47 C 34/2022-88

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 323 850 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci 160 875 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 12. 2. 2022 do zaplacení, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku.

II. Žaloba, aby soud uložil žalované povinnost zaplatit žalobci 162 975 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně z této částky od 12. 8. 2021 do zaplacení, úrok z prodlení ve výši 8,5% ročně z částky 160 875 Kč od 12. 8. 2021 do 11. 2. 2022 a částku ve výši 2 550 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5% ročně od 12. 8. 2021 za každý měsíc až do dne vynesení rozsudku, se zamítá.

III. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 18 456 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se svou žalobou domáhal po žalované zaplacení částky 323 850 Kč jakožto přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou mu nepřiměřenou délkou řízení ve stadiu prověřování trestního oznámení na podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi. Žalobce je poškozeným, jedním z desítek oznamovatelů trestné činnosti tzv. kauzy„ Stromkařů“, kdy při práci v lesích byl žalobce přímo dotčen na svých základních právech, a byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu obchodování s lidmi. Žalobce proto podal dne 26. 7. 2011 k Městskému státnímu zastupitelství trestní oznámení, které bylo vedeno u Obvodního ředitelství policie [obec a číslo] pod sp. zn. ORI [číslo] [rok] [číslo]. Nejprve byla kauza prověřována jako celek, následně byla rozdělena na 4 části a postoupena 4 různým policejním útvarům, ačkoliv bylo upozorňováno na nutnost posouzení celého jednání podezřelých komplexně. V průběhu prověřování Policií ČR nebyly skutečnosti tvrzené žalobcem řádně prověřovány, orgány společně nekooperovaly a nepředávaly si zjištěné informace. Následně byla věc usnesením Policie České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] I, z 12. 7. 2013 pod č. j.: KRPA [číslo] [rok] [číslo] odložena, což bylo potvrzeno usnesením Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 30. 9. 2013, č. j. 0 ZN 1423/2013-99. Proti rozhodnutí o odložení věci byla podána ústavní stížnost, na základě které Ústavní soud konstatoval, že bylo porušeno základní právo na účinné vyšetřování vyplývající ze základních práv dle č. 8 odst. 1, čl. 9 a čl. 10 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 4 odst. 1 a 2 a čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, kdy orgány činné trestním řízení porušily zásady trestního řízení, vyšetřování vykazovalo známky libovůle, usnesení působí povrchně, nekonzistentně, postup státního zastupitelství byl nedostatečný, formální a zaujatý a neodpovídal povaze, rozsahu a závažnosti projednávaných podezření, když věc byla roztříštěna mezi několik orgánů a tímto způsobem bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti a prověřování v důsledku nekoncepčního přístupu orgánů trpělo značnými průtahy, kterým neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Po vydání nálezu se však na přístupu Policie ČR nic nezměnilo, po dalších dvou letech věc byla stále ve fázi prověřování a dne 19. 7. 2017 byla věc Policií ČR opět odložena. Usnesení o odložení věci bylo zrušeno nadřízeným obvodním státním zastupitelstvím pod sp. zn. ZN [číslo] 2013. Dne 27. 6. 2018 bylo opět rozhodnuto o postoupení věci, od té doby je věc vedena Krajským ředitelstvím policie hlavního města Prahy, odbor obecné kriminality. Dne 3. 2. 2020 postoupila dozorující státní zástupkyně OSZ pro [část Prahy] materiál ORIV [číslo] [rok] [číslo] (vietnamští stromkaři) na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, Odbor obecné kriminality, pod sp. zn. KRPA [číslo] [rok] [číslo] (rumunští a slovenští stromkaři), za účelem vedení společného řízení pro podezření, že by se mohlo jednat o trestný čin obchodování s lidmi. Věc byla sloučena až v březnu roku 2021, po dobu jednoho roku se ve věci neděly žádné úkony, přičemž policejní orgán dle pokynu dozorující Městské státní zástupkyně věc dne 24. 9. 2021 opětovně odložil, toto rozhodnutí bylo Vrchním státním zastupitelstvím zrušeno jakožto nezákonné dne 25. 1. 2022. Žalobce podal trestní oznámení před deseti lety, snažil se být ve věci aktivní, přesto dosud nedošlo ani k zahájení trestního stíhání podezřelých osob ani ke kompenzaci žalobce v adhezním řízení. Činnost orgánů činných v trestním řízení byla totiž zaměřena především na snahu předat věc jinému útvaru, přičemž v důsledku tohoto přístupu se podezřelí a jejich obchodní společnosti během uplynulých deseti let zbavili veškerého majetku, získali prostor k odstranění důkazů a ovlivnění možných svědků. Ve věci bylo porušeno ústavou garantované právo žalobce na efektivní vyšetření trestné činnosti. Žalobce dále uvedl, že jako poškozený má status oběti zvlášť zranitelné, neboť se stal obětí zvlášť závažného trestného činu, kdy byl pracovně vykořisťován a nebyla mu uhrazena mzda ve vztahu, o kterém se domníval, že je vztahem pracovněprávním. Vyšetřování nebylo ukončeno ani po pěti letech od nálezu Ústavního soudu, žalobce tak ztrácí naději, že věc bude dořešena a pachatelé budou potrestáni, a že bude nastolena spravedlnost. Žalobce z důvodu zásahu do základních lidských práv nesprávným úředním postupem orgánů činných v trestním řízení požaduje přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou prodlením s efektivním vyšetřováním ve výši 17 000 Kč za každý rok nesprávného postupu (1416 Kč/měsíc), tj. za deset let a 7 měsíců částku 179 917 Kč, navýšenou o 20 % pro chování žalobce spočívající v aktivním upozorňování na vady postupu v řízení a podávání stížností, dále navýšenou o 10 % z hlediska významu věci pro žalobce, neboť byl osobou poškozenou pracovním vykořisťováním a má status osoby zvlášť zranitelné. Další důvod pro navýšení o 50 % spatřuje žalobce v postupu orgánů činných v trestním řízení, kdy se orgány činné v trestním řízení na délce řízení podílejí ne pro složitost věci, ale v důsledku pochybení v jejich samotném postupu. Po zohlednění citovaných kritérií se žalobce domáhá odškodnění ve výši 323 850 Kč a vzhledem k tomu, že trestní řízení stále probíhá, požaduje odškodnění za průtahy až do okamžiku vynesení rozsudku. Žalobce závěrem uvedl, že svůj nárok uplatnil u žalované dne 11. 8. 2021.

