54 Ad 9/2022 – 32

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudcem Mgr. et Mgr. Bc. Petrem Jiříkem v právní věci žalobce: M.M., narozen dne X bytem X zastoupený advokátkou JUDr. Pavlou Martínkovou sídlem 1. máje 144, 385 01 Vimperk proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 6. 5. 2022, č. j. MPSV–2022/79489/913 takto:

Výrok

I. Žaloba se zamítá.

II. Žalovanému se náhrada nákladů řízení nepřiznává.

III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 7. 7. 2022 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 5. 2022 č. j. MPSV–2022/79489/913, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 6. 2018, č. j. 8158/2018/VIM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu výše příspěvku na péči a poskytování příspěvku v původní výši 880 Kč.

2. Žalobce namítal, že od posouzení zdravotního stavu v roce 2012 došlo k reoperaci levého kolenního kloubu, která vedla ke zhoršení pohyblivosti tohoto levého kolenního kloubu a dalšímu zhoršení zdravotního stavu. Žalobce uvedl demonstrativní výčet zdravotních komplikací, s nimiž se potýká a pro které dle jeho názoru není schopen minimálně šesti základních životních potřeb, a to mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, osobní aktivity, péče o zdraví a péče o domácnost. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav zakládá nárok na přiznání příspěvku na péči pro závislost ve II. stupni, a proto požaduje opětovné přezkoumání jeho zdravotního stavu. Sám žalobce si nechal již v předcházejícím řízení zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví od MUDr. V.L., s nímž se dle žalobce správní orgány nijak nevypořádaly. Podle žalobce tak správní orgány vycházely z neúplně zjištěného skutkového stavu, nesprávně vyhodnotily dosavadní nashromážděné podklady pro rozhodnutí a záměrně se nezabývaly závěry znaleckého posudku MUDr. L..

II. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že při hodnocení zdravotního stavu žalobce vycházel nejen z kompletní zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře, nálezů odborných lékařů a z vyšetření žalobce při jednání PK MPSV dne 8. 7. 2019, ze sociálního šetření provedeného dne 11. 3. 2022, ale také z posudku MUDr. L., jehož závěry žalovaný dával do souvislostí se zjištěným skutkovým stavem. Žalovaný podotkl, že posudková komise MPSV přizvala žalobce na jednání, ten se však nedostavil. Žalovaný má za to, že se podrobně vypořádal se schopností žalobce zvládat namítané životní potřeby, přičemž i posudková komise MPSV vyčerpávajícím způsobem reagovala na veškeré připomínky vznesené soudem v předcházejícím řízení.

III. Obsah správních spisů

4. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti.

5. K zahájení správního řízení došlo dne 16. 3. 2018 podáním návrhu na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Dne 6. 4. 2018 bylo správním orgánem I. stupně provedeno sociální šetření v místě trvalého pobytu žalobce. Dne 9. 4. 2018 byla žádána Okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) o posouzení stupně závislosti žalobce, po dobu posuzování stupně závislosti bylo řízení ve věci návrhu na změnu výše příspěvku na péči přerušeno. Dále je do správního spisu založen posudek OSSZ o zdravotním stavu – posouzení stupně závislosti pro účely příspěvku na péči, jehož závěrem bylo, že žalobce je osobou závislou na péči jiné fyzické osoby ve stupni I, jako nezvládané základní životní potřeby byly konstatovány: tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o domácnost. Dne 7. 6. 2018 byl žalobce správním orgánem I. stupně vyrozuměn o pokračování ve správním řízení.

6. Dne 22. 6. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž správní orgán I. stupně zamítl návrh na změnu výše příspěvku na péči a rozhodl, že se příspěvek na péči bude poskytovat v původní výši 880 Kč měsíčně. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání dne 9. 7. 2018.

7. Žalovaný přerušil řízení ve věci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí do doby, než bude posouzen zdravotní stav žalobce Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“). Posudková komise MPSV konstatovala, že žalobce není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav neshledala dlouhodobě nepříznivým ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“).

8. Dne 1. 10. 2018 žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení. Žalobce v reakci na hodnocení posudkové komise MPSV zaslal žalovanému lékařskou zprávu, kterou požadoval posoudit posudkovou komisí MPSV. Žalovaný proto opět přerušil řízení do doby, než posudková komise MPSV vyhotoví posudek. Dne 26. 11. 2018 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný následně opětovně přerušil řízení a předložil posudkové komisi MPSV novou lékařskou zprávu a námitky proti posudku, které předložila manželka žalobce.

9. Dne 18. 3. 2019 byl žalovanému doručen doplňující posudek – stupeň závislosti, který však opět konstatoval, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav nehodnotí jako dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 zákona o sociálních službách. Dne 19. 3. 2019 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný žádal posudkovou komisi MPSV dne 17. 4. 2019 o doplnění posudkového závěru v důsledku podání dalších námitek, zároveň žalovaný řízení přerušil. Dne 10. 7. 2019 obdržel žalovaný další posudek, jehož závěrem však i nadále bylo, že se nejedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, nicméně bylo nově konstatováno, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je vyžadována každodenní pomoc, dohled nebo péče jiné fyzické osoby, není však neschopna zvládat aspoň tři nebo čtyři základní životní potřeby. Téhož dne žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování řízení a poučil jej o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

10. Dne 25. 7. 2019 vydal žalovaný rozhodnutí č. j. MPSV–2019/151163–913 (dále jen „rozhodnutí ze dne 25. 7. 2019“), jímž došlo k potvrzení prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí odvolání. Žalovaný vyhodnotil, že žalobce není schopen pouze jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnost, čímž se odlišil od závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí, v němž byl žalobce shledán neschopným vykonat tři základní životní potřeby.

11. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. 1. 2020 rozsudkem č. j. 54 Ad 13/2019–26 tak, že žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2021, č. j. 5 Ads 52/2020–68 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 1. 2020, č. j. 54 Ad 13/2019–26 a věc vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak s odůvodněním, že krajský soud nedostál své povinnosti provést v řízení žalobcem navrhovaný důkaz znaleckým posudkem, který si obstaral, nebo odůvodnit jeho nadbytečnost. Nejvyšší správní soud krajskému soudu přisvědčil, že posuzování zdravotního stavu má těžiště především ve správním řízení, nicméně pokud byl znalecký posudek předložený žalobcem zpracován až po vydání rozhodnutí žalovaného, nebylo legitimní odmítnutí tohoto znaleckého posudku jako důkazu. Nejvyšší správní soud nepopřel význam posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, který soud hodnotí jako každý jiný důkaz z hlediska jeho celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, avšak provedení tohoto důkazu pro odmítnutí provést předložený znalecký posudek nepostačovalo. Nejvyšší správní soud podrobně popsal nesrovnalosti, které shledal a které považoval za nezbytné doobjasnit, nakonec uzavřel, že nelze považovat posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR za jednoznačný, úplný a přesvědčivý. V dalším řízení byl krajský soud zavázán provést žalobcem předložený znalecký posudek při jednání jako důkaz, následně zhodnotit i jeho zjištění a závěry a porovnat je se zjištěními a závěry posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. V závislosti na této úvaze posoudit, zda je takto doplněný skutkový stav pro rozhodnutí dostačující, nebo bude zapotřebí další dokazování a jeho doplnění uložit ve zrušujícím rozsudku žalovanému. Krajský soud byl závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán.

12. Po zhodnocení Nejvyšším správním soudem uložených kritérií přistoupil krajský soud v dalším řízení rozsudkem ze dne 17. 1. 2022, č. j. 54 Ad 13/2019–88 ke zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019 a vrácení věci žalovanému k novému projednání. V reakci na to žalovaný přerušil řízení do doby, než bude posudkovou komisí MPSV posouzen zdravotní stav žalobce. Dne 25. 4. 2022 žalovaný obdržel od posudkové komise MPSV doplňující posudek, v němž bylo opětovně konstatováno, že zdravotní stav žalobce není dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., žalobce nebyl shledán osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby, přičemž bylo konstatováno, že žalobce není osobou neschopnou zvládat alespoň tři nebo čtyři základní životní potřeby. Dne 26. 4. 2022 došlo k pokračování řízení a žalobce byl vyrozuměn o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Dne 6. 5. 2022 bylo vydáno napadené rozhodnutí, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno prvostupňové rozhodnutí ze dne 22. 6. 2018, jímž byla zamítnuta žádost o navýšení příspěvku na péči a poskytování příspěvku v původní výši 880 Kč.

IV. Právní názor soudu

13. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona s. ř. s.). Krajský soud rozhodl ve věci bez jednání, neboť byly splněny podmínky dle § 51 odst. 1 s. ř. s.

14. Žaloba není důvodná.

15. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“ nebo „vyhlášky č. 505/2006 Sb.“). Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

16. Podle § 3 písm. c) zákona o sociálních službách se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. Podle obsahu správního spisu byl zdravotní stav žalobce ode dne 8. 7. 2019 shledán dlouhodobě nepříznivým, vyžadující každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, ale zároveň bylo konstatováno, že žalobce ve svém zdravotním stavu není neschopen zvládat tři a více základních životních potřeb.

17. Pro určení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat základní životní potřeby, které jsou vymezeny v § 9 odst. 1 písm. a) – j) zákona o sociálních službách. Mezi specifikované základní životní potřeby se řadí mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Pokud jde o péči o domácnost, tak tato základní životní potřeba se hodnotí teprve u osob starších 18 let. Rozsah jednotlivých životních potřeb je blíže specifikován v prováděcí vyhlášce 18. Ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. jsou vymezena hodnotící kritéria pro určení schopnosti zvládat základní životní potřeby. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „mobilita“ se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „orientace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „komunikace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „stravování“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „oblékání a obouvání“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. – – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o zdraví“ se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „osobní aktivity“ se považuje stav, kdy osoba je schopna navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o domácnost“ se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení, udržovat pořádek.

19. Krajský soud podotýká, že základní pokyn pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozveden v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

20. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle níž platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

21. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.

22. Žalobce namítal, že od prvního posouzení jeho zdravotního stavu v roce 2012 došlo ke značnému zhoršení jeho zdravotního stavu, a to i v důsledku nevydařené opětovné operace levého kolenního kloubu. K námitce žalobce, že nezvládá mobilitu jako jednu z posuzovaných základních životních potřeb, krajský soud uvádí, že nutnost odlehčovat si při chůzi francouzskou holí nesignalizuje neschopnost chůze. Jestliže posuzovaná osoba totiž zvládne chůzi, byť za pomoci podpůrných prostředků, jakými jsou ortézy, protézy, hole, berle, chodítka apod., je schopnost chůze vyhodnocena jako zvládnutá. Žalobce v žalobě uvedl, že nezvládne dojít 200 m, což je další hledisko posuzované v rámci mobility, krajský soud uvádí, že není vyžadováno ujití 200 m vcelku, ale je možné tak učinit se zastávkami na odpočinek. Podle posudkové komise MPSV není s ohledem na anamnézu žalobce důvod se domnívat, že žalobce není schopen ujít 200 m, ani z lékařských zpráv nevyplývá, že by žalobce nebyl schopen chůze, třebaže s francouzskou holí, alespoň 200 m. V rámci sociálního šetření proběhlého v roce 2022 bylo zjištěno, že žalobce při chůzi využívá již jen jedné francouzské hole, což je změna oproti zjištění při sociálním šetření v roce 2019. Žalobce sám otevřel dveře, sám měnil polohy, udal že by zvládl schody, sám řídí automobil a s výsledkem operace kolen je spokojen. S ohledem na skutečnosti zjištěné při sociálním šetření v roce 2022 nelze konstatovat neschopnost zvládat základní životní potřebu mobilitu. Žalobce podle svých tvrzení při sociálním šetření v roce 2022 uvedl, že je schopen sám řídit automobil, ale k lékaři je vožen. Podle hodnocení správních orgánů, kterému přisvědčil též krajský soud, neexistují relevantní důvody, které by vylučovaly schopnost žalobce přepravovat se v případě nutnosti i veřejnými dopravními prostředky. Veškerá uvedená zjištění potvrzují, že žalobce je schopen se každodenně pohybovat, ačkoliv tak koná s využitím opěrných pomůcek, což, jak bylo již zmíněno, nezpůsobuje uznání mobility jako nezvládnuté základní životní potřeby. Žalovaný v napadeném rozhodnutí podrobně zhodnotil schopnost zvládat základní životní potřebu mobilitu, což koresponduje s doplněným posudkem ze dne 25. 4. 2022 a zápis ze sociálního šetření ze dne 11. 3. 2022.

23. Na tomto místě krajský soud odkazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 8. 2019, č. j. 9 Ads 84/2018 – 32: „Zdejší soud je názoru, že by ke stěžovatelem tvrzenému rozporu v dané věci došlo v případě, že by informace zjištěné v rámci sociálního šetření jednoznačně poukazovaly na takový stav stěžovatele, kdy by porucha funkčních schopností dosahovala úrovně úplné poruchy nebo poruchy natolik těžké, že by přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nebyl schopen zvládnout životní potřebu mobility v přijatelném standardu dle přílohy č. 1 písm. a) vyhlášky, a navíc by tento stav nebyl žádným způsobem vyvrácen v rámci lékařských zpráv, které byly podkladem pro závěry posudkové komise. Nejvyšší správní soud přisvědčil závěru krajského soudu, že v daném případě k namítanému rozporu nedošlo.“ Uvedená citace je plně aplikovatelná na projednávanou věc, neboť i v případě žalobce nelze dovodit podle získaných zjištění při sociálním šetření, že by stav žalobce dosahoval poruchy úplné či těžké, aby ani za použití pomůcek nebyl schopen provést v přijatelném standardu základní životní potřebu – mobilitu.

24. Soud nezpochybňuje skutečnost, že mobilita žalobce je s ohledem na jeho věk a zdravotní stav do jisté míry omezená a bolestivá, nelze však dovodit, že by byl v pohybu natolik limitován, že by bylo možné ho uznat neschopným zvládnout základní životní potřebu – mobilitu. Krajský soud se ztotožnil se závěry žalovaného, že žalobce je schopen zvládnout tuto základní životní potřebu. Nadto v reakci na zmínku v žalobě ohledně ztráty zájmu o výlety či vycházky do přírody z důvodu snížené pohyblivosti krajský soud konstatuje, že uvedené rozhodně není důvodem, který by značil neschopnost základní životní potřeby – mobility.

25. Žalobce dále namítal, že není schopen se usadit na hygienické zařízení, neboť je umístěné příliš nízko, z toho důvodu byl nucen pořídit si nástavec na toaletu. K tomu zdejší soud konstatuje, že za použití tohoto nástavce jako facilitátoru je žalobce bez obtíží schopen vykonat fyziologickou potřebu. Krajský soud má za to, že není v tomto případě třeba obsáhlého odůvodnění, neboť sám žalobce neuvedl další skutečnosti, kterými by podporoval své závěry, že není schopen základní životní potřeby tělesné hygieny. Jak bylo uvedeno výše, pro konstatování neschopnosti tělesné hygieny by žalobce musel být neschopen užít hygienické zařízení, což však nelze spatřovat v tom, že žalobce musí užít nástavec pro vyvýšení toalety. Neschopnost dalších posuzovaných kritérií spadajících pod tělesnou hygienu nebyla žalobcem v žalobě namítána. Krajský soud přihlédl též ke zjištěním získaným při sociálních šetřeních v letech 2019 a 2022, přičemž bylo zjištěno, že žalobce je schopen tělesné hygieny, pouze mytí zad a nohou může žalobci činit výrazné obtíže až naprostou neschopnost, avšak zde soud souhlasí s žalovaným, resp. posudkovou komisí MPSV, že tuto potřebu lze zvládnout za pomoci facilitátorů. Ze sociálního šetření provedeného v roce 2022 bylo zjištěno, že žalobce používá sprchu, do níž je schopen sám vlézt, omýt se, osušit, obléct se, holí se sám strojkem, zuby si vyčistí sám, učeše se a je schopen si i sám dojít do koupelny. Žalobce v žalobě neuvedl žádné skutečnosti, jimiž by se pokoušel podpořit své tvrzení o neschopnosti zvládat tělesnou hygienu. Na základě těchto skutečností krajský soud nemůže dospět k jinému závěru, než se ztotožnit s žalovaným a konstatovat, že žalobce je schopen sám vykonávat základní životní potřebu – tělesná hygiena.

26. Krajský soud je přesvědčen, že závěry žalovaného jsou přesvědčivé a podložené o relevantní důkazy, např. o posudky zdravotního stavu žalobce. Nutno podotknout, že závěry správního orgánu I. stupně pro žalovaného nebyly závazné. Správní orgán I. stupně na rozdíl od žalovaného uznal žalobce neschopným základní životní potřeby – tělesné hygieny, krajský soud však má za to, že pro takový závěr neměl správní orgán I. stupně dostatek podkladů a pouze obecně konstatuje neschopnost výkonu této životní potřeby. Naproti tomu žalovaný přezkoumatelným a srozumitelným způsobem vysvětluje posuzovaná kritéria, přičemž s ohledem na jejich zvládnutí dospěl k závěru o schopnosti vykonávat zmíněnou životní potřebu.

27. Stejně tak nelze podřadit popsanou situaci ani pod neschopnost zvládat výkon fyziologické potřeby, neboť žalobce podle dostupných materiálů je plně schopen včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky.

28. Další žalobní námitkou žalobce poukazoval na neschopnost oblékání a obouvání, což zdůvodňuje zejména tím, že není schopen pokrčit obě kolena natolik, aby si mohl bez pomoci druhé osoby obléci kalhoty či zavázat tkaničky u bot. K tomu zdejší soud uvádí, že tato životní potřeba rovněž nebyla žalovaným ani správním orgánem I. stupně shledána jako žalobcem nezvládnutá. I zde krajský soud vychází ze záznamů ze sociálního šetření provedených v letech 2019 a 2022, v nichž bylo uvedeno, že se žalobce obléká sám, stejně tak je schopen si sám vybrat oblečení, podle sociálního šetření z roku 2022 zvládá žalobce také oblékání ponožek. V žalobě bylo uvedeno, že si žalobce nemůže zavázat tkaničky u bot, čemuž se však lze přizpůsobit nákupem vhodné obuvi. Ostatně žalobce podle zjištění při sociálním šetření nosí převážně nazouvací obuv, u níž nemusí zavazovat tkaničky. Soud je opět povinen konstatovat, že nelze dospět k závěru o neschopnosti žalobce sám se obléci a obout. V případě vhodně zvoleného oblečení a obuvi či za užití vhodných pomůcek je žalobce podle předložených podkladů schopen si zajistit i tuto potřebu, nedošlo tedy k úplné poruše či poruše těžké, aby byla nezbytná pomoc druhé osoby při této činnosti.

29. Žalobce nově tvrdil neschopnost zvládat také základní životní potřebu péči o zdraví, avšak ani v tomto případě blíže nezdůvodnil, z jakých skutečností tento závěr dovozuje. Za schopnost zvládat tuto základní životní potřebu se považuje stav, kdy je osoba schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, rozpoznat zdravotní problém a v případě potřeby vyhledat nebo přivolat pomoc. Podle dokumentace o zdravotním stavu žalobce dle žalovaného i posudkové komise MPSV nebyl stanoven žádný rehabilitační režim či léčebná nebo ošetřovatelská opatření. Žalobci pouze musí být aplikován inzulín, což provádí syn žalobce perem. Nicméně při sociálním šetření žalobce uvedl, že by si jej zvládl aplikovat v případě potřeby sám. Z toho důvodu krajský soud ve shodě s žalovaným konstatuje, že neexistují žádné konkrétní skutečnosti, ostatně nebyly vzneseny ani samotným žalobcem, nasvědčující neschopnosti žalobce zvládat základní životní potřebu – péči o zdraví.

30. Žalobce se domníval, že není rovněž schopen zvládnout základní životní potřebu – osobní aktivity, nicméně v samotné žalobě blíže nerozvedl, v čem tuto svou neschopnost spatřuje a jaké z posuzovaných kritérií nezvládá. Krajský soud činí v projednávané věci soudní přezkum, není povinen ani oprávněn vyhledávat podklady a důkazy na podporu tvrzení žalobce ani domýšlet žalobní body. Krajský soud proto v plném rozsahu odkazuje na hodnocení žalovaného v napadeném rozhodnutí na straně 20 týkající se neuznání neschopnosti zvládat základní životní potřebu – osobní aktivity, neboť závěry žalovaného jsou řádně zdůvodněné, logické a přesvědčivé.

31. Naproti tomu odůvodnění prvostupňového rozhodnutí se omezilo na pouhé obecné konstatování, že žalobce je neschopen zvládat tři základní životní potřeby, mezi nimi i osobní aktivity, a svědčí mu tedy lehká závislost na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni. To však nebránilo žalovanému, aby po důkladném zhodnocení všech podkladů, opakovaném posouzení zdravotního stavu posudkovou komisí MPSV a opakovaných sociálních šetřeních dospěl k závěru, že žalobce je neschopen pouze jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnost. Správní orgán I. stupně pro hodnocení neschopnosti žalobce zvládat osobní aktivity neměl žádné podklady, důkazy ani jiné logické úvahy, které jej k takovému závěru vedly.

32. Rovněž jako u osobních aktivit, ani u neschopnosti zvládat péči o domácnost žalobce neuvedl, v čem konkrétně tuto svou neschopnost spatřuje. Krajský soud tak bude i v tomto případě hodnotit zákonnost závěrů žalovaného v obecném rozsahu, ani v tomto případě soud neshledal v hodnocení žalovaného porušení právních předpisů, nesrozumitelnost či nepřezkoumatelnost, naopak závěry byly přesvědčivé a odůvodněné, a proto neshledal důvod, proč se s žalovaným neztotožnit.

33. Žalovaný dospěl k závěru, že žalobce není schopen péče o domácnost, což bylo konstatováno i v předcházejícím správním řízení. Krajský soud se s takovým hodnocením ztotožnil, žalobce tento závěr nerozporoval, a proto se zdejší soud k této základní životní potřebě, hodnocené jako žalobcem nezvládané, nebude více vyjadřovat.

34. U zbylých základních životních potřeb žalobce nenamítal jejich neschopnost je provádět a nerozporoval tak závěry správních orgánů, že jich je schopen, a proto ani soud nebude hodnotit způsobilost žalobce k jejich výkonu.

35. V předcházejícím řízení bylo závěrům posudkové komise MPSV, na nichž bylo postaveno odůvodnění rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019, vytýkáno, že nedostatečně zohlednily znalecký posudek MUDr. L. předložený žalobcem. V nyní předloženém doplňujícím posudku vypracovaném posudkovou komisí MPSV bylo reagováno i na závěry ze znaleckého posudku MUDr. L., s nimiž se posudková komise MPSV neztotožnila a současně vysvětlovala důvody takového konstatování.

36. Žalovaný na straně 25 napadeného rozhodnutí poukázal na všechny podklady, které měl k dispozici a z nichž při rozhodování vycházel, přičemž veškeré zjištěné skutečnosti jednoznačně nasvědčovaly již vyslovenému závěru, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné osoby. Krajský soud tudíž shledává žalobní námitku tvrdící, že se žalovaný nijak nevypořádal se závěry předloženého posudku MUDr. L., jako nedůvodnou, neboť žalovaný se v odůvodnění napadeného rozhodnutí věnoval reakci na závěry vyslovené v předloženém znaleckém posudku MUDr. L.. Závěry formulované v napadeném rozhodnutí hodnotí zdejší soud jako přesvědčivé, dostačující a řádně odůvodněné. Ačkoliv žalovaný zúžil oproti správnímu orgánu I. stupně počet nezvládaných základních životních potřeb, krajský soud v takovém závěru neshledává porušení zákonnosti, neboť žalovaný neznemožnil žalobci uplatňování dvojinstančnosti, když setrval v poskytování příspěvku na péči v původní výši, který odpovídal závislosti na pomoci jiné fyzické osoby v I. stupni, přestože podle odůvodněných závěrů žalovaného žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby ani v I. stupni. Krajský soud podotýká, že se nejedná o překvapivé rozhodnutí ani porušení zásady zákazu změny k horšímu, neboť závěry žalovaného, že žalobce nelze považovat za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni I – lehká závislost, nezpůsobily odebrání příspěvku vyplácenému žalobci na péči za dříve konstatovanou lehkou závislost. Žalovaný pouze v závěru napadeného rozhodnutí uvedl, že s ohledem na zmiňovaná zjištění zavazuje správní orgán I. stupně k zahájení správního řízení z moci úřední ve věci posouzení nároku a výše příspěvku na péči na základě nově zjištěných skutečností.

37. Posouzení stupně závislosti osoby vychází především z posouzení zdravotního stavu osoby. Posouzení zdravotního stavu je věcí odborně–medicínskou, k níž nemají soudy potřebné odborné znalosti, a proto vždy vychází z vyjádření subjektů, které takové znalosti mají, tj. ze závěrů ošetřujícího lékaře, z výsledku sociálního šetření a zjištění potřeby osoby, popř. z výsledku funkčních vyšetření a z výsledku vyšetření posuzujícího lékaře, tj. z informací komplexně zahrnutých ve vyžádaném posudku. K tomuto posouzení jsou povolány ve smyslu § 4 odst. 2 zákona č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí. Ty jsou vybaveny oprávněním k vyslovení závěrů ohledně zdravotního stavu. Krajský soud upozorňuje, že na posudek vypracovaný posudkovou komisí MPSV, jako svou podstatou rozhodující důkaz pro rozhodnutí ve věci, je třeba klást zvýšený důraz na jeho jednoznačnost, úplnost a přesvědčivost (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2013, č. j. 3 Ads 24/2013–34, případně i rozsudky ze dne 25. 9. 2003, č. j. 4 Ads 13/2003–54, ze dne 3. 4. 2013, č. j. 6 Ads 158/2012–24, a ze dne 10. 5. 2013, č. j. 6 Ads 25/2013–26). Lze poukázat na závěry Nejvyššího správního soudu vyslovené v rozsudku ze dne 31. 8. 2017, č. j. 8 Ads 241/2016–57 zdůrazňující skutečnosti, které je nutno zohlednit: „Při rozhodování ve věci příspěvku správní orgán, stejně jako soud, neposuzuje věcnou správnost odborných lékařských závěrů obsažených v posudku, neboť k tomu nemá potřebné odborné znalosti, na nichž posouzení podmínek nároku na příspěvek na péči závisí.“ V souladu se závěry vyslovenými v tomto rozsudku Nejvyšším správním soudu se krajský soud zabýval „posouzením, zda posudek splňuje požadavek na úplnost, přesvědčivost a zda zde nejsou jiné skutečnosti a důkazy, jimiž by mohla být správnost posudku zpochybněna (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 10. 2009, čj. 3 Ads 48/2009–104).“ Krajský soud dospěl k závěru, že posudek předložený posudkovou komisí MPSV splňuje veškeré požadavky a vypořádal se také s odlišnými závěry vyslovenými znalcem MUDr. L. ve znaleckém posudku z roku 2019, jenž předložil v předcházejícím řízení žalobce. Krajský soud uložil žalovanému ve zrušujícím rozsudku ze dne 17. 1. 2022, č. j. 54 Ad 13/2019–88, aby se v dalším řízení posudková komise MPSV zabývala odlišnostmi v jím vypracovaném posudku a znaleckém posudku MUDr. L.. Krajský soud je přesvědčen, že tyto rozpory byly vyjasněny a závěry o hodnocení stupně závislosti v posudku posudkové komise MPSV byly přesvědčivé, jednoznačné a celistvé.

38. Žalobce poukázal na řadu dalších onemocnění, které výrazně ovlivňují jeho zdravotní stav, potažmo jeho schopnost zvládat základní životní potřeby. K tomu zdejší soud uvádí, že vycházel z posudkového hodnocení, neboť, jak bylo již zmíněno, soud nemá natolik odborné znalosti, aby mohl posoudit možný vliv ostatních zdravotních poruch žalobce na jeho pohybové a orientační schopnosti. Podle závěrů posudkové komise MPSV však neměly zbylé zdravotní poruchy žalobce žádný vliv na schopnost zvládat základní životní potřeby, tyto závěry byly v posudkovém zhodnocení zdůvodněny. Ani žalovaný se neopomněl k řadě dalších diagnóz žalobce vyjádřit, přičemž i ten konstatoval, že tyto nejsou posudkově významné. Krajský soud zdůrazňuje, že nepodceňuje závažnost zdravotních poruch žalobce, nicméně tyto poruchy nemají podle odborných závěrů vliv na schopnost zvládání hodnocených aktivit.

39. Soud uzavírá, že po prostudování posudku zpracovaného posudkovou komisí MPSV dospěl k závěru, že závěry formulované posudkovou komisí MPSV, v jehož intencích odůvodnil žalovaný závěry vyslovené v napadeném rozhodnutí, byly dostatečně odůvodněné, přesvědčivé a nevzbuzovaly žádné pochybnosti či další otázky. Krajský soud má za to, že zdravotní stav žalobce a schopnosti zvládat základní životní potřeby byly dostatečně objektivizovány a zhodnoceny. Krajský soud nemá pochyb, že správní orgány se podrobně zabývaly všemi podklady, které měly k dispozici, posudkovou komisí MPSV byly řádně posouzeny závěry znaleckého posudku předloženého žalobcem, a dospěly k jednoznačnému závěru, o němž soud nemá pochybnosti. Nelze přisvědčit žalobci, že by existovala snaha žalovaného záměrně rozhodnout v neprospěch žalobce. Jak bylo popsáno výše v odstavci 36 tohoto rozsudku, posouzení zdravotního stavu je věcí odborně – medicínskou, čili také žalovaný musel vycházet především z posudku vypracovaného posudkovou komisí MPSV, přičemž napadené rozhodnutí je zcela v souladu s tímto posudkem. Krajský soud uzavírá, že posudková komise MPSV při vypracování posudku vycházela z kompletní zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře, nálezů odborných lékařů, provedených sociálních šetřeních, vyšetření žalobce při jednání dne 8. 7. 2019, k jednání proběhlého v nyní posuzované věci (po zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019) se žalobce nedostavil, ačkoliv byl o jeho konání vyrozuměn, ale reagoval také na závěry vyslovené ve znaleckém posudku MUDr. L., s nimiž se neztotožnil, což zdůvodnil.

V. Závěr, náklady řízení

40. Na základě shora uvedeného dospěl krajský soud k závěru, že žaloba není důvodná, a proto ji podle § 78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.

41. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle § 60 odst. 1, věty první s. ř. s. Žalobce neměl v řízení úspěch, a proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšného žalovaného, v jeho případě nebylo prokázáno, že by mu v souvislosti s tímto řízením nad rámec běžné úřední činnosti vznikly nezbytné náklady důvodně vynaložené v řízení před soudem. Krajský soud proto v jeho případě rozhodl tak, že se žalovanému náhrada nákladů řízení nepřiznává.

Poučení

I. Vymezení věci, obsah žaloby II. Vyjádření žalovaného III. Obsah správních spisů IV. Právní názor soudu V. Závěr, náklady řízení