68 Co 101/2022- 127

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Petrákové a soudců Mgr. Pavla Riedlbaucha a Mgr. Kateřiny Sedlákové ve věci žalobce: [osobní údaje žalobce] bytem [adresa] zastoupený advokátem JUDr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] proti žalované: [osobní údaje žalované] sídlem [adresa] za níž jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových sídlem [adresa] o zaplacení [částka] s příslušenstvím, o odvolání žalobce proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 47 C 61/2021 - 89 ve znění doplňujícího rozsudku téhož soudu ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 47 C 61/2021 - 112 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se potvrzuje.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení [částka] do 3 dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně zamítl žalobu se žádostí, aby žalované byla uložena povinnost zaplatit žalobci [částka] se zákonným úrokem z prodlení z této částky od [datum] do zaplacení (výrok I) a žalované uložil povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení [částka] do 15 dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho zástupce (výrok II). Doplňujícím rozsudkem ze dne [datum] soud I. stupně rozhodl, že žaloba, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, se zamítá (výrok III) a že žalovaná je povinna zaplatit žalobci zákonný úrok z prodlení z částky [částka] ve výši 8,25 % ročně od [datum] do zaplacení, a to do patnácti dnů ode dne právní moci rozsudku (výrok [příjmení]) – vše výrok I doplňujícího rozsudku, opětovně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu – výrok II doplňujícího rozsudku.

2. Soud I. stupně rozhodl o nároku žalobce na náhradu za nemajetkovou újmu (poté, kdy řízení o náhradu škody žádanou ve výši [částka] bylo po částečném zpětvzetí žaloby zastaveno s tím, že žalovaná po zahájení řízení z tohoto důvodu žalobci zaplatila [částka] a ve zbytku byla žaloba vzata zpět), k níž na jeho straně došlo v souvislosti s jeho trestním stíháním pro přečin ohrožování výchovy dítěte v řízení vedeném před Okresním soudem v Ústí nad Orlicí pod sp. zn. [spisová značka] Okresní soud v Ústí nad Orlicí rozhodl dne [datum rozhodnutí] o postoupení věci Městskému úřadu v Žamberku, který poté věc dne [datum] odložil, když shledal, že jednání žalobce nebylo ani přestupkem. Žalobce tvrdil, že před zahájením trestního stíhání byl bezúhonný, ve své vesnici se těšil dobré pověsti, o ni přišel v důsledku trestního stíhání. Bývalá manželka žalobci z důvodu jeho trestního stíhání odmítala svěřovat děti, neměl šanci uspět ohledně nároku na styk s dětmi, ani nároku na svěření dětí do střídavé péče. Došlo tak k zásahu do jeho práva na dobrou pověst, čest a nerušenou kontinuitu rodinného života a psychickou integritu. Žalobce trpěl úzkostmi, žil v nejistotě, jak trestní řízení dopadne, trpěl narušenými vztahy v obci a zaměstnání.

3. Žalovaná navrhla žalobu zamítnout, uvedla, že žalobce u ní dne [datum] uplatnil nárok na zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu, ona jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu žalobce konstatovala vydání nezákonného rozhodnutí a žalobci se také omluvila. Nárok žalobce na satisfakci v penězích posoudila jako neopodstatněný. Namítla nedostatek příčinné souvislosti mezi žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou a jednáním žalované.

4. Soud I. stupně provedl dokazování a zjistil skutkový stav věci. Vysvětlil, proč neprováděl další navržené důkazy. Odvolací soud na obsah skutkových zjištění soudu I. stupně, jak je ten popsal v bodech 5. až 13. odůvodnění svého rozhodnutí, odkazuje v zájmu stručnosti vlastního rozhodnutí a plně z nich vychází.

5. Soud I. stupně s citací označených ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona [obec] národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – zkráceně OdpŠk vyšel z toho, že žalobce splnil podmínku pro soudní uplatnění nároku, neboť u žalované svůj nárok předběžně uplatnil dne [datum], přičemž dovodil, že rozhodnutím o zproštění obžaloby byly (byť nikoliv výslovně)„ zrušeny“ účinky zahájeného trestního stíhání žalobce, rozhodnutí, jímž bylo trestní stíhání zahájeno, se tak stalo„ nezákonným“, a zakládá proto nárok na náhradu škody - odškodnění nemajetkové újmy (soud I. stupně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 1 Cz 6/90). Protože žalovaná netvrdila žádnou z výluk uvedených v § 12 OdpŠk, je odpovědnostní titul dán. Soud I. stupně vysvětlil, že § 31a odst. 2 OdpŠk je normou s relativně neurčitou hypotézou, která přenechává soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. [příjmení] a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, újma založená jinou skutečností než nepřiměřenou délkou řízení musí být prokázána, není-li zjevné, že by stejnou újmu utrpěla jakákoliv osoba, která by byla danou skutečností postižena, a šlo by tedy o notorietu, kterou dokazovat netřeba (soud I. stupně odkázal na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 2555/2010 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne [datum rozhodnutí] sp. zn. 30 Cdo 1747/2014). Soud I. stupně shledal vznik újmy na straně žalobce a zaměřil se na kritéria významná z hlediska vzniku a intenzity nemajetkové újmy způsobené žalobci nezákonným trestním stíháním, tedy na délku trestního stíhání, povahu trestní věci, dopady trestního stíhání do osobnostní sféry žalobce a okolnosti, za nichž ke vzniku nemajetkové újmy u žalobce došlo. Vysvětlil, s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu z 28. 2. 2012 sp. zn. 30 Cdo 2828/2011, že konstatování porušení práva je plnohodnotnou formou morální kompenzace utrpěné újmy, jejíž aplikaci předpokládá ustanovení § 31a odst. 2 OdpŠk, a to zejména s ohledem na závažnost vzniklé újmy a okolnosti konkrétní věci.

6. Při posouzení formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci soud I. stupně hodnotil, že trestní stíhání žalobce trvalo od [datum], kdy mu bylo doručeno usnesení o zahájení trestního stíhání, do [datum], kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí s tím, že věc se postupuje k projednání a rozhodnutí Městskému úřadu v Žamberku, dopady trestního řízení do osobnostních práv žalobce tedy trvaly necelých 13 měsíců. Takovou délku trestního řízení soud I. stupně zhodnotil s přihlédnutím k průběhu trestního řízení jako přiměřenou. Při posouzení povahy trestní věci soud I. stupně hodnotil, že žalobce byl stíhán pro spáchání přečinu ohrožování výchovy dítěte podle § 201 odst. 1 písm. a), d) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku, a byl tak ohrožen trestní sazbou odnětí svobody až na dvě léta, s ohledem na okolnosti mu reálně nehrozilo odsouzení k nepodmíněnému trestu odnětí svobody. O tom svědčil již obsah vydaného trestního příkazu, kterým byl žalobce dne [datum] nepravomocně odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti měsíců s podmíněným odkladem na dobu jednoho roku. Ve vztahu k dopadům trestního stíhání do žalobcovy osobnostní sféry soud I. stupně dovodil, že žalobci vznikla nejen určitá újma ztotožnitelná se subjektivními pocity frustrace, stresu a nejistoty, ale i újma objektivizované povahy, představovaná zásahem do osobnostních práv žalobce, zejména do práva na ochranu soukromého života a na zachování osobní cti. Ve spojení s délkou řízení a povahou trestní věci žalobce prokázal, že mu v důsledku nezákonného trestního stíhání vznikla nemajetková újma.

7. Vzhledem k okolnostem případu soud I. stupně dospěl k závěru, že přiměřeným zadostiučiněným je konstatování porušení práva žalobce, jehož se mu již od žalované dostalo, relutární zadostiučinění na místě není. Poukázal na to, že žalovaná poskytla žalobci i omluvu za nezákonné trestní stíhání. Jakkoli žalobce bez pochyb trpěl pocity frustrace, stresu, nejistoty, jak celá věc dopadne, a jako bezúhonné osobě mu bylo nezákonným trestním stíháním zasaženo do jeho cti, k zásahu do dobré pověsti žalobce nedošlo, neboť té se žalobce netěšil již před zahájením trestního stíhání, bylo zjištěno, že o žalobci bylo po celé vesnici obecně známo, že pije, naopak o vedení trestního stíhání řeč nebyla. Nedošlo ani k zásahu do pracovního života žalobce. Tvrzení, že se kvůli stíhání od žalobce odvrátili kamarádi, bylo vyvráceno dokazováním, bylo zjištěno, že k tomu došlo v důsledku požívání alkoholu žalobcem v nepřiměřené míře a tím vyvolané agresivity a útočnosti žalobce. Stejně tak nebyl prokázán tvrzený zásah trestního stíhání do rodinného života žalobce, když k rozpadu rodiny a k tomu, že bývala manželka žalobce bránila synům ve styku s ním, došlo před zahájením trestního stíhání, v dubnu a květnu 2019. Již v létě 2019 byl rozhodnutím soudu upraven styk otce s nezletilými a žalobce souhlasil se svěřením obou synů do péče jejich matky, v souladu s jejich přáním. Soud I. stupně tak neshledal příčinnou souvislost ani mezi nezákonným trestním stíháním a změnami v rodinném životě žalobce.

8. V otázce formy a výše zvoleného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou samotným trestním stíháním soud I. stupně po zvážení všech shora vyložených okolností případu dospěl k závěru, že konstatování nezákonnosti trestního stíhání se jeví jako dostačující satisfakce. Uvedl, že nic než zmírnění frustrace trestním stíháním vytrpěné se žalobci stejně dostat nemůže – úplné odčinění (reparace) negativních prožitků, jež žalobci trestní stíhání přineslo, totiž není již z povahy věci možné, a to jistě ani poskytnutím finanční částky. Nicméně s ohledem na okolnost, že po provedeném dokazování dospěl k závěru, že většina žalobcem tvrzených dopadů trestního stíhání do jeho života nebyla v příčinné souvislosti se samotným trestním stíháním, ale stala se ještě před zahájením trestního stíhání žalobce a byla v příčinné souvislosti se situací v rodině žalobce, jež byla dlouhodobě narušena, konstatování porušení práva žalobce je satisfakcí naprosto dostatečnou.

9. Soud I. stupně konstatoval, že žalobce nenabídl přesvědčivé srovnání s jiným obdobným případem, ani soudu I. stupně se nepodařilo dohledat totožný případ, posuzoval tak obdobný, spor vedený u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 23 C 117/20212 a u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 69 Co 398/2013, v němž byl poškozený stíhán pro trestný čin ohrožování mravní výchovy mládeže v prvním odstavci, ale současně i pro pohlavní zneužívání v prvním odstavci. Trestní stíhání trvalo 2 roky, poškozený byl ohrožen trestní sazbou až 8 let, věc byla celostátně medializována a poškozený byl ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody. Ve věci rozhodovaly soudy obou stupňů i Nejvyšší soud a poškozenému se dostalo zadostiučinění [částka]. Soud I. stupně poukázal na odlišnosti obou případů, když následky trestního stíhání byly pro tohoto poškozeného dalekosáhlejší, žalobce ve zde posuzované věci nebyl ohrožen nepodmíněným trestem odnětí svobody, jeho trestní stíhání trvalo asi polovinu času a jeho věc nebyla celostátně medializována.

10. Soud I. stupně tak uzavřel, že v případě žalobce je plně dostačující formou zadostiučinění konstatování porušení práva.

11. O náhradě nákladů řízení soud I. stupně rozhodl dle ust. § 142 odst. 2, 3 o. s. ř. s tím, že při rozhodnutí o zadostiučinění za nemajetkovou újmu a forma plnění závisela na úvaze soudu, při rozhodnutí o nákladech řízení o nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto také podle § 146 odst. 2 o. s. ř. Náklady žalobce představovaly soudní poplatek ve výši [částka] a náklady za právní zastoupení, jež soud I. stupně podrobně vyčíslil.

12. Proti rozsudku podal odvolání žalobce. Napadl jej v celém rozsahu, vytkl soudu I. stupně, že věc nesprávně právně posoudil, dopustil se jistých nesrovnalostí a disproporcí. S poukazem na předmět svého trestního stíhání žalobce namítl, že nelze dovodit, že by mu reálně nehrozil nepodmíněný trest. Je třeba vycházet z trestních sazeb, které pachateli hrozí za skutek, pro který je obžalován. Ve vztahu k omluvě, již žalovaná vyslovila, žalobce zpochybnil, zda byla účinná, když byla adresována právnímu zástupci žalobce. Dále žalobce namítl, že při soudem I. stupně užitém srovnání s jiným případem nemajetkové újmy byly sice dopady na nezákonně trestně stíhaného poškozeného citelnější, to ale neznamená, že by soud měl automaticky žalobu v této věci zamítnout. Soud I. stupně měl postupovat podle závěrů rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1747/2014 a přistoupit k takové výši odškodnění, aby mohla být obecně vnímána jako spravedlivá při zhodnocení kritérií označených v rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 2813/2011. Žalobce byl nezákonné stíhán, utrpěl újmu, není tak správné mu nepřiznat žádné zadostiučinění v penězích. Pouhé konstatování porušení práva je nedostatečné a odporuje zásadám slušnosti. Žalobce navrhl, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že žalobci přizná relutární újmu v přiměřené výši, která by měla vzhledem ke zjištěným okolnostem činit minimálně Kč [částka], a právo na náhradu nákladů řízení.

13. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobce navrhla potvrzení rozsudku soudu I. stupně jako správného. Měla za to, že žalobce v odvolání vzal žalobu zpět co do [částka], zdůraznila, že je na žalobci, aby tvrdil a prokázal rozhodné skutečnosti a s citací označených rozhodnutí Nejvyššího soudu zopakovala, že mezi nezákonným trestním stíháním žalobce a jím tvrzenou nemajetkovou újmou není příčinná souvislost. Vztahy mezi bývalými manžely [příjmení] byly dlouhodobě špatné, a to zejména z důvodu žalobcova problematického pití alkoholických nápojů, tato skutečnost vešla ve známost v obci, kde žalobce bydlí, potažmo mezi jeho kamarády a kolegy. Problémy mezi bývalými manžely zasahovaly jak do osobní sféry žalobce, tak i do sféry pracovní, když žalobce vypověděl, že bývalá manželka měla všude vykládat, že je žalobce trestně stíhaný. Bývalá manželka žalobce měla též mladším synům zakazovat, aby se žalobcem komunikovali, aby mu odpovídali na jeho SMS zprávy. Z účastnického výslechu žalobce vyplynulo, že největší útrapy zažíval, když se bývala manželka žalobce se syny odstěhovala z jejich společného obydlí, kdy bezprostředně poté zakazovala synům kontakt se žalobcem, to se ale událo před zahájením trestního stíhání.

14. Odvolací soud po zjištění, že odvolání žalobce bylo uplatněno včas, naplňuje požadavky ust. § 205 odst. 1 o. s. ř. a obsahuje odvolací důvody stanovené v ust. § 205 odst. 2 o. s. ř., projednal je při jednání (ust. § 214 odst. 1 o. s. ř.) a přezkoumal správnost rozhodnutí soudu I. stupně i řízení, které předcházelo jeho vydání (ust. § 212, § 212a o. s. ř.). Byl vázán mezemi odvolání, jímž byl rozsudek soudu I. stupně napaden v celém rozsahu, což k dotazu odvolacího soudu advokát žalobce potvrdil s tím, že žalobce nadále trvá na žalobou požadovaném zadostiučinění za nemajetkovou újmu, má za to, že minimálně by mu mělo být zaplaceno [částka].

15. Soud I. stupně objasnil úplně skutkový stav věci a odvolací soud z takto zjištěného skutkového podkladu vycházel. Při zjištěném zásahu do osobnostní sféry žalobce vedením nezákonného trestního stíhání v prokázané délce, jež, jak správně dovodil soud I. stupně, nebyla nijak nepřiměřená, odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně, že žalobce v souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání utrpěl nemajetkovou újmu spočívající v prosté skutečnosti, že byl vystaven vedení trestního stíhání. Žalobci se ale nepodařilo prokázat jím tvrzený zásah nezákonného trestního stíhání do svých poměrů v širším rozsahu. Jím navrženými důkazy bylo naopak jeho tvrzení o tom, že trestní stíhání mělo vliv na rozpad jeho rodiny, že se v jeho důsledku nemohl stýkat se svými syny a že jeho vlivem ztratil přátele, že skutečnost, že je trestně stíhán, byla známa a probírána v místě jeho bydliště, vyvráceno. Z výpovědi svědka [jméno] [příjmení] bylo zjištěno, že v místě bydliště žalobce bylo obecně známo, že požívá nadměrně alkohol, o tom, že je otec trestně stíhán, neslyšel naopak nikoho mluvit. Svědek [jméno] [příjmení], kolega žalobce, slyšený v trestním řízení, vypověděl, že jeho dobré vztahy s žalobcem se narušily poté, kdy se žalobce poté, kdy začal požívat alkohol, začal chovat nepříjemně, byl zlý ke svému okolí. V protikladu proti těmto důkazům, a také proti dalším listinným důkazům, z nichž vyplynulo, že manželka žalobce se se syny odstěhovala ze společného bydliště ke svým rodičům [datum] na výzvu Policie ČR, která v rodině zasahovala, že poté se situace stabilizovala a že poměry nezletilých dětí žalobce byly upraveny schválením dohody rodičů dne [datum], soud I. stupně hodnotil výpověď samotného žalobce, jenž uvedl, že trestní stíhání vedlo k rozpadu jeho rodiny, k tomu, že synové byli svěřeni do péče své matky, nikoli do střídavé péče, jak si přál on, že v jeho důsledku ztratil přítele [jméno] [příjmení] Odvolací soud sdílí závěr soudu I. stupně, že v situaci, kdy bylo postaveno najisto, že o zahájení trestního stíhání se žalobce dozvěděl z usnesení, které převzal dne [datum], nebylo nijak prokázáno, že by rozpad rodiny žalobce, rozhodnutí o úpravě poměrů jeho nezletilých dětí či ztráta přátelského vztahu žalobce s [jméno] [příjmení] byly v příčinné souvislosti s nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce. Dřívější dopad postupu policejních orgánů před zahájením trestního stíhání do poměrů žalobce nebyl žalobcem v řízení před soudem I. stupně ani tvrzen.

16. Soud I. stupně důvodně porovnal případ žalobce s jiným soudním případem řešícím obdobnou situaci. Odvolací soud k porovnání podobného rozhodnutí při odvolacím jednání účastníkům předestřel další případ – věc Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 25 C 165/2016 a Městského soudu v Praze jako soudu odvolacího sp. zn. 30 Co 68/2017, v níž bylo hodnoceno zadostiučinění za újmu do té doby bezúhonného poškozeného, jenž byl nezákonně trestně stíhán pro spáchání přečinu ohrožování mravní výchovy dítěte dle ust. § 201 odst. 1 písm. d), odst. 3 písm. a) trestního zákoníku, trestní řízení trvalo 38 měsíců a skončilo zproštěním obžaloby dle ust. § 226 odst. 1 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo prokázáno, že se skutek stal. Poškozený nebyl omezen na svobodě, věc nebyla medializována. Poškozený se po dobu trestního stíhání stranil společnosti, nevycházel z domova, jeho rodiče ani přátelé nevěřili tomu, že by se dopustil činu, pro který byl trestně stíhán, jeho partnerský život nijak neutrpěl, ale někteří klienti jeho myčky aut přestali využívat jeho služeb. Žalovaná Česká republika k odškodnění nemajetkové újmy poškozeného vyslovila omluvu a přiznala mu zadostiučinění ve výši [částka].

17. Žalobce v odvolání navrhl ke srovnání dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu, odvolací soud ale neshledal ani u jednoho z nich relevanci pro posuzovaný případ. Ve věci vedené před Nejvyšším soudem pod sp. zn. 30 Cdo 3274/2021 byl předmětem řízení nárok žalované – obchodní společnosti na zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která měla nastat v jejích poměrech v souvislosti s nezákonným trestním stíháním pro zvlášť závažný zločin podvodu podle § 209 odst. 1, odst. 5 písm. a) trestního zákoníku s rizikem peněžního trestu, trestu zákazu činnosti, zákazu plnění veřejných zakázek nebo účasti na veřejných soutěžích či trest přijímání dotací a dále trest propadnutí majetku. Ve věci Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3397/2021 byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení, v němž dosud nebylo znovu rozhodnuto. V prvém případě tak nejde o věc shodnou či podobnou už v základních znacích, v druhém případě nelze dovodit obsah konečného rozhodnutí ve věci.

18. Odvolací soud se ve světle uvedeného zcela ztotožnil se závěrem soudu I. stupně o tom, že při nedostatku příčinné souvislosti mezi nezákonným rozhodnutím o zahájení trestního stíhání žalobce a žalobcem tvrzenými dopady do jeho osobnostní sféry, a také v situaci, kdy žalobce sám vypověděl, že neměl obavy z odsouzení k nepodmíněnému odnětí svobody s vědomím, že se ničeho nedopustil, odpovídá újmě žalobce, kterou utrpěl v souvislosti s nezákonným trestním stíháním pouze potud, že byl vystaven jisté nejistotě z dopadu takového trestního stíhání na svoji osobu a pociťoval nespravedlnost s ohledem na stíhání za přečin, jehož se, jak věděl, nedopustil, konstatování porušení jeho práva žalovanou, jehož se mu dostalo v dopise žalované ze dne [datum].

19. Platí, že došlo-li k pravomocnému zastavení trestního stíhání či ke zproštění obžalovaného obžaloby, jemuž lze na roveň postavit postoupení věci k projednání správnímu orgánu, dovozuje se odpovědnost státu za škodu či nemajetkovou újmu způsobenou rozhodnutím o zahájení takového trestního stíhání z toho, že při takovém výsledku trestního stíhání je třeba mít za to, že osoba obviněná trestný čin či přečin nespáchala, a že proto proti ní nemělo být vzneseno obvinění. V situaci, kdy v posuzovaném případě nebyly prokázány žádné další zásahy do osobnostních poměrů žalobce tvrzené v rovině rodinné, pracovní a společenské, přičemž trestní řízení nebylo nepřiměřeně dlouhé, a žalobce si byl vědom, že mu nehrozí trest nepodmíněného odnětí svobody (což jednak sám vypověděl, jak uvedeno výše, jednak soud I. stupně důvodně hodnotil s poukazem na obsah posléze zrušeného trestního příkazu vydaného proti žalobci) i odvolací soud hodnotí konstatování porušení práva žalobce jako zcela odpovídající plnohodnotnou formu zadostiučinění plně reparující újmu, jaká na straně žalobce vznikla.

20. Nad rámec uvedeného odvolací soud jen dodává, že nesdílí názor žalobce, že by omluva za nezákonné trestní stíhání, již žalovaná vedle konstatování porušení práva žalobce také vyslovila, byla neúčinná v důsledku doručení podání advokátovi žalobce. V situaci, kdy žalobce žalované doručil všeobecnou plnou moc zmocňující konkrétního advokáta k jeho zastupování, došlo doručením dopisu žalované ze dne [datum] tomuto advokátovi jak k poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve formě konstatování porušení práva žalobce, tak k vyslovení omluvy žalované za její nezákonné rozhodnutí. Soud I. stupně tuto skutečnost důvodně hodnotil v širších souvislostech pro účely svého rozhodnutí.

21. Soud I. stupně rozhodl správně také o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky s ohledem na úspěch toho kterého z nich ve vztahu ke každému z žalobcem uplatněných nároků. Odvolací soud odkazuje na odůvodnění této části rozhodnutí soudu I. stupně.

22. Ze všech uvedených důvodů odvolací soud rozsudek soudu I. stupně ve znění doplňujícího rozsudku jako věcně správný podle ust. § 219 o. s. ř. potvrdil.

23. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že v této části řízení plně úspěšné žalované náleží právo na náhradu účelně vynaložených nákladů řízení. Ty představují dvě náhrady hotových výdajů za dva úkony (vyjádření k odvolání žalobce, účast u jednání odvolacího soudu) po [částka] podle ust. § 151 odst. 3 o. s. ř. a ust. § 2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu. K přiznání náhrady za přípravu zástupce žalované na jednání odvolacího soudu neshledal odvolací soud důvod O lhůtě k plnění bylo rozhodnuto podle ust. § 211 a § 160 odst. 1 o. s. ř.

Poučení