57 A 10/2018 - 100

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Věry Balejové a JUDr. Marie Trnkové v právní věci žalobce: D. V. T., narozený dne bytem v ČR zastoupeného advokátem Mgr. Petrem Václavkem sídlem Opletalova 25, Praha 1 proti žalovanému: Ministerstvo zahraničních věcí České republiky sídlem Loretánské nám. 5, Praha 1 o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. X, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Velvyslanectví České republiky v Hanoji ze dne 15. 12. 2017, č. j. 3765/2017-HANOI-58/a, a rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 3. 2018, č. j. 101207-3/2018-OPL se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 15 342 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

1. Výše označeným rozhodnutím žalovaného bylo podle § 152 odst. 6 písm. b) zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“) zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Velvyslanectví České republiky ze dne 15. 12. 2017, č. j. 3765/2017-HANOI-58a (dále jen “zastupitelský úřad”), kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu a zastaveno řízení o této žádosti dle § 169d odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“).

2. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce včasnou správní žalobu ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“).

3. Žalobou je v prvé řadě namítána nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť se žalovaný nevypořádal s odvolací argumentací stran nesprávné interpretace a aplikace pojmu „odůvodněný případ“. Žalovaný se přezkoumatelným způsobem nevypořádal s tím, z jakého důvodu nemůže objektivní překážka na straně zastupitelského úřadu v podobě nefunkčního systému pro podávání žádostí, představovat odůvodněný případ upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Uvedená žalobní námitka je provázena úvahami o tom, zda spojení „odůvodněný případ“ představuje neurčitý právní pojem či zda jde o situaci, kdy je nutno k interpretaci tohoto pojmu využít správní uvážení.

4. Výklad uvedeného pojmu zaujatý správními orgány v dané věci je nepřezkoumatelný. Pojem „odůvodněný případ“ zakotvený v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců nelze dle názoru žalobce vztáhnout pouze na zdravotní a sociální důvody na straně žadatele, jak nesprávně dovodily správní orgány. Takový výklad by neodůvodněně zužoval text samotného zákona. V případě, kdy by zákonodárce uvažoval pouze o důvodech zdravotních a sociálních na straně žadatele, jistě by takovou úvahu konkrétně promítl i do textu dotčeného ustanovení. Tak tomu ovšem není a správní orgány tak nepřezkoumatelně a neodůvodněně zúžily výklad tohoto pojmu.

5. Odůvodněný případ jde dle žalobce i tehdy, pokud jsou dány objektivní překážky na straně zastupitelského úřadu, pro které by mělo být od povinnosti osobního podání žádosti upuštěno. Taková objektivní překážka nastala i v případě žalobce, který směřoval svou žádost o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu spolu s žádostí o její vydání na zastupitelský úřad v Hanoji v období od 1. do 26. 11. 2017. Toto mu však umožněno nebylo, neboť systém Visapoint zajišťující příjem těchto žádostí byl od 31. 10. 2017 zrušen, nový systém pak měl začít fungovat od 1. 12. 2017; od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017 byl omezen rovněž provoz samotného zastupitelského úřadu. Informace o uvedených omezeních veřejnost obdržela pouze den před jejich realizací, ačkoliv o časově omezeném fungování systému Visapoint byl žalovaný vyrozuměn již od roku 2014, kdy byla uzavřena původní smlouva o provozu tohoto systému. Tímto postupem bylo žadatelům znemožněno adekvátně se na omezení připravit a reagovat na něj. Byla porušena zásada legitimního očekávání, kterou dle žalobce nelze vztahovat pouze na rozhodování správních orgánů, neboť i pravidla pro splnění zákonných podmínek stanovených pro žadatele o pobytová oprávnění musí být přesně, jasně, srozumitelně a včas stanovena, aby žadatelé měli možnost zákonem stanovené podmínky splnit.

6. Žalobce ani ostatní žadatelé tak v důsledku výše uvedeného postupu neměli možnost splnit své zákonné povinnosti, a to sjednat termín pro osobní podání žádosti o pobytové oprávnění, tato nemožnost byla zapříčiněna objektivní překážkou na straně zastupitelského úřadu a jako taková měla být posouzena jako odůvodněný případ upuštění od osobního podání žádosti ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

7. Další žalobní námitkou je naříkán postup žalovaného i zastupitelského úřadu, kteří dle názoru žalobce překračují své pravomoci, když svá rozhodnutí, jejichž předmětem je forma přijetí žádosti o pobytové oprávnění, odůvodňují argumentací o regulaci migrační politiky. K posouzení tohoto kritéria má pravomoc pouze Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, které jediné je oprávněno zabývat se meritorním přezkumem žádosti o udělení pobytového oprávnění.

8. Žalobou je dále podrobně popsána snaha žalobce o přihlášení do systému Visapoint i to, jakým způsobem uvedený systém v době svého fungování byl využíván. V této souvislosti žalobce rozsáhle popsal, jakým způsobem bylo možné získat termín pro osobní podání žádosti, kdy zisk tohoto termínu byl vázán na složení určité finanční částky. Uvedené úplatné postupy se nepodařilo eliminovat ani instalací pokročilého ochranného prvku do systému Visapoint, což žalobce dokládá odkazem na zprávu Bezpečnostní informační služby, která provoz tohoto systému dlouhodobě monitorovala. V době fungování Visapointu se žalobci ani přes opakované pokusy nepodařilo do tohoto systému přihlásit, což doložil v řízení před zastupitelským úřadem. Rovněž po ukončení provozu tohoto systému se nepodařilo zamezit nezákonným praktikám v souvislosti s objednávkami termínu pro podání žádosti, v současné době je objednání možné realizovat prostřednictvím telefonické domluvy, i v tomto případě však byl systém zasažen a ke spojení s úřadem dojde pouze po uhrazení konkrétní částky. Možnost podat žádost předvídatelným způsobem byla a je prakticky nulová.

9. Závěrem žalobce namítá nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodu nevypořádání všech jejich rozkladových námitek. Konkrétně je zmiňována námitka týkající se porušení veřejného zájmu, spočívajícího v úsilí tuzemských zaměstnavatelů o zisk zahraničních pracovníků, uváděný veřejný zájem žalobce rovněž opřel o závěry příslušných správních orgánů ohledně rovnováhy pracovního trhu, kdy vyvstává nutnost přijímat pracovníky ze zahraničí. Žalobce rovněž zmínil správními orgány nijak nevypořádanou námitku absence reakce na jeho stanoviska vyjádřená v průběhu správního řízení. Tuto absenci nelze zdůvodňovat odkazem na zásadu procesní ekonomie.

10. Žalované rozhodnutí je nepřezkoumatelné rovněž z toho důvodu, že nijak nezohledňuje okolnosti konkrétního případu a pouze paušálně přebírá argumentaci zastupitelského úřadu, aniž by žalovaný jakkoliv své rozhodnutí individualizoval. Naproti tomu žalobce konkrétně dokumentuje případ, kdy zastupitelský úřad odlišně hodnotí skutkově obdobné případy. Úřad tak účelově hodnotí totožný skutkový stav dle toho, jak se mu to aktuálně hodí pro jeho argumentaci.

11. Ze všech uvedených důvodů je navrhováno napadené rozhodnutí zrušit a věc žalovanému vrátit k dalšímu řízení.

12. Součástí žalobního návrhu byla Výroční zpráva Bezpečnostní a informační služby za rok 2015, v níž se mimo jiné pojednává o pokusech o obcházení registrační procedury v systému Visapoint. Automatizované překonávání jednotlivých kroků v registrační proceduře cíleně zajišťují jednotlivci nebo skupiny osob se záměrem získat prodejem zablokovaných termínů pro pohovory vlastní ekonomický prospěch. K podezřelým registracím do tohoto systému pak BIS zjistila, že se jedná o uživatele, který je zahraničním spolupracovníkem zastupitelského úřadu ČR. Uvedené problémy přetrvaly i v roce 2016, jak plyne z žalobcem předložené zprávy BIS za tento rok. Problémem systému Visapoint i nadále zůstaly zápisy do systému prováděné automatizovanými softwarovými nástroji, které zaregistrují velký počet termínů, běžní uživatelé tak již nemají možnost se v systému zaregistrovat a jsou nuceni si termíny za vysoké finanční částky odkoupit. V této souvislosti došlo i k překonání pokročilého ochranného prvku reCAPTCHA. Žalobce dále předložil Zprávu o situaci v oblasti vnitřní bezpečnosti a veřejného pořádku na území České republiky v roce 2015 vyhotovenou Ministerstvem vnitra ČR, ze které se pouze v obecné rovině podává problematika fungování systému Visapoint a je nastíněno jedno z realizovaných opatření v podobě změny captcha kódů, k němuž došlo na základě jednání s BIS. Předložena byla dále kopie Dohody o narovnání a o ukončení objednávkového systému MZV VISAPOINT, ze které se podává, že doba plnění byla určena od 1. 8. 2014 do 31. 7. 2017. Provoz sytému byl realizován i po uplynutí této doby, a to s ohledem na potřebu zajistit ukončení provozu tohoto systému a s ohledem na přechod na nový systém. Provozovatel systému se dále zavázal bezodkladně po ukončení systému Visapoint, nejpozději dne 1. 11. 2017, předat ministerstvu zahraničních věcí seznam žadatelů o víza a jejich registrované termíny pro podání žádostí o pobytová oprávnění, přijaté a zajištěné ke dni 31. 10. 2017, a to z důvodu generování slotů na 30 dnů předem v rámci nastavení dosavadního systému Visapoint. Součástí příloh žalobce byl dále stížnost jeho právního zástupce proti postupu Velvyslanectví ČR v Hanoji dle § 175 správního řádu, která byla dne 22. 11. 2017 adresována Velvyslanectví ČR v Hanoji a Ministerstvu zahraničních věcí ČR. Právní zástupce žalobce ve stížnosti popsal situaci, kdy dne 8. 11. 2017 bylo na webových stránkách zastupitelského úřadu zveřejněno, že tento úřad od 9. 11. 2017 omezuje svůj provoz. Dne 10. 11. 2017 se zaměstnanci advokátní kanceláře dostavili k zastupitelskému úřadu v Hanoji, a to jako zástupci klientů, kteří nebyli včas či zcela vůbec vyrozuměni o nekonání výslechů ministerstvem vnitra, samotný právní zástupce byl vyrozuměn o tomto nekonání v noci před realizací výslechu. Vstup na zastupitelský úřad nebyl pracovníkům právního zástupce žalobce umožněn a jeden z nich se telefonicky obrátil na zástupce velvyslance, který sdělil, že zastupitelský úřad je uzavřen, a to i pro účely podání stížnosti dle § 175 správního řádu a ve smyslu čl. 18 Listiny základních práv a svobod. Právní zástupce žalobce dále uvedl, že disponuje informací o tom, že dne 15. 11. 2017 byly na zastupitelský úřad vpuštěny osoby, které vyřizovaly agendu na konzulárním oddělení, ačkoliv toto mělo být dle sdělení zástupce velvyslance uzavřeno. Uvedený postup byl označen za bezprecedentní. Přílohou žaloby byla taktéž stížnost ze dne 13. 11. 2017 blíže neurčeného stěžovatele adresovaná Velvyslanectví ČR v Hanoji a Ministerstvu zahraničních věcí ČR, která obsahově koresponduje se stížností shora uvedenou. Mimo to je v ní uváděno, že pracovníci advokátní kanceláře zástupce žalobce se účastnili úkonů dalších klientů ve dnech 6. a 8. 11. 2017, dne 8. 11. 2017 velvyslanectví na svých webových stránkách oznámilo omezení provozu od 9. 11 do 30. 11. 2017, toto omezení se mělo týkat pouze přijímání žádostí o víza, omezení další agendy oznámeno nebylo. Stěžovatel o zrušení svého výslechu však vyrozuměn nebyl.

13. Žalovaný ve svém vyjádření k žalobě navrhl žalobu jako nedůvodnou zamítnout. Nejprve obsáhle reprodukuje žalobní námitky, na které navazuje popis skutkového stavu, z něhož se podává, že žalobce prostřednictvím svého právního zástupce se pokusil podat žádost o pobytové oprávnění jako přílohu ke stížnosti na postup zastupitelského úřadu v době jeho omezeného provozu, a to spolu s žádostí o upuštění od osobního podání. Obě tyto žádosti byly žalobcem podány v době, kdy byl informován o tom, že provoz konzulárního úseku zastupitelského úřadu je omezen, neboť po přechodnou dobu nebyl v provozu žádný objednávací systém. Tím, že se žalobce nezaregistroval k osobnímu podání žádosti, nesplnil podmínku stanovenou zákonem. K samotnému provozu systému Visapoint v listopadu roku 2017 je uváděno, že provoz tohoto objednacího systému byl ukončen ke dni 31. 10. 2017 a v době od 1. 11. 2017 do 27. 11. 2017 nebylo možno se k podání žádosti objednat. V průběhu měsíce listopadu 2017 zastupitelský úřad přijímal žádosti na základě objednávek přes Visapoint učiněných do 30. 10. 2017. Dne 27. 11. 2017 bylo zahájeno objednávání přes nový systém, a to na termíny od 4. 12. 2017, objednávání prostřednictvím „živé fronty“ bylo spuštěno dne 5. 12. 2018. V průběhu měsíce listopadu 2017 tudíž nedošlo k žádné významné prodlevě, neboť zastupitelský úřad během této doby vyřizoval žádosti podané na základě objednání přes Visapoint v době jeho fungování, v době od 9. 11. 2017 do 30. 11. 2017 byla část registrovaných žadatelů přeobjednána na nejbližší termíny v prosinci 2017. Žalobce tak prokazatelně v říjnu 2017 nevyčkal, až mu systém nabídne termín k osobnímu podání žádosti a rovnou se obrátil na právního zástupce, který v době fungování systému Visapoint naplánoval cestu do Hanoje, aby se pokusil podat žádost alternativním způsobem, přestože si musel být vědom, že tento způsob podání žádosti není s ohledem na nesplnění zákonných podmínek možný. Skutečnost, že v době od 9. 11. 2017 nebyl systém funkční, na uvedené nemělo žádný vliv.

14. K žalobou namítané nepřezkoumatelnosti z důvodu nesprávného výkladu a aplikace spojení „odůvodněný případ“, je žalovaným poukazováno na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2016 sp. zn. 10 Azs 219/2015, v němž se uvádí, že se jedná o neurčitý právní pojem, otevírající prostor pro uplatnění správního uvážení. Důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání posuzuje zastupitelský úřad na základě správního uvážení. Zastupitelský úřad v tomto směru zohlednil veškeré relevantní okolnosti a vzhledem k tomu, že zákon bližší podmínky pro upuštění od povinnosti osobního podání nespecifikuje, nelze přisvědčit žalobci, že odůvodněným případem je v jeho případě objektivní překážka na straně zastupitelského úřadu. Zákonodárce záměrně ponechal na uvážení zastupitelského úřadu posouzení relevantních okolností pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Nemůže se však jednat o důvody spočívající v rezignaci žalobce na získání termínu prostřednictvím objednacího systému Visapoint. Žalobce si nemožnost podat žádost způsobil sám, když nerespektoval podmínky stanovené pro řádné podání této žádosti. Žalobce se dostavil v den, na který nebyl předem objednán, přičemž objednávky na tento den, jakož i na měsíc listopad 2017, se přijímaly v říjnu 2017 v době plného provozu systému Visapoint. Zásady legitimního očekávání se v daných souvislostech dovolávat nemůže, neboť v daném případě neexistuje správní praxe, která by toto legitimní očekávání zakládala a nelze ji dovozovat z žalobcem odkazovaného rozhodnutí správního orgánu v jiné věci.

15. K provozu systému Visapoint, na jehož vadné fungování žalobce poukazoval v žalobě, žalovaný uvedl, že tento systém byl ke dni 30. 10. 2017 ukončen, přičemž ode dne 31. 10. 2017 nebylo možné se jakkoliv objednat, třítýdenní omezení bylo způsobeno přechodem na nový systém, jednalo se tedy o technické opatření na straně zastupitelského úřadu, které bylo Nejvyšším správním soudem aprobováno v rozhodnutí ze dne 30. 5. 2017 sp. zn. 10 Azs 153/2016. Uvedené pozastavení nebylo z časového hlediska nepřiměřené. Zastupitelský úřad tudíž v rozhodné době po žadatelích požadoval buď platnou registraci na listopad 2017 přes systém Visapoint, nebo byli žadatelé dle pokynu na úřední desce povinni vyčkat do 24. 11. 2017 na zveřejnění nového objednávacího systému pro objednání na prosinec.

16. K překročení pravomocí zastupitelského úřadu je uváděno, že zastupitelský úřad ani žalovaný v tomto směru nezpochybňují pravomoci ministerstva vnitra. Regulačním nástrojem zastupitelského úřadu je omezený počet termínů pro osobní podání žádostí, dále lze za tento nástroj považovat § 169h a § 169d zákona o pobytu cizinců, který úřadu umožňuje nezahájit řízení v případě, kdy žadatel nesplnil podmínky pro podání žádosti.

17. K námitce nedostatečné individualizace rozhodnutí žalovaný opakovaně uvedl, že žalobce nevyčkal, až systém nabídne volný termín k osobnímu podání žádosti, obrátil se na právního zástupce, který se k tomuto osobnímu podání dostavil přímo na zastupitelský úřad, ačkoliv věděl, že nebyla splněna předchozí podmínka registrace v systému.

18. Zpráva Bezpečnostní a informační služby mimo to, co bylo uváděno žalobcem, dále sděluje, že ani sebelepší objednávkový systém nemůže nikdy zcela vyloučit snahu o jeho zneužívání ze strany místních zprostředkovatelů. K stávajícímu telefonickému systému objednávek bylo uvedeno, že telefonické objednávky jsou možné na celý následující týden, vzhledem k omezenému počtu volných termínů však v krátké době dojde k jejich vyčerpání a linka je přepojena na záznamník, který žadatele o této skutečnosti informuje.

19. Důvodnou nebyla žalovaným shledána ani námitka nepřezkoumatelnosti jeho rozhodnutí z důvodu nevypořádání veškerých uplatněných odvolacích námitek. Žalovaný s odkazem na judikaturu Nejvyššího správního soudu konstatoval, že jeho povinností není podrobně odpovídat na každý jednotlivý argument žalobce. V projednávané věci se žalovaný v rozhodnutí vypořádal se všemi relevantními námitkami žalobce z hlediska posouzení důvodnosti upuštění od osobního podání žádosti.

20. Žádostí, přijatou dne 20. 11. 2017 Velvyslanectvím ČR v Hanoji, požádal žalobce o vydání zaměstnanecké karty dle § 42g zákona o pobytu cizinců, neboť měl uzavřenou pracovní smlouvu se spol. Vodňanská drůbež, a. s. Spolu s žádostí o vydání zaměstnanecké karty žalobce současně podal žádost o upuštění od povinnosti osobního podání této žádosti. Žalobce v obsahu této žádosti nejprve obsáhle popsal situaci a fungování systému Visapoint, judikaturu Nejvyššího správního soudu, zabývající se problematikou fungování tohoto systému i zprávy BIS o prolomení a zneužívání tohoto systému. Od 31. 10. 2017 byl systém Visapoint zrušen a k aktivaci nového systému mělo dojít až dne 1. 12. 2017. Vzhledem k tomu, že v době vyhlášení změny v systému stanovování termínů pro podání žádostí, měl žalobce písemnosti potřebné k vydání zaměstnanecké karty připravené, nebylo možné s ohledem na jejich omezenou platnost vyčkat na fungování systému nového. Z tohoto důvodu měl žalobce se svým právním zástupcem v úmyslu osobně se na zastupitelský úřad dostavit s žádostí o stanovení termínu pro podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, neboť sjednání tohoto termínu nebylo objektivně možné. Od 9. 11. 2017 však byl provoz úřadu omezen, o čemž byli žadatelé vyrozuměni pouhý jeden den před tímto omezením. Žalobce se se svým právním zástupcem k zastupitelskému úřadu dostavil dne 10. 11. 2017, avšak dovnitř nebyli vpuštěni s tím, že provoz je omezen. Jedinou překážkou pro sjednání termínu k osobnímu podání žádosti byl samotný zastupitelský úřad, potažmo ministerstvo zahraničích věcí.

21. Usnesením ze dne 15. 12. 2017 vydaným zastupitelským úřadem pod č.j. 3765/2017-HANOI-58/a byla dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty a řízení o této žádosti bylo současně zastaveno. Prvostupňový orgán v odůvodnění rozhodnutí konstatoval, že v daném případě nebyly splněny podmínky § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, žalobce si řádně nesjednal termín osobního podání žádosti a jím uváděné důvody nejsou podřaditelné pod odůvodněný případ ve smyslu uvedeného ustanovení. Objektivní nepřístupnost systému Visapoint není přesvědčivým argumentem, když velvyslanectví je známo, že tento systém přístupný je, avšak má omezené kapacitní možnosti s ohledem na převyšující bezprecedentní zájem vietnamských žadatelů nad počtem termínů. Žalobcem namítané porušení zásady legitimního očekávání porušeno nebylo, neboť to lze vztáhnout pouze na předvídatelnost samotného rozhodnutí, nikoliv na organizační opatření přijatá v rámci podávání žádostí o nové tituly. Ostatní námitky týkající se porušení základních zásad nebyly rovněž shledány důvodnými, a to s ohledem na jejich nedostatečné odůvodnění. Jako zavádějící a nesprávné bylo označeno žalobcem uváděné „totální uzavření“ zastupitelského úřadu. Termíny sjednané přede dnem omezení provozu konzulárního oddělení rušeny nebyly, pokud tyto připadly na období tohoto omezení, byly dotčeným žadatelům stanoveny termíny náhradní, o čemž byli konkrétní žadatelé informováni. Žalobcem uváděné stížnosti pak nejsou pro projednávanou věc relevantní. Dalšími argumenty žalobce vznesenými v žádosti se zastupitelský orgán odmítl zabývat s ohledem na zásadu procesní ekonomie.

22. Proti uvedenému rozhodnutí prvoinstančního orgánu byl žalobcem podán rozklad, který obsahově koresponduje s námitkami žalobními.

23. Žalobou napadeným rozhodnutím ze dne 1. 3. 2018 č. j. 101207-3/2018-OPL byl rozklad žalobce dle § 152 odst. 6 písm. b) správního řádu zamítnut a jím napadené rozhodnutí bylo potvrzeno. Žalovaný se nejprve vyjádřil k namítané nepřezkoumatelnosti prvostupňového rozhodnutí, tuto námitku neshledal důvodnou, v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu správní orgány nejsou povinny podrobně reagovat na každý jednotlivý argument účastníka. Rozkladem napadené rozhodnutí vypořádá všechny pro věc relevantní námitky. Určitou obecnost některých v odůvodnění uváděných argumentů žalovaný připustil, jednalo se však o situaci, kdy prvostupňový orgán řešil v daném období celkem 200 žádostí podaných zástupcem žalobce, které obsahovaly shodnou argumentaci, proto bylo odůvodnění v některých případech shodné. K fungování samotného systému Visapoint žalovaný uvedl, že tento systém plnil svůj účel, zdánlivé problémy se objevovaly pouze v destinacích, kde poptávka výrazně převyšovala nabídku, a to např. ve Vietnamu. Zásah do tohoto systému nikdy prokázán nebyl, ačkoliv ze strany Policie ČR probíhalo několik šetření. Žalovaný připustil snahu místních zprostředkovatelů profitovat z neznalosti či důvěřivosti uchazečů o pobytové oprávnění, avšak tyto aktivity nelze vyloučit ani v případě sebesofistikovanějšího systému. V reakci na kritiku BIS a Úřadu Veřejného ochránce práv byly aktivovány filtry CAPTCHA proti automatizovaným softwarovým nástrojům. Poslední zprávy BIS z let 2015 a 2016 již problémy s fungováním Visapointu nezmiňují. Přestože kritiku ze strany Nejvyššího správního soudu prezentovanou v jeho rozhodnutích z roku 2017 nepovažuje žalovaný za důvodnou, byla ukončena smlouva s provozovatelem systému Visapoint. V projednávané věci nebyl žalobcem prokázán ani tzv. odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, za který lze považovat v zásadě zdravotní, resp. sociální důvody, nikoliv žalobcem uváděnou nefunkčnost systému Visapoint. Žalobce uvedené zdravotní, sociální ani jiné skutečnosti odůvodňující upuštění od osobní žádosti neprokázal, a proto nemohlo být jeho žádosti vyhověno. Ani neúspěšné pokusy o registraci v systému Visapoint nemohou být objektivní překážkou podřaditelnou pod odůvodněný případ upuštění od osobního podání žádosti. Posouzení existence tohoto odůvodněného případu je pouze věcí zastupitelského úřadu. K omezení provozu objednávacího systému žalovaný uvedl, že se jednalo o technické opatření na straně zastupitelského úřadu. V době zrušení systému Visapoint byly objednací kapacity na následující měsíc listopad naplněny a během tohoto měsíce vyřizoval zastupitelský úřad žádosti osobně podané na základě rezervací učiněných před 31. 10. 2017. Od počátku prosince 2017 navíc začal fungovat nový objednávací systém. Celá situace byla vynucena značným převisem poptávky nad kapacitami zastupitelského úřadu pro zpracování žádostí o pobytové tituly, které byly významně ovlivněny počtem žádostí podaných tzv. alternativním způsobem. K namítanému porušení veřejného zájmu žalovaný uvedl, že nepřijetí žádosti o zaměstnaneckou kartu není s tímto veřejným zájmem v rozporu, tento postup naopak naplňuje veřejný zájem na cílené pracovní migraci, kdy jsou z legitimních důvodů preferováni pracovníci z předem určených destinací. Žalovaný konstatoval, že žalobce nesplnil zákonem stanovené podmínky pro podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, žalobce svou žádost zaslal na zastupitelský úřad poštou a jednal tak v rozporu s konkrétními ustanoveními zákona o pobytu cizinců. Omezení fungování systému Visapoint jakož i přechod na nový systém byl všem žadatelům oznámen dostatečným způsobem a včas. Uveřejnění informace o novém systému objednávání s týdenním předstihem nebylo v rozporu se zásadou právní jistoty a předvídatelnosti postupů orgánů veřejné správy. Během kritického období listopadu a prosince 2017 nebyl žadatelům upřen žádný z objektivně dostupných termínů. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu, krajský soud rozsudkem č.j. 57 A 10/2018-58 toto napadené rozhodnutí zrušil. Na základě kasační stížnosti žalovaného byl zrušen citovaný rozsudek krajského soudu a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.

24. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů, vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „s. ř. s.“) a dospěl k závěru, žaloba je důvodná.

25. V projednávané věci byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Správní orgány dospěly k závěru, že žalobcem uváděné důvody spočívající v objektivní nemožnosti podat žádost osobně, které byly způsobeny na straně zastupitelského úřadu v měsíci listopadu 2017 tím, že úřad s ohledem na ukončení systému Visapoint a s ohledem na přechod na nový objednávací systém omezil svůj provoz, nepředstavují odůvodněné případy, kdy by správní orgán měl dle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců od osobního podání žádosti upustit.

26. Krajský soud se nejprve zabýval námitkami nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného, jejichž důvodnost by zpravidla sama o sobě byla důvodem pro zrušení tohoto rozhodnutí.

27. Krajský soud nesouhlasí se žalobcem, že je rozhodnutí nepřezkoumatelné, resp. že by z rozhodnutí správních orgánů nevyplývalo hodnocení skutkových okolností případu. Správní orgány uvedly na samé hraně přezkoumatelnosti, že nemožnost podávat žádosti o pobytová opatření po dobu zavádění nového objednávacího systému nepovažují za odůvodněný případ, pro který by mělo být upuštěno od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně. Vzhledem k argumentaci žalobce v řízení o rozkladu a nesporným skutkovým okolnostem případu je zřejmé, že správní orgány jeho argumentaci nepřijaly, byť některé argumenty vypořádaly mimoběžně. Soud připouští, že se správní orgány vysvětlení svých závěrů mohly věnovat podrobněji, resp. že mohly výslovně uvést, že nepřijímání žádostí o pobytové oprávnění po dobu zavádění nového systému není odůvodněným případem pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti, nicméně i přesto provedené odůvodnění nebrání tomu, aby ze strany soudu mohla být přezkoumána zákonnost napadeného rozhodnutí žalovaného.

28. Předmětem přezkumu v projednávané věci je rozhodnutí, kterým byla zamítnuta žádost žalobce o upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty. Předmětem přezkumu tedy není meritorní rozhodnutí o žádosti žalobce o vydání zaměstnanecké karty.

29. Stěžejní byla v tomto směru učiněna námitka týkající se naplnění podmínek pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti o vydání zaměstnanecké karty, dle žalobce se jednalo o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který spočíval v objektivní nemožnosti žalobce sjednat termín pro osobní podání žádosti, když v době od 31. 10. 2017 nefungoval objednávací systém Visapoint, prostřednictvím kterého nebylo možno získat termín ani v době jeho fungování, a rovněž byl od 9. 11. 2017 uzavřen zastupitelský úřad v Hanoji. Žalobce v této souvislosti v žádosti o upuštění od osobního podání obsáhle popsal skutkové okolnosti, ze kterých vyplynulo, že v době od 31. 10. 2017 neměl možnost si sjednat termín pro osobní podání žádosti přes elektronický objednávací systém a od 9. 11. 2017 neměl možnost si tento termín sjednat ani osobně. Zastupitelský úřad a žalovaný tak byli povinni zabývat se tím, zda byly splněny podmínky pro upuštění od osobního podání žádosti.

30. Zastupitelský úřad ve svém rozhodnutí na tuto namítanou objektivní nemožnost sjednání termínu, kterou žalobce podřadil pod odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců uvedl, že pod pojem „odůvodněný případ“ nelze zařadit nepřístupnost systému Visapoint z důvodu výrazného bezprecedentního převisu poptávky. Odůvodněným případem lze rozumět pouze případy zvláštního zřetele hodné, zejména důvody zdravotní, které však v projednávané věci tvrzeny ani prokázány nebyly.

31. Žalovaný se v napadeném rozhodnutí otázkou výkladu spojení „odůvodněný případ“ zabýval, v rozhodnutí uvedl, že výklad neurčitého právního pojmu „odůvodněný případ” je na správním uvážení. Je tudíž věcí zastupitelského úřadu, jakým způsobem vyhodnotí s přihlédnutím ke všem okolnostem ten daný případ. Zastupitelský úřad v rámci svých úvah o výkladu pojmu “odůvodněný případ” zmínil zdravotní a sociální důvody pouze jako příklad. Neúspěšné pokusy o registraci v systému Visapoint nemohou být objektivní překážkou ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců.

32. Soud považuje za podstatné vymezit charakter pojmu “odůvodněný případ”, který je zakotven v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců. K výkladu tohoto pojmu se vyjádřil Nejvyšší správní soud rozhodnutí ze dne 9. 8. 2018 č.j. 9 Azs 213/2018 – 22, v němž uvedl: „[…]citované ustanovení v sobě obsahuje nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá. Kombinace správního uvážení s neurčitým právním pojmem tedy zpravidla omezuje diskreční pravomoc správního orgánu. (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 8. 2011, č. j. 5 As 47/2011 - 77).” 33. Nejvyšší správní soud v citovaném rozhodnutí dále vyložil, že výklad pojmu „odůvodněný případ“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je v obecné rovině věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 4. 2014, č. j. 8 As 37/2011 - 154). Úvahy žalovaného ohledně naplnění pojmu „odůvodněný případ“ bylo proto nutno podrobit plnému soudnímu přezkumu, jelikož správní uvážení se uplatňuje v jiné fázi rozhodovacího procesu (až je-li neurčitý právní pojem naplněn).

34. Z obsahu žaloby je zřejmé, že stěžejním předmětem sporu je výklad spojení „odůvodněný případ“ obsažený v § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců, který správnímu orgánu dává v těchto odůvodněných případech možnost od povinnosti podat žádost o pobytové oprávnění osobně upustit, pokud žadatel důvody pro toto upuštění doloží.

35. Zastupitelský úřad i žalovaný v dané věci dospěli k závěru, že žalobcem namítané objektivní okolnosti na straně zastupitelského úřadu v podobě omezení jeho provozu, nelze pod odůvodněné případy podřadit. Mezi tyto případy patří zejména důvody zdravotní a sociální, které však v případě žalobce tvrzeny ani prokázány nebyly. Z rozhodnutí správních orgánů je zjevné, že jiné než zdravotní a sociální důvody v otázce výkladu pojmu “odůvodněný případ” nezohledňují a v podstatě redukují výklad uvedeného pojmu pouze na tyto dva důvody, přičemž žalovaný ve svém odůvodnění dále tento pojem negativně vymezil v tom směru, že se nejedná o případy, kdy se žadateli opakovaně nedaří do systému Visapoint přihlásit.

36. Ohledně samotného výkladu předmětného neurčitého právního pojmu poukazuje krajský soud na závěry Nejvyššího správního soudu učiněné v již shora citovaném rozhodnutí: “Sám žalovaný „odůvodněným případem“ rozumí „zvláštního zřetele hodné, zejm. pak zdravotní důvody, kvůli nimž žadatel momentálně objektivně skutečně není schopen se na zastupitelský úřad dostavit. V takové situaci, kdy existují okolnosti objektivně znemožňující žadateli být za účelem podání žádosti osobně přítomen na zastupitelském úřadě, se tedy ani nepředpokládá povinnost si termín pro osobní podání žádosti sjednávat, neboť žádost fakticky nemůže být osobně podána.“ K tomu Nejvyšší správní soud uvádí, že tento termín nelze redukovat toliko na existenci omezení způsobených zdravotním stavem. Jakkoliv se nepochybně jedná o kategorii omezení, kterou lze pod tento pojem zahrnout, není to kategorie jediná. Lze si představit i jiné případy, kdy nebude rozumné trvat na osobním podání. Ostatně, pokud by měl zákonodárce na mysli pouze zdravotní důvody, přizpůsobil by tomu text zákona. Z důvodové zprávy k zákonu č. 427/2010 Sb., který možnost upuštění od osobního podání zavedl, naopak plyne, že zákonodárce neměl v úmyslu omezit danou možnost pouze na případy odůvodněné zdravotními potížemi. Důvodová zpráva zmiňuje jiný příklad, kdy bude na místě od povinnosti osobního podání žádosti upustit, a tím je velká vzdálenost. Pod pojem „odůvodněné případy” tedy budou spadat nejen situace, kdy je objektivně nemožné se dostavit k zastupitelskému úřadu, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena. Lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit.” 37. Podle § 169d odst. 1 zákona o pobytu cizinců je cizinec povinen podat osobně žádost o udělení dlouhodobého víza, s výjimkou diplomatického nebo zvláštního víza, žádost o prodloužení platnosti víza k pobytu nad 90 dnů za účelem strpění pobytu na území a žádost o vydání povolení k dlouhodobému, přechodnému nebo trvalému pobytu.

38. Podle § 169f zákona o pobytu cizinců je žadatel povinen si předem sjednat termín osobního podání žádosti o udělení dlouhodobého víza nebo žádosti o vydání povolení k dlouhodobému pobytu nebo trvalému pobytu způsobem, který zastupitelský úřad zveřejní na své úřední desce.

39. Podle § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců může zastupitelský úřad v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Neupustí-li zastupitelský úřad v případě podle věty první od povinnosti osobního podání žádosti, řízení o žádosti usnesením zastaví. Zastupitelský úřad může od povinnosti osobního podání žádosti upustit také bez uvedení důvodů cizincem, jsou-li mu důvody pro toto upuštění známy z jeho úřední činnosti, nebo může učinit na své úřední desce prohlášení, že od povinnosti osobního podání žádosti upouští pro určitý druh žádostí o pobytová oprávnění podaných v budoucnu, a to zejména v případech, pokud je cizinec nebo jeho zaměstnavatel účastníkem vládou schváleného programu.

40. Posledně citované ustanovení, jak bylo i výše uvedeno, v sobě zahrnuje „nejen správní uvážení, ale kombinuje je s neurčitým právním pojmem „odůvodněný případ“. Tento pojem nelze obsahově dostatečně přesně vymezit a jeho aplikace závisí na odborném posouzení v každém jednotlivém případě. Správnímu orgánu je poskytován prostor pro zhodnocení, zda konkrétní situace patří do rozsahu daného neurčitého právního pojmu, či nikoliv. Míra „uvážení“ správního orgánu se zde zaměřuje na skutkovou podstatu a její vyhodnocení. Naplnění obsahu neurčitého právního pojmu s sebou nese povinnost správního orgánu rozhodnout způsobem, který norma předvídá.“ (rozsudek NSS ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22). Výklad pojmu „odůvodněný případ“ a podřazení zjištěného skutkového stavu tomuto pojmu je tak v obecné rovině věcí výkladu neurčitého právního pojmu a jeho aplikace na zjištěný skutkový stav, nikoliv předmětem správního uvážení, a proto podléhá úplnému soudnímu přezkumu (srov. usnesení NSS ze dne 22. 4. 2014, čj. 8 As 37/2011-154, č. 3073/2014 Sb. NSS).

41. Podat žádost o taxativně zákonem vymezené pobyty jinou formou než osobním podáním je výjimečná možnost a bude se jednat především o případy, kdy by bylo trvání na osobním podání žádosti tvrdé a nerozumné (srov. rozsudky NSS ze dne 11. 8. 2015, čj. 6 Azs 77/2015-36, ze dne 27. 7. 2016, čj. 10 Azs 219/2015-67, či ze dne 8. 9. 2016, čj. 10 Azs 163/2016-37). Žadatel musí rovněž uvést konkrétní důvody, proč právě jeho případ má být oním „odůvodněným případem“, v němž nemá správní orgán trvat na osobním podání žádosti (viz rozsudek NSS ze dne 27. 7. 2016, čj. 10 Azs 219/2015-67). V rozsudku ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106, NSS konstatoval, že: „[p]rostřednictvím daného institutu lze tedy zohlednit situace, které budou cizinci důvodně bránit v osobním podání žádosti přímo na zastupitelském úřadě. O jaké typové případy v praxi půjde, zda se má jednat pouze o případy překážek osobní účasti, které jsou na straně cizince, nebo též o případy překážek na straně zastupitelského úřadu, zákon o pobytu cizinců žádným způsobem ani neupravuje ani nenaznačuje. Každé takové posouzení tedy závisí na úvaze zastupitelského úřadu, který by měl při svém rozhodování zohlednit všechny v daném čase a dané zemi existující podstatné okolnosti.“ NSS v tomto ohledu dále v rozsudku ze dne 9. 8. 2018, čj. 9 Azs 213/2018-22, upřesnil, že „odůvodněný případ“ není redukován pouze na existenci omezení způsobených zdravotním stavem, tedy na situace, kdy je objektivně nemožné se dostavit k zastupitelskému úřadu, ale rovněž situace, kdy je dostupnost zastupitelského úřadu objektivně velmi ztížena; lze uvažovat i o situaci, kdy samotný zastupitelský úřad může mít např. natolik závažné provozní problémy, že nebude možné jej osobně navštívit. Není pak rozhodné, zda samotná žádost o pobytové oprávnění spolu s žádosti od osobního podání žádostí byla podána osobně nebo poštou. Uvedené závěry lze přiměřeně aplikovat i na nyní projednávanou věc.

42. V projednávané věci je nutné přihlédnout ke specifiku posuzovaného případu, že žádost stěžovatele o upuštění od osobního podání žádosti o zaměstnaneckou kartu byla podána v době, kdy byl zrušen systém Visapoint a činnost zastupitelského úřadu byla omezena a tento úřad nepřijímal nové objednávky termínů k přijímání žádostí. V rozhodné době byly případně vyřizovány pouze žádosti, jejichž podání byly sjednány termíny ještě v systému Visapoint. Soud nezpochybňuje, že z uvedeného důvodu existovaly objektivní překážky na straně správního orgánu ve vztahu k příjmu nových objednávek termínů k osobnímu podání žádostí. Zastupitelský úřad v tomto přechodném období řešil technické uspořádání a organizační změny z důvodu přechodu na nový objednací systém. Uvedená situace sice nebyla důsledkem svévole správního orgánu, na základě které by bylo bráněno cizincům žádosti podat, ale jedná se o případ, který měl na mysli NSS v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, čj. 9 Aps 6/2010-106, tj. závažné provozní problémy na straně zastupitelského úřadu. To ovšem ještě bez dalšího neznamená, že se nutně muselo také jednat o odůvodněný případ ve smyslu § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců, jak rozvedeno níže.

43. Spornou otázkou především je, zda tato situace nezasáhla do práv žalobce na vyřízení jeho žádosti v přiměřeném časovém horizontu ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52.

44. Doba, po kterou z provozních důvodů zastupitelského úřadu nefungoval žádný objednací systém, trvala cca měsíc a dne 24. 11. 2017 byl zveřejněn nový způsob objednávání termínů pro přijímání žádostí, tedy s časovým předstihem přede dnem 1. 12. 2017, od něhož měl nový systém fungovat.

45. V daném případě se nejedná o nemožnost podání příslušné žádosti v důsledku regulace činnosti zastupitelského úřadu (např. jeho úředních hodin apod.), ale k nemožnosti podání těchto žádostí došlo v důsledku jeho závažných provozních problémů. Otázkou přitom je, zda lze bez dalšího dobu jednoho měsíce, po kterou nebylo možné sjednat si termín pro osobní podání žádosti, považovat za nepřiměřenou ve smyslu rozsudku rozšířeného senátu ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52, tj. zda může jít o odůvodněný případ ve smyslu § 169 odst. 3 zákona o pobytu cizinců. Ve většině případů tomu tak skutečně nebude, tato doba je sama o sobě poměrně krátká na to, aby se výraznějším způsobem dotkla práv žadatelů.

46. V projednávané věci je ovšem třeba s ohledem na tvrzení žalobce, že se již dlouhou dobu předtím neúspěšně snažil sjednat si termín k osobnímu podání žádosti o zaměstnaneckou kartu prostřednictvím systému Visapoint, zohlednit (v případě, že bude toto tvrzení žalobce prokázáno) rovněž tuto dobu.

47. Uvedenou otázkou se ovšem dosud správní orgány nezabývaly a nesprávně vycházely zejména z toho, že doba jednoho měsíce v rámci přechodu na jiný objednací systém, není dobou nepřiměřenou.

48. Krajský soud v této souvislosti zdůrazňuje, že pro posouzení věci nejsou rozhodné jen důvody, pro které se žalobce údajně nemohl v systému Visapoint registrovat, ale také doba, po kterou tak nemohl z příčin nikoli na své straně učinit. Žalobci totiž i přes problémy popsané v rozhodnutí ministra muselo být umožněno podat žádost v přiměřeném časovém horizontu a lidsky důstojným způsobem (viz rozsudek rozšířeného senátu NSS ze dne 30. 5. 2017, čj. 10 Azs 153/2016-52).

49. Z § 169d odst. 2 zákona o pobytu cizinců vyplývá, že zastupitelský úřad může v odůvodněných případech od povinnosti osobního podání žádosti upustit, pokud současně s doručením žádosti cizinec doloží důvody pro upuštění od povinnosti osobního podání žádosti. Řízení je v případě podle věty první zahájeno dnem, kdy žádost došla zastupitelskému úřadu. Zákon tedy přímo předpokládá, že žádost (v tomto případě o zaměstnaneckou kartu) bude zastupitelskému úřadu doručena (nikoli osobně projednána) spolu s uvedením důvodů pro upuštění od jejího osobního podání. Důvodem pro upuštění od jejího osobního podání přitom ve smyslu recentní judikatury může být právě nemožnost sjednat si dříve po nepřiměřenou dobu termín pro její osobní podání např. právě prostřednictvím systému Visapoint.

50. Pokud se jedná o námitku týkající se údajného překročení pravomoci správními orgány, které argumentovaly nutností regulace migrace, žalovaný v rozhodnutí poukázal na čl. 8 odst. 3 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2011/98/EU ze dne 13. 12. 2011, o jednotném postupu vyřizování žádostí o jednotné povolení k pobytu a práci na území členského státu pro státní příslušníky třetích zemí a o společném souboru práv pracovníků ze třetích zemí oprávněně pobývajících v některém členském státě, a konstatoval, že „nepřijetí žádosti o zaměstnaneckou kartu nejenže není v rozporu s veřejným zájmem, ale přímo naplňuje veřejný zájem na cílené pracovní migraci, kdy jsou z legitimních důvodů preferováni pracovníci z předem určených destinací“.

51. Pro úplnost soud poukazuje na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 4. 2019, čj. 1 Azs 2/2019-54, z něhož plynou následující právní věty: „I. Jedním z projevů svrchovanosti státu může být i regulace imigrace na vlastní území. Tu je možné provádět při respektování principů demokratického právního státu a dělby moci (čl. 2 odst. 3 Ústavy a čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod). II. Hodlá-li vláda (na základě svého politického rozhodnutí) zavést určitý typ regulace, která má fakticky povahu normativního právního aktu vztahujícího se na neurčitý počet adresátů a majícího obecnou povahu, nemůže tak činit prostřednictvím aktu interní povahy. To platí tím spíše, jedná-li se o opatření, které v důsledku omezuje právo jednotlivce na přístup ke správnímu orgánu garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod za situace, kdy je tento přístup upraven na úrovni zákona. III. Usnesením vlády České republiky ze dne 18. 7. 2018 č. 474 k Imigraci do České republiky z Vietnamu – shrnutí situace a bezpečnostních rizik nemohla vláda pozastavit příjem žádostí o zaměstnanecké karty (§ 42g zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky). Správní orgány proto měly při posuzování žádosti o zaměstnaneckou kartu postupovat tak, jako by usnesení vlády neexistovalo, a žádost posoudit pouze z hledisek předpokládaných zákonem.“ Z uvedeného je zřejmé, že argumentace ministra je příliš zjednodušená a v kontextu projednávané věci nesprávná. Nemůželi bez zákonného zmocnění ani vláda interním normativním právním aktem zavést určitou regulaci směřující vůči neurčitému počtu adresátů a mající obecnou povahu, tím spíše tak nemůže učinit např. zastupitelský úřad. Je ovšem korektní poznamenat, že v projednávané věci zastupitelský úřad v označeném období nepřijímal předmětné žádosti z důvodu provozních, nikoli na základě nějakého svého „aktu“.

52. V dalším řízení tedy bude zejména nutné posoudit žalobcem tvrzenou celkovou dobu, po kterou si nemohl sjednat termín pro osobní podání žádosti o zaměstnaneckou kartu, a to včetně doby, po kterou se tak údajně snažil učinit prostřednictvím systému Visapoint (v tomto směru ovšem leží důkazní břemeno na straně žalobce). Dále bude nutné posoudit, z jakých důvodů tato nemožnost nastala a komu ji lze přičítat. Teprve poté bude možné zhodnotit, zda se v projednávané věci jedná o odůvodněný případ ve smyslu § 169d odst. 3 zákona o pobytu cizinců pro upuštění od osobního podání uvedené žádosti.

53. S ohledem na konstatované vady napadených rozhodnutí krajský soud rozhodnutí žalovaného, jakož i rozhodnutí správního orgánu prvního stupně dle § 78 odst. 1 věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s. ř. s.). Žalovaný je v dalším řízení právním názorem krajského soudu vázán (§ 78 odst. 5 s. ř. s.).

54. O náhradě nákladů řízení krajský soud rozhodl ve smyslu § 60 odst. 1, věty první s. ř. s., podle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.

55. Žalovaný, který neměl v soudním řízení úspěch, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Pokud jde o procesně úspěšnou žalobce, v jeho případě představují náklady řízení zaplacený soudní poplatek a odměnu advokáta.

56. Náklady zastoupení spočívají v odměně za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, žaloba) 3 x 3 100 Kč, celkem v částce 9 300 Kč [§ 7, § 9 odst. 4 písm. d) a § 11 odst. 1 písm. a), d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění pozdějších předpisů] a v náhradě hotových výdajů za tři úkony právní služby v částce 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 3 téže vyhlášky); celkem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se nárok o částku odpovídající dani, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění pozdějších předpisů. Částka daně činí 2 412 Kč. Celkem jde tedy o částku 12 342 Kč. K této částce se připočítává částka 3 000 Kč vynaložená na soudní poplatek. Celkovou částku náhrady nákladů řízení ve výši 15 342 Kč je žalovaný povinen zaplatit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce.

57. Soud rozhodl rozsudkem bez jednání, neboť účastníci projevili s takovým procesním postupem souhlas (§ 51 s.ř.s.).

Poučení