39 Co 232/2022- 151

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Cidliny a soudkyň Mgr. Miloslavy Štorkové a JUDr. Aleny Svátkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [ulice a číslo], [PSČ] [obec a číslo] - [příjmení] [jméno] Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 44 C 37/2021 - 121, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku I. a III. potvrzuje.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do patnácti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. [jméno] [příjmení], advokátky.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení do 15 dnů od právní moci rozsudku (výrok I.). Co do částky [částka] spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z této částky od [datum] do zaplacení a zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,25 % ročně z částky [částka] za den [datum] žalobu zamítl (výrok II.). Současně vyslovil, že žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení částku [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení], advokátky (výrok III.).

2. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobkyně se žalobou ze dne [datum] po žalované domáhala zaplacení shora uvedené částky s příslušenstvím z titulu náhrady škody vzniklé jí nesprávným úředním postupem soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], Exekutorský úřad Ostrava. Tvrdila, že soudní exekutor vedl exekuci pod sp. zn. [spisová značka], na základě usnesení Okresního soudu ve Frýdku Místku ze dne [datum rozhodnutí], č. j. [číslo jednací], kterým byla nařízena exekuce na majetek povinného [jméno] [příjmení], jenž byl povinen zaplatit právní předchůdkyni žalobkyně, [právnická osoba] – [právnická osoba], na základě vykonatelného rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 C 293/2006 - 38, ve znění usnesení téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 7 C 293/2006 - 41, částku [částka] s příslušenstvím a dále na náhradě nákladů řízení částku [částka]. V průběhu provádění exekuce byl na soudního exekutora usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], prohlášen konkurs a zástupcem soudního exekutora byl rozhodnutím prezidia Exekutorské komory ČR ze dne [datum] ustanoven soudní exekutor Mgr. [příjmení] [příjmení], LL.M. V daném případě představuje plnění vymožené soudním exekutorem od povinného za období od [datum] do [datum] částku [částka] (konkrétně [částka] po odpočtu nákladů ve výši [částka]), která se však k rozhodnému dni ([datum] – převod finančních prostředků na účet insolvenční správkyně) na účtu soudního exekutora již nenacházela. Shrnula, že jí tak vznikla škoda v uvedené výši, představující nevyplacené vymožené plnění z účtu soudního exekutora, který se dopustil nesprávného úředního postupu podle ust. § 13 zákona č. 82/1998 Sb., jelikož porušil povinnost učinit úkon v zákonem stanovené lhůtě, konkrétně povinnost danou ust. § 46 zákona č. 120/2001 Sb., podle kterého je exekutor povinen vymožené plnění vyplatit oprávněnému do 30 dnů ode dne, kdy vymožené plnění obdržel. V daném případě tak byl soudní exekutor povinen poslední vymožené prostředky poukázat oprávněné nejpozději dnem [datum].

3. Žalovaná v písemném vyjádření k žalobě potvrdila, že u ní žalobkyně dne [datum] uplatnila žádost o náhradu škody, které nevyhověla stanoviskem ze dne [datum]. Učinila nesporným průběh řízení vedeného u soudního exekutora pod sp. zn. [spisová značka], včetně toho, že podle vyjádření Mgr. [jméno] [příjmení], LL.M. (zástupce soudního exekutora) bylo do dne [datum] v daném exekučním řízení vymoženo plnění ve výši [částka], kdy tato částka byla poměrně rozpočtena na náklady soudního exekutora v částce [částka] a na pohledávku oprávněné (nynější žalobkyně) v částce [částka]. Dále učinila nesporným, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum] byl prohlášen konkurs na majetek soudního exekutora. Uvedla současně, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], byl zjištěn úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] a bylo povoleno řešení úpadku oddlužením. Usnesením ze dne [datum] soud oddlužení dlužníka schválil plněním splátkového kalendáře se zpeněžením majetkové podstaty. Bylo přitom zjištěno, že žalobkyně dne [datum] přihlásila do insolvenčního řízení pohledávku vymáhanou v rámci předmětného exekučního řízení. Důvodnost žalobou uplatněného nároku na náhradu škody sporovala s odkazem na ust. § 46 odst. 7 ex. ř. a rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 12 VSOL 227/2020, podle něhož se v exekuci vymožené, avšak nevyplacené finanční plnění po zahájení insolvenčního řízení na majetek povinného vrací zpět do majetkové podstaty dlužníka, nedochází tedy k zániku vymáhané pohledávky. Dovozovala s podrobným rozvedením, že v případě žalobkyně nejsou v současné době splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem.

