32 Az 5/2018 - 155

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl samosoudcem JUDr. Petrem Poláchem ve věci žalobce: S. S., nar. ………………, st. přísl. …………………………, t. č. bytem …………………………………….., zastoupen Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, 170 34 Praha 7 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-757/ZA-ZA04-P15-2015, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-757/ZA-ZA04-P15-2015, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je p o vinen zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 16.456,- Kč, a to do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Nováka, advokáta se sídlem Farní 19, 738 01 Frýdek-Místek.

Odůvodnění

I. Vymezení věci

1. Žalobce včasnou žalobou ze dne 12. 3. 2018, doručenou Krajskému soudu v Brně (dále též „krajský soud“ či „zdejší soud“) téhož dne, brojil proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 2. 2018, č. j. OAM-757/ZA-ZA04-P15-2015 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo rozhodnuto o žádosti žalobce tak, že se žalobci mezinárodní ochrana podle ustanovení § 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), neuděluje. Žalobce se domáhal zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného s tím, aby soud po jeho zrušení věc vrátil zpět žalovanému k dalšímu řízení.

II. Napadené rozhodnutí

2. V napadeném rozhodnutí žalovaný hodnotil skutkový příběh žalobce zachycený ve správním spisu ve vztahu k právní úpravě obsažené v ustanovení zákona o azylu (§ 12, § 13, § 14, § 14a a § 14b daného zákona).

3. Žalovaný nejprve shrnul obsah žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 3. 9. 2015, pohovoru k žádosti o udělení mezinárodní ochrany ze dne 7. 10. 2015 a doplňujících pohovorů. Konkrétně uvedl, že je žalobce čínské národnosti, křesťanského vyznání, je svobodný, nedokončil vysokoškolské vzdělání a nikdy nebyl členem žádné politické strany ani organizace a nebylo a není proti němu vedeno trestní stíhání. Do září roku 2012 žil ve městě ……………., od září téhož roku do srpna roku 2015 ve městě ……………., kde studoval, a od té doby pobývá v České republice (dále jen „ČR“). K důvodům opuštění vlasti uvedl, že v Číně jsou křesťané pronásledováni. Nestalo se mu, že by se jej někdo snažil zatknout, ale byl v nebezpečí. Víc lidí z jeho náboženského shromáždění bylo chyceno a byla jim přidělena převýchova, byli uvězněni či týráni ve věznici. Náboženská skupina žalobce, jejímž členem je od roku 2011, se jmenuje ………….. – Opravdový Ježíš. Vízum do ČR mu vyřídila zprostředkovatelská agentura. Na internetu našel materiály o ČR, dle kterých jsou v ČR náboženské svobody a jsou zde dodržována lidská práva.

4. V průběhu pohovoru k žádosti žalobce ohledně potíží se svou vírou v zemi původu uvedl, že když studoval ve druhém ročníku na vysoké škole, učitel se dozvěděl o jeho víře, z toho důvodu musel na vlastní žádost ukončit studium. Učitel mu dal na výběr, buď studium, nebo víra. Kdyby své studium neukončil, mohl by být ze strany učitelů nebo spolužáků diskriminován nebo ohlášen na policii, protože udání na policii podléhá odměně. Poté se bál hledat oficiální práci, proto vyhledával krátkodobé brigády. K jeho víře jej přivedli rodiče, kteří jsou oba věřící. K praktikování víry upřesnil, že navštěvoval setkání se spoluvěrci, čte Bibli a dodržuje přikázání. Sezení se spoluvěrci probíhalo asi dvakrát týdně v soukromí, v bytech, kde bylo asi šest osob. Ze své vlasti odjel na základě cestovního pasu a turistického víza letecky z Pekingu přes ……………….. do Prahy, za cestu zaplatil v přepočtu cca 90 tisíc Kč, které mu poskytli rodiče. V případě návratu do vlasti se obává zadržení a uvěznění policií také z důvodu, že turistické vízum pozbylo platnosti.

5. Při doplňujícím pohovoru konaném dne 27. 5. 2016 žalobce k dotazu žalovaného, zda měl v úmyslu cestovat za turistikou, což uvedl v žádosti o vízum, sdělil, že nežádal kvůli turistice, ale kvůli perzekuci v Číně. Potvrzení o zaměstnání mu pomohl vystavit prostředník, proto neodpovídá skutečnosti. Křesťané v Číně zažívají útlak a žalobce neměl jinou možnost jak získat potvrzení o zaměstnání. Pro žádost o mezinárodní ochranu si nevybral zemi, která je mu z hlediska historického, jazykového i geografického bližší, protože chtěl co nejdál od Číny. O mezinárodní ochranu nepožádal okamžitě po příletu do ČR na letišti, protože o této možnosti nevěděl, a bál se, že by mohl být navrácen zpět. Po příletu pobýval dva dny v Praze a čtyři dny v Brně. Na to, že se má dostavit do Přijímacího střediska v Zastávce, se zeptal na ulici. Na podporu svých tvrzení žalobce doložil potvrzení Sboru Církve bratrské v Horní Suché ze dne 24. 5. 2016, že se žalobce zapojil do společenského života Sboru Církve bratrské v Horní Suché a potvrzení o absolvování střední školy. Dále žalobce předložil materiály prokazující perzekuce křesťanů na území Číny.

6. V doplňujícím pohovoru konaném dne 5. 12. 2016 žalobce vysvětlil základy církve nazvané jako Pravá církev Ježíšova. Dne 10. 6. 2012 podstoupil křest a stal se křesťanem. Ve své vlasti se účastnil náboženských shromáždění, šířil evangelium, sepisoval vyznání a články a u sebe doma organizoval náboženská setkání. Ke svému vyloučení z vysoké školy žalobce uvedl, že k tomu došlo v listopadu roku 2013. Politický asistent se jej zeptal, zda chce vstoupit do Komunistické strany Číny, k čemuž žalobce odpověděl, že to není jeho cílem. Za dva dny za ním asistent zase přišel s tím, že jej chce vidět tajemník Komunistické strany Číny ve své kanceláři. Tajemník se ptal žalobce následně na víru, ale žalobce nechtěl zaprodat své přátele. Následně dal tajemník žalobci dvě možnosti, a to buď vzdát se víry, hodně studovat a vydělávat peníze, nebo se nevzdat víry, nemít nic a být v nebezpečí. Učitelé žalobce taktéž zastrašovali, že být věřící na vysoké škole je protizákonné a stejně jej vyhodí, pokud se svou vírou neskončí. Nakonec žalobce přinutili ukončit studium. Žalobce dodal, že pokud by se po tak dlouhé době vrátil zpátky do Číny, tamní úřady by se zajímaly, kde tak dlouho byl. Žalobce nezkoušel řešit svou situaci přestěhováním se v rámci Číny nebo do jiné bližší země, protože situace je všude v Číně stejná. Na otázku, proč Čínu opustil až v roce 2015, když měl problémy již od roku 2011, odpověděl, že si nejprve myslel, že bude stačit být opatrnější, aby mohl dál praktikovat víru. Když bylo těžkostí čím dál více, pochopil, že musí odejít ze země, jinak by byl zatčen stejně jako jeho spoluvěřící.

7. Žalobce v řízení dále předložil články z internetu psané v čínském jazyce, doplněné o vlastnoručně psané vyjádření žalobce se stručným popisem obsahu článků. K dotazu žalovaného uvedl, že v podkladech není přímo uvedeno jeho jméno, týkají se však jeho školy a opatření, která na ní platí a jsou zaměřena proti náboženství, jakož i oznámení vydané úřady v místě pobytu žalobce.

8. Žalovaný vycházel při posouzení žádosti žalobce především z jeho výpovědí, doložených materiálů, žádosti o udělení víza s přílohami a z informací týkajících se politické a bezpečnostní situace a stavu dodržování lidských práv v Číně – Zpráva Ministerstva vnitra Velké Británie, Čína: Křesťané, březen 2016; Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2015, kapitola IV: prioritní země – Čína, ze dne 21. 4. 2016; Výroční zpráva Ministerstva zahraničních věcí USA o svobodě vyznání v Číně za rok 2015 z 10. 8. 2016; Výroční zpráva China Aid Association 2015, Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou z března roku 2016; Výroční zpráva Amnesty International 2015/2016, Čína, z 24. 2. 2016; Zpráva Freedom House, Svoboda ve světě 2016 – Čína z 27. 1. 2016; Výroční zpráva Human Rights Watch 2017, Čína z 12. 1. 2017; Informace OAMP – Pravá církev Ježíšova, Historie, věrouka a současné postavení z 23. 7. 2016; Informace z Cizineckého informačního systému, Informaci Ministerstva zahraničních věcí ČR ze 17. 6. 2015; Výroční zpráva Human Rights Watch 2015, Čína, z 29. 1. 2015; Výroční zpráva Amnesty International 2014/2015, Čína, z 25. 2. 2015; Výroční zpráva Freedom House, Svoboda ve světě 2015 – Čína z 28. 1. 2015; Zpráva Ministerstva zahraničních věcí Velké Británie o lidských právech a demokracii za rok 2014 ze dne 12. 3. 2015; Zpráva IOM – Údaje o zemi, Čína, z října roku 2014; údaje z Infobanky České tiskové kanceláře, „Země světa, Čína“, v aktuálním znění.

9. Dne 16. 3. 2017 žalobce doložil písemné vyjádření včetně důkazních návrhů, kterými byly zprávy vládních institucí a nevládních neziskových organizací převážně v anglickém a německém jazyce. Dne 27. 3. 2017 žalobce doložil písemné vyjádření k podkladům v čínském jazyce a dvě jeho fotografie při shromáždění a modlitbě v kostele církve Bratrské v Horní Suché. Rovněž odkázal na internetové stránky v čínském a anglickém jazyce, které podporují jeho vyjádření.

10. Potvrzení Sboru Církve bratrské v Horní Suché, potvrzení o absolvování střední školy a dvě fotografie žalobce při shromáždění a modlitbě žalovaný jako podklad pro vydání rozhodnutí nepoužil, neboť neprokazují pronásledování žalobce ve smyslu zákona o azylu. Důkazní materiály v anglickém a českém jazyce ze dne 26. 8. 2016 dle žalovaného nezahrnovaly informace o cíleném pronásledování žalobce ze strany čínských státních orgánů, proto byly shledány jako nadbytečné. Shodně žalovaný vyhodnotil rovněž internetové články v čínském jazyce.

11. K jednotlivým důvodům pro udělení mezinárodní ochrany uvedl žalovaný následující. V první řadě se zabýval tím, zda byl žalobce pronásledován ve své vlasti z důvodů uvedených v ustanovení § 12 písm. a) zákona o azylu, tj. pro uplatňování svých politických práv a svobod. K tomu žalovaný uzavřel, že žalobce nemá žádné politické přesvědčení, žádné problémy, a argumentuje pouze důvody náboženského charakteru.

12. Dále se žalovaný věnoval hodnocení důvodů podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, tedy otázce, zda žalobce skutečně měl odůvodněný strach z pronásledování z důvodu náboženství. K tomu žalovaný předně uvedl, že žalobce zcela zjevně přicestoval do ČR v rámci organizované skupiny čínských žadatelů o azyl, k čemuž poukázal na to, jakým způsobem žalobce přicestoval a nalezl Přijímací středisko Zastávka. Dále žalobce uvedl řadu nepravdivých informací a k získání víza využil i nepravé dokumenty, což značně snižuje věrohodnost i ve vztahu k dalším tvrzením žalobce stran skutečných důvodů odchodu z vlasti, příchodu do ČR a žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Žalobce rovněž nebyl ochoten žalovanému sdělit podrobnosti o osobách, které mu vízum zajistily a nasměrovaly jej do Přijímacího střediska Zastávka. Žalovaný zdůraznil, že byl žalobci v zemi původu vydán bez problémů cestovní pas s biometrickými údaji na jeho pravou totožnost, což svědčí o tom, že čínské státní orgány zřejmě nejevily o osobu žalobce žádný zájem. Žalobce přitom potvrdil, že při vycestování ze země původu neměl žádné problémy a nikdo mu v opuštění vlasti nebránil. O organizovaném příchodu čínských státních příslušníků svědčí dle žalovaného i fakt, že jejich skupiny přicestovaly do ČR výhradně v období od července 2015 do srpna 2016, přestože všichni hovořili o dlouhodobém pronásledování jejich různých náboženských skupin. Skutečnost, že tito lidé okamžitě po uplynutí 6 měsíců od zahájení řízení požádali o pracovní povolení, nalezli si zaměstnání a přihlásili se k pobytu na privátních adresách, nasvědčuje spíše ekonomickým zájmům těchto žadatelů.

13. Žalovaný se taktéž věnoval otázce, zda lze žalobce považovat za příslušníka jím tvrzené náboženské menšiny v Číně. V tomto ohledu uzavřel na základě hodnocení výpovědi žalobce v kontextu informací o zemi původu, že nelze zcela vyloučit, že žalobce byl příslušníkem Pravé církve Ježíšově, přičemž tito čínští státní příslušníci se mohou stát terčem negativního jednání ze strany čínských státních orgánů či bezpečnostních složek.

14. V návaznosti se žalovaný zabýval posouzením individuálních skutečností uvedených v žádosti. Žalobce nikdy nebyl ze strany čínských státních orgánů byť jen kontaktován, natož zadržen či vězněn a nebyl ve vlasti ani vězněn. Žalobce kromě změny adresy bydliště v rámci jedné provincie nedělal žádná jiná speciální opatření a ani tak nebyl ze strany státních složek ve vlasti nalezen. Žalovaný tak dospěl k závěru, že žalobce využil znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními vygradoval svůj azylový příběh. Žalobci však nikdo nebránil v jeho víře. Tyto skutečnosti žalovaný vyhodnotil tak, že pokud jde o individuální tvrzené pronásledování z důvodů náboženského vyznání žalobce nebo jeho budoucí údajnou hrozbu v případě návratu do vlasti, neshledal žalovaný důvodnosti žádosti žalobce o mezinárodní ochranu.

15. Žalovaný dále posuzoval možnost řešení situace žalobce cestou vnitřního přesídlení v rámci země původu, přičemž se dle něj nelze reálně domnívat, že by se žalobce nemohl přesídlit do jiné oblasti či provincie, aby vyřešil své problémy, než aby zvolil radikální řešení, tj. opuštění vlasti. Žalobce přitom cestoval za účelem vyřízení víza a samotného odletu ze země do Pekingu, kde se mu rovněž nic nestalo. Tvrzení žalobce tak vykazuje minimálně znaky značného nadhodnocení jím tvrzených potíží.

16. Žalovaný tak shrnul svůj postoj k otázce pronásledování žalobce v závěru, že nikdy nebyl vystaven pronásledování z důvodu příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině a ani neuvedl konkrétní a relevantní skutečnosti nasvědčující tomu, že by se v případě jeho návratu do vlasti něco změnilo, a proto žalovaný neshledal důvody pro udělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu.

17. Dále žalovaný stručně přezkoumal podmínky pro udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení § 13 a § 14 zákona o azylu a dovodil, že tyto podmínky žalobce rovněž nesplňuje.

18. Ve zbytku napadeného rozhodnutí se žalovaný zabýval důvody pro udělení doplňkové ochrany podle ustanovení § 14a a § 14b zákona o azylu. V rámci tohoto hodnocení žalovaný opětovně uvedl několik stejných odstavců jako u hodnocení podmínek pro udělení azylu, zejména zcela shodné hodnocení podkladů pro rozhodnutí ve věci. Žalovaný tedy zopakoval pasáže napadeného rozhodnutí týkající se podkladů shromážděných ve správním řízení a jejich hodnocení. Výslovně uvedl, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědi žalobce ohledně jeho příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině či jeho tvrzení o životě v zemi původu a konkrétních potížích. Žalobce však neuvedl a žalovaný nezjistil žádné skutečnosti, na základě kterých by mu mohla hrozit v případě návratu do vlasti vážná újma uložením a vykonáním trestu smrti.

19. Ve vztahu k možnosti hrozby mučení či nelidského či ponižujícího zacházení nebo trestání žalovaný v kontextu obavy žalobce z perzekuce ze strany čínských úřadů z důvodu jeho členství v zakázané náboženské skupině uvedl, že nikdy nebyl v kontaktu s policií a nebyl ani zatčen či zadržen. Podle názoru žalovaného tak žalobce využil uvedených znalostí o problematice pronásledování příslušníků některých náboženských menšin v Číně, aby svými tvrzeními vygradoval vlastní azylový příběh a vytvořil důvodné obavy z návratu do vlasti.

20. K možnosti vnitřního přesídlení žalovaný opětovně uvedl, že žalobce mohl využít k řešení své situace s policií možnosti přesídlit se do jiné oblasti či provincie v rámci Číny. Dále připomněl, že žalobce vycestoval ze země přes Peking jako jedno z nejlépe střežených a kontrolovaných míst, jakož i skutečnost, že byl žalobci vydán na jeho pravou totožnost bez problémů cestovní pas s biometrickými údaji.

21. V tomto ohledu nevyhodnotil žalovaný jako rizikové ani skutečnosti, že žalobci již vypršelo turistické vízum do ČR, na které přicestoval, ani to, že se v českých médiích objevila zpráva o čínských žadatelích o azyl z náboženských důvodů. Žalovaný proto dovodil, že žalobci v případě jeho návratu do vlasti nehrozí přímé a bezprostřední nebezpečí vážné újmy ve smyslu ustanovení § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu.

22. Vzhledem k tomu, že žalovaný neshledal ani podmínky pro udělení doplňkové ochrany ve smyslu ustanovení § 14a odst. 2 písm. c) a § 14b odst. 1 zákona o azylu, rozhodl o zamítnutí žádosti o udělení mezinárodní ochrany jako celku.

III. Žaloba

23. Žalobce ve své obsáhlé žalobě brojil proti napadenému rozhodnutí v plném rozsahu a navrhl jeho zrušení a vrácení věci žalovanému k novému rozhodnutí.

24. Žalobce měl předně za to, že žalovaný v předchozím řízení porušil zejména ustanovení § 3, § 2 odst. 4, § 68 odst. 3 a § 50 odst. 3, 4 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále též „správní řád“), ustanovení § 12 písm. a), b) a § 14a zákona o azylu, jakož i článek 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod, článek 3 Úmluvy proti mučení a článek 33 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.

25. Žalobce dále odkázal na skutečnosti, které uvedl při pohovorech konaných dne 27. 5. 2016, 7. 10. 2015 a 5. 12. 2016, které stručně shrnul. Dle jeho názoru byly jednoznačně naplněny podmínky pro udělení azylu ve smyslu ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu, když žalobce splnil kritéria pro udělení azylu vyložená v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 5. 2009, sp. zn. 5 Azs 36/2008. Splnění první podmínky je v případě žalobce nesporné, když v současné době žije v ČR. Žalobce má rovněž odůvodněný strach z pronásledování, a to z důvodu jeho náboženského vyznání. Žalobce je členem neregistrované (domácí) křesťanské církve, přičemž jeho obavy z pronásledování jsou postaveny na racionálním základu. Žalobce byl terčem perzekuční kampaně mající za cíl donutit jej k odchodu z vysoké školy. V důkazních materiálech k Číně je jednoznačně uvedeno, že členové domácích nepovolených církví jsou pro svou víru pronásledováni, soustavně rušení raziemi v místech setkání, zadržováni, ponižujícím způsobem vyslýcháni, trestně stíháni a mučeni. Dle jeho názoru byly jednoznačně naplněny podmínky pro udělení azylu ve smyslu Ženevské úmluvy i ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu. Ženevská úmluva nekonkretizuje jednu z podmínek přiznání mezinárodní ochrany jako skutečné, prokazatelné pronásledování ze zmíněných důvodů, ale jako obavu z pronásledování. Žadatel o mezinárodní ochranu nemusí být přímým objektem útoku, když postačuje, že má z takového útoku obavu. Žalobce prokazatelně poskytl relevantní důvody, proč se obává dalšího pobytu v zemi původu, a to na základě osobních zkušeností s pronásledováním a porušováním základních lidských práv, přičemž taktéž doložil důkazy prokazující pronásledování věřících v jeho rodné provincii Henan i případy násilného vyhoštění žadatelů o azyl ze zemí blízkých Číně.

26. Žalobce byl nejenom ponižován při účasti na schůzi na své vysoké škole, nýbrž byl i dlouhodobě pronásledován za účelem toho, aby byl odejit z vysoké školy a přišel tak o své právo studovat. Opatření, se kterými se žalobce mohl setkávat ve svém okolí (násilí ze strany policie, hrozba umístění do pracovních táborů, svévolného zadržení, odsouzení a uvěznění pro otevřené vyznávání víry, prohlídky obydlí, vypsání odměny na křesťany) svou povahou odpovídají excesivním opatřením uvedeným v rozsudcích Nejvyššího správního soudu. Újmu hrozící žalobci tak vzhledem k její intenzitě lze podřadit pod pojem pronásledování. Žalobce se několikrát stěhoval, avšak jeho situace s pronásledováním se vždy opakovala. Žalobce tak neměl možnost využít vnitřního přesídlení, neboť by bylo neúčelné. Z informací o zemi původu žalobce vyplývá, že k pronásledování křesťanů dochází na celém území Číny. Skutečnost, že vnitřní přesídlení v rámci Číny není možné, je známa i žalovanému, když v rámci jiných řízení byl čínským křesťanům ve skutkově i časově obdobných věcech udělen azyl.

27. Splnění podmínky selhání ochrany v zemi původu poté prokazují kromě výpovědi žalobce i mnohé zprávy o dodržování lidských práv a svobod v Číně. Stát je původcem pronásledování křesťanů na území Číny a o selhání státní ochrany před tímto jednáním tedy nemůže být pochyb. Jelikož je selhání vnitrostátní ochrany obligatorní podmínkou pro udělení azylu, je zřejmé, že žalovaný tuto skutečnost vzal za prokázanou v jiných časově i skutkově shodných řízeních jiných čínských žadatelů o azyl. Vzhledem k příslušnosti žalobce k náboženské skupině systematicky pronásledované v zemi jeho původu, má tak žalobce odůvodněný strach z pronásledování z azylově relevantních důvodů, přičemž se na něj nevztahuje vylučující klauzule ve smyslu ustanovení § 15 zákona o azylu.

28. V dalším žalobním bodě žalobce brojil proti důvodům neudělení humanitárního azylu. Žalobci nebylo zřejmé, proč se žalovanému jevilo jako humánní vystavit žalobce důvodnému riziku zatčení, mučení i zmizení ihned po příletu do Číny.

29. Ve třetím žalobním bodě žalobce sdružil své námitky proti hodnocení důvodů pro udělení doplňkové ochrany. V případě žalobce existují zjevné důvodné obavy, že mu v případě jeho vrácení do Číny hrozí nebezpečí vážné újmy, tedy mučení a nelidské či ponižující zacházení či trestání, přičemž je dána taktéž hrozba usmrcení žalobce bez předchozího formálního procesu. Tyto obavy jsou zřejmé z důvěryhodných zdrojů, dle kterých v Číně po návratu do země žadatelé o mezinárodní ochranu mizí, jsou vězněni a mučeni. Žalobce poukázal na to, že je ve správním spisu založena informace Ministerstva zahraničních věci z roku 2015, která vychází ze zprávy Velvyslanectví ČR v Pekingu. Žalovaný však tuto zprávu odmítl využít jako podklad pro její zastaralost, přičemž řízení bylo zahájeno v lednu 2016. Podle obsahu této zprávy je však nutno udělit doplňkovou ochranu. Pokud žalovaný neprovedl tzv. test reálného rizika, je napadené rozhodnutí v tomto ohledu nepřezkoumatelné.

