37 C 29/2024 - 225

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl soudcem Petrem Navrátilem ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Anonymizováno] za níž jedná [Jméno žalované] sídlem [Adresa žalované] pro zaplacení 505 286,53 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. [jméno FO]. Žaloba, kterou se žalobce domáhal zaplacení částky [částka] s úrokem z prodlení ve výši 15% ročně z této částky od [datum] do zaplacení, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna nahradit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši [částka], a to do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

IV. Žalobce je povinen nahradit náklady České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] na účet Obvodního soudu pro [adresa] v rozsahu 24% ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

V. Žalovaná je povinna nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] na účet Obvodního soudu pro [adresa] v rozsahu 76% ve výši, která bude uvedena v samostatném usnesení, a to do 15 dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění

1. Žalobce se svojí žalobou domáhal náhrady nemajetkové újmy ve výši [částka] způsobené nezákonným trestním stíháním vedeným u Okresního soudu ve [adresa] (dále též „OS“) pod sp. zn. [Anonymizováno] (dále též „původní řízení“). Dále se žalobce domáhal náhrady škody ve výši [částka] spočívající v nákladech za opotřebení osobního automobilu, který používal na svých cestách k úkonům v rámci původního řízení. Podstata sporu v projednávané věci tak spočívá v posouzení důvodnosti nároku žalobce, resp. posouzení naplnění podmínek vyžadovaných zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „OdpŠk“) pro dovození odpovědnosti žalované a popř. v otázce posouzení výše přiměřeného zadostiučinění, které by žalobci mělo náležet.

2. Žalobce ve své žalobě nejprve popsal průběh původního řízení. Zdůrazňoval přitom, že se domáhá náhrady újmy z titulu nezákonného rozhodnutí usnesení [právnická osoba], Krajské ředitelství policie Pardubického kraje, Územního odboru [adresa], oddělení obecné kriminality SKPV ze dne [datum], č.j. [adresa]-[Anonymizováno] (dále též „usnesení ze dne [datum]“). K tomu zdůrazňoval, že původní řízení bylo vedeno pro přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, za což žalobci hrozil trest odnětí svobody až 4 roky a peněžitý trest. Rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočka [adresa] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno], byl pak žalobce pravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců podmíněně odloženého na zkušební dobu 1 roku. Tento rozsudek pak zrušil Nejvyšší soud svým rozhodnutím ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno]. Následně Krajský soud v [adresa] – pobočka v [adresa] rozhodnutím ze dne [datum] pod č.j. [Anonymizováno] z podnětu odvolání žalobce napadený rozsudek Okresního soudu ve [adresa] ze dne [datum], č.j. [Anonymizováno] podle § 258 odst. 1 písm. b) a d) tr. řádu v celém rozsahu zrušil a podle § 259 odst. 3 tr. řádu žalobce podle § 226 písm. c) tr. řádu zprostil obžaloby. Toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum]. Podle žalobce tak původní řízení trvalo 26 měsíců. Dále žalobce dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce dotvrdil dopady původního řízení do svého rodinného života. Žalobce poukazoval na to, že v průběhu původního řízení nefungovala jeho rodina, docházelo k hádkám, rodina se odcizila, s manželkou se téměř rozvedl, přestala je navštěvovat vnoučata. Dále se měla odstěhovat jeho dcera i syn. Syn pak uzavřel manželství, aniž by své rodiče informoval o této skutečnosti, což žalobce a jeho manželka těžce nesli. Rovněž těžce nemocný otec žalobce těžce nesl trestní stíhání svého syna. Žalobce byl nucen věnovat se svému trestnímu stíhání namísto péče o svého těžce nemocného otce. Žalobce byl původním řízením stresován a musel vysvětlovat příbuzným a známým, že nikomu z nedbalosti nezpůsobil těžkou újmu na zdraví. Žalobce kvůli původnímu řízení nemohl provozovat se svojí manželkou společný koníček jízdy na skútru. Zadruhé, žalobce tvrdil dopady původního řízení do své cti a pověsti. Konkrétně poukázal na skutečnost, že žije v obci s cca [Anonymizováno] obyvateli. V důsledku jeho trestního stíhání se přitom od něho mělo odvrátit několik přátel, měl být vnímán jako kriminálník a měl čelit urážkám ze strany rodiny poškozeného (v trestním řízení). Konkrétně je měla rodina poškozeného označit na jednání dne [datum] za blbce. Zatřetí, žalobce dotvrdil dopady původního řízení v rámci svého pracovního života. Poukázal přitom na skutečnost, že měl být nucen v důsledku trestního stíhání odmítnout několik zakázek a bylo mu přičteno 7 trestných bodů za dopravní nehodu. Začtvrté, žalobce poukazoval na nestandardní postup orgánů činných v trestním řízení (dále též „OČTŘ“). K tomu poukázal na skutečnost, že podával stížnosti na postup vyšetřovatele. Dále k tomu žalobce obsáhle citoval vyjádření OČTŘ z jednotlivých listin založených ve spise OS, když rozporoval postup (nezadání znaleckého posudku), jakož i hodnocení trestné činnosti žalobce OČTŘ. V neposlední řadě žalobce uváděl, že celou nehodu měl zavinit poškozený [jméno FO], přičemž státní zástupce měl nespravedlivě a necitlivě rozhodnout o podnětu žalobce ze dne [datum], kterým žalobce usiloval o prověření podezření z trestné činnosti poškozeného [jméno FO].

3. K náhradě škody pak žalobce zdůrazňoval, že tato spočívá v cestovních výdajích, tj. nákladech za opotřebení automobilu tovární značky [Anonymizováno] reg. zn. [SPZ], který užíval na cesty z místa svého trvalého bydliště do míst, kde byly prováděny příslušné úkony v rámci trestního řízení.

4. Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že žalobce u ní uplatnil dne [datum] nárok na náhradu nemajetkové újmy způsobené nezákonným trestním stíháním. Jeho žádost byla projednána žalovanou jejím stanoviskem dne [datum], kdy žalovaná přiznala žalobci nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši [částka] a dále náhradu škody ve výši [částka]. Žalovaná uznala existenci odpovědnostního titulu v podobě nezákonného rozhodnutí, avšak zdůrazňovala, že považuje nárok žalobce za řádně vypořádaný. K nároku na náhradu škody v podobě opotřebí vozidla pak uvedla, že tzv. amortizaci nelze podřadit pod pojem skutečné škody, neboť s jedná o fiktivní částku sloužící pro účely účetnictví. K nároku na náhradu nemajetkové újmy pak uvedla, že žalobce byl stíhán pro trestný čin, který nezpůsobuje přílišné společenské odsouzení. Na žalobce je přitom nutno hledět jako na osobu bezúhonnou. Délku původního řízení žalovaná označila za přiměřenou. Žalovaná připustila, že původní řízen zasáhlo do rodinného života žalobce. Žalovaná sporovala, že by dcera žalobce odešla z domu svých rodičů kvůli trestnímu stíhání. Rovněž sporovala, že by syn žalobce se odstěhoval a nekomunikoval se svým otcem právě z důvodu jeho trestního stíhání. Žalovaná rovněž uvedla, že došlo k zásahu do pracovního života v důsledku jeho trestního stíhání. Sporovala ovšem intenzitu tohoto zásahu, když poukazovala na skutečnost, že žalobce byl zaměstnán na dohodu a v rámci trestního stíhání uváděl, že je nezaměstnaný.