4. Při jednání soudu dne [datum] pak žalovaná znovu poukázala na skutečnost, že žalobkyně přihlásila předmětnou pohledávku do insolvenčního řízení dlužníka [jméno] [příjmení] a může ji tak v tomto řízení proti povinnému uspokojit s tím, že škoda je vůči státu požadována předčasně.

5. Soud prvního stupně dále konstatoval, že mezi účastníky byl nesporným průběh exekučního řízení vedeného soudním exekutorem Mgr. [jméno] [příjmení] pod sp. zn. [spisová značka], stejně jako skutečnost, že usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka] 14, byl na majetek soudního exekutora prohlášen konkurs. Strany nezpochybňovaly, že usnesením Krajského soudu v Brně ze dne [datum], č. j. [insolvenční spisová značka], soud zjistil úpadek dlužníka [jméno] [příjmení] a bylo mu povoleno řešení úpadku oddlužením. Z přihlášky do tohoto insolvenčního řízení ze dne [datum] vyplynulo, že žalobkyně předmětnou pohledávku vymáhanou v rámci exekučního řízení přihlásila do insolvenčního řízení v plné výši. Žalobkyně u žalované dne [datum] uplatnila nárok na náhradu škody způsobené jí shora v žalobě uvedeným nesprávným úředním postupem soudního exekutora v předmětném exekučním řízení v celkové výši [částka]. Žalovaná uplatněnému nároku žalobkyně nevyhověla stanoviskem ze dne [datum].

6. Současně soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že v předmětném exekučním řízení bylo do [datum] vymoženo plnění v celkové výši [částka], přičemž soudní exekutor si ponechal z tohoto plnění na svých nákladech částku [částka] a pro oprávněného tak zbyla částka [částka], která byla k [datum], stejně jako veškeré další finanční prostředky nacházející se v daný moment na účtu soudního exekutora, převedena na účet jeho insolvenční správkyně. Dne [datum] byla uhrazena povinným [jméno] [příjmení], krom dalších jednotlivých plateb provedených v období od [datum] do [datum], uhrazena částka [částka] a dne [datum] částka [částka]. Mgr. [příjmení] [příjmení], LL.M., jako ustanovený zástupce soudního exekutora, převzal vedení exekucí v jednotlivých exekučních spisech, v nichž byl soudní exekutor pověřen jejich prováděním. Soudní exekutor nevedl odděleně účet pro přijatá plnění v rámci exekučních řízení a insolvenční správkyně soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] ke dni [datum] převedla všechny finance, které se nacházely k uvedenému datu na zvláštním účtu soudního exekutora, kam bylo také směřováno veškeré vymožené plnění v rámci jednotlivých exekučních řízení, na účet majetkové podstaty v řízení u Krajského soudu v Ostravě sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Spis předmětného exekučního řízení byl nepřehledný a nekompletní, ve stavu v rozporu s předpisy upravujícími vedení spisů, když celá spisová agenda soudního exekutora se nacházela v tristním stavu.

7. Na zjištěný skutkový stav soud prvního stupně aplikoval ust. §§ 1, 3 odst. 1 písm. b), 4, 5 písm. b), 13, 32 zákona č. 82/1998 Sb. a ust. §§ 46 odst. 4 a 6 ex. ř.

