49 CO 107/2021 - 305

Rubrum

Krajský soud v Brně rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Moniky Kyselové a soudců Mgr. Pavla Mádra a Mgr. Pavly Kohoutkové ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] zastoupená advokátkou [údaje o zástupci] proti žalovanému: [osobní údaje žalovaného] o zaplacení částky 1.798.896 Kč s příslušenstvím, o odvolání žalovaného proti rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 3. 2021, č. j. 12 C 215/2016-252, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se v části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 104.000 Kč a částku 1.544.896 Kč mění jen tak, že uvedené částky je žalovaný povinen zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci tohoto rozsudku.

II. Ve zbývající části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úrok z prodlení se rozsudek soudu I. stupně mění tak, že: - Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 1 měsíce od právní moci rozsudku úrok z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 29 709 Kč od 2. 3. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 4. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 5. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 6. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 7. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 3. 8. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 9. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 10. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 2. 11. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 12. 2015 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 1. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 2. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 3. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 4. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 2. 5. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 6. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 7. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 8. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 9. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 3. 10. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 11. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 12. 2016 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 2. 1. 2017 do zaplacení z částky 29 709 Kč od 1. 2. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 3. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 3. 4. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 5. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 6. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 3. 7. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 8. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 9. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 2. 10. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 11. 2017 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 12. 2017 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 8,50 % p. a. z částky 29 710 Kč od 1. 1. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 2. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 3. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 2. 4. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 5. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 6. 2018 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 29 710 Kč od 2. 7. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 8. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 3. 9. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 10.2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 11. 2018 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 3. 12. 2018 do zaplacení úrok z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 29 710 Kč od 1. 1. 2019 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 2. 2019 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 3. 2019 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 4. 2019 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení z částky 29 710 Kč od 1. 6. 2019 do zaplacení. - Žaloba se zamítá v části, v níž se žalobkyně po žalovaném domáhala zaplacení úroku z prodlení ve výši 8,05 % p. a. z částky 29 709 Kč od 16. 2. 2015 do 1. 3. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 3. 2015 do 31. 3. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 4. 2015 do 30. 4. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 5. 2015 do 31. 5. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 6. 2015 do 30. 6. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 7. 2015 do 2. 8. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 8. 2015 do 31. 8. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 9. 2015 do 30. 9. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 10. 2015 do 1. 11. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 11. 2015 do 30. 11. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 12. 2015 do 31. 12. 2015 z částky 29 709 Kč od 16. 1. 2016 do 31. 1. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 2. 2016 do 29. 2. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 3. 2016 do 31. 3. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 4. 2016 do 1. 5. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 5. 2016 do 31. 5. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 6. 2016 do 30. 6. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 7. 2016 do 31. 7. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 8. 2016 do 31. 8. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 9. 2016 do 2. 10. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 10. 2016 do 31. 10. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 11. 2016 do 30. 11. 2016 z částky 29 709 Kč od 16. 12. 2016 do 1. 1. 2017 z částky 29 709 Kč od 16. 1. 2017 do 31. 1. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 2. 2017 do 28. 2. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 3. 2017 do 2. 4. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 4. 2017 do 30. 4. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 5. 2017 do 31. 5. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 6. 2017 do 2. 7. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 7. 2017 do 31. 7. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 8. 2017 do 31. 8. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 9. 2017 do 1. 10. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 10. 2017 do 31. 10. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 11. 2017 do 30. 11. 2017 z částky 29 710 Kč od 16. 12. 2017 do 31. 12. 2017 úroku z prodlení ve výši 8,50 % p. a. z částky 29 710 Kč od 16. 1. 2018 do 31. 1. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 2. 2018 do 28. 2. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 3. 2018 do 1. 4. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 4. 2018 do 30. 4. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 5. 2018 do 31. 5. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 6. 2018 do 1. 7. 2018 úroku z prodlení ve výši 9 % p. a. z částky 29 710 Kč od 16. 7. 2018 do 31. 7. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 8. 2018 do 2. 9. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 9. 2018 do 30. 9. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 10. 2018 do 31. 10. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 11. 2018 do 2. 12. 2018 z částky 29 710 Kč od 16. 12. 2018 do 31. 12. 2018 úroku z prodlení ve výši 9,75 % p. a. z částky 29 710 Kč od 16. 1. 2019 do 31. 1. 2019 z částky 29 710 Kč od 16. 2. 2019 do 28. 2. 2019 z částky 29 710 Kč od 16. 3. 2019 do 31. 3. 2019 z částky 29 710 Kč od 16. 4. 2019 do 30. 4. 2019 z částky 29 710 Kč od 16. 5. 2019 do 31. 5. 2019.

III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na nákladech řízení před soudy obou stupňů částku 323.153 Kč, do 3 dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení].

Odůvodnění

1. Rozsudkem soudu I. stupně bylo rozhodnuto, že žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni do 15 dnů od právní moci rozsudku částku 104.000 Kč a částku 1.544.896 Kč se zákonným úrokem z prodlení za období a z částek ve výroku specifikovaných (výrok I.). V části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení další částky 150.000 Kč, byla žaloba zamítnuta (výrok II.), a žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni na nákladech řízení částku 325.670 Kč do 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupkyně žalobkyně [příjmení] [jméno] [příjmení] (výrok III.).

2. Soud I. stupně tak rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala celkem 3 nároků. Jednak žádala poskytnutí přiměřeného zadostiučinění (náhrady nemajetkové újmy v penězích) ve výši 200.000 Kč, dále náhrady majetkové újmy za nevyplacené odměny (jinou škodu) ve výši 54.000 Kč, a nakonec náhrady platu ve výši 1.544.896 Kč se zákonným úrokem z prodlení. Uplatněné nároky žalobkyně odůvodnila diskriminačním jednáním ze strany žalovaného, které bylo vůči ní prokázáno v řízení o neplatnost výpovědi z pracovního poměru, vedeném u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015.

3. Náhradu nemajetkové újmy ve výši 200.000 Kč za snížení důstojnosti, vážnosti a dobré pověsti v pracovním kolektivu i ve společnosti žádala žalobkyně z důvodu, že byla stejně jako další důchodkyně nucena k podpisu dohody o rozvázání pracovního poměru k datu 28. 2. 2015. Dne 25. 9. 2014 s ní bylo jednáno spolu s kolegyní [jméno] [příjmení] ze strany nadřízeného, místopředsedy JUDr. [příjmení], který jim měl sdělit, že vedení soudu rozhodlo, že všichni důchodci musí skončit. Žalobkyně podpis dohody odmítla, na což bylo reagováno podrážděně a následně jí byla předána výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost. Žalobkyně a [jméno] [příjmení] nebyly pozvány k předsedovi soudu na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci (důchodci) a poděkování za práci. Na konci roku dostali všichni zaměstnanci mimořádně vysoké odměny, avšak žalobkyně, paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení], které taktéž nepodepsaly žalovaným nabízenou dohodu o skončení pracovního poměru a byla jim následně dána výpověď pro nadbytečnost, nedostaly odměnu vůbec žádnou. Dle žalobkyně šlo tedy o potrestání a nerovné zacházení se zaměstnanci, když konkrétní důvody pro nepřiznání odměny žalobkyni tvrzené žalovaným (malý objem práce, zkreslování pracovní doby a výtky ke kvalitě práce) byly hodnoceny jako účelové již v rámci řízení vedeném o neplatnost výpovědi u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. Náhradu nemajetkové újmy na částku ve výši 200.000 Kč rozšířila žalobkyně z původního nároku 50.000 Kč o dalších 150.000 Kč podáním ze dne 22. 11. 2017 doručeným soudu dne 27. 11. 2017 (rozšíření žaloby připuštěno usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 215/2016-44, PM dne 19. 6. 2019), a to s ohledem na další vývoj souvisejícího řízení o neplatnost výpovědi, v němž (dnes již bývalý) předseda žalovaného, JUDr. [příjmení], měl u jednání konaném ve věci dne 13. 9. 2016 uvést, že žalobkyni považoval za zkušenou, bezchybnou, dlouholetou pracovnici, avšak přesto se měla dopustit závažného pochybení, a to nesprávného úředního postupu ve spise 69 Nc 1246/2007, v důsledku něhož vysoudila stěžovatelka vůči státu částku 195.847 Kč. Bývalý předseda žalovaného [příjmení] [příjmení] u jednání 27. 6. 2017 měl prohlásit, že ohledně spisu vycházel ze zprávy JUDr. [příjmení], který zřejmě vycházel z vyjádření soudkyně JUDr. [příjmení], a tudíž se k věci nemůže blíže vyjádřit. Dle žalobkyně však se spisem muselo být nezákonným způsobem manipulováno, neboť z něj bylo odstraněno č. l. 17, kde se původně nacházel referát soudkyně s pokynem pro žalobkyni k založení spisu. JUDr. [příjmení] přitom v dubnu 2014 v tomtéž správním spise podával ministerstvu zprávu s tím, že pochybení ve věci nezjistil a před dáním výpovědi v roce 2014 žalovaný žalobkyni žádné pochybení v daném spise nevytýkal. Informace o údajném pochybení žalobkyně byla dle žalobkyně nepravdivá, a takovouto informaci sdělil žalovaný i ve vztahu k Ministerstvu spravedlnosti k případnému regresnímu řízení.

4. Nároku na náhradu majetkové újmy za nevyplacené odměny ve výši 54.000 Kč se žalobkyně domáhala z důvodu, že v období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 obdrželi odměny všichni zaměstnanci s výjimkou pouhých tří – žalobkyně, paní [jméno] [příjmení] a paní [jméno] [příjmení], které se odmítly podrobit diskriminačnímu jednání žalovaného, tj. jeho nátlaku na uzavření dohody o skončení pracovního poměru. Pouze z tohoto důvodu byly z odměn zcela vyloučeny. V předchozích letech se přitom nikdy nestalo, že by žalobkyni nebyly vyplaceny mimořádné odměny, naopak byla ujišťována, že obdržela jedny z nejvyšších a předsedou soudu jí byl v roce 2012 zvýšen osobní příplatek na 4.000 Kč s ohledem na dlouhodobé velmi dobré pracovní výsledky. Dle rozvrhu práce pro rok 2014 byla na úseku E agenta výkonu rozhodnutí rozdělena jen mezi žalobkyni a [jméno] [příjmení] (obě VSÚ), které vykonávaly práci srovnatelného množství, náročnosti i odpovědnosti a obě měly výborné pracovní výsledky a výkonnost. Zatímco žalobkyni byly přiznány nulové mimořádné odměny, [jméno] [příjmení] žalovaný přiznal v listopadu 2014 mimořádnou odměnu ve výši 39.000 Kč a v prosinci 2014 ve výši 15.000 Kč, celkem tedy 54.000 Kč. Žalobkyně měla za to, že jí měla být přiznána stejná odměna jako [jméno] [příjmení].

5. K nároku na zaplacení náhrady platu ve výši 1.544.896 Kč s příslušenstvím žalobkyně uvedla, že žalovaný rozhodl dne 2. 10. 2014 o nadbytečnosti 2 pracovních míst VSÚ a téhož dne dostala ona i paní [jméno] [příjmení] výpověď z pracovního poměru pro nadbytečnost, vzniklou v důsledku rozhodnutí zaměstnavatele č. j. Spr 2956/2014. Postup žalovaného považovala žalobkyně za nezákonný, a proto přípisem ze dne 7. 11. 2014 oznámila, že s výpovědí nesouhlasí, a že trvá na dalším zaměstnávání z důvodu, že nadbytečnost je jen zástupným důvodem a skutečným důvodem je její důchodový věk. Svůj nesouhlas opakovala i v přípise ze dne 7. 1. 2015. Žalobkyně byla a je zcela zdravá a kdykoliv v průběhu sporu až do vyřešení otázky platnosti rozvázání pracovního poměru měl žalovaný možnost žalobkyni znovu zaměstnat. Platnost rozvázání pracovního poměru žalobkyně napadla dne 23. 2. 2015 žalobou, které bylo rozsudkem Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019, č. j. 49 Co 367/2017-397, vyhověno; rozsudek nabyl právní moci dne 2. 5. 2019. Dne 28. 3. 2019 se žalobkyně od tehdejšího místopředsedy žalovaného dozvěděla, že žalovaný zvažuje podání dovolání a propouštění zaměstnanců, dospěla proto k rozhodnutí, že prostředí, do kterého by se měla vrátit, by na ni nepůsobilo příznivě, a proto se s žalovaným dohodla na skončení pracovního poměru ke dni 30. 4. 2019 a požádala o náhradu platu za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019.

6. Soud I. stupně vyšel ze závěrů soudů v řízení o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru s žalobkyní výpovědí ze strany žalovaného, které bylo vedeno u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. Konkrétně ze zjištění, že ze strany žalovaného došlo k přímé diskriminaci žalobkyně na základě věku v oblasti pracovní činnosti, že výpověď z pracovního poměru daná žalovaným žalobkyni z důvodu nadbytečnosti zaměstnance podle ustanovení § 52 zákoníku práce listinou ze dne 2. 10. 2014, předané žalobkyni dne 13. 10. 2014, je neplatná. Dále vyšel ze zjištění, že tvrzení žalovaného o důvodech nepřiznání odměny žalobkyni, tj. o nepovolených služebních odchodech a způsobení škody ve věci sp. zn. 69 Nc 1246/2007, je diskriminační a účelové (viz bod 27 napadeného rozhodnutí), že do podání žaloby byla žalobkyně ze strany žalovaného hodnocena jako dobrá pracovnice a od 1. 4. 2012 jí byl výrazně zvýšen osobní příplatek na 4.000 Kč za dlouhodobé velmi dobré pracovní výsledky (bod 17 napadeného rozhodnutí), že žalobkyně se dlouhodobě starala o kulturu zaměstnanců žalovaného a za tímto účelem odcházela dříve z práce, o čemž vedení žalovaného vědělo a žalobkyni v tomto směru ničeho nevytýkalo (viz skutková zjištění soudu I. stupně pod bodem 25 a výpověď svědkyně [příjmení] [jméno] [příjmení]), a že dle pracovních listů evidence docházky žalobkyně vykazovala v docházkovém systému každý měsíc průměrně 10 hodin na služební cestě, přičemž se jednalo o páteční odpoledne, celkem za rok 2014 v rozsahu 116,5 hodin (viz bod 48 odůvodnění napadeného rozsudku). Rovněž soud I. stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně dopisem ze dne 7. 11. 2014, jehož doručení žalovaný nerozporoval, vyjádřila žalobkyně nesouhlas s výpovědí pro nadbytečnost a trvala na dalším zaměstnávání, a že strany se dohodly o rozvázání pracovního poměru ke dni 30. 4. 2019. Soud I. stupně dále vyšel ze zjištění, že žalobkyně byla zdravotně způsobilá k pracovnímu zařazení vyšší soudní úřednice v období od 1. 7. 2015 do 30. 4. 2019 (viz z lékařská zpráva ze dne 11. 2. 2021 bod 33 napadeného rozhodnutí), že mezi účastníky bylo nesporným, že období, za které požaduje náhradu platu, žalobkyně nebyla zaměstnána u jiného zaměstnavatele, že za období 6/ 2013 až 11/ 2014 žalovaný přiznával zaměstnancům odměny podle předem stanoveného klíče (viz výpověď JUDr. [jméno] [příjmení]), že za uvedené období nebyly žalovaným přiznány mimořádné odměny bez zdůvodnění pouze žalobkyni, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále [jméno] [příjmení] s poznámkou, že byla na mateřské dovolené (viz bod [číslo] napadeného rozhodnutí), a že zaměstnankyni [příjmení], která vykonávala dle rozvrhu práce obdobnou činnost jako žalobkyně, byla vyplacena odměna ve výši 39.000 Kč za období od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2014 a ve výši 15.000 Kč za období prosince 2014. V neposlední řadě vyšel soud I. stupně ze zjištění, že v období rozhodném pro určení výše průměrného výdělku žalobkyně, tj. ve 4. čtvrtletí roku 2014 žalobkyně odpracovala 440 hodin a k výplatě jí byla zúčtována hrubá mzda ve výši 75.159 Kč (bez náhrad) a na základě těchto zjištění určil výši průměrného hodinového výdělku žalobkyně v rozhodném období na částku 170,82 Kč a průměrný hrubý měsíční příjem analogicky zaokrouhlen dle ustanovení § 142 odst. 2 zákoníku práce činil 29.710 Kč (viz odstavec 46, 48 a 109 odůvodnění rozsudku).

7. Na základě těchto skutkových zjištění soud I. stupně ve vztahu k nemajetkové újmě uzavřel, že došlo k přímé diskriminaci žalobkyně žalovaným na základě jejího věku (dle § 2 odst. 3 antidiskriminačního zákona), a to při samotném výběru žalobkyně jako nadbytečné v souvislosti s rozhodnutím zaměstnavatele o organizační změně ze dne 2. 10. 2014. Vycházel přitom ze závěru učiněném v pravomocně skončeném řízení o neplatnosti výpovědi, které bylo účastníky vedeno u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015. Jako pronásledování navíc ve smyslu § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona soud I. stupně hodnotil nepozvání žalobkyně na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci (spolu s [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], které rovněž odmítly podepsat s žalovaným navrženou dohodu o rozvázání poměru), a též nepřiznání mimořádných odměn za období 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014, které byly přiznány a vyplaceny dne 10. 12. 2014 a 10. 1. 2015 všem ostatním zaměstnancům s výjimkou žalobkyně, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] a dále s výjimkou [jméno] [příjmení], která však byla naprostou většinu posuzovaného období na mateřské dovolené, a tudíž jí odměna nebyla přiznána z běžného důvodu. Žalovaný dle soudu I. stupně neprokázal, že při výplatě odměn neporušil ve vztahu k žalobkyni zásadu rovného zacházení, a že skutečným podkladem pro rozhodnutí o nepřiznání odměn žalobkyni bylo žalovaným tvrzené porušení pracovních povinností, nesprávný úřední postup či malý objem práce na úseku E, když z rozvrhu práce pro rok 2014 bylo zjištěno, že žalobkyně pracovala v podstatě pro stejný počet senátů jako její kolegyně na stejné pozici VSÚ Bc. [příjmení], která obdržela odměny v celkové výši 54.000 Kč. Rovněž nebylo prokázáno, že by žalovaný kdykoliv v období před doručením výpovědi žalobkyni vytýkal jakékoliv porušení pracovních povinností, tj. jak nesprávný úřední postup ve spise sp. zn. 69 Nc 1246/2007, tak nedodržování fondu pracovní doby žalobkyní. Hromadné obstarávání lístků do divadel pro zaměstnance žalovaného žalobkyní totiž bylo považováno za úzus převzatý z minulosti, který vedení žalovaného dlouhodobě tolerovalo. Tvrzením o porušování pracovních povinností žalobkyní totiž žalovaný argumentoval až po neplatném skončení pracovního poměru v rámci jeho procesní obrany v soudních řízeních. Na druhou stranu soud I. stupně měl za to, že se nejednalo o další pronásledování či zastrašování žalobkyně ve smyslu § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona, pokud žalovaný argumentoval nedodržením fondu pracovní doby žalobkyně a nesprávným úředním postupem poprvé až poté, co pro něj žalobkyně přestala v důsledku neplatné výpovědi vykonávat práci (zde uzavřel, že žalobkyně se prokazatelně dopouštěla porušování pracovních povinností v podobě nedodržování fondu pracovní doby, a byť je žalovaný dlouhodobě toleroval a žalobkyni nevytýkal, přesto se jednalo o oficiálně nepovolené služební odchody, kdy současně nebylo prokázáno, že by si nepřítomnost na pracovišti žalobkyně nahradila přesčasovou prací). Soud I. stupně se neztotožnil ani s názorem žalobkyně, že ji poškodilo jednání žalovaného, a to jeho bývalého předsedy JUDr. [příjmení], který nereagoval na její osobní dopisy ze dne 18. 12. 2014 a 7. 1. 2015 požadující vysvětlení důvodů propuštění a nepřiznání odměn. I přesto však soud I. stupně dospěl k závěru, že jednání žalovaného vůči žalobkyni mohlo být jednotlivě i ve svém souhrnu vnímáno jako příkoří a mohlo být žalobkyní špatně psychicky snášeno, neboť snižovalo její důstojnost a dotýkalo se jí v osobní rovině, když byl zdůrazňován její vyšší, tj. důchodový, věk, nepotřebnost; pominout pak nebylo možno i finanční dopad jednání žalovaného. Oprávněně tak žalobkyně mohla vnímat odchod do důchodu jako nedůstojný, což bylo umocněno nepozváním na rozloučení s dalšími propuštěnými důchodkyněmi, které na rozdíl od žalobkyně návrh na uzavření dohody o rozvázání pracovního poměru akceptovaly. V důsledku diskriminace žalobkyně žalovaným proto byla ve značné míře snížena její dobrá pověst, důstojnost její osoby a vážnost ve společnosti, neboť se diskriminační jednání žalovaného sestávalo z více jednání a trvalo po delší dobu v období od září do prosince 2014. S ohledem na uvedený rozsah diskriminačního jednání považoval soud I. stupně za přiměřenou a adekvátní náhradu nemajetkové újmy částku 50.000 Kč, která měla dle jeho názoru dostatečně plnit satisfakční i preventivní funkci. Pokud žalobkyně požadovala náhradu nemajetkové újmy v částce vyšší, tj. požadovala-li další částku 150.000 Kč, v tomto rozsahu byl její návrh na náhradu nemajetkové újmy zamítnut, neboť celková žalovaná částka 200.000 Kč se soudu I. stupně na základě výše popsaných skutkových okolností jevila jako příliš vysoká.

8. Dalším uplatněným nárokem v řízení byl nárok žalobkyně na náhradu majetkové újmy ve výši 54.000 Kč, sestávající z nepřiznané mimořádné odměny za období od 1. 6. 2014 do 30. 11. 2014 ve výši 39.000 Kč a za období od 1. 12. 2014 do 31. 12. 2014 ve výši 15.000 Kč. V období, za které nebyly mimořádné odměny žalobkyni vyplaceny, tj. v období od června do prosince 2014, neměla žalobkyně žádné významné absence, v daném období, a ani dříve, nebylo ze strany žalovaného žalobkyni vytýkáno žádné porušení pracovních povinností, naopak byla vždy hodnocena jako kvalitní zaměstnankyně, která svou práci zvládala velmi dobře a pobírala dlouhodobě vysoký osobní příplatek. Objem práce žalobkyně byl dle rozvrhu práce pro rok 2014 obdobný jako u další VSÚ na úseku E, paní [příjmení] [příjmení], která měla pracovní náplň srovnatelnou s žalobkyní, a která obdržela za uvedené období odměny v celkové výši 54.000 Kč. V minulých obdobích let 2013 2014 obdržela vždy Bc. [příjmení] odměnu ve stejné či obdobné výši jako žalobkyně, na rozdíl od posuzovaného období, kdy žalobkyně oproti Bc. [příjmení] odměny neobdržela vůbec. Odměny byly u žalovaného rozdělovány podle klíče určitým procentem pro jednotlivé pozice včetně VSÚ, a byť se jedná o nenárokovou složku platu, je nepochybné, že bylo s žalobkyní zacházelo odlišně oproti jiným zaměstnancům včetně důchodkyň, které uzavřely dohodu o rozvázání pracovního poměru. Přiznávání odměn bylo u všech zaměstnanců dlouhodobě pravidlem, a to pouze s ojedinělými výjimkami doloženými běžnými důvody, především absencemi. Soud I. stupně proto dospěl k závěru, že žalovaný nezajistil v období od června do prosince 2014 rovné zacházení s žalobkyní oproti ostatním zaměstnancům, čímž porušil právní povinnost, tj. zákaz diskriminace dle § 16 odst. 2 zákoníku práce, a že důvodem nepřiznání odměn žalobkyni za posuzované období bylo její odmítnutí akceptovat návrh žalovaného na rozvázání pracovního poměru dohodou. V důsledku této skutečnosti byla žalobkyně pronásledována dle ustanovení § 4 odst. 3 antidiskriminačního zákona tím, že jí odměny vyplaceny nebyly. Mezi porušením právní povinnosti žalovaného a majetkovou škodou ve smyslu § 265 zákoníku práce způsobenou žalobkyni, tj. nevyplacení odměny mající dopad do její majetkové sféry, byla dána příčinná souvislost. Vzhledem k tomu, že v předchozích obdobích byla žalobkyni přiznávána odměna v obdobné či shodné výši jako Bc. [příjmení], bylo možno za běžného a očekávaného chodu věci předpokládat, že i v předmětném období by žalobkyni byly přiznány mimořádné odměny ve výši shodné jako Bc. [příjmení], tj. ve výši 54.000 Kč. Soud I. stupně proto žalobě na náhradu majetkové újmy ve výši 54.000 Kč celém rozsahu vyhověl.

9. Co se týče nároku žalobkyně na náhradu platu za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019, tj. za 52 měsíců, spolu se zákonným úrokem z prodlení, soud I. stupně dospěl k závěru, že i tento její nárok je zcela důvodný. Vyšel ze skutečnosti, že mezi účastníky nebylo sporné, že žalobkyně oznámila žalovanému, že trvá na dalším zaměstnávání dopisem ze dne 7. 11. 2014, tedy již v průběhu výpovědní doby, která trvala od 1. 11. 2014 do 31. 12. 2014. Náhrada platu žalobkyni tedy náleží od 1. 1. 2015 do rozvázání pracovního poměru, k němuž došlo dohodou ke dni 30. 4. 2019. Žalobkyně dle soudu I. stupně prokázala, že po celé uvedené období byla zdravotně způsobilá k pracovnímu zařazení vyšší soudní úřednice u žalovaného a mezi účastníky nebylo sporu o tom, že v předmětném období nebyla žalobkyně zaměstnána jinde. Soud I. stupně neshledal důvodnou námitku žalovaného, že by přiznání náhrady platu mělo být v rozporu s dobrými mravy z důvodu tvrzeného porušování povinností žalobkyní, tj. nedodržování fondu pracovní doby a nesprávného úředního postupu. Soud I. stupně učinil závěr, že nesprávný úřední postup nebyl vůbec prokázán a zajišťování kultury pro zaměstnance žalobkyní bylo žalovaným tolerováno a nebylo žalobkyni vytýkáno. Soud I. stupně měl dále za to, že okolnosti, za nichž došlo k rozvázání pracovního poměru, nemají pro možnost krácení náhrady mzdy žádný význam, neboť s nimi právní úprava tuto možnost nespojuje. Žalobkyně byla starobní důchodkyní již před neplatným rozvázáním pracovního poměru v říjnu 2014, a tudíž na danou věc nelze aplikovat ani stanovisko Nejvyššího soudu ČR Cpjn 4/2004, na něž odkazoval žalovaný a žádal snížení náhrady mzdy za dobu přesahují 6 měsíců na třetinu z důvodu pobírání starobního důchodu a možnosti nechat se zaměstnat na stejné či obdobné pozici u jiného soudu se sídlem v [obec]. Soud I. stupně uvedl, že není významné, zda zaměstnanec vyvíjel aktivitu k tomu, aby si zajistil jiné zaměstnání, když k přiměřenému snížení náhrady platu by bylo možno přistoupit jen tehdy, pokud by bylo možno dovodit, že měl konkrétní možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele za podmínek v zásadě rovnocenných nebo dokonce výhodnějších, ale že této možnosti bez vážných důvodů nebylo využito. U žalobkyně dle soudu I. stupně nenastala situace, kdy by měla skutečně možnost zapojit se do práce jiného zaměstnavatele za rovnocenných či výhodnějších podmínek jako u žalovaného, a že současně této možnosti nevyužila, neboť pod tuto skutečnost nelze podřadit pouhou existenci výběrových řízení na totožnou pozici vyhlašovanou soudy v sídle žalovaného i samotným žalovaným, kam se žalobkyně nepřihlásila. Výpočet náhrady platu soud I. stupně provedl na základě zjištění o počtu žalobkyní odpracovaných hodin v rozhodném období a o hrubé mzdě (bez náhrad) zúčtované žalobkyni v rozhodném období, tj. ve 4. čtvrtletí roku 2014, k výplatě (viz bod 109 odůvodnění napadeného rozsudku). Nárok na zákonný úrok z prodlení soud I. stupně odůvodnil ustanovením § 1970 ve spojení s ustanovením § 2 nařízení vlády č. 351/2013 Sb., přičemž měl za to, že plat žalobkyně za každý kalendářní měsíc byl splatný do 15. dne v následujícím měsíci, a že se proto žalovaný ocitl v prodlení s úhradou platu za každý jednotlivý měsíc vždy od následujícího dne po uvedeném datu splatnosti, tj. od 16. dne následujícího měsíce.

10. O nákladech řízení soud I. stupně rozhodl vzhledem k jeho výsledku podle § 142 odst. 1 o.s.ř. -ve vztahu k náhradě majetkové újmy a náhradě platu, neboť žalobkyně byla ohledně těchto nároků zcela úspěšná, a dále dle § 142 odst. 3 o.s.ř., neboť u nároku na nemajetkovou újmu záviselo rozhodnutí o výši plnění na úvaze soudu, a tudíž soud I. stupně shledal žalobkyni plně úspěšnou.

11. Proti tomuto rozsudku podal žalovaný odvolání, které směřovalo proti výroku o věci samé I. a výroku o nákladech řízení III. Výrok II., jímž byla žaloba v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 150.000 Kč zamítnuta, odvoláním napaden nebyl, a tudíž samostatně nabyl právní moci (§ 206 odst. 2 věta první o.s.ř.). Žalovaný namítal, že poté, co byl soudem I. stupně ve smyslu ustanovení § 118a odst. 1, 3 o. s. ř. vyzván k doplnění tvrzení (a jejich následnému prokázání), že žalovaný u žalobkyně, [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení] neporušil nevyplacením odměn zásadu rovného zacházení, svá tvrzení doplnil tak, že uvedl důvod, pro který nebyla odměna přiznána, přičemž zdůraznil, že nebylo podstatné, zda tento důvod byl či nebyl naplněn, důležitá byla pouze motivace, která neměla s diskriminací nic společného. Ke svým tvrzením žalovaný navrhl důkazy a soud I. stupně pochybil, pokud je neprovedl, a zároveň dospěl k závěru, že žalovaný nevyhověl jeho výzvě.

12. Dle žalovaného soud I. stupně též pochybil, pokud pod bodem 80 svého odůvodnění hodnotil pronásledování a vycházel též z neudělení odměn svědkyni [příjmení], která podle žalovaného během svého výslechu lhala, když se snažila vzbudit dojem, že po většinu rozhodného období pracovala. V řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 237/2017 však vyplynul opak a její nárok, tj. nárok [příjmení], byl z tohoto důvodu zamítnut. Z tohoto rozsudku mělo jednoznačně vyplynout, že v případě svědkyně [příjmení] při poskytování odměn k diskriminaci nedošlo. Žalovaný dále namítal, že ve vztahu k žalobkyni bylo důvodem neposkytnutí odměn masivní porušování pracovní kázně. Soud I. stupně dospěl k závěru, že šlo o dlouhodobě tolerovaný úzus ze strany vedení žalovaného s tím, že to nebylo nikde zaznamenáno ani žalobkyni vytýkáno. Zcela však pominul výpovědi vedoucích zaměstnanců - [příjmení], [příjmení] a bývalého předsedy soudu [příjmení]. Manipulace s docházkou měly být zaznamenány v docházkových listech žalobkyně a soud I. stupně též nezhodnotil, že došlo k pozastavení poskytování příspěvku z FKSP. Současně soud I. stupně dospěl k závěru, že se žalobkyně prokazatelně dopouštěla uvedeného jednání a porušovala tím pracovní řád. I přes tento závěr dle soudu I. stupně bylo pod bodem 102 odůvodnění konstatováno, že zajišťování kultury bylo žalovaným tolerováno. Byla též pominuta souvislost mezi přehledem kulturní rubriky z intranetu žalovaného a docházkovými listy a z porovnání těchto dokumentů mělo být zřejmé, že žalobkyně jednoduše odcházela dříve z práce, což jako vlastní omluvu kryla tvrzením o zajišťování kultury. Z přehledu odměn dle žalovaného mělo vyplynout, že bez odměny či s minimální odměnou zůstalo za různá období více osob. Žalobkyně sama měla uvést, že odcházela z práce dříve, protože měla tzv. hotovo, a tudíž o její nadbytečnosti nemůže být pochyb. U svědkyně [příjmení] nebylo tvrzeno natolik intenzivní jednání jako u žalobkyně a svědkyně [příjmení], přičemž JUDr. [příjmení] měl dle žalovaného jednoznačně popsat, jakými úvahami byl veden, když odměna nebyla přiznána. Dle žalovaného není podstatné, zda byly úvahy naplněny či nikoliv. Podstatné je, že neudělení nebylo vedeno snahou o diskriminaci. Soud I. stupně přesto dospěl k závěru, že k pronásledování došlo u všech tří osob, aniž by se zabýval intenzitou u žalobkyně či zda vůbec k němu došlo u [příjmení] a [příjmení]. Pokud soud pod bodem 76 dospěl k závěru, že jednoznačně došlo k diskriminaci žalobkyně ze strany žalovaného na základě jejího věku, vycházel soud I. stupně z účastnického výslechu žalobkyně a svědkyně [příjmení]. Pod bodem 82 pak v případě JUDr. [příjmení], Mgr. [příjmení] a JUDr. [příjmení] soud I. stupně konstatoval, že jde vesměs o vedoucí zaměstnance žalovaného, kteří by na celé věci měli být osobně zainteresováni. Žalovanému však není zřejmé, proč by to tak mělo být, neboť výsledek sporu se jej nijak nemůže finančně dotknout. Naopak dle žalovaného nelze pominout, že soud I. stupně nehodnotil skutečnost, že svědkyně [příjmení], stejně jako [příjmení], mají přímý zájem na výsledku tohoto sporu, neboť u Městského soudu v Brně Klimešová coby žalobkyně vede proti žalovanému pod sp. zn. 38 C 238/2017 skutkově obdobný spor. Pokud soud I. stupně pod bodem 79 a rozvádí pod bodem 88 má za prokázané, že JUDr. [příjmení] sdělil, že bude snížen ostatním zaměstnancům plat o 5 % a nebudou vyplaceny odměny kvůli nutnosti vyplatit žalobkyni a svědkyni [příjmení] odstupné, pak tyto skutečnosti se měla svědkyně dozvědět od nějaké kolegyně či z řečí ostatních kolegyň a nelze tedy říct, že jde o prokázanou skutečnost, ale pouze o pomluvy. Pokud pod bodem 86 soud I. stupně hodnotí tvrzení nesprávný úřední postup žalobkyně ve spise sp. zn. 69 Nc 1246/2007, dospěl soud I. stupně k závěru, že je pravděpodobnější skutková verze žalobkyně, bylo však pominuto, že v rámci účastnické výpovědi ze dne 11. 2. 2021 měla v podstatě žalobkyně přiznat své pochybení, když uvedla, že věděla, že má být rozhodnuto o návrhu na zastavení exekuce. Podle názoru žalovaného není možno pouze konstatovat, že dle rozsudku ve věci vedené u Okresního soudu v Blansku pod sp. zn. 12 C 374/2015 bylo prokázáno, že došlo k neplatnému rozvázání pracovního poměru z důvodu diskriminace u všech tří osob, a že nebudou provedeny důkazy, které by mohly ozřejmit intenzitu diskriminace. Žalovaný neúspěšně navrhoval výslech všech 25 osob, kterým skončil pracovní poměr u žalovaného od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015, což považuje pro zjištění intenzity diskriminace žalobkyně za nezbytné. Tyto důkazy však provedeny nebyly. Žalovaný přitom provedl audit, vytipoval vhodné a zbytné zaměstnance v počtu 25 osob a nemohl přitom nijak ovlivnit složení výsledné skupiny, které musela být dána výpověď. Pokud jsou zde pouze 3 osoby v důchodovém věku, jde podle žalovaného jen o shodu okolností, neboť pokud by žalovaný plánoval propouštění důchodců a omlazení kolektivu, na čemž spočívala žaloba, muselo by se to projevit již na složení oné 25členné skupiny zaměstnanců. [příjmení] byla následně dána výpověď a kdo přistoupil na dohodu či sám podal výpověď, je lhostejné, podstatné je, že jednotliví členové vedení osoby vytipovávali a oslovovali je a na úsekových poradách činili dotazy na zaměstnance, kdo chce odejít. Pokud by bylo prokázáno, že bylo se všemi uvedenými osobami jednáno, intenzita pronásledování by byla zcela jiná. O snížení počtu zaměstnanců o 25 v roce 2015 oproti roku 2014 pak není žádných pochyb, k čemuž dospěl i Městský soud v Brně v řízeních vedených pod sp. zn. 38 C 238/2017 a 13 C 237/2017. Za chybný právní závěr považoval žalovaný též závěr soudu I. stupně pod bodem 104 o tom, že nejsou dány podmínky pro přiměřené snížení náhrady platu, když pouhá existence výběrových řízení u žalovaného neznamenala možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Dle žalovaného jiný způsob obsazování pozic VSÚ u žalovaného než na základě výběrových řízení od roku 2013 neexistoval, přičemž o tyto pozice nebýval valný zájem a žalobkyně by se svou praxí jistě měla velkou pravděpodobnost úspěchu. I když je pravdou, že vztahy mezi částí vedení soudu a žalobkyní byly napjaté, současný předseda soudu, který byl v té době místopředsedou pro civilní úsek, žalobkyni vůbec neznal a tento úsek by jistě ocenil zkušenou pracovnici. Z výpovědi svědkyně [příjmení] ze dne 8. 12. 2020 navíc vyplynulo, že po skončení pracovního poměru u žalovaného pracovala u Okresního soudu Brno-venkov. Pokud tedy soud I. stupně neučinil dotazy na všechny justiční instituce tak, jak navrhoval žalovaný, zatížil tím řízení vadou, přičemž žalobkyně jednoznačně deklarovala, že chtěla být zaměstnána, a že se dodnes těší dobrému zdraví, tudíž by ani nemusela vyvíjet žádné zvláštní úsilí, pouze postačilo projevit o zaměstnání zájem formálním přihlášením se do výběrového řízení. Žalovaný konstatoval, že soud I. stupně dle jeho názoru založil důvodnost nároku žalobkyně pouze na jejím účastnickém výslechu a výpovědí svědkyně [příjmení], která má přímý zájem na výsledku sporu a paušálně se odmítl bez bližšího zdůvodnění zabývat výpověďmi svědků [příjmení], [příjmení] a bývalého předsedy [příjmení]. Rovněž založil právní hodnocení mimo jiné na neprokázaných pomluvách, což mělo za následek nesprávné právní posouzení věci. Dále měl žalovaný za to, že nebylo rozhodnuto o celém předmětu řízení, když podáním doručeným soudu I. stupně dne 28. 12. 2018 se žalobkyně domáhala rozšíření žaloby o náhradu škody za nevyčerpanou dovolenou ve výši 103.452 Kč a nevyplacený příspěvek za zvýhodněné stravenky ve výši 46.012 Kč. V podání ze dne 21. 5. 2019 žalobkyně uvedla, že toto rozšíření bere zpět, avšak o tomto návrhu na rozšíření soudem I. stupně nebylo nikdy rozhodnuto. Kromě toho, že nebyl zcela jasný předmět řízení, mělo se částečné zpětvzetí návrhu projevit i ve výroku III. o nákladech řízení, neboť se jedná o procesní neúspěch žalobkyně. S ohledem na uvedené žalovaný tedy navrhl, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně změnil tak, že žalobu v plném rozsahu napadeného výroku zamítne, eventuálně, aby rozsudek soudu I. stupně zrušil a vrátil mu věc k dalšímu řízení.

13. Žalobkyně se ve svém vyjádření k odvolání žalovaného ohradila proti tvrzení o tom, že by svědkyně [příjmení] měla během výslechu lhát, neboť ji nelze označit za nevěrohodnou svědkyni z důvodu, že si po uplynutí 6 let při své svědecké výpovědi v roce 2020 nevzpomněla, že byla v pracovní neschopnosti i na počátku pololetí v roce 2014. Ze seznamu odměn bylo nepochybně zjištěno, že [příjmení], stejně jako [příjmení] a žalobkyně, odměnu neobdržely a jednoznačně tak byly potrestány za nesouhlas s podpisem dohody. Žalobkyně zdůraznila, že žalovaný neměl důvod pro diskriminační jednání a nepřiznání odměny ani u [příjmení], která nebyla nemocná a ani nezajišťovala kulturu, a proto začal tvrdit, že tzv. neměla do čeho píchnout, i když z rozvrhu práce vyplynul opak, tj. že měla 100% nápad. Vymyslel si tak v rámci své procesní obrany zcela nepravdivé obvinění. Žalobkyně se ztotožnila se závěrem soudu I. stupně, že pokud jde o svědecké výpovědi JUDr. [příjmení], Mgr. [příjmení] a JUDr. [příjmení], jednalo se o vedoucí zaměstnance žalovaného, kteří byli na celé věci osobně zainteresováni. K těmto výpovědím by pak přidala i svědeckou výpověď JUDr. [příjmení] ze dne 21. 2. 2021, který na její dopisy nereagoval a na její odvahu dovolit si řešit diskriminační jednání v řízení vedeném u soudu započal s jejím pronásledováním a zvolil taktiku, ke které by se neměl uchylovat. Začal totiž vědomě a cíleně zkreslovat skutečnosti a uvádět nepravdivé a urážející výroky na adresu žalobkyně, i když věděl, že z řad zaměstnanců je na žalobu upřena zvýšená pozornost, a dle žalobkyně se tak domníval, že ji tím zastraší a donutí vzít žalobu zpět. Žalobkyně tak nemůže souhlasit s právním posouzením soudu I. stupně ohledně určení, že žaloba je důvodná jen zčásti ve vztahu k náhradě nemajetkové újmy, neboť nezákonné jednání žalovaného a útoky ve formě zastrašování a dalšího pronásledování soud považoval jen za obranu žalovaného v soudním řízení. Soud I. stupně pominul, že pokud žalobkyně podala žalobu o neplatnost výpovědi dne 23. 2. 2015 u Městského soudu v Brně, měli se možnost s obsahem spisu, popř. z něj získat informace zprostředkovaně, seznámit všichni soudci i zaměstnanci žalovaného, a to až do konce roku 2015, kdy byla věc z důvodu vhodnosti přikázána Okresnímu soudu v Blansku. Je sice pravdou, že od 1. 1. 2015 již žalobkyně pro žalovaného nepracovala, ale její žaloba vzbudila pozornost a sledovanost, neboť žalobkyně pro žalovaného pracovala 38 let a není pravdou, že v následujícím období nebyla vůbec v kontaktu se zaměstnanci žalovaného. Žalobkyně rovněž nesouhlasila se závěrem soudu I. stupně o tom, že měla porušovat pracovní řád žalovaného, neboť měla pružnou pracovní dobu a služební odchody z důvodu zajištění kultury pro zaměstnance byly vždy řádně vyznačeny v docházkových listech a každý měsíc byly předkládány ke kontrole řediteli správy soudu. I bývalá předsedkyně soudu JUDr. [příjmení] potvrdila, že o kulturní činnosti žalobkyně a jejím zajišťování kultury v pracovní době všichni věděli a nikdy proti tomu neměli námitky. Této činnosti pro zaměstnance se žalobkyně věnovala od roku 1995 až do konce roku 2014. Její služební odchody po celou dobu nikdo žalobkyni nevytýkal. Vždy si své pracovní povinnosti plnila přednostně, neboť byla zkušená, rychlá a práci si uměla zorganizovat. Kulturní činnosti žalobkyně věnovala velmi mnoho času i ze svého osobního volna. Vůči práci žalobkyně přitom nikdo neměl výhrady a v roce 2012 jí JUDr. [příjmení] výrazně zvýšil osobní příplatek za výborné pracovní výsledky. Vždy si své povinnosti plnila řádně a bez jakýchkoliv výtek, a proto úvaha žalovaného o možné nevytíženosti žalobkyně a malém objemu práce rozhodně není oprávněná. Pokud žalovaný začal tvrdit, že důvodem výpovědi byla především skutečnost, že žalobkyně pochybila ve spise 69 Nc 1246/2007 a způsobila tak škodu cca 200.000 Kč, jedná se o nepravdivé skutečnosti, které byly o žalobkyni šířeny. Rozhodovat o námitce promlčení je oprávněn jen soudce, nikoliv VSÚ a v daném případě bylo konstatováno, že se spisem bylo nezákonným způsobem manipulováno. Pokud zasílala dopisy JUDr. [příjmení], upozorňovala na nevhodná diskriminační jednání a chování svého přímého nadřízeného JUDr. [příjmení] při osobním jednání dne 25. 9. 2014. Současně upozornila na nerovné zacházení v případě odměňování zaměstnanců. Jednalo se tedy z její strany o slušnou formu stížnosti, kterou rozhodně nemohla projednávat se svým nadřízeným, na něhož si v dopisech stěžovala. Žalobkyně byla nucena se 7 let bránit proti smyšleným a vykonstruovaným tvrzením žalovaného, které oprávněně vnímá jako své pronásledování. Má za to, že nepravdivé tvrzení žalovaného nemůže být považováno za obranu v soudním řízení. Žalobkyně se dále vyjadřovala k návrhu žalovaného na výslech 25 svědků, který byl soudem I. stupně zamítnut, přičemž uvedla, že zcela jistě nebylo v daném řízení nutno provádět výslech všech těchto zaměstnanců, kteří ukončili pracovní poměr u žalovaného v rozhodném období, když v řízení o neplatnost výpovědi byly předloženy spisy všech těchto osob a z důkazů jednoznačně vyplynulo, že z podnětu žalovaného došlo k ukončení pracovního poměru pouze s 8 zaměstnanci žalovaného a všichni byli důchodového věku či předdůchodového věku. Žalobkyně uváděla konkrétně, o jaké se jednalo zaměstnance, a pokud se jednalo o ukončení pracovního poměru s osobami jiných věkových kategorií než důchodového či předdůchodového věku v době od 1. 7. 2014 do 2. 10. 2014, dělo se tak buďto z důvodu kariérního postupu, či uplynutím lhůty pracovního poměru uzavřeného na dobu určitou, v ostatních případech vždy z iniciativy zaměstnance. K rozvázání pracovních poměrů tedy docházelo výhradně z vlastní iniciativy zaměstnanců, které navrhoval žalovaný k výslechu, a přitom rozhodně nebylo možno očekávat, že by výslech těchto zaměstnanců přinesl něco jiného nad rámec toho, co vyplynulo z jejich osobních spisů, které měl k dispozici soud v řízení vedeném o neplatnost výpovědi. Za správný závěr považovala žalobkyně i nedůvodnost nároku na přiměřené snížení platu, který dovodil soud I. stupně, přičemž uvedla, že žalovaný přehlíží, že kdykoliv v průběhu sporu o neplatnost rozvázání pracovního poměru mohl ukončit dobu, za kterou by žalobkyni příslušela náhrada platu tím, že by jí umožnil pokračovat v práci. Žalobkyně tedy navrhla, aby odvolací soud rozsudek soudu I. stupně jako věcně správný potvrdil.

14. Odvolací soud po zjištění, že objektivně i subjektivně přípustné odvolání (§ 201 a § 202 a contrario o.s.ř.) bylo podáno včas (§ 204 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů podle 205 odst. 2 písm. b/, c/, d/, e/ a g/ o.s.ř., přezkoumal rozsudek soudu I. stupně v mezích podaného odvolání a v tomto rozsahu i řízení předcházející jeho vydání (§ 206 odst. 2 věta první, § 212, §212a o.s.ř.), a po zopakování dokazování Pokynem místopředsedy Městského soudu v Brně pověřeného zastupováním předsedy Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, č. j. Spr 668/2012, kterým se stanoví Pracovní řád, a poté, co účastníci doplnili svá skutková tvrzení, neshledal odvolání žalovaného důvodným.

15. Nárok žalobkyně na náhradu nemajetkové újmy je třeba i v současné době posuzovat – vzhledem k tomu, že k výpovědi z pracovního poměru se žalobkyní přistoupil žalovaný listinou ze dne 2. 10. 2014 doručenou žalobkyni dne 13. 10. 2014, podle ustanovení zákona č. 198/2009 Sb., antidiskriminační zákon, ve znění účinném do 30. 6. 2015, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 332/2014 Sb. Nárok na majetkovou újmu spočívající v nevyplacení odměny za období od 1. 6. 2014 do 31. 12. 2014 – je třeba i v současné době posuzovat podle ustanovení zákona č. 262/2006 Sb., zákoníku práce, ve znění účinném do 31. 12. 2014, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 250/2014 Sb. (dále jen„ zák. práce“). Konečně nárok na náhradu platu za období od 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019 (vzhledem k tomu, že tento nárok na náhradu mzdy vznikl dne 1. 1. 2015, kdy uplynula výpovědní doba podle neplatného rozvázání pracovního poměru, během níž žalobkyně žalovanému oznámila, že trvá na dalším zaměstnávání) je třeba posuzovat podle ustanovení zákoníku práce ve znění účinném do 30. 9. 2015, tj. v době před nabytím účinnosti zákona č. 205/2015 Sb. a také podle ustanovení zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 30. 12. 2019, tj. před nabytím účinností zákona č. 460/2016 Sb. (dále jen„ o. z.“).

16. V pracovněprávních vztazích je zakázána jakákoliv diskriminace; pojmy přímá diskriminace a nepřímá diskriminace upravuje antidiskriminační zákon (§ 16 odst. 2 zák. práce).

17. Podle § 2 odst. 3 zákona č. 198/2009 Sb., (dále „antidiskriminační zákon“) se přímou diskriminací rozumí takové jednání, včetně opomenutí, kdy se s jednou osobou zachází méně příznivě, než se zachází nebo zacházelo nebo by se zacházelo s jinou osobou ve srovnatelné situaci, a to z důvodu rasy, etnického původu, národnosti, pohlaví, sexuální orientace, věku, zdravotního postižení, náboženského vyznání, víry či světového názoru, a dále v právních vztazích, ve kterých se uplatní přímo použitelný předpis Evropské unie z oblasti volného pohybu pracovníků, i z důvodu státní příslušnosti.

18. Podle § 3 odst. 1 antidiskriminačního zákona nepřímou diskriminací se rozumí takové jednání nebo opomenutí, kdy na základě zdánlivě neutrálního ustanovení, kritéria nebo praxe je z některého z důvodů uvedených v § 2 odst. 3 osoba znevýhodněna oproti ostatním. Nepřímou diskriminací není, pokud toto ustanovení, kritérium nebo praxe je objektivně odůvodněno legitimním cílem a prostředky k jeho dosažení jsou přiměřené a nezbytné.

19. Podle § 10 odst. 1 antidiskriminačního zákona dojde-li k porušení práv a povinností vyplývajících z práva na rovné zacházení nebo k diskriminaci, má ten, kdo byl tímto jednáním dotčen, právo se u soudu zejména domáhat, aby bylo upuštěno od diskriminace, aby byly odstraněny následky diskriminačního zásahu a aby mu bylo dáno přiměřené zadostiučinění. Podle odstavce 2 téhož ustanovení, pokud by se nejevilo postačujícím zjednání nápravy podle odstavce 1, zejména proto, že byla v důsledku diskriminace ve značné míře snížena dobrá pověst nebo důstojnost osoby nebo její vážnost ve společnosti, má též právo na náhradu nemajetkové újmy v penězích. Podle odstavce 3 téhož ustanovení výše náhrady podle odstavce 2 určí soud s přihlédnutím k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za niž k porušení práva došlo.

20. Jde-li o jednání žalovaného vůči žalobkyni, které soud I. stupně označil za diskriminační, má odvolací soud za to, že stěžejním diskriminačním jednáním žalovaného bylo jeho jednání vůči žalobkyni v souvislosti s ukončením jejího pracovního poměru. Toto jednání spočívalo v tom, že při výběru žalobkyně jako nadbytečné zaměstnankyně v souvislosti s rozhodnutím o organizační změně ze dne 2. 10. 2014 žalovaný uplatnil kritérium věku představující zákonem zakázaný diskriminační důvod. Diskriminační povaha výše uvedeného jednání žalovaného byla konstatována již v řízení o určení neplatnosti výpovědi žalobkyně, a to konkrétně v rozsudku Okresního soudu v Blansku ze dne 26. 7. 2017, č. j. 12 C 374/2015-196, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 13. 3. 2019 č. j. 49 Co 367/2017-397, které nabyly právní moci dne 2. 5. 2019. Je tak nepochybné, že žalobkyně se náhrady nemajetkové újmy v souvislosti mimo jiné i s výše uvedeným diskriminačním jednáním domáhala zcela důvodně. Jde-li o výši náhrady nemajetkové újmy, soud I. stupně, který kromě výše uvedeného jednání diskriminačním shledal i další jednání žalovaného spočívající v nepozvání žalobkyně na rozloučení s odcházejícími zaměstnanci a nepřiznání mimořádných odměn za 2. pololetí roku 2014 (viz výše v odstavci 7 tohoto odůvodnění), považoval za přiměřenou náhradu ve výši 50.000 Kč. Úvahy, na jejichž základě k této výši náhrady dospěl, soud I. stupně podrobně vysvětlil v odůvodnění svého rozhodnutí (viz rekapitulace závěrů soudu I. stupně v odstavci 7 tohoto odůvodnění) a odvolací soud nemá těmto úvahám cokoli vytknout, proto na ně pro stručnost odkazuje. Se závěrem o přiměřenosti uvedené částky se odvolací soud taktéž zcela ztotožňuje, a to s ohledem na okolnosti případu tak, jak byly v řízení zjištěny a podrobně popsány v odůvodnění napadeného rozsudku (viz stručná rekapitulace v odstavci 7 výše).

21. Pokud žalovaný v řízení namítal skutečnosti, jež měly být předmětem dokazování v řízení o určení neplatnosti výpovědi dané žalovaným žalobkyni (k důkazu navrhovaných celkem 25 svědků – osob, kterým skončil pracovní poměr u žalovaného v období od 1. 7. 2014 do 28. 2. 2015), pak se jedná o tvrzení a důkazy v tomto řízení irelevantní, jež na závěru, že se žalovaný vůči žalobkyni dopustil diskriminačního jednání, nemohou ničeho změnit. Odvolací soud se navíc ztotožňuje i s názorem žalobkyně v tom smyslu, že pokud měl soud v řízení o neplatnost výpovědi dané žalovaným žalobkyni k dispozici osobní složky zaměstnanců, jež žalovaný nyní navrhuje k výslechu, závěry o způsobu skončení pracovního poměru s těmito zaměstnanci z jejich osobních složek musely jednoznačně vyplývat a stěží by výpověďmi těchto svědků mohly být zjištěny jiné skutečnosti. Podle názoru odvolacího soudu je tak vyloučeno, aby bylo možno dojít k závěru, že by intenzita pronásledování měla být shledána zcela jinou, jak se nesprávně domnívá žalovaný. Pokud tedy soud I. stupně tyto důkazy jako nadbytečné v bodu 57 rozsudku zamítl, nelze mu v tomto směru ničeho vytknout, a odvolací soud tuto odvolací námitku žalovaného neshledal důvodnou.

22. Podle § 265 odst. 2 zákoníku práce zaměstnavatel odpovídá zaměstnanci též za škodu, kterou mu způsobili porušením právních povinností v rámci plnění pracovních úkolů zaměstnavatele zaměstnanci jednající jeho jménem.

23. Dalším žalobou uplatněným nárokem žalobkyně byl nárok na náhradu tzv. jiné škody ve smyslu § 265 odst. 2 zákoníku práce, spočívající v nevyplacení mimořádných odměn žalobkyni za období 2. pololetí roku 2014. Byť je mimořádná odměna tzv. nenárokovou složkou mzdy či platu, bylo v daném řízení prokázáno, že přidělené finanční prostředky na odměny byly rozdělovány dle předem určeného klíče tak, že celková částka byla rozvržena mezi jednotlivé pracovní pozice a následně přímý nadřízený stanovil částky odměn pro každého zaměstnance na stejné pracovní pozici. Nepřiznání odměn bylo zcela výjimečné, obvykle z důvodu déletrvající absence jednotlivého zaměstnance. V rozhodném období neobdržely odměnu pouze tři zaměstnankyně. Kromě žalobkyně se jednalo o [jméno] [příjmení] a [jméno] [příjmení], což byly všechno zaměstnankyně žalovaného důchodového věku, které odmítly přistoupit na skončení pracovního poměru dohodou a dále osoby, které podstatnou část rozhodného období neodpracovaly. Pokud žalovaný v řízení namítal a prokazoval, že odměny nebyly žalobkyni přiznány z důvodu dlouhodobého porušování pracovních povinností spočívajícího v nedodržování fondu pracovní doby, pak toto tvrzení žalovaného lze označit za čistě účelové. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyně dlouhodobě zajišťovala vstupenky na kulturní akce či zájezdy pro zaměstnance žalovaného a při vyřizování tohoto kulturního vyžití zaměstnanců si za tímto účelem vyznačovala v docházce tzv. služební odchod. Tato činnost žalobkyně byla všem známa, nikdy až do okamžiku dání výpovědi jí nebyla vytknuta (nedodržení fondu pracovní doby, která byla sjednána jako pružná), neznačila si odchody tajně, činila tak s konkludentním souhlasem žalovaného a dle názoru odvolacího soudu nikdo nemohl po žalobkyni žádat, aby tak činila v době svého osobního volna. Dle tvrzení žalobkyně se jednalo o úzus sjednaný již s bývalou předsedkyní soudu JUDr. [příjmení] v r. 1995. Prokázáno bylo i to, že žalobkyni v minulých letech bylo dokonce zvýšeno osobní ohodnocení na 4.000 Kč a v období předcházejícím dání výpovědi jí byly vždy vyplaceny mimořádné odměny. To vše jsou skutečnosti, které vedou odvolací soud k závěru, že nelze dovodit, že by zaměstnavatel dřívější odchody žalobkyně za účelem zajištění kulturního vyžití zaměstnanců žalovaného považoval za porušení jejích pracovních povinností. Pokud nyní žalovaný tvrdí opak, nelze to hodnotit jinak než jako tvrzení účelové a námitky např. ohledně pozastavení poskytování příspěvku z FKSP jako irelevantní. Pokud by žalovaný jednání žalobkyně skutečně hodnotil jako masivní porušování pracovních povinností, jeví se jako nelogické, že žalobkyni nedal výpověď právě z tohoto důvodu. S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že nepřiznání odměn za období 2. pololetí roku 2014 žalobkyni bylo ze strany žalovaného pouze dalším diskriminačním jednáním za to, že odmítla přistoupit na podmínky žalovaného ohledně skončení svého pracovního poměru v podobě podpisu dohody o jeho skončení, a nikoli odrazem skutečnosti, že žalobkyně dlouhodobě nedodržovala fond pracovní doby a porušovala tak své pracovní povinnosti, neboť tak činila dlouhodobě s vědomím a tichým souhlasem žalovaného, který ač měl k dispozici evidenci pracovní doby žalobkyně, této ničeho nevytýkal a porušováním pracovních povinností žalobkyně začal argumentovat až poté, co se situace mezi účastníky vyhrotila s ohledem na okolnosti rozvázání pracovního poměru. Nepřiznání odměn žalobkyni za předmětné období proto nelze než označit za další nepřípustné diskriminační jednání žalovaného vůči žalobkyni, tj. za porušení práva žalobkyně na rovné zacházení. V příčinné souvislosti s tímto diskriminačním jednáním žalovaného vznikla žalobkyni tzv. jiná škoda, kterou je žalovaný ve smyslu shora citovaného § 265 odst. 2 zákoníku práce povinen nahradit. Jde-li o výši této škody, soud I. stupně ji určil na základě zjištění, že za předmětné období byla zaměstnankyni žalovaného [příjmení] [příjmení] vyplacena odměna v celkové výši 54.000 Kč, která pracovala na stejné pozici jako žalobkyně a vykonávala práci srovnatelnou s prací žalobkyně, a to jak co do jejího objemu, tak náročnosti. Za situace, kdy odměny byly u žalovaného rozdělovány podle předem určeného klíče pak správně dovodil, že při běžném stavu věcí by i žalobkyni byly přiznány odměny ve výši srovnatelné s odměnou přiznanou Bc. [příjmení], tj. ve výši 54.000 Kč. S výše uvedenými závěry soudu I. stupně se odvolací soud zcela ztotožňuje.

24. Pokud se jedná o námitku žalovaného, že soud I. stupně vycházel v případě neudělení odměn žalobkyni též z neudělení odměn svědkyni [jméno] [příjmení], přičemž argumentoval zamítnutím jejího nároku v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 13 C 237/2017, je odvolacímu soudu z úřední činnosti známo, že v řízení bylo rozhodnuto rozsudkem ze dne 17. 3. 2021, č. j. 13 C 237/2017-269, ve znění opravných usnesení ze dne 25. 1. 2022, č. j. 13 C 237/2017-291, a ze dne 30. 5. 2022, č. j. 13 C 237/2017-352, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 1. 7. 2022, č.j. 15 Co 126/2021-359, tak, že žalovaný byl zavázán k povinnosti zaplatit žalobkyni částku 50.000 Kč (náhrada nemajetkové újmy) a 24.000 Kč (náhrada majetkové újmy). Odvolací soud tak ve výše uvedené věci dospěl ke stejnému závěru o důvodnosti nároku na náhradu tzv. jiné škody s tím, že jediným důvodem pro nevyplacení odměn byla neochota žalobkyně ([jméno] [anonymizováno]) podepsat dohodu o ukončení pracovního poměru, a jednalo se tak o pokračující a navazující diskriminační jednání žalovaného tak, jak tomu bylo i v projednávané věci.

25. Podle § 69 odst. 1 zákoníku práce, dal-li zaměstnavatel zaměstnanci neplatnou výpověď nebo zrušil-li s ním zaměstnavatel neplatně pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době, a oznámil-li zaměstnanec zaměstnavateli bez zbytečného odkladu písemně, že trvá na tom, aby ho dále zaměstnával, jeho pracovní poměr trvá i nadále a zaměstnavatel je povinen poskytnout mu náhradu mzdy nebo platu. Náhrada podle věty první přísluší zaměstnanci ve výši průměrného výdělku ode dne, kdy oznámil zaměstnavateli, že trvá na dalším zaměstnávání, až do doby, kdy mu zaměstnavatel umožní pokračovat v práci nebo kdy dojde k platnému skončení pracovního poměru. Dle § 69 odst. 2 zákoníku práce, přesahuje-li celková doba, za kterou by měla zaměstnanci příslušet náhrada mzdy nebo platu, 6 měsíců, může soud na návrh zaměstnavatele jeho povinnost k náhradě mzdy nebo platu za další dobu přiměřeně snížit; soud při svém rozhodování přihlédne zejména k tomu, zda byl zaměstnanec mezitím jinde zaměstnán, jakou práci tam konal a jakého výdělku dosáhl nebo z jakého důvodu se do práce nezapojil.

26. Podle § 109 odst. 1 zákoníku práce za vykonanou práci přísluší zaměstnanci mzda, plat nebo odměna z dohody za podmínek stanovených tímto zákonem, nestanoví-li tento zákon nebo zvláštní právní předpis jinak. Podle § 109 odst. 3 písm. a) je plat peněžité plnění poskytované za práci zaměstnanci zaměstnavatelem, kterým je stát.

27. Podle § 351 zákoníku práce, má-li být v základních pracovněprávních vztazích uvedených v § 3 použit průměrný výdělek, musí se postupovat při jeho zjištění jen podle této hlavy.

28. Podle § 352 zákoníku práce průměrným výdělkem zaměstnance se rozumí průměrný hrubý výdělek, nestanoví-li pracovněprávní předpisy jinak.

29. Podle § 353 odst. 1, 2 zákoníku práce průměrný výdělek zjistí zaměstnavatel z hrubé mzdy nebo platu zúčtované zaměstnanci k výplatě v rozhodném období a z odpracované doby v rozhodném období. Za odpracovanou dobu se považuje doba, za kterou zaměstnanci přísluší mzda nebo plat.

30. Podle § 354 odst. 1, 2, 3 zákoníku práce, není-li v tomto zákoně dále stanoveno jinak, je rozhodným obdobím předchozí kalendářní čtvrtletí (odst. 1). Průměrný výdělek se zjistí k prvnímu dni kalendářního měsíce následujícího po rozhodném období (odst. 2). Při vzniku zaměstnání v průběhu předchozího kalendářního čtvrtletí je rozhodným obdobím doba od vzniku zaměstnání do konce kalendářního čtvrtletí (odst. 3).

31. Podle § 356 odst. 1, 2 zákoníku práce se průměrný výdělek zjistí jako průměrný hodinový výdělek (odst. 1). Má-li být uplatněn průměrný hrubý měsíční výdělek, přepočítá se průměrný hodinový výdělek na 1 měsíc podle průměrného počtu pracovních hodin připadajících na 1 měsíc v průměrném roce; průměrný rok pro tento účel má 365,25 dnů. Průměrný hodinový výdělek zaměstnance se vynásobí týdenní pracovní dobou zaměstnance a koeficientem 4,348, který vyjadřuje průměrný počet týdnů připadajících na 1 měsíc v průměrném roce (odst. 2).

32. Podle § 141 odst. 1 zákoníku práce mzda nebo plat jsou splatné po vykonání práce, a to nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vzniklo zaměstnanci právo na mzdu nebo plat nebo některou jejich složku.

33. Pokud se jedná o nárok žalobkyně na náhradu platu, za situace, kdy žalovaný s žalobkyní dopisem ze dne 2. 10. 2014, doručeným jí dne 13. 10. 2014, neplatně rozvázal pracovní poměr výpovědí dle § 52 písm. c/ zákoníku práce, a žalobkyně žalovanému dopisem ze dne 7. 11. 2014, jehož doručení žalovaný nerozporoval, oznámila, že trvá na tom, aby ji i nadále zaměstnával a dále bylo prokázáno (viz lékařská zpráva) a mezi účastníky nebylo sporné (viz doplnění tvrzení u jednání odvolacího soudu), že žalobkyně byla po celé období, za které náhradu platu požadovala, zdravá a nebyla nikde zaměstnaná, a byla tak připravena, schopna a ochotna konat na výzvu žalovaného práci dle pracovní smlouvy, je nepochybné, že žalobkyni vznikl nárok na náhradu platu ve výši průměrného výdělku, a to ode dne 1. 1. 2015 do 30. 4. 2019, tj. do dne, k němuž se účastníci dohodli na skončení pracovního poměru (jedná se o den, který předcházel dni nabytí právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru). Soud I. stupně učinil správná zjištění o tom, že žalobkyně měla 40hodinovou týdenní pracovní dobu, že v rozhodném období, kterým bylo 4. čtvrtletí roku 2014, žalobkyně odpracovala pro žalovaného celkem 440 hodin a k výplatě jí byla zúčtována hrubá mzda (bez náhrad mzdy) v celkové výši 75.159 Kč. Na základě uvedených zjištění správně uzavřel, že průměrný hodinový výdělek žalobkyně v rozhodném období činil 170,82 Kč, průměrný týdenní hrubý výdělek žalobkyně činil 6.832,80 Kč (170,82 x 40) a průměrný hrubý měsíční výdělek žalobkyně činil [číslo], 0144 Kč ([číslo] x 4,348), zaokrouhleno na celé koruny nahoru na 29.710 Kč (analogicky dle § 142 odst. 2 zákoníku práce). Soud I. stupně tak dospěl ke správnému závěru, že žalobkyně má nárok na náhradu platu za žalované období od 1. 1.2015 do 30. 4. 2019 v měsíční výši 29.710 Kč, tj. celkem na částku 1.544.920 Kč. Pokud žalobkyně požadovala za uvedené období 52 měsíců pouze částku 1.544.896 Kč, správně soud I. stupně žalobkyni přiznal její nárok v této výši.

34. Pokud žalobkyně z jednotlivých měsíčních částek náhrady platu požadovala příslušenství v podobě úroků z prodlení, dospěl soud I. stupně ke správnému závěru o oprávněnosti uplatněného nároku, nesprávně však posoudil dobu prodlení žalovaného se zaplacením jednotlivých částek náhrady platu. Z Pokynu místopředsedy Městského soudu v Brně pověřeného zastupováním předsedy Městského soudu v Brně ze dne 12. 3. 2012, č. j. Spr 668/2012, kterým se stanoví Pracovní řád, bylo zjištěno, že v § 18 Části páté označené jako„ Plat“ je upraveno„ Stanovení platu, splatnost platu, výplata platu“, tak, že plat u žalovaného je splatný nejpozději v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci na plat nárok. Termín výplaty je stanoven na 15. den v měsíci.

1. Splatnost platu tak byla u žalovaného v posuzovaném období upravena shodně jako v § 141 odst. 1 zákoníku práce. S ohledem na výše uvedené zjištění je proto třeba konstatovat, že je třeba důsledně odlišovat splatnost platu (ev. náhrady platu), která nastává vždy k poslednímu dni v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, za který náhrada platu náleží, od výplatního termínu, v němž pravidelně žalovaný plat zaměstnancům vyplácel bez ohledu na jeho splatnost. Žalovaný se tudíž ocitl v prodlení se zaplacením jednotlivých měsíčních částek náhrady platu vždy až prvním dnem následujícím po posledním dni v kalendářním měsíci následujícím po měsíci, ve kterém vznikl zaměstnanci na plat či jeho náhradu nárok. Při respektování pravidla pro počítání času stanovené v § 607 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dle něhož připadne-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty pracovní den nejblíže následující, odvolací soud tedy úroky z prodlení z jednotlivých měsíčních částek náhrady platu žalobkyni přiznal vždy až od prvního dne následujícího po dni splatnosti každé jednotlivé měsíční částky náhrady platu tak, jak je uvedeno ve výroku I. tohoto rozsudku. Pokud se žalobkyně domáhala zaplacení úroku z prodlení za doby, kdy s ohledem na shora uvedené žalovaný v prodlení se zaplacením ještě nebyl, byl v tomto rozsahu nárok žalobkyně ve výroku II. tohoto rozsudku zamítnut.

35. Odvolací soud souhlasí se závěrem soudu I. stupně, že v projednávané věci nebyly dány důvody pro přiměřené snížení náhrady platu a pro stručnost na ně odkazuje tak, jak byly stručně zrekapitulovány výše (viz odstavec 9 tohoto odůvodnění). K věci pouze dodává, že pokud žalovaný dal žalobkyni výpověď, jejímž skutečným důvodem byl důchodový věk žalobkyně, a současně argumentuje tím, že se mohla klidně přihlásit do výběrového řízení na pozici VSÚ a nadále tuto práci vykonávat za situace, kdy vztahy mezi vedením soudu a žalobkyní byly napjaté, pak jeho argumentace postrádá logiku a jen stěží je možné si přestavit osobu, která by tak učinila. Lze tedy chápat žalobkyni, že se těchto výběrových řízení neúčastnila, neboť dle názoru odvolacího soudu by každý průměrný člověk po 38 letech práce pro žalovaného považoval takovou situaci za dehonestující a současně by považoval pozitivní výsledek takových výběrových řízení za jen málo pravděpodobný. Navíc by jen stěží žalobkyně i v případě kladného výsledku pracovala za stejných či výhodnějších podmínek, když v dřívější době nezanedbatelnou část jejích příjmů tvořilo i vysoké osobní ohodnocení. Pouhá existence výběrových řízení u žalovaného skutečně neznamená možnost zapojit se do práce u jiného zaměstnavatele. Pokud poukazuje žalovaný na svědkyni [příjmení], která po skončení pracovního poměru u žalovaného pracovala dále u Okresního soudu [obec] – venkov, bylo z její svědecké výpovědi zjištěno, že se jednalo pouze o výpomoc, tuto práci jí nabídla sama ředitelka správy tohoto soudu, neboť u téhož zaměstnavatele pracovala její dcera, a svědkyně po několika měsících tuto práci ukončila. Rozhodně se tedy nejednalo o srovnatelné podmínky, za nichž dříve u žalobce pracovala žalobkyně či svědkyně [příjmení] Odvolací soud souhlasí i s názorem soudem I. stupně o tom, že na výpovědi JUDr. [příjmení], JUDr. [příjmení] a JUDr. [příjmení] je nutno pohlížet optikou osob, jež byly na věci do jisté míry zainteresovány (osoby na vedoucích pozicích žalovaného), neboť okolnosti, jež předcházely ukončení pracovního poměru žalobkyně u žalovaného a způsob, jakým bylo s žalobkyní a s dalšími dvěma bývalými dlouholetými zaměstnankyněmi jednáno, byl jednoznačně diskriminační a v rozporu se zákonem. Přitom právě justiční složky by měly jít ostatním zaměstnavatelům příkladem a je nepochybné, že na kauzu žalobkyně a dalších dvou bývalých zaměstnankyň žalovaného [příjmení] a [příjmení] byla upřena zvýšená pozornost, a že byla podrobně sledována i dalšími zaměstnanci žalovaného. Nelze se tak v žádném případě omezit pouze na finanční stránku věci tak, jak naznačoval žalovaný.

36. S ohledem na všechny výše uvedené skutečnosti odvolací soud za použití § 219 o.s.ř. rozsudek soudu I. stupně v části přisuzujícího výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni částku 104.000 Kč a částku 1.544.896 Kč potvrdil, změnil ho za přiměřeného použití § 20 odst. 1 o.s.ř. pouze ve vztahu ke lhůtě k plnění tak, že lhůtu pro splnění uložené povinnosti žalovanému určil v rozsahu do 1 měsíce od právní moci rozsudku tak, aby měl žalovaný s ohledem na výši nároku dostatečný časový prostor řádně povinnosti k plnění dostát (§ 160 odst. 1 o.s.ř.). Ve zbývající části výroku I. o povinnosti žalovaného zaplatit žalobkyni úroky z prodlení odvolací soud rozsudek soudu I. stupně rozsudek soudu I. stupně za použití § 220 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. změnil tak, jak je uvedeno ve výroku II. tohoto rozsudku.

37. Na závěr považuje odvolací soud za potřebné vyjádřit se i k námitce žalovaného, že napadeným rozsudkem soudem I. stupně nerozhodl o celém předmětu řízení. Z obsahu spisu vyplývá, že žalobkyně podáním ze dne 28. 12. 2017 doručeném soudu téhož dne žádala rozšíření žaloby mimo dlužnou náhradu platu též o náhradu za nevyčerpanou dovolenou v celkové částce 103.452 Kč a dále příspěvek zaměstnavatele na zvýhodněné stravenky v roce 2015, 2016 a 2017 v celkové částce 46.012 Kč. Ještě předtím, než mohlo být o tomto návrhu žalobkyně na změnu (rozšíření) žaloby rozhodnuto, vzala žalobkyně svůj návrh na změnu žaloby ze dne 28. 12. 2017 podáním ze dne 21. 5. 2019, doručeným soudu téhož dne, zpět. Současně v uvedeném podání žalobkyně rozšířila svoji žalobu o náhradu platu za další období. Soud I. stupě proto postupoval správně, pokud o nárocích na náhradu škody za nevyčerpanou dovolenou ve výši 103.452 Kč a za nevyplacený příspěvek na zvýhodněné stravenky ve výši 46.012 Kč nijak nerozhodoval, a usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 99/2017-33, připustil změnu žaloby pouze v části spočívající v jejím rozšíření o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit částku 831.880 Kč s příslušenstvím specifikovaným v podání žalobkyně ze dne 21. 5. 2019, tj. jako dlužnou náhradu platu za období od 1. 1. 2017 do 30. 4. 2019. V odůvodnění uvedeného usnesení pak soud I. stupně řádně vysvětlil, proč nebylo rozhodováno o návrhu na připuštění změny ve vztahu k nárokům na náhradu škody v částkách 103.452 Kč a 46.012 Kč. Toto usnesení nabylo právní moci dne 19. 6. 2019. I tuto námitku žalovaného tedy odvolací soud shledal jako nedůvodnou, vycházející pouze nesprávného pochopení postupu soudu I. stupně.

38. O nákladech řízení před soudy obou stupňů bylo rozhodnuto za použití § 224 odst. 1, 2 o.s.ř. a § 142 odst. 1 (ve vztahu k nároku na náhradu tzv. jiné škody) a § 142 odst. 3 o.s.ř. (ve vztahu k nároku na nemajetkovou újmu, kdy rozhodnutí o výši plnění záviselo na úvaze soudu a ve vztahu k nároku na náhradu platu, kde byla neúspěšná pouze v nepatrné části týkající se období, za které požadovala zaplacení úroků z prodlení. Žalobkyni tak v řízení vzniklo právo na náhradu jejích nákladů v plné výši.

39. Za řízení před soudem I. stupně náklady žalobkyně sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v celkové výši 81.945 Kč a z odměny a náhrady hotových výdajů advokátky. Ve věci původně vedené pod sp. zn. 12 C 99/2017, v níž byla předmětem řízení náhrada platu, vznikly náklady na odměnu zástupce dle § 8 odst. 1 a § 7 bod 6. a dle § 11 odst. 1 psím. a/, d/ advokátního tarifu na 3 úkony právní služby á 11.180 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 713.016 Kč) za převzetí a přípravu zastoupení, za písemné podání ze dne 28. 12. 2017 a za písemné podání ze dne 21. 5. 2019, v němž došlo k rozšíření nároku na částku 1.544.896 Kč (změna žaloby, spočívající v jejím rozšíření, byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 99/2017-33, PM dne 19. 6. 2019). Dále náklad žalobkyně tvořila odměna advokátky za 1 úkon - písemné vyjádření ze dne 9. 3. 2020 ve výši 14.500 Kč (počítáno již z tarifní hodnoty 1.544.896 Kč).

40. Co se týče nároku na nemajetkovou újmu, bylo řízení o návrhu žalobkyně na zaplacení částky 50.000 Kč vyloučeno k samostatnému řízení usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 17. 8. 2016, č. j. 12 C 374/2015-71 (PM 18. 8. 2016). V průběhu tohoto řízení žalobkyně uplatnila další nárok na náhradu škody (majetkovou újmu) ve výši 54.000 Kč, a to spolu s návrhem na rozšíření nároku na nemajetkovou újmu o dalších 150.000 Kč, a to v podání ze dne 22. 11. 2017. Za toto podání náleží odměna dle § 9 odst. 4 písm. a/, dle § 7 bod 5. a ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 5.260 Kč (počítáno ze součtu tarifních hodnot 50.000 Kč + 54.000 Kč, tj. 104.000 Kč). Změna žaloby byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 12. 6. 2019, č. j. 12 C 215/2016-44, PM 19. 6. 2019, spočívající v jejím rozšíření o stanovení povinnosti žalovanému zaplatit žalobkyni nemajetkovou újmu ve výši 150.000 Kč a majetkovou újmu ve výši 54.000 Kč. Dále má zástupkyně žalobkyně nárok na odměnu ve výši 5.260 Kč za stejných podmínek za další jeden úkon, a to za písemné podání ze dne 12. 3. 2020 (počítáno z tarifní hodnoty 104.000 Kč).

41. Usnesením Okresního soudu v Blansku ze dne 5. 5. 2020, č. j. 12 C 215/2016-79, byla řízení vedená u Okresního soudu v Blansku pod. sp. zn. 12 C 215/2016 a pod sp. zn. 12 C 99/2017 spojena ke společnému projednání a rozhodnutí s tím, že nadále byla vedena pod sp. zn. 12 C 215/2016, PM 13. 5. 2020. Za další úkony následující po spojení věcí tedy zástupkyni žalobkyně náleží odměna á 14.900 Kč za úkon podle § 9 odst. 4 písm. a/, podle § 7 bod 5. a podle § 7 bod 6. ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu (počítáno z tarifní hodnoty 1.648.896 Kč, tj. ze součtu 50.000 Kč + 54.000 Kč + 1.544.896 Kč). Jedná se o celkem 7 úkonů á 14.900 Kč před soudem I. stupně dle § 11 odst. 1 psím. d/ a g/ advokátního tarifu, a to za účast na jednání konaném dne 22. 9. 2020, vyjádření ze dne 20. 10. 2020 doplnění skutkových tvrzení, vyjádření k vyjádření žalovaného ze dne 16. 11. 2020, účast na jednání dne 8. 12. 2020, vyjádření k vyjádření žalovaného ze dne 4. 2. 2021 a za účast na jednáních soudu konaných dne 11. 2. 2021 a dne 16. 3. 2021. Za celkem 13 výše uvedených úkonů právní služby činí odměna advokátky 162.860 Kč. Dle § 13 odst. 4 advokátního tarifu žalobkyni náleží náhrada hotových výdajů za 13 úkonů právní služby po 300 Kč, tj. celkem 3.900 Kč. Dále žalobkyni náleží dle § 13 odst. 5 advokátního tarifu náhrada hotových výdajů (cestovného) spojených s cestou ke 4 jednáním před soudem, a to za cestu [obec] – [obec] a zpět (60 km) osobním vozidlem tovární značky Mercedes, typ [příjmení], [registrační značka], průměrná spotřeba 5,0 l motorové nafty [číslo] km. Zástupkyně žalobkyně se účastnila 4 jednání soudu dne 22. 9. 2020, 8. 12. 2020, 11. 2. 2021 a 16. 3. 2021; dle vyhlášky č. 150/2019 Sb. činí cena nafty 31,80 Kč a sazba základní náhrady 4,20 Kč/km, celkem tedy 2 x 345,40 Kč; dle vyhlášky č. 589/2020 Sb. činí cena nafty 27,20 Kč a sazba základní náhrady 4,40 Kč/km, celkem tedy 2 x 347,40 Kč, celková výše cestovného tak činí 1 385,60 Kč.

42. Náhrada za čas promeškaný cestou ke 4 jednáním soudu a zpět v uvedených dnech dle § 14 odst. 3 advokátního tarifu za celkem 8 započatých půlhodin po 100 Kč činí 800 Kč.

43. Za odvolací řízení jsou náklady žalobkyně představovány odměnou advokátky za 2 úkony právní služby á 14.900 Kč (počítáno z tarifní hodnoty 1.648.896 Kč) za vyjádření k odvolání žalovaného a za účast u jednání konaného dne 5. 10. 2022 dle § 9 odst. 4 písm. a/, podle § 7 bod 5. a podle § 7 bod 6. ve spojení s § 12 odst. 3 advokátního tarifu, § 11 odst. 1 písm. d/a g/ advokátního tarifu a za 2 částky paušálních náhrad hotových výdajů advokáta á 300 Kč (§ 13 odst. 3 advokátního tarifu).

44. Žalobkyni tak vznikly účelně vynaložené náklady ve výši 199.345,60 Kč, to vše zvýšeno o částku 41.862,60 Kč, představující 21 % DPH z odměny a náhrad, jíž je advokátka žalobkyně plátcem (§ 137 odst. 1, § 137 odst. 3 písm. a/ a § 151 odst. 2 věta druhá o.s.ř), celkem zaokrouhleno na 241.208 Kč a dále žalobkyně uhradila soudní poplatek 81.945 Kč. Dohromady tedy žalobkyni před soudy obou stupňů vznikly náklady ve výši 323.153 Kč, k jejichž zaplacení ve lhůtě dle § 160 odst. 1 o.s.ř. byl zavázán žalovaný, a to k rukám advokátky žalobkyně (§ 149 odst. 1 o.s.ř.)

Poučení