57 Co 205/2024 - 176

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobce: [Jméno žalobce], narozený dne [Datum narození žalobce] bytem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalované: [Jméno žalované]., IČO [IČO žalované] sídlem [Adresa žalované] zastoupený advokátem [Jméno advokáta B] sídlem [Adresa advokáta B] o zaplacení 39 023,53 Kč s příslušenstvím k odvolání žalobce proti rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 19. 2. 2024, č. j. 24 C 56/2023-140 takto:

Výrok

I. Odvolání žalobce do části výroku I rozsudku ohledně 9 660 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 9 660 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a 7 363,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 11,75 % ročně z částky 7 363,53 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení, se odmítá.

II. V další části výroku I ohledně 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení se rozsudek okresního soudu mění tak, že žalovaná je povinna zaplatit žalobci 10 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, to vše do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Ve zbývající části výroku I ohledně 12 000 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z částky 22 000 Kč od 16. 12. 2019 do 30. 11. 2021, ve výši 10 % ročně z částky 12 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení a ve výši 1,5 % ročně z částky 10 000 Kč od 1. 12. 2021 do zaplacení, se rozsudek okresního soudu potvrzuje.

IV. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů řízení 15 002 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

V. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradě nákladů odvolacího řízení 4 589 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [Jméno advokáta B], advokáta se sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobci 39 023,53 Kč spolu se zákonným úrokem z prodlení ve výši 10 % ročně z 22 000 Kč od 16. 12. 2019 do zaplacení, ve výši 10 % ročně z 9 660 Kč od 1. 1. 2020 do zaplacení a ve výši 11,75 % ročně z 7 363,53 Kč od 6. 4. 2022 do zaplacení (výrok I) a uložil žalobci povinnost zaplatit žalované na nákladech řízení 30 606,95 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám zástupce žalované (výrok II).

2. Soud prvního stupně vyšel ze skutkového závěru, podle něhož žalobce a žalovaná uzavřeli dne [datum] písemnou smlouvu o nájmu bytu č. [hodnota] (dále též „nájemní smlouva“), ve znění dodatku č. 2 ze dne [datum], na základě které žalovaná přenechala žalobci do užívání byt I. kategorie č. [hodnota] ve 2. nadzemním podlaží domu č. p. [hodnota] na [adresa] (dále též „byt“), a to na dobu určitou od 1. 12. 2016 do 30. 11. 2019. Ve smlouvě se žalobce zavázal platit za užívání bytu 4 391 Kč měsíčně předem na každý měsíc, vždy nejpozději do 15. dne běžného měsíce, dále za garážové stání 500 Kč měsíčně za vozidlo a konečně zálohy za služby ve výši 1 763 Kč měsíčně (dodávka teplé vody a studené vody, dodávka tepla, odvádění odpadních vod). Ve čl. III. odst. 10 až 12 smlouvy bylo mezi smluvními stranami ujednáno spolufinancování dovybavení bytu tak, že žalovaná umožní žalobci vybavit byt kuchyňskou linkou a osvětlením dle vlastního výběru s tím, že na základě zápisu mezi nimi bude vyplaceno žalovanou žalobci 20 000 Kč a po ukončení nájmu bude žalobci vyplacena zůstatková hodnota dovybavení, která bude vypočtena tak, že z pořizovací ceny dovybavení, maximálně však do výše 60 000 Kč, se odečte roční amortizace ve výši 10 % a spolufinancování 20 000 Kč; žalovaná se zavázala k úhradě zůstatkové hodnoty dovybavení do 15 dnů ode dne ukončení nájmu. V čl. IV. odst. 1 až 3 smlouvy se smluvní strany dohodly, že žalobce zaplatí žalované dvojnásobek sjednaného měsíčního nájemného do 7 kalendářních dnů od uzavření smlouvy jako peněžitou jistotu; v případě skončení nájmu bude jistota započtena či vrácena nejpozději do jednoho měsíce od ukončení nájmu. Dodatkem č. 2 bylo nájemné zvýšeno na 4 830 Kč měsíčně, dodatky č. 3 ze dne [datum] a č. 4 ze dne [datum] byla upravována výše garážového stání. Žalobce do bytu pořídil na počátku roku 2017 kuchyňskou linku. Dne 28. 7. 2017 strany sepsaly v souladu s článkem III. bodem 10 až 12 smlouvy Sdělení o podmínkách, v němž ujednaly, že postup vyplacení spolufinancování na dovybavení bytu bude takový, že mezi žalovanou a žalobcem bude uzavřena kupní smlouva na komplet kuchyně na částku 20 000 Kč, i když vstupní investice do kompletu ze strany žalobce byla vyšší; odpis ceny kuchyně bude činit 10 % z její pořizovací ceny, nejvíce však z 60 000 Kč, za každý započatý rok užívání kompletu; dále bylo ujednáno, že „v případě řádného ukončení nájmu dřív, než bude komplet odepsán, bude pronajímatelem navrácena neodepsaná část kompletu, ponížená o částku 20 000 Kč. Řádné ukončení nájmu = v případě, že je nájemní smlouva stanovena na dobu určitou a nájemce bude chtít nájemní smlouvu prodloužit, bere se nájemní doba ve věci dorovnání částky za kuchyňskou linku, na kterou byla sepsána kupní smlouva, za neukončenou; v tomto případě k vyplacení dojde až v čas, kdy nájemce ani pronajímatel nebudou akceptovat prodloužení nájemní smlouvy a nájemce bytu už nebude v objektu [název] pobývat“. Protože žalobce byt nevyklidil ke dni skončení nájmu, k návrhu žalované probíhalo řízení o jeho vyklizení, přičemž usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2022, č. j. 57 Co 139/2022-152, byl zrušen původní rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 8. 11. 2021, č. j. 54 C 57/2020-90, a řízení bylo zastaveno, když žalobce po zahájení odvolacího řízení byt dne 30. 11. 2021 vyklidil a předal jej žalované; odvolací soud v usnesení uvedl, že žaloba byla podána důvodně, neboť nájem bytu skončil ke dni 30. 11. 2019 a od té doby žalobce užíval byt bez právního důvodu. Dále okresní soud konstatoval, že nesporným mezi stranami sporu bylo, že ze strany žalobce došlo v souladu s nájemní smlouvou k zaplacení jistoty 9 660 Kč. Ve vztahu k přeplatku na spotřebovaných službách za období od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2021 okresní soud na základě provedených důkazů dovodil, že žalovaná za toto období vyúčtovala vůči žalobci nedoplatek 4 147,24 Kč [rozdíl mezi úhradami záloh 18 771,33 Kč a skutečnými náklady ve výši 22 918,57 Kč (z toho teplo, TV, SV, stočné 10 554,90 Kč, úklid 1 363,67 Kč a parkovací místo 11 000 Kč)]. Okresní soud taktéž konstatoval, že v době bezesmluvního užívání bytu žalobcem činil rozdíl mezi původně smluveným nájemným a nájemným obvyklým částku 3 170 Kč měsíčně v době od 1. 12. 2019 do 31. 12. 2020 a 3 696 Kč měsíčně v době od 1. 1. 2021 do 30. 11. 2021. Žalovaná uplatnila pohledávku vyplývající z tohoto rozdílu vůči žalobci v nižší částce (když vycházela z toho, že za dobu od 4/2020 do 4/2021 jí mělo ujít měsíčně 1 995 Kč a za dobu od 5/2021 do 11/2021 měsíčně 3 570 Kč). Žalobce dále neuhradil nájemné za dobu 10 a 11/2021 ve výši 2 x 4 830 Kč. Žalovaná přitom vyzvala žalobce k úhradě těchto svých pohledávek a následně ve dnech 17. 5. 2021 a 21. 3. 2022 provedla jednostranné úkony směřující k započtení pohledávek vůči nárokům žalobce na úhradu nevypořádané částky za vybavení bytu kuchyní a složenou jistotu. Listinou ze dne 21. 3. 2022 žalovaná rovněž uplatnila vůči žalobci svoji pohledávku ve výši 4 062,87 Kč z titul nedoplatku vyúčtování služeb spojených s užíváním bytu za 1-11/2021, splatnou dne 24. 3. 2022.

3. Na zjištěný skutkový stav okresní soud navázal právním posouzením a uzavřel, že mezi stranami vznikl na základě nájemní smlouvy ze dne [datum] nájemní vztah, v rámci něhož žalovaná jako pronajímatelka přenechala žalobci jako nájemci do užívání byt, a to na dobu určitou do 30. 11. 2019. Pokud žalobce porušil svoji smluvní i zákonnou povinnost odevzdat byt žalované v den skončení nájmu, byl od 1. 12. 2019 do 30. 11. 2021 v prodlení s odevzdáním bytu a nemohl se po uvedenou dobu po žalované domáhat zaplacení úroků z prodlení ani ostatních vzájemných plnění žalované splatných rovněž ke dni skončení nájmu (tj. zaplacení zůstatkové hodnoty za dovybavení bytu kuchyní ve výši 22 000 Kč a vrácení jistoty ve výši 9 660 Kč). V době od 1. 12. 2019 do 30. 11. 2021 bydlel žalobce v bytě bez právního důvodu a pokud v tomto období hradil žalované za každý měsíc toliko původní ujednané nájemné ve výši 4 830 Kč, žalované vznikala ve smyslu § 2913 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z“) škoda v podobě ušlého zisku, spočívajícího v tom, že bydlením v bytě 2 roky po skončení nájmu docházelo ze strany žalobce ke zjevnému a dlouhodobému zneužívání práva dřívějšího nájemce, neboť žalovaná by mohla předmětný byt prokazatelně pronajímat jinému nájemci za vyšší nájemné. Okresní soud vyhodnotil, že vznik tohoto nároku není vyloučen aplikací § 2295 o. z., zakládajícího právo žalované na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neboť skutková podstata bezdůvodného obohacení daná § 2995 o. z. je speciální k obecné skutkové podstatě bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z., nikoliv ke skutkové podstatě náhrady škody způsobené porušením smluvní povinnosti podle § 2913 o. z., protože bezdůvodné obohacení a náhrada škody (újmy) jsou odlišné právní instituty a vztah speciality a subsidiarity mezi nimi navzájem nelze dovozovat. Nároky žalované na ušlý zisk v době od 4/2020 do 4/2021 ve výši 1 955 Kč měsíčně a od 5/2021 do 11/2021 ve výši 3 570 Kč jsou tak důvodné a žalovaná dne 17. 5. 2021 provedla oprávněné započtení svojí pohledávky ve výši 25 935 Kč (splatné dne 16. 5. 2021 z titulu ušlého zisku za 4/2020 až 4/2021) proti pohledávce žalobce za žalovanou ve výši 9 262,44 Kč (splatné dne 30. 4. 2021 z titulu vrácení přeplatku za služby spojené s užíváním bytu za rok 2020) a její pohledávka z titulu ušlého zisku za toto období se snížila na 16 672,56 Kč. Stejně tak žalovaná dne 21. 3. 2022 oprávněně započetla proti pohledávce žalobce ve výši 9 660 Kč z titulu vrácení uhrazené jistoty svoji pohledávku ve výši 9 660 Kč (splatnou dne 24. 3. 2022 z titulu nezaplaceného nájemného za 10 a 11/2021), jakož i proti pohledávce žalobce ve výši 10 000 Kč z titulu vrácení zůstatkové hodnoty dovybavení kuchyní část své pohledávky ve výši 10 000 Kč z titulu ušlého zisku za 4/2020 – 4/2021, pročež její pohledávka za žalobcem z titulu ušlého zisku za 4/2020 – 4/2021 se ponížila na 6 672,56 Kč. Soud dále dospěl k závěru, že k prohlášení žalobce o započtení v e-mailové korespondenci ze dne 4. 5. 2021 v 11:07 hod. nelze přihlížet. Ve vztahu k oprávněné výši pohledávky žalobce za žalovanou z titulu vrácení zůstatkové hodnoty dovybavení kuchyně okresní soud dále doplnil, že částka 22 000 Kč požadovaná žalobcem byla po právu, když v souladu s čl. III. body 10 až 12 nájemní smlouvy ve znění Sdělení o podmínkách ze dne 28. 7. 2017 měla být v případě řádného ukončení nájmu dříve, než bude komplet odepsán (max. do 10 let), pronajímatelem navrácena neodepsaná část kompletu, ponížená o 20 000 Kč, pročež při řádném ukončení nájmu uplynutím sjednané doby dne 30. 11. 2019 (tj. po 3 letech) a stanovení odpisu 6 000 Kč ročně (10 % z pořizovací ceny, nejvíce však z 60 000 Kč) zůstatková hodnota dovybavení kuchyně činila právě žalovaných 22 000 Kč (6 000 Kč x 7 let - 20 000 Kč). Tato pohledávka žalobce tak i po jednostranném započtení ze dne 21. 3. 2022 přetrvala ve výši 12 000 Kč, avšak zcela zanikla poté, co žalovaná při jednání dne 6. 9. 2023 učinila další kompenzační projev, kterým proti této pohledávce započetla zbývající část (tj. 6 672,56 Kč) své pohledávky z titulu ušlého zisku za měsíce 4/2020 až 4/2021 a dále část své pohledávky ve výši 24 990 Kč z titulu ušlého zisku za měsíce 5-11/2021. Tato posledně uvedená pohledávka žalované se tak ponížila na částku 19 662,56 Kč, která byla následně podle soudu započtena proti zbývající části žalobou uplatněné pohledávky, resp. proti jejímu příslušenství, pročež je evidentní, že žalovaná žalobci ničeho nedluží, zvláště za situace, kdy nelze v žádném případě dovodit ani to, že by žalovaná dlužila žalobci jím tvrzený přeplatek na spotřebovaných službách za období od 1-11/2021 ve výši 7 363,53 Kč. Okresní soud proto žalobu jako nedůvodnou zamítl, aniž by se pro nadbytečnost zabýval tvrzenou pohledávkou žalované za žalobcem ve výši 9 500 Kč z titulu náhrady škody, představující náklady žalované na opravu bytu po žalobci, kterou žalovaná rovněž v řízení započetla proti „zbývající části žalobou uplatněné pohledávky“ kompenzačním projevem ze dne 16. 10. 2023.

4. Proti tomuto rozsudku podal odvolání žalobce. Rozsudek napadl zcela a navrhl, aby odvolací soud změnil napadený rozsudek a žalobě v celém rozsahu vyhověl. Odvolací argumentaci zaměřil na nepřezkoumatelnost napadaného rozsudku, když okresní soud se nedostatečně vypořádal se smluvními ujednáními, jimiž byly strany zavázány a s jejich aplikační předností. Poukázal na nesprávný právní závěr, že § 2295 o. z. je speciální k obecné skutkové podstatě bezdůvodného obohacení podle § 2991 o. z. a nikoli k § 2913 o. z. Dané ustanovení je totiž speciálním k obecné úpravě o porušení smluvní povinnosti, tj. k § 2913 o. z., a nikoli k § 2991 o. z., který svou systematikou spadá mezi závazky z jiných právních důvodů. Povinnost odevzdat byt je odvozena od existence dřívějšího závazkového vztahu a má povahu smluvní povinnosti, porušením této povinnosti vzniká pronajímateli právo na náhradu podle § 2295 o. z. Výklad tohoto ustanovení již bylo předmětem rozhodování Nejvyššího soudu (viz rozsudek ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018; kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), který dovodil, že je v něm upraven jeden z důsledků prodlení nájemce s odevzdáním bytu, kdy pronajímatel má právo na náhradu za užívání bytu (bývalým) nájemcem ve výši ujednaného nájemného podle § 2295 o. z. až do doby, kdy mu je byt skutečně odevzdán. Jde o nárok, který vychází ze skutečnosti, že nájemce, ačkoliv již nájem skončil, pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), pronajímatel s ním nemůže po tuto dobu disponovat a pronajmout ho jinému nájemci, který by platil nájemné. Úprava § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného nájemného; jde o nárok, který vyplývá přímo ze zákona. Pakliže Nejvyšší soud konstatoval, že pronajímatel se může dožadovat soudem stanoveného nájemného i v době, kdy již nájem skončil, žalobce nemohl těžit z protiprávního stavu, neboť plnil dle smluvního ujednání (čl. X. odst. 6 smlouvy o nájmu), které se shoduje se zákonnou úpravou. Jestliže žalovaná svého práva podle § 2249 o. z. nevyužila, ačkoli již nájem skončil, nelze uvedené klást k tíži žalobci, který je zákonem chráněn, neboť v těchto vztazích vystupuje jakožto slabší smluvní strana. Pohledávka žalované ve formě ušlého zisku za období 4/2020-11/2021 tedy neexistovala k okamžiku započtení a neexistuje ani nyní. Na jiná plnění než ujednané nájemné, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu, pronajímateli nárok nevzniká. Článek X. odst. 6 smlouvy o nájmu vylučuje aplikaci § 2913 o. z. v otázce porušení smlouvy v souvislosti s pozdním odevzdáním bytu, neboť strany se zavázaly k výše uvedené úpravě práv a povinností a dané ujednání má aplikační přednost před § 2913 o. z. Byť žalobce na tuto smluvní úpravu výslovně odkazoval, okresní soud uvedené ujednaní nikterak nezahrnul do svého rozhodnutí a nevypořádal se s právní otázkou aplikační přednosti smluvního ujednání. Žalobce má dále za to, že jeho prodlení s odevzdáním bytu nemá vliv na jeho pohledávky vůči žalované a není zde možno uplatnit postup podle § 1911 o. z., jak dále dovodil okresní soud. Tato úprava řeší synallagmatické závazky, které jsou na sobě závislé a platí i obráceně, pročež by okresní soud musel konstatovat, že žalobce nebyl povinen odevzdat byt, neboť žalobce by nemohl být v prodlení se splněním této povinnosti, když žalovaná doposud nesplnila povinnost k vrácení jistoty a ani nikterak neosvědčila, že je ochotna splnit svůj dluh. Ustanovení § 2254 odst. 2 o. z. neupravuje jako rozhodnou skutečnost odevzdání bytu, ale skončení nájmu, tj. následujícím dnem po skončení nájmu je pronajímatel v prodlení se splněním povinnosti.

5. Žalovaná navrhla potvrzení rozsudku soudu prvního stupně jako věcně správného, ztotožnila se se skutkovými závěry okresního soudu, jakož i s jeho právní argumentací. Zejména souhlasila s názorem, že § 2295 o. z. je speciálním ustanovením k obecné skutkové podstatě bezdůvodného obohacení zakotvené v § 2991 o. z., neboť upravuje režim, kdy bývalý nájemce užívá byt bez právního důvodu a dává návod pronajímateli, jakou částku může za takové bezdůvodné užívání požadovat. Smyslem přijetí daného ustanovení bylo primárně zabránit komplikacím spojeným s oceněním obvyklé ceny bytu a usnadnit pronajímatelům vymáhání nároků, neboť podle předchozí právní úpravy byl pronajímatel povinen nechat si zpracovat odborné vyjádření na stanovení obvyklé ceny nájmu daného bytu a domáhat se po nájemci vydání bezdůvodného obohacení v této výši. Aby pronajímatel nemusel přistupovat k vypracování ocenění, přijal zákonodárce toto ustanovení, podle něhož může pronajímatel vycházet z původně sjednaného nájemného. Nadále však platí, že poruší-li nájemce svou povinnost odevzdat byt, přičemž toto porušení dosáhne takové intenzity, že významně omezí pronajímatele v jeho právech a způsobí mu tím škodu, je povinen ji nájemce pronajímateli nahradit. Nárok na náhradu škody tak stojí vedle nároku na vydání bezdůvodné obohacení, přičemž vzájemně se tyto nároky nevylučují. Argumentuje-li žalobce, že § 2295 o. z. byl doslovně přenesen do textu nájemní smlouvy (čl. X odst. 6), jeho přenesení v žádném případě nezaložilo nájemcovo neomezené právo na užívání bytu ani nevyloučilo pronajímatelovo právo na náhradu škody. V rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 se tento nezabývá otázkou aplikační předností daných ustanovení, ani vztahem mezi nárokem na náhradu škody a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení, nýbrž společným nájmem bytu, a skutkově tak dopadá na zcela jiný případ. Lze z něj však použít jeden ze závěrů, v němž se konstatuje, že: „Bude-li nájemce v prodlení s placením nájemného, má pronajímatel samozřejmě kromě práva na úroky z prodlení i právo dát mu výpověď z nájmu bytu, a jestli by mu neplacením nájemného vznikla škoda převyšující zákonné úroky z prodlení, může se domáhat její náhrady podle § 1971 o. z.“ Podle žalované tato nemohla po ukončení nájmu přistoupit k procesu navýšení nájemného podle § 2249 o. z., neboť zákonná úprava navyšování nájemného se týká zvyšování nájmu toliko po dobu trvání nájmu, nikoli po jeho skončení. Argumentuje-li žalobce tím, že je slabší smluvní stranou, zásada ochrany nájemce není bezbřehá a naráží na mantinely ochrany práva pronajímatele a současně na základní zásady občanského práva, zejména zásadu zakotvenou v § 6 odst. 2 o. z., § 8 o. z. a § 2 odst. 3 o. z. S ohledem na tyto zásady soud prvního stupně nemohl dojít k jinému závěru než k tomu, že žalobce je povinen žalované dorovnat to, co jí z důvodu jeho protiprávního jednání ušlo, a že žalovanou provedené zápočty byly po právu. Žalovaná se toliko neztotožňuje se závěry okresního soudu v bodě 72 odůvodnění rozsudku ohledně výpočtu zůstatkové hodnoty dovybavení kuchyně. Je totiž přesvědčena, že při stanovení zůstatkové ceny bylo nutno zohlednit celou dobu, po kterou žalobce kuchyňskou linku fakticky užíval, tedy dobu 5 let, neboť smyslem ujednání v nájemní smlouvě (čl. III bod 10 až 12) ve znění Sdělení o podmínkách bylo zohlednit skutečnou dobu, po kterou bude nájemce v bytě reálně bydlet a kuchyň užívat. Vzhledem ke skutečnosti, že žalobce nakonec byt reálně užíval po dobu 5 let, mělo dojít k ponížení zůstatkové hodnoty kuchyně o celkem 30 000 Kč (5 let po 6 000 Kč) a žalobci svědčil nárok na vrácení zůstatkové hodnoty vybavení toliko ve výši 10 000 Kč, který však zanikl zápočtem ze dne 21. 3. 2022.

6. Podle § 218 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), odvolací soud odmítne odvolání, které směřuje proti rozhodnutí, proti němuž není odvolání přípustné.

7. Podle § 202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), není odvolání přípustné proti rozsudku vydanému v řízení, jehož předmětem bylo v době vydání rozsudku peněžité plnění nepřevyšující 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání.

8. Ve výše uvedené podobě platí posledně citované ustanovení občanského soudního řádu s účinností od 30. 9. 2017, po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.

9. Odvolací soud zastává názor – vyslovený již v usnesení ze dne 7. 1. 2019, sp. zn. 57 Co 292/2018 –, že podmínky přípustnosti odvolání a dovolání vázané na hodnotový census [§ 202 odst. 2 a § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.] je namístě vykládat obdobně (mutatis mutandis); k tomu srov. zejména účel novelizace § 202 odst. 2 o. s. ř. provedené zákonem č. 296/2017 Sb., kterým je sjednocení právní úpravy (viz bod 5. části první článku I důvodové zprávy k vládnímu návrhu zákona č. 296/2017 Sb.) a jeho vyjádření v rozhodovací praxi dovolacího soudu (např. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023, bod 39).

10. Nejvyšší soud v posledně zmíněném rozhodnutí k omezení přípustnosti dovolání podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. prostřednictvím úvahy, zda (ne)jde o nárok se samostatným skutkovým základem, zdůraznil, že názor, že přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu s více samostatnými (peněžitými) nároky s odlišným skutkovým základem je třeba zkoumat ve vztahu k jednotlivým (peněžitým) nárokům samostatně, bez ohledu na to, zda tyto nároky byly uplatněny v jednom řízení a bylo o nich rozhodnuto jedním výrokem, se prosadil již před nabytím účinnosti novely provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (blíže k tomu viz judikaturu zmíněnou pod bodem 47 citovaného rozhodnutí) a platí i nyní a je respektován i nálezovou judikaturou (kromě nálezů v citovaném rozhodnutí zmíněných pod bodem 51, a sice nález Ústavního soudu ze dne 27. 3. 2017, sp. zn. II. ÚS 2724/16, uveřejněný pod číslem 50/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod číslem 219/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, může dále odvolací soud odkázat též na usnesení ze dne 20. 6. 2017, sp. zn. I. ÚS 2009/15, nebo nález ze dne 17. 1. 2024, sp. zn. III. ÚS 2676/22, bod 27).

11. Odvolací soud nenachází důvod, který by bránil vztáhnout uvedené úvahy i na odvolací řízení; ostatně tomu nasvědčuje i uveřejnění usnesení Městského soudu v Praze ze dne 23. 9. 2018, sp. zn. 91 Co 461/2017, ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 46/2019 Sb. rozh. obč.

12. Právem se samostatným skutkovým základem, a tím i procesně nezávislým nárokem, je nárok, který se odlišuje od ostatních nároků předmětem, tj. věcným návrhem či žalobním požadavkem a jeho skutkovým vylíčením, které v případě shodného žalobního požadavku rozliší, pod jakou právní normu je nutno nárok podřadit [srov. Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§ 1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2016, s. 906; nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1088 a násl., a David, L. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1097 a násl.].

13. Rozhodovací praxe shodně s tímto vymezením má za nárok (právo) se samostatným skutkovým základem nárok, který je odvozen z určitých konkrétních skutkových tvrzení (určitého skutku), jež jsou jiná ve srovnání s těmi, od nichž žalující odvodil jiný nárok, který uplatnil jednou žalobou, popřípadě jinou žalobou, jestliže i o ní soud rozhodl ve společném řízení. Jinými slovy vyjádřeno, každému z nároků odpovídá jiná skupina skutkových okolností, kterou je třeba v řízení tvrdit a prokázat, každý z nich má samostatný skutkový základ podle toho, jakým způsobem (jak a čím vším) žalovaný zasahuje do výkonu práva (právem chráněného zájmu) žalujícího. Není významné, že soud ve vyhovujícím výroku rozsudku vždy žalovanému uloží povinnost k jedinému peněžitému plnění, které je součtem jednotlivých dílčích plnění (z rozhodnutí Nejvyššího soudu viz např. usnesení ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3480/2015, uveřejněné pod č. 22/2018 Sb. rozh. obč.).

14. Žalobkyně svou žalobou uplatnila 3 nároky se samostatným skutkovým základem. Každý z nich se skutkově odvíjí od jiného skutkového děje, který umožňuje při stejném žalobním požadavku na zaplacení peněžité částky rozlišit, pod jakou právní normu je nutno každý ze samostatných nároků podřadit.

15. Významná je okolnost, že jde o nároky s odlišným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti. V posuzované věci tedy schází tzv. společný skutkový základ, který je nezbytné dle ustálené nálezové judikatury (viz nález Ústavního soudu ze dne 24. 11. 2020, sp. zn. III. ÚS 2891/20, uveřejněný pod číslem 219/2020 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu) zohlednit, což bylo převzato i do rozhodovací praxe dovolacího soudu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, sp. zn. 31 Cdo 1178/2023). Absence společného skutkového základu neumožnila odvolacímu soudu, aby součet nároků představoval kritérium způsobilé „respektovat“ jej, jako předmět řízení vymezený žalobcem.

16. Judikatura, která vychází z toho, že v případě objektivní kumulace je pro posouzení přípustnosti odvolání rozhodující součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2016, sp. zn. 21 Cdo 3840/2015, uveřejněné pod č. 22/2018 Sb. rozh. obč., nebo nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 9. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3153/15, uveřejněný pod číslem 182/2016 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu, a ze dne 9. 8. 2017, sp. zn. I. ÚS 3918/16, uveřejněný pod číslem 147/2017 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), se vyjadřovala k právnímu stavu do 29. 9. 2017, pro nějž byl významný rozsah „peněžitého plnění“, o němž bylo soudem prvního stupně rozhodnuto, a není bez dalšího, tj. bez zohlednění závěrů výše rozvedených, na právní poměry účinné od 30. 9. 2017 aplikovatelná.

17. Odvolací soud nepřehlíží, že při výkladu procesních pravidel je namístě upřednostnit výklad, který šetří právo na přístup k soudu. Tak je tomu tehdy, pokud vykládaná procesní pravidla připouštějí více možností výkladu. V posuzované věci tomu tak není. Odvolací soud nemá pochybnosti, že v tomto případě lze věc, jde-li o nárok 9 660 Kč na vrácení jistoty složené podle nájemní smlouvy a nárok 7 363,53 Kč na vrácení přeplatku za dodané služby za období bezesmluvního užívání bytu, ukončit procesním rozhodnutím, tudíž ani závěry vyplývající z nálezů Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2018, sp. zn. IV. ÚS 3359/17, nebo ze dne 9. 8. 2023, sp. zn. I. ÚS 785/23, se neuplatní. Prosazení opačného názoru i pro právní poměry účinné od 30. 9. 2017 fakticky neguje judikaturou definované omezení, že se hodnotový census v rámci úvahy o přípustnosti opravného prostředku zkoumá (za výše rozvedených předpokladů) ve vztahu k jednotlivým nárokům samostatně.

18. Lze proto uzavřít, že nepřevyšuje-li některý z více nároků na zaplacení peněžité částky se samostatným skutkovým základem, které nemají původ ani v téže skutečnosti, 10 000 Kč, není s účinností od 30. 9. 2017 odvolání proti rozsudku ve vztahu k takovémuto nároku přípustné, i kdyby součet nároků, o nichž soud v rozsudku rozhodl, uvedenou částku převyšoval.

19. Za situace, kdy odvoláním žalobce byl napaden výrok I rozsudku okresního soudu, kterým bylo rozhodnuto společně o částkách 22 000 Kč, 9 660 Kč a 7 363,53 Kč, kdy jde o tři nároky žalobce se zcela samostatným skutkovým základem, které byly uplatněny jednou žalobou (objektivní kumulace), když 22 000 Kč představuje nárok na vyrovnání za investice do bytu po skončení nájmu, 9 660 Kč nárok na vrácení jistoty složené podle nájemní smlouvy a konečně 7 363,53 Kč nárok na vrácení přeplatku za dodané služby za období bezesmluvního užívání bytu, bylo odvolání žalobce ve vztahu k částkám 9 660 Kč a 7 363,53 Kč pro jeho nepřípustnost podle § 218 písm. c) o. s. ř. odvolacím soudem odmítnuto.

20. Uvedené závěry obstály i v ústavněprávní rovině (ústavní stížnost proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 9. 2024, sp. zn. 57 Co 210/2024, ve kterém byl výše uvedený závěr taktéž vysvětlen, byla jako zjevně neopodstatněná odmítnuta – viz usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 1. 2025, sp. zn. IV. ÚS 3221/24).

21. Pouze pro úplnost – abstrahováno od právě uvedeného – vzhledem k uplatněné námitce započtení pohledávky za žalobcem z titulu dlužné úhrady za užívání bytu za měsíce 10 a 11/2021 ve výši ujednaného nájemného vůči žalobcem uplatněné jistotě by bylo na místě zabývat se důvodností tohoto započtení. V tomto směru použitá obrana žalobce, že žádný dluh na nájemném za toto období žalované nevznikl, když na tento sám dříve započetl svoji pohledávku na přeplatek na službách za rok 2020 spojených s užíváním předmětného bytu (prostřednictvím emailu ze dne 4. 5. 2021, jak byl jeho obsah zjištěn okresním soudem v bodě 44 odůvodnění rozsudku, na které odvolací soud pro stručnost odkazuje), by totiž nemohla být důvodná, neboť text v dotyčné listině neumožňuje přijmout závěr, že jím bylo učiněno jednání směřující k započtení a že k účinnosti kompenzačního jednání je určena konkrétní počáteční doba, neboť z uvedeného textu vyplývá pouze to, že zápočet bude proveden (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2018, sp. zn. 33 Cdo 1534/2018).

22. Ve vztahu k odvoláním napadenému rozsudku soudu prvního stupně v části týkající se 22 000 Kč odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně (§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř.), včetně výroku o nákladech řízení [srov. § 212 písm. a) o. s. ř.] a dospěl k závěru, že odvolání ve věci samé je zčásti důvodné.

23. Žalobce se – v rozsahu (přípustnosti) odvolacího přezkumu – podanou žalobou domáhal zaplacení částky 22 000 Kč s příslušenstvím jako náhrady za investice do vybavení bytu, které provedl instalací kuchyňské linky v r. 2017 při zohlednění amortizace za její užívání žalobcem po dobu trvání nájemního vztahu do 30. 11. 2019, tedy za dobu 3 let, vše v souladu s ujednáním v nájemní smlouvě.

24. Procesní obrana žalované ve vztahu k tomuto nároku byla vybudována na tom, že při amortizaci pořizovací ceny kuchyně je nutno zohlednit dobu dalších 2 let bezesmluvního užívání bytu a kuchyně žalobcem do jeho vyklizení dne 30. 11. 2021, pročež skutečná pohledávka žalobce z tohoto důvodu činila toliko 10 000 Kč a zanikla jednostranným započtením pohledávky žalované z titulu ušlého zisku představujícího rozdíl mezi hrazeným ujednaným nájemným a obvyklým nájemným v době bezesmluvního užívání bytu žalobcem.

