37 C 17/2022-89

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] o zaplacení 65 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši 20 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 20 000 Kč od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

II. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky 45 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 45 000 Kč od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 26 684 Kč k rukám právního zástupce žalobce advokáta JUDr. [jméno] [příjmení], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

I. Základ sporu

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u [název soudu] (dále též„ OS“) pod sp. zn. [spisová značka] (dále též„ původní řízení“).

2. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobci mělo náležet.

II. Obsah žaloby a souvisejících vyjádření a průběh řízení

3. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady újmy způsobené nezákonným trestním stíháním, které bylo vedeno [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Ve své žalobě tvrdil, že mu v souvislosti s jeho trestním stíháním vznikla nemajetkové újmy. Nejprve popsal průběh původního řízení. Trestní stíhání dle žalobce trvalo 22 měsíců. V jeho průběhu byl vydán trestní příkaz a věc nakonec skončila postoupením do přestupkového řízení, resp. odložením věci. Dále zdůraznil, že u žalované svůj nárok uplatnil dne [datum].

4. Žalobce uváděl, že je osobou bezúhonnou. Po celou dobu trestního stíhání pociťoval stres a obavy o svou budoucnost, neboť mu hrozil trest odnětí svobody v délce trvání až 3 roky. Trestní stíhání se podle žalobce negativně promítlo do jeho soukromého a rodinného života.

5. Svoji žalobou se pak žalobce domáhal omluvy a částky ve výši 65 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu, jakož i náhrady nákladů řízení.

6. Žalovaná ve svém vyjádření ze dne [datum] uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním ve výši 65 000 Kč. Jeho žádost byla projednána žalovanou jejím stanoviskem dne [datum], kdy žalovaná přiznala žalobci nárok na přiměřené zadostiučinění ve formě konstatování vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovení omluvy.

7. Žalovaná zdůraznila, že v daném případě došlo k vydání nezákonného rozhodnutí. S ohledem na to, že žalobce nedostatečně tvrdil a prokazoval dopady nezákonného trestního stíhání do svého života, pak žalovaná uváděla, že dostatečným zadostiučiněním je právě a jedině konstatování porušení práva a omluva. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby v plném rozsahu a rovněž požadovala náhradu nákladů řízení ve formě režijních paušálů za provedené úkony.

8. Podáním ze dne [datum] vzal žalobce svojí žalobu co do požadavku na omluvu zpět. O tomto zpětvzetí rozhodl soud usnesením ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], tak, že řízení podle § 96 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ o. s. ř.“) co do požadavku na omluvu zastavil.

9. Ve svém vyjádření ze dne [datum] žalobce zdůraznil, že se mu žalovaná za nezákonné trestní stíhání omluvila. Dále uvedl, že trestní stíhání ho negativně ovlivnilo v jeho profesním životě. Žalobce byl v průběhu trestního stíhání ředitelem ZŠ a MŠ [ulice] Trestním stíháním bylo zasaženo do žalobcovy důvěryhodnosti, což vedlo k tomu, že osoby v jeho okolí začaly zpochybňovat jeho schopnosti řádně vykonávat funkci ředitele a mnozí následně hledali i další důvody, resp. záminky pro jeho odvolání z funkce. Trestní stíhání tak bylo jednou z příčin, proč byl dne [datum] odvolán z funkce ředitele školy. Trestní stíhání se také mělo negativně projevit v soukromém a rodinném životě žalobce. Žalobce po celou dobu trestního stíhání pociťoval stres a obavy o svou budoucnost.

10. Ve věci se konalo jednání dne [datum]. Na tomto jednání bylo provedeno dokazování a žalobci byla dána výzva podle § 118a o. s. ř. Další jednání ve věci se konalo dne [datum]. Na tomto jednání byl vyhlášen rozsudek.

III. Skutková zjištění

11. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce dne [datum] uplatnil u žalované žádost o odškodnění za nemajetkovou újmu ve výši 65 000 Kč způsobenou nezákonným trestním stíháním vedeným u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka]. Žalovaná tuto žádost vypořádala dne [datum] s tím, že konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a vyslovila omluvu. Přiznat odškodnění v penězích ovšem odmítla.

12. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

13. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce byl v průběhu trestního řízení osobou bezúhonnou.

14. Ze spisu vedeného u [název soudu] pod sp. zn. [spisová značka] soud zjistil, že záznamem o sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, vnější služba, místní oddělení [část obce], ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo], bylo žalobci sděleno podezření z přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Dne [datum] byl podán na žalobce [příjmení] státním zastupitelstvím pro [část Prahy] na potrestání. Trestním příkazem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní zákoník“) a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Proti trestnímu příkazu podal žalobce odpor. Rozsudkem [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a přečinu výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a za to mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců. Proti rozsudku podal žalobce odvolání. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], čj. [číslo jednací], byl napadený rozsudek zrušen v celém rozsahu a věc byla vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí. Usnesením [název soudu] ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], byla dle § 222 odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen„ trestní řád“) trestní věc žalobce postoupena [anonymizována tři slova] [obec a číslo], neboť se nejednalo o trestný čin, avšak žalovaný skutek mohl být posouzen jako přestupek. Řízení pravomocně skončilo dne [datum].

15. Z vyrozumění [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že věc postoupená usnesením [název soudu] ze dne [datum], sp. zn. [číslo], byla podle § 76 odst. 1 písm. a) zákona č. 250/2016 Sb. odložena.

16. Z vyjádření pedagogických a nepedagogických zaměstnanců ZŠ a MŠ [ulice] k odvolání [anonymizováno] [celé jméno žalobce] z funkce ředitele školy, z usnesení Rady [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ze dne [datum] a ze zápisu ze zasedání Školské rady ZŠ a MŠ [obec a číslo] ze dne [datum] soud zjistil, že žalobce byl odvolán z funkce ředitele ZŠ a MŠ [ulice] v [anonymizováno] [rok], a to z důvodu hrubého porušení jeho povinnosti, resp. výsledků veřejnoprávní kontroly hospodaření ZŠ a MŠ [ulice]. Žalobci bylo konkrétně vytýkáno, že uzavřel neplatné pracovní smlouvy na doplňkovou činnost.

17. Z výslechu žalobce soud zjistil, že v souvislosti s trestním stíháním žalobce trpěl stresem. Žalobce dále trpěl obavou o ztrátu svého zaměstnání ředitele školy. Žalobce neztratil své zaměstnání z důvodu nezákonného trestního stíhání. Žalobce trpěl finanční nejistotou z důvodu strachu o své zaměstnání. Soud rovněž zjistil, že původní řízení negativně ovlivnilo rodinný život žalobce.

18. Z výslechu [jméno] [příjmení], [datum narození], soud zjistil, že rodina žalobce vnímala jeho trestní stíhání jako nespravedlivé. Žalobce pak přestal se svojí ženou komunikovat a své trestní stíhání si řešil sám, když se uzavřel do sebe. Trestní stíhání žalobce stresovalo. Ke konfliktům v průběhu trestního stíhání z důvodu tohoto stíhání v rodině žalobce nedocházelo. O trestním stíhání žalobce byli informováni jeho přátelé a sousedé, kteří se od něho ovšem neodvrátili; naopak jej podporovali. Žalobce a jeho manželka si vedou odděleně svoje finance, kdy v průběhu trestního stíhání manželka zaznamenala u žalobce zvýšený stres spojený s jeho finanční situací.

19. Soud zhodnotil výpověď svědkyně [jméno] [příjmení] jako věrohodnou. Je sice pravdou, že svědkyně je rodinným příslušníkem žalobce (jeho manželkou), na druhou stranu soud neshledal existenci rozporů v její svědecké výpovědi a ani žádné jiné skutečnosti svědčící o nevěrohodnosti tohoto svědka. Naopak svědkyně vypovídala spontánně a z jejích odpovědí na doplňující dotazy bylo zřejmé, že se snažila vypovídat co nejpravdivěji. To soud dovozuje inter alia ze skutečnosti, že sama svědkyně k dotazům soudu přiznala, které informace má zprostředkovaně a od koho se je dozvěděla.

20. Ke shora uvedenému se zdůrazňuje, že pokud jde o zásahy nezákonného trestního stíhání do života žalobce, soud má za prokázané negativní zásahy do rodinného života žalobce v podobě snížené komunikace mezi manžely. Soud nevzal za prokázané z účastnického výslechu, že by v průběhu trestního stíhání trpěl rodinný život žalobce konflikty s jeho manželkou, neboť manželka žalobce přesvědčivě vypověděla, že jejich manželské soužití v průběhu trestního stíhání nebylo zatíženo konflikty s tímto trestním stíháním spojeným; naopak uváděla, že spíše došlo k omezení komunikace mezi manžely.

21. Soud rovněž nevzal z účastnické výpovědi žalobce za prokázané, že by trestní stíhání zásadním způsobem ovlivnilo finanční situaci žalobce nebo jeho rodiny. Svědkyně [jméno] [příjmení], manželka žalobce, totiž jednoznačně vypověděla, že v rodině si manželé vedly finance odděleně. Soudu je pak z jeho činnosti známo, konkrétně z řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], že obhájce žalobce vyúčtoval žalobci částku 29 584,50 Kč. Je tak nepochybné, že trestní stíhání muselo negativně ovlivnit finanční situaci žalobce, avšak na druhou stranu z hlediska hodnocení intenzity tohoto dopadu nelze říci, že by se jednalo o dopady zásadní.

22. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

IV. Právní úprava na projednávanou věc dopadající

23. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

24. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

25. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

26. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

27. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

28. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

V. Právní posouzení projednávané věci soudem

29. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal částky ve výši 65 000 Kč s příslušenstvím coby přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy.

30. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

31. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 Odpšk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

32. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

33. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením (dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012) či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného (§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu).

34. Co se týče zkoumání, zda si žalobce zavinil trestní stíhání sám či nikoli ve smyslu § 12 dost. 1 OdpŠk, tak jeho předmětem je to, zda žalobce coby obviněný přispěl k tomu, že trestní řízení proti němu bylo či muselo být zahájeno, tedy že její jednání bylo důvodem k zahájení trestního stíhání. Příčinnou souvislost mezi zahájením či vedením trestního stíhání a zaviněním obviněného je však třeba hledat nikoliv v jejím jednání, kterým měla podle orgánů činných v trestním řízení naplnit skutkovou podstatu trestného činu, pro který byl stíhán, nýbrž v jiném jejím chování před zahájením trestního stíhání, popř. v jeho průběhu (tj. především v jeho postoji vůči orgánům činným v trestním řízení, tedy v tom, zda svým jednáním či úkony procesního charakteru zapříčinila, že trestní stíhání muselo být zahájeno nebo v něm nadále pokračováno). Nejde tedy o to, zda se obviněný dopustil, byť zaviněně, skutku, pro který byl stíhán a jímž vyvolal podezření, že byl spáchán trestný čin, ale o to, zda svým jiným jednáním ovlivnil postup orgánů činných v trestním řízení před zahájením trestního stíhání nebo v jeho průběhu tak, že bez tohoto jednání by k zahájení (či pokračování) trestního stíhání nedošlo (např. uváděním nepravdivých skutečností odůvodňujících postup podle § 160 odst. 1 trestního řádu či předstíráním, že jsou dány důvody k vedení trestního stíhání, ačkoliv objektivně neexistovaly). Podmínka, že poškozený si sám zavinil obvinění, tedy není naplněna tím, že se obviněný dopustil skutku, pro který bylo trestní stíhání proti němu zahájeno (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2003 sp. zn. 25 Cdo 539/2002, ze dne 9. 12. 2004, sp. zn 25 Cdo 2614/2003 či nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1856/07 ze dne [datum]).

35. Soud žádné zavinění ve shora uvedeném smyslu u žalobce neshledal a ani žádné takové zaviněné jednání či skutečnosti tomu nasvědčující nebyly žalovanou tvrzeny.

36. Jak bylo uvedeno shora, podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu lze právo na náhradu újmy způsobené zahájením a vedením trestního stíhání uplatnit i v případech, kdy usnesení o zahájení trestního stíhání nebylo zrušeno, ale trestní stíhání bylo zastaveno nebo došlo ke zproštění obžaloby. Nárok na náhradu újmy způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, je třeba v zásadě (s výjimkami uvedenými níže) posoudit jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím. Jiné než odsuzující rozhodnutí (např. rozhodnutí o zastavení trestního stíhání či zproštění obžaloby) je totiž v zásadě rozhodnutím, které ve svých důsledcích (tj. nikoliv výslovně) ruší účinky zahájeného trestního stíhání dané ať již usnesením o jeho zahájení (jakožto formalizovaným rozhodnutím) či sdělením obvinění jakožto opatřením (záleží na znění trestního řádu účinného v době zahájení trestního stíhání, podstata však zůstává stejná), popř. sdělením podezření jakožto opatřením, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, a má tak stejné důsledky jako zrušení nezákonného rozhodnutí podle § 8 odst. 1 OdpŠk. Z uvedených důvodů se tedy nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 1 Cz 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení (či vedení) trestního stíhání tudíž je pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004).

37. Nejvyšší soud dále dovodil, že stejné závěry je nutno uplatnit i na situaci, kdy trestní stíhání skončilo postoupením věci (dle § 171 odst. 1, § 188 odst. 1 písm. b), § 222 odst. 2, § 257 odst. 1 písm. b), § 314c odst. 1 písm. a), § 314p odst. 3 písm. b), § 314r odst. 5 tr. ř.). V takovém případě bylo totiž trestním soudem nebo státním zástupcem pravomocně rozhodnuto o tom, že skutek, pro který se trestní stíhání vede, není trestným činem. Ve světle výše uvedené judikatury je tedy nutno v takových případech na usnesení o zahájení trestního stíhání, pro účely odškodnění vzniklé újmy, pohlížet jako na nezákonné rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona, přičemž otázka, zda se žalobce dopustil přestupku, nemůže mít vliv na posouzení nezákonnosti usnesení o zahájení trestního stíhání, a tím ani na založení odpovědnosti státu za způsobenou újmu. Důvodem pro uvedený závěr je dle Nejvyššího soudu skutečnost, že obě řízení (tj. jak řízení trestní, tak přestupkové) jsou samostatná řízení a podléhají odlišným procesním pravidlům, přičemž přestupkové řízení není pokračováním trestního stíhání. Proto ani v případě, kdy jednání účastníka, pro něž byl trestně stíhán, bylo shledáno přestupkem, není vyloučena odpovědnost státu za újmu způsobenou takovému účastníkovi trestním stíháním dle § 12 odst. 1 písm. a) OdpŠk, neboť zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat v tom, že se poškozený dopustil skutku, pro který byl trestně stíhán (srov. např. sp. zn. 30 Cdo 4771/2015 ze dne 18. 10. 2016).

38. Vzhledem k výsledku předmětného trestního stíhání soud s ohledem na judikaturu Nejvyššího soudu dospěl k závěru, že je v projednávané věci dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (sdělení podezření policejního orgánu Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, vnější služba, místní oddělení [část obce], ze dne [datum], čj. [anonymizováno] [číslo]), neboť trestní stíhání žalobce bylo postoupeno do přestupkového řízení, které však není pokračováním řízení trestního.

39. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

40. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

41. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobce byl obžalován (resp. trestně stíhán) pro přečinu, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 3 let. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnější, i když je pravda, že uvedená trestná činnost (proti zdraví) je zpravidla vnímána negativně; na druhou stranu podle soudu platí, že dotčená trestná činnost není spojena s všeobecným a hlubokým společenským odsouzením, resp. sociální stigmatizací.

42. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 16 měsíců. Dle soudu délka předmětného trestního stíhání nebyla zjevně nepřiměřená (koneckonců o přiměřenosti původního řízení nebylo ani mezi stranami sporu). Nelze nicméně přehlédnout, že v původním řízení byl vydán trestní příkaz, kterým byl žalobce shledán vinným ze spáchání přečinu ublížení na zdraví a přečinu výtržnictví a za to mu byl uložen trest odnětí svobody ve výměře 6 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 12 měsíců.

43. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání do svého života, a to sice do sféry rodinného života, pracovního života a do sféry sociální. Konkrétně žalobce tvrdil, že trestním stíháním byla zasažena žalobcova důvěryhodnost, což vedlo k tomu, že osoby v jeho okolí začaly zpochybňovat jeho schopnosti řádně vykonávat funkci ředitele ZŠ a mnozí následně hledali i další důvody, resp. záminky, pro jeho odvolání z funkce. Dále že v průběhu trestního stíhání trpěl strachem ze ztráty zaměstnání ředitele ZŠ a MŠ [ulice], že trestním stíháním bylo negativně zasaženo do žalobcova rodinného života, když žalobce měl mít v důsledku nezákonného trestního stíhání konflikty se svojí manželkou. Žalobce rovněž tvrdil, že trestní stíhání mělo negativní dopady na vnímání jeho osoby jeho okolím a že trestní stíhání vyvolalo strach žalobce o budoucnost jeho rodiny, resp. že nezákonným trestním stíháním bylo ohroženo materiální zajištění rodiny.

44. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. Praha: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, J. a K. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Praha: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je„ korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí„ nějak vyspekulovat“ (JIRSA, J. a K. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne 9. 10. 2018, sp. zn. IV ÚS 1891/18).

45. Pokud pak jde o důkaz výslechem účastníka, nelze přehlédnout, že tento důkazní prostředek má subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott:„ Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního Díl II. Praha: Wolters Kluwer, 2012, s. 192). Jinak řečeno, při hodnocení důkazů soud sice uvěřil svědkyni Kateřině Molčíkové, avšak tato svědecká výpověď byla dostatečné pouze potud, pokud jde o dopady trestního stíhání do rodinného života žalobce, resp. o stres, kterým měl žalobce v souvislosti s trestním stíháním trpět. Pokud jde o další tvrzené dopady nezákonného trestního stíhání do života žalobce, soud nemohl vzít tyto dopady za prokázané pouze na základě účastnické výpovědi žalobce, neboť hodnotu účastnické výpovědi lze považovat pouze za mizivou (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2019, sp. zn. 29 Cdo 1015/2018).

46. Za situace, kdy žalobce řadu svých tvrzení prokazoval pouze svým účastnickým výslechem, přičemž bylo lze tyto tvrzené skutečnosti prokazovat jinak (pokud jde o tvrzení, že trestní stíhání poškodilo pověst žalobce, resp. že trestní stíhání mělo negativní dopady na vnímání jeho osoby jeho okolím a že příčinou odvolání z funkce ředitele ZŠ a MŠ [ulice] bylo nezákonné trestní stíhání), jej soud vyzval postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. k doplnění důkazních návrhů. Žalobce však na tuto svoji povinnost – tj. povinnost navrhovat důkazy ke svým tvrzením – rezignoval, ačkoliv byl soudem na jednání dne [datum] řádně poučen o této povinnosti, jakož i o možných důsledcích neunesení břemene důkazního. Soudu proto nezbylo, nežli považovat výše vypočtená žalobcova tvrzení za neprokázaná.

47. K tomu soud pro úplnost uvádí, že nevzal shora uvedená tvrzení za prokázané za situace, kdy svědkyně [jméno] [příjmení] vypověděla, že sousedé i přátelé, kteří byli o trestním stíhání žalobce informování, věřili v jeho nevinu a podporovali jej. Žalobce sám pak sice v rámci svého účastnického výslechu uváděl, že o jeho trestním stíhání měl vědět i zřizovatel ZŠ a MŠ [ulice]. [příjmení] svého účastnického výslechu ovšem žádné jiné důkazy soudu k prokázání svých tvrzení nenabídl; jak přitom bylo konstatováno shora, pouze z účastnického výslechu vycházet rozhodně nelze.

48. Pokud pak jde o žalobcovo odvolání z funkce ředitele ZŠ a MŠ [ulice], z předložených listinných důkazů plyne (z vyjádření pedagogických a nepedagogických zaměstnanců ZŠ a MŠ [ulice] k odvolání [anonymizováno] [celé jméno žalobce] z funkce ředitele školy, z usnesení Rady [anonymizována dvě slova] [obec a číslo] ze dne [datum] a ze zápisu ze zasedání Školské rady ZŠ a MŠ [obec a číslo] ze dne [datum]), že formálním důvodem tohoto odvolání bylo hrubého porušení jeho povinnosti, resp. výsledků veřejnoprávní kontroly hospodaření ZŠ a MŠ [ulice]. Žalobci bylo konkrétně vyčítáno, že uzavřel neplatné pracovní smlouvy na doplňkovou činnost. Soud pochopitelně rozumí tomu, že je třeba rozlišovat mezi formálními důvody odvolání a materiálními (skutečnými) důvody, avšak sám žalobce soudu (ač řádně poučen a vyzván) nenabídl takové důkazy, ze kterých by soud mohl spolehlivě dovodit, že žalobce byl skutečně odvolán z funkce ředitele ZŠ a MŠ [ulice] v příčinné souvislosti se svým nezákonným trestním stíháním.

49. Na druhou stranu soud vzal za prokázané, že žalobce v průběhu trestního řízení trpěl stresem, uzavřel se do sebe (čímž trpěl i jeho rodinný život) a rovněž trpěl oprávněnou obavou o ztrátu svého zaměstnání ředitele ZŠ a MŠ [ulice]. K tomu se zdůrazňuje, že z § 166 odst. 4 písm. a) zákona č. 561/2004 Sb., školský zákon ve spojení s § 3 a § 5 zákona č. 563/2004 Sb., o pedagogických pracovnících jednoznačně plyne, že pokud by byl žalobce shledán pravomocně vinným ze spáchání trestného činu, o své zaměstnání ředitele školy by přišel. Jinak řečeno, soud nemá za prokázané, že by žalobce skutečně o práci ředitele ZŠ a MŠ [ulice] přišel v příčinné souvislosti s nezákonným trestným stíháním, avšak má za prokázané, že žalobce v průběhu trestního stíhání trpěl oprávněnou obavou o ztrátu tohoto zaměstnání, a to z důvodu nezákonného trestního stíhání. Tato obava byla přitom dozajista umocněna vydání trestního příkazu v původním řízení.

50. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem pak soud dospěl k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do její osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne 16. 5. 2017) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

51. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným ve věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], resp. u Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci trestní stíhání trvalo 11 měsíců. Bylo vedeno pro trestné činy ublížení na zdraví dle § 148 trestního zákoníku a přečin výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. V dotčené věci poškozenému hrozil trest 3 léta odnětí svobody a z relevantních zásahů prokázal zásahy do profesního života. V době trestního stíhání byl poškozený v dotčeném řízení fotbalovým trenérem, a to již 15 let, a skutek, pro který byl trestně stíhán, se měl stát právě v souvislosti s výkonem jeho povolání, kdy v důsledku trestního stíhání poškozený s trénováním skončil a poté pracoval jako representační trenér plážového volejbalu a i zde musel v důsledku trestního stíhání skočit. Tím byly zmařeny šance, aby se stal profesionálním trenérem. Zásahy do rodinného života, do sféry zdraví, do sociálního života, ani jiné relevantní zásahy poškozený v dotčené věci neprokázal a bylo mu přiznáno odškodnění ve výši 20 000 Kč, tj. přibližně ve výši 2 000 Kč za měsíc trestního stíhání.

52. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci trestní stíhání trvalo 7 měsíců. Bylo vedeno pro úmyslné ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody v dotčené věci až 3 léta a v rámci tohoto řízení poškozený prokázal zásahy do profesního života, a to sice omezení podnikatelské činnosti a zásahy do rodinného života, konktrétně výrazný zásah a narušení vztahů s jeho nejbližší rodinou a zároveň i s okolím, neboť žil v malé vesnici. Z další zásahů vzal soud v dotčené věci v úvahu, že poškozený byl bezúhonný, musel se odstěhovat v důsledku trestního stíhání ze svého bydliště a věc byla postoupena dále do přestupkového řízení, kde skončila tedy odložením věci. Poškozený nicméně neprokázal ani netvrdil zásahy do sféry zdraví, resp. do sociálního života, a poškozenému v dotčené věci bylo přiznáno odškodnění ve výši 1 400 Kč za měsíc trestního stíhání.

53. Zatřetí, s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V dotčené věci trestní stíhání trvalo 8 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví dle § 146 odst. 1 trestního zákoníku v souběhu s přečinem výtržnictví a přečinem vydírání. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 4 roky. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, a to sice snížení pracovní výkonnosti, která byla ze strany zaměstnavatele řešena pohovory a výtkami. Dále prokázal zásahy do rodinného života, kdy v důsledku trestního stíhání poškozený přestal mít čas na rodinu a společné trávení času jak tedy s dcerou, tak i s příbuzenstvem a v dotčené věci soud vzal rovněž do úvahy, že poškozený fyzicky chátral, hubnul, špatně spal a měl problémy psychické. Poškozený nicméně neprokázal zásahy do sféry sociálního života a v dotčené věci bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 10 000 Kč, tj. přibližně ve výši 1 250 Kč za měsíc trestního stíhání.

54. Začtvrté, s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci trestní stíhání trvalo 24 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku a výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 3 léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, kdy mu hrozilo ukončení služebního poměru a nutnost opakovaně se dostavit ke služebnímu funkcionáři projednat průběh trestního řízení, kdy zároveň tedy poškozený měl i stres z propuštění bez výsluhy. Dále v dotčené věci vzal do úvahy soud, že žalobce, resp. poškozený, v té věci byl v postavení policisty a důsledky trestního stíhání či případného odsouzení by pro něj byly zásadnější než pro běžného občana. Poškozený naopak neprokázal zásahy do rodinného života, do sféry zdraví a do sociálního života a poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve výši 30 000 Kč, tj. přibližně ve výši 1 250 Kč za měsíc trestního stíhání.

55. Zapáté, s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], resp. odvolacího soudu, tj. Městského soud v Praze, pod sp. zn. [spisová značka]. V této trestní věci trvalo trestní stíhání 12 měsíců a bylo vedeno pro ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému v této věci hrozil trest odnětí svobody až 3 léta. Poškozený neprokázal zásahy do profesního života, rodinného, do sféry zdraví, do sociálního života, ani žádné jiné zásahy a jako postačující zadostiučinění bylo shledáno konstatování, resp. omluva.

56. Zašesté, s věcí vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], resp. u odvolacího soudu, tj. Městského soudu v Praze, pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci trestní stíhání trvalo 14 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku ve stadiu pokusu dle ustanovení § 21 odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin výtržnictví dle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a trestný čin násilí proti úřední osobě dle § 325 odst. 1a trestního zákoníku. Poškozenému v této věci hrozil trest odnětí svobody až 4 léta. Poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, kdy v důsledku trestního stíhání prožíval trest, resp. podstatně zhubl. Dále prokázal zásahy do sociálního života, přestal se věnovat svým koníčkům a kamarádům a dále v dotčené věci soudy vzaly do úvahy, že poškozený v době trestního činu, resp. spáchání domnělého trestného činu byl mladiství. V této věci bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 25 000 Kč, resp. ve výši přibližně 1 780 Kč za měsíc trestního stíhání.

57. Ve světle shora uvedeného tak soud rekapituluje, že ve všech zmíněných případech bylo přiznáno zadostiučinění v penězích, s výjimkou řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci nicméně nebyly prokázány žádné dopady nezákonného trestního stíhání do života poškozeného, pročež soud nepovažuje srovnání projednávané věci s tímto případem za přiléhavé.

58. Pokud pak jde o věci vedené u zdejšího soudu pod sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a [spisová značka], ve všech těchto případech sice trvalo trestní stíhání kratší dobu, avšak poškozeným hrozil trest srovnatelný a zároveň poškození v těchto věcech prokázaly podstatně širší (intenzivnější) dopady dotčených trestních stíhání do svého života. V projednávané věci byly prokázány pouze zásahy do života žalobce v podobě stresu z trestního stíhání, stresu z obavy o ztrátu zaměstnání a negativní zásah do rodinného života. K samotnému zásahu do rodinného života pak soud zdůrazňuje, že tento hodnotí jako mírnější intenzity. Z provedeného dokazování totiž vyplynulo, že trestní stíhání nevedlo k rozpadu rodinného života a ani jej nijak dramaticky nepoznamenalo. Pouze vedlo ke komunikačním obtížím v rámci rodiny. Dlužno poznamenat, že soud tímto nechce jakkoliv bagatelizovat dopady původního řízení do života žalobce. Je zřejmé, že jakékoliv negativní jevy v rodině jsou nepříjemné a nežádoucí. Na druhou stranu je povinností soudu hodnotit nejen existenci negativních dopadů trestního stíhání do života žalobce, nýbrž i intenzitu těchto dopadů.

59. V každém případě ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka] prokázal poškozený, že o své zaměstnání skutečně přišel v příčinné souvislosti s nezákonným trestním stíháním (a to dokonce opakovaně). Tyto dopady jsou podle soudu podstatně závažnější, nežli pouhá důvodná obava ze ztráty zaměstnání, resp. prožívání stresu spojeného s trestním stíháním. Proto by v projednávané věci nemělo odškodnění dosahovat výše jako ve věci [spisová značka].

60. Odškodnění by v projednávané věci nemělo dosahovat ani výše jako ve věci vedené pod sp. zn. [spisová značka]. V této věci totiž byl poškozený v době spáchání domnělého trestného činu mladiství, přičemž prokázal zásahy nejen do sféry zdraví (v podobě stresu), nýbrž i do sféry sociální (ztrátu koníčků a kamarádů). Rovněž by odškodnění v projednávané věci nemělo dosahovat výše jako ve věci [spisová značka]. I v této věci totiž byly tvrzeny a prokázány podstatně širší dopady nezákonného trestního stíhání do života poškozeného (dopady do profesního života, do rodinného života, kdy se poškozený musel mimo jiné v důsledku nezákonného trestního stíhání odstěhovat z místa svého bydliště).

61. Za nejpřiléhavější tak zdejší soud považuje srovnání s věcmi vedenými pod sp. zn. [spisová značka] a pod sp. zn. [spisová značka] Trestní stíhání ve věc sp. zn. [spisová značka] sice trvalo kratší dobu (8 měsíců), avšak trest hrozil nepatrně vyšší (4 roky odnětí svobody), i když stále srovnatelný s projednávanou věcí). Ve věci sp. zn. [spisová značka] pak trestní stíhání trvalo o několik měsíců déle, nicméně trest hrozil stejný. V obou věcech pak poškození trpěli v důsledku trestního stíhání stresem a trestní stíhání mělo dopady do jejich profesního života (i když z hlediska intenzity nikterak zásadní). Žalobci by proto dle názoru zdejšího soudu mělo náležet odškodnění za nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním (nezákonným rozhodnutím) přibližně ve výši 1250 Kč za měsíc trestního stíhání. Zdůrazňuje se, že soud si je vědom toho, že význam délky trestního stíhání pro stanovení přiměřeného zadostiučinění není srovnatelný s případy nepřiměřené délky řízení či omezení osobní svobody, takže výslednou částku zadostiučinění nelze stanovit násobkem částky za jednotku času a doby trvání řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2256/2011, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Soud tedy k výsledné částce přiznané coby přiměřené zadostiučinění za prokázanou újmu žalobce nestanovil jako násobek částky za jednotku času. Soud provedl přepočet výše odškodnění na měsíce trestního stíhání pouze z důvodu lepší přehlednosti provedeného srovnání.

62. Na základě provedeného dokazování a shora uvedených úvah a srovnání tak dospěl soud k závěru, že adekvátní výše zadostiučinění prokázané újmy žalobce činí 20 000 Kč. Výrokem I. tohoto rozsudku proto tuto částku žalobci přiznal a ve zbývajícím rozsahu byla žaloba zamítnuta (srov. výrok II.).

63. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nenavýšil přiznané zadostiučinění s ohledem na změněné hospodářskou situaci panující v České republice, jak požadoval žalobce. Jak totiž judikoval Nejvyšší soud v kontextu náhrady nemajetkové újmy způsobené nepřiměřenou délkou řízení (kdy závěry z této judikatury vyplývající je podle názoru zdejšího soudu třeba mutatis mutandis vztáhnout i na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním), výše přiměřeného zadostiučinění by měla odpovídat konkrétním okolnostem případu a závažnosti vzniklé újmy, přičemž na přiměřenost výše základní částky zadostiučinění nemá vliv ani znehodnocení měny v důsledku inflace nebo změna kursu měny či životní úrovně (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5760/2017, sp. zn. 30 Cdo 1153/2019 či sp. zn. 30 Cdo 2184/2020). To, že neexistuje důvod se od této judikatury odchýlit, vysvětloval Nejvyšší soud opakovaně (srov. např. rozhodnutí sp. zn. 30 Cdo 1388/2021, sp. zn. 30 Cdo 1433/2020, sp. zn. 30 Cdo 1181/2021 či sp. zn. 30 Cdo 3673/2021), a k témuž závěru se přihlásil i Ústavní soud (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1303/21).

VI. K úrokům z prodlení

64. Pokud jde o požadované úroky z prodlení, dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty jej tedy stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

65. Uplatněním ve smyslu § 15 odst. 2 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat žalobci úroky z prodlení v zákonné výši. V projednávané věci pak uplynula lhůta dne [datum]; v prodlení se tak žalovaná ocitla dne [datum]. Soud proto přiznal nárok na úrok z prodlení z přisouzené částky od [datum] a ve zbytku žalobu zamítl (viz výroky I. a II. tohoto rozsudku). Samotné úroky z prodlení (resp. jejich výše) jsou odůvodněny § 1970 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. (jakož i související judikaturou - srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne 24. 4. 2003, či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne 12. 6. 2013).

VII. K nákladům řízení a nákladům státu

66. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem V. dle § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., neboť žalobce byl částečně úspěšný, avšak plnění záviselo na úvaze soudu. Náklady žalobce jsou představovány soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady právního zastoupení. Odměnu advokáta soud určil podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen„ AT“). Advokát učinil následující úkony právní služby při tarifní hodnotě sporu 50 000 Kč (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013): příprava a převzetí zastoupení, podání žaloby, částečné zpětvzetí ze dne [datum], replika ze dne [datum], účast u jednání dne [datum] a účast na jednání dne [datum], celkem 6 x 3 100 Kč. K odměně advokáta náleží paušální náhrada 6 x 300 Kč dle § 13 odst. 3 AT. Advokát je plátcem 21 % DPH, o kterou se odměna advokáta zvyšuje. Celkem náklady žalobce činí 26 684 Kč.

67. Pouze pro úplnost se dodává, že soud nepřiznal nárok na náhradu nákladů řízení v podobě předžalobní výzvy (resp. uplatnění u žalované ve smyslu § 14 OdpŠk), jak požadoval na jednání dne [datum] žalobce. Platí totiž, že předběžné projednání nároku na náhradu škody u příslušného ústředního orgánu má neformální povahu a nepředpokládá se, že by při něm poškozený musel být právně zastoupen. Proto mu zákon neumožňuje, aby v rámci náhrady nákladů řízení uplatnil náklady zastoupení, i když je ve fázi projednání nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk vynaložil. Toto ve shora citovaném § 31 odst. 4 OdpŠk jasně dané omezení nelze obejít ani tím, že by se poškozený v následném soudním řízení domáhal náhrady těchto nákladů v rámci rozhodnutí o náhradě nákladů řízení podle § 151 o. s. ř. jako nákladů na předžalobní výzvu ve smyslu § 142a o. s. ř. a § 11 odst. 1 písm. d) AT, a to ani tehdy, kdyby právní zástupce žalobce nad rámec předběžného uplatnění nároku podle § 14 odst. 1 OdpŠk zaslal ještě další předžalobní výzvu. Takový úkon, jehož nezbytnost jinak vyplývá z § 142a o. s. ř., lze totiž v případě nároků podle zákona č. 82/1998 Sb. považovat za nadbytečný, a to právě s ohledem na speciální právní úpravu předžalobního projednání nároku (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1728/2011). Dlužno poznamenat, že § 31 OdpŠk opakovaně prošel i testem ústavnosti (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. III. ÚS 445/16).

VIII. Ke lhůtě k plnění

68. Lhůta k plnění byla ve výroku I. a III. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

Poučení