50 Af 41/2017 - 37

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Věry Balejové a soudkyň JUDr. Terezy Kučerové a Mgr. Heleny Nutilové ve věci žalobce: Město Český Krumlov, DIČ CZ00245836 sídlem Svornosti 1, 381 01 Český Krumlov zastoupený advokátkou JUDr. Milenou Novákovou sídlem Rooseveltova 37, 381 01 Český Krumlov proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství sídlem Masarykova 427/31, Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2017, č.j. 47116/17/5000-10470-703359, takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

1. Žalobou doručenou Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále též „krajský soud“) dne 22. 12. 2017 se žalobce domáhá soudního přezkumu shora označeného rozhodnutí, kterým žalovaný podle § 114 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) přezkoumal ve smyslu § 114 odst. 2 a 3 daňového řádu odvoláním napadené platební výměry Finančního úřadu pro Jihočeský kraj (dále jen „správce daně“) č. 33/2017, penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně č.j. 727169/17/2200- 31471-305330 za období od 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017 ve výši 438 976 Kč ze dne 3. 4. 2017 a č. 34/2017, penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně č.j. 727244/17/2200- 31471-305330 za období od 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017 ve výši 20 527 Kč ze dne 3. 4. 2017.

2. Napadeným rozhodnutím žalovaného vydaným pod č.j. 47116/17/5000-10470-703359 byla odvoláním napadená rozhodnutí správce daně potvrzena a odvolání žalobce bylo tímto zamítnuto.

3. Žalobou byl nejprve popsán skutkový stav věci. Rozhodnutím Ministerstva vnitra byla žalobci poskytnuta dotace na realizaci projektu „Vzdělání v eGon Centru Český Krumlov“. Peněžní prostředky byly žalobci poskytnuty z Evropského sociálního fondu v celkové maximální výši 2.245.400 Kč, z této částky mělo být z Evropského sociálního fondu hrazeno maximálně 1.908.590 Kč, z prostředků obecního rozpočtu mělo být hrazeno maximálně 336.810 Kč. Celkem byly žalobci vyplaceny prostředky z Evropského sociálního fondu v částce 918.848,47 Kč a z vlastních zdrojů obecního rozpočtu žalobce uhradil částku 162.149,53 Kč. Za porušení rozpočtové kázně byly žalobci uloženy odvody ve výši 438 976 Kč (změnou platebního výměru žalovaným) a ve výši 20 527 Kč. Správce daně následně vydal platební výměry č. 33/2017 a č. 34/2017, jimiž vyměřil penále za prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně.

4. První žalobní námitka zpochybňuje správcem daně užité časové znění zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (dále jen „zákon o rozpočtových pravidlech“), které mělo být v případě platebních výměrů na penále užito nikoliv ve znění účinném do 19. 2. 2015, nýbrž ve stejném znění jako tomu bylo v případě stanovení odvodů za porušení rozpočtové kázně. Dle žalobce měl být v případě platebních výměrů na penále užit zákon o rozpočtových pravidlech ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí o poskytnutí dotace. V této souvislosti je zpochybněno taktéž odůvodnění žalovaného rozhodnutí, jímž byl potvrzen postup správce daně, který použil znění zákona o rozpočtových pravidlech podle data porušení rozpočtové kázně, od kterého rovněž odvíjel počátek běhu penalizační doby. Takové odůvodnění žalovaného rozhodnutí označil žalobce za účelové, rozporné se zákazem retroaktivního působení zákona. Dle žalobce měl být běh penalizační doby stanoven v případě platebního výměru na penále č. 33/2017 ve znění účinném do 31. 12. 2013 a v případě platebního výměru na penále č. 34/2017 ve znění účinném do 31. 12. 2014. Použitím znění zákona o rozpočtových pravidlech účinného do dne 19. 2. 2015 žalovaný porušil zákaz retroaktivního působení zákona.

5. Ve vztahu k platebnímu výměru na penále č. 34/2017 je žalobou namítáno, že tento platební výměr zahrnuje 2 skutky, které měly být dokonány v různých dobách, avšak byly nesprávně posuzovány pouze jedním zněním zákona. Správce daně měl vydat platební výměry na odvody i penále zvlášť, neboť dospěl k závěru, že k porušení rozpočtové kázně došlo v různých datech a správce daně dospěl k různým závěrům o datech, od nichž se odvíjela penalizační doba.

6. Z uvedených důvodů shledal žalobce napadené rozhodnutí nelogickým, žalovaný přistupuje k právnímu předpisu zakládajícímu jeho pravomoc chaoticky, a proto je napadené rozhodnutí pro vnitřní rozporuplnost důvodů použití dotčeného zákonného předpisu nepřezkoumatelné.

7. Žalobou je dále rozporována výše uložených penále za odvody za porušení rozpočtové kázně, která spolu s výší těchto odvodů představuje částku přesahující skutečnou výši vyplacených prostředků. Postup daňových orgánů je v tomto směru nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy. Bez vazby na účel, smysl a cíl zákona. V této souvislosti jsou žalobou zmíněna rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Ústavního soudu, jimiž žalobce podporuje své závěry o tom, že by ze strany daňových orgánů mělo být dbáno smyslu a účelu zákona, který by jimi neměl být pouze mechanicky a formalisticky aplikován.

8. Žalobou je dále poukazováno na to, že žalobce fakticky není schopen ovlivnit dobu, po kterou penalizace běží, když v tomto směru je odkázán pouze na to, kdy správce daně odvody za porušení rozpočtové kázně vyměří a na dobu, kdy bude o odvolání proti těmto odvodům rozhodnuto. Pokud by žalobce stanovené odvody dobrovolně uhradil před vydáním rozhodnutí o opravných prostředcích proti těmto odvodům včetně rozhodnutí před správními soudy, aby tak zkrátil penalizační dobu, de facto by tím pochybení, které je mu kladeno za vinu, uznal a jeho obrana proti nim by byla bezpředmětná.

9. S ohledem na uvedený zákonem stanovený běh penalizační doby, má žalobce za to, že penalizační doba by měla být počítána až od okamžiku, kdy se daňový subjekt o vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně dozví, nikoliv od okamžiku, kdy k porušení rozpočtové kázně fakticky dojde. Žalobce tímto napadl ustanovení zákona o rozpočtových pravidlech, kterého bylo při vyměření penále užito, a to v části „Penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně“ jako rozporné s ústavním pořádkem a navrhl krajskému soudu, aby na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy předložil tuto věc k posouzení Ústavnímu soudu.

10. K tomuto žalobce dále konstatoval, že si je vědom judikatury Nejvyššího správního soudu, dle které není rozhodné, zda daňový subjekt zavinil porušení rozpočtové kázně či prodlení s úhradou odvodu za porušení rozpočtové kázně (rozh. NSS sp. zn. 10 As 48/2014), tuto judikaturu i zákonné ustanovení o počítání penalizační doby však žalobce z výše uvedených důvodů hodnotí jako odtrženou od praxe.

11. Ze všech uvedených důvodů bylo závěrem navrženo žalobou napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

12. Žalovaný navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. K účinnosti aplikovaných právních předpisů žalovaný konstatoval správnost postupu správce daně, který užil časové znění zákona o rozpočtových pravidlech účinné v období od 1. 1. 2013 do 19. 2. 2015, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně ze strany žalobce. V tomto období k žádné novelizaci dotčeného ust. § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech nedošlo. K určení tohoto časového znění uvedeného zákonného předpisu nedošlo k určitému datu, nýbrž k období, kdy byla žalobcem porušena rozpočtová kázeň, kdy v této době bylo účinné znění uvedeného zákona do 19. 2. 2015. K porušení zásady zákazu retroaktivity v projednávané věci nedošlo, správce daně jednoznačně vymezil znění použitého právního předpisu.

13. Rovněž počet vydaných platebních výměrů odpovídá, správce daně sice vydal platební výměry dva, nicméně v každém z nich je jednotlivé porušení rozpočtové kázně žalobcem posuzováno samostatně, se samostatným během penalizačních lhůt. K tomuto žalovaný poukázal na skutečnost, že žalobce v žalobě podané proti samotným odvodům argumentoval zcela opačně, kdy naopak rozporoval postup správce daně, který v rámci jedné daňové kontroly vydal platební výměry dva.

14. Žalované rozhodnutí bylo žalovaným shledáno jako srozumitelné, řádně zdůvodněné a odpovídající relevantní právní úpravě, pročež nelze žalobní námitku, kterou je rozporováno užité časové znění zákona o rozpočtových pravidlech, shledat důvodnou.

15. Správnou a zákonnou byla žalovaným shledána rovněž výše správcem daně vyměřeného a uloženého penále za odvody za porušení rozpočtové kázně. Tato výše odpovídá dikci § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech, neboť nepřesahuje výši uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně. Zákon o rozpočtových pravidlech nijak neupravuje a ani nelimituje celkovou částku vyměřených odvodů a penále z nich. Žalovaný v souvislosti s výší penalizace dále připomenul, že při ukládání penále se daňové orgány nezabývají zaviněním daňového subjektu a stejně tak nejsou oprávněny jakkoliv ovlivňovat výši uloženého penále, které je striktně stanoveno zákonem, limitace výše uložené sankce pak vyplývá přímo ze zákona, který stanoví, že maximální výše penále odpovídá výši uloženého odvodu. Toto bylo v projednávané věci splněno, a proto nelze uloženou výši penále považovat za nespravedlivou.

16. Důvodnou nelze shledat ani námitku týkající se počátku běhu penalizační lhůty, která byla správcem daně správně stanovena ode dne následujícího po dni, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo, a to v souladu s § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech.

17. Žalovaný se dále důsledně ohradil proti tvrzení žalobce o záměrném prodlužování daňového řízení, které mělo vést k účelovému navyšování vzniklého penále. K tomuto záměrnému prodlužování nedošlo, neboť délka řízení byla v daném případě odvislá od skutečnosti, že ze strany žalobce bylo uplatněno proti platebním výměrům na odvody odvolání a správce daně tudíž mohl vyměřit penále až poté, co dotčené platební výměry na základě odvolacího rozhodnutí nabyly právní moci. Navazující soudní řízení pak již nemělo na výši penále vliv, neboť v době, kdy byla žalobcem podána žaloba ke zdejšímu soudu, toto penále již dosáhlo maximální možné zákonné výše a přestože i nadále běžela penalizační doba, na výši penále toto nemělo vliv.

18. Z obsahu daňového spisu vyplynuly pro věc následující rozhodné skutečnosti: Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 26. 2. 2010 (dále též „Rozhodnutí“) byla žalobci poskytnuta dotace na realizaci projektu „Vzdělávání v eGon Centru Český Krumlov“. Dotace byla poskytnuta v maximální výši 2 245 400 Kč, z této částky maximálně 1 908 590 Kč z prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty prostředky z rozpočtu Evropské unie, tj. 85 % výše dotace a maximálně 336.810 Kč z ostatních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu na část národního spolufinancování, tj. 15 % výše dotace.

19. Dne 22. 5. 2014 byla dle § 87 odst. 1 daňového řádu zahájena daňová kontrola, jejímž předmětem byly prostředky poskytnuté ze státního rozpočtu na předfinancování výdajů, které mají být kryty prostředky z rozpočtu Evropské unie a ze státního rozpočtu na základě Rozhodnutí o poskytnutí dotace ze dne 26. 2. 2010. Rozsah daňové kontroly byl omezen na kontrolu podmínek, které měly být splněny k datu provedení kontroly.

20. Výzvou správce daně ze dne 30. 3. 2015 byl žalobce na základě § 92 odst. 4 a § 86 odst. 3 písm. c) daňového řádu vyzván k předložení důkazních prostředků prokazujících splnění ve výzvě blíže specifikovaných podmínek pro poskytnutí dotace.

21. Na uvedenou výzvu žalobce reagoval prostřednictvím své právní zástupkyně dne 15. 4. 2015. V rámci této odpovědi žalobce předložil podklady týkající se realizace projektu „Vzdělávání v eGon Centru Český Krumlov“.

22. Dne 9. 9. 2015 byl žalobce dle § 88 daňového řádu seznámen s výsledkem kontrolního zjištění kontroly skutečností rozhodných pro případné stanovení povinnosti odvodu za porušení rozpočtové kázně dle § 44 zákona o rozpočtových pravidlech. Bylo zjištěno, že žalobce porušil podmínku části II bodu 6.1 rozhodnutí o poskytnutí dotace, když nenaplnil hodnotu monitorovacího indikátoru „Počet úspěšných absolventů kurzů – celkem“. Tento indikátor byl naplněn pouze na 24,07 %. Dále porušil podmínku části II bodu 8.

1. Rozhodnutí, když při zadávání zakázky na didaktickou techniku nepostupoval v souladu s příslušným pokynem. Tohoto pochybení se žalobce dopustil, neboť do výzvy k podávání nabídek uvedl přesný název grafické karty, čímž došlo k zúžení nabídky pouze na určitý typ produktu a ke zvýhodnění určitého typu výrobku. V důsledku tohoto postupu žalobce neoprávněně vyřadil nabídku jednoho z uchazečů z důvodů podmínky, která nebyla ve výzvě obsažena, tuto nabídku nehodnotil a tomuto uchazeči nezaslal informaci o výsledku výběru. Dále byla porušena část II bod 12. Rozhodnutí o poskytnutí dotace, když žalobce nevytvořil žádné propagační předměty s logy dle zásad publicity a neprokázal vložení prezentace projektu na webové stránky www.esfcr.cz. Dále bylo zjištěno, že žalobce porušil rovněž podmínku části II bodu 5.

1. Rozhodnutí, neboť dotaci nepoužil pouze na úhradu způsobilých výdajů definovaných příslušnou metodikou.

23. Dne 21. 12. 2015 byla se žalobcem projednána zpráva o daňové kontrole podle § 88 daňového řádu. Závěry učiněné v této zprávě korespondují s výsledky shora uvedených kontrolních zjištění správce daně. Bylo konstatováno, že na základě kontrolních zjištění budou žalobci uloženy odvody za porušení rozpočtové kázně dle § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 29. 12. 2011 a dle § 44a odst. 4 písm. c) téhož zákona ve znění účinném do 19. 2. 2015 spolu s případným penále.

24. Platebním výměrem č. 18/2016 ze dne 13. 1. 2016 č. j. 29011/16/2200-31471-305330 byl žalobci podle § 139 a § 147 daňového řádu vyměřen odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 496.234 Kč.

25. Platebním výměrem č. 19/2016 ze dne 13. 1. 2016 č.j. 29034/16/2200-31471-305330 byl žalobci podle § 139 a § 147 daňového řádu vyměřen odvod do Národního fondu za porušení rozpočtové kázně ve výši 20.527 Kč.

26. Proti uvedeným platebním výměrům byla žalobcem dne 26. 1 2016 podána odvolání, o kterých bylo rozhodnuto žalovaným dvěma rozhodnutími, a to dne 20. 2. 2017 pod č.j. 8368/17/5000- 10470-711844, kdy byla změněna část textu výroku napadeného rozhodnutí správce daně č.j. 29011/16/2200-31471-305330 ze dne 13. 1. 2016, a to tak, že byla změněna výše odvodu v původní částce 496.234 Kč na částku 438.976 Kč, a rozhodnutím ze dne 20. 2. 2017 č.j. 8369/17/5000-10470-711844, kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí správce daně č.j. 29034/16/2200-61471-305330 ze dne 13. 1. 2016.

27. Krajskému soudu je z vlastní činnosti známo, že proti výše uvedeným rozhodnutím o odvodech za porušení rozpočtové kázně žalobce podal správní žalobu ke zdejšímu soudu, která byla rozsudkem ze dne 21. 3. 2018 sp. zn. 51 Af 19/2017 zamítnuta.

28. Platebním výměrem č. 33/2017 č.j. 7271169/17/2200-31471-305330 vydaným správcem daně dne 3. 4. 2017 bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 438 976 Kč. Správce daně v odůvodnění konstatoval, že žalobci byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně, kdy datum a výše porušení rozpočtové kázně jsou obsaženy ve Zprávě o daňové kontrole č. j. 1727037/15/2200-31471-305330. Vzhledem k tomu, že tento odvod nebyl ke dni vydání dotčeného platebního výměru uhrazen, byl tímto platebním výměrem předepsán, a to ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, tedy ode dne 1. 2. 2013 do dne 21. 2. 2017 ve výši 1 ‰ denně z částky každého jednotlivého odvodu, v daném případě 1 ‰ z částky 381 718 Kč a 1 ‰ z částky 57 258 Kč, celkem tedy penále činilo v tomto případě částku 438 976 Kč.

29. Platebním výměrem č. 34/2017 č.j. 727244/17/2200-31471-305330 vydaným správcem daně dne 3. 4. 2017 bylo žalobci vyměřeno penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně ve výši 20 527 Kč. Správce daně v odůvodnění konstatoval, že žalobci byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně, kdy datum a výše porušení rozpočtové kázně jsou obsaženy ve Zprávě o daňové kontrole č. j. 1727037/15/2200-31471-305330. Vzhledem k tomu, že tento odvod nebyl ke dni vydání dotčeného platebního výměru uhrazen, byl tímto platebním výměrem předepsán, a to ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, tedy ode dne 20. 3. 2014 do dne 21. 2. 2017 ve výši 1 ‰ denně z částky každého jednotlivého odvodu, v daném případě 1 ‰ z částky 19 905 Kč a ode dne 1. 2. 2013 do dne 21. 2. 2017 1 ‰ z částky 622 Kč, celkem tedy penále činilo v tomto případě částku 20 527 Kč.

30. Proti těmto platebním výměrům podal žalobce dne 2. 5. 2017 odvolání, které obsahově odpovídá žalobním námitkám nyní projednávaným, a které bylo žalobou napadeným rozhodnutím zamítnuto a platební výměry byly tímto potvrzeny. K výši uloženého penále žalovaný uvedl, že tato byla správcem daně stanovena v souladu se zákonem, když správce daně je při jejím určení vázán pouze zákonem a není oprávněn do ní jakkoliv zasahovat. Okamžik, od kterého počíná běžet penalizační doba je rovněž stanoven zákonem a je jím den, který následuje po dni, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo. K porušení rozpočtové kázně dojde v okamžiku neoprávněného použití dotace, od tohoto okamžiku je současně daňový subjekt povinen příslušnou částku vrátit zpět do státního rozpočtu (Národního fondu). Z tohoto důvodu je rozlišován počátek běhu penalizační doby. K délce doby daňového řízení, která měla dle žalobce účelově ovlivnit výši uloženého penále, žalovaný uvedl, že správce daně byl oprávněn stanovit penále až po nabytí právní moci platebních výměrů na odvody za porušení rozpočtové kázně. Tato doba pak byla ovlivněna opravnými prostředky uplatněnými žalobcem. V žádném případě se nejednalo o záměr správce daně dosáhnout 100 % výše vyměřeného penále. Řízení před správním soudem na výši penále, která dosáhl maximální výše již v době právní moci platebních výměrů na odvody, nemohla mít již vliv.

31. Krajský soud rozhodl při jednání, které se konalo dne 22. 8. 2018. V rámci tohoto ústního jednání účastníci řízení setrvali na svých závěrech a návrzích vyjádřených v žalobě i ve vyjádření k jejímu obsahu.

32. Soud přezkoumal napadená rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel při tom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování daňového orgánu.

33. Žaloba není důvodná.

34. Krajský soud se nejprve zabýval první žalobní námitkou, kterou žalobce zpochybňuje správcem daně užité časové znění zákona o rozpočtových pravidlech, které dle žalobce mělo být v případě platebních výměrů na penále užito nikoliv ve znění účinném do 19. 2. 2015, nýbrž ve znění účinném do 31. 12. 2013, případně ve znění účinném do 31. 12. 2014. Správce daně učinil rozhodnutí, jimiž stanovil penále za porušení rozpočtové kázně, chaotickým a nelogickým, když rozhodoval o jeho výši podle odlišného znění zákona o rozpočtových pravidlech, než tomu bylo v případě rozhodnutí o odvodech za porušení rozpočtové kázně.

35. V projednávané věci z daňového spisu vyplývá nesporná skutečnost, a sice že správcem daně byly dne 13. 1. 2016 vydány platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně. Platebním výměrem č. 18/2016 správce daně stanovil žalobci odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 496 234 Kč, a to celkem za tři porušení rozpočtové kázně, kdy k porušení jednoho z nich došlo dne 2. 6. 2011, z tohoto důvodu správce daně vydal dotčený platební výměr na základě znění zákona o rozpočtových pravidlech účinného ke dni porušení rozpočtové kázně, k němuž došlo nejdřív, a sice ve znění uvedeného zákona do 29. 12. 2011. Vzhledem k tomu, že v odvolacím řízení bylo žalobci částečně vyhověno, když žalovaný uznal, že k porušení rozpočtových pravidel v případě konstatovaného porušení ze dne 2. 6. 2011 nedošlo, přestalo toto porušení právní mocí odvolacího rozhodnutí existovat, a proto správce daně při stanovení penále následně kalkuloval již pouze se dvěma porušeními, která obě nastala ke dni 31. 1. 2013, tedy po datu 29. 12. 2011. Dalším platebním výměrem č. 19/2016 správce daně stanovil odvod za porušení rozpočtové kázně ve výši 20 527 Kč, a to celkem za dvě porušení, kdy obě tato porušení byla posuzována dle zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 19. 2. 2015. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce povinnost uloženou těmito platebními výměry nerespektoval a odvod za porušení rozpočtové kázně neuhradil, byla mu vyměřena penále za prodlení s odvody za porušení rozpočtové kázně. K tomuto porušení došlo dne 31. 1. 2013 a dne 19. 3. 2014 (datum připsání dotace), penále bylo proto počítáno ode dne následujícího, tedy od 1. 2. 2013 a od 20. 3. 2014. Správce daně platebním výměrem č. 33/2017 stanovil žalobci penále za porušení rozpočtové kázně za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017 (porušení rozpočtové kázně v částce 381 718 Kč ode dne 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017 a porušení rozpočtové kázně v částce 57 258Kč ode dne 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017), přičemž rozhodoval na základě zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném do 19. 2. 2015. Platebním výměrem č. 34/2017 správce daně žalobci dále stanovil penále za porušení rozpočtové kázně za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně za období od 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017 (porušení rozpočtové kázně v částce 19 905 Kč ode dne 20. 3. 2014 do 21. 2. 2017 a porušení rozpočtové kázně v částce 622 Kč ode dne 1. 2. 2013 do 21. 2. 2017), i v tomto případě správce daně rozhodoval na základě zákona o rozpočtových pravidlech ve znění do 19. 2. 2015. Vzhledem k tomu, že žalobce vyměřený odvod neuhradil, bylo penále v souladu s § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech stanoveno do 21. 2. 2017, neboť k tomuto datu výše penále dosáhla výše uloženého odvodu.

36. Pro určení rozhodného znění zákona o rozpočtových pravidlech je nutné připomenout, že rozhodnutí o předepsání penále a rozhodnutí o uložení odvodu spolu souvisí a navzájem na sebe navazují, když pravomocný platební výměr o odvodu za porušení rozpočtové kázně je nutným předpokladem pro existenci rozhodnutí o penále za prodlení s uhrazením odvodu (srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 9. 2015 č.j. 2 Afs 128/2015 – 45).

37. Dle ust. § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech je porušitel rozpočtové kázně povinen za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu. Penále se počítá ode dne následujícího po dni, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, do dne, kdy byly prostředky odvedeny nebo u návratných finančních výpomocí vráceny nebo nevyplaceny postupem podle odstavce 5 písm. b).

38. Dle čl. II přechodných ustanovení zákona č. 25/2015 Sb., jímž se mění zákon č. 218/2000 Sb, o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů, se právní vztahy vzniklé z rozhodnutí o poskytnutí dotace vydaných přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona posuzují podle zákona č. 218/2000 Sb., ve znění účinném přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, kdy daný zákon nabyl účinnosti dne 20. 2. 2015.

39. Z uvedeného vyplývá, že podstatné pro určení rozhodného znění zákona o rozpočtových pravidlech je kromě data rozhodnutí o poskytnutí dotace též datum, kdy došlo k porušení rozpočtové kázně, neboť od tohoto data došlo v důsledku porušení rozpočtové kázně ke vzniku právního vztahu navazujícího na poskytnutí dotace a k vydání rozhodnutí o odvodu za porušení rozpočtové kázně a k vydání rozhodnutí o penále.

40. K porušení rozpočtové kázně, jak vyplývá z bodu 35 tohoto rozhodnutí, došlo po změně provedené v odvolacím řízení ke dni 31. 1. 2013 v případě platebního výměru č. 18/2016 a ke dni 31. 1. 2013 a 19. 3. 2014 v případě platebního výměru č. 19/2016. Ve všech těchto případech byla rozpočtová kázeň porušena v době znění zákona o rozpočtových pravidlech účinného od 1. 1. 2013 do 19. 2. 2015. Správce daně tudíž zcela správně při vydání platebních výměrů č. 33/2017 a č. 34/2017 aplikoval zákon o rozpočtových pravidlech v jeho znění účinném do 19. 2. 2015, neboť v této době nastala rozhodující skutečnost pro jeho určení v podobě právního vztahu vzniklého z rozhodnutí o poskytnutí dotace.

41. Žalobní námitka, dle které z napadeného rozhodnutí není zřejmé, z jakého důvodu správce daně nepostupoval dle znění zákona o rozpočtových pravidlech účinného do 31. 12. 2013, případně do 31. 12. 2014, se v kontextu shora uvedeného jeví jako zcela mylná. Užití příslušného znění zákona se odvíjí od celkového období časové působnosti tohoto znění, nikoliv od určitého data vycházejícího z rozhodné skutečnosti. K datu porušení rozpočtové kázně žalobcem bylo účinné znění zákona o rozpočtových pravidlech, které v rozhodné době platilo v časovém úseku od 1. 1. 2013 do 19. 2. 2015, přičemž v této době neproběhla žádná novelizace, která by na toto znění měla vliv, a proto správce daně zcela správně vycházel ze znění zákona účinného do dne 19. 2. 2015.

42. Ke shodným závěrům dospěl též žalovaný na straně 4 a 5 napadeného rozhodnutí, kde řádným a přezkoumatelným způsobem vypořádal obsahově shodnou odvolací námitku žalobce. Správce daně se v odůvodnění platebních výměrů otázkou aplikovaného znění zákona o rozpočtových pravidlech nezabýval, neboť žalobce tuto skutečnost v průběhu daňového řízení nenamítal. Ze všech uvedených důvodů nebyla námitka žalobce týkající se relevantního znění zákona o rozpočtových pravidlech shledána důvodnou.

43. Chaotický ani nelogický postup neshledal krajský soud v postupu správce daně, který vydal dva platební výměry na penále. Jak již krajský soud shledal v rozhodnutí sp. zn. 51 Af 19/2017, správce daně rozhodl dvěma platebními výměry č. 18/2016 a č. 19/2016 z důvodu přehlednosti. Správce daně z důvodu přehlednosti oddělil jednotlivá pochybení žalobce podle klíče, kterým byl způsob ukládání sankcí za tato pochybení uvedená v § 44a odst. 4 písm. b) a v § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech a rovněž podle závažnosti porušení.

44. Počet platebních výměrů na penále se potom odvíjel od počtu platebních výměrů na odvody. Podstatnou skutečností pro danou věc ovšem je, že oba platební výměry na penále obsahují dva skutky, jimiž byla rozpočtová kázeň žalobcem porušena a ve všech čtyřech případech byl správcem daně v souladu se zákonem stanoven běh penalizační doby a výše penále zvlášť. Tímto postupem nebyl žalobce nikterak zkrácen na svých právech, o čemž svědčí také skutečnost, že v daňovém řízení vyčerpal všechny opravné prostředky a proti rozhodnutí odvolacího orgánu dále brojí projednávanou žalobou. K tomu krajský soud uvádí, že žalobce v předchozím řízení o odvodech naopak namítal nesprávnost postupu správce daně, který měl dle jeho názoru vydat platební výměr pouze jediný. Takováto zcela odlišná a právně nepodložená žalobní argumentace se soudu jeví spíše jako účelová, vedená snahou za každou cenu zpochybnit postupy daňových orgánů bez bližší právní a logické opory.

45. Žalobou je dále namítáno, že vyměřená penále spolu s vyměřenými odvody za porušení rozpočtové kázně společně přesahují skutečnou výši prostředků vyplacených žalobci. Postup daňových orgánů je v tomto směru nespravedlivý a v rozporu s dobrými mravy. Bez vazby na účel, smysl a cíl zákona.

46. Předmětem nyní projednávané věci je penále za prodlení s úhradou odvodu za porušení rozpočtové kázně. Jak již krajský soud konstatoval výše, řízení o odvodu za porušení rozpočtové kázně a řízení o penále za prodlení s úhradou tohoto odvodu na sebe sice navazují, avšak jedná se o řízení samostatná, v nichž jsou vydávána samostatná rozhodnutí, podléhající samostatnému odvolacímu daňovému a soudnímu přezkumu. Z tohoto důvodu se ve věci nyní projednávané krajský soud přiměřeností výše odvodů za porušení rozpočtové kázně zabývat nebude, když navíc tato přiměřenost byla krajským soudem řešena v rámci řízení vedeného pod sp. zn. 51 Af 19/2017, kterým byla žaloba žalobce zamítnuta.

47. Z ust. § 44a odst. 8 věty první zákona o rozpočtových pravidlech vyplývá, že za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně podle odstavce 4 písm. b) a c) je porušitel rozpočtové kázně povinen zaplatit penále ve výši 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení, nejvýše však do výše tohoto odvodu.

48. Pro věc nyní projednávanou je tudíž podstatné pouze to, zda byly naplněny podmínky pro stanovenou výši penále, která je striktně vymezena zákonem a představuje 1 promile z částky odvodu za každý den prodlení s jeho úhradou, jeho maximální výše pak může činit výši uloženého odvodu.

49. V dané věci bylo žalobci uloženo penále ve výši 438 976 Kč a 20 527 Kč. Odvody za porušení rozpočtové kázně činily částku 438 976 Kč a 20 527 Kč. Z tohoto je zřejmé, že penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně dosáhlo ke dni 21. 2. 2017 zákonem stanovenou horní hranici pro uložení penále. Celková částka představující penále tudíž odpovídá celkové částce uloženého odvodu za porušení rozpočtové kázně.

50. Z uvedeného je zřejmé, že penále za prodlení s odvodem za porušení rozpočtové kázně bylo stanoveno v souladu se zákonem ve výši 1 promile z částky odvodu vztahujícího se k jednotlivým porušením rozpočtové kázně, kterého se žalobce dopustil ve čtyřech případech. Částka penále byla na základě zákona uložena ve výši uloženého odvodu.

51. Žalobce by měl vzít v potaz fakt, že pokud z jeho strany došlo k porušení rozpočtové kázně a vznikla mu povinnost zaplatit odvod za porušení rozpočtové kázně, pak mu zároveň vznikla ze zákona, a to z rozpočtových pravidel, povinnost zaplatit i penále, jehož výše byla daňovými orgány přesně stanovena zákonem, a tedy, jehož výši nemohla jakkoliv zohlednit žalovaná strana v předmětném daňovém řízení. Z uvedených důvodů nemohla mít vliv na výši penále skutečnost, že výše vyměřeného penále spolu s výší vyměřených odvodů přesahují skutečnou výši prostředků vyplacených žalobci. Proto nemůže obstát ani žalobcem uváděná judikatura, která není na daný případ s ohledem na zákonem striktně stanovený postup při stanovení výše penále aplikovatelná.

52. Krajský soud se neztotožnil ani se závěrem žalobce, podle kterého je norma obsažená v ust. § 44a odst. 10 zákona o rozpočtových pravidlech v rozporu s čl. 4 odst. 1 potažmo s čl. 4 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, neboť povinnost uvedeným ustanovením uložená nezachovává základní majetkové právo daňového subjektu, neboť ten nemá možnost ovlivnit délku penalizační doby. Žalobce v této souvislosti navrhl, aby krajský soud na základě čl. 95 odst. 2 Ústavy ČR předložil věc k posouzení Ústavnímu soudu.

53. Z uvedené námitky je zřejmé, že žalobce brojí proti běhu penalizační doby, která dle § 44a odst. 8 věty druhé zákona o rozpočtových pravidlech počíná běžet ode dne následujícího po dni, kdy k porušení rozpočtové kázně došlo.

54. Ústavní soud se otázkou přiměřenosti výše penále tak, jak ji stanovuje § 44a zákona o rozpočtových pravidlech v rozhodném znění, již zabýval, byť předmětem dané věci nebyla přímo otázka souladnosti § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech v rozhodném znění s Listinou základních práv a svobod. Ústavní soud v usnesení ze dne 26. 11. 2015 III. ÚS 3204/15 k přiměřenosti výše penále dle zákona o rozpočtových pravidlech uvedl: „Stěžovatel brojí i proti tomu, že mu bylo penále předepsáno ve výši 100 % nařízeného odvodu, což - bez podrobnější argumentace - považuje za zjevně nepřiměřené a nemravné. Stejnou námitkou se zabýval v napadeném rozsudku též Nejvyšší správní soud s tím, že poukázal na zákonnou limitaci výše penále (dle § 44a odst. 8 rozpočtových pravidel nelze předepsat penále vyšší, než je samotná částka odvodu). Ani Ústavní soud v obecné rovině neshledává stanovení takového postupu správních orgánů, resp. právní úpravu, z níž při stanovení penále tyto orgány vycházely, za prima facie takovou, která by představovala nepřípustný zásah do vlastnického práva stěžovatele. K tomu lze podotknout, že stěžovatel měl jakožto daňový subjekt v případě rozhodnutí správce daně o penále (stejně jako v případě rozhodnutí o odvodu) možnost využít procesní kroky, které by dopady těchto rozhodnutí zmírnily nebo odstranily (instituty posečkání daně, prominutí daně).“ 55. Krajský soud s uvedenými závěry Ústavního soudu zcela ztotožňuje a doplňuje, že v projednávané věci, přestože penalizační doba v době podání žaloby ke zdejšímu soudu i nadále běžela, na výši penále tato skutečnost neměla žádný vliv, neboť tato výše dosáhla své maximální možné hranice již dne 21. 2. 2017, tedy ještě před tím, než byla žalobcem podána žaloba proti rozhodnutí, kterým byly potvrzeny platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně. Nutno zmínit také to, že délka penalizační doby je odvislá především od jednání žalobce, který měl možnost odvod uhradit již ke dni porušení rozpočtové kázně. Žalobce, coby poživatel dotace podpisem dotčeného kontraktu, si musel být vědom podmínek pro její poskytnutí. Další možnost k úhradě se žalobci nabízela v celém průběhu daňového řízení vedeném ve věci porušení rozpočtové kázně, včetně dne, kdy platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně nabyly právní moci. Délka penalizační doby tudíž není závislá na činnosti daňových orgánů, jak se žalobce snaží naznačit, nýbrž na jednání samotného žalobce, který měl opakovaně možnost odvod za porušení rozpočtové kázně uhradit. Žalobce v této souvislosti naznačil, že je mu z praxe známo, že i pokud by se rozhodl odvod dobrovolně uhradit, musel by čekat na vydání rozhodnutí o něm, neboť mu nejsou známy příslušné údaje pro platbu. Také k této otázce se zdejší soud již vyjádřil, a to v rozhodnutí vydaném pod sp. zn. 51 Af 31/2016, kde ve věci totožného žalobce konstatoval: „Žalobce měl možnost odvod za porušení rozpočtové kázně odvézt již dnem jejího porušení, a to ve výši odpovídající částce, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, jak plyne z uvedeného ust. § 44a odst. 4 písm. c) zákona o rozpočtových pravidlech. Žalobce měl možnost tento odvod provést na účet místně příslušného správce daně, jak plyne z uvedeného ust. § 44a odst. 3 téhož zákona. Číslo účtu správce daně a případně další platební údaje měl žalobce možnost zjistit, pokud by příslušného správce daně kontaktoval či prostřednictvím veřejně dostupných internetových stránek finanční správy.“ Pokud by k úhradě vyměřeného odvodu došlo, jistě by takový postup nijak nekrátil právo žalobce na spravedlivý proces a žalobce by měl možnost i v případě úhrady uložených odvodů brojit proti rozhodnutí, jimiž byly stanoveny, správní žalobou.

56. Na základě výše citovaných důvodů shledal krajský soud žalobu nedůvodnou a na podkladě § 78 odst. 7 s. ř. s. žalobu zamítl.

57. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ust. § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného účastníka – žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů nepřiznává.

Poučení