založen do správního spisu v tištěné podobě e-mail z roku 2014, zpochybňoval žalobce jeho pravost (srov. vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 26.10.2014), a to i po založení e-mailu v digitální podobě na datovém nosiči do spisu, jelikož se jednalo o přeposlaný e-mail, z něhož nebylo možné zjistit jeho pravost (srov. vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 15.12.2014), dále pravost e-mailu žalobce rozporoval i ve svém odvolání. Za situace, kdy účastník řízen í rozporoval pravost e-mailu, bylo na správních orgánech, aby v souladu s ustanovením § 3 správního řádu prokázaly opak. Důkazní břemeno ve správním řízení lpí na správním orgánu, navíc se jednalo o podklad, který měl vzniknout z činnosti žalovaného. Jelikož správní orgány zcela ignorovaly jejich povinnost zakládat do správního spisu podklady, o nichž tvrdily, že jsou jim známé z úřední činnosti, navrhl žalobce provést důkaz e-mailovou komunikací, aby mohla být ověřena její pravost a správnost. I přes výslovné návrhy na ověření pravosti e-mailu, včetně návrhu na provedení důkazu znaleckým posudkem, žalovaný i prvoinstanční správní orgán námitky žalobce ignorovaly. Jediná reakce na tyto námitky byla nakonec až v rozhodnutí žalovaného, kde bylo uvedeno, že o autenticitě vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC nemá žalovaný pochybnosti, aniž by uvedl, z čeho tato jeho jistota pramení. Provedením znaleckého posudku by přitom mohlo být potvrzeno nebo vyvráceno, zda lze či nelze potvrdit pravost e-mailu. Do očí bijící je pak rozdíl v prokazování skutečností svědčících ve prospěch a v neprospěch žalobce, když skutečnosti týkající se studia žalobce požadují správní orgány výhradně v originálu nebo úředně ověřené a s překladem do českého jazyka, na stranu druhou jako důkaz akceptují nijak neověřený e-mail. Vzhledem k tomu, že důkazní břemeno je v souladu se zásadou vyšetřovací na správním orgánu, bylo povinností správních orgánů na námitku zpochybňující pravost e- mailu jeho pravost prokázat. Jelikož tak neučinily, ve správním řízení nebyla prokázána pravost e-mailu, na němž žalovaný vystavěl své závěry, tudíž je řízení stiženo vadou, která mohla mít vliv na správnost rozhodnutí věci, neboť skutkový stav nebyl zjištěn v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. h) Neprovedené důkazy V rámci správního řízení navrhl žalobce několik důkazů, z nichž některé správní orgány neprovedly. V rámci vyjádření k podkladům rozhodnutí ze dne 21. 6. 2013 navrhl žalobce provést důkaz svědeckou výpovědí prof. V. P., CSc., vedoucího organizační složky Praha Zakarpatské státní univerzity, což prvoinstanční správní orgán zamítl s odůvodněním, že by jako organizačně podřízená osoba neuvedl nic jinak, než co již uvedl rektor Zakarpatské státní univerzity. Prvoinstanční správní orgán navržený důkaz svědeckou výpovědí neprovedl z důvodu, že předpokládá zjištění, která by z důkazního prostředku učinil. Taková spekulace však není na místě. Nelze předpokládat, co by osoba, jejíž výslech byl navržen, vypovídala. Zamítnutí důkazního návrhu bez náležitého důvodu je vadou řízení, která mohla mít vliv na zákonnost prvoinstančního rozhodnutí. Provedení důkazu mohlo přispět k náležitému zjištění skutkového stavu. Ač neprovedení tohoto důkazu žalobce v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí namítal, žalovaný na to nijak nereagoval. Závažnou vadou je dále neprovedení důkazů k prokázání existence správní praxe zakládající žalobci legitimní očekávání. Navržené důkazy by totiž mohly prokázat, že se jednalo o obdobné případy, jelikož z rozhodnutí nevyplývá, že by byl skutkový stav odlišný a tedy se o obdobné případy jednalo, tedy by mohl být naopak vyvrácen závěr žalovaného, že v tomto případě se již nejednalo o obdobný případ. Neprovedením důkazů byla porušena práva žalobce, když v důsledku postupu správních orgánů, zejména z důvodu změny náhledu žalovaného na legitimní očekávání, zůstalo neprovedení důkazů správními rozhodnutími fakticky neodůvodněno. Vůbec pak nebyly provedeny důkazy k prokázání podjatosti rektora a všech ostatních pracovníků Západočeské univerzity v Plzni a nesprávného obsazení rozkladové komise. Výše uvedené důkazy, ač nebyly provedeny, jejich provedení nebylo ani zamítnuto, resp. nebyl uveden důvod, pro který by neměly být provedeny. Jedná se o tzv. opomenuté důkazy, které jsou závažnou procesní vadou a důvodem ke zrušení správního rozhodnutí. Lze přitom odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu č.j. 1As 115/2012-33 ze dne 23.10.2012 Jestliže tedy správní orgány neprovedou navržené důkazy a neuvedou důvody, pro které důkazy neprovedly, jedná se vždy o vadu, která vede ke zrušení napadeného rozhodnutí. 4) Nesprávné právní posouzení a) Nezákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného pro vady způsobující dle názoru žalobce nicotnost rozhodnutí Neshledal-li by soud některé vady takového charakteru, že způsobují nicotnost rozhodnutí, namítá pro takový případ výslovně některé z těchto vad jako vady způsobující nezákonnost rozhodnutí žalovaného, přičemž odkázal na podrobnou argumentaci týkající se těchto vad uvedenou v čl. III žaloby (zde pod č. 1 – pozn. soudu), především vnitřní rozpornost rozhodnutí, neurčitost výroku prvoinstančního rozhodnutí, projev vůle prvoinstančního správního orgánu – viz podkapitoly b, c, d, e, f. b) Důkazní břemeno a aplikovatelnost Lisabonské úmluvy Prvoinstanční správní orgán zamítl žalobcovu žádost z důvodu pochybností o souladu diplomu s ukrajinskou legislativou o vysokoškolském vzdělání. Pokud prvoinstanční správní orgán vyjádřil pochybnosti o neplatnosti diplomu, které však dle žalobce neprokázal, nezjistil skutečný stav věci, a proto k této skutečnosti neměl přihlížet. Pochybnosti odstranil dle odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaný prostřednictvím dvou vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC a „aplikace“ ukrajinského zákona (srov. „v průběhu řízení byly veškeré pochybnosti ohledně Diplomu, Dodatku k Diplomu a uznaného titulu „Magistr práva“ odstraněny shora uvedeným vyjádřením ENIC Ukraine“, z čehož vyplývá, že bez těchto podkladů zde pochybnosti jsou); to jsou skutečnosti, o kterých byl prvoinstanční správní orgán dle tvrzení žalovaného informován již v době vydání rozhodnutí nalézacího správního orgánu, přesto jeho pochybnosti nebyly odstraněny. Tím však pochybnosti odstraněny být nemohly, jelikož dokazovat aplikaci práva nelze, taková „aplikace“ práva by navíc byla nepřezkoumatelná. Žalovaný přes to i nadále významně argumentuje Lisabonskou úmluvou, která však aplikovatelná není. Žalovaný se mýlí, pokud se domnívá, že Lisabonská úmluva je součástí právního řádu a mohou z ní plynout práva a povinnosti subjektům vnitrostátního právního řádu. Lisabonskou úmluvu přímo aplikovat nelze, jelikož jsou v ní obsaženy pouze závazky států k přijetí určité vnitrostátní úpravy. Jedná se tedy o normy teleologické, které nemohou mít přímý účinek, mohou být pouze provedeny jiným právním předpisem. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že z důvodu teleologické povahy norem obsažených v Lisabonské úmluvě, dále z důvodu ústavní zásady, že mezinárodní smlouvou nemůže být dotčena výhodnější vnitrostátní úprava, jakož i z důvodu čl. II. 3 Lisabonské úmluvy, se na toto řízení Lisabonská úmluva nevztahuje a lze tak aplikovat pouze vnitrostátní úpravu. Vnitrostátní úprava, kterou představuje správní řád a zákon o vysokých školách, nestanoví žádnou povinnost žadateli ke shromáždění podkladů pro rozhodnutí. Za prokázání náležitého skutkového stavu tak odpovídá výlučně správní orgán. To vyplývá ze zásady materiální pravdy zakotvené v ustanovení § 3 správního řádu, konkretizované v ustanovení § 50 správního řádu, v jehož odst. 2 je mimo jiné uvedeno, že podklady pro vydání rozhodnutí opatřuje správní orgán. V ustanovení § 90 odst. 2 zákona o vysokých školách je pak uvedeno, co je podkladem pro rozhodnutí, nikoli však už, že tyto podklady má obstarávat žadatel. Proto se užije ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu a povinnost obstarat náležité podklady má správní orgán. Jakákoli výzva účastníku řízení, aby místo správního orgánu obstaral podklady (tj. i výzva ze dne 20. 5. 2014 č.j. ZCU 015133/2014 k doložení platnosti a správnosti žalobcova diplomu a jeho souladu s licencí udělenou Zakarpatské státní univerzitě), je proto nezákonná. I pokud by byla příslušná ustanovení Lisabonské úmluvy aplikovatelná, neexistuje norma, která by stanovila její přednost před správním řádem. Ustanovení § 106 odst. 1 zákona o vysokých školách totiž zakotvuje přednost mezinárodních smluv pouze před zákonem o vysokých školách, nikoli před správním řádem. Nelze proto s odkazem na Lisabonskou úmluvu neaplikovat jakékoli ustanovení správního řádu. c) Zahraniční rozměr studia Za důvod pro zamítnutí žádosti považoval prvoinstanční správní orgán skutečnost, že žalobce nezískal zahraniční vzdělání, ale „vzdělání získané v České republice“. Závěr, že student disponující zahraničním vysokoškolským diplomem nevystudoval zahraniční vysokou školu, je však dle názoru žalobce zcela absurdní, navíc kolidující i s výrokem napadeného rozhodnutí žalovaného, který přesto výrok prvoinstančního rozhodnutí potvrzuje. Prvoinstanční správní orgán se domnívá, že uznání takového vzdělání by bylo obcházením zákona o vysokých školách. Tento závěr však žalobce z důvodů blíže popsaných v žalobě samé nesdílí. d) Množství nejasností a rozporů Důvodem, který jako důvod k zamítnutí žádosti uvedl pouze prvoinstanční správní orgán, je množství nejasností a rozporů v dokumentech týkajících se studia žalobce, zakládajících důvodnou pochybnost o jeho řádném průběhu studia a o tom, zda mohl získat potřebnou míru znalostí. V této úvaze není vůbec zřejmá příčinná souvislost mezi nejasnostmi, které vznikly prvoinstančnímu správnímu orgánu, a vznikem pochybností ohledně řádného průběhu studia a míře znalostí, které žalobce získal. Jedná se tedy o předstíraný závěr, když učiněná zjištění nemohou zakládat jakékoli pochybnosti o průběhu studia či získání potřebné míry znalostí. Pokud ve správním řízení vzniknou správnímu orgánu pochybnosti, je povinen je odstranit. Protože tak prvoinstanční správní orgán neučinil, porušil ustanovení § 3, § 6 odst. 2 a § 50 odst. 2 správního řádu, což mohlo mít vliv na správné a zákonné rozhodnutí věci. Existence pochybností navíc jen dokládá, že nebylo prokázáno, že by studium žalobce nebylo řádné a míra znalostí nedostatečná. Ve správním řízení se za prokázané může brát jen to, o čem nejsou důvodné pochybnosti. Pokud důvodné pochybnosti jsou, dle zásady in dubio libertate nemohou jít k tíži adresáta veřejnoprávní normy. e) Získání vysokoškolského vzdělání Žalovaný v rozhodnutí dospěl na základě jednoho ustanovení z údajného ukrajinského zákona a dvou vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC k závěru, že předložený diplom nedokládá vysokoškolskou kvalifikaci uznanou zemí, pod jejíž právní režim Zakarpatská státní univerzita spadá. Diplom totiž dle názoru žalovaného není platný, přičemž pochybnosti ohledně jeho platnosti byly odstraněny až vyjádřeními ENIC — NARIC. Tím se odchýlil od právního názoru prvoinstančního správního orgánu, který i přes to, že podkladem jeho rozhodnutí bylo vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC ze dne 23. 9. 2014 (srov. str. 11 prvoinstančního rozhodnutí) a s vyjádřením tohoto orgánu ze dne 25. 11. 2013 byl dle žalovaného seznámen (srov. str. 24 napadeného rozhodnutí žalovaného), měl pochybnosti o souladu předloženého diplomu s ukrajinským zákonem (srov. str. 13 prvoinstančního rozhodnutí), tedy dle prvoinstančního správního orgánu nebyl rozpor diplomu s ukrajinskou legislativou prokázán v souladu s ustanovením § 3 správního řádu. Žalovaný žádným způsobem neaplikoval ukrajinskou legislativu, ani ji aplikovat nemohl, jelikož ve spisu se nenachází jediný důkaz o existenci či obsahu jakéhokoli ukrajinského právního předpisu. Tuto absenci podkladů se snaží žalovaný obcházet tvrzením, že se jedná o skutečnost, která je mu známá z úřední činnosti. I pokud by tomu však tak bylo, pak vzhledem k tomu, že zahraniční právní předpisy je nutné dokazovat, muselo by se jednat o skutečnost, která již byla zjištěna dokazováním v rámci jiného správního řízení, a příslušný podklad by musel být součástí správního spisu. Žalovaný však neuvádí, jakým způsobem informace o existenci a obsahu údajného ukrajinského zákona zjistil, ani že by provedl důkaz tímto zákonem v jiném správním řízení. Nemohl proto ukrajinský zákon aplikovat, a pokud tak učinil, taková aplikace je nepřezkoumatelná. Pochybnosti byly dle žalovaného odstraněny vyjádřením ukrajinského ENIC - NARIC, tedy nikoli vlastní aplikací práva. Jakýkoli názor ukrajinského nebo jiného orgánu ohledně platnosti či neplatnosti diplomu. Jakýkoliv názor ukrajinského nebo jiného orgánu ohledně platnosti či neplatnosti diplomu žalobce či jiných otázek právních (např. posouzení oprávnění jakéhokoli orgánu k čemukoli) texy není relevantní. Platnost či neplatnost diplomu je totiž otázkou právní. Prostřednictvím vyjádření orgánu, lhostejno, zda českého či zahraničního, lze tedy prokazovat pouze skutkové okolnosti. V tomto případě se může jednat například o prokázání existence licence či akreditace zahraniční vysoké školy. Nemůže však být prokazován výklad či aplikace práva. Aplikovat právo na zjištěný skutkový stav je tedy povinen přímo správní orgán, a to přezkoumatelným způsobem. Právní názor jiného orgánu, může použít pouze na podporu argumentace, podobně jako když se argumentuje soudní judikaturou nebo názory uvedenými v odborné literatuře. Ani takové názory však nejsou právně závazné, působí pouze svou argumentační přesvědčivostí. Vyjádření ukrajinského ENIC — NARIC z roku 2014 nadto nelze použít v tomto řízení už z důvodu, že se netýká diplomu žalobce, ba se netýká dokonce ani diplomu magisterského vydávaného Zakarpatskou státní univerzitou, nýbrž diplomu bakalářského, jehož držitelem však žalobce není. Z toho vyplývá, že vyjádřeními ukrajinského ENIC — NARIC, i pokud by byly pravé, nemohly být odstraněny jakékoli pochyby, a tedy žalovaný už s ohledem na zásadu „in dubio libertate“ nemohl učinit závěr o neplatnosti diplomu a o tom, že diplom není dokladem o získání zahraničního vysokoškolského vzdělání. Je navíc bez významu, že žalovaný dospěl k závěru o neplatnosti diplomu, jelikož ten nebyl změněn či zrušen stanoveným postupem, proto mu svědčí presumpce správnosti, přičemž žalovaný nedospěl k závěru o nicotnosti diplomu. f) Prvoinstanční rozhodnutí neobsahuje číslo jednací Nezákonnost prvoinstančního rozhodnutí způsobuje dle názoru žalobce i skutečnost, že neobsahuje číslo jednací, jak předepisuje § 69 odst. 1 správního řádu. Označení v pravém horním rohu prvoinstančního rozhodnutí nacházející se pod datem, není ve skutečnosti číslo jednací, ale zřejmě jakési označení pro interní účely. Rozhodnutí postrádající náležitost § 69 odst. 1 správního řád je tedy v rozporu se zákonem, tudíž mělo být žalovaným dle § 90 odst. 1 písm. b) správního řádu zrušeno a věc vrácena nalézacímu správnímu orgánu k novému projednání. Jelikož tak žalovaný nepostupoval, rozhodl nesprávně, tedy jeho rozhodnutí je nezákonné a jako takové musí být soudem dle § 78 odst. 1 soudního řádu správního zrušeno. [III] Vyjádření žalovaného k žalobě Žalovaný se k věci vyjádřil v podání ze dne 15. 12. 2015, v němž se vyslovil pro zamítnutí žaloby pro její nedůvodnost. Podstatou rozhodnutí ZČU i žalovaného je skutečnost, že vzdělání získané žalobcem není vzděláním získaným v zahraničí v souladu s § 89 zákona o vysokých školách. Skutečnost, že se u dokumentů předložených žalobcem nejedná o vysokoškolský diplom vydaný zahraniční vysokou školou, plyne, jak ze zahraniční právní úpravy, tak z odpovědi ukrajinské strany na přímo položený dotaz, zde se u předložených dokladů jedná o doklad o vzdělání vydaný v rámci systému vysokých škol Ukrajiny. Tyto skutečnosti jsou podrobně vysvětleny v rozhodnutí obou stupňů. Žádosti žalobce o uznání nemohlo být z toho důvodu vyhověno. Žalovaný poznamenal, že z podané žaloby by se mohlo zdát, že se v této věci jedná o komplexní a velmi složité správní řízení. Nicméně tomu tak není a věc byla rozhodnuta na základě jednoduché úvahy postavené na dostatečně zjištěném skutkovém základu. Důvody rozhodnutí jsou jasně a zřetelně vysvětleny v rozhodnutích správních orgánů. K jednotlivým žalobním námitkám žalovaný sdělil, že žalobce uvádí velké množství námitek, z nichž drtivá většina již byla řešena v rámci správního řízení a jejich vypořádání je součástí jím vydaného rozhodnutí. Podle názoru žalovaného nemá žádná z námitek, byť by se na první pohled mohly některé z nich zdát jako závažné, vliv na zákonnost rozhodnutí. Nové projednání věci nemůže přinést za žádných okolností jiný výsledek řízení než zamítnutí žádosti. Námitku nicotnosti (v bodě III a) – f) žaloby) všech rozhodnutí, jimiž bylo skončeno projednání věci na příslušném stupni v daném správním řízení, nepovažoval žalovaný za důvodnou a nemůže mít dle jeho názoru žádný vliv na zákonnost rozhodnutí. K namítané vnitřní rozpornosti (bod III. b) a III. f) žaloby) je nutné uvést, že je zřejmé, že správní orgán musí v řízení o uznání také posoudit, zda jsou vůbec naplněny podmínky pro uznání, zda existuje doklad o zahraničním vzdělání, které je možné srovnávat. Skutečnost, že zákon toto neuvádí výslovně v příslušných ustanoveních (§ 89 a § 90 zákona o vysokých školách) lze překlenout obvyklými výkladovými metodami, což je zcela běžným postupem postaveným na zdravém rozumu. V tomto bodě žalovaný rovněž odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí na str. 26 bod III/1, kde se námitkou nicotnosti vznesenou v odvolacím řízení žalovaný zabýval. K tvrzení žalobce ohledně nevypořádání všech námitek (bod IV. a) žaloby) žalovaný uvedl, že nesouhlas se způsobem vypořádání námitek nelze zaměňovat s nevypořádáním se s argumenty uvedenými v odvolání. Žalovaný má za to, že se v napadeném rozhodnutí s tvrzeními uvedenými žalobcem v průběhu správního řízení vypořádal dostatečným způsobem. K chybějícím podkladům (bod IV. b) žaloby) žalovaný dodal, že všechny podklady rozhodnutí lze ověřit přímo ze spisového materiálu. K bodům IV. c) – e) žaloby odkazujeme v obecnosti na odůvodnění napadeného rozhodnutí a podklady ve spise. Žalobcův způsob hodnocení podkladů rozhodnutí žalovaný nesdílí a ponechal na rozhodnutí soudu, zda byl skutkový stav, o který se rozhodnutí opírá, dostatečně zjištěn a zda bylo rozhodnutí dostatečně odůvodněno. K opakované námitce podjatosti rektora (bod V. a) a b) žaloby) a všech zaměstnanců univerzity se správní orgán vyjádřil již v napadeném rozhodnutí (na str. 27 bod III/2). K námitce v bodě V. c) žaloby žalovaný uvedl, že i kdyby byla rozkladová komise nesprávně obsazena nebo došlo k procesním pochybením při jmenování jejích členů, nemohlo to mít samo o sobě vliv na zákonnost rozhodnutí o podjatosti. Rozkladová komise věc projednala a navrhla rozhodnutí ve věci. Podstatné pro posouzení zákonnosti jakéhokoliv rozhodnutí ministra v 2. stupni je však zejména samotné rozhodnutí ministra. K této námitce se správní orgán vyjádřil v napadeném rozhodnutí na str. 27 bod III/2. K námitce v bodě V. d) a k porušení zásady legitimního očekávání (bod V. f) žaloby) se vyjádřil žalovaný již v napadeném rozhodnutí na str. 27 v bodě III/3, resp. str. 27-28 v bodě III/5. Ohledně překvapivosti rozhodnutí uvedené v bodě V. e) žalovaný uvedl, že rozhodnutí obou správních orgánů se opírala o totožný důvod (doložené dokumenty nedokládají studium na zahraniční univerzitě), a tak není na rozhodnutí nic překvapivého. K námitce týkající se podkladu rozhodnutí (emailu) (bod V. g) žaloby) ponechal žalovaný na opět na rozhodnutí soudu, zda je možné použít takový prostředek a zda může existence a vyhodnocení takového podkladu správním orgánem ve zde řešeném správním řízení založit nezákonnost napadeného rozhodnutí. K bodu V. h) žaloby žalovaný konstatoval, že je na správním orgánu, aby vyhodnotil, které důkazy provede, a odůvodnil, proč některé neprovedl. Ohledně námitek týkající se kapitoly VI. žaloby žalovaný shrnul, že i kdyby Lisabonská úmluva nebyla aplikovatelná na daný případ jako celek nebo její jednotlivá ustanovení, případná argumentace touto úmluvou nad rámec argumentace postavené na zákoně o vysokých školách, nemůže to způsobovat nezákonnost rozhodnutí. Správní orgán pak opatřil podklady pro rozhodnutí, které považoval pro rozhodnutí ve věci za dostatečné a k žádnému přenosu „důkazního břemene“ na žalobce nedošlo. Co se týče zahraničního rozměru studia žalobce, odkázal žalovaný opět na napadené rozhodnutí, kdy studium doložené žalobcem nebylo vysokoškolským studiem ani podle českého práva (s českou akreditací) ani v rámci ukrajinského vzdělávacího systému. Pro posouzení žádosti žadatele nebylo v konečném důsledku vůbec podstatné, jak studium probíhalo, jelikož rozhodnutí bylo postaveno na tom, že nejde o studium, které by mohlo vůbec podléhat srovnání. Žalovaný má za to, že podklady rozhodnutí byly dostatečné a odůvodnění srozumitelné, obsahující důvody vedoucí k rozhodnutí i skutečnosti, ze kterých správní orgán vycházel. Na okraj poznamenal, že rozhodnutí ZČU je označeno spisovou značkou. A pokud bychom dospěli k závěru, že v označení chybí pomlčka a číslo, nezpůsobuje to nezákonnost tohoto rozhodnutí. Žalovaný závěrem podotkl, že obchodní společnost Mezinárodní institut podnikatelství a práva, s.r.o., který pro Zakarpatskou státní univerzitu zprostředkovává výuku, není soukromou vysokou školou, nýbrž obchodní společností s ručením omezeným zřízenou podle tuzemského práva bez oprávnění uskutečňovat akreditované studijní programy dle zákona o vysokých školách. [IV] Posouzení věci krajským soudem Řízení ve správním soudnictví je upraveno zákonem č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „soudní řád správní“ nebo „s. ř. s.“). Podle § 75 odst. 1 soudního řádu správního soud při přezkoumání rozhodnutí vychází ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu. Podle § 75 odst. 2 soudního řádu správního věty prvé soud přezkoumá napadené výroky rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, když primárně obrátil pozornost na skupinu tvrzení namítajících nicotnost napadeného (i prvoinstančního) rozhodnutí. Těmto námitkám ale nebylo možné přisvědčit. Krajský soud konstatuje, že k nicotnosti správního rozhodnutí je soud ve smyslu § 76 odst. 2 s. ř. s. povinen přihlížet z úřední povinnosti (ex offo), tj. bez ohledu na to, zda žalobce tuto námitku v podané žalobě uplatnil či nikoli. Teorie, jakož i ustálená judikatura správních soudů (srovnej např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, čj. 1 Azs 12/2003 - 48, publikovaný pod č. 319/2004 Sb. NSS, či rozsudek ze dne 30. 9. 2003, ve věci sp. zn. 6 A 82/2000, publikovaný pod č. 67/2004 Sb. NSS), považuje za nicotný správní akt, který trpí vadami takové intenzity, že již vůbec nelze o správním aktu hovořit. Typicky jsou takovými vadami neexistence zákonného podkladu pro rozhodnutí, absolutní nedostatek pravomoci, absolutní nepříslušnost rozhodujícího správního orgánu (nikoli však pouhý nedostatek příslušnosti funkční), zásadní nedostatky projevu vůle vykonavatele veřejné správy (absolutní nedostatek formy, neurčitost, nesmyslnost), požadavek plnění, které je trestné nebo absolutně nemožné, uložení povinnosti nebo založení práva něčemu, co v právním smyslu vůbec neexistuje (co není osobou v právním slova smyslu), nedostatek právního podkladu k vydání rozhodnutí (např. uložení povinnosti podle již zrušeného předpisu). Nicotný akt nikoho nezavazuje a nikdo jej není povinen respektovat, neboť mu nesvědčí presumpce správnosti (srovnej Staša, J. in Hendrych, D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5. vydání. C. H. Beck: Praha, 2003, str. 136 - 141). O žádný z uvedených případů se však v posuzované věci nejedná, napadená rozhodnutí těmito nedostatky stižena nebyla. Vady, kterým žalobce přičítal tyto následky, však mohly mít za následek nezákonnost rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že soud následně shledal důvodnými tvrzení konkretizovaná v části 3 a) žaloby, tedy námitky procesního pochybení spočívajícího v nevyřešení uplatněné námitky podjatosti, oprávněností těchto námitek z hlediska zákonnosti se již nezabýval. Ohledně uplatněné námitky podjatosti soud uvážil následovně. Mezi stranami není sporu o tom, že žalobce podáním ze dne 15. 6. 2013 a doručeným prvoinstančnímu správnímu orgánu dne 17. 6. 2013 uplatnil námitku podjatosti (dále též jen „Námitka“), kterou formuloval následovně: „Vzhledem k tomu, že bylo a je zájmem Západočeské univerzity, potažmo jejího rektora, udržet akreditaci, a jednou z podmínek jejího udělení je evidentně neuznávání studia dosaženého v oboru právo, právní věda na Zakarpatské státní univerzitě, zakládá tato skutečnost jednoznačné podezření z podjatosti rektora a všech pracovníků Západočeské univerzity. Tímto vznáším námitku jejich podjatosti.“. Výroková část rozhodnutí (usnesení) Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ze dne 1. 11. 2013, čj. MSMT-31524/2013 (dále též jen „Rozhodnutí Ministerstva“), kterým bylo o Námitce rozhodnuto, zní takto: „Podle § 14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, není úřední osoba, kterou v daném případě doc. PaedDr. I. M., Ph.D., rektorka Západočeské univerzity v Plzni, vyloučena z projednávání a rozhodování v řízení vedeném na Západočeské univerzitě v Plzni pod č.j. PR-P 738/10 podle § 89 a § 90 zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, o žádosti jediného účastníka řízení, jímž je L.K., narozený (…), místem trvalého pobytu (…), o uznání zahraničního (ukrajinského) vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice, získaného absolvováním studijního oboru „Právo“, specializace „Právo a právní věda“ na Zakarpatské státní univerzitě, se sídlem v městě Užhorod na Ukrajině.“. V odůvodnění Rozhodnutí Ministerstva je pak mj. konstatováno: „(…) Žadatel žádnými důkazy nedoložil skutečnosti, které by svědčily o tom, že úřední osoba změnila dosavadní postoj Univerzity (= Západočeská univerzita v Plzni) k uznávání zahraničního vysokoškolského vzdělání získaného na Zahraniční univerzitě (= Zakarpatská státní univerzita), aby dosáhla v jiném řízení prodloužení platnosti akreditace studijního programu uskutečňovaného Universitou, resp. její součástí a že ovlivnila výsledek řízení o žadatelově žádosti. Po posouzení námitky účastníka řízení o skutečnostech, které podle jeho názoru nasvědčují vyloučení nejen úřední osoby, ale i všech zaměstnanců Univerzity ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla jmenovaná úřední osoba (a blíže neuvedené úřední osoby – zaměstnanci Univerzity) výsledek řízení ovlivnit, nebyly zjištěny skutečnosti, na jejichž základě lze pochybovat o její (jejich) nepodjatosti. Důvod uvedený v námitce není dostatečný k tomu, aby z něj vyplýval zájem na ovlivnění výsledku řízení, který by měl mít za následek vyloučení úřední osoby (úředních osob) z řízení.“. Žalobce podal proti Rozhodnutí Ministerstva rozklad, o němž rozhodl ministr školství, mládeže a tělovýchovy rozhodnutím ze dne 22. 4. 2014, čj. MSMT-9618/2014-1 (dále též jen „Rozhodnutí ministra“), tak, že: „Rozklad ze dne 8. listopadu 2013, který podal pan L.K. (…) proti usnesení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č.j. MSMT-31524/2013 ze dne 1. listopadu 2013 [o nepodjatosti rektorky Západočeské univerzity v Plzni doc. PaedDr. I. M, Ph.D., v řízení vedeném na Západočeské univerzitě v Plzni pod sp.zn. PR-P 738/10 o žádosti pana L.K. ze dne 30. listopadu 2010 o uznání jeho zahraničního vysokoškolského vzdělání (získaného absolvováním studijního oboru „Právo“, specializace „Právo a právní věda“ na Zakarpatské státní univerzitě se sídlem v městě Užhorod na Ukrajině) v České republice] se zamítá a napadené usnesení Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy č.j. MSMT- 31524/2013 ze dne 1. listopadu 2013 se potvrzuje.“. V odůvodnění Rozhodnutí Ministra je pak mj. konstatováno: „(…) Ve výroku usnesení ministerstva bylo opravdu rozhodnuto pouze o (ne)podjatosti rektorky, nikoliv dalších „pracovníků“ Západočeské univerzity v Plzni (- ať už tímto pojmem byli Žadatelem míněni všichni „zaměstnanci“ Západočeské univerzity v Plzni anebo pouze její „akademičtí pracovníci“). Tato skutečnost je však plně v souladu s právními předpisy. Pokud se totiž jedná o případnou podjatost dalších úředních osob z řad zaměstnanců Západočeské univerzity v Plzni, o té je funkčně příslušný rozhodnout jejich příslušný představený (služebně nadřízený těchto osob nebo ten, kdo má obdobné postavení – tj. příslušný vedoucí zaměstnanec Západočeské univerzity v Plzni), nikoliv ministerstvo. Rozkladce-Žadatel navíc tyto další případně podjaté zaměstnance Západočeské univerzity v Plzni dostatečně neidentifikoval. [V dané souvislosti lze tedy příkladmo poznamenat, že jelikož rektorka Západočeské univerzity v Plzni nemá zájem na výsledku nostrifikačního řízení (nemajíc poměr k věci ani k účastníku řízení), pro který by bylo možno pochybovat o její nepodjatosti, a nebyla tedy usnesením ministerstva vyloučena z projednávání a rozhodování v nostrifikačním řízení vedeném o žádosti Žadatele, je (jako služebně nadřízená úřední osoba) věcně příslušnou rozhodovat o těch Žadatelových námitkách podjatosti, které by směřovaly vůči zaměstnancům Západočeské univerzity jí (rektorce) přímo podřízeným. (Pokud by v řízení měli postavení úřední osoby ve smyslu § 14 správního řádu a byli žadatelem v rámci odstranění vad podání dostatečně individuálně identifikováni.)]“. Jak je uvedeno výše, rozhodnutím Západočeské univerzity v Plzni ze dne 15. 12. 2014, čj. ZCU 037454/2014 byla zamítnuta žalobcova žádost ze dne 29. 11. 2010 o uznání zahraničního vysokoškolského vzdělání a kvalifikace v České republice v hlavním studijním oboru v rámci kvalifikace: „Právo“, specializace „Právo a právní věda“ získané studiem na Zakarpatské státní univerzitě v Užhorodě, Ukrajina. Prvoinstanční rozhodnutí signoval (v zastoupení rektorky) doc. PaedDr. J. D., Ph.D., prorektor Západočeské univerzity v Plzni pro studijní a pedagogickou činnost. Žalobce námitku podjatosti uplatnil i v odvolání proti prvoinstančnímu rozhodnutí a žalovaný tuto námitku vypořádal na str. 27 (bod III/2, první odstavec tohoto bodu) napadeného rozhodnutí, kde je uvedeno: „V odvolání Žadatel opakovaně namítl podjatost rektora a zaměstnanců Univerzity, která však byla již dříve posuzována Ministerstvem, Ministerstvem odmítnuta a její odmítnutí potvrzeno i rozhodnutím ministra mládeže, školství a tělovýchovy.“. Podle § 14 odst. 1 správního řádu, každá osoba bezprostředně se podílející na výkonu pravomoci správního orgánu (dále jen „úřední osoba“), o níž lze důvodně předpokládat, že má s ohledem na svůj poměr k věci, k účastníkům řízení nebo jejich zástupcům takový zájem na výsledku řízení, pro nějž lze pochybovat o její nepodjatosti, je vyloučena ze všech úkonů v řízení, při jejichž provádění by mohla výsledek řízení ovlivnit. Podle § 14 odst. 2 správního řádu, účastník řízení může namítat podjatost úřední osoby, jakmile se o ní dozví. K námitce se nepřihlédne, pokud účastník řízení o důvodu vyloučení prokazatelně věděl, ale bez zbytečného odkladu námitku neuplatnil. O námitce rozhodne bezodkladně usnesením služebně nadřízený úřední osoby nebo ten, kdo má obdobné postavení (dále jen „představený“). Podle § 14 odst. 3 správního řádu, úřední osoba, která se dozví o okolnostech nasvědčujících, že je vyloučena, je povinna o nich bezodkladně uvědomit svého představeného. Do doby, než představený posoudí, zda je úřední osoba vyloučena, a provede potřebné úkony, může tato osoba provádět jen takové úkony, které nesnesou odkladu. Podle § 14 odst. 4 správního řádu, představený úřední osoby, která je vyloučena, za ni bezodkladně určí jinou úřední osobu, která není k vyloučenému ve vztahu podřízenosti. Podle rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 8. 2006, čj. 5 Ca 195/2005-74, je „skutečnost, že žalovaný rozhodl o odvolání, aniž by bylo rozhodnuto o námitce podjatosti vznesené proti všem pracovníkům žalovaného, závažným porušením práva na spravedlivý proces (§ 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).“. Krajský soud v Plzni dospěl k závěru, že postup Západočeské univerzity v Plzni, resp. Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy při řešení žalobcem uplatněné námitky podjatosti je ve světle citované právní věty, s níž se zdejší soud plně ztotožňuje, natolik procesně vadný, že ospravedlňuje rezultát o důvodnosti žaloby. Není pochyb o tom, že žalobce vznesl námitku, kterou srozumitelně, byť velmi obecně, namítl podjatosti rektora a všech pracovníků Západočeské univerzity. Rovněž není sporné, že předmětem rozhodování o takto prezentované námitce se následně stala (úřední) osoba rektorky Západočeské univerzity v Plzni doc. PaedDr. I. M., Ph.D. Rozhodnutí Ministra pak jasně deklarovalo mj. to, že a) o případné podjatosti dalších úředních osob z řad zaměstnanců Západočeské univerzity v Plzni je funkčně příslušný rozhodnout jejich příslušný představený (služebně nadřízený těchto osob nebo ten, kdo má obdobné postavení – tj. příslušný vedoucí zaměstnanec Západočeské univerzity v Plzni); a b) rektorka je (jako služebně nadřízená úřední osoba) věcně příslušná rozhodovat o těch žalobcových námitkách podjatosti, které by směřovaly vůči zaměstnancům Západočeské univerzity rektorce přímo podřízeným, za předpokladu, že by v řízení měli postavení úřední osoby ve smyslu § 14 správního řádu a byli žadatelem v rámci odstranění vad podání dostatečně individuálně identifikováni. Ač tu tedy byla námitka podjatosti, o níž bylo rozhodnuto jen částečně, součástí správního spisu není nic, z čeho by byl patrný další postup Západočeské univerzity v Plzni, resp. její rektorky stran oné nevyřešené části námitky týkající se případné podjatosti všech pracovníků Západočeské univerzity (především Rozhodnutím Ministra předpokládané odstranění vad podání skrze dostatečné identifikace oněch všech pracovníků Západočeské univerzity). Pokud by bylo prvoinstanční rozhodnutí podepsáno rektorkou in personam, pak by takový nedostatek byl sice procesní vadou, avšak bez valného vlivu na zákonnost prvoinstančního rozhodnutí, neboť námitka podjatosti rektorky byla pravomocně vyřešena (viz výše). Avšak prvoinstanční rozhodnutí, které bylo následně aprobováno žalovaným, podepsal prorektor doc. PaedDr. J. D., Ph.D. To je sice v souladu s § 10 odst. 4 zákona o vysokých školách, podle něhož rektora zastupují v jím určeném rozsahu prorektoři, ovšem zároveň se jistě jedná (za použití žalobcova pojmosloví) o pracovníka Západočeské univerzity. Jako takový tedy mohl být potenciálně dotčen žalobcovou námitkou, konkrétně její druhou částí. Potenciálně proto, že okruh pracovníků Západočeské univerzity nebyl žalobcem v námitce dostatečně konkretizován, ale Západočeská univerzita v Plzni ho k takové konkretizaci ani nevyzvala (což však učinit měla). A právě v tom soud spatřuje zásadní nedostatek. Prvoinstanční správní orgán se totiž bez dalšího spokojil s tím, že disponoval pravomocným rozhodnutím o nepodjatosti rektorky ZČU, a úplně pominul možnost podjatosti jiné úřední osoby z řad pracovníků Západočeské univerzity. Prvoinstanční rozhodnutí ale bylo podepsáno prorektorem, aniž bylo v řízení postaveno najisto, zda námitka podjatosti není v případě prorektora důvodná (prorektor je jistě „pracovník Západočeské univerzity“). Ano, námitku podjatosti prorektora by bylo možno vyřešit až ve chvíli, kdy by žalobce prorektora, v rámci nezbytné konkretizace, označil a uvedl důvody, proč ho za podjatého považuje, ale k tomu měl být Západočeskou univerzitou v Plzni vyzván. To se ale nestalo. Vzhledem k tomu, že nebylo nijak rozhodnuto o části vznesené námitky podjatosti a nebylo vyřešeno, zda se na rozhodování v žalobcově věci nepodílela podjatá úřední osoba, došlo za výše popsaných okolností k podstatnému porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mělo za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Na základě uvedeného soud dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, a proto podle § 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s. zrušil napadené rozhodnutí pro vady řízení. V dalším řízení je správní orgán vázán právním názorem, který vyslovil soud ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Soud se z důvodu popsaného zásadního procesního pochybení nezabýval ostatními žalobními námitkami, protože jejich hodnocení není možné učinit dříve, než bude vyřešena námitka podjatosti. Soud neprovedl žalobcem navržené důkazy specifikované na str. 32, 35, 37 a 46 žaloby, neboť jejich provedení by bylo, vzhledem k důvodům, které vedly soud ke zrušení napadeného rozhodnutí, zjevně nadbytečné. [V] Náklady řízení Žalobce, který měl ve věci plný úspěch, má podle § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. proti žalovanému správnímu orgánu, který ve věci úspěch neměl, právo na náhradu důvodně vynaložených nákladů řízení před soudem ve výši 11.228,- Kč, skládající se ze zaplaceného soudního poplatku za žalobu ve výši 3.000,- Kč a dále z odměny advokáta za dva úkony právní služby v plné výši, tj. po 3.100,- Kč/úkon, a z náhrady hotových výdajů za dva úkony právní služby po 300,- Kč/úkon podle § 7, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a), d) a § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „advokátní tarif“). Za úkony právní služby oceněné plnou výší se považují převzetí a příprava zastoupení, podání žaloby. Odměna advokáta a náhrada advokáta byly navýšeny o částku 1.428,- Kč odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny a z náhrad odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů (§ 57 odst. 2 s. ř. s.). Ke splnění povinnosti nahradit náklady řízení bylo žalovanému určeno platební místo podle § 149 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. a stanovena pariční lhůta podle § 160 odst. 1 část věty za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 64 s. ř. s. (s přihlédnutím k možnostem žalovaného tuto platbu realizovat).

Poučení