54Ad 13/2019 – 88

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl samosoudkyní JUDr. Marií Trnkovou v právní věci žalobce: M. M. zastoupený advokátkou JUDr. Pavlou Martínkovou sídlem 1 máje 144, 385 01 Vimperk proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí sídlem Na Poříčním právu 1, 128 01 Praha 2 o žalobě proti rozhodnutí ze dne 25. 7. 2019 č. j. X takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019 č. j. X se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 30.252 Kč ve lhůtě třiceti dnů od právní moci rozsudku k rukám právní zástupkyně žalobce.

Odůvodnění

I. Vymezení věci, obsah žaloby

1. Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) byla dne 27. 9. 2019 doručena žaloba, jíž se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 7. 2019 č. j. X, kterým bylo podle § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Úřadu práce ČR – krajské pobočky v Českých Budějovicích (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 22. 6. 2018, č. j. 8158/2018/VIM (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“). Prvostupňovým rozhodnutím bylo rozhodnuto o zamítnutí návrhu na změnu výše příspěvku na péči.

2. Žalobce namítal, že od posouzení zdravotního stavu v roce 2012 došlo k reoperaci levého kolenního kloubu, která vedla ke zhoršení pohyblivosti tohoto levého kolenního kloubu a dalšímu zhoršení zdravotního stavu. Žalobce uvedl demonstrativní výčet zdravotních komplikací, s nimiž se potýká a pro které dle jeho názoru není schopen minimálně čtyř základních životních potřeb, a to mobility, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, osobní aktivity a péče o domácnost. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav zakládá nárok na přiznání příspěvku na péči pro závislost ve II. stupni, a proto požaduje opětovné přezkoumání jeho zdravotního stavu. Sám žalobce si nechal zpracovat znalecký posudek z oboru zdravotnictví od MUDr. X, který přiložil k žalobě.

II. Vyjádření žalovaného

3. Žalovaný ve svém vyjádření navrhl zamítnutí žaloby. Žalovaný uvedl, že zdravotní stav žalobce byl ve správním řízení přezkoumán celkem pětkrát, vycházel z kompletní zdravotní dokumentace ošetřujícího lékaře a všech písemných námitek žalobce předložených ve správním řízení. Žalovaný uvedl, že si není vědom žádných skutečností, které by zpochybňovaly závěry formulované v napadeném rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že kritéria pro vydání průkazu ZTP však nejsou shodná s kritérii posuzovanými pro přiznání příspěvku na péči.

III. Obsah správních spisů

4. Ze správního spisu vyplynuly pro soud následující rozhodné skutečnosti: K zahájení správního řízení došlo dne 16. 3. 2018 podáním návrhu na změnu výše přiznaného příspěvku na péči. Dne 6. 4. 2018 bylo správním orgánem I. stupně provedeno sociální šetření v místě trvalého pobytu žalobce. Dne 9. 4. 2018 byla žádána Okresní správa sociálního zabezpečení (dále jen „OSSZ“) o posouzení stupně závislosti žalobce, po dobu posuzování stupně závislosti bylo řízení ve věci návrhu na změnu výše příspěvku na péči přerušeno. Dále je do správního spisu založen posudek OSSZ o zdravotním stavu – posouzení stupně závislosti pro účely příspěvku na péči, jehož závěrem bylo, že žalobce je osobou závislou na péči jiné fyzické osoby ve stupni I, jako nezvládané základní životní potřeby byly konstatovány: tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o domácnost. Dne 7. 6. 2018 byl žalobce správním orgánem I. stupně vyrozuměn o pokračování ve správním řízení.

5. Dne 22. 6. 2018 bylo vydáno prvostupňové rozhodnutí, jímž správní orgán I. stupně zamítl návrh na změnu výše příspěvku na péči a rozhodl, že se příspěvek na péči bude poskytovat v původní výši 880 Kč měsíčně. Proti prvostupňovému rozhodnutí podal žalobce včasné odvolání dne 9. 7. 2018.

6. Žalovaný přerušil řízení ve věci odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí do doby, než bude posouzen zdravotní stav žalobce Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „posudková komise MPSV“). Posudková komise MPSV konstatovala, že žalobce není považován za osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav neshledala dlouhodobě nepříznivým ve smyslu § 3 písm. c) zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách (dále jen „zákon o sociálních službách“).

7. Dne 1. 10. 2018 žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování v řízení. Žalobce v reakci na hodnocení posudkové komise MPSV zaslal žalovanému lékařskou zprávu, kterou požadoval posoudit posudkovou komisí MPSV. Žalovaný proto opět přerušil řízení do doby, než posudková komise MPSV vyhotoví posudek. Dne 26. 11. 2018 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný následně opětovně přerušil řízení a předložil posudkové komisi MPSV novou lékařskou zprávu a námitky proti posudku, které předložila manželka žalobce.

8. Dne 18. 3. 2019 byl žalovanému doručen doplňující posudek – stupeň závislosti, který však opět konstatoval, že žalobce není osobou závislou na pomoci jiné fyzické osoby a jeho zdravotní stav nehodnotí jako dlouhodobě nepříznivý ve smyslu § 3 zákona o sociálních službách. Dne 19. 3. 2019 byl žalobce vyrozuměn o pokračování v řízení a zároveň i o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí. Žalovaný žádal posudkovou komisi MPSV dne 17. 4. 2019 o doplnění posudkového závěru v důsledku podání dalších námitek, zároveň žalovaný řízení přerušil. Dne 10. 7. 2019 obdržel žalovaný další posudek, jehož závěrem však i nadále bylo, že se nejedná o osobu závislou na pomoci jiné fyzické osoby, nicméně bylo nově konstatováno, že z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je vyžadována každodenní pomoc, dohled nebo péče jiné fyzické osoby, není však neschopna zvládat aspoň tři nebo čtyři základní životní potřeby. Téhož dne žalovaný vyrozuměl žalobce o pokračování řízení a poučil jej o právu vyjádřit se k podkladům rozhodnutí.

9. Dne 25. 7. 2019 vydal žalovaný napadené rozhodnutí, jímž došlo k potvrzení prvostupňového rozhodnutí a zamítnutí odvolání. Žalovaný však vyhodnotil, že žalobce není schopen pouze jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnosti, čímž se odlišil od závěrů uvedených v prvostupňovém rozhodnutí, v němž byl žalobce shledán neschopným vykonat tři základní životní potřeby.

10. Žalobce podal proti rozhodnutí žalovaného správní žalobu, o které rozhodl Krajský soud v Českých Budějovicích dne 28. 1. 2020 tak, že žalobu zamítl. Ke kasační stížnosti žalobce zrušil Nejvyšší správní soud svým rozsudkem ze dne 24. 9. 2021 č. j. 5 Ads 52/2020–68 rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích dne 28. 1. 2020 č. j. 54 Ad 13/2019–26 a věc vrátil k dalšímu řízení. Stalo se tak s odůvodněním, že krajský soud nedostál své povinnosti provést v řízení žalobcem navrhovaný důkaz znalecký posudek, který si obstaral, nebo odůvodnit jeho nadbytečnost. Nejvyšší správní soud krajskému soudu přisvědčil, že posuzování zdravotního stavu má těžiště především ve správním řízení, pokud byl znalecký posudek předložený žalobcem zpracován až po vydání rozhodnutí žalovaného, nebylo legitimní odmítnutí tohoto znaleckého posudku jako důkazu. Nejvyšší správní soud nepopřel význam posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí, které soud hodnotí jako každý jiný důkaz z hlediska jeho celistvosti, úplnosti a přesvědčivosti, avšak provedení tohoto důkazu pro odmítnutí provést předložený znalecký posudek nepostačovalo. Zároveň uvedl, že se mu nejevil posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí jako jednoznačný, úplný a přesvědčivý. Pokud šlo o tento posudek ze dne 8. 7. 2019 č. j. 2019/623–CB, vyplynulo z něj, že byly funkční schopnosti žalobce hodnoceny ve dvou samostatných časových úsecích. V období od 16. 3. 2019 do 7. 7. 2019 podle komise nešlo o ustálený zdravotní stav. Byť komise uznala, že přítomnost totální endoprotézy kolenních kloubů je dlouhodobou záležitostí a posuzovaný již měl i další poruchy zdravotního stavu, konstatovala, že nebyla splněna podmínka spočívající v tom, že porucha zdravotního stavu trvale omezuje funkční schopnosti s odůvodněním, že zdravotní stav žalobce byl aktivně řešen a završen reoperací endoprotézy kolenního kloubu. S ohledem na změny zdravotního stavu dle komise nebylo možné stanovit trvalý vliv funkční poruchy na zvládání jednotlivých základních životních potřeb. Nejvyšší správní soud uvedl, že tento závěr je v rozporu se závěrem komise, že dlouhodobá porucha zdravotního stavu vyskytující se v tomto období, měla trvalé následky na funkční schopnosti stěžovatele. Naprosto pominula, že ještě před zhoršením stavu mohl souhrn zdravotních problémů žalobce vyžadovat péči jiné osoby, a to s ohledem na skutečnost, že mu již jednou byl příspěvek na péči přiznán a naprosto rezignovala na posouzení funkčních schopností žalobce před zhoršením zdravotního stavu. Za účelem posouzení splnění podmínek na příspěvek na péči je však nutno posuzovat určení stupně závislosti na pomoci cizí osoby komplexně s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu posuzované osoby. Pokud šlo o období od 8. 7. 2019, komise konstatovala, že se porucha kolenních kloubů jeví jako trvalá a není předpoklad dalšího zlepšení stavu. Nejvyšší správní soud však dospěl k závěru, že její hodnocení není přesvědčivé ani úplné, neboť nedošlo ke zhodnocení jednotlivých dílčích aktivit vymezených pro jednotlivé základní životní potřeby, přičemž nezvládnutí byť jedné z aktivit znamená, že posuzovaná osoba není schopna zvládat vymezenou základní životní aktivitu. Při jednání komise přitom bylo možné žalobce konfrontovat jednotlivými aktivitami.

11. Pokud šlo o základní potřebu mobilitu, vyjádřila se k ní posudková komise pouze velmi obecně. Posoudila pouze chůzi do schodů a chůzi v dosahu dvou set metrů, nevěnovala se chůzi po nerovném povrchu a pouze uvedla, že není důvod, aby s přestávkami nezvládl ujít 200 metrů. Nejvyššímu správnímu soudu nebylo zřejmé, z jakého důvodu komise nezkoumala, zda žalobce zvládá například aktivitu číslo 5, otevírání a zavírání dveří, jestliže se pohybuje o dvou francouzských holích, má artrózu ramenních kloubů, problémy s rotacemi v kyčlích a omezenou hybnost páteře. Dále nelze učinit závěr o tom, zda komise posuzovala aktivitu č. 7, schopnost žalobce nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových a používat je. Obdobně se týká životní potřeby stravování, kde komise dospěla k závěru, že žalobce je schopen jídlo si sám porcovat a konzumovat a zvládá servírování. Nebylo již zjišťováno, zda si je například sám schopen nalít nápoj, aktivita č. 2 a se dvěma francouzskými holemi si nápoj a stravu přemístit na místo konzumace, aktivita č.

7. Pokud šlo o hodnocení životní potřeby tělesná hygiena, shledal Nejvyšší správní soud rozpory s textem, když je uvedeno, že žalobce udal pomoc při mytí zad a nohou, ačkoli dle protokolu a jednání komise stěžovatel pouze uvádí, že si neumyje dolní část těla. Pomoc s mytím zad byla přitom uvedena v rámci sociálního šetření, o němž však posudková komise uvedla, že z něj není možné vycházet, neboť bylo provedeno v době, kdy došlo ke zhoršení zdravotního stavu žalobce. V posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí je přitom nutné se vypořádat s veškerými podklady, a to i s provedeným sociálním šetřením. Nejvyšší správní soud uzavřel, že nelze považovat posudek posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR považovat za jednoznačný, úplný a přesvědčivý. V dalším řízení byl krajský soud zavázán provést žalobcem předložený znalecký posudek při jednání k důkazu a následně zhodnotit i jeho zjištění a závěry a porovnat je se zjištěními a závěry posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí a v závislosti na této úvaze posoudit, zda je takto doplněný skutkový stav pro jeho rozhodnutí dostačující, nebo bude zapotřebí další dokazování a jeho doplnění uložit ve zrušujícím rozsudku žalovanému. Krajský soud je závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu ve smyslu § 110 odst. 4 s. ř. s. vázán.

IV. Právní názor soudu

12. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona s. ř. s.). Soud ve věci nařídil jednání na den 17. 1. 2022 a provedl žalobcem předložený znalecký posudek vypracovaný MUDr. X jako důkaz.

13. Žaloba je důvodná.

14. Právní úprava poskytování příspěvku na péči je obsažena v zákoně o sociálních službách a prováděcí vyhlášce č. 505/2006 Sb. (dále jen „prováděcí vyhláška“ nebo „vyhlášky č. 505/2006 Sb.“). Podle § 8 odst. 2 zákona o sociálních službách platí, že osoba starší 18 let věku se považuje za závislou na pomoci jiné fyzické osoby ve a) stupni I (lehká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby, b) stupni II (středně těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat pět nebo šest základních životních potřeb, c) stupni III (těžká závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat sedm nebo osm základních životních potřeb, d) stupni IV (úplná závislost), jestliže z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu není schopna zvládat devět nebo deset základních životních potřeb a vyžaduje každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby.

15. Podle § 3 písm. c) zákona o sociálních službách se za dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav považuje takový zdravotní stav, který podle poznatků lékařské vědy trvá nebo má trvat déle než jeden rok, a který omezuje funkční schopnosti nutné pro zvládání základních životních potřeb. Podle obsahu správního spisu byl zdravotní stav žalobce ode dne 8. 7. 2019 shledán dlouhodobě nepříznivým, vyžadující každodenní pomoc, dohled nebo péči jiné fyzické osoby, ale zároveň bylo konstatováno, že žalobce ve svém zdravotním stavu není neschopen zvládat tři a více základních životních potřeb.

16. Pro určení stupně závislosti se hodnotí schopnost zvládat základní životní potřeby, které jsou vymezeny v § 9 odst. 1 písm. a) – j) zákona o sociálních službách. Mezi specifikované základní životní potřeby se řadí mobilita, orientace, komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesná hygiena, výkon fyziologické potřeby, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost. Pokud jde o péči o domácnost, tak tato základní životní potřeba se hodnotí teprve u osob starších 18 let. Rozsah jednotlivých životních potřeb je blíže specifikován v prováděcí vyhlášce 17. Ve vyhlášce č. 505/2006 Sb. jsou vymezena hodnotící kritéria pro určení schopnosti zvládat základní životní potřeby. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „mobilita“ se považuje stav, kdy osoba je schopna zvládat vstávání a usedání, stoj, zaujímat a měnit polohy, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním a zastávkami, v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň 200 m, a to i po nerovném povrchu, otevírat a zavírat dveře, chůzi po schodech v rozsahu jednoho patra směrem nahoru i dolů, nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových, a používat je. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „orientace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna poznávat a rozeznávat zrakem a sluchem, mít přiměřené duševní kompetence, orientovat se osobou, časem a místem, orientovat se v přirozeném sociálním prostředí, orientovat se v obvyklých situacích a přiměřeně v nich reagovat. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „komunikace“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vyjadřovat se srozumitelně mluvenou řečí a dorozumět se jejím prostřednictvím s jinými osobami v rozsahu běžné slovní zásoby odpovídající věku a sociálnímu postavení, chápat obsah přijímaných a sdělovaných zpráv, vytvářet rukou psanou krátkou zprávu, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům a zvukovým signálům, používat běžné komunikační prostředky. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „stravování“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci hotový nápoj a potraviny, nalít nápoj, rozdělit stravu na menší kousky a naservírovat ji, najíst se a napít, dodržovat stanovený dietní režim, konzumovat stravu v obvyklém denním režimu, přemístit nápoj a stravu na místo konzumace. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „oblékání a obouvání“ se považuje stav, kdy osoba je schopna vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, rozeznat rub a líc oblečení a správně je vrstvit, oblékat se a obouvat se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „tělesná hygiena“ se považuje stav, kdy osoba je schopna použít hygienické zařízení, mýt si a osušovat si jednotlivé části těla, provádět celkovou hygienu, česat se, provádět ústní hygienu, holit se. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „výkon fyziologické potřeby“ se považuje stav, kdy osoba je schopna včas používat WC, zaujmout vhodnou polohu, vyprázdnit se, provést očistu, používat hygienické pomůcky. – – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o zdraví“ se považuje stav, kdy osoba je schopna dodržovat stanovený léčebný režim, provádět stanovené preventivní, léčebné a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „osobní aktivity“ se považuje stav, kdy osoba je schopna navazovat kontakty a vztahy s jinými osobami, plánovat a uspořádat osobní aktivity, styku se společenským prostředím, stanovit si a dodržet denní program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. – Za schopnost zvládat základní životní potřebu „péče o domácnost“ se považuje stav, kdy osoba je schopna nakládat s penězi v rámci osobních příjmů a domácnosti, manipulovat s předměty denní potřeby, obstarat si běžný nákup, ovládat běžné domácí spotřebiče, uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení, udržovat pořádek.

18. Krajský soud podotýká, že základní pokyn pro hodnocení jednotlivých schopností zvládat životní potřeby je rozveden v § 9 odst. 5 zákona o sociálních službách, podle něhož pro uznání závislosti v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku.

19. Tato direktiva je dále konkretizována v ustanovení § 1 odst. 4 vyhlášky č. 505/2006 Sb., podle níž platí, že za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu.

20. Podle § 2 citované vyhlášky dále platí, že při hodnocení schopnosti osoby zvládat základní životní potřeby se posuzuje, zda z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu je rozsah duševních, mentálních, tělesných a smyslových funkčních schopností dostatečný k pravidelnému zvládání základní životní potřeby a zda je fyzická osoba schopna rozpoznat, provést a zkontrolovat správnost zvládnutí základní životní potřeby. Přitom se přihlíží k tomu, zda dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav trvale ovlivňuje funkční schopnosti, k výsledku rehabilitace a k adaptaci na zdravotní postižení.

21. Žalobce namítal, že od prvního posouzení jeho zdravotního stavu v roce 2012 došlo ke značnému zhoršení, a to v důsledku nevydařené opakované operace levého kolenního kloubu. Žalobce dále uvedl, že nezvládá mobilitu, nevydrží dojít 200 metrů, chůzi po schodech se žalobce, tak jak uvedl, vyhýbá a na návštěvy k lékařům je dovážen rodinnými příslušníky. Dále žalobce rozporoval, že není schopen se usadit na hygienické zařízení, byl nucen si pořídit nástavec na toaletu. Z hlediska zvládání tělesné hygieny není schopen si umýt záda a nohy, což vyplynulo ze sociálního šetření. Rovněž nezvládá stříhání nehtů na nohou. Další nezvládnutou potřebou je oblékání a obouvání, kdy žalobce není schopen pokrčit obě kolena tak, aby si mohl bez dopomoci druhé osoby obléci kalhoty či zavázat tkaničky u bot. Dále má problém s oblékáním ponožek a zapínáním menších knoflíků. Žalobce poukázal na nezvládnutí základní životní potřeby osobní aktivity, aniž blíže tuto neschopnost specifikoval. Nezvládá ani péči o domácnost, neboť nezvládne péči o pořádek, úklid, nákupy a vaření. Zároveň žalobce poukázal na řadu dalších onemocnění, které výrazně ovlivňují jeho zdravotní stav, potažmo jeho schopnost zvládat základní životní potřeby.

22. Z posudku Posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, který byl žalovanému doručen 18. 3. 2019 a doplněn 17. 4. 2019 a 10. 7. 2019 vyplynulo, že není schopen jedné základní životní potřeby, a to péče o domácnost, čímž se tento posudek lišil od zdravotního posouzení, které bylo popsáno v prvostupňovém rozhodnutí, kde žalobce byl shledán neschopným vykonat tři základní životní potřeby.

23. Žalobce soudu předložil znalecký posudek, který si nechal zpracovat od MUDr. X, znalce z oboru zdravotnictví, který soud na základě závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu při jednání před krajským soudem provedl jako důkaz. V posudku je zachycen popis zdravotního stavu žalobce na základě zpráv z odborných lékařských vyšetření, dále vyjádření znalce z posudkového hlediska, včetně uvedení diagnostického souhrnu onemocnění žalobce. Znalec vyslovil posudkové zhodnocení, z něhož vyplývá, že soběstačnost žalobce je podstatným způsobem omezena z důvodu mnohočetných postižení pohybového aparátku (páteř, ramenní klouby, zápěstí, nosné klouby). Těmto postižením dominuje stav po reimplantaci TEP levého kolene, které nepřineslo klinické zlepšení, hybnost kolene je poměrně výrazně omezena a přetrvává chronický otok pohybu. Je neschopen pouze s oporou francouzských berlí na krátké vzdálenosti. Není schopen pohybu na nerovném a kluzkém povrchu. To vede k závěru o nezvládnutí základní životní potřeby mobility, přičemž zároveň není schopen ujít vzdálenost dvou set metrů a není ani schopen se samostatně přepravovat prostředky hromadné dopravy. Podstatné omezení celkové mobility vede k nezvládnutí dalších životních potřeb, a to tělesná hygiena (pro omezení hybnosti kolenního kloubu a ramen potřebuje dopomoc při celkové tělesné očistě), výrazná hypomobilita a narušené funkce horních končetin vede k nezvládnutí fyzicky náročnějších aktivit – osobní aktivity (vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti) a zároveň nezvládá náročnější aktivity týkající se péče o domácnost (obstarat si běžný nákup, vykovávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí, obsluhovat topení). Není zvládnuta ani péče o zdraví (při postižení pohybového aparátu je potřeba provádět domácí ošetřování a rehabilitaci, což žalobce sám nezvládá bez dopomoci druhé osoby a není toho schopen v plném rozsahu). Tento stav trvá od doby, kdy mu bylo zjištěno uvolnění TEP kolenního kloubu (24. 7. 2018). Již v té době byl na výše uvedených aktivitách žalobce omezen, nebyl schopen jejich výkonu, přičemž reoperace nepřinesla pozitivní klinický efekt. Stav levého kolene přetrvává jako dekompenzovaný.

24. Hodnocení bylo provedeno podle zákona č. 108/2006 Sb. přílohy č. 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb. ve znění vyhlášky č. 391/2011 Sb. Žalobce nezvládl z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu podle platných právních předpisů do 23. 7. 2018 čtyři základní životní potřeby (mobilita, tělesná hygiena, osobní aktivity, péče o domácnost) byl závislý na péči jiné osoby ve stupni I. lehká závislost a přiznaná závislost prvního stupně z minulosti trvá. Od 24. 7. 2018 žalobce nezvládne pět základních životních potřeb (mobilita, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity, péče o domácnost) a je závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve stupni II. středně těžká závislost. Zdravotní stav žalobce bude i v budoucnu dlouhodobě nepříznivý s důvodným předpokladem dalšího pozvolného zhoršování. K tomu znalec konkrétně uvedl, že žalobce nezvládá ze základní životní potřeby mobility aktivitu číslo 4, pohybovat se chůzí krok za krokem, popřípadě i s přerušováním zastávkami v bytě a běžném terénu v dosahu alespoň dvou set metrů, a to i po nerovném povrchu a číslo 7 nastupovat a vystupovat z dopravních prostředků včetně bariérových a používat je. Ze základní životní potřeby tělesné hygieny nezvládá aktivitu číslo 3 provádět celkovou hygienu, u základní životní potřeby péče o zdraví nezvládá aktivitu číslo 2 provádět stanovená preventivní léčebná a léčebně rehabilitační a ošetřovatelské postupy a opatření a používat k tomu potřebné léky nebo pomůcky, u základní životní potřeby osobní aktivity nezvládá aktivitu číslo 3 styk se společenským prostředím a 5 vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí, například vzdělávání, zaměstnání, volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti. U základní životní potřeby péče o domácnost nezvládá aktivitu číslo 3 obstarat si běžný nákup, aktivitu číslo 5 uvařit si jednoduché teplé jídlo a nápoj, aktivitu číslo 6 vykonávat běžné domácí práce, nakládat s prádlem, mýt nádobí a aktivitu číslo 7 obsluhovat topení.

25. Znalec v posudku zhodnotil zdravotní stav žalobce podle předpisů platných do 23. 7. 2018, kdy konstatoval nezvládnutí čtyř základních životních potřeb, z čehož dovodil, že přiznaná závislost prvního stupně z minulosti trvala. Od 24. 7. 2018 na základě posouzení doložené dokumentace uzavřel, že žalobce nezvládne pět základních životních potřeb (mobilita, tělesná hygiena, péče o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost) a je závislý na pomoci jiné fyzické osoby ve druhém stupni, což představuje středně těžkou závislost.

26. Soud porovnal závěry vyslovené znalcem se závěry, na kterých se po doplňujícím přešetření zdravotního stavu žalobce usnesla posudková komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR. Tyto závěry se liší, neboť posudková komise dospěla k závěru, že žalobce je závislý na péči v základní životní potřebě péče o domácnost, nezvládne péči o pořádek, úklid, nákupy a vaření. U ostatních zdravotních poruch konstatovala komise, že nemají významný vliv ani na pohybové ani na orientační schopnosti žalobce. To komise dovodila ze sociálního šetření a z přešetření zdravotního stavu žalobce při jednání komise. Další úvahy komise se nesou spíše v podmiňovacím způsobu, kdy komise uvažuje dle anamnézy, kterou učinila při jednání, že by aktivity měl žalobce zvládat sám s vhodnými pomůckami. Z hodnocení komise nelze zjistit, zda zkoumala zvládnutí veškerých aktivit, které jsou uváděny pod jednotlivými základními životními potřebami. Úvaha komise není vyčerpávající a nereaguje na veškeré činnosti, u kterých žalobce tvrdil, že je nezvládá. V této souvislosti je nutné odkázat na závazný právní názor NSS, který k tomuto hodnocení podrobně rozvedl. Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 24. 9. 2021. Posudkové komisi bylo vytknuto, že naprosto pominula, že ještě před zhoršením zdravotního stavu mohl souhrn zdravotních problémů žalobce vyžadovat péči jiné osoby, a to s ohledem na skutečnost, že mu byl příspěvek na péči již přiznán a rezignovala na posouzení funkčních schopností žalobce před zhoršením zdravotního stavu. Přitom je nutné posuzovat komplexně zvládání základních životních potřeb pro účely určení závislosti a pomoci cizí osoby s přihlédnutím k celkovému zdravotnímu stavu posuzované osoby a nezaměřovat se pouze na jediné nejvýznamnější onemocnění. Komise se nijak nevypořádala se skutečností, že proměnlivý zdravotní stav žalobce dle jejího vlastního posouzení trval déle než rok a mohl a měl být posouzen podle § 2 odst. 2 vyhlášky, přičemž v průběhu období proměnlivého zdravotního stavu komise také neprovedla žádné hodnocení. Nejvyšší správní soud upozornil na to, že hodnocení komise nelze považovat za přesvědčivé a úplné, neboť nedošlo ke zhodnocení jednotlivých dílčích aktivit vymezených pro jednotlivé základní životní potřeby, tak jak jsou specifikovány v příloze č. 1 vyhlášky, přičemž nezvládnutí byť jen jediné z aktivit znamená, že posuzovaná osoba není schopna zvládnout základní životní potřebu. Na jednání komise přitom žalobce přítomen byl a bylo možné jej s jednotlivými aktivitami konfrontovat. Jaké aktivity komise při vypracování posudku a jeho doplňku nezkoumala, Nejvyšší správní soud specifikoval v bodě 27 jeho zrušujícího rozsudku ze dne 24. 9. 2020 a zdejší soud na tyto aktivity již výše v nynějším rozsudku upozornil.

27. Soud zdůrazňuje, že je nutné v posudku posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí v Českých Budějovicích se vypořádat s veškerými podklady, a to i provedeným sociálním šetřením. Komise se sociálním šetřením, které provedl správní orgán prvního stupně, vypořádala toliko tím způsobem, že jej nezohlednila s již zmiňovaným odůvodněním, že z něj nebylo možné vycházet, jestliže bylo provedeno až po zhoršení zdravotního stavu žalobce, ale před jeho stabilizací. Žalovaný tyto závěry komise převzal a ve svém rozhodnutí v rozporu se skutečností uvedl, že posudek komise ze sociálního šetření vycházel. Žalovaný sociální šetření zohledňoval a činil z něj závěry týkající se zvládání jednotlivých životních potřeb, a to ve vztahu k druhému hodnocenému období od 8. 7. 2019, byť z posudku komise vyplývá, že zdravotní stav žalobce byl v tomto období již stabilizován a je dlouhodobě nepříznivý. Komise se přitom nevyjádřila k tomu, jak se okolnosti změnily v porovnání se stavem, kdy sociální šetření probíhalo.

28. Soud z důvodů existence rozporů mezi zjištěním znalce a komise, která se nezabývala podrobně zvládáním základních životních potřeb žalobce, uzavřel, že skutkový stav pro rozhodnutí ve věci není dostačující a je zapotřebí jeho nové posouzení ve světle závěrů soudního znalce a vzhledem k odstupu času taktéž ve světle nově provedeného sociálního šetření. Pro další řízení bude zapotřebí doplnění skutkového stavu, tak jak bylo výše naznačeno a provedení nového hodnocení zvládání základních životních potřeb žalobce v souladu s platnou právní úpravou.

V. Závěr, náklady řízení

29. V dané věci soud uzavřel, že žaloba žalobce byla důvodná, a proto postupoval podle § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a rozhodnutí žalovaného správního orgánu zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení.

30. O náhradě nákladů řízení rozhodl krajský soud podle ustanovení § 60 odst. 1 věty první s. ř. s. Žalobce měl v řízení úspěch, a proto mu soud přiznal náhradu nákladů řízení v celkové výši 30 252 Kč představující náklady zastoupení před krajským soudem spočívající v odměně celkem za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba, účast na jednání) třikrát 3 100 Kč, celkem v částce 9.300 Kč (§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu ve znění pozdějších předpisů) a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce třikrát 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky). Dále náklady řízení před Nejvyšším správním soudem o kasační stížnosti (jeden úkon právní pomoci, kasační stížnost) 3 100 Kč a jedenkrát režijní paušál 300 Kč, celkem tedy náklady obou řízení představují čtyři úkony po 3 100 Kč, celkem 12 400 Kč a náhrada hotových výdajů za čtyři úkony právní služby v částce čtyřikrát 300 Kč, celkem 1 200 Kč, cestovné za cestu z Vimperku do Českých Budějovic a zpět v celkové částce 1 484 Kč, celkem 15 084 Kč. Vzhledem k tomu, že advokátka je plátcem DPH zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokátka povinna z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 3 168 Kč. Současně se přiznává náhrada za znalecký posudek ve výši 12 000 Kč, který byl v řízení využit jako důkaz pro rozhodnutí ve věci. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 30 252 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho právní zástupkyně.