25. Nejvyšší soud ve své judikatuře opakovaně vysvětlil, že vychází-li potvrzující rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé z týchž skutkových, příp. právních závěrů jako rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, pak se požadavkům kladeným na obsah odůvodnění takového rozhodnutí odvolacího soudu (§ 157 odst. 2 o. s. ř.) nikterak neprotiví, jestliže odvolací soud (byť i v reakci na námitky odvolatele) omezí své závěry na prosté „přihlášení se“ ke správnosti skutkových závěrů, příp. právního posouzení věci, učiněných soudem prvního stupně [srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod číslem 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

26. Skutková zjištění soudu prvního stupně jsou správná, vyplývají z provedených důkazů a náležitě se odrážejí v závěru o skutkovém stavu věci, tento obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na něj lze s ohledem na výše specifikovanou ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu odkázat.

27. Podle § 2294 o. z. zařízení a předměty upevněné ve zdech, podlaze a stropu bytu, které nelze odstranit bez nepřiměřeného snížení hodnoty nebo bez poškození bytu nebo domu, přecházejí upevněním nebo vložením do vlastnictví vlastníka nemovité věci. Nájemce má právo žádat, aby se s ním pronajímatel bez zbytečného odkladu vyrovnal; to neplatí o tom, co nájemce provedl bez souhlasu pronajímatele. Vyrovnání je splatné nejpozději ke dni skončení nájmu.

28. Podle § 2295 o. z. pronajímatel má právo na náhradu ve výši ujednaného nájemného, neodevzdá-li nájemce byt pronajímateli v den skončení nájmu až do dne, kdy nájemce pronajímateli byt skutečně odevzdá.

29. Odvolací soud se však neztotožňuje s právním posouzením věci soudem prvního stupně. Předně má za to, že pokud podle čl. III bodů 10, 11 a 12 nájemní smlouvy uzavřené mezi stranami si žalobce jako nájemce a žalovaná jako pronajímatelka skutečně sjednali, že investuje-li žalobce do bytu a dovybaví jej kuchyňskou linkou, bude mít zčásti nárok na náhradu její ceny, pak původní ujednání učiněné ve výše citovaném článku III nájemní smlouvy, bylo nahrazeno ujednáním stran vtěleným do listiny označené jako „Sdělení o podmínkách ze dne 28. 7. 2017“. Jednalo se o tzv. kumulativní novaci, tj. o změnu obsahu závazku za trvání existujícího právního vztahu, spočívající v zániku určitých dosavadních vzájemných práv a povinností a v jejich nahrazení nově sjednanými. Podle čl. III bod 11, věta druhá smlouvy se zůstatková hodnota měla původně vypočítat tak, že z pořizovací ceny dovybavení (maximálně však do výše 60 000 Kč) měla být odečtena roční amortizace ve výši 10 % a spolufinancování 20 000 Kč a takto zjištěná zůstatková hodnota měla být nájemci vyplacena po ukončení nájmu do 15 dnů. Toto ujednání by bylo namístě vykládat v souladu s názorem žalobce tak, že do výpočtu se měla zohlednit toliko doba trvání nájemního vztahu bez ohledu na okamžik, kdy dojde ke skutečnému vyklizení bytu. Nicméně procesní strany ve „Sdělení o podmínkách ze dne 28. 7. 2017“, z něhož soud prvního stupně učinil zjištění uvedená v bodě 29 odůvodnění jeho rozsudku, avšak při právním posouzení nároku žalobce k této listině již dále nepřihlédl, vyjádřily vůli změnit ujednání zakotvené čl. III bodech 10-12 nájemní smlouvy, na které tato listina přímo odkazuje, a to tak, že se v ní nově ujednal způsob, jakým bude mezi stranami vyrovnání za kuchyňskou linku provedeno. Podle tohoto ujednání měla být na 20 000 Kč uzavřena kupní smlouva a část ceny kuchyňské linky do maximální výše 60 000 Kč se měla dále odepisovat tak, že za každý započatý rok užívání se měla hodnota kuchyně ponížit o 10 % a v případě ukončení nájmu žalovaná měla zaplatit žalobci neodepsanou část ze 60 000 Kč, poníženou o oněch 20 000 Kč. Tato listina současně v poznámkách pod čarou vysvětlovala i pojem „řádného ukončení smlouvy“ v tom smyslu, že uplyne-li doba, na kterou byl nájem sjednán a nájemce bude byt nadále užívat, „bude se nájem považovat za neukončený do doby, kdy oba účastníci nebudou akceptovat další prodloužení nájmu anebo nájemce už nebude v objektu pobývat“. Z daného ujednání je zřejmé, že byly stanoveny dvě na sobě nezávislé podmínky, které obě musí nastat, s tím, že pro ukončení odepisování hodnoty kuchyně je rozhodující okamžik, v němž nastane podmínka pozdější, kdy v řízení nebylo sporu o tom, že pozdější podmínkou bylo skutečné vyklizení žalobce z bytu ke dni 30. 11. 2021. Za tohoto stavu žalobce užíval kuchyňskou linku pět započatých let a neodepsanou část, která mu náleží po jeho skutečném vyklizení, představuje právě 10 000 Kč. Odvolací soud nemá pochybnost o tom, že jde o změnu původního ujednání v nájemní smlouvě, přitom jednoznačné jazykové vyjádření společné vůle stran smlouvy nebylo v průběhu řízení žádným z účastníků ani nijak zpochybňováno, resp. žádná z procesních stran nevysvětlovala výklad tohoto právního jednání svojí jinou skutečnou vůlí, která by mohla být v rozporu s jejím projevem. Pakliže k úhradě této částky mělo podle ujednání stran v listině k tomuto datu dojít bez dalšího, tudíž v den ukončení užívání, a pokud v tento den, tj. 30. 11. 2021, žalovaná žalobci částku 10 000 Kč neuhradila, je od 1. 12. 2021 s úhradou této částky v prodlení. K tomuto dni činil ve smyslu § 1970 o. z. ve spojení s nařízením vlády č. 351/2013 Sb. zákonný úrok 8,05 % (nikoli žalobcem požadovaných 10 %). K danému nároku je na místě konečně poznamenat, že § 2294 o. z. upravující nároky nájemce na vyrovnání při zabudování věcí do pronajatého bytu je normou dispozitivního charakteru, u které se lze odchýlit od pravidla chování obsaženého v dispozici normy.

30. Veden těmito závěry, shledal odvolací soud žalobcův nárok na zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím důvodným.

31. Odvolací soud totiž nesouhlasí ani s právním závěrem soudu prvního stupně, že tento nárok žalobce (byť v jiné výši) zanikl jednostranným započtením ze strany žalované. Pakliže žalovaná vycházela ze správného závěru o pohledávce žalobce z titulu vyrovnání za dovybavení bytu kuchyní ve výši 10 000 Kč (v souladu se závěrem odvolacího soudu) a započtení z její strany vůči této částce mělo být provedeno zápočtem ze dne 21. 3. 2022 částí jí tvrzené pohledávky na ušlém zisku představujícím rozdíl mezi hrazeným ujednaným nájemným a obvyklým nájemným v období od 4/2020 do 4/2021, tj. v době bezesmluvního užívání bytu žalobcem, má odvolací soud za to, že nebyl naplněn základní předpoklad započtení dle § 1982 a násl. o. z. v podobě existence započitatelné pohledávky, pročež takové kompenzační jednání je neplatné ve smyslu § 580 o. z.

32. Ve vztahu k žalovanou tvrzené pohledávce na ušlý zisk má odvolací soud, a v tomto lze žalobci přisvědčit, za vhodné poukázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 2059/2018, uveřejněný pod číslem 33/2020 Sb. rozh. obč. (stížnost proti němu odmítl Ústavní soud usnesením zde dne 31. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 3230/19), v němž dovolací soud dovodil, že § 2295 o. z. dává pronajímateli právo požadovat po (bývalém) nájemci úhradu za užívání bytu ve výši naposledy sjednaného nebo soudem stanoveného (§ 2249 o. z.) nájemného, ačkoliv již nájem skončil, a to až do doby, kdy mu (bývalý) nájemce byt předá. Jde přitom o nárok, který vyplývá přímo ze zákona a který vychází ze skutečnosti, že nájemce, ačkoliv již nájem skončil, pokračuje v užívání bytu (není přitom významné jakým způsobem), pronajímatel s ním tak nemůže po tuto dobu disponovat a pronajmout ho jinému nájemci, který by platil nájemné. Na rozdíl od předchozí právní úpravy (zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů) se již náhrada pronajímateli neodvíjí od bezdůvodného obohacení nájemce, ale rozhodujícím hlediskem je naposledy sjednané (či soudem stanovené) nájemné [srov. Kabelková, E., Selucká, M.: Občanský zákoník VI. Závazkové právo. Zvláštní část (§ 2055–3014). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, s. 480]. Úpravou § 2295 o. z. přitom není dotčeno právo pronajímatele domáhat se úhrady částek za nájemcem přijaté služby jako bezdůvodného obohacení.

33. Žalovaná se přitom mýlí, pokud v rámci svého odvolání vyjádřila přesvědčení, že toto rozhodnutí Nejvyššího soudu je na daný případ nepoužitelné, neboť se nezabývá vztahem mezi nárokem na náhradu škody a nárokem na vydání bezdůvodného obohacení.

34. V tomto směru odvolací soud upozorňuje na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 3. 2024, sp. zn. 26 Cdo 42/2024, v němž dovolací soud odmítl dovolání a akceptoval ve smyslu výše uvedeného sbírkového rozhodnutí názor odvolacího soudu, který vyšel ze závěru, že za dobu, kdy žalovaná byt užívala, aniž by jí svědčilo právo nájmu, je podle § 2295 o. z. povinna hradit pouze náhradu, jejíž výši zákonodárce stanovil v částce odpovídající dosud sjednanému nájemnému, a je bez významu, zda v rozhodné době bylo tržní nájemné vyšší, což je i případ posuzované věci.

35. Podle odvolacího soudu Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 26 Cdo 2059/2018 ani nepřipustil vedle nároku na nájemné ve sjednané výši nárok na náhradu škody, jak mylně dovozuje žalovaná, neboť pokud hovořil o možném vzniku škody a možnosti se jí domáhat, pak tím cílil na situaci, kdy je bývalý nájemce v prodlení s placením sjednaného nájemného, tzn. že jej neplatí vůbec. O tomto přístupu svědčí i výslovný odkaz na § 1971 o. z., podle něhož má věřitel právo na náhradu škody vzniklé nesplněním peněžitého dluhu jen tehdy, není-li kryta úroky z prodlení.

36. Odvolací soud v tomto směru poznamenává, že nájemník bytu je považován ve smyslu základních zásad soukromého práva za slabší stranu, kterou je na místě chránit. Tuto zásadu vyjadřuje již úprava zakotvená v § 2235 odst. 1 o. z., jímž se upravuje nájem bytu a nájem domu, která stanoví, že pokud nájemní smlouva zavazuje pronajímatele přenechat nájemci k zajištění bytových potřeb nájemce a popřípadě i členů jeho domácnosti byt nebo dům, který je předmětem nájmu, nepřihlíží se k ujednáním zkracujícím nájemcova práva podle ustanovení následujících sloužících jako ochrana nájemníků. Toto ustanovení představuje tzv. relativní kogentnost ustanovení o nájmu bytu a domu, konkrétně nemožnost odchýlit se od zákonné úpravy v neprospěch nájemce. Kogentnost pravidel je jednostranná, strany mohou ujednat výhodnější řešení ve prospěch nájemce. Pokud je v nájemní smlouvě dohodnuto něco, co by zkracovalo nájemcova práva podle těchto ustanovení zaručená, platí, že se k takovému ujednání v této části nájemní smlouvy nepřihlédne a ujednání je pouze zdánlivé. Na druhou stranu tím není obecně vyloučeno, aby nájemce ve smlouvě na sebe převzal povinnosti i nad rámec zákonné úpravy, nicméně pak bude nutno v každém konkrétním případě pečlivě posoudit, zda se tím neomezuje některé nájemcovo zvláštní oprávnění a zda jím převzaté povinnosti nejsou povinnostmi zjevně nepřiměřenými. V daném konkrétním případě však žalobce jako nájemce žádnou takovou povinnost k úhradě vyššího než posledně sjednaného nájemného dle nájemní smlouvy ani nepřevzal, když ujednání nájemní smlouvy v tomto směru zcela respektovalo znění relativně kogentního § 2295 o. z.

37. Pokud pak žalovaná v průběhu řízení před soudem prvního stupně provedla další dva úkony směřující k započtení případných zbylých pohledávek žalobce, a to u jednání okresního soudu dne 6. 9. 2023 a dne 16. 10. 2023, má odvolací soud za to, že takto započíst nelze, neboť k platné kompenzaci je třeba, aby z obsahu projevu započtení adresovaného druhému účastníku bylo zřejmé, jaká pohledávka a v jaké výši se uplatňuje k započtení proti jaké pohledávce věřitele, tj. musí být splněny náležitosti právního jednání, zejména musí být započítávané pohledávky náležitě identifikovány tak, aby byly dostatečně určité a nezaměnitelné, což ve vztahu k pohledávkám žalobce nenastalo (blíže srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 2. 2009, sp. zn. 23 Odo 932/2006, usnesení téhož soudu ze dne 26. 7. 2011, sp. zn. 32 Cdo 4363/2009, ze dne 19. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2868/2011, ze dne 4. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2128/2018 či ze dne 12. 4. 2022, sp. zn. 28 Cdo 119/2022).

38. Pro úplnost má odvolací soud ve vztahu k projevům vůle směřujícím k započtení žalovanou ze dne 6. 9. 2023 a dne 16. 10. 2023 zapotřebí dodat, že v případě započtení ze dne 6. 9. 2023 mělo být žalovanou započteno opět na její neexistující pohledávku z titulu ušlého zisku. Pokud jde o jednání směřující k započtení ze dne 16. 10. 2023, tímto měla být započtena pohledávka žalované na náhradu škody, která jí měla vzniknout v souvislosti s opravou bytu po vystěhování žalobce, jejíž existenci však žalobce v řízení zpochybnil, pročež s ohledem na závěry vyslovené v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 5711/2017, by bylo na místě konstatovat nemožnost započtení této pohledávky v řízení pro nejistotu a neurčitost (§ 1987 o. z.).

39. Veden těmito důvody proto odvolací soud ve vztahu k částce 22 000 Kč s příslušenstvím napadený rozsudek soudu prvního stupně ve vztahu k částce 10 000 Kč s příslušenstvím změnil ve smyslu § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a ve vztahu k částce 12 000 Kč s příslušenstvím jej v souladu s § 219 o. s. ř. jako věcně správný potvrdil, jak je uvedeno ve výrocích II a III rozsudku.

40. Dle § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 2 o. s. ř. bylo znovu rozhodnuto o nákladech řízení před okresním soudem, v němž byla více úspěšná žalovaná, neboť žalobě bylo vyhověno pouze v části týkající se zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím v podobě úroků z prodlení ve výši 8,5 % od 1. 12. 20214, které soud zohlednil v souladu se závěry vyslovenými v usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 12. 2015, sp. zn. 23 Cdo 2585/2015, a kapitalizoval ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně (tj. ke dni 14. 1. 2025) na částku 1 888,31 Kč, takže celková přiznaná částka k tomuto datu činila 11 888,31 Kč. Tento úspěch žalobce však představuje jen 22 % (z celkového předmětu řízení kapitalizovaného včetně příslušenství ke dni vyhlášení rozsudku soudu prvního stupně na 53 839,92 Kč), pročež je žalobce povinen uhradit žalované na náhradě nákladů řízení před okresním soudem 56 % jí účelně vynaložených nákladů.

41. Žalobkyni přitom vznikly náklady v celkové výši 26 789,70 Kč, tato částka představuje 18 900 Kč jako odměnu zástupce za 7 úkonů právní služby po 2 700 Kč z celkové tarifní hodnoty 39 023,53 Kč, vypočtených dle § 7 bod 5, § 8 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. a), c), d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 11. 7. 2019, 1 úkon za vyjádření k předžalobní výzvě dne 21. 3. 2022, 1 úkon za odpor proti platebnímu rozkazu dne 7. 2. 2023 včetně jeho doplnění dne 7. 3. 2023, 1 úkon za repliku k vyjádření žalobce dne 22. 8. 2023, 1 úkon za účast u jednání dne 6. 9. 2023 v době od 12:30 hod. do 13:45 hod., 1 úkon za sepis vyjádření dne 16. 10. 2023, 1 úkon za účast u jednání soudu dne 19. 2. 2024 v době od 9:20 hod do 11:15 hod.), 2 100 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 7 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 400 Kč jako náhradu za ztrátu času za 4 půlhodiny po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a) a odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou zástupce žalované k jednáním soudu dne 6. 9. 2023 a 19. 2. 2024 z [adresa] a zpět, 895,70 Kč jako cestovné zástupce za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] [adresa] a zpět ve dnech 6. 9. 2023 a 19. 2. 2024 k jednáním u okresního soudu, ujeto 2 x 60 km vždy při kombinované spotřebě vozidla 5,2 km/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 41,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,20 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání dne 6. 9. 2023 a vyhláškové ceně 38,20 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy u cesty k jednání dne 19. 2. 2024 [počítáno dle vzorce (počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)]. Vzhledem k tomu, že zástupce doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byla odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšena o příslušnou náhradu za daň z přidané hodnoty (4 494 Kč), kterou bude povinen jako plátce daně odvést (na rozdíl od náhrady hotových výdajů v podobě cestovného). Z celkové částky nákladů pak bylo žalované přiznáno právě 56 % nákladů, tj. 15 002 Kč.

42. Odvolací soud dospěl k závěru, že není na místě přiznat žalované odměnu za další účtovaný úkon právní služby v podobě další předžalobní komunikace s žalobcem ze dne 10. 5. 2022, když žalované byla přiznána odměna za reakci na předžalobní výzvu a z tohoto pohledu se odvolacímu soudu jeví další korespondence jako nedůvodná.

43. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 142 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když i v řízení před soudem odvolacím byl žalobce neúspěšným ze 78 % [kdy po kapitalizaci příslušenství ke dni rozhodování odvolacího soudu bylo předmětem odvolacího řízení zaplacení 57 475,04 Kč (22 000 Kč + 11 180,82 Kč + 9 660 Kč + 4 867,05 Kč + 7 363,53 Kč + 2 403,64 Kč) a žalobci bylo přiznáno 12 654,79 Kč (10 000 Kč + 2 654,79 Kč)]. Jeho úspěch tak představoval toliko 22 %, pročež žalobce je povinen uhradit žalované na náhradě nákladů odvolacího opět 56 % těchto nákladů v celkové výši 8 195 Kč.

44. Tato částka představuje 5 400 Kč jako odměnu právního zástupce [za 2 úkony právní služby po 2 700 Kč dle § 7 bod 5, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1966 Sb. v podobě vyjádření k odvolání ze dne 12. 8. 2024 a účasti u jednání dne 14. 1. 2025], 750 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za 2 výše uvedené úkony právní služby (300 Kč za úkon dne 12. 8. 2024 dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1966 Sb. a 450 Kč za úkon dne 14. 1. 2025 dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025), 300 Kč jako náhradu za ztrátu času za 2 půlhodiny po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 v souvislosti s cestou zástupce žalované k jednání odvolacího soudu dne 14. 1. 2025 z [adresa] a zpět, 390 Kč jako cestovné zástupce žalované za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] [adresa] a zpět dne 14. 1. 2025 k jednání odvolacího soudu (ujeto 50 km při kombinované spotřebě vozidla 5,6 km/100 km za použití benzínu 95 oktanů při vyhláškové ceně 35,80 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy). I za odvolací řízení byla odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času zástupce navýšena o náhradu za daň z přidané hodnoty. Z celkové částky nákladů pak bylo žalované přiznáno právě 56 % nákladů, tj. 4 589 Kč.

45. Žalobce byl zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to zástupci žalované dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení