č. j. 57 Af 6/2020-68

Rubrum

Krajský soud v Českých Budějovicích rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Heleny Nutilové a soudců JUDr. Marie Trnkové a Mgr. et Mgr. Bc. Petra Jiříka v právní věci žalobce: DomiCall, s.r.o., IČO 25639315 se sídlem Karlova 108/3, 397 01 Písek zastoupeného JUDr. Jindřichem Vítkem, Ph.D, advokátem se sídlem Šafaříkova 201/17, 12 00 Praha 2 proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství se sídlem Masarykova 427/31, 602 00 Brno o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2020 č. j. 22098/20/5000-10480-712342 takto:

Výrok

I. Rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 5. 6. 2020 č. j. 22098/20/5000-10480- 712342 se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.

II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení ve výši 11 228 Kč do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet právního zástupce žalobce.

Odůvodnění

Vymezení věci 1. Úřad práce České republiky, krajská pobočka v Ústí nad Labem, kontaktní pracoviště Most poskytl žalobci na základě Dohody ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA-SZ-281/2015, ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA-SZ-282/2015, ze dne 27. 11. 2015 č. j. MO-SZ-283/2015, ze dne 21. 12. 2015, č. j. MOA-SZ-381/2015, ze dne 24. 11. 2015 č. j. MOA-SZ-352/2015 (dále jen Dohody I) příspěvek na vytvoření pracovních příležitostí, a to v rozsahu a za podmínek v těchto dohodách uvedených.

2. Žalobce dále uzavřel dne 30. 9. 2015 Dohodu č. j. MOA-SZ-163/2015, dne 30. 9. 2015 Dohodu č. j. MOA-SZ-165/2015, dne 20. 10. 2015 Dohodu MOA-SZ-196/2015, dne 1. 3. 2016 Dohoda MOA-SF-2021/2016 a dne 1. 3. 2016 Dohodu MOA-SF-2024/2016 (dále jen Dohody II).

3. V období ode dne 9. 10. 2017 do 24. 1. 2018 proběhla finanční kontrola, při které bylo zjištěno, že žalobce nepostupoval u Dohod I dle § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti, jestliže ke dni 29. 10. 2015, kdy bylo vystaveno potvrzení o bezdlužnosti OSSZ Most, které tvořilo součást žádosti o příspěvek, vykazoval žalobce nedoplatek na pojistném, na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti ve výši 80 794, 83 Kč u OSSZ Písek. Dále bylo kontrolou zjištěno, že žalobce nepostupoval u Dohod II dle článku VI bodu 2, když až po obdržení konkrétního příspěvku uhradil sociální a zdravotní pojištění, které zaměstnavatel odvádí z vyměřovacího základu zaměstnance za konkrétní měsíce, a to prosinec 2015 a poté březen až červen 2016. Jelikož tyto platby nebyly za tyto příslušné měsíce včas odvedeny, o těchto zjištěních byl sepsán protokol o kontrole dne 2. 2. 2018, proti kterému žalobce podal námitky. Úřad práce vydal písemnost, ve které se s námitkami žalobce vypořádal, když některé z nich považoval za důvodné. Následně byla vydána výzva k vrácení finančních prostředků v celkové výši 747 073 Kč, na kterou žalobce nereagoval.

4. Dne 11. 7. 2018 zahájil Finanční úřad pro Jihočeský kraj daňovou kontrolu. Žalobce byl následně dne 3. 9. 2018 seznámen s výsledkem kontrolních zjištění týkajících se Dohod I a Dohod II. Daňová kontrola byla ukončena projednáním zprávy o daňové kontrole ze dne 12. 11. 2018.

5. V důsledku porušení rozpočtové kázně, pak vydal správce daně platební výměry na odvod za porušení rozpočtové kázně, a to dne 26. 11. 2018. Proti těmto platebních výměrů, podal žalobce odvolání, které žalovaný napadeným rozhodnutím zamítl a platební výměry potvrdil. Shrnutí žaloby 6. Žalobce se žalobou domáhá zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného, jímž bylo rozhodnuto o jeho odvolání proti rozhodnutím Finančního úřadu pro Jihočeský kraj, a to č. j. 2241105/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241768/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241935/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2241977/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2242034/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2242071/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243393/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243436/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243461/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243477/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243523/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243553/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243585/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018, č. j. 2243628/18/2200-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018.

