57 Co 212/2024 - 177

Rubrum

Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Mgr. Marka Del Favera, Ph.D., a soudkyň Mgr. Michaely Janošcové a Mgr. Daniely Teterové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně], narozená dne [Datum narození žalobkyně] bytem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [zástupce] sídlem [adresa zástupce] proti žalovanému: [Jméno žalovaného], narozený dne [Datum narození žalovaného] bytem [Adresa žalovaného] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] o určení vlastnického práva k odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 22. 5. 2024, č. j. 7 C 18/2023-123 takto:

Výrok

I. Rozsudek okresního soudu se mění takto: Určuje se, že spoluvlastnický podíl o velikosti id. na nemovitostech, vedených u [právnická osoba] pro [kraj], Katastrální pracoviště [adresa] pro k. ú. [adresa], na LV č. [hodnota], a to: - p. č. [hodnota] lesní pozemek - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] lesní pozemek - p. č. [hodnota] lesní pozemek - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] lesní pozemek - p. č. [hodnota] lesní pozemek - p. č. [hodnota] trvalý travní porost - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] trvalý travní porost - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] trvalý travní porost - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] trvalý travní porost - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] ostatní plocha - p. č. [hodnota] lesní pozemek je součástí zaniklého společného jmění účastníků.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení 147 960 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [zástupce], [tituly za jménem], sídlem [adresa].

III. Žalovaný je povinen zaplatit České republice – Okresnímu soudu ve Vsetíně na náhradě nákladů státu 2 024 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů odvolacího řízení 60 294 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám [tituly před jménem] [zástupce], [tituly za jménem], sídlem [adresa].

Odůvodnění

1. Rozsudkem v záhlaví označeným okresní soud zamítl žalobu, aby bylo určeno, že spoluvlastnický podíl o velikosti na nemovitostech, specifikovaných ve výroku I tohoto rozsudku, je ve společném jmění účastníků (výrok I), uložil žalobkyni povinnost jednak nahradit České republice – Okresnímu soudu ve Vsetíně náhradu nákladů řízení 2 024 Kč (výrok II), jednak nahradit žalovanému náklady řízení 36 297,96 Kč k rukám jeho právního zástupce (výrok III).

2. Soud prvního stupně vyšel ze závěru o skutkovém stavu věci, podle něhož účastníci jsou bývalí manželé, jejich společné jmění dosud nebylo vypořádáno. Za trvání manželství byly žalovaným zakoupeny shora označené nemovitosti, jako kupující byl v kupní smlouvě uveden pouze žalovaný, o čemž žalobkyně věděla a neměla proti tomu námitek. Kupní cena byla uhrazena z účtu společnosti [právnická osoba] dne 27. 12. 2014. V době úhrady kupní ceny nebyly na účtech vedených na jméno žalovaného na úhradu kupní ceny dostatečné prostředky, ani žalobkyně takovými prostředky nedisponovala. Podle soudu, po podrobném vyhodnocení jednotlivých důkazních prostředků, žalovaný prokázal svá tvrzení, že mu jeho matka darovala v r. 2014 peněžní prostředky, stejně tak i to, že jeho rodiče byli v té době nadstandardně finančně zajištěni. Tyto peněžní prostředky na základě smlouvy ze dne [datum] zapůjčil společnosti [právnická osoba], následně dne 12. 12. 2019 požádal společnost o výplatu části zápůjčky ve výši 1 430 000 Kč na účet prodávajícího z výše uvedené kupní smlouvy.

3. Zjištěný skutkový stav soud prvního stupně podřadil pod § 709 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“), a dospěl k závěru, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, neboť v katastru nemovitostí je jako vlastník spoluvlastnického podílu na nemovitostech veden pouze žalovaný a žalobkyně současně tvrdí, že nemovitosti jsou součástí jejich společného jmění. Zdůraznil, že za stavu, kdy dané zákonné ustanovení předpokládá fikci společného jmění manželů a důkazní břemeno v této věci tížilo žalovaného, tento prokázal, že dané nemovitosti nabyl z výlučných prostředků získaných darem od rodičů, resp. matky [§ 709 odst. 1 písm. b) o. z.]. Spoluvlastnický podíl na nemovitostech tak není součástí společného jmění účastníků.

