35 Co 48/2025 - 942

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Naděždy Zachystalové a soudců JUDr. Ivy Zemanové a Mgr. Pavla Riedlbaucha ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o vypořádání společného jmění manželů, k odvolání žalobkyně a žalovaného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 3. 12. 2024, č. j. 28 C 207/2019904, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně přikázal do výlučného vlastnictví žalovaného zůstatek na účtu č. [č. účtu] vedený u [právnická osoba]. (výrok I), uložil žalovanému na vypořádací podíl zaplatit žalobkyni částku 1 062 960,65 Kč do 30 dnů od právní moci rozsudku (výrok II), a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok III). Rozhodl tak o žalobě doručené soudu prvního stupně dne 2. 7. 2019 na vypořádání společného jmění manželů (dále jen „SJM“). Učinil tak opětovně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 12. 3. 2024, č. j. [spisová značka], odvolací soud zrušil usnesením ze dne 25. 6. 2024, č. j. [spisová značka].

2. Po skutkové stránce soud prvního stupně uzavřel, že účastníci uzavřeli manželství dne 31. 7. 2007. Manželství bylo rozvedeno rozsudkem Obvodního soudu pro [adresa] ze dne 30. 5. 2016, č. j. [spisová značka], který nabyl právní moci dne 8. 7. 2016. Za trvání manželství bylo z prostředků patřících do společného jmění manželů vneseno do domu ve výlučném vlastnictví žalovaného celkem 3 121 992 Kč, z toho částka ve výši 310 149 Kč byla splatná až dne 27. 8. 2010, zbytek byl splatný v roce 2007. Ke dni uzavření manželství činil zůstatek na účtu žalovaného částku 2 745 353,09 Kč. Do domu ve výlučném vlastnictví žalovaného byly pořízeny movité věci v celkové ceně 772 629 Kč v době jejich pořízení. Žalovaný za trvání manželství dostal úvěr ve výši 6 000 000 Kč, který byl použit na zaplacení plateb souvisejících s domem ve výlučném vlastnictví žalovaného. Žalovaný je majitelem účtu č. [č. účtu], ke dni 8. 7. 2016 byla na účtu částka 219 788,70 Kč. Majitelkou účtů č. [číslo] a č. [číslo] byla žalovaná, zůstatek na obou účtech ke dni 8. 7. 2016 činil částku 100 023,25 Kč.

3. Po právní stránce soud prvního stupně odkázal na § 492 odst. 1, § 690, § 698 odst. 1, § 699 odst. 1, § 708 odst. 1, § 740, § 741 písm. a/, § 742 odst. 1 písm. a/, b/, f/, § 742 odst. 2 a § 3038 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, jakož i na četnou judikaturu Ústavního a Nejvyššího soudu k těmto ustanovením, zejména na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2021, sp. zn. 22 Cdo 3428/2020, publikovaného pod č. 81/2021 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 81/2021“), podle kterého se prostředky vynaložené na potřeby života rodiny a rodinné domácnosti nevypořádávají, vč. splátek hypotečního úvěru na nemovitost ve výlučném vlastnictví jednoho z manželů, ve které bydlí či kterou užívá rodina manželů, pokud tyto splátky nepřevyšují výši potenciálního nájemného na zajištění stejného či podobného bydlení na základě jiného právního důvodu, zejména nájmu. Jestliže by však např. měsíční splátky hypotéky byly vyšší než (potenciální) nájemné, bylo by třeba přistoupit k poměrné úhradě toho, co bylo na splátky hypotéky vynaloženo.

4. K movitým věcem soud prvního stupně uvedl, že nejsou součástí SJM, jedná se o obvyklé vybavení rodinné domácnosti podle § 698 o. z., navíc ke dni zániku SJM měly s ohledem na jejich charakter nulovou hodnotu. Nevypořádával ani položky označené žalobkyní v podání ze dne 11. 1. 2021 (golfový vozík, domácí kino a sekačka [nazev]), neboť tyto byly zmíněny po uplynutí tří let od právní moci rozvodu, a nejsou tak součástí vypořádání společného jmění manželů. Z obdobného důvodu nevypořádal ani zůstatek na účtech žalobkyně ve výši 100 023,25 Kč k návrhu žalovaného. Nevypořádal dále sekačku v hodnotě 31 340 Kč, protože na faktuře k ní není uveden odběratel, ani tiskárnu v hodnotě 6 485,50 Kč, neboť na faktuře k ní je jako odběratel uvedena společnost [právnická osoba]. Nepřihlížel též k částce 209 530 Kč, která byla vybrána před uzavřením manželství, protože vzhledem k platbám žalovaného měl soud prvního stupně za to, že tato částka byla ihned použita na platby související s domem ve výlučném vlastnictví žalovaného. Ke dni uzavření manželství činil zůstatek na účtu žalovaného částku 2 745 353,09 Kč a s touto částkou soud počítal jako s výlučnými prostředky žalovaného. Od této částky pro účely vypořádání dále odečetl cenu movitých věcí v době pořízení 758 336 Kč (šlo o rozdíl celkové ceny movitých věcí 772 629 Kč po odečtení částky 14 293 Kč za skříně od spol. [právnická osoba]., která byla hrazena z poskytnutého úvěru), s výslednou částkou 1 987 017,09 Kč.

5. Žalobkyni přiznal polovinu zůstatku na účtu žalovaného ve výši 109 894,35 Kč z celkové výše zůstatku 219 788,70 Kč.

6. Dále soud prvního stupně považoval za nevěrohodné tvrzení žalovaného o tom, že si úvěr ve výši 6 000 000 Kč vzal pro účely udržení životní úrovně žalobkyně, neboť žalovaný neprokázal, jakým způsobem byly peníze použity. Vzhledem k vysoké částce je podle soudu prvního stupně zřejmé, že úvěr byl použit na investice do domu, který je ve výlučném vlastnictví žalovaného. Úvěr byl splácen z prostředků společného jmění manželů. Úvěr byl poskytnut žalovanému dne 29. 6. 2007 a byl splacen 8 měsíčními splátkami ve výši 35 281 Kč, 12 měsíčními splátkami ve výši 40 493 Kč ode dne 18. 7. 2008. Dne 20. 6. 2009 byla zaplacena částka 5 899 555,77 Kč. Částka 1 987 017,09 Kč byla hrazena z uspořených peněz žalobce. Při sečtení měsíčních částek a závěrečné platby soud prvního stupně došel k závěru, že na úhradu dluhu byla zaplacena částka 6 703 000,77 Kč [(35 281 Kč x 9) + (40 493 Kč x 12) + 5 899 555,77 Kč], a po odečtení výlučných prostředků žalovaného ve výši 1 987 017,09 Kč vyplývá, že ze společného jmění manželů byla placena částka 4 715 983,68 Kč. Soud prvního stupně však přihlédl k závěrům výše uvedeného rozhodnutí Rc 81/2021 a zkoumal obvyklou výši nájemného za tuto nemovitost o rozloze 315,50 m2, kterou za pomoci statistik [právnická osoba], vyjádření [právnická osoba] a [právnická osoba], [právnická osoba]., a vyhledáváním na internetu, s přihlédnutím k umístění nemovitosti, její rozloze, skutečnosti, že se jednalo o novostavbu, a k ceně obvyklého nájemného v dané době s porovnáním současných nabídek nájmů, a stanovil obvyklou výši nájmu v částce 120 000 Kč. Po odečtení nákladů hypotetického nájemného (3 000 000 Kč za nájem 120 000 Kč měsíčně po dobu 25 měsíců) od částky 4 715 983,68 Kč (části úvěru hrazeného z prostředků v SJM) na toto vypořádání podle soudu prvního stupně zbývá částka 1 715 983,68 Kč, z toho polovinu tvoří částka 857 991,80 Kč.

7. Při vypořádání vnosů do domu žalovaného soud prvního stupně vyšel ze závěrů rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2022, sp. zn. 22 Cdo 1172/2022, publikovaného pod č. 64/2023 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Rc 64/2023“). Z faktur měl za prokázané, že na technologii bazénu a údržbové a stavební práce domu ve výlučném vlastnictví žalovaného byla za trvání manželství investována částka 3 121 992 Kč, z toho částka 2 496 843 Kč (součet částek 615 963 Kč a 1 880 907 Kč) byla zaplacena z úvěru, do domu ve výlučném vlastnictví žalovaného byla tedy vnesena částka 625 149 Kč. Z toho částka 310 149 Kč za údržbu objektu byla zaplacena až v roce 2010, tj. z prostředků ve společném jmění manželů, a částka 315 000 Kč za technologii bazénu byla zaplacena v roce 2007, přičemž se dá předpokládat, že byla zaplacena z výlučných prostředků žalovaného. Soud prvního stupně měl přitom za to, že i když měl žalovaný na účtu v době uzavření manželství částku 2 745 353,09 Kč, tak tato částka byla v průběhu tří let spotřebována na nákup movitých věcí ve výši 758 336 Kč a na úhradu úvěru ve výši 1 987 017,09 Kč, protože úvěr byl zcela splacen ke dni 20. 6. 2009, avšak tato faktura byla vystavena za údržbu, nejedná se o stavební práce. Částku 310 149 Kč soud prvního stupně posoudil v souladu rozhodnutím Rc 81/2021 tak, že se jedná o prostředky vynaložené na potřeby rodinné domácnosti, které se nevypořádávají, a k této částce přihlédl jen v porovnání s nájemným ve stejné době, které se pro rok 2010 přiklání k částce 2 000 Kč/m2 podle společnosti [právnická osoba], kdy se nájemné postupem let zvyšovalo. S ohledem na to, že by v takovém případě manželé platili nájemné ve výši 631 000 Kč měsíčně, i pro toto období se soud prvního stupně přiklonil k výši obvyklého nájemného v částce 120 000 Kč, což odpovídá odbornému posouzení zpracovanému realitní kanceláří [právnická osoba], [právnická osoba]. Na vypořádání tak podle soudu prvního stupně zbývá částka 190 149 Kč (310 149 Kč minus 120 000 Kč), z toho polovinu představuje částka 95 074,50 Kč.

8. Soud prvního stupně na základě výše uvedených výpočtů uzavřel, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na vypořádacím podílu částku 1 062 960,65 Kč (857 991,80 Kč + 109 894,35 Kč + 95 074,50 Kč). S odkazem na citovanou judikaturu k § 160 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), stanovil delší pariční lhůty k plnění. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil s odkazem na § 142 odst. 2 o. s. ř. a příslušnou judikaturu.

9. Rozsudek soudu prvého stupně napadli oba účastníci v plném rozsahu včasným a přípustným odvoláním.

10. Žalobkyně v odvolání poukázala na nepřezkoumatelnost a nepřesnost výpočtu částky vypořádacího podílu zaniklého SJM pro žalobkyni, ve kterém byly některé částky odečteny dvakrát. Namítala, že z provedených výpisů z účtu žalovaného stran jeho prostředků z doby před uzavřením manželství nevyplývá, resp. žalovaný nepředložil žádný důkaz, že by tyto prostředky použil na úhradu hypotečního úvěru či na nákup vybavení rodinné domácnosti, naopak žalobkyni se podařilo ztotožnit nákup skříně v hodnotě 14 293 Kč. Měla za to, že tyto prostředky byly použity na úhradu větších nákladů na dovolené, nákladné svatební cesty nebo mimořádné výdaje. Neexistuje též žádný důkaz o tom, že by žalovaný uhradil náklady 315 000 Kč ze svých výlučných prostředků, a i soud prvního stupně tento názor vyjádřil formou domněnky, ač důkazní břemeno o tom měl nést právě žalovaný, resp. bylo na něm, aby vyvrátil domněnku o tom, zda určitá věc nespadá do zaniklého SJM. Rovněž částka 310 149 Kč nebyla vynaložena na údržbu nemovitosti. Jednalo se o rozsáhlé revitalizační a stavební práce. Podle žalobkyně z provedeného dokazování nevyplývá spotřebování částky 2 745 535,09 Kč na potřeby domácnosti, pokud na účtech žalovaného docházelo ke značným fluktuacím, které nelze propojit s konkrétními platbami úvěru či na vybavení domácnosti, a bylo na žalovaném, aby prokázal opak. Soud prvního stupně rovněž pochybil, když neprovedl znalecký posudek k ocenění valorizace vnosů v souladu se závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2024, sp. zn. Pl. ÚS 23/24, který překonal závěry rozhodnutí Rc 81/2021 a na který soud prvního stupně výslovně poukázal. Rovněž nezdůvodnil neprovedení tohoto důkazu. Soudu prvního stupně vytkla, že závěry posledně uvedeného rozhodnutí aplikoval mechanicky bez zohlednění, že během manželství byla zaměstnaná ve společnosti [právnická osoba] jako asistentka zajišťující každodenní provoz této společnosti s minimální mzdou cca 8 000 Kč, z důvodu úspor na povinných odvodech za zaměstnance, přičemž žalovaný jí hradil nepravidelné kompenzace v hotovosti. Výhody z tohoto jednání pobíral jen žalovaný, který investoval značné prostředky v SJM na nadstandardní nemovitosti, které nešlo v jiné kvalitě zajistit. Nesouhlasila tedy s tím, aby se v důvěře v žalovaného podílela na budování jeho výlučného majetku, aby následně obdržela jen zlomek jeho hodnoty na základě nepřezkoumatelných výpočtů započítávající hypotetické náklady na alternativní bydlení, pokud ani neexistují žádné přímé důkazy o tom, že by žalovaný do této nemovitosti investoval své vlastní prostředky z doby před uzavřením manželství, a i soud prvního stupně na to usuzuje jen na základě blíže neodůvodněných domněnek. Soud prvního stupně též nevypořádal prostředky uložené v trezoru v domě žalovaného, o jejichž existenci hovoří hotovostní výběry za trvání manželství. Žalobkyně proto navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, event. změnil a návrhu žalobkyně vyhověl.

11. Žalovaný ve svém odvolání nesouhlasil s tím, že by za trvání manželství došlo k vnosům ze společného na výlučný majetek žalovaného ve výši 3 121 992 Kč. Soud prvního stupně v tomto směru opomněl zohlednit, že se žalovanému i po 15 letech podařilo prokázat, že kromě částky na bankovním účtu ve výši 2 745 353,09 Kč ještě disponoval hotovostními úsporami z doby před uzavřením manželství ve výši 3 093 000 Kč (vybranými z účtu v roce 2007), dále ve výši 1 404 333 Kč vybranými v roce 2006 a ve výši 732 000 Kč, vybranými v roce 2005, a že i tyto žalovaný použil ke splátkám hypotečního úvěru. Vytkl soudu prvního stupně, že se s těmito důkazy nijak nevypořádal, ani neuvedl žádná vodítka pro závěr, že celá částka tohoto úvěru byla použita na investice do domu žalovaného. Výpočty vypořádacích podílů pak podle žalovaného neodpovídají blíže označené soudní judikatuře k možnostem „smísení“ výlučných a společných prostředků na bankovním účtu, a pokud by tak učinil, musel by uzavřít, že žalovaný vložil své veškeré předchozí úspory nabyté před vznikem manželství na pořízení movitých věcí tvořících obvyklé vybavení domácnosti, na zajištění chodu domácnosti a na splácení úvěru, a že tedy k vypořádání ničeho nezbývá. Navrhl proto, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobu žalobkyně v celém rozsahu zamítne.

12. Žalobkyně ve vyjádření k odvolání žalovaného poukázala na ambivalentnost jeho tvrzení, pokud na jedné straně uvádí, že ke dni uzavření manželství disponoval částkou 5 229 333 Kč, na straně druhé si musel vzít úvěr ve výši 6 000 000 Kč k udržení životního standardu rodiny, resp. je otázkou, proč by za této situace musel uzavírat smlouvu o úvěru. Žalovaný přitom nepředložil jediný důkaz, že by tyto finanční prostředky investoval do nákupu vybavení rodinné domácnosti či na splátku uvedeného úvěru, a jen z výběrů hotovosti tento závěr nevyplývá. Žalovaný rovněž neprokázal účel tohoto úvěru, a výše této částky svědčí proto, že byla použita k investicím do jeho výlučného majetku. Pokud žalovaný tvrdil, že daňové doklady za stavební práce a nákup vybavení zaplatil ze svých výlučných prostředků, bylo na něm to prokázat. Neobstojí ani tvrzení o tom, že se ke dni zániku manželství v SJM nenacházely žádné majetkové hodnoty, neboť poměry rodiny byly vysoce nadstandardní.

13. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, a to v mezích uplatněných odvolacích námitek (§ 212 a § 212a o. s. ř.), a dospěl k závěru, že odvolání žádného z účastníků není důvodné.

14. Podle odvolacího soudu si soud prvního stupně obstaral pro své rozhodnutí dostatek skutkových podkladů, vyvodil z nich správné skutkové závěry a na jejich základě též přiléhavé závěry právní, které se účastníkům prostřednictvím jejich odvolacích námitek nepodařilo zpochybnit.

15. Podle odvolacího soudu výpočet vypořádacích podílů provedený soudem prvního stupně je přezkoumatelný a současně je rovněž zřejmé, z jakých důvodů ke konečným částkám soud prvního stupně dospěl. Pokud jde o vypořádání vnosu společných prostředků na hrazení úvěru na výlučnou nemovitost žalovaného, soud prvního stupně přehledně uvedl, jak dospěl k částce 1 987 017,09 Kč, a uzavřel, že tato částka pochází z výlučných prostředků (úspor) žalovaného nabytých před uzavřením manželství účastníků. Odvolací soud neshledává na této úvaze žádnou závadu, jedná se o zcela přirozené vysvětlení finančních toků po uzavření manželství, třebaže úvaha soudu částečně vychází z volné úvahy soudu ve smyslu § 136 o. s. ř., i to je však přípustné ve sporech o vypořádání SJM, u kterých nelze vždy trvat na podrobném a zcela exaktním vyúčtování všech dílčích investic, vynaložených v rámci základní investice. Ze sporu o vypořádání společného jmění nelze činit vyúčtovací spor, v němž by se dohledávaly jednotlivé výnosy a výdaje s jejich účelovým určením zpravidla bez možnosti dospět ke spolehlivým závěrům (z mnoha srov např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2021, sp. zn. 22 Cdo 1541/2021). Bez vlivu je zde proto tedy i odkaz žalobkyně na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, publikovaného pod č. 48/2023, neboť v nynějším řízení nejde o určení skladby majetku náležejícího do SJM, ale o určení a vypořádání vnosů (investic) tzv. společných prostředků na tzv. výlučný majetek žalovaného.

16. Rovněž nelze nic vytknout úvaze soudu prvního stupně, že na výstavbu luxusní nemovitosti žalovaného musely být použity jeho úspory z doby před manželstvím. Zcela by to odpovídalo obecně rozšířené představě o rozumném způsobu investování peněz do nemovitostí. Tomu pak odpovídá i úsudek soudu prvního stupně, že tyto výlučné prostředky žalovaného byly použity na platbu faktury č. [číslo] vystavenou na 2. zálohu na technologii bazénu (viz č. l. 64 spisu), neboť tato faktura byla vystavena (30. 9. 2007) a měla splatnost (10. 10. 2007) jen v krátké době po uzavření manželství ([datum]).

17. Odvolací soud však nepovažuje za vadnou rovněž ani úvahu, že na tuto výstavbu musely být použity též prostředky z úvěru ve výši 6 000 000 Kč poskytnutého po uzavření manželství a v době této výstavby. Jako zcela nevěrohodné je pak třeba považovat nejen tvrzení žalovaného, že tento úvěr byl v době výstavby použit za účelem jiného způsobu udržení životní úrovně rodiny, ale i jeho tvrzení, že stavba byla dotována výlučně z jeho „dalších“ úspor, které žalovaný dovozoval z bankovních hotovostních výběrů za roky 2005 a 2006. Jeví se nelogické, proč by žalovaný, v očekávání výdajů na dostavbu nemovitosti, tyto peněžní prostředky dopředu vybíral (a ukládal na neznámem místě) s tím, že je použije až po uzavření manželství, tj. s odstupem jednoho či dvou let od výběru. V případě žalovaného se zkušenostmi s offshorovými společnostmi, který zjevně uměl vydělávat značné peníze a nakládat s nimi, si nelze dobře vysvětlit, proč by tyto prostředky nezhodnotil jejich uložením na některý spořící či investiční produkt, popř. použitím na stavbu nemovitosti. Ani odvolací soud tedy neuvěřil tvrzení žalovaného o jeho dalších hotovostních úsporách z let 2005 a 2006, byť soud prvního stupně tento závěr učinil pouze implicitně.

18. Žalobkyně dále vytkla soudu prvního stupně neprovedení znaleckého posudku k ocenění valorizace vnosu společných prostředků, mj. s odkazem na změnu judikatury nálezem Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 23/24. V tomto směru je třeba připomenout, že uvedený nález překonal judikaturu navazující na rozhodnutí Rc 64/2023, soud prvního stupně však vycházel zejména ze závěrů rozhodnutí Rc 81/2021, které uvedený nález nepřekonal, a soud prvního stupně se tedy nedostal do kolize s uvedeným nálezem. Obecná judikatura Nejvyššího soudu rovněž neukládá, aby ocenění vnosů bylo vždy prováděno znaleckým zkoumáním (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2024, sp. zn. 22 Cdo 615/2024), což je dáno povahou těchto sporů (viz judikaturu uvedenou v bodě 15 výše odůvodnění tohoto rozsudku odvolacího soudu). Soudu prvního stupně nelze vytýkat ani svévoli při určení výše obvyklého hypotetického nájemného, a na jeho zdroje úvah lze plně odkázat.

19. Obstojí-li posledně uvedený závěr, obstojí též výpočet vypořádacího podílu na platbu faktury č. [hodnota] (na č. l. 65 spisu) na částku 310 149 Kč vystavenou za Stavební práce – údržba objektu [nazev], [adresa], neboť v době splatnosti této faktury již byl úvěr ve výši 6 000 000 Kč splacen. Nehledě k tomu tento popis prací skutečně svědčí tomu, že se jednalo o údržbu, nikoliv rozsáhlé stavební práce, o kterých hovoří žalobkyně.

20. Konečně pokud žalobkyně poukazuje na fakt, že soud prvního stupně nevypořádal vysoké hotovostní částky údajně uložené v trezoru v domě žalovaného, pak odvolací soud poukazuje na fakt, že soud prvního stupně tyto položky nevypořádal ani v předchozím rozsudku č. j. 28 C 207/2019764, aniž by to žalobkyni vedlo k podání odvolání proti tamějšímu rozsudku, či alespoň k vyjádření žalobkyně k předchozímu odvolání žalovaného v tomto směru. Soud prvního stupně přitom tuto hotovost nevypořádal, neboť na ústním jednání dne 11. 1. 2024 vyzval žalobkyni podle § 118a o. s. ř. s tím, že nemá za prokázané žalobní tvrzení o existenci peněžní hotovosti v trezoru v rodinném domě ve výši 15 000 000 Kč, a tuto položku tedy nebude vypořádávat, pokud zástupkyně žalobkyně nedoplní žalobní tvrzení, resp. nenavrhne důkazy k prokázání svého tvrzení, že se v trezoru nacházela peněžní hotovost v této výši, a to k okamžiku právní moci rozsudku o rozvodu manželství (viz protokol z tohoto ústního jednání na č. l. 721 verte a č. l. 722). Žalobkyně ve svém následném vyjádření ze dne 23. 1. 2024, doručené soudu prvního stupně dne 30. 1. 2024, žádné důkazy k prokázání tohoto tvrzení nenavrhla (viz č. l. 732 a násl. spisu), a i v jejím závěrečném návrhu na ústním jednání dne 12. 3. 2024 její zástupkyně žádala o přiznání poloviny úvěru, hodnoty movitých věcí a hodnoty provedených prací (viz protokol z tohoto ústního jednání na č. l. 763 spisu). Je zřejmé, že žalobkyně od tohoto požadavku v řízení před soudem prvého stupně nepřímo upustila. Svědčí o tom i to, že po vydání zrušovacího usnesení odvolacím soudem č. j. [spisová značka] již žalobkyně na nutnosti vypořádání této hotovosti nijak nepoukazovala. Soud prvního stupně tedy ani v tomto směru nepochybil.

21. Soud prvního stupně rovněž důvodně nepřihlédl k žalovaným namítanému majetku, který měla žalobkyně získat na základě mimosoudního vypořádání účastníků, když tyto skutečnosti byly žalovaným zmíněny po uplynutí tří let od právní moci rozsudku o rozvodu. Soud prvního stupně se zabýval případnou disparitou podílů a s odkazem na příslušnou judikaturu poukázal na její výjimečnost. Odvolací soud v souladu se soudem prvního stupně považuje rozhodnutí o disparitě za naprosto výjimečné, které musí být odůvodněno mimořádnými okolnostmi daného případu, k čemuž v posuzované věci nedošlo. Odvolací soud rovněž neshledal důvod k odepření právní ochrany pro rozpor s dobrými mravy, k vypořádání majetku došlo v souladu se zákonnými kritérii.

22. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud shledal napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku věcně správný a podle § 219 o. s. ř. jej proto potvrdil.

23. O náhradě nákladů řízení rozhodl odvolací soud podle § 142 odst. 1 a 2 o. s. ř. s přihlédnutím k závěrům stanoviska pléna Ústavního soudu ze dne 13. 9. 2023, sp. zn. Pl. ÚS-st. 59/23. Odvolací soud v projednávaném případě neshledal důvod se od těchto závěrů v nynějším případě odchylovat při určení náhrady nákladů odvolacího řízení (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 12. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3082/2023), neboť proti napadenému rozsudku podali odvolání oba účastníci, a žádný z nich se svými námitkami před odvolacím soudem neuspěl, resp. se správnost napadeného rozsudku žádnému z nich nepodařilo zpochybnit.

Poučení