7. Napadeným rozhodnutím bylo odvolání žalobce jako nedůvodné zamítnuto a napadená rozhodnutí byla potvrzena.

8. Předmětem napadeného rozhodnutí je vyměření odvodu za porušení rozpočtové kázně, který byl žalobci vyměřen v souvislosti s porušením povinnosti vrátit finanční prostředky získané z titulu veřejné finanční podpory na základě 10 Dohod, které byly uzavřeny mezi žalobcem a úřadem práce.

9. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí, kterou spatřuje v rozporu zprávy o daňové kontrole č. 1 s výrokem jmenovaných platebních výměru, jakožto rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Obsahem zprávy o daňové kontrole č. 1 na straně 5 je toliko shrnující částka celkového porušení rozpočtové kázně ve výši 549 101 Kč za celkem pět samostatných Dohod I, ovšem následně dospěl správce daně k závěru, že vyměřil odvod za porušení rozpočtové kázně pouze ve výši 96 752 Kč do státního rozpočtu a ve výši 452 349 Kč odvod do Národního fondu. Oproti tomu však vydal správce daně celkem šest platebních výměrů, přičemž pouze platební výměr ze dne 26. 11. 2018 koresponduje s odůvodněním, neboť tuto jedinou částku správce daně výslovně ve zprávě o daňové kontrole uvádí a vymezuje ji. Oproti tomu platební výměr č. j. č. j. 2241768/18/2200-31473-303529, č. j. 2241935/18/2200- 31473-303529, č. j. 2241977/18/2200-31473-303529, č. j. 2242034/18/2200-31473-303529 a platební výměr č. j. 2242071/18/2200-31473-303529 zcela postrádají relevanci ve zprávě o daňové kontrole č. 1 a o způsobu a výši vyměřených odvodů není uvedeno ničeho. Podle žalobce tak vyměřené dílčí částky odvodu nekorespondují se zprávou o daňové kontrole, v níž by měly být platební výměry právně relevantní základ. Rovněž není zřejmo proč a z jakého důvodu správce daně rozhodl o rozdělení odvodu do Národního fondu na celkem pět samostatných platebních výměrů, proto se jedná o nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodu. Ve zprávě o daňové kontrole č. 2 správce daně vymezil každý jednotlivý odvod a podle toho pak vydal platební výměry znějící a navazující na v odůvodnění vymezené části. Dále žalobce považuje za pochybení, jestliže se žalovaný nevypořádal s vyjádřením žalobkyně a upřesněnými odvolacími námitkami ze dne 28. 5. 2020. Žalovaný se měl v napadeném rozhodnutí důkladně vypořádat s otázkou přiměřenosti a proporcionalitou, ovšem žalovaný se rozhodl shodně jako správce daně přiměřeností a proporcionalitou nijak nezabývat a tuto nehodnotit ani řádně neodůvodnit. Žalovaný se odmítl vážně zabývat námitkami žalobce. Vypořádání odvolacích námitek nepůsobí důvěryhodně ani z hlediska časového sousledu, kdy bylo žalovaným rozhodnuto pouze pět pracovních dní poté, co žalobce zaslal vyjádření.

10. Žalobce dále namítá nedostatečná skutková zjištění. Žalovaný vymezil skutkovou podstatu porušení rozpočtové kázně podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, a to z důvodu tvrzeného neoprávněného zadržení peněžních prostředků, ovšem správce daně se nezabýval tím, že žalobce žádné prostředky vědomě nezadržoval. I pokud by rozporovanou finanční částku bylo možné považovat za neoprávněně čerpanou, žalobce chtěl tuto uhradit a měl zájem na tom, aby věc byla skončena. Žalobce s ohledem na ekonomickou situaci požadoval úhradu ve splátkách, což bylo odmítnuto.

11. Žalobce si je vědom fikce zadržení dle ustanovení § 3 písm. f) zákona o rozpočtových pravidlech. Tato skutková podstata však nemůže být naplněna, jestliže chtěl žalobce částku uhradit a za tímto účelem žádal o poskytnutí splátkového kalendáře. Proto žalovaný vzal za základ napadeného rozhodnutí skutkový stav, který je v rozporu se shromážděným spisovým materiálem. Ve spise rovněž není důkaz, ze kterého by vyplývala dělba údajných neoprávněných prostředků na část do státního rozpočtu a část do Národního fondu. Finanční orgány vycházely z toho, že z každé neoprávněné platby odpovídal odvod do státního rozpočtu 17,62 % a odvod do Národního fondu 82,38 %, ovšem z jakého podkladu tato skutečnost vyplývá, žalobci sděleno nebylo. Ze strany žalovaného nebyl proveden za účelem této skutečnosti jediný důkaz.

12. Žalobce dále namítá nesprávné právní posouzení porušení bezdlužnosti. Podle žalobce správní orgány nesprávně posoudily, že žalobce porušil svou povinnost v takovém rozsahu, že na všechny dohody uzavřené v okamžiku porušení bezdlužnosti je třeba nahlížet jako na neoprávněné, neboť žalobce tuto povinnost porušoval pouze po určitou dobu, když tuto podmínku splnil již dne 4. 12. 2015. Žalobce tak nesouhlasí s tím, že jsou jako neoprávněné posuzovány všechny měsíční příspěvky dle všech Dohod I a považuje takový právní názor za projev rigidního formalismu. Podle žalobce je nesprávný závěr žalovaného, že pokud nesplňoval žalobce bezdlužnost k datu podpisu dohody, vznikla mu povinnost odvést všechny příspěvky dotace, které obdržel za všechny měsíce. Žalobce ovšem tento stav napravil a ode dne 5. 12. 2015, již splňoval zákonnou podmínku dle § 118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb. Období porušení tak trvalo pouze ode dne 29. 10. 2015 do dne 5. 12. 2015, proto za neoprávněné lze označit pouze příspěvky za období od 29. 10. 2015 do dne 5. 12. 2015.

13. Žalobce rovněž nesouhlasí se závěrem žalovaného ohledně porušení Dohod II, kterého se měl dopustit tím, že hradil povinné odvody za zaměstnance poté, co přijal příspěvky od úřadu práce. Žalobce má za to, že odvod za porušení rozpočtové kázně v této „větvi“, měl by být výrazně nižší a pokrývat pouze skutečný rozsah porušení. Tento závěr odůvodňuje povahou příspěvku, odvod celého měsíčního příspěvku by dle žalobce přicházel v úvahu pouze tehdy, že by byl účelově určen na platbu, kterou žalobce porušil. V daném případě však došlo ze strany žalovaného k restriktivnímu měření odvodu, kdy je požadován vrátit celý měsíční příspěvek, tedy i platby, se kterými žalobce v prodlení nebyl a které byly v souladu s Dohodami II a zákonem použity. Ve prospěch poměrného a proporcionálního snížení odvodu svědčí dle žalobce skutečnost, že dle předmětných dohod poskytl dotčené pracovní pozice uchazečům o zaměstnání, kterým nebylo možné zajistit pracovní uplatnění jiným způsobem.

14. Žalobce považuje napadené rozhodnutí za nezákonné, a proto navrhuje jeho zrušení. Vyjádření žalovaného 15. Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Podle žalovaného nelze námitce žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí přisvědčit, neboť žalovaný se zabýval meritem sporu a z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, proč žalovaný má za to, že žalobce nevrátil neoprávněné poskytnuté peněžní prostředky. Žalovaný se i rovněž vypořádal se všemi odvolacími námitkami přiměřenosti a proporcionality, a to v bodech 44 až 51 napadeného rozhodnutí.

16. Nedůvodná je námitka žalobce ohledně rozporu zprávy o daňové kontrole s výrokem dotčených platebních výměrů, jestliže ve zprávě o daňové kontrole I. je výše jednotlivých příspěvků, respektive odvodů za porušení rozpočtové kázně, přehledně uvedena v tabulce č. 1 na straně 4, kdy údaje uvedené v této tabulce jsou souladné se shrnující částkou uvedenou na straně 5 zprávy o daňové kontrole I., kdy i v odůvodnění platebních výměrů správce daně uvedl, že na základě vyhodnocení důkazních prostředků předaných mu Úřadem práce ČR dne 13. 6. 2018, zjistil porušení rozpočtové kázně ve výši specifikované v jednotlivých platebních výměrech. K námitce, že žalobce nebyl seznámen s tím, z čeho konkrétně vyplývá dělba údajných neoprávněných prostředků na část do státního rozpočtu a na část do Národního fondu, žalovaný odkázal na zprávu o daňové kontrole I. a II. Odvod za porušení rozpočtové kázně byl rozdělen na odvod pro státní rozpočet a odvod do Národního fondu ve stejném poměru, v jakém byl příspěvek poskytnut, tj. v poměru 17, 62 % na odvod pro státní rozpočet a 82,38 % na odvod do Národního fondu, což je plně v souladu s článkem III. Dohod I a Dohod II.