5. Soud ve věci učinil následující skutková zjištění.

6. Z nesporných tvrzení účastníků vzal soud za prokázané, že žalobce uplatnil dne [datum] svůj nárok jako v projednávané věci u žalované. Žalovaná pak tento nárok vypořádala svým stanoviskem ze dne [datum], když přiznala žalobci částku [částka]. Z toho byla částka [částka] na náhradu nemajetkové újmy způsobené samotným trestním stíháním. [adresa] [Anonymizováno] Kč pak byla žalobci vyplacena dne [datum]. Dále pak žalovaná doprojednala žádost žalobce svým stanoviskem ze dne [datum] s tím, že žalobci přiznala a posléze i vyplatila úrok z prodlení v zákonné výši z částky [částka], a to za období [datum] do [datum].

7. Soud tedy na základě uvedeného konstatuje, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem předvídanou § 14 OdpŠk představovanou předběžným uplatněním nároku u příslušného orgánu (tj. zde žalovaná).

8. Z výslechu žalobce soud zjistil, že žalobce uvedl, že trestní stíhání rozvrátilo jeho rodinný život. Sám žalobce měl po každém výslechu, každém jednání u soudu myšlenky že nemá smysl žít, že spravedlnost neexistuje. Žalobce trestní řízení vnímal velmi nespravedlivě. Dále vypověděl, že se jej na průběh trestního stíhání ptala matka i otec. Jeho otec pak byl těžce nemocný a žalobce se o něj staral. Žalobce v průběhu trestního stíhání bral léky na přírodní bázi za účelem boje se stresem. Žalobce uvedl, že o jeho trestní stíhání věděla jeho manželka a dcera. K tomu zdůraznil, že mu věřili, že je nevinný, avšak nikoliv úplně. Žalobce se před nimi musel obhajovat, že nic neudělal. Žalobce opakovaně své trestní stíhání probíral se svojí manželkou. Manželka se pak již měla bát jezdit na motorce a žalobce to již nebavilo. K dotazu soudu pak žalobce uvedl, že v průběhu trestního stíhání měl problémy s pitím. Žalobce kvůli trestnímu stíhání trpěl nespavostí a neměl na nic náladu. K dotazu soudu pak žalobce dále uvedl, že o jeho nehodě věděl jeho zaměstnavatel pan [jméno FO]. Žalobce dále vypověděl, že se o svém trestním stíhání s nikým z obyvatel obce, kde bydlí, nebavil. Měli mu ale dávat najevo, že o jeho trestním stíhání ví. Žalobce rovněž uvedl, že měl vyšetřovateli říci, že by se podobná nehoda měla stát i jeho rodině. Na to měl vyšetřovatel reagovat neadekvátně. Na toto chování vyšetřovatele si měl žalobce stěžovat.

9. Z výslechu svědkyně [jméno FO], nar. [datum], soud zjistil, že svědkyně je manželkou žalobce. Svědkyně vypověděla, že po začátku trestního stíhání propukly v jejich rodině hádky. Sama pak s manželem často řešila jeho trestní stíhání. Podle svědkyně rovněž žalobce těžce nesl chování vyšetřovatele vůči jeho osobě. Žalobce měl trpět v průběhu trestního stíhání návaly vzteku. Svědkyně dále uvedla, že v průběhu trestního stíhání zemřela matka žalobce a jeho otec, který byl těžce nemocný, se k nim přestěhoval a žalobce se o něj staral. Svědkyně rovněž uvedla, že žalobce v průběhu trestního stíhání užíval kapky na přírodní bázi na uklidnění. Jinak měl být žalobce odpůrcem lékařské péče a měl odmítat zajít si k doktorovi. Žalobce měl v průběhu trestního stíhání rovněž konzumovat alkohol ve zvýšené míře. Svědkyně uvedla, že s manželem ráda jezdila s žalobcem na skútru; po nehodě nicméně to pro ní skončilo. Dle svědkyně měli o trestním stíhání žalobce vědět jeho rodiče, kteří to velmi prožívali. Svědkyně pak měla sama absolutně věřit v žalobcovu nevinu. Rovněž i rodiče žalobce věřili v jeho nevinu. O trestním stíhání věděla i dcera žalobce, která s ním a se svědkyní tehdy bydlela. Syn bydlel v domě po prarodičích a měl se s žalobcem domlouvat na tom, že by tento dům opravili. Poté se měl nicméně odstěhovat a přibližně na rok s ním měla svědkyně ztratit kontakt. V této době se také měl oženit, což jí měla sdělit dcera. Svědkyně rovněž vypověděla, že obec, kde žalobce žije, má asi [Anonymizováno] obyvatel. K přímému dotazu soudu svědkyně vypověděla, že se o trestním stíhání žalobce vyjma rodinných příslušníků s nikým nebavila. Nicméně se měli obyvatelé obce, kde žalobce žije, na něj dívat skrz prsty. V průběhu trestního stíhání měl žalobce pracovat na svém hospodářství a dále na dohodu o provedení práce u pana [jméno FO]. Žalobce pak měl mít dohodnutý nástup do práce u pana [jméno FO], nicméně ten si to měl v průběhu trestního stíhání rozmyslet. Svědkyně dále vypověděla, že žalobce má bratra, se kterým se nestýká, neboť se s ním pohádal z svědkyni neznámého důvodu. Žalobce má rovněž 4 vnoučata, která kvůli trestnímu stíhání přestala za žalobcem a jeho rodinou jezdit. Svědkyně pak měla být přítomna tomu, že v průběhu trestního stíhání jejího muže měl být na jednání u soudu označen matkou poškozeného za blbce. Svědkyně dále vypověděla, že s manželem po intimní stránce nežila. Dále uvedla, že dcera se odstěhovala ze společné domácnosti v roce [Anonymizováno] po maturitě. Měla si najít přítele a ačkoliv měla domluvenou brigádu v nemocnici v [adresa], měla u něj přespávat v [Anonymizováno] a odstěhovat se tam úplně. K dotazu soudu svědkyně vypověděla, že žalobce začal po nehodě víc pít alkohol.

10. Z výslechu svědka [jméno FO], nar. [datum] soud zjistil, že svědek je synem žalobce. Svědek vypověděl, že žil v domě po prarodičích a byl s žalobcem domluven, že mu bude pomáhat. Poté měl být nicméně žalobce nepoužitelný a nebyla s ním rozumná řeč. Toto se mělo stupňovat a žalobce se měl bát chodit i ven, aby jej nepotkal. Svědek se poté rozhodl z domu odstěhovat. Svědek vypověděl, že věřil v žalobcovu nevinu. Svědek se oženil v srpnu roku [Anonymizováno]. V roce [Anonymizováno] se pak vrátil zpátky do domu po prarodičích. Svědek vypověděl, že o trestním stíhání žalobce věděla jeho manželka, dcera a jeho rodiče. Svědek rovněž uvedl, že v době trestního stíhání přerušil se svojí rodinou všechny kontakty, konkrétně v říjnu [Anonymizováno]. Svědek vypověděl, že kontakt se svým otcem ukončil, neboť se s ním nedalo mluvit, byl nervózní a neustále se spolu hádali. Svědek uvedl, že žalobce o jeho svatbě nevěděl. Dále svědek vypověděl, že žalobce má bratra, se kterým neudržuje žádný vztah. Svědek dále uvedl, že žalobce měl blízký vztah k alkoholu. Svědek jej měl několikrát vidět ve stavu tzv. „namol“. Zvýšenou míru konzumace alkoholu přitom u žalobce svědek zpozoroval až se zahájením trestního stíhání.

11. Z výslechu svědkyně [jméno FO], nar. [datum], soud zjistil, že svědkyně je dcerou žalobce. Svědkyně vypověděla, že v době trestního stíhání čekala od svého otce podporu, kterou jí nebyl schopen dát. V době zahájení trestního stíhání svědkyně maturovala. Svědkyně žila společně s žalobcem a jeho manželkou. Doma přitom byly neustálé hádky. K dotazu soudu svědkyně specifikovala, že tyto hádky byly několikrát do týdne. Svědkyně vypověděla, že se snažila z domu dostat, chtěl udělat maturitu, odejít na vysokou školu. Navíc si našla přítele. Svědkyně se odstěhovala do [Anonymizováno], a to zejména s ohledem na chování svého otce. Svědkyně se snažila nejprve svému otci pomáhat, sepisovala mu podání, nicméně pak se od toho distancovala, neboť na ní neustále řval. Svědkyně uvedla, že nepochybovala o nevinně žalobce. Dále podle svědkyně mělo docházet k tomu, že žalobce a jeho manželku navštěvovali vnoučata méně často. Žalobce měl trestní stíhání dost prožívat. V průběhu trestního stíhání se pak měl žalobce uchýlit ke konzumaci alkoholu ve zvýšené míře. Svědkyně uvedla, že neví, proč se žalobce nestýká se svým bratrem. Rovněž uvedla, že neví konkrétně o tom, že by někdo v místě bydliště žalobce věděl o jeho trestním stíhání. Konečně v neposlední řadě svědkyně vypověděla, že jediným příjmem žalobce měl být příjem z jeho práce spočívajících v opravách aut.

12. Z výslechu svědka [jméno FO], nar. [datum], soud zjistil, že svědek se dozvěděl, že žalobce dělá klempířské a lakýrnické práce, což se mu hodilo, protože pracuje ve společnosti s asi [Anonymizováno] vozidly, dělají autoservis a pneuservis, takže měl řadu vozidle na opravu. Svědek proto začal využívat služeb žalobce, a to přibližně 2 až 3 roky. Poté nicméně došlo k tomu, že žalobce začal svoji práci špatně vykonávat a nedodržoval domluvené termíny. Svědek mu proto přestal dávat práci. Žalobce se mu měl také svěřovat stran nehody a trestního řízení, což svědka obtěžovalo. Svědek vypověděl, že žalobce pracoval pro svědka na dohodu o provedení práce. Svědek vypověděl, že věřil panu žalobcovi, věřil v jeho nevinu. Svědek rovněž uvedl, že uvažoval o tom, že by žalobce zaměstnal. Nicméně nedošlo k tomu v důsledku zhoršení kvalit práce žalobce.

13. Z výslechu svědka [jméno FO], nar. [datum], soud zjistil, že svědek je kamarádem žalobce. Svědek se dozvěděl o trestním stíhání žalobce od něho. Svědek nepřemýšlel o vině nebo nevinně žalobce. Svědek neuvedl, že by někdo v místě bydliště žalobce o jeho trestní stíhání věděl. K dotazu soudu ani nebyl schopen uvést jména žalobcových kamarádů.

14. Soud zhodnotil výpovědi svědků jako věrohodné. Je sice pravdou, že svědci [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] jsou rodinný příslušníci žalobce a svědek [jméno FO] sám sebe označil za kamaráda žalobce, avšak soud v jejich výpovědích neshledal existenci zásadních rozporů. Nadto svědci k doplňujícímu dotazu soudu přiznali, které informace mají pouze zprostředkovaně.

15. Z listin založených ve spise vedeným u vedeném u Okresního soudu ve [adresa], pod sp. zn. [Anonymizováno] soud zjistil následující: [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec] [Anonymizovaný odstavec]

17. Soud na základě provedeného dokazování učinil skutkový závěr, který je shodný se shora uvedenými skutkovými zjištěními. Pro nadbytečnost pak soud další důkazy neprováděl (odůvodnění viz níže).

18. Soud posuzoval danou věc ve světle následujících zákonných ustanovení.

19. Podle § 1 OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci. Podle § 2 téhož zákona se odpovědnosti za škodu podle tohoto zákona nelze zprostit.

20. Podle ustanovení § 5 písm. a) a b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek stanovených zákonem za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v trestním řízení, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

21. Podle § 7 OdpŠk mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda, právo na náhradu takové škody způsobené nezákonným rozhodnutím; právo na náhradu škody má i ten, s nímž nebylo jednáno jako s účastníkem řízení, ačkoliv s ním jako s účastníkem řízení jednáno být mělo.

22. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk lze nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

23. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, se podle tohoto zákona poskytuje též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 cit. ustanovení se zadostiučinění poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

24. Po právní stránce soud věc hodnotil následovně.

25. Jak je uvedeno shora, žalobce se domáhal částky ve výši [částka] coby přiměřeného zadostiučinění za utrpěnou nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným trestním stíháním a dále částky ve výši [částka] coby náhrady škody v podobě tzv. amortizace. Soud se tedy zabýval důvodností uplatněného nároku především z toho pohledu, zda jsou naplněny obecné předpoklady pro vznik nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy.

26. Zákon v obecné rovině rozeznává dva odpovědnostní tituly, a to nezákonné rozhodnutí a nesprávný úřední postup (srov. § 5 zákona). Stát přitom za újmu (majetkovou či nemajetkovou) způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím odpovídá objektivně (tj. bez ohledu na zavinění – srov. § 2 OdpŠk) a za současného (kumulativního) splnění tří podmínek: (i) příslušný orgán státu vydal nezákonné rozhodnutí či došlo k nesprávnému úřednímu postupu; (ii) poškozenému vznikla škoda či nemajetková újma; a (iii) újma je v příčinné souvislosti s takovým nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem, jinými slovy je mezi nimi dán vztah příčiny a následku.

27. Soud v obecné rovině konstatuje, že nárok na náhradu škody (či poskytnutí zadostiučinění) způsobené zahájením trestního stíhání, jež neskončilo pravomocným odsouzením, se (s výjimkami uvedenými níže) posuzuje podle ustanovení § 5 písm. a), § 7 a § 8 Odpšk jako nárok na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. [právnická osoba] 6/90 ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne [datum]).

28. Žalovanou (resp. stát) stíhá objektivní odpovědnost. Z uvedeného plyne, že vznik nároku na náhradu újmy není podmíněn prokázáním, že orgány činné v trestním řízení jednaly v rozporu se zákonem, nýbrž je založen na principu, podle kterého osoba, jež byla zproštěna obžaloby, resp. nebyla uznána vinnou ze spáchání trestného činu, má zásadně právo na náhradu škody (či jiné újmy) způsobené zahájením a vedením trestního stíhání, a to včetně nákladů na obhajobu (srov. § 31 OdpŠk).

29. Rozhodujícím měřítkem opodstatněnosti (zákonnosti) zahájení a vedení trestního stíhání je tudíž pozdější výsledek trestního řízení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2614/2003 ze dne [datum]). Nicméně to neznamená, že by každé jiné rozhodnutí než pravomocné odsouzení automaticky vedlo k závěru o nesprávnosti usnesení o zahájení trestního stíhání. Dle § 12 odst. 1 OdpŠk totiž právo na náhradu škody nemá ten, kdo si vazbu, odsouzení nebo uložení ochranného opatření zavinil sám nebo kdo byl zproštěn obžaloby nebo bylo proti němu trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost anebo že trestný čin byl amnestován. Dle § 12 odst. 2 OdpŠk pak právo na náhradu škody nevznikne ani tehdy, pokud v řízení nebylo možno pokračovat z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu, trestní stíhání bylo podmíněně zastaveno a nastaly účinky zastavení trestního stíhání, výrok o zastavení trestního stíhání byl součástí rozhodnutí o narovnání či trestní stíhání bylo zastaveno z důvodů uvedených ve zvláštním předpisu (např. § 172 odst. 2 trestního řádu řádu, dle něhož se trestní stíhání zastaví, jestliže trest, k němuž může trestní stíhání vést, by byl zcela bez významu vedle trestu, který pro jiný čin byl obviněnému již uložen nebo který ho podle očekávání postihne). Mezi další rozhodnutí, která nebudou mít za následek nezákonnost trestního stíhání, patří např. zastavení trestního stíhání z důvodu zániku trestnosti promlčením [dle § 172 odst. 1 písm. d) trestního řádu ve spojení s § 11 odst. 1 písm. b) trestního řádu; srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 28 Cdo 605/2012 ze dne [datum]] či např. zastavení trestního stíhání pro zpětvzetí souhlasu poškozeného [§ 172 odst. 1 písm. d) tr. ř. ve spojení s § 11 odst. 1 písm. i) trestního řádu]. Dlužno poznamenat, že soud v projednávané věci neshledal důvody pro postup podle § 12 OdpŠk a žalovaná ani žádné takové důvody netvrdila.

30. Vzhledem k výsledku předmětného trestního řízení tedy soud dospěl k závěru, že je dán odpovědnostní titul spočívající v nezákonném rozhodnutí (usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne [datum]), neboť rozsudkem Krajského soudu v [adresa] – pobočka v [adresa] ze dne [datum], č. j. [Anonymizováno], byl žalobce zproštěn podle § 226 písm. c) trestního řádu obžaloby a toto rozhodnutí nabylo právní moci dne [datum].

31. Pokud jde o žalobcův požadavek na náhradu škody v podobě tzv. amortizace požadované na vozidle za vykonané cesty, pak platí, že amortizace není nárokem, které bylo možné žalobci přiznat, jak řekl i odvolací soud (k tomuto srovnej rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum], č. j. 72 Co 152/2014 - 163, ze dne [datum], č. j. 28 Co 437, 438/2014-109, ze dne [datum], č. j. 62 Co 134/2019 -163). Žalobcem zmiňovaná zákonná úprava obsažená v § 157 zák. č. 262/2006 Sb. zákoníku práce (resp. příslušných vyhláškách) vztahující se k tzv. amortizaci se použije výhradně na výpočet cestovních náhrad při pracovních cestách zaměstnanců případně osob samostatně výdělečně činných, jenž použili k pracovní cestě vlastní motorové vozidlo se souhlasem zaměstnavatele. V nyní projednávaném případě se však nejedná o takovou situaci, když soukromá osoba (tedy žalobce) použila motorové vozidlo nikoliv z důvodu plnění úkolů pro žalovanou a rovněž bez vědomí žalované. Žalovaná částka ve výši [částka] tak není škodou, která by vznikla žalobci a která by navíc byla odškodnitelná dle OdpŠk. K tomu nelze přehlédnout, že i kdyby se o škodu jednalo, nebyla by dána příčinná souvislost mezi odpovědnostním titulem a touto hypotetickou škodou. Jakkoliv zdejší soud nemá ambice zlehčovat obtíže a diskomfort spojený s použitím prostředků veřejné hromadné dopravy (oproti osobnímu automobilu), nelze přehlédnout, že užití osobního automobilu za účelem dopravy žalobce k úkonům v rámci trestního stíhání bylo daleko spíše dáno svobodnou volbou žalobce než samotným trestním stíháním. S ohledem na tento právní názor pak soud ani neprováděl žalobcem navržené listinné důkazy k tomu nároku.

32. Co se týče vzniku nemajetkové újmy z důvodu zahájení a vedení trestního stíhání, nejde o vyvratitelnou domněnku, ale újma z důvodu trestního stíhání musí být prokázána, (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 či ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011). Soud tak vychází z toho, že jakkoliv je každé trestní stíhání vždy spojeno s jistým zásahem do osobnostních práv trestně stíhaných osob (srov. nález Ústavního soudu ČR sp. zn. IV. ÚS 428/05) není na místě existenci nemajetkové újmy presumovat, ale prokazovat, stejně tak jako intenzitu (případné) újmy odůvodňující peněžité odškodnění.

33. Soud při stanovení formy a výše zadostiučinění vycházel v souladu s ustálenou judikaturou ze tří základních kritérií: (i) z povahy trestní věci, (ii) z délky trestního řízení a (iii) z dopadů trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce. Povahou trestní věci se myslí zejména závažnost trestného činu, které bylo poškozené kladeno za vinu, neboť ta zpravidla přímo úměrně zvyšuje intenzitu, s jakou poškozený trestní řízení vnímá. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 4818/2015 ze dne [datum]).

34. V daném případě bylo trestní stíhání s žalobcem zahájeno pro trestný čin ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 148 odst. 1 trestního zákoníku a později byl tento čin překvalifikován na přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku. Jinými slovy řečeno, žalobce byl obžalován (resp. trestně stíhán) pro spáchání přečinu, přičemž mu hrozil trest odnětí svobody ve výši až 4 let nebo zákaz činnosti. Povahu věci soud proto hodnotí jako spíše méně závažnou, když uvedená trestná činnost je zpravidla vnímána méně negativně nežli např. úmyslná násilná trestná činnost nebo sexuální a drogové delikty.

35. Samotné trestní stíhání pak trvalo přibližně 26 měsíců. Dle soudu délka předmětného trestního stíhání nebyla zcela zjevně nepřiměřená, i když nebyla nijak extrémně krátká.

36. Žalobce dále tvrdil dopady nezákonného trestního stíhání, a sice do sféry rodinného života, pracovního života a do sféry osobní, sféry sociální. Své tvrzení žalobce prokazoval svým účastnickým výslechem, jakož i výslechem několika svědků. Dále žalobce navrhoval čestná prohlášení. Tato prohlášení nicméně soud neprováděl, neboť z judikatury Nejvyššího soudu plyne, že zásada bezprostřednosti (přímosti) občanského soudní řízení není naplněna ani tehdy, jestliže se soud namísto výpovědi svědka (§ 126 o. s. ř.) nebo výpovědi účastníka řízení (§ 131 o. s. ř.) o tom, co viděl, slyšel, nebo jinak bezprostředně vnímal svými smysly, spokojí s písemným (čestným) prohlášením takové osoby (s tím, že příslušná osoba to, co viděla, slyšela, nebo jinak bezprostředně vnímala svými smysly, zaznamená na listinu, kterou se provede důkaz). Podle Nejvyššího soudu sice není vyloučeno, aby i taková listina sloužila jako plnohodnotný důkaz o určité skutečnosti, např. tehdy, jestliže výslech osoby, která prohlášení pořídila, není možný (jde o osobu neznámého pobytu nebo o osobu, která v mezidobí zemřela), nebo tehdy, přijmou-li sporné strany na základě takového důkazu v něm popsané skutečnosti za zjištěné (mezi nimi dále nesporné). Nepůjde-li však o takové situace (nebo o situace srovnatelné), pak pokud by se soud spokojil s písemným prohlášením určité osoby o dokazované skutečnosti, dopustil by se porušení zásady přímosti (bezprostřednosti) občanského soudního řízení. Tím by tedy soud zatížil řízení vadou, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 29 Cdo 3197/2022).

37. Zdůrazňuje se, že v současném civilním procesu se vychází ze zásady volného hodnocení důkazů, kdy každý důkaz je třeba hodnotit nejenom zvlášť, ale i v jeho vzájemných souvislostech; zároveň jsou také důkazy hodnoceny ve vztahu k tvrzením, která soudu účastník předkládá (viz § 132 o. s. ř.; srov. také nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Zákonodárce ponechává na soudci, aby na základě vlastního svobodného uvážení hodnotil provedené důkazy a veškeré jednání stran, a nepředepisuje mu, jakou důkazní sílu má jednotlivým důkazním prostředkům přikládat. Je úkolem soudce, aby volným hodnocením důkazů dospěl k vnitřnímu přesvědčení, zda v konkrétní věci je určité skutkové tvrzení prokázané, či nikoliv (k tomu doktrinálně viz např. LAVICKÝ, P. Důkazní břemeno v civilním řízení soudním. [adresa]: Leges, 2017, s. 21 a n. nebo JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. [adresa]: Wolters Kluwer, 2021, s. 75 a n.). Musí přitom dát účastníkům jasně najevo, jaká dílčí zjištění čerpal z každého jednotlivého důkazu a z jakých rozporů mezi provedenými důkazy a naopak shod mezi nimi vyvodil závěr o skutkovém stavu. Jak k tomu uvádí J. Jirsa – hodnocení důkazů je „korunou souzení“; jde o myšlenkový proces soudce, který si nemůže své rozhodnutí „nějak vyspekulovat“ (JIRSA, [právnická osoba]. HAVLÍČEK. Dokazování: úvahy o teorii a praxi. Op. cit., s. 204). Odrazem tohoto myšlenkového procesu je odůvodnění soudního rozhodnutí, které musí být zřetelné, srozumitelné, logické a předvídatelné (srov. nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. IV ÚS 1891/18).

38. Pokud pak jde o důkaz výslechem účastníka, nelze přehlédnout, že tento důkazní prostředek má subsidiární povahu (viz § 131 o. s. ř.; viz nález Ústavního soudu ze dne [datum], sp. zn. Pl. ÚS 37/03). Jak k tomu kdysi uvedl významný český procesualista E. Ott: „Možnost omylu a zlomyslnosti strany nutně toho vyžadují, aby výslech stran uznán byl jen za podpůrný zdroj přesvědčení soudcova, pakli totiž ani průvody stranami nabízenými a připuštěnými, aniž těmi, jež z úřední moci provedeny byly, soud žádoucího přesvědčení nenabyl.“ (OTT, E. Soustavný úvod ve studium nového řízení soudního [jméno FO]. [adresa]: Wolters Kluwer, 2012, s. 192).

39. K tomu se připomíná, že Nejvyšší soud v rozsudku ze dne [datum], sp. zn. 25 Cdo 1437/2006, konstatoval, že o vztah příčinné souvislosti se jedná, vznikla-li škoda následkem porušení právní povinnosti škůdce či právem kvalifikované okolnosti, tedy je-li jeho jednání a škoda ve vzájemném poměru příčiny a následku, a tudíž je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu (škodné události), ke škodě by nedošlo. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost za škodu nenastává; příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom nemusí jít o příčinu jedinou, nýbrž stačí, jde-li o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, a to o příčinu podstatnou. Je-li příčin, které z časového hlediska působí následně (jde o tzv. řetězec postupně nastupujících příčin a následků), více, musí být jejich vztah ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. Časové hledisko pak není rozhodujícím a jediným kritériem a příčinnou souvislost nelze zaměnit za souvislost časovou, neboť újma může být důsledkem škodné události, i když nevznikla v době škodné události, ale později (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. [právnická osoba] 86/90). Na druhé straně řetězec příčin nezakládá příčinnou souvislost mezi jednáním škůdce a vzniklou škodou tehdy, vstupuje-li do děje jiná, na jednání škůdce nezávislá, skutečnost, která je pro vznik škody rozhodující. Příčinná souvislost je přerušena např. v těch případech, kdy bezprostřední příčinou škody je skutečnost, která je již sama následkem, za nějž škůdce odpovídá z jiného právního důvodu, nebo tehdy, je-li vznik újmy vyvolán bezprostředně okolností, která nemá věcný vztah k počínání škůdce.

40. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 1930/2014, se uvádí: „[j]e běžné, že se kauzálního děje účastní více skutečností, které vedou ke vzniku škody. Mezi takovými skutečnostmi je však třeba identifikovat právně relevantní příčinu vzniku škody. Z celého řetězce všeobecné příčinné souvislosti (v němž každý jev má svou příčinu, zároveň však je příčinou jiného jevu) je třeba sledovat jen ty příčiny, které jsou důležité pro odpovědnost za škodu. Musí jít o skutečnosti podstatné, bez nichž by ke vzniku škody nedošlo. Pro existenci kausálního nexu je nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen, že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku. To znamená, aby prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta případně příčinu další. K přerušení příčinné souvislosti dochází, jestliže nová okolnost působila jako výlučná a samostatná příčina, která vyvolala vznik škody bez ohledu na původní škodnou událost. Zůstala-li původní škodná událost tou skutečností, bez níž by k následku nedošlo, příčinná souvislost se nepřerušuje. Podle teorie adekvátní příčinné souvislosti je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (conditio sine qua non).“.

41. Předně soud uvádí, že kompenzační řízení není řízením revizním. Soudy rozhodující v kompenzačním řízení nemají pravomoc k tomu, aby věcně přezkoumávaly postup soudu (a jiných orgánů) či jeho jednotlivá rozhodnutí v původním řízení, neboť k věcnému přezkumu jsou oprávněny toliko příslušné nadřízené soudy v původním řízení v rámci řízení o opravných prostředcích (k tomu viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne [datum], sp. zn. 30 Cdo 4385/2010). Pokud se tedy jedná o žalobcovo tvrzení stran suboptimálního postupu orgánů činných v trestním řízení, soud nepovažuje tyto argumenty za relevantní. Nadto nelze přehlédnout, že v projednávané věci nebyl postup orgánů činných v trestním řízení nijak excesivní. Je sice pravda, že z provedeného dokazování vyplynulo, že pravomocný odsuzující rozsudek byl zrušen dovolacím soudem, avšak stalo se tak na základě odlišného právního hodnocení. Ze stejných důvodů soudu v rámci odškodňovacího řízení rovněž nepřísluší, aby blíže hodnotil postup státního zastupitelství při vyřizování podání žalobce ze dne [datum], tj. postup státního zástupce při vyřizování trestního oznámení. Pokud pak jde o žalobcem tvrzené neadekvátní chování ze strany vyšetřovatele, resp. poškozeného a jeho rodiny, platí, že žalovaná nemůže být odpovědná za chování třetích osob, tj. poškozeného a jeho rodiny v rámci soudního jednání (resp. hlavního líčení). V případě chování vyšetřovatele [adresa] pak platí, že sám žalobce uváděl, že (podle žalobce) nikoliv adekvátní reakce ze strany vyšetřovatele byla na jeho nevhodnou poznámku. Z provedeného dokazování přitom nevyplynulo (a žalobce to ani netvrdil), že by OČTŘ žalobce uráželi či jej jinak atakovali. Pokud pak žalobce nesouhlasil s postupem OČTŘ v původním řízení, jak bylo konstatováno shora, soudu v odškodňovacím řízení v zásadě nepřísluší, aby tento blíže hodnotil a přezkoumával jednotlivá rozhodnutí přijatá v rámci původního řízení.

42. Žalobce dále dotvrdil následující dopady trestního stíhání do svého života. Zaprvé, žalobce dotvrdil dopady původního řízení do svého rodinného života. Žalobce poukazoval na to, že v průběhu původního řízení nefungovala jeho rodina, docházelo k hádkám, rodina se odcizila, s manželkou se téměř rozvedl, přestala je navštěvovat vnoučata. Dále se měla odstěhovat jeho dcera i syn. Syn pak uzavřel manželství, aniž by své rodiče informoval o této skutečnosti, což žalobce a jeho manželka těžce nesli. Rovněž nemocný otec žalobce těžce nesl trestní stíhání svého syna. Žalobce byl nucen věnovat se svému trestnímu stíhání namísto péče o svého těžce nemocného otce. Žalobce byl původním řízením stresován a musel vysvětlovat příbuzným a známým že nikomu z nedbalosti nezpůsobil těžkou újmu na zdraví. Žalobce kvůli původnímu řízení nemohl provozovat se svojí manželkou společný koníček jízdy na skútru. Zadruhé, žalobce tvrdil dopady původního řízení do své cti a pověsti. Konkrétně poukázal na skutečnost, že žije v obci s cca [Anonymizováno] obyvateli. V důsledku jeho trestního stíhání se přitom od něho mělo odvrátit několik přátel, měl být vnímán jako kriminálník a měl čelit urážkám ze strany rodiny poškozeného (v trestním řízení). Konkrétně je měla rodina poškozeného označit na jednání dne [datum] za blbce. Zatřetí, žalobce dotvrdil dopady původního řízení v rámci svého pracovního života. Poukázal přitom na skutečnost, že měl být nucen v důsledku trestního stíhání odmítnout několik zakázek a bylo mu přičteno [Anonymizováno] trestných bodů za dopravní nehodu.

43. K tomu soud uvádí, že na základě provedeného dokazování nemá za prokázané, že by trestní stíhání negativně ovlivnilo čest a pověst žalobce. Všichni svědci vypověděli, že věřili v žalobcovu nevinu (resp. svědek [jméno FO] uvedl, že o vině a nevině žalobce nepřemýšlel). K dotazům soudu pak žádný svědek neuvedl nic konkrétního, pouze neurčitě odkazovali na skutečnost, že žalobce žije na malé obci, pročež se o tom přeci „muselo vědět“. Rovněž žádný svědek nebyl schopen uvést byť jediné jméno žalobcova kamaráda, které by se snad od něho kvůli trestnímu stíhání odvrátil. Svědek [jméno FO], který sám sebe označil za přítele žalobce, pak jednoznačně uvedl, že se s žalobcem stýká i nadále. Jiné přátelé žalobce pak ani on nebyl schopen jmenovat.

44. S ohledem na shora uvedené soud postupem podle § 118a odst. 3 o. s. ř. vyzval žalobce k doplnění důkazních návrhů. Žalobce však na tuto svoji povinnost – tj. povinnost navrhovat důkazy ke svým tvrzením – rezignoval, ačkoliv byl soudem řádně poučen o této povinnosti, jakož i o možných důsledcích neunesení břemene důkazního. Soudu proto nezbylo, nežli považovat žalobcova shora uvedená tvrzení za neprokázaná.

45. Soud rovněž nemá za prokázané, že by žalobce kvůli svému trestnímu stíhání nemohl provozovat svůj koníček – jízdy na skútru se svojí manželkou. Jak totiž vypověděla svědkyně [jméno FO], skutečnou příčinnou, proč již nadále s žalobcem odmítala jezdit na skútru, byla nehoda sama (nikoliv trestní stíhání).

46. Na druhou stranu soud vzal za prokázané následující dopady. Předně soud uvěřil žalobci, že jej samotné trestní stíhání velmi stresovalo. Soud rovněž uvěřil tomu, že trestní stíhání představovalo zátěž i pro žalobcovu rodinu, v podobě stresu, což muselo nepochybně ovlivnit celkové rodinné soužití. Z výslechů [jméno FO], [jméno FO] a [jméno FO] pak jednoznačně vyplynulo, že v důsledku trestního stíhání došlo k odcizení jednotlivých členů rodiny. Svědci [jméno FO] a [jméno FO] se pak odstěhovali od žalobce. K tomu soud nicméně zdůrazňuje, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že žalobce se v průběhu trestního stíhání věnoval ve zvýšené míře konzumaci alkoholu. Podle názoru zdejšího soudu přitom platí, že není obvyklým následkem zahájení trestního stíhání zvýšená konzumace alkoholu. Jinými slovy řečeno, v souladu s teorií adekvátní příčinné souvislosti není dána příčinná souvislost mezi zvýšenou konzumací alkoholu ze strany žalobce a odpovědnostním titulem. Z provedeného dokazování pak dále vyplynulo, že zvýšená konzumace alkoholu ze strany žalobce se negativně projevila i v jeho rodinných vztazích. Této zvýšené konzumaci alkoholu nicméně zjevně nelze přičítat vše, neboť všichni svědci zdůrazňovali roli trestního stíhání v životě žalobce, resp. v životě rodiny. Podle názoru zdejšího soudu se tak zvýšená konzumace alkoholu pouze spolupodílela na intenzifikaci dopadů trestního stíhání do života žalobce, k čemuž je rovněž třeba přihlédnout. Soud má proto za prokázané, že v důsledku trestního stíhání v rodině žalobce docházelo k hádkám, rodina se odcizila, přestala jej navštěvovat vnoučata, odstěhovali se syna a dcera žalobce. Pokud jde nicméně o hodnocení intenzity těchto zásahů, nelze přehlédnout, že ze svědeckých výpovědí [jméno FO] a [jméno FO] vyplynulo, že vztahy v rodině se po skončení trestního stíhání podstatně zlepšily. Nadto se na destrukci vztahů mezi žalobcem a jeho rodinnými příslušníky podílela i zvýšená konzumace alkoholu ze strany žalobce, kterou všem žalované klást k tíži nelze (jak bylo osvětleno shora).

47. Žalobce dále prokázal dopady trestního stíhání do svého pracovního života, když z výpovědi svědka [jméno FO] jednoznačně vyplynulo, že v důsledku trestního stíhání došlo k poklesu pracovní výkonnosti žalobce, což vedlo k poklesu zakázek, které byly žalobci zadávány. Soud rovněž přihlédl k tomu, že v souladu s relevantní právní úpravou bylo žalobci po pravomocné odsouzení přičteno [Anonymizováno] bodů v evidenční kartě řidiče (viz § 123b zákona č. 361/2000 Sb.). K tomu soud zdůrazňuje, že si je vědom skutečnosti, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že žalobce v rámci trestního řízení uváděl, že je nezaměstnán, resp. že žalobce byl zaměstnán pouze na dohodu o provedení práce. Nicméně z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že peníze z této dohody byly v zásadě jediným žalobcovým příjmem, když svědkyně [jméno FO] vypověděla, že se měl živit pouze opravou aut a svědkyně [jméno FO] pak vypověděla, že se živil pouze na dohodu o provedení práce a jinak pracoval doma na rodinném hospodářství. Podle názoru zdejšího soudu tak není namístě význam příjmů plynoucích z dohody o provedení práce jakkoliv bagatelizovat.

48. Lze proto shrnout, že soud s přihlédnutím ke shora uvedeným okolnostem dospěl k závěru, že žalobci nemajetková újma spočívající v zásahu do jeho osobnostní sféry zahájením a vedením trestního stíhání vznikla. V souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu (srov. např. rozhodnutí 30 Cdo 3212/2015 ze dne [datum]) soud dále provedl srovnání s jinými obdobnými případ odškodnění, a to konkrétně s následujícími případy.

49. Zaprvé, s rozhodnutím zdejšího soudu vydaným v rámci řízení vedeného pod sp. zn. [Anonymizováno]. V této věci trestní stíhání trvalo 4 roky, bylo vedeno pro trestný čin – přečin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku. Poškozenému hrozil v této věci trest až 2 roky odnětí svobody. Poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně nejistotu, zda v případě odsouzení nebude jeho dcera trpět odchodem otcem, zda by odloučením od dcery nedošlo k přetrhání citových vazeb. Dále poškozený prokázal zásahy do sféry zdraví, konkrétně stres, těžce nesl účast na dopravní nehodě. Úzkosti v souvislosti s trestním stíháním se mu vrátila srdeční arytmie, byl hospitalizován na doporučení lékaře a byla provedena katetrová reablace v síni v souvislosti s poruchou srdečního rytmu. Dále prokázal zásahy do sociálního života. Žil na vesnici, všichni věděli o dopravní nehodě, dívali se na něj, jakoby někoho zabil, již se ale nikdo nedozvěděl o výsledku trestního stíhání. Dceři poškozeného se měli posmívat ve škole. Soud rovněž přihlédl k nejistotě, které byl poškozený vystaven, zda mu nebude odebrán řidičský průkaz. Rovněž přihlédl k tomu, že věc byla medializována a k tomu, že poškozený byl nejprve v rámci trestního stíhání odsouzen a poškozenému bylo přiznáno finanční zadostiučinění v penězích ve výši [částka].

50. Zadruhé, s rozhodnutím zdejšího soudu vydaným v rámci řízení vedeným pod sp. zn. 31 C 548/2014, resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 54 Co 361/2016, kdy v této věci trestní stíhání trvalo 20 měsíců, bylo vedeno pro trestný čin těžké ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, poškozenému hrozil trest odnětí svobody až 4 roky. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, umělecké i technické činnosti ke kterýmž došlo v souvislosti se zdravotním poškozením v důsledku dopravní nehody, dále prokázal zásahy do sféry zdraví, deprese, beznaděj a problémy se spánkem, dále soud přihlédl k tomu, že byl prokázán zásah do práva na ochranu soukromého života, dobré pověsti a jména poškozeného. Poškozený čelil trestního stíhání v nepříznivém zdravotním stavu, jehož důsledky přetrvávají. Poškozenému hrozil trest zákazu činnosti řízení motorových vozidel, což pro něj bylo likvidační a poškozený se během trestního stíhání stranil svých zájmů a plně se věnoval své obhajobě a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši [částka].

51. Zatřetí, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeným pod sp. zn. 26 C 69/2015, resp. u odvolacího soudu pod sp. zn. 53 Co 484/2016, kdy v této věci trestní stíhání trvalo přibližně jeden rok, bylo vedeno pro trestní čin těžkého ublížení na zdraví z nedbalosti podle § 147 odst. 1 trestního zákoníku, poškozenému hrozil trest odnětí svobody až na 2 roky. Poškozený prokázal zásahy do profesního života, poškozený nebyl při své podnikatelské činnosti tak aktivní, jako dříve a nemohl se na ni soustředit. Dále soud přihlédl k tomu, že poškozený byl bezúhonný, prvně byl uznán vinným a zproštěn byl až rozhodnutím odvolacího soudu. Poškozený byl a je aktivní sportovec, horolezec, lyžař a po trestním řízení nemá z této činnosti takovou radost, kterou měl do jejího zahájení. Z trestního rozsudku navíc vyplývá, že poškozenému bylo kladeno za vinu, že při kolizi na sjezdovce způsobil zlomeniny před jím jedoucího lyžaře, nebylo však prokázáno, že ke kolizi došlo, tak jak bylo popsáno v návrhu na potrestání. Dále soud přihlédl k tomu, že poškozený v důsledku trestního stíhání zanechal svých zálib, malování, skládání písniček a poškozený byl skleslý, nechtěl chodit ven a nedělal to, co dělal dřív. Po skončení trestního stíhání to bylo lepší, ale jeho život byl stále odlišný a poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění v penězích ve výši [částka].

52. Začtvrté, s rozhodnutím vydaným zdejším soudem v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 11 C 51/2014, resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 15 Co 452/2015, kdy v této věci se vedlo trestní stíhání jeden rok a 5 měsíců pro trestný čin podle § 147 odst. 1, 2 trestního zákoníku, tj. přečin ublížení na zdraví z nedbalosti. Poškozenému hrozil trest odnětí svobody 4 léta, poškozený prokázal zásahy do rodinného života, konkrétně jeho psychický stav se promítal do vztahu s družkou. Dále prokázal zásahy do sféry zdraví, trpěl úzkostmi, stavy pocity frustrace, beznaděje, byl nucen navštěvovat psychologa a dále soud přihlédl k tomu, že po poškozeném bylo vyhlášeno celostátní pátrání, ačkoliv policie disponovala údaji o pobytu poškozeného, poškozený byl zadržen a byl bezúhonný. Poškozenému bylo přiznáno přiměřené zadostiučinění ve výši [částka].

53. Soud je toho názoru, že by žalobci nemělo náležet tak nízké odškodnění jako ve věcech 31 C 548/2014, 26 C 69/2015 a 11 C 51/2014. V těchto věcech totiž trestní stíhání trvalo kratší dobu. Nadto ve věci 26 C 69/2015 žalobci hrozil nižší trest. Podle soudu je pak podstatné, že v projednávané věci byl (na rozdíl od citovaných případů) žalobce pravomocně odsouzen. Oproti věcem 31 C 548/2014 a 26 C 69/2015 pak žalobce prokázal zásahy do rodinného života. Oproti věci 11 C 51/2014 pak žalobce prokázal zásahy do sféry profesního života. Žalobce tak prokázal širší zásahy trestního stíhání do svého života nežli v uvedených věcech.

54. Na druhou stranu se soud ani nedomnívá, že by žalobci mělo nálež odškodnění ve výši stejné nebo dokonce vyšší než ve věci 20 C 116/2019. V této věci sice poškozenému hrozil nižší trest, avšak trestní stíhání trvalo podstatně delší dobu. Nadto byla věc medializována a poškozený sice neprokázal zásahy do profesního života, nicméně prokázal zásahy do sféry sociálního život a do zdraví. Podle názoru zdejšího soudu tak ve věci 20 C 116/2019 byly prokázány širší a intenzivnější dopady trestního stíhání do života poškozeného než v projednávané věci.

55. S ohledem na shora uvedené tak lze shrnout, že v projednávané věci by poškozenému mělo náležet odškodnění v penězích v rozmezí od 50 000 do [částka]. Soud nakonec volil částku [částka]. Při stanovení konkrétní částky soud přihlédl zejména k tomu, že žalobce byl jako osoba bezúhonná pravomocně odsouzen. Soud rovněž přihlédl k prokázaným zásahům trestního stíhání do rodinného a profesního života žalobce. Vyšší částku pak soud nevolil zejm. s ohledem na skutečnost, že na intenzitě zásahů (do rodinného života) se spolupodílel žalobce svou zvýšenou konzumací alkoholu.

56. V této souvislosti soud uvádí, že sám žalobce poukázal na srovnání s následujícími případy. S případem vedeným u zdejšího soudu 14 C 407/2013 a u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 160/2015. Soud nepovažuje ani jeden tento případ za plně srovnatelný s projednávanou věcí. Pokud jde o věc vedenou u zdejšího soudu pod sp. zn. 14 C 407/2013 (resp. odvolacího soudu pod sp. zn. 20 Co 240/2015), v této věci sice trestní stíhání trvalo přibližně stejnou dobu, nicméně žalobci hrozil vyšší trest (až 8 let). Dopady do života poškozeného pak byly srovnatelné. Podle názoru zdejšího soudu pak právě hrozba vyššího trestu odůvodňuje přiznání částky o [částka] vyšší, nežli tomu je v projednávané věci. Pokud pak jde o věc vedenou u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 45 C 160/2015 (resp. [jméno FO] soudu v Brně pod sp. zn. 44 Co 91/2018), v této věci bylo přiznáno odškodnění ve výši [částka]. Tato věc nicméně taktéž není srovnatelná s projednávanou věcí, když v této věci trvalo trestní řízení delší dobu (34 měsíců) a nadto bylo trestní stíhání v této věci medializováno.

57. Žalovaná sama nabídla srovnání projednávané věci s případy vedenými u zdejšího soudu pod sp. zn. 20 C 116/2019, 20 C 29/2022 a 31 C 548/2014. Soud pak považuje srovnání projednávané věci s případem sp. zn. 20 C 116/2019 a s případem 31 C 548/2014 za ne zcela přiléhavé (jak bylo osvětleno shora). Soud se pak nedomnívá, že by žalobci mělo být přiznáno tak nízké zadostiučinění, jako ve věci sp. zn. 20 C 29/2022. V této věci sice hrozil trest srovnatelný, avšak trestní stíhání bylo vedeno po podstatně kratší dobu (9 měsíců). Nadto v projednávané věci byl žalobce pravomocně odsouzen a prokázal širší dopady do svého života (rodinného, pracovního).

58. Ve světle shora uvedeného tak lze shrnout, že soud je toho názoru, že v projednávané věci by žalobci mělo náležet přiměřené zadostiučinění ve výši [částka]. Vzhledem k tomu, že sama žalovaná žalobci dobrovolně plnila na jeho nárok částku [částka], soud výrokem I. přiznal žalobci zbývající částku [částka] a ve zbytku žalobu zamítl výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku. Výrokem [jméno FO]. tohoto rozsudku soud rovněž zamítl žalobu co do nároku žalobce na náhradu škody v podobě tzv. amortizace, jak bylo osvětleno shora.

59. Výrokem I. pak soud přiznal žalobci rovněž příslušenství z částky [částka]. Přihlédl přitom k tomu, že dle § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. S ohledem na znění citovaného ustanovení stojí soudní judikatura na konstantním závěru, že stát se ocitá v prodlení s náhradou újmy způsobené nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím teprve marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, jež začíná běžet ode dne uplatnění nároku poškozeným u příslušného úřadu (tj. v dané věci žalované). Teprve ode dne následujícího po uplynutí zmíněné lhůty stíhá žalovanou povinnost zaplatit úrok z prodlení (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 2060/2001 ze dne [datum], či sp. zn. 30 Cdo 2779/2012 ze dne [datum]).

60. Uplatněním ve smyslu § 15 OdpŠk je pak okamžik doručení žádosti žalobce o náhradu újmy žalované, tj. v daném případě dne [datum]. Po uplynutí 6 měsíční lhůty pak byla žalovaná v prodlení a bylo proto namístě přiznat žalobci úroky z prodlení v zákonné výši.

61. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř. Soud přitom přihlédl k tomu, že žalovaná plnila žalobci částku [částka] po lhůtě stanovené v § 15 odst. 1 OdpŠk. Soud rovněž přihlédl k tomu, že řízení bylo co do částky [částka] pravomocně zastaveno usnesením ze dne [datum], č. l. 37 C 29/2024-140, ke dni [datum] a co do částky [částka] usnesením ze dne [datum], č. j. 37 C 29/2024-173, ke dni [datum]. S ohledem na skutečnost, že tarifní hodnota sporu v případě náhrady nemajetkové újmy je [částka] (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum] sp. zn. 30 Cdo 3378/2013), a že žalovaná sama dobrovolně plnila žalobci částku na náhradu škody ve výši [částka], byl žalobce úspěšný co do částky [částka] a neúspěšný co do částky [částka]. Žalobce tak byl úspěšný přibližně v rozsahu 76 %.

62. Náklady žalobce pak sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce [částka] a nákladů zastoupení advokátem, kterému náleží odměna stanovená dle § 6 odst. 1 a § 7 vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, (dále jen „a. t.”) z tarifní hodnoty ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za tyto úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a.t.: (i) převzetí a příprava zastoupení, (ii) žaloba, (iii) částečné zpětvzetí ze dne [datum], (iv) částečné zpětvzetí ze dne [datum], (v) další porada s klientem přesahující jednu hodinu dne [datum] a (vi) účast na jednání dne [datum]. Dále náklady zastoupení sestávají z odměny za úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a.t. za úkony učiněné při tarifní hodnotě ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za tento úkon právní služby: účast na jednání soudu dne [datum]. Dále náklady zastoupení sestávají z odměny za úkony právní služby ve smyslu § 11 odst. 1 a.t. za úkony učiněné při tarifní hodnotě ve výši [částka] sestávající z částky [částka] za tento úkon právní služby: účast na jednání soudu dne [datum]. Dlužno poznamenat, že součástí nákladů zastoupení je i osm paušálních náhrad výdajů ve výši [částka] dle § 13 odst. 4 a. t., cestovní náhrada v celkové výši [částka], a to v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 739 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,6 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t., v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 739 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,6 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t. a v souvislosti s cestou realizovanou dne [datum] náhrada [částka] za 739 ujetých km v částce [částka] ([částka] za litr paliva dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů, při průměrné spotřebě 6,6 l/100 km a [částka]/km za amortizaci vozidla dle vyhlášky č. 398/2023 Sb., ve znění pozdějších předpisů) podle § 13 a. t. a náhrada za ztrátu času v trvání 16 × 30 minut v částce [částka] podle § 14 a. t.

63. S ohledem na shora uvedené tak lze uzavřít, že celková náhrada nákladů řízení činí při zohlednění úspěchu a neúspěchu věci částku [částka] [(7 625,95 x 3 + 1600 x 3 + 300 x 8 + 7420 x 6 + 4660 +3580+ 4000)x 0,52].

64. Soud rozhodl rovněž výroky IV. a V. tohoto rozsudku o nákladech řízení státu podle § 148 odst. 1 o. s. ř., a to podle poměru úspěchu a neúspěchu účastníků řízení ve věci. Žalobkyni tak uložil povinnosti nahradit náklady státu České republice – Obvodnímu soudu pro [adresa] ve výši 24 % a žalované ve výši 76 % (dle poměrů úspěchu a neúspěchu ve věci). Náklady řízení státu jsou přitom tvořeny svědečným. Rozhodnutí o konkrétní výši náhrady nákladů řízení státu si soud vyhradil do samostatného rozhodnutí, a to s ohledem na skutečnost, že při vyhlašování rozsudku ještě nebylo pravomocně o svědečném rozhodnuto, pročež nebyla jistá jeho celková výše.

65. Lhůta k plnění byla ve výrocích I. a III. a V. stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty za středníkem o. s. ř., když soudu je z jeho činnosti známo, že uvedená lhůta odpovídá technicko-organizačním podmínkám čerpání peněžních prostředků ze státního rozpočtu, jimiž se žalovaná jako organizační složka státu řídí. Délka lhůty k plnění byla ve výroku IV. pro žalobce stanovena v souladu s § 160 odst. 1 o. s. ř. část věty před středníkem, neboť ke stanovení lhůty delší nebo plnění ve splátkách soud neshledal žádné důvody.

66. Náklady žalobce byly přisouzeny na zákonné platební místo (§ 149 o. s. ř.).

Poučení