54 Co 242/2022- 122

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. [příjmení] Pínové a soudců JUDr. Jiřího Körblera a JUDr. Jaroslavy Pokorné ve věci žalobkyně: [osobní údaje žalobkyně] sídlem [adresa] zastoupená advokátem [údaje o zástupci] proti žalovaným: 1) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] 2) [jméno] [příjmení], [datum narození] bytem [adresa] oba zastoupeni advokátem Mgr. [jméno] [příjmení] sídlem [adresa] o určení neplatnosti smlouvy o převodu pozemku, eventuálně o určení, že smlouva o převodu pozemku je zrušena, o odvolání žalobkyně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 25 C 236/2021-100, takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu prvního stupně se ve výroku o věci samé I. potvrzuje.

II. Ve výroku o věci samé II. se rozsudek soudu prvního stupně mění tak, že se určuje, že smlouva o převodu pozemku obsažená ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, je zrušena co do ustanovení o převodu pozemku parc. [číslo] o výměře 9 122 m2, ostatní plocha, jiná plocha, k. ú. [část obce], zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha.

III. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši [částka] k rukám advokáta Mgr. [jméno] [jméno] do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku.

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud prvního stupně zamítl žalobu o určení, že smlouva o převodu pozemku obsažená ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, je neplatná co do ustanovení o převodu pozemku parc. [číslo] o výměře 9 122 m2, ostatní plocha, jiná plocha, k. ú. [část obce], zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, na žalované (výrok I.). Výrokem II. zamítl žalobu o určení, že smlouva o převodu pozemku obsažená ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, je zrušena co do ustanovení o převodu pozemku parc. [číslo] o výměře 9 122 m2, ostatní plocha, jiná plocha, k. ú. [část obce], zapsaného na [list vlastnictví] u Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha. Zároveň uložil žalobkyni povinnost nahradit žalovaným náklady řízení ve výši [částka], k rukám právního zástupce žalovaných, do 3 dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto soud prvního stupně rozhodl o žalobě, kterou se žalobkyně domáhala shora uvedených určení s tím, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, který nabyl právní moci dne [datum], jí byla uložena povinnost uzavřít se žalovanými smlouvu o bezúplatném převodu pozemků, mimo jiné i pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], na jehož základě se žalovanými smlouvu o převodu pozemků uzavřela, čímž došlo k vypořádání restitučního nároku žalovaných. Žalovaní podali v roce 2013 návrh na vklad vlastnického práva k pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], návrh byl zamítnut s tím, že žalobkyně již nebyla jeho vlastníkem, neboť před uzavřením smlouvy došlo k převodu vlastnického práva k tomuto pozemku na [jméno] [příjmení], jemuž byl pozemek vydán rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 20 C 321/2011-216, který nabyl právní moci dne [datum] Smlouva, jejíhož uzavření se žalovaní domáhali v řízení vedeném pod sp. zn. 34 C 90/2012, tak byla od počátku absolutně neplatná pro nemožnost plnění. Žalobkyně spatřovala naléhavý právní zájem na požadovaných určeních v tom, že [jméno] [příjmení] dne [datum] zemřel a dědictví, včetně předmětného pozemku, připadlo jako odúmrť České republice. Žalovaní se nyní znovu domáhají převodu předmětného pozemku, zahájili již v této souvislosti řízení o návrhu na vklad vlastnického práva, katastrální úřad návrh na vklad zamítl. Žalobkyně měla za to, že žalovaní se i nadále budou domáhat převodu pozemku do svého vlastnictví, je proto třeba postavit najisto otázku vlastnických práv k předmětnému pozemku. Proto by mělo být určeno, že je smlouva v části týkající se předmětného pozemku neplatná. Pokud by soud dospěl k odlišnému závěru, navrhovala žalobkyně určit, že předmětná smlouva o převodu vlastnictví v části týkající se předmětného pozemku je zrušená, neboť již došlo k vypořádání celého restitučního nároku žalovaných, a to na základě dohody o narovnání [datum].

3. Žalovaní navrhli zamítnutí žaloby, na platnost smlouvy podle jejich názoru nemělo vliv, že žalobkyně v době uzavření smlouvy nebyla vlastníkem předmětného pozemku, k omu odkázali na právní úpravu týkající se uzavření kupní smlouvy. Dohodou o narovnání pak nebyl zcela vypořádán jejich restituční nárok, dohoda se vztahovala pouze na převod části pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce]; pozemku parc. č [číslo] v kat. úz. [část obce] se netýkala.

4. O žalobě rozhodl soud prvního stupně na základě skutkových zjištění a právní argumentace, které jsou uvedeny v písemném odůvodnění napadeného rozsudku a které není třeba podrobně opakovat. Ve stručnosti lze uvést, že soud považoval smlouvu vtělenou do rozsudku ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159 za platnou. Měl za to, že smlouva o bezúplatném převodu pozemků uzavřená mezi účastníky odpovídá svým charakterem právní úpravě kupní smlouvy a lze na ni aplikovat ust. § 588 obč. zák. č. 40/1964 Sb. Povinností žalobkyně jako dosavadního vlastníka převáděného pozemku proto bylo převést vlastnické právo k němu na žalované. Skutečnost, že žalobkyně nebyla ke dni právní moci rozsudku vlastníkem pozemku parc. [číslo] nemá na platnost samotné smlouvy vtělené do rozsudku vliv, k tomu soud prvního stupně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 981/2001. Uzavřel tedy, že skutečnost, že žalobkyně nebyla ke dni právní moci rozsudku ze dne [datum] zapsána jako vlastník pozemku v katastrálním operátu, nečiní tuto smlouvu neplatnou. Uvedené závěry shledal soud prvního stupně souladné s dalšími rozhodnutími téhož soudu (vydaných v řízeních vedených pod sp. zn. 15 C 112/2018 a 15 C 164/2018), v nichž soudy pravomocně dovodily, že rozsudek ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159 tvoří překážku pro převod pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] na další osoby. Dále poukázal na rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 17 Co 269/2021-641 vydané v řízení, v němž se žalovaní (v procesním postavení žalobců) domáhali proti žalobkyni (v procesním postavení žalované) nahrazení projevu vůle žalobkyně k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu předmětného pozemku, kdy Městský soud v Praze prvostupňový rozsudek (kterým byl opětovně nahrazen projev vůle žalobkyně) zrušil a řízení zastavil pro překážku věci pravomocně rozsouzené. Ani nárok žalobkyně na určení, že je smlouva v rozsahu týkajícím se předmětného pozemku zrušena, neshledal po právu, neboť nebylo prokázáno tvrzení žalobkyně, že již došlo k úplnému vypořádání celého restitučního nároku žalovaných. Žádná z dohod ze dne [datum] totiž neobsahuje výslovné ujednání o tom, že závazek žalobkyně k vypořádání restitučního nároku obou žalovaných č. PÚ [číslo] byl bezezbytku splněn a že by tak nárok žalovaných na vydání pozemku parc. [číslo] zanikl. Tyto závěry jsou v souladu s rozsudkem Okresního soudu v Českém Krumlově ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 2 C 119/2020-270, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 19 Co 588/2021-299. Soud prvního stupně uzavřel, že oba žalobní požadavky jsou nedůvodné a žalobkyně nemá na požadovaných určeních naléhavý právní zájem.

5. O nákladech řízení rozhodl soud prvního stupně podle § 142 odst. 1 o. s. ř. a procesně úspěšným žalovaným přiznal plnou náhradu nákladů řízení v souhrnné výši [částka].

6. Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně včasné a přípustné odvolání, v němž předně namítala, že soud prvního stupně ve svém rozhodnutí směšuje otázku naléhavého právního zájmu se samotnou důvodností žaloby. Pokud jde o naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, poukázala žalobkyně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 450/2000 a Ústavního soudu sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] s tím, že naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy plyne z toho, že předmětný pozemek je nárokován jak žalobkyní, tak i žalovanými, kteří se pokoušejí dosáhnout zápisu vlastnictví k předmětnému pozemku a je tak třeba postavit právní vztahy k pozemku najisto. Ze stejných důvodů má žalobkyně (pro případ, že by byla smlouva shledána platnou) naléhavý právní zájem na určení, že smlouva je zrušena. Pokud měl soud prvního stupně za to, že žalobkyně neprokázala naléhavý právní zájem na požadovaných určeních, měl žalobkyni v tomto směru poučit podle § 118a o. s. ř. Žalobkyně nesouhlasila ani s posuzováním smlouvy o bezúplatném převodu pozemků podle ustanovení týkajících se kupní smlouvy. Měla za to, že se jedná o inominátní smlouvu, jejíž úprava je kupní smlouvě značně vzdálená. Za nepřiléhavý považovala odkaz soudu prvního stupně na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 981/2001, neboť se týkalo platnosti kupní smlouvy v případě, že v době uzavření smlouvy bylo reálné, že se prodávající stane vlastníkem převáděné nemovitosti. Taktomu však v projednávané věci nebylo, neboť rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 č. j. 20 C 321/2011-216 (kterým byl předmětný pozemek převeden na [jméno] [příjmení]), právní mocí nahradil projev vůle žalobkyně s převodem pozemku a v době právní moci rozsudku, kterým byl pozemek převeden na žalované, tak nebylo možné předpokládat, že by žalobkyně získala pozemek do svého vlastnictví zpět (byť se tak nakonec stalo). Naopak, dle judikatury Nejvyššího soudu (např. sp. zn. 22 Cdo 1206/2001 či sp. zn. 33 Odo 713/2004) platí, že kupní smlouva uzavřená s nevlastníkem je absolutně neplatná. Soud prvního stupně podle žalobkyně nesprávně posoudil i eventuální žalobní požadavek. Ze samotné skutečnosti, že smlouva neobsahuje výslovné ujednání o tom, že závazek žalobkyně je bezezbytku splněn, nelze bez dalšího dovozovat opak. Je podle jeho názoru třeba posoudit, zda strany uzavřely dohodu o narovnání nebo novaci a zda se jednalo o novaci privativní či kumulativní. Žalobkyně má za to, že dohodu uzavřenou mezi účastníky je třeba hodnotit jako privativní novaci (v jehož důsledku zanikl stávající závazek) či jako narovnání s účinky zániku původní smlouvy, tj. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159. Odkaz na rozsudek Okresního soudu v Českém Krumlově považuje žalobkyně za neopodstatněný, neboť soud by si měl rozhodné skutečnosti posoudit sám a nikoliv je přebrat z jiného rozhodnutí. Žalobkyně dále doplnila, že soud ve svém rozhodnutí směšuje dvě rozhodnutí Pozemkového úřadu, z nichž plynuly dva různé nároky žalovaných. Jednalo se jednak o rozhodnutí Pozemkového úřadu Magistrátu hl. m. [obec] ze dne [datum rozhodnutí] č. j. PÚ 4194/92 a dále ze dne 7. 10. 2002 č. j. PÚ 442/02. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012 – 159, resp. jeho výrokem I., čl. II. uzavřené smlouvy došlo k vypořádání nároku žalovaných z rozhodnutí PÚ [číslo]; nárok z rozhodnutí PÚ [číslo] se touto smlouvou nevypořádával. Ve smlouvě o převodu pozemku [číslo], která byla uzavřena dne [datum] spolu s dohodou o narovnání, je uvedeno, jaké jsou zbývající restituční nároky žalovaných z rozhodnutí PÚ [číslo] a že v této výši je jejich nárok uspokojen. Z toho plyne, že nárok z rozhodnutí PÚ [číslo] byl plně uspokojen. Z rozsudku Okresního soudu v Českém Krumlově č. j. 2 C 119/2020-270 plyne, že tento soud se při posuzování restitučního nároku žalovaných nezabýval rozhodnutím PÚ [číslo], ale vypořádáním nároku z rozhodnutí PÚ [číslo]. V odůvodnění jeho rozhodnutí je pak explicitně uvedeno, že nárok plynoucí z rozhodnutí PÚ [číslo] byl plně uspokojen. To samé platí pro rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 19 Co 588/2021-299. Žalobkyně navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek změnil tak, že vyhoví buď primárnímu či eventuálnímu petitu.

7. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako věcně správného, když souhlasili se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Měli za to, že soud nemůže určit neplatnost smlouvy ani ji zrušit, neboť tím by se už tak chaotický stav ohledně předmětného pozemku a vypořádávání restitučních nároků stal zcela nepřehledný, což je v rozporu s principy právního státu. Soud prvního stupně podle jejich názoru nepochybil, když žalobkyni nevyzýval podle § 118a o. s. ř. k povinnosti tvrdit skutečnosti týkající se naléhavého právního zájmu, neboť žalobkyně skutečnosti, v nichž spatřovala naléhavý právní zájem, před soudem prvního stupně tvrdila v dostatečném rozsahu. Soud prvního stupně pak správně na projednávanou věc aplikoval ustanovení týkající se kupní smlouvy.

8. Odvolací soud přezkoumal napadený rozsudek včetně řízení, které jeho vydání předcházelo, podle § 212 a násl. o. s. ř. a shledal odvolání žalobkyně částečně důvodné.

9. Soud prvního stupně provedl dokazování v rozsahu potřebném pro rozhodnutí věci, z provedených důkazů až na jednu výjimku učinil odpovídající skutková zjištění, věc však nesprávně právně posoudil.

10. V prvé řadě je třeba dát žalobkyni za pravdu v tom, že soud prvního stupně směšuje existenci naléhavého právního zájmu se samotnou důvodností žaloby, přestože se jedná o dvě odlišné otázky, které soud prvního stupně v řízení o určení existence práva nebo právního poměru řeší. Na rozdíl od soudu prvního stupně má odvolací soud za to, že žalobkyně má na požadovaných určeních naléhavý právní zájem. Se svým právním názorem odvolací soud účastníky při odvolacím jednání konaném dne [datum] seznámil.

11. Podle § 80 o. s. ř. určení, zda tu právní poměr nebo právo je či není, se lze žalobou domáhat jen tehdy, je-li na tom naléhavý právní zájem.

12. Určovací žaloba je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu, a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Tyto funkce určovací žaloby korespondují s podmínkou naléhavého právního zájmu ve smyslu § 80. Nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Kromě toho je určovací žaloba prostředkem umožňujícím poskytnutí ochrany právnímu postavení žalobce dříve, než toto jeho postavení bylo porušeno, takže jejím cílem je zásadně poskytnutí preventivní ochrany. (Občanský soudní řád, 3. vydání, 2021, s. 431 – 437, beck-online).

13. V daném případě zde existuje smlouva, vtělená do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, která mimo jiné převádí na žalované pozemek parc. [číslo] v kat. úz. [část obce], a to k uspokojení restitučního nároku žalovaných. Žalobkyně tvrdí, že tato smlouva je v části, která se týká uvedeného pozemku, buď neplatná, nebo že byla zrušena (neboť na základě dohody o narovnání uzavřené mezi účastníky byl restituční nárok žalovaných uspokojen v plné výši), nicméně zde existuje zmíněný pravomocný rozsudek, na jeho základě se žalovaní (což žalobkyně prokázala) opakovaně pokoušejí zapsat v katastru nemovitostí své vlastnické práva k tomuto pozemku. Za této situace je zde nejistota, zda žalobkyni bude vlastnické právo ke zmíněnému pozemku nadále svědčit či zda bude převedeno na základě citovaného rozsudku na žalované. Tento stav nejistoty lze odstranit určovací žalobou, podanou v této věci, když všechny ostatní prostředky (uplatněné jak ve správním, tak i v civilním soudnictví) nápravu nepřinesly.

14. Odvolací soud se dále zabýval otázkou platnosti smlouvy o převodu pozemku, obsažené ve výroku I. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí], č. j. 34 C 90/2012-159, dovodil však, že uvedenou otázku není oprávněn v tomto řízení řešit. Platnost smluv, jimiž byly převedeny náhradní pozemky, podle jeho názoru nelze zkoumat, neboť podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (28 Cdo 809/2020, 28 Cdo 1623/2019, 28 Cdo 4144/2018, 28 Cdo 4161/2017) smlouva o převodu pozemku uzavřená mezi povinnou osobou a oprávněnými osobami není projevem svobodné vůle smluvních stran, nýbrž jejím prostřednictvím je realizována zákonem stanovená povinnost převést na oprávněné osoby náhradní pozemek (pozemky) odpovídající zákonné hodnotě. Rozhodnutí soudu, jímž se ukládá Pozemkovému fondu (nyní České republice - Státnímu pozemkovému úřadu) uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, nemá povahu rozhodnutí ukládajícího prohlášení vůle ve smyslu § 161 odst. 3 o. s. ř.; ve skutečnosti jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví.

15. Odvolacímu soudu je znám nález Ústavního soudu ze dne [datum] sp. zn. III. ÚS 3804/19, v němž Ústavní soud dospěl mimo jiné k závěru, že obecné soudy neodůvodněně považovaly rozsudek o nahrazení projevu vůle k bezúplatnému převodu předmětného pozemku za rozhodnutí nikoliv podle § 161 odst. 3 o. s. ř. Je však třeba poukázat na to, že se jedná o ojedinělý názor Ústavního soudu, který zastávají dva soudci senátu III. ÚS (třetí soudce zaujal odlišné stanovisko), rovněž plénum Ústavního soudu ve svém stanovisku ze dne [datum] sp. zn. Pl ÚS-st. [číslo] názory uvedené v tomto rozhodnutí odmítlo. I po publikaci citovaného nálezu Ústavního soudu setrval Nejvyšším soud na své dosavadní judikatuře ohledně toho, že rozhodnutí soudu, jímž se Pozemkovému fondu ČR ukládalo, či České republice – Státnímu pozemkovému úřadu ukládá, uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu náhradního pozemku dle zákona o půdě, je rozhodnutím podle zvláštního předpisu, podle zákona o půdě, přičemž podle ustálené rozhodovací praxe jde o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, podle něhož se oprávněná osoba stává vlastníkem pozemku dnem právní moci rozhodnutí soudu a nikoliv o rozhodnutí nahrazující prohlášení vůle dle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí 28 Cdo 1520/2021). Vzhledem ke shora uvedenému se odvolací soud odchýlil od závěrů uvedených v nálezu Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3804/19.

16. Uvedenou smlouvu nelze s ohledem na shora uvedené považovat za soukromoprávní smlouvu, ale o rozhodnutí státního orgánu o nabytí vlastnictví, a tudíž se nelze se zabývat otázkou její platnosti. I s tímto právním názorem odvolací soud účastníky seznámil při odvolacím jednání konaném dne [datum].

17. Protože nelze vyhovět primárnímu petitu, zabýval se odvolací soud tím, zda lze vyhovět petitu eventuálnímu. K tomu zopakoval listinné důkazy, a to rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159, dohodu o narovnání z [datum] a smlouvu o převodu pozemku [číslo] z [datum], z nichž vzal za prokázané, že bezúplatným převodem pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce] měl být (částečně) uspokojen restituční nárok žalovaných plynoucí z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum rozhodnutí] č. j. PÚ 4194/92 (rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159). Ke dni [datum] činil zůstatek restitučního nároku z rozhodnutí PÚ [číslo] pro 1) žalovaného částku [částka] a 2) žalovanou částku [částka] Tyto částky byly vypořádány smlouvou o převodu pozemku ze dne [datum] [číslo] (smlouva o převodu pozemku ze dne [datum] [číslo]).

18. Z výše uvedeného plyne, že restituční nárok žalovaných, plynoucí z rozhodnutí Magistrátu hl. m. Prahy ze dne [datum rozhodnutí] č. j. PÚ 4194/92, již byl v plném rozsahu uspokojen. Tím došlo k zániku závazku, plynoucího ze smlouvy, vtělené do rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne [datum rozhodnutí] č. j. 34 C 90/2012-159, a to v rozsahu týkajícím se pozemku parc. [číslo] v kat. úz. [část obce]. Nárok žalobkyně na určení, že v tomto rozsahu je již smlouva zrušena, je tak důvodný.

19. Uvedený závěr je v souladu se závěry, k nimž dospěly soudy v řízení vedeném u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 2 C 119/2020 (a u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 19 Co 588/2021). V uvedeném řízení se domáhala [jméno] [příjmení], tedy 2) žalovaná, jako žalobkyně, proti České republice – Státnímu pozemkovému úřadu, nahrazení projevu vůle k uzavření smlouvy o bezúplatném převodu pozemků k uspokojení restitučního nároku [jméno] [příjmení] vycházející z rozhodnutí PÚ [číslo]. V odůvodnění prvostupňového i druhostupňového rozsudku je konstatováno, že nárok žalobkyně, vzešlý z rozhodnutí PÚ [číslo] již byl plně uspokojen.

20. S ohledem na shora uvedené odvolací soud napadený rozsudek ve výroku o věci samé I. jako věcně správný podle § 219 o. s. ř. potvrdil, ve výroku o věci samé II. jej podle § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. změnil tak, že v eventuálním petitu žalobě vyhověl.

21. O nákladech řízení před soudy obou stupňů rozhodl podle § 224 odst. 1, 2 a 142 odst. 1 o. s. ř. Žalobkyně byla v řízení plně úspěšná, neboť soud vyhověl plně jedné z navržených eventualit, proto má právo na plnou náhradu nákladů řízení. V této souvislosti se odvolací soud zabýval tím, které náklady žalobkyně při uplatňování svého práva vynaložila účelně.

22. Jak Ústavní soud (II. ÚS 1172/12), tak i Nejvyšší soud (28 Cdo 3836/2016) ve své judikatuře dovozují, je-li stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt – advokáta; pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených. Nebude-li proto v konkrétním případě prokázán opak, nejsou náklady státu na zastoupení advokátem náklady účelně vynaloženými.

23. Odvolací soud při odvolacím jednání konaném dne [datum] poučil zástupce žalobkyně, aby tvrdil a prokázal důvody, pro které lze považovat náklady na právní zastoupení advokátem v projednávané věci za účelně vynaložené. K tomu zástupce žalobkyně uvedl, že žalobkyně vede stovky až tisíce sporů, a nemá dostatečný aparát, aby byla zastupována v restitučních řízeních. Není ani možné, aby za stát ve všech sporech vystupoval Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových. Proto je v souladu se zásadou rovnosti účastníků, aby se i žalobkyně nechala zastoupit zástupcem z řad advokátů.

24. Odvolací soud má za to, že žalobkyně ani po poučení neprokázala, že by v daném případě byly náklady na právní zastoupení advokátem účelně vynaložené ve smyslu ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. U státu, resp. jeho organizačních složek se presumuje dostatečné materiální a personální vybavení k tomu, aby mohl sám hájit své zájmy, a nebyl-li prokázán opak, nelze takové náklady státu přiznat. Za této situace lze za účelně vynaložené náklady uznat pouze náhradu v paušální výši podle vyhl. č. 254/2015 Sb. Náklady řízení žalobkyně tak jsou tvořeny 7 náhradami po [částka] za 7 úkonů (sepis žaloby, účast u jednání dne [datum], odvolání ze dne [datum], písemné podání ze dne [datum], účast u jednání dne [datum], odvolání proti rozsudku, účast u odvolacího jednání dne [datum]), celkem [částka] Odvolací soud žalobkyni nepřiznal náhradu za repliku k vyjádření žalovaných ze dne [datum] ani za vyjádření z [datum], neboť k jejím podáním nebyla žalobkyně soudem vyzvána. Náhradu nákladů řízení jsou žalovaní povinni zaplatit žalobkyni k rukám jejího právního zástupce v souladu s ust. § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení