37 C 225/2024 - 71

Rubrum

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady újmy v podobě obhajného a náhrady nemajetkové újmy způsobené jeho trestním stíháním vedeným u [Anonymizováno] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). S poukazem na zprošťující rozsudek OS odvíjel žalobce svůj nárok od nezákonného rozhodnutí sdělení o podezření ze dne [Anonymizováno] (dále též „rozhodnutí ze dne 4. 8. 2023“), kterým bylo zahájeno jeho trestní stíhání. V případě obhajného žalovaná sporovala vznik škody a v případě náhrady nemajetkové újmy způsobené samotným vedením trestního stíhání žalovaná konstatovala, že odpovídajícím zadostiučiněním je konstatování porušení práva, resp. omluva (kterou již poskytla). Podstata sporu tak leží v posouzení otázky vzniku škody (resp. hodnocení jednotlivých úkonů obhajoby podle advokátního tarifu) a dále v posouzení otázky, jakého zadostiučinění by se mělo žalobci za jeho nemajetkovou újmu dostat. II. Shrnutí vyjádření stran 2. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady škody v podobě obhajného ve výši [Anonymizováno] Kč a náhrady nemajetkové újmy ve výši [Anonymizováno] Kč.

3. Pokud jde o nárok na náhradu škody obhajného, žalobce požadoval náhradu škody za tyto úkony obhajoby (včetně režijního paušálu): (i) [Anonymizováno] – převzetí a příprava zastoupení včetně první porady s klientem (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (ii) [Anonymizováno][Anonymizováno] – účast u výslechu osoby podezřelé [Anonymizováno]; (iii) [Anonymizováno] – odpor proti trestnímu příkazu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (iv) [Anonymizováno] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (v) [Anonymizováno] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (vi) účast na hlavním líčení (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (vii) [Anonymizováno] – nahlížení do spisu (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (viii) [Anonymizováno] – účast na hlavním líčení (rozsahu 1 úkonu dle advokátního tarifu); (ix) [Anonymizováno] – účast na vyhlášení rozsudku (v rozsahu úkonu dle advokátního tarifu).

4. Žalobce dále dotvrdil, že úkony dne [Anonymizováno] vykonány obhájcem [Anonymizováno]. Další úkony byly vykonány obhájcem [Anonymizováno]. Konečně žalobce k argumentaci žalované zdůrazňoval, že všechny úkony nahlížení do spisu je třeba považovat za účelné. Právnímu zástupci žalobce totiž nebylo dne [Anonymizováno] umožněno zhlédnout klíčový důkaz – kamerový záznam. Ten pak zhlédl dne [Anonymizováno]. Právní zástupce žalobce měl přitom zájem na tom, aby si tento mohl přehrát sám v soukromí, což mu ovšem s ohledem na nepřehratelný formát nebylo umožněno.

5. Pokud jde o náhradu nemajetkové újmy, žalobce zdůrazňoval, že v průběhu trestního stíhání měl obavy o svou rodinu a jejich obživu. Žalobce se živil jako řidič kamionu, přičemž mu v důsledku trestního stíhání hrozilo, že by se jako profesionální řidič ocitl bez uplatnění a nemohl vykonávat své povolání a musel by si najít jiné zaměstnání. Žalobce dále vylíčil, že jeho žena byla vážně nemocná a jeho příjem ze zaměstnání byl nepostradatelný pro obživu celé rodiny. Trestní stíhání se pak mělo podepsat i na jeho psychickém stavu. Žalobce měl být vystaven tlaku z tresu a obavám o sebe a o své zaměstnání a o obživu své rodiny, která se nacházela v kritické situaci. Konečně v neposlední řadě žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. Jinak řečeno, podle žalobce platí, že kdyby klíčovému záznamu (kamerovému záznamu) byla věnována dostatečná pozornost, nemusela se věc vůbec dostat do režimu trestního stíhání.

6. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že uznává existenci odpovědnostního titulu v projednávaného věci, nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“). Dále uvedla, že nárok na obhajného nebyl žalovanou vypořádán, neboť žalobce neprokázal vznik škody. K výzvě žalované totiž žalobce nedoložil faktury za právní služby (popř. jiný doklad potvrzující vznik škody v tvrzené výši). K jednotlivým úkonům obhajoby žalovaná uvedla následující. Nahlížení dne [Anonymizováno] mělo být součástí prvního úkonu převzetí a příprava zastoupení. Žalovaná dále sporovala účelnost úkonů nahlížení do spisu ve dnech [Anonymizováno]. Žalované nebylo zřejmé, proč bylo třeba opakovaně zhlédnout příslušný kamerový záznam.

7. K nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním pak žalovaná uvedla, že se sama žalobci dobrovolně omluvila. Podle žalované žalobce dostatečně neprokázal zásahy původního řízení do jeho života. Žalovaná rovněž poukázala na poměrně bohatou trestní minulost žalobce. Žalovaná proto navrhovala zamítnutí žaloby a požadovala náhradu nákladů řízení. III. Skutková zjištění 8. Z nesporných tvrzení účastníků a ze stanoviska žalované ze dne [Anonymizováno] vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil u žalované svůj nárok jako v projednávané věci dne [Anonymizováno]. Žalovaná vypořádala tento nárok svým stanoviskem ze dne [Anonymizováno]. V něm vyslovila existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí ze dne [Anonymizováno] a konstatovala porušení práva žalobce nebýt trestně stíhán jinak než z důvodu a způsobem, který stanoví zákon garantovaného článkem 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a za toto se žalobci omluvila. Přiznat přiměřené zadostiučinění v penězích nicméně odmítla. Rovněž odmítla nahradit škodu v podobě obhajného, neboť žalobce nedoložil vznik škody. V průběhu projednávání nároku žalobce žalovanou pak byl žalobce žalovanou dne [Anonymizováno] vyzván, aby prokázal vznik škody v podobě nákladů na obhajné vynaložených v rámci původního řízení, tj. řízení vedeného u [Anonymizováno].

9. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

10. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce je zaměstnán jako řidič kamionu u společnosti [Anonymizováno]. Pracuje tam nepřetržitě [Anonymizováno] let, jeho příjem se zvyšoval z původních cca 2 600 € až na 4 200 € měsíčně čistého. K tomu pobírá příspěvky na děti ve výši cca 1 200 €. Žalobce vypověděl, že k poklesu jeho mzdy nikdy nedošlo. Naopak tato je pravidelně valorizována. Žalobce je hlavním živitelem pětičlenné rodiny, z nichž dvě děti jsou dospělé a samostatné, zbylé tři (včetně 6letého syna) žijí doma. Manželka žalobce je dlouhodobě vážně nemocná (četný myelom – forma leukémie) a podstoupila dvě transplantace kostní dřeně; třetí ji čeká. Péči o manželku zajišťuje její matka a 17letá dcera [Anonymizováno]. Žalobce zajišťuje rodinu logisticky a ekonomicky, organizuje nákupy, zajišťuje zásoby, připravuje jídlo na týden dopředu – vše během víkendových návratů z práce v zahraničí. K dotazu soudu pak žalobce vypověděl, že takto rodina funguje cca 4,5 roku. Žalobce vypověděl, že rodina o jeho trestním stíhání věděla a podporovala ho. Žalobce pravidelně dochází na psychoterapii k psychologovi (každý pátek 2,5 hodiny), zejména kvůli rodinné situaci, ale i kvůli stresu z trestního řízení. V minulosti (cca před 5 lety) byl účasten dopravní nehody se smrtelným následkem, nicméně nebyl trestně stíhán; i tato zkušenost přispěla k psychickému zatížení. Žalobce měl povinnost odevzdat řidičský průkaz. Z obavy o ztrátu zaměstnání tento fakt zamlčel zaměstnavateli. Žalobce vypověděl, že zaměstnavatel nebyl o probíhajícím trestním stíhání informován. V momentě, kdy se dozvěděl o možné absenci řidičského oprávnění, reagoval velmi negativně. Žalobce nicméně vypověděl, že jeho pracovní poměr trvá.

11. Z rozhodnutí Ministerstva práce a sociálních věcí soud zjistil, že Ministerstvo práce a sociálních věcí ze dne [Anonymizováno] rozhodlo tak, že přiznalo manželce žalobce [Anonymizováno] příspěvek na péči od listopadu [Anonymizováno] ve výši 12 800 Kč a od července [Anonymizováno] ve výši 14 800 Kč.

12. Z dobropisu soud zjistil, že [Anonymizováno] vystavila žalobci dobropis na částku 3 244 Kč s DPH, což mělo představovat vrácení části uhrazené za zálohy.

13. Z vyúčtování soud zjistil, že [Anonymizováno] vyúčtovala žalobci právní služby, pokud jde o obhajování ve věci vedené Policií ČR Krajské ředitelství policie [Anonymizováno]j. [Anonymizováno] a následně [Anonymizováno]. Celkem byly vyúčtovány úkony v hodně [Anonymizováno] Kč s tím, že je konstatováno, že žalobce uhradil na základě zálohové faktury č. [Anonymizováno] dne [Anonymizováno] Kč a na základě dobropisu ze dne [Anonymizováno] byla žalobci vrácena část zálohy ve výši [Anonymizováno] [Anonymizováno] Kč.

14. Z faktury č. [Anonymizováno] soud zjistil, že [Jméno žalobce] fakturoval žalobci částku [Anonymizováno] Kč, a to sice jako obhajobu v jeho trestní věci s tím, že částka [Anonymizováno] Kč byla už uhrazena klientem jako záloha dne [Anonymizováno]. K úhradě pak zbývala částka [Anonymizováno] Kč. Datum vystavení faktury dne [Anonymizováno] a datum splatnosti [Anonymizováno].

15. Z lékařské zprávy soud zjistil, že manželka žalobce [Anonymizováno] byla hospitalizována na hematologicko-onkologickém oddělení v dubnu roku [Anonymizováno]. V této lékařské zprávě se píše, že tímto onemocněním je diagnostikována od roku [Anonymizováno], další diagnózy pak má v roce [Anonymizováno].

16. Z listin založených ve spise vedeným u ve spise vedeném u [Anonymizováno] soud zjistil následující. [Anonymizováno]. Z [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Z [Anonymizováno]. Z [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. Z [Jméno žalobce]. [Anonymizováno]. Z [Anonymizováno]. [Anonymizováno] Z [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno]. [Anonymizováno].

17. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními.

18. Jiné důkazy (žádost žalobce, výzva k doplnění) soud neprováděl, a to pro nadbytečnost (skutečnosti plynoucí z těchto důkazů nebyly mezi účastníky řízení sporné). IV. Právní hodnocení věci 19. Po právní stránce soud věc posoudil následovně.

20. Žalobce se svojí žalobou domáhal (i) zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou v důsledku vedení trestního stíhání, v rámci něhož byl zproštěn obžaloby ([Anonymizováno] Kč s příslušenstvím), (ii) náhrady škody v podobě obhajného ([Anonymizováno] Kč). Soud se tedy nejprve zabýval důvodností uplatněných nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy.

21. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 OdpŠk). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku. (i) K zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou vedením trestního stíhání 22. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 OdpŠk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [Jméno poškozené] 6/90 ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003).

23. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

24. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne 9. 12. 2004). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne 17.9.2012] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu].

25. V projednávané věci je soud toho názoru, že není namístě uvažovat o aplikaci § 12 OdpŠk. Žalovaná to ostatně ani nepožadovala.

26. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (sdělení o podezření ze dne [Anonymizováno]), neboť žalobce byl rozsudkem [Anonymizováno], byl podle § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby. Právní moci pak tento rozsudek nabyl dne [Anonymizováno].

27. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne 3. 7. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

28. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, který byl poškozenému kladen za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne 9. 10. 2017).

29. V daném případě byl žalobce stíhán pro spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Žalobci tak hrozil trest odnětí svobody až ve výši 1 roku. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnou, když uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně nežli např. úmyslná násilná trestná činnost nebo sexuální a drogové delikty.

30. Dále je třeba uvést, že ve vztahu k žalobci trvalo trestní stíhání od [Anonymizováno] (kdy mu bylo doručeno rozhodnutí ze dne [Anonymizováno]) do [Anonymizováno] (kdy nabylo právní moci zprošťující rozhodnutí). Ve vztahu k žalobci tak trestní stíhání trvalo přibližně 5 měsíců.

31. Žalobce dále tvrdil následující dopady do svého života. Zaprvé, žalobce dotvrdil dopady do svého pracovního života. Žalobce zdůrazňoval, že v průběhu trestního stíhání měl obavy o svou rodinu a jejich obživu. Žalobce se živil jako řidič kamionu, přičemž mu v důsledku trestního stíhání hrozilo, že by se jako profesionální řidič ocitl bez uplatnění a nemohl vykonávat své povolání a musel by si najít jiné zaměstnání. Zadruhé, žalobce dotvrdil dopady do rodinného života. Žalobce konkrétně vylíčil, že jeho žena byla vážně nemocná a jeho příjem ze zaměstnání byl nepostradatelný pro obživu celé rodiny. Zatřetí, žalobce tvrdil dopady trestního stíhání do jeho psychického zdraví. Žalobce měl být vystaven tlaku z tresu a obavám o sebe a o své zaměstnání a o obživu své rodiny, která se nacházela v kritické situaci.

32. Soud k tvrzením žalobce prováděl listinné důkazy a výslech samotného žalobce. Jakkoliv si je soud vědom subsidiární povahy účastnického výslechu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2005, sp. zn. Pl. ÚS 37/03), soud dále nedával výzvu podle § 118a odst. 3 o. s. ř., neboť by takový postup považoval za rozporný s principem procesní ekonomie. Jinými slovy řečeno, soud má za prokázané všechny tvrzené dopady do života žalobce. Na základě provedeného dokazování (resp. příslušných skutkových zjištění) je pak zřejmé (jak ještě bude osvětleno níže), že odškodnit žalobce za jeho nemajetkovou újmu v penězích nepřipadá v úvahu. Za této situace by další dokazování ničeho dalšího nepřineslo.

33. Přehlédnout rovněž nelze, že žalobce poukazoval na postup orgánů činných v trestním řízení, který považoval za suboptimální. Konkrétně poukazoval na skutečnost, že orgány činné v trestním řízení nedostatečně hodnotily důkazy. Jinak řečeno, podle žalobce platí, že kdyby klíčovému záznamu (kamerovému záznamu) byla věnována dostatečná pozornost, nemusela se věc vůbec dostat do režimu trestního stíhání. K tomu soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu (a jiných orgánů) či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 9. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní.

34. S přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl soud k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí ze dne 16. 5. 2017, sp. zn. 30 Cdo 3212/2015) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

35. Zaprvé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 79/2018. V této věci stíhání trvalo 1 rok a 2 měsíce. Bylo vedeno pro trestní čin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 a 2 písm. a) trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 3 léta. Poškozený prokázal zásahy do profesního života - obával se o ztrátu zaměstnání. Dále prokázal zásahy do rodinného života. Poškozený měl strach o budoucnost, byl ve stresu, navíc v rozhodné době přišla jeho přítelkyně do jiného stavu, bál se o budoucí zabezpečení rodiny s případným záznamem v trestním rejstříku. Rodina poškozenému nevěřila, že je nevinný, hádal se s přítelkyní. Prokázal zásahy do zdraví, konkrétně negativní psychické rozpoložení a dále prokázal zásahy do sociálního života negativním nahlížením okolí sousedů, kamarádů a části rodiny. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 35 000 Kč.

36. Zadruhé, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 21 C 16/2017. V této věci trestní stíhání trvalo 19 a půl měsíce. Bylo vedeno pro přečin ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 1 rok, peněžitý trest nebo zákaz činnosti. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, konkrétně byl v průběhu řízení pravomocně odsouzen. Jeho tresty, a to trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu 24 měsíců a trest odnětí svobody v trvání 3 měsíců podmíněně odložený na zkušební dobu 15 měsíců byly po dobu 1 roku evidovány v rejstříku trestů. Byl vykonán podmíněně odložený trest odnětí svobody a byl vykonán i trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel v rozsahu 13 měsíců. Od zbytku trestu bylo podmíněně upouštěno ještě dříve, než došlo ke zrušení odsuzujícího rozsudku a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši 20 000 Kč.

37. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeného u zdejšího soudu pod sp. zn. 43 C 44/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 2 roky a 5 měsíců. Bylo vedeno pro těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku a poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 2 roky. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, došlo k zásahu do osobní rodinné sféry poškozeného. Trestní stíhání změnilo osobnost poškozeného; poškozený se v důsledku trestního stíhání stal nekomunikativní, nepříjemný, smutný, což se promítlo i do rodinných vztahů. Byly prokázány zásahy do sféry zdraví. Došlo k zásahu do osobní a rodinné sféry poškozeného. Trestní stíhání změnilo osobnost poškozeného. A bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

38. Začtvrté, s rozhodnutím vydaným v rámci řízení vedeném u zdejšího soudu pod sp. zn. 22 C 197/2019. V této věci trestní stíhání trvalo 10 měsíců. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody 4 roky. Poškozený prokázal zásahy do sféry rodinného života, kdy se zhoršil jeho vztah s manželkou. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví. Poškozený měl obavy o odsouzení; stíhání vnímal jako nespravedlivé, což se projevilo na jeho psychice, byl podrážděný, úzkostlivý a měl poruchy spánku. Soud v této věci vzal do úvahy i to, že poškozený byl do té doby osobou bezúhonnou. Poškozenému bylo přiznáno zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva.

39. Soud rekapituluje, že ve všech shora uvedených případech trestní stíhání trvalo delší dobu než v projednávané věci. Ve věci 12 C 79/2018 pak hrozil vyšší trest a poškozený prokázal širší a intenzivnější dopady. V této věci měl poškozený totiž nejen obavu o ztrátu zaměstnání a byl vystaven negativnímu psychickému rozpoložení (jako v projednávané věci), nýbrž rodina mu nevěřila (v projednávané věci měl žalobce podporu rodiny) a prokázal i zásahy do sociálního života. Pokud jde o věc 21 C 16/2017, v této věci sice hrozil trest srovnatelný, avšak na rozdíl od projednávané věci byl poškozený pravomocně odsouzen a tento trest dokonce vykonal.

40. Podle názoru zdejšího soudu je tak projednávaná věc srovnatelná s věcmi 43 C 44/2019 a 22 C 197/2017. V projednávané věci se tak konstatování porušení práva spojené s omluvou jeví jako zcela dostačující. Poskytnuté zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva a s tím spojenou omluvu přitom nelze v žádném případě bagatelizovat. Omluvu je totiž třeba chápat jako vstřícnou vůli státu uznat chybu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2357/2010). Omluva společně s konstatováním porušením práva je i Nejvyšším soudem vnímána jako primární prostředek kompenzace nemajetkové újmy (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1684/2010).

41. Soud si je vědom toho, že žalobce byl zproštěn podle § 226 písm. a) trestního řádu. Na druhou stranu trestní stíhání žalobce trvalo pouze cca 5 měsíců a žalobci hrozil relativně nízký trest. Soud sice má za prokázané všechny tvrzené dopady trestního stíhání do života žalobce, avšak tyto nelze považovat za nijak zvlášť intenzivní.

42. Zdejší soud nemá ambici jakkoliv bagatelizovat zásahy, které jsou z podstaty věci spojeny s vedením každého trestního stíhání. Nicméně v projednávané věci žalobce tvrdil zásahy do pracovního života. Sám však v rámci svého výslechu uvedl, že jeho zaměstnavatel o jeho trestním stíhání nevěděl. Dále po celou dobu (a i v současnosti) žalobce pracuje u stejného zaměstnavatele, přičemž došlo k nárůstů jeho mzdy. S výjimkou subjektivně pociťovaného strachu z možné ztráty zaměstnání tak trestní stíhání nijak do pracovního života žalobce nezasáhlo. Pokud jde o zásahy do rodinného života, sám žalobce vypověděl, že o jeho trestním stíhání věděla pouze jeho rodina, která ho podporovala. Soud si je vědom toho, že z provedeného dokazování vyplynulo, že manželka žalobce je vážně nemocná. Na druhou stranu sám žalobce vypověděl, že se o ní stará převážně matka s dcerou [Anonymizováno], přičemž režim rodiny je po dobu cca 4,5 let neměnný. Jinými slovy řečeno, trestní stíhání nijak fakticky do fungování rodiny ani do rodinných vztahů nezasáhlo. Konečně pokud jde o zásah do oblasti psychického zdraví, sám žalobce vypověděl, že začal navštěvovat psychologa několik let před zahájením původního řízení. Řešil a řeší u něho svoji rodinu a dále i dopravní nehodu, která vedla ke smrti člověka. Je pochopitelné, že žalobce trestní stíhání stresovalo. Je pochopitelné, že žalobce tento svůj stres řešil i se svým psychologem, kam jinak dochází. Na druhou stranu ani tento zásah nelze hodnotit jako zvlášť závažný. Za této situace se soudu jeví jako zcela adekvatní odškodnění nemajetkové újmy žalobce formou konstatování porušení práva spojeného s omluvou.

43. Pouze pro úplnost soud dodává, že pokud pak jde o žalobcem zmiňovaná rozhodnutí zdejšího soudu sp. zn. 11 C 30/2020 a 37 C 17/2022, tak tyto soud nepovažuje za přiléhavá. V obou případech trvalo trestní stíhání podstatně delší dobu (16 měsíců). Ve věci 37 C 17/2022 pak hrozil i vyšší trest. Ve věci 11 C 30/2020 pak byly tvrzeny a prokázány širší a intenzivnější zásahy do života poškozeného (kdy mimo jiné došlo v důsledku trestního stíhání k rozpadu manželství poškozeného a rozvinutí změny osobnosti, s čímž se poškozený léčil i v době kompenzačního řízení).

44. Lze tak uzavřít, že pokud soud shledal jako odpovídající přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou žalobci rozhodnutím ze dne 4. 8. 2023 konstatování porušení práva a s tím spojenou omluvu, soudu nezbylo než výrokem II. žalobu co do částky [Anonymizováno] Kč zamítnout (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3850/2014). (ii) K náhradě škody v podobě obhajného 45. Ve vztahu k nároku na náhradu škody je třeba uvést, že jeho vznik není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v přímém rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle něhož osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 zákona).

46. V řízení bylo prokázáno, že proti žalobci bylo zahájeno a vedeno trestní stíhání, které skončilo zproštěním žalobce obžaloby podle § 226 písm. a) trestního řádu. V řízení bylo rovněž prokázáno, že poskytnuté právní služby byly žalobcem hrazeny, resp. tyto byly žalobci fakturovány. Jinými slovy řečeno, za situace existence odpovědnostního titulu (nezákonného rozhodnutí z 4. 8. 2023) na straně jedné a prokázaného provedení úkonů právní služby a zaplacení odměny obhájce žalobcem na straně druhé (k tomu viz body 12-14 a 16 tohoto rozsudku), soud nemohl dospět k jinému závěru, než že žalobou uplatněný nárok je co do svého základu po právu.

47. Z provedeného dokazování vyplynulo, že žalobce byl obviněn ze spáchání přečinu ohrožení pod vlivem návykové látky podle § 274 odst. 1 trestního zákoníku. Dle § 10 odst. 3 písm. c) advokátního tarifu při obhajobě v dotčeném trestním řízení se za tarifní hodnotu považuje částka [Anonymizováno] Kč. Dle zmíněného ustanovení ve spojení s § 7 bod 3 advokátního tarifu pak výše mimosmluvní odměny za 1 úkon právní služby činí [Anonymizováno] Kč (jak požadoval žalobce). Soud má za to, že žalobcův požadavek na zaplacení náhrady škody v podobě obhajného je zcela důvodný, tj. žalobě je namístě vyhovět co do výše [Anonymizováno] Kč. Žalobcem tvrzené úkony (viz bod 3 tohoto rozsudku) totiž byly provedeny a tyto byly fakturovány (resp. žalobcem zaplaceny), kdy žalobcem vyčíslená výše zcela odpovídá advokátnímu tarifu (resp. § 11 advokátního tarifu).

48. K tomu soud dále uvádí, že dosavadní judikatura vychází z výkladu, že v případě nákladů na obhajobu jedním obhájcem jde vždy o náklady účelně vynaložené, není-li prokázán opak. Tím je jednak respektováno právo obviněného na obhajobu a zároveň tento výklad umožňuje vyhnout se zjevným obtížím při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na obhajobu jako takových, tj. hledání odpovědi na otázku, zda skutečně zastoupení obviněného konkrétním obhájcem přispělo k zastavení trestního stíhání nebo zproštění obžaloby. Ostatně takový přístup by byl absurdní, neboť by vyžadoval po poškozeném tvrzení a prokázání skutečností objektivně nezjistitelných, nebo zjistitelných jen s nemalými obtížemi (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2533/2013).

49. Dále z judikatury Ústavního soudu plyne, že úkon nahlížení do spisu je namístě považovat za samostatný úkon právní služby, za který náleží náhrada podle § 11 odst. 3 AT, neboť se svou povahou kvalitativně blíží úkonu podle § 11 odst. 1 písm. f) AT (viz nález Ústavního soudu ze dne 1. 3. 2021, sp. zn. I. ÚS 3906/17). Vrchní soud v Praze pak k tomu dodává, že úkon obhájce spočívající v nahlížení do spisu lze za určitých okolností s ohledem na § 11 odst. 3 advokátního tarifu analogicky považovat za úkon podle § 11 odst. 1 písm. f) advokátního tarifu, který je mu svou povahou a účelem nejbližší. Vždy je ale třeba vážit účelnost tohoto úkonu s ohledem na délku trestního řízení, na rozsah spisového materiálu, na to, jak dlouhá doba uplynula od posledního nahlížení do spisu apod. (viz rozhodnutí Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 4. 2024, sp. zn. 9 To 16/2024).

50. V projednávané věci žalovaná sporovala nahlížení do spisu dne [Anonymizováno]. Toto nahlížení mělo být dle žalované součástí úkonu převzetí a příprava zastoupení. Soud sice souhlasí s žalovanou v tom slova smyslu, že první nahlížení do spisu je zpravidla zahrnuto do úkonu podle § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 10. 4. 2024, sp. zn. IV. ÚS 656/24), nicméně to není případ projednávané věci. V projednávané věci totiž došlo k nahlížení do spisu dne [Anonymizováno] až poté, co se věc dostala k soudu a ve věci byl vydán trestní příkaz (tj. v době, kdy obhájce žalobce věc dávno převzal a ve věci došlo k dalšímu posunu). Toto nahlížení tak v žádném případě nelze považovat za součást úkonu ve smyslu § 11 odst. 1 písm. a) advokátního tarifu.

51. Pokud pak jde o úkony dne [Anonymizováno], oba tyto úkony soud považuje za účelné. Soud si je sice vědom toho, že spisovou dokumentaci v původním řízení nelze považovat za rozsáhlou a mezi úkony neuběhla ani nijak zásadní doba. Na druhou stranu v obou případech nahlížení trvalo desítky minut a právní zástupce žalobce si pořizoval fotokopie. Nadto z provedeného dokazování vyplynulo, že klíčovým důkazem v původním řízení byl videozáznam. Soud přitom rozumí potřebě obhajoby opakovaně se s tím videozáznamem seznamovat. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že mezi úkony [Anonymizováno] proběhlo hlavní líčení.

52. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že dle soudu žalobci náleží náhrada škody v podobě obhajného celkem za 8,5 úkonů (včetně režijních paušálů), tj. celkem [Anonymizováno] Kč (8,5 x 1000 + 300 x 9). Tuto částku proto soud výrokem I. tohoto rozsudku žalobci přiznal. V. Náklady řízení a vykonatelnost 53. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl výrokem III. dle § 142 odst. 2 o. s. ř. K tomu osud v podrobnostech zdůrazňuje, že tarifní hodnota sporu činila [Anonymizováno] Kč [30 000 Kč + 11 200 Kč; náhrada nemajetkové újmy se počítá z tarifní hodnoty [Anonymizováno] viz § 9a odst. 2 písm. b) advokátního tarifu]. Žalobce pak byl neúspěšný v rozsahu cca 73 % (respektive byl úspěšný v rozsahu cca 27 %). Převážně úspěšná žalovaná tak má nárok na náhradu nákladů řízení v rozsahu 46 %.

54. Podle § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu, výše paušální náhrady pro účely § 151 odst. 3 o. s. ř. činí 300 Kč za každý úkon.

55. Žalované, která nebyla v řízení zastoupena a nedoložila výši hotových výdajů, tak v dané věci vznikl nárok na náhradu nákladů řízení v celkové výši 414 Kč odpovídající paušální náhradě za 3 úkony (vyjádření ve věci a příprava a účast na jednání dne 12. 5. 2025) při zohlednění úspěchu/neúspěchu ve věci (tj. 3*300*0,46). Uvedené je odůvodněno ustanovením § 1 odst. 3 ve spojení s § 2 odst. 3 zmíněné vyhlášky č. 254/2015 Sb. Soud proto rozhodl, jak je uvedeno ve výroku III. tohoto rozsudku.

56. Lhůta k plnění byla ve výroku I. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí.

57. Lhůta k plnění byla ve výroku III. tohoto rozsudku stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody. takto:

Výrok

Odůvodnění