17. Nedůvodná je námitka žalobce ohledně nedostatečného skutkového zjištění, když v souvislosti s tím žalovaný odkázal na odůvodnění napadeného rozhodnutí. Žalovaný zdůraznil, že žalobce se zavázal dodržet přesné znění dohod. Skutečnost, že žalobce byl již dne 5. 12. 2015 bezdlužný a splňoval tak podmínku dle § 118 odst. 3 věta první zákona o zaměstnanosti, nemění nic na tom, že ke dni vystavení potvrzení o bezdlužnosti od OSSZ Most vykazoval nedoplatek ve výši 80 794,83 Kč u OSSZ Písek, přičemž v případě tohoto dluhu žalobce nebylo rozhodující, na které pobočce OSSZ je dluh evidován, ale pouze to, zda existuje v době podpisu dohod, což bylo v tomto případě prokázáno. Příspěvek byl tedy žalobci poskytnut na základě nepravdivých údajů, které neodpovídaly skutečnosti, proto žalobci nárok na příspěvky od úřadu práce vyplývající z dohod nevznikl, a proto musí být tyto příspěvky vráceny.

18. Nedůvodná je i výhrada žalobce, že odvod za porušení rozpočtové kázně dle Dohod II by měl být výrazně nižší a pokrývat pouze skutečný rozsah porušení, jestliže žalobce hradil povinné odvody za zaměstnance až poté, co přijal příspěvky od úřadu práce. Dle žalovaného žalobce jednal v rozporu se zněním Dohod II tak i se zákonem o zaměstnanosti, ve kterých je jasně určen časový horizont pro vyplacení příspěvků úřadem práce. Z podmínky uvedené v článku VI bodu 2 Dohod II a z § 113 odst. 5 zákona o zaměstnanosti vyplývá jednoznačně, že příslušné zákonné odvody a výplata mzdy zaměstnanci musí být provedeny před refundací měsíčně vykazovaných nákladů. Vyplácení měsíčního příspěvku od úřadu práce je dle dohod přímo podmíněno úhradou mezd a zákonných odvodů za zaměstnance příslušný měsíc. Tedy, že poskytnutý příspěvek je určen na již vynaložené prostředky na mzdy a zákonné odvody. V případě žalobce zákonné odvody v příslušných měsících byly provedeny až po připsání poskytnutého příspěvku na jeho účet a nebyla tak fakticky naplněna podstata poskytnutí příspěvku, neboť tento měl být žalobci poskytnut na úhradu již vynaložených nákladů.

19. Žalovaný neshledal důvodnou ani námitku žalobce, že ve prospěch poměrného a proporcionálního snížení odvodů svědčí skutečnost, že účel poskytnutý příspěvků byl splněn, neboť poskytl dotčené pracovní pozice uchazečům o zaměstnání, kterým nebylo možné zajistit pracovní uplatnění jiným způsobem. V souvislosti s touto námitkou žalovaný odkázal na bod 41 až 43 napadeného rozhodnutí. Má za to, že odvod za porušení rozpočtové kázně může být vyměřen nejen v případě, kdy prostředky nejsou použity k účelu, na který byly poskytnuty, ale i v případě, kdy nebyly splněny závazné podmínky. V souvislosti s tím bylo odkázáno na rozsudek NSS č. j. 2 Afs 80/2013-40. Správce daně byl proto oprávněn vyměřit odvod za porušení rozpočtové kázně, jestliže žalobce porušil povinnosti stanovené právním předpisem či podmínky Dohod I a II. Právní hodnocení krajského soudu 20. Krajský soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích daných žalobních bodů. Vycházel přitom ze skutkového a právního vztahu, který tu byl v době rozhodování správního orgánu (§ 75 s.ř.s.) a dospěl k závěru, že žaloba je důvodná.

21. Podle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, porušením rozpočtové kázně je neoprávněné použití nebo zadržení peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu. Národního fondu nebo státních finančních aktiv, jejích příjemcem. Podle § 3 písm. f) zákona o rozpočtových pravidlech je zadržením peněžních prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu porušení povinnosti vrácení prostředků poskytnutých ze státního rozpočtu, státního fondu, státních finančních aktiv nebo Národního fondu ve stanoveném termínu.

22. Z § 118 odst. 3 zákona o zaměstnanosti vyplývá, že „příspěvek se poskytuje za podmínky, že zaměstnavatel nemá v evidenci daní zachyceny daňové nedoplatky vedené finančním nebo celním úřadem, nedoplatek na pojistném a na penále za veřejné zdravotní pojištění nebo na pojistném a na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, s výjimkou případů, kdy bylo povoleno splácení ve splátkách a zaměstnavatel není v prodlení se splácením splátek nebo bylo povoleno posečkání daně.“ 23. Žalobce namítá nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro rozpor zprávy o daňové kontrole č. 1 s výrokem jmenovaných platebních výměrů, jakožto rozpor mezi výrokem rozhodnutí a jeho odůvodněním. Ve zprávě o daňové kontrole č. 1 na straně 5 je uvedeno, že odvod za porušení rozpočtové kázně bude vyměřen do státního rozpočtu ve výši 96 752 Kč a do Národního fondu ve výši 452 349 Kč. Následně přistoupil správce daně k vydání šesti platebních výměrů, kdy pouze platební výměr č. j. 2241105/18/220-31473-303529 ze dne 26. 11. 2018 koresponduje s odůvodněním, neboť tu jedinou částku správce daně výslovně ve zprávě o daňové kontrole uvádí a vymezuje ji, kdy tímto uvedeným platebním výměrem byl vyměřen odvod za porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu ve výši 96 752 Kč, což tedy odpovídá zprávě o daňové kontrole, a to údajům uvedeným na straně 5. Ostatní platební výměry č. j. 2241768/18/2200-31473-303529, č. j. 2241935/18/2200-31473-303529, platební výměr č. j. 2241977/18/2200-31473-303529 a platební výměr č. j. 2242034/18/2200-31473-303529 a platební výměr č. j. 2242071/18/2200-31473-3033529 neodpovídají zprávě o daňové kontrole č. 1 o způsobu a výši vyměřených odvodů. Soud přisvědčil žalobci, že tyto vyměřené dílčí částky odvodu nekorespondují se zprávou o daňové kontrole, ve které by měly mít platební výměry základ. Z uvedeného nevyplývá, z jakého důvodu přistoupil správce daně k rozdělení odvodu do Národního fondu na celkem 5 samostatných platebních výměrů, proto soud se ztotožnil s žalobcem, že se jedná o nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí pro nedostatek důvodů u těchto platebních výměrů.

24. Soud poznamenává, že pokud jde o druhou větev (Dohody II), tak v těchto případech správce daně ve zprávě o daňové kontrole č. 2 řádně vymezil každý odvod u jednotlivých dohod a platební výměry pak zcela korespondují s odůvodněním vymezené částky ve zprávě o daňové kontrole. Za zásadní pochybení žalobce považuje, že se žalovaný nevypořádal s odvolacími námitkami ze dne 28. 5. 2020 ohledně výše a přiměřenosti odvodu.

25. Stanovením výše odvodu za porušení rozpočtové kázně se zabýval rozšířený senát v usnesení ze dne 30. 10. 2018 č. j. 1 Afs 291/2017 – 33, č. 3854/2019 Sb. NSS, kterým sjednotil dřívější roztříštěnou judikaturu ohledně toho, jakým způsobem má být stanovena výše odvodu za porušení rozpočtové kázně. Rozšířený senát uvedl, že „při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností, porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Správce daně musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti, a své rozhodnutí náležitě odůvodnit.“ Dále konstatoval, že „týká-li se porušení povinnosti oddělitelné části poskytnuté dotace, odvod bude stanoven pouze částku odpovídající této části dotace. I zde mohou vyvstat okolnosti, kterou mohou s ohledem na malou závažnost porušení povinnosti vést správci daně ke snížení odvodu ve smyslu zásady přiměřenosti“.

26. V daném případě žalovaný s ohledem na závažnost a význam porušení povinnosti stanovil výši odvodu pouze ve výši, která odpovídá výši plateb na pojistném za měsíce, které žalobce zaplatil později, než byl podle dohody s úřadem práce povinen. Tím však žalovaný naplnil pouze jeden z požadavků zásady přiměřenosti na stanovování výše odvodů za porušení rozpočtové kázně. Nevzal totiž v úvahu, že mohou individuální okolnosti případu odůvodňovat ještě další snížení odvodů, zejména vzhledem k malé závažnosti porušení povinnosti, nenarušení účelu, ke kterému by příspěvek poskytnut.

27. Krajský soud konstatuje, že v projednávané věci není podstatné, zda byla rozpočtová kázeň porušena neoprávněným užitím peněžních prostředků nebo zadržením peněžních prostředků. V obou případech se jedná o porušení rozpočtové kázně dle § 44 odst. 1 písm. b) rozpočtových pravidel. Rozšířený senát v citovaném usnesení vymezil požadavky na stanovení výše odvodů za porušení rozpočtové kázně bez ohledu na to, jakým způsobem byla rozpočtová kázeň porušena.

28. Z § 44a odst. 4 písm. b) rozpočtových pravidel je zřejmý úmysl zákonodárce odvést při porušení rozpočtové kázně do státního rozpočtu odvod ve výši, v jaké byla rozpočtová kázeň porušena a vzít v úvahu tu část peněžních prostředků, které byly čerpány v souladu s dohodnutými stanovenými podmínkami. Z daného ustanovení není možné dovodit, že částkou, v jaké byla porušena rozpočtová kázeň, je třeba vždy rozumět celou poskytnutou dotaci. Vždy je třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či k odvodu odpovídajícímu konkrétnímu dílčímu pochybení a závažnosti porušené povinnosti. Smysl a účel zákona tedy odpovídá zásadě přiměřenosti.

29. V daném případě bylo povinností správního orgánu s ohledem na usnesení rozšířeného senátu č. j. 1 Afs 291/2017 – 33 nezbytné uvážit, jaký je vztah mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší předepsaného odvodu. V daném případě však žalovaný vztah mezi porušením povinnosti žalobcem a výši předepsaného odvodu v napadeném rozhodnutí neuvážil.

30. V dalším řízení žalovaný uvede při konstatování, že k porušení rozpočtové kázně žalobcem došlo, zda pozdní odvod na povinné pojistné odůvodňuje stanovení odvodu a v jaké výši, kdy přihlédne rovněž ke vztahu mezi následkem porušení dohody ze strany žalobce a následky pro žalobce ve formě povinnosti vrátit do státního rozpočtu a Národního fondu poskytnuté veřejné finanční prostředky, kdy svou úvahu řádně odůvodní.

31. S ohledem na shora uvedené soud přisvědčil námitce žalobce, že se žalovaný řádně nevypořádal s vyjádřením žalobce a upřesněnými odvolacími námitkami jím uvedenými v podání ze dne 28. 5. 2020. V tomto vyjádření žalobce upřesnil argumentaci ohledně výše a přiměřenosti možného odvodu, kdy odkázal na shora uvedené usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 1 Afs 291/2017- 33. Jak vyplývá z odůvodnění napadeného rozhodnutí, žalovaný se s uvedenou výhradou zabýval pouze v bodě 49, kdy pouze konstatoval, že se žalobci může zdát výše vyměřených odvodů nepřiměřená, ale že je v souladu se zásadou proporcionality a následně odkázal na rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 15 Af 77/2017 a na rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích č. j. 50 Af 6/2019 – 60, které však na námitku žalobce nedopadají.

32. Zcela nesprávně je žalovaným uvedeno v odstavci 52, že se ve vztahu první větve porušení ohledně Dohod I k otázce bezdlužnosti zabýval v jiných částech napadeného rozhodnutí, kdy zcela nesprávně je jím odkazováno na odstavce 46 – 49, neboť v těchto odstavcích se žalovaný snížením výše vyměřeného odvodu nezabýval. Obsahem těchto odstavců není vypořádání či zohlednění argumentace žalobce v jejím vyjádření ze dne 28. 5. 2020.

33. Krajský soud proto dospěl k závěru, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné, neboť žalovaný se nezabýval tím, jaké mělo porušení dohody vliv na účel, ke kterému byl příspěvek žalobci poskytnut. V daném případě žalovaný s ohledem na závažnost a význam porušení povinnosti stanovil odvod ve výši, která odpovídá výši plateb na pojistném za jednotlivé měsíce, kdy žalobce neodvedl, některé částky pojistného na sociální pojištění a zdravotní pojištění OSSZ a příslušné zdravotní pojišťovně před poskytnutím příspěvku úřadem práce, a to u Dohody č. 163/2015 za měsíce prosince 2015 a březen až červen 2016, u Dohody č. 165/2015 za měsíce březen, duben a červen 2016, u Dohody č. 196/2015 za měsíce prosince 2015, březen až červen 2016 a u Dohody č. 2024/2016 za měsíc březne a duben 2016, přičemž žalobce zaplatil platby na pojistném a zdravotním pojištěním později než byla dohoda s úřadem práce. Tím však žalovaný naplnil pouze jeden z požadavků zásady přiměřenosti na stanovování výše odvodů za porušení rozpočtové kázně, nevzal však v úvahu, že v takovém případě mohou individuální okolnosti případu odůvodňovat ještě další snížení odvodů zejména vzhledem k malé závažnosti porušení povinnosti, nenarušení účelu, ke kterému příspěvek byl poskytnut, atd. V daném případě bylo tedy třeba vážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či o k odvodu odpovídajícímu ke konkrétnímu dílčímu pochybení a závažnosti porušené povinnosti.

34. Podle žalovaného žalobce porušil Dohody II, jestliže hradil povinné odvody za zaměstnance, až poté co přijal příspěvky od úřadu práce, neboť z obsahu dohody, a to dle článku III. bodu 1 Dohod II vyplývá, že jednal žalobce v rozporu s tímto článkem, neboť je zde jasně určen časový horizont pro vyplacení příspěvku úřadu práce, neboť příslušné zákonné odvody a výplata mzdy zaměstnanci musí být vždy provedeny před refundací měsíčně vykazovaných nákladů. Z citovaných dohod rovněž vyplývá, že vyplacení měsíčního příspěvku je podmíněno úhradou mezd a zákonných odvodů za zaměstnance za příslušný měsíc a rovněž tak z článku III. bodu 1 Dohod II vyplývá, že příspěvek je určen na již vynaložené prostředky na mzdy a zákonné odvody. V daném případě však zákonné odvody v příslušných měsících byly provedeny až po připsání poskytnutého příspěvku na jeho účet a nebyla tedy tak naplněna podstata příspěvku. Podle žalobce odvod na porušení rozpočtové kázně měl být u Dohod II výrazně nižší a pokrývat pouze skutečný rozsah porušení, proto je ze strany žalovaného nesprávně požadováno vrátit celý měsíční příspěvek, tedy i platby, se kterými žalobce nebyl v prodlení a které byly tedy v souladu s Dohodami II a zákonem použity. K uvedené výhradě soud uvádí, že je ve smyslu rozsudku NSS č. j. 1 Afs 291/2017-33, v tomto případě nutno aplikovat zásadu proporcionality, a to nikoliv již ve fázi samotné kvalifikace závaznosti porušení příjemce dotace, ale až ve fázi stanovení výše odvodu s tím, že správní orgán byl povinen zkoumat, zda v konkrétním případě nelze rovněž aplikovat též výrok III. usnesení hovořící o možnosti oddělitelnosti dotace. Dle citovaného usnesení rozšířeného senátu, ne každé porušení povinnosti příjemce dotace je spojeno s odvodem za porušení rozpočtové kázně, neboť důvodem je především legislativní definice pojmu „neoprávněné použití peněžních prostředků“ dle § 3 písm. e) zákona o rozpočtových pravidlech, neboť tato definice nepřipouští užití zásady proporcionality již ve fázi hodnocení porušení povinnosti příjemcem dotace. Ve fázi stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně má však zásada proporcionality zcela zásadní místo, a proto byl povinen správní orgán ji aplikovat a ve svém rozhodnutí náležitě odůvodnit.

35. Rozšířený senát v bodě 40 citovaného usnesení uzavřel, že při stanovení výše odvodu za porušení rozpočtové kázně je třeba vycházet ze zásady přiměřenosti, tedy rozumného vztahu mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Správce daně proto musí zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu, či pouze odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti a své rozhodnutí náležitě odůvodnit. Soud má však za to, že žalovaný při stanovení výše odvodu v souladu s těmito zásadami nepostupoval, a proto se ztotožnil s námitkou žalobce, že rozhodnutí žalovaného ohledně vypořádání se s námitkou proporcionality je nepřezkoumatelná. Žalovaný se této otázce řádně nevěnoval, pouze v bodě 49 se odkazuje na zásadu proporcionality, ovšem z této části odůvodnění není zřejmé, jaké skutečnosti vážil žalovaný při stanovení výše odvodu. Jeho správní uvážení ohledně výše odvodu tedy není přezkoumatelné. Proto soud námitku žalobce o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí shledal krajský soud, za důvodnou.

36. Pokud jde o Dohody I soud se zcela ztotožnil se žalovaným, že v daném případě byl příspěvek poskytnut žalobci za podmínky, že nemá v evidenci daní zachyceny žádné daňové nedoplatky vedené správcem daně nebo celním úřadem, dále nedoplatek na pojistném a na penále na veřejné zdravotní pojištění nebo na pojistném nebo na penále na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti. V daném případě bylo zjištěno, že žalobce ke dni 29. 10. 2015, kdy mu bylo vystaveno potvrzení o bezdlužnosti od OSSZ vykazoval nedoplatek na pojistném ve výši 80 794,83 Kč u OSSZ Písek. Soud se v tomto případě zcela ztotožnil se žalovaným, že žalobce porušil svojí povinnost v takovém rozsahu ke dni uzavření dohod, že na všechny dohody uzavřená v okamžiku porušené bezdlužnosti je třeba nahlížet jako na neoprávněné a veškeré příspěvky je proto povinen žalobce vrátit. Nelze akceptovat názor žalobce, že tato bezdlužnost byla napravena ode dne 5. 12. 2015, kdy splňovala zákonnou podmínku podle § 118 odst. 3 zákona č. 435/2004 Sb., neboť příspěvky byly žalobci poskytnuty na základě údajů, které neodpovídaly skutečnosti, jestliže bylo zjištěno, že k datu podpisu smluv měl žalobce nedoplatek u OSSZ Most. Skutkový stav ohledně porušení Dohod I byl zjištěn správně a dostatečně.

37. Pokud jde o námitku ohledně dělby údajných neoprávněných prostředků na část do státního rozpočtu a na část do Národního fondu, soud shodně se žalovaným odkazuje na zprávu o daňové kontrole I a II., a to i s odkazem na § 44a odst. 8 zákona o rozpočtových pravidlech, dle něhož byl pak odvod za porušení rozpočtové kázně rozdělen na odvod pro státní rozpočet a na odvod do Národního fondu ve stejném poměru, jak jen jim byl příspěvek poskytnut, tj. v poměru 17,62 % na odvod pro státní rozpočet a 82,38 % na odvod do Národního fondu, což je v souladu s článkem 3 Dohody I a Dohody II.

38. Soud proto uzavřel, že žalobce porušil rozpočtovou kázeň dle § 44 odst. 1 písm. b) zákona o rozpočtových pravidlech, kdy nevrátil neoprávněně poskytnuté peněžní prostředky ve stanoveném termínu. Žalovaný řádně nevypořádal námitky ohledně nepřiměřenosti vyměřeného odvodu. Pro nedostatečné vypořádání proporcionality výše odvodů je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Žalobce v odvolání uloženou výši odvodů rozporoval, ovšem žalovaný se k její proporcionalitě vyjádřil velmi stručně, proto je napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Z odůvodnění není zřejmé, že by správní orgány zvažovaly okolnosti daného případu a určily částku odvodu dle svého uvážení proporcionálně závažnosti shledaného pochybení. Rovněž není zřejmé, jaké skutečnosti považovaly za podstatné při určení výše odvodu. Tedy nedostály požadavkům na určení výše odvodu vyplývajícím ze shora citovaného usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu, podle něhož se musí při určení výše odvodu vycházet z rozumného poměru mezi závažností porušení rozpočtové kázně a výší za ně předepsaného odvodu. Pokud tedy okolnosti konkrétního případu vyvolávají otázku ohledně závažnosti porušení dané povinnosti, měl správce daně zvážit, zda je důvod k odvodu v plné výši čerpaných či poskytnutých prostředků státního rozpočtu či pouze k odvodu odpovídajícímu závažnosti a významu porušení povinnosti, tak ovšem správce daně v daném případě nepostupoval.

39. Soud proto napadené rozhodnutí zrušil dle § 78 odst. 7 s.ř.s. a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Náklady řízení 40. Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení § 60 odst. 1 věty prvé s.ř.s. Žalobce byl řízení úspěšný, a proto má právo na náhradu nákladů tohoto řízení. Náklady za zastoupení spočívají v odměně za 2 úkony právní služby v částce 2 x 3 100 Kč a v náhradě hotových výdajů za 2 úkony právní služby v částce 2 x 300 Kč (§ 13 odst. 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. advokátního tarifu) celkem tedy 6 800 Kč. Vzhledem k tomu, že advokát je plátcem daně z přidané hodnoty je nutno zvýšit náhradu nákladů řízení o částku odpovídající dani podle zákona č. 325/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty. DPH v daném případě činí 1 428 Kč. Celkem tedy náhrada nákladů řízení představuje částku 8 228 Kč. Žalobce uhradil soudní poplatek, proto je nutno k této částce připočíst částku 3 000 Kč vynaloženou na soudní poplatek. Celkem tedy náhrada nákladů řízení představuje částku 11 228 Kč, kterou je žalovaný povinen nahradit žalobci do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na účet jeho právního zástupce.