39 Co 20/2021- 404

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a Mgr. Terezy Jachura Maříkové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa], Slovenská republika zastoupený advokátem Doc. JUDr. Bc. [jméno] [příjmení], Ph.D. sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o přiměřené zadostiučinění ve výši [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalobce a žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 22 C 82/2020-310, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na nákladech odvolacího a dovolacího řízení částku [částka] do patnácti dnů od právní moci rozsudku k rukám doc. JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D., advokáta.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu na uložení povinnosti žalované zaplatit žalobci částku [částka] spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,25% ročně z této částky od [datum] do zaplacení. Současně vyslovil, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši [částka] k rukám zástupce žalobce do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu Policie České republiky, ÚOKFK, SKPV, [obec], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z. Po zpětvzetí původní obžaloby byla na žalobce podána obžaloba znovu dne [datum], které byl rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zproštěn podle ust. § 226 písm. c) tr. ř. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Tvrdil dále, že ztratil důvěru v policejní orgán a státní zastupitelství, trestnímu stíhání se věnoval na úkor svého osobního života, zejména rodiny a sportu, i práce, na kterou se špatně soustředil. Případná náhrada škody by představovala likvidační důsledky pro celou rodinu. Trestní stíhání mělo i destruktivní vliv na jeho manželství. Bývalá žena jej označila za podvodníka. Z důvodu všeobecného povědomí o trestní kauze informoval své kolegy a obchodní partnery včetně bank, čímž byla narušena i jeho dobrá pověst v rámci podnikatelských aktivit. Trpěl velkým stresem, nespavostí, nesoustředěností, změnami nálad, vyčerpaností a silnými pocity beznaděje.

3. Žalovaná nárok žalobce sporovala. Namítala, že v přípravném řízení žalobce odmítl vypovídat a náležitě se začal hájit až v hlavním líčení, kde předložil znalecký posudek z písmoznalectví, přičemž mu ničeho nebránilo toto učinit již dříve. Označení žalobce za podvodníka mělo původ v manželské krizi žalobce a nedůvěře mezi manžely. Trestní stíhání mělo malý vliv na podnikání žalobce, hlavní příčinou útlumu byla situace na trhu a cena úroků, hospodářské výsledky byly stabilní. Vztahy mezi obchodními partnery ovlivňovalo trestní stíhání jen před hlavními líčeními, na které se žalobce připravoval, společníci věřili v jeho nevinu. Na špatném psychickém stavu žalobce se podílel i rozvod, kdy u jeho osoby byly méně závažné dopady do osobní sféry než v případě poškozených ve srovnávaných případech. Nebylo prokázáno, že by žalobce trpěl nedůvěrou v orgány činné v trestním řízení či by došlo k zásahům do jeho zdravotní sféry. Konstatování vydání nezákonného rozhodnutí tak považovala za dostatečné zadostiučinění.

4. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce byl opakovaně v souladu s ust. § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván, aby tvrdil a prokazoval zásahy do osobnostní sféry, zejména do kterých jeho práv bylo zasaženo a s jakou intenzitou, s tím, aby předložil srovnávací judikaturu. Žalobce uvedl, že byla zasažena jeho sféra osobní, rodinná, profesní a ekonomická včetně zásahů do soukromí a jeho zdraví. Ke srovnání nabídl rozhodnutí Městského soudu v Praze v řízeních vedených pod sp. zn. 29 Co 232/2013, 91 Co 22/2016, a 55 Co 296/2015 a Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 71 Co 301/2011.

5. Účastníci učinili nesporným, že vůči žalobci bylo vydáno nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu Policie České republiky UOKFK, SKPV [obec] ze dne [datum rozhodnutí] [číslo jednací] s obviněním pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1 písm. a) tr. z. Žalobce dne [datum] využil svého práva odmítnout vypovídat, a po zpětvzetí původní obžaloby byla na žalobce podána obžaloba ze dne [datum]. Dále bylo nesporným, že trestní soud provedl hlavních líčení ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]. Žalobce vypovídal u hlavního líčení [datum] a založil do spisu znalecký posudek z písmoznalectví, že nepodepsal dokument zaslaný na Energetický regulační úřad (ERÚ). Na otázky státního zástupce žalobce odmítl u hlavního líčení vypovídat. Žalobce byl posléze rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zproštěn obžaloby podle ust. § 226 písm. c) tr. ř., zprošťující rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Mezi účastníky bylo nesporné, že trestním stíháním žalobce utrpěl újmu v osobním životě. 6. [příjmení] naproti tomu bylo, zda za utrpěnou újmu v důsledku nezákonného trestního stíhání náleží žalobci peněžité zadostiučinění. Dále bylo sporné, zda bylo žalobci vážně zasaženo do jeho osobního, rodinného a pracovního života, a zda ztratil důvěru v policejní orgán a státní zastupitelství, tak jak konkretizoval v podané žalobě.

7. Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování vzal za prokázané, že předmětné nezákonné trestní stíhání poškodilo dobré jméno žalobce, jeho čest a důstojnost. O trestním stíhání vědělo okolí žalobce, který se obával odsouzení i průběhu trestního stíhání. Žalobci v případě odsouzení hrozil trest odnětí svobody v délce 5 až 10 let, trestní stíhání trvalo od [datum] do [datum], tedy zhruba 3 roky a 9 měsíců. Žalobce byl bezúhonný. Po dobu trestního stíhání na žalobci ulpíval stín podezření v souvislosti s podvody se solárními elektrárnami, čímž byla poškozena jeho dobrá pověst. Trpěl v oblasti osobní (trestní stíhání vnímal jako nespravedlivé, obával se o vlastní budoucnost i budoucnost rodiny, nevěnoval se sportu, přibral, bál se odsouzení i případné vysoké náhrady škody), rodinné (věnoval se trestnímu stíhání na úkor rodiny, hůře snášel manželskou krizi) i profesní a ekonomické (na práci se špatně soustředil, informoval o trestním stíhání své kolegy a obchodní partnery, včetně bank, neboť bankovní podmínky sdělení těchto informací vyžadovaly, společníci upravili chod společného podnikání, aby měl více času věnovat se trestnímu stíhání, na podnikání se podílel méně, avšak podnikání fungovalo přes další spolupracovníky dále). Žalobce trpěl velkým stresem, byl podrážděný, trpěl nespavostí, nesoustředěností, změnami nálad, vyčerpaností a silnými pocity beznaděje. Tyto pocity zesilovaly před konáním hlavních líčení ve dnech [datum], [datum], [datum], [datum], [datum], [datum]. Žalobci bylo nepříjemné, že se prvního hlavního líčení účastnil velký počet lidí z řad veřejnosti. U tohoto hlavního líčení předložil znalecký posudek z písmoznalectví, který svědčil v jeho prospěch a přispěl k jeho zproštění. U hlavního líčení odpovídal na dotazy soudu a obhájce, na otázky státního zástupce odpovídat odmítl. Větší počet lidí z řad veřejnosti byl dán obecným zájmem o věci veřejné a skutečností, že se jednalo o první hlavní líčení nařízené ve dnech od [datum] do [datum].

8. Trestní stíhání bylo procesně důvodné, žalobce neposkytoval v přípravném řízení OČTŘ součinnost, když odmítl odpovídat na otázky policie, takže bylo těžší odhalit skutkový děj trestné činnosti, ke které skutečně došlo, a kterou spáchali jeho spolupracovníci. Neměl důvodu ztratit důvěru v policii a státní zastupitelství. Nespravedlnost trestního stíhání a nedůvěra u jeho osoby byla dána pouze tím, že proti němu bylo vzneseno obvinění, které považoval za nedůvodné. Žalobce byl zproštěn, neboť se v trestním stíhání nepodařilo rozptýlit důvodné pochybnosti o tom, zda se zapojil do trestné činnosti a věděl o reálném stavu výstavby fotovoltaické elektrárny. Manželka jej sice označila za podvodníka avšak nikoli z důvodu trestního stíhání, ale protože mu nedůvěřovala v osobním životě a podezírala ho z nevěry. Žalobce byl v důsledku trestního stíhání podrážděný, což mu ztěžovalo řešit tuto krizi, která vyústila v rozvod. Krize neměla původ v trestním stíhání žalobce a společně s trestním stíháním rovněž negativně ovlivňovala jeho psychiku. [ulice] společníci žalobce věřili v jeho nevinu.

9. Soud prvního stupně shrnul, že na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že nezákonným usnesením Policie ČR ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], o zahájení trestního stíhání, kterým byl žalobce obviněn ze zvlášť závažného zločinu podvodu podle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z., aby v navazujícím trestním řízení vedeném u Krajského soudu v [obec] pod sp. zn. [spisová značka] byl dne [datum rozhodnutí] obžaloby zproštěn a trestní stíhání pravomocně skončilo dne [datum], bylo citelně zasaženo do jeho osobního života, profesního života a pověsti, zasažen byl i jeho rodinný život. Zásahy, které žalobce líčil jako zásahy do zdraví, vzal soud prvního stupně za prokázané a zohlednil je v zásazích do osobního života. Tím vším vznikla žalobci vážná nemajetková újma, kterou bylo třeba nahradit v penězích, neboť danou újmu nebylo možné nahradit jinak, když konstatování porušení práva se nejevilo jako dostačující.

10. S odkazem na ust. §§ 1, 5, 7 odst. 1, 8 odst. 1, 31a zák. č. 82/1998 Sb., jakož i na ustálenou judikaturu Nejvyššího a Ústavního soudu, soud prvního stupně uvedl, že při stanovení formy či výše zadostiučinění soud vychází především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Kritéria uvedená v ust. § 31a odst. 3 zák. č. 82/1998 Sb. se nepoužijí, neboť se týkají výlučně stanovení odškodnění v případě nesprávného úředního postupu spočívajícího v porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě.

11. Soud prvního stupně dále konstatoval, že žalobce byl bezúhonný, ohrožen byl trestem odnětí svobody 5 let – 10 let po dobu 3 let a 9 měsíců. Povaha trestné činnosti (podvody se solárními elektrárnami), pro kterou byl stíhán, zpravidla nepůsobí společenské odsouzení stíhaného jako je tomu například u závažné násilné činnosti, avšak jednalo se o obvinění z trestné činnosti se škodou v desítkách milionů korun českých. Co se týká následků, které byly způsobeny trestním stíháním v osobnostní sféře žalobce, trestním stíháním byl narušen zejména jeho osobní život, zejména jeho psychika. Poškozen byl i rodinný, profesní a ekonomický život. Žalobce neztratil v důsledku trestního stíhání rodinu či přátele, avšak informace o trestním stíhání se dostala do podnikatelského prostředí včetně spolupracujících bank. Trestním stíháním bylo poškozeno i jeho dobré jméno, jeho čest a důstojnost. Žalobce nebyl stíhán vazebně. Trestní stíhání samotné jej nijak v podnikání neomezovalo, avšak neměl na podnikání tolik času a soustředění.

12. Pokud žalovaná namítala, že dostačující formou satisfakce je konstatování s omluvou, soud prvního stupně uvedl, že trestní stíhání do života žalobce zasáhlo již citelněji, poškozena byla nejen jeho bezúhonná pověst, ale i osobní a profesní život. Délku trestního řízení, jakkoliv je přiměřená, rovněž nelze označit za zanedbatelnou a s ohledem na veškeré komplikace, které trestní stíhání již s velmi citelnou trestní sazbou žalobci způsobilo, se tato satisfakce nejeví jako dostačující a to i s ohledem na srovnávané případy.

13. V této souvislosti soud prvního stupně zdůraznil žalobcem nabízenou judikaturu ke srovnání. Uvedl, že v případě rozsudku Městského soudu v Praze, sp. zn. 29 Co 232/2013, se jednalo o zadostiučinění ve výši [částka] u poškozené stíhané pro podvod s trestní sazbou odnětí svobody 5 až 12 let, po dobu 2 roky a 3 měsíce. Poškozená se zcela přestala věnovat práci, trpěla velkým stresem a obavami o budoucnost, byla bezúhonná a po dobu trestního stíhání těhotná. Obdobně poškozen byl druhý poškozený, ten však nebyl stíhán poprvé ([částka]). Případ žalobce je pak závažnější délkou trestního stíhání, avšak méně závažnější, pokud jde o dopady do osobní sféry, kdy se práci věnovat nepřestal. Soustředění a možnost výkonu práce u žalobce kolísalo, kulminovalo hlavně před hlavními líčeními, avšak nadále byl schopen práci vykonávat. Okolnost srovnávaného případu (těhotenství poškozené) je pak rovněž závažnější než případ žalobce, u kterého se na špatném psychickém stavu podílela i manželská krize. Za přiléhavé se tak soudu prvního stupně jevilo žalobce odškodnit zhruba ve 2/3 výše odškodnění – [částka], když žalobce trpěl velkým stresem a obavami o budoucnost a trestní stíhání u něj vyvolalo i další podrobně rozebrané následky.

14. Případ poškozeného v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 91 Co 22/2016 se zadostiučiněním ve výši [částka] byl závažnější, zejména pokud jde o profesní dopad na poškozeného, který byl stíhán pro podvod se sazbou 2 – 8 let po dobu tří let. Jednalo se o lékaře, který byl nucen zcela přeměnit své podnikání, přišel o řadu pacientů, rozvázaly s ním spolupráci některé odborné organizace, nemohl se podílet na vzdělání začínajících lékařů, trpěl velkým stresem a zasažena byla pověst v bydlišti poškozeného. Zejména s ohledem na méně závažné dopady v profesní sféře žalobce bylo možné považovat zadostiučinění ve výši 1/4 za dostačující.

15. V případě poškozeného projednávaného u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 296/2015 se jednalo o stíhání pro úvěrový podvod s trestní sazbou 5 – 12 let trestu odnětí svobody po dobu 3 let, v důsledku trestního stíhání se poškozenému rozpadlo manželství, poškozený bydlel na malé vesnici, poklesla mu prestiž a důvěryhodnost v oboru a došlo u něj k psychickým změnám. Vzhledem k tomu, že měl soud prvního stupně za vyvrácené, že by v důsledku trestního stíhání došlo k rozpadu manželství žalobce, který nebydlel na malé vesnici, zadostiučinění ve výši 1/2 shledal za dostačující.

16. V případě poškozeného projednávaného u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 301/2011 s odškodněním ve výši [částka] se jednalo o pojistný podvod se sazbou až dva roky trestu odnětí svobody, po dobu trvání 1 roku a 1 měsíce, poškozený byl psychicky frustrován, zamlklý, zpráva se rozšířila na pracovišti i u příbuzných, v důsledku trestního stíhání změnil pracovní zařazení, poškozený byl nepravomocně odsouzen, byl bez nálady, nesportoval, léčil se s rakovinou, trestní stíhání mu kazilo radost z narození potomka. I když se jedná o méně závažnou trestnou činnost než v případě žalobce, jedná se o specifický případ poškozeného, který kromě trestního stíhání zápasil s rakovinou, i okolnosti závažných dopadů do osobní sféry byly výjimečné tím, že se poškozenému narodilo dítě a tuto radost trestní stíhání hatilo. Takové výjimečné okolnosti v případě žalobce shledány nebyly a za dostatečné se jevilo zadostiučinění ve výši 2/3 tohoto případu.

17. Soud prvního stupně konstatoval, že hlavním limitujícím faktorem vyššího zadostiučinění oproti srovnávaným případům je pak okolnost, že v případě žalobce se jedná o komplikovanou trestní věc s více obviněnými, ve které se rozhodl od počátku neposkytovat policii a státnímu zastupitelství součinnost a ačkoliv následky v osobním i profesním životě žalobce byly jistě velmi obtěžující, nebyly tak závažné a neprovázely se takové výjimečné okolnosti jako u srovnávaných případů.

18. Soud prvního stupně pro srovnání přidal případ poškozeného projednávaný u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2013, kde byla poškozenému kladena za vinu zpronevěra s trestem 5 let až 12 let po dobu 5 let a 6 měsíců, došlo ke ztrátě dobré pověsti u obchodních partnerů, což vyústilo k neprodloužení smluv a finančním potížím, došlo k rozpadu manželství poškozeného, na rodinný majetek byla nařízena exekuce, poškozený byl pod velkým psychickým tlakem a objevily se u něj i zdravotní potíže, za což bylo odškodněn částkou [částka]. Jedná se přitom po všech stránkách o závažnější případ, než v případě žalobce.

19. Současně se zabýval i námitkou žalované, že žalobce nepředložil žádné lékařské zprávy o poškození zdravotního stavu. V této souvislosti uvedl, že škoda na zdraví ve formě diagnostikovatelného poškození zdraví je samostatným uplatnitelným nárokem se samostatným skutkovým základem a neodškodňuje se v režimu nemajetkové újmy podle ust. § 31a zák. č. 82/1998 Sb. Není ani přiléhavé, při aplikaci kritéria zohlednění následků způsobených nesprávným úředním postupem v osobnostní sféře poškozené (ho), zohledňovat tuto újmu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4280/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2888/2019-192). Žalobce své osobní potíže vyplývající zejména z nepříznivého naladění podrobně a přesvědčivě popsal a soud prvního stupně žalobci v tomto směru uvěřil. Samotné nepředložení lékařských zpráv podle jeho názoru není překážkou takovou újmu nezohlednit. Námitce žalované přisvědčil potud, že obtíže žalobce nebyly natolik sužující, aby vyhledal odbornou lékařskou pomoc, naproti tomu to však neznamená, že by je trestní stíhání nezpůsobilo.

20. S ohledem na skutečnost, že v daném případě se postupuje cestou komparace, soud prvního stupně zohlednil povahu trestní věci, délku trestního řízení a následky způsobené trestním řízením v osobnostní sféře, přičemž přihlédl i k tomu, že žalobce má legitimní očekávání, že jeho kauza bude odškodněna obdobně jako u dalších poškozených (srov. ust. § 13 o. z.), kdy jejich kauzy jsou v podstatných znacích srovnatelné, a proto se přiměřeným zadostiučiněním podle ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. jevila částka [částka] (výrok I.). Ve zbývajícím rozsahu žalobu jako nedůvodnou zamítl.

21. Výrok o náhradě nákladů řízení odůvodnil soud prvního stupně v souladu s ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl částečně úspěšný, avšak plnění záviselo na úvaze soudu.

22. Proti tomuto rozsudku podal žalobce včasné odvolání. Předně nesouhlasil s výší poskytnutého zadostiučinění, neboť zcela nereflektuje okolnosti případu, vytkl soudu prvního stupně, že kladl k jeho tíži využití práva nevypovídat v trestním řízení a současně stanovil výši přiznaného zadostiučinění v návaznosti na neadekvátní posouzení srovnávací judikatury. Upozornil, že zákaz donucování k sebeobviňování je jednou z nejdůležitějších základních ústavněprávních zásad zaručujících právo na spravedlivý proces, jakož i právo na soudní a jinou právní ochranu vůbec. V této souvislosti odkázal na judikaturu k nastíněné problematice, přičemž zdůraznil, že skutečnost, že obviněný není povinen vypovídat, mu v trestním řízení nesmí přinést újmu. Nejvyšší soud konstatoval, že zavinění obviněného na zahájení vlastního trestního stíhání nelze bez dalšího shledávat pouze v tom, že využil všechny prostředky ke své obhajobě, mezi které patří též právo nevypovídat. Až takové zavinění by, přesto nikoliv bez dalšího, mohlo negativně ovlivnit postavení poškozeného z hlediska přiznání nároku v odškodňovacím řízení, jakož i z hlediska jeho výše. Pokud se jedná o srovnávací judikaturu, uvedl, že soud prvního stupně uspokojivě nezdůvodnil, proč bylo právě v jeho případě namístě přiznat částku až přibližně o jednu třetinu nižší než v případech ostatních. Poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze pod sp. zn. 55 Co 296/2015, kdy okolnosti co do hrozící trestní sazby, délky trestního řízení i dopadů do osobnostní sféry poškozeného, lze v porovnání s jeho případem označit za téměř obdobné. Konstatoval, že soud prvního stupně jako jediné důvody, pro které považoval v daném případě za suficientní zadostiučinění v pouhé jedné polovině z částky přiznané ve srovnávacím rozhodnutí, uvedl, že má za vyvrácené, že by v důsledku trestního stíhání došlo k rozpadu jeho manželství, a zároveň, že tento nebydlel na malé vesnici. S takovým odůvodněním se však podle jeho názoru nelze v žádném případě spokojit. Odkázal i na rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 71 Co 301/2011, kterým bylo přiznáno poškozenému zadostiučinění ve výši [částka], když se přitom ve srovnání s jeho případem jednalo o mnohem méně závažnou trestnou činnost s několikanásobně nižší hrozící trestní sazbou odnětí svobody, jakož i celkovou délkou trvání trestního řízení. V souvislosti s uvedeným případem zdůraznil u jeho osoby vyšší závažnost skutku, pro který byl stíhán, s mnohem vyšší hrozící trestní sazbou, a rovněž neporovnatelně delší dobou trestního řízení, které bylo proti němu vedené. V případě zadostiučinění přiznaného rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 232/2013 se soudu jevilo adekvátním jej odškodnit pouze ve výši jeho dvou třetin. Přestože soud prvního stupně uvedl, že jeho případ je co do rozsahu trvání trestního stíhání závažnější oproti případu srovnávacímu, když toto bylo přibližně až o rok a půl delší, považoval těhotenství poškozené a skutečnost, že práci se přestala věnovat zcela, za okolnosti dostatečně odůvodňující výše uvedenou limitaci přiznaného zadostiučinění. Podle názoru soudu prvního stupně bylo možné v jeho případě považovat za dostačující zadostiučinění dokonce jen ve výši jedné čtvrtiny částky přiznané rozhodnutím Městského soudu v Praze pod sp. zn. 91 Co 22/2016, a to zejména s ohledem na méně citelné dopady do jeho profesní sféry. Namítal, že i jeho pracovní oblast a pověst byla významným způsobem narušena a oslabena. Závěrem pak hodnotil i soudem prvního stupně zmíněný případ, kterým byl rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2023, ze kterého plyne, že bylo poškozenému přiznáno odškodnění pouze ve výši [částka]. Ač se na první pohled může zdát, že téměř všechny skutkové okolnosti byly srovnatelné s jeho situací, a tudíž nelze v jeho případě považovat přiznání vyšší částky za adekvátní, upozorňoval na zásadní rozdíl, který byl současně stěžejním kritériem výše uvedenou částku odůvodňujícím. Významnou příčinou zahájení trestního stíhání byla totiž v daném případě jednak činnost konkrétní obchodní společnosti, která měla podáním trestního oznámení zájem dospět k určitému řešení obchodních vztahů s poškozeným, jednak skutečnost, že ze strany poškozeného a jeho manželky prokazatelně došlo k podpisu notářských zápisů se svolením k vykonatelnosti, které se následně staly titulem exekucí, které rovněž představovaly jím tvrzený zásah do jeho osobnostní sféry. Shrnul, že s ohledem na uvedené výši přiznaného zadostiučinění nelze považovat za uspokojivou. Navrhoval, aby odvolací soud výrok II. rozsudku soudu prvního stupně změnil tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci částku ve výši [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % p. a. z této částky ode dne [datum] do zaplacení do tří dnů od právní moci rozsudku.

23. Rozsudek soudu prvního stupně včasným odvoláním napadla i žalovaná. Uvedla, že ačkoli je podle jejího názoru žalobcův nárok nedůvodný v celém rozsahu, z opatrnosti je třeba se vyjádřit k výši poskytnutého zadostiučinění. Trestní stíhání nezpůsobilo tak zásadní dopady do jednotlivých sfér žalobce, které by odůvodňovaly přiznání peněžitého zadostiučinění ve výši stanovené soudem prvního stupně. Uvedla, že bylo prokázáno, že psychické potíže způsobené trestním stíháním nebyly výrazně limitující, slyšení svědci i žalobce ve svých výpovědích uvedli, že byl v průběhu trestního stíhání podrážděnější a nervóznější. Žádné další psychické problémy však nebyly v souvislosti s trestním stíháním zmiňovány a konkrétnější dopady do žalobcova psychického stavu nebyly prokázány. Poznamenala, že většina případů nezákonného trestního stíhání s sebou nese mnohem závažnější dopady do psychiky poškozených. Z výpovědi svědka [příjmení], který byl se žalobcem v těsném kontaktu, vyplynulo, že tyto psychické následky se na něm neprojevovaly konstantně po celou dobu řízení. Uvedené projevy přicházely zejména před hlavním líčením. Sám žalobce na otázku, co bylo zlomem ve vnímání trestního stíhání, nepřímo uvedl, že obžaloba. Zdůraznila, že žalobce v přípravném řízení k věci nevypovídal a aktivně se začal hájit až v průběhu hlavního líčení, kdy až tehdy se vyjádřil ke stěžejnímu notářskému zápisu a okolnostem jeho vyhotovení. Žalobce až v průběhu hlavního líčení předložil znalecký posudek prokazující, že podpis na předmětném notářském zápisu není jeho, což byl zcela zásadní důkaz vypovídající v jeho prospěch. Žalobci nic nebránilo se takto hájit již v přípravném řízení, a lze tak tedy konstatovat, že přinejmenším přispěl svým jednáním k tomu, že byl obžalován, což byl dle jeho slov okamžik, který vnímal nejvíce úkorným. Žalobce byl účastníkem událostí, kdy byla páchána trestná činnost v průběhu výstavby fotovoltaické elektrárny, svojí výpovědí mohl předmětnou trestní věc, která byla skutkově velice složitá, do značné míry objasnit, přičemž byl zproštěn podle ust. § 226 písm. c) tr. ř., tedy z nejméně příznivého důvodu zproštění. I když soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce v důsledku trestního stíhání neztratil rodinu, konstatoval, že jeho rodinný život byl poškozen. Sám žalobce ve své účastnické výpovědi uvedl, že rozvod neměl souvislost s trestní kauzou. V případě žalobce nelze spatřovat nikterak zásadní dopady do profesní sféry, neboť jak vyplynulo z výslechu svědků, věřili v jeho nevinu, přestože trestní řízení vzneslo určitou nejistotu do jejich podnikání. Svědecké výpovědi však prokázaly, že organizace podnikatelských aktivit byla přizpůsobena situaci a vliv trestního stíhání byl tak v tomto směru relativně zanedbatelný. [příjmení] výsledky korespondovaly s ohledem na situaci na trhu s výsledky z předchozích let. Současně předložila odvolacímu soudu obdobné případy odškodnění za nezákonná trestní stíhání vedená pro obdobnou trestnou činnost, které považovala ve vztahu k věci žalobce za přiléhavé. Ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 27/2018, kde bylo předmětem odškodnění nezákonné trestní stíhání vedené pro pojistný podvod a kde byly prokázány zásahy do pracovní sféry, zdravotní sféry i rodinné sféry, bylo žalobci poskytnuto zadostiučinění ve výši [částka]. Ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 129/2017, kdy bylo vedeno odškodňovací řízení pro nezákonné trestní řízení vedené pro trestný čin zpronevěry, byly prokázány zásadní zásahy do profesní sféry, došlo k prokázání rozvrácení rodinného života i zásadní zásahy do zdravotní sféry žalobce, jakož i omezení jeho volnočasových aktivit, soud přiznal žalobci odškodnění ve výši [částka]. V předkládaných případech poškozeným reálně nehrozil tak vysoký trest a povinnost k náhradě tak vysoké škody jako v případě žalobce, ale byly zde prokázány velmi zásadní zásahy do všech sfér života poškozených. V těchto případech způsobilo trestní stíhání nevratné dopady zejména do rodinné, zdravotní a profesní sféry poškozeného, což se v případě žalobce nestalo, žalobce to ostatně ani netvrdil. Z tohoto důvodu je peněžité zadostiučinění přiznané soudem prvního stupně příliš vysoké a nekoresponduje s okolnostmi této věci. Zdůraznila, že z provedeného trestního spisu vyplynulo, že žalobce v přípravném řízení k věci nevypovídal. Žalobcovo stručné prohlášení o jeho nevinně nelze považovat za poskytnutí součinnosti OČTŘ. Odkázala v této souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 517/2014, kdy shrnula, že žalobcův nárok považuje za zcela nedůvodný. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně změnil a„ žalobu zamítl“.

24. Žalobce reagoval na odvolání žalované s tím, že s jejími názory nelze vyslovit souhlas. Poukazoval, že zásahem do jeho morální sféry trestním stíháním došlo k výraznému poškození jeho důstojnosti a cti, vážnosti, dobré pověsti a jména, práva ústavně zaručeného článkem 10 odst. 1 Listiny. Podrobně rekapituloval, že ačkoliv byl o svojí trestněprávní nevině již od počátku přesvědčen, břemeno trestního stíhání jeho osoby a hrozba odsouzení plynoucí z jeho potenciální viny ho zatěžovalo ve všech oblastech běžného života. Měl zcela důvodné obavy o budoucnost, a to jak sebe, tak celé své rodiny. Bylo tomu tak zejména z důvodu vysoké sazby trestu odnětí svobody, který mu reálně hrozil, ale taktéž z možnosti uložení povinnosti k rozsáhlé náhradě škody a likvidačních dopadů z ní plynoucích. Spolu s enormním tlakem vyvíjeným na jeho osobu, silnou traumatizací, intenzivním prožíváním stresu a sociální deprivací se tyto nutně projevily také v jeho zdravotní sféře. Zopakoval, že zcela ztratil důvěru v orgány činné v trestním řízení, a to v policejní orgán a státní zastupitelství. Toto přesvědčení nabyl již od počátku řízení, kdy se cítil společně s dalšími obviněnými již v přípravném řízení odsouzen. I z toho důvodu vypovídal až v rámci hlavního líčení u soudu, který vnímal jako nestranný a nezávislý orgán činný v trestním řízení. Opakovaně poukázal na zásadu zákazu donucování k sebeobviňování s odkazem na judikaturu, jakož i na ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb., kdy potencionální poškozený nemá právo na náhradu škody. Konstatoval, že jak uvedla i samotná žalovaná, stěžejní důkaz svědčící v jeho prospěch představoval znalecký posudek vypracovaný v průběhu řízení před soudem, který potvrdil, že podpis na notářském zápisu nepatřil jeho osobě. Jím v přípravném řízení nedisponoval, a tudíž nemohl orgánům činným v trestním řízení předložit žádné relevantní důkazy či informace, které by zjevně a jednoznačně vylučovaly zahájení trestního stíhání proti jeho osobě. Naopak bylo povinností policejního orgánu, aby takový důkaz zajistil. Srovnávací judikaturu žalované shledal nepřiléhavou, když sama konstatovala, že v předkládaných případech poškozeným reálně nehrozil tak vysoký trest a povinnost k náhradě tak vysoké škody, jako v jeho případě. V návaznosti na to pak konkretizoval své námitky k rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 15 C 27/2018, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 15 C 129/2017. S ohledem na uvedené setrval na svém konečném návrhu.

25. Rozsudkem ze dne 24. 3. 2021, č. j. 39 Co 20/2021-360, odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. o věci samé změnil tak, že se žaloba zamítá a ve výroku II. jej potvrdil (výrok I.). Současně vyslovil, že žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů částku [částka] do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku (výrok II.).

26. Odvolací soud vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně, která zhodnotil jako správná, odchýlil se však od jeho právního závěru, v souladu s nímž žalobci v souvislosti s nemajetkovou újmou, jež mu byla způsobena nezákonným rozhodnutím o zahájení jeho trestního stíhání, náleží přiměřené zadostiučinění. Žalobce si totiž své trestní stíhání způsobil sám svým procesním chováním, pročež mu právo na požadované odškodnění vůči žalované nenáleží. Tento závěr odvolací soud dovodil na základě aplikace ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb., neboť žalobce ve fázi přípravného řízení odmítl k věci vypovídat, byť si byl (nebo měl být) vědom skutečností, které mohly ovlivnit průběh celého trestního řízení, a to od jeho počátku. Navzdory své vědomosti o probíhajícím trestním stíhání tak neposkytl potřebnou součinnost, jež by mohla vést k prokázání jeho neviny dříve, než při hlavním líčení před soudem. Tato jeho zvolená strategie obhajoby však nemůže být přičítána k tíži žalované.

27. K dovolání žalobce Nejvyšší soud ČR rozsudkem ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 30 Cdo 2337/2021-386, rozsudek Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 39 Co 20/2021-360, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí předně odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 24. 10. 2017, sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, ze kterého se podává, že:„ Využití práva nevypovídat v trestním řízení může, v rámci řízení odškodňovacího, vést k závěru, že si poškozený zavinil trestní stíhání sám, to ovšem nikoliv bez dalšího. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje se též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv (např. za situace, kdy by poškozený měl k dispozici informace či důkazy, které by vedly k tomu, že by trestní stíhání nebylo zahájeno, respektive již zahájené trestní stíhání by bylo zastaveno). Ačkoliv může být způsob jednání přiměřený z pohledu jednoho odvětví práva, neznamená tato skutečnost nutně, že totéž jednání nemůže vyvolávat důsledky pohledem jiného právního odvětví. [jméno] skutečnost, že předpisy trestního práva procesního umožňují osobě (posléze obviněné) být relativně pasivní, tedy nevylučuje, že uvedený způsob jednání bude mít vliv na případné odškodnění škod a újem způsobených zahájením a vedením trestního stíhání“. Tímto závěrem dovolací soud navázal na svůj rozsudek ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 517/2014, v němž shrnul závěry judikatury, jež se řešenou otázkou zabývala. Z této judikatury je patrné, že dovolací soud nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání osoby spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. V souladu s judikaturou Ústavního soudu, kterou v posledně zmiňovaném rozhodnutí dovolací soud zmínil, závěr o aplikovatelnosti ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb., není namístě, pokud by zavinění mělo být dokonce spojováno s formou nevědomé nedbalosti poškozeného, nebo v situaci, pokud by toto zavinění mělo být spatřováno v tom, že poškozený v pozici podezřelého a posléze obviněného využil všechny možné prostředky ke své obhajobě, mezi které zejména patří právo nevypovídat, jakož i právo nevypovídat pravdivě. S odkazem na ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb. shrnul, že zavinění si trestního stíhání (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření) vlastní nečinností je tak představitelné například v situaci, kdy osoba (posléze v postavení obviněného) měla k dispozici informace, poznatky či důkazy, které, byly-li by orgánům činným v trestním řízení známy, zjevně by vylučovaly zahájení trestního stíhání proti této osobě (vzetí do vazby, odsouzení, uložení ochranného opatření), ale bez legitimního důvodu o nich orgány činné v trestním řízení neinformovala, ač si mohla být vědoma, že trestní stíhání proti ní může být zahájeno.

28. Dovolací soud uzavřel, že v posuzovaném případě odvolací soud, na rozdíl od soudu prvního stupně, dovodil, že žalobce si svým jednáním své trestní stíhání zavinil. Tento svůj závěr přitom odůvodnil konstatováním, že žalobce„ odmítl vypovídat v souladu s jeho ústavně zajištěným právem, nicméně následně sám vědom si skutečností, které by mohly ovlivnit průběh celého trestního řízení, a to od jeho počátku, ponechal věc s ohledem na výsledky podané stížnosti proti rozhodnutí o zahájení trestního stíhání do doby hlavního líčení (byť si již rozhodných skutečností byl nebo měl být vědom)“. Tento pouze obecně vyznívající závěr však neobsahuje sdělení, jakou konkrétní skutečnost, o níž žalobce věděl, měl odvolací soud na mysli. Není z něj patrné ani to, kdy se žalobce o této skutečnosti dozvěděl, tedy zejména, zda již touto vědomostí disponoval v době, kdy svou výpověď v přípravném řízení odmítl, a zda se jednalo o informace takového charakteru, že by již v té době dovolatele zjevně vyjímaly z okruhu osob podezřelých. Dovolací soud přitom nepřehlédl, že součástí citovaného závěru odvolacího soudu je též alternativně nabídnutá varianta, podle které žalobce o zmíněné skutečnosti nevěděl, nicméně si jí„ měl být vědom“. Tato druhá alternativa však v souladu s nahlížením Ústavního soudu na případnou nevědomou nedbalost poškozeného vedoucí k zahájení jeho trestního stíhání důvod pro aplikovatelnost ust. § 12 zák. č. 82/1998 Sb. na posuzovaný případ sama zpochybňuje, tím spíše, aby naplňovala znaky potřebné míry výjimečnosti, které musí využití tohoto zákonného ustanovení provázet. Za této situace neúplného a tudíž nesprávného právního hodnocení dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

29. Odvolací soud znovu přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu podaných odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212, § 212a, § 214 odst. 1 o. s. ř.), a s přihlédnutím k závaznému právnímu názoru Nejvyššího soudu ČR dospěl k následujícím závěrům.

30. Podle ust. § 1 zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

31. Podle ust. § 5 písm. a), b) zák. č. 82/1998 Sb. stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

32. Podle ust. § 7 odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

33. Podle ust. § 8 odst. 1 zák. č 82/1998 Sb. nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

34. Podle ust. § 31a odst. 1 zák. č. 82/1998 Sb. bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odst. 2 téhož ustanovení zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

35. Odvolací soud již ve svém předchozím rozhodnutí uvedl, že v posuzované věci vyšel z podrobně zjištěného skutkového stavu soudu prvního stupně, přičemž lze zrekapitulovat, že žalobce se domáhal náhrady nemajetkové újmy za nezákonné usnesení o zahájení trestního stíhání policejního orgánu PČR, ÚOKFK, SKPV, [obec], ze dne [datum rozhodnutí], [číslo jednací], pro zvlášť závažný zločin podvodu podle ust. § 209 odst. 1, 5 písm. a) tr. z. Po zpětvzetí původní obžaloby byla na žalobce podána obžaloba znovu dne [datum], které byl rozsudkem Krajského soudu v [obec] ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. [spisová značka], zproštěn podle § 226 písm. c) tr. ř. s tím, že nebylo prokázáno, že tento skutek spáchal obžalovaný. Rozsudek nabyl právní moci dne [datum]. Za této situace byla splněna podmínka existence odpovědnostního titulu.

36. Soud prvního stupně v rámci svého hodnocení provedených důkazů uvedl, že žalobce vnímal trestní stíhání jako neopodstatněné a nespravedlivé. Žalobce se cítil poškozen na cti, pověsti a byl okolím spojován s účastí na podvodech v oblasti fotovoltaiky. Objektivnost vyjádření však snižovala skutečnost, že trestní stíhání považoval od počátku za nedůvodné a nesmyslné, ačkoliv se sám ocitl událostem trestné činnosti velmi blízko. Z protokolu o výslechu žalobce ze dne [datum] soud prvního stupně zjistil, že žalobce nebyl trestán. Žalobce prohlásil:„ Podle mého názoru jsem se trestného činu nedopustil a ani si nejsem vědom jednání, které je mi kladeno za vinu. Po rozhodnutí státního zástupce o stížnostech proti usnesení o zahájení trestního stíhání se hodlám k dané věci vyjádřit. Dále uvádím, že pro dnešní den nevím, co bych dále uvedl a odmítám v dané věci vypovídat.“ U hlavního líčení konaného ve dnech [datum] až [datum] žalobce poměrně obsáhle vypovídal, odpovídal na dotazy soudu a svého obhájce, na dotazy státního zástupce odmítl vypovídat. V rámci pracovního vztahu přicházel do styku s dalšími obžalovanými a provázel návštěvy v nedokončené elektrárně, popřel však, že by podepsal notářský zápis o dokončení elektrárny, nebyl zodpovědný zástupce VT-Sun, kterou měl na starosti obžalovaný [příjmení], a o nedokončenosti elektrárny nevěděl, ani nepodával dopis na Energetický regulační úřad. Žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek z písmoznalectví, že daný dopis nepodával, který založil u hlavního líčení do spisu, přiznal, že se podílel na zpracování výroby konstrukcí, ale jiné dodávky nedodával. Měl na starosti terénní úpravy a po jejich dokončení se již porad neúčastnil.

37. Soud prvního stupně hodnotil i protokoly o výslechu žalobce, že stručné prohlášení žalobce v přípravném řízení nelze považovat za poskytnutí součinnosti orgánům činným v trestním řízení. Soud prvního stupně uvedl, že se„ Jednalo se o složitou věc, kde by vylíčení skutkové verze žalobce bylo pro OČTŘ jistě nápomocné. Žalobce má plné právo odmítnout takovou spolupráci, jak uvedl zástupce žalobce, jedná se o strategii obhajoby“. Soud prvního stupně zdůraznil, že trestní stíhání bylo zahájeno důvodně a bylo důvodné v něm pokračovat do doby, než bude možné učinit závěr, že je žalobce nevinný, popř. zhodnotit, že se nepodařilo rozptýlit důvodné pochybnosti o jeho vině. I když jsou to především OČTŘ, které jednají z vlastní iniciativy, výpověď žalobce či předložení znaleckého posudku v prospěch žalobce již v přípravném řízení mohlo proces vyšetřování uspíšit, popř. zjednodušit. Žalobce již svou výpověď ze dne [datum] do podání obžaloby nedoplnil (bod 22 napadeného rozsudku).

38. Z rozsudku Krajského soudu v [obec] č. j. [číslo jednací] soud prvního stupně zjistil, že Ing. [jméno] [příjmení] byl za trestnou činnost odsouzen, Ing. [jméno] [příjmení] a Ing. [jméno] [příjmení] byli obžaloby zproštěni. OČTŘ prověřovaly, zda licenční řízení nebylo ovlivněno skutečnostmi zakrývajícími reálný stav věcí, nepravdivými doklady měl být předávací protokol, revizní zpráva a notářský zápis. [příjmení] v obžalobě se staly, fotovoltaická elektrárna nebyla dostavěna a dokončena, jak deklarovaly předávací protokoly, o čemž obžalovaný [příjmení] prokazatelně věděl. Dále bylo zjištěno, že zástupce notáře uvedl do notářského zápisu nepravdivé údaje a podílel se na vytvoření nepravdivého dokumentu. Žalobce nebyl pisatelem přípisu na ERÚ, nebylo prokázáno, že by žalobce součinnost notáře objednal či jej nějak instruoval a nepodařilo se rozptýlit důvodné pochybnosti o tom, zda se žalobce skutečně zapojil do trestné činnosti či nikoliv ani o jeho vědomosti o reálném stavu výstavby elektrárny.

39. Soud prvního stupně dále uvedl, že zprošťující rozsudek nejen, že zakládá odpovědnostní titul, ale je důležitým vodítkem i pro posouzení, za jakých okolností k trestnímu stíhání žalobce došlo a pokračovalo. I když byl žalobce nevinný, z rozsudku se podává, že byl aktérem událostí, při kterých páchal trestnou činnost jeho kolega, se kterým společně realizoval výstavbu předmětné elektrárny. Žalobce byl zproštěn podle ust. § 226 písm. c) tr. ř., tedy z nejméně příznivého důvodu zproštění. Zproštění z příznivějšího důvodu se žalobce nedomáhal, ostatně pro to ani nebyl důvod. Výše uvedené je podstatné pro to, že vyvrací námitku žalobce, že trestní stíhání bylo nesmyslné či vykonstruované.

40. Na tomto místě je třeba zdůraznit, že odvolací soud se za zcela podrobně zjištěného skutkového stavu soudem prvního stupně rozešel se svými závěry prezentovanými v předchozím rozhodnutí, kdy vázán právním názorem dovolacího soudu postupoval v intencích jeho rozhodnutí, přičemž s důrazem na jím podrobně rozvedenou judikaturu zabývající se touto problematikou, dospěl k závěru, že žalobce si trestní stíhání svým procesním chováním nezpůsobil s tím, že tak výluka z odpovědnosti žalované, jež měla dle tvrzení žalobci vzniknout jeho trestním stíháním, není dána.

41. Odvolací soud se neztotožnil s argumentací, že by žalobce neměl nárok na náhradu způsobené újmy z tohoto důvodu, že v přípravném řízení nevypovídal, resp. že si trestní stíhání zavinil sám. Z nastíněné judikatury Nejvyššího soudu ČR, zejména z rozhodnutí ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 4858/2015, jakož i rozsudku ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 217/2014, se podává, že dovolací soud nepovažuje za vyloučenou situaci, v níž jednání spočívající ve využití práva nevypovídat bude možné hodnotit jako zavinění si zahájení trestního stíhání, zároveň však platí, že předjímaná situace je spíše výjimečného charakteru. Zavinění si trestního stíhání nelze spatřovat pouze v okolnosti, že poškozený využil práva nevypovídat, ale vyžaduje též, aby tento jeho postoj měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv.

42. Odvolací soud v daném případě ve shodě se žalobcem shrnul, že judikatura sice dovodila, že právo na náhradu újmy způsobené nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání nemá ten, kdo si své trestní stíhání zavinil, přičemž toto zavinění může být spatřováno i ve využití práva nevypovídat, může se tak ale stát pouze v takových případech, kdy obviněná osoba mohla svým aktivním jednáním svému trestnímu stíhání předejít, avšak bez legitimních důvodů tak neučinila. Samotné odepření výpovědi tedy pro uvedený závěr nepostačuje, nejsou-li zde přítomny i další zmíněné okolnosti a nebylo-li prokázáno, že postoj obviněného měl na průběh či zahájení trestního stíhání konkrétní vliv, tj. že by bez tohoto jednání k zahájení (pokračování) trestního stíhání nedošlo.

43. Taková situace však v posuzovaném případě nenastala. Odvolací soud se jednoznačně ztotožnil s námitkami žalobce podporovanými v zásadě i závěry soudu prvního stupně na základě zjištěného skutkového stavu, že odepření výpovědi v přípravném řízení nebylo jediným faktorem, který zahájení trestního stíhání inicioval. O existenci notářského zápisu, který měl být hlavním důkazem svědčícím proti němu, se nadto dozvěděl až z trestního spisu, když pohotově reagoval vypracováním znaleckého posudku z oboru písmoznalectví. Žalobce popíral svou vinu, o čemž svědčí jeho vyjádření v přípravném řízení, ale i stížnost proti usnesení o zahájení trestního stíhání. Nelze odhlédnout, že notářský zápis byl zpochybňován právě již v přípravném řízení, a to nejen svědky [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], kteří vypověděli, že notářský zápis nebyl za jejich přítomnosti sepsán, ani podepsán. Soud v daném trestním řízení uzavřel, že to byl zástupce notáře, který do zápisu uvedl nepravdivé údaje. Toto jednání zástupce notáře a jeho podíl na vytvoření nepravdivého dokumentu je dokladováno i existencí průvodního dopisu, který měl žalobce vytvořit, avšak který dle znaleckého posudku nenapsal. Odvolací soud tak v této souvislosti uzavřel, že i kdyby nevyužil žalobce svého práva v přípravném řízení nevypovídat, neměla by tato skutečnost pro jeho účast či zapojení v případu stavby FVE, jakož i zpochybnění správnosti notářského zápisu, na zahájení (průběh) trestního stíhání vliv. Za těchto okolností lze konstatovat, že žalobce si trestní stíhání sám nezavinil a odpovědnost žalované je tak dána.

44. Soud prvního stupně následně zcela správně konstatoval, že při stanovení formy či výše zadostiučinění je třeba vycházet především z povahy trestní věci, z délky trestního řízení a následků způsobených trestním řízením v osobnostní sféře poškozeného, přičemž se přihlédne i k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Odvolací soud v této souvislosti ve shodě se soudem prvního stupně taktéž dospěl k závěru, že námitka žalované, že dostačující formou satisfakce bylo konstatování porušení práva s omluvou, byla neopodstatněná. Odvolací soud přisvědčil, když v podrobnostech odkazuje pro stručnost na rozhodnutí soudu prvního stupně, že trestní stíhání zasáhlo do života žalobce již citelněji, poškozena byla nejen jeho bezúhonná pověst, ale i osobní a profesní život. Délku trestního stíhání, jakkoliv ji soud prvního stupně shledal přiměřenou, skutečně nelze označit za zanedbatelnou a s ohledem na veškeré komplikace, které trestní stíhání již s velmi citelnou trestní sazbou způsobilo, nejevila se tato kompenzace dostačující, přičemž za odpovídající bylo shledáno zadostiučinění v penězích, a to především i s ohledem na srovnávané případy.

45. V rámci komparace, kdy se závěry soudu prvního stupně se opět odvolací soud ztotožnil (bod 46. až 49. odůvodnění napadeného rozhodnutí) byla pro srovnání nabídnuta rozhodnutí Městského soudu v Praze ve věci vedené pod sp. zn. 29 Co 232/2013, sp. zn. 91 Co 22/2016, sp. zn. 55 Co 296/2015 a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ve věci vedené pod sp. zn. 71 Co 301/2011 nebo rozhodnutí ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 22 C 95/2013.

46. Odvolací soud zcela přisvědčil, že limitujícím faktorem výše zadostiučinění oproti srovnávaným případům je okolnost, že v případě žalobce se jednalo o komplikovanou trestní věc s více obviněnými, kdy, ačkoliv následky v osobním a profesním životě byly jistě obtěžující, nebyly tak závažné a neprovázely je takové výjimečné okolnosti jako v podrobně rozebraných kauzách.

47. Naproti tomu, pokud žalovaná prezentovala ve svém odvolání řízení vedená Obvodním soudem pro Prahu 2 pod sp. zn. 15 C 27/2018 a 15 C 129/2017, neshledal odvolací soud tato srovnávací rozhodnutí přiléhavými. V prvním z případů bylo předmětem odškodnění nezákonného trestního stíhání vedeného pro pojistný podvod, kde byly prokázány zásahy do pracovní, zdravotní a rodinné sféry s poskytnutým zadostiučiněním ve výši [částka]. V druhém případě bylo odškodňovací řízení vedeno pro nezákonné trestní řízení pro trestný čin zpronevěry, kdy byly prokázány zásadní zásahy do profesní, zdravotní sféry a došlo k rozvrácení rodinného života s výší kompenzace [částka]. Nemožnost srovnání s posuzovaným případem vyplynula nejen z přesvědčivých závěrů soudu prvního stupně, ale i ze samotné skutečnosti, kdy žalovaná uvedla, byť s deklarovaným zásahem do osobnostní sféry poškozených, že v předkládaných věcech reálně nehrozil tak vysoký trest, a kdy nehrozila povinnost k náhradě tak vysoké škody jako u žalobce.

48. Odvolací soud za těchto okolností dospěl k závěru, že soudem stanovené finanční odškodnění ve výši [částka] je zcela odpovídající veškerým hlediskům, kdy z tohoto důvodu rozsudek soudu prvního stupně ve smyslu ust. § 219 o. s. ř. jako věcně správný, včetně výroku o nákladech řízení potvrdil.

49. Výrok o nákladech řízení před odvolacím a dovolacím soudem je odůvodněn ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobce byl zcela úspěšný. [příjmení] [částka] je představována soudním poplatkem z dovolání ve výši [částka], odměnou za právní zastoupení za pět úkonů právní služby v plné výši po [částka] za odvolání, vyjádření, účast u jednání [datum], dovolání a účast u jednání [datum] ve smyslu ust. §§ 7 bod 5, 9 odst. 4 písm. a), 11 odst. 1 písm. d), g), k) vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (5 x [částka]) v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., spolu s 21% DPH v částce [částka]. Další úkony spočívající v poradě s klientem nebyly již v daných fázích řízení shledány účelně vynaloženými, a to s ohledem na skutečnost, že předmětem řízení zůstala pouze odlišná otázka právního posouzení.