54 Ad 13/2019 - 26

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou ve věci žalobce: M. M., bytem zastoupeného advokátkou JUDr. Pavlou Martínkovou, sídlem 1. máje 144, Vimperk proti žalovanému: Ministerstvu práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. MPSV-2019/151163/913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Odůvodnění

I. Vymezení věci a obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 27. 9. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, č. j. MPSV-2019/151163/913, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 6. 2018, č. j. 8158/2018/VIM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu výše příspěvku na péči.

2. Žalobce namítal, že od posouzení zdravotního stavu v roce 2012 došlo k reoperaci levého kolenního kloubu, která vedla ke zhoršení pohyblivosti tohoto levého kolenního kloubu a dalšímu zhoršení zdravotního stavu. Žalobce uvedl demonstrativní výčet zdravotních komplikací, s nimiž se potýká a pro které dle jeho názoru není schopen minimálně čtyř základních životních potřeb, a to mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, osobní aktivity a péče o domácnost. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav zakládá nárok na přiznání příspěvku na péči pro závislost ve II. stupni, a proto požaduje opětovné přezkoumání jeho zdravotního stavu. Sám žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví od MUDr. V. L., který přiložil k žalobě.

II. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobce byl ve správním řízení přezkoumán celkem pětkrát, vycházel z kompletní zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře a všech písemných námitek žalobce předložených ve správním řízení. Žalovaný uvedl, že si není vědom žádných skutečností, které by zpochybňovaly závěry formulované v napadeném rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že kritéria pro vydání průkazu ZTP však nejsou shodná s kritérii posuzovanými pro přiznání příspěvku na péči.

III. Obsah správních spisů

4. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: K zahájení správního řízení došlo dne 16. 3. 2018 podáním návrhu na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Dne 6. 4. 2018 bylo správním orgánem I. stupně provedeno sociální šetření v místě trvalého pobytu žalobce. Dne 9. 4. 2018 byla žádána Okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) o posouzení stupně závislosti žalobce, po dobu posuzování stupně závislosti bylo řízení ve věci návrhu na změnu výše příspěvku na péči přerušeno. Dále je do správního spisu založen posudek OSSZ o zdravotním stavu – posouzení stupně závislosti pro účely příspěvku na péči, jehož závěrem bylo, že žalobce je osobou závislou na péči jiné fyzické osoby ve stupni I, jako nezvládané základní životní potřeby byly konstatovány: tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o domácnost. Dne 7. 6. 2018 byl žalobce správním orgánem I. stupně vyrozuměn o pokračování ve správním řízení.

5. Dne 22. 6. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž správní orgán I. stupně zamítl návrh na změnu výše příspěvku na péči a rozhodl, že se příspěvek na péči bude poskytovat v původní výši 880 Kč měsíčně. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání dne 9. 7. 2018.

6. Žalovaný přerušil řízení ve věci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí do doby, než bude posouzen zdravotní stav žalobce Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“). Posudková komise MPSV konstatovala, že žalobce není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav neshledala dlouhodobě nepříznivým ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“).

7. Dne 1. 10. 2018 žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení. Žalobce v reakci na hodnocení posudkové komise MPSV zaslal žalovanému lékařskou zprávu, kterou požadoval posoudit posudkovou komisí MPSV. Žalovaný proto opět přerušil řízení do doby, než posudková komise MPSV vyhotoví posudek. Dne 26. 11. 2018 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný následně opětovně přerušil řízení a předložil posudkové komisi MPSV novou lékařskou zprávu a námitky proti posudku, které předložila manželka žalobce.

8. Dne 18. 3. 2019 byl žalovanému doručen doplňující posudek – stupeň závislosti, který však opět konstatoval, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav nehodnotí jako dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 zákona o sociálních službách. Dne 19. 3. 2019 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný žádal posudkovou komisi MPSV dne 17. 4. 2019 o doplnění posudkového závěru v důsledku podání dalších námitek, zároveň žalovaný řízení přerušil. Dne 10. 7. 2019 obdržel žalovaný další posudek, jehož závěrem však i nadále bylo, že se nejedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, nicméně bylo nově konstatováno, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je vyžadována každodenní pomoc, dohled nebo péče jiné fyzické osoby, není však neschopna zvládat aspoň tři nebo čtyři základní životní potřeby. Téhož dne žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování řízení a poučil jej o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

9. Dne 25. 7. 2019 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž došlo k potvrzení prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí odvolání. Žalovaný však vyhodnotil, že žalobce není schopen pouze jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnosti, čímž se odlišil od závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí, v němž byl žalobce shledán neschopným vykonat tři základní životní potřeby.

IV. Právní názor soudu

10. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“).

11. Žaloba není důvodná.

12. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“ nebo „vyhlášky č. 505/2006 Sb.“). Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

13. Podle § 3 písm. c) zákona o sociálních službách se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. Podle obsahu správního spisu byl zdravotní stav žalobce ode dne 8. 7. 2019 shledán dlouhodobě nepříznivým, vyžadující každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, ale zároveň bylo konstatováno, že žalobce ve svém zdravotním stavu není neschopen zvládat tři a více základních životních potřeb.

14. Pro určení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat základní životní potřeby, které jsou vymezeny v § 9 odst. 1 písm. a) – j) zákona o sociálních službách. Mezi specifikované základní životní potřeby se řadí mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Pokud jde o péči o domácnost, tak tato základní životní potřeba se hodnotí teprve u osob starších 18 let. Rozsah jednotlivých životních potřeb je blíže specifikován v prováděcí vyhlášce 15. Ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. jsou vymezena hodnotící kritéria pro určení schopnosti zvládat základní životní potřeby. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „mobilita“ se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „orientace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „komunikace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „stravování“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „oblékání a obouvání“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. - - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o zdraví“ se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „osobní aktivity“ se považuje stav, kdy osoba je schopna navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. - Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o domácnost“ se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení, udržovat pořádek.

16. Krajský soud podotýká, že základní pokyn pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozveden v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

17. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle níž platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

18. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.

19. Žalobce namítal, že od prvního posouzení jeho zdravotního stavu v roce 2012 došlo ke značnému zhoršení jeho zdravotního stavu, a to i v důsledku nevydařené opětovné operace levého kolenního kloubu. K námitce žalobce, že nezvládá mobilitu jako jednu z posuzovaných základních životních potřeb, krajský soud uvádí, že nutnost odlehčovat si při chůzi dvěma francouzskými holemi nesignalizuje neschopnost chůze. Jestliže posuzovaná osoba totiž zvládne chůzi, byť za pomoci podpůrných prostředků, jakými jsou ortézy, protézy, hole, berle, chodítka apod., je schopnost chůze vyhodnocena jako zvládnutá. Žalobce v žalobě uvedl, že nevydrží dojít 200 m, což je další hledisko posuzované v rámci mobility, krajský soud uvádí, že není vyžadováno ujití 200 m vcelku, ale je možné tak učinit se zastávkami na odpočinek. Podle posudkové komise MPSV není s ohledem na anamnézu žalobce důvod se domnívat, že žalobce není schopen ujít 200 m, ani z lékařských zpráv nevyplývá, že by žalobce nebyl schopen chůze, třebaže s francouzskými holemi, alespoň 200 m. V rámci sociálního šetření bylo zjištěno, že žalobce při chůzi využívá francouzských holí a chůze do kopce je pro něj méně problematická, než chůze z kopce, čili je schopen i chůze po nerovném povrchu. Co se týče schopnosti chůze po schodech, sám žalobce uvedl, že se ji vyhýbá, nicméně zdolání schodů nebylo žalobcem vyloučeno. Na návštěvy lékařů jej převáží rodinný příslušníci vozidlem, ale nelze konstatovat s ohledem na uváděné zdravotní komplikace, že by žalobce nebyl schopen se sám dopravovat i veřejnými dopravními prostředky v případě nutnosti. Uvedené zjištění potvrzuje, že žalobce je schopen se každodenně pohybovat, ačkoliv tak koná s využitím opěrných pomůcek, což, jak bylo již zmíněno, nezpůsobuje uznání mobility jako nezvládnuté základní životní potřeby. Ani správní orgán I. stupně nedospěl k závěru, že žalobce nezvládá v odpovídajícím rozsahu mobilitu.

20. Soud nezpochybňuje skutečnost, že mobilita žalobce je s ohledem na jeho věk a zdravotní stav do jisté míry omezená a bolestivá, nelze však dovodit, že by byl v pohybu natolik limitován, že by bylo možné ho uznat neschopným zvládnout základní životní potřebu – mobilitu. Krajský soud se tak zcela ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce je schopen zvládnout tuto základní životní potřebu. Krajský soud závěrem uvádí, že veškeré závěry žalovaného týkající se mobility jsou dostatečně zdůvodněné a mají oporu ve správním spise.

21. Žalobce dále namítal, že není schopen se usadit na hygienické zařízení, neboť je umístěné příliš nízko, z toho důvodu byl nucen pořídit si nástavec na toaletu. K tomu zdejší soud konstatuje, že za použití tohoto nástavce jako facilitátoru je žalobce bez obtíží schopen vykonat fyziologickou potřebu. Krajský soud má za to, že není v tomto případě třeba obsáhlého odůvodnění, neboť sám žalobce neuvedl další skutečnosti, kterými by podporoval své závěry, že není schopen základní životní potřeby tělesné hygieny. Jak bylo uvedeno výše, pro konstatování neschopnosti tělesné hygieny by žalobce musel být neschopen užít hygienické zařízení, což však nelze spatřovat v tom, že žalobce musí užít nástavec pro vyvýšení toalety. Neschopnost dalších posuzovaných kritérií spadajících pod tělesnou hygienu nebyla žalobcem v žalobě namítána. Krajský soud přihlédl též ke zjištěním získaným při sociálním šetření. Podle získaných informací je žalobce schopen tělesné hygieny, pouze mytí zad a nohou žalobce nezvládá, přičemž zde soud souhlasí s žalovaným, že tuto potřebu lze zvládnout za pomoci facilitátorů. Žalobce je schopen sám se oholit či ostříhat nehty na rukou, pouze stříhání nehtů na nohou zajišťuje manželka žalobce. Na základě těchto skutečností krajský soud nemůže dospět k jinému závěru, než se ztotožnit s žalovaným a konstatovat, že žalobce je schopen sám vykonávat základní životní potřebu – tělesná hygiena.

22. Stejně tak nelze podřadit popsanou situaci ani pod neschopnost zvládat výkon fyziologické potřeby, neboť žalobce podle dostupných materiálů je plně schopen včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky.

23. Další žalobní námitkou žalobce poukazoval na neschopnost oblékání a obouvání, což zdůvodňuje zejména tím, že není schopen pokrčit obě kolena natolik, aby si mohl bez pomoci druhé osoby obléci kalhoty či zavázat tkaničky u bot. K tomu zdejší soud uvádí, že tato životní potřeba nebyla ani správním orgánem I. stupně shledána jako žalobcem nezvládnutá. I zde soud vychází ze záznamu ze sociálního šetření, v němž bylo uvedeno, že se žalobce obléká sám, stejně tak je schopen si sám vybrat oblečení, problém žalobci činí pouze oblékání ponožek a zapínání menších knoflíků. Žalobce si nemůže zavázat tkaničky u bot, čemuž se však lze přizpůsobit, což žalobce patrně již učinil, tím, že přizpůsobí obuv. Žalobce podle zjištění při sociálním šetření totiž disponuje nazouvací obuví, u níž nemusí zavazovat tkaničky. Soud je opět povinen konstatovat, že nelze dospět k závěru neschopnosti žalobce sám se obléci a obout. V případě vhodně zvoleného oblečení a obuvi či za užití vhodných pomůcek je žalobce podle předložených podkladů schopen si zajistit i tuto potřebu, nedošlo tedy k úplné poruše či poruše těžké, aby byla nezbytná pomoc druhé osoby při této činnosti. Nadto ani ve znaleckém posudku předloženém žalobcem nebyla vyhodnocena neschopnost žalobce zvládnout základní životní potřebu oblékání a obouvání.

24. Žalobce se domníval, že není schopen zvládnout základní životní potřebu – osobní aktivity, nicméně v samotné žalobě blíže nerozvedl, v čem tuto svou neschopnost spatřuje a jaké z posuzovaných kritérií nezvládá. U osobních aktivit je hodnocena schopnost navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, schopnost styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. Krajský soud činí v projednávané věci soudní přezkum, není povinen ani oprávněn vyhledávat podklady a důkazy na podporu tvrzení žalobce ani domýšlet žalobní body. Krajský soud proto v plném rozsahu odkazuje na hodnocení žalovaného v napadeném rozhodnutí na straně 16 týkající se neuznání neschopnosti zvládat základní životní potřebu – osobní aktivity, neboť závěry žalovaného jsou řádně zdůvodněné, logické a přesvědčivé.

25. Naproti tomu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se omezilo na pouhé obecné konstatování, že žalobce je i nadále neschopen zvládat tři základní životní potřeby, mezi nimi i osobní aktivity, a svědčí mu tedy lehká závislost na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni. To však nebránilo žalovanému, aby po důkladném zhodnocení všech podkladů a opakovaném posouzení zdravotního stavu posudkovou komisí MPSV dospěl k závěru, že žalobce je neschopen pouze jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnost. Správní orgán I. stupně pro hodnocení neschopnosti žalobce zvládat osobní aktivity neměl žádné podklady, důkazy ani jiné logické úvahy, které jej k takovému závěru vedly.

26. Rovněž jako u osobních aktivit žalobce ani u neschopnosti zvládat péči o domácnost neuvedl, v čem konkrétně tuto svou neschopnost spatřuje, nicméně soud bude i v tomto případě hodnotit zákonnost závěrů žalovaného v obecném rozsahu. Ani v tomto případě neshledal soud v hodnocení žalovaného porušení právních předpisů, nesrozumitelnost či nepřezkoumatelnost, naopak závěry byly přesvědčivé a odůvodněné.

27. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není schopen péče o domácnost. Žalovaný vycházel z vyšetření při jednání posudkové komise dne 8. 7. 2019, která konstatovala, že žalobce nezvládne péči o pořádek, úklid, nákupy a vaření. Krajský soud se s takovým hodnocením ztotožnil, žalobce tento závěr nerozporoval, a proto se zdejší soud k této základní životní potřebě, hodnocené jako žalobcem nezvládané, nebude více vyjadřovat.

28. U zbylých základních životních potřeb žalobce nenamítal jejich neschopnost je provádět a nerozporoval tak závěry správních orgánů, že jich je schopen, a proto ani soud nebude hodnotit způsobilost žalobce k jejich výkonu.

29. Na tomto místě krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Ads 84/2018 – 32: „Zdejší soud je názoru, že by ke stěžovatelem tvrzenému rozporu v dané věci došlo v případě, že by informace zjištěné v rámci sociálního šetření jednoznačně poukazovaly na takový stav stěžovatele, kdy by porucha funkčních schopností dosahovala úrovně úplné poruchy nebo poruchy natolik těžké, že by přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nebyl schopen zvládnout životní potřebu mobility v přijatelném standardu dle přílohy č. 1 písm. a) vyhlášky, a navíc by tento stav nebyl žádným způsobem vyvrácen v rámci lékařských zpráv, které byly podkladem pro závěry posudkové komise. Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že v daném případě k namítanému rozporu nedošlo.“ Uvedená citace je plně aplikovatelná na projednávanou věc, neboť i v případě žalobce nelze dovodit podle zjištění získaných při sociálním šetření, že by stav žalobce dosahoval poruchy úplné či těžké, aby ani za použití pomůcek nebyl schopen provést v přijatelném standardu základní životní potřeby kromě péče o domácnost.

30. Krajský soud kvituje, že žalovaný vycházel ze všech podkladů, které měl k dispozici, zejména pak z posudků zpracovaných posudkovou komisí MPSV a závěrů získaných při sociálním šetření. Závěry formulované v napadeném rozhodnutí hodnotí zdejší soud jako přesvědčivé, dostačující a řádně odůvodněné. Žalovaný zúžil oproti správnímu orgánu I. stupně počet nezvládaných základních životních potřeb, krajský soud v takovém závěru neshledává porušení zákonnosti, neboť žalovaný neznemožnil žalobci uplatňování dvojinstančnosti, když setrval v poskytování příspěvku na péči v původní výši, který odpovídal závislosti na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni, přestože podle odůvodněných závěrů žalovaného žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ani v I. stupni. Krajský soud podotýká, že se nejedná o překvapivé rozhodnutí ani porušení zásady zákazu změny k horšímu, neboť závěry žalovaného, že žalobce nelze považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I – lehká závislost, nezpůsobily odebrání příspěvku vyplácenému žalobci na péči za dříve konstatovanou lehkou závislost. Žalovaný pouze v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zmiňovaná zjištění zavazuje správní orgán I. stupně k zahájení správního řízení z moci úřední ve věci posouzení nároku a výše příspěvku na péči na základě nově zjištěných skutečností.

31. Posouzení stupně závislosti osoby vychází především z posouzení zdravotního stavu osoby. Posouzení zdravotního stavu je věcí odborně-medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají, tj. ze závěrů ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeby osoby, popř. z výsledku funkčních vyšetření a z výsledku vyšetření posuzujícího lékaře, tj. z informací komplexně zahrnutých ve vyžádaném posudku. K tomuto posouzení jsou povolány ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Ty jsou vybaveny oprávněním k vyslovení závěrů ohledně zdravotního stavu. Znalecký posudek opatřený žalobcem nelze proto z toho důvodu v tomto přezkumném řízení využít. Lze jej využít v rámci správního řízení při posuzování zdravotního stavu ve vztahu ke zvládání základních životních potřeb posudkovou komisí. Na posudek vypracovaný posudkovou komisí MPSV, jako svou podstatou rozhodující důkaz pro rozhodnutí ve věci, je proto třeba klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013 - 34, případně i rozsudky ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003 - 54, ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012 - 24, a ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013 - 26). Krajský soud opět poukazuje na závěry Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Ads 84/2018 – 32, v němž byl popsán postup při hodnocení soudu v obdobných věcech. „Nejvyšší správní soud se s ohledem na uvedené ztotožnil se závěrem krajského soudu, že bylo na místě při hodnocení dané věci vycházet především ze závěrů konstatovaných v posudcích posudkových komisí. Přezkoumal však úplnost a přesvědčivost posudku MPSV ČR s ohledem na namítaný rozpor mezi závěry v posudku uvedenými a informacemi zjištěnými při sociálním šetření dne 10. 12. 2015, jehož smyslem bylo posouzení míry schopnosti stěžovatele vést samostatný život v jeho přirozeném sociálním prostředí. Ačkoli je nutno zjištění vyplývající ze sociálního šetření považovat za podpůrný podklad, je nezbytné v případě námitek řádně přezkoumat, zda posudková komise závěry sociálního šetření při svém rozhodování vůbec zohlednila, jakým způsobem je zahrnula do svého hodnocení a zda tyto závěry nejsou v přímém rozporu se závěry posudkové komise, resp. s podkladovými lékařskými zprávami. V opačném případě by sociální šetření pozbývalo jakýkoli smysl.“ 32. Žalobce poukázal na řadu dalších onemocnění, které výrazně ovlivňují jeho zdravotní stav, potažmo jeho schopnost zvládat základní životní potřeby. K tomu zdejší soud uvádí, že vycházel z posudkového hodnocení, neboť, jak bylo již zmíněno, soud nemá natolik odborné znalosti, aby mohl posoudit možný vliv ostatních zdravotních poruch žalobce na jeho pohybové a orientační schopnosti. Podle závěrů posudkové komise MPSV však neměly zbylé zdravotní poruchy žalobce žádný vliv na schopnost zvládat základní životní potřeby, tyto závěry byly v posudkovém zhodnocení zdůvodněny. Ani žalovaný se neopomněl k řadě dalších diagnóz žalobce vyjádřit, přičemž i ten konstatoval, že tyto nejsou posudkově významné. Krajský soud zdůrazňuje, že nepodceňuje závažnost zdravotních poruch žalobce, nicméně tyto poruchy nemají podle odborných závěrů vliv na schopnost zvládání hodnocených aktivit.

33. Žalobce závěrem namítal, že mu byl trvale přiznán průkaz ZTP, který prokazuje jeho dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav vyžadující péči druhé osoby. K tomu zdejší soud uvádí, že při posuzování žadatele o přiznání průkazu ZTP se hodnotí jiná kritéria, než je tomu při posuzování žadatele o příspěvek na péči. Podle § 34 odst. 1 zákona č. 329/2011 Sb., o poskytování dávek osobám se zdravotním postižením a o změně souvisejících zákonů nárok na průkaz osoby se zdravotním postižením má osoba starší 1 roku s tělesným, smyslovým nebo duševním postižením charakteru dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu, které podstatně omezuje její schopnost pohyblivosti nebo orientace, včetně osob s poruchou autistického spektra. Dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav se posuzuje podle § 9 odst. 3 zmiňovaného zákona. Podle § 34b odst. 1 téhož zákona se při posuzování schopnosti pohyblivosti a orientace pro účely přiznání průkazu osoby se zdravotním postižením hodnotí zdravotní stav a funkční schopnosti fyzické osoby, zda jde o dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav, zda jde o podstatné omezení schopnosti pohyblivosti nebo orientace a závažnost funkčního postižení. Nejenže vydání průkazu ZTP je upraveno ve zcela jiném zákoně, ale též hodnotící kritéria se odlišují. Krajský soud shledává tuto námitku zcela nedůvodnou, neboť vydání průkazu ZTP zcela zjevně nesouvisí s posuzováním potřeby péče druhé osoby a potažmo s řízením o přiznání příspěvku na péči. Krajský soud podotýká, že se jedná o dvě zcela odlišná a na sobě nezávislá správní řízení.

34. Soud uzavírá, že po prostudování všech posudků zpracovaných posudkovou komisí dospěl k závěru, že závěry formulované posudkovou komisí MPSV a dále žalovaným v napadeném rozhodnutí byly dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a nevzbuzovaly žádné pochybnosti či otázky. Krajský soud má za to, že zdravotní stav žalobce a schopnosti zvládat základní životní potřeby byly dostatečně objektivizovány a hodnoceny.

V. Závěr, náklady řízení

35. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

36. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení