57 A 21/2017 - 43

Rubrum

Krajský soud v Plzni rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Alexandra Krysla a soudkyň Mgr. Miroslavy Kašpírkové a JUDr. Aleny Hocké v právní věci žalobce M.K., bytem S., zastoupeného Mgr. Jaroslavem Topolem, advokátem, se sídlem Praha 4, Na Zlatnici 301/2, proti žalovanému Krajskému úřadu Karlovarského Kraje, se sídlem Karlovy Vary, Závodní 353/88, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 3058/DS/16-3, takto:

Výrok

I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 3058/DS/16-3, se zrušuje a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci náklady řízení ve výši 11.228 Kč do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce Mgr. Jaroslava Topola, advokáta.

Odůvodnění

I. Vymezení věci Žalobce se žalobou domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 1. 2017, č. j. 3058/DS/16-3 (dále jen „napadené rozhodnutí“), kterým bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Městského úřadu Sokolov, odboru právního (dále jen „prvoinstanční orgán“) ze dne 11. 8. 2016, č. j. 18777/2016/OP/EVKA-18 (dále jen „prvostupňové rozhodnutí“), podle kterého se žalobce dopustil správního deliktu podle § 125f odst. 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“) a byla mu uložena podle § 125f odst. 3 zákona o silničním provozu pokuta ve výši 1.500 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1.000 Kč. Žalobce požadoval, aby mu bylo přiznáno právo na náhradu nákladů řízení. II. Důvody žaloby Žalobce úvodem žaloby konstatoval, že v odvolání mj. namítal, že „se cítí poškozen postupem správního orgánu, který ve věci odmítl provést jakýkoliv důkaz navržený obviněným. Provedení jakékoliv z navržených důkazů by přitom ukázalo, že obviněný se žádného správního deliktu nemohl dopustit.“ K této odvolací námitce se však žalovaný nijak nevyjádřil. V tom žalobce spatřuje nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů, resp. porušení § 68 odst. 3 a § 89 odst. 2 správního řádu, neboť odvolací správní orgán je povinen se přezkoumatelně vypořádat s každou námitkou odvolatele. Za přiléhavý považuje žalobce odkaz na rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 7. 2014, č. j. 47 A 32/2012 – 38: „Povinnost správního orgánu vypořádat se dostatečným a přesvědčivým způsobem s námitkami účastníků (§ 68 odst. 3 správního řádu z roku 2004) platí tím spíš pro odvolací správní orgán, neboť samotným smyslem a účelem odvolacího řízení je právě přezkum správnosti napadeného rozhodnutí v rozsahu námitek uvedených v odvolání (§ 89 odst. 2 citovaného zákona).“ Již z tohoto důvodu je dle názoru žalobce nezbytné přistoupit ke zrušení napadeného rozhodnutí v souladu s § 76 odst. 1 písm. a) soudního řádu správního. Žalobce je dále názoru, že výrok rozhodnutí prvého stupně je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, neboť projednávané skutky v něm nejsou popsány dostatečně určitě. Žalobci je totiž předmětným výrokem kladeno za vinu, že a. dne 11. 2. 2016 ve 13:20 hodin na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ul. K. H. Borovského, stálo jím provozované motorové vozidlo BMW, RZ: …, a to v místě platnosti vodorovné dopravní značky V13a - "šikmé rovnoběžné čáry", b. dne 3. 2. 2016 ve 13:00 hodin na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ul. M. Majerové, vedle restaurace Forte Plus, stálo jím provozované motorové vozidlo BMW, RZ: …, a to v místě platnosti dopravní značky B29 - "zákaz stání“. K tomu nejprve žalobce podotýká, že nikoliv v celé délce ulice K. H. Borovského v obci Sokolov platí dopravní značka č. V13a (správně č. V 13). Jelikož z výroku není zřejmé, v jaké části této ulice mělo vozidlo žalobce stát, není výrok dostatečně určitý, neboť na jeho základě nelze učinit jednoznačný závěr, zda skutek, který je předmětem výroku, skutečně naplňuje všechny znaky dané skutkové podstaty, neboť nelze dojít k jednoznačnému závěru, že vozidlo žalobce skutečně stálo v úseku platnosti údajně porušené dopravní značky. Velmi podobnou situaci řešil NSS v rozsudku ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42, jehož zveřejněná právní věta zní: „Z výroku správního rozhodnutí ve věci správního deliktu spočívajícího ve stání motorového vozidla bez zaplaceného parkovacího poplatku [§ 4 písm. c) ve spojení s § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích] musí být patrné, že vozidlo stálo vskutku v místě, kde je zaplacení daného poplatku uloženo dopravní značkou. Zásadně proto nestačí uvedení ulice, v níž vozidlo takto mělo parkovat, jsou-li v dotyčné ulici jak placená místa k parkování, tak místa neplacená.“ Shodnou námitku lze vznést též ve vztahu k údajnému správnímu deliktu ze dne 3. 2. 2016, neboť žalobce pochybuje o tom, že v celé délce úseku definovaného jako „vedle restaurace Forte Plus na ulici M. Majerové v Sokolově“ platí dopravní značka č. B 29. Žalobce má nadto za to, že k identifikaci místa skutku pomocí odkazu na název restaurace nelze přihlížet, neboť mu není známo, kde se má tento podnik nacházet. K nepřípustnosti užívání názvů podniků jako orientačních bodů ve výroku se vyjádřil též NSS, a to v rozsudku 23. 11. 2010, č. j. 4 As 28/2010 - 56, kde uvedl, že „vyjádření policistů a následně i správních orgánů obou stupňů, že tato značka se nachází u kasáren a u prodejny barev a laků pana S. je v tomto ohledu pro Nejvyšší správní soud zcela nevypovídající. Tato vyjádření sice svědčí o tom, že správní orgán a policisté vědí, kde přesně je značka signalizující začátek či konec obce, nicméně toto nemusí vědět stěžovatel. Navíc tato skutečnost nenašla své vyjádření ani v obsahu spisu, kde by mohla být kupř. vyznačena v založené mapě.“ Z výroku tak lze dovodit maximálně to, že k porušení dopravní značky č. B 29 mělo dojít někde na ulici M. Majerové v Sokolově. K tomu žalobce pochopitelně namítá, že nikoli v celé délce tohoto úseku platí dopravní značka č. B 29, a proto je výrok opět nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost ve smyslu výše citovaného rozsudku NSS ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42. Dále žalobce namítá, že výrok je v rozporu s § 68 odst. 2 správního řádu, neboť v něm nejsou uvedena všechna právní ustanovení, podle kterých bylo rozhodováno. Z výroku totiž není ani v případě jednoho ze dvou projednávaných správních deliktů zřejmé, znaky jakého přestupku měl ten který správní delikt naplňovat. Rovněž není zřejmé ani to, jaká povinnost řidiče, či pravidlo provozu na pozemních komunikacích, nemělo být při užívání vozidla provozovaného žalobcem porušeno. Jinými slovy, ve výroku chybí konstatování, že došlo ke spáchání přestupku dle § 125c odst. 1 písm. k) silničního zákona pro porušení § 4 písm. c) téhož zákona. Žalobce dále namítá, že výrok je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i z toho důvodu, že žalobci je jím kladeno za vinu jednání, které není v rozporu s dopravní značkou č. V 13, jejíž porušení je mu kladeno za vinu. Žalobci je totiž kladeno za vinu, že k porušení této dopravní značky došlo tím, že jeho vozidlo stálo v místě platnosti této dopravní značky. K tomu však žalobce poukazuje na význam této dopravní značky, jak se podává z přílohy č. 7 vyhlášky č. 294/2015 Sb.: „Značka vyznačuje plochu, do které je zakázáno vjíždět nebo nad ni nákladem zasahovat, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci z místa ležícího mimo pozemní komunikaci.“ Je tedy zřejmé, že jednáním, které je žalobci kladeno za vinu (tj. stání na ploše dopravní značky č. V 13), nemůže dojít k porušení této dopravní značky, neboť tato dopravní značka nezakazuje stání na své ploše, ale vjíždění na svou plochu, případně zasahování nákladem nad svou plochu. Na základě výroku tedy nelze dojít k jednoznačnému závěru, že došlo k porušení dopravní značky č. V 13, jelikož jednání, které je v něm popsáno, tuto dopravní značku neporušuje. Za případný proto žalobce považuje odkaz na již výše citovaný rozsudek NSS ze dne 11. 9. 2015, č. j. 2 As 111/2015 – 42: „z popisu skutku musí být patrné všechny skutkové okolnosti jednání potenciálního delikventa, které jsou rozhodné pro úsudek, zda byly naplněny všechny znaky skutkové podstaty správního deliktu, kvůli němuž je řízení vedeno.“ V daném případě nelze z výroku jednoznačně dovodit, že by žalobce nezajistil, aby nezjištěný řidič vjel s jeho vozidlem na plochu dopravní značky č. V 13, a proto je výrok nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost. V souvislosti s tím žalobce namítá, že dle jeho názoru nelze porušení dopravní značky č. V 13 v daném případě stíhat jako správní delikt dle § 125f silničního zákona, neboť se nejedná o neoprávněné zastavení nebo stání (ale může se jednat maximálně o neoprávněné „vjetí“), rovněž se nejedná o přestupek zjištěný automatizovaným technickým prostředkem používaným bez obsluhy (srov. § 125f odst. 2 písm. a) silničního zákona). Závěrem žalobce namítá, že výrok je nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost i z toho důvodu, že správní orgán jím klade žalobci za vinu porušení dopravní značky č. V13a, která však neexistuje. Vyhláška č. 294/2015 Sb. zná toliko dopravní značku č. V 13a. Žalobce je dále názoru, že v řízení došlo k porušení § 125g odst. 2 silničního zákona: „Dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení.“ Před okamžikem, kdy došlo k vydání rozhodnutí prvého stupně (tj. 11. 8. 2016), totiž správní orgán prokazatelně věděl o tom, že žalobce je podezřelý ze spáchání dalších správních deliktů dle § 125f silničního zákona, dle názoru žalobce proto měl všechny tyto správní delikty projednat ve společném řízení (konkrétně se jedná o správní delikt ze dne 13. 10. 2015, sp. zn. 91282/2015/OP/JASV-4, a ze dne 28. 6. 2016, int. označení PO- 2125/2016). Jelikož takto nepostupoval, došlo k poškození žalobce, neboť pokud by správní orgán postupoval v souladu s § 125g odst. 2 silničního zákona, byla by žalobci uložena souhrnná pokuta, a rovněž by mu byla uložena pouze jedna povinnost uhradit náklady řízení. Žalobce tedy v důsledku pochybení správního orgánu bude krácen na svém majetku. Žalobce rovněž namítá porušení § 125h silničního zákona, neboť správní orgán sice žalobci zaslal v případě obou projednávaných správních deliktů výzvu dle citovaného ustanovení, ani v jednom případě však tato výzva neměla předepsané náležitosti dle § 125h odst. 4 téhož zákona: „Výzva podle odstavce 1 musí obsahovat popis skutku s označením místa a času jeho spáchání, označení přestupku, jehož znaky skutek vykazuje, výši určené částky, datum splatnosti určené částky a další údaje nezbytné pro provedení platby a poučení podle odstavců 6 a 7.“ Místo spáchání údajných správních deliktů totiž bylo ve výzvách dle § 125h silničního zákona popsáno obdobně jako ve výroku, námitky proti neurčitosti specifikace místa skutků ve výroku proto lze vztáhnout též na tyto výzvy. Z výzev tedy nebylo možné zjistit, kde přesně mělo k údajným přestupkům dojít, žalobce tedy nemohl relevantně posoudit, zda je podezření ze spáchání těchto přestupků důvodné (žalobce opravdu netuší, kde se na ulici K. H. Borovského v Sokolově nachází pekárna). Tím byl žalobce zkrácen na svém právu posoudit, jakým způsobem na tuto výzvu zareaguje, tedy zda uhradí určenou částku, nebo zvolí jiný postup. Jelikož tak nebyl dodržen postup dle § 125h silničního zákona, nemohl správní orgán přikročit k zahájení řízení o správních deliktech dle § 125f silničního zákona (obdobně srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 7. 2014, č. j. 30A 38/2014 – 45). Žalobce je rovněž názoru, že správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku dle § 125f odst. 4 silničního zákona. V obou případech byl totiž postup správního orgánu pouze formální, což vyplývá již z rozhodnutí prvého stupně, kde správní orgán přiznává, že poté, co žalobce neuhradil určenou částku, a jím označený řidič se na předvolání nedostavil, bez dalšího přikročil k vydání příkazu. Správní orgán přitom zjevně měl reálnou možnost zjistit totožnost pachatele přestupků, a to minimálně co do přestupku ze dne 11. 2. 2016, neboť tento měl být zjištěn pomocí městského kamerového záznamu, který zřejmě byl natolik kvalitní, aby mohl správní orgán dovodit, že řidič žalobcova vozidla nebyl asijského původu. Dle názoru žalobce proto měl správní orgán pokračovat v šetření přestupku, a zhlédnutím záznamů z městského kamerového systému měl např. zjistit, kam řidič žalobcova vozidla šel, a pokud by např. zjistil, že šel do určité provozovny, měl do této vyslat strážníky obecní policie, aby se zde pokusili totožnost přestupce zjistit. Rovněž nebylo od věci pokusit se porovnat podobu řidiče s podobou žalobce, neboť je obvyklé, že řidičem vozidla je současně jeho provozovatel. Žalobce dále považuje za nepřezkoumatelný závěr správního orgánu o tom, že jeho tvrzení o panu N. je nepravdivé, a že tato osoba je fiktivní. Správní orgán k tomu totiž uvedl toliko: „Porucha vozidla je vyvrácena fotodokumentací, pořízenou z kamerového systému Městské policie, kde je zachycena mimo jiné i dějová linie odjezdu vozidla. Z fotografií, pořízených kamerovým systémem Městské policie je navíc zcela zřejmé, že osoba řidiče nebyla asijského původu.“ K tomu žalobce namítá, že z odůvodnění rozhodnutí prvého stupně není zřejmé, jakým způsobem má z fotodokumentace vyplývat, že k poruše vozidla nedošlo. Žalobce je přitom názoru, že z fotodokumentace může tato skutečnost vyplývat jen stěží. K tvrzení správního orgánu, že řidič nebyl asijského původu, pak žalobce uvádí, že nikdy netvrdil, že by pan N. byl asijského původu. Pokud proto správní orgán na základě toho dovodil, že pan N. je osobou fiktivní, jedná se o nesprávný a ničím nepodložený závěr. Žalobce dále namítá postup správního orgánu při kontaktování pana N. Správní orgán sice panu N. zaslal výzvu k podání vysvětlení, a směřoval ji na adresu, kterou jako doručovací adresu pana N. označil zmocněnec žalobce. V předmětném podání však bylo uvedeno, že pan N. „si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha“ (společností je myšlena ODVOZ VOZU s.r.o., tedy zaměstnavatel pana N. a zmocněnec žalobce ve správním řízení), správní orgán však panu N. na adresu sídla zmocněnce žalobce doručoval zjevně tak, jako by pan N. měl na uvedené adrese vlastní poštovní schránku. Nic takového však nebylo ze strany žalobce tvrzeno. Zmocněnce žalobce uvedl, že pan N. si přebírá poštu na adrese sídla svého zaměstnavatele, tedy dal jasně najevo, že pokud bude dle názoru správního orgánu nutné pana N. kontaktovat, má tak učinit prostřednictvím jeho zaměstnavatele, tedy adresovat písemnost na adresu zmocněnce a rovněž označit jej jako adresáta. Jiný výklad je absurdní, neboť je velmi neobvyklé, aby zaměstnanec společnosti měl na sídle svého zaměstnavatele vlastní poštovní schránku, naopak doručování prostřednictvím zaměstnavatele je zákonem zakotvený institut. Žalobce se rovněž pozastavuje nad tím, že ačkoli správní orgán zjistil, že panu N. a ani panu P. nelze na žalobcem uvedené adrese doručovat, o tomto žalobce nijak nevyrozuměl. Dle názoru žalobce měl správní orgán postupovat některým z následujících způsobů: Předně měl správní orgán žalobce vyrozumět o tom, že označeným řidičům nelze na jím uvedenou adresu doručovat, neboť pokud dle názoru správního orgánu nebyla uvedena „funkční“ adresa pro doručování, trpělo jeho podání vadou. Tento postup lze dovodit jak z § 37 odst. 3 správního řádu, tak ze základních zásad činnosti správních orgánů, jakož i ze smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Žalobce pak shledává podobnost ve věci řešené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 9. 6. 2011, č. j. 7 As 28/2011 – 65: „Po účastnících řízení a osobách zúčastněných na řízení lze požadovat patřičnou procesní aktivitu, přiměřenou pečlivost a spolupráci při plnění jejich procesních povinností, ale nelze po nich žádat, aby neustále ověřovali, zda v jejich případě nenastal v řízení nějaký vývoj, např. že jiný účastník či osoba zúčastněná na řízení zašle soudu určité podání či sdělení, na který by měli reagovat. Naopak, mají právo předpokládat, že nastane-li taková situace, budou o ní soudem informováni.“ Žalobce (resp. jeho zmocněnec) označil pana N. a pana P. za řidiče svého vozidla z toho důvodu, že nechtěl nést odpovědnost za jejich hypoteticky protiprávní jednání, proto předpokládal, že adresu pro doručování pana N. sděluje pro správní orgán srozumitelným způsobem, a dále, že pan P. se na uvedené adrese stále zdržuje. Pokud správní orgán následně zjistil, že nedokáže pana N. a pana P. na uvedené adrese kontaktovat, měl o tom žalobce informovat, neboť takový vývoj nemohl žalobce předpokládat. Přitom pokud by žalobce o potížích věděl, věc by se mohla vyjasnit a např. panu N. by mohla být dána možnost mj. vyjádřit se k tomu, zda je osobou fiktivní či skutečnou. Pokud však správní orgán žalobce kontaktovat nechtěl, mohl případně panu N. a P. doručovat veřejnou vyhláškou, případně jim mohl ustanovit opatrovníka pro účely doručování. Jedná se o další varianty, které správní řád pro případ takové situace předpokládá. Konečně žalobce namítá, že správní orgán nečinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku i z toho důvodu, že ačkoli obec Sokolov disponuje moderním městským kamerovým systémem, který stál daňové poplatníky miliony Kč, správní orgán se ani nepokusil zjistit totožnost údajného přestupce pomocí záznamů z městských kamer. Žalobce přitom nepochybuje o tom, že pan N. a pan P. musel okolo několika z desítek městských kamer projet, přičemž tyto kamery pořizují natolik kvalitní záznam, že by z něj nebyl nejmenší problém podobu řidiče získat. Dle názoru žalobce se nadto jedná o práci maximálně na půl hodiny, tedy o nijak rozsáhlý úkon, ale o racionální a vysoce účinné využití moderních technologií. Postup správního orgánu tedy nerespektoval subsidiaritu správního deliktu vůči přestupku. Závěrem pak žalobce poukazuje na to, že žalovaný se ve svém rozhodnutí zmiňuje o tom, že „dotazem na PČR, odboru cizinecké policie pak správní orgán prvého stupně dále zjistil, že osoba L.H.N., nar. …, nikdy neměla povolení k pobytu na území České republiky. S ohledem ke shora popsaným zjištěním je vysoce pravděpodobné, že osoba L.H.N. je osobou fiktivní.“ Z rozhodnutí prvého stupně však nelze zjistit, že by se správní orgán dotazoval PČR na pana N., tato úvaha žalovaného je tedy nepodložená. Žalobce taktéž namítá, že samotná skutková podstata správního deliktu provozovatele vozidla, a především pak povinnost stanovená v § 10 odst. 3 silničního zákona, je v rozporu s Ústavou, ústavními principy a základními právy. Ztotožnit se lze zejm. s usnesením Senátu, ve kterém tento vyjádřil názor zpochybňující ústavní konformnost předmětné novely zákona o provozu na pozemních komunikacích: „Jedním z hlavních argumentů odpůrců nového znění právní normy je fakt, že zákon neodpovídá jednomu z principů trestního práva obecně, tj. neodvratnosti sankce za spáchaný delikt. Sankce (pokuta) uložená provozovateli vozidla v rozporu s výše uvedeným principem nepostihne pachatele deliktu, nýbrž přenáší odpovědnost na osobu odlišnou od pachatele, jejíž zjištění je pro správní orgán snadnější.“ Nelze totiž odhlédnout od skutečnosti, že po zahájení řízení o správním deliktu provozovatele vozidla již nelze zahájit řízení o přestupku s jeho pachatelem, ačkoli by jeho vina mohla být snadno prokazatelná. Uvážíme-li taková pravidla pro analogický případ s vlastníkem zbraně (kterou podle zákona o střelných zbraních vlastník nesmí předat osobě bez příslušného oprávnění), nebylo by možné skutečného vraha za vraždu postihnout, bylo-li by již zahájeno řízení o hypotetickém správním deliktu vlastníka zbraně. Na tomto příkladu je zjevná protiústavnost až absurdnost právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla. Ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona rovněž zakotvuje presumpci odpovědnosti provozovatele vozidla za jednání řidiče při užití vozidla, jehož je provozovatelem. Toto ustanovení obsahuje pravidlo vyžadující nesplnitelné chování, neboť provozovatel vozidla zpravidla není schopen ovlivnit chování řidiče, tedy zajistit, aby při užití vozidla na pozemních komunikacích byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovena zákonem o silničním provozu. Provozovatel vozidla totiž nemůže učinit více, než poučit řidiče vozidla o tom, že má dodržovat dopravní předpisy, přinejmenším pokud řídí jeho vozidlo. Nicméně, osoba držící řidičské oprávnění musela absolvovat autoškolu a povinné závěrečné zkoušky, a tedy provozovatel vozidla je oprávněn se legitimně domnívat, že taková osoba zná své povinnosti (mj. povinnost dodržovat nejvyšší povolenou rychlost či neodstavovat vozidlo tam, kde to není povoleno). Fakticky absolutní odpovědností provozovatele vozidla za dodržení povinnosti řidiče a pravidel provozu na pozemních komunikacích při užití jeho vozidla v silničním provozu dochází k porušení základních práv provozovatele vozidla. Ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu presumuje odpovědnost provozovatele vozidla za jednání řidiče. Tato premisa je zcela v rozporu s jednou se základních zásad soudního trestání a per analogiam i trestání správního, presumpcí neviny, neboť provozovatel vozidla je automaticky shledáván vinným. Žalobce má za to, že omezení základního práva provozovatele vozidla svými negativními důsledky přesahuje klady, které představuje veřejný zájem na ustanovení § 10 odst. 3 silničního zákona. Žalobce má proto za to, že aplikací ustanovení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu bylo zasaženo do jeho práv garantovaných Listinou základních práv a svobod. Žalobce proto dává soudu ke zvážení, zda by nebylo vhodné podat návrh na zrušení patřičných ustanovení silničního zákona k Ústavnímu soudu České republiky. III. Vyjádření žalovaného Žalovaný uvedl, že velký prostor žalobce věnoval námitkám k přestupkovému jednání, jehož se dopustili blíže nezjištění řidiči. Vytýkal správnímu orgánu prvého stupně laxní postup při provádění důkazů, dále správnímu orgánu vytýkal to, že neučinil všechny možné kroky ke zjištění pachatele přestupků a následně správnímu orgánu vytýkal, že nebyl informován o tom, že jím označení řidiči na jím uvedených adresách nepřebírají písemnosti. Žalovaný celý soubor námitek směřujících do oblasti přestupkového řízení odmítá. Ze spisové dokumentace je zřejmé, že dle údajů k údajným osobám řidičů poskytnutých žalobcem se správnímu orgánu prvého stupně nepodařilo těmto osobám doručit předvolání k podání vysvětlení, když se písemnosti vrátily zpět s poznámkou, že na žalobcem uvedené adrese je adresát neznámý respektive na uvedené adrese nemá poštovní schránku. Šetřením prostřednictvím Odboru cizinecké policie pak bylo zjištěno, že jeden z údajných řidičů nemá a nikdy neměl na území České republiky povolen pobyt. Správní orgán prvého stupně následně předvolal žalobce k podání vysvětlení ve věci došlých oznámení o přestupcích, z něhož se žalobce omluvil bez udání důvodu omluvy. Žalovaný je toho názoru, že správní orgán byl při zjišťování osob přestupců aktivní a vyčerpal všechny své možnosti. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí správního orgánu prvého stupně, kterou spatřuje nesrozumitelnosti. Za nesrozumitelnost žalobce považuje skutečnost, že projednávané skutky nejsou popsané dostatečně určitě. Žalovaný námitku odmítá jako nedůvodnou a je toho názoru, že místo, kde k deliktnímu jednání došlo, je popsáno dostatečně jasně. V případě správního deliktu ze dne 3. února 2016, je místo popsáno jako ulice Marie Majerové, vedle restaurace Forte Plus, v případě správního deliktu ze dne 11. února 2016, je místo popsáno jako ulice K. H. Borovského v úseku platnosti vodorovného dopravního značení V 13 „Šikmé rovnoběžné čáry“. Tvrzení žalobce, že mu není známo, kde se restarte Forte Plus nachází, nelze považovat za důkaz toho, že se správního deliktu nedopustil. Žalobce dále poukázal na to, že vodorovná značka V 13 nemá působnost po celém průběhu ulice K. H. Borovského. Žalovaný s tímto tvrzení nepolemizuje, ale říká, že se žalobce dopustil správního deliktu v ulici K. H. Borovského v místě, kde je účinná vodorovná dopravní značka V 13. Žalobce se hájí výkladem k vodorovné dopravní značce V 13 z přílohy č. 8 k vyhlášce č. 294/2015 Sb., dle kterého se na plochu vyznačenou předmětnou dopravní značkou nemůže vjíždět nebo nad ni zasahovat nákladem, pokud to není nutné k objíždění, odbočování na místo ležící mimo pozemní komunikaci nebo vjíždění na pozemní komunikaci. Z takto pojatého výkladu žalobcem vyplývá, že stát na ploše označené touto dopravní značkou lze. Žalovaný se s názorem žalobce neztotožnil a pro své stanovisko použije stejně lapidární vysvětlení, k jakému se uchýlil žalobce: pokud vozidlo na ploše označené předmětnou značkou stojí, muselo na ní nejprve vjet, tedy se jeho řidič primárně dopustil nedovoleného jednání. Pochybení v označení vodorovné dopravní značky, které žalobce namítá, odstranil žalovaný opravným rozhodnutím. Žalobce namítá porušení ustanovení § 125g odst. 2 zákona o silničním provozu, dle něhož měl správní orgán prvého stupně projednat všechny správní delikty, z nichž byl shledán podezřelým, ve společném řízení. Pochybení spatřuje v tom, že správní orgán nesloučil do společného řízení již probíhající řízení o správním deliktu ze dne 13. října 2015 a ze dne 28. června 2016. Žalobce tuto námitku odmítá a je toho názoru, že správní orgán prvého stupně postupoval v duchu zásady rychlosti a hospodárnosti řízení zakotvené v ustanovení § 140 odst. 1 správního řádu. Žalovaný dále odmítá polemiku žalobce na téma, zda povinnost daná provozovateli vozidla ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu je v souladu s Ústavou a dalšími právními předpisy. Žalovaný není v pozici, kdy by měl provádět výklad kteréhokoliv právního předpisu bez ohledu na to, o jakou právní normu se jedná. Žalovaný je rovněž toho názoru, že není ani věcí občanů, aby posuzovali, zda ta či ona zákonná povinnost jev souladu s Ústavou a dle vlastního uvážení se poté zákonným ustanovením řídili. Žalobce odmítá legalitu objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla, když je toho názoru, že provozovatel vozidla nemůže učinit více, než řidiče poučit o povinnosti dodržovat dopravní předpisy. Je toho názoru, že absolutní odpovědností provozovatele vozidla jsou porušena jeho základní práva, jejichž negativní důsledky přesahují klady, které představuje veřejný zájem. V tomto kontextu pak žalobce považuje rozhodnutí žalovaného za nezákonné. Žalovaný se s tímto názorem neztotožnil. Žalovanému nepřísluší zkoumat legalitu právní normy, toto je vyhrazeno soudům. Žalovaný je toho názoru, že postupoval v souladu s platnými právními předpisy a žalobou napadené rozhodnutí považuje za zákonné. IV. Posouzení věci krajským soudem Vzhledem k tomu, že soud shledal důvod pro zrušení napadeného rozhodnutí podle § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s.ř.s.“), rozhodl o věci samé bez jednání (§ 51 odst. 2 ve spojení s § 76 s.ř.s.). V souladu s § 75 odst. 1, 2 s.ř.s. vycházel soud při přezkoumání napadeného rozhodnutí ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu, a napadené rozhodnutí přezkoumal v mezích žalobních bodů uplatněných v žalobě. A. Námitka nepřezkoumatelnosti výroku prvoinstančního rozhodnutí. Podle § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání rozsudkem pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé Žalobce namítal nepřezkoumatelnost výroku prvoinstančního rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti, přičemž nesrozumitelnost spatřoval v tom, že ve výroku rozhodnutí není uvedeno, pro porušení jakého ustanovení zákona o silničním provozu se měl řidič vozidla dopustit jakého přestupku. Podle § 68 odst. 2 správního řádu ve výrokové části se uvede řešení otázky, která je předmětem řízení, právní ustanovení, podle nichž bylo rozhodováno, a označení účastníků podle § 27 odst.

1. Účastníci, kteří jsou fyzickými osobami, se označují údaji umožňujícími jejich identifikaci (§ 18 odst. 2); účastníci, kteří jsou právnickými osobami, se označují názvem a sídlem. Ve výrokové části se uvede lhůta ke splnění ukládané povinnosti, popřípadě též jiné údaje potřebné k jejímu řádnému splnění a výrok o vyloučení odkladného účinku odvolání (§ 85 odst. 2). Výroková část rozhodnutí může obsahovat jeden nebo více výroků; výrok může obsahovat vedlejší ustanovení. Ve výroku rozhodnutí tedy správní orgán vyjadřuje, jakým způsobem v projednávané věci, jež byla předmětem řízení, rozhodl. Výrok rozhodnutí musí být jasný, srozumitelný, přesný a určitý, neboť pouze ten (na rozdíl od ostatních částí správního aktu, jako je označení orgánu, který rozhodl, návětí, odůvodnění, poučení) v sobě nese autoritativní úpravu práv a povinností (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 11.1.2012, č.j. 3 Ads 96/2011-118, ze dne 22.7.2008, č.j. 2 As 20/2008-73, nález Ústavního soudu ze dne 3.11.2003 sp.zn. IV. ÚS 772/02). K otázce právní kvalifikace skutku ve výroku rozhodnutí lze poukázat na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem, pobočka Liberec, ze dne 9.4.2015, č.j. 60 A 10/2014-33, publikovaný ve Sb. NSS pod č. 3282/2015, kterým označený soud pro nepřezkoumatelnost výroku rozhodnutí spočívající v nesrozumitelnosti zrušil rozhodnutí o přestupku. Právní věta předmětného rozsudku zní: „Protože sběrná skutková podstata obsažená v § 125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, obsahuje normu odkazující a také § 5 odst. 1 písm. a) téhož zákona obsahuje pouze obecně formulovanou povinnost řidiče užít vozidlo, které splňuje technické podmínky stanovené zvláštním právním předpisem, musí být součástí právní kvalifikace skutku v souladu s § 68 odst. 2 správního řádu z roku 2004 a § 77 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, také uvedení ustanovení zvláštního právního předpisu, které technické podmínky pro užití motorového vozidla, jež nebyly naplněny, stanoví. Tento požadavek odpovídá i doktríně trestního práva, podle níž je u trestných činů s blanketní dispozicí třeba ve výroku uvést odkaz na přesné ustanovení právní normy, které bylo zaviněným jednáním porušeno.“ Byť se předmětný rozsudek týkal právní kvalifikace přestupku, mají jeho závěry dle názoru zdejšího soudu obecnou platnost i pro rozhodnutí týkající se správních deliktů. Skutková podstata správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu není určena konkrétně, nýbrž je vymezena odkazující normou tak, že právnická nebo fyzická osoba se dopustí správního deliktu tím, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 nezajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Prvoinstanční orgán ve výroku rozhodnutí uvedl, že znakem skutkové podstaty předmětného správního deliktu je v daném případě porušení povinnosti provozovatele vozidla stanovené v § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu: provozovatel vozidla zajistí, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Z uvedené citace je zřejmé, že § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu obsahuje jen obecnou povinnost provozovatele vozidla zajistit, aby při užití jeho vozidla na pozemní komunikaci byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích, přičemž ohledně konkrétních pravidel provozu na pozemních komunikacích, jejichž dodržování je provozovatel vozidla povinen zajistit, je odkazováno na zákon o silničním provozu jako celek. Právní kvalifikace skutku proto musí v takovém případě dle názoru soudu obsahovat nejen uvedení § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu, ale i označení ustanovení zákona o silničním provozu, které stanoví konkrétní pravidlo provozu na pozemních komunikacích, jehož dodržení se provozovateli vozidla nezdařilo zajistit. Dále pak má soud za to, že součástí právní kvalifikace skutku musí být též uvedení právní kvalifikace přestupku, kterého se měl v souvislosti s porušením toho kterého konkrétního pravidla provozu na pozemních komunikacích dopustit řidič vozidla. Je tomu tak proto, že dle § 125f odst. 2 písm. b) zákona o silničním provozu právnická nebo fyzická osoba za správní delikt odpovídá, pokud porušení povinností řidiče nebo pravidel provozu na pozemních komunikacích vykazuje znaky přestupku podle tohoto zákona. Z výroku rozhodnutí o správním deliktu tedy musí být jednoznačně zřejmé, znaky jakého přestupku podle zákona o silničním provozu porušení toho kterého pravidla provozu na pozemních komunikacích řidičem představuje. Prvoinstanční orgán ohledně právní kvalifikace skutku, za který byl žalobce postižen, uvedl pouze, že se žalobce dopustil správního deliktu dle § 125f odst. 1 zákona o silničním provozu pro porušení § 10 odst. 3 téhož zákona. Jaké ustanovení zákona o silničním provozu obsahuje pravidlo provozu na pozemních komunikacích, které bylo porušeno tím, že „že dne 11. 02. 2016 v 13:20 hodin na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ul. K. H. Borovského, stálo jím provozované motorové vozidlo BMW, RZ: …, a to v místě platnosti vodorovné dopravní značky V13a - "šikmé rovnoběžné čáry", a že dne 03. 02. 2016 v 13:00 hodin na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ul. M. Majerové, vedle restaurace Forte Plus, stálo jím provozované motorové vozidlo BMW, RZ: …, a to v místě platnosti dopravní značky B29 - zákaz stání“, a znaky jakého přestupku předmětné jednání řidiče vykazuje, prvoinstanční orgán ve výroku svého rozhodnutí neuvedl. Řádné vymezení právní kvalifikace deliktu žalobce obsahuje až odůvodnění prvoinstančního rozhodnutí, když je v něm uvedeno, že „na základě výše uvedeného má správní orgán za prokázané, že se neznámý řidič či řidiči dopustili přestupků podle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu porušením povinnosti stanovené v § 4 písm. c) zákona o silničním provozu., tedy v odůvodnění je identifikována norma obsahující určení jak přestupku (§ 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu), tak porušené povinnosti (§ 4 písm. c) téhož zákona). Soud zkoumal, zda za takové situace může rozhodnutí správního orgánu obstát, přičemž dospěl k závěru, že uvedení právní kvalifikace deliktu až v odůvodnění nepostačuje k zachování zákonnosti rozhodnutí. Tento právní názor vychází z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2005, čj. 6 As 57/2004-54, v němž je uvedeno, že „Podle § 47 odst. 2 správního řádu výrok obsahuje rozhodnutí ve věci spolu s uvedením právního předpisu, podle něhož bylo rozhodnuto. Jestliže předmětem řízení bylo uložení pokuty za spáchání správního deliktu, potom nepominutelnou součástí výroku, kterým se ukládá povinnost uhradit pokutu jako trest za správní delikt, musí být rovněž i určení, jakého deliktu se subjekt dopustil. Pokud tomu tak není v oblasti skutkové části tohoto výroku, lze připustit, že je-li skutek popsán v odůvodnění rozhodnutí, nemusí za všech okolností docházet k nezákonnosti takového správního aktu. Pokud však, tak, jako v projednávané věci, ve výroku rozhodnutí chybí právní kvalifikace deliktu, pak takové rozhodnutí obstát nemůže. Jeho důsledkem je totiž narušení principu právní jistoty (není jasné, za jaký delikt byl vlastně žalobce postižen), což může vést i k pochybnostem o tom, zda určitá jednání či opomenutí, která naplnila skutkovou podstatu deliktu, byla potrestána či nikoliv, a tedy, zda pro budoucno jde o res iudicata (věc rozsouzenou). I ve správním trestání totiž platí obecná zásada ne bis in idem (nikdo nemůže být dvakrát potrestán pro tentýž skutek). Takový výrok není přesný a určitý a neodpovídá výše citovanému požadavku § 47 odst. 2 správního řádu, aby bylo rozhodnuto „ve věci“.“ Byť tyto závěry vycházejí ze znění předchozí správního řádu, je možné je v plném rozsahu vztáhnout i na aktuální právní stav. Vzhledem ke shora uvedenému nezbývá než konstatovat, že prvoinstanční orgán při formulaci výroku rozhodnutí podstatně porušil ustanovení o řízení. [§ 76 odst. 1 písm. c) s. ř. s] a narušil tím princip právní jistoty s ohledem na zásady rei iudicatae a ne bis in idem. Soud se na rozdíl od žalobce nedomnívá, že rozhodnutí je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost, neboť dostatečně určitá právní kvalifikace jednání žalobce je obsažena v odůvodnění rozhodnutí, z rozhodnutí jako celku lze tedy bezpečně zjistit, o čem bylo ve věci rozhodováno. Stran žalobcovy námitky ohledně nedostatečné specifikace místa spáchání skutku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí vycházel soud z těchto skutečností. Rozšířený senát Nejvyššího správního soudu se v usnesení ze dne 15. 1. 2008, č. j. 2 As 34/2006-73, zabýval náležitostmi popisu skutku ve výroku rozhodnutí o jiném správním deliktu, přičemž dospěl k závěru, že výrok musí obsahovat „popis skutku uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby nemohl být zaměněn s jiným. Taková míra podrobnosti je jistě nezbytná pro celé sankční řízení, a to zejména pro vyloučení překážky litispendence, dvojího postihu pro týž skutek, pro vyloučení překážky věci rozhodnuté, pro určení rozsahu dokazování a pro zajištění řádného práva na obhajobu.“. Rozšířený senát v citovaném usnesení dále dovodil, že „neuvede-li správní orgán náležitosti, jimiž je skutek dostatečně a nezaměnitelně identifikován, do výroku svého rozhodnutí, podstatně poruší ustanovení o řízení [§ 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s]. Nepřezkoumatelným pro nesrozumitelnost by bylo jen rozhodnutí neobsahující specifikaci skutku ani ve výroku ani v odůvodnění, případně za přistoupení jiných vad.“. Prvoinstanční orgán místo skutku ve výroku svého rozhodnutí označil takto: „pozemní komunikace v obci Sokolov, ul. K. H. Borovského, a to v místě platnosti vodorovné dopravní značky V13a - "šikmé rovnoběžné čáry ‘“ a „pozemní komunikace v obci Sokolov, ul. M. Majerové, vedle restaurace Forte Plus, a to v místě platnosti dopravní značky B29 - zákaz stání““. Z místa spáchání správních deliktů byla pořízena fotodokumentace, ze které bylo zjištěno, že vozidlo RZ: … se nachází v úseku platnosti dopravní značky B 29 – Zákaz stání, resp. v úseku platnosti dopravní značky V 13 – Šikmé rovnoběžné čáry. Uvedl-li za takové místní situace prvoinstanční orgán, že se vozidlo nacházelo v ulici M. Majerové, vedle restaurace Forte Plus v úseku zákazu stání označeném značkou B 29, resp. v ulici K. H. Borovského v úseku platnosti vodorovného dopravního značení šikmé rovnoběžné čáry, považuje soud určení místa skutku za dostatečně konkrétní vylučující zaměnitelnost s jiným skutkem. Skutečnost, že vozidlo skutečně stálo za danou dopravní značkou, lze bez potřeby jakéhokoli podrobného zkoumání ověřit pohledem na fotodokumentaci z místa přestupku, která je součástí správního spisu. Námitka ohledně nedostatečné specifikace místa spáchání skutku ve výroku prvoinstančního rozhodnutí s odkazem na žalobcem uváděnou judikaturu tedy není s odkazem na výše uvedené skutečnosti důvodná. Shora nastíněné závěry soudu dopadají i na žalobcem tvrzenou „nedostatečnou specifikaci místa spáchání přestupku“ ve výzvě podle § 125h zákona o silničním provozu, neboť způsob popisu skutku je obdobný. Stran přemítání žalobce, zda „stání“ vozidla na v úseku platnosti dopravní značky V 13 je vůbec „vjížděním“ do daného prostoru, soud konstatuje, že pojem „stání“ z hlediska jazykového implikuje, že aby vozidlo mohlo na určitém místě stát, musí na něj nejprve vjet. Pojem státní lze tedy podle názoru soud vnímat jako závažnější formu pouhého „vjetí“, které zahrnuje toliko časově značně omezené vniknutí do oblasti platnosti předmětné značky, zatímco stání v daném úseku je dlouhodobější a intenzivnější porušení ochrany úseku vozovky takto označeného. Jestliže žalobce namítá nesrozumitelnost výroku rozhodnutí z důvodu, že správní orgán v něm uvedl neexistující značku V 13a, pak se soud s touto námitkou neztotožnil. Ano, je pravdou, že ve výrocích rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je uvedeno označení dopravní značky V 13a – šikmé vodorovné čáry, když správně měla být označena pouze jako V 13 – šikmé vodorovné čáry. Žalovaný však na dané pochybení reagoval a dne 18. 5. 2017 vydal opravné rozhodnutí, v němž dané pochybení korigoval jako zřejmou nesprávnost. Soud s tímto postupem souhlasí, neboť v daném případě se vskutku jedná o „zřejmou nesprávnost“, a to s ohledem na závěry Nejvyššího správního soudu obsažené v rozsudku č. j. 1 Afs 58/2009 – 541 ze dne 31. 3. 2010, „institut opravy zřejmých nesprávností v písemném odůvodnění rozhodnutí podle § 70 správního řádu z roku 2004 lze aplikovat pouze na zjevné omyly ohledně údajů, které jsou však dostatečně podloženy zjištěními prokazujícími jejich správné znění. S odkazem na toto ustanovení naopak nelze měnit vlastní obsah rozhodnutí.“ V projednávané věci se o právě takový zjevný omyl jedná, když dopravní značka byla ve výrocích vždy označena jako „šikmé vodorovné čáry“, rovněž skutková zjištění správních orgánů vylučují jakoukoliv pochybnost o povaze dopravní značky. Ostatně i samotnému žalobci musí být určení dopravní značky, kterou porušil, jednoznačně srozumitelné, neboť v žalobě právě otázku nerespektování dané dopravní značky sporuje námitkami věcného charakteru (viz. výše). B. Soud se neztotožnil s právním názorem žalobce, že napadané rozhodnutí je nepřezkoumatelné z důvodu nedostatečného vypořádání odvolacích námitek žalovaným. Žalobce konkrétně vytýká žalovanému, že jinak nereagoval na námitku uplatněnou v odvolání, že „(žalobce) se cítí poškozen postupem správního orgánu, který ve věci odmítl provést jakýkoliv důkaz navržený obviněným. Provedení jakéhokoliv z navržených důkazů by přitom ukázalo, že obviněný se žádného správního deliktu nemohl dopustit.“ Soud konstatuje, že se jedná o námitku zcela obecného charakteru, v níž žalobce nijak nereflektuje skutkový stav, který vyšel najevo v řízení před prvoinstančním orgánem. Jestliže žalobce v rámci prvoinstančního řízení navrhl provedení důkazu svědeckou výpovědí řidiče vozidla, L.H.N., k prokázání tvrzení, že vozidlo zaparkoval z důvodu hrozící škody na motoru a P.J., automechanika, k prokázání tvrzení, že mu označený řidič volal s dotazem, jak má postupovat při závadě motoru, prvoinstanční správní orgán v odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že „k námitkám účastníka řízení správní orgán uvádí, že s osobou (osobami) řidiče se vypořádal již výše v odůvodnění tohoto rozhodnutí. Ve věci přestupku nezjištěného řidiče ze dne 11. 2. 2016 dále správní orgán uvádí, že vzhledem k tomu, že se jedná o řidiče fiktivního (p. L.H.N.), nebude správní orgán reagovat na smyšlené dějové linie, popsané zástupcem účastníka řízení. Celé toto tvrzení správní orgán zhodnotil jako účelové, nezakládající se na pravdě. Porucha vozidla je vyvrácena fotodokumentací, pořízenou z kamerového systému Městské policie, kde je zachycena mimo jiné i dějová linie odjezdu vozidla. Z fotografií, pořízených kamerovým systémem Městské policie je navíc zcela zřejmé, že osoba řidiče nebyla asijského původu.“ Je tedy zcela zřejmé, že již prvoinstanční orgán v odůvodnění svého rozhodnutí jasně a logicky vymezil důvody, které jej vedly k tomu, že žalobcem ve vyjádření navržené důkazy neprovedl, když skutkový stav měl za bezpečně zjištěný. Provedení jiných důkazů žalobce v rámci správního řízení nenavrhnul. Za této situace žalovaný nepochybil, když na zcela obecnou námitku žalobce, která nijak nespecifikovala, které konkrétní navržené důkazy prvoinstanční orgán odmítl provést (eventuálně co by mělo být jimi prokázáno), reagoval rovněž v obecné rovině, když uvedl, že „po prostudování předložené spisové dokumentace má odvolací správní orgán za prokázané, že ve shora popsaných případech, odvolatel v rozporu s ustanovením § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití osobního vozidla zn. BMW, spz …, na pozemních komunikacích byla dodržována pravidla provozu na pozemních komunikacích. Porušení tohoto ustanovení má odvolací správní orgán za prokázané fotodokumentacemi, které jsou ve shora popsaných případech nedílnou součástí spisových dokumentací pořízených MěP a které jsou nedílnou součástí spisové dokumentace vedené správním orgánem prvého stupně.“, a to za situace, kdy důvody neprovedení žalobcem navržených důkazů bylo jasně odůvodněny již prvoinstančním orgánem, přičemž žalobce v odvolání předmětné odůvodnění jinak konkrétně nerozporoval. C. Nevedení společného řízení. Soud nepřisvědčil námitce žalobce spočívající na argumentaci, že žalovaný postupoval chybně, když nevedl společné řízení o více skutcích spáchaných žalobcem. Podmínky pro vedení společného řízení upravuje ustanovení § 125g tak, že dopustil-li se provozovatel vozidla více správních deliktů podle § 125f, o kterých je příslušný vést řízení týž obecní úřad obce s rozšířenou působností, vede se o těchto deliktech společné řízení. Za více správních deliktů provozovatele vozidla podle § 125f, projednaných ve společném řízení, se uloží pouze jedna pokuta podle § 125f odst.

3. Pro určení výše pokuty se použije sazba pokuty za přestupek nejpřísněji postižitelný (odstavec 2 a 3 shora zmíněného ustanovení). Z obsahu správního spisu (z příkazů č. j. 91282/2015/OP/JASV-15 ze dne 27. 1. 2016 pro jednání ze dne 13. 10. 2015 a č. j. 63536/2016/OP/TOKO-14 ze dne 13. 2. 2017 pro jednání ze dne 28. 6. 2016 a 7. 7. 2016) je zřejmé, že v době, kdy bylo vydáno prvoinstanční v nyní projednávané věci, byly v případě později spáchaných skutků teprve prověřovány informace týkající se totožnosti řidiče vozidla z důvodu případného zahájení přestupkového řízení s oznámeným řidičem. Soud je toho názoru, že prvoinstanční orgán nepochybil, když nevedl společné řízení o skutcích nyní projednávaných a skutcích ze dne 28. 6. 2016 a 7. 7. 2016, neboť po vydání rozhodnutí prvoinstančním orgánem v projednávané věci, kdy ještě nebylo započato řízení ve věci pozdějších skutků, již spojení těchto věcí možné nebylo. Vzniká však otázka, zda prvoinstanční orgán neměl v průběhu řízení spojit k věci týkající se deliktu ze dne 13. 10. 2015 i nyní projednávané skutky za situace, v níž bylo zahájeno řízení o správním deliktu ohledně daných skutků proti žalobci jakožto provozovateli vozidla dříve, než bylo vydáno prvoinstanční rozhodnutí o správním deliktu ze dne 13. 10. 2015. Správní delikty by totiž byly ve vícečinném souběhu, neboť žalobce se jich dopustil v období před oznámením rozhodnutí, jímž byl za některý z nich potrestán. Shora citovaná právní úprava obsažená v zákoně o silničním provozu odpověď na otázku nutnosti vedení společného řízení neposkytuje. Soud proto aplikoval obsahově nejbližší právní úpravu, tj. úpravu společného řízení v zákoně o přestupcích, konkrétně § 57 odst. 3, který obsahuje omezení správního orgánu v tom směru, že „ve společném řízení se neprojedná přestupek, který byl spáchán po zahájení řízení o jiném přestupku“. Nyní projednávané věci skutky byly spáchány dne 11. 2. 2016 a 3. 2. 2016, přičemž příkaz č. j. 91282/2015/OP/JASV-15 ze dne 27. 1. 2016 pro jednání ze dne 13. 10. 2015 byl žalobci doručen dne 2. 2. 2016. Je tedy zřejmé, předmětné skutky byly spáchány až po zahájení řízení o správním deliktu dne 13. 10. 2015, proto vedení společného řízení nepřicházelo v úvahu. D. Námitky týkající se nesplnění podmínek pro zahájení řízení o správním deliktu. Podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu obecní úřad obce s rozšířenou působností správní delikt podle odstavce 1 projedná, pouze pokud učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku a a) nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě, nebo b) řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno. Výkladem tohoto ustanovení se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46 (rozsudky Nejvyššího správního soudu jsou dostupné na www.nssoud.cz), kde v bodech 16 až 18 uvedl, že „podle § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu správní orgán projedná správní delikt provozovatele vozidla teprve tehdy, učinil-li nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nezahájil řízení o přestupku a věc odložil, protože nezjistil skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě [§ 125f odst. 4 písm. a)], nebo řízení o přestupku zastavil, protože obviněnému z přestupku nebylo spáchání skutku prokázáno [§ 125f odst. 4 písm. b)]. Toto ustanovení vyjadřuje subsidiaritu odpovědnosti za správní delikt provozovatele vozidla vůči odpovědnosti za přestupek (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45). „Přednost“ odpovědnosti za přestupek je patrná i z § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, podle kterého správní orgán poučí provozovatele, jehož vozidlem nezjištěný řidič spáchal přestupek, o možnosti sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku. Při posuzování, zda správní orgán učinil nezbytné kroky ke zjištění pachatele přestupku, ale nelze ztrácet ze zřetele smysl a účel úpravy správního deliktu provozovatele vozidla, kterým bylo postihnout tzv. problematiku osoby blízké. V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na www.psp.cz). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Šlo by proti smyslu úpravy správního deliktu provozovatele vozidla vyžadovat po správních orgánech rozsáhlé kroky směřující k určení totožnosti přestupce, nemají-li pro takové zjištění potřebné indicie a případné označení řidiče provozovatelem vozidla k výzvě podle § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu zjevně nevede, resp. nemůže vést k nalezení a usvědčení pachatele přestupku. Budou-li mít správní orgány (ať již na základě označení řidiče provozovatelem vozidla nebo na základě jiných skutkových okolností) reálnou příležitost zjistit přestupce, musí se o to pokusit. Dobrý příklad poskytuje věc řešená Krajským soudem v Hradci Králové v rozsudku ze dne 28.8.2014, č.j. 30 A 92/2013-27, kde provozovatelem vozidla byla autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu; krajský soud uzavřel, že správní orgány měly vyvinout větší úsilí ke kontaktování označené obchodní společnosti a jejího jednatele, který dle sdělení provozovatele vozidlo osobně přebíral. Naopak pokud provozovatel vozidla k výzvě správního orgánu označí za řidiče osobu, kterou nelze dohledat nebo se jí nedaří doručovat, případně označí osobu, která odepře podání vysvětlení z důvodu podle § 60 odst. 1 věty za středníkem zákona o přestupcích (srov. citovaný rozsudek 3 As 7/2014-21), nebo dochází-li k řetězení označených osob (označený řidič označí dalšího řidiče atd.), je podmínka učinění nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o přestupcích naplněna a správní orgán po odložení či zastavení řízení o přestupku projedná správní delikt.“. (zvýraznění doplněno zdejším soudem) Pro posouzení důvodnosti žalobní námitky jsou významné i závěry Nejvyššího správního soudu uvedené v rozsudku ze dne 10.11.2005, č.j. 1 Afs 107/2004-48, publikovaném pod č. 869/2006 Sb. NSS, kde kasační soud uvedl: „Zneužitím práva je situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě dovolené. O chování toliko zdánlivě dovolené jde z toho důvodu, že objektivní právo nezná chování zároveň dovolené a zároveň nedovolené; vzhledem k tomu, že ze zásady lex specialis derogat legi generali vyplývá, že zákaz zneužití práva je silnější, než dovolení dané právem, není takové chování výkonem práva, ale protiprávním jednáním (viz. Knapp, V.: Teorie práva. C. H. Beck, Praha, 1995, s. 184 - 185). Výkonu práva, který je vlastně jeho zneužitím, proto soud neposkytne ochranu. Právo je jedním ze společenských normativních systémů; je tedy nerozlučně spjato s existencí společnosti, kterou svým regulativním působením významně ovlivňuje. Úkolem práva jako společenského normativního systému je zabezpečit reprodukci společnosti a tedy i vůbec její řádné fungování. Aby společnost nebyla pouhým souhrnem autonomních individuí, sledujících výlučně své vlastní zájmy, potřeby a toliko svůj prospěch, a nerespektujících zájmy, potřeby a prospěch ostatních, resp. celku, musí ve společnosti existovat i určitá shoda ohledně základních hodnot a pravidel vzájemného soužití. Z tohoto pohledu je evidentní, že právní řád nemůže být hodnotově neutrální, ale musí obsahovat, chránit a prosazovat alespoň hodnoty, které umožňují bezporuchové soužití jednoho člověka s lidmi dalšími, tedy život člověka jako člena společnosti. V tomto svém regulativním působení musí právo předkládat svým adresátům racionální vzorce chování, tedy takové vzorce, které slouží k rozumnému uspořádání společenských vztahů. To je příkaz nejen pro zákonodárce, ale i pro adresáty právních norem a orgány, které tyto právní normy autoritativně interpretují a aplikují; smyslu práva jako takového odpovídá pouze takový výklad textu právního předpisu, který takové uspořádání vztahů ve společnosti respektuje. Výklad, který by – při existenci několika různých interpretačních alternativ – racionalitu uspořádání společnosti pomíjel, nelze považovat za správný a závěr, k němuž dospívá, potom důsledně vzato nelze považovat ani za existující právo, a to z toho důvodu, že se příčí základnímu smyslu práva. Ostatně odedávna platí, že znát zákony neznamená znát jenom jejich text, ale především pochopit jejich smysl a působení; obdobné platí o právu samém. Při existenci několika interpretačních alternativ tedy takové chování, které není v souladu s požadavkem rozumného uspořádání společenských vztahů, je chováním protiprávním; takové chování může mít zároveň povahu zneužití subjektivního práva“. Oprávnění „sdělit údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku“ nelze vykládat v tom smyslu, že by provozovatel mohl za řidiče označit kohokoliv. Smyslem tohoto oprávnění je umožnit provozovateli sdělit správním orgánům údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku, neboť je to právě provozovatel vozidla, kdo na základě své předchozí úvahy umožnil jiné osobě užívat jím provozované vozidlo. Není obvyklé, aby vozidla byla půjčována osobám, o nichž provozovatel neví nic bližšího, které nezná nebo u nichž si pečlivě neověří jejich identitu a způsobilost vozidlo užívat. Avšak ani skutečnost, že provozovatel vozidla sdělí správnímu orgánu údaje o totožnosti údajného řidiče, nutně neznamená, že se provozovatel vozidla zprostí odpovědnosti za správní delikt. Z tohoto důvodu musí být provozovatel vozidla vždy schopen správním orgánům zásadně předestřít takovou skutkovou verzi reality, která se bude jevit jako věrohodná, a která se bude moci stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. V případě souzeném Nejvyšším správním soudem například shora zmíněná autopůjčovna, která na základě výzvy poskytla správnímu orgánu údaje o subjektu, jenž měl v době spáchání přestupku vozidlo pronajaté, a přiložila příslušnou nájemní smlouvu. Není-li provozovatelem předestřena skutková verze reality, která by se jevila jako věrohodná, nemohou správní orgány jakkoli pochybit při jejím dokazování. Za předložení věrohodné skutkové verze je odpovědný provozovatel, pokud této své odpovědnosti nedostojí, nemůže tuto skutečnost klást k tíži správním orgánům. Žalobce žádnou takovou věrohodnou skutkovou verzi reality správním orgánům nepředestřel. V dané věci Městská policie Sokolov dne 10. 3. 2016, resp. 7. 3. 2016 oznámila prvoinstančnímu orgánu podezření z přestupků dle § 125c odst. 1 písm. k) zákona o silničním provozu; přestupky spočívaly v tom, že jednak dne 11. 2. 2016 v 13:20 hod. na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ulice K. H. Borovského, bylo zaparkováno vozidlo žalobce v místě, kde je to vodorovnou dopravní značkou V 13 zakázáno, jednak dne 3. 2. 2016 v 13:00 hod. na pozemní komunikaci v obci Sokolov, ulice Marie Majerové, bylo zaparkováno vozidlo žalobce v místě, kde je dopravní značkou B-29 státní zakázáno. Prvoinstanční orgán výzvami ze dne 14. 3. 2016 a 7. 3. 2016 k uhrazení určené částky, v souladu s § 125h zákona o silničním provozu vyzval žalobce jakožto provozovatele předmětného vozidla k zaplacení peněžité částky ve výši 400 Kč, a to ve lhůtě 15 dnů ode dne doručení uvedené výzvy. Předmětnými písemnostmi byl žalobce rovněž poučen ve smyslu § 125h odst. 6 zákona o silničním provozu, tedy o možnosti sdělit ve výše uvedené lhůtě údaje o totožnosti řidiče vozidla v době spáchání přestupku a že sdělení údajů o totožnosti řidiče vozidla se považuje za podání vysvětlení. Nato žalobce prostřednictvím svého zástupce prvoinstančnímu orgánu dne 30. 3. 2016 ke skutku ze dne 11. 2. 2016 sdělil, že „jím provozované vozidlo řídil v předmětný čas uvedený ve výzvě, pan L.H.N., nar. …, trvale bytem…, doručovací adresa …, zaměstnanec společnosti ODVOZ VOZU s.r.o., který si přebírá poštu na adrese sídla společnosti, Americká 11, Praha.“ Prvoinstanční orgán předvoláním ze dne 6. 4. 2016, zasílaným na adresu sdělenou žalobcem, tj. …, předvolal pana L.H.N. k podání vysvětlení. Zásilka byla Českou poštou, s.p. prvoinstančnímu orgánu vrácena zpět s tím, že adresát na uvedené nemá schránku. Dále je obsahem správního spisu sdělení Policie ČR, že „L.H.N. nemá, ani nikdy neměl povolení k pobytu na území České republiky“. Následně prvoinstanční orgán záznamem o odložení věci ze dne 20. 5. 2016, č. j. 18777/2016/OP/EVKA-9, věc podezření z přestupku odložil podle 66 odst. 3 písm. g) zákona o přestupcích, neboť nezjistil do šedesáti dnů ode dne, kdy se o přestupku dozvěděl skutečnosti odůvodňující zahájení řízení proti určité osobě (k dalšímu průběhu řízení viz dále). Postupu prvoinstančního orgánu není co vytknout. Disponoval-li prvoinstanční orgán k žalobcovu sdělení o údajném řidiči vozidla výše uvedenými skutkovými zjištěními (nekontaktnost označeného řidiče), nebylo jeho povinností činit žádné další kroky směřující k určení totožnosti přestupce. Žalobce správním orgánům nepředestřel skutkovou verzi reality, která by se jevila jako věrohodná a která by se mohla stát předmětem dokazování, resp. učinění nezbytných kroků ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstanční orgán navíc nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku (přestupek byl zjištěn prostřednictvím automatizovaného technického prostředku, žádný svědek přestupkového jednání zde nebyl). Za takové situace nebylo povinností prvoinstančního orgánu činit žádné další kroky směřující ke zjištění pachatele přestupku. Prvoinstančním orgánem učiněné úkony zcela naplňují zákonný požadavek nezbytných kroků ve smyslu § 125f odst. 4 zákona o silničním provozu. Obdobné závěry lze vztáhnout i k postupu správního orgánu ve věci skutku ze dne 3. 2. 2016, neboť i tomto případě byl označený řidič nekontaktní, předvolání k podání vysvětlení si nepřevzal, a zároveň správní orgán nedisponoval žádnými jinými indiciemi o pachateli přestupku. Soud shledal nedůvodnou námitku žalobce týkající se nesprávného způsobu doručení předvolání k podání vysvětlení L.H.N. Žalobce jednoznačně uvedl, že doručovací adresou L.H.N. je „…“. Skutečnost, že předmětná adresa je zároveň sídlem společnosti ODVOZ VOZU s. r. o., nic na věci nemění, neboť na adrese sídla dané společnosti si poštu jistě může přebírat více subjektů za situace, kdy by tam měli zřízenou poštovní schránku. Jestliže žalobce namítá, že úvaha žalovaného o tom, že L.H.N. může být osobou fiktivní, je ničím nepodložená, pak zcela opomíjí obsah správního spisu. Na č. l. 13 je založeno sdělení Policie České republiky, Krajského ředitelství policie Karlovarského kraje č. j. KRPK-29866-2/JČ-2016-190026-KV ze dne 15. 4. 2016, listina, s níž se žalobce mohl seznámit v rámci ústního jednání, pokud by se k němu dostavil. E. Námitka protiústavnosti § 125f odst. 1 a § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu. Podle čl. 95 Ústavy České republiky soudce je při rozhodování vázán zákonem a mezinárodní smlouvou, která je součástí právního řádu; je oprávněn posoudit soulad jiného právního předpisu se zákonem nebo s takovou mezinárodní smlouvou (odstavec 1). Dojde-li soud k závěru, že zákon, jehož má být při řešení věci použito, je v rozporu s ústavním pořádkem, předloží věc Ústavnímu soudu (odstavec 2). Otázkou ústavnosti předmětné právní úpravy se zabýval Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 23.3.2016, č.j. 6 As 128/2015-32. Zmínil přitom usnesení Ústavního soudu ze dne 22.12.2015, sp.zn. I. ÚS 508/15 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) s tím, že „Ústavní soud odmítl návrh na zrušení ustanovení § 125f zákona o silničním provozu, neboť ten měl akcesorickou povahu k ústavní stížnosti, přičemž ta byla odmítnuta pro její zjevnou neopodstatněnost. I přesto, že meritem návrhu na zrušení předpisu se tedy Ústavní soud nezabýval a že (nepublikovaná) usnesení Ústavního soudu nejsou precedenčně závazná, domnívá se Nejvyšší správní soud, že uvedené usnesení nelze opomíjet. V odůvodnění zmíněného usnesení Ústavní soud totiž uvedl: „Pochybení obecných soudů a správních orgánů s ústavní intenzitou není Ústavní soudem ve věci spatřováno. Právní závěr o spáchání správního deliktu provozovatelem vozidla (stěžovatelem) a o uložení pokuty podle zákona o silničním provozu nevybočuje z ústavních kautel. Obecné soudy řádně, logicky a na podkladě dostatečného důkazního stavu vyložily, proč neposoudily námitky stěžovatele proti správnímu rozhodnutí o vyslovení viny a sankce za spáchaný správní delikt jako důvodné.“ Z tohoto lze podle Nejvyššího správního soudu dovozovat obecný závěr o ústavní konformnosti předmětné právní úpravy. Pokud by totiž Ústavní soud považoval předmětné ustanovení za protiústavní, byla by pak jeho aplikace provedená správními orgány a soudy logicky stižena protiústavností. Ústavní soud však výslovně uvedl, že v postupu soudů a správních orgánů nespatřuje pochybení dosahující intenzity protiústavnosti.“. Dále Nejvyšší správní soud konstatoval: „Dále lze připomenout, že na poli uvedené úpravy již několikrát rozhodoval i Nejvyšší správní soud (viz např. rozsudky ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46; ze dne 26.11.2014, č.j. 1 As 131/2014-45; ze dne 17.2.2016, č.j. 1 As 237/2015- 31) a ani v těchto případech nepředkládal věc Ústavnímu soudu (nutno však podotknout, že v uvedených případech nebyla protiústavnost účastníky namítána). Z toho lze usuzovat o konstantním názoru Nejvyššího správního soudu o souladu předmětné úpravy s ústavním pořádkem. Podobnou úpravou se zabýval i Evropský soud pro lidská práva (dále „ESLP“), a to v rozhodnutí o přijatelnosti ze dne 19.10.2004, Falk proti Nizozemí, stížnost č. 66273/01 (dostupné na http://hudoc.echr.coe.int/). ESLP se musel vypořádat s tím, zdali nizozemské orgány při aplikaci právní úpravy zakotvující objektivní odpovědnost provozovatele vozidla za drobné dopravní přestupky neporušily čl. 6 odst. 2 Úmluvy, jenž zní: „Každý, kdo je obviněn z trestného činu, se považuje za nevinného, dokud jeho vina nebyla prokázána zákonným způsobem.“ ESLP nejdříve připomněl, že presumpce neviny a povinnost toho, kdo rozhoduje o trestním obvinění, nést důkazní břemeno nejsou absolutní, neboť právní a faktické domněnky existují v každém systému trestního práva a nejsou principiálně v rozporu s Úmluvou, pokud smluvní státy zůstanou v rozumných mezích, přičemž vezmou v potaz, co je v sázce, a práva obviněného. Jinými slovy, smluvní státy jsou povinny zajistit, aby prostředky k dosažení legitimního cíle byly ve vztahu k tomuto cíli proporcionální. V tomto případě byla legitimním cílem bezpečnost silničního provozu, jež má být zajištěna tím, že dopravní přestupky detekované technickým nebo jiným způsobem, spáchané řidičem, jehož identita v dané době nebyla zjištěna, nezůstanou nepotrestány, přičemž vyšetřování a následné trestání těchto přestupků nebude představovat nepřijatelnou zátěž pro orgány veřejné moci. Navíc nizozemská úprava dává provozovateli možnost nechat pokutu přezkoumat soudním řízení v plné jurisdikci, v němž může vznést argument, že policie měla reálnou šanci vozidlo zastavit a zjistit totožnost řidiče. ESLP se finálně vyjádřil tak, že nizozemská právní úprava zakotvující objektivní odpovědnosti provozovatelů vozidel za drobné dopravní přestupky, u nichž je obtížné zjistit totožnost řidiče, je proporcionální uvedenému cíli, a proto je souladná s čl. 6 odst. 2 Úmluvy. Podobným prismatem lze posuzovat i českou právní úpravu. Legitimním cílem zde je ochrana bezpečnosti silničního provozu. Konkrétněji se k tomu vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 22.10.2015, č.j. 8 As 110/2015-46, následovně: „V případech překročení maximální povolené rychlosti naměřeného pomocí automatických radarů a v případech nesprávného parkování, správní orgány často jednoznačně zjistily spáchání přestupku, ale při zjišťování totožnosti pachatele byly odkázány na vysvětlení podané registrovaným provozovatelem vozidla. Pokud provozovatel odepřel podání vysvětlení s tím, že by jím vystavil postihu osobu blízkou (§ 60 odst. 1 věta za středníkem zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů), správní orgány se ocitly ve stavu důkazní nouze a věc odložily, protože při množství podobných dopravních přestupků bylo vyloučeno zjišťovat totožnost přestupců jinými způsoby. Cílem zavedení úpravy správního deliktu provozovatele vozidla bylo, aby zmíněná deliktní jednání nezůstala nepotrestána a aby za ně v případě nezjištění totožnosti pachatele odpovídal provozovatel vozidla, kterému byla § 10 odst. 3 zákona o silničním provozu stanovena povinnost zajistit, aby při užití vozidla byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích (viz zápis z hlasování v Poslanecké sněmovně o návrhu novely zákona o silničním provozu vráceném Senátem ze dne 6.9.2011, dostupný na http://www.psp.cz/eknih/2010ps/stenprot/021schuz/s021045.htm). Kasační soud se vyjádřil k účelu úpravy, jež byla do zákona o silničním provozu vložena novelou provedenou zákonem č. 297/2011 Sb., v rozsudku ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21: „Evidentním primárním úmyslem zákonodárce v právní úpravě správního deliktu dle ustanovení § 125f zákona o provozu na pozemních komunikacích je postihnout existující a jednoznačně zjištěný protiprávní stav, který byl způsoben provozem resp. užíváním vozidla při provozu na pozemních komunikacích. Podle názoru Nejvyššího správního soudu je zcela přiléhavé, pokud zákonodárce zvolil objektivní formu odpovědnosti samotného provozovatele vozidla, jenž je jako vlastník věci - nástroje spáchání protiprávnosti - z hlediska veřejného práva primární identifikovatelnou a konkrétní osobou.“ Zvolený prostředek (objektivní odpovědnost provozovatele vozidla) je tedy dle Nejvyššího správního soudu zcela přiměřený k uvedenému cíli. (…) Nejvyšší správní soud taktéž zdůrazňuje, že provozovatel vozidla je trestán za to, že jako provozovatel vozidla v rozporu s § 10 zákona o silničním provozu nezajistil, aby při užití vozidla na pozemní komunikaci byly dodržovány povinnosti řidiče a pravidla provozu na pozemních komunikacích stanovená tímto zákonem. Nejvyšší správní soud si je vědom, že se jedná o konstrukci poměrně striktní a pro provozovatele vozidla nepříznivou. Touto konstrukcí je usnadněna důkazní pozice správního orgánu a do jisté míry se jí relativizuje povinnost správního orgánu nést důkazní břemeno. Jak však již bylo shora osvětleno, nejedná se o právní úpravu protiústavní, neboť tato úprava představuje přiměřený prostředek k dosažení legitimního cíle. Zákonodárce jejím zavedením reagoval na shora popsanou, neudržitelnou situaci, kdy nebylo možné uvedená deliktní jednání potrestat. Podle Nejvyššího správního soudu zákonodárce zvolil způsob, jenž se stále nachází v mezích ústavní konformity (k tomu viz shora a především podobnost s případem Falk proti Nizozemí). Nad rámec potřebného odůvodnění Nejvyšší správní soud taktéž uvádí, že striktní dopad předmětné právní úpravy (v podobě povinnosti platit pokutu) do právní sféry provozovatele vozidla, může tento provozovatel do jisté míry „tlumit“ prostředky soukromého práva (např. smluvní ujednání o povinnosti řidiče platit provozovateli náhradu zaplacené pokuty). „Nejvyšší správní soud podotýká, že stejně tak jako provozovatel vozidla obvykle dbá na ochranu své majetkové hodnoty, bude též v jeho zájmu, aby při vědomí o povinnostech, které pro něj vyplývají ze zákonné úpravy, působil i na jiné osoby (tzn. zajistil dodržování povinností řidiče a pravidel provozu srov. § 125f odst. 1 zákona) ve snaze co nejvíce eliminovat negativní účinky, které mu jako provozovateli mohou vzniknout přímo při užívání jeho vozidla, byť způsobené třetími osobami, v rozporu s veřejnoprávními normami.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 11.12.2014, č.j. 3 As 7/2014-21).“ (zvýraznění doplněno zdejším soudem, pozn.) V rozsudku ze dne 16.6.2016, č.j. 6 As 73/2016-40, pak Nejvyšší správní soud otázku ústavnosti právní úpravy správního deliktu provozovatele vozidla shrnul následovně: „Vezmeme-li v úvahu, že - právní úprava odpovědnosti provozovatele vozidla podle § 10 odst. 3 a § 125f zákona o silničním provozu je omezena na úzkou skupinu deliktů objektivně a spolehlivě zjištěných prostřednictvím automatizovaného technického prostředku používaného bez obsluhy při dohledu na bezpečnost provozu na pozemních komunikacích nebo spočívajících v neoprávněném zastavení nebo stání [§ 125f odst. 1 písm. a)], - za podmínky, že takové porušení pravidel nemá za následek dopravní nehodu [pak by se plně uplatnila individuální odpovědnost pachatele na principu zavinění; § 125f odst. 1 písm. c)], - kdy navíc nejde o odpovědnost absolutní, nýbrž s možností liberace z důvodů, které registrovaný provozovatel vozidla nemohl nijak ovlivnit [srov. § 125f odst. 5], - a dokonce kdy – nad rámec nutného – podle zákonné konstrukce nastupuje odpovědnost provozovatele vozidla teprve sekundárně, tj. pouze v případě, že nezbytné kroky ke zjištění skutečného pachatele přestupku nevedly k cíli [srov. § 125f odst. 4], - a konečně přihlédneme-li k povaze a intenzitě této formy nepřímého nátlaku na provozovatele vozidla (limitovaná výše pokuty, absence ukládání bodů do registru řidičů), nemá Nejvyšší správní soud ve světle výše zmíněné judikatury Evropského soudu pro lidská práva (a zatím sporé judikatury Ústavního soudu – usnesení sp. zn. I. ÚS 508/15 ze dne 22. prosince 2015) vážný důvod pochybovat o tom, že předmětná právní úprava v testu ústavnosti obstojí.“ Zdejší soud se s výše citovanými závěry Nejvyššího správního soudu zcela ztotožňuje a žalobcovy námitky stran protiústavnosti dotčené právní úpravy shledává nedůvodnými. Je pouze a jen na rozhodnutí provozovatele vozidla, komu své vozidlo svěří, a musí být rovněž – zcela v souladu s ústavním pořádkem – připraven nést případnou objektivní odpovědnost za jednání takové osoby, pokud s tou projednání přestupku nebude možné. V. Rozhodnutí soudu Vzhledem k tomu, že soud shledal, že prvoinstančního rozhodnutí je nezákonné pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, přičemž žalovaný tuto vadu neodstranil, rozhodl soud v souladu s § 76 odst. 1 písm. c) s.ř.s. o zrušení napadeného rozhodnutí pro vady řízení. S ohledem na zrušení napadeného rozhodnutí, soud současně vyslovil, že se věc vrací žalovanému k dalšímu řízení (§ 78 odst. 4 s.ř.s.). Správní orgán je v dalším řízení vázán právním názorem, který soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku (§ 78 odst. 5 s.ř.s.). VI. Náklady řízení Žalobce měl ve věci plný úspěch, proto mu soud v souladu s § 60 odst. 1 s.ř.s. přiznal právo na náhradu nákladů řízení. Náklady řízení spočívají v zaplaceném soudním poplatku ve výši 3.000 Kč a v odměně advokáta za 2 úkony právní služby, a to za jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. a) a jeden úkon právní služby podle § 11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, když advokát převzal a připravil zastoupení žalobce a jménem žalobce podal žalobu. Podle § 9 odst. 4 písm. d) a § 7 bod 5 advokátního tarifu činí sazba za jeden úkon právní služby ve věcech žalob projednávaných podle soudního řádu správního částku 3.100 Kč. Za dva úkony právní služby tak žalobci náleží částka ve výši 6.200 Kč. Podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu má advokát za jeden úkon právní služby nárok na paušální částku ve výši 300 Kč. Advokát ve věci učinil celkem dva úkony, a proto soud přiznal žalobci částku ve výši 600 Kč. Vzhledem k tomu, že zástupcem žalobce je advokát, který je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšují se náklady řízení o částku odpovídající této dani. Částka daně z přidané hodnoty činí 1.428 Kč. Náklady řízení tedy včetně DPH činí částku ve výši 11.228 Kč. Lhůtu k plnění určil soud podle § 160 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s. Místo plnění určil soud v souladu s § 149 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb. ve spojení s § 64 s.ř.s.