51 A 35/2017 - 34

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Věry Balejové ve věci žalobce: V. V. Q., bytem X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2017, č. j. MV-13193-6/SO-2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 28. 2. 2017, č. j. MV-13193-6/SO-2017 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku ve výši 11.228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Dne 3. 4. 2017 obdržel Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalované ze dne 28. 2. 2017, č. j. MV-13193-6/SO-2017 (dále jen „napadené rozhodnutí“), jímž bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 5. 12. 2016, č. j. OAM-5369/PP-2014 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu podaná podle § 87b zákona o pobytu cizinců. Součástí žaloby byl též návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o němž bylo rozhodnuto usnesením krajského soudu č. j. 51 A 35/2017 – 20, dne 26. 4. 2017 tak, že se žalobě odkladný účinek nepřiznává.

2. Žalobce předně namítal nezákonnou argumentaci správního orgánu o obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu ze strany žalobce vyplývající z předchozí závadové („imigrační“) minulosti žalobce. Žalobce poukázal na skutečnost, že pokud by byla jeho minulost natolik problematická, aby umožňovala zamítnutí žádosti, pak by se muselo jednat o zcela odlišný důvod pro zamítnutí žádosti, a to o aplikaci tzv. výhrady závažného narušení veřejného pořádku. Žalobce se domníval, že správní orgán I. stupně účelově s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu neaplikoval výhradu závažného narušení veřejného pořádku a zvolil zamítnutí žádosti z důvodu obcházení zákona, přestože nemá oporu v provedeném dokazování, v obsahu spisového materiálu a nelze pro něj najít oporu v judikatuře správních soudů ani aplikační praxi správních orgánů.

3. Údajné obcházení zákona ze strany žalobce mělo spočívat v tom, že vědom si biologického otcovství k nezletilému dítěti N. V. H. M. (narozeného X), nebyl zapsán do rodného listu a teprve následně po letech si toto dítě osvojil. V § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je explicitně uvedeno, že se vztahuje na situace, kdy došlo k účelovému uzavření manželství nebo bylo určeno otcovství účelově prohlášeným souhlasem. Žalobce namítal, že uznání otcovství bylo učiněno matkou nezletilého a tzv. matrikovým otcem, účastník řízení v něm proto nemohl objektivně činit žádné kroky. Jednání matky nezletilého a jeho matrikového otce nemůže být přičítáno k tíži žalobce.

4. Žalobce striktně odmítal argumentaci ohledně údajně účelových kroků vedoucích k nezrušitelnému osvojení nezletilého s cílem získat podvodně trvalý nebo přechodný pobyt a označil takovou argumentaci za zcela absurdní. Žalobce uvedl, že s ohledem na úmrtí matky nezletilého a nejevení zájmu o nezletilého matrikovým otcem, rozhodl se postupovat v souladu s platnými právními předpisy a veřejným zájmem a učinil takové kroky, aby faktický vztah rodič – dítě koreloval se stavem matrikovým. Takové jednání dle názoru žalobce nemůže být v rozporu se zákonem a důvodem pro zamítnutí žádosti o přechodný pobyt.

5. Další žalobní námitkou žalobce vytýkal vytěsnění hodnocení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a dalších účastníků řízení. Žalobce označil zamítnutí žádosti o přechodný pobyt a konsekventně ukončení pobytu na území České republiky jako v hrubém rozporu nejen s ústavními předpisy ČR, ale i s mezinárodními závazky, kterými je ČR vázána. Žalobce pobývá na území České republiky se třemi dětmi, jichž je biologickým otcem a o všechny řádně pečuje a žije s nimi ve společné domácnosti. Žalobce dále uvedl, že je zároveň jediným rodičem dětí, neboť matka zemřela. Dvě děti jsou občany České republiky a třetí žije na území takřka celý život. Ukončení pobytu žalobce by podle něj znamenalo rozpor s právem na slučování rodiny garantovaného Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o lidských právech i Úmluvou právech dítěte, k tomu odkázal žalobce na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30. Vycestování otce z území by mělo zásadní vliv na celou rodinu, neboť by došlo k trvalému odloučení otce od synů, kteří mají občanství České republiky a silnou integraci k ČR. Dle názoru žalobce mu vzhledem k okolnostem nebude uděleno jiné pobytové oprávnění, a proto by jeho nepřítomnost nebyla pouze dočasná, jak uvádí správní orgán I. stupně, nýbrž trvalá. Žalobce podotkl, že v napadeném rozhodnutí se žalovaná nezmínila o dceři žalobce a přiměřenosti takového zásahu do jejího života. Dále v žalobě poukázal na skutečnost, která vyplynula z výslechu syna žalobce a to, že se o oba syny staral dlouho před jejich osvojením, a jeho jednání proto nemůže být považováno za čistě účelové.

6. Žalobce označil postup správního orgánu I. stupně a následující postup žalovaného za čistě účelový, neboť nebyl vzat v potaz skutečný zásah do života žalobce. Žalobce upozornil na fakt, že aprobací napadeného rozhodnutí by došlo k rozpadu rodiny se všemi konsekvencemi z hlediska porušení příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech. Za zcela alibistický, cynický a nekorespondující s realitou označil žalobce názor správního orgánu I. stupně, že se současná manželka žalobce může postarat o děti žalobce a své vlastní děti, neboť na území podniká. Vzhledem k absenci jakéhokoliv zázemí v zemi původu považuje žalobce za zcela vyloučené, aby došlo k odjezdu žalobce s celou rodinou. Žalobce shledal, že správní orgán I. stupně neprovedl úkony směřující ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v kontextu dopadů do rodinného a soukromého života dalších účastníků řízení. Závěr, že děti žalobce mohou zůstat na území i bez přítomnosti jejich otce, žalobce označil za zcestný, neboť je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a dalšími mezinárodními závazky, jimiž je Česká republika vázána. Nadto žalobce uvedl, že bez povšimnutí zůstala skutečnost, že má žalobce na území České republiky manželku.

7. Žalobce konstatoval nezákonnost rovněž ve vztahu k závěru žalované, dle níž napadené rozhodnutí není v příčinné souvislosti s nutností vycestování žalobce z území ČR. Takový závěr je dle žalobce v rozporu s mezinárodními závazky, jež ČR plynou z mezinárodních smluv. Zájem ČR na dodržování mezinárodních smluv pak jednoznačně převyšuje zájem ČR na ukončení pobytu žalobce na tomto území.

8. Další žalobní námitka se týkala porušení § 27 odst. 1 a 2 správního řádu, ke kterému mělo dojít tím, že žalovaná tvrdila, že syni žalobce nebudou přímo dotčeni na svých právech neudělením pobytu otci, a nejsou tudíž účastníky řízení. Z uvedeného důvodu dovozoval žalobce nezákonnost celého rozhodnutí, neboť syni žalobce měli být vedeni jako účastníci řízení.

9. Závěrem žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaná žádným způsobem nevypořádala s dopady tohoto rozhodnutí na životy dětí žalobce a s odvolacími námitkami vztahujícími se k vyvrácení údajného obcházení zákona.

II. Stručné shrnutí vyjádření žalovaného správního orgánu

10. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření konstatovala, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které jsou na něj kladeny v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná uvedla, že postupovala v souladu se zákonem, nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami žalobce i jakými úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů. III. Obsah správních spisů Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující skutečnosti. Dne 15. 4. 2014 byla žalobcem podána žádost o povolení k přechodnému pobytu podle § 87b zákona o pobytu cizinců jako rodinného příslušníka občana Evropské unie. Z obsahu této žádosti bylo zjištěno, že se na území Vietnamské socialistické republiky živil jako turistický průvodce a na území ČR vykonává podnikatelskou činnost. V současné době má veden trvalý pobyt v Táboře, je otcem tří dětí – H. L. V. (české státní občanství, narozen dne 28. 10. 1996), V. H. M. N. (české státní občanství, narozen dne X) a N. M. V. (vietnamské státní občanství, narozena dne X).

11. Součástí správního spisu bylo rozhodnutí Ministerstva vnitra ČR ze dne 9. 2. 2012, č. j. OAM-329-19/TP-2011, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k trvalému pobytu podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno žalovanou, a to rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014 č. j. MV-45113-3/SO-2012. Z odůvodnění tohoto rozhodnutí vyplývalo, že se žalovaná ztotožnila se závěry správního orgánu I. stupně, kterými bylo konstatováno obcházení zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu s tím, že žalobce účelově podal k soudu návrh na nezrušitelné osvojení svého nezletilého syna N. V. H. M. Návrh na nezrušitelné osvojení vlastního syna podal žalobce v době, kdy s ním bylo vedeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu. Tímto postupem si žalobce zajistil možnost podat nový návrh na povolení k trvalému pobytu jako rodinný příslušník občana Evropské unie bezprostředně poté, co mu bylo stejné pobytové oprávnění zrušeno. V odůvodnění zmiňovaného rozhodnutí bylo dále uvedeno, že se žalobce dopustil obcházení zákona již v minulosti, a to účelově uzavřeným manželstvím s H. H., českou státní občankou. Tato skutečnost byla reflektována rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 11. 8. 2010 č. j. OAM-13943-29/MC-2009, kterým bylo zrušeno žalobcovo prvotní povolení k trvalému pobytu.

12. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ČR ze dne 6. 6. 2014, č. j. OAM-5369-11/PP-2014 byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu, a to podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Z obsahu odůvodnění tohoto rozhodnutí se podává, že prvostupňový správní orgán vycházel ze stejného skutkového stavu, jako tomu bylo v případě rozhodnutí o zamítnutí žádosti o povolení trvalého pobytu, kdy nyní projednávaná žádost žalobce byla učiněna na základě stejné skutečnosti, jednalo se tedy o žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie, která byla žalobcem učiněna ve vazbě na nezletilého syna, který je občanem České republiky. Tato vazba však byla vytvořena účelovým jednáním žalobce, který při vstupu na území ČR dlouhodobě uváděl rodinný stav jako svobodný, ačkoliv v této době byl ženatý se státní příslušnicí Vietnamské socialistické republiky N. T. Q. N., se kterou měl již syna. Žalobce i přes tuto skutečnost uzavřel manželství s českou státní příslušnicí H. H. a na základě tohoto svazku mu bylo vydáno povolení k trvalému pobytu. Stejně tak N. T. Q. N. a, příslušnice Vietnamské socialistické republiky, shodně s žalobcem při vstupu na území ČR uváděla jako rodinný stav svobodná. Následně uzavřela manželství s českým státním příslušníkem M. H. (bratrem manželky žalobce), ačkoliv již byla od roku 1996 provdána za žalobce. Obě tato manželství byla účelová s cílem získat pobytová oprávnění na území ČR a vzhledem k existenci dříve uzavřených manželství také neplatná. Díky nepravdivě poskytnutým údajům byl jako otec nezletilého N. V. H. M., narozen X zapsán druhý manžel N. T. Q. N., M. H. V důsledku české státní příslušnosti tohoto druhého manžela, získalo nezletilé dítě české státní občanství, ačkoliv se narodilo v době trvání manželství žalobce s matkou tohoto dítěte, kteří byli oba státní občané Vietnamské socialistické republiky. Dne 20. 1. 2006 N. T. Q. N. zemřela a žalobce, ačkoliv byl skutečným otcem obou dětí, ponechal české úřady v omylu a ty vedly soudní jednání o svěření těchto dětí do péče. Starší syn byl svěřen do péče pana V. D. T. a mladší syn do péče jeho babičky L. T. H.. Otázku otcovství k těmto dětem začal žalobce řešit až po zrušení svého pobytového oprávnění, a to po více než 9 letech. Žalobce byl jako otec nezletilého N. V. H. M. do rodného listu zapsán teprve na základě rozhodnutí Okresního soudu v Táboře, kterým došlo k nezrušitelnému osvojení.

13. Dne 12. 6. 2014 bylo pod č. j. OAM-5369-12/PP-2014 vydáno opravné rozhodnutí, kterým správní orgán prvního stupně opravil rozhodnutím ze dne 6. 6. 2014, č. j. OAM-5369-11/PP-2014 tak, že žádost žalobce zamítl podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, namísto původně uvedeného § 87e odst. 1 písm. a) téhož zákona.

14. Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně bylo žalobcem podáno odvolání, o němž bylo následně rozhodnuto dne 1. 9. 2014 pod č. j. MV-110543-7/SO-2014 tak, že se odvolání zamítá a rozhodnutí správního orgánu I. stupně se potvrzuje. Z odůvodnění vyplývá, že žalovaná vycházela ze skutkového stavu dané věci, jak jej nastínil správní orgán I. stupně, a ztotožnila se s jeho závěry. Rozhodující pro žalovanou byla skutečnost, že žalobce opakovaně nerespektoval právní předpisy českého právního řádu, zneužil institut rodinného práva za účelem získání pobytového oprávnění a současně se dopustil trestního činu dvojího manželství.

15. Z připojeného soudního spisu sp. zn. 10 A 115/2014 bylo zjištěno, že proti shora zmiňovanému rozhodnutí podal žalobce dne 12. 9. 2014 žalobu ke zdejšímu soud, který ji rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 115/2014 – 40, zamítl. Tento rozsudek žalobce napadl kasační stížností. Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30 a shledal kasační stížnost důvodnou a rozsudek krajského soudu včetně rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku Nejvyšší správní soud konstatoval účelovost jednání žalobce, které mělo za následek obcházení zákona s cílem získat pobytové oprávnění. Nicméně rozsudek krajského soudu v otázce přiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce shledal Nejvyšší správní soud zčásti nepřezkoumatelný a zčásti nezákonný.

16. Zároveň žalobce podal dne 4. 12. 2014 u správního orgánu I. stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žádost byla učiněna ve vazbě na syna žalobce H. L. V., narozeného X, který získal české státní občanství dne 27. 11. 2014. Tato žádost žalobce byla rozhodnutím ze dne 23. 3. 2015, č. j. OAM-17184--11/PP-2014, podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta. Správní orgán prvního stupně dospěl k závěru, že u žalobce došlo k naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti o vydání povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Žalobce vztáhl svou žádost k dítěti, jehož otcovství minimálně devět let vědomě popíral a úřadům opakovaně uváděl nepravdivé údaje za účelem opatření pobytového statusu.

17. Ve správním spisu bylo dále založeno rozhodnutí žalované ze dne 30. 9. 2015, č. j. MV-110543-24/SO-2014, jímž bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu I. stupně ze dne 6. 6. 2014, č. j. OAM-5369-11/PP-2014 a věc vrácena správnímu orgánu I. stupně k novému projednání. Součástí byl dále výpis z evidence cizinců s povoleným pobytem na území ČR ze dne 10. 12. 2015, protokol o výslechu hlavního účastníka řízení ve věci řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu ze dne 10. 11. 2009, čestné prohlášení tchýně žalobce (matka první manželky žalobce) ze dne 8. 1. 2005, protokol o výslechu žalobce ze dne 4. 5. 2016, protokol o výslechu nejstaršího syna žalobce V. H. L. (narozen X). Usnesením č. j. OAM-5369-32/PP-2014 ze dne 5. 1. 2016 bylo podle § 64 odst. 1 písm. c) správního řádu přerušeno správní řízení. Žalobce proti tomuto usnesení podal dne 6. 1. 2016 blanketní odvolání, které nebylo žalobcem ani na výzvu doplněno. Žalovaná dne 31. 1. 2016 zrušila napadené usnesení správního orgánu I. stupně o přerušení řízení, neboť byla toho názoru, že vydání pravomocného rozhodnutí Okresního soudu v Táboře ve věci podané obžaloby účastníka řízení pro přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podle § 341 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „trestní zákoník“) není předběžnou otázkou ve vztahu k probíhajícímu řízení.

18. Žalobce zaslal správnímu orgánu I. stupně vyjádření k provedeným výslechům své osoby a jeho syna. Dne 22. 6. 2016 vyzval správní orgán I. stupně k seznámení se s podklady pro vydání rozhodnutí, čehož žalobce využil dne 13. 7. 2016, to stvrzuje protokol č. j. OAM-5369-52/PP-2014. Žalobce se k podkladům vyjádřil dne 1. 8. 2016 a zdůraznil, že je v ČR plně etablován a má zde rozsáhlé rodinné, sociální a ekonomické zázemí. V opisu evidence rejstříku trestů fyzických osob ze dne 18. 10. 2016 byl jeden záznam, a to řízení sp. zn. 6 T 137/2015 týkající se úmyslného trestného činu podle § 341 odst. 1 trestního zákoníku, které bylo ukončeno podmíněným zastavením trestního stíhání podle § 307 odst. 1 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů.

19. Dne 2. 11. 2016 bylo žalovanou vydáno opatření proti nečinnosti č. j. MV-135077-2/SO-2016, kterým žalovaná přikázala správnímu orgánu I. stupně, aby do 30 dnů ode dne doručení opatření proti nečinnosti vydal rozhodnutí v projednávané věci.

20. Dne 5. 12. 2016 bylo vydáno správním orgánem I. stupně prvostupňové rozhodnutí, jímž byla zamítnuta žádost žalobce podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť se žalobce dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území. V odůvodnění tohoto rozhodnutí správní orgán I. stupně konstatoval, že po posouzení stavu věci, zejména otázky přiměřenosti vzhledem k důvodům, které vedly k naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti, nebude vydání zamítavého rozhodnutí nepřiměřeným zásahem do soukromého nebo rodinného života rodinného příslušníka občana Evropské unie. Správní orgán I. stupně uvedl, že žalobce ve vztahu ke správním orgánům a soudům České republiky opakovaně uváděl informace, které byly v rozporu se skutečným stavem a mnohdy tak činil úmyslně. Takové jednání ze strany žalobce označil správní orgán I. stupně za neojedinělé selhání, které nelze označit ani vzhledem k časovému odstupu, ani rodinné situaci za pochopitelné a akceptovatelné.

21. Dne 16. 12. 2016 obdržel správní orgán I. stupně blanketní odvolání žalobce proti prvostupňovému rozhodnutí, k jehož doplnění došlo dne 17. 1. 2017. Žalovaná vydala dne 28. 2. 2017 napadené rozhodnutí, jímž podle § 90 odst. 5 správního řádu zamítla odvolání a potvrdila prvostupňové rozhodnutí.

22. Žalovaná se ztotožnila se závěrem správního orgánu I. stupně, že se žalobce dopustil obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území s výhodami, které jsou s tímto pobytovým režimem spojeny, na které by jinak neměl nárok. K námitce žalobce, že synové žalobce měli být také účastníky řízení, konstatoval, že takový názor nemá žádné zákonné opodstatnění, neboť na straně jeho synů neexistovalo „společenství práv“ ve smyslu § 27 odst. 1 správního řádu, a nesplňovali definici ani pro nepřímého účastníka řízení dle § 27 odst. 2 správního řádu.

23. Žalovaná dále konstatovala, že zákon o pobytu cizinců neukládá při aplikaci § 87e odst. 1 písm. c) povinnost posuzovat přiměřenost rozhodnutí z hlediska jeho zásahu do života žadatele. Žalovaná neshledala žádné namítané pochybení v souvislosti s § 68 odst. 3 správního řádu, považuje proto napadené rozhodnutí za přezkoumatelné. Závěrem žalovaná konstatovala, že nebyla prokázána žádná skutečnost, která by umožňovala odhlédnout od splnění podmínky pro zamítnutí žádosti.

V. Právní názor soudu

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

25. Žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta z důvodu obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území ČR ve smyslu § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra zamítne žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Správní orgán I. stupně opřel zamítnutí žádosti žalobce o podklady získané v průběhu řízení, které dokumentují chování žalobce, a z nichž bylo zřejmé obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území. Obcházení zákona spočívalo v domáhání se pobytového oprávnění na základě existence rodinné vazby s občanem České republiky, jímž je nezletilý syn žalobce, do jeho rodného listu byl žalobce zapsán na základě osvojení nezletilého po takřka 10 letech od narození.

26. Krajský soud se nejprve vyjadřuje k námitce žalobce spočívající v nesprávné právní kvalifikaci. Žalobce namítal, že, pokud správní orgány shledaly jeho minulost jako závadovou natolik, aby umožňovala zamítnutí žaloby, měla být žádost zamítnuta z důvodu závažného narušení veřejného pořádku. K tomu krajský soud konstatuje, že je vázán názorem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30, jenž se vztahoval k předmětné věci v předcházejícím řízení, uvedl: „Co do závěru o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou tedy jak rozhodnutí správních orgánů, tak krajského soudu, přezkoumatelná a správná. Účelovost jednání stěžovatele je zcela důvodně spatřována ve snaze stěžovatele získat oprávnění k pobytu na území ČR za účelem soužití s dítětem, které se občanem unie stalo prokazatelně na základě nezákonného jednání, nadto osvojeným až v důsledku potřeby pobytové oprávnění získat.“ Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku dále konstatoval, že nelze postup cizince spočívající v účelově určeném otcovství k dítěti s českým státním občanstvím považovat za závažným způsobem narušený veřejný pořádek a zamítat proto žádost o přechodný pobyt. Krajský soud poznamenává, že v důsledku zařazení do ustanovení § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců pod písmeno c) jako důvod pro zamítnutí žádosti obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem pro určení otcovství, nelze předmětné jednání již řadit pod jiný důvod, jímž se zamítá žádost o přechodný pobyt, neboť takový postup cizinců byl již explicitně zakotven.

27. Krajský soud s ohledem na názor zastávaný Nejvyšším správním soudem v projednávané věci konstatuje, že právní kvalifikaci posuzovaného jednání žalobce zcela přejímá. Žalobce se dopustil obcházení zákona tím, že učinil účelové určení otcovství. Žalobce si osvojil dítě, jehož je biologickým otcem, takové jednání bylo motivováno zejména snahou získat pobytové oprávnění, čemuž nasvědčují okolnosti případu a to především to, že si žalobce osvojil své dítě až v době, kdy s ním bylo vedeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, zatímco v době, kdy příslušné orgány rozhodovaly o svěření dítěte do péče, své otcovství nenahlásil.

28. Pro zpřehlednění komplikovaného jednání žalobce krajský soud uvádí stručný přehled. Žalobce po příjezdu do České republiky v roce x označil svůj rodinný stav jako svobodný navzdory tomu, že byl od roku x ženatý s vietnamskou státní příslušnicí N. T. Q. N. (dále jen „první manželka“). Z tohoto svazku se narodil v roce 1996 nejstarší syn žalobce, kterému bylo v roce x uděleno české státní občanství (dále jen „první syn“ nebo též „nejstarší syn“). Žalobce se svou první manželkou pobývali na území ode dne ... Následně uzavřel žalobce sňatek s českou státní občankou H. H. (dále jen „druhá manželka“) a první manželka žalobce se provdala za bratra druhé manželky žalobce M. H. Dne ... se první manželce narodil druhý syn, přestože se narodil necelé tři měsíce po příchodu na území ČR, byl jako otec dítěte zapsán do rodného listu M. H., který již byl manželem první manželky žalobce. Díky takovému podvodnému jednání nabyl druhý syn žalobce české státní občanství. První manželka žalobce po příchodu na území nepředložila skutečný rodný list prvního nejstaršího syna, nýbrž předložila rodný list, v němž nebyl uveden otec dítěte. Dne ... získal žalobce trvalý pobyt na území. První manželka žalobce v roce x zemřela. Žalobce po takové tragické záležitosti neuvedl faktický stav do souladu se stavem právním a syni žalobce byli svěřeni do péče jiných osob. Ze skutečností uvedených ve správním spise vyplývá, že babička, která se o syny starala, se po smrti dcery vrátila do Vietnamu a žalobce se o syny staral sám, přestože nebyl zapsán jako otec do rodného listu ani jednoho z nich. V roce x bylo zahájeno řízení o zrušení oprávnění k trvalému pobytu, neboť správní orgány odhalily podvodné jednání žalobce. Následně v roce x začal žalobce usilovat o své zapsání jako otce druhého syna do rodného listu a uvést do formálního pořádku skutečný rodinný stav. Žalobce tak učinil po 4 letech od smrti matky synů, o jejichž svěření do péče muselo být rozhodováno. Žalobce podal návrh na nezrušitelné osvojení vlastního nezletilého druhého syna, kterému bylo vyhověno. Žalobce dále předložil skutečný rodný list prvního syna, v němž je zapsán jako otec, a který po celou dobu skrýval.

29. Krajský soud nad rámec uvádí, že důvody pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakotvují pouze demonstrativní výčet případů a je možné subsumovat pod předmětné ustanovení další obdobné situace. V souvislosti s uvedeným krajský soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 115/2014-40: „Z citovaného ustanovení je zřejmé, že jeho účelem je stanovit důvody pro zamítnutí žádosti cizince o povolení k přechodnému pobytu, když tímto důvodem pro zamítnutí je zejména účelové uzavření manželství nebo určení otcovství účelově prohlášeným souhlasem. Zákonodárce tudíž důvody zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu nestanovil taxativně, když před tyto důvody vložil slovní spojení „zejména“. Lze dovodit, že tímto byly vyjádřeny nejfrekventovanější důvody pro zamítnutí této žádosti, když slovo „zejména“ lze nahradit synonymem „hlavně“ či „především“. Takto stanovené důvody však nelze považovat za jediné a konečné. V nyní projednávané věci se žalobce zjevně dopustil obcházení zákona tím, že nejprve uváděl nepravdivé informace o svém rodinném stavu, kdy uváděl stav „svobodný“, stejně jako jeho manželka N. T. Q. N., která se díky tomu mohla provdat za českého státního občana, a následně záměrně zamlčel skutečnost, že je biologickým otcem N. V. H. M. V důsledku tohoto jednání žalobce tudíž došlo k tomu, že jeho nezletilý syn N. V. H. M. získal české státní občanství a žalobce jej po smrti jeho matky osvojil, čímž založil důvod, pro který následně požádal o udělení trvalého pobytu a poté o udělení pobytu přechodného.“ 30. Krajský soud nezastírá, že jednání žalobce není typickou situací, která by byla explicitně popsána v ustanovení zákona o pobytu cizinců, nicméně je zcela jistě subsumovatelná pod § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30 konstatoval, že toto předmětné ustanovení „míří na konání cizinců, kteří žádají o pobytové oprávnění na základě předstíraných či jinak zkreslených rodinných vztahů“. Žalobce namítal, že jeho závadová imigrační minulost měla být posuzována jako závažné narušení veřejného pořádku, a proto se případné zamítnutí žádosti mělo vázat k jinému ustanovení. K tomu krajský soud dodává, že podřadit jednání žalobce pod výhradu závažného narušení veřejného pořádku, není možné. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010-151, na který odkazuje žalobce, vyložil pojmy veřejný pořádek či závažné narušení veřejného pořádku, nicméně činí tak ve spojení s § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který upravuje správní vyhoštění, a nelze proto jejich výklad vztahovat na projednávanou věc, v níž není předmětem řízení správní vyhoštění. Krajský soud k této námitce uzavírá, že subsumpce pod § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byla správná a v souladu se závěrem Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30.

31. Krajský soud podotýká, že nepřehlédl lživá a zavádějící tvrzení uvedená v žalobě, jakými bylo tvrzení v bodě IV. žaloby, že má žalobce tři nezletilé děti, avšak v době podání žaloby byl již nejstarší syn žalobce zletilý, či tvrzení, že se současnou manželkou mají společně celkem pět dětí, avšak podle správního spisu mají celkem čtyři děti (dva syny žalobce, dceru současné manželky žalobce z předchozího vztahu a jejich společnou dceru). Dále žalobce v žalobě uvedl, že je jediným rodičem tří nezletilých dětí, neboť jejich matka zemřela, nicméně takové tvrzení je jen částečně pravdivé, neboť matkou dcery žalobce, která je třetí z dětí, jichž je žalobce biologickým otcem, je současná manželka žalobce, čili žalobce je jediným žijícím rodičem pouze dvou jeho dětí.

32. Další žalobní námitkou bylo namítáno vytěsnění problematiky dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, a tím zásadní porušení právních předpisů s ohledem na hodnocení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Krajský soud podotýká, že povinnost zhodnotit přiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, vyslovil v totožné věci v předcházejícím řízení Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30: „Odvolací orgán tedy měl v první řadě posoudit reálnou míru stěžovatelových, v době vedeného řízení tvrzených, rodinných a soukromých vazeb, především s ohledem na výchovu nezletilého syna (i dalších dětí), a posléze poměřit zájem na zachování těchto vazeb s mírou závažnosti stěžovatelova jednání. (…) Stěžovatelova situace je neobvyklá jednak délkou pobytu jeho rodinných příslušníků na území ČR, jakož i tragickou smrtí první manželky a matky dvou synů stěžovatele, a především také tím, že byť u stěžovatele došlo k naplnění důvodu zamítnutí žádosti o přechodný pobyt pro obcházení zákona s cílem získat pobytové oprávnění (§ 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců), jeho vztah k nezletilému synovi, občanu České republiky, od něhož odvozuje titul pro sloučení rodiny, je (pravděpodobně – otázka faktického fungování rodiny a výchovy dětí nebyla postavena najisto) skutečný, nikoliv fingovaný, jak tomu v převážné většině případů zamítnutí žádosti z téhož důvodu bude.“ Žalovaná navzdory zmíněné povinnosti v napadeném rozhodnutí pouze konstatovala, že žádná skutečnost, která by umožňovala odhlédnout od splnění podmínek pro zamítnutí žádosti žalobce, nebyla v řízení prokázána, a nedošlo proto k nepřiměřenému zásahu do života odvolatele. Správní orgán I. stupně nerozporoval, že: „bude mít nesporný dopad do osobního i rodinného života žalobce, avšak pouze v tom smyslu, že bude nucen vycestovat z území a řešit svůj pobyt v ČR cestou podání žádosti na zastupitelském úřadu ČR v domovském státu.“ Zároveň však Nejvyšší správní soud konstatoval, že vycestováním žalobce nebude zasažena ekonomická a finanční situace rodiny a jiné další dopady při svém zjišťování neshledal.

33. Krajský soud předesílá, že navzdory nižším nárokům na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života pro případ neudělení povolení k pobytu, je zapotřebí přistupovat k jednotlivým věcem vždy individuálně. V souzené věci je zapotřebí neopomíjet rodinné příslušníky žalobce, na které by odcestování žalobce ze země mohlo mít zcela zásadní dopad. Druhý syn žalobce, přestože dosáhne zletilosti v letošním roce, je nadále závislý na péči svého otce, dle informací uvedených ve správním spise mířil po základní škole na střední školu obor kuchař, čili nadále nebude samostatně výdělečně činný a schopný se sám o sebe postarat. Odcestování otce by pro něj mohlo znamenat újmu nejen na ekonomické situaci, ale také zásah do psychické stránky. V této konkrétní věci je zapotřebí zohledňovat, že oběma synům tragicky zahynula matka, pokud by musel odcestovat i jejich otec – žalobce, došlo by fakticky ke ztrátě i druhého rodiče. Vzhledem k tomu, že oba syni již mají české státní občanství, studují v České republice a podle zjištěných okolností jsou plně etablováni, nelze očekávat, že by případně společně s otcem odcestovali do Vietnamu. Druhý syn se již narodil v České republice, kde žije po celý život, a první syn je na území od svých 4 let, je proto zjevné, že nemají žádné vazby k zemi původu otce. Žalobce společně se svou současnou manželkou, její dcerou z předchozího manželství, jejich společnou dcerou a dvěma syny žalobce žijí v České republice. Rodiče žalobce se rovněž nacházejí na území České republiky, čili veškerá nejbližší rodina žalobce žije na území České republiky. Z toho krajský soud jednoznačně dovozuje významný zásah rozhodnutí do rodinného a soukromého života.

34. Krajský soud poukazuje na skutečnost, že žalobce žije ve společné domácnosti se synem, na nějž váže svou žádost o pobytové oprávnění a který je občanem České republiky. Žalobce se podle všech zjištěných informací o syna stará po celý život, přestože po dlouhou dobu své otcovství nepřiznal, fakticky zastával roli otce vždy.

35. Krajský soud nad rámec věci odkazuje na závěry Nejvyššího správního soudu ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 3482/2016: „Zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pro obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území nelze opírat jen o podání účelové žádosti, jehož se cizinec dopustil v minulosti v jiném řízení. Toto rozhodnutí musí vycházet především z okolností, jichž se cizinec s vědomím zkreslení či nepravdivosti dovolává v aktuálním řízení.“ Uvedené závěry lze bez dalšího aplikovat na projednávanou věc, neboť k v minulosti uzavřenému účelovému manželství nelze přihlížet v aktuálním řízení a opětovně přičítat k tíži žalobce takové jednání, které již bylo předmětem jiného řízení. Co se týče správními orgány tvrzené účelovosti prohlášení otcovství, krajský soud uvádí, že nelze považovat jednání spočívající v uvedení stavu skutečného do souladu se stavem právním za čistě účelové, zvláště v případě určení otcovství. Žalobce se rozhodl, napravit závadný a nepravdivý stav, z čehož pro něj nevyplývala pouhá pozitiva, jako je možnost podání žádosti o přechodný pobyt za účelem sloučení s občanem EU ve smyslu § 87b zákona o pobytu cizinců. Na celou věc a přiznání otcovství žalobce je třeba nahlížet také z pohledu ochrany práv dítěte, je totiž jistě i v zájmu dítěte, aby bylo i po formální stránce dáno na jisto otcovství k dítěti. Navzdory tomu, že se žalobci v důsledku jeho jednání umožnilo podání žádosti o přechodný pobyt dle § 87b zákona o pobytu cizinců, je třeba na věc pohlížet vždy individuálně a zohlednit veškeré okolnosti případu.

36. Napadeným rozhodnutím by došlo k razantní změně v životě žalobce a dalších členů rodiny. Krajský soud zohledňuje jednak dobu, po níž žalobce již setrvává na území, životní peripetie žalobce, přičemž je zapotřebí přihlédnout k tragické smrti manželky žalobce a matky jejich synů, což s sebou neslo také značné komplikace v pobytu na území, v neposlední řadě je nezbytné zohlednit časový odstup od účelových kroků provedených v minulosti ve snaze získat pobytové oprávnění. Žalobce již napravil veškeré zkreslené a nepravdivé údaje do souladu se skutečným stavem. Výkon rozhodnutí by v aktuální situaci byl zcela nepřiměřený. Je nepochybné, že jednání žalobce byla vedena snahou získat pobytové oprávnění, dopouštěl se porušování právního řádu České republiky obcházením zákona účelovým jednáním, nicméně určení otcovství k druhému synovi je založeno na pravdivých, nezpochybnitelných skutečnostech, které, přestože svým načasováním nasvědčuje účelovosti, nic nemění na tom, že takové jednání osvědčovalo skutečný a pravdivý stav. Nepřihlédnutím k fakticitě věci by došlo ke zcela zásadním zásahům do soukromého a rodinného života žalobce a dalších rodinných příslušníků.

37. Je nesporné, že odcestováním žalobce by jistě trpěla i jeho současná manželka a dcera, včetně nevlastní dcery. Potomci žalobce by tak byli závislí na finanční podpoře současné manželky žalobce, což by mohlo způsobit značné finanční komplikace. Argumentace správního orgánu I. stupně, že příjmy manželky žalobce činí 2/3 z celkového objemu příjmů rodiny, byla nepřípadná. Krajský soud se domnívá, že spekulace o tom, v jakém poměru jsou příjmy žalobce a jeho manželky, nejsou pro projednávanou věc rozhodné. Manželka žalobce nemá vyživovací povinnost vůči synům žalobce, nelze na ni proto přenášet povinnost péče a finančního zabezpečení synů žalobce. Žalobce v případě odcestování do Vietnamu nemusí ihned získat práci, dále by byl nucen si sehnat bydlení, neboť tam nemá již žádné zázemí, a to vše by musel hradit ze svých finančních úspor. Situace by se tak mohla stát neúnosnou pro celou rodinu, neboť by žalobce nemusel být schopen spolufinancovat chod rodiny v České republice a vyživovat své děti.

38. Okolnosti, jakým způsobem nabyl druhý syn občanství České republiky, či účelové uzavření manželství žalobce s občankou České republiky a zamlčení existujícího manželství s Vietnamskou příslušnicí, již není předmětem řízení a soud se těmito okolnostmi nebude zabývat ani k nim přihlížet.

39. Krajský soud námitku vytěsnění problematiky dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života shledává jako důvodnou. Negativní dopad do rodiny žalobce by to mohlo přinést nejen po stránce finanční, ale také psychické. Žalobce a jeho syni si prošli rodinnou tragédií, krajský soud proto považuje za nezbytné, přistupovat k této kauze zvlášť obezřetně a citlivě. Syni žalobce by s největší pravděpodobností museli zanechat studia a zastat úlohu otce v podnikání. Dle názoru soudu by rozhodnutí bylo příliš tvrdým zásahem do rodinného a soukromého života žalobce a mělo by zcela zásadní a negativní dopad do života ostatních rodinných příslušníků. Kromě zásahu do života synů žalobce, by byla zasažena i dcera žalobce z posledního manželství, která by fakticky byla připravena o styk s otcem. Žalovaná se otázkou přiměřenosti rozhodnutí a intenzitou zásahu do rodinného a soukromého života žalobce dostatečně nezabývala, namísto toho pouze aprobovala závěry správního orgánu I. stupně, který vyhodnotil, že vydáním rozhodnutí nedojde k nepřiměřenému zásahu.

40. Krajský soud s ohledem na zmíněné přisvědčil žalobci v námitce nedostatečného zhodnocení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života a to jak žalovanou, tak správním orgánem I. stupně.

41. Dalším žalobním bodem bylo odkazováno na článek 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a na judikaturu Evropského soudního dvora, a to rozsudek ze dne 8. 3. 2011, č. j. C – 34/09 (Zambrano). Z uvedených odkazů žalobce vyplývá jednoznačný zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků nad zájmem České republiky na ukončení pobytu cizince. Krajský soud se s názorem žalobce ztotožňuje a rovněž zastává názor, že je nezbytné dodržování mezinárodních závazků. V projednávané věci by rozhodnutím došlo k rozporu s uvedenými právními předpisy i judikaturou. Nicméně odkazovaný rozsudek Evropského soudního dvora nelze zcela aplikovat na projednávanou věc, v souzené věci nejsou syni žalobce dětmi nízkého věku, aby nebyli schopni se za žádných okolností o sebe postarat, jako tomu je v odkazovaném rozsudku.

42. Článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv stanoví: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva (právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. – poznámka soudu) zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Krajský soud je přesvědčen, že v projednávané věci zásah správních orgánů do soukromého života žalobce nebyl oprávněný, a proto jednání správních orgánů bylo v rozporu s mezinárodními závazky. Nadto je zapotřebí zohlednit také směrnici Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice o právu na sloučení rodiny“), podle čl. 17 této směrnice „členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.“ Správní orgány v projednávané věci řádně nevyhodnotily možné dopady rozhodnutí do života žalobce, neposoudily pevnost a povahu rodinných vztahů žalobce, ani dobu trvání pobytu žalobce na území. V souvislosti s tím je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 152/2012-51: „Podle čl. 5 odst. 5 směrnice při posuzování žádosti dbají členské státy na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí. A rovněž podle čl. 17 směrnice členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou. (…) Podle bodu 14 její preambule (SFEU - poznámka soudu) totiž může pojem veřejného pořádku zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu a vztahuje se například na případy podpory terorismu nebo extremistických postojů. Směrnice zjevně vyžaduje, aby k zamítnutí žádosti z důvodu veřejného pořádku docházelo výhradně v situacích, kdy se cizinec dopustí jednání, nebo alespoň existuje jasná hrozba takového jednání, které představuje dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti. Typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti. Pouze v těchto případech lze totiž hovořit o přiměřenosti opatření (nepovolení přechodného pobytu, a tudíž odloučení od nejbližší rodiny) vzhledem k jednání, které bylo důvodem pro přijetí opatření.“ Z poskytnutých odkazů vyplývá jednoznačný trend v rozhodování, a to povinnost vždy zohlednit zájmy dětí a vyhodnotit opravdovost rodinných vazeb a míru zásahu do soukromého a rodinného života a i života dalších rodinných příslušníků. V citovaném rozsudku je dále odkazováno na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, dle které jde čl. 4 odst. 1 směrnice o právu sloučení rodiny dokonce nad rámec Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv Evropské unie, neboť ukládá členským státům v případech určených směrnicí povolit sloučení rodiny ve vztahu k některým rodinným příslušníkům, aniž by státy mohly uplatnit prostor pro uvážení. Správní orgány neposkytly důkazy o tom, že by rodinné vazby mezi otcem a druhým synem nebyly opravdové, ze zjištěných skutečností vyplývá, že otec plnil svou funkci vždy řádně a rodina společně fungovala.

43. Žalobce dále namítal porušení § 27 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť se domníval, že jeho syni měli být také účastníky řízení. Tuto žalobní námitku shledává krajský soud jako nedůvodnou. Krajský soud k této námitce odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 5, kde žalovaná uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2012, č. j. 2 As 77/2009-63, v němž byla řešena problematika účastenství v případě žádosti podle zákona o pobytu cizinců: „toto ustanovení však předpokládá přímé, bezprostřední dotčení na právech či povinnostech, (…) Z hlediska podmínek obou forem účastenství není rozhodující, zda je rodinný vztah skutečný či pouze předstíraný či zcela formální, ale to, že jde o řízení o hmotněprávním nároku bezprostředně se dotýkajícím pouze osoby žadatele. Dotčení jiných osob jsou dotčení pouze nepřímá, byť mohou být v případě skutečných rodinných vazeb pro ostatní rodinné příslušníky citelná. Účastenství ve správním řízení však není založeno na intenzitě nepřímého dotčení, ale na přímém dotčení posuzovaným hmotněprávním nárokem.“ V dané věci je projednáván zcela jednoznačně hmotněprávní nárok žalobce, a proto dotčení členů rodiny je pouze nepřímé a nezakládá účastenství ve věci.

44. Žalobce na závěr namítal nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v nevypořádání dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, nevyjádření se k osudu nezletilých dětí a nereflektování argumentů uvedených v odvolání zaměřené na vyvrácení tvrzení správního orgánu ohledně údajného obcházení zákona. Tuto námitku krajský soud shledal důvodnou, neboť žalovaná pouze aprobovala závěry správního orgánu I. stupně a nevypořádala v namítaném rozsahu žalobní námitky.

45. Krajský proto přisvědčil žalobci, že žalovaná se dostatečně nevypořádala s jeho námitkami ohledně přiměřenosti dopadů rozhodnutí do jeho soukromého a rodinného života, především zda takové rozhodnutí nebylo v rozporu s ústavní zásadou proporcionality či ústavním právem na respektování soukromého a rodinného života.

VI. Závěr, náklady řízení

46. Krajský soud uzavřel, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil bez nařízeného jednání ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. Žalovaná je v dalším řízení vázána závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

47. Krajský soud nepřistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí podle § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť k tomuto postupu neshledal důvody. Ustanovení § 90 správního řádu dává žalované v rámci odvolacího řízení dostatečné možnosti k tomu, aby shledaná pochybení, ke kterému došlo, zhojila vhodným procesním postupem.

48. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

49. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8.228 Kč. Jednalo se o odměnu zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6.200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6.800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1.428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8.228 Kč. K této částce se připočítává částka 3.000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11.228 Kč je žalovaná povinna zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Poučení