32 Az 3/2018 - 124

Rubrum

Krajský soud v Hradci Králové rozhodl samosoudkyní JUDr. Ivonou Šubrtovou ve věci žalobců: a) K. M. b) S. M. c) nezletilý A. M. v řízení zastoupen matkou S. M. všichni zastoupeni JUDr. Vítem Biolkem, MBA, LL.M., advokátem vykonávajícím činnost jako společník Wildt & Biolek v.o.s., se sídlem Bohuslava Martinů 1038, 500 02 Hradec Králové proti žalovanému: Ministerstvo vnitra České republiky Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 v řízení o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-121/ZA- ZA12-ZA05-2017 a ze dne 3. 1. 2018, č. j. OAM-120/ZA-ZA12-ZA05-2017, ve věci mezinárodní ochrany, Za správnost vyhotovení: R. V. takto:

Výrok

I. Žaloby se zamítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.

III. Soudem ustanovenému zástupci žalobců JUDr. Vítu Biolkovi, MBA, LL.M., se přiznává odměna ve výši 20 570 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Předmět řízení

1. Shora označenými rozhodnutími žalovaného nebyla žalobcům udělena mezinárodní ochrana dle § 12, § 13, § 14, § 14a a §14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“).

II. Obsah žaloby

2. V záhlaví citovaná rozhodnutí žalobci napadli v celém rozsahu včasně podanými samostatnými žalobami. Řízení o žalobách bylo spojeno ke společnému projednání usnesením ze dne 7. 3. 2018, č. j. 32 Az 3/2018-27, které nabylo právní moci dne 16. 3. 2018, s ohledem na skutečnost, že žalobci jsou rodinní příslušníci a žalobkyně s žalobcem c) odvíjí potíže rodiny od potíží svého manžela, tedy žalobce a).

3. Žalobci v podaných žalobách shodně označili rozhodnutí žalovaného za nepřezkoumatelná a nezákonná kvůli vadám předcházejícího správního řízení, které považují za jednostranné a neobjektivní. Namítli, že žalovaný svá rozhodnutí dostatečně neodůvodnil, zákon vyložil chybně a v napadených rozhodnutích nevycházel z aktuálních informací o zemi původu a nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci. Poukázali na aktuální politickou situaci v Ázerbájdžánu, zejména na probíhající manipulace volbami, potlačování svobody slova a dalších politických práv, likvidaci nevládních organizací a věznění nezávislých novinářů a politických oponentů. Uvedli, že jim v Ázerbájdžánu hrozí reálné nebezpečí, že jejich život a lidská důstojnost jsou ohroženy z důvodu problematického dodržování lidských práv v zemi. Žalobce a) i žalobkyně mají strach o svůj život i život svého nezletilého syna, tj. žalobce c), a to vzhledem k politické situaci v Ázerbájdžánu a s ohledem na zhoršování tamní bezpečnostní situace.

4. Žalobci dále namítli, že jim nebylo umožněno objasnit kompletně své problémy vzhledem k tomu, že jim žalovaný neposkytl tlumočníka z ázerbájdžánštiny.

5. V doplnění k podaným žalobám žalobci dále rozvedli, že žalovaný vyšel z nedostatečných a obecných informací o zemi původu, čímž porušil požadavky § 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu (dále jen „správní řád“), neboť nepostupoval tak, aby byl zjištěn skutečný stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.

6. Žalobci, zejména pak žalobce a) se tak na základě jejich dosavadních zkušeností obávají, že jim bude v Ázerbájdžánu hrozit pronásledování pro zastávání politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalobce a) uvedl, že byl nucen stát se členem volební komise a během voleb se stal svědkem podvodných praktik vládnoucí strany. Poté, co šířil znalosti o manipulaci volebních výsledků, ocitl se pod tlakem státních složek a musel odejít z vlasti. V Ázerbájdžánu na něj byl vydán zatykač a jeho dům byl po odjezdu ze země prohledán příslušníky bezpečnostní služby, kteří se dotazovali jeho příbuzných, proč s rodinou opustil zemi. Později byl skupinou osob, která po něm pátrá, proveden útok na jeho dům.

7. Rovněž namítli, že žalobci a) hrozí v Ázerbájdžánu trestní stíhání, uvěznění, mučení a jiné Za správnost vyhotovení: R. V. nelidské či ponižující zacházení, tj. nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a zákona o azylu, přesto však žalovaný nepřiznal žalobci a), resp. žalobcům ani doplňkovou ochranu podle citovaného ustanovení. Žalobce a) se domnívá, že jeho návrat do vlasti může vést k jeho uvěznění s nejistým výsledkem a jeho lidská důstojnost i život budou z důvodu nedodržování lidských práv v Ázerbájdžánu vážně ohroženy. Svůj strach odůvodnil, shodně jako žalobkyně, panujícími poměry v zemi, přičemž odkázal na zprávu organizace Human Rights Watch z ledna 2018, podle níž byla řada osob během řízení v Ázerbájdžánu mučena a zastrašována. Dále poukázali na skutečnost, že vládní tajné služby vyvíjejí na jejich příbuzné v Ázerbájdžánu a skrze útoky na jejich dům nátlak ve smyslu ustanovení § 2 odst. 8 (pozn.: správně dle odst. 4) zákona o azylu, a to za účelem jejich návratu do vlasti.

8. K námitce neposkytnutí tlumočníka z ázerbájdžánštiny žalobci doplnili, že v důsledku tohoto pochybení nemohli žalovanému kompletně objasnit svoji situaci a poukázali na skutečnost, že ačkoli jsou v seznamu vedeném žalovaným zapsáni čtyři tlumočníci z ázerbájdžánštiny, a zároveň žalobce a) s žalobkyní uvedli, že turecky a rusky hovoří špatně, probíhal jejich pohovor pouze v ruském jazyce. Uvedli, že jejich jazykové schopnosti v ruštině nepřesahují průměrné schopnosti dorozumět se v běžném životě a neumožňují jim v řízení jednat a vylíčit veškeré podstatné souvislosti. Poukázali na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23. 10. 2003, č. j. sp. zn. 59 Az 389/2003, podle něhož jazyk, jímž je žadatel o mezinárodní ochranu schopen pouze konverzovat, není jazykem, kterým je schopen se dorozumět a plnit povinnosti dle zákona o azylu. Zjištění žalovaného během pohovoru v ruském jazyce proto nedosáhla standardu požadovaného v azylovém řízení pro zjištění skutečných a úplných informací o stavu věci.

9. Žalobci rovněž namítli, že žalovaný v napadeném rozhodnutí neuvedl a řádně nezhodnotil, kterým zprávám shromážděným během správního řízení přiznal ve vztahu k nesplnění podmínek dle § 12, resp. dle § 13 zákona o azylu relevanci, a které nepovažoval za relevantní.

10. Vzhledem ke shora uvedeným žalobním bodům žalobci trvají na zrušení napadeného rozhodnutí a vrácení věci žalovanému k dalšímu řízení.

III. Vyjádření žalovaného k žalobě

11. Žalovaný po shrnutí skutkového stavu a rekapitulaci napadených rozhodnutí označil námitky týkající se nedostatku tlumočení za účelové. Zdůraznil, že v případě žalobce a) bylo tlumočeno z ruského jazyka a v případě ostatních žalobců z tureckého jazyka, a to výslovně na jejich žádost, přičemž žádné námitky nebyly dříve ze strany žalobců vysloveny.

12. K námitce, že v napadených rozhodnutích žalovaný nevycházel z aktuálních informací o Ázerbájdžánu a nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci, žalovaný poukázal na to, že žalobce a) reagoval na možnost seznámit se s podklady rozhodnutí, vyjádřit se k nim a navrhnout další podklady či vyjádřit námitky proti zdrojům informací, tím způsobem, že se k podkladům rozhodnutí nechce vyjádřit a nic proti použitým zdrojům informací nemá. Nenavrhl ani žádné doplnění podkladů rozhodnutí, přičemž tímto způsobem se žalobce a) vyjádřil právě ve vztahu ke zprávám o politicko-bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu.

13. Žalovaný shrnul, že v průběhu správního řízení bylo objasněno, že důvodem žádosti žalobce a) o mezinárodní ochranu jsou problémy kvůli jeho odmítání vykonávat pro vládní stranu Nový Ázerbájdžán (dále též „YAP“) nečestné praktiky a s tím související problémy se členy YAP s ázerbájdžánskými bezpečnostními složkami. Popsané incidenty z let 2006 a 2012, během nichž členové strany YAP požadovali po žalobci a) podpálení domu, a později i zabití opozičního politika, a kdy se žalobce a) nedomohl pomoci u policie, žalovaný vyhodnotil jako závažné, avšak s ohledem na časový odstup incidentů od podané žádosti o mezinárodní ochranu a skutečnost, že v mezidobí žalobce a) neměl v zemi původu žádné potíže, nebyla újma posouzena jako relevantní z hlediska zákona o azylu. Pokus o únos žalobcova syna a vykradení Za správnost vyhotovení: R. V. jeho obchodu o několik let později nelze podle žalovaného objektivně přičíst členům strany YAP. Obavu žalobce a) z uvěznění, mučení či nelidského a ponižujícího zacházení a trestání nelze podle žalovaného dovodit ze skutečnosti, že po žalobci bylo v roce 2016 vyhlášeno pátrání s tím, že byl v polovině 90. let v divoké atmosféře pokusu o puč zatčen.

14. Ve vztahu k žalobkyni a žalobci c) žalovaný poukázal na okolnost, že nebyli ve vlasti vystaveni vážnému nebezpečí a neměli závažné problémy. Uvedl, že žalobkyně se nezapojovala do veřejného dění, nikdy nebyla politicky aktivní a své problémy odvozuje od manželových problémů [žalobce a)], a současně žádné jiné konkrétní problémy týkající se jí či jejích dětí neuvedla.

15. Žalovaný proto setrval na svých závěrech, k nimž dospěl v napadených rozhodnutích, a žaloby navrhl zamítnout jako nedůvodné.

IV. Jednání soudu

16. Při jednání soudu, které proběhlo za přítomnosti tlumočníka z ázerbájdžánského jazyka, pověřená právní zástupkyně žalobců zrekapitulovala žalobní tvrzení a zdůraznila, že důvodem žádosti o mezinárodní ochranu všech žalobců byly politické problémy žalobce a), jenž byl donucen ke vstupu do strany YAP. Žalobce a) vykonával pro stranu YAP činnosti, které nebyly vždy v souladu s pojetím demokratického státu, jak jej známe u nás. Podstatou několika vyhrocených situací, jež žalobce a) během svého působení ve straně YAP zažil, byla státní perzekuce pro zastávání určitých politických názorů. Proto je u žalobce a) dán důvod pro udělení azylu podle § 12 písm. b) zákona o azylu. Pokud žalovaný neshledal u žalobce a) takový důvod, měl mu udělit doplňkovou ochranu podle § 14a zákona o azylu, neboť žalobci a) hrozí v případě jeho návratu do země vážná újma. Již v minulosti byl totiž žalobce a) vystaven mučení, nelidskému a ponižujícímu zacházení, když byl zmlácen, postřelen do nohy, jeho rodina byla napadena, jeho obchod vykraden a zdevastován, kdy došlo k pokusu o únos jeho syna, a nakonec byl poraněn na oku, přičemž policie mu nepomohla, naopak jej zmlátila. Žalobce a) tedy nemůže dosáhnout na ochranu ve vlastním státě a je trestán, neboť je v zemi původu trestně stíhán. Žalobkyně a žalobce c) pak mají nárok na udělení azylu na základě ustanovení § 14 či § 14b zákona o azylu, a to za účelem sloučení rodiny.

17. Žalovaný setrval na závěrech ve svých rozhodnutích. Ve vztahu k žalobci a) poukázal na časový rozestup mezi jednotlivými událostmi, během nichž se „nic nedělo“, a dále na okolnost, že ačkoli byl žalobce a) vyzván, aby se dostavil k ázerbájdžánským státním orgánům a bylo mu zakázáno vycestovat ze země, v pořádku odcestoval a následně se i vrátil. Žalobkyně a žalobce c) pak nemají spojitost s politickou angažovaností žalobce a).

18. Žalobci doplnili, že z vlasti vycestovali bez formalit a problémů jen díky tomu, že přímo na letišti zaplatili jednomu příslušníku policie částku 15 000 v ázerbájdžánské měně. Žalobce a) dále uvedl, že po příjezdu do České republiky o všech svých problémech, které měl v Ázerbájdžánu, nehovořil, protože pohovor nebyl veden v jazyce ázerbájdžánském, ale v ruském, a on tlumočníkovi dobře nerozuměl. Ruský jazyk se sice učil na základní škole a dovede se v něm domluvit, avšak nikoli natolik dobře, aby se mohl domluvit s tlumočníkem. Na žalobě setrval s tím, aby byly pohovory i správní řízení opětovně provedeny v jejich rodném jazyce.

19. Soud při jednání dále provedl následující listinné důkazy, předložené žalobci: - dopis bez datace psaný v ázerbájdžánském jazyce, a dopis bez datace psaný v českém jazyce a adresovaný žalovanému, k nimž žalobce a) uvedl, že prvním dopisem byli dne 2. 1. 2018 informováni příbuznými z Ázerbájdžánu o tom, že ázerbájdžánské státní orgány ví o jejich pobytu v České republice a žádosti o mezinárodní ochranu a nabádají žalobce k návratu do země, že byla chycena osoba, která pomohla žalobcům vycestovat ze země, a že probíhají Za správnost vyhotovení: R. V. policejní výslechy příbuzných žalobců; tyto skutečnosti žalobci dodatečně sdělili žalovanému, nestihli je však uvést před vydáním napadených rozhodnutí; - černobílá kopie fotografie domu s rozbitými okny, k níž žalobce a) uvedl, že zobrazuje jejich dům v Ázerbájdžánu, který byl poničen kameny; - dopis z Ženského krizového centra, z. s., z něhož vyplývá, že žalobce a) požádal o konzultaci nevládní organizaci se sídlem v České republice a uvedl při ní skutečnosti tvrzené v žalobě; - zpráva Human Rights Watch – Ázerbájdžán, z ledna 2018, v anglickém jazyce, bez překladu do českého jazyka, z níž je patrné, že ázerbájdžánské státní orgány zostřují pronásledování kritiků vládní politiky pomocí užití politicky motivovaných a vykonstruovaných trestních a administrativních obvinění, a takto jsou trestáni novináři, političtí aktivisté, náboženští představitelé; zpráva uvádí některé osoby, jež byly v průběhu řízení mučeny, např. politického aktivistu Elgize Gahramana, či náboženského aktivistu Taleha Bagirzadea; - kopie barevné fotografie zobrazující čtyři muže, jejichž totožnost nelze rozpoznat vzhledem ke špatné kvalitě snímku (snímek je nízkého rozlišení), a k níž žalobce a) uvedl, že pochází z roku 2003 z Baku z demonstrace a zobrazuje jej v momentu, kdy je odváděn policií; - dopis bez datace psaný v ázerbájdžánském jazyce, s uvedením nevládní organizace zabývající se svobodnými volbami a lidskými právy, sídlící v Baku, k němuž žalobce a) uvedl, že tuto organizaci kontaktovali příbuzní žalobců s žádostí o ochranu a konzultaci; - printscreen konverzace na sociální síti a dopis žalobce a), k nimž žalobce a) uvedl, že byl kontaktován osobou jménem S. D., která jej tímto způsobem vydírá uváděním lživých informací na Facebooku, se snahou donutit jej k návratu do Ázerbájdžánu; - hodnocení žalobce týkající se jeho pracovního uplatnění v tuzemsku.

20. V závěrečném návrhu právní zástupkyně žalobců zopakovala, že žalobci nebyli poučeni o možnosti žádat o provedení pohovorů ve svém rodném jazyce, a proto souhlasili s provedením pohovoru v jazyce, jemuž jsou schopni částečně porozumět. Žalovaný tedy nezjistil přesně a úplně skutkový stav věci a nezohlednil individuální argumenty žalobců. Pokud žalovaný namítl, že žalobci nepředložili přímé argumenty pro podporu svých tvrzení, zejména ohledně propojení strany YAP a útoku na žalobcův obchod, poukázala na zkušenosti žalobce a) s praktikami příslušníků strany YAP a na obtíže při prokazování uvedeného příkoří. Pravděpodobnost, že žalobce a) bude po svém návratu mučen a podroben nelidskému zacházení a trestání, lze dovodit z listin k potrestání žalobce a) v roce 1995, kdy byl mimo jiné i mučen. Odkázala na žalobní petit.

21. Žalovaný plně odkázal na svá vyjádření k žalobám a setrval na zamítnutí žaloby.

V. Skutkové a právní závěry krajského soudu

22. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí při jednání v rozsahu uplatněných žalobních námitek podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), a v přezkumném řízení ověřil následující rozhodné skutečnosti.

23. Žalobci požádali o udělení mezinárodní ochrany v České republice dne 9. 2. 2017 poté, co byli na její území přepraveni ze Spolkové republiky Německo na základě nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 604/2013 ze dne 26. června 2013, kterým se stanoví kritéria a postupy pro určení členského státu příslušného k posuzování žádosti o mezinárodní ochranu podané státním příslušníkem třetí země nebo osobou bez státní příslušnosti v některém z členských států (dále též jako „Dublinské řízení“). Prvotní údaje k podané žádosti o udělení mezinárodní ochrany žalobci poskytli žalovanému dne 15. 2. 2017, žalobce a) uvedl, že je schopen dorozumět se ázerbájdžánsky, rusky, a částečně i turecky, žalobkyně uvedla, že je schopna dorozumět se ázerbájdžánsky a částečně turecky, stejně tak i nezletilé děti. Za správnost vyhotovení: R. V.

24. S žalobcem a) byl dne 21. 2. 2017 proveden pohovor, který byl na jeho žádost veden v ruském jazyce za přítomnosti tlumočnice z ruského jazyka. Žalobce sdělil, že je ázerbájdžánské národnosti, vyznává šíitský islám a od roku 2004 je členem strany „Yeni Azerbaycan Partiyasi“, neboli „Strana Nový Ázerbájdžán“ (dále též „YAP“), a byl i členem volební komise této strany. Společně s ním žádají o mezinárodní ochranu i jeho žena a děti [pozn. soudu: žalobkyně a žalobce c)], a dále zletilé dcery Aytan a Anar Maharramovy, jejichž žaloby soud projednal v samostatném řízení pod sp. zn. 32 Az 4/2018 a 32 Az 5/2018. Uvedl, že žil v Ázerbájdžánu v oblasti Berde, kde dosud žijí jeho sourozenci i rodiče, před odjezdem ze země však pobýval několik měsíců v Baku, kam přicestoval s manželkou a dětmi kvůli léčbě oka. Před cestou do Baku se živil jako učitel tělocviku a vojenské přípravy. Do roku 2006 se účastnil i stranických kampaní. Do strany YAP byl donucen vstoupit asi v roce 2002, jelikož pracoval jako učitel. Své působení ve straně YAP popsal jako špionážní činnost zaměřenou na opoziční politiky. Uvedl, že byl nucen krást auta či peníze, zastrašovat opoziční členy a jejich rodiny, dělat jim problémy v práci, občas byl nucen užít násilí. Ač byl členem strany YAP, nesouhlasil s ní a chtěl ze strany vystoupit. Od té doby, od roku 2011, má s členy strany YAP problémy. Později uvedl, že jeho problémy se stranou YAP začaly v roce 2006, když odmítl zapálit dům opozičního politika. Popsal incident, který se tehdy odehrál u něj doma, kdy mu oni začali vše ničit a jeho mladší dcera byla opařena horkou vodou. Když jim vynadal, byl téhož dne při incidentu postřelen do nohy. Ochrany se následně u policie nedomohl, naopak jej zbili a musel souhlasit s tím, že nikomu nic neřekne. V následujících letech se situace uklidnila. V roce 2011 byl donucen vstoupit do jiné politické strany s názvem „Milli Dirçliş Hrkati Partiyasi“ (dále jen „MDHP“). Později uvedl, že do strany MDHP vstoupil až v roce 2015 a datum 31. 5. 2011 uvedené na dokumentu, je falešné. K dalšímu incidentu došlo v roce 2012, když jej vedoucí člen strany YAP okresu Berde nutil, aby zabil člena opoziční strany. Ze strachu vraždu přislíbil a převzal pistoli. Vraždu však oddaloval a následně utekl i s rodinou do Belgie, kde požádali roku 2011 o azyl. Po pár měsících se vrátili z Belgie zpět, neboť v azylovém řízení nemohli předložit potřebné důkazy a bylo mu přislíbeno, že se mu po návratu do Ázerbájdžánu nic nestane. Po návratu pracoval opět ve škole a začal provozovat malý obchod. Za ztracenou pistoli, kterou převzal k vraždě, zaplatil 5 000 Eur. Několik následujících let se muži, který po něm chtěl vraždu, úspěšně vyhýbal. Po návratu mu každé dva měsíce volali a vyzvídali, kam chodí a co dělá. Chtěli po něm opět spolupráci. V září 2015 souhlasil s tím, že bude kandidovat za politickou stranu MDHP, za což dostali od státu 7 000 Eur. MDHP byla „jejich“ strana, kam byl donucen vstoupit a nashromáždit 500 podpisů, žádnou roli v této straně však neměl, nic o této straně nevěděl. Důvodem jeho kandidatury byla patrně manipulace s volbami. Požádal o pomoc nevládní organizaci, která mu doporučila přesídlit do Baku, což nechtěl, domníval se, že pokud by měl problémy, odjel by do Ruska, kde má příbuzné a kam dříve bezvízově cestoval. Popsal dále nátlak na svoji osobu, když chtěl z organizace v roce 2016 odejít, zejména vykradení jeho obchodu, jeho sledování a pokus o únos jeho syna. V případě vykradeného obchodu podle něj nemohlo jít o obyčejné zloděje, neboť mu nebylo ukradeno jen zboží, nýbrž mu byl zničen celý obchod a policie zloděje nedopadla. Ani v případě pokusu o únos syna nepochyboval, že šlo o členy strany YAP a reakci na jeho snahu ze strany YAP vystoupit. Když se odmítl zúčastnit referenda v září 2016, souvisejícího s prezidentskými volbami, a oznámil záměr odejít z organizace, popral se s členy strany YAP, byl jimi zbit, až oslepl na pravé oko a musel podstoupit operaci na oční klinice v Baku. Po odjezdu do Baku zjistil, že po něm bylo vyhlášeno pátrání kvůli trestnému činu. Až v Německu se dozvěděl, že je oficiálně hledaný s tím, že se měl dopustit nějakého závažného trestného činu. Jakého trestného činu se měl dopustit, neví. Domnívá se, že existuje spojitost mezi jeho vězněním v roce 1995 a současným trestním stíháním, neboť dříve byl členem Omonovců, které po vojenském převratu v Ázerbájdžánu zatkli a označili za nepřátele státu, on se dostal z vězení za úplatek. Pořád jej však pronásledují a zjišťují si, čím se zabývají. Popsal obavy ze svého uvěznění, odůvodněné špatným zacházením s vězni a jejich mučením, jehož byl svědkem během svého bezdůvodného Za správnost vyhotovení: R. V. uvěznění v roce 1995. Tehdy je mučili, bili obušky, věšeli za končetiny ze stropu, nadávali jim. Nechtěl se znovu dostat do vězení a rozhodl se přivést rodinu do Baku, kde se několik měsíců skrývali a vyřizovali dokumenty k vycestování ze země. Chtěli se dostat do Evropy a neřešili, do které země. Za bezproblémový průchod přes pasovou kontrolu v Baku zaplatili jednomu člověku. V roce 2016 s rodinou přicestovali a požádali o azyl v Německu, do České republiky byli předáni v rámci „Dublinského řízení.“ Žalobce a) protokol o pohovoru bez připomínek podepsal, práva zpětného přetlumočení všech otázek a odpovědí za účelem své kontroly nevyužil.

25. S žalobkyní byl proveden pohovor dne 15. 2. 2017, na její žádost v tureckém jazyce za přítomnosti tlumočnice z tureckého jazyka. Na počátku pohovoru žalobkyně na výslovný dotaz, zda souhlasí s provedením pohovoru v tureckém jazyce, když dříve uvedla, že turecky neumí tak dobře jako ázerbájdžánsky, uvedla, že s provedením pohovoru v tureckém jazyce souhlasí, a současně byla poučena, aby upozornila správní orgán, bude-li mít s jazykem problém. V závěru pohovoru žalobkyně nevyužila práva zpětného přetlumočení celého pohovoru za účelem jeho kontroly.

26. Žalobkyně uvedla, že nebyla nikdy členkou žádné politické strany ani organizace a nemá žádné politické přesvědčení. Ázerbájdžán opustila s dětmi z důvodu politických aktivit svého manžela, tj. žalobce a). Ona ani její nezletilé děti jiné důvody žádosti o mezinárodní ochranu nemají, jejich problémy vyplývají z manželových problémů, mají z návratu do Ázerbájdžánu strach. Dále uvedla, že se narodila a žila v okrese Berde, a kvůli manželovým problémům museli toto místo několikrát opustit. Rok před vycestováním rodina odjela kvůli problémům manžela do Ruska, kde bydleli u manželových známých. Odcestovali náhle, z rozhodnutí manžela, po několika dnech se vrátili zpět a nic se nestalo. Poslední měsíce před odjezdem z Ázerbájdžánu pobývali v Baku.

27. K manželovým problémům uvedla, že je měl stále, i před svatbou, tj. před rokem 1997. Všechno jí neříkal, pouze ví, že ho neustále předvolávali k nějakým výslechům, i v noci. Popsala incident, kdy manžela hledali doma nějací lidé v civilu a opařili mladší dceru na noze horkou vodou, až musela být operována. Dceři bylo tehdy asi 5 let. Dále popsala pokus o únos syna [žalobce c)] v roce 2016 tak, že synovi při návratu domů z tréninku připadalo, že jej sleduje několik mužů, ti se k němu přibližovali a cítil se ohrožen, proto před nimi utekl do autobusu a odjel. Do Belgie vycestovali kvůli tomu, že manžela nutili, aby někoho zastřelil. Dostal zbraň, zahodil ji však do kanálu. Po návratu z Belgie chtěla policie zbraň zpět a převrátila celý byt vzhůru nohama, manžel musel odevzdat velkou sumu peněz jako náhradu za zbraň, ale kontroly nepřestaly. Manžel byl učitelem tělocviku a členem volební komise. Někteří poslanci po něm chtěli, aby ovlivnil hlasování při volbách. Nechtěl se voleb účastnit a chtěl z volební komise vystoupit. Opakovaně byl poté předvoláván na policii a bylo mu vyhrožováno, neboť se nechtěl zapojit do podvodných spekulací při volbách. To byl jeden z důvodů, proč opustili roku 2016 vlast. Manžel byl tehdy fyzicky napaden a zraněn na pravém oku. Zranění vyžadovalo lékařskou pomoc a operaci. Ukryli se v Baku, kde manžel podstoupil operaci oka a zařizoval vycestování ze země. Při vycestování v září 2016 pasovou kontrolou prošli. V Baku věděli, že je manžel hledán, o zahájení trestního řízení se však dozvěděli až po příjezdu do Evropy od švagra. Již v roce 2011 či 2012 žádali kvůli manželovým problémům bezúspěšně o azyl v Belgii. Vyjádřila se rovněž ke zdravotním problémům svým a svých dětí, s nimiž se léčili a nadále mohou léčit i v Ázerbájdžánu.

28. Po skončení pohovorů byla žalobcům dne 27. 9. 2017 dána možnost dle § 36 odst. 3 správního řádu seznámit se s podklady rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany, vyjádřit se k nim, navrhnout další podklady rozhodnutí či vyjádřit námitky proti zdrojům informací a způsobu jejich získání. Žalobci této možnosti využili, doplnění podkladů pro rozhodnutí nenavrhli, ke zdrojům informací se nevyjádřili. Žalobce a) uvedl, že žádá o ochranu v ČR pro své potomky, Za správnost vyhotovení: R. V. chce, aby zde děti mohly chodit do školy a aby se jeho mladší dceři dostalo lékařské péče odpovídající jejím zdravotním a psychickým problémům.

29. Součástí správního spisu ve věci žalobce a) jsou kopie průkazů dokládající členství žalobce a) v politické straně YAP (průkaz z 27. 4. 2004) a členství ve volební komisi (průkaz na období let 2013 až 2015), a dále kopie diplomu dokládající vzdělání učitele tělesné výchovy (diplom z 12. 12. 1996) a v ázerbájdžánštině psaný dopis Generálního ředitelství pro operativní a statistické informace Ministerstva vnitra Ázerbájdžánské republiky z 18. 3. 2016 adresovaný žalobci a), včetně překladu dopisu do češtiny, z něhož vyplývá, že žalobce a) byl obviněn z nespecifikované těžké trestné činnosti, byly zahájeny vyšetřovací úkony a žalobci a) byl udělen zákaz vycestovat do zahraničí. Dále správní spis obsahuje kopii rozhodnutí policejního orgánu z 18. 4. 1995, včetně překladu rozhodnutí do angličtiny, z něhož je patrné, že žalobce a) byl od 9. 3. do 18. 4. 1995 omezen na svobodě vzetím do vyšetřovací vazby a na základě zjištěné chyby při fotorekognici bylo rozhodnuto o jeho propuštění na svobodu. Součástí správního spisu jsou dále listiny psané v ázerbájdžánštině, a to stanovy strany MDHP a registrační listina žalobce a) ve straně MDHP s datem 31. 5. 2011, dopis a sdělení z 22. 3. 2014, k nimž žalobce a) uvedl, že jde o policejní dokument o vykradení jeho obchodu, dokumenty týkající se strany MDHP, kdy se dle tvrzení žalobce a) jedná o seznam regionálních představitelů strany, potvrzení o kandidatuře žalobce a), sdělení z 2. 9. 2015 o volební nominaci žalobce a) a zápis ze schůze z téhož dne, a dále listiny vztahující se k žalobcově majetku a zaměstnání. Součástí správního spisu je dále CD označené jako „snímky z vyšetření oka“.

30. Součástí správního spisu žalobkyně a žalobce c) jsou lékařské zprávy o zdravotním stavu žalobkyně dokládající, že pro zdravotní postižení čerpala v Ázerbájdžánu invalidní důchod II. stupně, a o zdravotním stavu mladší dcery jménem Aytan, z nichž vyplývá, že má oslabenou paměť i vnímání a trpí záchvaty, a na dolních končetinách má jizvy po popálení. Součástí spisu jsou dále protokoly o pohovoru k žádostem o mezinárodní ochranu provedené s dcerami žalobkyně (viz sp. zn. zdejšího soudu 32 Az 4/2018 a sp. zn. 32 Az 5/2018).

31. Součástí obou správních spisů ve věcech žalobců jsou dále informace shromážděné žalovaným ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu. Při posouzení žádosti žalobců o udělení mezinárodní ochrany žalovaný konkrétně vycházel z informace Ministerstva vnitra České republiky, OAMP: Ázerbájdžán – Bezpečnostní a politická situace v zemi, ze dne 28. 8. 2017, z Výroční zprávy Human Rights Watch – Ázerbájdžán, ze dne 12. 1. 2017, Výroční zprávy Amnesty International – Ázerbájdžán, ze dne 22. 2. 2017, z Výroční zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2017 – Ázerbájdžán, leden 2017, a ze Zprávy Mezinárodní organizace pro migraci „Údaje o zemi, Ázerbájdžán“, 2016.

32. Po provedeném přezkumném řízení dospěl soud k závěru, že žaloba není důvodná.

33. Krajský soud se nejprve zabýval uplatněnou námitkou spočívající v nepřezkoumatelnosti rozhodnutí pro jeho nedostatečné odůvodnění. Pokud by rozhodnutí žalovaného trpěla takovým nedostatkem důvodů, pro které by byla nepřezkoumatelná, nemohl by se soud ani vypořádat s dalšími vznesenými námitkami žalobců. Nepřezkoumatelné je přitom takové rozhodnutí, v němž chybí skutkové a právní úvahy správního orgánu, kterými byl veden k vydání rozhodnutí a které lze ve spisu v základních rysech bez pochyb nalézt. V souladu s dosavadní judikaturou je nepřezkoumatelným rozhodnutí správního orgánu tehdy, jestliže správní orgán dospěje k určitému závěru, aniž by současně uvedl důvody vedoucí k takovému závěru nebo právní předpisy, o které se jeho závěr opírá (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 1. 2006, sp. zn. 4 Ads 23/2004 – 49; všechna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). Pokud však správní orgán svůj právní názor k předmětné otázce vyjádří jednoznačným a srozumitelným způsobem, byť by bylo možné uvažovat o lépe propracované argumentaci, nelze hovořit o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí (obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 4. 2007, sp. zn. 7 As 34/2006 – 76). Za správnost vyhotovení: R. V.

34. Jelikož z rozhodnutí žalovaného ve věci neudělení mezinárodní ochrany ve vztahu ke všem žalobcům jednoznačně vyplývá, k jakým závěrům žalovaný dospěl, jakými úvahami byl veden, a o jaká právní ustanovení se při tom opíral, nejsou napadená rozhodnutí nepřezkoumatelná. Již samotná skutečnost, že žalobci s napadenými rozhodnutími polemizují, znamená, že přezkoumatelná jsou, a proto bylo možné je v mezích žalobních námitek dále přezkoumat.

35. Z obsahu žalob je zřejmé, že žalobci namítali pochybení žalovaného ve správním řízení, a to, že pohovor k důvodům jím podané žádosti o mezinárodní ochranu s nimi nebyl proveden v jejich rodném ázerbájdžánském jazyce, ale v jazyce ruském [žalobce a)] či tureckém (žalobkyně), kterému nerozuměli do té míry, aby byli schopni vylíčit veškeré podstatné souvislosti. Při jednání soudu žalobci uvedenou námitku zopakovali s tím, že nebyli žalovaným poučeni o možnosti žádat o provedení pohovoru ve svém rodném jazyce, pročež souhlasili s provedením pohovoru v jazyce, jemuž byli schopni částečně porozumět.

36. Krajský soud k uvedené námitce konstatuje, že pokud by s žalobci byly prováděny pohovory v jazyce, v němž by nebyli schopni uvést všechny významné důvody pro udělení azylu a vylíčit veškeré podstatné souvislosti, nemohl by se ani správní orgán při rozhodování o subjektivních důvodech pro udělení azylu opřít o vylíčení skutkového stavu ze strany žalobců. Lze proto souhlasit se závěry uvedenými v rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec ze dne 23. 10. 2003, čj. 59 Az 389/2003-24, na které poukázali žalobci, a sice že „[a]by žadatel o azyl mohl plnit povinnosti stanovené zákonem o azylu, musí být schopen v tomto jazyce „jednat v řízení“, tedy uvést všechny významné důvody pro udělení azylu a vylíčit veškeré podstatné souvislosti.“ Správné a přesné vylíčení skutečného stavu ze strany žadatele o azyl je v řízení o udělení mezinárodní ochrany zásadní. Nelze však přehlédnout, že v případě právě citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka Liberec, byl skutkový stav věci odlišný. Žadatel o mezinárodní ochranu v průběhu pohovoru, který byl veden v jazyce, o němž žadatel sice nejdříve prohlásil, že mu rozumí a požádal o provedení pohovoru v tomto jazyce, po položení druhé otázky již uvedl, že jí nerozumí a odmítl dále odpovídat a požádal o tlumočníka ze svého rodného jazyka, aby mohl přesně vysvětlit správnímu orgánu své problémy. Skutkový stav v projednávané věci se tedy zásadně liší. Žalobci totiž neuvedli v průběhu pohovorů, že položeným otázkám nerozumí, a ani nedali správnímu orgánu ničím najevo, že by měli s jazykem, v němž byl pohovor veden, nějaký problém. Přitom byli poučeni, aby správní orgán upozornili na případné problémy s tlumočením. Žalobci rovněž protokoly o pohovoru na závěr bez připomínek podepsali, aniž by žádali opětovné přetlumočení obsahu protokolu, ačkoli byli na toto právo výslovně upozorněni.

37. V případě žalobce a) byl pohovor veden v ruském jazyce na jeho žádost. V případě žalobkyně, která hovořila i za nezletilého syna [žalobce c)], byl pohovor proveden na její žádost v tureckém jazyce. Žalobci se v průběhu pohovorů nezmínili o žádných problémech s porozuměním ruskému, respektive tureckému jazyku, ve kterém jim správní orgán kladl jednotlivé dotazy. Žalobce a), s nímž byl dne 21. 2. 2017 proveden rozsáhlejší pohovor (byl započat v 8:50 hod. a skončil v 15:45 hod., se dvěma přestávkami) k dotazu, zda měl v Ázerbájdžánu jiné problémy než ty, které již uvedl, odpověděl, že se domnívá, že řekl vše, že možná zapomněl na nějaký detail. Možnosti zpětného přetlumočení celého pohovoru za účelem kontroly následně nevyužil. Jeho tvrzení v řízení před soudem, že nehovořil o všech svých problémech, které měl v Ázerbájdžánu, protože pohovor nebyl veden v ázerbájdžánském jazyce, ale v jazyce ruském a tlumočníkovi dobře nerozuměl, je proto překvapivé, neboť nic takového žalobce a) během pohovoru správnímu orgánu nenaznačil. Ani v případě žalobkyně není z protokolu o pohovoru patrné, že by nebyla schopna vylíčit v tureckém jazyce veškeré podstatné okolnosti své žádosti o mezinárodní ochranu. Pohovory byly vedeny v jazycích, které si žalobce a) a žalobkyně sami zvolili a svými podpisy na závěr pohovorů současně potvrdili, že souhlasí s jejich obsahem. Nic tedy nenasvědčuje tomu, že by správní orgán nezjistil z provedených pohovorů se žalobci jejich kompletní azylový příběh tak, aby mohl plně zhodnotit skutkový Za správnost vyhotovení: R. V. stav věci ve smyslu § 3 správního řádu. Za této situace není ani možné v řízení o žalobě účinně zpochybnit kvalitu tlumočení pohovorů v řízení o udělení mezinárodní ochrany, pokud žalobci neuvádí konkrétní body, které by podle nich byly přetlumočeny chybně (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2009, 2 Azs 91/2008-66). Soud proto uvedenou námitku neshledal důvodnou. Uplatnění této námitky až v žalobě, navíc považuje za účelové.

38. Z obsahu žalob je zřejmé, že žalobkyně a žalobce c) odvozují svoji žádost o mezinárodní ochranu zejména od problémů žalobce a) v Ázerbájdžánu, které označili jako problémy politické a považují je za problémy celé rodiny. Sám žalobce a) v žalobě především namítal, že mu v Ázerbájdžánu hrozí pronásledování pro zastávání politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, případně že je u něj dán důvod pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu § 14a citovaného zákona, neboť mu v Ázerbájdžánu hrozí trestní stíhání, uvěznění, mučení a jiné nelidské či ponižující zacházení, tedy skutečné nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

39. Z ustanovení § 28 odst. 1 zákona o azylu vyplývá, že mezinárodní ochranu lze udělit ve formě azylu nebo doplňkové ochrany; shledá-li ministerstvo při svém rozhodování, že jsou naplněny důvody pro udělení azylu podle § 12, 13 nebo 14, udělí azyl přednostně. Pokud ministerstvo dospěje k závěru, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, posoudí v souladu se zákonem, zda cizinec nesplňuje důvody k udělení doplňkové ochrany.

40. Podle § 12 zákona o azylu se cizinci udělí azyl, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec a) je pronásledován za uplatňování politických práv a svobod, nebo b) má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má nebo, v případě že je osobou bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.

41. Podle § 2 odst. 4 zákona o azylu pronásledováním se rozumí závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

42. Žalobce a) nespojoval svůj odchod ze země se svým pronásledováním za uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu. Uvedl, že byl ke vstupu do vládní strany YAP donucen v souvislosti s výkonem práce na pozici učitele. Ačkoli v žalobě namítl, že se ocitl pod tlakem státních složek poté, co šířil znalosti o manipulaci volebních výsledků (z kopie průkazu o jeho členství ve volební komisi je patrné, že byl členem volební komise v období let 2013 až 2015), ve správním řízení nic takového neuváděl. Vypověděl, že se manipulace voleb nechtěl dále účastnit. Ze správního spisu a soudem provedených důkazů tedy nevyplynulo, že by tyto informace o manipulaci volebních výsledků šířil a upozorňoval na ně ázerbájdžánskou veřejnost. Žalobce a) přitom nespecifikoval ani způsob, jakým měl o zmanipulovaných volbách veřejnost informovat a tak přispívat k řádnému výkonu volebního práva v zemi. Ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu proto na žalobce a) nedopadá.

43. Z hlediska udělení azylu v případě odůvodněného strachu z pronásledování podle § 12 písm. b) zákona o azylu, soud upozorňuje, že není relevantní jakékoli pronásledování cizince v zemi původu, byť by pronásledování bylo možné chápat jako protiprávní či nespravedlivé, ale pouze takové pronásledování, které se děje z taxativně uvedených důvodů v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žádný jiný důvod pronásledování nemůže být shledán „azylově – relevantním“ (srov. též KOSAŘ, David, Pavel MOLEK, Věra HONUSKOVÁ, Miroslav JURMAN a Hana LUPAČOVÁ. Zákon o azylu: Komentář [Systém ASPI]. Wolters Kluwer [cit. 2019-12-10]. ASPI_ID KO325_1999CZ. Dostupné v Systému ASPI.). Za správnost vyhotovení: R. V.

44. V souladu s eurokonformním výkladem je nutné vykládat ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu ve shodě se směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2011/95/EU ze dne 13. prosince 2011 o normách, které musí splňovat státní příslušníci třetích zemí nebo osoby bez státní příslušnosti, aby mohli požívat mezinárodní ochrany, o jednotném statusu pro uprchlíky nebo osoby, které mají nárok na doplňkovou ochranu, a o obsahu poskytnuté ochrany (dále jen „kvalifikační směrnice“, srov. též rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67).

45. Podle čl. 10 odst. 1 písm. e), odst. 2 kvalifikační směrnice zahrnuje pojem politických názorů zejména zastávání názorů, myšlenek nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování a jejich politik nebo postupů, bez ohledu na to, zda žadatel podle dotyčných názorů, myšlenek nebo přesvědčení jednal. Při posuzování otázky, zda má žadatel odůvodněnou obavu z pronásledování, není důležité, zda žadatel skutečně má rasové, náboženské, národnostní, sociální nebo politické charakteristické rysy, které vedou k pronásledování, jestliže původce pronásledování tyto rysy žadateli připisuje.

46. Dosavadní soudní praxe ve spojení s eurokonformním výkladem přitom nevyžaduje v případě odůvodněného strachu z pronásledování pro zastávání určitých politických názorů ve smyslu § 12 písm. b) zákona o azylu, aby osoba zastávala tyto politické názory veřejně. V tomto ohledu je tedy poznámka žalovaného, pokud ve vztahu k žalobci a) odůvodnil rozhodnutí mimo jiné tím, že žalobce a) nezastával určité politické názory veřejně, chybná (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 8. 2008, čj. 2 Azs 45/2008-67, podle něhož „… pro shledání pronásledování z důvodu zastávání určitých politických názorů není vždy potřeba aktivní vystupování na veřejnosti či členství v politické straně, nýbrž je třeba přihlédnout k tomu, jaká forma je dostatečná k pronásledování z tohoto důvodu v dané zemi původu, s přihlédnutím k jejím charakteristikám.“). Bylo by v rozporu se smyslem ustanovení § 12 zákona o azylu, pokud by správní orgán odůvodnil rozhodnutí o neudělení azylu pouze tím, že žadatel nesplnil podmínky § 12 zákona o azylu jen proto, že nezastával zásadním způsobem veřejně své politické názory (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 12. 2005, čj. 6 Azs 235/2004-57). Tak tomu však v projednávaném případě nebylo, neboť žalovaný opřel své rozhodnutí i o jiné důvody.

47. Soud souhlasí se závěrem žalovaného, že důvody žádosti o udělení mezinárodní ochrany, které uváděl žalobce a), nelze podřadit pod důvodné obavy z pronásledování z azylově relevantních kritérií tak, jak jsou vymezeny v § 12 písm. b) zákona o azylu. Žalovaný tento závěr v případě žalobce a) odůvodnil na straně 5 až 6 napadeného rozhodnutí. Žalobcem a) namítané pronásledování pro zastávání politických názorů dle § 12 písm. b) zákona o azylu, předpokládá ve smyslu čl. 10 odst. 1 písm. e), odst. 2 kvalifikační směrnice, že osoba zastává názory, myšlenky nebo přesvědčení ohledně potenciálních původců pronásledování a jejich politik nebo postupů. Jde tedy o osobní postoj, který je dlouhodobějšího charakteru a vyjadřuje určité politické přesvědčení žadatele o azyl.

48. Žalobce a) se stal členem vládní strany YAP v roce 2004, k čemuž byl dle svého tvrzení donucen vzhledem ke svému zaměstnání učitele. Své působení ve straně YAP popsal jako špionážní činnost zaměřenou na opoziční politiky. Ze strany chtěl vystoupit poprvé v roce 2011 proto, že se stupňovaly protiprávní požadavky členů strany YAP na způsob, jakým měl zastrašovat opoziční politiky. Útoky, které žalobce a) a jeho rodina zažívali (prohledávání obydlí, fyzické napadení žalobce a mladší dcery žalobce, která byla opařena), jsou závažné, avšak nebylo prokázáno, že jsou spojeny s politickými názory žalobce. Jednotlivé útoky vyplývají především z předchozí špionážní činnosti žalobce a) ve straně YAP, spočívající v zastrašování členů opozice, respektive z následného odmítnutí těchto aktivit v jednotlivých případech. Totiž teprve poté, kdy žalobce a) odmítl splnit požadavek představitelů strany YAP, který spočíval v zapálení domu opozičního politika, začal mít s členy vládní strany problémy. Žalobce a) přesto s vládní stranou YAP spolupracoval nadále, a to až do roku 2011 či 2012, kdy poté, co byl nucen k vraždě, utekl do Belgie. I po návratu z Belgie a útoku na rodinný obchod Za správnost vyhotovení: R. V. (2014) žalobce a) nadále se stranou spolupracoval, v září 2015 dokonce kandidoval za politickou stranu MDHP. Sám žalobce a) však uvedl, že žádnou roli ve straně MDHP neměl, nic o ní nevěděl, a že důvodem jeho kandidatury byla nejspíše manipulace s volbami. Neuvedl, jaké konkrétní politické názory sám zastával, členem strany YAP se stal vzhledem ke svému působení ve školství, a členství ve vládní straně po něm bylo vyžadováno, o straně MDHP nic nevěděl. Soud se ztotožnil se závěrem žalovaného, že důvodem žalobcových potíží v Ázerbájdžánu bylo jeho odmítnutí participovat při konkrétních aktech zastrašování členů opozice a s tím související následná snaha vyvázat se ze spolupráce s vládní stranou. Žalobce a) však nezastával politické názory, které by v Ázerbájdžánu mohly být důvodem jeho azylově relevantního pronásledování. Jeho původní aktivity nebyly motivovány politickým přesvědčením.

49. Soud uzavírá, že výčet důvodů pro udělení azylu vyjmenovaných v § 12 zákona o azylu je taxativní, což znamená, že z jiných důvodů nelze azyl udělit. Závěr žalovaného, že žalobce a) nesplnil podmínky pro udělení azylu dle § 12 písm. a) i b) zákona o azylu, proto obstojí.

50. Žalobkyně výslovně uvedla, že je bez politického přesvědčení, nebyla členkou žádné politické strany, důvody svého odchodu z Ázerbájdžánu s touto problematikou nespojovala, aplikace ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu proto na žalobkyni nedopadá. Žalobkyně toliko v obecné rovině namítla, že jí bude hrozit pronásledování z důvodu zastávání politických názorů dle § 12 písm. b) zákona o azylu. Blíže však nerozvedla, o jaké politické názory se v jejím případě jedná. Rozhodnutí žalovaného o neudělení azylu dle § 12 zákona o azylu žalobkyni považuje soud za zákonné a odpovídající skutkovým zjištěním. Žalobkyně sice uvedla, že má s dětmi strach z návratu do vlasti, avšak azyl podle § 12 zákona o azylu lze udělit pouze žadateli, který má odůvodněný strach z pronásledování na základě zákonem výslovně uvedených důvodů. Žalobkyni však nesvědčí žádný z azylových důvodů podle § 12 písm. b) zákona o azylu, neboť nemá odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy, pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání určitých politických názorů ve své vlasti. Žalobkyně sama uvedla, že Ázerbájdžán opustila s dětmi toliko z důvodu politických problémů svého manžela, a že jiné důvody žádosti o mezinárodní ochranu ona ani její nezletilé děti nemají. Námitka žalobkyně, že jí bude v Ázerbájdžánu hrozit pronásledování z důvodu politických názorů dle § 12 písm. b) zákona o azylu proto není důvodná. Ustanovení § 12 písm. a) ani b) zákona o azylu na žalobkyni nedopadá.

51. Ustanovení § 12 písm. a) i b) zákona o azylu nedopadá ani na žalobce c), ostatně žalobkyně své námitky ani nesměřovala proti neudělení azylu dle § 12 citovaného zákona žalobci c).

52. Podle § 13 odst. 1 zákona o azylu se udělí azyl i rodinnému příslušníkovi azylanta, jemuž byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14, a to v případě hodném zvláštního zřetele a za účelem sloučení rodiny, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro udělení mezinárodní ochrany podle § 12. Rodinným příslušníkem, jemuž lze udělit azyl podle § 13 odst. 1 zákona o azylu, se však rozumí pouze a) manžel nebo partner azylanta, b) svobodné dítě azylanta mladší 18 let, c) rodič azylanta mladšího 18 let, d) zletilá osoba odpovídající za nezletilou osobu bez doprovodu podle § 2 odst. 1 písm. h), nebo e) svobodný sourozenec azylanta mladší 18 let (odst. 2 citovaného ustanovení). Jiným rodinným příslušníkům azylanta, například již zletilým dětem azylanta, není možné podle citovaného ustanovení azyl udělit.

53. Soud považuje za zákonné a zjištěným informacím odpovídající i neudělení azylu dle § 13 zákona o azylu v případě všech žalobců. K udělení azylu na základě § 13 zákona o azylu (tzv. azyl za účelem sloučení rodiny), který zohledňuje rodinné vazby a uplatňuje se vůči zákonem vymezenému okruhu rodinných příslušníků azylanta, nebyl v případě žádného z žalobců shledán zákonný podklad, neboť žádný z nich nemá rodinného příslušníka, jemuž by byl udělen azyl podle § 12 nebo § 14 zákona o azylu. Za správnost vyhotovení: R. V.

54. Žalobci namítli v souvislosti s nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí rovněž to, že žalovaný řádně nezhodnotil ani neuvedl, kterým zprávám shromážděným během správního řízení přiznal ve vztahu k nesplnění podmínek § 12, resp. § 13 zákona o azylu relevanci, a které za relevantní nepovažoval.

55. K uvedené námitce soud uvádí, že ze čtvrté strany napadeného rozhodnutí ve věci žalobce a), jakož i z třetí strany napadeného rozhodnutí ve věci žalobkyně a žalobce c), vyplývá, že žalovaný přihlédl k podkladům doloženým ze strany žalobců, které považoval za autentické a jejichž obsah nerozporoval. Současně je z odůvodnění zřejmé, že žalovaný měl za to, že uvedené podklady neprokazují potíže žalobce a) z azylově relevantních důvodů. Žalovaný tedy na základě těchto podkladů nedospěl k závěru, že by žalobce a) vyvíjel ve vlasti činnost směřující k uplatňování politických práv a svobod ve smyslu § 12 písm. a) zákona o azylu, za níž by byl pronásledován, ani že by žalobce a) mohl pociťovat odůvodněnou obavu z pronásledování z důvodů uvedených v § 12 písm. b) zákona o azylu [viz strany 5 a 6 napadeného rozhodnutí ve věci žalobce a)]. Ke shodnému závěru dospěl žalovaný i v případě žalobkyně, jak vyplývá z třetí a čtvrté strany napadeného rozhodnutí ve věci žalobkyně a žalobce c). Ačkoli si lze ve vztahu k ustanovení § 12 zákona o azylu představit propracovanější argumentaci, žalovaný vyjádřil svůj právní názor jednoznačným a srozumitelným způsobem. Ve vztahu k ustanovení § 13 zákona o azylu vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci žalobkyně a žalobce c), že k závěru o neudělení azylu za účelem sloučení rodiny žalovaný dospěl na základě svých zjištění v řízení o udělení azylu žalobci a), na základě výpovědi žalobkyně a z evidence žadatelů o udělení mezinárodní ochrany. Uvedené odůvodnění považuje soud za dostačující, ostatně žalobci neuvedli, jaké konkrétní zprávy provedené během správního řízení, by závěr žalovaného o nesplnění podmínek pro udělení azylu za účelem sloučení rodiny zvrátily. Soud proto neshledal ani tuto žalobní námitku důvodnou.

56. Žalobci dále v souvislosti s nedostatečným odůvodněním napadených rozhodnutí rozporovali i aktuálnost informací o své zemi původu.

57. Žalovaný byl na základě § 23c písm. c) zákona o azylu povinen rozhodnout mimo jiné na základě přesných a aktuálních informací z různých zdrojů o Ázerbájdžánu. Pojem aktuálních informací o zemi původu je neurčitým právním pojmem, který je nicméně nutno vyložit vždy ve vztahu ke konkrétnímu řízení. Z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 215/2014-35, vyplývá, že „nelze paušálně stanovit, jak staré musí informace o situaci v zemi původu být, aby z nich bylo možné vycházet.“ V obou napadených rozhodnutích žalovaný vyjmenoval zprávy o politické a bezpečnostní situaci a stavu dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu, na jejichž základě dospěl k závěru, že situace v zemi je problematická zejména z pohledu nevládních organizací, médií, ochránců lidských práv, politických aktivistů, novinářů a osob obecně vystupujících proti režimu, přičemž stále více je vystupováno i proti různým projevům politických práv a občanské společnosti. Zprávy o situaci v zemi pochází z období od ledna do srpna roku 2017, zpráva Mezinárodní organizace pro migraci se váže k roku 2016, tj. v době vydání napadených rozhodnutí (dne 3. 1. 2018) bylo stáří zpráv v rozmezí šestnácti měsíců až dvou let. Žalobcům byla dána možnost vyjádřit se k podkladům pro rozhodnutí a navrhnout jejich doplnění, tohoto práva však nevyužili a k citovaným podkladům nevznesli během správního řízení žádné námitky. Soud při jednání provedl jako listinný důkaz zprávu Human Rights Watch z ledna 2018 o Ázerbájdžánu za rok 2017, kterou žalobci předložili v řízení před soudem, a z níž vyplynulo, že ázerbájdžánské státní orgány pokračují v pronásledování politických aktivistů, novinářů a kritiků vládního režimu a v průběhu vykonstruovaných řízení tyto osoby i mučí.

58. Žalobcům lze přisvědčit v tom, že žalovaný mohl zohlednit mezi podklady pro svá rozhodnutí o mezinárodní ochraně i zprávu organizace Human Rights Watch z ledna roku 2018, která byla v době vydání napadených rozhodnutí aktuálnější nežli Výroční zpráva Human Rights Watch ze dne 12. 1. 2017, z níž žalovaný vycházel. Z obou napadených rozhodnutí je však patrné, že Za správnost vyhotovení: R. V. žalovaný současně dospěl k závěru, že žalobci nespadají do výše zmíněných skupin obyvatel Ázerbájdžánu (tj. příslušníci nevládních organizací, médií, ochránci lidských práv, političtí aktivisté, novináři či osoby obecně vystupující proti státnímu režimu), kteří by mohli být terčem pronásledování. Ani aktuálnější zpráva Human Rights Watch z ledna roku 2018 by proto ve věci nic nezměnila. Uvedeným pochybením žalovaného správního orgánu, který nevycházel z nejaktuálněji dostupných zpráv o zemi původu žalobců, tedy nemohlo být podstatně zasaženo do jejich práv. Soud proto námitku neaktuálnosti informací o zemi původu vyhodnotil jako nedůvodnou.

59. Krajský soud konstatuje, že se ztotožnil i se závěrem žalovaného, který neshledal v případě žalobců žádných mimořádných důvodů, jež by mohly vést k udělení humanitárního azylu. Podle ustanovení § 14 zákona o azylu, jestliže v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude zjištěn důvod pro udělení azylu podle § 12, lze v případě hodném zvláštního zřetele udělit azyl z humanitárního důvodu. Institut humanitárního azylu, na který nemá žadatel o mezinárodní ochranu právní nárok, směřuje na situace, které nelze podřadit pod případy předpokládané v ustanoveních § 12 a § 13 zákona o azylu, avšak v nichž by přesto bylo nehumánní azyl žadateli neposkytnout. Zákon dává správnímu orgánu možnost udělení humanitárního azylu osobám, v jejichž případě je nutné zohlednit důvody v době přijetí právní úpravy výslovně nepředpokládané. Půjde zejména o případy osob zvláště těžce postižených nebo osob pocházejících z oblasti postižené významnou humanitární katastrofou či osob postižených z jiných obdobně závažných důvodů (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 - 55). Žalobci ostatně ve vztahu k neudělení azylu dle § 14 zákona o azylu ani v žalobě ničeho nenamítali.

60. Vzhledem k tomu, že nebyly naplněny důvody pro udělení azylu jako vyšší formy mezinárodní ochrany, žalovaný v odůvodnění napadených rozhodnutí současně posuzoval, zda žalobci nesplňují důvody k udělení doplňkové ochrany, jak je mu uloženo ustanovením § 28 zákona o azylu.

61. Dle § 14a odst. 1 zákona o azylu se doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště. Dle § 14a odst. 2 téhož zákona se za vážnou újmu podle tohoto zákona považuje a) uložení nebo vykonání trestu smrti, b) mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu, c) vážné ohrožení života civilisty nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu, nebo d) pokud by vycestování cizince bylo v rozporu s mezinárodními závazky České republiky.

62. Smyslem a účelem doplňkové ochrany je poskytnout subsidiární ochranu a možnost legálního pobytu na území České republiky těm žadatelům o mezinárodní ochranu, kterým nebyl udělen azyl, ale u nichž by bylo z důvodů taxativně uvedených v § 14a zákona o azylu neúnosné nebo jinak nežádoucí požadovat jejich vycestování.

63. V odůvodnění těchto částí rozhodnutí žalovaný vycházel z informací a předložených listinných důkazů ze strany žalobců, jakož i z informací o Ázerbájdžánu získaných z různých zdrojů v průběhu správního řízení, které lze označit za objektivní, transparentní, a jež byly doplněny o aktuální zprávu o stavu lidských práv v zemi za rok 2017, jakož i o další listinné důkazy předložené žalobcem a) [viz výše].

64. S ohledem na předmět přezkumu, který je vymezen žalobními námitkami, soud toliko ve stručnosti konstatuje, že žalobci neuvedli a žalovaný ani soud nenalezl žádné skutečnosti, na Za správnost vyhotovení: R. V. základě kterých by žalobcům mohla v případě návratu do vlasti hrozit vážná újma formou uložení nebo vykonání trestu smrti, neboť Ázerbájdžán patří mezi státy, které trest smrti zrušily. Na žalobce tedy nedopadá podmínka dle § 14a odst. 1 a odst. 2 písm. a) azylového zákona.

65. Žalobci však namítali, že v případě návratu do Ázerbájdžánu bude žalobce a) ohrožen vážnou újmou ve smyslu § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu, neboť je trestně stíhán a hrozí mu uvěznění s nejistým výsledkem. Současně poukázali na případy mučení a ponižujícího zacházení s vězni v ázerbájdžánských věznicích, když zpráva organizace Human Rights Watch za rok 2017 uvádí řadu osob, jež byly během řízení v Ázerbájdžánu mučeny a zastrašovány. Žalobce a) rovněž poukázal na svou zkušenost z uvěznění v roce 1995, kdy byl svědkem mučení a ponižujícího zacházení s vězni.

66. Žalovaný se vypořádal s neexistencí hrozby v podobě mučení nebo nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání, když poukázal na čl. 3 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a související judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále též „ESLP“), podle které pouhá možnost špatného zacházení nemá sama o sobě za následek porušení předmětného článku. V obecné rovině ESLP vychází z premisy, podle níž „špatné zacházení musí dosáhnout minimální úrovně závažnosti, pokud má spadat pod čl. 3 [EÚLP]“, 394) přičemž „[p]osouzení tohoto minimálního stupně závažnosti je relativní; odvíjí se od všech okolností případu, jako délky předmětného zacházení, jeho fyzických a psychických následků, a v některých případech i od pohlaví, věku a zdravotního stavu oběti.“ (srov. N. proti Spojenému království, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 5. 2008, stížnost č. 26565/05, bod 29; souladně Jalloh proti Německu, rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 11. 7. 2006, stížnost č. 54810/00, bod 67). Žalobce odůvodnil své obavy z mučení a nelidského a ponižujícího zacházení a trestání svojí odstrašující zkušeností v průběhu uvěznění v roce 1995. Z důkazů doložených žalobcem a), které žalovaný nijak nezpochybnil vyplynulo, že tento byl omezen na svobodě od 9. 3. do 18. 4. 1995, následně byl propuštěn a zproštěn viny, neboť vyšla najevo chyba vyšetřovatele. Materiály ve správním spisu ani soudem provedené důkazy nenasvědčují tomu, že by uvěznění žalobce a) v roce 1995 mělo nějakou souvislost s jeho současným trestním stíháním či s incidenty s členy strany YAP popsanými shora. Z listin k potrestání žalobce a) v roce 1995 není zřejmé, že by byl mučen. Z informací ohledně politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Ázerbájdžánu, včetně zprávy Human Rights Watch – Ázerbájdžán, z ledna 2018, lze seznat, že v zemi byla řada osob v průběhu trestního řízení mučena či vystavena ponižujícímu zacházení, jednalo se však o politické aktivisty, náboženské představitele, novináře, tedy o specifickou skupinu osob, do které žalobce aktuálně nespadá, jak je odůvodněno výše.

67. Výkladem pojmu „skutečné nebezpečí“ (v judikatuře také „reálné“ nebezpečí), z něhož vychází důvody pro udělení doplňkové ochrany, se zabýval Nejvyšší správní soud, který jej definoval následujícím způsobem: „ ,Reálným nebezpečím‘ nutno rozumět, že ve významném procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho. (...) Test ,reálného nebezpečí‘ je vůči stěžovateli přísnější než test ,přiměřené pravděpodobnosti‘“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 3. 2008, čj. 2 Azs 71/2006-82). Krajský soud v posuzovaném případě dospěl k závěru, že potíže žalobce a) nejsou spojeny s jeho politickým aktivismem či s prosazováním náboženských práv a svobod. Žalobce a) nespadá do žádné ze shora uvedených kategorií osob, které jsou v jeho zemi původu pronásledovány. Ze zprávy Mezinárodní organizace pro migraci ve vztahu k Ázerbájdžánu ze dne 24. 1. 2017 nevyplývá, že by neúspěšní žadatelé o mezinárodní ochranu po návratu do Ázerbájdžánu byli nějakým způsobem perzekuováni, diskriminováni či znevýhodňováni ze strany státních orgánů či soukromých osob. Nelze proto dospět k závěru, že žalobci a) hrozí skutečné (reálné) nebezpečí, že bude mučen nebo podroben nelidskému či ponižujícímu zacházení nebo trestání, s přihlédnutím ke shora uvedenému výkladu pojmu reálné nebezpečí Nejvyšším správním soudem. Situace po návratu do vlasti po Za správnost vyhotovení: R. V. dlouhém pobytu v zahraničí je velmi individuální, občané však většinou nečelí větším problémům, než ostatní občané Ázerbájdžánu. Incidenty se členy strany YAP, ačkoli je soud ve shodě se žalovaným hodnotí jako závažné, stejně jako skutečnost, že se žalobce a) nedomohl pomoci od ázerbájdžánské policie, pak nelze podřadit pod pojem mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání ve smyslu § 14a odst. 2 písm. b) zákona o azylu.

68. Po zhodnocení výpovědi žalobce a) i žalobkyně o okolnostech jejich pobytu ve vlasti před odchodem ze země, posouzení hlavních motivů žalobců k odchodu z vlasti a výše citovaných aktuálních informačních pramenů nelze dospět k závěru, že by všem žalobcům v případě návratu do vlasti hrozilo přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu. Sama žalobkyně žádné problémy před odchodem z vlasti neměla a své vlastní problémy a problémy žalobce c) spojovala toliko s potížemi žalobce a), které soud azylově relevantními neshledal.

69. V průběhu správního řízení rovněž nebylo prokázáno, že by žalobcům v případě návratu do vlasti hrozilo vážné ohrožení života nebo lidské důstojnosti z důvodu svévolného násilí v situacích mezinárodního nebo vnitřního ozbrojeného konfliktu. Z citovaných informačních zdrojů lze mít za prokázané, že v Ázerbájdžánu neprobíhá takový ozbrojený konflikt, jehož důsledky by bylo možno pokládat ve vztahu k žalobcům za vážnou újmu podle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu. Žalobci žili ve vesnici Mirzalibayli, posléze v hlavním městě Baku, kde je bezpečnostní situace klidná a stabilní, a v případě návratu do země nebudou ohroženi lokalizovanými ozbrojenými střety ázerbájdžánských vojáků s Arménií o sporné území Náhorního Karabachu na západě země. To je oblast, s níž neměli žalobci nic společného, neboť o ní v souvislosti s tvrzenými potížemi v zemi svého původu ani nehovořili. Krajský soud k tomu dodává, že uvedené hodnocení je plně aktuální i pro současnou situaci, neshledal tedy v případě žalobců existenci důvodů pro udělení doplňkové ochrany dle § 14a odst. 2 písm. c) zákona o azylu.

70. Případné vycestování žalobců nepředstavuje ani rozpor s mezinárodními závazky České republiky ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. d) zákona o azylu, a žaloba v tomto směru ani neobsahuje žádné námitky.

71. Žalovaný zcela správně vyhodnotil situaci žalobců i v souvislosti s ustanovením § 14b odst. 1 zákona o azylu, kdy se v případě hodném zvláštního zřetele udělí doplňková ochrana za účelem sloučení rodiny rodinnému příslušníkovi osoby požívající doplňkové ochrany, i když v řízení o udělení mezinárodní ochrany nebude v jeho případě zjištěn důvod pro její udělení. Z výpovědi žalobců ani z obsahu správních spisů a soudem provedených důkazů nevyplývá, že by v České republice byla udělena doplňková ochrana některému z rodinných příslušníků žalobců ve smyslu tohoto ustanovení. Žalobci ostatně tuto skutečnost ani nenamítali.

72. Soud na základě výše uvedeného uzavírá, že neshledal namítané vady správního řízení, které předcházelo vydání napadených rozhodnutí. Dle jeho názoru bylo rozhodnutí vydáno na základě náležitě zjištěného stavu věci (§ 3 správního řádu), žalovaný přihlédl k okolnostem daného případu (§ 2 odst. 4 správního řádu), jakož i ke všemu, co v průběhu řízení vyšlo najevo, zejména k informacím o zemi původu žalobce, přičemž soud je doplnil o aktuální zprávu Human Rights Watch o Ázerbájdžánu z ledna 2018, rovněž řádně odůvodnil, proč žalobcům nelze udělit některou z forem mezinárodní ochrany (§ 68 odst. 3 správního řádu), neporušil tedy ani zásadu volného hodnocení důkazů.

73. Jelikož byla žalobami napadená rozhodnutí vydána v souladu se zákonem, soud žaloby jako nedůvodné zamítl (§ 78 odst. 7 s. ř. s.).

74. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný, který měl ve věci plný úspěch, by měl právo na náhradu nákladů řízení před soudem proti žalobcům, kteří ve věci úspěch neměli. Žalovanému správnímu orgánu však nevznikly nad rámec jeho úřední činnosti Za správnost vyhotovení: R. V. žádné náklady řízení, a žalovaný ani náhradu nákladů řízení nepožadoval. Soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů tohoto řízení.

75. Žalobcům byl pro řízení před soudem ustanoven zástupcem advokát, jehož odměnu a výdaje za zastupování hradí stát (§ 35 odst. 10 s. ř. s.). Soud určil výrokem III. odměnu advokáta v požadované výši (dle vyúčtování advokáta ze dne 22. 11. 2019) podle ust. § 9 odst. 4 písm. d), § 7, § 11 odst. 1 písm. b), c), d) a g) vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, za pět úkonů právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení, písemné doplnění žaloby, porady s žalobci delší jedné hodiny ve dnech 11. 7. a 21. 10. 2019 a účast na jednání před soudem dne 21. 11. 2019); pět režijních paušálů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, celkem tedy 17 000 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok vůči státu o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně 21% činí 3 570 Kč. Celkem se tedy ustanovenému advokátovi přiznává odměna ve výši 20 570 Kč, která mu bude vyplacena prostřednictvím účtu Krajského soudu v Hradci Králové do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Poučení