46 A 72/2013 - 86

Rubrum

Krajský soud v Praze rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Olgy Stránské a soudců JUDr. Milana Podhrázkého a Mgr. Ing. Petra Šuránka ve věci žalobců a) Ing. R. D. a b) J. D., oba bytem x, c) Doc. Ing. B. P., CSc., bytem x, d) Mgr. A. P., bytem x, a e) I. K., bytem x, všech zastoupených JUDr. Miloušem Krásou, CSc., advokátem, se sídlem Mladoboleslavská 297, 190 17 Praha 9 – Vinoř, a f) Mgr. T. K., bytem x, zastoupeného JUDr. Vlastou Skálovou, advokátkou se sídlem Plzeňská 247/59, 150 00 Praha 5, proti žalovanému Krajskému úřadu Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, 150 21 Praha 5, o žalobách proti rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. 083575/KUSK/OŽP/Bu, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. 083575/KUSK/OŽP/Bu, a rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy ze dne 26. 3. 2013, č. j. MMpB-OŽP/6632/12-41/2010-Ptá, se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku zaplatit žalobcům a) až e) na náhradě nákladů řízení částku 40.400,- Kč k rukám jejich zástupce, JUDr. Milouše Krásy, CSc., a žalobci f) částku 15.342,- Kč k rukám jeho zástupkyně, JUDr. Vlasty Skálové.

Odůvodnění

Žalobci se podle části třetí, hlavy druhé, dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), dvěma samostatnými žalobami, jednou dodanou do datové schránky zdejšího soudu dne 16. 8. 2013 [žalobce f)], druhou podanou dne 30. 7. 2013 u Městského soudu v Praze a následně postoupenou Krajskému soudu v Praze jako soudu místně příslušnému, domáhají zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 14. 6. 2013, č. j. 083575/KUSK/OŽP/Bu (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž žalovaný k jejich odvoláním zčásti změnil (v rozsahu povoleného odběru vody a doby, v níž má být požádáno o kolaudační souhlas), ve zbytku pak potvrdil (v pořadí již šesté) rozhodnutí Městského úřadu Mníšek pod Brdy ze dne 26. 3. 2013, č. j. MMpB-OŽP/6632/12-41/2010- Ptá (dále jen „vodoprávní úřad“). Uvedeným rozhodnutím vodoprávní úřad k žádosti J. B. [dále též „stavebnice“] vydal dodatečné povolení domovní vrtané studny na pozemku p. č. x v k. ú. a obci Líšnice u Prahy (dále též „sporná studna“) a povolil související odběr podzemní vody. Žalobci svou žalobní legitimaci opírají o skutečnost, že jsou spoluvlastníky sousedního pozemku k pozemku, na němž stavebnice na černo nechala zhotovit vrtanou studnu, a v důsledku vyhloubení této studny došlo k poklesu hladiny vody ve studně žalobců užívané k zásobování rodinného domu, a to do té míry, že žalobci byli posléze nuceni vybudovat novou vrtanou studnu. Žalobce f) v první řadě namítl, že sporná studna je hluboká 48 m a protože délka vrtu přesahuje 30 m, je ve smyslu ustanovení § 3 písm. f) zákona č. 61/1988 Sb., o hornické činnosti, výbušninách a o státní báňské správě, ve znění zákona č. 18/2012 Sb. (dále jen „zákon o hornické činnosti“) výsledkem činnosti prováděné hornickým způsobem, kterou podle § 5 odst. 2 tohoto zákona smí vykonávat pouze organizace s příslušným oprávněním vydaným orgánem státní báňské správy. Zhotovitel takového vrtu musí mít speciální licenci a báňského projektanta s odbornou způsobilostí projektovat báňská díla. Vodoprávní úřad a žalovaný tedy podle žalobce f) pochybili, pokud se vůbec nezabývali tím, zda studna byla vyhloubena v souladu se zákonem o hornické činnosti a zejména organizací, která k tomu měla speciální oprávnění. Protože stavebnice neprokázala, zda byl k vyhloubení studny udělen souhlas báňského úřadu, není zaručeno, že vrt byl proveden kvalitně, což odpovídá i závěru znaleckého posudku RNDr. V. K. z července 2009. Podle znalce nebyly v tomto technicky neodborně a nekvalitně provedeném vrtu od sebe odděleny zvodně a v důsledku toho svrchní zvodeň v minulosti užívaná studnou žalobců nekontrolovaně vytéká do zvodně hlubší, z níž čerpá sporná studna, čímž byla studna žalobců nevratně poškozena. Správní orgány se však problémem nekvalitně provedeného vrtu a propojením obou zvodní nezabývaly. Jestliže stavebnice neprokázala, že k provedení vrtu dal souhlas báňský úřad a že vrt provedla firma s dostatečnou odbornou způsobilostí, je nutno vycházet z toho, že vrt nebyl proveden v souladu se zákonem a technickou normou a dodatečné povolení nemělo být vůbec vydáno. Druhým žalobním bodem žalobce f) namítá, že podle bodu 6.3.1 nové technické normy ČSN 75 5115 platí do 10 m od studny k jímání pitné vody zákaz znečišťování a veškerých činností, které by mohly zhoršovat jakost podzemní vody. Dodatečným povolením sporné studny umístěné 2 m od hranice pozemku žalobců tato ochranná plocha omezuje žalobce v jejich vlastnickém právu k sousednímu pozemku a stavbě nad míru v místě obvyklou a podstatně je limituje při jejím případném rozšíření a ve změnách technického zázemí. Přitom na pozemku stavebnice se podle hydrologického posudku RNDr. Z. A. nachází hodně míst s předpokladem výskytu podzemní vody, a to i ve větší vzdálenosti od pozemku žalobců. V této souvislosti znalecký posudek zadaný vodoprávním úřadem znalci Ing. O. K. doporučuje dodatečné povolení stavby pouze za předpokladu stanovení podmínek, které vyloučí případné omezení sousedního pozemku žalobců, napadené rozhodnutí však takové podmínky v souvislosti s dodatečným povolením studny nestanoví, což považuje žalobce f) za chybu. Žalovaný se tak dostatečně nevypořádal s námitkami žalobců proti omezení jejich nemovitostí ochranným pásmem a bylo tedy zasaženo do vlastnického práva žalobců nad nezbytnou míru. Jako třetí žalobní bod žalobce f) namítá, že v řízení došlo k procesnímu pochybení, protože se žalovaný nevypořádal s odlišnými závěry o umístění studny a podmínkách jejího provozu v odborném posouzení Ing. J. B., znaleckém posudku Ing. K., vyjádření Ing. A. a znaleckém posouzení RNDr. K. tím, že by nechal zpracovat revizní posudek. Správní orgán nemaje požadované odborné znalosti si totiž sám nemůže vybrat, které z posudků či odborných posouzení bude považovat za správné. Žalobci a) až e) v první řadě zhodnotili jako právně neakceptovatelnou svévoli to, že ve stejné věci a za stále stejného skutkového stavu vodoprávní úřad celkem čtyřikrát legalizoval černou stavbu studny, po páté její dodatečné povolení zamítl, jeho rozhodnutí byla vždy rušena pro závažné věcné a procesní vady a následně, aniž by se protiprávní stav jakkoliv změnil, byla stavba studny a odběr vody legalizovány, přičemž žalovaný tento závěr na základě účelové a nepřesvědčivé argumentace potvrdil, popíraje důvodnost a správnost svých předchozích právních vývodů vyslovených při pětinásobném rušení předchozích vadných rozhodnutí vodoprávního úřadu, a to jen na základě účelově nově zhotovené projektové dokumentace z května 2011. Správní orgány podle těchto žalobců ignorovaly právními předpisy stanovená kritéria a normy pro umístění a povolení stavby studny, byly netečné k porušování právních předpisů ze strany stavebnice a tím poškodily zákonem chráněný výkon vlastnického práva žalobců. Napadeným rozhodnutím bylo podle žalobců porušeno ustanovení čl. 11 Listiny. Žalovaný se vůbec nezabýval jejich námitkou, že vodoprávní úřad bez řádného odůvodnění použil k dokazování pouze některé z důkazů obsažených ve správním spise a v důsledku toho porušil ustanovení § 7 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) upravující rovnost účastníků řízení, nezjistil správně skutkový stav a neodstranil důvodné pochybnosti o něm v rozporu s ustanovením § 3 správního řádu. Skutkový stav napadené rozhodnutí prezentuje neobjektivně v přímém rozporu s některými předloženými důkazy a nebylo tak nestranně posouzeno, zda je stavba studny v souladu s platnými právními předpisy a ochranou práv a právem chráněných zájmů žalobců. Žalobci a) až e) poukazují na to, že nebylo vedeno žádné územní řízení, ve kterém by byl řádně posuzován záměr žadatele i v souvislostech s ochranou jejich práv a zájmů podle ustanovení § 90 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění zákona č. 68/2007 Sb. (dále jen „stavební zákon“), čímž došlo k nezákonnému zvýhodnění stavebnice zejména v jejich neprospěch. Podle správních orgánů se totiž žalobci i přes svůj nesouhlas nemohli účinně domáhat ochrany svých vlastnických práv, resp. užívání svého pozemku v souvislosti se vznikem ochranných pásem na tento pozemek zasahujících. Podle žalobců a) až e) nejsou především respektovány závazné technické požadavky pro vodní díla stanovené v návaznosti na ustanovení § 17 odst. 3 vyhlášky č. 590/2002 Sb., o technických požadavcích pro vodní díla, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 590/2002 Sb.“) závaznou technickou normou ČSN 75 5115. Konkrétně čl. 4.1.9 vyžaduje, aby bylo provedeno těsnění studny, které musí navazovat na nenarušenou okolní horninu a u vrtaných studní musí vyplňovat celý prostor mezi zárubnicí a stěnou vrtu do hloubky 3 m, a jeho nedodržení konstatoval i žalovaný ve svém čtvrtém rozhodnutí ze dne 8. 11. 2011 a RNDr. K. ve svém vyjádření ze dne 24. 9. 2009. Žalobci a) až e) také namítají porušení čl. 3.2.1 ČSN 75 5115 požadující dodržení nejméně dvoumetrové vzdálenosti od plotu sousedního pozemku. Jestliže podle posudku Ing. K. je vnější líc nadzemní části vstupní šachty o rozměrech 60 x 60 cm vzdálen od pozemku žalobců pouze 2 m, pak šachtice rozšiřující se pod terénem na cca 78 x 78 cm (vnější konstrukce studny) je od plotu žalobců vzdálena méně než normou požadované 2 m. Dodatečné povolení studny také omezuje žalobce v budoucím výkonu vlastnického práva tím, že do jejich pozemku zasahuje 10metrové ochranné pásmo studny podle čl. 6.1, resp. 6.3.1 ČSN 75 5115 a také pásma minimální vzdálenosti od zdrojů znečištění podle čl. 3.1.8, resp. 4.3.6 ČSN 75 5115. Ochranné pásmo zasahuje i do stávající technické místnosti rodinného domu žalobců, kteří již několikrát vyslovili svůj úmysl vybudovat v jeho blízkosti (jiné umístění je nemožné či nehospodárné) např. nádrž na lehké topné oleje (dále jen „LTO“) a změnit způsob vytápění s ohledem na rostoucí ceny elektrické energie. Tuto možnost však v důsledku dodatečného stavebního povolení sporné studny ztratili, čímž bylo do jejich vlastnictví bezprecedentně zasaženo. Ochranné pásmo sporné studny podle žalobců zasahuje do jejich pozemku nad míru obvyklou poměrům. Žalovanému je dále vytýkáno, že napadené rozhodnutí opírá o zcela nevěrohodný a nepravdivý (již v pořadí třetí pozměněný) projekt skutečného provedení stavby studny. Nepravdivost první projektové dokumentace vypracované Ing. L. a předložené dne 1. 4. 2008 již byla v průběhu řízení prokázána. Druhovou projektovou dokumentaci vypracovanou opět Ing. L. stavebnice i projektant označili jako projekt skutečného provedení stavby a předložili ji dne 4. 5. 2009. Třetí projektová dokumentace vypracovaná taktéž Ing. L. byla předložena v květnu 2011 poté, co žalovaný uzavřel, že sporná studna nevyhovuje závazné normě ČSN 75 5115, a proto byla upravena podle námitek odvolacího orgánu tak, aby této normě vyhovovala. Stavba studny se však podle žalobců nijak neměnila a autor účelově změnil pouze projektovou dokumentaci. Napadené rozhodnutí se tak opírá o zcela nevěrohodný podklad, který neodpovídá ani důkazům předloženým v řízení. V květnu 2011 deklarované skutečné provedení stavby se významně liší od projektové dokumentace předložené stavebnicí v roce 2009 na výzvu vodoprávního úřadu, jejíž nesplnění by vyústilo v zastavení řízení o dodatečném povolení stavby. Pokud se tedy ukazuje, že v roce 2009 projektová dokumentace skutečného provedení stavby předložena nebyla, byli žalobci po několik let uváděni v omyl a je evidentní, že celé správní řízení trpělo vážnými procesními a věcnými vadami. Napadenému rozhodnutí dále žalobci a) až e) vytýkali, že nerespektuje, resp. obchází právně závazná stanoviska vyslovená ve svých předchozích rozhodnutích. Změnou povolených odběrů podzemní vody napadené rozhodnutí nerespektuje předchozí závěr třetího rušícího rozhodnutí ze dne 2. 2. 2011, že řízení o povolení k nakládání s vodami je řízením návrhovým a je nutné rozhodnout pouze o této žádosti. Konstatováním, že v rámci řízení o vydání kolaudačního souhlasu bude nezbytné ověřit provedení stavby v souladu s projektovou dokumentací, se žalovaný odchýlil od druhého rušícího rozhodnutí ze dne 17. 3. 2010, v němž původně zdůraznil, že se jedná o stavbu vodního díla, která je již kompletně dokončena, a její soulad s ustanovením § 17 vyhlášky č. 590/2002 Sb. musí být proto posouzen ještě před dodatečným povolením stavby. Od čtvrtého rušícího rozhodnutí ze dne 8. 11. 2011, které konstatovalo, že ani z jedné projektové dokumentace nevyplývá, zda stavba v jednotlivých bodech odpovídá ČSN 75 5115, se napadené rozhodnutí odchyluje konstatováním, že podle znaleckého posudku Ing. Kretka údajné bentonitové ucpávky mezi pažnicí a zárubnicí studny splňují požadavek čl. 4.1.9 ČSN 75 5115. Tento závěr je podle žalobců a) až e) nesprávný, protože podle technické normy musí těsnění navazovat na nenarušenou okolní horninu a u vrtaných studní vyplňovat celý prostor mezi zárubnicí a stěnou vrtu (nejde tedy o těsnění mezi pažnicí a zárubnicí). Navíc znalcem tvrzená skutečnost je ohledáním fakticky nezjistitelná a neverifikovatelná, neboť jak konstatují nejméně dva znalci (RNDr. K. a RNDr. B.), není technicky možné ucpat takto těsný prostor mezi dvěma trubkami o šíři mezikruží 17 až 18 mm. I znalec RNDr. K. v posudku konstatuje, že vrt byl zhotoven firmou, která není známa, nebyl doložen stavební deník ani závěrečná zpráva o provedení vrtných prací a údaje o provedených měřeních tak nelze doložit, neboť nejsou známy. Další odchylkou od čtvrtého rušícího rozhodnutí ze dne 8. 11. 2011 je podle žalobců skutečnost, že napadené rozhodnutí argumentuje ochranným pásmem historické studny žalobců ze 40. let 20. století, ačkoliv v původním rozhodní žalovaný zdůrazňoval, že s předmětem řízení nesouvisí. Podle žalobců je předmětem řízení dodatečné povolení sporné studny a průnik jejího ochranného pásma do pozemku žalobců. Žalovanému dále žalobci vytýkají, že kopii návodu předloženou osobou dokončující stavbu studny vypořádal jako irelevantní, protože ve svém textu postrádá souvislost s projednávanou stavbou, ačkoliv tato listina byla v letech 2009-2011 spolu s dodacím listem brána za jeden z podkladů pro rozhodování správních orgánů a až doposud nebyly správními orgány či stavebnicí zpochybňovány. Další námitkou žalobci a) až e) označili nově upravený odběr vody v maximální výši 0,0005 l/s za technicky nemožný, a to zejména díky osazenému čerpadlu stavebnice, které má výkon 0,2 l/s. Přitom již v prvním zrušujícím rozhodnutí ze dne 17. 4. 2009 žalovaný ukládal zabývat se technickými možnostmi odběru povolovaného množství podzemních vod. Žalobci a) až e) též brojili proti části odůvodnění, v níž žalovaný uvádí, že námitku nesouladu projednávané studny s čl. 4.1.9 ČSN 75 5115 uplatnila v řízení pouze žalobkyně e). Toto tvrzení považují jednak za nepravdivé, jednak za neakceptovatelné, protože žalovaný je povinen zkoumat soulad požadavku stavebnice s platnými právními předpisy a závaznými normami z úřední povinnosti bez ohledu na to, zda námitky účastník podal či nikoliv. V závěru žalobci konstatovali, že stavebnice nedodržením stanovených předpisů a norem, netransparentním postupem při zbudování studny, jejím nevhodným umístěním a technickými parametry strhla pramen vody a zcela nevratně znehodnotila jejich zdroj pitné a užitkové vody. Negativní důsledky tohoto protiprávního zásahu do výkonu vlastnických práv žalobců jsou trvalé a správní orgány jsou povinny takové jednání nepřipustit a přijmout opatření vedoucích k odstranění takových černých staveb. Jejich posláním není ex post legalizovat svévoli stavebnice a její protiprávní postupy ke škodě a na úkor žalobců. S ohledem na to navrhli, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný k námitce rozporu jeho rozhodnutí se zákonem o hornické činnosti uvedl, že s touto otázkou se již podrobně vypořádal vodoprávní úřad. Součástí správního spisu je vyjádření báňského úřadu. Tvrzení žalobce f) o provedení vrtu neoprávněnou osobou je s ohledem na to, že tato osoba není známa, spekulativní a i jeho právní závěry jsou nepřesné. V tomto řízení jde o dodatečné schválení již existující stavby studny, které je možné po splnění zákonných podmínek v ustanovení § 129 odst. 3 stavebního zákona. Mezi tyto podmínky provedení stavby firmou s dostatečnou odbornou způsobilostí nepatří. Soulad studny s podmínkami pro dodatečné povolení stavby pak byl ve správním řízení prokázán. K nadměrnému omezení vlastnického práva žalobců žalovaný odkázal na ustanovení § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb., o obecných požadavcích na využívání území (dále jen „vyhláška č. 501/2006 Sb.“), které vymezuje nejmenší vzdálenosti studny od možných zdrojů znečištění. Konstatoval, že se těmito námitkami podrobně zabývaly správní orgány obou stupňů. Žalobci jsou omezeni ve stejné míře i existencí studny na jejich vlastním pozemku, jejíž chráněné pásmo se s chráněným pásmem sporné studny cca z poloviny překrývá a v tomto rozsahu je zásah do práv žalobců eliminován. Chráněné pásmo studny žalobců také zasahuje na pozemek stavebnice a tím jsou vzájemné zásahy do vlastnických práv sousedů vyrovnány. Pokud jde o tvrzení žalobce f) o rozporu stavby studny s technickou normou, bylo na žalobci, aby svá tvrzení prokázal, pokud se takto snaží zpochybnit některý z provedených důkazů. Závěr o povinnosti správního orgánu dokazovat jakékoliv tvrzení účastníka řízení by podle žalovaného byl absurdní. Vodoprávní úřad při rozhodování vycházel z projektové dokumentace vypracované odborně způsobilou osobou v květnu 2011, která je v souladu se skutečným provedením stavby, jak potvrdil v prosinci 2012 i znalec ustanovený vodoprávním úřadem. Znalec potvrdil i splnění podmínek § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb. K žalobě žalobců a) až e) žalovaný uvedl, že ochrana vlastnického práva se stejnou měrou vztahuje vedle žalobců i na stavebnici. Na pozemku stavebnice jsou dvě studny vzdálené 2,5 m a 6,5 m (měřeno na střed) od společné hranice, na pozemku žalobců jsou další dvě studny vzdálené 1 m a 5,5 m od společné hranice. Z toho žalovaný dovozuje, že pozemek stavebnice je umístěním studen ovlivňován dokonce více, než pozemek žalobců umístěním studen stavebnice. Zmiňují-li pak žalobci nemožnost budoucího eventuálního umístění nádrže na LTO na jejich pozemku, jejich tvrzení není podloženo žádným rozhodnutím a objevuje se nově až v žalobě. Pro úplnost žalovaný upozorňuje na to, že ochranná pásma podzemních vod jsou stanovována rozhodnutím příslušného vodoprávního úřadu, k čemuž v tomto případě nedošlo. Nejde tedy o omezení ochranným pásmem, ale jen o posouzení možných vzdáleností od zdroje znečištění, které však byly dodrženy, protože žádný takový zdroj znečištění na počátku roku 2005 nebyl zjištěn. Při rozhodování správní orgán posuzuje existující skutkový stav a nikoliv stav budoucí. Navíc velikost pozemku žalobců umístění nádrže LTO či jiného zdroje znečištění i s přihlédnutím k umístění studen (včetně studen žalobců) nadále umožňuje. Podklady pro rozhodnutí o dodatečném povolení stavby a povolení odběru podzemních vod splňovaly podmínky právních předpisů a prokázaly soulad stavby se sledovanými chráněnými veřejnými zájmy. Jsou-li zákonem vyžadovaná kritéria splněna, § 129 stavebního zákona správnímu orgánu ukládá stavbu dodatečně povolit. Požadavku § 17 vyhlášky č. 590/2002 Sb. na provedení studny zabraňující vnikání dešťové studny a nečistot do ní odpovídá zjištění ze stavební dokumentace skutečného provedení studny z května 2011 prokazující vystrojení studny novodurovým potrubím a její utěsnění bentonitovou vycpávkou. Tvrzení žalobců, že nelze do mezery 15 mm nasypat sypkou hmotu (jíl), resp. polovlhkou hmotu (bentonit) a že vystrojení studny není v souladu s normou, není podle žalovaného pravdivé. Podle ČSN 75 5115, která je z roku 1988, se provádí stavba studny betonovými skružemi. Nové postupy využívající plastové potrubí podle žalovaného nesporně více vyhovují požadavkům vyhlášky č. 590/2002 Sb. S námitkami žalobců o nedodržení normy se též velmi podrobně vypořádal vodoprávní úřad v rozhodnutí potvrzeném napadeným rozhodnutím. To platí i o námitkách proti projektové dokumentaci, kterou správní orgán ve svém rozhodnutí hodnotil a pro posouzení naplnění podmínek pro dodatečné povolení stavby i ustanovil znalce, jehož posudkem provedl podle § 56 správního řádu důkaz (na rozdíl od ostatních posudků nebo vyjádření, které byly k důkazu provedeny jako listiny podle § 53 správního řádu). Namítají-li žalobci odchýlení se napadeného rozhodnutí od závěrů žalovaného vyslovených v předchozích zrušovacích rozhodnutích, tyto pasáže účelově vytrhávají z celkového kontextu jednotlivých fází správního řízení a vývoje skutkového stavu. Žalovaný namítl, že vodoprávní úřad je v povolení k odběru podzemních vod povinen stanovit podle § 8 a § 9 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění zákona č. 180/2008 Sb. (dále jen „vodní zákon“) podmínky odběru podzemních vod a může rozhodnout i odlišně od hodnot uvedených žadatelem v žádosti o povolení odběru pozemních vod. Žalovaný změnil rozhodnutí vodoprávního úřadu ve prospěch žalobců tím, že stanovil přísnější podmínky pro uvedení stavby do užívání. Stanovení způsobu uvedení do užívání přitom podle žalovaného není stanovením budoucí podmínky provedení stavby. S ohledem na zjištění ze znaleckého posudku není důvodné ani tvrzení o nesouladu stavby s ČSN. Z hlediska existence zdrojů znečištění bylo nezbytné posoudit vedle vlivu sporné studny i vliv dalších existujících staveb. Brojí-li žalobci proti neposouzení návodu a dodacího listu jako důkazů, žalovaný uvedl, že tyto dokumenty žalobci předložili jako přílohy svého odvolání. Návod, který byl přílohou vyjádření osoby odborně způsobilé ke konečné úpravě domovní vrtané studny, měl pouze ilustrovat skutečné provedení vrtaných studní a jejich vystrojení nikoliv betonovými skružemi, které se musely ucpávat, ale nepropustným a hygienicky nezávadným platovým potrubím. Pokud jde o tvrzenou nemožnost povolených odběrů podzemní vody, vodoprávní úřad v rozhodnutí o povolení k odběru podzemních vod stanoví maximální možný odběr podzemních vod. Proto každý odběr do tohoto množství je odběrem povoleným a záleží jen na držiteli povolení, do jaké míry svého práva využije. Typ a výkon čerpadla není zákonnou náležitostí rozhodnutí o povolení k odběru podzemních vod a ani jeho změna nepodléhá správnímu řízení. S ohledem na uvedené důvody žalovaný navrhl zamítnutí obou žalob. Žalobce f) v replice nad rámec tvrzení v obou žalobách namítl, že správní orgány pro své rozhodnutí účelově vytrhují z posudku Ing. K. pouze některé části, avšak velmi důležité a rozhodné části požadující stanovení podmínek, které jako nutný předpoklad pro povolení sporné studny vyloučí případné omezení pozemku žalobců, naprosto ignorují. Navíc tento znalec sám v posudku připouští, že studna není zcela v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 vyhlášky č. 590/2002 Sb. Účelově nesprávný výklad posudku Ing. K. správními orgány konstatoval i policejní orgán ve svém usnesení ze dne 30. 8. 2013, č. j. KRPS-137300-17/TČ- 2013-011671-ČM (jde o odložení věci podezření znalce Ing. K. ze spáchání přečinu nepravdivého znaleckého posudku), podle jehož odůvodnění si znalec v posudku v některých částech protiřečí, když na jedné straně výslovně uvádí, že chybí povinná dokumentace ke stavbě studny a ta není zcela v souladu s technickou normou, na druhé straně doporučuje její dodatečné povolení za stanovených podmínek. Dále upozornil na to, že stavebnice zasahuje na pozemek žalobců ochrannými pásmy dvou studní, což rozhodně přesahuje obvyklou míru. Ochranná pásma historické studny žalobců a studny stavebnice z roku 1989 jsou v ochranném pásmu lesa, kde je nová výstavba zakázána, na rozdíl od ochranného pásma sporné studny, které se týká plochy, v níž žalobci disponují výjimkou od lesní správy a kde mohou podle schváleného územního plánu stavět. Žalobci a) až e) v replice zdůraznili, že pouze projekt předaný stavebnicí v roce 2009 je deklarovaným projektem skutečného provedení stavby, nikoliv projektová dokumentace z května 2011, která byla vyhotovena účelově o dva roky později, aniž by došlo k dodatečným stavebním úpravám sporné studny. Návod na uložení šachty studny, který slouží stavebnici zároveň jako záruční list k šachtě (což potvrdil dokončovatel stavby, pan K., v rámci své svědecké výpovědi před Obvodním soudem pro Prahu 6), a dodací list z listopadu 2005 byly v roce 2009 předány vodoprávnímu úřadu, resp. stavebnicí též Obvodnímu soudu pro Prahu 6 v dosud neskončeném řízení o náhradu škody, protože neexistuje žádná dokumentace vrtných prací. Z toho je zřejmé, že skutečné provedení stavby studny bylo provedeno na základě dokumentace předané v roce 2009, čemuž odpovídají zmíněné listiny vydané právě panem K.. Plastová šachtice studny byla usazena do vyhloubené jámy o rozměrech 100 x 100 x 130 cm, jak je uvedeno v návodu – záručním listě, v projektu skutečného vyhotovení předaném v roce 2009 a v dodacím listu, kde jsou popsány rozměry (80 x 80 x 110) + 20 cm. Těsnění tedy bylo provedeno pouze do hloubky 130 cm. Účelově pozměněná dokumentace z května 2011 popisuje hloubení jámy výrazně jinak – 120 x 120 x 300 cm, resp. 140 x 140 x 300 cm, čemuž ovšem neodpovídá žádný existující listinný důkaz, ani důkazy předložené v roce 2009, kdy bylo prokazováno těsnění studny pouze do hloubky 130 cm. Správní orgán v situaci, kdy byly předloženy tři různé projektové dokumentace a stavebnicí i projektantem byla za dokumentaci skutečného provedení prohlášena dokumentace z roku 2009, řádně skutečné provedení stavby neprověřil. Argumentace, že znalec Ing. K. ověřil provedení podle projektové dokumentace z roku 2011, je nepravdivá. Ze závěrů Policie ČR vyplývá, že znalec sdělil, že pouhým ohledáním nebylo možné provedení stavby posoudit a že vycházel z předpokladu, že stavba byla provedena podle projektové dokumentace z května 2011 a tak zkoumal její soulad s platnými právními předpisy a ne soulad skutečného provedení studny. Žalobci a) až e) dále konstatovali, že v současné době je Policií ČR posuzováno, zda kolaudací na základě pochybných a neověřitelných podkladů nedošlo ze strany Městského úřadu Černošice k trestnému činu. Nemožnost ověřit skutečné provedení studny a soulad stavby s podmínkami stavebních předpisů na základě místního šetření potvrdil při svém výslechu i znalec Ing. K., který uvedl, že by bylo nutné provést odkrytí stavby, neboť k ní neexistuje žádná dokumentace pořízená při jejím vyhloubení. Plastová šachtice, kterou v současnosti lze na místě ohledat, je v projektových dokumentacích z roku 2009 a 2011 popsána shodně a odpovídá též návodu – záručnímu listu a dodacímu listu, které byly podkladem k vytvoření projektové dokumentace skutečného provedení v roce 2009. Dále se žalobci a) až e) ohradili proti podle nich úmyslně lživému tvrzení žalovaného, že studna na jejich pozemku je vzdálena pouhý 1 m od společné hranice pozemků. Údaje o vzdálenosti ostatních studen odpovídají (když ovšem vnější líc sporné studny pod terénem je blíže než 2 m od společné hranice), nicméně studna na pozemku žalobců ve vzdálenosti jednoho metru od hranice se nikdy nenacházela – nová studna vybudovaná na jejich pozemku na základě řádného řízení v roce 2008 se nachází více než 30 m od společné hranice s pozemkem stavebnice, což zachycuje výkres ověřený vodoprávním i stavebním úřadem, který k replice přikládají. Toto jen dokládá, že správní orgány nezjišťovaly a neověřovaly skutečné místní poměry, jak vyžaduje zásada materiální pravdy, a protože se jim skutečný stav v místě nehodí, raději se uchylují ke zkreslování faktů, lžím a k záměrnému vynechání některých důkazů. Ochranné pásmo kolem studny nemusí být podle žalobců stanoveno správními orgány, protože je stanoveno přímo zákonem, konkrétně čl. 3.2.1, čl. 3.2.5 a čl. 6.1 ČSN 75 5115 a § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb. Svůj stavební záměr (využití pozemku žalobců pro nádrž LTO pro vytápění a odpadní jímky pro domácí wellness) žalobci projednali se stavebním úřadem již v roce 2011 pod č. j. OŽP 379/12-Bur a dokument o tom je založen ve správním spise. Není tudíž pravdou, že tato informace je uvedena poprvé v žalobě. Také argumentaci velikostí jejich pozemku považují žalobci za arogantní a šikanózní. Tento pozemek je vzhledem k ochranným pásmům lesa, studní žalobců a s ohledem na stávající infrastrukturu rozdělen do několika sekcí. Jakékoliv jiné umístění nádrže pro LTO než u stávající technické místnosti by bylo finančně a technicky velmi náročné, o čemž byl žalovaný zpraven, jak lze vyčíst již z obsahu jeho pátého zrušujícího rozhodnutí. Vytýká-li jim žalovaný, že svá tvrzení neprokázali, žalobci a) až e) uvádí, že opakovaně navrhovali provedení důkazu projektovou dokumentací z roku 2009, vyjádřením RNDr. K., posouzením Ing. B., a též výslechem a doplněním znaleckého posudku Ing. K.. Zopakovali, že skutečné provedení stavby v řízení fyzicky nikdo neověřil a že pokud byla předložena upravená projektová dokumentace skutečného provedení stavby v květnu 2011, jediné co se změnilo, byl papír. Tvrzení žalobců o nemožnosti účinného provedení těsnění až do hloubky 3 m přes úzkou škvíru opírají o posudky RNDr. Bíži, RNDr. K. a vyjádření vodoprávního úřadu v jeho v pořadí čtvrtém rozhodnutí v této věci. Žalobci nerozporují, že takto lze provést bentonitové těsnění do hloubky několika cm, popírají však údajné utěsnění až do hloubky 3 m pod terénem. Také nezpochybňují betonové nebo plastové provedení studny, nýbrž skutečnost, že plastová šachtice byla usazena do jámy hluboké 130 cm dle projektu skutečného provedení studny z roku 2009 a že tedy nebylo provedeno účinné těsnění do hloubky 3 m, jak vyžaduje závazná norma ČSN z roku 1993. Ze správního spisu soud zjistil, že dne 30. 8. 2007 stavebnice podala u vodoprávního úřadu na příslušném formuláři žádost o povolení k odběru podzemních vod z trubní studny za účelem zásobování rekreačního objektu. Voda měla být odebírána 6 měsíců v roce v rozsahu prům. 0,0008 l/s, max. 0,0028 l/s, max. 7,29 m3 měsíčně a 25,8 m3 ročně. K žádosti bylo připojeno stavební povolení vydané stavební komisí místního národního výboru v Líšnici ze dne 8. 9. 1989, zn. 109/89-stav., s platností do 31. 10. 1989 a vyjádření hydrogeologa RNDr. Z. A. ze srpna 2007, podle nějž je v lokalitě vyvinut kolektor podzemní vody s průlinovo-puklinovou až puklinovou propustností a s nízkou až velmi nízkou hydraulickou vodivostí. Má jít o vrtanou studnu o hloubce 33 m vrtanou profilem 145 mm se zárubnicí z novoduru o průměru 110 mm. V hloubce 26 m byla zastižena zvodněná porucha, sloupec vody ve vrtu dosahuje průměrně 8 m a průměrné snížení hladiny v době využití studny dosahuje 4 m, z čehož hydrogeolog dopočetl depresní kužel o dosahu 17 m, přičemž nejbližší studny jsou vzdálené 20, resp. (v případě pozemku žalobců) 22 m, takže nebudou ovlivněny. Na základě směrného čísla roční potřeby vody hydrogeolog dopočetl potřebu vody v rozsahu, jak byla uvedena v podané žádosti. Po doručení oznámení o zahájení řízení všichni žalobci namítli, že zakreslení domovní vrtané studny neodpovídá skutečnosti, jde o nový vrt umístěný blíže ke studni žalobců a hlubší, k němuž nedali souhlas a po jehož zprovoznění se ve studni žalobců užívané přes 60 let ztratila voda. Dne 15. 2. 2008 navíc žalobci podali podnět k zahájení řízení o odstranění stavby podle § 129 stavebního zákona, v němž uvedli, že stavebnice v průběhu roku 2007 načerno vyhloubila studnu vzdálenou cca 7 m od studny žalobců do hloubky cca 45 m, v důsledku čehož všichni majitelé okolních pozemků ztratili vodu ve svých zkolaudovaných studnách (studna žalobců v létě 2006 měla vodní sloupec 22 m, nyní jen 3 m). Stavebnice v reakci na nařízení místního šetření vzala žádost o povolení k odběru podzemních vod zpět a řízení bylo ke dni 29. 2. 2008 zastaveno. Dne 13. 3. 2008 vodoprávní úřad zahájil řízení o odstranění stavby domovní vrtané studny a dne 17. 3. 2008 stavebnice podala žádost o dodatečné povolení této studny, jež podle žádosti měla být dokončena v roce 2008. Při ústním jednání na místě samém uskutečněném dne 1. 4. 2008 bylo konstatováno, že studna je zcela provedena, opatřena plastovou šachticí a nachází se ve vzdálenosti 12,5 m od stávající studny žalobců. Vodoprávní úřad zakázal stavebnici čerpat ze studny vodu. Žalobce a) u jednání předložil předběžné hydrogeologické posouzení otázky ovlivnění zdrojů podzemní vody zpracované v březnu 2008 Ing. V. V., který s odkazem na znalosti z předchozích akcí v této oblasti a provedené místní šetření konstatoval, že vzhledem k horninovému prostředí je v této oblasti zásoba podzemní vody poměrně nízká. Bezpečná vzdálenost studní v této oblasti předcházející jejich vzájemnému ovlivnění je podle něj min. 20-25 m a studny by měly být vytýčeny na různých puklinových zónách. Při legalizaci sporné studny navrhl povolit snížení hladiny ve studni oproti ustálené hladině max. o 3 m, což lze technicky řešit osazením hladinoměrné spínací sondy. Pro zjištění nezpochybnitelných údajů doporučil provedení čerpací zkoušky se záměry hladin v okolních studních v trvání nejméně jednoho týdne. Také stavebnice u jednání předložila hydrogeologický posudek z března 2008 zpracovaný RNDr. Z. A., který se od dříve předloženého vyjádření ze srpna 2007 liší pouze konstatováním, že trubní studna byla provedena jako průzkumný hydrovrt asi před jedním rokem, má hloubku 48 m, byla vrtána profilem 150 mm se zárubnicí z novoduru o průměru 125 mm. Cca ve 30 m byla zastižena zvodněná porucha a sloupec vody ve vrtu dosahuje průměrně 18 m. Nejbližší studna se nachází ve vzdálenosti 11,5 m. Podle posudku všechny místní studny byly vytyčeny na relativně vodivých diskontinuitách směru JZ-SV, jejichž průměrná rozteč činí 4 až 5 m. Z výpočtů plyne, že snížení hladiny podzemní vody o 4 m okolní studny neovlivní, a to pravděpodobně ani studnu žalobců, neboť snížení hladiny podzemní vody v čerpané diskontinuitě v její blízkosti dosahuje cca 2 m. Při velmi nízké hydraulické vodivosti prostředí mezi diskontinuitami je přitom dosah depresního kužele od studny cca 4,5 m, což přibližně odpovídá vzdálenosti mezi sousedními vodivými diskontinuitami. Navíc bylo poukázáno na problémy, které může způsobit srážkový deficit v zimním období, kdy v důsledku klimatických změn spojených s vyššími odběry v lokalitě dochází k postupnému vydrénování vyšších puklinových zvodní. Přílohou posudku je náčrt, který na pozemku žalobců uvádí pod č. 2 i studnu, která se má nacházet pouhý metr od společné hranice pozemků. Sporná studna a historická studna žalobců (č. 1) jsou zakresleny, jako by byly umístěny na dvou sousedních rovnoběžných vodivých diskontinuitách. Spolu s posudkem předložila i novou žádost o povolení k odběru podzemních vod na průměrně 100 dnů v roce s parametry shodnými jako v žádosti z roku 2007, revizní zprávu elektrického zařízení a projektovou dokumentaci zpracovanou v březnu 2008 Ing. M. L., projektantem s odbornou způsobilostí pro činnosti prováděné hornickým způsobem, a potvrzenou Ing. M. D., autorizovaným inženýrem v oboru staveb vodního hospodářství. V projektové dokumentaci se konstatuje, že vrtání bylo provedeno úvodním průměrem 170 mm do hloubky 5 m a po vypažení úvodní pažnicí 160 mm se pokračovalo v průměru 150 mm až do konečné hloubky 48 m. Po vypažení pažnicí 125 mm se provedlo zacementování prostoru mezi úvodní pažnicí a novodurovou pažnicí. Po provedení vrtacích prací byla vyhloubena manipulační šachtice o průměru 1 m do hloubky cca 1,4 m a ústí vrtu bylo ponecháno 30-40 cm nad podlahou. Šachtice je po obvodu utěsněna jílovou ucpávkou. Na dně šachtice je ústí vrtu zajílováno a podlaha pod dnem šachtice byla zabetonována vrstvou cca 10 cm betonu. K technické zprávě je připojen vzorový řez, který zachycuje pod číslem 4 jílové těsnění kolem šachtice a dále kolem zárubnice jílové těsnění s údajem o hloubce „3,00 min“ pod terénem. Dne 4. 4. 2008 manžel stavebnice doložil vyjádření Obvodního báňského úřadu v Kladně ze dne 21. 4. 2008, který s odkazem na ustanovení § 19 odst. 1 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění zákona č. 296/2007 Sb. (dále jen „horní zákon“) konstatoval, že při dodržení všech ochranných pásem, územních rozhodnutí a podmínky provedení vrtu osobou s oprávněním k projektování a provádění činností hornickým způsobem a oznámení prací 8 dnů předem nemá ke stavbě námitek. Předložil též závazné stanovisko orgánu státní správy lesů ze dne 11. 4. 2008, který souhlasil s dotčením pozemku do vzdálenosti 50 m od okraje lesa a s umístěním vrtané studny. Vodoprávní úřad Městského úřadu Černošice ve stanovisku ze dne 27. 3. 2008 upozornil na nutnost zaměření hladin podzemní vody v okolních studních před započetím a po ukončení čerpací zkoušky. Řízení o odstranění stavby bylo dne 7. 4. 2008 přerušeno do pravomocného skončení řízení o dodatečném povolení stavby. Dne 19. 9. 2008 stavební úřad ve svém vyjádření konstatoval soulad studny se záměry územního plánování obce. Stavebnice navrhla termín konání čerpací zkoušky na 16. - 19. 6. 2008, čemuž žalobce a) byl připraven vyhovět, požadoval však předložení projektu čerpacích zkoušek, který by mohl posoudit hydrogeolog žalobců, a žádal též možnost kontroly prováděných zkoušek na pozemku stavebnice a měření hladiny též ve studni druhé sousedky žalobkyně. Původní termín pro nepředložení projektu čerpacích zkoušek padl a stavebnice pak předložila projekt čerpání zpracovaný RNDr. A., s nímž žalobce a) s odkazem na stanovisko jím osloveného soudního znalce označil za neprofesionální, protože neumožňuje stanovit základní hydraulické parametry místního horninového prostředí a spolehlivě stanovit dosah snížení hladiny podzemní vody v okolí při různých režimech čerpání. Dne 31. 7. 2008 stavebnice předložila zprávu RNDr. A. o výsledku čerpací zkoušky, která se uskutečnila v době, kdy žalobci a), b), e) a f) byli podle předchozího oznámení v zahraničí. Proběhla v zásadě původním navrženým způsobem a proti zaslaným výhradám RNDr. A. argumentoval tím, že v praxi nebude voda odebírána kontinuálně se stálým snížením hladiny, nýbrž jen nárazově o víkendech. Akceptoval, že v případě prostředí s průlinovou propustností takovou čerpací zkouškou nebylo možné zjistit základní hydraulické parametry, nicméně to považoval za relevantní pouze pro vodní zdroje s předpokládaným vyšším odběrem podzemní vody. Graficky znázorněný depresní kužel v posudku Ing. V. podle něj neodpovídá místnímu prostředí charakteristickému průlino-puklinovým až puklinovým prostředím s diskontinuitami s vysokou třídimenzionální variabilitou hydraulické propustnosti. I kdyby se připustilo, že obě studny jsou propojeny diskontinuitou s hydraulickou vodivostí o dva řády vyšší, než Ing. Vodička uvažuje, při dvojnásobných odběrech odpovídajících provedené pulzní čerpací zkoušce by dosah depresního kužele (po odčerpání 20 l hladina ve sporné studni poklesla o 1 m, v průměru tedy o 0,35 m) činil 10,5 m a ke studni žalobců by nedosáhl. Při čtyřnásobném odběru by v ní voda poklesla dle výpočtu asi o 20 cm. Lze však předpokládat, že hydraulická vodivost mezi oběma diskontinuitami odvodňovanými oběma studněmi je o dva řády nižší a k žádnému ovlivnění nedojde. RNDr. A. tedy uzavřel, že čerpání vody ve sporné studni hladiny podzemní vody v okolních studních neovlivní za předpokladu, že zdroj nebude využíván pro zálivku zeleně. Žalobci dne 8. 8. 2008 žádali nový termín čerpací zkoušky s tím, že termín zkoušky jim nebyl oznámen, žalobci d) a e) byli v té době na pozemku, nikdo je však za účelem umožnění přístupu k jejich studni nekontaktoval, aby v souladu s dohodou zajistil vyjmutí čerpadla ze studny. Dne 8. a 16. 9. 2008 pak zhodnotili čerpací zkoušku jako zmanipulovanou. Poukázali na to, že vykazované hladiny v porovnávaných studnách jsou hlubší, než je celková hloubka těchto studen podle stavebních povolení, resp. při průměru studní 12,5 cm nemohly být při osazeném čerpadlu hladiny změřeny, protože by se nacházely až pod ním. Upozornili též na po celou dobu měření v zásadě setrvalou hladinu vody ve sporné studni, která je však vyloučena s ohledem na údaj uváděný ve zprávě o stoupání hladiny (42 minut po odčerpání 40 l) v případě měření hladin následujících hodinu po odčerpání 80, resp. 160 l vody. Zmínili též, že stavebnice vlastní samonosný bazén o obsahu 10-15 m3, který během 2 dnů naplnila a tím spotřebovala nejméně pětinásobek objemu vody, který uvažovala čerpací zkouška. Žalobci se dožadovali zastavení řízení o dodatečném povolení studny, neboť nebyla doložena čerpací zkouška, která by vyhodnocovala i hladinu v jejich studni. Doložili též již dříve zmiňované vyjádření k projektu čerpací zkoušky sepsané znalcem v oboru stavebnictví se specializací na inženýrskou geologii, Ing. O. V., a potvrzené hydrogeologem Ing. V.. Dále předložili vyjádření ke zprávě o výsledku čerpací zkoušky zpracované tímto znalcem (již bez hydrogeologa), podle nějž čerpací zkouška nepřinesla žádné informace o místních hydrogeologických poměrech nezbytné pro rozhodnutí o povolení studny, zejména když nebyla sledována nejvíce ohrožená nejbližší studna, o které se navíc ve zprávě uvádí nepravdivé skutečnosti (hloubka, sloupec vody). Dne 26. 11. 2008 vodoprávní úřad poprvé vydal rozhodnutí, kterým stavebnici povolil nakládání s podzemními vodami a vydal dodatečné povolení stavby. Dne 4. 12. 2008 byla vodoprávnímu úřadu předložena kopie denních záznamů z čerpací zkoušky, podle nichž při odčerpání 80 l vody došlo k nastoupání vody na původní úroveň za 50 minut, při jednorázovém odčerpání 160 l za 56 minut. Žalobci a) a b) se odvolali a přiložili nepodepsané společné vyjádření Ing. V. a Ing. V., kterým poukázali na mimořádně vysoké riziko ovlivnění studny žalobců jen cca 12 m vzdálenou a o 10 m hlubší spornou studnou s tím, že možnost jejich koexistence lze prokázat jedině čerpací zkouškou, při níž jsou sledovány obě tyto studny. Stavebnice ve svém vyjádření poukázala na to, že v létě 2008 došlo ke ztrátě vody i ve více jak 100 m vzdálené obecní studni, a to vzhledem ke všeobecnému poklesu spodních vod. Žalovaný dne 17. 4. 2009 rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání s tím, že u dokončené stavby bylo třeba zkoumat její provedení v souladu s předloženou projektovou dokumentací a bylo nutné se zabývat technickými možnostmi odběru povolovaného množství vody. Také byly za účastníky označeny osoby, s nimiž nebylo v řízení jednáno. K posudkům a čerpací zkoušce bylo konstatováno, že žalobci nepředložili oponentní posudek, přičemž Ing. V. není hydrogeologem. Dne 4. 5. 2009 stavebnice předložila změnu žádosti o povolení k odběru podzemních vod na rozsah prům. 0,0028 l/s a max. 0,2 l/s (což odpovídá výkonu čerpadla). Předložila i v tomto směru upravenou technickou zprávu Ing. L. datovanou stále z března 2008, v níž navíc byla upravena změněna informace o sloupci vody ve studni na 15 m (původně uvedeno 18 m), o vyhloubení manipulační šachtice o rozměrech 78 x 78 cm do hloubky 1,3 m s ústím vrtu 20 cm nad podlahou (původně o průměru 1 m do hloubky cca 1,4 m s ústím vrtu 30- 40 cm nad podlahou). Strana technické zprávy se změněnými údaji není na rozdíl od předchozí verze opatřena podpisem a razítkem autorizovaného inženýra Ing. D.. Připojen je i vzorový řez domovní vrtané studny, na nějž je zjevně rukou dopsána kóta, podle níž je podlaha šachtice v hloubce 1,2 m pod terénem (bez jeho navýšení vyspádováním). Natištěná kóta nacházející se v předchozích nákresech, podle níž pažnice vrtu ústí uvnitř šachtice 1,6 m pod úrovní terénu, je odstraněna (pravděpodobně vyškrábána). Dne 26. 5. 2009 vodoprávní úřad stavebnici vyzval k předložení dokumentace skutečného provedení stavby, sdělení zhotovitele stavby, vyjádření hydrogeologa a údajů o čerpadle ve lhůtě 30 dnů a řízení přerušil. Stavebnice dne 10. 6. 2009 uvedla, že zhotovitele stavby nezná, neboť firmu náhodně našel její otec na internetu a nyní si na ni již nevzpomíná. Konečné stavební úpravy provedl F. K. Skutečné provedení podle stavebnice odpovídá dokumentaci předložené dne 4. 5. 2009, k čemuž dále doložila fotografii vnějšího provedení (zobrazující zatravněný pozemek, z nějž vyčnívá šachtice krychlového tvaru). Dále dodala technickou specifikaci čerpadla a dodatek č. 1 k hydrogeologickému posudku zpracovaný v červnu 2009 RNDr. A., který poukázal na výkon čerpadla 0,2 l/s a na to, že nyní se v žádosti uvádí tomu odpovídající okamžitá maximální spotřeba vody, která není v rozporu s údaji posudku. Dne 21. 6. 2009 vodoprávní úřad stavebnici vyzval k předložení závazného stanoviska báňského úřadu ve lhůtě 15 dnů. Obvodní báňský úřad konstatoval, že závazné stanovisko vydává krajský úřad při umístění stavby v chráněném ložiskovém území, což není tento případ. K věci pak podal vyjádření obsahově shodné s vyjádřením ze dne 21. 4. 2008. Dne 2. 9. 2009 stavebnice výslovně konstatovala, že v platnosti zůstává projektová dokumentace předložená 1. 4. 2008 vyjma nově předložených částí dne 4. 5. 2009. Dne 9. 9. 2009 bylo vodoprávnímu úřadu předloženo vyjádření F. K., který sdělil, že konečná úprava sporné studny je zhotovena podle projektové dokumentace, která je v souladu s normou ČSN 75 5115 z roku 1988, přičemž betonové skruže jsou nahrazeny nepropustnou plastovou šachtou, která lépe chrání před vniknutím povrchové vody. Přiloženo je prohlášení výrobce o splnění hygienických požadavků na styk s potravinami a pitnou vodou i fyzikálně mechanických vlastností a návod k montážní šachtě pro vrtanou studnu ze dne 17. 10. 2006, který uvádí její rozměry 80 x 80 x 120 cm a dodává, že se ukládá do předem připraveného stavebního prostoru, který je o 200 mm větší než rozměr pláště, na vybetonované dno a po usazení se obsype jílovou zeminou. Dne 24. 9. 2009 bylo předloženo vyjádření RNDr. V. K. (Hydrogeologická společnost, s.r.o.), který konstatoval, že se zcela ztotožňuje s posudkem Ing. V. a Ing. V., kteří podle něj byli kompetentní k jeho vypracování. S odkazem na zhodnocení odborných archivních materiálů, poznatky z terénního průzkumu a změny v úrovních hladiny podzemní vody v inkriminované lokalitě lze podle něj vyvodit, že v lokalitě jsou vytvořeny dvě zvodně v různé výškové úrovni, což naznačují i výsledky průzkumného vrtu na pozemku žalobců z března 2008 s prvním přítokem v hloubce 37 m a dalším ve 45 m. Největší závadou sporného vrtu je podle něj to, že kromě jeho nevhodného technického provedení v něm nebyly odděleny v rozporu s platnými předpisy zvodně. Je technicky nemožné, aby do mezikruží o mezeře 1,25 cm bylo uloženo jakékoliv těsnění. Tento vrt umožnil, že voda první zvodně stéká do zvodně druhé, čímž způsobuje pokles hladiny podzemní vody v první, ochuzované zvodni v širokém okolí. Z naražení zvodněné poruchy v 30 m znalec dovozuje, že je zde značně propustné horninové prostředí, což odtok výrazně zintenzivňuje. Zkritizoval, že vrt nebyl odpovědným způsobem vyprojektován, jeho provádění nebylo zdokumentováno a způsobil prakticky nevratně negativní ovlivnění režimu podzemních vod včetně snížení jímací schopnosti studny žalobců pod mez využitelnosti. Čerpací zkouška sporné studny nebyla provedena tak, aby mohla dát jakýkoliv podklad k hodnocení hydrogeologických poměrů v místě vrtu. Je jen laickým pokusem o zjištění, zda vrt pokryje požadovanou spotřebu. Je podle něj krajně nepravděpodobné, že by po celou dobu 42 hodin byla úroveň hladiny ve vrtu i přes velké nárazové odčerpávání naprosto stejná bez jediného výkyvu, obzvláště v červenci. Totéž je nepravděpodobné i u okolních pozorovaných studní, z nichž nebyla vyjmuta čerpadla, a tudíž studny byly používány k běžnému odběru majitelů. Tyto průzkumné práce tak nebyly provedeny v souladu s normou ČSN 73 6614 Zkoušky zdrojů podzemní vody. Vrt také neodpovídá ČSN 75 5115 tím, že neumožňuje dostatečné oddělení zvodní a že není utěsněn proti vnikání dešťové vody nejméně do hloubky 3 m pod povrchem terénu. Vrt nemůže být využit a je třeba jej likvidovat v souladu s § 1 směrnice Českého geologického úřadu č. 8/1985 tak, aby bylo zamezeno narušení režimu podzemních vod. Dne 7. 10. 2009 žalovaný k odvolání žalobců i stavebnice zrušil usnesení o přerušení řízení s tím, že vyjádření báňského úřadu bylo předloženo již dříve. Dne 5. 11. 2009 vodoprávní úřad podruhé vydal rozhodnutí, kterým stavebnici povolil nakládání s podzemními vodami a vydal dodatečné povolení stavby, proti němuž se odvolali všichni žalobci, kteří k odvolání přiložili kopii dodacího listu vystaveného dne 11. 11. 2005 pro pana B. (pravděpodobně otce či manžela stavebnice) F. K. za „kompletní montáž čerpadla v objektu objednatele“ s tím, že tento doklad stavebnice předložila dne 1. 12. 2009 při soudním jednání ve věci náhrady škody. Předložili též znalecký posudek Ing. V. a Ing. V. ze 17. 5. 2008, který podle nich byl již přílohou stížnosti podané v září 2008 na oprávněnou úřední osobu, avšak do spisu nebyl založen. Podle tohoto znaleckého posudku nelze posudek RNDr. A. z 1. 3. 2008 považovat za zprávu o hydrogeologickém průzkumu, protože nezahrnuje nezbytné průzkumné práce (čerpací a stoupací zkouška, rozbory vody z vrtu) a neobsahuje ani žádné konkrétní a přesné informace o úrovni hladin v okolních studnách v zóně ohrožení při čerpání vody ze sporné studny. Jeho závěry o nemožnosti ovlivnění studny žalobců znalec považuje za spekulativní a ničím nepodložené. S ohledem na tyto nedostatky a chybějící odborné posouzení rizika ovlivnění okolních studen a s ohledem na informace poskytnuté žalobci, že v době čerpání ze sporné studny se jim opakovaně ztrácela voda ve studni, zatímco v minulosti s nedostatkem vody nikdy neměli problémy, znalec uzavřel, že spornou studnu nelze dodatečně povolit. K otázce ovlivnění znalec konstatoval, že v oboru hydrogeologie existuje spolehlivě ověřená teorie proudění podzemní vody pouze pro homogenní horninové prostředí s průlinovou propustností (písky, štěrky) a z ní jsou odvozeny výpočty. Pro heterogenní horninové prostředí s puklinovou propustností, které je v okolí zkoumaných studen, však neexistuje žádná spolehlivá odborná teorie, která by umožnila výpočty. Výpočty pro homogenní prostředí lze užít jen zcela orientačně, neprůkazně a s nepřesností v rozpětí jednoho řádu. V praxi je v takové situaci jediným objektivním způsobem zjištění dosahu deprese při čerpání vody ze studny přímé měření hladiny podzemní vody v okolních studnách při čerpací zkoušce. Z výpočtů lze vycházet při určení bezpečné vzájemné vzdálenosti dvou studní, které v místních podmínkách činí i s přihlédnutím ke zkušenostem znalce 30 až 50 m. V návaznosti na to a na popsání právními předpisy vyžadovaného postupu při zřízení nové vrtané studny, který u sporné studny nebyl dodržen, znalec uzavřel, že správní orgán by měl zvážit odstranění této studny. Stavebnice v reakci připojila vyjádření RNDr. A. k posudku RNDr. K., který vysvětloval, že prostředí s puklinovou propustností, pod nímž se nachází zvětralinová zóna s prostředím průlino-puklinovým, nelze charakterizovat jako prostředí s výskytem dvou zvodní a nelze tak ani hovořit o přepouštění vyšší zvodně do zvodně nižší. Proto také jakékoliv oddělování jednotlivých etáží kolektoru s puklinovou propustností prostřednictvím výstroje vrtu (technicky neproveditelné) má nulovou či velmi malou účinnost a je neúčelné, protože obě pukliny s vyšší vydatností dokumentované při hloubení vrtu mohou být propojeny vně vrtu. K čerpací zkoušce uvedl, že pokud by byla z porovnávaných studen čerpána voda, pak by se to projevilo snížením hladin, což však nebylo dokumentováno. Konstatoval též, že přístup ke studni žalobců nebyl umožněn. Druhým zrušujícím rozhodnutím žalovaného ze dne 17. 3. 2010 byla věc opět vrácena vodoprávnímu úřadu k novému projednání, neboť měl od žalobců vyžádat znalecký posudek Ing. V a Ing. V., na který v předchozím řízení odkazovali, a následně jej zhodnotit a měl také posoudit soulad stavby s technickou normou ČSN 75 5115. Žalovaný též uzavřel, že o parametrech povolovaného odběru podzemní vody vodoprávní úřad rozhodl v rozporu s podanou žádostí, což v návrhovém řízení nelze. V návaznosti na to stavebnice dne 29. 4. 2010 předložila další změnu žádosti o povolení k odběru podzemních vod na rozsah prům. 0,0008 l/s (průměr z přepočtu na celý rok) a max. 0,2 l/s (výkon čerpadla), jinak byl obsah žádosti zachován. Přiložila též kopii znaleckého posudku RNDr. K. z června 2009, který nad rámec textu předloženého žalobci dne 24. 9. 2009 podrobně popisuje geomorfologii a geologické a hydrologické poměry širšího okolí. Konstatuje, že odběr vody ze sporné studny v průměrném množství tisícin až setin vteřinových litrů bude bezproblémový a téměř s jistotou nezpůsobí podstatné snížení vydatnosti stávajících studní ve smyslu bodu 3.1.2 ČSN 75 5115. Problémem však je to, že tento vrt způsobil prakticky nevratné negativní ovlivnění stávajících studní, resp. přinejmenším studny žalobců v důsledku propojení zvodní. Dne 20. 5. 2010 stavebnice k důkazu předložila hydrogeologický posudek zpracovaný v dubnu 2008 Ing. V. na stavbu nové studny žalobců vzdálené 34 m od sporné studny, v němž se konstatuje, že propustnost horninového prostředí je puklinová. Dále předložila závěrečnou technickou zprávu z vrtání studny žalobců datovanou březnem 2008, v níž prováděcí firma konstatuje, že při vrtání se v hloubce od 9 do 55 m nacházely břidlice a prachovce. Podle stavebnice tyto horniny vylučují výskyt vrstvy, která by od sebe odizolovala dvě zvodně, o nich ostatně nehovoří ani hydrogeologický posudek a ani se jejich oddělování nepředpokládalo. Dne 29. 7. 2010 proběhlo místní šetření, při němž RNDr. K. za přítomnosti účastníků přeměřil spornou studnu. Rozhodnutím ze dne 29. 9. 2010 vodoprávní úřad potřetí dodatečně povolil stavbu sporné studny a povolil odběr podzemních vod. K odvolání žalobců a), b) a e) žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 2. 2011 rozhodnutí vodoprávního úřadu potřetí zrušil z důvodu, že se vodoprávní úřad dostatečně nevypořádal s tím, zda je stavba v souladu s obecnými požadavky na výstavbu a veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem, konkrétně se závaznou normou ČSN 75 5115 a v povolení k nakládání s vodami zaměnil maximální okamžitý odběr za parametr maximálního denního odběru. Tím, že stanovil krátkou lhůtu k podání námitek tak, že výzvy byly účastníkům v některých případech doručeny až po jejím uplynutí, zkrátil navíc tyto účastníky na jejich procesních právech. Konečně též stanovil stavebnici podmínku, jejíž splnění nemůže ovlivnit a je tudíž pro ni nesplnitelná. Dne 29. 3. 2011 proběhlo opět ústní jednání na místě samém, při němž byla odměřena vzdálenost pozemku žalobců od osy trubky vrtu 2,5 m s tím, že garáž žalobců je cca 0,5 m od plotu. Vzdálenost od kompostu činí více než 10 m. Šachtice má ve spodní části rozměr 76 x 76 cm, půdorys je 55 x 55 cm, horní okraj šachtice ode dna je 1,65 m vysoko. Původní studna stavebnice je 7,5 m od sporné studny. K tomu žalobci namítli, že podle projektové dokumentace má šachtice mít rozměry 80 x 80 x 120 cm a že se tedy ukazuje, že tato dokumentace je irelevantní a je sporné, zda šachtice odpovídá platným normám. Zdůraznili též, že si nepřejí být jakkoliv omezeni na svých vlastnických právech ochranným pásmem sporné studny. Žalobci současně předložili vyjádření RNDr. K. (Hydrogeologická společnost, s.r.o.) z 23. 3. 2011, podle nějž sporná studna nesplňuje požadavek vzdálenosti 5 m od zdrojů znečištění, neboť dříve postavená a zkolaudovaná garáž žalobců je vzdálena jen 2,7 m od sporné studny (body 6.1, resp. 6.3.1 ČSN 75 5115), dále také dosud nebylo odborným způsobem vyjasněno, zda sporná studna neovlivní vydatnost sousedních studní (§ 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb.) a konečně podle projektové dokumentace ani nedošlo k utěsnění svrchní části zárubnice (pažnice) o průměru 160 mm vůči okolnímu horninovému prostředí do hloubky 3 m (bod 4.1.9, resp. 5.3.5.1 ČSN 75 5115). Uváděné zacementování prostoru mezi úvodní pažnicí 160 mm a novodurovou pažnicí je z hlediska zaplášťového těsnění naprosto nefunkční a zbytečné, navíc je bez použití speciálního cementačního zařízení technicky nemožné. Hydrolog upozornil, že při použití vrtného průměru 170 mm a průměru pažnice 160 mm není těsnění vůči okolnímu horninovému prostředí ani technicky možné provést. Při ústním jednání bylo (pravděpodobně stavebnicí) předloženo potvrzení Ing. L., že projektová dokumentace sporné studny je zpracována dle normy ČSN 75 5115 a že sporná studna je v souladu s projektovou dokumentací a znalecký posudek RNDr. L. B., jehož zpracování bylo vyžádáno Obvodním soudem pro Prahu 6. Znalec (obeznámen s posudky RNDr. A. a RNDr. K.) rozhodně odmítl, že by v daném místě byly vyvinuty dvě samostatné zvodně – ty by totiž byly propojeny již vybudováním původní kopané studny žalobců, resp. nedaleké obecní studny. Odmítl též výpočty depresního kužele a vzdálenosti, do níž sporná studna ovlivňuje okolní studny, s tím, že empirické vzorce jsou využitelné jen v průlinově propustném prostředí a v puklinovém prostředí je jejich využití účelové, navíc pracují se řádově rozdílnými údaji o přítocích podzemní vody. Potvrdil závěr RNDr. K., že v parametrech sporné studny mezikruží mezi vnější stěnou zárubnice a horninovým prostředím nelze utěsnit, a to ani dodatečně, současně však dodal, že k tomu ani není důvod (s výjimkou těsnění proti vniku povrchové vody), protože každý přítok podzemní vody je v takto nepropustném a deficitním území žádoucí. Stejně konstruované vrty jsou i na okolních pozemcích a ani nový vrt žalobců, byť je lépe vystrojen, nesplňuje představy o oddělení zvodní (které zde ovšem nejsou). Určující pro znalce bylo především emailové sdělení původních vlastníků pozemku žalobců, v němž byla popsána více jak sedmdesátiletá historie vzniku studní, šetrného nakládání s vodou a vývoje hladiny ve studni žalobců a v obecní studni. Uzavřel, že zkoumané území je ve velmi deficitní oblasti závislé v zásadě jen na výši srážek a výši odběrů podzemní vody. Podotkl, že jak původní, tak nový vrt stavebnice je od studny žalobců vzdálen cca 12 m. Dospěl k závěru, že stavebnice byla nucena vyhloubit nový vrt v důsledku úbytku podzemní vody vyvolaného zvýšeným odběrem vody ze studny žalobců v souvislosti s přestavbou jejich rekreační chaty na rodinný dům. Vybudování studny stavebnice pak spolu se zvýšeným odběrem vody žalobci v důsledku intenzivnějšího užívání rodinného domu (až 6 x vyšší potřeba) vedlo ke snížení hladiny vody ve studni žalobců. Poukázal na to, že v této chatové osadě, kde historicky bylo nakládáno s vodou vždy velmi šetrně, jsou v poslední době hloubeny stále hlubší vrty, které však budou stále méně účinné, protože se zvyšující se hloubkou se rozpukání kolektoru snižuje, prohlubování vrtů tak vydatnost studní zvyšuje jen relativně a spíše se takto jen zvyšuje prostor pro akumulaci podzemní vody. Připomněl též, že v návaznosti na zvýšení srážkových úhrnů došlo v následujících letech k mírnému všeobecnému zvýšení hladin podzemní vody ve studnách v dané oblasti. Sporná studna je podle něj standardním dílem srovnatelným s okolními studnami. Pokud jde o těsnění mezikruží vrtu, to nebylo a není možné provést. Těsnění úvodních částí vrtů má za účel zabránit vniku srážkových vod a s ohledem na rozměry šachtice, která dostatečně přesahuje přes vrtný profil, podle něj záhlaví vrtu zamezuje přímému průniku povrchových vod kolem výstroje. Přiznal však, že nemá dostatečné informace o vystrojení vrtu. K posudku je přiloženo rozsáhlé vyjádření žalobců, kteří posudek zcela zpochybňují, když poukazují na to, že při výstavbě rodinného domu měli povolení pouze na odběr vody z bazénu na dešťovou vodu. Upozorňují, že ve své studni měli dostatečný objem vody pro vyšší odběry a nemohli okolní studny ovlivnit, protože v okolí nebyla žádná povolená studna (vyjma obecní studny). Upozornili na spekulativnost některých závěrů, nepravdivost tvrzení o počtu uživatelů jejich domu apod. Posléze žalobci předložili též oponentní znalecký posudek RNDr. K. z listopadu 2010, který je identický s částí textu vyjádření žalobců, poukazuje na nezohlednění dalších studen v okolí, naznačuje možnost složitější struktury podloží s výskytem tektonických poruch s preferovanými cestami podzemního odtoku a zdůrazňuje (při nekritickém předpokladu vyhloubení sporné studny v roce 2007), že jejím vyhloubením byla ovlivněna výše hladiny právě jen ve třech studnách situovaných v jedné linii, což dokládá přímý hydraulický vztah mezi studnami způsobený narušením hydrologických nehomogenit novým vrtem a co do účinků plně odpovídá propojení dvou zvodní. Namítl též, že mírně vzestupný trend v jinak podprůměrných srážkových úhrnech let 2005-2009 nemohl mít za následek skokový pokles hladiny podzemních vod v roce 2007 (podle tabulky však srážky slabě klesají od roku 2005 do roku 2007, poté rostou se skokovým nárůstem v roce 2009). Za neakceptovatelné označil konstatování, že prohlubování studní zvyšuje jejich vydatnost jen relativně, důvody však neuvedl. K oponentnímu posudku se dále samostatně vyjádřila žalobkyně b), která poukázala na shodu znalců v otázce nemožnosti utěsnění mezikruží sporné studny do hloubky 3 m, jak je vyžadováno bodem 4.1.9 ČSN 75 5115. Dále upozornila na to, že technický výkres studny připojený k projektu Ing. L. je pouze okopírován z ČSN 75 5115 a nezobrazuje skutečné provedení sporné studny. Vodoprávní úřad si obstaral kopii stavebního povolení z roku 2004 na dům žalobců, z nějž vyplynulo, že podmínka nepoužití podzemní vody se vztahovala jen na naplnění venkovního bazénu, který byl součástí povolované stavby. Podle podmínky tohoto rozhodnutí měly být při kolaudaci doloženy doklady o dodávkách vody pro bazén, z kolaudačního rozhodnutí ze dne 15. 8. 2005 však vyplynulo, že stavba byla zkolaudována i bez předložení těchto dokladů. Dne 6. 6. 2011 stavebnice doložila novou projektovou dokumentaci datovanou v květnu 2011, ve které byly navýšeny požadavky na odběr vody prům. 0,003 l/s při okamžitém odběru 0,2 l/s a úměrně se navýšil i předpokládaný objem denní a měsíční spotřeby. V technické zprávě byl vynechán údaj o průměru pažnice vrtu, výše sloupce vody byla stanovena na cca 18 m, doporučená hloubka zapuštění čerpadla byla snížena o metr na 44 m. Nově technická zpráva hovoří o vyhloubení manipulační šachtice až do hloubky 3 m o rozměrech cca 1,2 m x 1,2 mao provedení jílového těsnění po celé ploše o výšce cca 1,7 m. Konstatuje též, že umístění je provedeno tak, aby nedošlo k omezení práv sousedících majitelů a že vlastní pramen je v dostatečné hloubce, takže má dostatečnou filtrační vrstvu, aby bylo jakékoliv znečištění zlikvidováno či odvedeno jiným směrem ve vyšších vrstvách. Konečně uvádí, že se provedlo vyspádování a terén v okolí studny byl obsypán hlínou a oset travou. Je připojen též zcela nový vzorový řez, který zachycuje jílovocementové těsnění z vnějšku pracovní pažnice až do hloubky 3 m od nejvyššího bodu terénu. Projektová dokumentace je opět vytvořena Ing. L. a (vyjma technické zprávy) je potvrzena autorizovanou inženýrkou M. Sch.. Žalobci a), b) a c) namítali, že k nové projektové dokumentaci nelze přihlédnout, neboť byla předložena po koncentraci řízení, k níž došlo v souvislosti s ústním jednáním dne 29. 3. 2011. Dne 11. 7. 2011 však vodoprávní úřad počtvrté vydal dodatečné stavební povolení na spornou studnu a povolil nakládání s vodami, přičemž zohlednil novou projektovou dokumentaci, kterou považoval pouze za upřesňující s tím, že reaguje na výsledky místního šetření ze dne 29. 3. 2011. Všichni žalobci se odvolali a k odvolání přiložili kopie rozhodnutí o povolení nakládání s podzemními vodami týkající se okolních studní, z nichž dovodili, že povolený odběr u sporné studny je extrémně vysoký. Odkazem na předloženou kopii rozhodnutí Krajského úřadu Karlovarského kraje v případě povolení jiné studny pak poukazovali na nezbytnost řešit zásah ochranného pásma studny na jejich pozemek. Rozhodnutím ze dne 8. 11. 2011 žalovaný počtvrté rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání. Připustil nedostatečné vypořádání námitek žalobců ve věci přesahu ochranného pásma na jejich pozemek a přípustnosti zatravnění pozemku kolem sporné studny a též chybějící vypořádání závěrů oponentního posudku. Poukázal na to, že ze žádné z dosud předložených projektových dokumentací neplyne závěr o dodržení podmínek ČSN 75 5115 (zejm. obsyp zárubnice, provedení těsnění, úprava okolí studny). Žalovaný si v odvolacím řízení navíc vyžádal závazné stanovisko svého odboru regionálního rozvoje, který i přes námitku žalobců potvrdil, že stavba sporné studny je v souladu se záměry stavebního plánování. Dne 9. 1. 2012 žalobci spolu s námitkami předložili vyjádření autorizovaného inženýra pro stavby vodního hospodářství, Ing. J. B., ze dne 20. 10. 2011, který po porovnání projektových dokumentací z března 2008 a května 2011 uzavřel, že v nich popsaná stavba neodpovídá zcela požadavkům ČSN 75 5115 a dokumentace ani nesplňuje náležitosti vyhlášky č. 499/2006 Sb., o dokumentaci staveb, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 499/2006 Sb.“). Stavba studny totiž zasahuje svým ochranným pásmem do vlastnických práv majitelů okolních pozemků. Navíc dokumentace popisují dvě rozdílná řešení studny a těžko se tak může jednat o dodatečně neupravovanou tutéž stavbu. Dne 10. 1. 2012 stavební úřad na dotaz vodoprávního úřadu v interním záznamu potvrdil, že v případě dodatečného povolení sporné studny budou žalobci omezeni tím, že v okruhu 10 m nebudou moci umístit stavbu, která by mohla ohrozit podzemní vody, např. změnit vytápění na LTO, protože jejich rodinný dům zasahuje do tohoto okruhu. Dne 13. 1. 2012 bylo žalobkyní předloženo vyjádření Ing. L., který konstatoval, že umístění studny v dané lokalitě je problematické s ohledem na rozměry parcel, sporná studna však byla umístěna na jediném místě, kde se voda v danou dobu předpokládala. Dále ocitoval jednotlivé body normy ČSN 75 5115, ve znění ze srpna 2011, a zhodnotil jejich splnění. K bodu 3.2.2 uvedl, že čerpací zkouškou z července 2008 nebylo prokázáno, že by sporná studna podstatně snížila vydatnost sousedních studní, a odkázal též na znalecký posudek RNDr. K. z června 2009. Bod 3.2.3 vyžadující záznam hladiny hloubky okolních studní není možné splnit v důsledku toho, že není znám dodavatel vrtu. K bodům 3.2.1, 3.2.4 a 3.2.5 prohlásil, že v okolí studny nebyl zjištěn žádný možný zdroj znečištění. Bod 4.1.8 splněn není, nicméně požadavek obsypu zárubnice čistým, tříděným kamenivem je pro domovní studny pouze doporučující, nemá vliv na kvalitu podzemní vody a pouze snižuje riziko zapískování počvy studny a tak ovlivňuje životnost studny. Bod 4.1.9 a 4.3.5 označil za splněný a odkázal na přiložené vyjádření F. K. ze dne 20. 12. 2011, který prohlásil, že práce v rámci konečné úpravy zhlaví vrtu odpovídají svým účelem znění ČSN 75 5115. Při nich vyhloubil okolo pažení vrtu stavební jámu o rozměru cca 1,4 x 1,4 m a hloubce 3 m od terénu, po celé odkryté vrstvě provedl jílové těsnění o výšce cca 1,7 m, nad ním zhotovil betonovou desku o síle 10 cm a na ni pak instaloval nepropustnou plastovou montážní šachtici o vnitřním rozměru 78 x 78 cm, která byla po obvodu utěsněna cca 30 cm širokou jílovou ucpávkou. Prostor mezi úvodní pažnicí 160 mm a pracovní pažnicí utěsnila bentonitovou ucpávkou již firma provádějící vrtné práce. Okolní terén vyspároval cca 2 % od studny a následně osel travou. Vyspádováním za pomoci jílovité zeminy, která zabraňuje proniknutí povrchových vod do vrtu, bylo podle Ing. Loskota dosaženo ekvivalentní úpravy k požadavku bodu 6.5 normy a stavba sporné studny tak plně odpovídá normě ČSN 75 5115, a to i v bodech, které nebyly napadeny. Přiloženo je i vyjádření RNDr. A. ze dne 3. 1. 2012, podle kterého rodinný dům a garáž žalobců kvalitu podzemní vody neovlivní s ohledem na jejich izolaci proti zemní vlhkosti a čištění odpadních vod v domovní čističce odpadních vod. S ohledem na malou propustnost by ani likvidace tekutých odpadů a chemických látek rozlivem na povrchu terénu nemohla ovlivnit kvalitu podzemní vody v ochranném pásmu sporné studny, k takovému ovlivnění by došlo až východně od řešené lokality. Dne 3. 2. 2012 vodoprávní úřad rozhodl popáté a tentokrát žádost o dodatečné povolení sporné studny a o nakládání s podzemními vodami zamítl s odůvodněním, že nebylo dostatečně prokázáno utěsnění úvodních částí vrtu a že by žalobci byli povolením studny proti jejich nesouhlasu omezeni ve svých vlastnických právech v rozsahu až 7,5 m od hranice pozemku. K odvolání stavebnice žalovaný rozhodnutím ze dne 29. 5. 2010 rozhodnutí vodoprávního úřadu zrušil i popáté a věc vrátil k novému projednání. Vodoprávnímu úřadu vytknul, že neumožnil účastníkům řízení seznámit se s nově předloženými podklady pro rozhodnutí, otázku omezení práv žalobců měl posoudit s přihlédnutím k omezením v důsledku již existujících staveb, a to v kontextu uplatněných vyjádření osoby s odbornou způsobilostí a nikoliv jen na základě interního sdělení stavebního úřadu. Měl se také zabývat přiměřeností případného zásahu do vlastnických práv žalobců a otázkou, zda je výstavba na jejich pozemku znemožněna zcela. Nedostatečně bylo odůvodněno i to, proč a ke kterým vzájemně si odporujícím odborným vyjádřením a posudkům se vodoprávní úřad přiklonil. Vodoprávní úřad v novém řízení ustanovil znalce, Ing. O. K., kterému předložil k posouzení pouze vybrané dokumenty ze správního spisu. Znalec dne 12. 10. 2012 osobně spornou studnu prohlédl „běžnými metodami vizuálního průzkumu, smyslovými a jednoduchými metodami s využitím fotodokumentace a záznamů z dostupných podkladů“. Šetřením zjistil zvnějšku měřitelné parametry studny a ve znaleckém posudku ze dne 15. 12. 2012 konstatoval, že se shodují s parametry uvedenými v projektové dokumentaci z května 2011 (a ve vyjádření Ing. L. ze dne 12. 1. 2012 a jeho přílohách). Znalec konstatoval ve shodě s vyjádřením Ing. L. ze dne 12. 1. 2012 splnění všech relevantních bodů normy ČSN 75 5115 s výjimkou bodů 3.2.3 a 3.1.3 (zaměření hloubky a hladin okolních studní), jejichž splnění s ohledem na neznámého zhotovitele vrtu nelze ověřit. Uvedl, že sporná studna není zcela v souladu s ustanovením § 17 odst. 3 vyhlášky č. 590/2002 Sb., a to s ohledem na umístění rodinného domu žalobců. Sporná studna sice v současnosti přímo neomezuje sousední pozemek a stavby, s ohledem na dosavadní průběh vodoprávního řízení a na interní stanovisko stavebního úřadu však bude podle něj nezbytné v kontextu s vyjádřením oprávněného hydrogeologa stanovit podmínky, které vyloučí případné omezení sousedního pozemku (zejména možnost umístění dalších staveb). Dodatečné povolení sporné studny znalec doporučil, budou-li stanoveny uvedené podmínky, dojde k upravení režimu čerpání vody odebírané ze studny v souladu s vyjádřením hydrogeologa a případné stavby na sousedních pozemcích budou v souladu s územně plánovací dokumentací a budou splňovat požadavky ustanovení vodního zákona na ochranu podzemních vod. Žalobci znalecký posudek zkritizovali, neboť se podle nich znalec neseznámil s projektovou dokumentací předloženou v roce 2009, nekriticky vycházel z projektové dokumentace z května 2011 a vyjádření Ing. L.. Žádali také, aby vodoprávní úřad stavebnici vyzval ke splnění podmínek navrhovaných znalcem, např. předložením souhlasu vlastníků sousedních pozemků. Dne 26. 3. 2013 rozhodl vodoprávní úřad pošesté, povolil odběr podzemních vod v rozsahu průměrného povoleného odběru 0,0008 l/s, maximálního povoleného odběru 0,2 l/s, maximálního měsíčního povoleného odběru 7,29 m3/měsíc a ročního povoleného odběru 25,8 m3/rok s dobou odběru průměrně 100 dnů v roce, a to po dobu trvání vodního díla a dodatečně povolil stavbu sporné studny s podmínkami, že zdroj je přednostně vyhrazen pro zásobování pitnou vodou a že do 1 roku od právní moci stavebnice oznámí záměr stavbu užívat. Námitky žalobců a), b) a e) vesměs zamítl a v otázce splnění požadavků normy ČSN 75 5115 odkázal na závěry znaleckého posudku Ing. K., o nichž odmítl pochybovat. Omezení vlastnického práva žalobců vyhodnotil jako přiměřené všeobecnému zájmu na ochraně podzemních vod vymezenému v ustanovení § 1 vodního zákona a tvrzení žalobců o změně vytápění či likvidace odpadních vod označil jen za teoretickou možnost a obstrukční námitku. Povolený odběr podzemní vody i s ohledem na povolené odběry u okolních studní nepovažoval za nadměrný, k uložení povinnosti stavebnice měřit odběr vody neshledal zákonný podklad a s poukazem na výsledek čerpací zkoušky neshledal ani důvod pro stanovení minimální hladiny podzemních vod podle § 37 odst. 2 vodního zákona, přičemž v případě pochybností o množství skutečně odebrané vody je možné se obrátit na vodoprávní úřad. Uvedl, že souhlas žalobců není vyhláškou č. 432/2001 Sb., o dokladech žádosti o rozhodnutí nebo vyjádření a o náležitostech povolení, souhlasů a vyjádření vodoprávního úřadu, ve znění vyhlášky č. 40/2008 Sb. (dále jen „vyhláška č. 432/2001 Sb.“) vyžadován jako příloha žádosti o povolení k odběru podzemních vod a podmínky na ochranu jejich pozemků navrhované znalcem jsou soukromoprávní povahy, takže je nelze uložit ve správním řízení. V řízení o dodatečném povolení stavby se nelze zabývat tím, že by stavbu bylo možné umístit jinde. Chybějící dokumentace okolních studní je s ohledem na stanovisko hydrogeologa RNDr. A. vylučující ovlivnění okolních studní naprosto nepodstatným nedostatkem. Žalobci podali společné odvolání, v němž argumentovali tím, že maximální odběr ve výši 0,2 l/s je několikanásobně vyšší než odběry povolené u okolních studní a umožňuje stavebnici během jediného dne vyčerpat měsíční povolené množství vody, což ohrožuje okolní studny. Snížení hladiny podzemní vody by mohlo až 15krát přesáhnout snížení ověřené při čerpací zkoušce. Chybí též podmínka vylučující užití vody k zálivce zeleně. Dále namítli, že znalec na místě neověřil veškeré parametry studny určující pro soulad s normou ČSN 75 5115. Jeho závěry nejsou zpochybněny jen jejich vyjádřením, nýbrž listinnými důkazy založenými ve správním spise (např. návodem, dodacím listem či projektovou dokumentací z března 2008). Podle žalobců není prokázáno, že by byl proveden výkop pro usazení šachtice do hloubky 3 m, přičemž z předložených fotografií při zohlednění průměru pažnice 160 mm a jejím porovnání s délkou stran výkopu je zřejmé, že jde o výkop o rozměrech 100 x 100 x 130 cm, na jehož dně není zachycena betonová deska, takže odpovídá projektové dokumentaci předložené v roce 2008, resp. 2009. Nebylo také provedeno těsnění do požadované hloubky mezi pracovní pažnicí a okolním terénem vyžadované technickou normou. Vnější plášť studny s ohledem na odměření provedené Ing. K. navíc v rozšiřující se podzemní části šachtice je vzdálen od hranice pozemku žalobců méně než normou požadované 2 m. Norma podle žalobců také předpokládá, že studna včetně příslušenství, ochranné pásmo nevyjímaje, bude umístěna na pozemku stavebníka, což zde není naplněno, přičemž souhlas žalobců s přesahem chybí. Žalobci se cítí být omezení nad míru přiměřenou poměrům, neboť jejich studna je nejblíže 4 m od hranice pozemků a v místě obvyklá vzdálenost studen od hranic pozemků rozhodně nečiní 2 m. Při hodnocení omezení žalobců nebylo přihlédnuto ani k existenci omezení jejich pozemku daných jinými ochrannými pásmy včetně ochranného pásma lesa a k logickému uspořádání staveb a technického zázemí. Namítají, že stavebnici žádná práva v dobré víře nevznikla a nelze jimi argumentovat. Stavebnice se hájila tím, že fotografie byly pořízeny v průběhu prací v roce 2005 pro posouzení, zda je půda kolem stavby jílovitá a v žádném případě nedokumentuje konečný stav po provedení výkopových a betonářských prací. Umístění stavby vrtu se podle ní měří na střed vrtu. Přesná vzdálenost vnějšího líce studny (vstupního komínku) od hranice pozemku je pak (plně v souladu s projektovou dokumentací) 2,1 m. Sama pak navrhla žalovanému doplnit podmínku, že podzemní voda nebude užita k zálivce zeleně a napouštění bazénu. Napadeným (v pořadí šestým) rozhodnutím ze dne 14. 6. 2013 žalovaný změnil parametry povoleného odběru podzemní vody na hodnoty průměrného povoleného odběru 0,0028 l/s, maximálního povoleného odběru 0,005 l/s, maximálního měsíčního povoleného odběru 7,26 m3/měsíc a ročního povoleného odběru 25,41 m3/rok, druhou podmínku dodatečného povolení stavby změnil tak, že do jednoho roku od právní moci rozhodnutí má být stavebnicí požádáno o vydání kolaudačního souhlasu a ve zbytku rozhodnutí vodoprávního úřadu potvrdil. V odůvodnění poukázal na potřebu vody uvedenou v projektové dokumentaci z května 2011, která vychází z přílohy č. 12 vyhlášky č. 428/2001 Sb. Při zohlednění tří uvažovaných osob a době odběru 100 dnů (3,5 měsíce) žalovaný vypočetl odlišné hodnoty odběru než vodoprávní úřad a v souladu s tímto výpočtem výrok povolení k odběru podzemních vod změnil, čímž současně odstranil obavy žalobců z maximálního odběru podzemní vody ve výši 0,2 l/s. Pokud jde o účel odběru, vodoprávní úřad povolil odběr pro individuální zásobení objektu rekreační chaty. Odkaz na nevypořádání výtek vyslovených v jeho rozhodnutí ze dne 8. 1. 2011 považoval žalovaný za nekonkrétní a sám žádný deficit neshledal. Ve věci dodatečného povolení žalobcům žalovaný vytkl, že v odvolání přezkoumatelně neuvádí dotčení svého vlastnického (či jiného) práva ve smyslu § 114 odst. 1 stavebního zákona. Námitku porušení bodu 4.1.9 normy ČSN 75 5115 podle žalovaného v prvoinstančním řízení uplatnila pouze žalobkyně d) a odůvodnění jejího zamítnutí nijak konkrétně nenapadá. Pro jistotu však žalovaný uzavírá, že utěsnění prostoru mezi úvodní pažnicí a pažnicí vrtu uvádí (jako poslední platný podklad) projektová dokumentace z května 2011, a správnost tohoto údaje výslovně ověřil znalec Ing. K.. Ve spise přitom není žádný oponentní posudek nebo jiný doklad, který by toto zpochybňoval. Touto okolností se však bude muset vodoprávní úřad zabývat v rámci řízení o vydání kolaudačního souhlasu. Ke vzdálenosti žalovaný konstatoval, že z logiky věci je údaj 2,5 m v projektové dokumentaci vzdáleností vlastního tělesa vrtu od sousedního pozemku, přičemž nad tímto vrtem je provedena vstupní šachta, kdy teprve vzdálenost jejího vnějšího líce je 2 m. Je tak dodržena technická norma. Povinnost, aby do 2 m od studny nedocházelo ke znečišťování území, v daném případě dopadá na vlastníka sporné studny. Do 10 m se pak žádný zdroj znečištění nenachází. Ochranné pásmo zřizuje vodoprávní úřad opatřením obecné povahy podle § 30 odst. 1 vodního zákona a zde stanoveno není. Pokud jde o okruh 10 m stanovený technickou normou, ten se na pozemku žalobců v podstatné části překrývá s ochrannou plochou jejich vlastní studny a na zbylé části se pak obecně stejně nesmí provádět činnost ohrožující jakost podzemních vod, přičemž žalobci ani neuvádějí, že by o takové činnosti uvažovali. Přesah ochranné plochy sporné studny na pozemky žalobců nemůže podle žalovaného představovat omezení užívání jejich pozemků nad míru přiměřenou poměrům, neboť stejnou měrou přesahuje ochranná plocha jejich studny do pozemku stavebnice. Právní předpisy předložení jejich souhlasu vlastníků pozemků dotčených ochrannou plochou nevyžadují, pouze jim garantují účastenství v řízení, kde mohou svá práva hájit. Rozhodnutí vodoprávního úřadu není opřeno o práva nabytá v dobré víře. Je na znalci, jaké podklady si od vodoprávního úřadu vyžádá. Poukazují-li žalobci na návod a dodací list, neplyne z nich podle žalovaného vztah ke sporné studně a tyto listiny tak v souhrnu nemohou zpochybnit výrok rozhodnutí. Žalobcům bylo napadené rozhodnutí doručeno ve dnech 19., 24, 26. a 28. 6. 2013. Dne 30. 7. 2013 následně vodoprávní úřad zastavil řízení o odstranění stavby sporné studny. Soud po zjištění, že žaloby jsou včasné a podané oprávněnými osobami, se zabýval věcí samou, přičemž dospěl k závěru, že žaloby jsou (byť jen z hlediska některých uplatněných argumentů) důvodné. Vzhledem k tomu, že žádost o dodatečné povolení stavby byla podána již dne 13. 3. 2008, řízení o dodatečném povolení stavby se s ohledem na čl. II zákona č. 191/2008 Sb. a bod 14 části II zákona č. 350/2012 Sb. nadále řídilo stavebním zákonem ve znění účinném do 2. 6. 2008. Z téhož důvodu a s ohledem na podání žádosti o povolení k nakládání s podzemními vodami dne 1. 4. 2008 se s přihlédnutím k bodu 2 čl. II zákona č. 181/2008 Sb., bodu 8 čl. II zákona č. 150/2010 Sb. a čl. VIII zákona č. 350/2012 Sb. spojené řízení o dodatečném povolení stavby a o povolení k nakládání s podzemními vodami řídilo vodním zákonem ve znění účinném do 30. 6. 2008. Zmíněná přechodná ustanovení mají dopad i na aplikovatelné znění prováděcích právních předpisů ke stavebnímu a vodnímu zákonu [srov. obdobně např. závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu (dále jen „NSS“) ze dne 20. 12. 2012, č. j. 1 As 139/2012-40] a v konečném důsledku i na rozhodné znění technické normy, je-li její dodržení těmito právními předpisy vyžadováno. Ukládá-li totiž zákonodárce povinnost postupovat podle dříve platných právních předpisů a tyto dřívější předpisy ukládaly postupovat podle technické normy (v podstatě vtělily odkazem do textu právního předpisu text technické normy), nemohly mít tyto předpisy na mysli technickou normu, jež v té době ještě nebyla účinná. Podle § 129 stavebního zákona stavební úřad nařídí vlastníku stavby, popřípadě s jeho souhlasem jiné osobě, odstranění stavby, a) která svým závadným stavem ohrožuje život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob a její vlastník přes rozhodnutí stavebního úřadu ve stanovené lhůtě neodstranil závadný stav stavby; jde-li o stavbu nebo zařízení, které jsou kulturní památkou, postupuje se podle zvláštního právního předpisu, b) prováděné nebo provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, nebo c) u níž bylo stavební povolení zrušeno podle § 176 odst. 5 a stavbu nelze zachovat (odst. 1). Stavbu uvedenou v odstavci 1 písm. b) lze dodatečně povolit, pokud stavebník nebo její vlastník prokáže, že a) není umístěna v rozporu se záměry územního plánování, zejména s územně plánovací dokumentací a s územním opatřením o stavební uzávěře nebo s územním opatřením o asanaci území, b) není prováděna či provedena na pozemku, kde to zvláštní právní předpis zakazuje nebo omezuje, c) není v rozporu s obecnými požadavky na výstavbu nebo s veřejným zájmem chráněným zvláštním právním předpisem (odst. 2). U stavby prováděné či provedené bez rozhodnutí nebo opatření stavebního úřadu vyžadovaného tímto zákonem anebo v rozporu s ním, stavební úřad zahájí řízení o jejím odstranění. Pokud půjde o stavbu uvedenou v odstavci 2, stavebník nebo vlastník požádá o její dodatečné povolení a předloží podklady ve stejném rozsahu jako k žádosti o stavební povolení, stavební úřad přeruší řízení o odstranění stavby a vede řízení o podané žádosti; v tomto řízení postupuje podle § 111 až 115. Bude-li stavba dodatečně povolena, řízení o odstranění stavby zastaví (odst. 3). Bude-li předmětem dodatečného povolení stavba již dokončená, může v něm stavební úřad vyjádřit souhlas s jejím užíváním. U dokončené stavby, kterou lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu, vyzve stavební úřad stavebníka k podání žádosti o jeho vydání (odst. 4). Podle § 111 stavebního zákona stavební úřad přezkoumá podanou žádost a připojené podklady z toho hlediska, zda stavbu lze podle nich provést, a ověří zejména, zda a) projektová dokumentace je zpracována v souladu s územně plánovací dokumentací, s podmínkami územního rozhodnutí nebo územního souhlasu, b) projektová dokumentace je úplná, přehledná, byla zpracována oprávněnou osobou a zda jsou v odpovídající míře řešeny obecné požadavky na výstavbu, c) je zajištěn příjezd ke stavbě, včasné vybudování technického, popřípadě jiného vybavení potřebného k řádnému užívání stavby vyžadovaného zvláštním právním předpisem, d) předložené podklady vyhovují požadavkům uplatněným dotčenými orgány. (odst. 1). Stavební úřad ověří rovněž účinky budoucího užívání stavby (odst. 2). Podle § 114 stavebního zákona může účastník řízení uplatnit námitky proti projektové dokumentaci, způsobu provádění a užívání stavby nebo požadavkům dotčených orgánů, pokud je jimi přímo dotčeno jeho vlastnické právo nebo právo založené smlouvou provést stavbu nebo opatření nebo právo odpovídající věcnému břemenu k pozemku nebo stavbě (odst. 1). K námitkám účastníků řízení, které byly nebo mohly být uplatněny při územním řízení, při pořizování regulačního plánu nebo při vydání územního opatření o stavební uzávěře anebo územního opatření o asanaci území, se nepřihlíží (odst. 2). O námitce, o které nedošlo k dohodě mezi účastníky řízení, stavební úřad rozhodne na základě obecných požadavků na výstavbu, závazných stanovisek dotčených orgánů nebo technických norem, pokud taková námitka nepřesahuje rozsah jeho působnosti. Nedošlo-li k dohodě o námitce občanskoprávní povahy, stavební úřad si o ní učiní úsudek a rozhodne ve věci; to neplatí v případě námitek týkajících se existence práva nebo rozsahu vlastnických práv (odst. 3). Podle § 115 odst. 1 stavebního zákona ve stavebním povolení stavební úřad stanoví podmínky pro provedení stavby, a pokud je to třeba, i pro její užívání, a rozhodne o námitkách účastníků řízení. Podmínkami zabezpečí ochranu veřejných zájmů a stanoví zejména návaznost na jiné podmiňující stavby a zařízení, dodržení obecných požadavků na výstavbu, včetně požadavků na bezbariérové užívání stavby, popřípadě technických norem. Podle potřeby stanoví, které fáze výstavby mu stavebník oznámí za účelem provedení kontrolních prohlídek stavby; může též stanovit, že stavbu lze užívat jen na základě kolaudačního souhlasu. Podle § 15 vodního zákona je k provedení vodních děl, k jejich změnám a změnám jejich užívání, jakož i k jejich odstranění třeba povolení vodoprávního úřadu. Slouží-li vodní dílo k nakládání s vodami a je-li vydání tohoto povolení k nakládání s vodami třeba, lze je povolit, bylo-li povoleno odpovídající nakládání s vodami nejpozději současně s povolením stavby vodního díla (odst. 1). Vodoprávní úřad ve stavebním povolení stanoví povinnosti, popřípadě podmínky, za kterých je vydává, a účel, kterému má vodní dílo sloužit; stanovené povinnosti musí být v souladu s tímto zákonem (odst. 3). Vodoprávní úřad vykonává působnost speciálního stavebního úřadu podle zvláštního zákona (odst. 4). Podle § 17 vyhlášky č. 590/2002 Sb. se studna provádí ze stavebních hmot, které odpovídají příslušným materiálovým normám. Studna pro odběr podzemní vody využívaná pro zásobování pitnou vodou se provádí z materiálů podle zvláštního právního předpisu15a) (odst. 1). Konstrukce studny se provádí tak, aby zabraňovala vnikání dešťové vody a nečistot do studny (odst. 2). Podmínky umístění a zřizování studně se stanoví způsobem podle zvláštního právního předpisu16) a podle normových hodnot16a) s přihlédnutím k vyjádření osoby s odbornou způsobilostí16b), je-li toto vyjádření k dispozici (odst. 3). Poznámky pod čarou znějí následovně: 15a) Vyhláška č. 37/2001 Sb., o hygienických požadavcích na výrobky přicházející do přímého styku s vodou nebo na úpravu vod; 16) Například vyhláška č. 137/1998 Sb.; 16a) ČSN 75 5115 Studny individuálního zásobování vodou; 16b) § 9 odst. 1 zákona č. 254/2001 Sb., zákon č. 62/1988 Sb., o geologických pracích a o Českém geologickém úřadu, ve znění pozdějších předpisů. Roli původního ustanovení § 5 vyhlášky č. 137/1998 Sb., o technických požadavcích na výstavbu v rozhodné době v důsledku nepřímé derogace ustanovení § 24a vyhlášky č. 501/2006 Sb., podle kterého studna individuálního zásobování vodou (dále jen "studna") musí být situována v prostředí, které není zdrojem možného znečištění ani ohrožení jakosti vody ve studni, a v takové poloze, aby nebyla ovlivněna vydatnost sousedních studní (odst. 1). Nejmenší vzdálenost studny od zdrojů možného znečištění je stanovena podle druhu možného zdroje znečištění pro málo prostupné prostředí takto: a) žumpy, malé čistírny, kanalizační přípojky 12 m, b) nádrže tekutých paliv pro individuální vytápění umístěné v obytné budově nebo samostatné pomocné budově 7 m, c) chlévy, močůvkové jímky a hnojiště při drobném ustájení jednotlivých kusů hospodářských zvířat 10 m, d) veřejné pozemní komunikace 12 m, e) individuální umývací plochy motorových vozidel a od nich vedoucí odtokové potrubí a strouhy 15 m (odst. 2). K citované právní úpravě soud na úvod konstatuje, že řízení o stavebním povolení vodního díla se obecně řídí stavebním zákonem a dále ustanovením § 15 vodního zákona jako speciálním právním předpisem. Obecné technické požadavky na výstavbu pak v případě studen stanoví souběžně jak prováděcí právní předpisy ke stavebnímu zákonu (vyhláška č. 501/2006 Sb.), tak i prováděcí právní předpisy k vodnímu zákonu (vyhláška č. 590/2002 Sb.) a je proto třeba je užít souběžně. Řízení o dodatečném povolení stavby vodní zákon výslovně neupravuje, v tomto směru se plně uplatní obecná právní úprava § 129 stavebního zákona; v rozsahu, v němž však § 129 odkazuje na instituty stavebního či územního řízení, je třeba v řízení o dodatečném povolení stavby vodního díla aplikovat i speciální právní úpravu těchto institutů ve vodním zákoně. Ze samotného ustanovení § 129 odst. 2 stavebního zákona plyne, že i stavba, která vznikla nelegálně, se může stát stavbou legální, je-li podána žádost o její dodatečné povolení a té je vyhověno na základě zjištění, že jsou splněny zákonem předpokládané podmínky pro její dodatečné povolení. V tomto směru tedy žalobní námitky napadající nelegální vznik stavby jsou nedůvodné. Stavební úřad však měl v první řadě učinit úvahu, zda „černá“ stavba nemá současně též povahu stavby, která ve smyslu § 129 odst. 1 písm. a) stavebního zákona svým závadným stavem ohrožuje život a zdraví osob nebo zvířat, bezpečnost, životní prostředí anebo majetek třetích osob a jejíž stavebník v poskytnuté lhůtě neprovedl potřebná opatření, která by takovému ohrožení předešla. Pro takové stavby totiž stavební zákon možnost dodatečného povolení nepřipouští. Žalobci opakovaně namítali, že sporná studna poškodila jejich studnu (majetek) a ohrožuje též kvalitu podzemních vod (životní prostředí) v důsledku nedostatečného těsnění. Bylo proto povinností žalovaného i vodoprávního úřadu (právní kvalifikace vznesených námitek je jejich povinností) si otázku reálnosti případného ohrožení těchto zájmů spornou studnou v návaznosti na námitky žalobců posoudit a nebylo správné, pokud žalobce pouze odkazovali na občanské soudní řízení ve věci náhrady škody s tím, že pro správní řízení o dodatečném povolení stavby nejsou tyto otázky významné. Právě naopak, jejich zodpovězení představuje nezbytný předpoklad pro úvahu, zda žádost o dodatečné povolení stavby je vůbec přípustná. Nedůvodný je ovšem žalobní bod, ve kterém žalobci namítají, že ve věci neproběhlo územní řízení. Stavební zákon nevylučuje, aby řízení o dodatečném povolení stavby probíhalo i u staveb, jejichž umístění nebylo v územním řízení schváleno; právě naopak, na většinu „černých“ staveb, pro jejichž posouzení je institut dodatečného povolení stavby určen, nikdy územní rozhodnutí vydáno nebylo. Nejedná se tedy o procesní vadu. Tímto postupem však žalobci nebyli dotčeni. Protože územní řízení neproběhlo, nejsou ve svých námitkách omezeni ustanovením § 114 odst. 2 stavebního zákona a mohou v plné míře namítat i okolnosti, které by jinak byly posuzovány v rámci územního řízení. V obecnosti je možné konstatovat, že důsledkem existence povolované stavby je to, že se o ní nevede klasické územní a stavební řízení, nýbrž řízení o dodatečném povolení stavby, v němž čelí stavebník určitým problémům. Nejde o to, že se výstavbou nepovolené stavby dopustil přestupku, za který mu musí být uložena odpovídající sankce. Tato otázka je předmětem samostatného řízení, jehož průběh a výsledek nemá na řízení o dodatečném povolení stavby žádný dopad (s výjimkou skutkových zjištění, např. z výpovědí svědků apod., která mohou mít význam i mimo přestupkové řízení). Takovou nevýhodou však může být především skutečnost, že již realizovaná stavba nemůže být jakkoliv přesunuta, popř. mohou být již fakticky vyloučeny některé stavební úpravy, takže pokud taková stavba nevyhovuje zákonem stanoveným požadavkům, její dodatečné povolení nebude možné a bude muset být odstraněna. Klíčovou nevýhodou je pak především skutečnost, že vlastnické právo stavebníka k nelegální stavbě v zásadě nepožívá právní ochrany. Toto konstatoval Ústavní soud již v usnesení ze dne 4. 3. 1999, sp. zn. III. ÚS 403/98 (U 19/13 SbNU 453), kde uvedl, že „Úvaha navrhovatele o tom, že nepovolenou stavbou vytvořil dílo, jehož vlastnictví podléhá ochraně, je chybná. Navrhovatel se pokusil obejít složité správní řízení, jehož výsledek by mu nebyl zřejmě příznivý a postavil správní orgány "před hotovou věc", spoléhaje na to, že stavebnímu úřadu nezbude nic jiného, než akceptovat status quo. Když se tak nestalo, dovolával se ochrany vlastnictví. Vlastnické právo je absolutním právem, které působí erga omnes. Ochranu je mu však možno poskytnout pouze tehdy, pokud bylo nabyto v souladu se zákonem, což se nestalo. Je nepochybně ve veřejném zájmu regulovat výstavbu obecně a v určitých lokalitách zvláště, a to v zájmu zachování životního prostředí či jiných obecně uznávaných hodnot, tedy v zájmu práv ostatních občanů. Dodatečné povolení neoprávněné stavby by mohlo být chápáno jako precedens a být návodem pro ostatní, jak obejít zákon.“ Dostává-li se tedy stavba do rozporu se zájmy chráněnými zvláštními právními předpisy, popř. zasahuje-li významně do práv jiných (včetně řádně nabytých vlastnických práv), pak nelze úspěšně argumentovat hodnotou ztracené investice a stavba musí být odstraněna. Samotné beneficium v podobě možnosti stavbu legalizovat dodatečně vychází nikoliv z ochrany individuálního vlastnického práva neoprávněného stavebníka, nýbrž z hlediska veřejnoprávního, podle nějž by z celospolečenského hlediska bylo zbytečnou ztrátou, kdyby muselo dojít k odstranění každé černé stavby. Přirozenou podmínkou dodatečného povolení však je, že černá stavba není (resp. po určité úpravě nebude) v konfliktu se žádným z veřejnoprávních požadavků na stavby, a to včetně požadavku na respektování individuálních práv ostatních osob, který se promítá do občanskoprávní zásady, podle níž nikdo není oprávněn při výkonu svého vlastnického práva zasahovat nad míru přípustnou poměrům do práv ostatních. Další nevýhodu představuje vývoj obecných technických požadavků na výstavbu v čase, zpravidla spojený se zpřísňováním požadavků, popř. jejich věcnými změnami, ve spojení s obecně platným pravidlem (důsledek časové působnosti právního předpisu), že stavba může být povolena pouze tehdy, jestliže splňuje požadavky platné v době jejího povolování. Pokud je tedy vybudována bez povolení stavba, která by v době svého vzniku plně obstála všem zákonným a technickým požadavkům, avšak v době probíhajícího řízení o jejím dodatečném povolení jsou tyto požadavky již jiné (nekompatibilní), její dodatečné povolení nebude možné, ledaže stanoví něco jiného přechodná ustanovení nové právní úpravy. Z povahy věci není předmětem řízení o dodatečném povolení stavby otázka, jakým způsobem byla stavba realizována, tj. např. otázky, zda výstavbou nebyl rušen noční klid, zda byla zajištěna ochrana okolí před nadměrnou prašností, zda byla dodržována pravidla bezpečnosti práce apod. Předmětem řízení o dodatečném povolení stavby je konkrétní již stojící stavba a její soulad s požadavky uvedenými v ustanovení § 129 odst. 2 stavebního zákona, popř. podmínky, za nichž mohou být povoleny její stavební úpravy tak, aby se do souladu s požadavky zákona dostala. Právě proto ustanovení § 129 odst. 4 stavebního zákona umožňuje současně s dodatečným povolením stavby již dokončené bez dalšího vyjádřit souhlas s jejím užíváním, protože u plně dokončené stavby lze její shodu s projektovou dokumentací (začasté pořízenou až ex post) a s požadavky zákona posoudit již v rámci tohoto povolovacího řízení. Důsledkem toho je ovšem skutečnost, že v řízení o dodatečném povolení stavby nelze aplikovat ty obecně technické požadavky na výstavbu a ty ustanovení právních předpisů, které stanoví požadavky na samotný proces vzniku stavby (s výjimkou případných současně povolovaných úprav či dokončení, které mají být teprve realizovány). Nemůže tak být překážkou dodatečného povolení skutečnost, že stavbu nezhotovila osoba s patřičnou odbornou způsobilostí, že při stavbě nebylo postupováno podle ověřené projektové dokumentace (popř. že projekt zcela chyběl), že stavba nebyla předem ohlášena stavebnímu úřadu nebo dotčeným orgánům nebo že nebyly dodrženy předepsané pracovní postupy, jestliže se tyto nedostatky nijak neprojevily na konečné podobě dodatečně povolované stavby a jejím souladu s požadavky stanovenými v § 129 odst. 2 stavebního zákona. Toto ustanovení však současně výslovně vyžaduje, aby takový soulad prokázal stavebník (vlastník) stavby, tj. klade na něj důkazní břemeno, jehož neunesení je spojeno s následkem v podobě zamítnutí žádosti o dodatečné povolení stavby. Pokud tedy v důsledku nedostatečné dokumentace procesu výstavby nebo např. pochyb o odborném provedení stavebních prací vznikne v řízení nejistota o bezpečnosti, spolehlivosti aj. významných parametrech hotové stavby, je na stavebníkovi, aby tuto nejistotu odstranil a na úrovni praktické jistoty prokázal, že požadované parametry stavba plní. Nelze-li se opřít o zdokumentované postupy či o doložené splnění kvalifikačních předpokladů u zhotovitele stavby, může se ukázat nezbytným provedení odborných zkoušek, sond a dalších postupů nedestruktivní, popř. i destruktivní povahy (fyzický odběr vzorků a jejich podrobení testům, fyzikální zkoušky pevnosti konstrukce stavby na její dílčí části), aby byla případná nejistota odstraněna (srov. obdobně např. závěry rozsudku NSS ze dne 11. 11. 2014, č. j. 6 As 207/2014-36, odst. 22). Byť (specializovaný) stavební úřad může postrádat konkrétní zákonné zmocnění pro uložení, popř. provedení takových testů, je jeho povinností podanou žádost o dodatečné povolení stavby řádně projednat a není v tomto směru omezen jen na přílohy takové žádosti předepsané stavebním zákonem a prováděcími právními předpisy. Podle § 50 odst. 3 věty první správního řádu je totiž správní orgán povinen zjistit všechny okolnosti důležité pro ochranu veřejného zájmu, přičemž podle § 51 odst. 1 správního řádu lze k provedení důkazu užít všech důkazních prostředků, které jsou ke zjištění stavu věci vhodné a které nejsou získány nebo provedeny v rozporu s právními předpisy. Jestliže tedy stavební úřad ze žádosti a jejích předepsaných příloh s přihlédnutím k vzneseným námitkám a skutkovým okolnostem zjištěným v řízení o dodatečném povolení stavby nedokáže s praktickou jistotou konstatovat splnění podmínek § 129 odst. 2 stavebního zákona a ani se mu nenabízí možnost provést potřebná další zjištění prostým ohledáním stavby, musí v souladu s požadavkem šetření oprávněných zájmů dotčených osob stanoveným v ustanovení § 2 odst. 3 správního řádu upozornit stavebníka, že neprokáže-li určitou skutečnost, hrozí zamítnutí jeho žádosti. Pak je pouze na stavebníkovi, zda sám o své vůli navrhne a připustí (na své náklady) provedení potřebného odběru a zkoušek (což by měl v zájmu důvěryhodnosti výsledků testů a s přihlédnutím k požadavku ustanovení § 50 odst. 2 správního řádu ovšem provést odborník přednostně vybraný správním orgánem), které prokazatelným způsobem splnění (či nesplnění) sporného parametru doloží, nebo na toto upozornění nezareaguje a jeho žádost bude v důsledku neunesení důkazního břemene zamítnuta. (Specializovaný) stavební úřad se ovšem nemůže bez dalšího vždy spolehnout ani na skutečnost, že je mu předložena určitá projektová dokumentace nebo že projektantem či zhotovitelem byla osoba disponující patřičným oprávněním. S ohledem na povinnosti uložené těmto osobám ustanoveními stavebního zákona (§ 159, § 160 aj.) sice zpravidla z jimi vypracovaných listin vycházet lze, a to s odkazem na to, že by měli garantovat správnost v listinách uvedených údajů, tyto podklady však jsou pořád jen jedním z podkladů řízení, který musí být kriticky zhodnocen. Správní orgán se nemůže alibisticky zříkat vlastní odpovědnosti za řádné přezkoumání žádosti, povolované stavby a splnění požadavků § 129 odst. 2 stavebního zákona. Je tedy jeho povinností vyjádření zhotovitele stavby či projektovou dokumentaci skutečného provedení stavby zhodnotit podle své úvahy, kterou v odůvodnění rozhodnutí vyloží, a to po pečlivém porovnání s dalšími podklady rozhodnutí a skutečnostmi, jež v řízení vyšly najevo (§ 50 odst. 4 správního řádu). Jestliže přitom v řízení vyplynou okolnosti, které zpochybňují důvěryhodnost zhotovitele stavby či projektanta či pravdivost jimi uváděných skutečností, je na (specializovaném) stavebním úřadu, aby jimi dosvědčované skutečnosti nezávisle prověřil. Z hlediska těchto zásad měl vodoprávní úřad a žalovaný posuzovat žádost stavebnice a reagovat na námitky žalobců. Pokud tedy žalobce f) namítá, že stavba sporné studny nemohla být dodatečně povolena, protože ve smyslu § 3 písm. f) a § 5 odst. 2 zákona o hornické činnosti nebyl vrt hlouben s předchozím souhlasem orgánu státní báňské správy zhotovitelem s potřebnou licencí, mýlí se a tento žalobní bod důvodný není. V tomto směru je vlastně nesmyslné i v řízení opakovaně předložené vyjádření báňského úřadu, které ve vztahu ke stavbě již realizované žádá, aby před započetím prací byly tyto vrtné práce ohlášeny báňskému úřadu a prováděl je zhotovitel s patřičnou odborností. Takové podmínky jsou v řízení o dodatečném povolení již zhotovené stavby zcela nepatřičné. V takové situaci by obsahem vyjádření dotčeného orgánu měla být naopak případná upozornění na skutečnosti, které je třeba z hlediska zájmů chráněných báňským úřadem před případným dodatečným povolením stavby ověřit, a případné tomu odpovídající požadavky na prokázání požadovaných vlastností tohoto báňského díla stavebníkem. Neznalost osoby, která vrt zhotovila, se nicméně projevuje v objektivní nejistotě o tom, zda je vrt bezpečný pro okolí a zda neohrožuje kvalitu podzemních vod, což si s ohledem na námitky žalobců uplatněné v průběhu správního řízení vyžadovalo podrobné zkoumání těchto otázek ze strany vodoprávního úřadu. V této souvislosti žalobce f) také namítá, že se správní orgány nedostatečně zabývaly tím, zda spornou studnou nedošlo k propojení dvou oddělených zvodní s likvidačními důsledky pro studnu žalobců. Ani v tomto směru nemá pravdu. Z obsáhlého popisu od roku 2008 probíhajícího řízení je naopak zjevné, že touto otázkou se vodoprávní úřad a žalovaný zabýval velmi pečlivě, k této otázce byla podána řada odborných vyjádření a znaleckých posudků a na jejich podkladu správní orgány dospěly k závěru, že v dané lokalitě dvě oddělené zvodně nejsou. Ve skutečnosti se tedy jen liší skutkový závěr správního orgánu od tvrzení žalobců. Soud se přitom po zhodnocení znaleckých posudků a odborných vyjádření shoduje se závěrem správního orgánu, že v lokalitě nejsou vyvinuty dvě oddělené zvodně, které by byly spornou studnou propojeny. Tento závěr totiž v konečném důsledku přiznává již i RNDr. K., na jehož posudek se žalobci odvolávají, a to ve svém oponentním posudku z listopadu 2010 k posudku RNDr. B., když původní popis zcela mění a hovoří nově o existenci několika etáží puklinového systému, které měly být propojeny. Nedůvodný je i žalobní bod namítající, že se žalovaný nevypořádal s odlišnými závěry o umístění studny a podmínkách jejího provozu v posudcích tím, že by nechal zpracovat revizní posudek. Skutečnost, že správní orgán nedisponuje potřebnými odbornými znalostmi, ještě sama o sobě neznamená, že by při hodnocení znaleckých posudků se vzájemně si protiřečícími závěry musel bezpodmínečně požadovat zpracování revizního znaleckého posudku. Správní orgán totiž musí v zájmu hospodárnosti v první řadě předložené znalecké posudky zhodnotit (byť laicky) z hlediska správnosti a podloženosti jejich vstupních údajů (předpokladů), logičnosti jejich argumentace, absence zjevných chyb v matematických výpočtech či logických úvahách. Teprve pokud by zde na základě tohoto zhodnocení zůstaly posudky s odlišnými závěry, které laickou kontrolou nebylo možné vyvrátit, popř. pokud by se ukázalo, že ani jeden z posudků není zpracován řádně, nezbývá správnímu orgánu (pokud ovšem sám potřebnými odbornými znalostmi v daném oboru nedisponuje) než si vyžádat revizní znalecký posudek, popř. doplnění znaleckých posudků. Správní orgán přitom nesmí vycházet z právních závěrů vyslovených v posudku, protože právní posouzení přísluší jen jemu – znalec je zde výhradně od posouzení otázek skutkových a vyjadřuje-li se v tom směru, že nějakou stavbu lze nebo naopak nelze povolit, vykračuje nepřípustně z hranic své odborné způsobilosti. Není tedy pravdou, že by správní orgán obecně nemohl sám „vybrat, který z posudků bude považovat za správný“. Ostatně účastníkům nelze ani zabránit v tom, aby předložili konkurenční posudek k reviznímu posudku. V takovém případě, nemá-li se řízení zvrhnout v nikdy nekončící řetězec znaleckých posouzení, správnímu orgánu nezbyde, než se sám na základě posouzení přesvědčivosti a úplnosti konkurenčních posudků k určitému závěru s patřičným odůvodněním přiklonit. Důvodný je však žalobní bod namítající, že se žalovaný dostatečně nevypořádal s námitkami žalobců proti omezení jejich nemovitostí ochranným pásmem sporné studny a zásahem do jejich vlastnického práva nad nezbytnou míru. Pro řízení není až tak podstatné, zda jde o ochranné pásmo v pravém slova smyslu a za jakých podmínek vzniká. Podstatné je, že v případě dodatečného povolení sporné studny by v případě územního a stavebního řízení (či odpovídajících zjednodušených postupů) pro stavbu umisťovanou na pozemku žalobců příslušný stavební úřad k existenci této studny přihlížel a v takovém řízení by i bez námitky stavebnice byl povinen přihlížet k ochraně podzemních vod a tohoto vodního díla, přičemž by podpůrně vycházel z limitů stanovených v ustanovení § 24a odst. 2 vyhlášky č. 501/2006 Sb. Jak ostatně stavební úřad v interním záznamu ze dne 10. 1. 2012 vodoprávnímu úřadu sám uvedl, v blízkosti sporné studny by žalobcům na jejich pozemku nepovolil umístění staveb, které by mohly potenciálně ohrozit kvalitu podzemních vod. Nelze tedy pochybovat o tom, že dodatečné povolení sporné studny představuje určitý zásah do vlastnického práva žalobců. Odpovídající námitku také žalobci v průběhu řízení od roku 2008 opakovaně vznášeli a žalovaný byl povinen tuto námitku v souladu s požadavky ustanovení § 114 odst. 3 stavebního zákona patřičně vyhodnotit, jinak by (jinak správný) argument žalovaného, že písemný souhlas žalobců není nutné předkládat, protože k ochraně jejich práv slouží jejich postavení jako účastníků řízení, vyzníval naprázdno a žalobcům by požadovaná ochrana fakticky byla odepřena. Žalovaný se námitkou skutečně v napadeném rozhodnutí zabýval, když uzavřel, že fakticky stejným způsobem zasahuje do pozemku stavebnice ochranná plocha studny žalobců a že obě ochranné plochy se z větší části na pozemku žalobců překrývají. Takovou argumentaci však považuje soud za příliš zjednodušenou a ve svém důsledku nesprávnou. Předně je třeba připomenout, že na rozdíl od vlastnického práva žalobců k jejich povolené (resp. za povolenou považované) studni vlastnické právo stavebnice k „černé“ studni právní ochrana s ohledem na způsob jejího vzniku v zásadě nepřísluší. Byť tedy stavebnici nelze bez další právo zřídit si studnu na svém pozemku upírat nelze, musí respektovat oprávněné zájmy svých sousedů (v tomto duchu srov. např. rozsudek NSS ze dne 8. 2. 2007, č. j. 1 As 46/2006-75, publikovaný pod č. 1202/2007 Sb. NSS). Je-li to možné, v případě oboustranných námitek sousedů by měla být studna (nelze-li se dotčení sousedních pozemků zcela vyhnout) umístěna tak, aby toto dotčení bylo co nejmenší, nejlépe tedy vprostřed pozemku či (v případě nesouhlasu jen některých sousedů) blíže hranici pozemků, jejichž vlastníci proti svému omezení námitky neuplatňují, popř. dokonce s takovým umístěním vysloví souhlas. Nesouhlas vlastníků sousedního pozemku samozřejmě může do jisté míry vyvážit i okolnost, že se ochranný okruh povolované stavby překrývá s jiným ochranným pásmem, takže k novému omezení nedochází, avšak nejde o vyvážení plnohodnotné. Dotčeným sousedům (žalobcům) totiž přísluší i možnost stávající studnu odstranit, což po splnění konkrétních podmínek může vést i k zániku ochranné zóny a (nebýt sporné studny) k možnosti výstavby dříve nepřípustných staveb. To přitom platí dvojnásob, jestliže v tomto konkrétním případě žalobci byli donuceni zřídit náhradní studnu na jiném místě, takže původní studna pro ně již není nezbytná. Stejně tak nepředstavuje plnohodnotné vyvážení již existující (vzájemné) omezení stavebnice studnou žalobců, protože se jedná o studnu legální, u níž lze vycházet z předpokladu, že k jejímu zřízení mohli předem uplatňovat své námitky (v mezích tehdejší právní úpravy) právní předchůdci stavebnice. Oproti tomu stavebnice však postavila žalobce zcela nepřijatelně před hotovou věc a nemůže tedy očekávat, že by jim takto mohla přes jejich nesouhlas toto omezení vnutit. V poměřování těchto konkurujících si omezení tedy má stavebnice výrazně oslabenější pozici a při odporu sousedů nelze bez dalšího její černou stavbu povolit, pokud by vzájemná omezení byla co do plochy stejná. Přijetí takového omezení na straně žalobců by bylo možné spravedlivě žádat, pokud by takový přesah byl z její strany menší (co do rozsahu jen relativně omezený), což však není tento případ, kdy je sporná studna umístěna v takové blízkosti hranice, že vůbec panují spory o tom, zda se nenachází blíže než 2 m, a kdy její ochranná zóna zasahuje i do plochy budov žalobců, kde se podle jejich tvrzení má nacházet technická místnost a garáž. Skutečnost, že jejich tvrzení o záměru zřízení nádrže na LTO či nového řešení odpadů může do jisté míry vyznívat jako obstrukční, na tento závěr nemá vliv. Přitom tvrzení, že jiné umístění studny na pozemku stavebnice není možné, není odpovídajícím způsobem doloženo. Naopak ze znaleckého posudku RNDr. A. předloženého stavebnicí vyplývá (byť o důvěryhodnosti těchto závěrů – s ohledem postupné změny v názorech tohoto znalce a jeho nekritické přebírání podkladů stavebnice, v jehož důsledku v minulosti např. ztotožnil spornou studnu s původní studnou stavebnice či vytvořil fámu o studni na pozemku žalobců umístěné pouhý 1 metr od hranic pozemku – lze mít jisté pochyby), že s ohledem na průběh vodivých diskontinuit v geologickém podloží stavebnici nic nebránilo umístit svou studnu vprostřed jejího pozemku a tím omezení žalobců podstatnou měrou snížit. Z jiných posudků a odborných vyjádření pak nevyplývá, že by stavebnice neměla možnost studnu zřídit na odlišném místě. V této souvislosti je nutno zmínit, že tvrzení žalovaného, že se na pozemku žalobců nachází studna vzdálená pouze 1 m od společné hranice pozemků, zjevně plyne z nedostatečného studia podkladů obsáhlého správního spisu. Taková studna je zakreslena pouze na nákresu připojeném ke znaleckému posudku RNDr. A. z března 2008, avšak z dalších dokumentů založených do správního spisu jasně plyne, že tento zákres vůbec neodpovídá realitě, neboť nová studna žalobců (navíc zřízená teprve později) je umístěna mnohem dále a svým ochranným územím vůbec na pozemek stavebnice nezasahuje. Lze tedy uzavřít, že tento žalobní bod je důvodný. Další žalobní body směřovaly do nesplnění obecných technických požadavků na provedení stavby, které jsou v případě domácí studny v § 17 odst. 3 vyhlášky č. 590/2002 Sb. konkretizovány přímým odkazem na technickou normu ČSN 75 5115. Vzhledem k tomu, že tato norma podléhala změnám a s ohledem na přechodná ustanovení k novelám stavebního a vodního zákona, které fixovaly pro toto řízení použití právní úpravy platné v roce 2008, je pro posouzení věci nutno vyjít z normy ČSN 75 5115, ve znění platném od 1. 8. 1993 do 1. 7. 2010 (označena názvem Vodárenství. Studny individuálního zásobování vodou). Skutečnost, že v průběhu již zahájeného řízení o dodatečném povolení stavby došlo ke změně této technické normy, již nemá na posuzovaný případ vliv. Je-li namítáno nesplnění bodu 4.1.9 normy, vyžadující provedení těsnění studny navazující na nenarušenou okolní horninu do hloubky 3 m, soud v první řadě konstatuje nesprávnost tvrzení žalovaného, že rozpor s technickou normou namítala pouze žalobkyně e). To by mohlo platit, jen pokud se žalovaný seznámil pouze s posledním šestým „kolem“ správního řízení. To však nelze, neboť je třeba přihlížet k námitkám uplatněným v průběhu celého správního řízení až do koncentračního bodu představovaného posledním ústním jednáním, resp. uplynutím lhůty v poslední výzvě k předložení námitek. V případě námitek nezákonnosti (což je právě tento případ s ohledem na závaznost dané normy) pak žádná koncentrace neplatí, neboť nezákonnost musí správní orgán posuzovat kdykoliv. Ve věci samé se pak soud shoduje se žalobci v tom, že otázka naplnění požadavků bodu 4.1.9 normy ČSN 75 5115 nebyla ve správním řízení řádně zjištěna, a to v důsledku vadného vyhodnocení znaleckého posudku Ing. K. Aniž by bylo nezbytné provádět důkaz usnesením policejního orgánu o odložení podezření ze spáchání trestného činu tímto znalcem, lze již na základě formulací ve znaleckém posudku ze dne 15. 12. 2012 zjistit, že znalec provedl jen povrchové ohledání sporné studny a v dalším vyšel z projektové dokumentace skutečného provedení předložené stavebnicí v květnu 2011. Správnost údaje této projektové dokumentace o provedení utěsnění až do hloubky 3 m pod úroveň terénu však nebyla nikdy fakticky prověřena. Tento údaj sice vyplývá z prohlášení F. K., který měl provést úpravu zhlaví sporné studny včetně vlastního výkopu, jeho prohlášení je však s ohledem na dosavadní okolnosti případu zcela nedůvěryhodné. Předně je třeba poukázat, že pan K. původně vydal v roce 2009 prohlášení jiné, podle kterého měla být stavba provedena podle v té době neplatné ČSN 75 5115 ze dne 16. 7. 1987 a utěsnění mělo být provedeno podle přiloženého nákresu do hloubky 1,3 m. K pracím přitom mělo dojít v roce 2007. Později však sama žalobkyně předložila v souběžném občanském soudním řízení jím vystavený dodací list z roku 2005, návod datovaný dnem 17. 10. 2006 a také k fotografiím uvedla, že dokládají výkopové práce uskutečněné panem K. v listopadu 2005 (hodnocení těchto listin jako pro věc irelevantních ze strany žalovaného neobstojí, neboť tyto listiny předkládala sama stavebnice, popř. pokud je předložili sami žalobci, stěží je mohli získat jinak než z podání stavebnice ve sporu o náhradu škody). Zhotovitel zhlaví tak zjevně již v minulosti účelově upravoval svou výpověď podle toho, jak se mu to hodilo. Předložené fotografie zachycují výkop, jehož hloubka nedosahuje 3 m a tvrzení stavebnice, že nezachycuje konečnou hloubku výkopu, v kontextu s jejím dosavadním postupem v řízení také není věrohodné. Stavebnice se totiž již v roce 2007 pokusila vodoprávní úřad obelhat tím, že spornou studnu v žádosti o povolení k odběru podzemních vod zaměňovala za studnu starší povolenou v roce 1989. Stejně vážné pochyby lze mít o předkládaných projektových dokumentacích zpracovaných Ing. L. Jak zcela správně žalobci poukazují, v průběhu řízení se projektová dokumentace skutečného provedení v podstatných bodech průběžně měnila, což u dokončené stavby rozhodně musí vyvolávat pochyby. Přitom na samotné technické zprávě, popř. stránce, jejíž obsah se měnil, chybí razítko autorizovaného inženýra, které by mělo být garancí správnosti jejího obsahu, na což má žalovaný tendenci se ve svých rozhodnutích odvolávat. Je také pravdou, že původně přikládaný výkres vrtu (v další verzi jen s vymazáním či úpravou kót) je skutečně pouhou kopií informativní přílohy E technické normy ČSN 75 5115 a tudíž také nelze očekávat, že mohl dokládat reálnou podobu vrtu. Nelze sice dogmaticky, jako žalobci, trvat na tom, že označila-li stavebnice projektovou dokumentaci předloženou v květnu 2009 za správnou, musí být každá pozdější projektová dokumentace nepravdivá. Cílem správního řízení je zjištění skutkového stavu, který co nejpřesněji odpovídá skutečnosti. Žadatel také může v průběhu řízení změnit svou žádost, pokud s tím s ohledem na hrozící vážnou újmu správní orgán souhlasí (§ 41 odst. 8 správního řádu). Zde sice vodoprávní úřad o povolení změny žádosti usnesení nevydával, nicméně svůj souhlas s projednáním změněné žádosti (v důsledku změny odkazované projektové dokumentace) projevil fakticky jejím respektováním ve svém dalším postupu. S ohledem na důsledek v podobě odstranění sporné studny by přitom v tomto případě byla splněna i podmínka hrozící vážné újmy žadateli. Vodoprávní úřad tedy změnu žádosti akceptoval a byl povinen žádost posoudit ve změněné podobě i přes dřívější odlišná tvrzení stavebnice. Změny takových tvrzení o podobě sporné studny se ovšem musely negativně projevit na důvěryhodnosti informací, které stavebnice poskytuje. Pro změny projektové dokumentace existují tři možná vysvětlení. Buď byla vadná původní dokumentace a novou dokumentací byl odstraněn její nesoulad s realitou, nebo mají pravdu žalobci, že byla dokumentace měněna jen za účelem splnění normy, anebo se v průběhu času upravovala samotná stavba (eventuálně by mohlo jít i o kombinaci těchto případů). Z průběhu řízení zjevně vyplynulo, že původní projektová dokumentace obsahovala nepřesnosti, které se ukázaly při přeměření stavby na místě samém. Ovšem změny projektové dokumentace nereagovaly pouze na tato nová zjištění (která již sama o sobě zpochybňovala spolehlivost podkladů zpracovaných Ing. L. a ověřených Ing. D.). Tyto změny reagovaly také na výtky žalobců na nesplnění normových poznatků v hloubce provedeného utěsnění, aniž by fakticky správnost daného údaje byla v realitě ověřena a tedy vůbec vznikl spolehlivý důvod pro opravu původního údaje 1,3 m na 3 m. Úpravy sporné studny prohloubením výkopu a provedením nového utěsnění jsou prakticky vyloučeny, protože by je při takto zjitřených vztazích nepochybně žalobci zaznamenali a ostatně je netvrdí ani stavebnice. Je tak zřejmé, že samotná hloubka provedeného utěsnění (a za daných okolností i samotné splnění staršího normového požadavku na utěsnění do hloubky 1,3 m) je při nedůvěryhodnosti prohlášení zúčastněných osob (v podstatě jen pana K. a stavebnice) pochybná a za daných okolností nemohl mít žalovaný ani vodoprávní úřad praktickou jistotu o jeho splnění. Původní projektová dokumentace nepochybně byla chybná, správnost nové v případě pozměněných, avšak neověřených parametrů je ovšem navýsost sporná. Došlo-li za takového skutkového stavu k dodatečnému povolení studny, vycházely správní orgány z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. S ohledem na nedostatek spolehlivých podkladů v této otázce totiž bylo nezbytné trvat na doložení skutečného stavu utěsnění provedením hloubkové sondy (či jinou ekvivalentní metodou), kterou by bylo ověřeno (ideálně znalcem ustanoveným správním orgánem, např. v doplnění znaleckého posudku Ing. K.) do jaké hloubky vlastně bylo utěsnění studny provedeno a zda byl použit odpovídající těsnící materiál. Tento žalobní bod (včetně souvisejících námitek směřujících do nesprávného a neúplného vyhodnocení podkladů pro rozhodnutí) je tedy také důvodný. S ohledem na předchozí zrušovací důvody se již soud dalšími žalobními body zabýval jen okrajově. K námitce porušení bodu 3.2.1 ČSN 75 5115 požadujícího minimálně dvoumetrový odstup vnější konstrukce studny od znečišťovaného území či území ohroženého jinou stavbou nebo činností (žalobci vnímaného jako odstup od hranice jejich pozemku) soud dává za pravdu žalovanému. Z jeho argumentace v napadeném rozhodnutí plyne, že za rozhodující považoval vzdálenost vnějšího pláště samotného vrtu, nikoliv vnějšího pláště ochranné šachtice. Tento závěr považuje soud za správný, neboť smyslem této vzdálenosti je zajistit, že studna nebude ohrožována znečištěním. Z hlediska průniku znečištění do studny je přitom problematická samotná plocha a plášť tělesa studny, kolem nějž by nečistoty mohly do podzemních vod proniknout nejsnadněji, ne již tak rozměry ochranné konstrukce překrývající studnu jako takovou. O více než dvoumetrové vzdálenosti hrany vrtného průměru, resp. pracovní pažnice od hranice pozemku žalobců není v tomto případě pochyb. Procesní vadou není ani případné odchýlení se od předchozích rozhodnutí vydaných žalovaným v téže věci. Nepochybně se jedná o jev nežádoucí a správní orgány by se ho měly vyvarovat, nicméně zásada legality vyžaduje, aby žalovaný mohl případně i změnit svůj původní nesprávný právní názor. Související žalobní body jsou tedy nedůvodné. Pokud jde pak o žalobní bod namítající nesoulad povoleného odběru podzemní vody s technickými možnostmi, ustanovení § 9 odst. 1 vodního zákona stanoví, že se povolení k nakládání s vodami vydává na časově omezenou dobu. V povolení k nakládání s vodami se stanoví účel, rozsah, povinnosti a popřípadě podmínky, za kterých se toto povolení vydává. Podkladem vydání povolení k nakládání s podzemními vodami je vyjádření osoby s odbornou způsobilostí, pokud vodoprávní úřad ve výjimečných případech nerozhodne jinak. Podle § 3b písm. b) vyhlášky č. 432/2001 Sb. povolení k odběru podzemních vod pro potřeby jednotlivých občanů (domácností) kromě náležitostí stanovených zvláštními právními předpisy obsahuje účel a rozsah nakládání s vodami. Podle § 11f odst. 2 vyhlášky č. 432/2001 Sb., předkládá žadatel doklady vodoprávnímu úřadu spolu s žádostí na předepsaném formuláři, jehož obsahové náležitosti jsou stanoveny v příloze č.

16. Formulář předepsaný přílohou č. 16 vyhlášky č. 432/2001 Sb. pod bodem 3 žádá uvést údaje o množství vod, se kterými má být povoleno nakládat v následujícím rozsahu: „Počet měsíců v roce, kdy se odebírá .................. prům. ......... l.s-1 max. ......... l.s-1 max. ......... m3.měs-1 ......... m3.rok-1“ Ze skutečnosti, že zákonodárce předpokládá, že údaje o rozsahu žádaného povolení k nakládání s podzemními vodami budou uvedeny již v žádosti a za tímto účelem též stanoví podrobnou strukturu údajů o rozsahu odběru vod, lze dovodit, že i výrok rozhodnutí o povolení nakládání s podzemními vodami by měl obsahovat údaje o povoleném rozsahu odběru ve shodné struktuře. Z použitých jednotek u údajů o množství odběru v prvním řádku hodnot jednoznačně vyplývá, že se jedná o údaje o okamžitém odběru vody. Zatímco první hodnota uvádí průměrnou hodnotu okamžitých odběrů, která by neměla být v průměru za delší časové období překračována, druhá hodnota zjevně stanoví maximální přípustný okamžitý odběr, který nesmí být překročen. Z povahy věci nemůže mít instalovaná technologie vyšší minimální, resp. obvyklý odběr podzemní vody než je povolením stanovený maximální přípustný okamžitý odběr, jinak by každé sepnutí čerpadla vedlo k nedovolenému odběru podzemní vody v rozporu s vydaným povolením k nakládání s podzemními vodami. Takto však výši povolených odběrů žalovaný v napadeném rozhodnutí (oproti rozhodnutí vydanému v prvním stupni) změnil a nastavil tak podmínky, které stavebnici znemožňují instalovaným čerpadlem legálně (tj. bez překročení stanoveného limitu okamžitého odběru) odebírat vodu. Pro věc je však podstatné, že žalobci ve své podstatě argumentují tím, že povolený maximální okamžitý odběr je nesmyslně nízký, jinými slovy tedy, že povolený odběr by měl být za daných okolností vyšší. Vzhledem k tomu, že vyšší povolený odběr jim však nemůže být ku prospěchu, nejsou oprávněni takový žalobní bod vznést. Není totiž myslitelné, jak by mohli být stanovením nižšího limitu odběru poškozeni na svých právech. Tento žalobní bod tedy i přes správný poukaz na nastalou nezákonnost žalobcům neprospívá. S ohledem na předchozí závěry o nedostatečně zjištěném skutkovém stavu byly v tomto případě naplněny podmínky ustanovení § 76 odst. 1 s. ř. s. pro rozhodnutí soudu i bez nařízení jednání. Soud s ohledem na zjištěné vady napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. V navazujícím řízení bude žalovaný (popř. vodoprávní úřad) vázán shora vysvětleným právním názorem soudu a v jeho intencích řádně zhodnotí a vypořádá možnost dodatečného povolení sporné studny i přes nesouhlas žalobců (budou-li na něm trvat i nadále) a v této souvislosti bude náležitě vážit chráněné vlastnické právo žalobců s vlastnickým právem stavebnice, které je s ohledem na nelegální vybudování sporné studny chráněno jen v rozsahu, v němž neodporuje veřejnému zájmu a v němž maximálně šetří kolidující práva jiných osob. Pokud přesto dospějí k možnosti dodatečného povolení sporné studny (např. pokud jiné a pro žalobce šetrnější umístění studny, popř. eventuální připojení na místní vodovod nepřichází v úvahu), doplní skutková zjištění v otázce splnění parametrů příslušné technické normy (pokud to stavebnice na základě výzvy umožní). Nepodaří-li se jim v reálném čase (ať již pro nespolupráci stavebnice či z objektivních důvodů) sporný skutkový stav zjistit spolehlivě, žádost žalobkyně bude muset být zamítnuta. V případě vydání povolení k nakládání s podzemními vodami také zohlední shora učiněný výklad soudu o nepřekročitelném údaji o maximálním okamžitém odběru podzemní vody, který přirozeně má být primárně dán hydrogeologickými podmínkami dané lokality, avšak umožňují-li to hydrogeologické podmínky, měl by pokud možno přihlížet i parametrům dostupných odběrových zařízení. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud podle ustanovení § 60 odst. 1 s. ř. s. Žalovaný v řízení úspěšný nebyl, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalobcům, kteří byli se svou žalobou úspěšní, přiznal soud náhradu nákladů řízení v plné výši. Žalobcům a) až e) přiznal soud náhradu nákladů řízení v částce 40.400,- Kč, a to za zaplacené soudní poplatky v celkové výši 15.000,- Kč a za náklady na právní zastoupení ve výši 25.400,- Kč. Tuto částku tvoří odměna za dva úkony právní služby při zastupování pěti osob, tj. dvakrát odměna po 0,8 x 5 x 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení a sepsání žaloby dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) a § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 486/2012 Sb. (dále jen „advokátní tarif“)] a dále dvě paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300,- Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu. Odměnu soud nepřiznal za sepis repliky, neboť tu podali žalobci a) až e) samostatně bez součinnosti advokáta. Žalobci f) soud přiznal náhradu nákladů řízení v částce 15.342,- Kč, a to za zaplacený soudní poplatek ve výši 3.000,- Kč a za náklady na právní zastoupení ve výši 12.342,- Kč. Tuto částku tvoří odměna za tři úkony právní služby po 3.100,- Kč [převzetí a příprava zastoupení, sepsání žaloby a repliky ze dne 3. 12. 2013 dle § 7 bod 5, § 9 odst. 4 písm. d), § 11 odst. 1 písm. a) a d) advokátního tarifu] a dále tři paušální částky jako náhrada hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu, navýšené o náhradu za 21 % DPH z těchto částek ve výši 2.142,- Kč. Odměnu soud nepřiznal za sepis repliky ze dne 14. 10.2013, neboť tu podal žalobce f) samostatně bez součinnosti advokátky.

Poučení