57 Af 18/2021 – 69

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudkyň JUDr. Marie Trnkové a JUDr. Terezy Kučerové v právní věci žalobce: DomiCall, s.r.o., IČO 25639315 se sídlem Karlova 108/3, 397 01 Písek zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D, advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, 12 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 9. 2021, č. j. 33377/21/5000–10612–712342 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 30. 9. 2021, č. j. 33377/21/5000–10612–712342 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 15 342 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Ústí nad Labem, kontaktní pracoviště Most poskytl žalobci na základě Dohody ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA–SZ–281/2015, ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA–SZ–282/2015, ze dne 27. 11. 2015 č. j. MO–SZ–283/2015, ze dne 21. 12. 2015, č. j. MOA–SZ–381/2015, ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA–SZ–352/2015 (dále jen Dohody I) příspěvek na vytvoření pracovních příležitostí, a to v rozsahu a za podmínek v těchto dohodách uvedených.

2. Žalobce dále uzavřel dne 30. 9. 2015 Dohodu č. j. MOA–SZ–163/2015, dne 30. 9. 2015 Dohodu č. j. MOA–SZ–165/2015, dne 20. 10. 2015 Dohodu MOA–SZ–196/2015, dne 1. 3. 2016 Dohoda MOA–SF–2021/2016 a dne 1. 3. 2016 Dohodu MOA–SF–2024/2016 (dále jen Dohody II).

3. V období ode dne 9. 10. 2017 do 24. 1. 2018 provedl kontrolní orgán Úřadu práce v Ústí nad Labem veřejnosprávní kontrolu, při které zjistil, že žalobce nepostupoval u Dohod I dle § 118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o zaměstnanosti“), jestliže ke dni 29. 10. 2015, kdy bylo vystaveno potvrzení o bezdlužnosti OSSZ Most, které tvořilo součást žádosti o příspěvek, vykazoval žalobce nedoplatek na pojistném, na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 80 794, 83 Kč u OSSZ Písek. Dále kontrolní orgán zjistil, že žalobce nepostupoval u Dohod II dle článku VI bodu 2 těchto Dohod II, když až po obdržení konkrétního příspěvku uhradil sociální a zdravotní pojištění, které zaměstnavatel odvádí z vyměřovacího základu zaměstnance za konkrétní měsíce, a to prosinec 2015 a poté březen až červen 2016. Jelikož tyto platby nebyly za příslušné měsíce včas odvedeny, o těchto zjištěních byl sepsán protokol o kontrole dne 2. 2. 2018, proti kterému žalobce podal námitky. Úřad práce vydal písemnost, ve které se s námitkami žalobce vypořádal, když některé z nich považoval za důvodné.

4. Dne 11. 7. 2018 zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj daňovou kontrolu. Žalobce byl následně dne 3. 9. 2018 seznámen s výsledkem kontrolních zjištění týkajících se Dohod I a Dohod II. Daňová kontrola byla ukončena projednáním zprávy o daňové kontrole ze dne 12. 11. 2018, č. j. 1827096/18/2200–31473–303529 (dále jen „Zpráva I“) a zprávy o daňové kontrole z téhož dne, č. j. 1830918/18/2200–31473–303529 (dále jen „Zpráva II“).

5. V důsledku porušení rozpočtové kázně vydal správce daně dne 26. 11. 2018 platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně č. j. 2241105/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 96 752 Kč, č. j. 2241768/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 92 633 Kč, č. j. 2241935/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 85 383 Kč, č. j. 2241977/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 85 856 Kč, č. j. 2242034/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 93 520 Kč, č. j. 2242071/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 94 957 Kč, č. j. 2243393/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 11 574 Kč, č. j. 2243436/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 54 114 Kč, č. j. 2243461/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 7 888 Kč, č. j. 2243477/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 36 877 Kč, č. j. 2243523/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 13 215 Kč, č. j. 2243553/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 61 785 Kč, č. j. 2243585/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 2 112 Kč, č. j. 2243628/18/2200–31473–303529, kterým byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu ve výši 9 877 Kč.

