57 Co 65/2024 - 1262
Citované zákony (34)
- Občanský soudní řád, 99/1963 Sb. — § 41a odst. 4 § 118b § 118 odst. 1 § 118 odst. 2 § 142 odst. 1 § 148 odst. 1 § 149 odst. 1 § 212a odst. 1 § 212a odst. 3 § 212a odst. 5 § 216 odst. 2 § 219 +2 dalších
- Vyhláška Ministerstva spravedlnosti o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), 177/1996 Sb. — § 12 odst. 4 § 13 odst. 4
- občanský zákoník, 89/2012 Sb. — § 126 § 132 odst. 1 § 134 odst. 1 § 145 odst. 1 § 145 odst. 2 § 565 § 582 § 631 § 644 § 659 § 980 odst. 2 § 1042 +6 dalších
Rubrum
Krajský soud v Ostravě rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Mgr. Daniely Teterové a soudkyň JUDr. Lenky Severové a Mgr. Michaely Janošcové ve věci žalobkyně: [Jméno žalobkyně]., IČO [IČO žalobkyně] sídlem [Adresa žalobkyně] zastoupená advokátem [Jméno advokáta A] sídlem [Adresa advokáta A] proti žalovaným: 1. [Jméno žalované A], narozený dne [Datum narození žalované A] bytem [Adresa žalované A] 2. [Jméno žalované B], narozená [Datum narození žalované B] bytem [Adresa žalované A] oba zastoupení advokátkou [Jméno advokátky] sídlem [Adresa advokátky] o zřízení věcných břemen o odvolání žalobkyně proti rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 6. 12. 2023, č. j. 38 C 195/2014-1124 takto:
Výrok
I. Rozsudek okresního soudu se ve výrocích I a II potvrzuje.
II. Ve výroku III se rozsudek okresního soudu mění takto: Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů řízení 94 277,84 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa].
III. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 270 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám právní zástupkyně žalovaných [tituly před jménem] [jméno FO], advokátky se sídlem [adresa].
Odůvodnění
1. Napadeným rozsudkem okresní soud zamítl žalobu, kterou se žalobkyně domáhala, aby soud zřídil v její prospěch jako vlastníka stavby budovy č. p. [hodnota], část obce [adresa], postavené na parcele č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků uvedené stavby, k tíži žalovaných, jako vlastníků parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků této pozemkové parcely, ohledně parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa] časově neomezené věcné břemeno stavby na cizím pozemku, a to za náhradu, jejíž výši a splatnost určí soud; v její prospěch jako vlastníka stavby budovy bez čp/če, způsob využití garáž, postavené na parcele č.[Anonymizováno][hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků uvedené stavby, zřídil k tíži žalovaných, jako vlastníků parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků této pozemkové parcely, ohledně parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa] časově neomezené věcné břemeno stavby na cizím pozemku, a to za náhradu, jejíž výši a splatnost určí soud; v její prospěch jako vlastníka stavby budovy bez čp/če, způsob využití garáž, postavené na parcele č. [hodnota], [hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků uvedené stavby, zřídil k tíži žalovaných, jako vlastníků parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa], jakož i všech dalších vlastníků této pozemkové parcely, ohledně parcely č. [hodnota] v k. ú. [adresa] časově neomezené věcné břemeno stavby na cizím pozemku, a to za náhradu, jejíž výši a splatnost určí soud; ve prospěch budovy č. p. [hodnota], část obce [adresa], postavené na parcele č. [hodnota], budovy bez čp/če, způsob využití garáž, postavené na parcele č. [hodnota] a budovy bez čp/če, způsob využití garáž, postavené na parcelách č. [hodnota], [hodnota], vše v k. ú. [adresa], zřídil právo nezbytné cesty přes pozemky parc. č. [hodnota], parc. č. [hodnota] a parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], a to ve formě služebnosti bez časového omezení služebnost stezky a cesty, a to za přiměřenou náhradu stanovenou soudem (výrok I). Žalobkyni uložil povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady státu ve výši 24 976 Kč (výrok II) a žalovaným náklady řízení ve výši 94 277,84 Kč (výrok III).
2. Okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění týkajících se skutečností zapsaných v obchodním rejstříku a v katastru nemovitostí (viz bod 3 odůvodnění napadeného rozsudku): obchodní společnost [Jméno žalobkyně]. byla zapsána do obchodního rejstříku dne 22. 10. 1992 jako společnost s ručením omezeným s předmětem podnikání – ubytování, hostinská činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej; jednatelem byl v té době [Jméno žalované A] (žalovaný), jeho funkce zanikla dne 7. 4. 2009 a jednatelem se stal [jméno FO], jeho funkce zanikla dne 4. 8. 2012 a od té doby je jedinou jednatelkou [jméno FO]; společníkem byl k datu zápisu obchodní společnosti do obchodního rejstříku [Jméno žalované A] a [jméno FO], od 11. 5. 2009 byl jediným společníkem [jméno FO] a od 3. 5. 2011 je jedinou společnicí [jméno FO] (viz výpis z obchodního rejstříku na č. l. 8 spisu); žalovaní jsou vlastníky: zahrady parc. č. [hodnota], zahrady parc. č. [hodnota], ostatní plochy parc. č. [hodnota], zastavěné plochy a nádvoří [hodnota], zastavěné plochy a nádvoří [hodnota] a zastavěné plochy a nádvoří parc. č. [hodnota], vše v obci [adresa], k. ú. [adresa]; vlastnické právo k těmto pozemkům nabyli na základě dohody o zřízení práva osobního užívání pozemků uzavřené dne 29. 3. 1991 se Státním statkem [adresa] (viz výpis z katastru nemovitostí a dohoda na č. l. 83 spisu); žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník ubytovacího zařízení č. p. [hodnota], garáže bez č. p./č. e. na parcele č. [hodnota] a garáže bez č. p./č. e. na parcele č. [hodnota] a [hodnota], to vše v obci [adresa] a k. ú. [adresa]; dle výpisu z katastru nemovitostí bylo vlastnické právo k těmto stavbám nabyto na základě kolaudačního rozhodnutí [městský úřad] (viz výpis z katastru nemovitostí na č. l. 26 spisu).
3. Dále okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění týkajících se budovy č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], která učinil ze stavebního spisu [městský úřad] (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku): dne 7. 11. 1990 bylo oznámeno zahájení územního řízení, kdy dne 16. 10. 1990 podal [Jméno žalované A] návrh na vydání územního rozhodnutí o umístění stavby rodinného domku v tradiční technologii v Janovicích na pozemku parc. č. [hodnota] – ostatní plocha, k. ú. [adresa] (viz oznámení o zahájení územního řízení na č. l. 25 ve stavebním spise [městský úřad]); ve věci územního řízení pro stavbu rodinného domku manželů [jméno FO] v [adresa] bylo svoláno na 21. 11. 1990 jednání na základě návrhu manželů [jméno FO] na vydání územního rozhodnutí pro umístění rodinného domku na parcele č. [hodnota], jehož vlastníkem a uživatelem byl Státní statek, závod [adresa] (viz protokol sepsaný dne 21. 11. 1990 na odboru výstavby [městský úřad]); dne 4. 12. 1990 rozhodl stavební úřad rozhodnutím č. [číslo] o umístění stavby zděného rodinného domku o dvou bytových jednotkách na parcele č. [hodnota] – ostatní plocha, k. ú. [adresa], na základě místního šetření a ústního jednání s tím, že návrh podali manželé [jméno FO] dne 16. 10. 1990 (viz územní rozhodnutí ze dne 4. 12. 1990 ve stavebním spise [městský úřad]); dne 11. 10. 1991 požádali manželé [jméno FO] o změnu územního rozhodnutí, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby rodinného domu o dvou bytových jednotkách s tím, že změnili svůj investiční záměr a žádají o změnu tak, že na předmětném pozemku bude umístěna stavba obytného domu a restaurace (viz žádost o změnu územního rozhodnutí č. j. [číslo jednací] ze dne 4. 12. 1990, č. [číslo], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); stavební řízení bylo přerušeno rozhodnutím z 18. 11. 1991 s tím, že nebylo předloženo rozhodnutí městské rady o souhlasu s umístěním provozovny (viz přerušení stavebního řízení ze dne 18. 11. 1991 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 2. 1. 1992 [městský úřad], odbor životního prostředí a výstavby rozhodl o umístění stavby rodinného domku o dvou bytových jednotkách a restaurace na pozemku parc. č. [hodnota] – ostatní plocha v k. ú. [adresa] (viz rozhodnutí č. [číslo] ze dne 2. 1. 1992 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); ze dne 15. 3. 1993 požádala žalobkyně o změnu územního rozhodnutí s tím, že se změnil investiční záměr a žádají o změnu územního rozhodnutí tak, že na předmětném pozemku č. [hodnota] bude umístěna stavba obytného domu a restaurace, pro výstavbu objektu byla založena společnost s ručením omezeným - žalobkyně, pro kterou se žádá o vydání stavebního povolení, pod společností Mo + [Jméno žalobkyně]. je uvedeno – jednatel společnosti [jméno FO] a podpis (viz dopis žalobkyně ze dne 15. 3. 1993 adresovaný [městský úřad] ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 29. 3. 1993 [městský úřad], odbor životního prostředí a výstavby oznámil zahájení územního řízení a vyhotovil pozvání k ústnímu jednání, které bylo adresováno jednak žalobkyni a jednak [Jméno žalované A] (viz oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne 29. 3. 1993, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 7. 4. 1993 proběhlo jednání ve věci o změně územního řízení, kdy stavebník byla firma [Jméno žalobkyně]. a předmětem jednání byla změna územního řízení, kdy na pozemku parc. č. [hodnota] měla být původně zřízena stavba restaurace se dvěma bytovými jednotkami, namísto rodinného domku se dvěma bytovými jednotkami s tím, že je zde konstatováno, že vlastníkem pozemku jsou manželé [jméno FO] (viz protokol o jednání ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 4. 5. 1993 vyslovili manželé [jméno FO] a [Jméno žalované B] souhlas s tím, aby firma [Jméno žalobkyně]. realizovala stavbu restaurace a bytových jednotek na jejich pozemku v k. ú. [adresa] č. parcely [hodnota] (viz přípis adresovaný [městský úřad] ze dne 4. 5. 1993 nazvaný souhlas se stavbou, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 6. 5. 1993 bylo v rozhodnutí č. [číslo] rozhodnuto o umístění stavby restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii na pozemku parc. č. [hodnota] s uvedenými podmínkami pro [Jméno žalobkyně]., kdy v odůvodnění se uvádí, že firma [Jméno žalobkyně]. dala podnět ke změně rozhodnutí o umístění stavby rodinného domku o dvou bytových jednotkách a restaurace na stavbu restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii na pozemku parc. č. [hodnota], jehož majitelé jsou manželé [jméno FO] a [Jméno žalované B], kteří dali písemný souhlas ke stavbě restaurace se dvěma bytovými jednotkami na svém pozemku, dále se v odůvodnění uvádí, že návrh byl podán z důvodu změny investičního záměru; toto rozhodnutí bylo doručováno jednak společnosti [Jméno žalobkyně]., tak také manželům [jméno FO] (viz rozhodnutí č. [číslo] ze dne 6. 5. 1993 ve stavebním spise [právnická osoba] [adresa] a příloha k němu, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 22. 7. 1993 [městský úřad] zahájil stavební řízení a uvedl, že stavebníci manželé [jméno FO] a [jméno FO] a firma [Jméno žalobkyně]. podali dne 22. 7. 1993 u odboru životního prostředí a výstavby [městský úřad] žádost o vydání stavebního povolení na stavbu restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii (viz oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne 22. 7. 1993 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 3. 8. 1993 bylo vydáno stavební povolení č. 21/93 pro stavebníka [jméno FO] a [Jméno žalované B] a společnost [Jméno žalobkyně]. na stavbu restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii (viz stavební povolení ze dne 3. 8. 1993 č. 21/93 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 5. 10. 1995 stavebník společnost [Jméno žalobkyně]. požádala o vydání dílčího kolaudačního rozhodnutí, a to na restauraci [adresa] (viz návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 5. 10. 1995 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 17. 10. 1995 bylo oznámeno zahájení kolaudačního řízení s místním šetřením dne 24. 10. 1995 (viz oznámení o zahájení kolaudačního řízení a pozvání k ústnímu jednání, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 24. 10. 1995 proběhlo místní šetření, kdy byly předloženy veškeré doklady, jako revizní zprávy a další, přítomen byl za stavebníka [jméno FO] (viz protokol o průběhu jednání spojeného s místním šetřením ve věci kolaudace stavby, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); protokol o měření přírodní radioaktivity, revizní zpráva o stavu komínu byly vydány pro společnost [Jméno žalobkyně]., doklad o nepropustnosti jímky byl na objednávku [Jméno žalované A], smlouva na vývoz odpadové jímky byla na společnost [Jméno žalobkyně]., na [Jméno žalobkyně]. byl vydán i posudek okresního hygienika a také vedoucího živnostenského úřadu (viz protokol o měření radioaktivity ze dne 16. 10. 1995, revizní zpráva o stavu komínu ze dne 5. 9. 1995, doklad o nepropustnosti jímky na vyvážení ze dne 18. 10. 1995 a smlouva o vyvážení odpadové jímky ze dne 19. 10. 1995, posudek okresního hygienika ze dne 25. 10. 1995, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 3. 11. 1995 bylo [městský úřad], odborem životního prostředí a výstavby vydáno dílčí kolaudační rozhodnutí č. 82/95 pro [Jméno žalobkyně]., kdy povolil užívání části shora uvedené stavby restaurace v [adresa] sestávající v 1. podlaží z kotelny, skladu paliv, chodby, skladu sudových nápojů v 1. nadzemním podlaží restaurace se zázemím, dále kabelová přípojka, vodovodní přípojka, kanalizační přípojka, nepropustná jímka, terénní úpravy, zpevněné plochy; rozhodnutí bylo doručeno 6. 11. 1995 společnosti [Jméno žalobkyně]., [adresa] (viz dílčí kolaudační rozhodnutí č. 82/95 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 4. 3. 1996 [městský úřad], odbor životního prostředí a výstavby přerušil kolaudační řízení z důvodu neodsouhlasení projektové dokumentace na OHS [adresa] a vyjádření HSS [adresa] k ubytovacímu zařízení (viz rozhodnutí ze dne 4. 3. 1996 adresované žalobkyni ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 4. 4. 1996 [městský úřad], odbor životního prostředí a výstavby vydal dílčí kolaudační rozhodnutí č. 23/96 pro společnost [Jméno žalobkyně]., kdy povolil užívání části objektu restaurace v [adresa] , a to 2. nadzemního podlaží včetně nepodstatných odchylek jejich skutečného provedení od projektové dokumentace, tedy spolu s 2 apartmány, kdy byla schválena změna v užívání (dílčí kolaudační rozhodnutí č. 23/96 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu).
4. Dále okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění týkajících se budovy bez č. p./ č. e., způsob využití garáž postavené na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], která učinil ze stavebního spisu [městský úřad] (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku): dne 12. 6. 1991 podali manželé [jméno FO] návrh na vydání stavebního povolení na stavbu dvojgaráže, která bude sloužit jako zařízení staveniště pro výstavbu rodinného domku na parcele č. [hodnota], a dne 2. 7. 1991 zahájil [městský úřad], odbor výstavby, na základě výše uvedené žádosti stavební řízení (viz žádost o vydání stavebního povolení a oznámení o zahájení stavebního řízení ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 12. 7. 1991 bylo vydáno stavební povolení na stavbu dvojgaráže na parcele č. [hodnota] pro stavebníky [jméno FO] a [jméno FO] (viz stavební povolení č. 29/91 ve stavebním spise [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 22. 4. 2002 podala společnost [Jméno žalobkyně]. návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí na budovu garáže na parcele č. [hodnota]; dne 22. 1. 2003 [městský úřad] rozhodl o přerušení řízení o vydání kolaudačního rozhodnutí pro stavbu dvojgaráže na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] s tím, že v odůvodnění uvedl, že stavbu v zahájeném kolaudačním řízení nelze kolaudovat, neboť bylo sděleno, že stavbu provedl jiný subjekt, a stavební úřad konstatoval, že je nutno tuto skutečnost prokázat; dne 6. 6. 2002 byl sepsán protokol o průběhu ústního jednání spojeného s místním šetřením za přítomnosti stavebníka pana [jméno FO] a stavebnímu úřadu bylo sděleno, že stavbu neprovedli stavebníci manželé [jméno FO], nýbrž firma [Jméno žalobkyně].; dne 10. 9. 2002 manželé [Jméno žalované A] a [Jméno žalované B] prohlásili, že stavbu dvojgaráže na jejich pozemku nerealizovali a stavbu realizovala společnost [Jméno žalobkyně].; dne 18. 2. 2003 žalobkyně požádala o dodatečné stavební povolení na stavbu, kolaudaci stavby a povolení k užívání dvojgaráže; dne 26. 3. 2003 [městský úřad] rozhodnutím č. 08/03 dodatečně povolil stavebníkovi [Jméno žalobkyně]. stavbu dvojgaráže u hotelu [právnická osoba] a povolil užívání stavby.
5. Dále okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění týkajících se budovy bez č. p./ č. e., způsob využití garáž postavené na pozemku parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], která učinil ze stavebního spisu [hodnota] (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku): stavební řízení ve věci stavby této dvojgaráže na pozemku parc. č. [hodnota] bylo zahájeno na základě žádosti žalobkyně ze dne 29. 5. 1994 (viz žádost žalobkyně ze dne 29. 5. 1994, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 20. 10. 1994 bylo vydáno stavební povolení pro žalobkyni (viz stavební povolení č. 30/94 ze dne 20. 10. 1994, jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dne 18. 2. 2003 podala žalobkyně návrh na kolaudaci dvojgaráže, jejíž stavba byla povolena rozhodnutím ze dne 20. 10. 1994 (viz návrh na vydání kolaudačního rozhodnutí ze dne 18. 2. 2003 ze stavebního spisu [městský úřad], jak je tato listina dle zjištění odvolacího soudu označena ve stavebním spisu); dvojgaráž nebyla kolaudována, neboť Pozemkový fond ČR nevydal souhlas s vydáním kolaudačního rozhodnutí.
6. Dále okresní soud při svém rozhodování vycházel z následujících skutkových zjištění týkajících se kanalizace, která učinil ze stavebního spisu [městský úřad] (viz bod 4 odůvodnění napadeného rozsudku), a to že, na stavbu kanalizace bylo vydáno [městský úřad] stavební povolení dne 17. 11. 2004 pro žalobkyni, která si také podala návrh na kolaudaci dne 3. 1. 2007 a kolaudační rozhodnutím ze dne 21. 3. 2007 bylo povoleno užívání stavby – hotel [právnická osoba], [adresa], kanalizace, jakož i ze zjištění uvedených v bodech 5 – 10 odůvodnění napadeného rozsudku. Jelikož nebylo jednoznačně tvrzeno, jakým způsobem žalobkyně nabyla výstavbou předmětné budovy, neprováděl okresní soud další dokazování, neboť nevěděl, jaké tvrzení má dokazovat. Dle okresního soudu je bezpředmětné, zda žalobkyně hradila elektřinu, zda hradila a měla uzavřeny smlouvy se společností [právnická osoba] ohledně dodávek vody, je bezpředmětné, zda provozovala v předmětné budově restauraci či nikoliv, protože tak mohla činit, i kdyby nebyla vlastníkem předmětných budov.
7. Okresní soud v bodu 23 odůvodnění dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že jelikož na přiložené fotografii manželů [jméno FO] je patrno, že budovu dvojgaráže vybudovali žalovaní do stavu, kdy bylo zřejmé dispoziční řešení 1. nadzemního podlaží, což potvrdila i svědkyně [jméno FO], a že tato stavba dvojgaráže započala v době, kdy do stavebního řízení ještě nevstoupila žalobkyně a tato společnost ještě ani neexistovala, je možné, že tato garáž na pozemku parc. č. [hodnota] byla vystavěna žalovanými a že žalovaní započali se stavbou budovy č. p. [hodnota], kdy z přiložených listin je patrno, že na stavbu této budovy obstarali cihly. Vzal za prokázáno, že budovy byly stavěny z peněz babičky žalovaného [jméno FO], která poskytovala prokazatelně prostředky na stavbu budov a která také poskytla prostředky na zakoupení pozemků. Nicméně přes provedené dokazování nebylo dle okresního soudu postaveno najisto, kdo budovy vystavěl a kdo tedy originálně nabyl vlastnické právo k těmto budovám. Okresní soud konstatoval, že žalobkyně na základě svého tvrzení, že budovy vystavěla, nesplnila povinnost tvrzení uloženou jí soudem dle § 118a zákona č. 99/1963 S., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), neboť zcela nedostatečně tvrdila, jakým způsobem a kdy byly jak hlavní budova č. p. [hodnota], tak obě garáže žalobkyní vystavěny a kdy došlo k tomu, že byly vystavěny tak, že bylo patrné dispoziční uspořádání 1. nadzemního podlaží, což je okamžik, kdy vzniká stavba v občanskoprávním smyslu a kdy se vytvoří vlastnické právo. Okresní soud souhlasil s tím, že situace byla nepřehledná v tom směru, že [Jméno žalované A] vystupoval ve stavebním řízení jako stavebník – fyzická osoba, tak jako jednatel žalobkyně. Nicméně tato situace byla nepřehledná evidentně i pro stavební úřad, který nebyl schopen jednoznačně identifikovat stavebníky stavebního řízení a rozklíčovat, kdo je stavebníkem, kdo stavbu provedl.
8. Okresní soud konstatoval, že pokud žalobkyně neprokázala, že nabyla vlastnické právo k předmětným budovám, pak se nemůže domáhat jako vlastník zřizování věcných břemen. Pokud jde o žalobkyní tvrzené vydržení vlastnického práva, pak žalobkyně tvrdí, že od vystavění budov až do současné doby drží vlastnické právo, současně však absentují její tvrzení o tom, kdy došlo k výstavbě těchto budov, tedy od jakého roku žalobkyně budovy drží jako vlastník, a za situace, kdy není schopna doplnit konkrétní tvrzení o tom, že tyto budovy vystavěla a s ohledem na průběh stavebního řízení, které je netransparentní, a na situaci, kdy její předchozí společník [jméno FO] předkládal listiny stavebnímu úřadu a následně i katastrálnímu úřadu, kde byly padělány podpisy, nemůže být žalobkyně v dobré víře a nemohla tedy vlastnické právo vydržet. S ohledem na průběh stavebního řízení, kdy [jméno FO] si zajišťoval výhody u stavebního úřadu a jednal se stavebním úřadem, ačkoliv k tomu nebyl oprávněn, neboť nebyl jednatelem společnosti, a předkládal listiny katastrálnímu úřadu i listiny stavebnímu úřadu, které měly padělané podpisy, nemůže mít žalobkyně ani poctivý úmysl, který by zakládal její držbu pro mimořádné vydržení. Ze všech výše uvedených důvodů okresní soud žalobu v celém rozsahu zamítl.
9. Rozsudek v celém rozsahu napadla žalobkyně odvoláním, kterým se domáhala jeho změny tak, že žalobě bude vyhověno, přičemž v podání ze dne 10. 10. 2024 se domáhala (nově) také zřízení věcného břemene ohledně „příslušenství stavby č. p. [hodnota], jež tvoří vodovodní přípojka, přípojka dešťové kanalizace, přípojka splaškové kanalizace, elektro přípojka a žumpa“, neboť její zamítnutí z důvodu, že přes provedené dokazování není postaveno najisto, kdo budovy vystavěl, je nesprávné. Pokud nebylo postaveno najisto, kdo je vlastníkem budov, měl soud vycházet dle § 980 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), a dle rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 328/2018 a sp. zn. 22 Cdo 2677/2018 z toho, že vlastníkem budov je žalobkyně. Poukázala na to, že žalovaní opakovaně uváděli, že vlastníkem budov je žalobkyně, např. 4. 5. 1993 vyslovili souhlas s tím, aby žalobkyně realizovala stavbu restaurace a bytových jednotek na jejich pozemku. U jednání u okresního soudu dne 2. 10. 2020 žalovaný uvedl, že podpis na této listině je jeho podpisem a že se k této listině nechce vyjadřovat, neví, proč ji podepsal. V této souvislosti poukázala na § 565 o. z. a na judikaturu k tomuto ustanovení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 3646/2018, sp. zn. 28 Cdo 788/2019 nebo rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 543/19). Dále poukázala na rozhodnutí č. 1/93 o umístění stavby ze dne 6. 5. 1993, kde je uvedeno, že žalobkyně dala podnět ke změně rozhodnutí o umístění stavby na pozemku ve vlastnictví žalovaných, přičemž jeho důvodem byla změna investičního záměru a toto rozhodnutí bylo doručeno žalovaným. Dle žalobkyně je neakceptovatelné, pokud s extrémním časovým odstupem začne jednatel společnosti a v této věci žalovaný [Jméno žalované A] tvrdit, že při zajišťování výstavby byl ve skutečnosti jeho úmysl takový, aby byly budovy vystavěny pro něho a jeho manželku jako vlastníky budov, ač před tím jednal on i jeho manželka tak, že vlastníkem budov je žalobkyně. Úmysl jako vnitřní psychický vztah jednající osoby k jednání a jeho následku nelze zkoumat přímo, ale z okolností objektivní povahy. Z uváděných okolností objektivní povahy, kdy žalovaní jednali a vyjadřovali se tak, že vlastníkem budov je žalobkyně, je evidentní, že budovy byly vystavěny do vlastnictví žalobkyně, s úmyslem, aby žalobkyně byla jejich vlastníkem. Ohledně vnitřního psychického stavu žalovaných odkázala žalobkyně na důkazy navržené v řízení před okresním soudem. Po velmi dlouhé době od výstavby budov již logicky nejsou k dispozici dokumenty týkající se jejich výstavby, resp. jsou k dispozici jen ve velmi omezeném rozsahu. Po takové době již nelze předpokládat, že budou k dispozici doklady o koupi materiálu, faktury subjektů, které prováděly stavební práce, dochází též k úmrtí osob, které měly o výstavbě povědomost apod., což je obecný jev. Právě proto je třeba vycházet z listin podepsaných přímo [Jméno žalované A], z dalšího jednání žalovaných, když tito jednali tak, že výlučným vlastníkem budov je žalobkyně, nic proti tomu nenamítali, naopak takovou skutečnost sami uváděli a tuto skutečnost začali účelově zpochybňovat teprve v okamžiku, kdy vznikly spory ohledně plateb za užívání pozemků ve vlastnictví žalovaných. V této souvislosti poukázala na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1400/2004. Jelikož okresní soud nepřiznal relevanci ani z opatrnosti činěné námitce vydržení (a to ani námitce vydržení mimořádného), poukázala na to, že v podání ze dne 29. 9. 2023 uváděla skutečnosti a navrhla důkazy k prokázání tvrzení, že žalobkyně se k budovám od jejich vystavění až do současné doby jako vlastník chovala a jako vlastník budovy držela (držela k nim vlastnické právo), užívala je a provozovala budovy jako vlastník a jako vlastník s nimi nakládala, zejména v hlavní budově provozovala restauraci a následně ubytování a garáže pronajímala, hradila náklady s budovami spojené.
10. Žalovaní navrhli potvrzení napadeného rozsudku jako správného.
11. Odvolací soud po zjištění, že odvolání bylo podáno osobou oprávněnou, je včasné a přípustné, přezkoumal napadený rozsudek v celém rozsahu dle § 212a odst. 1, 3 a 5 o. s. ř. se závěrem, že odvolání není důvodné.
12. Napadený rozsudek je druhým rozsudkem vydaným okresním soudem v této věci; předchozí rozsudek ze dne 14. 11. 2018, č. j. 38 C 195/2014-406, byl usnesením zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2019, č. j. 57 Co 120/2019-475, zrušen a věc byla okresnímu soudu vrácena k dalšímu řízení.
13. Předně odvolací soud uvádí, že uplatnění nového nároku v odvolacím řízení není možné (viz § 216 odst. 2 o. s. ř.), pročež nerozhodl o nároku žalobkyně uplatněném v podání ze dne 10. 10. 2024, v němž se mj. domáhala zřízení věcných břemen také k vodovodní přípojce, přípojce dešťové kanalizace, přípojce splaškové kanalizace a elektro přípojce, které jsou samostatnými věcmi.
14. Odvolací soud poukazuje na genezi předmětu řízení tak, jak je uvedena v bodě 16 zrušujícího usnesení zdejšího soudu ze dne 5. 11. 2019, č. j. 57 Co 120/2019-475, a konstatuje, že po zrušujícím usnesení okresní soud připustil změnu žaloby usnesením ze dne 7. 2. 2020, č. j. 38 C 195/2014-502, a že napadeným rozhodnutím bylo rozhodnuto o celém, takto vymezeném, předmětu řízení.
15. Co se týče zákonné koncentrace (§ 118b o. s. ř.), odvolací soud konstatuje, že v posuzované věci tato nenastala, neboť první jednání lze pokládat za skončené jen tehdy, byly-li při něm provedeny alespoň všechny úkony uvedené v § 118 odst. 1 a 2 o. s. ř., což se nestalo; soud prvního stupně neuvedl, která právně významná skutková tvrzení účastníků lze považovat za shodná, která právně významná skutková tvrzení zůstala sporná a které z dosud navržených důkazů budou provedeny, popřípadě které důkazy soud provede, i když je účastníci nenavrhli (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2013, sp. zn. 31 Cdo 4616/2010, uveřejněný pod č. 98/2013 Sb. rozh. obč., kdy rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou veřejnosti přístupná na webových stránkách Nejvyššího soudu https://www.nsoud.cz, zatímco rozhodnutí Ústavního soudu jsou veřejnosti přístupná na internetových stránkách Ústavního soudu https://nalus.usoud.cz), a protože došlo ke koncentraci v podobě neúplné apelace, postupoval soud v tomto režimu.
16. Odvolací soud považuje zjištění učiněná v bodech 3, 4 s výjimkou týkající se zjištění pod tímto bodem uvedenou dále, v bodu 5 s výjimkou zjištění z výpovědi žalovaného, neboť tento výslech odvolací soud zopakoval a hodnocení tohoto důkazu je uvedeno níže, rovněž tak v bodech 6, 7, 8, 9, 10 za správná a přejímá je. Odvolací soud ze zjištění okresního soudu uvedených v bodě 4 odůvodnění napadeného rozsudku nepřejímá zjištění, že dne 10. 9. 2002 žalovaná prohlásila, že stavbu dvojgaráže nerealizovali žalovaní, neboť ze znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] (viz zjištění v bodě 9 odůvodnění napadeného rozsudku) plyne, že toliko podpis žalovaného je jeho pravým podpisem; dále pak nepřejímá zjištění z přípisu adresovaného [právnická osoba] v Rýmařově ze dne 4. 5. 1993 nazvaný souhlas se stavbou, že žalovaná na této listině vyslovila souhlas, neboť mezi účastníky bylo nesporné, že na uvedené listině není podpis žalované (u jednání před odvolacím soudem žalobkyně učinila toto tvrzení žalované nesporným). Dále pak odvolací soud konstatuje, že zjištění z oznámení o zahájení stavebního řízení ze dne 22. 7. 1993, v němž je uvedeno, že žalovaní a žalobkyně jako stavebníci podali dne 22. 7. 1993 žádost o vydání stavebního povolení, je nutno doplnit s ohledem na závěry znaleckého posudku [tituly před jménem] [jméno FO] tak, že tuto žádost datovanou dnem 29. 6. 1993 (doručenou stavebnímu úřadu 22. 7. 1993) nepodala žalovaná, neboť podpis na žádosti není její pravý podpis. Odvolací soud toliko nad rámec zjištění okresního soudu z výpisu z katastru nemovitostí (viz č. l. 26 spisu) zjistil, aniž by zopakoval dokazování, což je v případě listinných důkazů postup souladný s judikaturou, že v části C omezení vlastnického práva je zapsáno na základě smlouvy o zřízení zástavního práva ze dne 10. 12. 2003 s právními účinky vkladu práva ke dni 15. 12. 2003 zástavní právo smluvní k zajištění pohledávek vyplývajících ze smluv o půjčkách ve výši tak, jak jsou tyto uvedeny v zástavní smlouvě ze dne 10. 12. 2003 (viz zjištění dále, která učinil odvolací soud ze zástavní smlouvy), a to pro [jméno FO]. Odvolací soud nad rámec zjištění okresního soudu z protokolu o jednání před Městským úřadem v Rýmařově ze dne 7. 4. 1993 z tohoto listinného důkazu týkajícího se budovy č. p. 277 na pozemku parc. č. 84/4 zjistil, aniž by zopakoval dokazování z důvodů uvedených výše, že předmětem jednání byla změna územního rozhodnutí č. 1/92 ze dne 2. 1. 1992 a že stavební úřad seznámil přítomné s navrženou změnou umístění a využití objektu; účastníci řízení se nevyjádřili. Dále pak odvolací soud z žádosti žalobkyně ze dne 29. 5. 1994, aniž by z důvodů uvedených výše zopakoval dokazování, z této listiny týkající se budovy bez č. p./ č. e., způsob využití garáž postavené na pozemku parc. č. [datum] a [datum] v k. ú. [adresa] nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že v žádosti žalobkyně žádala o zahájení stavebního řízení a o vydání stavebního povolení pro výstavbu dvojgaráže v severní části pozemku - objektu shodného s dvojgaráží již na pozemku realizované a používané jako staveništní zařízení, žádost odůvodnila množícími se krádežemi automobilu a tím, že na staveništi je nyní k dispozici potřebná technika a stavební materiál, přičemž z optického hlediska by realizace výstavby posloužila nenásilnému začlenění hlavního objektu do terénu; tato žádost byla dne 21. 7. 1994 doručena [městský úřad] a na konci je uvedeno jméno [jméno FO] a v záhlaví pod označením žalobkyně je uvedeno A. versus R. [jméno FO]. Dále pak odvolací soud ze stavebního povolení č. 30/94 ze dne 20. 10. 1994, aniž by zopakoval dokazování touto listinou, která se týká budovy bez č. p./ č. e., způsob využití garáž postavené na pozemku parc. č. [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa], a to z důvodů uvedených výše, z této listiny nad rámec zjištění okresního soudu zjistil, že na základě žádosti žalobkyně, kterou podal [Jméno žalované A] zastupující žalobkyni, ze dne 21. 7. 1994 vydal [městský úřad], odbor životního prostředí a výstavby pro společnost [právnická osoba]. stavební povolení č. 30/94, kterým byla povolena stavba dvojgaráže na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], který je ve vlastnictví pana [Jméno žalované A], stavbu měl provádět stavebník svépomocí. Odvolací soud toliko pro úplnost doplňuje, že z nesporných tvrzení plyne, že garáž se nachází na pozemku žalovaných - parc. č. [hodnota] - a na pozemku ve vlastnictví státu - parc. č. [hodnota].
17. Odvolací soud doplnil dokazování dodatkem smlouvy o dílo ze dne [datum], ze kterého zjistil, že dodatek uzavřel zhotovitel [jméno FO] – [název] a za objednatele žalobkyně a že dodatkem bylo sjednáno rozšíření spodní stavby o zhotovení žumpy, splaškové a dešťové kanalizace a že termín provedení díla se prodloužil do 30. 9. 1993. Dále odvolací soud provedl dokazování předávacím protokolem stavby „Obytný dům s restaurací [adresa]“ ze dne 15. 11. 1993, který podepsali za dodavatele [název] [jméno FO] a za žalobkyni jako investora žalovaný (viz razítko žalobkyně a nad ním podpis žalovaného). Z výše uvedených listin ve spojení s níže uvedenými listinami ze stavebního řízení odvolací soud zjistil, že smlouvu o dílo, předmětem které byla stavba „Obytný dům s restaurací“, byť tato se nedochovala, uzavřel zhotovitel [jméno FO] – [název] a za objednatele žalobkyně. Tyto důkazy jsou součástí logického řetězce, který plyne nejen z obsahu spisu stavebního úřadu, ale i z následného jednání žalobkyně i žalovaných a také z výpovědi svědků. Sami žalovaní na začátku tohoto řízení při odůvodnění toho, proč stavby nejsou neoprávněné, uvedli, že v minulosti žádali žalobkyni o uzavření nájemní smlouvy či jiného úplatného užívacího vztahu k jejich pozemkům, a protože to žalobkyně odmítla, podali v roce 2014 žalobu o vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu. Toto následné chování žalovaných, kteří od vzniku stavby č. p. [hodnota] do zahájení tohoto řízení považovali žalobkyni za vlastníka, nelze při hodnocení důkazů, kterými bylo prokazováno vlastnictví k této stavbě, přehlédnout. Naopak je nutno jej vyhodnotit v souladu se zásadami logiky samozřejmě za situace, kdy toto chování koresponduje s důkazy provedenými v řízení a odpovídá tomu, jak by v dané situaci postupovali jiní racionální účastníci daného právního vztahu, jak tomu bylo v tomto případě. Odvolací soud při hodnocení těchto důkazů poukazuje také na skutečnost, že žalovanými tvrzený nesoulad stavu evidovaného v katastru nemovitostí u budovy č. p. [hodnota] a jimi tvrzeného stavu skutečného v daném případě s ohledem na popsané okolnosti případu (viz stavební řízení a následné chování žalovaných) svědčí o tom, že žalovaní neměli v okamžiku vzniku této stavby v občanskoprávním slova smyslu (k okamžiku vzniku stavby v občanskoprávním slova smyslu lze již na tomto místě odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2615/2004, dle kterého pro posouzení okamžiku stavby jako věci je rozhodný okamžik, v němž je stavba vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci; k tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží) právně relevantní vůli nabýt zhotovovanou věc do svého vlastnictví (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 8. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3201/2017). V této souvislosti odvolací soud poukazuje na zjištění ze smlouvy o zřízení zástavního práva k nemovitostem, která byla uzavřena dne 10. 12. 2003 mezi [jméno FO] jako zástavním věřitelem a žalobkyní jako zástavcem (viz dále), kterou podepsal žalovaný jako jednatel žalobkyně, a na zjištění ze smlouvy o zprostředkování prodeje nemovitostí, kterou uzavřela žalobkyně zastoupená jednatelem [Jméno žalované A], tedy žalovaným, jako zájemcem a [jméno FO] jako zprostředkovatel dne 30. 5. 2008 (viz dále), ze kterých plyne, že žalovaný jednoznačně považoval žalobkyni za vlastníka stavby č. p. [hodnota], což vylučuje jeho úmysl stavět pro žalované. Rovněž tato skutečnost i ve vztahu k žalované plyne z výzvy k uzavření nájemní smlouvy ze dne 5. 12. 2013 (viz zjištění dále). Zjištění, že smlouvu o dílo, jejíž předmět byl zjištěn z výpovědi žalovaného (k tomu viz dále), který v době výstavby byl jednatelem žalobkyně, a také z výpovědi žalované (k tomu rovněž viz dále), uzavřela jako objednatelka žalobkyně, učinil odvolací soud nejen z výše uvedeného dodatku ke smlouvě o dílo a z předávacího protokolu, ale také z průběhu stavebního řízení, když z níže uvedených listin zjistil, že celou stavbu č. p. [hodnota], tedy nejen stavební práce, které byly předmětem smlouvy o dílo, ale i další práce do vzniku stavby v občanskoprávním smyslu, na pozemku parc. č. [hodnota] uskutečnila žalobkyně s úmyslem mít tuto stavbu pro sebe. Toto bylo zjištěno zejména z dopisu žalobkyně ze dne 15. 3. 1993, kterým žalobkyně požádala o změnu územního rozhodnutí s tím, že se změnil investiční záměr a zažádala o změnu územního rozhodnutí tak, že na pozemku parc. č. [hodnota] bude umístěna stavba obytného domu a restaurace a dále uvedla, že pro výstavbu objektu byla založena žalobkyně, pro kterou požádala o vydání stavebního povolení, a ke kterému žalovaný toliko (v rámci své výpovědi před odvolacím soudem ) uvedl, že si není vědom, že by tuto žádost podával, ale pravost svého podpisu nepopřel; dále bylo toto zjištění učiněno z oznámení o zahájení územního řízení a pozvání k ústnímu jednání ze dne 29. 3. 1993, které bylo adresováno žalobkyni a žalovanému, z protokolu o jednání ve věci změny územního řízení ze dne 7. 4. 1993 (ve vztahu k tomuto protokolu žalovaný uvedl ve své výpovědi před odvolacím soudem, že se jedná o jeho podpis), z listiny nazvané Souhlas se stavbou ze dne 4. 5. 1993, ve které žalovaný písemně souhlasil s tím, aby žalobkyně realizovala stavbu restaurace a bytových jednotek na pozemku žalovaných, z rozhodnutí č. 1/93 ze dne 6. 5. 1993, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii na pozemku parc. č. [hodnota] s uvedenými podmínkami pro [Jméno žalobkyně]., kdy v odůvodnění se uvádí, že firma [Jméno žalobkyně]. dala podnět ke změně rozhodnutí o umístění stavby rodinného domku o dvou bytových jednotkách a restaurace na stavbu restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii na pozemku parc. č. [hodnota], jehož majitelé jsou manželé [Jméno žalované A] a [Jméno žalované B], a že návrh byl podán z důvodu změny investičního záměru; toto rozhodnutí bylo doručováno jednak společnosti [Jméno žalobkyně]., tak také manželům [jméno FO], přičemž žalovaný učinil nesporným, že toto rozhodnutí bylo doručeno oběma žalovaným (viz obsah jeho výpovědi v řízení před okresním soudem na č. l. 583 spisu, k čemuž odvolací soud uvádí, že okresní soud, aniž by zjistil právně relevantní tvrzení žalovaných ke všem právně významným otázkám, přistoupil k výslechu žalovaného, pročež tuto část jeho výpovědi je nutno považovat za dosud absentující tvrzení žalovaného; shodně pak ve výpovědi před odvolacím soudem uvedl, že se jedná o jeho podpis; žalovaná ve výpovědi před odvolacím soudem uvedla, že toto rozhodnutí dostala a že byla chyba, že na toto nereagovali), a rovněž z kolaudačního rozhodnutí ze dne 4. 4. 1996, které bylo vydáno na žalobkyni, přičemž žalovanému byl jeho obsah znám, což bylo zjištěno z jeho výpovědi před odvolacím soudem. Tvrzení žalovaných, že razítko žalobkyně na dodatku smlouvy o dílo ze dne 21. 7. 1993 a na předávacím protokolu ze dne 15. 11. 1993 bylo umístěno [jméno FO] pod podpis žalovaného dodatečně, což zjistili až, když jim současná jednatelka žalobkyně vrátila tyto listiny, které měla nejprve po smrti [jméno FO] z „firmy“ v budově na pozemku parc. č. [hodnota] odvézt, přičemž listiny jim vrátila s tím, že jsou jejich, je dle odvolacího soudu jednak vnitřně rozporné, když z listin plyne, že se týkají žalobkyně a nemohou být tedy žalovaných, a jednak bylo vyvráceno ostatními důkazy, zejména obsahem stavebního spisu tak, jak byl popsán v tomto bodu.
18. Odvolací soud zopakoval dokazování výslechem žalovaného, provedl dokazování výslechem žalované, který okresní soud neprovedl, aniž by tento svůj postup v napadeném rozsudku odůvodnil. Tyto výpovědi byly navrhovány k prokázání vlastnického práva žalovaných ke garáži na pozemku parc. č. [hodnota] a ke stavbě budovy č. p. [hodnota] (tzv. hlavní budova).
19. Výpověď žalovaného v části, že smlouvu o dílo se zhotovitelem [název] – [jméno FO] dne 21. 7. 1993 uzavřeli jako objednatelé žalovaní a že společnost žalobkyně nebyla založena proto, aby stavěla stavbu, k níž se vztahovala smlouva o dílo, neboť firma byla založena jen proto, aby mohla prodávat věci z [stát], kde bydlel jeho otec, hodnotí odvolací soud jako nevěrohodnou, neboť je v rozporu s výše uvedenými důkazy (zejména v rozporu s listinou ze dne 15. 3. 1993, kterou žalovaný podepsal a uvedl v ní, že pro výstavbu objektu byla založena právě žalobkyně, čemuž odpovídal i další průběh stavebního řízení) a také v rozporu s údaji z veřejné části živnostenského rejstříku (viz níže) a s údaji v obchodním rejstříku, ze kterého vyplývá, že společnost měla od vzniku, tj. od 22. 10. 1992, předmět podnikání: ubytování, hostinskou činnost a koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje. Dále je nevěrohodná v části, v níž uvedl, že měl živnost na ubytovací služby, neboť v této části je v rozporu s údaji z veřejné části živnostenského rejstříku. Stejně tak je nevěrohodná výpověď žalovaného v části, v níž uvedl, že plus minus v roce 2015 žalovaní zjistili, že žalobkyně je v katastru nemovitostí zapsána jako vlastník a že do té doby si žalovaní mysleli, že jsou jako vlastníci zapsáni oni, neboť je v rozporu s obsahem zástavní smlouvy, kterou žalovaný jako jednatel žalobkyně dne 10. 12. 2003 uzavřel s [jméno FO], v níž prohlásil a výpisem z katastru nemovitostí doložil, že žalobkyně je vlastníkem budovy č. p. [hodnota] (viz zjištění z této smlouvy dále). Dále pak je jeho výpověď nevěrohodná v části, v níž uvedl, že po žalobkyni do roku 2015 nechtěli za užívání pozemků peníze a že tyto chtěli až v roce 2015, kdy po nich žalobkyně požadovala zřízení věcných břemen, neboť v této části je výpověď v rozporu s výzvou žalovaných ze dne 5. 12. 2013 k uzavření nájemní smlouvy (viz zjištění z této smlouvy dále). Rovněž výpověď žalované v části, že smlouvu o dílo se zhotovitelem [název] – [jméno FO] dne 21. 7. 1993 uzavřeli jako objednatelé žalovaní, považuje odvolací soud ze stejných důvodů jako je tomu u výpovědi žalovaného za nevěrohodnou.
20. V části, v nichž oba žalovaní uvedli, že vše začalo v roce 1990, kdy za peníze babičky žalovaného, matky otce žalovaného, [jméno FO], koupili předmětné pozemky, že v roce 1991 postavili dvojgaráž na pozemku parc. č. [hodnota], která byla určena jako zázemí pro stavbu budovy na pozemku parc. č. [hodnota], hodnotí odvolací soud výpovědi žalovaných jako věrohodné, neboť údaje o účelu garáže se shodují s údaji ze stavebního řízení (viz návrh žalovaných na vydání stavebního povolení na stavbu dvojgaráže ze dne 12. 6. 1991 a stavební povolení pro tuto stavbu z 12. 7. 1991), údaje o vzniku garáže jako stavby jsou v souladu mj. s pojistnou smlouvou (viz zjištění níže) a toto zjištění, které odvolací soud přejímá, učinil okresní soud ze svědecké výpovědi [jméno FO], která uvedla, že žalovaní postavili jednu z garáží, kde se pak dával materiál. Už jen prokázaná skutečnosti, že garáž byla dokončena před vznikem žalobkyně, tedy před 22. 10. 1992, vyvrací tvrzení žalobkyně o tom, že tuto garáž stavěla žalobkyně. Odvolací soud dodává, že je nepodstatné, že žalovaný 10. 9. 2002, tj. po vzniku garáže, prohlásil, že stavbu této garáže nerealizovali žalovaní, ale žalobkyně. Z výpovědi obou žalovaných v části, které odvolací soud považuje za věrohodné, neboť žalovaný jako jednatel žalobkyně zajišťoval výstavbu a věděl, co bylo předmětem smlouvy o dílo i jaké další práce byly provedeny jak do vzniku stavby v občanskoprávním slova smyslu, tak poté, a žalovaná jako jeho manželka o tom byla nepochybně informována, zjistil, že předmětem výše uvedené smlouvy o dílo bylo vybudování základové desky a stavby do druhého nadzemního podlaží bez příček a bez střechy a vybudování kanalizace, po dokončení díla dle smlouvy o dílo se stavba zazimovala a střecha se dělala v roce 1994 a až poté se stavěly příčky a prováděly další práce; v roce 1995 proběhla kolaudace prvního nadzemního podlaží, které se zúčastnil žalovaný; poté se dodělávalo druhé nadzemní podlaží, tj. ubytovací část, které bylo kolaudováno v roce 1996 (v této části se výpovědi shodují s průběhem stavebního řízení – viz kolaudační rozhodnutí). Z věrohodné části výpovědi žalovaného bylo dále zjištěno, že žalovaný jako jednatel žalobkyně podepsal přípis pro stavební úřad ze dne 4. 5. 1993, že dne 7. 4. 1993 se žalovaný účastnil místního šetření, které vedl stavební úřad, a pro neshody s [jméno FO], na kterém byl jako dítě závislý, přestal v roce 2009 vykonávat funkci jednatele žalobkyně a bezplatně na něho převedl svůj podíl ve společnosti žalobkyně. Z výpovědi žalované v části, kterou odvolací soud považuje za věrohodnou, zjistil, že její manžel jako jednatel musel dělat to, co řekl jeho otec [jméno FO], byť tento nebyl jednatel, že [jméno FO] za žalobkyni měnil svá rozhodnutí stran provozování restaurace a ubytovací části a že od roku 1996 žalobkyně provozovala v budově ubytovací služby, což prokazuje nevěrohodnost výpovědi žalovaného v části, v níž uvedl, že žalobkyně byla založena jen pro prodej zboží z [stát]. Pokud žalovaný uvedl, že od roku 1995, tj. po kolaudaci prvního nadzemního podlaží, provozoval restauraci v předmětné budově, a to do roku 2007, že žalobkyně nikdy restauraci neprovozovala, a pokud žalovaná uvedla, že od roku 1996 do roku 2008 provozoval restauraci manžel, a zároveň uvedla, že podle toho co si zjistila, bylo původním záměrem stran, aby žalobkyně provozovala ubytovací část a žalovaní restauraci, neboť tímto se [jméno FO] stále ohrazoval, a že svá rozhodnutí, co bude žalobkyně provozovat, měnil, neboť když chtěl provozovat restauraci, zjistil, že je to hodně práce a přenechal to žalovanému, a že od roku 1996 provozovala ubytovací část žalobkyně, pak odvolací soud z této části výpovědí žalovaných zjistil, že žalobkyně provozovala od roku 1996 ubytovací část, přičemž ze zbývajících částí jejich výpovědí stran toho, který subjekt a co v objektu po jeho kolaudaci provozoval, odvolací soud nečinil žádná zjištění a je nadbytečné hodnotit jejich věrohodnost, neboť provozování objektu není pro toto řízení ve světle učiněných zjištění z jiných důkazů podstatné. Na tomto místě je však třeba zmínit, že z výzvy žalovaných ze dne 5. 12. 2013 adresované žalobkyni (viz dále) odvolací soud zjistil, že budovu č. p. [hodnota] žalobkyně před tímto datem dlouhodobě užívala v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti, což uvedli v předmětné výzvě sami žalovaní, a že z této listiny a z dalšího následného chování žalované po vzniku budovy č. p. [hodnota] (např. ze skutečnosti, že nereagovala na rozhodnutí č. 1/93 ze dne 6. 5. 1993, kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby restaurace se dvěma bytovými jednotkami v tradiční technologii na pozemku parc. č. [hodnota] s uvedenými podmínkami pro [právnická osoba]., což o mnoho let později vyhodnotila jako chybné) odvolací soud zjistil, že vedle výslovného souhlasu žalovaného s výstavbou budovy č. p. [hodnota] (viz listina z 4. 5. 1993) dala tento souhlas i žalovaná, a to konkludentně.
21. Odvolací soud vyslechl současnou jednatelku žalobkyně [jméno FO], dceru [jméno FO], jejíž výslech žalobkyně navrhla mj. k prokázání tvrzení, že [jméno FO] jí sděloval, že mu žalovaný říkal, že samozřejmě není problém s tím, aby budovy na pozemcích stály nastálo (napořád), tj. po celou dobu jejich životnosti, a zopakoval výslech svědkyně [jméno FO], manželky [jméno FO], kterou žalobkyně navrhla k prokázání stejné skutečnost. Tyto výpovědi hodnotí odvolací soud jako věrohodné, neboť obě vypovídaly spontánně a jejich výpovědi odpovídají dalším v řízení provedeným důkazům. Z výpovědi jednatelky a svědkyně bylo zjištěno, že matka [jméno FO] darovala žalovanému peníze na koupi pozemků. Z výpovědi jednatelky bylo zjištěno, že [jméno FO], se kterým žila v domácnosti, chtěl v Janovicích něco postavit, bavil se s žalovaným o tom, že se vybuduje hotel nebo restaurace nebo dům, ale pozemky museli koupit žalovaní, protože [adresa] nemohli v České republice vlastnit pozemky; když se začalo stavět, [jméno FO] jí říkal, že na pozemcích staví žalobkyně, věděla od něho, že [jméno FO] měl 80% podíl ve společnosti a [Jméno žalované A] 20% podíl, přičemž nevěděla, jestli se bavili, co bude dál, nevěděla, jestli [Jméno žalované A] sděloval, že není problém, aby budovy stály na pozemcích napořád. Z výpovědi svědkyně [jméno FO] nad rámec zjištění, která z její výpovědi učinil okresní soud, odvolací soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena dohoda o užívání pozemků ve vlastnictví žalovaných.
22. Odvolací soud provedl dokazování pojistnou smlouvu č. [číslo] předloženou k důkazu žalovanými, z níž zjistil, že tuto smlouvu uzavřel žalovaný s [právnická osoba] dne 29. 1. 1992 a že jejím předmětem bylo pojištění garáží na adrese [adresa].
23. Odvolací soud provedl dokazování smlouvou o zřízení zástavního práva k nemovitostem (viz č. l. 214 spisu), ze které zjistil, že smlouva byla uzavřena dne 10. 12. 2003 mezi [jméno FO] jako zástavním věřitelem a žalobkyní jako zástavcem; zástavní právo bylo zřízeno k zajištění pohledávek zástavního věřitele za zástavcem vyplývajících ze smlouvy o půjčce uzavřené dne 10. 3. 1998 ve výši 2 706 819 Kč a smlouvy o půjčce ze dne 10. 12. 2003 ve výši 840 000 Kč; zástavce dal do zástavy budovu č. p. [hodnota] – ubytovací zařízení na pozemku parc. č [hodnota] a pozemek parc. č. [hodnota], přičemž předložil zástavnímu věřiteli originál výpisu z listu vlastnictví č. [hodnota] pro k. ú. [adresa] a prohlásil, že je výlučným vlastníkem nemovitostí; smlouvu podepsal zástavní věřitel [jméno FO] a za žalobkyni jako zástavce jednatel žalobkyně [Jméno žalované A], tedy žalovaný.
24. Odvolací soud provedl dokazování smlouvou o zprostředkování prodeje nemovitostí, ze které zjistil, že smlouvu uzavřela žalobkyně zastoupená jednatelem [Jméno žalované A], tedy žalovaným, jako zájemcem a [jméno FO] jako zprostředkovatel dne 30. 5. 2008 a jejím předmětem bylo zprostředkování prodeje nemovitosti: hotel [právnická osoba], [adresa], zapsané na LV č. [hodnota] pro k. ú. [adresa] – jedná se o nemovitost typu budova č. p. [hodnota], která je postavena na pozemku parc. č. [hodnota]. Smlouvu podepsal za žalobkyni [Jméno žalované A].
25. Odvolací soud provedl dokazování žádostí o zápis rozestavěné stavby do katastru nemovitostí (viz č. l. 90 spisu), ze které zjistil, že dne 28. 1. 2008 žalobkyně požádala o zápis rozestavěné budovy na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa] a prohlásila, že je vlastníkem rozestavěné stavby podle čestného prohlášení, přičemž listinu za žalobkyni podepsal žalovaný, jehož podpis byl úředně ověřen dne 26. 3. 2008.
26. Odvolací soud dále provedl dokazování výzvou k uzavření nájemní smlouvy ze dne 5. 12. 2013 (viz č. l. 221 spisu), ze které zjistil, že v uvedené době měla probíhat jednání o prodeji nemovitostí postavených na pozemcích žalovaných, a to parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] přičemž mělo dojít k současnému převodu nemovitostí ve vlastnictví žalovaných. Pro případ, že k uvažovanému prodeji nedojde do konce roku 2013, vyzvali žalovaní žalobkyni k uzavření nájemní smlouvy na užívání výše uvedených pozemků s účinností od 1. 1. 2014, přičemž pokud by k uzavření nájemní smlouvy nedošlo, tak žalovaní uvedli, že by požadovali po žalobkyni za užívání svých pozemků, které dlouhodobě žalobkyně užívá v souvislosti s výkonem podnikatelské činnosti, aniž by za užívání platila úplatu, vydání bezdůvodného obohacení do budoucna, ale i za dva roky zpětně. Dále odvolací soud provedl dokazování přípisem žalovaných ze dne 31. 8. 2014 adresovaným jednatelce žalobkyně a návrhem nájemní smlouvy, ze kterých zjistil, že žalovaní jako pronajímatelé zaslali žalobkyni jako nájemkyni k podpisu nájemní smlouvu, předmětem které byl nájem pozemků parc. č. [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota], [hodnota] a [hodnota] v k. ú. [adresa] na dobu od 1. 9. 2014 do 31. 12. 2020, nájemní smlouvu žalovaní podepsali 31. 8. 2014; žalobkyně listinu nepodepsala.
27. Veškeré výše uvedené důkazy, které odvolací soud provedl či zopakoval, byly navrženy v řízení před okresním soudem, tj. před tím, než nastaly účinky neúplné apelace.
28. Odvolací soud dále provedl dokazování údaji z veřejné části živnostenského rejstříku k datu 12. 9. 2024 ohledně žalobkyně a žalovaného, které považoval za potřebné ke zjištění skutkového stavu (zejména za účelem ověření věrohodnosti výpovědí žalovaných, jednatelky žalobkyně a svědkyně [jméno FO]), přičemž potřeba těchto důkazů vyplynula z obsahu spisu, ze kterých zjistil, že žalovanému mj. vzniklo 4. 12. 1995 živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání hostinská činnost, druh živnosti: koncesovaná, oprávnění zaniklo 15. 4. 1996 – k tomuto předmětu podnikání byla provozovna na adrese [adresa] a provozování bylo zahájeno 4. 12. 1995 a bylo ukončeno 15. 4. 1996; dne 4. 12. 1995 mu vzniklo živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání hostinská činnost, druh živnosti: ohlašovací řemeslná, zaniklo 26. 5. 2008 – k tomuto předmětu podnikání byla provozovna na adrese [adresa] a provozování bylo zahájeno 4. 12. 1995 a ukončeno 5. 11. 2006. Dále z těchto důkazů bylo zjištěno, že žalobkyni vzniklo dne 14. 8. 1992 na dobu neurčitou živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání výroba, obchod a služby neuvedené v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona, obory činnosti mj. velkoobchod a maloobchod, ubytovací služby – obchodní činnost – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej zahájeno 14. 8. 1992 a ukončeno 28. 11. 2011 a ubytování zahájeno 14. 8. 1992 a ukončeno 28. 11. 2011 – odpovědný zástupce [Jméno žalované A] od 14. 8. 1992 do 28. 11. 2011, druh živnosti: ohlašovací volná – provozovny k oboru činnosti ubytování na adrese [adresa], zahájení provozování 5. 6. 1997, ukončení provozování 31. 12. 2008; provozovna k oboru činnosti velkoobchod a maloobchod na adrese [adresa], zahájení provozování 1. 12. 2011, ukončení provozování 30. 3. 2015. Dále žalobkyni vzniklo dne 22. 10. 1992 živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání hostinská činnost, druh živnosti: koncesovaná, zánik oprávnění 1. 4. 1996 – provozovna na adrese [adresa], zahájení provozování 22. 10. 1992, ukončení provozování 1. 4. 1996; dále žalobkyni vzniklo dne 22. 10. 1992 živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání hostinská činnost, druh živnosti: ohlašovací řemeslná, přerušení provozování od 28. 11. 2011 do 30. 3. 2015, oprávnění zaniklo 30. 3. 2015 – provozovna k této hostinské činnosti byla na adrese [adresa], zahájení provozování 22. 10. 1992, ukončení 31. 12. 2008, umístění [název] na adrese [adresa], zahájení provozování 20. 7. 2011, ukončení 28. 11. 2011; dále žalobkyni vzniklo 14. 8. 1992 živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání obchodní činnost – koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, zánik 30. 6. 2008, odpovědný vedoucí [Jméno žalované A] od 14. 8. 1992 do 30. 6. 2008. Dále žalobkyni vzniklo 14. 8. 1992 živnostenské oprávnění č. [hodnota], předmět podnikání ubytování, druh živnosti ohlašovací volná, zánik 30. 6. 2008, odpovědný zástupce [Jméno žalované A] od 14. 8. 1992 do 30. 6. 2008 – provozovna k této živnosti na adrese [adresa], zahájení provozování 14. 8. 1992, ukončení 5. 6. 1997.
29. Z nesporných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že stavbu garáže na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota] vystavěla žalobkyně.
30. Na závěru, že stavbu na pozemku parc. č. [hodnota] uskutečnila žalobkyně s úmyslem mít ji pro sebe v době, kdy žalovaný byl jejím jednatelem, ničeho nemůže změnil tvrzení žalovaných, že v únoru 1993 vypracoval projektant pro žalované jako investory projekt obytného domu s restaurací v [adresa], pročež odvolací soud pro nadbytečnost neprovedl dokazování předmětnou projektovou dokumentací; nadto se jedná o důkaz, který je v odvolacím řízení v systému neúplné apelace nepřípustný, stejně jako je nepřípustný důkaz žalovaných e-mailovou zprávou ze dne 11. 2. 2014 s předmětem „Výzva k jednání o narovnání vlastnických práv a povinností“ a e-mailovou zprávou ze dne 22. 1. 2014 s předmětem „Nájemní smlouva – užívání pozemku“. Odvolací soud neprovedl dokazování rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2025, č. j. [číslo jednací], ze kterého dle žalovaných plyne, že rozhodnutí stavebního úřadu nabyla právní moci, aniž by [Jméno žalované B] jako vlastník pozemku pod předmětnou stavbou byla zahrnuta mezi účastníky řízení, že jí náleželo postavení účastníka řízení a že kolaudační rozhodnutí nebyla v souladu s předloženým geometrickým plánem a nemohou být řádným nabývacím titulem pro zápis stavby č. p. [hodnota] do katastru nemovitostí, neboť se sice jedná s ohledem na datum jeho vzniku o důkaz v tomto odvolacím řízení přípustný, ale tvrzená skutečnost, k jejímuž ověření byl navržen, nemá relevantní souvislost s předmětem tohoto řízení. Pokud s ohledem na toto správní rozhodnutí žalovaní navrhli v podání ze dne 27. 1. 2025 výslech svědka [tituly před jménem] [jméno FO], který geometrický plán vyhotovil, výslech úřednice stavebního úřadu [jméno FO] a jejího nadřízeného [jméno FO], odvolací soud tyto důkazy neprovedl ze stejných důvodů, pro kterého neprovedl důkaz správním rozhodnutím. Pokud žalobkyně navrhla k prokázání svých tvrzení, že je vlastníkem stavby č. p. [hodnota] a garáže na pozemcích [hodnota] a [hodnota] další důkazy, pak odvolací soud tyto neprovedl pro nadbytečnost, neboť tato tvrzení, k jejichž ověření byly navrhovány, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena. Pokud žalobkyně navrhl v podání ze dne 27. 12. 2019 k prokázání svých tvrzení týkajících se okolností výstavby budov, mj. k prokázání tvrzení, že [jméno FO] sděloval, že mu žalovaný říkal, že samozřejmě není problém s tím, aby budovy na pozemcích stály nastálo (napořád), tj. po celou dobu jejich životnosti, také výslech svědkyně [adresa], u ústního jednání před odvolacím soudem uvedla, že tato svědkyně o tomto není obeznámena. Odvolací soud proto tento důkaz neprovedl, neboť nemůže toto tvrzení ověřit, ani vyvrátit čili ve vazbě na toto tvrzení nedisponuje vypovídací potencí (pro úplnost lze dodat, že žalobkyně na tomto důkazu netrvala, což by ovšem s ohledem na § 41a odst. 4 o. s. ř. nebylo samo o sobě důvodem pro jeho neprovedení), nadto však z výpovědi svědkyně [jméno FO] odvolací soud zjistil, že mezi žalobkyní a žalovaným nebyla uzavřena žádná dohoda o užívání pozemků ve vlastnictví žalovaných, tedy tvrzení, k jehož ověření byl tento důkaz navrhován, bylo již v dosavadním řízení vyvráceno.
31. Odvolací soud hodnotil každý výše uvedený důkaz jednotlivě a všechny ve vzájemné souvislosti, přihlédl k tomu, co vyšlo v řízení najevo, včetně toho, co uvedli účastníci a po provedeném dokazování dospěl k tomuto závěru o skutkovém stavu věci: žalovaní vystavěli s úmyslem, že staví pro sebe, garáž na pozemku parc. č. [hodnota] v k. ú. [adresa], která vznikla ještě před vznikem žalobkyně; žalobkyně vystavěla s úmyslem, že staví pro sebe, budovu č. p. [hodnota] na pozemku žalovaných parc. č [hodnota] a dále vystavěla s úmyslem, že staví pro sebe, garáž na pozemku parc. č. 84/6 ve vlastnictví žalovaných a na pozemku parc. č. [hodnota] ve vlastnictví státu; žalovaní dali žalobkyni souhlas s výstavbou budovy č. p. [hodnota] (žalovaný v písemné formě, žalovaná konkludentně) na svých pozemcích, avšak mezi účastníky nebyla uzavřena žádná další dohoda o užívání pozemků ve vlastnictví žalovaných.
32. V projednávané věci bylo rozhodné vyřešení otázky vlastnictví ke stavbám, a pokud by se jednalo o stavby ve vlastnictví žalobkyně, pak také vyřešení otázky, zda tyto budovy jsou stavbami oprávněnými či neoprávněnými. Jelikož okresní soud nesprávně uzavřel, že v řízení nebylo postaveno najisto, kdo budovy vystavěl a kdo tedy originálně nabyl vlastnické právo, odvolací soud po doplnění a zopakování dokazování učinil právně významná skutková zjištění a tato právně posoudil dle níže uvedených zákonných ustanovení. K vlastnictví staveb:
33. Jelikož všechny stavby vznikly před 1. 1. 2014, tedy před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, postupoval odvolací soud při posuzování nabytí vlastnického práva k těmto stavbám dle zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“).
34. Dle § 132 odst. 1 obč. zák. – vlastnictví věci lze nabýt kupní, darovací nebo jinou smlouvou, děděním, rozhodnutím státního orgánu nebo na základě jiných skutečností stanovených zákonem.
35. Mezi nabytí vlastnického práva na základě jiných skutečností patří nabytí vlastnictví vytvořením nové věci. Vlastnictví k nově zhotovené stavbě nabývá ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe (stavebník v občanskoprávním smyslu, což je odlišný pojem od stavebníka ve smyslu veřejného práva). Komu bylo adresováno rozhodnutí o stavebním povolení, není samo o sobě rozhodné (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1174/2001). Vlastníkem stavby se stává stavebník, tedy ten, kdo stavbu uskutečnil s projeveným úmyslem mít ji pro sebe, bez ohledu na to, zda stavěl z vlastního nebo cizího materiálu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 11. 2002, sp. zn. 22 Cdo 761/2001). Stavba jako samostatný předmět právních vztahů, tedy jako věc v právním smyslu, vzniká v okamžiku, jak je již uvedeno výše, v němž je vybudována minimálně do takového stadia, od něhož počínaje všechny další stavební práce směřují již k dokončení takto druhově i individuálně určené věci. K tomu u nadzemních staveb dochází vytvořením stavu, kdy je již jednoznačně a nezaměnitelným způsobem patrno alespoň dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 2. 2002, sp. zn. 22 Cdo 2534/2000); do té doby byla dle obč. zák. „stavba“ jen součástí pozemku a nemohla být samostatně převáděna. V případě, že stavebník nestaví svépomocí, ale uzavřel smlouvu o zhotovení věci na zakázku dle § 644 a násl. obč. zák., která je jedním z případů smlouvy o dílo (§ 631 a násl. obč. zák.), je vlastníkem stavby objednatel, a to od počátku výstavby (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2004, sp. zn. 22 Cdo 349/2004).
36. Žalobkyně poukazovala na § 980 odst. 2 věta první o. z., dle kterého je-li právo k věci zapsáno do veřejného seznamu, má se za to, že bylo zapsáno v souladu se skutečným právním stavem. V tomto ustanovení zákonodárce konstruuje pozitivní vyvratitelnou domněnku. Osoba, které domněnka svědčí, nemusí prokazovat skutečnosti touto domněnkou pokryté, důkazní břemeno spočívá na osobě, která tvrdí opak.
37. Jelikož v řízení bylo zjištěno, že jako vlastník předmětných budov je v katastru nemovitostí zapsána žalobkyně, z § 980 odst. 2 o. z. plyne, že její vlastnické právo se presumuje a bylo tak na žalovaných, kteří vlastnické právo žalované zpochybňovali, aby prokázali svá obranná tvrzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2018, sp. zn. 22 Cdo 328/2018).
38. Odvolací soud ve stručnosti uvádí, jak se vyvíjela obranná tvrzení žalovaných. V podání ze dne 2. 3. 2015 (viz č. l. 66 - 67 spisu) uvedli, že nesouhlasí s žalobkyní v tom, že stavby jsou neoprávněné; nikdy nebylo z jejich strany tvrzeno ani soudně uplatněno právo na odstranění staveb z jejich pozemků jako staveb neoprávněných dle § 135c obč. zák., pouze žalobkyni žádali o uzavření nájemní smlouvy či jiného úplatného užívacího vztahu k pozemkům, což žalobkyně odmítla, pročež se žalovaní domáhají po žalobkyni vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu ve věci, která je vedena u Okresního soudu v Bruntále pod sp. zn. 210 C 194/2014; dále uvedli, že výstavba probíhala v době, kdy byl žalovaný jednatelem žalobkyně, avšak již v době vydání stavebních povolení byli žalovaní současně se žalobcem stavebníky staveb, stavby pořídili společně s žalobkyní a jsou podílovými spoluvlastníky, stavby byly kolaudovány jen na žalobkyni, stalo se tak bez vědomí žalovaného; pokud by byla spoluvlastnická koncepce staveb realizována, nemohlo by k situaci na cizích pozemcích vůbec dojít. U ústního jednání před okresním soudem dne 28. 5. 2015 (viz č. l. 147 spisu) žalovaní uvedli, že nesouhlasí, aby pozemky byly přikázány žalobkyni, že žalobkyně nebyla v dobré víře, když od počátku stavby věděla, že stavby jsou stavěny na cizím pozemku; navrhli odstranění „stavby“ dle § 1085 o. z. Následně v podání ze dne 29. 9. 2015 (č. l. 187 spisu) uvedli, že „u ústního jednání dne 28. 5. 2015 došlo k předběžné formulaci protinávrhu proti případné změně žaloby na přikázání vlastnictví jejich pozemku žalobkyni jako vlastníku stavby dle ust. § 1086 o. z., a to tak, že navrhli odstranění staveb dle § 1085 o. z., avšak za daného stavu řízení, tj. neprojednatelnosti žaloby, je návrh předčasný.“ Poté u ústního jednání dne 17. 12. 2015 (č. l. 192 a násl. spisu) opět vznesli vzájemný návrh na odstranění stavby dle § 1085 o. z., který následně v podání ze dne 11. 1. 2016 (č. l. 206 spisu) podrobně rozvedli s tím, že trvají na odstranění „stavby“ dle § 1085 o. z. V podání ze dne 28. 1. 2016 (viz č. l. 231 – 232 spisu) žalovaní uvedli, že výstavba probíhala na vlastních pozemcích jednoho ze spoluvlastníků, takže nepotřebovali mít zřízen žádný další občanskoprávní „vztah“ k zastavovaným částem pozemků; změnou stavebníka a kolaudací a zápisem staveb na žalobce jako výhradního vlastníka do katastru, mělo být tedy zřízeno majetkové právo, které by umístění cizí stavby na pozemcích žalobců legalizovalo, ke zřízení takového práva však před ani po kolaudaci nikdy nedošlo. Ve zrušujícím rozhodnutí ze dne 5. 11. 2019, č. j. 57 Co 120/2019-475, zdejší soud vyslovil závazný právní názor k návrhu žalovaných na odstranění staveb. U ústního jednání dne 25. 6. 2020 (viz č. l. 543 až 546 spisu) okresní soud vyzval žalované k odstranění vad návrhu na odstranění staveb; u tohoto jednání žalovaná uvedla, že v době výstavby budovy garáže na pozemku parc. č. [hodnota] žalobkyně neexistovala, takže nemohla vlastnické právo nabýt výstavbou, tuto garáž stavěli žalovaní, dále uvedla, že jsou vlastníkem budovy č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota], minimálně spoluvlastníky. Následně usnesením ze dne 25. 6. 2020, č. j. 38 C 195/2014-561, okresní soud vyzval žalované k odstranění vad návrhu na odstranění staveb a poučil je, jak mají vady odstranit, přičemž žalovaní v reakci na toto usnesení uvedli v podání ze dne 7. 7. 2020 (viz č. l. 563), že pokud žalobkyně prokáže, že je výlučným vlastníkem uvedených staveb, žalovaní trvají na odstranění všech tří staveb z jejich pozemků, které mají v SJM, neboť žalobkyně na tyto pozemky stavby umístila protiprávně, k výstavbě nedisponovala žádným právním titulem; žalobkyně opakovaně odmítala právní jednání, které by vedlo k získání právního důvodu k existenci a užívání staveb na cizím pozemku, odmítla uzavřít nájemní smlouvy. V podání ze dne 27. 7. 2020 (viz č. l. 566 až 567 spisu) žalovaní uvedli, že za trvání manželství fakticky realizovali stavbu ubytovacího zařízení na pozemku parc. č. [hodnota] a stavbu garáže na pozemku parc. č. [hodnota]; na pozemku parc. č. [hodnota] stavěla žalobkyně bez souhlasu žalovaných a bez soukromoprávního titulu k cizímu pozemku. Z výše uvedeného se podává, že obrana žalovaných nebyla konzistentní, kdy mj. tvrdili, že jsou podílovými spoluvlastníky všech staveb, k čemuž se odvolací soud vyjádřil ve zrušujícím usnesení, nakonec svoji obranu ustálili tak, že tvrdili, že vystavěli stavbu na pozemku parc. č. [hodnota] a stavbu garáže na pozemku parc. č. [hodnota] a nabyli tak výstavbou vlastnické právo, přičemž ve vztahu ke garáži na pozemku parc. č. [hodnota] a [hodnota] učinili nesporným, že tuto stavbu vystavěla žalobkyně.
39. Co se týče návrhu žalovaných na odstranění staveb, tak usnesením ze dne 16. 6. 2021, č. j. 38 C 195/2014-622, okresní soud řízení pro nezaplacení soudního poplatku zastavil.
40. Jelikož žalovaní prokázali, že dvojgaráž na pozemku parc. č. [hodnota] vystavěli ještě před vznikem žalobkyně, jsou jejími vlastníky, neboť v řízení nebylo tvrzeno, že by došlo k převodu vlastnického práva na žalobkyni. Žalovaný jako jednatel žalobkyně byl o tomto obeznámen, pročež žalobkyně nemohla tuto dvojgaráž mimořádně vydržet dle § 1095 o. z., když při tvrzeném uchopení držby při jejím vzniku na její straně byl nepoctivý úmysl (podmínkou mimořádného vydržení je nedostatek nepoctivého úmyslu). Stejně tak nemohla nemovitosti vydržet dle § 134 odst. 1 obč. zák., neboť nebyla v dobré víře, že jí tato dvojgaráž patří, tedy nebyla oprávněným držitelem (viz § 130 odst. 1 obč. zák.), když jednatel žalobkyně věděl, že tuto vystavěl s žalovanou před vznikem žalobkyně s úmyslem stavět do společného jmění manželů (žalovaných). Z tohoto důvodu odvolací soud napadený rozsudek, pokud ve vztahu k této garáži byla žaloba zamítnuta, potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako věcně správný, neboť žalobkyně není vlastník a nemůže se domáhat zřízení věcných břemen.
41. Co se týče vlastnictví ke garáži na pozemku parc. č. [hodnota], který je ve vlastnictví žalovaných, a na pozemku parc. č. [hodnota], který není ve vlastnictví ani jednoho z účastníků řízení, žalovaní v podání ze dne 27. 7. 2020 (viz č. l. 566 až 567 spisu) uvedli, že tuto stavbu „stavěla žalobkyně bez souhlasu a soukromoprávního titulu k cizímu pozemku“. Odvolací soud opakovaně uzavírá, že z nesporných tvrzení účastníků bylo zjištěno, že stavbu vystavěla žalobkyně; lze dodat, že žalovaní tedy ani nezpochybňovali vlastnické právo žalobkyně, jak je toto zapsáno v katastru nemovitostí. Jelikož žalobkyně je vlastníkem této stavby garáže částečně na pozemku žalovaných (vlastnické právo nabyla výstavbou), je namístě zodpovědět otázku, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou (k tomu viz dále).
42. Po provedeném dokazování odvolací soud zjistil, že žalobkyně uskutečnila stavbu budovy č. p. [hodnota] s projeveným úmyslem mít ji pro sebe, když nejprve uzavřela smlouvu o dílo, po jehož předání ještě nevznikla stavba jako samostatný předmět občanskoprávních vztahů, neboť nebylo patro jednoznačně a nezaměnitelným způsobem ani dispoziční řešení prvního nadzemního podlaží, což však za situace, kdy žalobkyně pokračovala ve výstavbě do vzniku stavby v občanskoprávním smyslu, resp. provedla všechny práce, tedy i ty, které následně směřovaly k dokončení již druhově i individuálně určené věci, není významné. Lze tak uzavřít, že žalovaní sice zpochybnili vlastnické právo žalobkyně, jak je toto zapsáno v katastru nemovitostí, avšak skutkový stav byl zjištěn jinak, než uváděli. Žalobkyně je tedy rovněž vlastníkem budovy č. p. [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota] a i u této stavby je namístě zodpovědět otázku, zda se jedná o stavbu oprávněnou či neoprávněnou. K oprávněnosti stavby č. p. [hodnota] (tzv. hlavní budova):
43. Po zrušujícím usnesení žalobkyně v podání ze dne 27. 12. 2019 (viz č. l. 487 spisu) uvedla, že souhlas s výstavbou budov ( a to ke stavbě budovy č. p [hodnota] na pozemku parc. č. [hodnota], stavbě garáže na pozemku parc. č. [hodnota], stavbě garáže na pozemku parc. č. [hodnota] a [hodnota] a stavbě jímky na pozemku parc. č. [hodnota], v k. ú. [adresa]) byl poskytnut toliko žalovaným, který byl od 22. 10. 1992 do 7. 4. 2009 jednatelem žalobkyně (v té době jediným jednatelem žalobkyně) a jako takový vytvářel vůli žalobkyně směřující k výstavbě staveb. Dále uvedla, že tyto úkony jsou patrné i z dokumentů ve stavebním řízení. Dle žalobkyně se jedná o specifickou situaci, kdy tatáž osoba jednala jménem žalobkyně, která realizovala výstavbu na pozemcích, zároveň i „přijímala“ jménem žalobkyně informaci o tom, že budovy mohou být na pozemcích vystavěny, a zároveň vyslovil souhlas s výstavbou. Dle žalobkyně žalovaný také jménem žalobkyně posuzoval to, zda je poskytnutý souhlas s možností trvalého umístění staveb dostatečný, a on sám ho také poskytoval. Tatáž osoba tedy rozhodovala o tom, zda lze investici v řádu milionů korun na vybudování staveb vynaložit a nyní tato osoba hrozí požadavkem na odstranění budov, resp. toto odstranění požaduje. Dále uvedla, že žalovaný měl přitom pozemky ve společném jmění s žalovanou, jejíž souhlas s výstavbou chybí (žalovaná tvrdí, že podpis na dokumentu z 4. 5. 1993 není jejím podpisem, což žalobkyně učinila nesporným). V případě souhlasu s výstavbou na pozemcích ve společném jmění manželů (dále jen „SJM“) jde o nikoliv běžnou záležitost a jde tak o záležitost, kde je dle § 145 odst.1 obč. zák. nutný souhlas obou manželů. Absence souhlasu pak způsobuje neplatnost, žalovaná pak v rámci soudního řízením opakovaně uváděla, že s výstavbou na pozemcích v SJM nedala souhlas a že požaduje, aby se stavby na pozemcích nenacházely. Žalobkyně dále uvedla, že byť žalovaná tento nesouhlas vznesla až s velkým časovým odstupem (více než 20 let), nevznáší námitku promlčení a na věc je třeba pohlížet tak, že řádný souhlas manželů s výstavbou chybí a vztahy mezi účastníky je nutno vypořádat dle § 135c obč. zák.
44. K výše uvedenému odvolací soud uvádí, že souhlas s výstavbou na pozemku v SJM je nepochybně nikoliv běžnou záležitostí a že k tomuto úkonu je nutný souhlas obou manželů dle § 145 odst. 1 obč. zák. V řízení však bylo zjištěno, že žalovaný dal výslovně souhlas s výstavbou budovy č. p. [hodnota] a že žalovaná dala tento souhlas také, a to konkludentním způsobem, a i kdyby tento souhlas nedala, neuplatnila řádně námitku relativní neplatnosti, pročež je nutno uzavřít, že souhlas s výstavbou byl dán. Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle § 145 odst. 2 obč. zák. , považuje se úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkon dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá (viz § 40a věta první obč. zák.). Dovolání se relativní neplatnosti je právním úkonem; projev vůle, kterým se účastník relativní neplatnosti dovolává, proto musí vyjadřovat skutečnost, že jde o uplatnění relativní neplatnosti, tak i vadu právního úkonu, která v dané věci jeho relativní neplatnost způsobila. Zákon zde ponechává uplatnění relativní neplatnosti na vůli osoby dotčené vadným právním úkonem. Nepostačí přitom, pokud na tuto neplatnost v soudním řízení pouze upozornila, to ještě neznamená, že se relativní neplatnosti dovolává (viz rozsudek NS ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 30 Cdo 437/2003).
45. K okolnostem výstavby se žalobkyně vyjádřila tak (viz podání na č. l. 489 spisu), že ke stavbě budov ji opravňoval vždy souhlas žalovaného, který byl primárně udělen bez písemné formy, když dokument z 4. 5. 1993 byl již jen dodán pro účely orgánů státní správy ve stavebním řízení (jde o onu specifickou situaci, kdy žalovaný souhlas uděloval i jako jednatel žalobkyně jej přijímal tak, že stavby mohou být vystavěny). Dále žalobkyně uvedla, že současná jednatelka ví to, že jí [jméno FO] sděloval, že mu žalovaný říkal, že samozřejmě nemá problém s tím, aby budovy na pozemcích stály nastálo (pořád), po celou dobu jejich životnosti. [jméno FO] byl přitom od vzniku žalobkyně jejím společníkem do 3. 5. 2011, kdy svůj podíl převedl [jméno FO] – nevlastní dceři. Přesnou dobu udělení souhlasu žalobkyně nebyla schopna uvést, ale tvrdila, že se tak stalo před tím, než se stala stavebníkem ve stavebním řízení. Jelikož doba, po kterou nemovitosti měly na pozemcích stát, ještě neuběhla, souhlas žalovaného je zde dle žalobkyně stále, pokud se nejedná o neplatný právní úkon, jak zároveň tvrdí žalobkyně (viz předchozí bod). To, že budovy mohou stát na pozemcích po dobu jejich životnosti, je dle žalobkyně logické i s ohledem na příbuzenské vztahy; žalovaný je syn [jméno FO], je tedy logické, že syn neměl problém, aby na jeho pozemcích stály budovy nastálo. Odvolací soud na tomto místě opakuje, že v řízení bylo zjištěno, že žádná dohoda o užívání pozemků mezi žalovaným a žalobkyní nebyla uzavřena.
46. Co se týče právního hodnocení oprávněnosti či neoprávněnosti stavby p. č. [hodnota] odvolací uvádí, že vyjádření pouhého souhlasu se stavbou, který byl žalovanými dán, jak je uvedeno výše, či s její existencí není právní skutečností, která by zakládala právo mít na cizím pozemku stavbu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1627/99). Odvolací soud se tedy zabýval posouzením, jaké právo a na základě jaké právní skutečnosti žalobkyni vzniklo. Pro právní posouzení je významné zjištění, že žalovaní souhlas s existencí této budovy hotelu udělili, aniž by současně či někdy později výslovně uzavřeli nějako smlouvu (dohodu) upravující podrobnosti dalšího užívání. Jelikož tvrzení o dohodě stran existence této budovy na pozemcích žalovaných po dobu její životnosti, které by svědčilo o uzavření smlouvy o výpůjčce o bezplatném užívání pozemků po dohodnutou dobu dle § 659 obč. zák. (dle o. z. § 2193) jako právnímu důvodu, bylo vyvráceno, a bylo postaveno na jisto, že žádná dohoda nebyla, mohlo se jednat jen o společenskou úsluhu nebo o nezávaznou výprosu (prekarium), která sice nebyla v té době v občanském zákoníku upravena, nebyla však vyloučena (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2284/2009). Ze skutkových zjištění, stejných jako ve věci řešené Nejvyšším soudem ve věci sp. zn. 26 Cdo 1588/2020, vyplývá že jednání žalovaného a žalobkyně směřovalo ke smluvnímu závazku, jehož obsahem bylo užívání pozemku. Nejednalo se tedy jen o společenskou úsluhu, ale o výprosu. S účinností od 1. 1. 2014 je pak výprosa výslovně upravena v o. z. (§ 2189 a § 2190 o. z.).
47. Odvolací soud tedy shrnuje, že žalobkyně k výstavbě budovy č. p. [hodnota] měla soukromoprávní titul a že právním důvodem užívání pozemku byla jen výprosa, kterou lze kdykoliv odvolat, jako se stalo v tomto případě. Jedná se tedy o stavbu z hlediska občanskoprávního oprávněnou, když z hlediska nutnosti posuzovat oprávněnost či neoprávněnost staveb vystavěných před účinností o. z. odvolací soud pro stručnost odkazuje na odůvodnění svého zrušujícího usnesení.
48. Řešení situací, kdy stavebník v době stavby má občanskoprávní titul ke stavbě, ale jedná se o oprávnění časově omezené (např. na dobu 10 let) nebo o případ, kdy věděl nebo vědět mohl a měl, že jeho právo stavby je pouze dočasné, naznačil dovolací soud v rozsudku ze dne 9. 10. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1997/2000, v němž uvedl, že pokud stavebník zřídí na základě dohody s vlastníkem pozemku stavbu na pozemku, který je oprávněn užívat pouze dočasně, ztrácí po uplynutí sjednané doby (či po jiném způsobu zániku práva) právo nadále mít na tomto pozemku umístněnou stavbu, a neoprávněně tak zasahuje do vlastnického práva vlastníka pozemku, který se může domáhat odstranění stavby (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 1. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 240/97). Uvedené závěry vztahující se k povinnosti odstranit stavbu se týkají také případů, kdy stavebník zřídil stavbu na základě souhlasu vlastníka pozemku, který byl následně odvolán (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 5. 2012, sp. zn. 22 Cdo 234/2011). Judikatura se vyjádřila i k tomu, co míní svým závěrem, že oprávnění k užívání pozemku pro existenci stavby je toliko dočasné; dočasnost zahrnuje případy užívání na základě tzv. výprosy, právní poměry ukončitelné výpovědí podle ust. § 582 obč. zák., obligační (závazkové) právní vztahy, apod. I v tomto případě stavba ani po zániku práva mít ji na cizím pozemku umístěnou není stavbou neoprávněnou ve smyslu § 135c obč. zák., neboť v době její výstavby existoval občanskoprávní titul; judikatura v poměrech obč. zák. zřejmě i proto nepřipustila, aby právní režim takových případů byl řešen postupem dle § 135c obč. zák., a jako jediný způsob řešení připustila pouze odstranění stavby, kterého se vlastník pozemku mohl domáhat podle § 126 obč. zák. Odvolací soud uvádí, že od 1. 1. 2014 se vlastník pozemku může v takových případech domáhat odstranění stavby dle ust. § 1042 o. z.
49. Ze všech výše uvedených důvodů odvolací soud uzavírá, že žaloba na zřízení věcných břemen vážících se k budově č. p. [hodnota] ve vlastnictví žalobkyně není důvodná, protože v době její výstavby existoval občanskoprávní titul v podobě výprosy (jednalo se tak o stavbu oprávněnou, avšak žalobkyně jako stavebník věděla nebo vědět měla a mohla, že její právo mít tuto stavbu na pozemku žalovaných je pouze dočasné), která však již byla odvolána. Odvolací soud proto rozsudek okresního soudu v této části potvrdil dle § 219 o. s. ř. jako správný. K oprávněnosti či neoprávněnosti garáže na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota]:
50. Co se týče garáže na pozemcích parc. č. [hodnota] a [hodnota], kterou vystavěla žalobkyně a která je jejím vlastníkem, tak bylo nepochybné, že tato sloužila vlastníku budovy č. p. [hodnota], tedy žalobkyni.
51. V souvislosti s touto garáží připadají v úvahu toliko dvě situace. 1) vztahoval-li se i na oprávnění vystavět tuto garáž souhlas žalovaných, platí to, co bylo uvedeno ve vztahu k hlavní budově, tedy jedná se o stavbu oprávněnou, při jejímž vzniku žalobkyně věděla nebo měla vědět, že se jedná o souhlas toliko dočasný, tedy žalobkyně vystavěla garáž na základě výprosy, a žaloba není ze stejných důvodů jako je uvedeno stran budovy hlavní důvodná. 2) pakliže by se uvedený souhlas na tuto stavbu nevztahoval, jedná se o stavbu vystavěnou bez občanskoprávního titulu, tedy stavbu neoprávněnou a je na místě věc posoudit dle § 135c obč. zák. Odvolací soud však má za to, že jsou podmínky pro postup dle § 135c odst. 1 obč. zák., tedy pro odstranění stavby, jak v této souvislosti navrhli žalovaní, a to aniž by provedl dokazování ke stavu garáže (o které žalovaní tvrdí, že není užívaná, je ve špatném stavu), neboť žalobkyni tímto nevznikne podstatná hospodářská ztráta, jedná se o toliko o garáž, nikoliv obytný prostor. Jelikož oba výše uvedené situace vedou k závěru, že žaloba na zřízení věcných břemen vážících se k této garáži nemůže být důvodná, potvrdil odvolací soud napadené rozhodnutí dle § 219 o. s. ř. i v této části.
52. Odvolací soud soud rovněž potvrdil výrok II napadeného rozsudku o náhradě nákladů státu dle § 219 o. s. ř., neboť okresní soud zcela správně uložil dle § 148 odst. 1 o. s. ř. procesně neúspěšné žalobkyni povinnost zaplatit České republice – Okresnímu soudu v Bruntále náklady, které platil stát, kdy tyto rovněž správně vyčíslil.
53. Výrok o náhradě nákladů řízení byl změněn dle § 220 odst. 1 o. s. ř. toliko tak, že žalobkyni bylo uloženo zaplatit náklady řízení žalovaným k ruce společné a nerozdílné, neboť tito jsou nerozluční společníci, a dále bylo změněno s ohledem na změnu právního zastoupení platební místo. Co se týče výše nákladů řízení, pak za situace, kdy žalobkyně nevznesla k tomuto výroku žádnou odvolací argumentaci a žalovaní, kteří by měli nárok na vyšší náhradu nákladů řízení (okresní soud nezohlednil, že advokátka zastupovala dva účastníky – viz § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024), než jim byla přiznána okresním soudem, si odvolání nepodali, odvolací soud přejímá vyčíslení těchto nákladů okresním soudem, tak, jak jsou tyto odůvodněny v bodě 27 odůvodnění napadeného rozsudku, a to v souladu se zásadou zákazu změny k horšímu dle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 4. 2024 sp. zn. I. ÚS 1238/23.
54. Výrok o náhradě nákladů odvolacího řízení je odůvodněn § 224 odst. 1 ve spojení s § 142 odst. 1 o. s. ř., dle kterých byla procesně neúspěšné žalobkyni uložena povinnost zaplatit procesně úspěšným žalovaným k ruce společné a nerozdílné na náhradě nákladů odvolacího řízení 19 270 Kč. Tato částka představuje 16 000 Kč odměnu advokátky za 4 úkony právní služby po 2 000 Kč za každého z žalovaných dle § 9 odst. 3 písm. c), ve spojení s § 7 bod 5, s § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. d) a g) za písemné podání ve věci ze dne 28. 10. 2024 a účast u tří jednání odvolacího soudu v roce 2024, tj. 4 000 Kč za každý z těchto společných úkonů, 5 920 Kč odměnu advokátky za účast u jednání dne 12. 2. 2025 po 2 960 Kč za každého z žalovaných dle § 9 odst. 3 písm. c), ve spojení s § 7 bod 5, s § 12 odst. 4 a § 11 odst. 1 písm. g) dle vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění od 1. 1. 2025, 1 200 Kč náhradu hotových výdajů po 300 Kč za 4 úkony právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. 12. 2024, a 450 Kč za jeden úkon právní služby dle § 13 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění účinném od 1. 1. 2025. Podání ze dne 27. 1. 2025 považuje odvolací soud za neúčelné, pročež odměnu a náhradu hotových výdajů za tento úkon nepřiznal. Z obsahu spisu se nepodávají žádné další hotové výdaje advokátky a ani skutečnost, zda je plátkyní DPH.
55. Žalobkyně byla zavázána zaplatit náklady odvolacího řízení žalovaným do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí dle § 160 odst. 1 část věty před středníkem o. s. ř., a to zástupkyni žalovaných, [tituly před jménem] [jméno FO] dle § 149 odst. 1 o. s. ř.
Poučení
Citovaná rozhodnutí (8)
Tento rozsudek je citován v (0)
Doposud nikdo necituje.