4. Proti tomuto rozsudku podala odvolání žalobkyně. Rozsudek napadla v celém rozsahu a domáhala se jeho změny tak, aby žalobě bylo vyhověno, případně jeho zrušení a vrácení věci okresnímu soudu k dalšímu řízení. Vytkla okresnímu soudu, že rozhodnutí je překvapivé, neboť provedené dokazování vyznívalo jednoznačně ve prospěch žalobních tvrzení. Soud však nekriticky přijal zjevně účelová tvrzení žalovaného, který se v rámci vyvádění majetku ze společného jmění uchýlil k „nejběžnější praxi“, tedy že si na pomoc přizval matku, která mu potvrdila údajný dar finančních prostředků, jež poskytl dubajské společnosti jako zápůjčku, aby následně požádal o její výplatu na kupní cenu těchto nemovitostí. Napadený rozsudek je v zásadě založen na tom, že soud uvěřil žalovanému a jeho matce, která však nevypovídala věrohodně. Tato svědkyně výslovně uvedla, že peníze žalovanému dala jako vyrovnání mezi ním a jeho sestrou (svědkyní [tituly před jménem] [jméno FO]), které svědkyně s manželem měli zakoupit byt. To však bylo vyvráceno listinnými důkazy a výslechem svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], která popřela, že od rodičů jakýkoli byt dostala, dokonce si na své bydlení musela vzít hypotéku. Verze svědkyně [jméno FO] byla zpochybněna i tím, že v řízení bylo prokázáno, že v jednom z termínů, kdy údajně měla finance žalovanému předávat, ani žalovaný nebyl v České republice. Žalovaný svá tvrzení dále dokládal toliko kopiemi listin s nečitelnými podpisy, jejichž pravost žalobkyně rozporovala. Tomu žalovaný čelil obranou spočívající v tom, že originály listin lstivě zadržuje žalobkyně v místě jejich bývalého bydliště, k čemuž nabídl důkazy v podobě fotografií šanonů a písemného prohlášení syna účastníků. Podle žalobkyně matka žalovaného tomuto jakékoli finance nikdy nedala a peníze ze společnosti v Dubaji spadají do společného jmění jako výnosy z jeho podnikání. Nesprávné je rovněž skutkové zjištění soudu, že ve společném jmění účastníků nebyly dostatečné prostředky na nákup předmětných nemovitostí. Žalobkyně byla připravena prokázat svoje tvrzení o tom, že v dané době jezdili účastníci na velmi drahé exotické dovolené, nakupovali si drahé věci, životní standard rodiny byl mimořádně vysoký. Navrhované důkazy fotodokumentací zahraničních dovolených nebyly soudem provedeny. Zcela nepochopitelně a v rozporu s dostupnou judikaturou soud dal k tíži žalobkyně, že nemovitosti byly psané pouze na žalovaného, byť manželství v době, kdy se evidenčně zapisoval údaj o vlastníkovi do katastru nemovitostí, fungovalo, a nebyl důvod znepokojovat se touto skutečností. Právě proto žalobkyně neměla proti zápisu jakýchkoliv námitek. Dále žalobkyně zpochybnila i závěry soudu ve vztahu k majetku rodičů žalovaného, podle nichž měly být jejich majetkové poměry takové, že bez zjevných problému darovali synovi částku 1,5 mil. Kč v rámci kompenzace za podporu sestry žalovaného. Rodiče žalovaného tak na podporu svých dětí museli vydat nejméně 3 mil. Kč, s připočtením dalších aktiv, které měl podle tvrzení žalovaný od rodičů dostat, by se jednalo o částku zhruba 4 mil. Kč. Žalobkyně se přitom snažila zpochybnit takto tvrzené možnosti rodičů žalovaného, kdy např. dědickým usnesením po zemřelém otci žalovaného vyvrátila tvrzení žalovaného, že jeho otec obchodoval s akciemi a měl značné akciové portfolio. Okresnímu soudu tedy nevadily ani chybná data, ani to, že žádný byt se sestře žalovaného nekupoval a že tato nebyla vůbec rodiči podporována, stejně tak mu nevadily kopie listin, které nebylo možno znalecky zkoumat, neměl problém ani s tím, že v řízení vyšlo najevo, že to byl otec žalovaného, který vždy sám řídil finanční záležitosti rodiny, avšak při darování finančních prostředků žalovanému figurovala jeho matka. Podle žalobkyně tedy nebyla zákonná fikce, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech je součástí společného jmění účastníků, vyvrácena.

5. Žalovaný navrhl potvrzení rozsudku okresního soudu, který považoval za věcně správný. Má za to, že soudu předložil logický řetězec faktů podložený jednotlivými provedenými důkazy, naopak strana žalující zjevně neunesla své důkazní břemeno. Žalovaný nepochybně prokázal, že úhrada pozemků, jež jsou předmětem řízení, byla provedena na základě jemu darovaných finančních prostředků ze strany jeho matky, stejně tak i to, že v době poskytnutí půjčky obchodní společnosti [právnická osoba], jakož i v době nákupu nemovitostí, neměl žalovaný ani žalobkyně na bankovních účtech či v jakékoli jiné formě dostatek prostředků na výplatu kupní ceny. Žalovaný prokázal původ prostředků a způsob úhrady kupní ceny, kdy jeho matka při svědecké výpovědi potvrdila poskytnutí finančních prostředků pouze žalovanému, to vše i přes skutečnost, že žalobkyně záměrně zadržuje dokumentaci, která by jinak nepochybně prokázala žalovaným tvrzené skutečnosti. Stejně tak bylo provedenými důkazy vyžádanými soudem prokázáno, že otec žalovaného dosahoval dlouhodobě nadstandardních výdělků, obchodoval s akciemi a rovněž obdržel plnění za prodej nemovitostí. Pokud tedy finančními prostředky v potřebné výši nedisponovala ani žalobkyně, ani žalovaný, je zcela nesporné, že úhrada kupní ceny za předmětné pozemky nemohla pocházet z finančních prostředků nacházejících se ve společném jmění účastníků. Poukázal dále na to, že nabytí majetku do výlučného vlastnictví pouze jednoho z manželů nepředstavovalo za jeho trvání nějakou nepravidelnost, když např. dům, v němž účastníci bydleli, nabyla do svého výlučného vlastnictví za trvání manželství žalobkyně. Tato si byla vědoma toho, že předmětné pozemky budou vedeny výlučně na žalovaného, toto nikterak nerozporovala, nevznášela proti tomuto způsobu nabytí vlastnictví k pozemkům žádné námitky a byla s tím srozuměna.

6. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal rozsudek soudu prvního stupně [§ 212 věta prvá, § 212a odst. 1, 3 a 5 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“)] zcela a dospěl k závěru, že odvolání je důvodné.

7. Žalobkyně se domáhala určení, že spoluvlastnický podíl ve výši na nemovitostech, zapsaných na LV č. [hodnota] pro katastrální území [adresa], je součástí zaniklého společného jmění účastníků, neboť nemovitosti byly zakoupeny za částku 1 430 000 Kč (z prostředků tvořících společné jmění) kupní smlouvou ze dne [datum], tedy v průběhu manželství, ačkoli jako kupující v kupní smlouvě vystupuje toliko žalovaný, který je současně veden jako výlučný vlastník v katastru nemovitostí.

8. Procesní obrana žalovaného byla postavena na argumentu, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech zakoupil ze svých výlučných prostředků, které získal postupně v průběhu roku 2014 darem od své matky, a které investoval jako zápůjčku zahraniční právnické osobě, u níž byl prokuristou, a na jehož pokyn byly společností vyplaceny jako kupní cena 1 430 000 Kč přímo prodávajícímu.

9. Odvolací soud v prvé řadě uvádí, že zákonná koncentrace (§ 118b o. s. ř.) v posuzované věci nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní; rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.

10. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 27. 7. 2022, sp. zn. 22 Cdo 3070/2021, uveřejněném pod č. 48/2023 Sb. rozh. obč., vysvětlil, že otázka rozložení důkazního břemene nebyla závislá na § 144 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník účinný do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“), ale na struktuře § 143 odst. 1 obč. zák.; domněnka uvedená v § 144 obč. zák. tak byla nadbytečná. Základní norma týkající se nabytí věci do společného jmění totiž byla obsažena v § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák., podle něhož společné jmění manželů tvořil majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství. Protinorma stanovila, že do společného jmění nepatří majetek nabytý za podmínek uvedených v základní normě, pokud byl získán dědictvím nebo darem, majetek nabytý jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věci, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věci vydané v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství anebo jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka. Struktura této normy (§ 143 odst. 1 obč. zák.) určovala rozložení důkazního břemene; ten, kdo tvrdil, že jde o majetek ve společném jmění, prokazoval, že byl nabyt za trvání manželství; prokázala-li se tato skutečnost, bylo na tom, kdo nabytí do společného jmění i za tohoto stavu popíral, aby prokázal, že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě.

11. Ve shora citovaném rozhodnutí Nejvyšší soud dále uvedl, že i pro dokazování v právních poměrech účinných od 1. 1. 2014 platí, že prokáže-li se, že věc nabyl v tzv. zákonném režimu jeden z manželů nebo oba manželé společně za trvání manželství, má se za to, že věc je součástí společného jmění. Toho, kdo přesto tvrdí, že jsou splněny podmínky pro nezařazení věci do společného jmění, uvedené zejména v § 709 odst. 1 pod písm. a) až e) o. z., tíží důkazní břemeno ohledně skutečností tam uvedených. Tento závěr ostatně sdílí i aktuální komentářová literatura (k tomu srovnej Petrov, J., Výtisk, M., Beran, V. a kol.: Občanský zákoník. Komentář.

2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2019, str. 772 a tam citovaná literatura, dále pak Králíčková, Z., Hrušáková, M., Westphalová, L. a kol.: Občanský zákoník II. Rodinné právo (§ 655-975). Komentář.

2. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2020, str. 146).

12. Přitom uvedené se vztahuje i na věci (zpravidla nemovitosti) evidované ve veřejném seznamu (katastru nemovitostí), a to i přes znění § 980 odst. 2 o. z., který má chránit třetí osoby (veřejnost), které vycházely ze stavu zapsaného v katastru nemovitostí, i když tento stav neodpovídal skutečnosti. Manžela toho, kdo je v katastru nemovitostí zapsán jako vlastník, však za „veřejnost“ či „třetí osobu“ považovat nelze. To je ostatně zřejmé z toho, že pokud by byla domněnka obsažená v § 980 odst. 2 o. z. vztažena i na poměr mezi osobou zapsanou jako vlastník v katastru nemovitostí a jejím manželem, důsledkem by nebyla ochrana manžela nezapsaného jako bezpodílový spoluvlastník, ale ztížení jeho situace. Nestačilo by mu prokázat, že věc byla nabyta za trvání manželství, ale ještě by jej tížilo důkazní břemeno ohledně neexistence výjimek z nabytí do společného jmění. Účelem § 980 odst. 2 o. z. však není ztížení situace manžela knihovního vlastníka, ale poskytnutí ochrany třetím osobám. Toto ustanovení tak nemá vliv na rozdělení důkazního břemene ve sporu (bývalých) manželů o určení, že věc je součástí jejich společného jmění.

13. Z výše uvedeného plyne, že bylo na žalovaném, aby prokázal svá tvrzení, že věc byla nabyta z jeho výlučných prostředků.

14. Jak dále zdůvodnil Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 3. 2023, sp. zn. 33 Cdo 2502/2022, je obecně přijímáno, že rozdělení důkazního břemene mezi strany civilního řízení soudního, stejně jako způsob překlenutí stavu non liquet, nevyplývá z hmotného práva, ale z pravidel od něj odlišných; tato pravidla se označují jako pravidla či normy důkazního břemene. Jejich obsahem je negativní nebo pozitivní fikce ukládající soudci, aby rozhodl tak, jako by dokazováním zjistil, že znak skutkové podstaty není, resp. je dán. Základní pravidlo zatěžuje subjektivním i objektivním důkazním břemenem a břemenem tvrzení každou procesní stranu ohledně skutkových předpokladů jí příznivé právní normy. Strana, která uplatňuje nárok je zatížena důkazním břemenem ohledně znaků skutkové podstaty tzv. základní či nárokové normy; uplatňuje-li žalovaný v řízení námitky v procesním slova smyslu, je ohledně znaků skutkové podstaty, které takovou námitku uplatňují, zatížen důkazním břemenem. Vzhledem k tomu, že tyto právní normy působí proti základní normě, označují se jako protinormy. Z hlediska toho, jakou povahu má toto působení, se rozlišují protinormy způsobující zánik práva, zánik jeho prosaditelnosti nebo zabraňující vzniku práva. Protinorma zabraňující vzniku práva má za následek, že právní následky, které by jinak ze základní normy plynuly, vůbec nemohly nastat. Vztah základní normy a protinormy je vždy relativní; i protinorma může mít svou protinormu. Základní pravidlo je založeno vždy na negativní fikci, tj. zůstane-li například neobjasněn znak skutkové podstaty nárokové normy, ukládá se soudu, aby rozhodl tak, jako by dokazováním zjistil, že tento znak skutkové podstaty není naplněn [srov. Lavický, P. Komentář k § 7. In: Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část (§ 1-654) 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2022].

15. Skutková zjištění soudu prvního stupně ve vztahu k době trvání manželství účastníků a k době nabytí spoluvlastnického podílu na nemovitostech přitom může odvolací soud jako správná akceptovat, obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat [k možnosti odkázat na správné skutkové, příp. právní závěry soudu prvního stupně (dokonce i v reakci na námitky odvolatele) srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 5. 2004, sp. zn. 29 Odo 257/2002, uveřejněného pod č. 53/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2011, sp. zn. 29 Cdo 3450/2011].

16. V případě listinných důkazů pak není porušením zásady přímosti občanského soudního řízení, vyvodil-li z nich odvolací soud jiné skutkové závěry než soud prvního stupně, aniž je sám zopakoval. Povinnost odvolacího soudu zopakovat důkazy provedené soudem prvního stupně má své místo zejména v případě, že skutková zjištění vyplývají z výpovědí účastníků nebo svědků. Zde se totiž projevuje zásada přímosti a ústnosti, jíž je občanské soudní řízení ovládáno (§ 122 odst. 1 o. s. ř.), neboť při hodnocení těchto důkazů spolupůsobí vedle věcného obsahu výpovědí i další skutečnosti (např. přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost a jistota výpovědi, ochota odpovídat přesně na dané otázky apod.), které – ač nejsou bez vlivu na posouzení věrohodnosti výpovědí – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání (blíže srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2288/2018).

17. V souladu s § 213 odst. 2 o. s. ř. proto odvolací soud, i vzhledem k odvolacím námitkám žalobkyně, zopakoval výslech svědkyň [jméno FO] a [tituly před jménem] [jméno FO], jakož i výslech žalovaného ve vztahu k okolnostem nabytí finančních prostředků, použitých následně na úhradu kupní ceny spoluvlastnického podílu, žalovaným od své matky, když soud prvního stupně vycházel z toho, že těmito důkazy ve spojení s listinnými důkazy byla skutková verze žalovaného jednoznačně prokázána a tedy rozhodl na základě jednoznačně zjištěného skutkového stavu.

18. Takto znova provedené důkazy hodnotil odvolací soud jak jednotlivě, tak v jejich vzájemné souvislosti, přihlédl i k tomu, jak svědkyně a žalovaný vypovídali před soudem prvního stupně, stejně tak zohlednil i to, co vyšlo najevo v řízení z jiných provedených důkazů, včetně toho, co uvedli samotní účastníci v rámci svých tvrzení. Nepřehlédl, že obě svědkyně jsou v blízkém příbuzenském vztahu k žalovanému, se kterým mají po celou dobu dobrý vztah.

19. Rozpory, a to podstatné, byly shledány nejen mezi těmito zopakovanými důkazy navzájem, ale i mezi obsahem sdělení učiněných svědkyní [jméno FO] a žalovaným před soudem prvního stupně oproti tomu, co tyto osoby uvedly před soudem odvolacím.

20. Svědkyně [jméno FO] se zejména podstatně odchýlila od obsahu své výpovědi před soudem prvního stupně, když před odvolacím soudem v podstatě zcela jinak popsala okolnosti a důvody, za jakých mělo dojít k poskytnutí daru – zatímco před soudem okresním uvedla, že se s manželem rozhodli dát peníze dětem a dceři zakoupili byt v Brně, proto žalovanému předali 1 500 000 Kč, u odvolacího soudu spontánně popsala, že žalovaný sám o poskytnutí finančních prostředků ve výši 1 500 000 Kč požádal jejího manžela, tento jí s žádostí syna seznámil, důvod žádosti jí sdělen nebyl, peníze mu tedy byly darovány proto, že je potřeboval. Až na výslovný dotaz odvolacího soudu uvedla, že darovaná částka byla ekvivalentem k tomu, co bylo ve své podstatě dáno sestře žalovaného jinou formou. Rovněž lze rozpor spatřovat v tom, že zatímco před okresním soudem popsala, že peníze sama pro syna chystala (měla je vzít z psacího stolu svázané po 50 000 Kč a potřebný obnos nachystat do obálek), u soudu odvolacího (opět sama) vypověděla, že peníze nikdy nepočítala, tyto jí vždy nachystal manžel. Podstatný rozdíl nutno spatřovat i v tom, že zatímco u soudu prvního stupně vypověděla, že peníze předávala vždy pouze ona a manžel byl pouze někdy přítomen, u odvolacího soudu vypověděla, že peníze předávala někdy ona a někdy manžel, dále v tom, že ve své původní výpovědi uvedla, že na závěr se synem podepsala dokument o tom, že peníze byly darovány, u odvolacího soudu výslovně nejprve sama uvedla, že zápis o předání peněz nikdy sepisován nebyl, neboť pro ni to byla vyřešená záležitost, a až po předestření listiny označené jako „Potvrzení o darování“ ze dne 3. 6. 2017 (založené na č. l. 42 spisu) uvedla, že takovou listinu podepsala a její obsah je správný, aniž by byla schopna logicky vysvětlit, z jakého důvodu byla listina podepsána toliko jí a nikoli jejím manželem, který v té době ještě žil, netrpěl žádným vážným onemocněním a podle její výpovědi to byl právě on, kdo rozhodl o poskytnutí daru žalovanému a který zajišťoval hlavní příjmy manželů a rozhodoval o nakládání s financemi, a který byl rovněž o peníze synem požádán; navíc za situace, kdy ona sama žalovanému k důvodu předávání peněz synovi neměla ničeho říkat a tento neměla ani znát. Za významné pro posouzení věrohodnosti její výpovědi pak odvolací soud považuje i to, že u okresního soudu vypověděla jednoznačně, že sestře žalovaného zakoupila s manželem byt, avšak u odvolacího soudu uvedla, že manžel dceři byt zařídil a neví, zda jej koupil nebo byl byt toliko v nájmu.

21. Rozpory byly shledány i v účastnické výpovědi žalovaného, která u okresního soudu vyzněla tak, že jeho rodiče se rozhodli darovat mu 1 500 000 Kč, částku navrhl otec, on s ním nijak nesmlouval. Peníze mu byly předávány vždy matkou, protože měl s otcem zvláštní vztah. Před soudem odvolacím spontánně uvedl, že z důvodu konfliktu mezi ním a otcem ohledně finanční podpory jeho sestry, přišel otec s tím, že má dvě děti a nechť si žalovaný řekne částku, kterou by chtěl, proto žalovaný přišel s výší 1 500 000 Kč. O financích se bavil vždy jen s otcem a peníze mu také on někdy předával, někdy to byla matka. Až k výslovnému dotazu na vysvětlení rozporu v jeho výpovědích pak upřesnil, že fyzicky mu peníze předávala do ruky vždy matka s tím, že u předání někdy byl i otec. Vzhledem k tomu, že i on před odvolacím soudem vypověděl, že otec byl finanční hlavou rodiny a o všem v tomto směru rozhodoval a sám s ním jednal o poskytnutí daru a podle původní verze mu měl také někdy peníze předávat, nebyl ani on schopen logicky vysvětlit, proč „Potvrzení o darování“ ze dne 3. 6. 2017 podepisovala pouze jeho matka. Podstatný je pak rozpor i v tom, že zatímco ve vztahu k bytu pořizovanému rodiči jeho sestře u okresního soudu vypověděl, že „neví, jakou částku otec za byt zaplatil, určitě to byly statisíce“, u odvolacího soudu výslovně uvedl, že otec za převod nájemního bytu pro sestru zaplatil v hotovosti odstupné 1 000 000 Kč, osobně tomuto byl přítomen.

22. Nebylo možno ani přehlédnout, že v rozporu s obsahem výpovědi žalovaného obě svědkyně vypověděly k dotazu odvolacího soudu, že vztahy mezi žalovaným a jeho otcem byly vždy velmi dobré. [jméno FO] dokonce uvedla, že zatímco žalovaný měl daleko blíže ke svému otci, ona zase k dceři. Žalovaný ve své výpovědi před okresním soudem uvedl, že dar obdržel proto, že s rodiči dlouhou dobu spíše nevycházel a jeho sestra byla upřednostňovaná. V odvolacím řízení tuto část své výpovědi, s ohledem na výpovědi svědkyň, vysvětlil tak, že vztah s otcem měl zvláštní, občas se pohádali, avšak nestalo se, že by spolu dlouhodobě nemluvili. Protože rodiče v období roku 2013 výrazně podporovali jeho sestru, z toho důvodu vyvolal s otcem konflikt a možná proto uvedl, že vztahy byly napjaté.

23. Ve výpovědi žalovaného a svědkyně [jméno FO] před odvolacím soudem a soudem okresním byly shledány tak zásadní rozpory, že nelze tyto výpovědi hodnotit jinak než jako nevěrohodné, učiněné toliko ve snaze podpořit skutkovou verzi žalovaného. Navíc i důkaz v podobě „Potvrzení o darování“ ze dne 3. 6. 2017, který měl tuto skutkovou verzi rovněž prokazovat, dále podrývá možnost uvěřit těmto dvěma zásadním důkazům, neboť mimo jiné potvrzuje, že jedna část údajného daru ve výši 250 000 Kč měla být žalovanému předána v době, kdy byl tento i s žalobkyní na zahraniční rodinné dovolené. Vysvětlení žalovaného, že šlo toliko o písařskou chybu, ve spojení s tím, že matka žalovaného v jedné ze svých výpovědí nejprve spontánně popřela sepisování takového potvrzení, a dále s tím, že žalovaný disponuje toliko kopií této listiny, nemůže založit jiný pohled odvolacího soudu na hodnocení těchto dvou stěžejních důkazů. Pro úplnost může být dodáno, že logickým se odvolacímu soudu nejeví ani vysvětlení žalovaného, proč nedisponuje originály listin, kterými prokazoval původ finančních prostředků a zaplacení kupní ceny, neboť si byl schopen pořídit kopie těchto listin (tedy originály k dispozici mít musel) a tyto kopie, na rozdíl od originálů, uschoval nebo umístil na jiném místě, které mu i po odchodu ze společného bydlení zůstalo přístupným tak, aby tyto listiny mohl použít v řízení jako důkazní prostředek.

24. Pokud jde o výpověď svědkyně [tituly před jménem] [jméno FO], její výpovědi před soudem prvního stupně a soudem odvolacím byly co do obsahu v podstatě shodné, odvolací soud její výpověď hodnotí jako věrohodnou, nicméně tato nebyla schopna prokázat pravdivost tvrzení žalovaného. Svědkyně sice připustila, že její rodiče finančně vypomáhali oběma svým dětem (potvrdila, že jí rodiče finančně vypomáhali i při vybavení bytu, její zlatnické dílny a při vybavení domu, který si následně koupila se svým druhem, přičemž navíc dostala od rodičů finanční prostředky v rámci stavebního spoření, které použila na nákup spoluvlastnického podílu k domu), jaké částky a kdy předali žalovanému, však svědkyně nevěděla. O takových záležitostech se v rodině nebavili. Vyvrátila, že jí byl rodiči zakoupen byt v Brně. Jednalo se o byt nájemní a otec za získání nájmu sice platil nějaké finanční prostředky, jejich výši ovšem neznala.

25. Za situace, kdy důkazní prostředky provedené k prokázání skutečností tvrzených žalovaným, byly ve svém celku vyhodnoceny jako nedostatečné k prokázání pravdivosti jeho tvrzení (uvedených v protinormě), přistoupil odvolací soud k poučení žalovaného ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. Takový postup soudu nemůže být nepředvídatelným a překvapivým, když námitky k věrohodnosti svědků a žalovaného, slyšených již před soudem prvního stupně, byly žalobkyní uplatněny před tímto soudem a byly základní argumentací v podaném odvolání. Žalovaný navíc byl přítomen opakovanému provedení těchto důkazů i před odvolacím soudem, tedy znal obsahy výpovědí svědkyň (i své vlastní) a musel si být vědom odlišností v nich. Nebylo důvodu poskytovat žalovanému lhůtu ke zvážení dalších důkazních návrhů.

26. Žalovaný na základě výše uvedeného poučení navrhl doplnit dokazovaní daňovým přiznáním žalovaného za období 2009 až 2013, kterým mělo být prokázáno, že manželé nemohli v tomto období disponovat dostatečnými finančními prostředky, ze kterých by mohli zakoupit spoluvlastnický podíl, a dále svědeckou výpovědí svého bývalého kolegy ze společnosti [právnická osoba], [jméno FO], který se měl vyjádřit k tomu, že finanční prostředky byly do společnosti skutečně vloženy v danou dobu.

27. Ze závěrů ustálené rozhodovací praxe plyne, že podle § 120 odst. 1 o. s. ř. není povinností soudu provést všechny navržené důkazy, vysvětlí-li současně v souladu s § 157 odst. 2 o. s. ř. v odůvodnění rozhodnutí, proč se rozhodl některé z navrhovaných důkazů neprovést (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2013, sp. zn. 28 Cdo 3674/2012, a ze dne 29. 10. 2008, sp. zn. 26 Cdo 4258/2007, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016, sp. zn. 30 Cdo 785/2015, uveřejněný pod číslem 116/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, část civilní, nebo nález Ústavního soudu ze dne 13. 6. 2006, sp. zn. I. ÚS 50/03, uveřejněný pod číslem 120/2006 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu). Procesním právům účastníka odpovídá povinnost soudu o jím navržených důkazech rozhodnout, jakož i – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 1. 11. 2017, sp. zn. I. ÚS 1135/17, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 23 Cdo 4861/2017).

28. Jak dále poukázal Nejvyšší soud např. v již zmíněném rozhodnutí sp. zn. 23 Cdo 4861/2017, neakceptování důkazního návrhu účastníka řízení lze založit třemi důvody. Prvním je argument, dle něhož tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován důkaz, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení. Dalším je argument, dle kterého důkaz není s to ani ověřit, ani vyvrátit tvrzenou skutečnost čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí. Konečně třetím je pak nadbytečnost důkazu, tj. argument, dle něhož určité tvrzení, k jehož ověření nebo vyvrácení je důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřeno nebo vyvráceno (srov. například usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 6. 2010, sp. zn. IV. ÚS 666/10).

29. Odvolací soud nepřistoupil k doplnění dokazování žalovaným navrženými důkazy.

30. Podle vztahu k dokazované skutečnosti rozlišuje soudní praxe důkazy přímé a nepřímé (indicie). Přímým důkazem je ten, který přímo potvrzuje nebo vyvrací dokazovanou skutečnost. Nepřímým důkazem je takový důkaz, který dokazuje skutečnost jinou, ale takovou, ze které je možné usuzovat, zda se stala či nestala skutečnost, která je předmětem dokazování; objasňuje tedy dokazovanou skutečnost pomocí jiné skutečnosti, která má k dokazované skutečnosti jen nepřímý vztah. Zatímco souvislost mezi přímým důkazem a dokazovanou skutečností je zřejmá, musí být souvislost mezi nepřímým důkazem a skutečností, která je předmětem dokazování, teprve zjišťována. Míra této souvislosti bývá u jednotlivých nepřímých důkazů odlišná a může se i ukázat, že původní dojem o souvislosti nepřímého důkazu s dokazovanou skutečností byl vyvolán jen nahodilou shodou okolností a že tento vztah tu ve skutečnosti není. Protože každý nepřímý důkaz hodnocený odděleně (bez souvislosti s dalšími důkazy) umožňuje vždy více výkladů o svém významu, je jeho význam určen především jeho místem v řadě jiných nepřímých důkazů, jeho vztahem k těmto dalším důkazům a jeho souladností s nimi. Z toho plyne, že nepřímý důkaz sám o sobě zpravidla nevede – vzhledem ke svému zprostředkovanému vztahu ke skutečnosti, která je předmětem dokazování – k jejímu prokázání; výsledkem jeho hodnocení ve spojení s dalšími nepřímými důkazy tvořícími systém, jehož jednotlivé články jsou v souladu mezi sebou i s dokazovanou skutečností, však takový závěr být může.

31. Výsledky hodnocení důkazů umožňují soudu přijmout závěr o pravdivosti skutečnosti, která je předmětem dokazování, jestliže na jejich základě lze nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala, aniž by o tom mohly být rozumné pochybnosti. Vytvářejí-li výsledky hodnocení důkazů podmínky pouze pro úsudek, že je možné (více či méně pravděpodobné), že se dokazovaná skutečnost stala, a připouštějí-li tedy i možnost (větší či menší pravděpodobnost) toho, že se dokazovaná skutečnost naopak nestala, nelze učinit závěr o pravdivosti této skutečnosti. V takovém případě soud rozhodne – jak vyplývá z výše uvedeného – v neprospěch toho účastníka, v jehož zájmu bylo podle hmotného práva prokázat tvrzenou skutečnost.

32. Nejvyšší soud opakovaně vysvětlil, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost) [srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 2682/2013].

33. Z daňového přiznání žalovaného za období 2009 až 2013 není možné zjistit nic jiného než to, co deklaroval žalovaný správci daně o svých příjmech, výslech bývalého kolegy žalovaného by pak mohl být významným pouze k tvrzení, že určitý finanční obnos byl v určité době žalovaným investován jako zápůjčka. Ani jeden z těchto důkazních prostředků nemá ve vztahu k prokazovanému tvrzení o darování přímou vypovídací hodnotu.

34. Je vhodné zdůraznit, že v posuzované věci nastala situace, kdy žalovaný vyvrací presumovaný stav prokázáním pravdivosti skutečností, na něž lze navázat právní posouzení o výlučnosti peněžních prostředků (skutečností uvedených v protinormě), a to za situace, kdy přímé důkazy – svědeckou výpověď matky žalovaného a účastnickou výpověď žalovaného ve spojení s potvrzením o darování – nemá odvolací soud za věrohodné.

35. Protože platí, že skutečnost prokazovanou pouze nepřímými důkazy lze mít za prokázanou, jestliže na základě výsledků hodnocení těchto důkazů lze bez rozumných pochybností nabýt jistoty (přesvědčení) o tom, že se tato skutečnost opravdu stala (že je pravdivá); nestačí, lze-li usuzovat pouze na možnost její pravdivosti (na její pravděpodobnost), může odvolací soud uzavřít, že navrhované důkazy není namístě provádět pro nedostatečnou vypovídací hodnotu, neboť za dané situace toliko to, jak deklaroval žalovaný v rozhodném období správci daně své příjmy, potažmo že investoval finanční prostředky v určité výši, není způsobilé bez rozumných pochybností vést k jistotě, že peněžní prostředky byly výlučně jemu jeho rodiči darovány; připuštění této možnosti je pro skutkovou rovinu sporu bezvýznamné.

36. Odvolací soud tak má za to, že žalovaný i přes poučení soudu ve smyslu § 118a odst. 3 o. s. ř. neunesl své břemeno důkazní, které jej v řízení, jak bylo vysvětleno výše, tížilo (ohledně skutečností uvedených v protinormě zabraňující vzniku práva), pročež lze uzavřít, že bylo namístě vyjít z nárokové normy; s ohledem na tyto závěry se odvolací soud dále blíže nezabýval částí tvrzení žalovaného o tom, jakým způsobem byla realizována kupní cena (úhradou dluhu ze zápůjčky přímo dlužníkem), protože zásadní bylo, zda finanční prostředky použité na koupi spoluvlastnického podílu byly či nebyly součástí společného jmění účastníků.

37. Ve vztahu k právnímu hodnocení může odvolací soud jako správný akceptovat právní závěr soudu prvního stupně o tom, že žalobkyně má naléhavý právní zájem na požadovaném určení, odůvodnění uvedené v bodě 40 napadeného rozsudku obstojí i pro odvolací řízení a pro stručnost odůvodnění na ně lze odkázat (srov. bod 15 odůvodnění).

38. Podle § 709 odst. 1 o. z. součástí společného jmění je to, čeho nabyl jeden z manželů nebo čeho nabyli oba manželé společně za trvání manželství, s výjimkou toho, co a) slouží osobní potřebě jednoho z manželů, b) nabyl darem, děděním nebo odkazem jen jeden z manželů, ledaže dárce při darování nebo zůstavitel v pořízení pro případ smrti projevil jiný úmysl, c) nabyl jeden z manželů jako náhradu nemajetkové újmy na svých přirozených právech, d) nabyl jeden z manželů právním jednáním vztahujícím se k jeho výlučnému vlastnictví, e) nabyl jeden z manželů náhradou za poškození, zničení nebo ztrátu svého výhradního majetku.

39. Pokud s ohledem na skutkový závěr odvolacího soudu bylo v řízení jednoznačně postaveno na jisto, že spoluvlastnický podíl na nemovitostech specifikovaných ve výroku tohoto rozsudku byl nabyt za trvání manželství účastníků, a současně žalovaný neprokázal, že nastala některá z výjimek, které upravuje § 709 odst. 1 písm. b) o. z., tedy, že věc nabyl z prostředků získaných darem, bylo na místě rozhodnutí soudu prvního stupně změnit ve smyslu § 220 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a žalobě vyhovět.

40. Pro úplnost odvolací soud dodává, že žalobkyně žádnou další povinnost důkazní v řízení neměla, jak nesprávně namítal žalovaný. Důkazní povinnost k tvrzením, že spoluvlastnický podíl nepatří do společného jmění (a tedy že nastaly skutečnosti uvedené v protinormě) totiž s ohledem na výše uvedené tížila žalovaného, který nabytí do společného jmění i za tohoto stavu popíral. Stejně tak žalobkyně neměla ani povinnost vysvětlovací, která nastupuje v souladu s právní teorií, pokud jde o řešení tzv. informačního deficitu procesní strany v civilním řízení, tj. v situaci, kdy důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky, avšak objektivně nemá a nemůže mít k dispozici informace o skutečnostech, významných pro rozhodnutí ve sporu, avšak protistrana těmito informacemi disponuje. O tuto situaci se však v daném sporu nejedná.

41. Dle názoru odvolacího sodu není dané rozhodnutí ani překvapivé. Otázkou překvapivosti soudního rozhodnutí se judikatura vyšších soudů již opakovaně zabývala, v tomto směru lze poukázat např. na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23.4. 2014, sp. zn. 30 Cdo 790/2014, který výslovně uvedl, že „překvapivým je takové rozhodnutí, které nebylo možno na základě zjištěného skutkového stavu věci, postupu odvolacího soudu a dosud přednesených tvrzení účastníků řízení předvídat. Tak je tomu tehdy, kdy odvolací soud (oproti soudu prvního stupně) posuzoval skutečnost, kterou žádný z účastníků řízení nikdy netvrdil či nepopíral, popř. která nebyla předmětem posuzování soudu prvního stupně.“ V souzené věci byla skutečnost, zda došlo k darování finančních prostředků žalovanému ze strany jeho matky, resp. rodičů, stěžejním předmětem dokazování již před soudem prvního stupně, a pokud na základě hodnocení znovu provedených důkazů dospěl odvolací soud k odlišnému hodnocení důkazů a k odlišnému skutkovému závěru o této skutkové okolnosti, nemůže být jeho rozhodnutí rozhodnutím překvapivým.

42. Výrok o náhradě nákladů řízení je odůvodněn § 224 odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř. s ohledem na plný procesní úspěch žalobkyně.

43. Judikatura Nejvyššího soudu při určení tarifní hodnoty ve sporech o určení vlastnictví primárně vychází z ceny věci, která je předmětem sporu, schází-li však ověřitelný údaj o ceně věci, jde o spor podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu. Pouze pro určení výše nákladů řízení soud dokazování ke zjištění ceny věci neprovádí (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 10. 2016, sp. zn. 26 Cdo 1492/2016). Ústavní soud k tomu mimo jiné dodává, že je namístě vyjít i z nižší (podhodnocené) ceny, je-li vyšší než tarifní hodnota stanovená podle § 9 odst. 4 písm. b) advokátního tarifu, než zcela rezignovat na určení ceny (viz nález Ústavního soudu ze dne 19. 12. 2017, sp. zn. IV. ÚS 2688/15). Přestože za daného stavu scházel ověřitelný údaj o ceně věci (a pouze za tím účelem by bylo nezbytné vést dokazování), bylo namístě vyjít ze zjištěné kupní ceny spoluvlastnického podílu na nemovitostech 1 430 000 Kč, jehož určení vlastnictví se žalobkyně domáhala (k tomu, že výklad a aplikace právní úpravy o náhradě nákladů řízení nesmí vést ke zjevně nespravedlivému výsledku mutatis mutandis srov. například k nález Ústavního soudu ze dne 17. 1. 2017, sp. zn. III. ÚS 3592/16), neboť vyjít i z takto zcela zjevně podhodnoceného údaje o ceně věci je pro žalující stranu mnohem šetrnější, než vyjít z paušálně stanovené tarifní hodnoty.

44. Této přitom vznikly náklady v celkové výši 147 960 Kč, tato částka představuje 6 000 Kč za zaplacené soudní poplatky (5 000 Kč za žalobu a 1 000 Kč za návrh na nařízení předběžného opatření), 112 160 Kč jako odměnu advokáta za 8 úkonů právní služby po 14 020 Kč z tarifní hodnoty 1 430 000 Kč dle § 7 bod 6, § 8 odst. 1 a § 11 odst. 1 písm. a), d), g), h) vyhl. č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) ve znění účinném do 31. 12. 2024 (tj. 1 úkon za přípravu a převzetí zastoupení dne 25. 7. 2023, 1 úkon za sepis žaloby ze dne 26. 7. 2023, 1 úkon za repliku k vyjádření žalovaného dne 12. 12. 2023, 2 úkony za účast u jednání dne 7. 2. 2024 v době od 9:05 hod. do 11:09 hod., 1 úkon za účast u jednání dne 28. 3. 2024 v době od 12:34 hod. do 13:58 hod., 1 úkon za podání obsahující doplnění skutkových tvrzení učiněné na výzvu soudu dne 4. 4. 2024 a 1 úkon za účast u jednání dne 16. 5. 2024 v době od 8:40 hod. do 9:45 hod.), 2 400 Kč jako náhradu hotových výdajů za těchto 8 úkonů právní služby po 300 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb., 1 200 Kč jako náhradu za ztrátu času za 12 půlhodin po 100 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně k jednáním soudu dne 7. 2. 2024, 28. 3. 2024 a 16. 5. 2024 ze [adresa] a zpět, 1 890 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] ze [adresa] a zpět ve dnech 7. 2. 2024, 28. 3. 2024 a 16. 5. 2024 k jednáním u okresního soudu při ujetí 3 x 80 km při průměrné spotřebě vozidla 5,6 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 38,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,60 Kč za 1 km jízdy [(vždy počítáno dle vzorce počet ujetých kilometrů x průměrná spotřeba x cena PHM) + (sazba za km x počet ujetých km)]. Vzhledem k tomu, že advokát doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, byly jeho odměna, náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % náhradu za daň z přidané hodnoty (24 310 Kč). Z výše uvedeného plyne, že odvolací soud nepřiznal zástupci žalobkyně další úkon (ve výši mimosmluvní odměny) za návrh za vydání předběžného opatření, neboť tento byl obsažen v samotné žalobě.

45. Ve vztahu k nákladům státu odvolací soud aplikoval § 148 odst. 1 o. s. ř., podle něhož stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. V řízení před okresním soudem vznikly státu náklady v souvislosti s přiznaným a proplaceným svědečným svědkyni [tituly před jménem] [jméno FO] v celkové výši 2 024 Kč (na základě usnesení okresního soudu ze dne 30. 4. 2024, č. j. 7 C 18/2023-109). S ohledem na neúspěch žalovaného ve sporu je tento povinen nahradit tyto náklady v plné výši na účet Okresního soudu ve Vsetíně.

46. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je rovněž odůvodněn § 142 odst. 1 o. s. ř., tentokrát ve spojení s § 224 odst. 1 o. s. ř., když v řízení před soudem odvolacím byla rovněž plně úspěšná žalobkyně, pročež je žalovaný povinen zaplatit jí na náhradě nákladů odvolacího řízení 60 294 Kč. Tato částka představuje 5 000 Kč za soudní poplatek z odvolání, 42 060 Kč za odměnu právního zástupce (za 3 úkony právní služby po 14 020 Kč dle § 7 bod. 6, 8 odst. 1, 11 odst. 1 písm. d), g) vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 (tj. 1 úkon za sepis odvolání ze dne 26. 6. 2024 a 2 úkony za účast u jednání odvolacího soudu dne 22. 7. 2025 v době od 12:33 hod. do 14:55 hod.), 1 350 Kč jako náhradu hotových výdajů advokáta za 3 výše uvedené úkony právní služby po 450 Kč dle § 13 odst. 1, 4 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025, 900 Kč jako náhradu za ztrátu času za 6 půlhodin po 150 Kč dle § 14 odst. 1 písm. a), odst. 3 vyhl. č. 177/1996 Sb. ve znění účinném od 1. 1. 2025 v souvislosti s cestou právního zástupce žalobkyně k jednání odvolacího soudu dne 22. 1. 2025 ze [adresa] a zpět, 1 679 Kč jako cestovné za cestu osobním vozidlem zn. [typ vozidla], RZ [SPZ] ze [adresa] a zpět dne 22. 1. 2025 k jednání odvolacího soudu při ujetí 214 km při kombinované spotřebě vozidla 5,9 km/100 km za použití motorové nafty při vyhláškové ceně 34,70 Kč/1 l a sazbě základní náhrady 5,80 Kč za 1 km jízdy. I v tomto případě byla odměna advokáta, jakož i náhrada hotových výdajů a náhrada za ztrátu času navýšeny o 21 % náhradu za daň (9 305 Kč).

47. Žalovaný byl zavázán zaplatit náklady řízení před soudy obou stupňů do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., ve vztahu k žalobkyni jejímu zástupci dle § 149 odst. 1 o. s. ř.

Poučení