53 Co 276/2025 - 130

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedy Mgr. Richarda Tomana a soudkyň Mgr. Dity Staňkové a JUDr. Lady Záviškové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: [Jméno žalované A]. zahraniční osoba registrovaná pod č. [číslo] sídlem [Adresa žalované A] podnikající v České republice prostřednictvím odštěpného závodu [právnická osoba], IČO [IČO] sídlem [adresa] zastoupená advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zaplacení částky 21 402 Kč s příslušenstvím o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. 5. 2025, č. j. 70 C 344/2024–100 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje.

II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalované náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 2 940,30 Kč k rukám [Jméno advokátky], advokátky, do tří dnů od právní moci rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala zaplacení částky 21 402 Kč s úrokem z prodlení ve výši 12,75 % ročně od 9. 11. 2024 do zaplacení (výrok I.) a dále rozhodl o povinnosti žalobkyně zaplatit žalované náhradu nákladů řízení ve výši 14 702 Kč (výrok II.).

2. Soud prvního stupně na podkladě provedených listinných důkazů dospěl ke skutkovým zjištěním, která popsal v odůvodnění přezkoumávaného rozsudku (bod 37. až 47.). Stručně shrnul skutkový stav tak, že žalobkyně uzavřela se žalovanou pojistnou smlouvu dne 10. 2. 2006, jejímž předmětem bylo životní pojištění pro případ smrti nebo dožití s počátkem pojištění 10. 2. 2006 a koncem pojištění 10. 2. 2043, s pojistnou částkou 30 000 Kč. Nedílnou součástí smlouvy byly všeobecné pojistné podmínky a zvláštní pojistné podmínky (VPP a ZPP) s tím, že žalobkyně svým podpisem stvrdila, že byla s nimi seznámena. Žalovaná doručovala žalobkyni výroční dopisy s uvedením výše pojistného, alokačního poměru, přehledu plateb pojistného a nákladů spojených s pojistnou smlouvou. Výroční dopisy doručovala pro žalovanou externí společnost, která žalovanou informuje v případě, že nedojde k řádnému doručení zásilky. Žalobkyně hradila pojistné až do 10. 11. 2021, v souvislosti s pojistnou smlouvou bylo žalované uhrazeno celkem 116 800 Kč. Žalobkyně vyzvala dne 17. 10. 2025 (správně 17.10.2024) žalovanou k vydání bezdůvodného obohacení výzvou doručenou žalované, přičemž žalovaná odmítla požadovanou částku vydat a informovala o tom žalobkyni dopisem ze dne 8. 11. 2024.

3. Soud prvního stupně věc posoudil s ohledem na § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), podle předpisů účinných k datu sjednání smlouvy dne 10. 2. 2006, a to podle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), ve znění účinném do 31. 12. 2013, zejména podle § 37 odst. 1 obč. zák. a zákona č. 37/2004 Sb., o pojistné smlouvě, ve znění účinném ke dni 10. 2. 2006 (dále jen „zákon o pojistné smlouvě“).

4. Soud prvního stupně učinil závěr, že pojistná smlouva je absolutně neplatným právním úkonem podle § 37 odst. 1 obč. zák., neboť neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění s tím, že tuto absenci určitého sjednání konkrétní výše rizikového pojistného nelze překlenout ustanovením § 12 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě tak, že by se jednalo o informaci, kterou pojišťovna poskytuje na žádost, tj. že by informaci o výši rizikového pojistného bylo možné považovat za informaci spadající pod termín zásady pro stanovení výše pojistného. Pokud byla pojistná smlouva absolutně neplatným právním úkonem a žalobkyně dle této neplatné smlouvy platila pojistné, vzniklo na straně žalované bezdůvodné obohacení podle § 451 odst. 2 obč. zák.

5. K námitce promlčení, kterou vznesla žalovaná, prvostupňový soud uvedl, že vyšel z ustanovení § 3036 o. z. a § 107 obč. zák., přičemž uzavřel, že již v roce 2021 se žalobkyně seznámila se skutkovými okolnostmi, včetně důsledku, jaký měla neplatná smlouva, a dále i s tím, kdo se na její úkor obohatil (srov. rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024–239, a ze dne 2. 4. 2025, č. j. 18 Co 93/2025–342). Nárok uplatněný žalobou ze dne 29. 11. 2024 je v důsledku marného uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby promlčen (§ 107 odst. 1 obč. zák.). I v případě, že by nebyl promlčen v subjektivní promlčecí době, nastalo by promlčení v objektivní tříleté lhůtě, když poslední platbu pojistného žalobkyně učinila dne 10. 11. 2021 a smlouva je již několik let ukončena z rozhodnutí samotné žalobkyně. Prvostupňový soud odmítl argumentaci, na základě které je nemožné aplikovat promlčení v objektivní promlčecí době, neboť tato rozhodovací praxe vyplývá pouze z rozhodovací činnosti senátu 29 Co Městského soudu v Praze a nelze tak hovořit o tom, že by byla na tomto postupu judikatura ustálena a dáno očekávání žalobkyně podle § 13 o. z. Nelze rovněž vycházet z rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 ve věci sp. zn. C-485/19, LH proti Profi Credit Slovakia s.r.o. s tím, že rovněž Nejvyšší soud ve věci sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 a Ústavní soud ve věci sp. zn. IV. ÚS 1984/22 dovodil, že ve věci životního pojištění se závěry daného rozsudku neuplatní a nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením smlouvy o životním pojištění, jakožto investicí svého druhu.

6. K obraně žalobkyně, že námitka promlčení vznesená žalovanou je v rozporu s dobrými mravy, soud prvního stupně uvedl, že z provedených důkazů nevyplynulo, že by vznesená námitka promlčení byla jakýmkoliv projevem zneužití práva na úkor žalobkyně, když ze všech vyjádření žalované jednoznačně vyplývalo, že žalovaná nárok žalobkyně neuznává. Současně nebylo prokázáno, že by se ze strany žalované jednalo o záměrné nepoctivé jednání vůči spotřebitelům s tím, že žalovaná ke smlouvě přistupovala jako k platné. Prvostupňový soud uzavřel, že nebyly shledány žádné důvody, pro které by námitka měla být v rozporu s dobrými mravy.

7. Z důvodu vyslovení závěru, že nárok žalobkyně je promlčen, se již soud nezabýval ani vypořádáním vzájemného plnění, které dle žalované představuje ocenitelné nepeněžité plnění představované poskytnutou pojistnou ochranou. Závěrem prvostupňový soud shledal pojistnou smlouvu absolutně neplatnou pro neurčitost, neboť v době uzavření smlouvy nebylo zřejmé, jaká částka bude investována a jaká částka bude strhávána na pojistnou ochranu, v jaké konkrétní výši budou žalovanou strhávány poplatky, tj. žalobkyně si nemohla učinit ekonomický úsudek o výhodnosti a nevýhodnosti produktu a jeho ekonomickém dopadu. Vzhledem k absolutní neplatnosti smlouvy by měla žalobkyně nárok na vydání bezdůvodného obohacení, nicméně žalovaná vznesla námitku promlčení a soud ji vyhodnotil jako zcela oprávněnou, tj. uplatněný nárok je promlčený a soud prvního stupně proto žalobu zamítl.

8. O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a zcela úspěšné žalované byla přiznána plná náhrada nákladů řízení.

9. Žalobkyně podala proti rozsudku odvolání. Uvedla, že soud prvního stupně stanovil nesprávně počátek běhu subjektivní promlčecí doby a odkázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 2127/21 a judikaturu Nejvyššího soudu. Poukázala na rozpory v odůvodnění napadeného rozsudku, kdy prvostupňový soud nejprve správně uvedl, že pro počátek běhu subjektivní promlčecí doby je rozhodný okamžik, kdy se oprávněný skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo jej získal, následně však počátek běhu subjektivní promlčecí doby spojil pouze s předpokládaným okamžikem o nabytí vědomosti žalobkyně o obohacení ze strany žalované. Žalobkyně odmítá, že by mohla analýzu ekonomických dopadů ve smyslu laické úvahy o nevýhodnosti daného produktu učinit z dopisu ze dne 2. 12. 2021, v němž jí bylo žalovanou sděleno, že ukončení smlouvy pro ni není ekonomicky výhodné. Z předmětného dopisu nemohla žalobkyně nabýt vědomost o neplatnosti pojistné smlouvy a tím spíše ani o vzniku bezdůvodného obohacení na straně žalované na úkor žalobkyně. V této souvislosti odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/23 ze dne 10. 1. 2024. Pokud by snad byl počátek běhu subjektivní promlčecí doby vázán na dobu, kdy byly žalobkyni doručeny tzv. výroční dopisy, upozornila žalobkyně na skutečnost, že v řízení nebylo prokázáno, že by tyto dopisy, resp. výroční dopis z roku 2021, žalobkyně skutečně obdržela a seznámila se s jeho obsahem. Pro počátek běhu promlčecí doby je podstatné, zda se žalobkyně s výročními dopisy opravdu seznámila a zda by z jejich obsahu vůbec mohla nabýt vědomost o vzniku bezdůvodného obohacení. Žalobkyně odkázala na rozhodnutí Městského soudu v Praze, a to ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024–95, a na rozhodnutí č. j. 29 Co 157/2024-294, ve kterém odvolací soud spojil počátek běhu subjektivní promlčecí doby s okamžikem, kdy žalobce v předmětné věci udělil plnou moc advokátovi. Žalobkyně proto shrnula, že jak odeslání dopisu o ukončení pojistné smlouvy ze dne 2. 12. 2021, tak i odeslání výročních dopisů, jsou pouhými objektivními okolnostmi a odkázala na nález Ústavního soudu III. ÚS 2127/21. Protože nebyla v daném případě prokázána žádná pozdější vědomost žalobkyně, která by měla spustit běh subjektivní promlčecí lhůty, nelze subjektivní promlčecí lhůtu aplikovat (viz II. ÚS 2460/1). K promlčení pohledávky v objektivní promlčecí době žalobkyně uvedla, že v předmětné věci není možné vůbec aplikovat základní objektivní promlčecí doby podle § 107 obč. zák. Opětovně v této souvislosti odkázala na rozhodnutí MS v Praze, senátu 29 Co, který např. v rozsudku sp. zn. 29 Co 335/2024 ze dne 9. 1. 2025 uvedl, že uplatnění tříleté objektivní lhůty by i v případě posuzovaného dlouhodobého smluvního vztahu žalobkyně a žalované znamenalo porušení zásady efektivity v neprospěch spotřebitele a bylo by i v rozporu se směrnicí Rady 93/13/EHS ze dne 5. 4. 1993 (dále jen „Směrnice“) a s pokyny pro její výklad, proto ji odvolací soud na uplatněný nárok neaplikoval a námitce promlčení nevyhověl. Žalobkyně odkázala na rozsudky SDEU ve věcech C-269/19 ze dne 25. 11. 2020, C-485/19 ze dne 22. 4. 2021 a C-561/21 ze dne 25. 4. 2024. Pro případ akceptace námitky promlčení žalobkyně uvedla, že v situaci, kdy žalovaná věděla či musela vědět o neplatnosti svých pojistných smluv, přičemž toto pochybení nijak neřešila (naopak se řadu let vědomě bezdůvodně obohacovala na úkor svých klientů), nelze chování žalované poskytnout ochranu v podobě námitky promlčení. Žalovaná ve výsledku námitkou promlčení těžila z vlastní vědomé nepoctivosti a protiprávního jednání, což je v rozporu se zásadou uvedenou v § 6 o. z. Žalobkyně proto považuje uplatnění námitky promlčení v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 28 Cdo 329/2010). Pokud jde o závěr prvostupňového soudu, že z důvodu promlčení nároku se již soud prvního stupně nezabýval ani vypořádáním vzájemného plnění, které dle žalované představuje ocenitelné nepeněžité plnění představované poskytnutou pojistnou ochranou, namítla žalobkyně nesprávné právní posouzení. Uvedla, že z neplatné pojistné smlouvy nemůže být poskytována žádná pojistná ochrana. Zdůraznila, že je třeba při aplikaci § 457 obč. zák. klást důraz na úplnou restituci vzájemně poskytnutého plnění mezi stranami neplatné nebo zrušené smlouvy (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. 29 Odo 52/2002, R 28/2006 nebo rozsudky Městského soudu v Praze ze dne 9. 1. 2025, č. j. 29 Co 335/2024–95, a ze dne 1. 9. 2023, č. j. 55 Co 193/2023–89). K závěru prvostupňového soudu, že dovodil absolutní neplatnost pojistné smlouvy pro nesjednání konkrétní výše rizikového pojistného, uvedla, že se sice s tímto závěrem ztotožňuje, ale vytýká soudu prvního stupně, že se zcela odmítl zabývat existencí nepřiměřeného, resp. zneužívajícího charakteru napadených ujednání pojistné smlouvy, ač má povinnost zkoumat existenci zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě, a to i bez návrhu. Odkázala na rozhodovací praxi MS v Praze v obdobných sporech (senát 29 Co) a dále na čl. 1 odst. 2 ve spojení s čl. 10 a čl. 4 Ústavy České republiky, neboť tím bylo porušeno právo žalobkyně na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, když prvostupňový soud ve svém rozhodnutí nezohlednil ochranu spotřebitele podle čl. 38 Listiny základních práv Evropské unie a právní úpravu přijatou k zajištění této ochrany a odmítl se zabývat existencí zneužívajících klauzulí v pojistné smlouvě ve smyslu Směrnice.

10. Žalovaná ve vyjádření k odvolání žalobkyně navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně a zdůraznila správnost závěru o absolutní neplatnosti předmětné smlouvy a rovněž se ztotožnila se závěry soudu prvního stupně ohledně promlčení nároku v objektivní promlčecí lhůtě. Pokud jde o námitku žalobkyně, že je třeba vycházet z judikatury SDEU, pak je již rozhodnutím Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 33 Cdo 1808/2022 a Ústavním soudem ve věci sp. zn. IV. ÚS 1984/22 jednoznačně stanoveno, že se v případech životního pojištění závěry rozsudku SDEU ze dne 22. 4. 2021 sp. zn. C-485/19 neuplatní a je nutno vést dělící linii mezi poskytnutím spotřebitelského úvěru a uzavřením smlouvy o životním pojištění, jakožto investicí svého druhu. Zároveň se žalovaná ztotožnila se závěrem prvostupňového soudu, že je nárok žalobkyně promlčen i v subjektivní promlčecí lhůtě, když počátek běhu subjektivní promlčecí doby je nutno spojovat se seznámením se s pravidelně zasílanými výročními dopisy. Na základě těchto informací si mohla žalobkyně učinit úsudek o ekonomickém výsledku pojistně investičního záměru a od tohoto okamžiku se proto odvíjí počátek běhu subjektivní promlčecí lhůty (srov. rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 22. 5. 2024, č. j. 18 Co 130/2024–239, a sp. zn. 70 Co 254/2024). Výroční dopisy i veškerou jinou komunikaci žalovaná zasílala žalobkyni na adresu, kterou žalobkyně žalované sdělila, přitom žádnou změnu adresy žalované neoznámila (tato povinnost vyplývá z ustanovení VPP). Rovněž je správný závěr prvostupňového soudu, že uplatněná námitka promlčení není v rozporu s dobrými mravy, když nejde o případ, kdy by došlo ke zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění, v důsledku uplynutí promlčecí doby, byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva s důvody, pro které své právo včas neuplatnil (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2020 sp. zn. 28 Cdo 2598/2020 nebo rozhodnutí MS v Praze č. j. 18 Co 93/2025 – 342). K námitce žalobkyně, že žalovaná pro žalobkyni žádnou činnost fakticky nevykonávala, žalovaná uvedla, že podstata pojištění spočívá v tom, že pojistitel po celou dobu nese riziko vzniku pojistné události a pojistnou ochranu poskytuje vždy již z titulu zavřené pojistné smlouvy bez ohledu na to, zda k pojistné události dojde či nikoli. Právě za poskytování této ochrany je hrazeno pojistné. Nelze proto po více než 10 letech od uzavření smlouvy, kdy žalobkyni pojistná smlouva připadá nevýhodná i proto, že k žádné pojistné události nedošlo, požadovat, aby byla pojistná ochrana poskytována zdarma (srov. rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 55 Co 74/2025–183). Posuzování neplatnosti ujednání v pojistné smlouvě z důvodu, že jsou způsobilá nastolit nerovnováhu v právech a povinnostech stran a přitom je podrobit přezkumu stran přiměřenosti podle § 56 odst. 1 obč. zák., resp. podle Směrnice, bylo zcela správně ze strany prvostupňového soudu odmítnuto pro nadbytečnost, když byla konstatována absolutní neplatnost pojistné smlouvy z důvodu absence určitého ujednání (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2023, č. j. 33 Cdo 499/2023 - 143).

11. Odvolací soud přezkoumal napadené rozhodnutí včetně řízení, které jeho vydání předcházelo (§ 212 a § 212a o. s. ř.), přičemž dospěl k závěru, že odvolání žalobkyně není důvodné.

12. Soud prvního stupně provedl všechny pro rozhodnutí podstatné důkazy a vyvodil z nich odpovídající skutková zjištění, která v převážném rozsahu i přiléhavě právně posoudil.

13. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem prvostupňového soudu o neplatnosti pojistné smlouvy pro neurčitost ve smyslu § 37 obč. zák., neboť neshledává důvod odchýlit se od právního názoru vysloveného již v rozsudku ze dne 22. 5. 2025, č. j. 53 Co 147/2025–142, v němž se vypořádal s otázkou neplatnosti smlouvy. Nadále tak setrvává na závěru, že pojistná smlouva je absolutně neplatná pro neurčitost z důvodu, že neobsahuje konkrétní ujednání o výši rizikového pojistného za pojištění s tím, že tuto absenci určitého sjednání konkrétní výše rizikového pojistného nelze překlenout ustanovením § 12 odst. 3 zákona o pojistné smlouvě tak, že by se jednalo o informaci, kterou pojišťovna poskytuje na žádost, tj. že by informaci o výši rizikového pojistného bylo možné považovat za informaci spadající pod termín zásady pro stanovení výše pojistného.

14. Pokud jde o posouzení námitky promlčení, závěry prvostupňového soudu odvolací soud koriguje dále uvedeným způsobem.

15. Podle § 107 odst. 1 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle § 107 odst. 2 obč. zák. se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení za deset let ode dne, kdy k němu došlo.

16. V situaci, kdy je v řízení uplatněna námitka promlčení, se má soud v souladu se zásadou hospodárnosti řízení přednostně zabývat otázkou promlčení práva, a nikoli nárokem samým (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 32 Cdo 1201/2020). Závěr prvostupňového soudu, že nárok žalobkyně je promlčen, je správný. Odvolací soud však zdůrazňuje, že k promlčení nároku došlo z důvodu uplynutí objektivní promlčecí doby, která počala běžet ohledně jednotlivých plateb pojistného, jakmile byly uhrazeny. V daném případě poslední platbu žalobkyně učinila dne 10. 11. 2021 a žaloba byla podána dne 29. 11. 2024, tj. po uplynutí tříleté promlčecí doby (viz bod 76 věta druhá).

17. Podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu je pro určení okamžiku začátku běhu subjektivní promlčecí lhůty rozhodná vědomost skutkových okolností, z nichž lze odpovědnost za bezdůvodné obohacení dovodit. Tuto vědomost ale nelze bez dalšího ztotožnit s okamžikem ukončení pojistné smlouvy, resp. s okamžikem doručení dopisu ze dne 2. 12. 2021 (informace o nevýhodnosti ukončení pojistné smlouvy výpovědí), ani s doručením výročních dopisů, jak je argumentováno prvostupňovým soudem v daném případě, nýbrž je třeba ji podle závěrů přijatých v nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2022, sp. zn. III. ÚS 2127/21, odvozovat od okamžiku, kdy mohla žalobkyně reálně seznat vznik bezdůvodného obohacení, tj. kdy si alespoň v laické rovině osvojila právní závěr o bezdůvodnosti poskytnutého plnění, tj. o neplatnosti smlouvy, podle níž bylo plněno. V daném případě by to bylo v době, kdy se žalobkyně skutečně dověděla o vadách pojistné smlouvy, které mohou vést k posouzení smlouvy jako absolutně neplatné, což by se odvíjelo od konzultací s odborníkem (event. od udělení plné moci právnímu zástupci). Přestože se odvolací soud neztotožnil s argumentací soudu prvního stupně ohledně počátku běhu subjektivní promlčecí doby, nemění to nic na závěru, že nárok žalobkyně je promlčen z důvodu promlčení v objektivní tříleté lhůtě, jak je uvedeno shora.

18. Pokud jde o závěry soudu prvního stupně týkající se námitky žalobkyně, že v daném případě nelze aplikovat § 107 odst. 2 obč. zák. o objektivní promlčecí lhůtě (bod 78), pak se s touto argumentací odvolací soud zcela ztotožňuje. Předmětná argumentace byla již Ústavním soudem a Nejvyšším soudem opakovaně odmítnuta. Poprvé se tak stalo v usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2022 sp. zn. IV. ÚS 1984/2022, kdy Ústavní soud odmítl aplikaci závěrů rozsudku SDEU C-485/19 ve skutkově obdobném případě. Zcela shodně se pak vyjádřil Nejvyšší soud v řadě svých rozhodnutí, např. sp. zn. 33 Cdo 2394/2022, 33 Cdo 2951/2022, 33 Cdo 2900/2022, 33 Cdo 48/2023, a také v usnesení sp. zn. 33 Cdo 3579/2022, proti němuž byla ústavní stížnost odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2429/2023. Nejvyšší soud jednoznačně konstatoval, že nárok (pojistníka – spotřebitele) na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého plněním dle neplatné smlouvy o investičním životním pojištění, kdy neplatnost smlouvy zakládá absence (neurčitost) podstatného ujednání, není přímým nárokem spotřebitele vyplývajícím z porušení unijního práva a nejde tedy o případ, kdy unijní právo brání použití § 107 odst. 2 obč. zák.

19. Ani k argumentaci žalobkyně, že je uplatněná námitka promlčení v rozporu s dobrými mravy, nelze přihlédnout. Odvolací soud se opakovaně v obdobných sporech předmětnou námitkou podrobně zabýval. V poslední době je to např. rozsudek ze dne 22. 5. 2025, č. j. 53 Co 147/2025-142. V řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, ostatně ani nebyly tvrzeny, které by bránily žalobkyni zahájit řízení o vydání bezdůvodného obohacení před uplynutím promlčecí doby. Ani okolnost, že by se snad žalovaná vědomě obohacovala na úkor žalobkyně a následně si toto obohacení ponechala s odkazem na promlčení, neobstojí. Nelze totiž a priori přijmout výklad, podle něhož by se účastník smluvního vztahu, který způsobil neplatnost smlouvy, nemohl úspěšně bránit vznesením námitky promlčení (srov. např. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1984/22). V projednávané věci nenastala žádná judikaturou předvídaná situace (zejména, že by námitka promlčení byla výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil), pro kterou by bylo možno výjimečně úspěšně uplatnit nemravnost žalovanou vznesené námitky promlčení (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 27 Cdo 2826/2017 nebo usnesení sp. zn. 26 Cdo 3355/2016, sp. zn. 33 Cdo 4769/2018, sp. zn. 28 Cdo 1846/2018, sp. zn. 28 Cdo 1283/2019 nebo sp. zn. IV. ÚS 2429/23). Závěr o rozporu námitky promlčení s dobrými mravy by bylo možno přijmout pouze na základě skutečností, které měly za následek promlčení nároku žalobkyně, a nikoliv jej dovozovat z okolností, které měly svědčit pro samotnou neplatnost pojistné smlouvy či údajnou vědomost žalované o této skutečnosti.

20. Pokud soud prvního stupně dovodil, že je nárok žalobkyně promlčen, bylo zcela na místě, aby se již nezabýval ani vypořádáním vzájemného plnění, které dle žalované představuje ocenitelné nepeněžité plnění představované poskytnutou pojistnou ochranou.

21. Za situace, kdy se odvolací soud řídil při rozhodování v této věci výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, která byla podrobena i ústavnímu přezkumu, nebyl shledán důvod pro to, aby se odvolací soud dále zabýval existencí zneužívajících smluvních ujednání ve spotřebitelské smlouvě.

22. Na základě shora uvedeného odvolací soud napadený rozsudek jako věcně správný potvrdil podle § 219 o. s. ř.

23. Protože žalovaná byla v odvolacím řízení plně úspěšná, rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení podle § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. tak, že žalované přiznal právo na náhradu odvolacího řízení. Tyto sestávají z jednoho úkonu právní služby á 1 980 Kč za vyjádření k odvolání ze dne 29. 8. 2025 podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu (dále jen „a. t.“), 1 x paušální náhrada hotových výdajů advokáta á 450 Kč podle § 13 odst. 4 a. t. ve znění účinném od 1. 1. 2025, a zvýšení souhrnu odměny a náhrad advokáta o 21 % DPH v částce 510,30 Kč (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), tj. celkem přiznal žalované částku 2 940,30 Kč a uložil žalobkyni zaplatit ji žalované v obecné pariční lhůtě (§ 160 odst. 1 o. s. ř.) a na zákonné platební místo (§ 149 odst. 1 o. s. ř.).