6. Proti těmto platebních výměrů, podal žalobce odvolání, které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 5. 6. 2020, č. j. 22098/20/5000–10480–712342 (dále jen „rozhodnutí I“) a platební výměry potvrdil. Proti rozhodnutí I podal žalobce ke Krajskému soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) žalobu vedenou pod sp. zn. 57 Af 6/2020, o které krajský soud rozhodl dne 24. 2. 2021 rozsudkem č. j. 57 Af 6/2020 – 68 tak, že rozhodnutí I zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný následně dne 15. 7. 2021 pod č. j. 27291/21/5000–10612–712342 vydal písemnost označenou jako Seznámení se zjištěnými skutečnostmi a výzva k vyjádření se v rámci odvolacího řízení (dále též jako „Výzva“) a dne 30. 9. 2021 vydal žalobou napadené rozhodnutí č. j. 33377/21/5000–10612–712342 (dále též jako „napadené rozhodnutí“). Ohledně Dohod I setrval na svém právním názoru vyjádřeném ve Zprávě I. Ohledně Dohod II žalovaný změnil právní názor ve smyslu závazného právního názoru vyjádřeného v rozsudku krajského soudu ze dne 24. 2. 2021, č. j. 57 Af 6/2020 – 68 a částky stanovené v jednotlivých platebních výměrech snížil, přičemž definoval, jaká konkrétní částka připadá do státního rozpočtu a jaká připadá do Národního fondu. Shrnutí žaloby 7. Žalobce se žalobou domáhá zrušení napadeného rozhodnutí žalovaného, jehož výrokem I. bylo zamítnuto odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, a to č. j. 2241105/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241768/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241935/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241977/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2242034/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018 a č. j. 2242071/18/2200–31473–303529 ze dne 26. 11. 2018, a tyto rozhodnutí (platební výměry) byly potvrzeny. Výrok II. týkající se Dohod II. žalobce podanou žalobou nenapadá.

8. Předmětem soudního přezkumu tudíž žalobce učinil pouze vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně, který byl žalobci vyměřen v souvislosti s porušením povinnosti vrátit finanční prostředky získané z titulu veřejné finanční podpory na základě Dohod I, které byly uzavřeny mezi žalobcem a úřadem práce. Žalobce své žalobní body formuloval do několika okruhů. A) Nerespektování závazného právního názoru – rozpor s rozsudkem č. j. 57 Af 6/2020 – 68 9. Žalobce namítá, že Zpráva I neobsahuje konkrétní odůvodnění částek stanovených pro odvod, ani logickou argumentaci, proč byly dvě vyměřované částky (96 752 Kč jako odvod do státního rozpočtu a 452 349 Kč jako odvod do Národního fondu) rozděleny do celkem šesti platebních výměrů. Odůvodnění takového rozdělení nebylo uvedeno ani v napadeném rozhodnutí, tudíž nelze určit, z jaké konkrétní Dohody I odvod vyplývá. Tuto vadu přitom žalovanému vytkl krajský soud v rozsudku č. j. 57 Af 6/2020 – 68, v němž konstatoval, že platební výměry neodpovídají Zprávě I ohledně způsobu a výše vyměřených odvodů, a proto jsou nepřezkoumatelné. Soudem zjištěné nedostatky však ani v následném řízení žalovaný nenapravil a nezákonně tak udržuje protiprávní stav.

10. Žalobce shledává nerespektování závazného právního názoru krajského soudu rovněž v absenci posouzení přiměřenosti výše odvodu za porušení Dohod I, přičemž povinností zabývat se přiměřeností odvodu byl žalovaný rozsudkem zavázán. B) Nepřezkoumatelnost ohledně přiměřenosti výše odvodu 11. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, neboť žalovaný rezignoval na svou povinnost uloženou mu rozsudkem krajského soudu č. j. 57 Af 6/2020 – 68 zabývat se otázkou přiměřenosti. Žalovaný v rozporu s judikaturou (v rozporu s usnesením rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 291/2017 – 33) nevážil okolnosti svědčící o snížení odvodu a nezabýval se kritérii, kterými jsou malá závažnost porušení povinnosti, nenarušení účelu, k němuž byl příspěvek poskytnut, skutkové okolnosti případu, oddělitelnost dotace, apod.

12. Žalobce žalovanému vytýká, že si rozsudek č. j. 57 Af 6/2020 – 68 vyložil účelově tak, že se přiměřeností nemusel zabývat, přičemž krajský soud nerozhodoval o přiměřenosti výše odvodu, ale zpochybnil právní základ odvodu, tedy otázku vzniku povinnosti na odvod.

13. Žalobce podal Generálnímu finančnímu ředitelství podnět na nečinnost žalovaného, přičemž byla žalobci dne 15. 7. 2021 doručena Výzva, která však k materii Dohod I ničeho neobsahovala. Žalovaný jednal v rozporu s § 115 odst. 2 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), podle kterého bylo jeho povinností seznámit žalobce ve Výzvě se všemi novými skutečnostmi, což neučinil. Dle žalobce dospěl žalovaný v napadeném rozhodnutí k odlišnému právnímu názoru ohledně Dohod I, než prvostupňový správní orgán, kdy odůvodnění rozhodnutí je zcela nedostatečné a v rozporu s požadavky na řádné odůvodnění rozhodnutí. Žalobce snesl řadu argumentů k povinnosti posouzení přiměřenosti, kterými se však žalovaný vůbec meritorně nezabýval, když uzavřel, že porušení podmínky bezdlužnosti představuje porušení bez dalšího. To ostatně žalobce ani nerozporoval, ale namítá, že se žalovaný nikterak nezabýval kritérii přiměřenosti ve smyslu usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 291/2017 – 33, konkrétně malou závažností porušení, nenarušením účelu Dohod I, bezprostřední napravením protiprávního stavu a oddělitelností dotace.

14. Ve vztahu k přiměřenosti výše odvodu navíc žalovaný jednal v rozporu se zásadou legitimního očekávání, neboť na část rozhodnutí vztahující se na Dohody II princip proporcionality aplikoval. C) Nepřiměřenost výše odvodu a nesprávné právní závěry žalovaného 15. Žalobní bod týkající se přiměřenosti výše odvodu se částečně překrývá s předchozím žalobním bodem, navíc zde žalobce namítá, že odvod za porušení rozpočtové kázně pro Dohody I je nepřiměřený a neproporcionální co do své výše. Požadavek na vrácení 100% všech příspěvků nešetřil práva a oprávněné zájmy žalobce. Napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném výkladu § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech. Žalobce opět odkazuje na usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 291/2017 – 33, podle kterého musí správce daně zvážit a náležitě odůvodnit odvod v plné výši čerpaných prostředků ve vztahu k závažnosti porušení rozpočtové kázně. Žalobce není ohrožen jen odvodem za porušení rozpočtové kázně, ale též následným vyměřením penále, tedy dvojnásobným finančním postihem.

16. Žalobce považuje za stěžejní posouzení oddělitelnosti dotace při vyměření odvodu. Jako základ odvodu měly být zohledněny dílčí příspěvky poskytované dle Dohod I. Žalobce napravil protiprávní stav dne 5. 12. 2015, kdy uhradil dluh vůči OSSZ a od tohoto dne již splňoval podmínku bezdlužnosti. Žalovaný měl proto zohlednit pouze ty příspěvky, u kterých byl žalobce v prodlení s platbou, jako to učinil pro odvody u Dohod II. Žalobce následně snáší výpočet částky odvodu, která měla být vyměřena v souladu s principem oddělitelnosti dotace ve smyslu usnesení RS NSS.

17. Žalobce dále opakuje jednotlivé okolnosti svědčící jeho tvrzení o malé závažnosti porušení rozpočtové kázně, které měly být žalovaným vzaty v potaz. Žalobce má za to, že uzavřené dohody představují výčet povinností, v jehož rámci byla porušena jediná z nich. Žalobce se spolupodílel na politice zaměstnanosti, zajistil a poskytl účelná pracovní místa. Byť žalobce považuje své pochybení za neomluvitelné, bylo zapříčiněné administrativním pochybením pracovníka, který neměl dostatek informací o tom, že potvrzení bezdlužnosti má zahrnovat veškerou evidenci pohledávek vůči všem příslušným OSSZ, nejen vůči pobočce v Mostě. Nadto žalobce upozorňuje, že potvrzení o splnění podmínky bezdlužnosti zajišťoval dle § 147b zákona š. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti Úřad práce sám, tudíž mohl také sám rozhodnout, že se Dohody I neuzavřou, případně mohl žalobce ještě před podpisy dohod na tento nedostatek upozornit a žalobce by dluh obratem uhradil.

18. Žalobce namítá, že žalovaný nezohlednil ani skutečnost, že dílčí pochybení žalobce nenarušilo účel dle § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, ke kterému byly příspěvky poskytnuty. Žalobce vytvořil pracovní místa, přiděloval vyhrazeným zaměstnancům práci a hradil jim včas mzdy a odváděl příslušné zákonné odvody, čímž zajistil vytvoření stabilního pracovního uplatnění pro uchazeče o zaměstnání. Poskytované příspěvky nijak neposloužily k sanaci dluhu žalobce. Skutečnost, že žalobce obratem zjištěný dluh uhradil, lze považovat za účinnou lítost příjemce dotace.

19. Závěrem žalobce uvádí, že v reakci na výzvu Úřadu práce ze dne 24. 4. 2018 k vrácení příspěvku žádal o splátkový kalendář, přitom ani tato skutečnost nebyla při ukládání odvodu zohledněna. Vyjádření žalovaného 20. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby a konstatoval, že se s uplatněnými námitkami vypořádal již v odůvodnění napadeného rozhodnutí, neboť žalobní námitky korespondují s odvolacími. Žalovaný nesouhlasí s námitkou, že nereflektoval závazný právní názor krajského soudu vyjádřený ve zrušujícím rozsudku, týkající se rozdělení odvodu do 5 resp. 6 samostatných platebních výměrů. S ohledem na judikaturní vývoj (rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 10 Afs 161/2021 – 33 a ze dne 15. 2. 2022, č. j. 2 Afs 92/2021 – 42) přezkoumatelným způsobem vyložil, na základě jakých podkladů a principů dospěl správce daně k rozdělení odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu právě do 5 platebních výměrů a tuto otázku dovysvětlil v bodě 52 napadeného rozhodnutí. Dle žalovaného se navíc jedná o účelovou námitku uplatněnou až v žalobě. Žalovaný dále vysvětlil, že každý z platebních výměrů uvedený pod písmenem b. až f. obsahuje odůvodnění, ve kterém je vymezena specifikace dohody, ke které se odvod váže a je v něm i uvedeno, že částka odvodu tvoří 82,38 % ze stanoveného odvodu. Souhrnný platební výměr na odvod do státního rozpočtu obsahuje informaci o tom, že se týká všech Dohod I a částka v něm uvedená tvoří 17,62 % z celkového odvodu 549 101 Kč. Krom uvedeného je třeba zohlednit, že Zpráva I představuje odůvodnění rozhodnutí o stanovení daně a je třeba vycházet z celého jejího textu. Je tudíž zřejmé, že pochybení se týkalo celkem pěti Dohod I a odvod do Národního fondu byl vyměřen ve vztahu ke každé dohodě zvlášť a rozdělen dle poměru financování a odvod do státního rozpočtu byl za všechny Dohody I vyměřen jedním platebním výměrem souhrnně. Žalovaný má za to, že dostatečně reflektoval výtku krajského soudu stran rozdělení odvodu za porušení rozpočtové kázně do Národního fondu do pěti samostatných výměrů a námitku žalobce považuje za nedůvodnou.

21. Ohledně namítané nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve vztahu k absenci posouzení přiměřenosti a ohledně samotné přiměřenosti výše odvodu žalovaný uvedl, že v daném případě nebylo možné princip proporcionality aplikovat, když na příspěvky žalobce neměl od samého počátku právní nárok pro nedodržení zákonných podmínek. Napadené rozhodnutí je tak v tomto směru řádně odůvodněné a srozumitelné. Žalovaný zdůraznil, že na příspěvek od Úřadu práce není v případě existence nedoplatku u vybraných státních orgánů nárok ve smyslu § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti. V Dohodách I byl žalobce zavázán vrátit příspěvek nebo jeho část, pokud mu byl poskytnut neprávem. Jelikož byl žalobci příspěvek poskytnut na základě nepravdivých údajů, byl žalobce povinen příspěvek v plné výši vrátit. Žalovaný proto setrvává na svém stanovisku, že žalobci nevznikl nárok na příspěvky Úřadu práce vyplývající z Dohod I a nebylo na místě zabývat se proporcionalitou či oddělitelností částí dotace, když byl žalobce povinen vrátit 100 % výše poskytnutých příspěvků. Závěry usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 291/2017 – 33 tak na řešenou věc nedopadají.

22. Žalovaný na podporu svých tvrzení cituje bod 36 zrušujícího rozsudku krajského soudu č. j. 57 Af 6/2020 – 68, kterým měl soud aprobovat závěr žalovaného ohledně vrácení celého poskytnutého příspěvku. Nedůvodnými tudíž shledává námitky ohledně posouzení splnění účelu dotace či odkazy na polehčující okolnosti, které dle žalovaného nemají v tomto řízení své místo. Závěrem žalovaný uvádí, že skutkové otázky ohledně Dohod I nelze zaměňovat s otázkami týkajícími se Dohod II, u kterých byla zcela odlišná situace. U Dohod II byly dány důvody pro snížení odvodů, nikoliv však u Dohod I, u kterých nebyl splněn ani předpoklad pro vyplacení příspěvků. Replika žalobce 23. V replice ze dne 31. 5. 2022 žalobce opět zdůrazňuje, že v napadeném rozhodnutí absentuje vymezení způsobu, jakým žalovaný dospěl k částce ve výrocích platebních výměrů a jakého porušení se výměr týkal. Žalobci byl způsob vymezení výše odvodu žalovaným vysvětlen až ve vyjádření k žalobě ze dne 22. 4. 2022, nicméně žalobce stále nesouhlasí s postupem žalovaného a správce daně, kteří pro odvod za porušení rozpočtové kázně zvolili „hybridní“ model namísto rozdělení odvodu buď do dvou platebních výměrů, nebo do celkem 10 samostatných platebních výměrů v návaznosti na pět Dohod I. Nedostatek žalovaného pak spočívá v tom, že svůj postup neodůvodnil v napadeném rozhodnutí, namísto toho uváděl, že vydání platebních výměrů je zřejmé z kontextu. Nápravu žalovaný činí až ve vyjádření k žalobě v řízení před soudem, tudíž postup žalovaného nelze považovat za nápravu.

24. Žalobce setrvává na svém názoru, že přiměřenost odvodu ve vztahu k Dohodám I byla stěžejní námitka po celou dobu řízení a byla i důvodem pro zrušení rozhodnutí I krajským soudem. Nelze se proto spokojit s postupem žalovaného, který svou povinnost zabývat se proporcionalitou odvodu odbyl konstatováním, že žalobci nevznikl nárok na příspěvky dle Dohod I. Otázka povinnosti k odvodu nemůže sloužit jako argument k tomu, že se princip přiměřenosti nebude vůbec aplikovat. Veškerým odvodům za porušení rozpočtové kázně předchází pochybení příjemců dotací v podobě porušení své povinnosti. Porušení povinnosti se může projevit v různých podobách. Pokud by aplikace principu proporcionality měla být posuzována optikou žalovaného, nikdy by k ní nedošlo s odkazem na to, že nárok na příspěvek nevznikl. Žalobce vnímá porušení povinnosti jako své selhání a nezříká se odpovědnosti, nemůže se však ztotožnit s postupem žalovaného, který se rozhodl princip proporcionality bez dalšího neaplikovat.

25. Žalobce odůvodňuje aplikaci principu proporcionality i z důvodu, že v rámci Dohod I nebyl poskytnut jeden příspěvek pro jednu konkrétní dohodu, ale příspěvky byly pobírány měsíčně a žalobce žádal o zaplacení příspěvků pro každý měsíc zvlášť. Z tohoto důvodu nelze vykládat pojem „příspěvky“ jako všechny příspěvky za celé období trvání smlouvy, ale jako každý dílčí příspěvek, k čemuž lze dospět jazykovým i teleologickým výkladem. Shodný výklad pak přichází v úvahu i dle znění čl. VI odst. 1 Dohod I, v němž se uvádí: „Zaměstnavatel se zavazuje vrátit Úřadu práce vyplacený měsíční příspěvek nebo jeho část, pokud mu byl poskytnut neprávem nebo ve vyšší částce, než za příslušný měsíc náležel…“ Žalobce tak má za to, že princip proporcionality i zásadu oddělitelnosti dotace lze aplikovat pro jednotlivé měsíční příspěvky. Právní hodnocení krajského soudu 26. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního stavu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

27. Úvodem krajský soud připomíná právní základ podstatný pro nyní řešenou věc. Podle § 113 odst. 5 zákona o zaměstnanosti „Příspěvek na vyhrazení jednoho společensky účelného pracovního místa může být poskytován až do výše vynaložených prostředků na mzdy nebo platy na zaměstnance přijatého na vyhrazené pracovní místo, včetně pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a pojistného na veřejné zdravotní pojištění, které zaměstnavatel za sebe odvedl z vyměřovacího základu tohoto zaměstnance. Příspěvek může být poskytován nejdéle po dobu 24 měsíců.“ 28. Z § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že „příspěvek se poskytuje za podmínky, že zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky vedené finančním nebo celním úřadem, nedoplatek na pojistném a na penále za veřejné zdravotní pojištění nebo na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s výjimkou případů, kdy bylo povoleno splácení ve splátkách a zaměstnavatel není v prodlení se splácením splátek nebo bylo povoleno posečkání daně.“ 29. Z článku VI bod 1 Dohod I plyne, že „Zaměstnavatel se zavazuje vrátit Úřadu práce vyplacený měsíční příspěvek nebo jeho část, pokud mu byl poskytnut neprávem nebo ve vyšší částce, než za příslušný měsíc náležel, a to nejpozději do 30 pracovních dnů ode dne, kdy tuto skutečnost zjistil nebo kdy převzal výzvu Úřadu práce k vrácení příspěvku.“ 30. Z článku VII bodu 4 Dohod I se podává, že „Nevrácení příspěvku nebo jeho části na výzvu Úřadu práce podle článku VI této dohody je porušením rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), ve znění pozdějších předpisů a bude postihováno odvodem podle § 44a odst. 4 písm. b) tohoto zákona.“ 31. Podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech „porušením rozpočtové kázně je neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, Národního fondu nebo státních finančních aktiv, jejích příjemcem.“ 32. Podle § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech ve znění účinném ke dni 30. 9. 2021 „odvod za porušení rozpočtové kázně činí v ostatních případech částku, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň.“ A) Nerespektování závazného právního názoru – rozpor s rozsudkem č. j. 57 Af 6/2020 – 68 33. Ve zrušujícím rozsudku ze dne 24. 2. 2021, č. j. 57 Af 6/2020 – 68 krajský soud žalovanému ve vztahu k platebním výměrům týkajících se Dohod I vytkl nepřezkoumatelnost rozhodnutí, neboť platební výměry neměly dostatečnou oporu v odůvodnění ani ve Zprávě I. Způsob a výše vyměřených odvodů u platebních výměrů č. j. 2241768/18/2200–31473–303529, č. j. 2241935/18/2200–31473–303529, č. j. 2241977/18/2200–31473–303529 a č. j. 2242034/18/2200–31473–303529 nebyl z odůvodnění rozhodnutí zřejmý. Žalovaný toto své pochybení nenapravil ani v napadeném rozhodnutí, v němž se omezil toliko na konstatování, že žalobce od prvopočátku neměl nárok na příspěvky dle Dohod I pro nesplnění zákonné podmínky pro jejich obdržení. Dále žalovaný uvedl, že platební výměry obsahují součet jednotlivých odvodů dle příslušných dohod a částka odvodu pak činí procentuální poměr ze souhrnné částky celkových poskytnutých příspěvků. Dle žalovaného má být zřejmé, že odvod ve výši 17,62 % ze souhrnné částky 549 101 Kč do státního rozpočtu a ve výši 82,38 % z téže částky do Národního fondu, nejsou v rozporu se Zprávou I a byly vyměřeny podle poměru financování. Krajský soud však přisvědčil žalobci, že z odůvodnění není zřejmý způsob výpočtu výše odvodu ve vztahu k jednotlivým příspěvkům sjednaným v rámci jednotlivých Dohod I. Žalovaný vyměřil a procentuálně rozdělil 100 % všech příspěvků, nicméně takto učiněný závěr není správný s ohledem na absenci aplikace zásady proporcionality, jak bude pojednání níže v tomto rozsudku.

34. Krajský soud tudíž shledal důvodnou námitku směřující do nerespektování závazného názoru ve zrušujícím rozsudku krajského soudu č. j. 57 Af 6/2020 – 68, neboť žalovaný dostatečným způsobem neobjasnil způsob rozdělení odvodu za porušení rozpočtové kázně ve vztahu k jednotlivým Dohodám I a poskytnutým příspěvkům.

35. Krajský soud má za to, že není podstatné, učinil–li žalovaný jistou nápravu v rámci vyjádření k žalobě, kde žalobci dodatečně dovysvětlil své úvahy ohledně rozdělení poskytnutých příspěvků. Povinností žalovaného bylo tyto úvahy zahrnout již do žalobou napadeného rozhodnutí tak, aby byl zřejmý smysl a účel aplikovaného výpočtu, což žalovaný neučinil. K následné nápravě nelze přihlížet jako k právně účinné. B) Nepřezkoumatelnost ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí 36. Žalovaný svou argumentaci o tom, že žalobce od prvopočátku neměl nárok na příspěvky dle Dohod I pro nesplnění zákonné podmínky pro jejich obdržení, opírá o bod 36 rozsudku č. j. 57 Af 6/2020 – 68, ve kterém krajský soud konstatoval, že „[p]okud jde o Dohody I soud se zcela ztotožnil se žalovaným, že v daném případě byl příspěvek poskytnut žalobci za podmínky, že nemá v evidenci daní zachyceny žádné daňové nedoplatky vedené správcem daně nebo celním úřadem, dále nedoplatek na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění nebo na pojistném nebo na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V daném případě bylo zjištěno, že žalobce ke dni 29. 10. 2015, kdy mu bylo vystaveno potvrzení o bezdlužnosti od OSSZ vykazoval nedoplatek na pojistném ve výši 80 794,83 Kč u OSSZ Písek. Soud se v tomto případě zcela ztotožnil se žalovaným, že žalobce porušil svojí povinnost v takovém rozsahu ke dni uzavření dohod, že na všechny dohody uzavřené v okamžiku porušené bezdlužnosti je třeba nahlížet jako na neoprávněné a veškeré příspěvky je proto povinen žalobce vrátit. Nelze akceptovat názor žalobce, že tato bezdlužnost byla napravena ode dne 5. 12. 2015, kdy splňovala zákonnou podmínku podle § 118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., neboť příspěvky byly žalobci poskytnuty na základě údajů, které neodpovídaly skutečnosti, jestliže bylo zjištěno, že k datu podpisu smluv měl žalobce nedoplatek u OSSZ Most. Skutkový stav ohledně porušení Dohod I byl zjištěn správně a dostatečně.“ Krajský soud však musí tento svůj názor s ohledem na vývoj judikatury korigovat. Nejvyšší správní soud ve vztahu k citovanému ustanovení § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech v rozhodném znění ve svém nedávném rozsudku ze dne 31. 1. 2022, č. j. 10 Afs 161/2021–33 konstatoval, že „[z]e znění § 44a odst. 4 písm. b) zákona č. 218/2000 Sb., o rozpočtových pravidlech a o změně některých souvisejících zákonů (rozpočtová pravidla), je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvod ve stejné výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena, a vzít v úvahu tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodnutými a stanovenými podmínkami. Vždy je tak třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení a závažnosti porušené povinnosti. Jedná se o smysl a účel zákona, resp. citovaného ustanovení, které odpovídá zásadě přiměřenosti (např. rozsudek NSS ze dne 31. 3. 2015, čj. 5 As 95/2014 – 46).“ Jednou ze základních zásad působení práva ve společnosti je přiměřenost zásahů veřejné moci do právní sféry fyzických a právnických osob. Při ukládání odvodu za porušení rozpočtové kázně je tak třeba vždy zohlednit závažnost porušení dotačních podmínek a stanovit odvod tak, aby byl přiměřený povaze porušení povinností. Byť krajský soud nezpochybňuje žalobcovo porušení podmínek dotace a má za to, že žalobce se skutečně dopustil porušení podmínek stanovených v Dohodách I., názor krajského soudu předestřený v citovaném bodě 36 rozsudku č. j. 57 Af 6/2020–68 není udržitelný mimo jiné právě s ohledem na citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 1. 2022, č. j. 10 Afs 161/2021 – 33, nebo s ohledem na závěry uvedené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 15. 2. 2022, č. j. 2 Afs 91/2021 – 42.

37. Z § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech v rozhodném znění je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvod ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena a vzít v úvahu tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodnutými stanovenými podmínkami. Z daného ustanovení není možné dovodit, že částkou, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň, je třeba rozumět celou poskytnutou dotaci. Vždy je třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení a závažnosti porušené povinnosti. Smysl a účel zákona tedy odpovídá zásadě přiměřenosti a finanční orgány musí posoudit a stanovit výši odvodu v každém případě autonomně.

38. V posuzované věci byl žalobci nařízen odvod v plné výši poskytnuté dotace v souvislosti s Dohodami I, když na základě provedené kontroly kontrolní orgán zjistil, že žalobce ke dni 29. 10. 2015, tedy ke dni vystavení potvrzení o bezdlužnosti od OSSZ Most vykazoval nedoplatek pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 80 794,83 Kč u OSSZ Písek. Z podkladů, které měl soud k dispozici, se podává, že žalobce toto své pochybení dne 5. 12. 2015 napravil. Je tudíž zřejmé, že porušení neznemožnilo naplnění účelu dotace, kterým bylo vytvoření společensky účelných pracovních míst. Žalovaný i prvostupňový správní orgán byli povinni zabývat se požadavky přiměřenosti odvodu za porušení rozpočtové kázně. Ostatně Nejvyšší správní soud uvádí v usnesení rozšířeného senátu ze dne 30. 10. 2018, č. j. 1 Afs 291/2017 – 33 jasný návod, jakým měly daňové orgány postupovat, když konstatoval, že „při stanovení výše odvodu je třeba zvažovat všechny podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z principu přiměřenosti, tedy rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předpokládaného odvodu. Pokud tedy okolnosti konkrétního případu vyvolávají otázku ohledně závažnosti porušení dané povinnosti, musí správce daně zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti.“ Daňové orgány byly povinny zabývat se otázkou, zda existence nedoplatku pojistného na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, evidovaného u OZZS Písek ke dni 29. 10. 2015 a následně dne 5. 12. 2015 uhrazeného, představovala porušení dotačních podmínek natolik závažným způsobem, že odůvodňovala stanovení odvodu v plné výši, nebo zda v daném případě bylo možné oddělit část dotace a pochybení vázat pouze k oddělitelné části. Takový postup správce daně a žalovaného by byl v souladu s požadavkem na proporcionalitu a zásadu oddělitelnosti dotace při stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně.

39. Nelze argumentovat tím, že odvod za porušení pravidel vychází striktně ze znění Dohod I a musí být mechanicky převzat. Při stanovení odvodu za porušení rozpočtové kázně je daňový orgán primárně vázán zásadou přiměřenosti judikovanou ve vztahu k § 44a odst. 4 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, tedy povinností vážit či poměřovat závažnost porušení rozpočtové kázně a výši vyměřeného odvodu. Nadto pokud by finanční orgány respektovaly znění Dohod I, pak by musely nutně aplikovat princip oddělitelnosti dotace, neboť v článku VI bodu 1 Dohod I je jasně stanoven požadavek na vrácení měsíčního příspěvku nebo jeho části. V takovém případě tudíž bylo povinností daňových orgánů zásadu přiměřenosti použít i na jednotlivé měsíční příspěvky a vážit, zda byl dán důvod k vrácení plné výše poskytnutých příspěvků. Již samotné Dohody I zakládají princip dotační proporcionality bez ohledu na to, zda byla rozpočtová kázeň porušena neoprávněným užitím peněžních prostředků nebo zadržením peněžních prostředků. Jak již bylo uvedeno, vždy je třeba vážit, zda existuje důvod k odvodu v plné výši poskytnutých prostředků a je třeba vzít v úvahu další okolnosti případu, které mohou odůvodňovat další snížení odvodů, zejména s ohledem na nízkou závažnost porušení, nenarušení účelu, k němuž byl příspěvek poskytnut, atd. Při stanovení výše odvodu tudíž bylo povinností daňových orgánů zvážit další podstatné okolnosti konkrétního porušení rozpočtové kázně a vycházet z rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a vyměřenou výší odvodu. Při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně jsou daňové orgány povinny vycházet z principu přiměřenosti a vážit, kde se na škále možných pochybení nachází posuzovaný případ. Správce daně a potažmo i žalovaný proto musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti. Své rozhodnutí musí náležitě odůvodnit. Soud má za to, že žalovaný při stanovení výše odvodu v souladu s těmito zásadami nepostupoval, a proto se ztotožnil s námitkou žalobce, že rozhodnutí žalovaného ohledně vypořádání se s námitkou proporcionality je nepřezkoumatelné. Žalovaný se této otázce ve vztahu k Dohodám I řádně nevěnoval.

40. V dalším řízení bude při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně nutné uplatnit princip proporcionality a principu oddělitelnosti části poskytnutých příspěvků. Správní orgány musí hledat rozumný poměr mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší předepsaného odvodu a zároveň musí zohlednit okolnosti, které v případě žalobce mohou ovlivnit výši odvodu – včas vyplacenou mzdu, naplnění účelu dotace, apod. C) Nepřiměřenost výše odvodu a nesprávné právní závěry žalovaného 41. Tato námitka úzce souvisí s předchozím okruhem namítaných skutečností, a proto krajský soud odkazuje na již vyřčené závěry. Je zřejmé, že daňové orgány nepostupovaly v souladu se zákonem, když nezohlednily kritérium přiměřenosti a nezabývaly se vztahem mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší stanoveného odvodu v kontextu všech okolností případu, které mohly odůvodnit ještě další snížení odvodů, zejména vzhledem k malé závažnosti porušení povinnosti, nenarušení účelu, ke kterému byl příspěvek poskytnut, atd. Rovněž pochybily, když neposoudily oddělitelnost dotace při vyměření odvodu ve vztahu k pochybení žalobce. Závěr a náklady řízení 42. S ohledem na uvedené krajský soud přisvědčil námitkám žalobce, že se žalovaný řádně nevypořádal s jím uváděnými skutečnostmi a nezabýval se kritérii pro stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně, jak judikoval v mnoha svých rozsudcích Nejvyšší správní soud.

43. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 78 odst. 7 s. ř. s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, v němž bude žalovaný vázán právním názorem vysloveným v tomto rozsudku (§ 78 odst. 5 s. ř. s.). Žalovaný je povinen přiměřenost výše odvodu zhodnotit i ve vztahu k Dohodám I a vzít v úvahu, jakou závažnost žalobcovo pochybení vykazuje.

44. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty prvé s. ř. s. Žalobce byl řízení úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady za zastoupení spočívají v odměně za 3 úkony právní služby (příprava a převzetí zastoupení, žaloba a replika) v částce 3 x 3 100 Kč a v náhradě hotových výdajů za 3 úkony právní služby v částce 3 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) celkem tedy 10 200 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, je nutno zvýšit náhradu nákladů řízení o částku odpovídající dani podle zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. DPH v daném případě činí 2 142 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů řízení představuje částku 12 342 Kč. Žalobce uhradil soudní poplatek, proto je nutno k této částce připočíst částku 3 000 Kč vynaloženou na soudní poplatek. Celkem tedy náhrada nákladů řízení představuje částku 15 342 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho právního zástupce.

Poučení

Vymezení věci Shrnutí žaloby A) Nerespektování závazného právního názoru – rozpor s rozsudkem č. j. 57 Af 6/2020 – 68 Vyjádření žalovaného Replika žalobce Právní hodnocení krajského soudu A) Nerespektování závazného právního názoru – rozpor s rozsudkem č. j. 57 Af 6/2020 – 68 B) Nepřezkoumatelnost ve vztahu k přiměřenosti rozhodnutí C) Nepřiměřenost výše odvodu a nesprávné právní závěry žalovaného Závěr a náklady řízení