30 Co 159/2025 - 807

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu JUDr. Jany Knotkové, soudce Mgr. Zdeňka Váni a soudkyně JUDr. Kateřiny Kodetové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] jednající [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] o zaplacení 15.436.000 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. prosince 2024 č. j. 14 C 163/2015-735, ve znění opravného usnesení ze dne 24. 2. 2025 č. j. 14 C 163/2015-747, takto:

Výrok

I. Řízení o odvolání žalobce a žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

II. Ve výroku II. o věci samé se rozsudek soudu prvního stupně ohledně částky 4.050.000 Kč s příslušenstvím z této částky mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 4.050.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.240.000 Kč od 7. 8. 2014 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 1.810.000 Kč od 17. 11. 2022 do zaplacení; jinak se ohledně zbývající částky 9.190.000 Kč s příslušenstvím z této částky a ohledně úroku z prodlení z částky 1.810.000 Kč za dobu od 7. 8. 2014 do 16. 11. 2022 rozsudek soudu prvního stupně potvrzuje.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 310.782 Kč k rukám advokáta [Jméno advokáta] do 15 dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalovaná je povinna zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] na nákladech státu 51.447 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

A) Napadený rozsudek 1. Žalobce se podanou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 16.000.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody na zdraví vzniklé žalobci v důsledku rozhodnutí o vazbě v trestním řízení vedeném u [právnická osoba], [adresa], [název], sp. zn. [spisová značka] a následně u Městského soudu v [adresa] pod sp. zn. [spisová značka], v němž byl žalobce nakonec pro čin, pro nějž byl vzat do vazby, pravomocně zproštěn obžaloby. Konkrétně má škoda na zdraví spočívat ve skutečnosti, že se žalobce v důsledku vazby psychicky zhroutil a objevily se u něj vážné zdravotní problémy, jimiž trpí dodnes, a to posttraumatická stresová porucha, sociální fobie, plně rozvinutá anorexie, těžká insomnie a bolesti žaludku se zvracením krve. Žalobci byl přiznán invalidní důchod III. stupně pro 70 % pokles pracovní schopnosti. Požadoval proto bolestné ve výši 1.000.000 Kč a náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 15.000.000 Kč.

2. Soud prvního stupně napadeným rozsudkem rozhodl, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 2.196.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 8. 2014 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žalobu zamítl ohledně částky 13.240.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále pak žalované uložil výrokem III. zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 231.319 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce, výrokem IV. uložil žalované povinnost nahradit náklady státu, jejichž výše bude stanovena v samostatném usnesení, a to do 15 dnů od právní moci usnesení. B) Rekapitulace dosavadního průběhu řízení před obecnými soudy a Ústavním soudem 3. Soud prvního stupně ve věci napadeným rozsudkem rozhodoval již popáté. Nejprve rozsudkem ze dne 29. 2. 2016 č. j. [spisová značka] žalobu zamítl pro promlčení nároku žalobce, tento rozsudek však byl usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 14. 6. 2016 č. j. [spisová značka] zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. V uvedeném rozhodnutí odvolací soud shledal, že soud prvního stupně nesprávně posoudil otázku promlčení, neboť uplatněný nárok chybně posuzoval jako nárok na náhradu nemajetkové újmy dle ustanovení § 31a odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem („OdpŠk“), který se dle ustanovení § 32 odst. 3 OdpŠk promlčuje v šestiměsíční promlčecí lhůtě. Uvedený nárok je však na místě posoudit jako nárok na náhradu škody na zdraví způsobené nezákonnou vazbou dle ustanovení § 9 OdpŠk, a promlčecí doba je proto dle ustanovení § 33 OdpŠk dvouletá.

4. Podruhé soud prvního stupně o podané žalobě rozhodl rozsudkem ze dne 29. 6. 2017 č. j. [spisová značka] tak, že žalobu zamítl poté, co neshledal nezákonnost vazby, neboť trestní stíhání bylo vedeno dílem důvodně a žalobce v něm byl uznán zčásti vinným (žalobce byl sice zproštěn obžaloby pro zvlášť závažný zločin zpronevěry, byl však shledán vinným přečinem úvěrového podvodu). Také tento rozsudek byl následně usnesením Městského soudu v [adresa] ze dne 28. 12. 2017 č. j. [spisová značka] zrušen a věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Odvolací soud nepovažoval za správný závěr o zákonnosti vazby s ohledem na částečné odsouzení žalobce v trestním řízení. Je třeba posuzovat i to, zda byl žalobce vazebně stíhán právě pro skutek, pro který byl později odsouzen. Vedle toho odvolací soud konstatoval, že se soud prvního stupně opomněl zabývat otázkou, zda si žalobce vazbu ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk nezavinil sám. Dále pak odvolací soud uvedl, že soud prvního stupně si nemohl sám učinit závěr o neexistenci příčinné souvislosti mezi nezákonnou vazbou a poškozením zdraví žalobce, aniž by si k tomuto závěru opatřil znalecký posudek z oboru zdravotnictví, který by vymezil konkrétní zdravotní obtíže žalobce a zabýval se podrobně jejich původem.

5. Potřetí bylo obvodním soudem rozhodnuto mezitímním rozsudkem ze dne 26. 9. 2018 č. j. [spisová značka], jímž shledal základ žalobního nároku opodstatněným. Tento rozsudek byl následně rovněž zrušen odvolacím soudem, a to usnesením ze dne 28. 3. 2019 č. j. [spisová značka]. Rozhodnutí odvolacího soudu bylo založeno na několika klíčových závěrech. S odkazem na ustanovení § 7 odst. 1, § 9 odst. 1 OdpŠk; § 12 odst. 1 písm. a) a § 26 OdpŠk odvolací soud zopakoval, že z podané žaloby, jakož i dalších skutkových tvrzení žalobce je nepochybné, že předmětem řízení je požadavek žalobce na zaplacení náhrady škody na zdraví vzniklé žalobci v důsledku nezákonné vazby, tedy v důsledku vazebního stíhání žalobce v období od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012, tedy že tento nárok je na místě posuzovat podle ustanovení § 9 odst. 1 OdpŠk. K tomuto odvolací soud doplnil, že nárok na náhradu škody způsobené nezákonnou vazbou založený ustanovením § 9 odst. 1 OdpŠk je nutné odlišovat od nároku na náhradu škody způsobené samotným nezákonným zahájením (vedením) trestního stíhání, který se podle ustálené rozhodovací praxe posuzuje analogicky jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím založený ustanovením § 7 odst. 1 OdpŠk, přičemž odpovědnost státu za škodu způsobenou nezákonným zahájením (vedením) trestního stíhání není předmětem tohoto řízení. Objektivní odpovědnost státu za škodu způsobenou vazbou je dána za současného splnění tří podmínek, a sice 1) rozhodnutí o vzetí do vazby, ačkoliv trestní stíhání neskončilo pravomocným odsouzením poškozeného, 2) vznik škody a 3) příčinná souvislost mezi vzetím do vazby a škodou; přičemž první podmínku navíc nelze považovat za splněnou tehdy, pokud si poškozený ve smyslu ustanovení § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk způsobil sám. Odvolací soud souhlasil se závěrem, že v případě žalobce byla dána nezákonná vazba, kterou si přitom žalobce nezpůsobil sám; odvolací soud uzavřel, že žalobce byl vzat do vazby v rámci trestního řízení, v němž byl nakonec zproštěn obžaloby a že na tom nic nemění odsouzení žalobce pro přečin úvěrového podvodu, neboť se jedná o odlišný skutek, pro nějž bylo trestní stíhání zahájeno až později po propuštění žalobce z vazby. Správným byl i závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobce si vazbu nezavinil sám. Lékařskými zprávami, které byly v řízení provedeny k důkazu, bylo dostatečně prokázáno, že v období po propuštění žalobce z vazby došlo u žalobce ke zhoršení zdravotního stavu, a je tedy dána škoda na zdraví. Odvolací soud však neměl za prokázanou příčinnou souvislost škody s nezákonnou vazbou a dále bylo zdůrazněno, že žalobce se svým nárokem může být úspěšný pouze v rozsahu, v němž byla příčinou jeho zdravotních obtíží právě nezákonná vazba, ne trestní stíhání jako takové. Soud první instance nesprávně odkázal na ustanovení § 2958 o. z., přestože k nezákonné vazbě došlo ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Posouzení věci podle o. z. by bylo možné pouze tehdy, pokud by k tomu byly dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., žádné takové důvody však dosud v řízení prokázány nebyly. Obvodnímu soudu bylo uloženo zabývat se znovu otázkou, zde mezi nezákonnou vazbou žalobce a poškozením jeho zdraví byla dána příčinná souvislost. Za tím účelem měl soud prvního stupně ustanovit znalce k posouzení otázky, v jakém konkrétním rozsahu došlo k poškození zdraví žalobce, v jakém rozsahu bylo podstatnou příčinou tohoto poškození právě vazební stíhání žalobce a v jakém rozsahu naopak příčiny jiné, zejména obecně trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin zpronevěry a přečin úvěrového podvodu. V případě, že soud prvního stupně shledá, že příčinná souvislost byla dána, a uzavře tedy, že jsou splněny všechny podmínky odpovědnosti žalované za škodu na zdraví způsobené žalobci nezákonnou vazbou, bude se dále zabývat výší nároku žalobce na bolestné a náhradu za ztížení společenského uplatnění.

6. Počtvrté bylo prvostupňovým soudem rozhodnuto rozsudkem ze dne 16. 5. 2022 č. j. [spisová značka], kterým byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci 564.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z této částky od 7. 8. 2014 do zaplacení, to vše do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a žaloba byla zamítnuta ohledně částky 15.436.000 Kč s příslušenstvím (výrok II.). Dále pak žalované byla uložena výrokem III. povinnost zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení 150.203,74 Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce, a výrokem IV. bylo rozhodnuto o nákladech státu. O odvolání účastníků proti tomuto rozsudku bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v [adresa] jako soudu odvolacího ze dne 25. 10. 2022 č. j. [spisová značka], kterým byl rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně částky 448.080 Kč s příslušenstvím z této částky potvrzen (výrok I.); v zamítavém výroku II. o věci samé a ve výrocích III. a IV. o nákladech řízení byl rozsudek soudu prvního stupně rovněž potvrzen (výrok II.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (výrok III.). Odvolací soud dospěl k závěru, že v daném případě nebyly prokázány skutečnosti hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., jak správně uzavřel soud prvního stupně, ten postupoval správně i při stanovení výše náhrady bolestného a ztížení.

7. Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu ze dne 25. 10. 2022 podal žalobce dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2023 č. j. [spisová značka] odmítnuto. Nejvyšší soud se v něm mj. vyjádřil k užití intertemporálního ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., dle jeho závěru byla tato otázka posouzena soudy obou stupňů v souladu s rozhodovací praxí dovolacího soudu. Dovolání pak neshledal Nejvyšší soud přípustné ani pro řešení otázky určení přiměřeného navýšení náhrady za ztížení společenského uplatnění ve smyslu ustanovení § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb.

8. Následně podal žalobce ústavní stížnost proti výroku I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 28. 6. 2023 a proti výroku II. rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2022. Žalobce namítal zejména porušení svých základních práv podle čl. 7 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Měl za to, že napadená rozhodnutí byla vydána v rozporu s principem tzv. plné náhrady újmy na zdraví, plynoucím z judikatury Ústavního soudu. Nálezem Ústavního soudu ze dne[Anonymizováno]20. 12. 2023 sp. zn. [spisová značka] bylo rozhodnuto o ústavní stížnosti žalobce tak, že výrokem I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 28. 6. 2023 a výrokem II. rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2022 bylo porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (výrok I.) a výrok I. usnesení Nejvyššího soudu č. j. [spisová značka] ze dne 28. 6. 2023 a výrok II. rozsudku Městského soudu v [adresa] č. j. [spisová značka] ze dne 25. 10. 2022 se ruší (výrok II.).

9. Ústavní soud v nálezu mj. uvedl, že přiznané odškodnění 564.000 Kč není slušným, důstojným a rámcově přiměřeným a je v rozporu s ústavním principem plné náhrady újmy. Byť se odškodnění žalobce řídí starou právní úpravou, nelze odhlížet ani od Metodiky Nejvyššího soudu a zásad přiměřenosti platných ke dni rozhodnutí. Ústavní soud si je vědom, že obecné soudy postupovaly v mezích účinných právních předpisů, a že dokonce zvýšily odškodnění mimořádně dvojnásobně nad rámec toho, co plynulo z vyhlášky. I tak však došlo k porušení základních práv stěžovatele. Postup podle vyhlášky totiž nesmí popřít smysl a účel zákonné úpravy, kterým je přiznat odškodnění přiměřené okolnostem. Ačkoli se zvýšení odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky dle textu tohoto ustanovení zdá být na první pohled jako mimořádné, ve skutečnosti tak docela mimořádné není. K tomu lze pro srovnání uvést příklady, kdy soudy mimořádně zvyšovaly odškodnění v případech, které jsou typově zjevně méně závažné než případ žalobce. Soudy např. zvýšily odškodnění dvojnásobně i jen z toho důvodu, že žalobce se nemohl natolik jako dříve věnovat jízdě na kolečkových bruslích a lyžích, potápění či tanci, přičemž jeho pracovní schopnost nebyla dále omezena (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2651/2015 ze dne 27. 4. 2017). Obdobně v jiných rozhodnutích potvrdil Nejvyšší soud, že mimořádné okolnosti podle § 7 odst. 3 vyhlášky mohou spočívat právě např. i ve snížení kvality dříve dosahovaných rekreačně sportovních výkonů. Soudy v tomto případě zvýšily základní ohodnocení mimořádně i na trojnásobek (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 929/2011 ze dne 4. 4. 2012, bod 29). Poměrně běžným je i zvýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění o sedminásobek, a to typicky v případě osob nižšího věku (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1491/2009 ze dne 22. 6. 2011). Praxe mimořádného navyšování z důvodů, které by se při prostém čtení § 7 odst. 3 vyhlášky nemusely jevit až tak mimořádnými, byla běžnou již za účinnosti starého občanského zákoníku (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1361/2021 ze dne 15. 12. 2021, bod 29).

10. Ústavní soud není oprávněn sám stanovit, jaká konkrétní výše odškodnění by mu v případě žalobce připadala přiměřená. Lze však pro ilustraci zjevné nepřiměřenosti přiznané výše odškodnění poukázat na to, jak by stěžovatelův případ byl (zjednodušeně) posouzen podle Metodiky Nejvyššího soudu. Výpočet odškodnění za ztížení společenského uplatnění se odvozuje z tzv. výchozí rámcové částky. V době, kdy se stěžovatelův zdravotní stav ustálil, se výchozí rámcová částka pohybovala kolem 10.000.000 Kč. Výchozí rámcová částka je poté různými faktory procentuálně upravována pro účely stanovení finální částky odškodnění ztížení společenského uplatnění. Přitom se jedná o faktory, které by v případě stěžovatele jasně svědčily pro další zvyšování odškodného. Samy soudy konstatovaly vysokou procentuální míru ztížení společenského uplatnění stěžovatele. Stěžovatel byl aktivní v oboru programování, ve kterém měl zjevně potenciál dosahovat solidních výdělků, o čemž svědčí i potvrzení o příjmech, která jsou součástí spisu. Aniž by tedy bylo nutné (ba i vhodné), aby Ústavní soud vypočítával konkrétní částku, která by žalobci plynula podle metodiky, je zjevné, že by tato částka činila řádově miliony korun. Právě to představuje hrubý rámec pro představu, kde se v tomto případě pohybují ústavně garantované meze slušného, spravedlivého a důstojného odškodnění. Byť se odškodnění řídí starou právní úpravou, Ústavní soud má za to, že by výše odškodnění, vzhledem ke specifickým okolnostem, měla být řádově taková, jako by tomu bylo podle nové právní úpravy. Lze tedy shrnout, že optikou ústavního principu plné náhrady újmy a dalších kritérií popsaných v tomto nálezu, je nutné výši odškodnění, která byla žalobci přiznána, označit za zcela nepřiměřeně nízkou a rozpornou s principem plné náhrady újmy. Tím bylo porušeno základní právo stěžovatele na nedotknutelnost osoby a jejího soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny. Věc proto byla vrácena k projednání před obecnými soudy, konkrétně do fáze odvolacího řízení. O odškodnění stěžovatele musí být rozhodnuto tak, aby výsledná částka vyhovovala ústavnímu principu plné náhrady újmy, tedy aby skutečně odrážela újmu, která stěžovateli byla způsobena. Ústavní soud z uvedených důvodů zrušil napadená rozhodnutí podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

11. Následně byl usnesením odvolacího soudu ze dne 18. 3. 2024 č. j. [spisová značka] zrušen rozsudek soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2022 č. j. [spisová značka] ve výrocích II., III. a IV. a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí dovolacího a odvolacího soudu (v rozsahu, kterým byla zamítnuta žaloba o zaplacení 15.436.000 Kč s příslušenstvím) předmětným nálezem Ústavního soudu, platily též na rozsudek soudu prvního stupně (ten rovněž nepřiznal žalobci odškodnění odpovídající ústavnímu principu plné náhrady újmy), odvolací soud zrušil zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně (včetně závislých výroků III. a IV. O náhradě nákladů řízení) a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 219a odst. 1 písm. b/ o. s. ř. ve spojení s § 221 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.).

12. Soud prvního stupně se měl v souladu se závazným právním názorem Ústavního soudu, vysloveným ve shora popsaném kasačním nálezu, znovu zabývat otázkou stanovení výše náhrady bolestného a ztížení společenského uplatnění žalobce. Podle názoru vysloveného Ústavním soudem nelze v dané věci odhlédnout od Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví. Ta slouží jako pomůcka pro stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění, stejně jako bolestného. Metodiku vzalo dne 12. 3. 2014 na vědomí občanskoprávní a obchodní kolegium Nejvyššího soudu (Cpjn 14/2014). Zjištění zdravotního stavu poškozeného a stupně (procenta) jeho omezení v jednotlivých doménách podle Metodiky představuje skutkovou otázku, jejíž řešení vyžaduje odborné znalosti a ve smyslu § 127 odst. 1 o. s. ř. je k jejímu řešení třeba vycházet ze znaleckého posudku, proto takový posudek nechá soud prvního stupně vypracovat. Odvolacímu soudu se jeví praktické, aby takový posudek vypracovala znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která je již s osobou žalobce seznámena z předchozího znaleckého zkoumání. Podle Ústavního soudu by výše odškodnění měla být řádově taková, jako by tomu bylo podle nové právní úpravy (bod 57 nálezu). Výsledná částka odškodnění by měla vyhovovat ústavnímu principu plné náhrady újmy a měla by představovat slušné a spravedlivé odškodnění, k takovému stanovení odškodnění budou směřovat úvahy nalézacího soudu. Soud prvního stupně při svém rozhodování zohlední, že žalobci již byla pravomocně přisouzena částka 564.000 Kč, z toho 24.000 Kč představuje bolestné, 540.000 Kč ztížení společenského uplatnění. C) Odůvodnění napadeného rozsudku 13. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku (v pořadí pátém) vyšel ze skutkového zjištění, že usnesením [orgán] ze dne 5. 6. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Usnesením Okresního soudu v [adresa] ze dne 6. 6. 2012 č. j. [spisová značka] byl na vazebním zasedání konaném téhož dne vzat žalobce do vazby, žalobce byl stíhán vazebně v době od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012. Až následně usnesením o zahájení trestního stíhání [orgán] ze dne 3. 10. 2012 bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro přečin úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku. Rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 5. 9. 2013 č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 11. 11. 2013, byl žalobce uznán vinným přečinem úvěrového podvodu podle § 211 odst. 1 trestního zákoníku, a byl zproštěn obžaloby podle § 226 písm. c) trestního řádu pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Dne 5. 10. 2012 byl žalobce vyšetřen u praktické lékařky pro výrazné bolesti břicha a zvracení s příměsemi krve. Od 4. 12. 2013 je žalobce léčen pro těžkou posttraumatickou stresovou poruchu, posudkem o invaliditě [orgán] [adresa] ze dne 23. 4. 2015 byl žalobce shledán invalidním v III. stupni s tím, že trpí posttraumatickou stresovou poruchou, anorexií a fobií z lidí.

14. Při posouzení odborné otázky zdravotních zásahů na straně žalobce a příčinné souvislosti těchto zdravotních zásahů s vazbou a trestním stíháním ve věci zločinu zpronevěry, pak soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku [název] nemocnice č. [číslo] ze dne 7. 6. 2021 („posudek [právnická osoba]“). Konkrétně z posudku [právnická osoba] nalézací soud zjistil, že zdravotní stav žalobce nebyl před zahájením trestního stíhání pro zločin zpronevěry a před vzetím do vazby narušen. Během vazby a po propuštění z ní se u žalobce rozvinula posttraumatická stresová porucha označovaná dle mezinárodní klasifikace [Označení]. Hlavní příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy, bez níž by tato porucha nenastala, bylo právě vazební stíhání žalobce pro zločin zpronevěry. Ke vzniku onemocnění došlo u žalobce již v době vazby a k ustálení jeho zdravotního stavu došlo nejpozději 30. 8. 2020. Dále soud prvního stupně vyšel ze závěrů znaleckého posudku vypracovaného [tituly před jménem] [jméno FO] dne 30. 3. 2022. Podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. činí odpovídající výše odškodnění za vznik posttraumatické stresové poruchy u žalobce, pokud jde o bolestné částku 24.000 Kč, a pokud jde o trvalé následky, tj. ztížení společenského uplatnění, částku 270.000 Kč.

15. Z dalšího znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 25. 7. 2024, která měla za úkol stanovit bolestné a ztížení společenského uplatnění za poškození zdraví v souvislosti s výkonem vazby žalobce v době od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012 v důsledku vzniku posttraumatické stresové poruchy podle Metodiky Nejvyššího soudu, při ustálení zdravotního stavu ke dni 30. 8. 2020, bylo nalézacím soudem zjištěno, že výše odškodnění v souvislosti se ztížením společenského uplatnění byla znalkyní stanovena na částku 5.789.550 Kč a bolestné na částku 66.770 Kč. Znalkyně při zpracování znaleckého posudku vyšla ze soudního spisu, včetně založených lékařských zpráv, a z vlastního vyšetření žalobce ze dne 5. 6. 2024. U odškodnění bolestného znalkyně vyšla z položky [Označení] jiná nitrolební poranění, která je bodově ohodnocena 200 body, tedy vynásobením hodnoty jednoho bodu ve výši 318,85 Kč dospěla k částce 66.770 Kč. Pokud jde o odškodnění trvalých následků, tj. ztížení společenského uplatnění, znalkyně vyšla z toho, že žalobce trpí posttraumatickou stresovou poruchou, podrobně popsala jednotlivé položky a uvedla případné procentuální obtíže, a to včetně stupně obtíží, kdy současně zohlednila strukturu mozku a žaludku. U žalobce činí celkové procento z absolutního vyřazení ze všech sfér společenského zapojení 35,35 %. Částka rovnající se absolutnímu vyřazení pro rok stabilizace zdravotního stavu žalobce byla stanovena na částku 13.650.000 Kč, z toho 35,35 % je 4.825.625 Kč. Současně pak znalkyně přistoupila k navýšení o 20 % z důvodu věku žalobce, a to na částku 5.789.550 Kč. Dále nalézací soud popsal zjištění učiněná z výslechů svědků [jméno FO], [Jméno žalobce], [jméno FO] a [jméno FO].

16. Po právní stránce soud prvního stupně zjištěný skutkový stav hodnotil zejména s odkazem na § 9 odst. 1 a § 12 odst. 1 OdpŠk, § 444 odst. 1 obč. zák. a § 3079 o. z. Konstatoval, že usnesení o zahájení trestního stíhání podle § 160 odst. 1 trestního řádu je nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 8 odst. 1 OdpŠk v případě, kdy trestní stíhání neskončí pravomocným odsouzením. Nezákonným rozhodnutím je předně usnesení [orgán] z 5. 6. 2012, kterým bylo zahájeno trestní stíhání žalobce pro zvlášť závažný zločin[Anonymizováno]zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Od něj se odvíjí nezákonnost usnesení, které je odpovědnostním titulem k nárokům uplatněným touto žalobou – tímto nezákonným rozhodnutím je usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 6. 6. 2012 č. j. [spisová značka], na jehož základě byl žalobce vzat do vazby v rámci zahájeného trestního stíhání pro zločin zpronevěry podle § 206 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku. Obě tato rozhodnutí byla odklizena zprošťujícím rozsudkem Městského soudu v [adresa] ze dne 5. 9. 2013. Vzhledem k existenci odpovědnostního titulu ve formě nezákonného rozhodnutí má žalobce podle § 9 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené předmětným rozhodnutím o vazbě, neboť na žalobci byla vazba vykonána a žalobce byl obžaloby pro zločin zpronevěry zproštěn. Žalobou uplatněný nárok pak neměl za promlčený a žalobce si vazbu nezavinil sám ve smyslu § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk. Podle závěrů posudku [právnická osoba] byla podstatnou příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy u žalobce vazba ve věci trestního stíhání pro zpronevěru.

17. V neposlední řadě se soud prvního stupně zabýval výší náhrady újmy žalobce. Obvodní soud uvedl, že podle § 3079 odst. 1 o. z. se právo na náhradu škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, posuzuje podle dosavadních právních předpisů. Vzhledem k tomu, že odpovědnostním titulem pro odškodnění žalobce je shora uvedené usnesení Okresního soudu v [adresa] ze dne 6. 6. 2012, č. j. [spisová značka], na jehož základě byl žalobce vzat do vazby, soud, z hlediska právního posouzení uplatněného nároku, s ohledem na toto přechodné ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. postupoval dle § 444 odst. 1 obč. zák. a vyhlášky č. 440/2001 Sb. Žalobcem tvrzené okolnosti nedosahují požadované intenzity ve smyslu § 3079 odst. 2 o. z.

18. V případě odškodnění za trvalé následky, tj. ztížení společenského uplatnění, soud prvního stupně vyšel ze závěrů znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO], které korespondují s Metodikou Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (bolest a ztížení společenského uplatnění podle § 2958 o. z.) – Rc 63/2014. V obecné rovině výše satisfakce dle Metodiky Nejvyššího soudu kalkuluje s výchozí částkou odškodnění představující 400násobek průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav žalobce. V posuzované věci se ustálil nejpozději 30. 8. 2020, výchozí rámcová částka pro rok 2020 činí 13.650.000 Kč.

19. Takto určená výchozí rámcová částka má být dále podle Metodiky Nejvyššího soudu modifikována s ohledem na věk, v němž u poškozeného odškodňované trvalé následky nastanou. Žalobce utrpěl shora uvedenou újmu v době, kdy se blížil věku [věk] let, jeho zdravotní stav se ustálil [datum], kdy mu bylo přesně [věk] let. Dle Metodiky Nejvyššího soudu pak má být pro poškozené ve věku 0-24 let rámcová částka odškodnění navýšena z důvodu věku o 30 až 35 %. Nalézací soud proto navýšil základní částku o 30 %. Soud prvního stupně dále výchozí rámcovou částku odškodnění modifikoval pro zásahy spočívající ve změně zapojení žalobce do společenských aktivit – před poškozením zdraví a po poškození zdraví. Nalézací soud měl za prokázané, že po vzniku újmy u žalobce došlo k takovému zásahu, který jej vyřadil z původních společenských aktivit a další lepší budoucnosti ve smyslu uplatnění na trhu práce – důvodu ztráty budoucí kariéry, proto uvažoval o navýšení základní částky o 10 %.

20. Prvostupňový soud v návaznosti na zjištěné zdravotní poškození žalobce a těmito zdravotními zásahy vyvolanou míru zásahů či omezení v jednotlivých doménách dle Metodiky Nejvyššího soudu k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, zjistil z posudku [tituly před jménem] [jméno FO], že k tomuto zásahu došlo v rozsahu 35,35 %, jakožto souhrnného zásahu do všech zasažených domén žalobce. Podle soudu prvního stupně částka rámcového základního odškodnění pro žalobce má činit po navýšení o 40 % celkem 19.110.000 Kč. Důvodná výše odškodnění nemajetkové újmy žalobce vytrpěné pro ztížení společenského uplatnění z důvodu poškození jeho zdraví tak podle prvostupňového soudu činí 6.755.385 Kč (35,35 % z celku 19.110.000 Kč).

21. Soud prvního stupně aplikoval rozhodné právo podle ustanovení § 3079 odst. 1 o. z., věc posoudil podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 a podle podzákonného předpisu – vyhlášky č. 440/2001 Sb. Vzal však v úvahu i výši odškodnění nemajetkové újmy podle aktuální Metodiky Nejvyššího soudu a rozpor mezi právními úpravy překlenul navýšením základní částky podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., tj. částky 270.000 Kč, na desetinásobek ve vztahu ke ztížení společenskému uplatnění, když zejména zohlednil věk žalobce v době, kdy utrpěl újmu a překážky lepší budoucnosti, jak v osobním, tak v profesním životě. Ve vztahu k bolestnému pak prvoinstanční soud přistoupil k navýšení částky 24.000 Kč o 2,5násobek na částku 60.000 Kč, to vše při zohlednění toho, že přiznaná částka by měla být řádově taková, jako by tomu bylo podle nové právní úpravy.

22. V případě takto navýšeného bolestného je přiznaná částka srovnatelná s bolestným podle Metodiky Nejvyššího soudu, částka za ztížení společenského uplatnění, ve které se projevují přetrvávající následky, byla navýšena o 10násobek, kdy se podle nalézacího soudu jedná o navýšení mimořádné, které překračuje běžný rámec uváděný v judikatuře. Soud prvního stupně tak na základě těchto kritérií přiznal žalobci částku 2.160.000 Kč na ztížení společenského uplatnění po zohlednění již pravomocně přisouzené částky 540.000 Kč (celkem tedy 2.700.000 Kč na ZSU) a na bolestném přiznal žalobci částku 36.000 Kč po zohlednění již pravomocně přisouzené částky 24.000 Kč (celkem tedy 60.000 Kč na bolestném). Ohledně zbývající nárokované částky 13.240.000 Kč (12.300.000 Kč za ZSU a 940.000 Kč za bolestné) pak byla žaloba zamítnuta jako nedůvodná. O nákladech řízení bylo rozhodnuto s odkazem na § 142 odst. 3 o. s. ř., o nákladech státu pak podle § 148 odst. 1 o. s. ř. D) Odvolání žalobce a žalované 23. Žalobce podal včasné odvolání proti výrokům I., II. a III. rozsudku. Nesouhlasil zejména s výší přiznaného odškodnění, podle něj nebylo zcela přihlédnuto k nálezu Ústavního soudu sp. zn. [spisová značka], který byl vydán ve věci žalobce. Nárok žalobce je, jak vyplývá i z předchozích rozhodnutí, bez jakýchkoliv pochybností dán. Jde pouze o stanovení adekvátní a spravedlivé výše odškodnění, které by měl žalobce za útrapy a zmařený život v důsledku nezákonného rozhodnutí skutečně obdržet. Obvodní soud nechal vypracovat znalecký posudek. Znalkyně [tituly před jménem] [jméno FO] pak dospěla k částce ve výši 5.789.550 Kč za ztížení společenského uplatnění a 66.770 Kč za bolestné. Dle názoru znalkyně činí částka absolutního vyřazení ze společenského života 13.650.000 Kč, když u žalobce dle jejího názoru činí celkové procento z absolutního vyřazení 35,35 % (4.825.625 Kč), která byla navýšena v důsledku věku žalobce o 20 % na shora uvedených 5.789.550 Kč. Obvodní soud pak v napadeném rozsudku vysvětlil, že absolutní částka činí 13.650.000 Kč (400násobek průměrné mzdy). Tato částka by správnou být neměla, neboť absolutní částka se vypočítává jako 400násobek průměrné mzdy za rok předcházející ustálení zdravotního stavu žalobce. Dle [právnická osoba] činí průměrná mzda za rok 2019 (zdravotní stav se ustálil v roce 2020) částku ve výši 34.578 Kč, když tedy 400násobek činí částku 13.831.200 Kč. Obvodní soud tuto částku navýšil z důvodu věku žalobce o 30 % a z důvodu ztráty zaměstnání o 10 % na částku 19.110.000 Kč, podle žalobce by měla být částka takto zvýšena na 19.363.680 Kč. Žalobce má za to, že základní částka měla být dále navýšena o 5 %, když soud učinil navýšení z důvodu věku žalobce na samé spodní hranici rozmezí. Celkem by měla činit základní částka po navýšení 20.055.240 Kč. Dle názoru znalkyně činí tedy celková částka při 35,35 % částku ve výši 7.089.527,34 Kč. Obvodní soud následně vysvětlil, proč dospěl ke konečné částce 2.160.000 Kč, kterou odůvodnil 10násobkem navýšení základní částky podle vyhlášky, tj. částky 270.000 Kč. Právě zde spatřuje žalobce zásadní rozpor se závěry Ústavního soudu, který zcela jasně definoval, že v tomto případě se sice rozhoduje podle dříve platné vyhlášky, ale tento postup nesmí popřít smysl a účel zákonné úpravy, kterým je přiznat odškodnění přiměřené okolnostem. Pokud by se tedy mělo odškodnění přiblížit metodice odškodňování, pak mezi částkou celkem 2.700.000 Kč a částkou 20.055.240 Kč (sníženou o shora uvedených 35,35 % na částku 7.089.527,34 Kč) je stále propastný rozdíl. Žalobce má za to, že ani snížení základní částky znalkyní o 35,35 % není v jeho případě příhodné. Podle žalobce obvodní soud rozhodl nesprávně, když výrokem I. napadeného rozsudku přiznal žalobci pouze částku 2.160.000 Kč a nepřiznal mu i náhradu všech úkonů právní služby včetně zaplacených záloh. Žalobce proto navrhl, aby odvolací soud změnil výrok I. rozsudku tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši dle rozšíření žaloby s příslušenstvím, včetně náhrady uplatněných nákladů řízení.

24. Následně žalobce doplnil své odvolání podáním ze dne 2.5. 2025. Zopakoval, že napadený rozsudek nemůže obstát v konfrontaci se závazným právním názorem vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. [spisová značka] jehož nosné body žalobce detailně citoval. Žalobce poukázal na opakovanou zjevnou nepřiměřenost napadeného rozsudku. Soud prvního stupně přiznal žalobci částku 2.196.000 Kč od srpna 2014, když rozhodoval v roce 2025, přičemž žalobce až dne 9. 4. 2025 nastoupil, jako invalidní člověk III. stupně, do pracovního poměru, a to velmi omezeného. Lékař žalobce uschopnil jen „podmíněně“. Od srpna 2014 do dubna 2025 uplynulo 127 měsíců. Soud prvního stupně tak přiznal částku 2.196.000 Kč děleno 127 měsíci = 17.291 Kč za 1 měsíc újmy, kdy trvá újma spočívající ve zhoršení stavu, který byl před zásahem zcela bezvadný a předpokládal, že žalobce bude mít nadprůměrný život a nadprůměrné výdělky. Přičemž minimální mzda v roce 2025 je 20.800 Kč za měsíc. Soud prvního stupně tak nepřiznal ani minimální mzdu, kterou dnes téměř nikdo nemá. Zvláště ten, do má vystudovanou [obor]. Průměrná mzda v roce 2025 je 46.557 Kč. Nejnižší přiznání by mělo tedy být 46.557 x 127 = 5.912.739 Kč. Kdy v této částce není zohledněna skutečnost, že soud musí uvažovat i o budoucnosti, kdy postižení žalobce je setrvalé, žalobci je nyní [věk] let, do důchodu by měl jít cca v [věk] letech. Tedy má před sebou dalších 32 let práce. Platí při dnešních cenách: 46.557 x 32 let = 17.877.888 Kč mínus vyplacený III. invalidní důchod = 32 x 11.200 Kč = 4.300.800 Kč + ušlý zisk za posledních 10 let = + 5.912.739 Kč = 19.489.827 Kč, kdy se vychází z toho, že by žalobce měl jen průměrný příjem, což před zásahem neměl. Lze uzavřít, že nárok žalobce je nejméně 100.000 Kč x ([věk] let důchod – rok vazby = cca 43 práce) = 100.000 Kč x 12 x 43 = 51.600.000 Kč. Tuto částku nyní musí žalobce zvážit, zdali ji dále po České republice nevymáhat. Pokud nyní žalobce požaduje částku 16.000.000 Kč, jde o částku zcela přiměřenou.

25. Žalobce dále považoval napadený rozsudek za zmatečný, nebylo v něm např. vysvětleno, pokud je rozhodováno v roce 2025, proč je nárok žalobce vztažen k roku 2020. Podle žalobce neměla být vymezená částka odškodnění moderována o 64,65 %. Není zjistitelné, jak přesně došel soud prvního stupně z částky 19.110.000 Kč k částce 2.160.000 Kč. Přiznané odškodnění neumožní žalobci vést důstojný život, nepokrývá ani bydlení. Podle žalobce pak nelze odhlédnout ani od časového faktoru, kdy žalobce v této souvislosti uvedl průměrné roční míry inflace mezi lety 2014–2024. Vzhledem k výši inflace je přiznaná částka 2.160.000 Kč reálně poloviční. Žalobce žádá úplné minimum toho, co mu náleží, pokud žádá přiznání částky 16.000.000 Kč. Žalobce dále namítal, že soud prvního stupně nesprávně určil náklady za právní zastoupení. Judikatura Ústavního soudu je dnes již konstantní, že pokud je možné určit předmět sporu finanční sumou, pak se vychází z výše sumy. Je zřejmým porušením práva na spravedlivý proces, pokud za 10 let souzení a z 24 přiznaných úkonů je odměna 151.189,50 Kč s DPH. Je nepochybné, jak uznávají, jak obecné soudy, tak Ústavní soud, že jde o extrémně komplikovaný případ, kdy odměna za jeden úkon právní služby ve výši 5.100 Kč bez DPH je zcela nepřiměřená složitosti případu. Proto žalobce žádal, aby odvolací soud přiznal náklady řízení z hodnoty věci.

26. Žalovaná podala včasné odvolání proti výrokům I. a III. rozsudku. Podáním ze dne 26. 2. 2025 však vzala žalovaná své odvolání zpět s tím, že žalobci již byla uhrazena soudem přiznaná částka včetně příslušenství.

27. Žalovaná se vyjádřila k odvolání žalobce podáním ze dne 20. 5. 2025, žalobce na toto vyjádření reagoval replikou ze dne 29. 5. 2025.

28. V podání ze dne 9. 6. 2025 žalobce uvedl, že netrvá na odvolání proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku a u jednání odvolacího soudu pak upřesnil, že v tomto rozsahu bere své odvolání zpět. E) Posouzení věci odvolacím soudem 29. Podle § 207 odst. 2 věta prvá o. s. ř., dokud o odvolání nebylo rozhodnuto, je možno vzít je zpět; v takovém případě odvolací soud odvolací řízení zastaví. Protože v posuzovaném případě nastala procesní situace předpokládaná ustanovením § 207 odst. 2 věta prvá o. s. ř., bylo rozhodnuto o tom, že řízení o odvolání žalobce a žalované proti výroku I. rozsudku soudu prvního stupně se zastavuje.

30. Odvolací soud z podnětu včas podaného odvolání žalobce a v mezích jím vytčených podle § 212 a § 212a o. s. ř. opětovně přezkoumal při nařízeném jednání napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání. V souladu s § 213 odst. 4 o. s. ř. doplnil dokazování o účastnický výslech žalobce, poté dospěl k závěru, že odvolání žalobce je částečně důvodné.

31. Z účastnického výslechu žalobce odvolací soud zjistil, že v červnu 2012 strávil měsíc ve vazbě, byl z ní v absolutním šoku. Po propuštění z vazby začal mít zdravotní obtíže, nejedl a nemohl spát. Postupně se začal zdravotně sesypávat ještě více, měl problém opustit místnost, bál se kamkoliv jít. I přes maximální snahu se nedokázal najíst. Zhubl na 40 kg, byl jenom kost a kůže. Žalobce se dostal na psychiatrii, dlouho nemohli najít vhodný lék, nic na něj nezabíralo. Jak žalobce pořád zvracel, tak má poškozený jícen a žaludek. I to je daň za to, že musí brát několik léků, aby se najedl. Ze všeho měl deprese, celkem třikrát se pokusil o sebevraždu a to tím, že se předávkoval léky. Dlouho mu trvalo, než pochopil, že jeho zdravotní stav je nezvratný. Žalobce pobírá invalidní důchod, což je asi 11.000 Kč, nemůže pracovat. V současné době bydlí žalobce v pronajatém bytě v [adresa]. V bytě bydlel asi rok se svou přítelkyní [jméno FO], která trpí schizofrenií, seznámil se s ní v [právnická osoba]. Narodila se jim dcera [jméno FO], ta žije u své matky. Již v roce 2017 se žalobci narodila dcera [jméno FO], tehdejší manželka [jméno FO] se brzy odstěhovala, nezvládala depresivní stavy žalobce, rozvedli se. Vyčítala mu, že jí neřekl vše o své nemoci a začala se bát, že by mohl být nebezpečný i pro jejich dceru, proto ji žalobce mohl vidět jen jednou za 14 dnů pod dohledem odborníků. Žalobce to vnímal tak, že je v životě opakovaně trestán za to, že byl vzat do vazby, má z toho zdravotní problémy a začne se to propisovat do všech bodů jeho života. Žalobce trpí sexuální dysfunkcí, musel se povzbuzovat léky. Ze zdravotních důvodů musel žalobce zanechat studií. Před vzetím do vazby žalobce netrpěl psychickými potížemi, neměl ani potíže se stravováním.

32. Soud prvního stupně v napadeném rozsudku dostatečně zjistil skutkový stav a provedené důkazy zhodnotil v souladu s § 132 o. s. ř. Zjištěný skutkový stav obvodní soud v zásadě správně posoudil též po právní stránce, až na nesprávně stanovenou výši odškodnění.

33. Podle § 444 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění (odst. 1). [orgán] stanoví v dohodě s [orgán] vyhláškou výši, do které lze poskytnout náhradu za bolest a za ztížení společenského uplatnění, a určování výše náhrady v jednotlivých případech (odst. 2).

34. Podle § 3 odst. 1 vyhlášky č. 440/2001 Sb. odškodnění ztížení společenského uplatnění se určuje podle sazeb bodového ohodnocení stanoveného v přílohách č. 2 a 4 této vyhlášky, a to za následky škody na zdraví, které jsou trvalého rázu a mají prokazatelně nepříznivý vliv na uplatnění poškozeného v životě a ve společnosti, zejména na uspokojování jeho životních a společenských potřeb, včetně výkonu dosavadního povolání nebo přípravy na povolání, dalšího vzdělávání a možnosti uplatnit se v životě rodinném, politickém, kulturním a sportovním, a to s ohledem na věk poškozeného v době vzniku škody na zdraví (dále jen "následky"). Odškodnění za ztížení společenského uplatnění musí být přiměřené povaze následků a jejich předpokládanému vývoji, a to v rozsahu, v jakém jsou omezeny možnosti poškozeného uplatnit se v životě a ve společnosti.

35. Podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. ve zvlášť výjimečných případech hodných mimořádného zřetele může soud výši odškodnění stanovenou podle této vyhlášky přiměřeně zvýšit.

36. Podle § 2958 o. z. při ublížení na zdraví odčiní škůdce újmu poškozeného peněžitou náhradou, vyvažující plně vytrpěné bolesti a další nemajetkové újmy; vznikla-li poškozením zdraví překážka lepší budoucnosti poškozeného, nahradí mu škůdce i ztížení společenského uplatnění. Nelze-li výši náhrady takto určit, stanoví se podle zásad slušnosti.

37. Předně je nutno uvést, že soud prvního stupně ve věci napadeným rozsudkem rozhodoval již popáté. Odvolací soud proto v této souvislosti odkazuje na svá předcházející rozhodnutí, která rekapituloval rovněž obvodní soud v napadeném rozsudku. Soud prvního stupně tak v kontextu těchto rozhodnutí dospěl ke správnému závěru, že ve věci jsou splněny všechny podmínky odpovědnosti žalované za škodu na zdraví způsobené žalobci nezákonnou vazbou podle § 9 odst. 1 a § 12 odst. 1 OdpŠk.

38. Soud prvního stupně se dostatečně zabýval se i otázkou příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Zde vyšel ze závěrů posudku [právnická osoba], podle kterých je dominantní příčinou vzniku psychického onemocnění u žalobce právě vazba ve věci trestního stíhání pro zpronevěru. Nebýt vazebního stíhání, pak by k posttraumatické stresové poruše u žalobce nedošlo. Vazba tak byla jednoznačně faktorem, který byl způsobilý onemocnění vyvolat a sám jej také vyvolal. Samotné trestní stíhání příčinou vzniku tohoto onemocnění nebylo a samo by jej nevyvolalo. Znalecký posudek [právnická osoba] vyloučil, že by se na vzniku, jakož dokonce i na rozvoji posttraumatické stresové poruchy, podílelo stíhání pro druhý trestný čin úvěrového podvodu či odsouzení za něj a vyloučil i vliv komplikací v zaměstnání, zejména pokud jde o ukončení pracovního poměru žalobce, k němuž mělo dojít těsně před vazebním stíháním. Podstatnou příčinou vzniku posttraumatické stresové poruchy u žalobce tak byla vazba ve věci trestního stíhání pro zpronevěru.

39. V shodě se soudem prvního stupně a s ohledem na uplatněné odvolací námitky proto koncentroval odvolací soud svou pozornost na otázku výše nároku žalobce na bolestné a náhrady za ztížení společenského uplatnění.

40. Nároky žalobce na náhradu za bolest a ZSU vznikly na základě jedné škodní události, kterou bylo žalobcovo nezákonné vazební stíhání v období od 4. 6. 2012 do 2. 7. 2012. Všechny složky náhrady nemajetkové újmy na zdraví se řídí právní úpravou účinnou v době vzniku škodní události, neboť to je právní skutečnost, z níž jsou nároky odvozeny a za niž odpovídá škůdce. Objektivní povaha odpovědnosti za škodu na posouzení jejího vzniku nemá žádný vliv. K nezákonné vazbě žalobce došlo ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Posouzení věci v režimu nového občanského zákoníku by bylo možné pouze tehdy, pokud by k tomu byly dány mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele ve smyslu ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. Soud prvního stupně žádné takové důvody neshledal.

41. K posouzení právní otázky užití intertemporálního ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., podle kterého nerozhodl-li soud ke dni nabytí účinnosti tohoto zákona o náhradě škody vzniklé porušením povinnosti stanovené právními předpisy, k němuž došlo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, může na návrh poškozeného člověka, jsou-li pro to mimořádné důvody hodné zvláštního zřetele (§ 2 odst. 3), přiznat poškozenému i náhradu nemajetkové újmy podle tohoto zákona, a podmínek, za nichž je takový postup splněn, je možno připomenout závěry rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.

42. V rozsudku ze dne 31. 10. 2017 sp. zn. 25 Cdo 1965/2016 Nejvyšší soud uvedl, že: „První podmínkou pro použití pozdějšího předpisu podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. je, že soud nerozhodl (míněno pravomocně) o náhradě škody ke dni nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., tj. 1. 1. 2014. Druhou podmínkou je návrh poškozeného, aby byla přiznána i náhrada nemajetkové újmy podle o. z. Třetí podmínkou je existence mimořádných důvodů hodných zvláštního zřetele, kdy setrvání na dosavadní úpravě by ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Důvodová zpráva k této poněkud expresivně vyznívající dikci příkladmo uvádí případy, kdy škůdce způsobil škodu úmyslně z touhy ničit, ublížit nebo z jiné pohnutky zvlášť zavrženíhodné. Za zvlášť zavrženíhodnou pohnutku lze považovat takovou pohnutku, která je v příkrém rozporu s morálkou občanské společnosti a svědčí zpravidla o morální bezcitnosti, zvrhlosti, o bezohledném sobectví, o pohrdavém postoji k základním lidským hodnotám, zejména k lidskému životu“. Argumentaci spatřující důvody pro použití § 3079 odst. 2 o. z. pouze ve způsobu a okolnostech způsobení újmy pak Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 8. 2019 sp. zn. 25 Cdo 2308/2018, označil za nepochopení podstaty shora uvedené třetí podmínky pro použití citovaného ustanovení. Podmínkou není jen to, aby samo jednání, které vedlo ke škodě, bylo nemravné, zavrženíhodné a urážející obyčejné lidské cítění, ale též aby posouzení uplatněného nároku podle právní úpravy účinné do 31. 12. 2013 ve výsledku znamenalo rozpor s dobrými mravy vedoucí ke krutosti nebo bezohlednosti urážející obyčejné lidské cítění. Použití nové právní úpravy by tedy v zásadě mohlo přijít v úvahu jen tehdy, pokud by dosavadní právní předpisy právu zasaženému protiprávním jednáním neposkytovaly dostatečnou ochranu, a to do té míry, že by se tento deficit jevil nemravným až krutým. Závěr, že přechodné ustanovení § 3079 odst. 2 o. z. nesměřuje k automatickému opuštění systému určení výše náhrady za bolest či ztížení společenského uplatnění podle vyhlášky č. 440/2021 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění, ve znění účinném do 31.12. 2013, v dosud neskončených věcech, přitom Nejvyšší soud vyslovil v rozsudku ze dne 13. 6. 2018 sp. zn. 25 Cdo 4162/2017. V daném případě nebyly prokázány žádné skutečnosti hodné mimořádného zřetele, jež by odůvodňovaly postup podle přechodného ustanovení § 3079 odst. 2 o. z., jak správně uzavřel soud prvního stupně.

43. Rozhodné hmotné právo se podává z ustanovení § 3079 odst. 1 o. z., věc se tudíž posuzuje podle dosavadních právních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle podzákonného předpisu, kterým je vyhláška č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1965/2016, ze dne 26. 1. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1930/2016, a ze dne 22. 2. 2017, sp. zn. 25 Cdo 1970/2015).

44. Pro posouzení věci je však zcela klíčový nález Ústavního soudu [spisová značka] ze dne 20. 12. 2023, jenž se týká věci žalobce, a který je závazný pro všechny orgány a osoby (čl. 89 odst. 2 Ústavy).

45. Lze zopakovat, že Ústavní soud v tomto nálezu uvedl, že základním východiskem pro posuzování ústavnosti výše odškodnění je princip tzv. plné náhrady újmy. K tomu však dodal, že z hlediska plného odškodňování újmy navíc nelze odhlédnout ani od časového faktoru. Jinak řečeno, soudy musí při rozhodování o odškodnění vnímat, kdy se poškozený skutečně odškodnění domůže. Je-li totiž jednotlivci způsobena újma na zdraví, ať už psychickém nebo fyzickém, jeho další život bývá mnohdy spojen s neočekávanými výdaji a náklady. Právě proto z judikatury Ústavního soudu plyne, že veřejná moc je podle principu plné náhrady újmy také povinna umožnit poškozenému efektivní vymáhání nároků z poškození osobnostních práv co nejrychleji po vzniku újmy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 12. 2019 sp. zn. II. ÚS 2149/17). Ústavní soud přiblížil aplikaci principu plné náhrady újmy v kontextu § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb., který byl v případě odškodnění žalobce použit (na základě přechodného ustanovení § 3079 odst. 1 o. z. a § 444 obč. zák.). Ústavní soud se k otázce nároků plynoucích z § 7 vyhlášky č. 440/2001 Sb. opakovaně vyjádřil, a jeho závěry lze shrnout tak, že obecný soud má při použití úvahy o aplikaci § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. široký prostor pro vlastní úvahu, což plyne z neurčitosti právního pojmu, který je v tomto ustanovení obsažen (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 501/13).

46. Posuzování přiměřenosti odškodnění přitom nevyplývá jen ze specifických okolností případu. Plyne také z ekonomického kontextu doby přiznání odškodnění. Proto i v situaci, kdy soudy na základě přechodných ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupují podle staré právní úpravy, nelze odhlédnout ani od Metodiky k náhradě nemajetkové újmy na zdraví (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22, bod 29, implicitně též nález Ústavního soudu ze dne 8. 3. 2023 sp. zn. I. ÚS 1010/22, body 22 až 29).

47. Čas hraje tím větší roli, pokud je o odškodnění rozhodováno s velkým časovým odstupem od zrušení systému bodového ohodnocení podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. Ústavní soud totiž opakovaně upozornil na problematičnost tehdejší právní úpravy z hlediska ústavního, lze tedy říci, že s každým dalším rokem je přísně formalistický postup podle vyhlášky č. 440/2001 Sb. méně a méně vhodným a legitimním. Právě problematická konstrukce bodového hodnocení ostatně vedla ke zrušení vyhlášky č. 440/2001 Sb. s účinností od 1. 1. 2014. Následně došlo k celkové koncepční změně právní úpravy odčinění újmy na zdraví, která stanovení konkrétní výše zcela ponechává na posouzení soudu (§2958 o. z.). Jako nezávazné vodítko je v soudní i mimosoudní praxi využívána právě výše zmíněná Metodika.

48. Ústavní soud v citovaném v nálezu ze dne 20. 12. 2023 sp. zn. [spisová značka], nadto dodal, že široká míra diskrece obecných soudů daná ustanovením § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. zároveň přináší širokou škálu možností, jak výslednou výši odškodnění přizpůsobit okolnostem konkrétního případu, tak aby bylo dosaženo souladu s principem plné náhrady újmy. Při stanovení výše náhrady za ztížení společenského uplatnění je přitom výklad § 2958 o. z. založený na posouzení funkčních schopností poškozeného podle nezávazné pomůcky, označené obvykle jako Metodika k náhradě nemajetkové újmy na zdraví, způsobilým a vhodným přístupem k naplnění zákonného principu slušnosti (§ 2958 věta druhá o. z.) i požadavku legitimního očekávání (§ 13 o. z. – srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. 3. 2024 Pl. ÚS 27/23, bod 49). Soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku zjistí procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádří objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk, intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit nebo okolnosti vyjmenované v § 2957 o. z. Intenzita předchozího zapojení do společenských aktivit se zpravidla zohledňuje zvýšením základní částky až do 10 %, je-li nadprůměrné, až do 20 %, je-li výjimečně intenzivní, a až do 30 %, je-li zcela mimořádné (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2021 sp. zn. 25 Cdo 1361/2021, uveřejněný pod č. 90/2022 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a nález Ústavního soudu ze dne 2. 5. 2023 sp. zn. I. ÚS 2221/22).

49. Podle odvolacího soudu v reakci na závěry shora citovaného nálezu Ústavního soudu je tedy třeba při posuzování možnosti navýšení odškodnění za ztížení společenského uplatnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vnímat jako splněnou podmínku zvlášť výjimečného případu hodného mimořádného zřetele i tehdy, dojde-li v důsledku většího časového odstupu od konce účinnosti této vyhlášky k výraznému nepoměru mezi odškodněním, jež podle ní má být za ztížení společenského uplatnění přiznáno, a odškodněním, jež by bylo přiznáno ve stejném případě podle § 2958 o. z. (srovnej rovněž rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2024 sp. zn. 30 Cdo 1032/2023).

50. Soud prvního stupně existenci zmíněných výjimečných skutečností, které by odůvodňovaly zvýšení základní výše odškodnění podle § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. vzal v potaz. Tyto skutečnosti spatřoval zejména v tom, že újma žalobci byla způsobena v roce 2012 a o odškodnění žalobce bylo rozhodováno napadeným rozsudkem v době, kdy již vyhláška č. 440/2001 Sb. nebyla cca 10 let účinná, přičemž právě z toho důvodu existuje riziko výrazného nepoměru mezi odškodněním, které bylo žalobci přiznáno aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle Metodiky. V tomto směru považuje odvolací soud právní posouzení žalovaného nároku, jak bylo učiněno soudem prvního stupně za správné, nicméně prvoinstanční soud dostatečně nedocenil nepoměr mezi odškodněním, které bylo žalobci přiznáno aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle Metodiky.

51. Nalézací soud k objektivizaci a medicínské klasifikaci trvalých zdravotních následků na základě znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] zjistil procento, v němž je poškozený vyřazen ze zapojení do životních činností definovaných v upravené Mezinárodní klasifikaci funkčních schopností, disability a zdraví. Tímto procentem ze čtyřsetnásobku průměrné hrubé měsíční nominální mzdy na přepočtené počty zaměstnanců v národním hospodářství za rok, předcházející roku, v němž se ustálil zdravotní stav poškozeného, pak vyjádřil objektivizovanou náhradu, kterou do výsledné podoby upraví zvýšením či snížením podle konkrétních okolností případu a poměrů poškozeného tím, že zohlední zejména jeho věk a intenzitu předchozího zapojení do společenských aktivit. Soud prvního stupně popsaným způsobem postupoval. Odškodnění ztížení společenského uplatnění, které by mohlo být žalobci přiznáno podle Metodiky, tak podle soudu prvního stupně dosahuje částky 6.755.385 Kč a bylo zjištěno znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] a jejím výslechem. Zároveň znalkyně vycházela ze skutečnosti, že k ustálení zdravotního stavu žalobce došlo nejpozději dne 30. 8. 2020. Odvolací soud považuje takto zjištěnou náhradu ZSU za odpovídající, byť by se dalo polemizovat s některými položkami, jako např. schopnost reprodukce žalobce v situaci, kdy je otcem dvou nezletilých dcer, jak bylo v řízení zjištěno. Je ale nutno podotknout, že ustálená judikatura k nemajetkové újmě na zdraví již dříve dovodila, že rozhodující pro posouzení přiměřenosti odčinění újmy není matematický postup, jímž soud ke stanovení náhrady dospěl, nýbrž reálná hodnota peněžní částky, jíž mají být kompenzovány imateriální újmy, respektive opatřeny náhradní požitky za ty, o které poškozený v důsledku poškození zdraví přišel, a při určení náhrady je podstatné pouze to, zda finální částka odškodnění je s ohledem na následky poškození zdraví přiměřená.

52. Soud prvního stupně aplikací § 7 odst. 3 vyhlášky č. 440/2001 Sb. navýšil základní částku odškodnění ZSU, stanovenou znaleckým posudkem [tituly před jménem] [jméno FO] ze dne 30. 3. 2002 na částku 270.000 Kč, na desetinásobek, tj. na částku 2.700.000 Kč, kterou považoval za odpovídající. Tímto postupem však podle odvolacího soudu zcela nepřeklenul nepoměr mezi odškodněním, které bylo žalobci přiznáno aplikací vyhlášky č. 440/2001 Sb., a odškodněním, které by mu mohlo být přiznáno podle Metodiky. Toto pochybení nalézacího soudu však mohlo být napraveno odvolacím soudem, jenž za odpovídající odškodnění ztížení společenského uplatnění, považoval částku 6.750.000 Kč, která by mohla být žalobci přiznána i podle Metodiky. Zároveň se jedná o 25násobek základní částky odškodnění podle vyhlášky č. 440/2001 Sb., takové navýšení je i v kontextu judikatury Nejvyššího soudu, jak ji shrnuje Ústavní soud ve svém nálezu, zcela mimořádné.

53. Soud prvního stupně pak postupoval správně při stanovení výše odškodnění bolesti ve výši 60.000 Kč, ostatně ve vztahu k tomuto nároku žádné odvolací námitky uplatněny nebyly.

54. Odvolací soud tedy shrnuje, že odškodnění za ztížení společenského uplatnění ve výši 6.750.000 Kč a odškodnění bolesti ve výši 60.000 Kč, tj. celkem 6.810.000 Kč, lze považovat za přiměřené a odpovídající požadavkům, jak byly nastoleny v nálezu Ústavního soudu [spisová značka]. Zároveň je nutno zohlednit, že žalobci již byla pravomocně přisouzena částka 2.760.000 Kč, z toho 60.000 Kč představuje bolestné a 2.700.000 Kč ztížení společenského uplatnění, na náhradě ZSU tak zbývá doplatit 4.050.000 Kč.

55. Odvolací soud proto postupem podle § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. pak změnil výrok II. napadeného rozsudku o věci samé ohledně částky 4.050.000 Kč s příslušenstvím z této částky tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 4.050.000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částky 2.240.000 Kč od 7. 8. 2014 do zaplacení a ve výši 15 % ročně z částky 1.810.000 Kč od 17. 11. 2022 do zaplacení; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně ohledně zbývající částky 9.190.000 Kč s příslušenstvím z této částky a ohledně úroku z prodlení z částky 1.810.000 Kč za dobu od 7. 8. 2014 do 16. 11. 2022 potvrzen jako věcně správný podle § 219 o. s. ř.

56. Ve vztahu k požadovanému příslušenství odvolací soud doplňuje, že podle stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2011 sp. zn. Cpjn 206/2010, publikované pod R 58/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, má poškozený právo na úrok z prodlení ode dne následujícího po uplynutí lhůty šesti měsíců poté, kdy nárok na náhradu přiměřeného zadostiučinění uplatnil postupem podle § 14 zákona. Nejvyšší soud dále uvedl, že úroky z prodlení náleží poškozenému až od uplynutí doby, kterou má ústřední orgán uvedený v § 6 OdpŠk k vyplacení náhrady, tedy šest měsíců od uplatnění nároku u tohoto orgánu (§ 15 OdpŠk). Z obsahu spisu vyplývá, že žalobce uplatnil u žalované nárok na poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu ve výši 5.000.000 Kč dne 6. 2. 2014, žalovaná měla na vyřízení jeho žádosti lhůtu šesti měsíců dle § 15 odst. 1 OdpŠk. Posledním dnem lhůty pro vyřízení byl den 6. 8. 2014 a ode dne 7. 8. 2014 se žalovaná dostala do prodlení s vyřízením žádosti. Žalobci tak svědčí právo na přiznání úroků z prodlení v zákonné výši ode dne 7. 8. 2014, jak správně uvedl soud prvního stupně, ale pouze ve vztahu k uplatněné částce 5.000.000 Kč. Až u jednání dne před soudem prvního stupně dne 16. 5. 2022 byla připuštěna změny žaloby, kterou se žalobce domáhal zaplacení další částky 11.000.000 Kč, celkem tedy 16.000.000 Kč. Tímto okamžikem byla žalované fakticky poskytnuta lhůta šesti měsíců na vypořádání tohoto nároku, který u ní původně uplatněn nebyl, a žalovaná se ve vztahu k němu dostala do prodlení až dnem 17. 11. 2022.

57. S ohledem na změnu napadeného rozsudku odvolací soud podle § 224 odst. 2 o. s. ř. znovu rozhodl o nákladech řízení před soudem prvního stupně, přičemž současně podle § 224 odst. 1 o. s. ř. rozhodoval o nákladech odvolacího řízení, v obou případech pak postupoval ve smyslu ustanovení § 142 odst. 3 o. s. ř.

58. Odvolací soud zde vycházel z relevantní judikatury dovolacího soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 5. 2021, sp. zn. 25 Cdo 3771/2020) ve vztahu k tarifní hodnotě sporu. Za tarifní hodnotu sporu lze považovat částku 2 x 50.000 Kč (bolestné, ZSU) podle § 9 odst. 4 písm. a) advokátního tarifu, ve znění účinném do 31. 12. 2024. Odvolací soud si je vědom, že k tarifní hodnotě sporu se vyjádřil odlišně Ústavní soud ve svém nálezu I. ÚS 3362/22 ze dne 7. 8. 2024. V poměrech posuzované věci je však nutno vzít v úvahu zahájení řízení dne 5. 6. 2015, proto odvolací soud považoval za přiléhavější stanovit tarifní hodnotu sporu v souladu s judikatorními závěry, které ovládaly valnou část posuzovaného řízení.

59. V této souvislosti odvolací soud připomíná, že s účinností od 1. 1. 2025 byl novelizován advokátní tarif. Podle ustanovení § 9a odst. 2 advokátního tarifu nově platí, že ve věcech vyplývajících z uplatňování práv a povinností podle právních předpisů o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, s návrhem na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu, se za tarifní hodnotu považuje a) výše přiznané náhrady, nejvýše však částka 500.000 Kč, byla-li přiznána náhrada nemajetkové újmy v penězích, b) částka 30.000 Kč v ostatních případech. Nová právní úprava se však nevztahuje na právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti novely, tj. před 1. 1. 2025.

60. O nákladech řízení před soudem prvního stupně již bylo opakovaně rozhodováno. Výrokem II. rozsudku soudu prvního stupně ze dne 16. 5. 2022 č. j. [spisová značka] byly náklady řízení žalobce za tuto fázi řízení (od zahájení řízení do vyhlášení rozsudku 16. 5. 2022) stanoveny částkou 150.204 Kč za celkem 17 úkonů právní služby po 5.100 Kč, 17x paušální náhrada hotových výdajů po 300 Kč, náhrada cestovních výdajů, DPH a složená záloha 20.000 Kč. Na zcela správné odůvodnění rozsudku ve vztahu k nákladovému výroku lze pro stručnost odkázat.

61. Za další fázi řízení před soudem prvního stupně do vyhlášení napadeného rozsudku činí náklady žalobce celkem 102.316 Kč a sestávají ze zaplaceného soudního poplatku za dovolání ve výši 14.000 Kč, složené zálohy na znalečné ve výši 20.000 Kč a dále sestávají z odměny advokáta ve výši 40.800 Kč podle § 7, § 9 odst. 4 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (tarifní hodnota 100.000 Kč), za 8 úkonů právní služby po 5.100 Kč (sepis odvolání, vyjádření k odvolání žalované, sepis dovolání, vyjádření ke znaleckému posudku z 15. 8. 2024, závěrečný návrh k výzvě soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 25. 10. 2022, účast na jednání dne 1. 10. 2024, účast na jednání dne 26. 11. 2024), z odměny za úkon právní služby po 2.550 Kč za účast na vyhlášení rozsudku dne 6. 12. 2024, z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 2.700 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 9 úkonů po 300 Kč a z náhrady za 21% DPH z částky 46.050 Kč ve výši 9.671 Kč, tj. náklady ve výši 55.721 Kč. Další náklady žalobce představuje tzv. cestovné a náhrada za promeškaný čas ve výši 12.595 Kč s DPH, jak správně vypočetl soud prvního stupně.

62. Náklady žalobce v odvolacím řízení sestávají z odměny advokáta ve výši 41.200 Kč podle § 7, § 9a odst. 2 písm. a) a § 11 odst. 1 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif (tarifní hodnota 500.000 Kč), za 4 úkony právní služby po 10.300 Kč (odvolání žalobce, vyjádření k výzvě soudu, účast na jednání odvolacího soudu dne 24. 6. 2024 za každé dvě započaté hodiny), z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 1.350 Kč podle § 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu za 4 úkony po 450 Kč a z náhrady za 21% DPH z částky 43.000 Kč ve výši 9.030 Kč. Dále žalobci náleží náhrada za promeškaný čas podle § 14 odst. 2 advokátního tarifu (jednání dne 3. 6. 2025 bylo odročeno bez projednání věci) ve výši jedné poloviny mimosmluvní odměny ve výši 5.150 Kč plus příslušná DPH ve výši 1.082 Kč, tj. celkem 6.232 Kč. Celkové náklady žalobce v odvolacím řízení tak činí 58.262 Kč.

63. Žalobci tak vzniklo právo na náhradu nákladů řízení v celkové výši 310.782 Kč (150.204 Kč + 102.316 Kč + 58.262 Kč) Kč. O povinnosti žalované zaplatit tuto náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř., pariční lhůta byla prodloužena na 15 dnů v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř., neboť se jedná o plnění z prostředků státního rozpočtu, což je spojeno s potřebou delší doby pro administrativní zajištění platby.

64. Žalovaná, která v řízení neměla úspěch, je podle § 148 odst. 1 o. s. ř. dále povinna nahradit náklady řízení státu vzniklé v průběhu řízení, které jsou tvořené znalečným vyplaceným z rozpočtových prostředků soudu. Náklady ve výši 39.853,50 Kč byly soudem prvního stupně správně kvantifikovány v usnesení ze dne 29. 3. 2023 č. j. [spisová značka] a další vzniklé náklady ve výši 11.593,45 Kč pak byly správně vymezeny v usnesení obvodního soudu ze dne 15. 4. 2025 č. j. [spisová značka], odvolací soud na obě usnesení zcela odkazuje. Celkové náklady státu představují částku 51.447 Kč, tuto částku je žalovaná povinna nahradit státu na účet Obvodního soudu pro [adresa]. Přitom je nutno zohlednit, že náklady státu ve výši 39.853,50 Kč již žalovanou uhrazeny byly, jak vyplývá ze záznamu o složení na č. l. 511 spisu.

Poučení