51 A 57/2017 - 40

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Trnkové a soudkyň Mgr. Heleny Nutilové a JUDr. Terezy Kučerové ve věci žalobce: V. V. Q., bytem X státní příslušnost Vietnamská socialistická republika zastoupený advokátem Mgr. et Mgr. Markem Čechovským, Ph.D., advokátem se sídlem Opletalova 1417/25, 110 00 Praha 1 proti žalované: Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců, sídlem náměstí Hrdinů 1634/3, 140 21 Praha 4 o žalobě proti rozhodnutí žalované ze dne 13. 7. 2017, č. j. MV-70527-4/SO-2017 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců ze dne 13. 7. 2017, č. j. MV-70527- 4/SO-2017 se zrušuje a věc se vrací žalované k dalšímu řízení.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. et Mgr. Marka Čechovského, Ph.D.

Odůvodnění

1. Rozhodnutím ze dne 13. 7. 2017, č. j. MV-70527-4/SO-2017 žalovaná podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítla odvolání žalobce a potvrdila rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 10. 4. 2017, č. j. OAM-17184- 31/PP-2014, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana Evropské unie podané podle § 87b zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Dne 14. 8. 2017 podal žalobce proti napadenému rozhodnutí žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), jejíž součástí byl i návrh na přiznání odkladného účinku žalobě, o kterém bylo zdejším soudem rozhodnuto usnesením ze dne 5. 9. 2017, č. j. 51 A 57/2017 – 24 tak, že žalobě se odkladný účinek nepřiznává.

3. Žalobce předně namítl nezákonnost argumentace správního orgánu o obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu ze strany žalobce vyplývající z předchozí závadové („imigrační“) minulosti žalobce. Žalobce poukázal na skutečnost, že pokud by byla jeho minulost natolik problematická, aby umožňovala zamítnutí žádosti, pak by se muselo jednat o zcela odlišný důvod pro zamítnutí žádosti, a to o aplikaci tzv. výhrady závažného narušení veřejného pořádku, k čemuž poukazuje na usnesení rozšířeného senátu ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 – 151, publikované pod č. 2420/2011 Sb. NSS. Žalobce se domníval, že správní orgán I. stupně účelově s ohledem na judikaturu Nejvyššího správního soudu neaplikoval výhradu závažného narušení veřejného pořádku a zvolil zamítnutí žádosti z důvodu obcházení zákona, přestože nemá oporu v provedeném dokazování, v obsahu spisového materiálu a nelze pro něj najít oporu v judikatuře správních soudů ani aplikační praxi správních orgánů.

4. Údajné obcházení zákona ze strany žalobce mělo spočívat v tom, že vědom si biologického otcovství k nezletilému dítěti N. V. H. M. (narozeného X), nebyl zapsán do rodného listu a teprve následně po letech si toto dítě osvojil. V § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců je explicitně uvedeno, že se vztahuje na situace, kdy došlo k účelovému uzavření manželství nebo bylo určeno otcovství účelově prohlášeným souhlasem. Žalobce namítal, že uznání otcovství bylo učiněno matkou nezletilého a tzv. matrikovým otcem, účastník řízení v něm proto nemohl objektivně činit žádné kroky. Jednání matky nezletilého a jeho matrikového otce nemůže být přičítáno k tíži žalobce. Žalobce rovněž poznamenal, že předmětné řízení se týká druhého syna, a proto tvrzené účelové jednání nemá na předmět zamítnutí žádosti žádný vliv.

5. Žalobce striktně odmítal argumentaci ohledně údajně účelových kroků vedoucích k nezrušitelnému osvojení nezletilého s cílem získat podvodně trvalý nebo přechodný pobyt a označil takovou argumentaci za zcela absurdní. Žalobce uvedl, že s ohledem na úmrtí matky nezletilého a nejevení zájmu o nezletilého matrikovým otcem, se rozhodl postupovat v souladu s platnými právními předpisy a veřejným zájmem a učinil takové kroky, aby faktický vztah rodič – dítě koreloval se stavem matrikovým. Takové jednání dle názoru žalobce nemůže být v rozporu se zákonem a důvodem pro zamítnutí žádosti o přechodný pobyt.

6. Další žalobní námitkou žalobce vytýkal vytěsnění hodnocení dopadu rozhodnutí do soukromého a rodinného života žalobce a dalších účastníků řízení. Žalobce označil zamítnutí žádosti o přechodný pobyt a konsekventně ukončení pobytu na území České republiky jako v hrubém rozporu nejen s ústavními předpisy ČR, ale i s mezinárodními závazky, kterými je ČR vázána. Žalobce pobývá na území České republiky se třemi dětmi, jichž je biologickým otcem a o všechny řádně pečuje a žije s nimi ve společné domácnosti. Žalobce dále uvedl, že je zároveň jediným rodičem dětí, neboť matka zemřela. Dvě děti jsou občany České republiky a třetí žije na území takřka celý život. Ukončení pobytu žalobce by podle něj znamenalo rozpor s právem na slučování rodiny garantovaného Listinou základních práv a svobod, Úmluvou o lidských právech i Úmluvou právech dítěte.

7. Žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30, ve kterém se tento soud zabýval případem žalobce a stanovil správním orgánům, co mají při posouzení přiměřenosti posoudit. Správní orgány závazného právního názoru uvedeného soudu nedbaly. Správní orgán I. stupně nepřihlédl k tomu, že vycestování žalobce mimo území ČR a jeho trvalé odloučení od jeho synů by mělo vliv na jejich integraci a studium, neboť bez žalobce by se jeho synové museli zapojit do obživy rodiny.

8. Žalobce podotkl, že v napadeném rozhodnutí se žalovaná nezmínila o dceři žalobce a přiměřenosti takového zásahu do jejího života. Dále v žalobě poukázal na skutečnost, která vyplynula z výslechu syna žalobce a to, že se o oba syny staral dlouho před jejich osvojením, a jeho jednání proto nemůže být považováno za čistě účelové.

9. Žalobce označil postup správního orgánu I. stupně a následující postup žalovaného za čistě účelový, neboť nebyl vzat v potaz skutečný zásah do života žalobce. Žalobce upozornil na fakt, že aprobací napadeného rozhodnutí by došlo k rozpadu rodiny se všemi konsekvencemi z hlediska porušení příslušných ustanovení zákona o pobytu cizinců, Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o lidských právech. Za zcela alibistický, cynický a nekorespondující s realitou označil žalobce názor správního orgánu I. stupně, že se současná manželka žalobce může postarat o děti žalobce a své vlastní děti (celkem 5 dětí), neboť na území podniká. Vzhledem k absenci jakéhokoliv zázemí v zemi původu považuje žalobce za zcela vyloučené, aby došlo k odjezdu žalobce s celou rodinou. Žalobce shledal, že správní orgán I. stupně neprovedl úkony směřující ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti v kontextu dopadů do rodinného a soukromého života dalších účastníků řízení. Závěr, že děti žalobce mohou zůstat na území i bez přítomnosti jejich otce, žalobce označil za zcestný, neboť je v rozporu s Úmluvou o právech dítěte a dalšími mezinárodními závazky, jimiž je Česká republika vázána. Nadto žalobce uvedl, že bez povšimnutí zůstala skutečnost, že má žalobce na území České republiky manželku.

10. Žalobce konstatoval nezákonnost rovněž ve vztahu k závěru žalované, dle něhož napadené rozhodnutí není v příčinné souvislosti s nutností vycestování žalobce z území ČR. Takový závěr je dle žalobce v rozporu s mezinárodními závazky, jež ČR plynou z mezinárodních smluv a zejména z čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv, Úmluvou o právech dítěte a taktéž v rozporu s rozsudkem velkého senátu Soudního dvora ze dne 8. 3. 2011, ve věci C-34/09, Gerardo Ruiz Zambrano proti Office national de l’emploi (ONEm), a jeho výkladu k článku 20 Smlouvy o fungování Evropské unie. Zájem ČR na dodržování mezinárodních smluv pak jednoznačně převyšuje zájem ČR na ukončení pobytu žalobce na tomto území.

11. Další žalobní námitka se týkala porušení § 27 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť žalobce je přesvědčen, že synové žalobce měli být účastníky proběhnuvšího řízení. Závěr správních orgánu, že jeho synové nebudou přímo dotčeni na svých právech neudělením pobytu otci, a nejsou tudíž účastníky řízení, považuje žalobce za mylný. Z uvedeného důvodu dovozoval žalobce nezákonnost celého rozhodnutí.

12. Závěrem žalobce namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaná žádným způsobem nevypořádala s povinnostmi uloženými Nejvyšším správním soudem, s dopady tohoto rozhodnutí na životy dětí žalobce a ani s odvolacími námitkami vztahujícími se k vyvrácení údajného obcházení zákona.

13. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby. Ve svém vyjádření konstatovala, že napadené rozhodnutí splňuje všechny požadavky, které jsou na něj kladeny v § 68 odst. 3 správního řádu. Žalovaná uvedla, že postupovala v souladu se zákonem, nepřekročila meze správního uvážení a přezkoumatelným způsobem zdůvodnila, jak se vypořádala s námitkami žalobce i jakými úvahami se řídila při hodnocení důkazů a výkladu právních předpisů.

14. Sdělením ze dne 2. 10. 2017 žalobce požádal o nařízení ústního jednání ve věci.

15. Ze správního spisu vyplynuly pro krajský soud následující podstatné skutečnosti: Ve správním spise je založeno rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 11. 8. 2010, č. j. OAM-13943-29/MC- 2009, kterým bylo žalobci zrušeno povolení k trvalému pobytu na území ČR podle 87l odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců. Toto rozhodnutí bylo potvrzeno rozhodnutím ministra vnitra ze dne 28. 12. 2010, č. j. MV-89545/VS-2010, s tím, že se žalobcem podaný rozklad zamítá. Z obsahu těchto rozhodnutí se podává, jakým způsobem žalobce získal pobytové oprávnění po svém příjezdu na území ČR v roce 2000. Na základě rozsudku Okresního soudu v Táboře, č. j. 5 Nc 606/2009 – 41, který nabyl právní moci dne 18. 6. 2010, došlo k nezrušitelnému osvojení dítěte N. V. H. M. žalobcem. Povolení k trvalému pobytu žalobce bylo ke dni 3. 1. 2011 pravomocně zrušeno, neboť byla zjištěna účelovost uzavření manželství s českou státní občankou.

16. Rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 9. 2. 2012, č. j. OAM-329-19/TP-2011 byla zamítnuta žádost žalobce ze dne 13. 1. 2011 o povolení k trvalému pobytu podle § 87k odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců, neboť se žalobce dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k trvalému pobytu, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Toto rozhodnutí následně potvrdila žalovaná, a to rozhodnutím ze dne 25. 2. 2014, č. j. MV-45113-3/SO-2012. Z úřední činnosti je krajskému soudu známo, že proti tomuto rozhodnutí žalobce brojil u zdejšího soudu správní žalobou, která byla rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 115/2014 – 40 zamítnuta, přičemž tento rozsudek byl následně rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30 zrušen, stejně jako rozhodnutí žalované, které byla věc vrácena k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud konstatoval, že v daném případě jsou skutkové okolnosti ve věci žalobce natolik specifické a komplikované, zvlášť v důsledku úmrtí matky dětí, že bylo třeba důkladně zkoumat přiměřenost dopadů rozhodnutí do života žalobce a jeho dětí, což však správní orgány neučinily. Správní orgány měly konkrétně vymezit dopady rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce a ty se měly následně poměřovat s povahou a závažností jeho jednání.

17. V nyní přezkoumávané věci podal žalobce dne 4. 12. 2014 u správního orgánu prvního stupně žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu rodinného příslušníka občana EU podle § 87b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Žádost byla učiněna ve vazbě na syna žalobce H. L. V., nar. 28. 10. 1996, který získal české státní občanství dne 27. 11. 2014 listinou o nabytí státního občanství č. j. KUJCK68924/2014/OLVV-mat./140. K žádosti žalobce doložil překlad rodného listu V. H. L., nar. X, ze kterého vyplývá, že jeho otcem je žalobce a matkou je N. T. Q. N. Tato žádost žalobce byla rozhodnutím Ministerstva vnitra ze dne 23. 3. 2015, č. j. OAM-17184-- 11/PP-2014, podle § 87e odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců zamítnuta, proti čemuž podal žalobce u žalované odvolání. Rozhodnutím žalované ze dne 3. 7. 2018, č. j. MV-74484-5/SO- 2015 bylo zamítnutí žádosti žalobce žalovaným potvrzeno, nicméně rozsudkem zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 A 130/2015 – 33, bylo toto rozhodnutí zrušeno a věc vrácena žalovanému k dalšímu řízení. Krajský soud žalovanému uložil posoudit reálnou existenci rodinných a soukromých vazeb žalobce a jeho dětí a následně poměřit zájem na zachování těchto vazeb s mírou závažnosti jednání žalobce.

18. Do správního spisu je pak založen protokol o výslechu žalobce ze dne 4. 5. 2016, ze kterého se podává způsob tehdejšího soužití žalobce se svojí manželkou, která je osobou samostatně výdělečně činnou. Synové V. H. L., nar. X, N. V. H. M. nar. X bydlí spolu s žalobcem, přičemž domácnost s nimi sdílí i dcera manželky žalobce N. N. T. V., nar. X a V. N. M., nar. X. Dále s nimi bydlel ještě otec žalobce. Žalobce popsal své majetkové poměry, příjem má z pronájmu nemovitosti a z bistra, které provozuje spolu se svojí ženou. Žalobce popsal vztah se svými syny a způsob, jakým je o ně pečováno, přičemž se podává, že žalobce o své syny projevuje zájem a po celou dobu svého pobytu na území ČR o ně pečuje. Rovněž uvedl, že ve Vietnamu má sourozence, jiné vazby ani zázemí zde nemá. Dále je založen o protokol o výslechu syna žalobce V. H. L. ze dne 9. 5. 2016, ze kterého se podává, že tento syn s žalobcem sdílel společnou domácnost, žalobce a jeho manželka mu hradili veškeré náklady na živobytí. V minulosti, když byla matka v kómatu, starala se o něj a o bratra babička, žalobce hradil náklady. Tento syn se vyjádřil i ke vztahu žalobce s jeho druhým synem N. V. H. M. Dále syn uvedl, že pokud by žalobce pobytové povolení nezískal, musela by se o vše starat on a současná manželka žalobce, rodina je na žalobci finančně závislá, nebyl by nikdo, kdo by vedl jejich bistro a staral se o prarodiče žalobce. I nyní oba synové pomáhají žalobci o víkendech s pojízdným prodejem, aby na to nebyl sám.

19. Rovněž je založen protokol o výslechu N. T. N. ze dne 13. 7. 2016, která v rámci řízení o své vlastní žádosti o pobytové oprávnění popsala podobu soužití žalobce s jeho rodinou, neboť je nájemkyní žalobce v jeho domě, pomáhá žalobcovo manželce a její podnikatelská činnost se s podnikatelskou činností žalobce prolíná. Tato mimo jiné uvedla, že u žalobce bývají jeho prarodiče, v dané době se prarodiče v domě žalobce nenacházejí, neboť mají v ČR více dětí a bývají u nich. Dále je založeno čestné prohlášení L. T. H., matky zesnulé manželky žalobce, která se zde vyjadřuje k budoucímu vlastnictví rodinného domu, jenž má patřit žalobci, byť ona bude zapsána jako vlastník nemovitosti. Ze založeného výpisu z katastru nemovitostí a výpovědí jednotlivých osob plyne, že žalobce vlastní v Táboře dvoupodlažní dům, v přízemí je herna a v dalších dvou patrech jsou byty.

20. Dle usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočka v Táboře ze dne 8. 6. 2016, č. j. 14 To 104/2016 – 427 byl žalobce trestně stíhán za přečin napomáhání k neoprávněnému pobytu na území republiky podmíněně, trestní stíhání bylo tímto usnesením podmíněně zastaveno a žalobci byla stanovena zkušební doba v délce 18 měsíců.

21. Přípisem ze dne 17. 1. 2017 byl žalobce vyzván k seznámení s podklady pro vydání rozhodnutí, což žalobce prostřednictví svého zástupce učinil dne 24. 1. 2017. Ve svém vyjádření ze dne 15. 2. 2017 žalobce setrval na důvodnosti své žádosti a poukázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30.

22. Rozhodnutím správního orgánu I. stupně ze dne 10. 4. 2017 byla žádost žalobce zamítnuta podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť žalobce se dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu. Správní orgán vyšel při svém rozhodování z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30 a z rozsudku zdejšího soudu ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 A 130/2015 – 33. Správní orgán na základě shromážděných podkladů popsal zjištěný skutkový stav a rodinné poměry žalobce. S odkazem na uvedené rozsudky správních soudů prvostupňový správní orgán konstatoval naplnění podmínek § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Následně se správní orgán zabýval přiměřeností dopadů svého rozhodnutí do rodinného života žalobce. Správní orgán vyšel z toho, že žalobce je ekonomicky aktivní a soběstačný, sdílí domácnost se svojí současnou manželkou, rovněž ekonomicky aktivní s dvojnásobnými příjmy oproti žalobci, syny z prvního manželství (20 a 16 let), nevlastní dcerou ve věku 14 let, vlastní dcerou z druhého manželství ve věku 8 let a paní N. T. N., která manželce žalobce pomáhá s dětmi, žalobci vypomáhá v jeho bistru a společně jezdí o víkendech na trhy a poutě. Správní orgán zohlednil, že hlavním příjmem rodiny žalobce je příjem jeho manželky, přičemž podstatná část příjmů žalobce plyne z pronájmu nemovitostí a tento příjem zůstane nedotčen. Postavení paní N. T. N. žalobce v tomto řízení dle hodnocení správního orgánu zcela zamlčel a správní orgán na tuto osobu přišel při vyřizování její pobytové žádosti. O syny žalobce po úrazu první manželky žalobce pečovala až do roku 2006 jejich babička, která má na území ČR povolení k trvalému pobytu. Dle názoru správního orgánu o děti žalobce pečuje současná žena žalobce, neboť žalobce je pracovně vytížen, synové tráví čas s otcem prací v bistru či na trzích. Negativně byl hodnocen žalobcem dlouhou dobu udržovaný stav popírající jeho otcovství, přičemž po dlouhou dobu žalobce přijímal výživné od manžela své zemřelé ženy, která na území ČR rovněž uzavřela sňatek, a to i přesto, že již byla provdána za žalobce. Co se týče trestné činnosti žalobce a jeho integrace do společnosti, správní orgán neuvěřil žalobcovu tvrzení, které shledal v rozporu se zjištěnými skutečnostmi. Správní orgán uzavřel, že jeho rozhodnutí bude mít dopad do rodinného a osobního života žalobce, avšak pouze v tom směru, že žalobce bude muset z domovského státu podat novou žádost k pobytu; k ekonomickému ovlivnění žalobcovy rodiny nedojde. Syny žalobce považoval správní orgán za samostatné a plně integrované.

23. Proti tomuto rozhodnutí brojil žalobce odvoláním s obdobnými námitkami jako v podané žalobě, přičemž namítl i nepřezkoumatelnost prvostupňového správního rozhodnutí pro nedostatek důvodů, neboť nebyla vypořádána námitka nezákonného užití listinných důkazů zajištěných v rámci řízení o pobytovém oprávnění paní N. T. N. Žalobce rovněž namítl, že správní orgán se nevypořádal s přiměřeností dopadu rozhodnutí do života jeho nezletilé dcery.

24. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce zamítnuto a prvostupňové správní rozhodnutí potvrzeno. Žalovaná shodně s názorem správního orgánu I. stupně shledala naplnění podmínek § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, k čemuž popsala činnost žalobce v průběhu jeho pobytu na území ČR. Co se přiměřenosti prvostupňového správního rozhodnutí týče, žalovaná uvedla, že žalobce si jím uváděné vazby mohl vytvořit až poté, co obcházel zákon s cílem získat na území pobytové oprávnění, na které by jinak neměl nárok (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2014, č. j. 5 As 102/2013 – 31 a rozsudek ze dne 28. 11. 2008, č. j. 5 Azs 46/2008 – 71). Žalobce dle žalované netvrdil a neprokázal žádné zcela mimořádné okolnosti, které by znamenaly nepřiměřený zásah do jeho rodinného a soukromého života. Závěrem žalovaná poukázala na rozhodovací praxi Nejvyššího správního soudu shrnutou v rozsudku ze dne 26. 11. 2015, č. j. 9 Azs 288/2016 – 30, ve kterém uvedený soud konstatoval, že v případě rozhodování o zrušení platnosti povolení k trvalému pobytu dle § 77 odst. 1 zákona o pobytu cizinců nemá správní orgán možnost správního uvážení a ke zrušení povolení k trvalému pobytu postačuje naplnění zákonných předpokladů, což dle žalované lze analogicky aplikovat i v této věci.

25. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí podle § 75 odst. 2 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), v mezích daných žalobními body.

26. Na základě § 76 odst. 1 s. ř. s. krajský soud rozhodl bez jednání.

27. Žaloba je důvodná.

28. Předmětem soudního přezkumu v této věci je zejména jednak otázka naplnění důvodů pro zamítnutí žádosti žalobce o povolení k přechodnému pobytu podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců a dále otázka přiměřenosti rozhodnutí žalované a prvostupňového správního orgánu ve vztahu k rodinnému a osobnímu životu žalobce. Těmito otázkami se v případě žalobce zdejší soud zabýval již několikrát. Rozsudkem ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 115/2014 – 40 (rozhodnutí správních soudů jsou dostupná na www.nssoud.cz) zdejší soud zamítl žalobu ve skutkově totožné věci žalobce, avšak tento rozsudek Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 – 30 zrušil, neboť nebyla dostatečným způsobem vypořádána otázka přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného života žalobce a jeho synů. Co se současné žádosti žalobce týče, zdejší soud rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 A 130/2015 – 33 rozhodnutí žalované zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení, přičemž jí uložil, aby podrobněji zhodnotila dopad rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, a to i ve vztahu k jeho dětem, přičemž z následného řízení vzešlo nyní napadené rozhodnutí. Z úřední činnosti je krajskému soudu dále známo, že s žalobcem je rovněž vedeno řízení o jeho žádosti k přechodný pobyt ve vztahu k jeho druhému synovi N. V. H. M., nar. X. Správní orgány v této „druhé“ věci rozhodly obdobným způsobem jako v nyní projednávané věci, nicméně rozhodnutí žalované bylo rozsudkem zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2018, č. j. 51 A 35/2017 - 34 zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení, neboť krajský soud mj. konstatoval nesprávné posouzení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a osobního života žalobce a jeho dětí. Krajský soud předestírá, že v nyní projednávané věci neshledal důvod odchýlit se od právních názorů vyslovených v uvedených rozsudcích.

29. Žádost žalobce o povolení k přechodnému pobytu byla zamítnuta z důvodu obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území ČR ve smyslu § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců. Podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců Ministerstvo vnitra zamítne žádost o vydání povolení k přechodnému pobytu, jestliže se žadatel dopustil obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území, zejména pokud účelově uzavřel manželství nebo jeho účelově prohlášeným souhlasem bylo určeno otcovství. Správní orgán I. stupně opřel zamítnutí žádosti žalobce o podklady získané v průběhu řízení, které dokumentují chování žalobce, a z nichž bylo zřejmé obcházení zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území. Obcházení zákona spočívalo v domáhání se pobytového oprávnění na základě existence rodinné vazby s občanem České republiky, jímž je nezletilý syn žalobce, do jeho rodného listu byl žalobce zapsán na základě osvojení nezletilého po takřka 10 letech od narození.

30. Úvodem krajský soud pro zpřehlednění komplikovaného jednání žalobce uvádí stručný přehled tak, jak jej zjistil ze správního spisu a z rozsudku zdejšího soudu ze dne 15. 5. 2018, č. j. 51 A 35/2017 – 34. Žalobce pobývá na území ČR od 7. 10. 2000, kdy do ČR přicestoval společně se svojí manželkou N. T. Q. N. (manželství uzavřeno ve Vietnamu dne 14. 3. 1996) a synem H. L. V., nar. X (dále také jako „první syn“ nebo též „nejstarší syn“). Žalobce i jeho manželka požádali o azyl a uvedli, že jsou svobodní. Dne 6. 3. 2001 bylo žalobci uděleno povolení k trvalému pobytu na základě uzavřeného sňatku s českou státní občankou paní H. H. N. T. Q. N. se provdala za M. H. a díky tomu získala povolení k trvalému pobytu. Dne X se narodilo dítě N. V. H. M. (dále také jako „druhý syn“ nebo též „mladší syn“), jehož biologickým otcem je žalobce, avšak matrikovým otcem byl zapsán M. H. Mladší syn žalobce získal díky tomu české státní občanství. Skutečnost, že se jedná o biologického syna žalobce, byla žalobcem opakovaně před českými úřady zastírána, neboť žalobce opakovaně předkládal dokumenty, kde byl uveden otec jako neznámý. Paní N. T. Q. N., první manželka žalobce z Vietnamu, byla vážně zraněna při automobilové nehodě v roce 2001 a v roce 2006 zemřela. Žalobce po takové tragické záležitosti neuvedl faktický stav do souladu se stavem právním a synové žalobce byli svěřeni do péče jiných osob. Ze skutečností uvedených ve správním spise vyplývá, že babička, která se o syny starala, se po smrti dcery vrátila do Vietnamu a žalobce se o syny staral sám, přestože nebyl zapsán jako otec do rodného listu ani jednoho z nich. V roce 2009 bylo zahájeno řízení o zrušení oprávnění k trvalému pobytu, neboť správní orgány odhalily podvodné jednání žalobce. V roce 2010 žalobce nezrušitelně osvojil svého staršího syna. Následně v roce 2010 začal žalobce usilovat o své zapsání jako otce druhého syna do rodného listu a uvedení do formálního pořádku skutečný rodinný stav. Žalobce tak učinil po 4 letech od smrti matky synů, o jejichž svěření do péče muselo být rozhodováno. Žalobce podal návrh na nezrušitelné osvojení vlastního nezletilého druhého syna, kterému bylo vyhověno. Povolení k trvalému pobytu žalobce bylo následně pravomocně ke dni 3. 1. 2011 zrušeno, neboť byla zjištěna účelovost uzavření manželství s českou státní občankou (H. H.).

31. Krajský soud se nejprve vyjadřuje k námitce žalobce spočívající v nesprávné právní kvalifikaci. Žalobce namítal, že, pokud správní orgány shledaly jeho minulost jako závadovou natolik, aby umožňovala zamítnutí žaloby, měla být žádost zamítnuta z důvodu závažného narušení veřejného pořádku. K tomu krajský soud konstatuje, že je vázán názorem Nejvyššího správního soudu, který v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30, jenž se vztahoval k předmětné věci v předcházejícím řízení, uvedl: „Co do závěru o naplnění důvodu pro zamítnutí žádosti dle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců jsou tedy jak rozhodnutí správních orgánů, tak krajského soudu, přezkoumatelná a správná. Účelovost jednání stěžovatele je zcela důvodně spatřována ve snaze stěžovatele získat oprávnění k pobytu na území ČR za účelem soužití s dítětem, které se občanem unie stalo prokazatelně na základě nezákonného jednání, nadto osvojeným až v důsledku potřeby pobytové oprávnění získat.“ Nejvyšší správní soud ve zmiňovaném rozsudku dále konstatoval, že nelze postup cizince spočívající v účelově určeném otcovství k dítěti s českým státním občanstvím považovat za závažným způsobem narušený veřejný pořádek a zamítat proto žádost o přechodný pobyt. Krajský soud poznamenává, že v důsledku zařazení do ustanovení § 87e odst. 1 zákona o pobytu cizinců pod písmeno c) jako důvod pro zamítnutí žádosti obcházení zákona účelově prohlášeným souhlasem pro určení otcovství, nelze předmětné jednání již řadit pod jiný důvod, jímž se zamítá žádost o přechodný pobyt, neboť takový postup cizinců byl již explicitně zakotven.

32. Krajský soud s ohledem na názor zastávaný Nejvyšším správním soudem v projednávané věci konstatuje, že právní kvalifikaci posuzovaného jednání žalobce zcela přejímá. Žalobce se dopustil obcházení zákona tím, že učinil účelové určení otcovství. Žalobce si osvojil dítě, jehož je biologickým otcem, takové jednání bylo motivováno zejména snahou získat pobytové oprávnění, čemuž nasvědčují okolnosti případu a to především to, že si žalobce osvojil své dítě až v době, kdy s ním bylo vedeno řízení o zrušení povolení k trvalému pobytu, zatímco v době, kdy příslušné orgány rozhodovaly o svěření dítěte do péče, své otcovství nenahlásil. Není přitom podstatné, jak žalobce tvrdí, kterého z jeho synů se toto žalobcovo jednání týkalo.

33. Krajský soud nad rámec uvádí, že důvody pro zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců zakotvují pouze demonstrativní výčet případů a je možné subsumovat pod předmětné ustanovení další obdobné situace. V souvislosti s uvedeným krajský soud odkazuje na rozsudek zdejšího soudu ze dne 20. 4. 2015, č. j. 10 A 115/2014 - 40: „Z citovaného ustanovení je zřejmé, že jeho účelem je stanovit důvody pro zamítnutí žádosti cizince o povolení k přechodnému pobytu, když tímto důvodem pro zamítnutí je zejména účelové uzavření manželství nebo určení otcovství účelově prohlášeným souhlasem. Zákonodárce tudíž důvody zamítnutí žádosti o povolení k přechodnému pobytu nestanovil taxativně, když před tyto důvody vložil slovní spojení „zejména“. Lze dovodit, že tímto byly vyjádřeny nejfrekventovanější důvody pro zamítnutí této žádosti, když slovo „zejména“ lze nahradit synonymem „hlavně“ či „především“. Takto stanovené důvody však nelze považovat za jediné a konečné. V nyní projednávané věci se žalobce zjevně dopustil obcházení zákona tím, že nejprve uváděl nepravdivé informace o svém rodinném stavu, kdy uváděl stav „svobodný“, stejně jako jeho manželka N. T. Q. N., která se díky tomu mohla provdat za českého státního občana, a následně záměrně zamlčel skutečnost, že je biologickým otcem N. V. H. M. V důsledku tohoto jednání žalobce tudíž došlo k tomu, že jeho nezletilý syn N. V. H. M. získal české státní občanství a žalobce jej po smrti jeho matky osvojil, čímž založil důvod, pro který následně požádal o udělení trvalého pobytu a poté o udělení pobytu přechodného.“ 34. Krajský soud nezastírá, že jednání žalobce není typickou situací, která by byla explicitně popsána v ustanovení zákona o pobytu cizinců, nicméně je zcela jistě subsumovatelná pod § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců, neboť Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30 konstatoval, že toto předmětné ustanovení „míří na konání cizinců, kteří žádají o pobytové oprávnění na základě předstíraných či jinak zkreslených rodinných vztahů“. Žalobce namítal, že jeho závadová imigrační minulost měla být posuzována jako závažné narušení veřejného pořádku, a proto se případné zamítnutí žádosti mělo vázat k jinému ustanovení. K tomu krajský soud dodává, že podřadit jednání žalobce pod výhradu závažného narušení veřejného pořádku, není možné. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 26. 7. 2011, č. j. 3 As 4/2010 - 151, na který odkazuje žalobce, vyložil pojmy veřejný pořádek či závažné narušení veřejného pořádku, nicméně činil tak ve spojení s § 119 odst. 2 písm. b) zákona o pobytu cizinců, který upravuje správní vyhoštění, a nelze proto jejich výklad vztahovat na projednávanou věc, v níž není předmětem řízení správní vyhoštění. Krajský soud k této námitce uzavírá, že subsumpce pod § 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců byla správná a v souladu se závěrem Nejvyššího správního soudu uvedeného v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015 - 30.

35. Krajský soud podotýká, že nepřehlédl lživá a zavádějící tvrzení uvedená v žalobě, jakými bylo tvrzení v bodě IV. žaloby, že má žalobce tři nezletilé děti, avšak v době podání žaloby byl již nejstarší syn žalobce zletilý, či tvrzení, že se současnou manželkou mají společně celkem pět dětí, avšak podle správního spisu mají celkem čtyři děti (dva syny žalobce, dceru současné manželky žalobce z předchozího vztahu a jejich společnou dceru). Dále žalobce v žalobě uvedl, že je jediným rodičem tří nezletilých dětí, neboť jejich matka zemřela, nicméně takové tvrzení je jen částečně pravdivé, neboť matkou dcery žalobce, která je třetí z dětí, jichž je žalobce biologickým otcem, je současná manželka žalobce, čili žalobce je jediným žijícím rodičem pouze dvou jeho dětí.

36. Další žalobní námitkou bylo namítáno vytěsnění problematiky dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, a tím zásadní porušení právních předpisů s ohledem na hodnocení přiměřenosti ve smyslu § 174a zákona o pobytu cizinců. Tuto námitku žalobce propojil i se svojí závěrečnou námitkou, ve které namítl nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřoval v nevypořádání dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života, nevyjádření se k osudu nezletilých dětí a nereflektování argumentů uvedených v odvolání zaměřené na vyvrácení tvrzení správního orgánu ohledně údajného obcházení zákona. Tuto námitku krajský soud shledal částečně důvodnou, neboť správní orgány sice přiměřenost rozhodnutí posuzovaly, nicméně tak učinily zcela nedostatečným způsobem, neboť problematiku vlivu svých rozhodnutí do rodinného života žalobce a jeho dětí nepřípustným způsobem zjednodušily, přičemž takto zjednodušené závěry nemají rovněž plnou oporu v provedeném dokazování. Vedle toho se správní orgány dostatečným způsobem nevypořádaly s otázkou přiměřenosti dopadů rozhodnutí na nezletilou dceru žalobce, přičemž námitky žalobce v tomto směru zůstaly žalovaným oslyšeny.

37. Krajský soud podotýká, že povinnost zhodnotit přiměřenost zásahu rozhodnutí do soukromého a rodinného života, vyslovil v prakticky totožné žalobcovi věci Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 25. 8. 2015, č. j. 6 Azs 96/2015-30: „Odvolací orgán tedy měl v první řadě posoudit reálnou míru stěžovatelových, v době vedeného řízení tvrzených, rodinných a soukromých vazeb, především s ohledem na výchovu nezletilého syna (i dalších dětí), a posléze poměřit zájem na zachování těchto vazeb s mírou závažnosti stěžovatelova jednání. (…) Stěžovatelova situace je neobvyklá jednak délkou pobytu jeho rodinných příslušníků na území ČR, jakož i tragickou smrtí první manželky a matky dvou synů stěžovatele, a především také tím, že byť u stěžovatele došlo k naplnění důvodu zamítnutí žádosti o přechodný pobyt pro obcházení zákona s cílem získat pobytové oprávnění (§ 87e odst. 1 písm. c) zákona o pobytu cizinců), jeho vztah k nezletilému synovi, občanu České republiky, od něhož odvozuje titul pro sloučení rodiny, je (pravděpodobně – otázka faktického fungování rodiny a výchovy dětí nebyla postavena najisto) skutečný, nikoliv fingovaný, jak tomu v převážné většině případů zamítnutí žádosti z téhož důvodu bude.“ Na tento právní názor navázal v předcházejícím řízení i krajský soud, který žalované a správnímu orgánu I. stupně rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 10 A 130/2015 – 33 vytkl, že se „přezkoumatelně nezabývaly tím, jaké konkrétní následky může napadené rozhodnutí pro rodinu představovat (…)V posuzovaném případě měly správní orgány detailněji zkoumat, zda odepření pobytu žalobce bude přiměřené dopadům do jeho rodinného života, zejména do života jeho dvou nezletilých dětí, kdy jedno dítě (N. V. H. M.) je ve věku šestnáct let, celý život strávilo na území ČR a žalobce je jeho jediným rodičem, a druhému dítěti (V. N. M.) je sedm let a rovněž žije celý život na území ČR. Žalobce je podruhé ženatý s vietnamskou státní příslušnicí a spolu mají právě dceru V. N. M. Žalobcův starší syn H. L. V. je již sice plnoletý, ovšem podle žalobcova tvrzení sdílí společnou domácnost se žalobcovou rodinou a potřebuje otcovu podporu a pomoc, neboť se připravuje na budoucí povolání. Toto tvrzení žalobce bude nutno taktéž v řízení ověřit tím, že správní orgán dá žalobci příležitost toto tvrzení prokázat. (…)Žalovaná měla v době vedeného řízení posoudit reálnou existenci rodinných a soukromých vazeb nejen žalobce, ale rovněž jeho dětí (včetně zletilého syna, ke kterému byla vázána žádost o povolení přechodného pobytu) a následně poměřit zájem na zachování těchto vazeb s mírou závažnosti jednání žalobce. Rovněž by bylo žádoucí, aby se správní orgán dostatečným způsobem vypořádal s vymezením existence případných rodinných, kulturních a sociálních vazeb žalobce se zemí původu, zvlášť v situaci, kdy žalobce již téměř šestnáct let pobývá na území ČR. Žalovaná ani správní orgán prvního stupně však toto poměření a specifikaci neprovedly, žádným způsobem nezohlednily problematiku dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce včetně jeho rodiny a své závěry učinily bez jakékoliv opory v podkladech založených ve spise, což způsobilo nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí.“ Tomuto však správní orgán I. stupně, stejně jako žalovaná úplným způsobem nedostály.

38. Navzdory nižším nárokům na hodnocení dopadů rozhodnutí do soukromého a rodinného života pro případ neudělení povolení k pobytu, je zapotřebí přistupovat k jednotlivým věcem vždy individuálně. V souzené věci je zapotřebí neopomíjet rodinné příslušníky žalobce, na které by odcestování žalobce ze země mohlo mít zcela zásadní dopad.

39. Správní orgány při svém rozhodování vyšly z výslechu žalobce provedeného dne 10. 11. 2009 a 4. 5. 2016. V roce 2016 žalobce popsal své soužití se svojí rodinou a podává se, že se o rodinu stará a veškerý čas věnuje podnikatelské činnosti. S tímto koresponduje i výpověď staršího syna žalobce ze dne 9. 5. 2016, který vedle toho uvedl, že otec hradí jeho a bratrovo výdaje a stará se o ně. Na přímý dotaz správního orgánu, co by pro ně znamenalo, kdyby se žalobce musel navrátit do země původu, tento syn uvedl, že by musel spolu s nevlastní matkou převzít podnikatelskou činnost žalobce, neboť není jiných osob, které by tak mohly učinit. Starší syn žalobce by měl v roce 2018 končit své studium na automechanika, mladší syn žalobce byl v roce 2016 v 9. třídě základní školy, přičemž měl následně studovat střední školu – obor kuchař.

40. Oba synové jsou tedy žalobcem vyživováni, neboť jsou osobami soustavně se připravujícími na výkon budoucího povolání. Starší syn žalobce je již zletilý, avšak stále zcela zjevně na svém otci závislý. Druhý syn žalobce, přestože dosáhne zletilosti v letošním roce, je rovněž závislý na péči svého otce a při avizovaném studiu nebude i nadále samostatně výdělečně činným a schopný se o sebe postarat. Odcestování otce by pro něj nepochybně znamenalo ekonomickou újmu, ale mohlo by způsobit i zásah po psychické stránce. Správní orgán I. stupně popsal, že žalobce tráví svůj čas se syny zejména prací, nicméně tato skutečnost automaticky neznamená, jak je naznačováno, že by se nejednalo o relevantně trávený čas otce se svými syny, zejména za situace, kdy žalobce prokazatelně vynakládá velkou snahu na ekonomické zabezpečení své rodiny. V této konkrétní věci je zapotřebí zohledňovat, že oběma synům tragicky zahynula matka, pokud by musel odcestovat i jejich otec – žalobce, došlo by fakticky ke ztrátě i druhého rodiče. Vzhledem k tomu, že oba synové již mají české státní občanství, studují v České republice a podle zjištěných okolností jsou plně etablováni, nelze očekávat, že by případně společně s otcem odcestovali do Vietnamu. Druhý syn se již narodil v České republice, kde žije po celý život, a první syn je na území od svých 4 let, je proto zjevné, že nemají žádné vazby k zemi původu otce. Žalobce společně se svou současnou manželkou, její dcerou z předchozího manželství, jejich společnou dcerou a dvěma syny žalobce žijí v České republice. Rodiče žalobce se rovněž nacházejí na území České republiky, čili veškerá nejbližší rodina žalobce žije na území České republiky. Co se týče mladšího syna žalobce, žalobce se podle všech zjištěných informací o syna stará po celý život, přestože po dlouhou dobu své otcovství nepřiznal, fakticky zastával roli otce vždy. Z těchto důvodů krajský soud jednoznačně dovozuje významný zásah rozhodnutí do rodinného a soukromého života. Pouze pro úplnost krajský soud poukazuje na to, že mladší syn žalobce, jeho současná manželka či nezletilá dcera nebyli správními orgány vyslechnuti.

41. Argumentace správních orgánů ve vztahu k nájemnici žalobce N. T. N., která pomáhá manželce žalobce s dětmi, sama podniká a její podnikatelská činnost se s podnikatelskou činností prolíná (společné cesty, společné zajišťování stánků vedle sebe,…), je mylná v tom směru, ve kterém správní orgány bez opory předpokládají, že tato osoba bude i po případném odchodu žalobce stále bydlet s manželkou žalobce a fungovat tak, jako doposud. Žalobce ubytoval tuto osobu za zcela symbolické nájemné, vzájemně si vypomáhají v podnikání a není samozřejmé, že tento „symbiotický“ vztah by pokračoval i po odchodu žalobce z území ČR.

42. Krajský soud nad rámec věci odkazuje na závěry rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. 6. 2016, č. j. 46 A 2/2015 – 46, publ. pod č. 3482/2016 Sb. NSS: „Zamítnutí žádosti podle § 87e odst. 1 písm. c) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky, pro obcházení tohoto zákona s cílem získat povolení k přechodnému pobytu na území nelze opírat jen o podání účelové žádosti, jehož se cizinec dopustil v minulosti v jiném řízení. Toto rozhodnutí musí vycházet především z okolností, jichž se cizinec s vědomím zkreslení či nepravdivosti dovolává v aktuálním řízení.“ Uvedené závěry lze bez dalšího aplikovat na projednávanou věc, neboť k v minulosti uzavřenému účelovému manželství nelze přihlížet v aktuálním řízení a opětovně přičítat k tíži žalobce takové jednání, které již bylo předmětem jiného řízení. Co se týče správními orgány tvrzené účelovosti prohlášení otcovství, krajský soud uvádí, že nelze považovat jednání spočívající v uvedení stavu skutečného do souladu se stavem právním za čistě účelové, zvláště v případě určení otcovství. Žalobce se rozhodl, napravit závadný a nepravdivý stav, z čehož pro něj nevyplývala pouhá pozitiva, jako je možnost podání žádosti o přechodný pobyt za účelem sloučení s občanem EU ve smyslu § 87b zákona o pobytu cizinců. Na celou věc a přiznání otcovství žalobce je třeba nahlížet také z pohledu ochrany práv dítěte, je totiž jistě i v zájmu dítěte, aby bylo i po formální stránce dáno na jisto otcovství k dítěti. Navzdory tomu, že se žalobci v důsledku jeho jednání bylo umožněno podání žádosti o přechodný pobyt dle § 87b zákona o pobytu cizinců, je třeba na věc pohlížet vždy individuálně a zohlednit veškeré okolnosti případu.

43. Napadeným rozhodnutím by došlo k razantní změně v životě žalobce a dalších členů rodiny. Krajský soud zohledňuje jednak dobu, po níž žalobce již setrvává na území, životní peripetie žalobce, přičemž je zapotřebí přihlédnout k tragické smrti manželky žalobce a matky jejich synů, což s sebou neslo také značné komplikace v pobytu na území, v neposlední řadě je nezbytné zohlednit časový odstup od účelových kroků provedených v minulosti ve snaze získat pobytové oprávnění. Protiprávní či právně diskomfortní jednání žalobce v minulosti je nesporné, nicméně žalobce již napravil veškeré zkreslené a nepravdivé údaje do souladu se skutečným stavem. Výkon rozhodnutí by v aktuální situaci mohl být nepřiměřený. Je nepochybné, že jednání žalobce bylo vedeno snahou získat pobytové oprávnění, dopouštěl se porušování právního řádu České republiky obcházením zákona účelovým jednáním, nicméně určení otcovství k druhému synovi je založeno na pravdivých, nezpochybnitelných skutečnostech, které, přestože svým načasováním nasvědčuje účelovosti, nic nemění na tom, že takové jednání osvědčovalo skutečný a pravdivý stav. Nepřihlédnutím k fakticitě věci by došlo ke zcela zásadním zásahům do soukromého a rodinného života žalobce a dalších rodinných příslušníků. Krajský soud na tomto místě akcentuje zájem rodinných příslušníků žalobce na jeho setrvání na území ČR; závěr správních orgánů, že žalobce nemůže být nyní „odměněn“ za své protiprávní jednání, kterého se dopustil v minulosti, když celý svůj pobyt založil na lživých údajích apod. je pochopitelný, nicméně s ohledem na zcela výjimečné individuální okolnosti této věci neudržitelný.

44. Je nesporné, že odcestováním žalobce by jistě trpěla i jeho současná manželka a dcera, včetně nevlastní dcery. Potomci žalobce by tak byli závislí na finanční podpoře současné manželky žalobce, což by mohlo způsobit značné finanční komplikace. Argumentace správního orgánu I. stupně, že příjmy manželky žalobce činí 2/3 z celkového objemu příjmů rodiny, byla nepřípadná; nadto ve správním spise nejsou založeny listiny, ze kterých by byly majetkové poměry žalobcovi rodiny zřejmé, a to i přesto, že je na ně výslovně odkazováno. Nicméně, krajský soud se domnívá, že spekulace o tom, v jakém poměru jsou příjmy žalobce a jeho manželky, nejsou pro projednávanou věc rozhodné. Manželka žalobce nemá vyživovací povinnost vůči synům žalobce, nelze na ni proto přenášet povinnost péče a finančního zabezpečení synů žalobce. Žalobce v případě odcestování do Vietnamu nemusí ihned získat práci, dále by byl nucen si sehnat bydlení, neboť tam nemá již žádné zázemí, a to vše by musel hradit ze svých finančních úspor. Situace by se tak mohla stát neúnosnou pro celou rodinu, neboť by žalobce nemusel být schopen spolufinancovat chod rodiny v České republice a vyživovat své děti.

45. Okolnosti, jakým způsobem nabyl druhý syn občanství České republiky, či účelové uzavření manželství žalobce s občankou České republiky a zamlčení existujícího manželství s vietnamskou příslušnicí, již není předmětem řízení a soud se těmito okolnostmi nebude zabývat ani k nim přihlížet.

46. Krajský soud námitku vytěsnění problematiky dopadu rozhodnutí do rodinného a soukromého života shledává částečně jako důvodnou. Negativní dopad do rodiny žalobce by to mohlo přinést nejen po stránce finanční, ale také psychické. Žalobce a jeho syni si prošli rodinnou tragédií, krajský soud proto považuje za nezbytné, přistupovat k této kauze zvlášť obezřetně a citlivě. Synové žalobce studují a je možné, že v případě návratu otce do země původu by museli zastat úlohu otce v podnikání. Důsledky napadeného rozhodnutí by mohly způsobit tvrdý zásah do rodinného a soukromého života žalobce a ostatních rodinných příslušníků. Kromě zásahu do života synů žalobce je nutné vzít v úvahu i dceru žalobce z jeho současného manželství, pro kterou by právní následky napadeného rozhodnutí znamenalo ztrátu styku s otcem (žalobcem). Tuto dceru správní orgány de facto opomněly. Synové žalobce by s největší pravděpodobností museli zanechat studia (jeden či oba) a zastat úlohu otce v podnikání, jak uvedl nejstarší syn žalobce, neboť s ohledem na časovou dotaci podnikatelské činnosti otcem nelze předpokládat, že by jeden či druhý syn žalobce zvládly současně studovat. Dle názoru soudu by rozhodnutí mohlo být příliš tvrdým zásahem do rodinného a soukromého života žalobce a mělo by zcela jistě zásadní a negativní dopad do života ostatních rodinných příslušníků. Kromě zásahu do života synů žalobce, by byla zasažena i dcera žalobce z posledního manželství, která by fakticky byla připravena o styk s otcem. Správní orgán I. stupně se zabýval dopadem svého rozhodnutí do rodinného života žalobce ve vztahu k jeho dvěma synům, přičemž s ohledem na jejich věk a péči žalobcovy manželky o rodinu neshledal, že by nepřítomnost žalobce hlouběji zasáhla do chodu jeho rodiny. Tento postoj žalovaná rozvedla a aprobovala. Způsob a rozsah řešení otázky přiměřenosti správními orgán shledal krajský soud nedostatečným, byť správní orgány této otázce věnovaly nezanedbatelnou část svého odůvodnění. Správní orgány popsaly soužití žalobce s jeho rodinou a podobu vztahu žalobce k jeho dětem, z čehož však vyvodily pouze povrchní závěry, bez hlubšího přesahu do osobního života dětí žalobce a jejich studijním povinnostem v kontextu potřebné rodičovské péče, kterou je žalobce vůči svým dětem v mezích příslušných zákonů povinen. Vedle toho se správní orgány prakticky vůbec nezabývaly tím, jak bude případnou absencí žalobce ovlivněna jeho nezletilá dcera.

47. Krajský soud s ohledem na zmíněné přisvědčil žalobci v námitce nedostatečného zhodnocení přiměřenosti zásahu rozhodnutí do rodinného a soukromého života, a to jak žalovanou, tak správním orgánem I. stupně.

48. Dalším žalobním bodem bylo odkazováno na článek 20 Smlouvy o fungování Evropské unie (dále jen „SFEU“), článek 8 Úmluvy o ochraně lidských práv, Úmluvu o právech dítěte a na judikaturu Evropského soudního dvora, a to rozsudek ze dne 8. 3. 2011, č. j. C – 34/09 (Zambrano). Z uvedených odkazů žalobce vyplývá jednoznačný zájem České republiky na dodržování mezinárodněprávních závazků nad zájmem České republiky na ukončení pobytu cizince. Krajský soud se s názorem žalobce ztotožňuje a rovněž zastává názor, že je nezbytné dodržování mezinárodních závazků. V projednávané věci by rozhodnutím došlo k rozporu s uvedenými právními předpisy i judikaturou. Nicméně odkazovaný rozsudek Evropského soudního dvora nelze zcela aplikovat na projednávanou věc, v souzené věci nejsou synové žalobce dětmi nízkého věku, aby nebyli schopni se za žádných okolností o sebe postarat, jako tomu je v odkazovaném rozsudku.

49. Článek 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv stanoví: „Státní orgán nemůže do výkonu tohoto práva (právo na respektování svého soukromého a rodinného života, obydlí a korespondence. – poznámka soudu) zasahovat kromě případů, kdy je to v souladu se zákonem a nezbytné v demokratické společnosti v zájmu národní bezpečnosti, veřejné bezpečnosti, hospodářského blahobytu země, ochrany pořádku a předcházení zločinnosti, ochrany zdraví nebo morálky nebo ochrany práv a svobod jiných.“ Krajský soud je přesvědčen, že v projednávané věci zásah správních orgánů do soukromého života žalobce nebyl oprávněný, a proto jednání správních orgánů bylo v rozporu s mezinárodními závazky. Nadto je zapotřebí zohlednit také směrnici Rady 2003/86/ES, o právu na sloučení rodiny (dále jen „směrnice o právu na sloučení rodiny“), podle čl. 17 této směrnice „členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou, odejmou povolení k pobytu či zamítnou prodloužení jeho doby platnosti nebo rozhodnou o navrácení osoby usilující o sloučení rodiny nebo jejích rodinných příslušníků.“ Správní orgány v projednávané věci řádně nevyhodnotily možné dopady rozhodnutí do života žalobce, a to i přesto, že v obecných rysech popsaly podobu soužití žalobce s jeho rodinou a zmínili i dobu pobytu žalobce na území ČR včetně stupně jeho integrace, který hodnotily jako nižší. V souvislosti s tím je vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2013, č. j. 7 As 152/2012-51: „Podle čl. 5 odst. 5 směrnice při posuzování žádosti dbají členské státy na to, aby byl brán náležitý ohled na nejlepší zájmy nezletilých dětí. A rovněž podle čl. 17 směrnice členské státy berou náležitě v úvahu povahu a pevnost rodinných vztahů dotyčné osoby a dobu trvání jejího pobytu v členském státě, jakož i existenci rodinných, kulturních a sociálních vazeb se zemí původu v případě, že žádost zamítnou. (…) Podle bodu 14 její preambule (SFEU - poznámka soudu) totiž může pojem veřejného pořádku zahrnovat odsouzení za spáchání závažného trestného činu a vztahuje se například na případy podpory terorismu nebo extremistických postojů. Směrnice zjevně vyžaduje, aby k zamítnutí žádosti z důvodu veřejného pořádku docházelo výhradně v situacích, kdy se cizinec dopustí jednání, nebo alespoň existuje jasná hrozba takového jednání, které představuje dostatečně závažné ohrožení základního zájmu společnosti. Typicky v podobě nejzávažnější trestné činnosti. Pouze v těchto případech lze totiž hovořit o přiměřenosti opatření (nepovolení přechodného pobytu, a tudíž odloučení od nejbližší rodiny) vzhledem k jednání, které bylo důvodem pro přijetí opatření.“ Z poskytnutých odkazů vyplývá jednoznačný trend v rozhodování, a to povinnost vždy zohlednit zájmy dětí a vyhodnotit opravdovost rodinných vazeb a míru zásahu do soukromého a rodinného života a i života dalších rodinných příslušníků. V citovaném rozsudku je dále odkazováno na judikaturu Soudního dvora Evropské unie, dle které jde čl. 4 odst. 1 Směrnice o právu sloučení rodiny dokonce nad rámec Úmluvy o právech dítěte a Listiny základních práv Evropské unie, neboť ukládá členským státům v případech určených směrnicí povolit sloučení rodiny ve vztahu k některým rodinným příslušníkům, aniž by státy mohly uplatnit prostor pro uvážení.

50. Žalobce dále namítal porušení § 27 odst. 1 a 2 správního řádu, neboť se domníval, že jeho syni měli být také účastníky řízení. Tuto žalobní námitku shledává krajský soud jako nedůvodnou. Krajský soud k této námitce odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí na straně 5, kde žalovaná uvádí rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2012, č. j. 2 As 77/2009-63, v němž byla řešena problematika účastenství v případě žádosti podle zákona o pobytu cizinců: „toto ustanovení však předpokládá přímé, bezprostřední dotčení na právech či povinnostech, (…) Z hlediska podmínek obou forem účastenství není rozhodující, zda je rodinný vztah skutečný či pouze předstíraný či zcela formální, ale to, že jde o řízení o hmotněprávním nároku bezprostředně se dotýkajícím pouze osoby žadatele. Dotčení jiných osob jsou dotčení pouze nepřímá, byť mohou být v případě skutečných rodinných vazeb pro ostatní rodinné příslušníky citelná. Účastenství ve správním řízení však není založeno na intenzitě nepřímého dotčení, ale na přímém dotčení posuzovaným hmotněprávním nárokem.“ V dané věci je projednáván zcela jednoznačně hmotněprávní nárok žalobce, a proto dotčení členů rodiny je pouze nepřímé a nezakládá účastenství ve věci.

51. Krajský soud uzavřel, že žaloba byla shledána důvodnou, a proto přistoupil bez nařízeného jednání ke zrušení napadeného rozhodnutí ve smyslu § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a věc vrátil žalované k dalšímu řízení. V dalším řízení by žalovaná měla reagovat na shora popsané dílčí nedostatky posouzení hodnocení přiměřenosti dopadů rozhodnutí do rodinného a soukromého života žalobce, přičemž by měla klást silný důraz na zásah do života dětí žalobce. Žalovaná je v dalším řízení vázána závazným právním názorem krajského soudu podle § 78 odst. 5 s. ř. s. tak, jak byl vysloven shora.

52. Krajský soud nepřistoupil i ke zrušení prvostupňového rozhodnutí podle § 78 odst. 3 s. ř. s., neboť k tomuto postupu neshledal důvody. Ustanovení § 90 správního řádu dává žalované v rámci odvolacího řízení dostatečné možnosti k tomu, aby shledaná pochybení, ke kterému došlo, zhojila vhodným procesním postupem.

53. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto ve smyslu § 60 odst. 1 věty první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Žalovaná, která neměla v soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalobce, v jeho případě jsou náklady řízení představovány zaplaceným soudním poplatkem a odměnou advokáta.

54. Žalobce byl v řízení úspěšný, a proto mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení ve výši 8 228 Kč. Jednalo se o odměnu zástupce žalobce za dva úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) celkem v částce 6 200 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za dva úkony právní služby v částce 600 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 1 428 Kč. Celkem jde tedy o částku 8 228 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek; částka 1 000 Kč soudního poplatku za návrh na přiznání odkladného účinku žalobě nebyla připočtena, neboť odkladný účinek nebyl žalobě přiznán. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 11 228 Kč je žalovaná povinna zaplatit do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce.

Poučení