8. Soud prvního stupně po zhodnocení zjištěného skutkového stavu dospěl k závěru, že v posuzované věci bylo jednoznačně prokázáno a mezi účastníky řízení učiněno nesporným, že soudní exekutor plnění vymožené od povinného v předmětném exekučním řízení v době od [datum] do [datum] (po odečtení nákladů soudního exekutora ve výši [částka]) v částce [částka] nepoukázal oprávněné a dne [datum] byly tyto prostředky převedeny na účet insolvenční správkyně soudního exekutora. Konstatoval dále, že exekutor, jemuž se svěřují finanční prostředky získané exekucí, je povinen počínat si tak, aby je v co nejvyšší možné míře ochránil a použil v souladu s průběhem exekuce; nakládá-li s nimi svévolně, nemůže se odpovědnosti za jejich ztrátu zprostit podle ust. § 32 odst. 3 ex. ř. (viz R 44/2009). Nejvyšší soud ČR v usnesení ze dne 3. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 1931/2021 - 180, ve zcela obdobné věci týchž účastníků, týkající se pouze jiného povinného, uzavřel, že za situace, kdy soudní exekutor v rozporu s ust. § 46 odst. 4 ex. ř. žalobkyni nevyplatil částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl, a jež převyšovalo částku [částka], a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil jí tím bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za níž žalovaná žalobkyni odpovídá. Soud prvního stupně shledal, že nemá žádného důvodu se v aktuálně projednávané, zcela totožné, věci od uvedeného závěru dovolacího soudu jakkoliv odklonit.

9. Soud prvního stupně uzavřel, že i v dané věci soudní exekutor porušil svoji povinnost uloženou mu ust. § 46 odst. 4 ex. ř., když nevyplatil žalobkyni ve shora uvedeném období částku vymoženou na povinném v exekuci, jež převyšovala částku [částka]. Dopustil se tak nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb., čímž žalobkyni způsobil škodu, za níž žalovaná odpovídá. Pouze u posledních dvou plateb povinného soudnímu exekutorovi, tj. platby ze dne [datum] ve výši [částka] a platby ze dne [datum] ve výši [částka] (celkem [částka]), je situace odlišná, jelikož soudní exekutor zde své povinnosti vyplatit tato přijatá plnění do 30 dnů od doby, kdy je obdržel, dostát nemohl. [ulice] platba povinného soudnímu exekutorovi byla učiněna dne [datum] a k vyplacení této platby oprávněné tak mohlo dojít nejpozději dne [datum], avšak již [datum] byl na majetek soudního exekutora prohlášen konkurs a soudní exekutor tak byl od uvedeného dne ve smyslu ust. § 246 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), omezen v nakládání s majetkovou podstatou a své povinnosti ve vztahu k oprávněné tak již nemohl dostát. Totéž platí i pro poslední uvedenou platbu ze dne [datum], která měla být oprávněné poukázána nejpozději dne [datum]. Zde se navíc ještě před tímto datem, dne [datum], veškeré finanční prostředky vedené soudním exekutorem na jeho bankovním účtu (fakticky) staly součástí jeho majetkové podstaty v probíhajícím insolvenčním řízení a nakládala s nimi příslušná insolvenční správkyně.

10. S odkazem na shora zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR soud prvního stupně současně zdůraznil, že v daném případě to byl soudní exekutor, který nesplnil povinnost vyplatit oprávněné osobě vymožené částky (on je tedy ve vztahu k oprávněné dlužníkem), což je v rozporu s požadavky zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem je odpovědností objektivní (ust. § 2 zák. č. 82/1998 Sb.), tj. bez ohledu na zavinění, jíž se nelze zprostit. Za této situace je dána odpovědnost státu, byť je zde odpovědnou osobou i sám exekutor (srov. taktéž rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 4. 2016 sp. zn. 30 Cdo 5087/2015). V případě, jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. v případě exekucí zahájených po [datum] (kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb.), již za tuto škodu odpovídá pouze stát. Na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora poškozené vznikla, nic nemění skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor pozbyl v roce [rok] svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek.

11. I v této věci ze skutkových zjištění vyplynulo, že si bývalý soudní exekutor předmětnou částku, kterou pro žalobkyni vymohl, ponechal a svému zástupci, jímž byl ustanoven soudní exekutor Mgr. [příjmení] [příjmení], LL.M., ji nikdy nepředal, přičemž veškeré finanční prostředky vedené na jeho bankovním účtu se staly od [datum] součástí jeho majetkové podstaty v probíhajícím insolvenčním řízení, s nimiž nakládá příslušná insolvenční správkyně. Zastupující soudní exekutor, který předmětnou exekuci nyní provádí, tedy podle těchto skutkových zjištění žádné plnění vymožené pro žalobkyni, které by v souvislosti s úpadkem povinného [jméno] [příjmení], k němuž došlo až v roce [rok], mohl vydat podle ust. § 46 odst. 7 ex. ř. insolvenčnímu správci tohoto dlužníka, k dispozici nemá. Z uvedeného je evidentní, že Vrchní soud v Olomouci řešil v žalovanou akcentovaném rozsudku ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 12VSOL 227/2020, skutkově zcela jinou situaci (kdy soudní exekutor mohl plnění vymožené od povinného pro oprávněnou v exekučním řízení insolvenčnímu správci takového dlužníka fakticky vydat, protože je k dispozici měl).

12. Soud prvního stupně za této situace rozhodl výrokem I. rozsudku tak, že žalobkyni přiznal proti žalované náhradu škody ve výši [částka] (tj. [částka] - [částka], reprezentující dvě shora uvedené posledně povinným uhrazené splátky). Příslušenství ve formě zákonného úroku z prodlení z této částky však žalobkyni přiznal až ode dne [datum], protože právě až od tohoto dne se stát s ohledem na ust. § 15 zák. č. 82/1998 Sb. ocitl v prodlení, tj. 6 měsíců od uplatnění nároku dne [datum]. Co do zbytku žalované částky ve výši [částka] spolu s požadovaným zákonným úrokem z prodlení a zákonného úroku z prodlení z přiznané částky [částka] za den [datum] soud prvního stupně žalobu výrokem II. rozsudku zamítl.

13. O nákladech řízení soud prvního stupně rozhodl podle ust. § 142 odst. 2 o. s. ř., když žalovaná byla po odečtu úspěchu a neúspěchu účastníků povinna uhradit žalobkyni 91,5 % jí v řízení účelně vzniklých nákladů.

14. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná včasné odvolání, které směřovalo do výroku I. a III. Zrekapitulovala předně, že v průběhu řízení před soudem prvého stupně poukazovala na klasický střet exekučního a insolvenčního řízení. V daném případě, tj. v případě exekučního řízení sp. zn. [spisová značka], došlo k tomu, že v průběhu exekučního řízení se nejdříve původní soudní exekutor, Mgr. [příjmení], a následně i povinný, [jméno] [příjmení], dostali do insolvenčního řízení. Uvedla opětovně, že na daný případ dopadají ust. § 46 odst. 4 ex. ř. a ust. § 46 odst. 7 ex. ř. s tím, že poté, co bylo na majetek povinného zahájeno insolvenční řízení, soudní exekutor již není oprávněn postupovat podle ust. § 46 odst. 4 ex. ř. a oprávněnému finanční prostředky vyplatit, tudíž aplikace tohoto ustanovení je vyloučena. Opětovně odkázala s podrobnou citací na rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2020, sp. zn. 12 VSOL 227/2020, s tím, že v daném případě je totiž naprosto zřejmé, že žalobkyně nemohla a ani v současné době nemůže očekávat, že by jí soudní exekutor, ať již původní, zastupující či nový, cokoliv z exekučního řízení povinného vyplatil, neboť jakékoliv výplatě brání ust. § 46 odst. 7 ex. ř. Pokud ust. 46 odst. 7 ex. ř. brání v aplikaci ust. § 46 odst. 4 ex. ř. znamená to pro účely odškodňovacího řízení, že v době, kdy rozhoduje odškodňovací soud o tvrzeném nároku žalobkyně, nejsou kumulativně splněny podmínky odpovědnosti státu za škodu. Žalobkyně si do insolvenčního řízení povinného pana [příjmení] přihlásila pohledávku, tj. pohledávku bez ohledu na to, co bylo původním soudním exekutorem Mgr. [příjmení] vymoženo. Shrnula, že na tvrzenou částku ve výši [částka] je nutno nahlížet tak, jako by nebyla na povinném vymožena, neboť prohlášením úpadku na majetek povinného došlo k tomu, že vymožené, ale nevyplacené, finanční plnění se přesouvá do majetkové podstaty povinného. Uzavřela, že pokud je soudnímu exekutorovi zapovězeno z důvodu existence úpadku povinného z exekučního řízení oprávněné cokoliv vyplatit, za situace, kdy insolvenční řízení povinného stále probíhá, má tato situace přesah i do odškodňovacího řízení. Uvedla dále, že odškodňovací řízení nevede a ani nemůže vést k úpravě/nápravě vztahů mezi oprávněné a povinným. Pokud vztah mezi oprávněnou, tj. žalobkyní, a povinným, tj. panem [příjmení], nadále existuje, pokud zde existuje insolvenční řízení na jeho osobu, ze kterého může být uspokojena pohledávka oprávněné, musí být nejdříve toto řízení ukončeno. Pokud insolvenční řízení povinného pana [příjmení] stále probíhá a pokud platí, že prohlášením úpadku na majetek pana [příjmení] přešlo vymožené, avšak nevyplacené, finanční plnění zpět do jeho sféry vlivu, není možné hovořit o tom, že škoda vznikla oprávněné, tj. žalobkyni, nýbrž je nutné uvést, že za současného stavu věcí je to insolvenční správce povinného, kdo se může domáhat u soudního exekutora, ať již původního či zastupujícího, postupu dle ust. § 46 odst. 7 ex. ř., tj. vyplacení vymoženého, avšak nevyplaceného, finančního plnění. Zdůraznila, opět s odkazem na ustálenou a podrobně citovanou judikaturu, že stát se dostává do pozice tzv. posledního dlužníka; škoda proto ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto posledním dlužníkem skutečně je, a proto byla žaloba uplatněna předčasně. V obecné rovině pak podrobně rozvedla, že vznik škody nelze dovozovat pouze z neuspokojení pohledávky, ale až z její nevymahatelnosti. Žalobkyně netvrdila a ani neprokazovala nevymahatelnost pohledávky, naopak, sama prokázala, že žalobkyně se svou pohledávkou za primárním dlužníkem nakládá, a to v podobě jejího přihlášení do insolvenčního řízení povinného [příjmení] a zároveň ze zprávy pro oddlužení ze dne [datum] vyplynulo, že lze předpokládat 100 % uspokojení. Nelze přehlédnout, že pokud by se věřitel téhož plnění domohl jak z titulu náhrady škody vůči státu, tak z původního právního titulu vůči primárnímu dlužníkovi, došlo by v důsledku k jeho obohacení, což je rozporu se smyslem a účelem institutu náhrady škody. Závěrem uvedla, že pokud byl soud prvního stupně toho názoru, že odpovědnostní titul je dán, měl se zabývat i námitkou předčasně podané žaloby. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žaloba se zamítá v plném rozsahu a přiznal jí náhradu nákladů řízní, případně, aby v napadené části rozhodnutí zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

15. Žalobkyně se k odvolání žalované předně vyjádřila s tím, že nelze přisvědčit lichému názoru žalované, že žalobkyně má za stavu nevyplacení vymoženého plnění pohledávku za soudním exekutorem, jelikož tuto má za státem, přičemž jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, resp. od [datum], kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zákonem č. 396/2012 Sb., již za tuto škodu odpovídá pouze stát (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 2135/2013, ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 30 Cdo 825/2014, a ze dne [datum rozhodnutí], sp. zn. 25 Cdo 5870/2017). Odkázala na správné závěry soudu prvního stupně, který dodal, že to byl soudní exekutor, který nesplnil povinnost vyplatit oprávněné osobě vymožené částky a tudíž soudní exekutor je osobou, která je ve vztahu k oprávněné (žalobkyni) dlužníkem, což je v rozporu s požadavky zákona, a jde proto o nesprávný úřední postup, a to bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo. Uvedla dále, že žalovanou tvrzená zákonná překážka způsobená střetem exekučního a insolvenčního řízení je neexistentní, kdy soud prvého stupně se s těmito úvahami, jakož i úvahou státu jako posledního dlužníka, zabýval a v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu tuto vypořádal. Závěrem uzavřela, že na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora oprávněnému vznikla, nic nemění skutečnost, že se oprávněná náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor v roce 2015 pozbyl svého úřadu a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek. Navrhovala, aby odvolací soud napadený rozsudek soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil a přiznal jí náhradu nákladů odvolacího řízení.

16. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek soudu prvního stupně z podnětu a v rozsahu podaného odvolání, včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (ust. § 212 a ust. § 212a, ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.), a dospěl k následujícím závěrům.

17. Soud prvního stupně v daném případě provedl správně a úplně dokazování, na základě kterého zjistil všechny rozhodné skutečnosti, a dospěl ke správným skutkovým závěrům, kdy zjištěný skutkový stav posoudil správně i po právní stránce. Odvolací soud dále konstatuje, že soud prvního stupně se pečlivě zabýval námitkami žalované, opětovně obsaženými v odvolání, a proto lze v podrobnostech pro stručnost odkázat na napadené rozhodnutí.

18. Na tomto místě odvolací soud pouze konstatuje, že výrok II. rozsudku soudu prvního stupně, kterým byla žaloba zamítnuta co do částky [částka] s příslušenstvím, nedotčený odvoláním, nebyl předmětem přezkumu odvolacího řízení s tím, že nabyl samostatně právní moci (ust. § 206 odst. 2 o. s. ř.).

19. Soud prvního stupně zcela správně dospěl k závěru o důvodnosti žaloby v částce [částka] s příslušenstvím, když i odvolací soud v posuzované věci dovodil, že námitky žalované byly zcela neopodstatněné. Odvolací soud vyšel z dostačujících skutkových zjištění soudu prvního stupně, jakož i z nesporných tvrzení účastníků s tím, že soudní exekutor plnění vymožené od povinného v předmětném exekučním řízení v době od [datum] do [datum] v částce [částka] (posuzovaných [částka]), po odečtení nákladů soudního exekutora ve výši [částka], nepoukázal oprávněné s tím, že tyto prostředky byly převedeny na účet insolvenční správkyně soudního exekutora dne [datum].

20. Žalovaná opakovaně namítala, že v současné době nejsou splněny podmínky vzniku odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Podle jejího názoru není dána existence nesprávného úředního postupu, neboť s ohledem na probíhající insolvenční řízení má soudní exekutor povinnost vymožené, avšak nevyplacené, finanční plnění vrátit zpět do majetkové podstaty dlužníka, a oprávněná v exekuci (žalobkyně) tudíž nemá právo na vyplacení vymoženého plnění. Není dána existence škody v majetkové sféře žalobkyně, neboť vymožením plnění v exekuci nedošlo k zániku vymáhané pohledávky, přičemž žalobkyně navíc celou v exekuci vymáhanou pohledávku přihlásila do insolvenčního řízení vedeného na majetek povinného. Současně pak není splněna podmínka příčinné souvislosti mezi tvrzeným nesprávným úředním postupem a vznikem škody. V souhrnu pak argumentovala vzájemným vztahem ust. § 46 odst. 4 a ust. § 46 odst. 7 ex. ř., jakož i odpovědností státu coby osoby tzv. posledního dlužníka ve vztahu k dlužníku primárnímu.

21. Odvolací soud jednoznačně přisvědčil žalované, avšak pouze v obecné rovině, že předpokladem vzniku odpovědnosti dle ust. § 13 zák. č. 82/1998 Sb. je splnění tří podmínek, a to nesprávný úřední postup, vznik škody a příčinná souvislost mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody, s tím, že zmíněné podmínky musí být splněny kumulativně. Současně platí, že nárok na náhradu škody vůči státu může být uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je povinen mu plnit s tím, že stát se tak dostává do pozice posledního dlužníka, když škoda ve vztahu k němu vzniká až ve chvíli, kdy tímto dlužníkem skutečně je.

22. Naproti tomu se však odvolací soud neztotožnil s názorem, že žalobou uplatněný nárok, resp. nárok dotčený odvoláním, je v konkrétním případě nárokem předčasným, byť s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 4418/2013, ze kterého se podává, že:„ Zamítnutí žaloby tzv. protentokrát neznamená, že by se dovolatelé nemohli v budoucnu obrátit na stát s nárokem na náhradu škody, neboť takovéto zamítavé rozhodnutí nepředstavuje překážku věci rozsouzené“. Soud prvního stupně zcela správně v daném případě odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2021, č. j. 30 Cdo 1931/2021 - 180, ve zcela obdobné věci týchž účastníků, když uzavřel, že za situace, kdy soudní exekutor v rozporu s ust. § 46 odst. 4 ex. ř. žalobkyni nevyplatil částečné plnění, které na povinném v exekuci vymohl, a jež převyšovalo částku [částka], a to do 30 dnů od doby, kdy toto plnění obdržel, způsobil jí tím bez ohledu na to, z jakých důvodů se tak stalo, škodu, za níž žalovaná odpovídá.

23. V posuzovaném případě lze uzavřít, že soud prvního stupně dospěl k opodstatněnému závěru, že nesprávný úřední postup ve smyslu ust. § 13 odst. 1 věta prvá zák. č. 82/1998 Sb. je dán, když soudní exekutor oprávněné nevyplatil vymožené plnění, čímž porušil ust. § 46 odst. 4, 6 ex. ř. Stát ve smyslu ust. § 3 odst. 1 písm. b) zák. č. 82/1998 Sb. odpovídá za škodu, kterou způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu státní správy, která jim byla svěřena zákonem nebo na základě zákona. Z dikce ust. § 4 odst. 1 téhož zákona se podává, že za výkon správy a výkon státní správy podle § 3 odst. 1 písm. b) se považují mj. i úkony soudního exekutora při činnostech vykonávaných z pověření soudu podle zvláštního právního předpisu. Soud prvního stupně tak správně konstatoval, že v případě, jedná-li se o škodu způsobenou soudním exekutorem při výkonu exekuční činnosti, odpovídají stát i soudní exekutor vedle sebe, a to v případě exekucí zahájených před [datum], kdy nabyla účinnosti novela exekučního řádu provedená zák. č. 396/2012 Sb. Následně totiž zákon zakládá přímou a úplnou odpovědnost státu za činnost exekutora při výkonu exekuční činnosti, tedy dovozuje povinnost k náhradě pro stát.

24. V kontextu s uvedeným odvolací soud přisvědčil i dalšímu závěru soudu prvního stupně, který odkázal na již zmiňované usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 11. 2021, sp. zn. 30 Cdo 1931/2021, s tím že:„ na odpovědnosti státu za škodu, která činností bývalého soudního exekutora poškozené vznikla, nic nemění skutečnost, že se žalobkyně náhrady škody po dotčeném soudním exekutorovi nedomáhala, a to ani poté, co tento soudní exekutor pozbyl v roce 2015 svého úřadu, a co proti němu bylo zahájeno insolvenční řízení, v němž byl zjištěn jeho úpadek“.

25. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 20. 12. 2016, sp. zn. 30 Cdo 4389/2016, odvolací soud s ohledem na shora uvedené uzavřel, že nebyla-li soudním exekutorem vyplacena oprávněné nárokovaná částka, která byla od povinného vymožena, lze uvedené hodnotit jako jednání, které odporuje požadavku zákona a jedná se tak o nesprávný úřední postup, za který vedle soudního exekutora Mgr. [jméno] [příjmení], odpovídá stát.

26. Rozhodným však v daném případě zůstává skutečnost, že soudní exekutor Mgr. [jméno] [příjmení] nepřevedl v zákonem stanovené lhůtě oprávněné vymožené plnění od povinného, přičemž současně nevedl odděleně účet pro přijatá plnění v rámci exekučních řízení, když jeho evidence byla„ tristní“. Insolvenční správkyně soudního exekutora JUDr. [jméno] [příjmení] tak ke dni [datum] převedla všechny finance, které se nacházely k uvedené datu na zvláštním účtu soudního exekutora, kam bylo také směrováno veškeré vymožené plnění v rámci jednotlivých exekučních řízení, na účet majetkové podstaty spadající pod řízení vedeném u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. [insolvenční spisová značka]. Z uvedeného tak vyplývá, že veškeré finanční prostředky, včetně předmětného vymoženého (nevyplaceného) plnění ze strany povinného, coby genericky určený majetek sepsaný insolvenční správkyní soudního exekutora, byly převedeny na její účet. Zastupující exekutor Mgr. [obec] Kosinec, LL.M. nedisponoval oprávněním vymožené plnění z majetkové podstaty soudního exekutora, pro účely vydání insolvenčnímu správci do majetkové podstaty dlužníka, vyjmout. Za této situace, kdy zastupující soudní exekutor, který by v souvislosti s úpadkem povinného [jméno] [příjmení], k němuž došlo až v roce 2020, mohl, podle názoru žalované, vydat vymožené plnění ve smyslu ust. § 46 odst. 7 ex. ř., a to insolvenčnímu správci tohoto dlužníka, vymožené plnění k dispozici mít nebude.

27. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadené rozhodnutí soudu prvního stupně, při nedůvodnosti odvolacích námitek žalované, jako věcně správné v souladu s ust. § 219 o. s. ř. ve výroku I. o věci samé potvrdil, a to včetně výroku III. o náhradě nákladů řízení.

28. Výrok o nákladech odvolacího řízení je odůvodněn ust. 224 odst. 1 ve spojení s ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. za situace, že žalobkyně byla v této fázi řízení úspěšná. Náklady řízení v částce [částka] jsou představovány odměnou za právní zastoupení za dva úkony právní služby po [částka] při tarifní hodnotě [částka] ve smyslu ust. §§ 6, 7 bod 5 vyhl. č. 177/1996 Sb. za vyjádření k odvolání a účast na jednání odvolacího soudu, náhradou hotových výdajů ve výši [částka] (2 x [částka]) v souladu s ust. § 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., náhradou za promeškaný čas za 10 půl hodin po [částka] (celkem [částka]) ve smyslu ust. § 14 odst. 1 písm. a), 3 vyhl. č. 177/1996 Sb., cestovným k jednání soudu, jemuž odpovídá částka [částka], neboť zástupce žalobkyně použil k dopravě osobní automobil BMW s průměrnou spotřebou nafty 6,36 l / 100 km, kdy tato částka byla vypočtena dle ust. § 157 odst. 4 písm. b), ust. § 158 odst. 2, 3 odst. 3 zák. č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve spojení s ust. § 1, § 4 vyhl. č. 116/2022 Sb., o změně sazby základní náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad (cena 1 l benzinu [částka], sazba základní náhrady [částka]) s tím, že odvolací soud vycházel z trasy ze sídla zástupce žalobkyně [příjmení] do místa jednání soudu [obec] a zpět, tj. 416 km, spolu s 21 % DPH v částce [částka].

Poučení