2. Žalovaná ve svém vyjádření ze 14. 3. 2022 uvedla, že žalobu neuznává v celém rozsahu. Žalovaná učinila nesporným, že žalobce u ní dne 11. 3. 2021 uplatnil nárok na přiměření zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“) mu vzniklou nepřiměřenou délkou prověřování trestního oznámení na podezření ze spáchání trestného činu obchodování s lidmi, které bylo vedeno Krajským ředitelstvím policie hl. města Prahy pod [číslo jednací]. Žalovaná nesporovala tvrzení žalobce, že celkovou délku prověřování trestního oznámení lze hodnotit jako nepřiměřenou, avšak namítala existenci dalších prvků odpovědnostního vztahu, kterými jsou vznik nemajetkové újmy u žalobce a příčinná souvislost mezi tvrzenou újmou a nepřiměřenou dobou prověřování trestního oznámení. Žalovaná spatřuje zásadní okolnost ve skutečnosti, že trestní řízení v dané věci nebylo nikdy zahájeno, žalobce tak nikdy nebyl účastníkem trestního řízení. Vznik nemajetkové újmy má přinejmenším za pochybný, a to i vzhledem k odůvodnění posledně vydaného usnesení o odložení věci z 24. 9. 2021, z něhož vyplývá, že skutečnosti uváděné právními zástupci poškozených v trestním oznámení nejsou pravdivé. V usnesení je uvedeno, že ve věci byli vyslechnuti jednotliví stěžovatelé a v jejich výpovědích nejsou žádné skutečnosti, kterými argumentovali ve své ústavní stížnosti, jako např. držení na odlehlých místech v lese, zadlužování u prověřovaných, nucení do práce vyhrožováním fyzickou likvidací, následky na zdraví rodinných příslušníků. Tyto skutečnosti nepotvrdili ani jiné z vyslýchaných osob. Žalovaná jediným relevantním zásahem do sféry žalobce shledala zájem majetkového charakteru na vyplacení mzdy za práci, kterou vykonal, avšak v tomto ohledu je pochybná samotná škoda, když žalobce nedoložil vznik a výši škody ani např. pracovní smlouvou. Žalovaná dále uvedla, že nikdy nebylo zahájeno adhézní řízení, žalobce tvrzenou škodu nikde neuplatnil ani nepodal občanskoprávní žalobu, proto je jeho nárok zřejmě promlčen a žalobce si počínal v rozporu se zásadou„ Vigilantibus iura skripta sunt“. Tvrzená nejistota ohledně projednání vzniklé škody je s ohledem na nejasnost výše škody a její průkaznost pochybná. Závěrem žalovaná navrhla, aby soud z výše uvedených důvodů žalobu v plném rozsahu zamítl.

3. Z listinných důkazů a z nesporných skutečností zjistil soud tento skutkový stav:

4. Mezi účastníky nebylo sporu, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na zadostiučinění za nemajetkovou újmu za nesprávný úřední postup spočívající v nepřiměřené délce posuzovaného řízení dne 11. 8. 2021.

5. Při jednání soudu dne 11. 5. 2022 účastníci učinili nesporným též průběh namítaného řízení vedeného Policií České republiky, Obvodní ředitelství policie [obec] I, SKPV, Odbor hospodářské kriminality, 3. oddělení hospodářské kriminality, sp. zn. KPPA [číslo] 2013 [číslo] -) dne 26. 7. 2011 žalobce podal jako jeden z poškozených oznámení o skutečnostech nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin, neboť měl za to, že se stal obětí organizované skupiny, která pod záminkou výdělku vylákala značné množství zahraničních dělníků na práci v lese, kde tyto dělníky nechala i několik měsíců pracovat, aniž by jim za odvedenou práci měla v úmyslu zaplatit, čímž měla naplnit skutkové podstaty trestných činů podvodu, obchodování s lidmi a účast na organizované zločinecké skupině. V oznámení poškození uvedli, že s nimi bylo zacházeno nehumánním způsobem s odkazem na přiloženou tabulku neetického chování. Dle tabulky měl žalobce pracovat v období od 4. 8. 2010 do 29. 10. 2010 a s žádným neetických chováním se nesetkal. -) v letech 2010 2011 byla ve věci podávána trestní oznámení dalších poškozených, která byla doplňována ještě v roce 2013 -) ve věci vystupovalo 66 poškozených se společným zmocněncem -) od roku 2011 byly sepisovány úřední záznamy o podání vysvětlení oznamovatelů, poškozených, podezřelých a svědků, byla činěna mezinárodní dožádání, byly shromažďovány listinné důkazy -) dne 30. 10. 2012 byl vydán záznam o zahájení úkonů v trestním řízení o spáchání trestného činu neodvedení daně, pojistného, na sociálním zabezpečení, na zdravotním pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, dále trestného činu podvodu dle § 250 odst. 1 a 3 tr. zák., spáchaného formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 tr. zák. -) úředním záznamem ze dne 29. 1. 2013 došlo k administrativnímu vyloučení věci ze společného řízení vedeného pod ORI [číslo], k samostatnému prověřování podezření ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 3 trestního zákona, kterého se mohli dopustit podezřelý [jméno] [příjmení] a podezřelý Ing. [jméno] [příjmení], formou spolupachatelství dle § 9 odst. 2 trestního zákona jako statutární zástupci společnosti [právnická osoba] a dále jako zástupci společnosti [právnická osoba] -) dne 12. 7. 2013 policejní orgán vydal usnesení o odložení věci podle § 159a odst. 1 tr. ř., č. j. KRPA-43249/TČ-2013-001193-D, neboť se nejednalo o trestný čin a věc nebylo možné vyřídit jinak, proti tomuto usnesení podali poškození stížnost, která byla Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy] jako nedůvodná -) od května 2013 do června 2013 byly sepisovány Policií České republiky úřední záznamy o podání vysvětlení a zajišťovány listinné podklady týkající se prověřované trestné činnosti, výpisy z účtů či materiály týkající se inspekce práce. -) Proti shora uvedeným rozhodnutím byla podána ústavní stížnost 14 poškozených, o které dne 16. 12. 2015 rozhodl nálezem Ústavní soud pod sp. zn. II. ÚS 3626/13, kterým byla zrušena usnesení Policie České republiky, Obvodního ředitelství [obec] I., služby kriminální Policie a vyšetřování ze dne 12. 7. 2013 a usnesení Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] dne 30. 9. 2013. Současně bylo Ústavním soudem konstatováno, že těmito rozhodnutími bylo porušeno základní právo stěžovatelů, tedy i žalobce na účinné vyšetřování, vyplývající ze základních práv podle článku 8 odstavec 1, článku 9 a článku 10 odst. 1, Listiny základních práv a svobod a článku 4 odst. 1 a 2 a článku 5 odstavec 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce ústavní stížnost nepodal. Ústavní soud ve svém rozhodnutí dále mimo jiné konstatoval, že nesprávný postup policejního orgánu a státního zastupitelství mohl kolidovat i s mezinárodními závazky České republiky (čl. 1 odst. 2 Ústavy) s tím, že je neúnosné, aby prověřování podezření, že ze strany skupiny podnikatelů docházelo na území České republiky po delší dobu k systematickému porušování základních práv řady zahraničních pracovníků, skončilo jen velmi paušálně odůvodněním odložení věci, aniž by se příslušné orgány byť i jen letmo zabývaly podstatou podezření. Bylo by pak v rozporu se zásadami vyhledávací a zásady materiální pravdy pokud se uvedené orgány z úřední povinnosti nesnažily blíže prověřit podezření, že došlo ke spáchání závažných trestných činů proti svobodě a lidské důstojnosti, ať se jednalo o zločin obchodování s lidmi nebo vydírání, útisku či nebezpečného vyhrožování. Samo odůvodnění napadeného usnesení policejního orgánu dle soudu působilo povrchně a nekonzistentně, shodně tak rozhodnutí státního zastupitelství. Dále Ústavní soud naznačil, že neodpovídalo rozsahu, povaze a závažnosti projednávaných podezření, byla-li věc zcela neorganicky roztříštěna mezi několik policejních orgánů, dokonce v rámci různých Krajských ředitelství Policie České republiky. Tímto postupem pak bylo znemožněno efektivní vyšetření trestné činnosti, když mohla zasáhnout desítky cizích státních občanů v oblasti jejich základních práv, navíc zde bylo dáno podezření, že probíhala dlouhodobě. Ústavní soud závěrem poznamenal, že prověřování věci i v důsledku uvedeného nekoncepčního přístupu orgánu moci výkonné, trpělo značnými průtahy, jimž neodpovídá dosavadní míra objasněnosti věci. Po zásahu Ústavního soudu byla věc nadále prověřována. -) dne 1. 2. 2016 byl postoupen spisový materiál podle věcné příslušnosti příslušnému policejnímu orgánu. -) dne 23. 3. 2016 byla věc předložena Vrchnímu státnímu zastupitelství v [obec] s žádostí o vyřešení kompetenčního sporu mezi Městským státním zastupitelstvím v [obec] a Obvodním státním zastupitelstvím pro [část Prahy]. Usnesením Vrchního státního zastupitelství v [obec] ze dne 8. 4. 2016 bylo rozhodnuto, že místně i věcně příslušný k provádění úkonů v rámci výkonu dozoru nad zachováním zákonnosti v přípravném řízení je státní zástupce Obvodního soudu pro Prahu 1. -) přípisem ze dne 27. 4. 2016 sdělil útvar pro odhalování organizovaného zločinu, SKPV, že není ve věci věcně příslušný a z tohoto důvodu vrátil Policii ČR, Obvodnímu ředitelství policie [obec] I spisový materiál s tím, ať je případně postupováno tak, že bude vyvolán spor o věcnou příslušnost. -) dne 1. 7. 2016 Policie ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I vydala zprávu o stavu prověřování podle § 159 odst. 2 trestního řádu. -) dne 2. 9. 2016 vrátil státní zástupce Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy] – Obvodnímu ředitelství policie [obec] I spisový materiál k dalšímu prověřování. -) dne 6. 10. 2016 byl na úřední záznam vyslechnut [jméno] [příjmení], dne 24. 10. 2016 [jméno] [příjmení], dne 26. 10. 2016 a 27. 10. 2016 žádala Policie ČR přes Policejní prezidium ČR o provedení prověrky, a to na Slovensku, v Rumunsku a ve Vietnamu, ohledně osob poškozených. Na to bylo reagováno přípisem ze dne 15. 11. 2016 a ze dne 20. 12. 2016. -) dne 20. 2. 2017 podal vysvětlení [jméno] [příjmení]. -) dne 19. 7. 2017 byla odložena trestní věc pro podezření ze spáchání zločinu podvodu usnesením Obvodního ředitelství [obec] I, službou kriminální policie a vyšetřování č.j. KRPA-43249-150/TČ-2013-001193-1-D -) dne 10. 8. 2017 podali poškození stížnost -) dne 24. 7. 2017 bylo napadené usnesení o odložení věci ze dne 19. 7. 2017 usnesením státní zástupkyně Obvodního zastupitelství pro [část Prahy] sp. zn. ZN [číslo] [rok] [číslo], zrušeno jako neodůvodněné, neboť ve spise se nachází výsledky mezinárodní policejní spolupráce, které nebyly využity, a bylo konstatováno, že policejní orgán rezignoval na objasnění, neřídil se pokyny státní zástupkyně, když v odůvodnění absentují úvahy o hodnocení získatelných skutečností a proč nedošlo k naplnění jiných skutkových podstat. -) dne 22. 9. 2017 byla činěna šetření k osobě [jméno] [jméno] [příjmení], dále byly vyžadovány listiny od insolvenčního správce, na což bylo reagováno přípisem ze dne 23. 2. 2018 -) dne 22. 9. 2017 byla podána žádost o prověrku místa bydliště ve Slovenské republice stran osob zde uvedených, na což bylo reagováno odborem mezinárodní policejní spolupráce přípisem ze dne 6. 11. 2017 -) dne 13. 12. 2017 byla věc odňata policejnímu orgánu PČR, Obvodnímu ředitelství policie [obec] I, 3. oddělení hospodářské kriminality, SKPV a přikázána policejnímu orgánu ČR, Obvodní ředitelství policie [obec] I, jinému oddělení hospodářské kriminality SKPV usnesením státního zástupce Obvodního státního zastupitelství pro [část Prahy]. -) dne 13. 12. 2017 podala PČR, SKPV, oddělení hospodářské kriminality k OSZ pro [část Prahy] na mezinárodní právní pomoc ze Slovenska -) dne 12. 1. 2018 dožádalo OSZ pro [část Prahy] orgány o výslechy slovenských poškozených, které byly uskutečněny během následujících měsíců -) dne 10. 1. 2018 dožádalo OSZ pro [část Prahy] právní pomoc Rumunsko, s žádostí o vyslechnutí několika svědků. Žádosti bylo vyhověno rumunskými orgány dne 11. 5. 2018 -) dne 4. 4. 2018 k žádosti PČR byly zaslány od právních zástupců poškozených požadované listiny -) dne 27. 6. 2018 byla věc vedená pod jednacím číslem KRPA [číslo] postoupena podle věcné příslušnosti na Krajské ředitelství policie hlavního města Prahy, odbor hospodářské kriminality -) dne 28. 6. 2018 byl předán spisový materiál -) dne 3. 7. 2018 byl spisový materiál opět předán, a to z oboru hospodářské kriminality Krajského ředitelství policie hlavního města Prahy na odboru obecné kriminality -) dne 5. 11. 2018 rozhodla státní zástupkyně Vrchního státního zastupitelství v [obec] usnesením č.j. 1 VZN 1619/2016 – 79 o tom, že ve sporu o příslušnost je k dozoru v přípravném řízení a úkonům trestního řízení věcně a místně příslušným státní zástupce Městského státního zastupitelství v [obec] -) dne 24. 7. 2019 byly policejním orgán žádány kopie smluv uzavřených [právnická osoba] & [právnická osoba] -) dne 30. 8. 2019 byl ve věci vydán dodatek záznamu o zahájení úkonů ze strany SKPV, odboru obecné kriminality, 3. oddělení, [obec a číslo] z důvodu změny právní kvalifikace prověřovaného jednání -) dne 4. 9. 2019 podal u PČR, KŘP, SKPV, odboru obecné kriminality vysvětlení [jméno] [příjmení] a dne 2. 10. 2019 [jméno] [příjmení]. -) dne 25. 11. 2019 byl sepsán úřední záznam o hovoru s JUDr. [jméno] [příjmení], Ph.D. -) dne 15. 11. 2019 byl vydán evropský vyšetřovací příkaz, kterým byly rumunské orgány dožádány o výslech rumunských poškozených (mezi které patří i žalobce). Žalobce byl před rumunskými orgány k dožádání vyslechnut dne 23. 6. 2020 -) dne 3. 2. 2020 byl státní zástupkyní Obvodního soudu pro Prahu 4 postoupen spisový materiál ORIV [číslo] [rok] [číslo] ke sloučení s věcí projednávanou pod sp. zn. KRPA [číslo] [rok] [číslo] o přezkum postupu policie, doplněna dne 10. 3. 2021 -) 4. 5. 2021 Sdělení Městského státního zastupitelství – přezkoumání postupu PČR za základě stížnosti poškozených -) 24. 9. 2021 Usnesení PČR o odložení věci (již 3. v pořadí) -) 4. 10. 2021 Stížnost poškozených proti usnesení o odložení věci (odůvodněno podáním ze dne 25. 11. 2021) -) 25. 1. 2022 Usnesení VSZ o zrušení usnesení PČR o odložení věci 6. Soud vyčerpal předmět dokazování s tím, že výše uvedené je naprosto dostatečné pro rozhodnutí ve věci a ve věci učinil závěr o skutkovém stavu, který koresponduje s výše popsanými skutkovými zjištěními.

7. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

8. Podle § 1 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za podmínek stanovených tímto zákonem za škodu způsobenou při výkonu státní moci.

9. Podle § 13 odst. 1 OdpŠk platí, že stát odpovídá za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Nesprávným úředním postupem je také porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v zákonem stanovené lhůtě. Nestanoví-li zákon pro provedení úkonu nebo vydání rozhodnutí žádnou lhůtu, považuje se za nesprávný úřední postup rovněž porušení povinnosti učinit úkon nebo vydat rozhodnutí v přiměřené lhůtě.

10. Podle § 14 odst. 3 OdpŠk platí, že uplatnění nároku na náhradu škody podle tohoto zákona je podmínkou pro případné uplatnění nároku na náhradu škody u soudu.

11. Podle § 15 odst. 2 OdpŠk platí, že domáhat se náhrady škody u soudu může poškozený pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen.

12. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle odstavce 2 ustanovení platí, že zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo. Podle odstavce 3 ustanovení platí, že v případech, kdy nemajetková újma vznikla nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1 věty druhé a třetí nebo § 22 odst. 1 věty druhé a třetí, přihlédne se při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění rovněž ke konkrétním okolnostem případu, zejména k a) celkové délce řízení, b) složitosti řízení, c) jednání poškozeného, kterým přispěl k průtahům v řízení, a k tomu, zda využil dostupných prostředků způsobilých odstranit průtahy v řízení, d) postupu orgánů veřejné moci během řízení a e) významu předmětu řízení pro poškozeného.

13. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 11. 3. 2021, což bylo mezi účastníky nesporným.

14. Na základě provedeného dokazování a s odkazem na shora citovaná zákonná ustanovení, judikaturu Nejvyššího soudu ČR, judikaturu ESLP a stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne z 13. 4. 2011, Cpjn 206/2010 (dále jen„ Stanovisko“) soud posoudil věc následovně: zákonná úprava zakotvuje odpovědnost státu za škodu, způsobenou nesprávným úředním postupem, spočívající v tom, že nebylo rozhodnuto v přiměřené lhůtě. Úprava postihuje případy, kdy poškození jsou vystaveni frustraci z nepřiměřeně dlouhého průběhu řízení. Přiměřenost délky řízení závisí na okolnostech jednotlivých případů. Rozhodující je přitom celková délka řízení, za kterou je náhrada poskytována. Nejedná se o odškodňování poškozeného za jednotlivý průtah v řízení (viz Stanovisko). V tomto smyslu Nejvyšší soud ve svém usnesení z xanon [číslo], sp. zn. 30 Cdo 1355/2012 také dovodil, že jednotlivé průtahy v řízení, nemusí vždy znamenat, že došlo k porušení práva na přiměřenou délku řízení, jestliže řízení, jako celek odpovídá dobou svého trvání, v němž je možné skončení řízení v obdobné věci zpravidla očekávat. Za porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, které je ve svém důsledku nesprávným úředním postupem ve smyslu výše citovaného ustanovení § 13 OdpŠk, lze považovat jen takový postup soudu v řízení, kdy doba jeho průběhu neodpovídá složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a kdy délka řízení tkví v příčinách vycházejících z působení soudu v projednávané věci; oproti tomu stát nemůže odpovídat za průtahy, které jsou způsobeny nedostatkem součinnosti, či dokonce záměrným působením ze strany účastníků, či jsou vyvolány jinými okolnostmi, které nemají původ v povaze soudu a jejich institucionálním a organizačním vybavení (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR z 8. 2. 2011, sp. zn. 25 Cdo 508/2008).

15. V každé jednotlivé věci je třeba hodnotit právo účastníka, aby jeho věc byla projednána a rozhodnuta v přiměřené době, a zároveň obecný požadavek, aby v řízení bylo postupováno v souladu s právními předpisy a byla zajištěna spravedlivá ochrana práv účastníků. Nelze přitom vycházet z předem dané a paušálně stanovené doby řízení, která by z pohledu § 31a OdpŠk, popřípadě čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, mohla být pokládána za přiměřenou.

16. Předmětné řízení trvá ve vztahu k žalobci od 26. 7. 2011, kdy žalobce podal trestní oznámení a ve vztahu k žalobci trvá doposavad, tj. 10 let a 9 měsíců. Lze shrnout, že v posuzovaném řízení došlo k nesprávnému úřednímu postupu spočívajícím v nevydání rozhodnutí v přiměřené lhůtě, čímž žalobci vznikla nemajetková újma v podobě nejistoty ohledně výsledku posuzovaného řízení. Naříkané řízení je zejména skutkově a procesně složité, žalobce se na délce řízení nepodílel, naopak opakovaně upozorňoval na nečinnost orgánů činných v trestním řízení a snažil se věc urychlit, v postupu orgánů moci byly shledány mnohočetná období nečinnosti, značně nekoordinovaný postup, nadto celkově postup orgánů moci trpěl vadami, pro které byla jeho rozhodnutí rušena, a jednalo se o řízení s běžným významem pro žalobce. S ohledem na uvedený postup orgánů veřejné moci a s přihlédnutím k celkové délce řízení, jež činí téměř 11 let a trestní řízení se stále nachází toliko v prvotní prověřovací fázi, není možné posuzované řízení ve smyslu § 13 odst. 1 OdpŠk považovat za přiměřeně dlouhé, přestože se jedná o řízení složité. Pokud jde o formu zadostiučinění, soud dospěl k závěru, že se nejedná o řízení s nepatrným významem pro žalobce a celkovou délku řízení nelze klást k tíži žalobci, proto se uplatní silná domněnka o adekvátnosti peněžitého zadostiučinění, když k případnému zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva u nepřiměřené délky soudních řízení lze přistupovat pouze ve výjimečných případech, což v daném případě není splněno, tuto formu zadostiučinění soud neshledal dostačující a dospěl k závěru, že je na místě odškodnit újmu v penězích.

17. Soud se při stanovení přiměřeného zadostiučinění zabýval kritérii vymezenými v ust. § 31a odst. 3 OdpŠk. Zmíněná kritéria nejsou jedinými, k nimž může soud při posouzení přiměřenosti délky řízení v konkrétní věci přihlédnout, jsou ale zpravidla těmi základními (viz bod IV. Stanoviska).

18. Z konstantní judikatury Evropského soudu pro lidská práva a Nejvyššího soudu ČR (viz např. rozsudek z 12. 1. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1151/2009 nebo Stanovisko) plyne, že za soudní řízení lze přiznat účastníku řízení základní částku v rozmezí mezi 15 000 Kč až 20 000 Kč za první dva roky a dále pak za každý další rok řízení. Za posuzované soudní řízení v dosavadní délce trvání 10 let a 9 měsíců, soud přiznal žalobci základní částku ve výši 146 250 Kč, když vycházel z částky 15 000 Kč za první dva roky (každé soudní řízení musí trvat určitou dobu, přičemž nemajetková újma v prvních letech trvání řízení není příliš závažná) a z částky 15 000 Kč za každý další rok řízení a částky 1 250 Kč za jeden měsíc řízení. Částku ve výši 15 000 Kč ročně pak stanovil s ohledem na celkovou délku namítaného řízení, která překračuje jako celek dobu, ve které bylo možné uzavření rozumně očekávat, avšak není extrémně dlouhá. Pro srovnání soud uvádí, že horní rozmezí částky ve výši 20 000 Kč za jeden rok řízení zvolil Nejvyšší soud v případě délky řízení 21 let, se zohledněním toho, že v době rozhodování v kompenzačním řízení nebylo řízení, ve kterém docházelo k průtahům stále skončeno (srovnej rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1320/2011). Základní částku ve výši 18 000 Kč považovaly soudy za přiměřenou v řízení trvajícím 14 let a 11 měsíců (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3320/2014) nebo v řízení trvajícím déle než 15 let (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3379/2018). Při porovnáními s uvedenými rozhodnutími považoval proto soud za přiměřené vycházet ze základní částky 15 000 Kč, když pro srovnání soud uvádí, že v obdobném případě, kdy délka řízení byla 10 let 6 měsíců, soud též vycházel ze spodní hranice a uvedený postup byl aprobován Městským soudem v Praze 39 Co 152/2022. Ke zvýšení základní částky na 17 000 Kč je zpravidla přistupováno až v řízeních, jejichž délka překračuje 13 let, např. 20 Co 167/2021.