30. K důvodným obavám z návratu do země původu žalobce odkázal na judikaturu ESLP Soering v Spojené království ze dne 7. 7. 1989 a věc …………. a ostatní proti Švédsku. Dle žalovaného však nelze ani vyloučení z vysoké školy z důvodu příslušnosti k náboženské skupině a cílenou snahu policie o zatčení žalobce z důvodu jeho víry považovat za útok na jeho lidská práva. Dle žalobce bylo na žalovaném, aby prokázal, že by jeho osobě po návratu do země původu skutečně nebezpečí ze strany čínských orgánů ve formě nelidského a ponižujícího jednání nehrozilo. O obavě z návratu a k možnosti zmizení osob na území Číny hovoří také celé spektrum žalobcem doložených důkazů, jejichž překlad si žalovaný pro údajnou hospodárnost řízení nezajistil. Jedním ze zmíněných důkazů je např. příběh nositele Nobelovy ceny ………….. Žalobce by v otázce svých obav z návratu chtěl zmínit především příběh jeho manželky …………….., která po smrti manžela skutečně zmizela, byť se na rozdíl od žalobce jednalo o veřejně známou osobnost, která je postrádána větším spektrem osob. Doplňková ochrana se totiž udělí již v situaci, kdy jsou podstatné důvody domnívat se, že porušení tohoto zákazu v případě vydání hrozí.

31. Ve čtvrtém žalobním bodě žalobce namítal souhrnným i zvláštním způsobem nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje jednak v jeho textových a formulačních nedostatcích (identické či zkopírované pasáže), jednak v obsahové rozpornosti. Nelze akceptovat, aby žalovaný doslovně kopíroval několikrát své předchozí části odůvodnění, neboť takový postup se nejen zcela příčí logice, ale rovněž nemůže být výsledkem takového postupu nic jiného, než vytvoření zcela nesrozumitelného odůvodnění rozhodnutí.

32. Žalobce se dále ohradil proti způsobu, jakým žalovaný nakládal s jeho doloženými materiály. Poukázal na zjevný rozpor mezi tvrzeními žalovaného, že na jedné straně neprováděl překlad těchto materiálů, avšak na druhé straně tvrdí, že je zcela zjevně zřejmé, že obsah těchto materiálů (se kterými se pro absenci překladu nemohl seznámit) je zcela totožného obsahu a závěrů, jako materiály opatřené žalovaným. Je přitom povinností žalovaného se s materiály seznámit a nepřenášet břemeno provádění důkazů na žalobce. Z důvodu neurčitého vymezení důkazů, které sloužily jako podklad pro vydání rozhodnutí, nelze než uzavřít, že se jedná o rozhodnutí nepřezkoumatelné. Tvrzení žalovaného jsou nepravdivé, vnitřně nekonzistentní a rozporné. Dále skutkové závěry, které žalovaný učinil o Číně, nelze z napadeného rozhodnutí zjistit, neboť žalovaný neučinil žádné pozitivní skutkové zjištění. Nepřezkoumatelným je napadené rozhodnutí taktéž proto, že téměř shodné důvody, které vedly žalovaného k zamítnutí žádosti žalobce, vedly k udělení azylu ve věcech skutkově i časově obdobných jiným čínským žadatelům.

33. V pátém žalobním bodě žalobce namítl, že je napadené rozhodnutí nezákonné. V tomto ohledu označil konkrétní vady napadeného rozhodnutí (které již jednou zmínil v souvislosti s namítanou nepřezkoumatelností) spočívající mj. v nezhodnocení předložených důkazních materiálů, které mělo za následek nesprávné vyhodnocení věrohodnosti žalobce, dále v neprovedení důkazu zprávou Ministerstva zahraničních věcí ze dne 17. 6. 2015 vypovídající o zatýkání i mizení osob navrátivších se po neúspěšné žádosti o mezinárodní ochranu a v hodnocení zprávy Ministerstva vnitra Velké Británie z roku 2016 (překonání tam citovaného rozhodnutí britského soudu rozhodnutím ………….. ve Spojeném království Velké Británie, č. j. AA/05877/2014, z 8. 12. 2015).

34. Žalobce rovněž podotkl, že vzhledem k tomu, že je jeho církev poměrně rozšířená a známá, nebyl problém sehnat si více dostupných materiálů, případně si pořídit překlady materiálů doložených žalobcem. Oprávněnost obav žalobce vyplývá také z dalších materiálů, např. z článku Sixty Christians Apply for Political Asylum in Czech Republic, publikovaný rovněž na internetu zpravodajským webem HUFFPOST, nebo CHRISTIAN DAILY svým článkem Tortured Chinese Christian testifies he asked God to make him a martyr ze dne 23. 8. 2016.

35. Žalobce považoval za nepřípustné, aby žalovaný vycházel z ničím nepodložených teorií a domněnek a označoval žalobce jako ekonomického migranta. Neexistuje jediný relevantní důvod, proč by žalobce nemohl v souladu s platnými zákony pracovat. V Číně neměl žádné ekonomické problémy, proto nelze mít v jeho případě za to, že by měl ekonomickou motivaci. Naprosto nepodložené a irelevantní jsou taktéž neurčité domněnky žalovaného o tvrzené organizované skupině cestující do Zastávky u Brna. Taktéž není pravdou, že by žalobce neuvedl žádný důvod pro opuštění své vlasti, či že je schopen se dorozumět pouze čínsky.

36. Žalovaný dále zpochybnil věrohodnost žalobce na základě toho, že neinformoval o nepravdivých skutečnostech správní orgán ani cizineckou policii z vlastního rozhodnutí a bezprostředně po zahájení řízení ve věci mezinárodní ochrany. Žalobce má za to, že o tomto řádně sám informoval, když předložil svou žádost o azyl a vízum, kde byly uvedeny odlišné informace. Při odkrývání nesrovnalostí v dokumentaci žalobce se žalovaným spolupracoval a uváděl informace pravdivé. Žalobce neměl jinou možnost jak prchnout ze své vlasti.

37. Dle názoru žalobce zákon nikde nestanovuje právo správního orgánu pokládat během úkonu seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí dotazy a zjišťovat další okolnosti, když naopak přiznává právo účastníkovi řízení. Tímto právem je možnost svobodně se vyjádřit ke všem podkladům. Podle názoru žalobce žalovaný porušil zákon, pokud kladl při tomto procesním úkonu aktivně dotazy a zjišťoval další okolnosti, čímž byla práva účastníka řízení zkrácena.

38. Konečně žalobce namítal tendenční výklad citované judikatury správních soudů, zejména rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 7. 2005, č. j. 3 Azs 303/2004 - 79, jakož i rozsudku téhož soudu ze dne 11. 12. 2008, č. j. 9 Azs 64/2008 – 67. Oproti tomu žalobce odkázal na rozsudek téhož soudu ze dne 18. 5. 2011, č. j. 5 Azs 6/2011 – 49.

39. Dále žalobce namítl další procesní vady, které podle jeho názoru měly vliv na zákonnost rozhodnutí o věci samé. Jedná se o postup žalovaného při nahlížení do spisu a při doručování napadeného rozhodnutí. Ačkoliv žalobce žádal žalovaného o možnost nahlédnout do spisu již dne 16. 2. 2018, byla tato žádost ze strany žalovaného zcela nepochopitelně ignorována, čímž bylo negováno právo žalobce na spravedlivý proces. Žalobci dále nebylo doručeno napadené rozhodnutí v čínském jazyce a nebylo mu ani přetlumočeno do čínského jazyka. Tím bylo rovněž porušeno jeho právo na spravedlivý proces, neboť neměl možnost se s napadeným rozhodnutím řádně seznámit za účelem efektivního využití opravných prostředků.

IV. Vyjádření žalovaného

40. Ve svém vyjádření ze dne 20. 6. 2018 žalovaný nesouhlasil s obsahem žalobních námitek, neboť nedokládají namítaná porušení zákonných ustanovení. Při rozhodování vzal žalovaný v úvahu skutečnosti tvrzené žalobcem a přihlédl k nim. Shromáždil k nim adekvátní, aktuální informace o situaci v zemi původu z různých zdrojů. Vycházel z dostatečně zjištěného stavu věci, který svým rozsahem odpovídá předpokladům nezbytným pro vydání rozhodnutí.

41. Žalovaný sice v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že vzhledem k výpovědi žalobce nelze zcela vyloučit jeho příslušnost k Pravé církvi Ježíšově, přesto byl nucen konstatovat přítomnost řady okolností značně snižujících jeho věrohodnost ve vztahu k dalším tvrzením stran skutečných důvodů jeho odchodu z vlasti, příjezdu do ČR a požádání o mezinárodní ochranu. V odůvodnění poukázal na konkrétní souvislosti, o něž své závěry opírá. V podrobnostech na ně odkázal a rozhodnutí považoval za dostatečně odůvodněné a netrpící žalobcem namítanou nepřezkoumatelností.

42. Pokud by žalobce byl policií sledován jako nežádoucí nebo problémová osoba z náboženských důvodů, sotva by mohl ze země vycestovat legální cestou bez problémů, s vlastním pravým pasem obsahujícím biometrické údaje. Takový sled událostí nesvědčí o vážném, skutečném zájmu státu žalobce zadržet či postihnout v souvislosti s jeho vyznáním, měly-li státní orgány dostatek potřebných informací o jeho osobě, a přesto k tomu nepřistoupily. K tomuto žalovaný odkázal na rozsudek ESLP ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku (stížnost č. 53110/16), který považoval za skutkově i právně obdobný.

43. Mezi podklady žalovaný zařadil dostatečné spektrum aktuálních informací z různých zdrojů, aby mohl své závěry opřít o spolehlivě zjištěný stav věci. V rozhodnutí uvedl, které doložené či navrhované materiály mezi podklady pro rozhodnutí nezařadil, včetně důvodů, jež jej k takovému kroku vedly. Byl přesvědčen, že žalobce svým postupem na jeho právech nezkrátil a jednal i v souladu se související judikaturou (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 8. 2017 č. j. 1 Azs 227/2017 – 33).

44. Ze sdělení samotného žalobce vyplývá, že naprostá většina dokládaných materiálů se týká situace křesťanů v zemi jeho státní příslušnosti, nicméně v nich není on sám zmiňován. Pokud správní orgán shledal takové materiály jako nadbytečné a z důvodu hospodárnosti a efektivity správního řízení nepřistoupil k jejich překladu, nelze jeho postup označit jako nezákonný, zejména disponoval-li a do spisu zařadil dostatečné množství podkladů pro vydání rozhodnutí, splňujících standard charakteristik u takových informací běžně požadovaný. Informace, ze kterých při vydání rozhodnutí žalovaný vycházel, naplňují požadavky formulované např. v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 2. 2009, č. j. 1 Azs 105/2008, či v ustanovení § 23c zákona o azylu.

45. Ve vztahu k argumentaci domáhající se zohlednění zastaralosti touto zprávou zmiňovaného rozsudku Velké Británie a usilující o zohlednění jiného žalovaný uvedl, že správní rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany není založeno na zmiňovaném precedentu a uvedenou zprávu považuje za jeden z objektivních, odborně respektovaných zdrojů. Důvodem pro nezařazení zprávy MZV ze dne 17. 6. 2015, č. j. 98863/2015, je dle odůvodnění napadeného rozhodnutí nejen její zastaralost, ale rovněž konstatování, že jde o jediný zdroj ze všech v závěru použitých informací o situaci v Číně, který činí obecné závěry bez dalších konkrétních specifikací, a žalovaný nemůže pouze na něm založit své rozhodnutí.

46. Za okolností odjezdu ze země popsaných samotným žalobcem se jeví logickou úvaha žalovaného, že mohl svou situaci řešit cestou vnitřního přesídlení v rámci historicky, sociálně i jazykově pro ni blízkého prostředí Číny, kde by navíc byl vlastním rodinným příslušníkům nepochybně blíž než v Evropě. Žalovaný nemohl pominout ani fakt, že žalobce přistoupil k objasňování předložení nepravdivých informací zastupitelskému úřadu ČR a rovněž cizinecké policii na mezinárodním letišti Václava Havla v Praze až po dotazech správního orgánu souvisejících s kopií žádosti o udělení víza, obsahující informace rozdílné od těch, které poskytl v řízení o mezinárodní ochraně.

47. Žalovaný tak uzavřel, že důvody žalobce k odjezdu z Číny byly jiné, než prezentuje, s vysokou pravděpodobností se jedná o důvody ekonomické. Žádost o vydání potvrzení pro Úřad práce ČR za účelem zařazení do evidence uchazečů o zaměstnání podal žalobce dne 22. 3. 2016, tedy skutečně relativně krátce po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty, kdy to pro něj začalo být možné.

48. Stran posouzení podmínek pro udělení doplňkové ochrany žalovaný k argumentaci žalobce uvedl, že žalobce nebyl ve své vlasti nikdy zadržen ani vězněn, nebyl ani trestně stíhán. V návaznosti na to odkázal na změny bydliště v rámci jedné provincie, díky nimž se žalobce úspěšně vyhnul zadržení policií. Žalovaný uvedl, že k vyřešení své situace mohl žalobce využít možnosti vnitřního přesídlení, odkázal na jeho bezproblémovou cestu do Pekingu a odlet z jednoho z nejlépe střežených a kontrolovaných míst v zemi.

49. Ve vztahu k úkonu seznámení účastníka řízení s podklady pro rozhodnutí nelze akceptovat námitku, že byl žalobce postupem správního orgánu zkrácen na svých právech. Jak je z protokolu pořízeného o tomto úkonu konaném dne 14. 3. 2017 zřejmé, dotazy kladené žalobci souvisely s předmětem řízení a bezprostředně se vztahovaly k návrhům na doplnění spisu o materiály doložené z iniciativy jeho samotného či jeho právního zástupce. Zcela nelogicky vyznívá argumentace nutnosti opětovného seznámení žalobce v důsledku postupu žalovaného, když dle jeho názoru správní orgán dal vzniknout novému podkladu, s nímž měl účastník řízení právo být seznámen a měl mít možnost se k němu vyjádřit v rámci nového úkonu seznámení s podklady pro rozhodnutí. Správní orgán již další nové podkladové materiály do správního spisu po tomto úkonu nedoplňoval a neměl důvod seznamovat tedy žalobce s obsahem jeho vlastních sdělení, která byla řádně tlumočena a protokolována. Nadto žalobce každou ze stran protokolu vlastnoručně podepsal. Úkonu byl ostatně přítomen i jeho právní zástupce.

50. Žádosti právního zástupce žalobce o nahlížení do spisu a o čínskojazyčnou verzi rozhodnutí nezanechal správní orgán bez odezvy a adekvátně na ně reagoval. Žalovaný v souladu s ustanovením § 22 odst. 3 zákona o azylu znovu odkazuje na možnost přizvat si tlumočníka na vlastní náklady, případně si na vlastní náklady opatřit překlad rozhodnutí do čínského jazyka, o čemž byl právní zástupce žalobce písemným sdělením žalovaného informován.

51. Žalovaný považuje za irelevantní žalobou navrhované důkazy odkazující na jiná řízení a rozhodnutí ve věci žádostí o mezinárodní ochranu podaných jinými osobami. Každá žádost o mezinárodní ochranu je správním orgánem vždy posuzována striktně individuálně na základě konkrétních skutkových okolností, stejně jako tomu bylo i v případě žalobce.

52. Doplňková ochrana nebyla žalobci udělena, neboť na základě individuálního posouzení případu žalovaný neshledal přítomnost opodstatněných obav ze skutečného nebezpečí vážné újmy. Okolnosti prezentované v této souvislosti žalobcem ani po zohlednění shromážděných podkladových informací o zemi původu netvoří logický základ k důvodným obavám z jeho vystavení riziku pronásledování či skutečného nebezpečí vážné újmy pro případ návratu do Číny.

53. Z uvedených důvodů žalovaný navrhl, aby krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl.

V. Replika žalobce

54. Ve své replice k vyjádření žalovaného ze dne 13. 7. 2018 žalobce konkretizoval své žalobní argumenty a reagoval na argumentaci žalovaného.

55. Především k samotnému pojmu pronásledování poukázal na to, že by mělo být hodnoceno podle intenzity jednání pronásledovatelů. Dále žalobce označil několik zdrojů jako zpráv o zemi původu, jimiž navrhl provést dokazování při jednání soudu (zpráva Open Doors, zpráva Schweizerische Flüchtlingshilfe, Human Rights Watch - World report 2018 a připojená vyjádření soukromých osob – odborníků na situaci v Číně). Dalšími návrhy na dokazování byl také výňatek z Trestního zákoníku ČLR (čl. 300), zpráva U.S. Department of State – Country Report on Human Rights Practices a zpráva New York Times, že čínská vláda omezila prodej Biblí. Dále žalobce navrhl jako důkaz ještě rozhovor s Ethanem Gutmanem o jeho knize „The Slaughter, Mass Killings, Organ Harvesting and China’s Secret Solution to Its Dissident Problem“, vyjádření Davida Kilgoura (experta na lidská práva v Číně) a konečně článek China Aid o zpřísnění postihů a četnosti kontrol nedovoleného zacházení.

56. K argumentům žalovaného žalobce především uvedl, že žalovaný v napadeném rozhodnutí dostatečně nezkoumal konkrétní okolnosti tohoto případu. Pokud by reflektoval konkrétní okolnosti daného případu, shledal by důvody pro udělení mezinárodní ochrany formou azylu či alespoň k udělení doplňkové ochrany. Usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2015, č. j. 3 Azs 215/2014 - 35, citované žalovaným, kterým byla odmítnuta kasační stížnost pro nepřijatelnost, žalobce považuje za nepřiléhavé, a tudíž nepoužitelné pro daný případ. Rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ze dne 19. 10. 2017 ve věci Y. L. proti Švýcarsku pak považuje žalobce rovněž za nepřiléhavý a pro svou věc nepoužitelný.

57. Žalobce poznamenal, že by měl úkon seznámení se s podklady bezprostředně předcházet vydání rozhodnutí. Skutečnost, že v případě napadeného rozhodnutí bylo toto vydáno až téměř rok poté, svědčí o laxnosti žalovaného. Žalobce se tedy před vydáním rozhodnutí neseznámil s celým obsahem spisu, a to primárně proto, že při daném úkonu vznikl nový dokument.

58. Stran namítaného pochybení žalovaného při umožnění nahlédnutí do spisu žalobce vysvětlil, že napadené rozhodnutí bylo doručeno dne 26. 2. 2018, poslední den lhůty k podání správní žaloby tak byl den 13. 3. 2018. Vzhledem k tomu, že žádost o nahlížení byla podána dne 16. 2. 2018 a žalovaný na ni reagoval až dne 9. 3. 2018 se sdělením, že nahlížení bude možné nejdříve ode dne 14. 3. 2018, je zřejmé, že postup žalovaného nebyl zcela správný a neodpovídal principům činností správních orgánů. K datu 14. 3. 2018, kdy mohl žalobce poprvé do spisu nahlédnout, již tedy odpadl urgentní zájem žalobce do spisu nahlížet, když samotná žaloba musela být podána ve lhůtě do 13. 3. 2018.

59. Žalobce v průběhu řízení nezavdal důvod k pochybnostem o pravdivosti svých slov, žalovaný tak vytvořil teorii ekonomické povahy o jeho imigraci bez reálné opory na faktech, ale toliko na domnělých skutečnostech. Je zcestné se domnívat, že vysoké počty vydaných víz pro pobyt v ČR pro čínské občany zaručí žalobci při případném návratu anonymitu. Už samotná skutečnost, že žalobce pobývá na území ČR déle než dva roky, je jistě pro čínské orgány podezřelou.

60. Žalobce nemohl využít pro řešení své situace vnitřního přesídlení v rámci Čínské lidové republiky, jelikož situace křesťanských uprchlíků je, jak žalobce i dokládal navrženými důkazy, ve všech provinciích Čínské lidové republiky neutěšená.

61. Žalobce považoval za absurdní tvrzení žalovaného o tom, že žalobce byl s obsahem rozhodnutí řádně seznámen, včetně poučení o dalších právech a povinnostech. Žalobce mohl asi těžko být s obsahem rozhodnutí, které je jej způsobilé vydat zpět do jeho země původu a vystavit tak trvalému porušování jeho lidských práv, řádně seznámen pouze prostřednictvím tlumočníka přítomného úkonu předání rozhodnutí. Napadené rozhodnutí je značně obsáhlé, čítá 48 stran. V takovém případě mu nemohl tlumočník během tak krátkého časového úseku, kdy proběhlo předání napadeného rozhodnutí, ani dostatečně shrnout hlavní důvody rozhodnutí, natož pak ho „řádně seznámit“ s napadeným rozhodnutím v celém jeho obsáhlém znění.

62. V podání ze dne 12. 11. 2018 žalobce odkázal na zásadní skutečnosti vyplývající ze šetření veřejné ochránkyně práv v souvislosti s žádostmi čínských křesťanů o mezinárodní ochranu, neboť měl za to, že tyto skutečností mají zásadní význam pro probíhající řízení, neboť prokazují existenci početných pochybení žalovaného v průběhu řízení o udělení mezinárodní ochrany skupině čínských křesťanů.

VI. Posouzení věci krajským soudem

63. Krajský soud v Brně přezkoumal napadené rozhodnutí v rozsahu žalobních bodů, jež žalobce uplatnil v žalobě (§ 75 odst. 2 s.ř.s), jakož i řízení, které předcházelo jeho vydání, a ověřil přitom, zda rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Při přezkoumání rozhodnutí vycházel ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 odst. 1 s.ř.s.). Při posuzování věci měl přitom na zřeteli čl. 46 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2013/32/EU ze dne 26. 6. 2013 o společných řízeních pro přiznávání a odnímání statusu mezinárodní ochrany (dále jen „procedurální směrnice“), který zakotvuje povinnost členských států zajistit pro žadatele o mezinárodní ochranu účinný opravný prostředek. Dle odst. 3 tohoto ustanovení pak lze za účinný opravný prostředek považovat pouze takový prostředek, který zabezpečuje „úplné a ex nunc posouzení jak skutkové, tak právní stránky, včetně případného posouzení potřeby mezinárodní ochrany podle směrnice 2011/95/EU[.]“ S ohledem na promeškání transpoziční lhůty ze strany českého zákonodárce se citované ustanovení procedurální směrnice vyznačuje (pro řízení zahájená na základě žádostí o mezinárodní ochranu podaných po 20. 7. 2015) vertikálním přímým účinkem a je povinností krajského soudu přihlížet v řízení i k případným novým skutečnostem, ačkoliv nemohly být žalovanému správnímu orgánu v době jeho rozhodování známy.

64. Jelikož došlo mezi zástupcem žalobce a žalobcem k ukončení vztahu zastoupení na základě smlouvy o plné moci, požádal žalobce o ustanovení téhož zástupce na náklady státu ve smyslu ustanovení § 35 odst. 9 s.ř.s. Krajský soud této žádosti vyhověl usnesením ze dne 14. 3. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 143, které nabylo právní moci dne 25. 3. 2019.

65. Krajský soud v Brně dospěl k závěru, že žaloba je důvodná. Soud při svém rozhodování vyšel z následujících skutečností, úvah a závěrů.

66. Ze spisové dokumentace žalovaného vyplývá, že žalobce učinil prohlášení o mezinárodní ochraně a následně podal žádost o mezinárodní ochranu ze dne 3. 9. 2015. Následně s ním byl proveden pohovor ze dne 7. 10. 2015. Ve správním spisu je založena Informace MZV ze dne 17. 6. 2015, Informace Human Rights Watch - Čína z 29. 1. 2015, Výroční zpráva Amnesty International – Čína (2014/2015), Svoboda ve světě 2015 – Čína z 28. 1. 2015, Zpráva MZV Velké Británie ze dne 12. 3. 2015 – Zpráva o lidských právech a demokracii za rok 2014, Zpráva IOM – Údaje o zemi – Čína z října 2015, kopie žádosti o udělení schengenského víza, protokol o doplňujícím pohovoru ze dne 27. 5. 2016, potvrzení Církve bratrské (Horní Suchá) ze dne 24. 5. 2016, doplnění důkazních materiálů ze dne 26. 8. 2016 včetně článků o perzekuci čínských křesťanů, protokol o doplňujícím pohovoru ze dne 5. 12. 2016, podání žalobce ze dne 30. 1. 2017 doplněné o čínské a české články věnující se čínským křesťanům, český a čínský překlad Zprávy MZV Velké Británie ze dne 21. 4. 2016 – Zpráva o lidských právech a demokracii za rok 2015, český a čínský překlad Zprávy MV Velké Británie – Čína: Křesťané z března 2016, český a čínský překlad Výroční zprávy MZV Spojených států amerických o svobodě vyznání za rok 2015 z 10. 8. 2016, český a čínský překlad Výroční zprávy 2015 China Aid Association – Pronásledování křesťanů a církví v Číně čínskou vládou z března 2016, český a čínský překlad Výroční zprávy Amnesty International 2015/2016 – Čína, český a čínský překlad Zprávy Freedom House – Svoboda ve světě 2016 – Čína z 27. 1. 2016, český a čínský překlad Výroční zprávy Human Rights Watch 2017 z 12. 1. 2017, český a čínský překlad Informace OAMP – Pravá církev Ježíšova – Historie, věrouka a současné postavení z 24. 1. 2017, vyjádření žalobce a doplnění důkazních materiálů ze dne 16. 3. 2017, fotografie žalobce účastnícího se shromáždění a modlitby v kostele Bratrské církve v Horní Suché, vyjádření žalobce k úkonu seznámení se s poklady ze dne 4. 4. 2017, napadené rozhodnutí ze dne 1. 2. 2018, doplnění důkazních materiálů ze strany žalobce ze dne 16. 2. 2018 včetně studií lidskoprávních organizací, žádost o nahlížení do spisu ze dne 16. 2. 2018, žádost o čínský překlad rozhodnutí ve věci ze dne 26. 2. 2018, odpověď žalovaného na žádost o umožnění nahlížení do spisu ze dne 9. 3. 2018 a odpověď žalovaného na žádost o čínský překlad rozhodnutí ve věci ze dne 13. 3. 2018.

67. Krajský soud poté uvádí, že žalobce do spisu doložil Zprávu o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany veřejnou ochránkyní práv, sp. zn. 4861/2018/VOP/BZ, č. j. KVOP-46235/2018 (dále též „Zpráva“). Zdejší soud nepovažoval za nezbytné provádět důkaz touto Zprávou, neboť její zásadní části rozvedl žalobce ve svém podání ze dne 12. 11. 2018, přičemž je již soudu její obsah taktéž podrobně znám z jeho vlastní činnosti, když již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018 – 217, její relevantní pasáže obsáhle citoval takto: „Krajský soud pak uvádí, že žalobkyně do spisu založila Zprávu o šetření z vlastní iniciativy ve věci neudělení mezinárodní ochrany Veřejnou ochránkyní práv, kterou provedl důkaz v rámci soudního jednání a z níž vyplynuly tyto podstatné skutečnosti: OAMP ve svých rozhodnutích činí nedůvodné rozdíly mezi úspěšnými a neúspěšnými žadateli o mezinárodní ochranu. OAMP formuloval odůvodnění jednotlivých rozhodnutí tak, že nelze rozlišit, proč v konkrétních případech byla či nebyla udělena mezinárodní ochrana. Je nezbytné, aby bylo z jednotlivých odůvodnění zřejmé, že OAMP posoudil individuální okolnosti konkrétního žadatele a své závěry o důvodnosti nebo naopak nedůvodnosti jeho žádosti stáhl k těmto individuálním okolnostem. Takové úvahy v jednotlivých rozhodnutích zpravidla chybí. Ve skutečnosti se celé pasáže odůvodnění beze změny opakují, v příkrém rozporu s požadavkem na individualizaci rozhodnutí. 68.

46. OAMP pochybil ve způsobu hodnocení věrohodnosti jednotlivých žadatelů. Při posuzování věrohodnosti je klíčovou povinností správního orgánu postupovat jednotlivě, objektivně a nestranně při zohlednění skutečností významných pro posouzení samotné žádosti o mezinárodní ochranu, a své negativní závěry náležitě odůvodnit. OAMP tuto povinnost porušil. 69.

47. OAMP nepodnikl žádné kroky vedoucí k identifikaci možných obětí mučení či jiných forem špatného zacházení. OAMP tato tvrzení zpochybňuje, aniž by žadatelům nabídl provedení lékařského či psychologického vyšetření nebo je o této možnosti alespoň informoval. 70.

48. Ve vztahu k naplnění požadavků ohledně důkazního břemene a důkazního standardu v řízení o mezinárodní ochraně OAMP pochybil. Své závěry o neexistenci přiměřené pravděpodobnosti pronásledování neopírá OAMP o relevantní informace o zemi původu vztahující se ke konkrétním skutkovým okolnostem jednotlivých případů, a zároveň se dostatečně nezaměřuje na hodnocení budoucího rizika pronásledování. 71.

49. Posouzení možnosti vnitřního přesídlení ze strany OAMP je v jednotlivých rozhodnutích naprosto nedostatečné, neboť neodpovídá podmínkám kladeným na taková posouzení kvalifikační směrnicí a judikaturou. Strohé konstatování, že problémy žadatelů byly omezeny pouze na určité území, bez dalšího nepostačuje k přijetí závěru o možnosti žadatelů předejít pronásledování přestěhováním se na jiné místo v rámci Číny. Závěr o možnosti vnitřního přesídlení nebyl vůbec posouzen na podkladě informací o zemi původu, ale byl pouhou domněnkou OAMP nepodloženou důkazy. Takový závěr je nepřezkoumatelný. 72.

50. OAMP nesprávně pracoval s informacemi o zemi původu žadatelů o azyl. Ačkoliv zprávy o situaci křesťanů v Číně shromážděné OAMP byly do značné míry po obsahové stránce relevantní, v rozporu s čl. 4 odst. 3 písm. a) a c) kvalifikační směrnice nepokrývají celou řadu otázek nutných pro posouzení potřeby mezinárodní ochrany. Naprostá většina informací o zemi původu byla zastaralá, neboť kromě zprávy Ministerstva vnitra Spojeného království o čínských křesťanech existovaly ke dni vydání rozhodnutí minimálně o rok aktuálnější zprávy. Byl tak porušen i požadavek čl. 8 odst. 2 procedurální směrnice na obstarání aktuálních a přesných informací o zemi původu. OAMP využil pro všechny žadatele totožné informace o zemi původu, s výjimkou informace OAMP, která se vždy vztahuje k obecným informacím o konkrétní církvi. 73.

51. Z uvedené zprávy Veřejné ochránkyně práv pak cituje krajský soud dále následující: 74.

52. Po prostudování jednotlivých rozhodnutí o mezinárodní ochranu jsem dospěla k závěru, že své povinnosti rozhodovat podobné případy stejně OAMP v případě skupiny žadatelů z Číny nedostál. Naopak na základě velmi podobných skutkových okolností a v kontextu totožných informací o zemi původu došlo v některých případech k udělení mezinárodní ochrany, neprostá většina žádostí však byla zamítnuta. 75.

53. Z přijatých rozhodnutí musí však být vždy jasně patrno, co k odlišným rozhodnutím správní orgán v jednotlivých případech vedlo. Tak tomu u posuzovaných rozhodnutí není. Ve skutečnosti se celé pasáže odůvodnění beze změny opakují, aniž by byly přizpůsobeny konkrétním okolnostem případu. Naopak části obsahující individualizaci odůvodnění neudělení ochrany v řadě případů takřka chybějí, v příkrém rozporu s požadavkem na individualizaci rozhodnutí. 76.

54. Považuji za problematické, že je celá výše uvedená argumentace obsažena jak v pozitivních, tak v negativních rozhodnutích. V rozhodnutích, kterými azyl nebyl udělen, tyto argumenty působí jako klíčové pro negativní závěr OAMP o žádosti. V pozitivních rozhodnutích přitom došlo k udělení azylu bez zdůvodnění, proč vyjmenované okolnosti nakonec v hodnocení OAMP nesehrály žádnou roli. 77.

55. Ve skutečnosti se ani po prostudování všech rozhodnutí nedá zjistit, z jakého důvodu byla některým žadatelům mezinárodní ochrana udělena a některým nikoliv. 78.

56. Veřejná ochránkyně práv zdůraznila, že ani v jednom případě OAMP nezpochybnil, že je daný žadatel členem církve, o které to tvrdí. 79.

57. V případě osmi žadatelů, kterým OAMP mezinárodní ochranu udělil, bylo součástí odůvodnění: „Původcem negativního jednání vůči jmenované[mu] byly přitom zcela jednoznačně čínské bezpečnostní složky a dle správního orgánu s ohledem na výše citované informace o situaci v oblasti lidských práv v Číně a zejména stavu náboženské svobody nelze očekávat, že by žadatelce [žadateli] v případě, že by se na ně obrátil[a], byly případné nadřízené čínské složky ochotné a schopné poskytnout ochranu jejich [jeho] základních lidských práv před nezákonným jednáním jím složek podřízených“. 80.

58. Rovněž neúspěšní žadatelé však v průběhu celého řízení vyjadřovali obavu z policejního násilí a uváděli, že byli sledováni či kontaktováni čínskými bezpečnostními složkami, někteří byli dokonce již vzati do vazby a vyslýcháni, přičemž tyto výslechy měly podobný průběh jako v případě úspěšných žadatelů. Není tak vůbec jasné, jak mohl správní orgán na základě v zásadě obdobných individuálních okolností a týchž zpráv o zemi původu v jejich případě dospět k závěru, že žádost o mezinárodní ochranu je nedůvodná. Pokud jde o zatčení a vyslýchání těchto neúspěšných žadatelů, OAMP v něm pouze uvedl: „jednání policistů vůči žadatelce [žadateli] překročil akceptovatelnou míru a šlo zcela evidentně o porušení služebních povinností i zákona z jejich strany, jednalo se o jediný konkrétní incident. V této argumentaci považovala Veřejná ochránkyně práv za nutné zdůraznit, že i jediný incident může představovat pronásledování, je-li svou povahou dostatečně závažné.“ 81.

59. Dále soud ze zprávy cituje, že pokud jde o údajnou organizovanost příchodu žadatelů, argumentace OAMP je problematická hned z několika důvodů.

1. Závěry OAMP nemají žádnou oporu v objektivních důkazech, ve výpovědích jednotlivých žadatelů nebo shromážděných informacích o zemi původu, ale vycházejí pouze ze subjektivního přesvědčení a ničím nepodložených domněnek.“ 82. Krajský soud se rovněž v rámci své vlastní činnosti seznámil s obsahem Zprávy Amnesty International ze dne 7. 3. 2018, když již ve svém rozhodnutí ze dne 12. 6. 2019, č. j. 41 Az 3/2018 – 217, uvedl, že z této zprávy „(…) vyplynulo, že Amnesty International je znepokojena informací, že většina žádostí o azyl Číňanů křesťanského vyznání byla v ČR zamítnuta. Z výzkumu Amnesty International, které mělo ministerstvo vnitra při svém rozhodování k dispozici, jednoznačně vyplývá, že občané Číny, kteří jsou křesťanského vyznání, čelí ve své zemi pronásledování a perzekucím. Už v roce 2013 odstartovala kampaň za ničení kostelů a odstraňování křesťanských křížů z budov. Právník, který nabídl pastorům pomoc i samotní členové církve čelí zastrašování, absurdním obviněním a vykonstruovaným procesům.

1. února 2018 navíc vstoupila v platnost nařízení, která úřadům zvyšují pravomoci monitorovat, sledovat a potenciálně postihovat některé náboženské praktiky. Ještě více se tak zvyšuje státní kontrola nad všemi aspekty náboženského vyznání. Nadále hrozí, že pravidla zdůrazňující národní bezpečnost s cílem omezit „infiltraci a extremizmus“, můžou být zneužita k dalšímu omezování práv na svobodu náboženského vyznání a víry. Čína pečlivě monitoruje své občany, kteří jsou v zahraničí. Jako vlastizrádce bere ty, kteří v jiné zemi kritizují režim – třeba tím, že požádají o azyl. Například i etničtí ……….., jejichž náboženství je Islám, čelili po nucených návratech do Číny zatýkání, mučení a obvinění ze „zrady rodné země“. Fakt, že lidé žádají v zahraničí o azyl, bere čínská vláda jako důvod k obvinění z trestného činu nebo pokusu o něj.“ 83. Z hlediska zjištěného skutkového stavu, který se opírá o podklady obsažené ve správním spisu a skutečnosti mající podklad ve vlastní činnosti zdejšího soudu, krajský soud předesílá, že příběh žalobce představuje skutkově i právně komplexní případ pro posouzení podmínek pro udělení mezinárodní ochrany. Důvodem je skutečnost, která je mezi stranami nesporná, že totiž příslušnost ke křesťanským sektám je v Číně zakázána a stíhána, přičemž žalobce se hlásí k jedné ze zakázaných křesťanských sekt. Předmětem sporu mezi účastníky je tedy otázka individuálního rozměru pronásledování žalobce či eventuálně pravděpodobnost důvodnosti jeho obav z návratu do země původu.

84. Pro větší přehlednost rozdělil krajský soud svou argumentaci do následujících oddílů odůvodnění, přičemž zvolené rozdělení sice zcela neodpovídá struktuře zpracování podané žaloby, ovšem podle přesvědčení krajského soudu lépe reflektuje povahu věci a logiku soudního přezkumu ve správním soudnictví. Nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí a vady řízení 85. V úvodu krajský soud předesílá, že přitakal žalobci v jeho obecné námitce, že napadené rozhodnutí je vystavěno na velmi paušalizované argumentaci. Lze podotknout, že je tento přístup žalovaného patrný zejm. při srovnání argumentace užité ke zdůvodnění otázky pronásledování a otázky nebezpečí vzniku vážné újmy jako podmínky pro udělení doplňkové ochrany. Napadené rozhodnutí zde skutečně reprodukuje z větší části pouze to, co žalovaný uvedl k hodnocení otázky pronásledování žalobce. Šablonovitý charakter odůvodnění však ještě nemá a priori za následek nezákonnost rozhodnutí, ale v případě, že v důsledku takového přístupu dojde k nezohlednění rozhodných aspektů případu, vyvolává takový postup nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů či dokonce pro nesrozumitelnost (vnitřní rozpornost).

86. Uvedený přístup žalovaného se projevuje zejm. při zdůvodnění práce s podklady pro rozhodnutí. Žalobcem namítané formulace, které se jeví kontradiktorně, jsou ve skutečnosti často spíše důsledkem paušalizovaného charakteru odůvodnění využívajícího zavedené typové odstavce z jiných rozhodnutí. Krajský soud v tomto ohledu nemá za to, že by tyto vady způsobovaly úplnou nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí, ale nepochybně může jít o vady řízení, pokud by v rozporu s vyjádřením žalovaného jím shromážděné podklady nebyly dostatečné.

87. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný k podkladům předložených žalobcem uvedl toliko to, že tyto podklady mají zjevně totožný obsah jako podklady obstarané ze strany žalovaného, případně tyto nezahrnují žádné informace o cíleném pronásledování žalobce ze strany čínských státních orgánů, tudíž je shledal nadbytečnými. Žalobce zcela logicky dovodil, že za této situace se s nimi žalovaný samozřejmě nemohl seznámit a jeho tvrzení, že tyto materiály jsou „totožného obsahu a závěrů“ jako materiály založené do spisu žalovaným, nemá oporu v přímých poznatcích správního orgánu. Krajský soud dává za pravdu žalobci, že tento závěr skutečně logickou oporu v práci s podklady pro rozhodnutí postrádá. Krajský soud není toho názoru, že žalovaný nezbytně musel zařadit tyto materiály k podkladům pro rozhodnutí, ale pokud tak neučinil, měl svůj postup logicky a věcně vysvětlit. Určitě nestačí zdůvodnění, že se předložené materiály neměly vztahovat přímo k osobě žalobce tím způsobem, že by v nich byla uvedena jeho osoba. Lze v tomto ohledu připomenout, že žalovaný mohl vyžadovat od žalobce, aby si předkládané podklady nechal přeložit na vlastní náklady a předložil je žalovanému jak v originále, tak i v českém překladu.

88. Z hlediska zjištění skutkového stavu věci krajský soud uvádí, že žalovaný shromáždil ve správním spisu dostatečný materiál pro posouzení poměrů v zemi původu (náboženská svoboda v Číně atd.) k datu vydání napadeného rozhodnutí. Nicméně z hlediska hodnocení otázky pronásledování v případě návratu žalobce do Číny či možnosti vnitřního přesídlení již podklady ve správním spisu nelze považovat za dostatečné. Co se v tomto ohledu týká relevantní právní úpravy, krajský soud poukazuje na preambuli kvalifikační směrnice (bod 27), podle níž platí vyvratitelná domněnka, že je-li původcem pronásledování nebo vážné újmy stát nebo státní subjekt, není účinná ochrana žadateli dostupná. Žalovaný při hodnocení možnosti vnitřního přesídlení vycházel z nepodložené domněnky, že případné pronásledování žalobce by se odehrávalo pouze na území provincie ……….., a tím pádem tedy žalobci nic nebrání, aby se přestěhoval jinam. Napadené rozhodnutí je tedy v tomto ohledu rovněž nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.

89. Co se týká závěrů žalovaného o ekonomických důvodech žalobce pro podání žádosti o mezinárodní ochranu, jakož i bezproblémového vycestování ze země původu, krajský soud k tomu uvádí, že považuje tyto závěry za nedostatečně zdůvodněné. Uvedené závěry současně představují premisy pro závěr o snížené věrohodnosti žalobce. Žalovaný si skutečně v napadeném rozhodnutí poněkud protiřečí, neboť nejprve shledal, že nezpochybňuje věrohodnost výpovědi žalobce ohledně jeho příslušnosti ke konkrétní náboženské skupině a výpověď o poměrech v Číně a jeho konkrétních potížích, aby dále uzavřel, že určité faktory snižují jeho věrohodnost ve vztahu ke skutečným důvodům vycestování a žádosti o mezinárodní ochranu.

90. Krajský soud zdůrazňuje, že z azylového příběhu žalobce jednoznačně nevyplývá, že by měl do ČR přicestovat čistě a pouze z ekonomických důvodů. Jak žalobce uvedl již v pohovoru ze dne 7. 10. 2015, bál se v zemi původu hledat oficiální práci, proto vyhledával krátkodobé brigády. To lze vysvětlit samozřejmě i tím, že po určitou dobu studoval vysokou školu. Krajský soud uznává, že úvaha o ekonomickém motivu příjezdu žalobce není zcela zcestná, ovšem je třeba ji odůvodnit konkrétními věcnými argumenty založenými na skutkovém stavu zjištěném v řízení, a nikoliv pouze na domněnkách či spekulacích, jak to učinil žalovaný. Proto závěr žalovaného o pravděpodobném ekonomickém motivu příjezdu žalobce v této podobě neobstojí.

91. Jak vyplývá i ze Zprávy veřejné ochránkyně práv, závěr o bezproblémovém vycestování na základě cestovního dokladu vystaveného na pravou totožnost žadatele je obsažen také ve všech rozhodnutích, jimiž žalovaný v obdobných případech čínských žadatelů z křesťanských církví udělil mezinárodní ochranu ve formě azylu, a tudíž ani tato skutečnost nemůže být dobrým důvodem pro shledání věrohodnosti či nevěrohodnosti obdobného azylového příběhu. Pokud takový závěr o snížené věrohodnosti žalobce na uvedených premisách žalovaný učinil, pak ho řádně a přesvědčivě nezdůvodnil.

92. Důvody předestřené žalovaným pro zdůvodnění snížené věrohodnosti žalobce tedy nejsou natolik podstatné, aby na nich bylo možno založit uvedený závěr. Pro žalovaného z toho plyne, že je povinen otázku věrohodnosti žalobce nově vyhodnotit, přičemž bude vázán uvedeným posouzením krajského soudu. V tomto ohledu není ani případné srovnání předmětné kauzy s případem řešeným před ESLP v rozsudku Y. L. proti Švýcarsku, na nějž se žalovaný odkazoval. Stěžovatelka v této věci sice byla obdobně jako žalobce čínskou státní příslušnicí, která se hlásila k jiné zakázané křesťanské církvi (Církev všemohoucího Boha), a které nebyl udělen azyl ve Švýcarsku. Evropský soud pro lidská práva nicméně v odůvodnění rozsudku dal za pravdu švýcarským orgánům, které vyhodnotily příběh stěžovatelky jako zcela nevěrohodný s tím, že se pouze dozvěděla určité informace o zacházení čínských orgánů s čínskými křesťany od svých souvěrců a sama nejspíše vůbec nebyla členkou Církve všemohoucího Boha.

93. Krajský soud se k námitce žalobce dále zabýval i otázkou, zda napadené rozhodnutí obstojí z hlediska principu předvídatelnosti. Podle ustanovení § 2 odst. 4 správního řádu platí, že správní orgán dbá, aby přijaté řešení bylo v souladu s veřejným zájmem a aby odpovídalo okolnostem daného případu, jakož i na to, aby při rozhodování skutkově shodných nebo podobných případů nevznikaly nedůvodné rozdíly.

94. Zásada předvídatelnosti, která vyplývá z tohoto ustanovení pro rozhodování ve správním řízení, je v přirozené kolizi se zásadou individualizace a konkretizace působení právní normy na skutkový děj. Lze říci, že obecně vzato je třeba každý právní případ posuzovat individuálně, ovšem v obdobných případech by mělo být právní řešení obdobné (treat like cases alike), což odpovídá rovněž zásadám férového procesu.

95. Jak vyplývá ze Zprávy veřejné ochránkyně práv a je to i obecně veřejně známou skutečností mezi účastníky nespornou, žalovaný v téže době řešil žádosti o udělení mezinárodní ochrany podané skupinou čínských žadatelů o azyl, kteří se hlásí k některé z křesťanských církví. V osmi případech bylo žadatelům vyhověno, přičemž v ostatních případech žalovaný žádosti – podobně jako v případě žalobce – zamítl.

96. Krajský soud považuje Zprávu veřejné ochránkyně práv, která měla k dispozici všechny správní spisy k jednotlivým rozhodnutím, za dostatečně objektivní zdroj informací v tom směru, že vypovídá o srovnání klíčových skutkových okolností jednotlivých případů i srovnání argumentace žalovaného v jednotlivých rozhodnutích.

97. Podle názoru krajského soudu sice lze v zásadě souhlasit se žalovaným v tom, že tuto skupinu žadatelů o mezinárodní ochranu pojí určité společné znaky, především doba příjezdu, příslušnost ke křesťanskému vyznání, přílet do ČR na základě platných dokladů vystavených na osobu žadatele atd. Sám žalovaný tedy tvrdí, že skupina těchto případů je obdobná, přičemž tuto obdobnost vyjádřil nezaměnitelně i tím, že ve svých rozhodnutích používá obdobnou argumentaci k jednotlivým rovinám azylových příběhů těchto žadatelů. Na druhé straně ale žalovaný bez jednoznačně vyjádřeného, identifikovaného a zdůvodněného rozhodovacího důvodu vyhověl osmi žádostem a udělil této skupině čínských žadatelů azyl.

98. Jak je patrné z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný vycházel z toho, že jde o organizovanou a propojenou skupinu žadatelů spojených zemí původu, příslušností ke křesťanským sektám a dobou příjezdu, tedy uzavřenou množinu obdobných případů. Podle názoru krajského soudu bylo povinností žalovaného na základě principu předvídatelnosti a zákazu svévole mezi jednotlivými skupinami případů lépe rozlišovat a vysvětlit, co je rozhodujícím kritériem pro udělení azylu v těchto případech.

99. V tomto ohledu je krajský soud ve shodě s právním závěrem veřejné ochránkyně práv, která dovodila, že pokud tak žalovaný neučinil, nedostál své povinnosti rozhodovat v obdobných případech obdobně, přičemž to činí napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným pro nedostatek důvodů dle ustanovení §76 odst. 1 písm. a) s.ř.s.

100. Co se týká namítaných vad řízení, které podle žalobce měly za následek nezákonnost rozhodnutí o věci samé, krajský soud uvádí následující.

101. Zdejší soud nedal žalobci za pravdu ohledně namítané vady řízení, že žalovaný měl zajistit překlad napadeného rozhodnutí do čínského jazyka. Žalobce v tomto směru adresoval žalovanému svou žádost ze dne 26. 2. 2018, na kterou žalovaný odpověděl přípisem ze dne 13. 3. 2018. Podle ustanovení § 22 odst. 1 až 3 zákona o azylu platí, že účastník řízení ve věci mezinárodní ochrany má právo jednat v mateřském jazyce nebo v jazyce, ve kterém je schopen se dorozumět. Písemnosti vyhotovené v cizím jazyce je účastník řízení povinen předkládat v originálním znění a současně v překladu do jazyka českého; to neplatí, jde-li o písemnost vyhotovenou v jazyce, v němž se vede řízení podle věty první, nebo pokud ministerstvo takový překlad nevyžaduje. Ministerstvo účastníku řízení ve věci mezinárodní ochrany poskytne bezplatně tlumočníka na úkony, ke kterým byl ministerstvem předvolán nebo vyzván. Účastník řízení je oprávněn přizvat si na své náklady tlumočníka podle své volby.

102. Z uvedeného ustanovení vyplývá, že žadateli o azyl je tlumočník poskytnut bezplatně. Toto ustanovení je výjimkou z obecného principu, že ve správním řízení si žadatel (cizinec) obstará tlumočníka na své náklady sám. Je však třeba souhlasit se žalovaným, že pokud žadatel neuplatní námitky proti způsobu tlumočení (kam je třeba zařadit i to, zda bylo tlumočeno rozhodnutí v celém rozsahu) a seznámení s předmětným rozhodnutím potvrdí svým podpisem, nelze následně požadovat, aby žalovaný nechal na své náklady přeložit celé rozhodnutí do jeho mateřského jazyka či jazyka, jemuž žadatel o azyl rozumí. Překlad rozhodnutí si může žadatel o azyl obstarat na vlastní náklad, příp. může trvat na přítomnosti svého tlumočníka. Žalovaný se tedy ohledně oznámení napadeného rozhodnutí žádné vady řízení nedopustil a postupoval i v souladu se svou běžnou správní praxí.

103. Další namítanou procesní vadou je postup žalovaného při realizaci seznámení žalobce s podklady pro rozhodnutí. Ze správního spisu jednoznačně vyplývá, že při tomto procesním úkonu uskutečněném dne 14. 3. 2017 byl podle protokolu přítomen jak žalobce, tak i jeho právní zástupce. Při tomto úkonu se žalobce seznámil nejen s obsahem správního spisu, ale zároveň mu byly žalovaným položeny otázky, které se týkaly dokumentů, které žalovanému předložil. Zástupce žalobce se v průběhu tohoto úkonu nijak nesouhlasně k jeho průběhu nevyjádřil. Předmětná námitka byla vznesena až v dalším průběhu řízení (4. 4. 2017).

104. Podle ustanovení § 36 odst. 3 správního řádu nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit se k podkladům rozhodnutí vzdal. Jazykovým i logickým výkladem nelze než dojít k závěru, že primárním účelem tohoto procesního úkonu je předložit účastníku řízení podklady pro rozhodnutí a ponechat mu prostor k okamžitému či dodatečnému vyjádření. Nicméně na druhé straně by bylo přílišným zúžením smyslu a účelu tohoto ustanovení, pokud by to mělo znamenat, že oprávněná úřední osoba se nemůže účastníka řízení zeptat na okolnosti, které s věcí souvisejí. Pokud taková komunikace nenahrazuje výslech, je-li v takovém řízení připuštěn, či v tomto případě spíše tzv. pohovor v řízení o mezinárodní ochraně, nelze ji považovat apriori za nezákonnou.

105. V předmětné věci navíc žalobce na dotazy oprávněné úřední osoby za přítomnosti tlumočníka i svého zástupce odpovídal, tudíž není zřejmé, v jakém ohledu by měl tento postup žalovaného představovat nezákonný zásah do jeho práv. Veškeré dotazy se týkaly podkladů, které žalobce do správního spisu doložil. V této námitce tedy krajský soud žalobci nepřisvědčil a nepovažuje postup žalovaného za procesně vadný.

106. Co se týká námitky ohledně porušení procesních práv žalobce stran jeho žádosti nahlížení do správního spisu ze dne 16. 2. 2018, krajský soud k tomu uvádí následující. Žalobce prostřednictvím svého právního zástupce požádal o nahlédnutí do spisu v souvislosti s tím, že byl předvolán na den 26. 2. 2018 k převzetí napadeného rozhodnutí. Již předtím bylo uskutečněno nahlížení do spisu dne 14. 3. 2017. Na tuto žádost bylo žalovaným odpovězeno přípisem ze dne 9. 3. 2018, jímž bylo sděleno, že správní spis je již na OAMP v Praze a může být žalobci zpřístupněn nejdříve v termínu 14. 3. 2018 až 29. 3. 2018. Případně mu byla nabídnuta možnost zaslání spisového materiálu do azylového střediska, ovšem s týdenním zpožděním. Mezi nahlížením dne 14. 3. 2017 a vydáním napadeného rozhodnutí, které bylo předáno dne 26. 2. 2018, bylo do spisu doplněno z hlediska podkladů pro rozhodnutí pouze doplnění důkazních materiálů zaslaných žalobcem.

107. Krajský soud dává žalobci v tomto ohledu zčásti za pravdu v tom, že postup žalovaného při vyřízení této žádosti o nahlédnutí do spisu nebyl ani flexibilní ani vstřícný. Odpověď žalovaného lze skutečně považovat z hlediska principů správního řízení za zcela neefektivní a opožděnou, což lze zčásti zdůvodnit změnou umístění spisového materiálu a zčásti pak komplikovaností vnitřní struktury žalovaného. Nicméně jakkoliv tento postup nebyl souladný s principy dobré správy, nespatřuje v něm krajský soud porušení práv žalobce. Jak je z obsahu spisu zřejmé, byl seznámen s veškerým podstatným obsahem a o předání rozhodnutí dne 26. 2. 2018 byl informován. Nakonec, jak sám žalobce tvrdí, mělo ono nahlédnutí do spisu sloužit k podání správní žaloby, kterou žalobce stihl ve věci podat včas i vznést žalobní body nezbytné pro její meritorní projednání. Z uvedených důvodů krajský soud k této námitce uzavírá, že není důvodná. Pronásledování - neudělení azylu podle ustanovení § 12 písm. b) zákona o azylu 108. Základem úvahy žalovaného ohledně podmínek pronásledování žalobce v zemi původu je kromě posouzení věrohodnosti jeho výpovědi také úvaha, že sám žalobce nikdy nebyl zadržen či zatčen, takže se nedostal do přímého kontaktu s čínskými bezpečnostními složkami. Podle žalovaného měl dále žalobce vygradovat svůj příběh s využitím znalostí od svých souvěrců.

109. Podle ustanovení § 2 odst. 4 zákona o azylu je za pronásledování považováno závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná obdobná jednání anebo jednání, která ve svém souběhu dosahují intenzity pronásledování, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.

110. V rámci eurokonformního výkladu zákonného rámce pro udělování azylu je třeba zohlednit také relevantní ustanovení kvalifikační směrnice, a to především ve vztahu k pojmu pronásledování podle čl. 9 této směrnice. Za pronásledování ve smyslu kvalifikační směrnice mohou být považována kupř. tato jednání: a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí; b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna diskriminačním způsobem; c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání; d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu; e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby zahrnoval zločiny nebo jednání spadající mezi důvody vyloučení uvedené v čl. 12 odst. 2; f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.

111. Podle čl. 10 odst. 1 písm. b) kvalifikační směrnice pojem náboženství zahrnuje zejména zastávání teistických, neteistických a ateistických přesvědčení, účast nebo neúčast na formálních náboženských obřadech konaných soukromě nebo veřejně, sám nebo společně s jinými, jiné náboženské akty nebo vyjádření názorů anebo formu osobního nebo společenského chování založeného na jakémkoli náboženském přesvědčení nebo přikázaného jakýmkoli náboženským přesvědčením.

112. Krajský soud je toho názoru, že je nutno zvážit celý kontext vyprávění žalobce, který podle svého tvrzení nikdy nebyl ze strany čínských státních orgánů byť jen kontaktován, natož zadržen či opakovaně zadržován nebo vězněn. Ústřední dvě tvrzení, o něž žalobce opírá vlastní přesvědčení o pronásledování a útlaku své osoby v Číně v souvislosti s příslušností k zakázané křesťanské církvi, je nejen výpověď o nutnosti opustit vysokou školu z důvodu náboženského přesvědčení žalobce, nýbrž i popis jednání, jež žalobce a jeho souvěrci byli nuceni činit pro utajení svých schůzek.

113. Tato tvrzená zkušenost žalobce se nezdá být prima facie v rozporu se zbytkem jeho azylového příběhu, a ani žalovaný tvrzení žalobce výslovně nevyvrátil. Důležitým tvrzením je dle názoru zdejšího soudu především právě výpověď o útlaku ve škole, kde žalobce měl šířit svou víru mezi spolužáky a následně po odhalení měl být nucen ke vzdání se víry, příp. odchodu ze školy. Jak žalobce výslovně uvedl, nebyl z vysokoškolského studia vyloučen, ale odešel pod nátlakem ze školy sám, neboť nechtěl podstupovat veřejné probírání jeho situace na půdě vysoké školy, jako tomu bylo u jiného jeho spolužáka. Pro obdobné případy nátlaku na věřící studenty lze rovněž najít oporu ve zprávách o zemi původu. Z uvedené mozaiky pramení podle názoru krajského soudu především závěr, že náboženský motiv k opuštění vlasti nelze u žalobce a priori vyloučit. K tomu krajský soud poukazuje na potvrzení náboženského společenství v Horní Suché (založeno ve správním spisu), které nasvědčuje jednoznačně závěru, že žalobce vyznává aktivně křesťanskou víru a pokračuje ve svém náboženském životě i na území ČR.

114. Dále krajský soud považuje za důvodnou námitku směřující proti vyhodnocení možnosti vnitřní ochrany v zemi původu, v tomto případě tzv. vnitřního přesídlení. Jde tu o vyhodnocení otázky, zda žalobce může mít skutečný odůvodněný strach z případného návratu do země původu z důvodu budoucího pronásledování. Je třeba konstatovat, že napadené rozhodnutí neobsahuje dostatečně podrobné věcné hodnocení situace případného návratu žalobce do vlasti. Krajský soud poznamenává, že je čistě na žalovaném, aby se s indiciemi o problémech žadatelů o azyl po návratu do Číny dále zabýval, a to zejm. ověřením těchto skutečnosti získáním aktuálních zpráv o nakládání s navrátivšími se čínskými žadateli o azyl, a to i ve světle aktuální právní úpravy čínské regulace náboženských kultů.

115. Napadené rozhodnutí je v této části nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů dle ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) s.ř.s., neboť odůvodnění otázky prospektivního pronásledování žalobce je založeno pouze nedostatečném odůvodnění typizovaného charakteru, a nikoliv na pravděpodobnostním individuálním hodnocení možného průběhu návratu žalobce do země jeho původu, které by vycházelo z podrobně zmapované situace v zemi původu, a to v kontextu azylového příběhu žalobce. V tomto ohledu je nepochybně zvláštním faktorem skutečnost, že by se žalobce vracel do vlasti s časovým odstupem dalece přesahujícím dobu platnosti krátkodobého turistického víza, které mu bylo před čtyřmi lety v roce 2015 uděleno. Doplňková ochrana podle ustanovení § 14a odst. 1 a 2 písm. b) zákona o azylu 116. Podle ustanovení § 14a odst. 1 zákona o azylu platí, že doplňková ochrana se udělí cizinci, který nesplňuje důvody pro udělení azylu, bude-li v řízení o udělení mezinárodní ochrany zjištěno, že v jeho případě jsou důvodné obavy, že pokud by byl cizinec vrácen do státu, jehož je státním občanem, nebo v případě, že je osobou bez státního občanství, do státu svého posledního trvalého bydliště, by mu hrozilo skutečné nebezpečí vážné újmy podle odstavce 2 a že nemůže nebo není ochoten z důvodu takového nebezpečí využít ochrany státu, jehož je státním občanem, nebo svého posledního trvalého bydliště.

117. Za vážnou újmu se podle ustanovení § 14 odst. 2 písm. b) zákona o azylu považuje také mučení nebo nelidské či ponižující zacházení nebo trestání žadatele o mezinárodní ochranu. Jestliže žalovaný rozhodl o tom, že v případě žalobce nejsou podmínky pro udělení mezinárodní ochrany ve formě azylu splněny, bylo jeho povinností vyhodnotit také podmínky pro případné udělení doplňkové ochrany.

118. Krajský soud přezkoumal ve světle žalobních námitek hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany provedené žalovaným v napadeném rozhodnutí. V první řadě musel přisvědčit tomu, že odůvodnění této části napadeného rozhodnutí trpí paušalizovaným a typovým charakterem, přičemž navíc reprodukuje z větší části pouze to, co žalovaný uvedl k hodnocení otázky pronásledování žalobce. Krajský soud tedy shledal pochybení žalovaného zejm. v tom, že jeho posouzení otázky důvodných obav z vážné újmy je v zásadě povrchní a málo individualizované.

119. Jakkoliv byla ve správním spisu založena informace MZV ze dne 17. 6. 2015, která obsahuje určité varovné signály ohledně navrátivších neúspěšných žadatelů o azyl zpět do Číny, žalovaný k ní nepřihlédl. Z pohledu zjištění skutkového stavu ex nunc (čl. 46 odst. 3 procedurální směrnice) je třeba tuto zprávu považovat již za neaktuální, ale tím spíše je na žalovaném, aby v dalším řízení otázku důvodných obav z nelidského zacházení či zatčení po návratu do Číny řádně a podrobně prozkoumal.

120. I z toho důvodu krajský soud již v tomto ohledu neprováděl dokazování dokumenty, které původně žalobce navrhoval, a které jsou povětšinou součástí správního spisu, nicméně nebyly využity jako podklady pro rozhodnutí. Je na žalovaném, aby v dalším řízení znovu a komplexně vyhodnotil otázku nebezpečí mizení nežádoucích osob v Číně a současný způsob nakládání čínského režimu s příslušníky křesťanských církví náležejících k zakázaným kultům.

121. Také v kontextu doplňkové ochrany je potřeba zodpovědět otázku možnosti vnitřního přesídlení. Na tomto místě krajský soud odkazuje na své závěry uvedené výše v odůvodnění tohoto rozsudku, neboť stejně tak jsou závěry žalovaného ohledně možnosti vnitřní ochrany nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů ve vztahu k hodnocení podmínek pro udělení doplňkové ochrany. V tomto směru lze vycházet i z argumentace obsažené ve Zprávě veřejné ochránkyně práv, která v tomto ohledu shledala zásadní pochybení. Žalovaný se zde neopřel v podstatě vůbec o konkrétní podklady obsažené ve správním spisu, přičemž jeho zdůvodnění této podstatné otázky lze označit jako velmi povrchní. Uvedené vady je třeba v dalším řízení napravit. Humanitární azyl podle ustanovení § 14 zákona o azylu 122. Pokud jde o humanitární azyl, soud v této souvislosti připomíná, že na humanitární azyl není nejen právní nárok, ale ani subjektivní právo (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 10. 2003, č. j. 3 Azs 12/2003 - 38, či rozsudek téhož soudu ze dne 9. 12. 2015, č. j. 6 Azs 230/2014 – 67, bod 50), a proto je vyloučeno, aby na tomto neexistujícím subjektivním právu mohl být negativním výrokem správního orgánu žadatel o humanitární azyl zkrácen (srov. shodně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2005, č. j. 4 Azs 34/2005-60, rozsudek ze dne 20. 1. 2006, č. j. 4 Azs 111/2005-58). Ustanovení § 14 zákona o azylu je kombinací neurčitého právního pojmu „důvod zvláštního zřetele hodný“ a správního uvážení vyjádřeného slovy „lze udělit azyl“ (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 8. 2004, č. j. 5 Azs 170/2004 - 72, a usnesení ze dne 21. 7. 2015, č. j. 8 Azs 75/2015 - 32). Posouzení možných důvodů pro udělení humanitárního azylu je otázkou správního uvážení, které soud přezkoumává pouze v omezeném rozsahu. Míra volnosti správního orgánu při zvažování důvodů pro udělení humanitárního azylu je limitována zákazem libovůle, jenž pro orgány veřejné moci vyplývá z ústavně zakotvených náležitostí demokratického a právního státu. Samotné správní rozhodnutí proto podléhá přezkumu soudu pouze v tom směru, zda nevybočilo z mezí a hledisek stanovených zákonem, zda je v souladu s pravidly logického usuzování a zda premisy takového úsudku byly zjištěny řádným procesním postupem. Za splnění těchto předpokladů není soud oprávněn z týchž skutečností dovozovat jiné nebo přímo opačné závěry (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 – 48). Pokud by tak přesto učinil, sám by porušil zákon.

123. Soud se tedy může s ohledem na uvedené omezit pouze na posouzení, zda rozhodnutí žalovaného týkající se humanitárního azylu nevybočilo z mezí správního uvážení. Žalovaný úvahy týkající se udělení humanitárního azylu rozvedl na straně 29 napadeného rozhodnutí, zhodnotil všechny skutečnosti uváděné žalobcem, které by mohly být relevantní pro udělení humanitárního azylu, přičemž jeho úvahy nejeví známky libovůle a ze správního spisu neplyne ani to, že by došlo k porušení procesních předpisů.

124. Soud dále připomíná, že smysl institutu humanitárního azylu lze spatřovat v tom, aby rozhodující správní orgán měl možnost azyl poskytnout také v situacích, na něž sice nedopadá žádná z kautel předpokládaných taxativními výčty v § 12 a § 13 zákona o azylu, ale v nichž by bylo přesto patrně „nehumánní“ azyl neposkytnout (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 11. 2013, č. j. 5 Azs 14/2012 - 30). Případ hodný zvláštního zřetele ve smyslu § 14 zákona o azylu typicky nepředstavuje např. manželství s českým občanem, ekonomické obtíže žadatele, lepší přístup k lékařské péči, lepší pracovní příležitosti či legalizace pobytu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu 31. 5. 2017 č. j. 5 Azs 62/2016-87). Jako obvyklé důvody pro udělení humanitárního azylu lze zmínit například zvlášť těžkou nemoc či zdravotní postižení či příchod z oblastí postižených významnou humanitární katastrofou, ať už způsobenou lidskými, či přírodními faktory (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 3. 2004, č. j. 2 Azs 8/2004 – 55). Tyto důvody v případě žalobce nebyly tvrzeny a žalovanému, který vyšel z toho, že žalobce nemá žádné zvláštní potřeby a jeho zdravotní stav je dobrý, proto nelze důvodně vyčítat neudělení humanitárního azylu – a to tím spíše, že míra volnosti jeho úvahy je omezena pouze zákazem libovůle, vyplývajícím pro orgány veřejné moci z ústavně zakotvených náležitostí demokratického právního státu (srov. shodně usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 9. 2018, č. j. 5 Azs 176/2017 – 42, bod 12). Přezkum konkrétního správního uvážení v individuální věci žadatele o mezinárodní ochranu pak není ani otázkou, která by svým významem podstatně přesahovala vlastní zájmy žalobce ve smyslu § 104a odst. 1 s. ř. s. (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 8. 2018, č. j. 2 Azs 149/2018–34, bod 23). Tuto žalobní námitku proto soud neshledal důvodnou.

VII. Závěr a náhrada nákladů řízení

125. Ze všech shora uvedených důvodů krajský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je třeba v plném rozsahu zrušit ve smyslu ustanovení § 76 odst. 1 písm. a) a b) s.ř.s. a věc vrátit žalovanému k dalšímu řízení.

126. Krajský soud připomíná, že v dalším řízení je žalovaný povinen znovu a mnohem komplexněji vyhodnotit zjištěné skutečnosti (ustanovení § 78 odst. 6 s.ř.s.). V potřebném rozsahu bude žalovaný dále povinen doplnit důkazní materiál vzhledem k aktuálním poměrům a podmínkám v zemi původu žalobce, a vycházet rovněž ze závěrů, ke kterým dospěla veřejná ochránkyně práv ve výše citované Zprávě. Právním názorem, který soud v tomto rozsudku vyslovil, je žalovaný v dalším řízení vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

127. Konkrétně krajský soud zdůrazňuje, že žalovaný je v dalším řízení povinen odstranit soudem identifikované vady napadeného rozhodnutí spočívající jednak v nepřezkoumatelnosti některých částí svých úvah pro nedostatek důvodů, a jednak v nedostatečném zjištění skutkového stavu věci (zejm. k otázce možnosti prospektivního pronásledování či důvodných obav z vážné újmy v případě návratu do země původu). Žalovaný je především povinen se vypořádat s výtkami konkretizovanými veřejnou ochránkyní práv v její Zprávě a v novém rozhodnutí v předmětné věci uvedené nedostatky napravit.

128. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl tak, že přiznal právo na náhradu nákladů řízení žalobci v rozsahu nákladů vynaložených na právní zastoupení, a to ve smyslu příslušných ustanovení vyhl. č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů. Krajský soud poukazuje úvodem na to, že lze přiznat náhradu nákladu pouze v nezbytném a účelně vynaloženém rozsahu. Krajský soud při určení výše náhrady odměny za právní zastoupení vycházel z toho, že zástupce žalobce učinil ve věci celkem čtyři úkony právní služby (příprava a převzetí právního zastoupení, žaloba ze dne 12. 3. 2018, doplnění žaloby a replika ze dne 13. 7. 2018 a doplnění nových skutečností ze dne 12. 11. 2018) po 3.100,- Kč za jeden úkon právní služby. Dále soud započítal náhradu hotových výdajů ve výši 300,- Kč za jeden úkon právní služby, tedy celkem 13.600,- Kč. Dvě podání žalobce označená jako doplnění důkazních materiálů ze dne 4. 7. 2018 a žádost o anonymizaci osobních údajů nebyla soudem hodnocena jako samostatně hodnocené úkony právní služby. K uvedenému soud přiznal částku připadající na DPH, tedy 21 % ze základu daně. Celkem tedy činí částka účelně vynaložených nákladů žalobce na své právní zastoupení částku 16.456,- Kč, kterou je žalovaný povinen zaplatit k rukám zástupce žalobce Mgr. Ondřeje Nováka za podmínek uvedených ve výroku II. tohoto rozsudku.

129. Vzhledem k tomu, že zástupce žalobce byl následně ustanoven usnesením ze dne 14. 3. 2019, č. j. 32 Az 5/2018 - 143 (nabylo právní moci dne 25. 3. 2019) zástupcem pro zbytek řízení na náklady státu (§ 35 odst. 9 s.ř.s.), musel krajský soud zvláště rozhodnout o jeho odměně za zbývající provedené úkony právní služby. Vzhledem k tomu, že ustanovený zástupce neučinil po právní moci tohoto usnesení žádný procesní úkon, nepřiznal soud ustanovenému zástupci žalobce žádnou odměnu.

130. Soud proto rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části tohoto rozsudku.

Poučení