30 Co 173/2018- 127

Rubrum

Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny Soltanové a soudkyň JUDr. Zuzany Vybíralové a JUDr. Pavlíny Havelkové ve věci žalobce: ; [jméno] [příjmení], narozený dne 21. 12. 1939, Bytem [část obce a číslo], [PSČ] [obec] zastoupený advokátem Mgr. Ing. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti; žalované: ; [anonymizována dvě slova] [právnická osoba], [IČO], sídlem [adresa] zastoupená advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o zaplacení částky ve výši 105.000 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Liberci č.j. 15 C 226/2014 – 102 ze dne 9. února 2018 takto:

Výrok

I. Rozsudek Okresního soudu v Liberci č.j. 15 C 226/2014 – 102 ze dne 9. února 2018 se ve výroku I v části, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 9.000 Kč, potvrzuje.

II. Napadený rozsudek se ve zbývající části výroku I, jíž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 96.000 Kč, a ve výrocích II a III o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně výrokem I zamítl žalobu ze dne 5. 8. 2014v celém rozsahu. Výrokem II uložil žalobci povinnost nahradit žalovanému náklady řízení ve výši 54.000 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku a výrokem III dále uložil žalobci povinnost nahradit ČR na účet Okresního soudu v Liberci náklady řízení ve výši 5.750 Kč do 3 dnů od právní moci rozsudku. Své rozhodnutí odůvodnil tím, že podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 27. 8. 2011 [číslo] po příchodu do zaměstnání si žalobce na dolní stanici lanové dráhy vyzvedl klíče a pokladnu. Odešel na bobovou dráhu, po odsunutí zábrany a odbrždění odstaveného bobu připraveného pro kontrolní jízdu vedoucího směny [příjmení] na bob usedl a bez připoutání odjel. Službu konající pracovník [jméno] [příjmení] v té době dráhu projížděl v rámci její pravidelné kontroly. Vedoucí směny, pro kterého byl bob původně připraven, se nacházel ve správní budově. Žalobce nikomu neoznámil, že odjíždí a nebyl tedy pod žádnou kontrolou. Cestoval s těžkým batohem, jenž mu znemožnil vystoupit, když bob dojel na konec vleku a automaticky se odpojil od lana. Zablokované brzdy neúčinkovaly a bob se rozjel dolů. Žalobce ve strachu, že není připoután, v panice z jedoucího bobu vyskočil a poranil si levé lýtko. Telefonicky kontaktoval pana [příjmení], ten mu následně zranění ošetřil a zavolal záchrannou službu. Žalobce byl po úrazu dne 27. 8. 2011 hospitalizován, jeho úraz si vyžádal operaci provedenou téhož dne. Z nemocnice byl propuštěn dne 13. 9. 2011. Praktický lékař vypracoval bodové ocenění úrazu a trvalých následků, s vyčíslením na 875 bodů. Soud prvního stupně při aplikaci § 106 odst. 2 písm. c) a d) zákoníku práce, upravujícího povinnost zaměstnance dbát o vlastní bezpečnost a své zdraví, dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, dodržovat při práci stanovené pracovní postupy a podobně. Při aplikaci § 380 odst. 1, 3 s § 366 odst. 1 a § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce upravujících problematiku pracovního úrazu a odpovědnost zaměstnavatele zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem spolu s možností zproštění zaměstnavatele této odpovědnosti soud prvního stupně dovodil, že k úrazu žalobce došlo z důvodu jeho neopatrnosti bez zavinění žalovaného. Žalobce použil bobovou dráhu svévolně, bez vědomí příslušných pracovníků, na které ani nepočkal, aby mu s dopravou pomohli, jak bylo pravidlem. Škodu, která úrazem nastala, si žalobce způsobil sám porušením povinnosti dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost. Soud proto shledal na straně žalované důvod ke zproštění odpovědnosti ve smyslu § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce svůj nárok neprokázal a jeho případný nárok je částečně promlčený, dále, že žalovaná se zprostila své odpovědnosti zcela. Rozhodnutí o nákladech řízení reflektuje skutečnost, že žalobce nebyl v prvoinstančním řízení úspěšný; úspěšné žalované jako účelně vynaložené náklady řízení byla přiznána částka vynaložená na právní zastoupení.

2. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včas odvolání, domnívá se, že soud o žalobě rozhodl na základě nedostatečných skutkových zjištění a nesprávného právního názoru. V odvolání zopakoval skutková tvrzení uváděná v žalobě. Důvody prezentované soudem prvního stupně neodpovídají liberačním důvodům ve smyslu zákoníku práce. Žalovaná neprokázala, že by žalobce svým zaviněním porušil předpisy nebo pokyny týkající se přepravy na horní stanici lanové dráhy; pokyn k přepravě žalobce vydala a tyto pokyny žalobce dodržel. Obdobným způsobem v otázce přepravy postupovala žalovaná vůči žalobci již v minulosti, tedy děj, který posléze nastal, i tolerovala. Žalovaná neprokázala, jaké konkrétní pokyny dala žalobci v den úrazu, jaké konkrétní pokyny měl žalobce svým jednáním údajně porušit. Nelze proto shledat dostatečnou oporu pro závěr, že žalobce jednal lehkomyslně a riskantně. Žalobce použil bob na pokyn svého nadřízeného, přičemž při předchozích samostatných jízdách jel zcela sám, a to pouze po předchozí poskytnuté informaci, jak má bob odbrzdit. I v případě, že by žalobce jednal lehkomyslně, musel by soud prvního stupně z hlediska právního hodnocení vyjít z toho, že možnost žalované zprostit se odpovědnosti je pouze částečná, a musel by se zabývat rozsahem, v němž za škodu odpovídají oba účastníci.

3. Žalovaná ve vyjádření k odvolání opětovně popřela, že by k použití bobu v den úrazu obdržel žalobce od nadřízeného pracovníka jakýkoliv příkaz. Žalobce nebyl proškolen k obsluze a používání bobové dráhy. Z hlediska náplně práce mu takovéto činnosti ani nenáležely. Svědecké výpovědi nepodpořily verzi prezentovanou žalobcem. Při hodnocení úrazového děje nelze opomenout, že dle samotného žalobce v bezpečném výstupu z bobu bránil těžký batoh. Žalobci bylo v rámci školení bezpečnosti práce jeho nadřízenými jednoznačně sděleno, že kvůli věku školen pro obsluhu bobové dráhy nebude. Při předchozích jízdách byl žalobce vždy pod dohledem jiné k tomu oprávněné osoby, která mohla zabezpečit a zajistit jeho bezpečný výstup z bobu. Těžko si lze představit, že zaměstnavatel bude dávat negativní pokyny svým zaměstnancům ohledně toho, co všechno nesmějí v práci dělat. Jiným způsobem než v rámci bezpečnostního školení si lze udělení nezbytných pokynů zaměstnavatele zaměstnanci těžko představit.

4. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek při jednání (§ 214 odst. 1 o.s.ř.), aniž by přistoupil k opakování důkazů či jejich doplnění ve smyslu § 213 o.s.ř. Odvolání nelze zčásti upřít důvodnost.

5. Z obsahu spisového materiálu se podává, že žalobce se žalobou domáhá celkové částky ve výši 105.000 Kč představující součet nároků na odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění v rozsahu 875 bodů (875 × 120 Kč) s tvrzením, že coby zaměstnanec žalované utrpěl dne 27. 8. 2011 pracovní úraz na bobové dráze, kterou použil samostatně na příkaz vedoucího pracovníka. Za situace, kdy nefungovaly zablokované brzdy rozjetého bobu, žalobce z něj vyskočil a způsobil si poranění levé dolní končetiny. Úraz nahlásil jako pracovní úraz a žádal, aby byl takto posuzován, což žalovaná opakovaně odmítala. Z podnětu žalobce směřovaného na Oblastní inspektorát práce byla následně u žalované provedena kontrola završená zjištěním, že žalobci ani nebyl předán záznam o úrazu, tento záznam nebyl zaslán příslušnému inspektorátu práce ani zdravotní pojišťovně žalobce a zdravotní pojišťovně žalované. Bezprostředně po úrazu byl žalobce hospitalizován a podrobil se téhož dne operaci. Následně byl žalobce ošetřován ambulantně. U žalobce nastaly trvalé následky. [příjmení] ohodnocení úrazu a jeho následků praktickým lékařem MUDr. [jméno] [příjmení] uvádí 875 bodů. Pokus žalobce o smírné řešení sporu se žalovanou byl neúspěšný.

6. Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci [číslo jednací] [spisová značka] ze dne 15. 3. 2019 byl zjištěn úpadek žalované. Konkurs současně prohlášen nebyl. Nicméně odvolací soud na tomto místě dodává, že vzhledem k tomu, že i v době po prohlášení konkursu na majetek zaměstnavatele hradí škodu z pracovního úrazu příslušná pojišťovna stejně, jako kdyby k prohlášení konkursu vůbec nedošlo, nepředstavuje nárok zaměstnance na náhradu této škody, včetně náhrady za ztrátu na výdělku po skončení pracovní neschopnosti nebo při uznání invalidity nebo částečné invaliditě a náhrady za ztížení společenského uplatnění, pohledávku, která by měla být hrazena z konkursní podstaty a povinnost hradit tuto škodu nesouvisí s nakládáním s majetkem patřícím do konkursní podstaty.

7. Podle skutkových zjištění soudu prvního stupně dne 27. 8. 2011 [číslo] po příchodu do zaměstnání si žalobce na dolní stanici lanové dráhy vyzvedl klíče a pokladnu. Odešel na bobovou dráhu, po odsunutí zábrany a odbrždění odstaveného bobu připraveného pro kontrolní jízdu vedoucího směny p. [příjmení] na bob usedl a bez připoutání odjel. Službu konající pracovník [jméno] [příjmení] v té době dráhu projížděl v rámci její pravidelné kontroly. Vedoucí směny, pro kterého byl bob původně připraven, se nacházel ve správní budově. Žalobce nikomu neoznámil, že odjíždí, a nebyl tedy pod žádnou kontrolou. Cestoval s těžkým batohem, jenž mu znemožnil vystoupit, když bob dojel na konec vleku a automaticky se odpojil od lana. Zablokované brzdy neúčinkovaly a bob se rozjel dolů. Žalobce ve strachu, že není připoután, v panice z jedoucího bobu vyskočil a poranil si levé lýtko. Telefonicky kontaktoval pana [příjmení], ten mu následně zranění ošetřil a zavolal záchrannou službu. Žalobce byl po úrazu dne 27. 8. 2011 hospitalizován, jeho úraz si vyžádal operaci provedenou téhož dne. Z nemocnice byl propuštěn dne 13. 9. 2011. Praktický lékař vypracoval bodové ocenění úrazu a trvalých následků, s vyčíslením na 875 bodů. Soud prvního stupně přihlédl k § 106 odst. 2 písm. c) a d) zákoníku práce, upravujícímu povinnost zaměstnance dbát o vlastní bezpečnost a své zdraví, dodržovat právní a ostatní předpisy a pokyny zaměstnavatele k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, řídit se zásadami bezpečného chování na pracovišti a informacemi zaměstnavatele, dodržovat při práci stanovené pracovní postupy a podobně. Při aplikaci § 380 odst. 1, 3 s § 366 odst. 1 a § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce upravujících problematiku pracovního úrazu a odpovědnost zaměstnavatele zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem spolu s možností zproštění zaměstnavatele této odpovědnosti soud prvního stupně dovodil, že k úrazu žalobce došlo z důvodu jeho neopatrnosti bez zavinění žalovaného. Žalobce použil bobovou dráhu svévolně, bez vědomí příslušných pracovníků, na které ani nepočkal, aby mu s dopravou pomohli, jak bylo pravidlem. Škodu, která úrazem nastala, si žalobce způsobil sám porušením povinnosti dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost. Soud proto shledal na straně žalované důvod k plnému zproštění odpovědnosti ve smyslu § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Soud prvního stupně uzavřel, že žalobce svůj nárok neprokázal a jeho případný nárok je částečně promlčený, dále, že žalovaná se zprostila své odpovědnosti zcela.

8. Podle § 366 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci za škodu vzniklou pracovním úrazem, jestliže škoda vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním. Podle § 367 odst. 1 zákoníku práce zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zcela, prokáže-li, že škoda vznikla a) tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní, nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost a dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, nebo b) v důsledku opilosti postiženého zaměstnance nebo v důsledku zneužití jiných návykových látek a zaměstnavatel nemohl škodě zabránit, a že tyto skutečnosti byly jedinou příčinou škody. Podle odst. 2 zaměstnavatel se zprostí odpovědnosti zčásti, prokáže-li, že škoda vznikla a) v důsledku skutečností uvedených v odstavci 1 písm. a) a b) a že tyto skutečnosti byly jednou z příčin škody, b) proto, že si zaměstnanec počínal v rozporu s obvyklým způsobem chování tak, že je zřejmé, že ačkoliv neporušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, jednal lehkomyslně, přestože si musel vzhledem ke své kvalifikaci a zkušenostem být vědom, že si může způsobit újmu na zdraví. Za lehkomyslné jednání není možné považovat běžnou neopatrnost a jednání vyplývající z rizika práce. Podle odst. 3 zprostí-li se zaměstnavatel odpovědnosti zčásti, určí zaměstnavatel část škody, kterou nese zaměstnanec, podle míry jeho zavinění; v případě uvedeném v odstavci 2 písm. b) uhradí však zaměstnavatel alespoň jednu třetinu škody. Podle odst. 4 při posuzování, zda zaměstnanec porušil právní nebo ostatní předpisy anebo pokyny k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, se zaměstnavatel nemůže dovolávat všeobecných ustanovení, podle nichž si má každý počínat tak, aby neohrožoval zdraví své a zdraví jiných.

9. Odvolací soud v daném stadiu řízení nemohl přisvědčit dosavadnímu postupu soudu prvního stupně, jehož důsledkem bylo zamítnutí žaloby. Přezkoumávané rozhodnutí a výsledky provedeného dokazování pak nejsou z obsahového hlediska dostatečné pro to, aby závěry soudu prvního stupně mohly být v odvolacím řízení věcně přezkoumány. Důvody, jež vedly žalobce k podání odvolání proti zbývající části výroku I, považuje odvolací soud za legitimní a argumentaci uplatněnou při odvolacím jednání za přiléhavou.

10. Závěr soudu prvního stupně, že úraz žalobce je nutno považovat za pracovní úraz, odvolací soud sdílí, neboť k poškození zdraví v důsledku skutkového děje popsaného v žalobě došlo v přímé souvislosti s plněním pracovních úkolů zaměstnance.

11. Zamítnutí žaloby pro částku 9.000 Kč je z hlediska věcné správnosti příslušného výroku napadeného rozsudku rovněž nutno shledat správným. Nemožnost přiznat žalobci úspěch v té části řízení, jež se týká částky požadované z titulu odškodnění za bolest, totiž vyplývá ze skutečnosti, že žalovaná důvodně vznesla v rámci své procesní obrany námitku promlčení. Vzhledem k tomu, že v dané věci promlčecí doba počala běžet přede dnem 1. 1. 2014, a podle § 3036 zákona č. 89/2012 Sb., se podle dosavadních právních předpisů až do svého zakončení posuzují všechny lhůty a doby, které začaly běžet přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., posuzuje se promlčení v dané věci podle dosavadních předpisů, tj. podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník. Podle § 106 odst. 1 obč. zák. právo na náhradu škody se promlčí za dva roky ode dne, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Podle § 444 odst. 1 obč. zák. při škodě na zdraví se jednorázově odškodňují bolesti poškozeného a ztížení jeho společenského uplatnění.

12. Podle bodového hodnocení úrazu žalobce provedeného dne 5. 12. 2013 MUDr. [jméno] [příjmení], praktickým lékařem, bylo bolestné žalobce vyčísleno na 75 bodů (při hodnotě jednoho bodu ve výši 120 Kč tomu odpovídá částka 9.000 Kč). Ze znaleckého posudku MUDr. [jméno] [příjmení] ze dne 3. 7. 2017 vyplývá, že k ustálení zdravotního stavu a tedy i provedení bodového ohodnocení bolesti coby jednoho z následků úrazu žalobce ze dne 27. 8. 2011 bylo možno přistoupit nejdříve v listopadu roku 2011. V souladu se závěry vyslovenými Nejvyšším soudem v rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 3228/2014 odvolací soud má za to, že v listopadu 2011, kdy žalobce již věděl, kdo za škodu odpovídá, začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba k uplatnění nároku na bolestné. Žaloba však došla Okresnímu soudu v Liberci až dne 7. 8. 2014, tj. po uplynutí promlčecí doby. Nárok na částku požadovanou z titulu bolestného tedy nelze přiznat. Odvolací soud proto v části zamítající žalobu o 9.000 Kč výrok I napadeného rozsudku podle § 219 o.s.ř. jako věcně správný potvrdil.

13. Ohledně zbývající části napadeného rozhodnutí však odvolací soud považuje postup soudu prvního stupně, jenž žalobu zamítl na základě právního názoru vycházejícího z nesprávné aplikace hmotněprávních a procesních předpisů, za nesprávný, odůvodnění tohoto postupu v napadeném rozsudku pak nedostatečné a nepřesvědčivé.

14. Z odůvodnění rozsudku je zřejmé, že soud prvního stupně žalobě nevyhověl, když úraz sice vyhodnotil coby úraz pracovní, avšak shledal, že k úrazu žalobce došlo z důvodu jeho neopatrnosti, bez zavinění žalované. Žalobce použil bobovou dráhu svévolně, bez vědomí příslušných pracovníků, na které ani nepočkal, aby mu s dopravou pomohli, jak bylo pravidlem. Nastalou škodu si žalobce způsobil sám, když svým zaviněním porušil ustanovení § 106 odst. 4 zákoníku práce, podle něhož je zaměstnanec povinen dbát podle svých možností o svou vlastní bezpečnost. Na straně žalované soud prvního stupně shledal naplněnými liberační důvody pro zproštění odpovědnosti podle § 367 odst. 1 písm. a) zákoníku práce. Soud dále vyjádřil názor, že žalobce svůj nárok neprokázal, jeho případný nárok je částečně promlčen a žalovaný se své odpovědnosti zprostil zcela.

15. V řízení o náhradu škody z pracovního úrazu nebo nemoci má žalovaný zaměstnavatel povinnost tvrdit a prokázat, že škoda byla způsobena tím, že postižený zaměstnanec svým zaviněním porušil právní nebo ostatní předpisy k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci, ačkoliv s nimi byl řádně seznámen a jejich znalost dodržování byly soustavně vyžadovány a kontrolovány, a že porušení těchto předpisů bylo jedinou příčinou škody. Tato povinnost nemůže v průběhu řízení přejít na žalobce. To platí také tehdy, tvrdí-li zaměstnanec, že toto porušení jedinou příčinou škody, byť by bylo prokázáno, že zaměstnanec tyto předpisy porušil. (rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích [číslo], R 19/1991).

16. Existuje kvalitativní rozdíl mezi důvodem k částečnému zproštění odpovědnosti zaměstnavatele pro porušení bezpečnostních předpisů a z důvodů lehkomyslného jednání zaměstnance. V prvním případě jde o zaviněné porušení bezpečnostního předpisu nebo pokynu, které je jednou z příčin úrazu. V případě lehkomyslného jednání nejde ani nesmí jít o porušení bezpečnostního předpisu nebo pokynu (komentář k § 367 odst. 2 zákoníku práce).

17. O zaviněné porušení bezpečnostních předpisů nepůjde v případě, kdy zaměstnanec vykonává určité práce v rozporu s bezpečnostními předpisy na příkaz zaměstnavatele. Zaměstnavatel se proto, že dal k takovému postupu příkaz, nemůže zprostit odpovědnosti ani v případě, že zaměstnanec konal tyto práce, ačkoliv měl právo je odmítnout.

18. Lehkomyslné jednání je takové jednání, kdy si vzhledem ke konkrétní časové i místní situaci na pracovišti počíná zaměstnanec způsobem, při němž vědomě podstupuje riziko hrozícího nebezpečí na zdraví, a ještě v rozporu s obvyklým způsobem chování, tj. že zaměstnanec postupuje odlišně od ostatních zaměstnanců. Zaměstnavatel se dle soudní praxe může částečně zprostit odpovědnosti, prokáže-li, že chování zaměstnance lze charakterizovat jako nebezpečné riskování nebo hazardérství. Při úvaze, zda se jednání takto dá označit, je třeba přihlížet ke kvalifikaci zaměstnance, nabytým zkušenostem, délce doby zaměstnání a podobně. Zaměstnanec si musí být vědom, že si svým jednáním může způsobit úraz nebo nemoc z povolání. Jestliže si však takovým způsobem počínají jiní zaměstnanci a zaměstnavatel to trpí, není to důvod k částečnému zproštění odpovědnosti.

19. Dílčí závěr soudu o tom, že„ žalobce svůj nárok neprokázal“, kvůli jeho obsahové neurčitosti nepovažuje odvolací soud za hodnotitelný, přičemž z hlediska samotné kvantitativní výše nároku je bodové ohodnocení učiněné praktickým lékařem MUDr. [jméno] [příjmení] důkazním prostředkem dostatečným, naplňujícím požadavky § 8 vyhl. ministerstva zdravotnictví. č. 440/2001 Sb., o odškodnění bolesti a ztížení společenského uplatnění.

20. Podstatným z hlediska obrany žalované je za tohoto stavu věci pouze existence takových okolností, jež lze považovat za liberační důvody ve smyslu § 367 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce. Břemeno tvrzení a břemeno důkazní v tomto ohledu však tíží výhradně žalovanou.

21. Existence příkazu žalobci k užití bobové dráhy ze strany p. [příjmení] v den úrazu je okolností rozhodnou, nikoli však jedinou. V první řadě je třeba dbát z hlediska povinnosti tvrzení a povinnosti důkazní toho, že existence a prokázání skutečnosti o neudělení takového pokynu tíží žalovanou, nikoli žalobce. Neobstojí argument, že negativní skutečnost prokazovat nelze, v tomto ohledu se musí soud pokusit (a případně poučit účastníka řízení zatíženého příslušnými procesními břemeny) o vyhodnocení skutkového stavu za použití nepřímých důkazů. Zatímco důkaz přímý potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost, nepřímý důkaz (indicie) potvrzuje nebo vyvrací určitou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která jen nepřímo souvisí s dokazovanou skutečností; nepřímé důkazy musí tvořit uzavřený okruh, harmonický celek, jehož jednotlivé součásti musí být navzájem v souladu, vzájemně se potvrzovat a doplňovat. Soud prvního stupně bude muset vyzvat žalobce k podrobnějšímu vylíčení toho, kdy, kde a jako formou (ústně přímým pokynem od nadřízeného či jinak) příkaz k použití bobové dráhy dne 27. 8. 2011 obdržel, s tím pak bude konfrontovat tvrzení svědka [příjmení], jenž uvedl, že v uvedený den žalobce viděl až při poskytování první pomoci. V každém případě je otázka absence příslušného příkazu okolností, již musí tvrdit a – byť za použití nepřímých důkazů – prokázat žalovaná, k jejíž tíži pak případné neusnesení procesního břemene musí vést.

22. Ani prokázání absence konkrétního příkazu v den úrazu (za použití nepřímých důkazů) však za dosud zjištěného stavu neobstojí coby dostatečný liberační důvod. Odvolací soud totiž nemůže přehlédnout, že o zajišťování přepravy žalobce zprvu čtyřkolkou (a to i včetně opakovaně zmiňovaných souvislostí s jeho věkem) se zmiňuje jak žalovaná v dopisu ze dne 4. 1. 2012, tak nedatovaný protokol o úrazu, podle něhož poprvé byl bob k přepravě žalobce použit až 22. 8. 2011. Zčásti tomu odpovídají i výpovědi svědků. Jestliže žalobce byl na své pracoviště po dobu téměř dvou měsíců trvání pracovněprávního vztahu dopravován čtyřkolkou a jestliže tento způsob přepravy byl poté – jak lze považovat za dostatečně zjištěné - zakázán, dá se logicky očekávat, že žalovaná zajistila žalobci (jehož věk se samozřejmě s pokračujícím časem nesnižoval) nějaký jiný způsob přepravy či alespoň částečného přiblížení k jeho stanovišti. Tomuto nasvědčuje výpověď svědka [příjmení], podle nějž poprvé byla přeprava bobem využita pro dopravu žalobce zhruba týden před úrazem, jakož i tvrzení jeho i dalších osob, že žalobce byl v „ součinnosti“,„ za asistence“, či případně dokonce v doprovodu vyvážejícího zaměstnance takto přepraven opakovaně. Vzhledem k datu škodní události (27. 8. 2011) činí časový úsek vymezený zmíněnými daty pouhých pět dnů, kdy žalobce jel bobem dle vlastního tvrzení celkem třikrát.

23. Z hlediska naplnění liberačních důvodů na straně zaměstnavatele v takto naznačených poměrech věci je zásadní tedy nejen existence konkrétního příkazu ze strany p. [příjmení] vůči žalobci, ale stejně tak (z hlediska posouzení otázky lehkomyslného jednání coby jednání odporujícího obvyklému způsobu chování ostatních zaměstnanců apod.) i obecnější praxe, jež po vydání zákazu používat čtyřkolku, byla pro přibližování zaměstnanců v areálu žalované zavedena, resp. žalovanou tolerována.

24. Z dosavadních skutkových zjištění soudu prvního stupně se ovšem podávají zásadní rozpory. Soud uvedl (strana 6 rozsudku), že přiblížení brigádníků (na jejich stanoviště) se dělo tak, že s nimi jel pracovník bobové dráhy. Tento závěr však zatím dostatečně nekoresponduje výpovědím žalobce a svědků. Je třeba upozornit na rozpory ve vyjádřeních samotného žalobce (v žalobě, přednes zástupce a výslech žalobce při jednání soudu prvního stupně, vyjádření žalobce a jeho zástupkyně přítomné při jednání odvolacího soudu) ohledně konkrétní podoby zapojení dalších osob do jeho dopravy v případě využití bobu. Ve vzájemném souladu ohledně této otázky však nejsou ani výpovědi svědků. Svědek [příjmení] nejprve vypověděl, že si na použití bobové dráhy žalobcem nevzpomíná,„ mohlo to tak být“, následně uvedl, že několikrát převezli žalobce bobem kvůli jeho věku, aby nemusel chodit pěšky (až do zákazu používání čtyřkolky byl přepravován čtyřkolkou), neuvedl však, že převoz byl realizován za skutečného doprovodu další osoby. Otázku, zda žalobci ukazoval, jak bob ovládat, nezodpověděl, uvedl: "není co ukazovat" (č.l. 65 p.v.). Svědek [příjmení] vypověděl, že neví, jak se žalobce dopravoval nahoru, neviděl ho, nevyvážel jej, po zákazu užívání čtyřkolky a pokynu užívání bobové dráhy k přepravě zaměstnance, realizoval se tak, že on příslušnou osobou odvezl v bobu –„ sedl jsem si do bobu, osoba, která se převážela, seděla vepředu, ten, který vyvážel, seděl vzadu, neboť ovládá brzdy“ (č.l. 66). Svědek [příjmení] uvedl, že pokud byla čtyřkolka v opravě, byli i zaměstnanci – brigádníci přiblíženi bobem, kdy s nimi jel pracovník bobové dráhy„ seděli buď vpředu nebo na druhém taženém bobu“ (č.l. 66). Podle protokolu o úrazu, který byl však sepsán až se značným časovým odstupem po úrazu, v době, kdy již žalobce dal najevo, že se hodlá domáhat odškodnění, jel bobem žalobce poprvé až dne 22. 8. 2011„ za dozoru a v součinnosti“ dalších osob. Prozatím tak zůstává nevyjasněno, zda pojmy asistence a součinnost dalších zaměstnanců lze vykládat jako přímá účast na jízdě či zda se mělo jednat o určitý způsob vizuálního a mechanického dozoru nad převozem žalobce. V první řadě bude muset tuto okolnost jednoznačně ozřejmit sám žalobce, teprve poté je na místě vést k ní dokazování.

25. Odvolací soud dále připomíná, že skutkové podstaty každého z případů jsou odlišné, jakož i to, že § 367 odst. 4 zákoníku práce výslovně zakazuje zaměstnavateli, při posuzování toho, zda zaměstnanec porušil bezpečnostní předpisy a pokyny, dovolávat se všeobecných ustanovení ukládajících každému počínat si tak, aby neohrožoval zdraví své ani jiných. Odvolací soud v této souvislosti upozorňuje i na závěry vyslovené Nejvyšším soudem v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 2141/2011 ze dne 4. 9. 2012 ohledně podoby pokynu k zajištění bezpečnosti a ochrany zdraví při práci a v rozsudku sp. zn. 21 Cdo 1739/2016 ze dne 3. 4. 2017 k problematice tzv. kvalifikované lehkomyslnosti.

26. Závěrem odvolací soud, se zřetelem na dosavadní vývoj věci, považuje ze vhodné doplnit následující: Nárok na odškodnění pracovního úrazu není závislý na tom, zda zaměstnanec úraz ohlásí, ani na tom, zda je sepsán záznam o úrazu. O pracovní úraz nejde ani tehdy, jestliže k poškození zdraví zaměstnance došlo v době, kdy vybočil z plnění pracovních úkolů (tzv. exces), například při vyrábění určitých předmětů pro svoji vlastní potřebu, při vybočení z terasy pracovní cesty kvůli obstarání soukromých záležitostí, při tzv. černé jízdě a podobně.

27. Jestliže poškozený předstírá jiné okolnosti, které zapříčinily vznik úrazu, než jaké byly ve skutečnosti, je na zaměstnavateli, aby tvrdil a prokázal okolnosti v příslušném smyslu. Povinnost zaměstnavatele objasnit příčiny a okolnosti vzniku pracovního úrazu je zaměstnavateli uložena zákonem (§ 105 odst. 1 zákoníku práce). Tomu odpovídá povinnost součinnosti zaměstnanců při oznamování pracovních úrazů a objasňování jejich příčin (§ 106 odst. 4 písm. h) zákoníku práce). Zaměstnanec je povinen bezodkladně oznámit svému nadřízenému svůj pracovní úraz, pokud mu to jeho zdravotní stav dovolí, a spolupracovat při objasňování jeho příčin. Rovněž povinnost vést dokumentaci pracovních úrazů je zaměstnavatelům uložena zákonem. [příjmení] soud mohl objektivně rozhodnout, musí mít k dispozici příslušné podklady, dokumentace tak bude nezbytná k objasnění nehodové události i v případě, že k projednání věci dojde až se značným odstupem po vzniku nehodové události. Důsledky porušení zákonných povinností zaměstnavatele zmíněných výše pak v řízení o nároku na odškodnění zaměstnance zákonitě mohou vést k nepříznivým výsledkům takového soukromoprávního sporu a jsou logickým vyústěním toho, že poškozený zaměstnanec (tím spíše, jedná-li se o škodu na zdraví) se zpravidla v okamžiku škodní události, pokud jde o zajišťování důkazů a podobných prostředků k prokázání svých možných sporných nároků, nachází v nevýhodnějším postavení vůči zaměstnavateli. Odvolací soud poznamenává, že ve sféře problematiky odškodňování pracovních úrazů lze přitom mít za to, že ten, kdo nepodal hlášení o nehodové události, tak činil ve snaze znemožnit řádné její objasnění.

28. Jelikož za daného stavu věci nejsou splněny podmínky pro to, aby odvolací soud správnost skutkových zjištění soudu prvního stupně mohl věcně přezkoumat a učinit závěr o správnosti právního zhodnocení věci, dle § 219a odst. 1 písm. b) o.s.ř. napadený rozsudek ve zbývající části, tj. ohledně výroku o 96.000 Kč a závislých nákladových výrocích II a III zrušil a věc v příslušném rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 221 odst. 1 písm. a) o.s.ř.). Závěrem je třeba zdůraznit, pro případ, že soud prvního stupně shledá důvody ke zproštění odpovědnosti žalované za škodu, bude muset náležitě vyhodnotit, zda se jedná o liberační důvody pro úplné či jen částečné zproštění, v takovém případě pak i přesvědčivě odůvodnit míru, v jaké částečné zproštění shledává.

29. V novém rozhodnutí soudu prvního stupně bude znovu rozhodnuto i o nákladech řízení, včetně řízení odvolacího (§ 224 odst. 3 o. s. ř.).

Poučení