19. Posuzované řízení je nutno s ohledem na jeho předmět považovat za řízení skutkově složité (– 5 %). Soud skutkovou složitost spatřuje ve skutečnosti, že v řízení probíhají podání vysvětlení vyššího počtu poškozených. Řízení je složité i po procesní stránce, neboť poškozených je vyšší počet, jedná se o věc s mezinárodním prvkem s potřebou tlumočení a provádění dožádání. Do procesní složitosti je nutné započítat i počet stupňů zapojených do rozhodování, kdy do rozhodování byl zapojen i Ústavní soud. Zohlednění počtu instancí vyjadřuje zásadu, že délka řízení prodlužovaná zásadně o dobu za řízení před další instancí, tj. o dobu potřebnou pro předložení věci přezkumnému soudu, pro jeho přezkumné posouzení a pro případné promítnutí výsledků přezkumu do dalšího postupu v řízení, je ospravedlnitelná (srovnej bod IV. Písm. a) Stanoviska). Soud již nezohledňoval opakovanost projednání na více stupních, neboť byla často způsobena vadným rozhodováním nižšího stupně. Zadostiučinění za procesní složitost soud proto snížil o minus 25 %. Věc nebyla jednoduchá ani právní stránce, kdy docházelo k překvalifikování prověřované trestné činnosti, což komplikovalo i posuzování věcné příslušnosti (- 5 %). Za počet stupňů zapojených do rozhodování, složitost procesní, skutkovou i právní soud snížil zadostiučinění o minus 35 % (§ 31a odst. 3 písm. b) OdpŠk).

20. Jde-li o kritérium jednání poškozeného, v tomto směru lze uzavřít, že se žalobce na délce řízení ve smyslu obstrukčním nepodílel, naopak zdejší soud shledal, že žalobce se svým aktivním přístupem snažil zjednat nápravu, neboť žalobce byl stejně jako ostatní poškození právně zastoupen a činil společné úkony s dalšími poškozenými, byl v posuzovaném řízení aktivní, dotazoval se na stav formálními i neformálními prostředky, když podával i stížnosti na průtahy v prověřování a žádosti, aby ve věci bylo jednáno. Podněty poukazovaly na nesprávný, nekoncentrovaný a roztříštěný postup vyšetřujících orgánů, který pokračoval i po poté, co věc byla řešena Ústavním soudem. S ohledem na citované, soud za chování žalobce zvýšil zadostiučinění o 5 % (§ 31a odst. 3 písm. c) OdpŠk).

21. Postup orgánů veřejné moci se projevil v závěru o nepřiměřenosti délky soudního řízení a zcela zásadně výrazně přispěl k celkové délce řízení. Postup orgánů činných v trestním řízení byl v již výše citovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II ÚS 3626/13 podroben kritice. Policejní orgány se dopustily průtahů v řízení způsobené jejich nečinností. Ve věci došlo k nekoncepčnímu rozdělení věci při jejím prověřování a jednak i tím, že ve věci vydaná rozhodnutí byla pro nezákonnost opakovaně zrušena. Předně nelze odhlédnout, že ani po kritice Ústavním soudem nebyla ze strany OČTŘ zjednána náprava a k přehodnocení postupu ve věci, neboť jak vyplynulo z provedeného dokazování, opětovně došlo k vydání rozhodnutí s nedostatečným odůvodněním a přestože posléze došlo k určitému posunu a věc byla řešena komplexně, avšak usnesením Policie ČR z 24. 9. 2021 byla věc znovu odložena a toto usnesení bylo dne 25. 1. 2022 znovu zrušeno s tím, že Vrchní státní zastupitelství v Praze ve věci konstatovalo„ ledabylý přístup OČTŘ“ a„ absenci účinného vyšetřování“. Podíl orgánů veřejné moci na délce řízení je již na tolik zásadní, což je nutné promítnout do zadostiučinění. Soud proto zadostiučinění za postup orgánů veřejné moci zvýšil o 40 % (31a odst. 3 písm. d) OdpŠk), čímž zohlednil, že postup orgánů veřejné moci přispěl k celkové délce řízení vyšší měrou než složitost věci.

22. Jako poslední z hledisek soud zohlednil význam řízení pro žalobce, tento soud vidí jako standardní. Soud uvážil, že ani obecně podle judikatury ESPL se neposkytuje poškozenému zvýšený význam řízení, oproti řízením typu: opatrovnických sporů (srovnej rozsudek ESLP ve věci Kříž proti České republice z 9. 1. 2007, č. 26634/03, § 72), pracovně právních sporů (srov. rozsudek ESLP ve věci Jírů proti České republice z 26. 10. 2004, [číslo], § 47), věci osobního stavu (rozsudek ESLP ve věci Kniat proti Polsku z 26. 7. 2005, [číslo], § 41), věci sociálního zabezpečení (rozsudek ESLP ve věci Salomonsson proti Švédsku ze dne 12. 11. 2002, [číslo], § 38), trestní věci (srovnej např. nález Ústavního soudu z 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod [číslo]) a věci týkající se zdraví nebo života (rozsudek ESLP ve věci [jméno] [příjmení] proti Portugalsku ze dne 23. 3. 1994, [číslo] [číslo] § 39). Tyto druhy řízení více negativně ovlivňují a zatěžují osobní život poškozeného a mají tak pro poškozeného vyšší význam než řízení jiná (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2010). Jedná se o hledisko obecné, typové, k němuž není třeba vést dokazování, neboť plyne ze samotné podstaty zkoumaných řízení (shodně Stanovisko). Pro žalobce jakožto poškozeného jde o řízení o náhradu škody, v němž se domáhá zaplacení finanční částky 1 500- 1 700 euro, která mu byla přislíbena, proto soud neshledal důvody pro snížení ani pro zvýšení základní částky zadostiučinění. K argumentaci žalované soud vyzdvihuje, že je vázán závazným právním názorem Nejvyššího soudu ČR z rozsudku z 29. 4. 2021 č. j. 30 Cdo 3002/2020 – 146, který v tomto ohledu odkázal na ustálenou judikaturu a předchozí závěr soudů o sníženém významu řízení pro žalobce označil za nesprávný. Nejvyšší soud bral v potaz okolnost, že věc je stále ve fázi prověřování, a přesto uvedl, že z pohledu čl. 6 odst. 1 Úmluvy má poškozený právo na spravedlivý proces již ve stádiu samotného předběžného šetření, přičemž není podstatné, zda poškozený formálně v trestním řízení uplatnil právo na náhradu škody. Žalobce se sice přihlásil do trestního řízení„ pouze“ s nárokem ve výši 1 500- 1 700 euro, avšak pro překročení této částky hovoří jak kritérium extrémní celkové délky řízen, tak množství pochybení postupu orgánů veřejné moci během řízení a dále postavení žalobce jakožto zvlášť zranitelné oběti a skutečnost, že kromě mzdy 1 500- 1 700 euro, jež měla být žalobci vyplacena, je nezbytné též zohlednit úroky z prodlení z této částky a náklady na právní zastoupení (srovnej rozhodntuí Nejvyššího soudu ze 17. června 2015 sp. zn. 30 Cdo 3320/2014, resp. sp. zn. 30 Cdo 3412/2011). V posuzovaném řízení je proto nutno připustit, aby výše zadostiučinění přesáhla částku uplatněnou v trestním řízení právě s ohledem na výše uvedené.

23. Na základě výše uvedeného soud vyčíslil přiměřené zadostiučinění tak, že základ vypočtený ze základní částky 15 000 Kč/rok, se zohledněním poloviční částky za první dva roky zvýšil o 10 %. Celková částka, která náleží žalobci jako přiměřené zadostiučinění proto činí 160 875 Kč a ve zbývajícím rozsahu (162 975 Kč) soud žalobu neshledal důvodnou a žalobu zamítl (výrok II.) Soud neshledal žádné další relevantní okolnosti pro zvýšení či snížení základní částky.

24. Žalobce předběžně uplatnil nárok dne 11. 8. 2021. Soud přiznal žalobci úrok z prodlení od 12. 2. 2022. Úrok byl přiznán v zákonné výši dle ust. § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., a to od data prodlení žalované. Žalovaná se dostala do prodlení uplynutím šesti měsíců od předběžného uplatnění nároku u žalované, když platí, že nárok věřitele na zaplacení úroků z prodlení vzniká podle ust. § 1970 o. z. tehdy, nesplní-li dlužník svůj peněžitý dluh řádně a včas, tedy je-li v prodlení, a zároveň dle ust. § 15 odst. 2 OdpŠk se poškozený může domáhat náhrady škody u soudu pouze tehdy, pokud do šesti měsíců ode dne uplatnění nebyl jeho nárok plně uspokojen. K prodlení žalované s náhradou nemajetkové újmy proto došlo až marným uplynutím šestiměsíční lhůty určené k předběžnému projednání nároku, která začala běžet ode dne uplatnění nároku, tj. dne 11. 8. 2021, a teprve ode dne následujícího po uplynutí lhůty žalovanou stíhá povinnost zaplatit úrok z prodlení, když lhůta šesti měsíců skončila dnem 11. 2. 2022, žalovaná se tak dostala do prodlení dne 12. 2. 2022 (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR z 24. 4. 2003, sp. zn. 25 Cdo 2060/2001).

25. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 1, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu, proto je na něj třeba hledět, jakoby byl plně úspěšný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 2 000 Kč a náklady za právní zastoupení ve výši 16 456 Kč (výrok III.) Odměna advokáta byla určena dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), když advokát dle ust. § 9 odst. 4 písm. a), § 7 bod 5 (tarifní hodnota sporu byla v době zahájení řízení 50 000 Kč -usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal 4 úkony právní služby á 3 100 Kč, spočívající v převzetí a přípravě zastoupení, sepisu žaloby, replice žalobce k vyjádření žalované z 6. 5. 2022 a účast při soudním jednání dne 11. 5. 2022. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze čtyř vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Soud dále advokátu přiznal dle ust. § 137 odst. 3 o. s. ř. daň z přidané hodnoty ve výši 21 % z její odměny, neboť soudu doložil, že je jejím plátcem. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

26. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení i nároku samotného stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení