47 C 61/2021-89

Rubrum

Obvodní soud pro Prahu 2 rozhodl samosoudkyní Mgr. Kateřinou Mlčochovou ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] zastoupený advokátem [údaje o zástupci] proti žalované: [osobní údaje žalované] zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] pro zaplacení 226 400 Kč s příslušenstvím: původně: o zaplacení 200 000 Kč s příslušenstvím takto:

Výrok

I. Žaloba, aby soud uložil žalované zaplatit žalobci 200 000 Kč se zákonným úrokem z prodlení z této částky od 16. 3. 2021 do zaplacení, se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení 18 092 Kč, a to do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Žalobce se žalobou ze 17. 3. 2021 domáhal po žalované náhrady škody a nemajetkové újmy vzniklých v souvislosti s trestním stíháním žalobce, jenž byl obviněn a trestně stíhán před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí (dále jen„ okresní soud) pro přečin ohrožování výchovy dítěte, a to v řízení vedeném pod sp. zn. 2 T 231/2019 (dále jen„ napadené řízení“). Okresním soudem bylo dne 29. 7. 2020 rozhodnuto o postoupení věci Městskému úřadu v Žamberku, jež věc dne 2. 12. 2020 odložil, když shledal, že jednání žalobce nebylo ani přestupkem. Žalobce uplatnil jednak nárok na náhradu škody ve výši 26 400 Kč představující náklady na odměnu advokáta a jednak nárok na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč. Uvedl, že byl bezúhonný, ve vesnici se těšil dobré pověsti, o niž v důsledku trestního stíhání dlouhodobě přišel. Bývalá manželka mu z důvodů trestního stíhání odmítala svěřovat děti, ze stejného důvodu neměl poškozený šanci uspět ohledně styku s dětmi na rozhodnutí, jež by mu zaručovalo střídavou péči. K výzvě soudu doplnil, že došlo k zásahu do jeho práva na dobrou pověst, čest a nerušenou kontinuitu rodinného života a psychickou integritu. Žalobce trpěl úzkostmi, žil v nejistotě, jak trestní řízení dopadne, trpěl narušenými vztahy v obci a zaměstnání. Se zřetelem na výše uvedené má žalobce za to, že pouhé konstatování porušení práva by v tomto případě nebylo dostačujícím prostředkem nápravy a má za to, že vzniklou nemajetkovou újmu nelze nahradit jinak než formou peněžité kompenzace.

2. Žalovaná v podání z 16. 8. 2021 navrhla žalobu zamítnout. Uvedla, že žalobci u ní dne 15. 9. 2020 uplatnil nárok na náhradu škody a za dostiučinění nemajetkové újmy, jež mu měla vzniknout v souvislosti s tr. stíháním ve věci vedené u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp.zn. 2T 231/2019 podle zákona č. 82/98 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen„ OdpŠk“). Nároku na náhradu škody vyhověla co do částky 20 480 Kč, ohledně nároku žalobce na náhradu nemajetkové újmy konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a za uvedené se žalobci zároveň omluvila. Nárok žalobce v podobě peněžní satisfakce měla za neopodstatněný. Odkázala na řadu rozhodnutí Nejvyššího soudu, ve kterých je konstatováno, že přiznání relutárního zadostiučinění je nad rámec konstatování porušení práva na místě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Dále poukázala na nedostatek příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou a jednáním žalované. Se zřetelem na shora uvedené nebyly dle žalované splněny podmínky pro přiznání zadostiučinění v peněžní formě.

3. Podáním z 20. 7. 2021 vzal žalobce žalobu zpět stran celého nároku na náhradu škody, a to z důvodu úhrady částky ve výši 20 480 Kč žalovanou a co do částky 5 920 Kč po revizi žaloby. Soud usnesením z 21. 7. 2021 řízení v této části zastavil. Uvedené usnesení nabylo právní moci dne 7. 8. 2021. Předmětem řízení tak zůstal toliko nárok žalobce na náhradu nemajetkové újmy ve výši 200 000 Kč.

4. Na základě provedeného dokazování zjistil soud tento skutkový stav:

5. Z listinných důkazů soud zjistil, že žalobce u žalované uplatnil svůj nárok na náhradu škody a nemajetkové újmy dne 15. 9. 2020 (zjištěno z uplatnění nároku na náhradu škody z 15. 9. 2020, stanoviska žalované z 20. 7. 2021). Usnesení nabylo právní moci 24. 8. 2020.

6. Dále byl mezi účastníky nesporným průběh tr. řízení vedeného u Okresního soudu v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. 2T 231/2019 s tím, že žalobce byl tr. stíhán na základě usnesení PČR Krajského ředitelství policie Pardubického kraje, územní odbor [obec], oddělení obecné kriminality SKPV z 18. 7. 2019, č. j. KRPE-16994-39/TČ-2019-171171 pro přečin ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d) tr. zákoníku. Usnesení si žalobce převzal dne 29. 7. 2019. Dne 17. 12. 2019 podalo Okresní st. zastupitelství v [obec] na žalobce obžalobu pro výše uvedený tr. čin tr. příkazem Okresního soudu v Ústí nad Orlicí z 18. 12. 2019, č. j. 2T 231/2019-106 byl žalobce odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 6ti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Dále mu byla uložena povinnost zdržet se během zkušební doby požívání alkoholických nápojů. Tr. příkaz byl zrušen na základě odporu podaného žalobcem. Hl. líčení se konalo ve dnech 11. 2. 2020, 11. 3. 2020, 14. 4. 2020, 17. 6. 2020 a 29. 7. 2020, na němž bylo vyhlášeno usnesení, že se věc podle § 222 odst. 2 tr. řádu vstupuje k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Žamberku.

7. Z usnesení Městského úřadu v Žamberku o odložení věci z 2. 12. 2020 soud zjistil, že věc žalobce ohledně spáchání přestupku proti občanskému soužití ublížením na cti jinému byla odložena, když úřad shledal, že jednání žalobce není ani přestupkem. Ve věci bylo zjištěno, že v posledních letech bylo manželství žalobce s paní [příjmení] problematické. Manželka uváděla problémy žalobce s alkoholem. Avšak po opuštění společné domácnosti se vztahy mezi nimi uklidnily, manželství je rozvedeno a žalobce již nepije a dětem se věnuje. Nezletilí za ním dojíždějí. Jde-li o fyzické násilí, bylo konstatováno, že v řízení bylo prokázáno, že otec dal dětem maximálně pohlavek.

8. Z usnesení okresního soudu o postoupení věci z 29. 7. 2020 soud zjistil, že synové shodně vypověděli, že otec i matka pili alkohol ve větší mířě. Otec, ale pil víc. Nebil je, jenom je výchovně fackoval. Rodiče se často se hádali. Svědek [jméno] [příjmení] uvedl, že zná žalobce víc jak 30 let, když se napil, začal být agresivní, ale poslední 4 až 5 let za žalobcem již nejezdí. Bylo konstatováno, že žalobce se za dobu posledních pěti let choval nevhodně ke své manželce nebo ke svým dětem, a to víceméně dennodenně, pokud nejezdil za prací do zahraničí.

9. Z úředního záznamu ze 17. 5. 2019 výslechu [jméno] [příjmení] obsaženého v trestním spise se podává, že svědek uvedl, že žalobce začal pít alkohol. Bylo to asi tak před čtyřmi lety, pak byl zlý, včetně toho, že byl zlý i na svědka, byl zlý i při práci. Nikdo mu nesměl nic říct. Svědek mu pomáhal jen za jídlo a pivo. Nikdy si od něj peníze nevzal. Jenže žalobce mu pak nadával i při práci. Choval se agresivně. Vyčítal mu věci, a proto se svědek kolikrát sebral a odešel, protože to nechtěl poslouchat, neboť mu nadával, i když mu pomáhal. Za toto jednání se mu žalobce nikdy neomluvil.

10. Ze spisu 5 C 114/2019 Okresního soudu v ústí nad Orlicí, konkrétně z návrhu manželky na rozvod manželství z 9. 4. 2019 má soud za prokázané, že se manželka spolu se syny odstěhovala 29. 3. 2019 ke svým rodičům do [obec]. Odstěhovala se z důvodu prakticky permanentní podnapilosti žalobce, jeho agresivity. Po odstěhování manželky ze společné domácnosti se situace stabilizovala. Nezletilý syn [jméno], jenž dříve trpěl nevolnostmi, již nevolnostmi netrpí. V návrhu uvedla, že manželku policie vyzvala dne 27. 3. 2019 k odstěhování a manželovi zakázali k manželce a synům přístup, avšak z rozsudku, jímž bylo manželství žalobce a [jméno] [příjmení] rozvedeno ze 4. 12. 2019 se podává, že žádné takové rozhodnutí, kterým by bylo manželovi zakázáno stýkat se s nezl. dětmi nebo s manželkou nebylo vydáno a stejně tak ani rozhodnutí, že by jim byla stanovena povinnost vystěhovat se ze společné domácnosti spolu s dětmi.

11. Ze spisu Okresního soudu nad Orlicí, vedeného pod sp. zn. 13P 26/2019 se podává, že návrhem z 9. 4. 2019 matka navrhla zahájení řízení na úpravu péče a výživy k nezl. dětem. Uvedla, že již v listopadu 2018 zasahovala u nich doma policie ČR. Nezletilý [jméno] začal trpět ranními nevolnostmi. Dne 27. 3. 2019 matku vyzvala policie k odstěhování, a otci zakázali k matce a synům přístup. Žádala o svěření do své péče. Z protokolu o jednání ze 4. 6. 2019 se podává, že nezletilý [jméno] uvedl, že by chtěl zůstat u mamky, že s tátou by se chtěl vídat tak jednou za 14 dnů. [příjmení] [jméno] uvedl, že by chtěl být 100% u mamky. S tátou by se vídal třeba tak jednou za 14 dní, občas častěji. Otec při svém výslechu uvedl, že souhlasí, aby děti byly svěřeny do péče matky a jemu stanoveno výživné. Rozsudkem ze 4. 6. 2019 Okresní soud v Ústí nad Orlicí schválil dohodu rodičů o tom, že se nezl. [jméno] a [jméno] svěřují do péče matky. Rozsudek nabyl právní moci dne 8. 7. 2019.

12. Z výslechu svědka [jméno] [celé jméno žalobce] jakožto syna žalobce má soud za prokázáno, že žalobce je chtěl nadále vídat, ale matka v tom zabraňovala. Žalobce jim psal SMS, ale matka jim říkala, že nemůžou odpovídat. To jestli budou moci otce vídat, se řešilo přes OSPOD. Matka to odůvodňovala tím, že otec je tr. stíhaný. K opatrovnickému řízení uvedl, že se tam řešila péče, kdy žalobce je chtěl do střídavé péče, ale on nechtěl. Střídání po týdnu u rodičů mu přišlo příliš složité. Otce chtěl, ale nadále vídat. K dotazu soudu, zda žalobce poslal něco synovi k narozeninám, k svátku nebo k Vánocům, v době, kdy je nemohl vídat, uvedl, že nebylo jak. Proč je otec stíhán, jim matka nevysvětlovala. Říkala jim, že žalobce je policií sledován. Na zprávy otce nejdříve neodepisoval, až později. Uvedl, že po vesnici bylo o tátovi hodné známé, že pije. To, že je na něj vedeno tr. stíhání nikdy od nikoho říkat neslyšel. Výpověď svědka byla spontánní, věrohodná, svědek se nesnažil vypovídat tendenčně, když mj. vypověděl, že o otci bylo po celé vesnici známo, že pije alkohol. Soud neměl důvod ji nevěřit.

13. Z účastnického výslechu žalobce soud zjistil, že se mu rapidně změnil život. Zúžil se mu okruh kamarádů. Cítil posměch. Dle něj byli všichni na straně paní [příjmení]. Uvedl, že si to celé naplánovala, aby ho dokázala zlikvidovat. Má za to, že děti nejprve chtěly jít k němu do střídavé péče, ale po tom tr. stíhání změnily názor, když jim to paní [příjmení] respektive sociální pracovnice rozmluvila. Toho, že by šel do vězení, se v žádném případě nebál, neboť měl za to, že nic neudělal. Do té doby nikdy žádný problém se zákonem neměl. K dotazu soudu uvedl, že přišel o kamaráda [příjmení] [příjmení], který mu celý život pomáhal na stavbě. Uklidňující léky nebral. K doktorovi nešel. Bál se, aby z něj neudělali blázna. Syny neviděl poté, co se paní [příjmení] s nimi odstěhovala. Potkal je náhodně na čarodějnice a začal je vídat až poté, co bylo rozhodnuto soudem o péči, tj. asi někdy v létě roku 2019. Opakovaně vše dával za vinu své bývalé manželce.

14. Soud zamítl důkaz provedením výslechu dalších synů žalobce, a to [jméno] a [jméno] [celé jméno žalobce] pro nadbytečnost, když tito byli opakovaně vyslýcháni jak před policejním orgánem, tak i posléze před Městským úřadem. Všechny podstatné skutečnosti jsou obsaženy již v připojeném tr. spise.

15. Zjištěný skutkový stav soud právně posoudil následovně:

16. Podle ust. § 5 písm. a), b) OdpŠk stát odpovídá za podmínek zákonem stanovených za škodu, která byla způsobena rozhodnutím, jež bylo vydáno v občanském soudním řízení, ve správním řízení, v řízení podle soudního řádu správního nebo v řízení trestním, a za škodu, která byla způsobena nesprávným úředním postupem.

17. Podle § 7 odst. 1 OdpŠk právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím mají účastníci řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí, z něhož jim vznikla škoda.

18. Podle § 8 odst. 1 OdpŠk nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo podle zákona zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.

19. Podle § 31a odst. 1 OdpŠk bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu. Podle druhého odstavce téhož ustanovení, zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.

20. Žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku předvídanou ust. § 14 OdpŠk, neboť u žalované předběžně nárok uplatnil dne 15. 9. 2020, což bylo mezi účastníky nesporným.

21. Dle doktríny i konstantní judikatury je nárok na náhradu škody způsobené zahájením trestního stíhání, které neskončilo pravomocným odsouzením, specifickým případem nároku na náhradu škody nezákonným rozhodnutím. Rozhodnutí o zproštění obžaloby je přitom rozhodnutím, které (byť nikoliv výslovně)„ ruší“ účinky zahájeného trestního stíhání, činí rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, ve smyslu zákona„ nezákonným“ a zakládá proto nárok na náhradu škody (odškodnění nemajetkové újmy) v právním režimu zákona (Srovnej rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90). Uvedené právo nemá pouze ten, kdo si obvinění zavinil sám a ten, kdo byl obžaloby zproštěn nebo proti němuž bylo trestní stíhání zastaveno jen proto, že není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný nebo že mu byla udělena milost nebo že trestný čin byl amnestován. S usnesením o zahájení trestního stíhání je proto třeba s ohledem na způsob skončení trestního stíhání žalobce nakládat v režimu OdpŠk jako s nezákonným rozhodnutím. Uvedená judikatorní východiska platí bezpochyby (a mezi účastníky o tom ostatně není sporu, žalovaná existenci odpovědnostního titulu představovaného nezákonným rozhodnutím uznává) i pro oblast nároků nemajetkové povahy, jak se podává např. i z rozhodnutí Nejvyššího soudu z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011.

22. Odpovědnostní titul (nezákonné rozhodnutí) je v dané věci dán, žalobce byl, jak nutno dovodit z výsledku trestního stíhání, nezákonně (ve smyslu odškodňovacím) trestně stíhán pro jednání, v němž orgány činné v trestním řízení spatřovaly výše označený trestný čin. Žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk žalovaná netvrdila.

23. V souvislosti s žalobcem tvrzeným vznikem nemajetkové újmy soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí pod č. 122/2012, dle kterého je třeba vycházet z toho, že zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou trestním stíháním, které neskončilo pravomocným odsuzujícím rozsudkem, se poskytuje podle § 31a odst. 2 OdpŠk, jež je normou s relativně neurčitou hypotézou, která není stanovena přímo právním předpisem a jež tak přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Soudy při stanovení výše zadostiučinění, či jeho formy, vychází především z povahy trestní věci, délky trestního stíhání a především z dopadů trestního stíhání do osobností sféry poškozené osoby. Forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti. Skutkové vymezení újmy způsobené nezákonným rozhodnutím je významné i z hlediska dokazování, neboť zatímco při nesprávném úředním postupu spočívajícím v nepřiměřené délce řízení se újma na straně poškozeného presumuje, musí být újma založená jinou skutečností prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (viz rozsudek Nejvyššího soudu ČR sp. zn. 30 Cdo 2555/2010). V rozsudku z 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 1747/2014, pak Nejvyšší soud konstatoval:„ Jak bylo již shora naznačeno, v souvislosti s prokazováním vzniku nemajetkové újmy je nesprávnou úvaha, že„ sama existence rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno, zakládá vyvratitelnou domněnku, že jím byla dotčené osobě způsobena imateriální újma“. Naopak, v řízení je na žalobci, aby spolu s odpovědnostním titulem (např. rozhodnutím zrušeným pro nezákonnost) tvrdil a prokazoval i existenci skutečností, které lze právně kvalifikovat jako porušení konkrétního práva žalobce (např. práva na rodinný život), a vznik nemajetkové újmy (představované např. úzkostí, nepohodlím, nejistotou) vzniklé v příčinné souvislosti s danými skutečnostmi. Teprve dojde-li soud po provedeném dokazování k závěru, že odpovědnostním titulem byla porušena konkrétní práva žalobce a že v důsledku toho vznikla žalobci nemajetková újma, může se zabývat otázkami formy a případné výše zadostiučinění podle § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk.“ 24. Soud v daném případě shledal existenci i dalších důvodných podmínek pro odpovědnost státu za nemajetkovou újmu, tedy vznik této újmy a příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem újmy. Zdejší soud se zaměřil ve shodě se závěry učiněnými Nejvyšším soudem v již zmíněném rozsudku z 27. 6. 2012, sp.zn. 30 Cdo 2813/2011, na v tomto rozsudku vytčená kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na a) délku trestního stíhání, b) povahu trestní věci, c) dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a d) okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo 25. Z rozsudku Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2828/2011 se podává, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci.

26. Objektivní prvky trestního stíhání, zejména jeho délka a kvalifikace trestné činnosti a výsledek celého řízení byl mezi účastníky nesporný. Trestní stíhání žalobce trvalo od 27. 9. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, od 29. 7. 2019, kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení tr. stíhání do 24. 8. 2020, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu s tím, že se věc žalobce postupuje k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Žamberku. Tedy necelých 13 měsíců. Kritérium formulované délky řízení zohledňuje„ pouze“ to, jak dlouho trval zásah, resp. dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce. Z toho pak plyne, že i při adekvátní délce trestního řízení může docházet k vzniku nemajetkové újmy způsobené trestním stíháním (rozsudek NS ze dne 16.9. 2015, sp.zn. 30 Cdo 3604/2014). Zároveň je nutno délku trestního řízení hodnotit v provázanosti s povahou věci a dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a nečinit z ní mechanicky určující hledisko (Simon, P., Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci. 1. vydání, Praha 2019, s. 163). Při přihlédnutí k celému průběhu trestního řízení, hodnotí soud délku trestního stíhání žalobce jako věci zcela přiměřenou.

27. Pokud jde o povahu tr. věci nutno konstatovat, že žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d) trestního zákoníku, a byl tak ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až dvě léta. Nicméně s ohledem na okolnosti případu soud dospěl k závěru, že žalobci reálné odsouzení k trestu odnětí nepodmíněně nehrozilo, což podstatným způsobem snižuje intenzitu nemajetkové újmy, která žalobci nezákonně vedeným trestní stíháním vznikla. To ostatně i potvrdil trestní příkaz, kterým žalobce dne 18. 12. 2019 odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku.

28. Jde-li o dopady trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry, lze uzavřít, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná již se (zcela pochopitelnými) subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma na podkladě provedeného dokazování objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, tj. zejména do (z práv vyčtených v čl. 10 Listiny) práva na ochranu soukromého života a na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci lze shrnout, že žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma. Nicméně soud dospěl k závěru, že vzhledem k okolnostem případu je přiměřeným zadostiučiněným toliko poskytnutí konstatování porušení práva, jež se mu však již od žalované dostalo, proto jej soud ve výroku neuvedl a stran relutárního zadostiučinění žalobu jako nedůvodnou zamítl. Nadto žalovaná poskytla žalobci i omluvu. Jak uvedeno výše, soud nepochybuje, že žalobce trpěl pocity frustrace, stresu, nejistoty, jak celá věc dopadne a jako bezúhonné osobě bylo nezákonným trestním stíháním zasaženo do jeho cti. Nicméně pokud jde o jeho zásah do dobré pověsti, soud dospěl k závěru, že dobré pověsti se žalobce již netěšil před zahájením trestního stíhání, když syn žalobce, [jméno], vypověděl, že o otci bylo po celé vesnici obecně známé, že pije. To, že by někdo po vesnici říkal, že je proti žalobci vedeno trestní stíhání, on sám nikdy neslyšel. Pokud jde o tvrzený zásah do pracovního života žalobce, soud uzavírá, že ani k němu nedošlo, neboť žalobce vypověděl, že před zahájením trestního stíhání pracoval jako zedník, což dělá i dnes a jeho činnost nijak omezena nebyla. Pokud jde o skutečnost, že se od něj odvrátili kamarádi, kdy k dotazu soudu jmenoval kamaráda„ [příjmení] [jméno]“, jenž se měl od něho v důsledku trestního stíhání odvrátit. Z úředního záznamu obsaženého ve spise napadeného řízení, svědek [příjmení] uvedl, že se od žalobce odvrátil, neboť začal pít ve vysoké míře alkohol, začal být agresivní, neustále mu něco vyčítal. Svědek pro něj pracoval jen za jídlo a pití, ale kolikrát raději od žalobce odešel, aby nemusel jeho řeči poslouchat. Žalobce se mu nikdy za své nevhodné chování neomluvil. Uvedl, že ho v posledních čtyři až pět let už nevídá. Tedy soud má za prokázané, že k přetržení kontaktu se svědkem [příjmení] došlo již v době před zahájením trestního stíhání a kromě toho přetržení kontaktu spatřuje v nadměrném pití alkoholu žalobcem. Konečně jde-li o tvrzený zásah do rodinného života žalobce, ikdyž má soud z výpovědi syna žalobce za prokázané, že bývalá manželka skutečně bránila styku synů s otcem v důsledku trestního stíhání a dětem tvrdila, že se s ním nesmí vídat, ani nijak komunikovat, z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá, že ke všem těmto událostem došlo ještě v době před zahájením trestního žalobce, tj. někdy po odstěhování bývalé manželky ze společné domácnosti, v dubnu a květnu roku 2019. Již v létě byl rozhodnutím soudu styk otce s nezletilými upraven. Z protokolu vyplývá, že otec s dohodou o svěření nezletilých do péče matky souhlasil a oba nezletilí shodně vypověděli, že chtějí být v péči matky a s otcem se vídat převážně o víkendu.

29. Byla-li příčinou vzniku škody jiná skutečnost, odpovědnost státu za škodu nenastává příčinou škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Příčinná souvislost je jako jeden z předpokladů odpovědnosti za škodu tedy dána tehdy, je-li škoda podle obvyklého chodu věcí adekvátním následkem protiprávního úkonu či škodní události (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 312/05 nebo rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1222/2012). K přetržení (přerušení) příčinné souvislosti pak dochází tehdy, jestliže okolnost, jež příčinnou souvislost přerušuje, působí jako samostatná příčina vzniku téže újmy a je způsobilá vyvolat stejný následek, jenž nastal působením prvotní příčiny (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1457/2008 nebo sp. zn. 25 Cdo 5819/2017).

30. V poměrech projednávané věci tak nemá soud naplněný předpoklad příčinné souvislosti mezi zásahem do rodinného života žalobce a nezákonným rozhodnutím.

31. K formě a výši zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním soud po pečlivém zvážení všech shora vyložených okolností případu dospěl k závěru, že konstatování nezákonnosti trestního stíhání (v odškodňovacím„ smyslu“ nutno zdůraznit) se jeví dostačující satisfakcí. Předně uvést, že v této souvislosti nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím finanční částky. Nicméně s ohledem na okolnost, že soud po provedeném dokazování dospěl k závěru, že většina žalobcem tvrzených dopadů trestního stíhání do jeho života nebyla v příčinné souvislosti se samotným trestním stíháním, ale stala se ještě před zahájením trestního stíhání žalobce a byla v příčinné souvislosti se situací v rodině žalobce, jež byla dlouhodobě narušena, tak konstatování porušení práva žalobce je satisfakcí naprosto dostatečnou, a to i s přihlédnutím k zásahu do soukromého života žalobce, jež již ze své podstaty trestní stíhání vyvolalo spolu s pocity nejistoty a frustrace i svědomím poškození cti žalobce jakožto do té doby bezúhonného člověka.

32. Soudu se nepodařilo nalézt srovnatelný případ jiného poškozeného, jenž by se shodoval ve všech významných kritériích z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním. Jako nejpodobnější se soudu jeví případ poškozeného vedený pod sp. zn. 23 C 117/20212 (u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Co 398/2013), kde poškozený byl stíhán pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže v prvním odstavci, ale i pro pohlavní zneužívání v prvním odstavci. Trestní stíhání poškozeného trvalo 2 roky a byl ohrožen trestní sazbou až 8 let, celá věc byla celostátně medializována a poškozený byl ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody. I po rozhodování Nejvyššího soudu se poškozenému dostalo částky 50 000 Kč. Soud tedy při určité, ikdyž v poněkud širším pojetí, podobnosti alespoň jednoho ze skutků, kdy zdejší žalobce byl obviněn z ohrožování výchovy dítěte, poškozený z ohrožování mravní výchovy mládeže, provedl srovnání s uvedeným případem. Poškozený byl rovněž obdobně vystaven nejistotě, tlaku trestního stíhání, měl psychické problémy, stres, úzkost. Potud se případy shodují. Ale následky trestního stíhání byly pro tohoto poškozeného dalekosáhlejší. Předně uvést, že oproti žalobci byl poškozený ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody, trestní stíhání trvalo dvakrát déle (2 roky) a věc byla celostátně medializována, proto při porovnání s těmito zásahy soud dospěl k závěru, že ve srovnání žalobce s tímto případem je plně dostačující formou odčinění toliko konstatování porušení práva.

33. Žalobce sám žádné přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, podle kterého jeho újma z hlediska spravedlnosti není menší než újma jiná, za kterou se přiznává minimálně žalovaná částka (v souladu s konstantní judikaturou reprezentovanou např. rozsudkem Nejvyššího soudu ČR z 16. 9. 2015, sp. zn. 30 Cdo 1747/2014), neprovedl. K výzvě soudu odkázal toliko na jmenovaný judikát s tím, že nezákonně trestně stíhané osobě, je třeba přiznat odškodnění, pokud se trestného činu, za který je stíhána nedopustila.

34. O náhradě nákladů řízení soud rozhodl dle ust. § 142 odst. 2, 3 o. s. ř., když žalobce byl úspěšný pouze částečně, avšak výše plnění závisela na úvaze soudu ve spojení s § 146 odst. 2 o. s. ř., podle kterého jestliže některý z účastníků zavinil, že řízení muselo být zastaveno, je povinen hradit jeho náklady. Byl-li však pro chování žalovaného vzat zpět návrh, který byl podán důvodně, je povinen hradit náklady řízení žalovaný. Náklady žalobce jsou představovány zaplaceným soudním poplatkem ve výši 3 000 Kč a náklady za právní zastoupení. Tarifní hodnota sporu v době zahájení řízení byla 76 400 Kč - 50 000 Kč za jinou nemajetkovou způsobenou nezákonným rozhodnutím dle § 9 odst. 4 písm. a) a. t. (usnesení Nejvyššího soudu ČR z 29. 1. 2014, sp. zn. 30 Cdo 3378/2013) a 26 400 Kč na náhradě škody, po částečném zpětvzetí žalobcem byla tarifní hodnota sporu 50 000 Kč. Do částečného zpětvzetí žaloby zástupce žalobce vykonal tři úkony – převzetí věci, návrh ve věci samé a částečné zpětvzetí. Žalobce vzal žalobu částečně zpět stran nároku na náhradu škody pro plnění žalované po podání žaloby ve výši 20 480 Kč, co do částky 5 920 Kč po revizi žaloby. Ohledně nároku na náhradu nemajetkové újmy byl úspěšný pouze částečně, ale výše plnění závisela na úvaze soudu. Dle § 11 odst. 1 písm. a), d) advokátního tarifu vykonal tři shora uvedené úkony právní služby á 4 180 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za každý ze tří vykonaných právních úkonů 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 advokátního tarifu. Nicméně žalobce byl úspěšný co do částky 70 480 Kč z celkové částky 76 400 Kč, proto soud rozhodl, že žalovaná je povinna nahradit žalobci náklady řízení ve výši 85 % (odečtení neúspěchu žalobce od neúspěchu žalované). Náhrada nákladů řízení tak činí 13 892 Kč při zaokrouhlení na celé jednotky. Po zpětvzetí žaloby zástupce žalobce učinil jeden úkon právní služby – účast na jednání dne 26. 10. 2021. Za uvedený úkon právní služby náleží dle a. t. odměna 3 100 Kč. K odměně advokáta dále náleží paušální náhrada hotových výdajů advokáta za tento úkon á 300 Kč dle ust. § 13 odst. 4 a. t. Dále byla přiznána náhrada za promeškaný čas strávený cestou dle § 14 odst. 3 vyhlášky za 8 započatých půlhodin po 100 Kč za cestu ze sídla kanceláře k soudu tam a zpět, celkem 800 Kč. Ikdyž se žalobci nedostala finančního odškodnění, žalovaná konstatovala porušení práva a žalobci se omluvila po podání žaloby, když i soud shledal takové zadostiučinění adekvátní, proto za tento úkon žalobci náleží plná náhrada nákladů řízení, tj. 4 200 Kč Celkem tak náklady žalobce činí 18 092 Kč. Závěrem soud uvádí, že ve smyslu ust. § 31 odst 4 OdpŠk nemá poškozený právo na náhradu nákladů zastoupení, které vznikly v souvislosti s projednáváním uplatněného nároku u příslušného úřadu.

35. Lhůtu k plnění náhrady nákladů řízení stanovil soud v souladu s § 160 odst. 1 věta za středníkem o. s. ř., neboť se jedná o plnění ze státního rozpočtu, podléhající zákonu č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech, ve znění pozdějších právních předpisů a je tak na místě poskytnout žalované lhůtu delší. O povinnosti žalované zaplatit náklady řízení k rukám zástupce žalobce bylo rozhodnuto dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení