58 Co 138/2025 - 562

Rubrum

Městský soud v Praze jako soud odvolací rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Markéty Wildové a soudkyň JUDr. Blanky Bendové a JUDr. Vladimíry Čítkové ve věci žalobce: [Jméno žalobce]., IČO [IČO žalobce], sídlem [Adresa žalobce] zastoupený advokátem [Jméno advokáta] sídlem [Adresa advokáta] proti žalované: Česká republika – [orgán], IČO [IČO] sídlem [adresa] o zaplacení 8 606 621,69 Kč k odvolání žalované proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 16. ledna 2025, č. j. 15 C 117/2023-525 takto:

Výrok

I. Rozsudek soudu I. stupně se mění tak, že žaloba se žádostí o zaplacení 8 606 621,69 Kč se zamítá.

II. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů řízení před soudem I. stupně 2 400 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

III. Žalobce je povinen zaplatit žalované na náhradu nákladů odvolacího řízení 600 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.

IV. Žalobce je povinen zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení 6 231,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku na účet Obvodního soudu pro [adresa].

Odůvodnění

1. Napadeným rozsudkem soud I. stupně zavázal žalovanou zaplatit žalobci 8 606 621,69 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok I.) a uložil žalované povinnost zaplatit žalobci na náhradu nákladů řízení 893 701,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám jeho advokáta (výrok II.) a konečně žalovanou zavázal zaplatit České republice na účet Obvodního soudu pro [adresa] částku 6 231,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku (výrok III.).

2. Takto rozhodl o žalobě, kterou se žalobce domáhal náhrady škody - ušlého zisku, která mu vznikla v příčinné souvislosti s přijetím krizových opatření. Tvrdil, že vyhlášením nouzového stavu dle čl. 5 a 6 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky pro území ČR v období říjen 2020 až prosinec 2020 a následným přijetím krizových opatření podle § 5 a § 6 zákona č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon) vládou ČR, byla zakázána či výrazně omezena činnost žalobce provozovaná v provozovnách na adrese Plavecký stadion [adresa] (převažující činnost – provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti, hostinská činnost, ubytovací služby, masérské, rekondiční a regenerační služby, maloobchod), dále Sportovní centrum [adresa] (převažující činnost – provozování tělovýchovných a sportovních zařízení a organizování sportovní činnosti, hostinská činnost, masérské, rekondiční a regenerační služby, maloobchod), dále [právnická osoba], [adresa] (převažující činnost – provozování lanových drah dle drážního zákona, poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti tělovýchovy a sportu) a Sportovní areál [adresa] (převažující činnost – činnost účetních poradců, vedení účetnictví, vedení daňové evidence, poskytování tělovýchovných a sportovních služeb v oblasti tělovýchovy a sportu, služby v oblasti administrativní správy a služby organizačně hospodářské povahy). Vzhledem k tomu, že hlavní (spolková) i vedlejší hospodářská (podnikatelská) činnost žalobce byla v rozhodném období úplně zakázána nebo výrazně omezena, žalobce nemohl jako zaměstnavatel přidělovat svým zaměstnancům sjednanou práci v plném rozsahu, v přímém důsledku přijatých krizových opatření v rozhodném období tak vznikla žalobci škoda ve formě ušlého zisku, kdy v rozhodném období došlo ke ztrátě očekávaného výnosu za situace, kdy byl ochoten i schopen svoji podnikatelskou činnost provozovat.

3. Jednalo se zejména o tato krizová opatření vlády : usnesení vlády č. 957 ze dne 30. 9. 2020 – vyhlášení nouzového stavu; usnesení vlády č. 958 ze dne 30. 9. 2020 (zákaz sportovních akcí); usnesení vlády č. 995 ze dne 8. 10. 2020 (zákaz provozu a užívání vnitřních sportovišť, zákaz provozu a užívání bazénů); usnesení vlády č. 996 ze dne 8. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1021 ze dne 12. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1079 ze dne 21. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1108 ze dne 30. 10. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1116 ze dne 30. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1192 ze dne 16. 11. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1195 ze dne 20. 11. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1201 ze dne 20. 11. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1262 ze dne 30. 11. 2020 (omezení provozu sportovišť a bazénů stanovením max. počtu přítomných osob); usnesení vlády č. 1290 ze dne 7. 12. 2020 (omezení provozu sportovišť a bazénů stanovením max. počtu přítomných osob); usnesení vlády č. 1294 ze dne 10. 12. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1332 ze dne 14. 12. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1373 ze dne 23. 12. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1376 ze dne 23. 12. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů).

4. V rozhodném období byl žalobce provedením výše uvedených krizových opatření výrazně poškozen, neboť prakticky po celou rozhodnou dobu měl své provozy [právnická osoba] a [právnická osoba] zcela uzavřeny bez možnosti omezeného provozu a tím bez možnosti alespoň částečné výdělečné činnosti. Sport se v rozhodném období ocitl bez finanční podpory státu, ačkoli patřil mezi první uzavřené provozy navíc s jedním z nejpřísnějších omezení, a to prakticky úplným zákazem činnosti. Žalobce nemohl podat žádost o kompenzaci z programu COVID – Gastro – Uzavřené provozovny, neboť dle uvedeného programu bylo vyplácení kompenzací realizováno pouze na základě jediného kritéria, kterým byl počet zaměstnanců. Navíc nebylo možné zohlednit zaměstnance vykonávající práci na základě dohod o výkonu práce mimo pracovní poměr. Žalobce vycházel z údajů účetní závěrky sestavené dle platné právní úpravy. Výsledná ztráta zjištěná v rozhodném období byla snížena o poskytnuté kompenzační programy (např. program Antivirus) a jako škoda byla uplatňována pouze částka odpovídající 60 % ztráty (ušlého zisku). Žalobce tedy žádá o náhradu škody ve formě ušlého zisku (ztráty) za rozhodné období ve výši 8 606 621,69 Kč.

5. Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby, namítla, že došlo k zániku uplatněného nároku v důsledku prekluze. Žalobce se musel o vzniklé škodě dozvědět již v okamžiku jejího vzniku, tedy v okamžiku, kdy došlo k omezení jeho činnosti a uzavření provozoven, tedy nejpozději ke konci roku 2020, nárok u žalované však uplatnil až dne 25. 10. 2021. Dále namítla, že žalobcem uplatňovaná škoda ve formě ušlého zisku, resp. ve formě ztráty očekávaného přínosu, není nahraditelnou škodou podle § 36 krizového zákona. Přijatá krizová opatření byla vydána rovněž ve prospěch žalobce, který je beneficientem těchto opatření. Nejedná se tak o situaci, že by žalobce učinil individuální oběť ve prospěch celku. Prospěch žalobce, který tímto získal, je v takovém případě započitatelný na případný nárok vůči společnosti, pokud by existoval, což však žalovaná popírá.

6. Soud I. stupně učinil zjištění z listinných důkazů uvedených v odst. 7 až 29, na něž odvolací soud odkazuje, za nejpodstatnější je nutno uvést, že usnesením vlády České republiky ze dne 30. září 2020, č. 957 byl vyhlášen nouzový stav od 00.00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů. Dále byla vydána vládou ČR jednotlivá krizová opatření, prvostupňový soud učinil zjištění z jednotlivých usnesení vlády ČR, a to z usnesení ze dne 30. září 2020 č. 958, ze dne 8. října 2020 č. 995, ze dne 8. října 2020 č. 996, ze dne 12. října 2020 č. 1021, ze dne 21. října č. 1079, ze dne 30. října 2020 č. 1108, ze dne 30. října 2020 č. 1116, ze dne 16. listopadu 2020 č. 1192, ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195, ze dne 20. listopadu č. 1201, ze dne 30. listopadu 2020 č. 1262, ze dne 7. prosince č. 1290, ze dne 10. prosince č. 1294, ze dne 14. 12. 1220 č. 1332, ze dne 23. prosince 2020 č. 1373, ze dne 23. prosince č. 1376. Shrnul, že za období, které je předmětem žaloby (říjen až prosinec 2020), byl výše uvedenými usneseními vlády České republiky omezen provoz provozoven stravovacích služeb (od 5. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byl zakázán provoz a používání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb a vnitřních prostor venkovních sportovišť, posiloven a fitness center (od 9. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byl zakázán provoz a používání umělých koupališť (plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata, brouzdaliště), wellness zařízení včetně saun, solárií a solných jeskyní (od 9. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od[Anonymizováno]23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byly omezeny sportovní akce v rámci soutěží organizovaných sportovními svazy (od 9. 10. 2020 do 11. 10. 2020), byly zakázány sportovní akce konané v počtu vyšším než 10 osob ve vnitřních prostorech staveb a v počtu vyšším než 20 osob ve vnějších prostorech (od 12. 10. 2020 do 25. 10. 2020), byly zakázány sportovní akce konané v počtu vyšším než 6 osob ve vnitřních prostorech staveb nebo ve vnějších prostorech (od 14. 10. 2020 do 3. 11. 2020), byl zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkou určitých prodejen (od 22. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, až na výjimky (od 22. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), bylo zakázáno poskytování ubytovacích služeb až na určité výjimky (od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), bylo zakázáno užití lyžařských vleků a lanových drah veřejností (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl omezen provoz sportovišť (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl omezen provoz a používání umělých koupališť (plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata, brouzdaliště), wellness zařízení včetně saun, solárií a solných jeskyní (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl zakázán provoz lyžařských vleků a lanových drah pro veřejnost v souvislosti s využíváním lyžařských tratí veřejností (od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021).

7. Pokud jde o výši ušlého zisku, pak vyšel ze znaleckého posudku [právnická osoba]., předloženého žalobcem, z něhož se podává, že výše ušlého zisku za rozhodné období od 1. 10. 2020 do 31. 12. 2020 činila 11 239 000 Kč, tento závěr stvrdili i zástupci znalecké kanceláře v rámci své výpovědi.

8. Po citaci ust. § 2 písm. c), § 5 písm. e), § 6 odst. 1 písm. b), § 36 odst. 1, 2, 4, 5 zák. č. 240/2000 Sb., o krizovém řízení a o změně některých zákonů (krizový zákon), dále jen ,,krizový zákon“ a s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu (rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 1649/2007, sp. zn. 30 Cdo 63/2023), shledal žalobu důvodnou.

9. Předně se zabýval námitkou žalované stran zániku uplatněného nároku pro prekluzi. Podle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody. Žalobce požaduje náhradu škody ve formě ušlého zisku. Ušlý zisk žalobce vypočetl porovnáním výsledků účetního období, ve kterém došlo k omezení jeho podnikatelské činnosti krizovými opatřeními a minulého účetního období. Účetní období skončilo 30. 6. 2021 a následně bylo uzavřeno účetnictví za toto období a byla sestavena účetní závěrka. Vědomí o škodě musí zahrnovat i vědomí o výši škody. Pokud žalobce u žalované uplatnil nárok na náhradu škody dne 25. 10. 2021, učinil tak v šestiměsíční prekluzivní lhůtě podle § 36 odst. 5 krizového zákona.

10. Odpovědnost státu za škodu vzniklou v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními (případně cvičeními) je upravena v § 36 krizového zákona. Jedná se o odpovědnost objektivní s možností liberace v případě, že si poškozený škodu způsobil sám (§ 36 odst. 1 věta druhá krizového zákona). Podmínky odpovědnosti státu podle tohoto ustanovení představuje 1) přijetí krizového opatření za vyhlášeného nouzového stavu, 2) vznik nahraditelné škody, 3) příčinná souvislost mezi zmíněnou činností orgánu a vznikem škody, 4) absence liberačního důvodu a 5) řádné uplatnění nároku v prekluzivní lhůtě.

11. Žalobce opírá svůj tvrzený nárok na náhradu škody o ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona s tím, že mu škoda byla způsobena opatřeními vydanými usneseními vlády. Za období, které je předmětem žaloby, byl výše uvedenými usneseními vlády České republiky omezen provoz provozoven stravovacích služeb (od 5. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byl zakázán provoz a používání sportovišť ve vnitřních prostorech staveb a vnitřních prostor venkovních sportovišť, posiloven a fitness center (od 9. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byl zakázán provoz a používání umělých koupališť (plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata, brouzdaliště), wellness zařízení včetně saun, solárií a solných jeskyní (od 9. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byly omezeny sportovní akce v rámci soutěží organizovaných sportovními svazy (od 9. 10. 2020 do 11. 10. 2020), byly zakázány sportovní akce konané v počtu vyšším než 10 osob ve vnitřních prostorech staveb a v počtu vyšším než 20 osob ve vnějších prostorech (od 12. 10. 2020 do 25. 10. 2020), byly zakázány sportovní akce konané v počtu vyšším než 6 osob ve vnitřních prostorech staveb nebo ve vnějších prostorech (od 14. 10. 2020 do 3. 11. 2020), byl zakázán maloobchodní prodej a prodej a poskytování služeb v provozovnách s výjimkou určitých prodejen (od 22. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, až na výjimky (od 22. 10. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), bylo zakázáno poskytování ubytovacích služeb až na určité výjimky (od 4. 11. 2020 do 20. 11. 2020 a od 23. 11. 2020 do 12. 12. 2020 a od 18. 12. 2020 do 23. 12. 2020 a od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021), bylo zakázáno užití lyžařských vleků a lanových drah veřejností (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl omezen provoz sportovišť (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl omezen provoz a používání umělých koupališť (plavecký bazén, koupelový bazén, bazén pro kojence a batolata, brouzdaliště), wellness zařízení včetně saun, solárií a solných jeskyní (od 3. 12. 2020 do 12. 12. 2020), byl zakázán provoz lyžařských vleků a lanových drah pro veřejnost v souvislosti s využíváním lyžařských tratí veřejností (od 27. 12. 2020 do 10. 1. 2021).

12. Opatření platila ve svém souhrnu od 5. října 2020 do 10. ledna 2021 na základě nouzového stavu vyhlášeného dne 30. září 2020 usnesením vlády České republiky č. 957 (nouzový stav od 00.00 hodin dne 5. října 2020 na dobu 30 dnů), prodlouženého usnesením vlády České republiky ze dne 30. října 2020 č. 1108 do 20. listopadu 2020, prodlouženého usnesením vlády České republiky ze dne 20. listopadu 2020 č. 1195 do 12. prosince 2020, prodlouženého usnesením vlády České republiky ze dne 10. prosince 2020 č. 1294 do 23. prosince 2020 a prodlouženého usnesením vlády České republiky ze dne 23. prosince 2020 č. 1373 do 22. ledna 2021.

13. Nebylo tvrzeno, že by si škodu způsobil žalobce sám. Z povahy výše uvedených krizových opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Tento okamžik je třeba považovat za okamžik provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona. Od tohoto okamžiku získala daná opatření potenciál způsobit žalobci škodu. Okolnost, že se žalobce sám krizovým opatřením podrobil, a že je respektoval, nemůže jít k jeho tíži.

14. Podle krizového zákona se nahrazuje škoda bez ohledu na formu krizových opatření, neboť i když má krizové opatření formu právního předpisu, stát na sebe může povinnost k náhradě škody takovým opatřením způsobené převzít, což i krizovým zákonem učinil. Je proto nerozhodné, zda krizové opatření má charakter opatření obecné povahy a nejedná se o „individuální“ opatření (srov. rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 63/2023).

15. Druhá podmínka odpovědnosti je rovněž splněna, neboť žalobci vznikla škoda vynaložením finančních nákladů. K otázce, jaká škoda se podle krizového zákona nahrazuje, když v ust. § 36 odst. 2 krizového zákona se používá pojem „věcná škoda“ a ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona hovoří pouze o „škodě“, prvostupňový soud uvedl, že nahrazovanou škodou by měla být jak škoda skutečná, tak ušlý zisk, byť ten pod pojem „věcné škody“ nijak nespadá, neboť pokud ustanovení § 36 odst. 2 krizového zákona hovoří o škodě věcné, je třeba přihlédnout k tomu, že hovoří jen o tom, podle jakého účinného předpisu se škoda věcná nahrazuje, tudíž se jedná pouze o intertemporální ustanovení, ze kterého nelze vyvozovat, že by se nahrazovala pouze škoda věcná. Rozsah náhrady škody podle krizového zákona je upraven v § 36 odst. 1 krizového zákona.

16. Byla prokázána i příčinná souvislosti mezi krizovými opatřeními a vznikem škody, neboť přijetím výše uvedených krizových opatření, vznikla žalobci škoda, neboť krizová opatření mimo jiné zakazovala poskytovat ubytovací služby a jejich prodej, stravovací služby, byla zakázána přítomnost veřejnosti v provozovnách stravovacích služeb, byl zakázán provoz lyžařských vleků a lanových drah atd. (viz odst. 69 -71 napadeného rozsudku).

17. Ze znaleckého posudku [právnická osoba]. a z výpovědi zástupců znalecké kanceláře se podává, jaký by byl zisk žalobce v období říjen 2020 až prosinec 2020, pokud by krizových opatření nebylo a nepanovala by pandemická situace, která v období říjen až prosinec 2020 skutečně panovala. V roce 2020, zejména ve 4. čtvrtletí, došlo k výraznému poklesu tržeb a nárůstu finančních ztrát v důsledku pandemie COVID-19. Žalobce byl nucen omezit provoz, což vedlo k propadu tržeb z prodeje služeb na 12 295 494 Kč a celkový výsledek hospodaření ve 4. čtvrtletí roku 2020 zaznamenal ztrátu. Z tabulky č. 7 znaleckého posudku vyplývá, že celkový výsledek za 4. čtvrtletí 2020 činil minus 24 884 123 Kč. Tento rok vykazuje největší ztrátu ve sledovaném období (2017 – 2023), což je jasný důsledek pandemických opatření a poklesu tržeb. Rozdíl mezi skutečným hospodářským výsledkem (po úpravě o neobvyklé vlivy) a vypočítaným výsledkem, který reflektuje hypotetickou pandemickou situaci bez vládních restriktivních opatření, činí 10 114 365 Kč. Celkový výsledek po úpravě zapadá do logického kontextu vývoje hospodářských výsledků ve 4. čtvrtletí, a to jak z hlediska simulovaného vývoje, tak i skutečných podmínek, které byly v daném období ovlivněny pandemickými opatřeními. Ze znaleckého posudku se podává, že pokud by krizových opatření nebylo a nepanovala by pandemická situace, je ztráta žalobce za toto období 11 239 000 Kč. Žalobce po žalované požaduje nahradit ušlý zisk ve výši 8 606 621,69 Kč, tedy v nižší částce, než stanovil znalecký posudek, proto prvostupňový soud žalobě v plném rozsahu vyhověl.

18. O náhradě nákladů řízení rozhodl dle ust. § 142 odst. 1 zák. č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, dále jen ,,o. s. ř.“ a o náhradě nákladů řízení státu dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř.

19. Proti rozsudku prvostupňového soudu podala žalovaná včasné blanketové odvolání s odkazem na ust. § 205 odst. 2 písm. b), d), e) a g) o. s. ř., které následně doplnila. Namítla, že nárok byl uplatněn po uplynutí prekluzivní doby. Žalobce nárok uplatnil u [orgán] až dne 25. 10. 2021, přičemž však již v květnu téhož roku měl prokazatelně k dispozici zprávu nezávislého auditora ze dne 13. 5. 2021, která zahrnovala i výkaz zisku a ztráty za období od 1. 1. 2021 do 31. 3. 2021. Na základě této zprávy si tudíž žalobce musel být vědom vzniklé ztráty, resp. škody, která mu vznikla ke konci roku 2020. Na základě těchto skutečností má tak žalovaná za prokázané, že žalobce měl vědomí o vzniklé škodě již ke konci roku 2020, neboť v tomto roce byla přijata uvedená krizová opatření, která omezovala podnikatelskou činnost žalobce, tudíž muselo být žalobci zřejmé, že ke ztrátě v tomto účetním období došlo. Pro úspěšné uplatnění nároku na náhradu škody pak není potřeba znát konkrétní požadovanou částku již v okamžiku jeho uplatnění. Šestiměsíční prekluzivní doba má subjektivní charakter, protože počátek jejího běhu se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený získal vědomost o škodě; škoda nemusí být přesně vyčíslena (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3798/2007). Žalobce musel získat vědomost o škodě takového rozsahu již ke konci roku 2020, nejpozději ke dni 31. 12. 2020, kdy končilo dané účetní období. Pokud uplatnil nárok na náhradu škody dne 25. 10. 2021, učinil tak až po uplynutí prekluzivní doby. Již jen na základě této skutečnosti měla být žaloba zamítnuta. Dále žalovaná upozornila na recentní judikaturu ohledně obdobných sporů, ve kterých byl předmětem nárokované náhrady škody ušlý zisk v souvislosti s přijatými krizovými opatřeními. Předně odkázala na rozsudek Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], kterým Městský soud v [adresa] potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro [adresa] sp. zn. [spisová značka], jímž byla zamítnuta žaloba společnosti [právnická osoba], kterou se po žalované domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku (zejm. poukázala na bod 15, bod 16, bod 17 odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu), kdy odvolací soud vyložil, že ,,smyslem ustanovení § 36 krizového zákona a § 30 zákona č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému (dále jen ,,IZS“) je tak podle odvolacího soudu odškodňovat toliko „věcnou škodu“ a tato ustanovení nelze vykládat odlišně pro případ škody vzniklé podle zákona o IZS a podle krizového zákona, neboť by bylo nespravedlivé tomu, kdo utrpěl škodu způsobenou složkami IZS při řešení krizové situace, přiznat jen „věcnou (skutečnou) škodu“, a naopak tomu, kdo utrpěl škodu podle krizového zákona, přiznávat též ušlý zisk“. V bodě 16. tohoto rozsudku pak odvolací soud vyložil, že „… proto je třeba souhlasit i s výkladem pojmu „věcná škoda“, který dával zákon č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za újmu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů. Historickou vůli zákonodárce (…) tak nebyla náhrada škody spočívající v náhradě ušlého zisku.“ V bodě 17. citovaného rozsudku pak uzavírá, že „… lze opět poukázat i na pozdější vůli zákonodárce, tedy později přijatou speciální úpravu, a to zákon č. 94/2021 Sb., který s náhradou ušlého zisku rovněž nepočítá. To svědčí o jediné (i historické) vůli zákonodárce hradit v případě řešení krizových situací jen věcnou (skutečnou) škodu.“ Dále žalovaná odkázala na rozsudek Městského soudu v [adresa] sp. zn. [spisová značka], kterým byla zamítnula žaloba společnosti [právnická osoba]., kterou se po žalované rovněž domáhala náhrady škody ve formě ušlého zisku. Odvolací soud v tomto rozsudku mimo jiné shledal, že: „… jednotlivé odstavce § 36 krizového zákona musí být vykládány v kontextu celého ustanovení, a nelze tedy izolovaně vycházet pouze z jeho prvého odstavce. V této souvislosti je nezbytné správně interpretovat pojem „věcná škoda“, přičemž není možné se omezit pouze na jazykový výklad. (…) Podle přesvědčení odvolacího soudu tak podle § 36 krizového zákona, shodně jako § 30 zákona o IZS, lze odškodnit kromě škody na zdraví pouze „věcnou škodu“ a ustanovení obou zákonů by neměla být vykládána odlišně pro případ škody způsobené opatřeními přijatými na základě krizového zákona a na základě zákona o IZS, když takovýto odlišný výklad s ohledem na výše uvedené není obhajitelný. Přitom lze poukázat i na závěry nálezu Ústavního soudu pod sp. zn. [spisová značka], který v případě pandemického zákona nezjistil žádné protiústavní vady v ustanovení o náhradě škody“. Za další podstatnou okolnost žalovaná považuje i tu skutečnost, že ztráty vyplývající z omezení podnikatelské činnosti žalobce (a dalších zasažených subjektů) byly ve značném rozsahu kompenzovány státem na základě různých dotací a finančních podpůrných programů. Na toto ostatně poukázal i odvolací soud v rozsudku ve věci [právnická osoba]. citovaném výše. Žalovaná s odkazem na ust. § 13 zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, dále jen ,,o. z.“ nepovažovala uplatněný nárok za důvodný. Konečně poukázala na povinnost státu konat a na smysl krizového zákona. Jednou ze základních funkcí a povinností státu je zejména povinnost chránit zdraví a bezpečnost svých občanů a vůbec všech lidí na jeho území, a tato povinnost pak zejména při celosvětové pandemii bezprecedentního rozsahu musí převážit nad zájmy některých jednotlivců. Stát má povinnost aktivně jednat a přijímat adekvátní opatření za účelem ochrany života a zdraví osob. Krizová opatření ve svém konečném důsledku přispěla ke zmírnění ekonomických škod vzniklých v důsledku celosvětové epidemie více, než kdyby stát nechal šíření epidemie volný průběh. V této souvislosti Ústavní soud ve svém usnesení sp. zn. [spisová značka] uvedl, že ust. § 36 odst. 1 krizového zákona nepředstavuje zákonné ustanovení, při jehož výkladu by bylo možno si vystačit jen s jazykovým výkladem, a je tak na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby zohlednily úmysl zákonodárce, historické okolnosti přijetí krizového zákona, systematické souvislosti přijaté právní úpravy a vyložily zákon racionálním způsobem s ohledem na jeho znění. Ušlý zisk by vůbec neměl být předmětem náhrady škody v režimu krizového zákona. Opačný výklad by byl v rozporu s faktickými okolnostmi, které provázely přijetí krizového zákona, a měl by pro stát naprosto fatální následky. Pokud jde o podmínky odpovědnosti státu za škodu dle ust. § 36 krizového zákona, pak soud I. stupně dovozuje jejich naplnění. Žalovaná však uvedené podmínky nemá za splněné, neboť jak předestřela, ušlý zisk nelze považovat za nahraditelnou škodu ve smyslu ust. § 36 krizového zákona, neboť za nahraditelnou škodu se podle tohoto ustanovení považuje pouze škoda věcná (za zničení, odcizení nebo poškození věci); dále uplatněný nárok je prekludovaný. Žalovaná konečně poukázala na rozpor v odůvodnění rozsudku, kdy soud I. stupně dospěl v bodě 81. rozsudku k závěru, že: „stát za škodu, která žalobci vznikla, nese odpovědnost“, v bodě 70 uvádí, že ,,ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona však v daném případě není právním důvodem odpovědnosti žalovaného státu za škodu.“ Žalovaná s ohledem na výše uvedené navrhla, aby odvolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil prvostupňovému soudu k dalšímu řízení, případně jej změnil, žalobu zamítl a přiznal žalované náhradu nákladů řízení.

20. Žalobce se k odvolání písemně nevyjádřil.

21. Při odvolacím jednání účastníci setrvali na svých stanoviscích. Žalovaná poukázala na rozhodnutí Městského soudu v [adresa] v obdobných věcech sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] (§ 13 o. z.), žalobce zdůraznil, že porovnání krizového zákona a IZS, jak se podává z citovaných rozhodnutí Městského soudu v [adresa], není přiléhavé, a to jak z hlediska ,,věcného“, tak z hlediska ,,časového“.

22. Odvolací soud ve smyslu ust. § 212 a § 212a odst. 1 a 5 o. s. ř. přezkoumal napadený rozsudek i řízení, které předcházelo jeho vydání, ve věci nařídil jednání (§ 214 odst. 1 o. s. ř.) a odvolání žalované shledal důvodným.

23. Podle § 5 písm. e) krizového zákona za nouzového stavu nebo za stavu ohrožení státu lze na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu omezit právo provozovat podnikatelskou činnost, která by ohrožovala prováděná krizová opatření nebo narušovala, popřípadě znemožňovala jejich provádění.

24. Podle § 6 odst. 1 písm. b) krizového zákona je vláda oprávněna v době trvání nouzového stavu na nezbytně nutnou dobu a v nezbytně nutném rozsahu nařídit zákaz vstupu, pobytu a pohybu osob na vymezených místech nebo území.

25. Podle § 36 odst. 1 krizového zákona je stát povinen nahradit škodu způsobenou právnickým a fyzickým osobám v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními a cvičeními (§ 39 odst. 5) prováděnými podle tohoto zákona. Této odpovědnosti se může stát zprostit jen tehdy, pokud se prokáže, že poškozený si způsobil škodu sám.

26. Podle § 36 odst. 2 krizového zákona náhrada věcné škody vzniklé při činnosti orgánů provádějících krizová opatření nebo při uloženém poskytnutí věcných prostředků se poskytuje podle právních předpisů platných v době vzniku škody.

27. Podle § 36 odst. 4 krizového zákona peněžní náhradu poskytne ten orgán krizového řízení, který nařídil krizové opatření nebo cvičení, při němž anebo v jehož důsledku vznikla škoda či újma.

28. Podle § 36 odst. 5 krizového zákona nárok na náhradu škody s uvedením důvodů uplatňuje právnická nebo fyzická osoba písemně u příslušného orgánu krizového řízení do 6 měsíců od doby, kdy se o škodě dozvěděla, nejdéle do 5 let od vzniku škody, jinak právo zaniká. Orgán krizového řízení může v případech hodných zvláštního zřetele přiznat náhradu škody i po uplynutí termínu k podání žádosti nebo i bez podání žádosti, ale nejdéle do 5 let od vzniku škody.

29. Z této úpravy je zřejmé, že institut odpovědnosti za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s krizovým opatřením (je jím i opatření přijaté v souvislosti s povodní, resp. za účelem řešení či předcházení jejím následkům) je speciální normou obsahující zvláštní skutkovou podstatu odpovědnosti státu za škodu, která se řídí právě tímto zákonem, nikoliv zákonem č. 82/1998 Sb. či obecným předpisem. Zakládá přitom odpovědnost bez zřetele na zavinění (tzv. objektivní odpovědnost) a na rozdíl od zákona č. 82/1998 Sb. nevyžaduje, aby škoda byla vyvolána nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Tato speciální odpovědnost je založena na současném splnění předpokladů, jimiž jsou 1. provedení krizového opatření, 2. vznik škody a 3. příčinná souvislost mezi krizovým opatřením a vznikem škody. Stát se může odpovědnosti zprostit, prokáže-li (důkazní břemeno leží na něm), že poškozený si způsobil škodu sám. Z dikce ustanovení § 36 odst. 1 je nepochybné, že odpovědnou osobou je stát (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 1649/2007).

30. Tato poměrně přísně formulovaná objektivní odpovědnost státu je spojena s povinností oprávněné osoby uplatnit nárok na náhradu škody nejprve u příslušného orgánu krizového řízení, a to v zákonem stanovené lhůtě, která má charakter prekluzivní, tj. jejím marným uplynutím dochází ze zákona k zániku nároku, k němuž musí soud přihlédnout z úřední povinnosti. Zákon zde kombinuje šestiměsíční a pětiletou dobu, v níž musí být nárok uplatněn, přičemž jejich vzájemný vztah je takový, že běží nezávisle na sobě a k zániku nároku dochází, jakmile jedna z nich uplyne. Šestiměsíční prekluzivní doba má subjektivní charakter, protože počátek jejího oběhu se odvíjí od okamžiku, kdy poškozený získal vědomost o škodě, tj. kdy se prokazatelně dozvěděl, že na jeho úkor ke škodě došlo. To předpokládá, že se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích (není třeba, aby znal rozsah škody přesně např. na základě odborného posudku) a důvodně uplatnit u soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 3798/2007).

31. K otázce, kdy dochází k provedení krizového opatření, jako jedné z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu jím způsobenou se Nejvyšší soud vyjádřil ve svém rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], kdy v poměrech žalobce došlo vydáním krizových opatření k omezení či zákazu jeho činnosti, čímž měl žalobci ujít zisk. Z povahy výše uvedených opatření plyne, že jejich účinky nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. Od něj získala daná opatření potenciál způsobit žalobci škodu, tento okamžik je okamžikem provedení krizových opatření ve smyslu § 36 odst. 1 krizového zákona, což vyložil již prvostupňový soud.

32. Předně se tak odvolací soud zabýval námitkou prekluze uplatněného nároku a rozdílně od soudu I. stupně uzavřel, že pokud žalobce uplatnil nárok na náhradu škody u orgánu krizového řízení dne 25. 10. 2021 (což nebylo mezi účastníky sporné), je nárok prekludován. Jak výše uvedeno, počátek běhu šestiměsíční prekluzivní doby k uplatnění nároku na náhradu škody způsobené v příčinné souvislosti s krizovými opatřeními (§ 36 odst. 5 krizového zákona) u příslušného orgánu krizového řízení se odvíjí od okamžiku, kdy se poškozený dozvěděl o tom, že mu vznikla majetková újma určitého druhu a rozsahu, kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích.

33. Žalobci již v říjnu 2020, v listopadu 2020 a v prosinci 2020 byla jeho činnost zakázána (provozovny uzavřeny) či byla jeho činnost výrazně omezena, a to s ohledem na skutečnost, že usnesením vlády č. 957 ze dne 30. 9. 2020[Anonymizováno]došlo k vyhlášení nouzového stavu a následně v průběhu měsíce října 2020, listopadu 2020 a prosince 2020 byla přijata jednotlivá krizová opatření podle § 5 a § 6 zák. č. 240/2000 Sb. : usnesení vlády č. 958 ze dne 30. 9. 2020 (zákaz sportovních akcí); usnesení vlády č. 995 ze dne 8. 10. 2020 (zákaz provozu a užívání vnitřních sportovišť, zákaz provozu a užívání bazénů); usnesení vlády č. 996 ze dne 8. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1021 ze dne 12. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1079 ze dne 21. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1108 ze dne 30. 10. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1116 ze dne 30. 10. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1192 ze dne 16. 11. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1195 ze dne 20. 11. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1201 ze dne 20. 11. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1262 ze dne 30. 11. 2020 (omezení provozu sportovišť a bazénů stanovením max. počtu přítomných osob); usnesení vlády č. 1290 ze dne 7. 12. 2020 (omezení provozu sportovišť a bazénů stanovením max. počtu přítomných osob); usnesení vlády č. 1294 ze dne 10. 12. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1332 ze dne 14. 12. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů); usnesení vlády č. 1373 ze dne 23. 12. 2020 (prodloužení nouzového stavu); usnesení vlády č. 1376 ze dne 23. 12. 2020 (zákaz sportovní činnosti na vnitřních sportovištích, výkon sportovní činnosti na venkovních sportovištích výrazně omezen, zákaz provozu bazénů. Krizová opatření byla v těchto měsících roku 2020 provedena, jejich účinky s ohledem na výše uvedené nastaly okamžikem, který je v každém jednotlivém krizovém opatření uveden. V průběhu měsíce října 2020, listopadu 2020 a prosince 2020 žalobce nemohl vykonávat (případně ve velmi omezeném rozsahu mohl vykonávat) svoji činnost v Plaveckém stadionu [adresa], ve Sportovním centru [adresa], Lyžařském areálu [adresa], Sportovním areálu [adresa], měl tak již v těchto měsících roku 2020 vědomost o tom, že nedosahuje zisku vůbec či ve velmi omezeném rozsahu s porovnáním s předchozím obdobím (měsícem, měsíci), kdy jeho činnost nebyla omezena, provozovny nebyly uzavřeny, byť ve 4. čtvrtletí roku 2020 hradil v souvislostí se svou činností určité náklady, tedy získal vědomost o tom, že na jeho straně dochází k ušlému zisku. Žalobci tak již v průběhu měsíce října 2020, listopadu 2020 a prosince 2020 muselo být zřejmé, že v důsledku zákazu či výrazného utlumení činnosti se jeho hospodářské výsledky zhoršily, musel tak nabýt vědomosti, že v těchto měsících nedosáhne hospodářských výsledků (příjmů) jako v předešlých měsících (či v předešlém roce), o čemž nutně vypovídal obrat v těchto měsících, který musel výrazně klesnout či zůstat zcela na nule (pokud byly provozovny zcela uzavřené), tedy že mu vznikla škoda ve formě ušlého zisku. Lze tak dospět k závěru, že žalobce již v uvedených měsících roku 2020, nejpozději 31. prosince 2020, disponoval vědomostmi, že mu vznikla majetková újma určitého druhu (ušlý zisk) a rozsahu (po porovnání obratu, potažmo zisku s předchozími měsíci, když v rozhodných měsících s ohledem na pandemickou situaci nevykonával žádnou činnost či činnost ve velmi omezeném rozsahu), kterou je možné objektivně vyjádřit v penězích, díky nimž mohl uplatnit svůj nárok u příslušného orgánu krizového řízení. Vědomost o vzniku škody nelze vázat až na okamžik vypracování účetní závěrky k 31. 12. 2020, která je datována dne 13. 5. 2021, neboť podle ustálené judikatury postačuje, aby na základě skutečností, jež jsou poškozenému známy, si poškozený mohl učinit závěr o vzniku škody a alespoň přibližnou (orientační) představu o druhu a rozsahu této škody, což žalobce mohl vždy posledního dne v měsíci říjen, listopad a prosinec roku 2020. Naopak okolnost, zda a kdy si poškozený vyžádá informaci od odborníka (auditor, účetní a daňový poradce) a ani okamžik, kdy se skutečně seznámí s přesným vyčíslením škody podle účetních podkladů, nejsou pro posouzení běhu prekluzivní lhůty rozhodující. Vědomost o škodě proto nelze spojovat až s vypracováním účetní závěrky s argumentací, že žalobce byl povinen mít v souladu s ust. § 20 zák. č. 563/1991 Sb., o účetnictví účetní závěrku ověřenou auditorem a podat přiznání k dani z příjmu do 6 měsíců od skončení zdaňovacího období (tedy do 1. 7. 2021), což učinil již 13. 5. 2021, kdy byla sestavena účetní závěrka za rok 2020. Pokud tedy uplatnil žalobce u orgánu krizového řízení nárok 25. 10. 2021, je uplatněný nárok prekludován dle § 36 odst. 5 krizového zákona.

34. Vědomost žalobce o vzniklé majetkové újmě určitého druhu a rozsahu v uvedených měsících roku 2020 již vyplývá ze samotné Přílohy účetní závěry k 31. 12. 2020 [právnická osoba]. (str. 21 -22 Přílohy), kdy je zřejmé, že žalobce v rámci tzv. ,,druhé vlny - podzim 2020” uplatnil utrpěnou ztrátu v důsledku ,,poklesu tržeb (nebo mu tržby nevnikly)” v rámci své činnosti na základě tzv. kompenzačních programů (Antivirus 10/2020, 11/2020, 12/2020, COVID - nájemné, COVID - sport, COVID - ubytování), pokud žádal o kompenzační podpory (dotace) v rámci uvedených programů, které mu byly vyplaceny (viz kolonka vyplaceno) již v průběhu roku 2020.

35. Dále zamítavé rozhodnutí odvolacího soudu se opírá o další důvod, kdy se odvolací soud zabýval otázkou, zda nárok na náhradu škody, tak jak je žalobcem v tomto řízení uplatněn, v podobě ušlého zisku, který žalobce tvrzeně utrpěl s ohledem na předmět své činnosti a v souvislosti s výše uvedenými krizovými opatřeními, přijatými vládou ČR v říjnu až prosinci 2020, je odškodnitelný podle krizového zákona a přijal shodný závěr (§ 13 o. z.) jako Městský soud v [adresa] v rozhodnutí sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka], sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka], který se zabýval obdobnou problematikou, tedy nárokem na náhradu ušlého zisku v příčinné souvislosti s přijatými krizovými opatřeními podle krizového zákona.

36. Odvolací soud předně zdůrazňuje, že jednotlivé odstavce § 36 krizového zákona musí být vykládány v kontextu celého ustanovení, a nelze tedy izolovaně vycházet pouze prvého odstavce § 36 krizového zákona. V této souvislosti je nezbytné správně interpretovat pojem „věcná škoda“, přičemž není možné se omezit pouze na jazykový výklad, ale je nutno zohlednit interpretační vodítka, historický výklad a úmysl zákonodárce. Z legislativní historie je zřejmé, že úmyslem zákonodárce bylo odškodňovat pouze výjimečné případy škod vzniklých při činnosti složek státu provádějících krizová opatření, kdy podle ust. § 1 krizového zákona je předmětem právní úpravy jednak vymezení působnosti a pravomoci jednotlivých orgánů, jednak definování práv a povinností právnických a fyzických osob při přípravě na krizové situace a při jejich řešení a při ochraně kritické infrastruktury a dále odpovědnost za porušení těchto povinností. Vládní návrh byl rozdělen do dvou právních předpisů, kdy byl přijat jednak krizový zákon a jednak zák. č. 239/2000 Sb., o integrovaném záchranném systému (dále jen ,,IZS“), který upravuje náhradu škody v ust. § 30 odst. 1 a 2, kdy nebylo úmyslem zákonodárce činit odlišnou právní úpravu dle krizového zákona a IZS. Podle ust. § 30 odst. 2 IZS se peněžní náhrada poskytne právnickým a fyzickým osobám, které utrpěly škodu na zdraví nebo věcnou škodu, rovněž tak ust. § 36 krizového zákona pracuje s pojmem věcná škoda. Věcnou škodu je tak třeba vykládat jako škodu na movité, nemovité věci, přičemž úmyslem zákonodárce nebylo dát pojmu věcná škoda rozdílný význam ve dvou výše uvedených právních předpisech. Komentář k ust. § 30 IZS k datu 31. 3. 2019 uvádí, že věcnými škodami lze chápat škody, které vznikly na majetku poškozeného v důsledku s realizováním činností složek IZS nebo orgánů koordinující záchranné a likvidační práce či v rámci poskytnutí věcné a osobní pomoci.

37. Krizový zákon a zákon o IZS byly přijímány současně a oba byly zdůvodněny jednou (společnou) důvodovou zprávou. Tato zpráva uvádí, že: „Důvodem ke zpracování návrhu zákona o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému a změně některých zákonů (dále jen "návrh zákona") je společenská potřeba zvláštní právní úpravy, která by vytvořila podmínky pro řešení situací vyvolaných mimořádnými událostmi především velkého rozsahu. V současném právním řádu není oblast krizového řízení řešena vůbec a oblast integrovaného záchranného systému je upravena nedostatečně. Právní úpravou civilní ochrany v předkládaném zákoně je plněna i povinnost České republiky transformovat Dodatkový protokol k Ženevským úmluvám o ochraně obětí mezinárodních ozbrojených konfliktů z 12. srpna 1949 přijatý v Ženevě dne 8. června 1977 publikovaný sdělením FMZV č. 168/1991 Sb. Potřebnost odpovídající právní úpravy vyplynula dále zvlášť naléhavě při řešení rozsáhlých ničivých povodní v roce 1997, které postihly 1/3 území republiky a zasáhly také území sousedních států. Absence právních a dalších podmínek byla tehdy zřejmá zejména při provádění záchranných a likvidačních prací, kdy byly bezprostředně ohroženy lidské životy a majetek. Tento názor byl potvrzen i závěry uvedenými ve Vyhodnocení postupu [orgán] a [orgán] při výše zmíněných povodních, které bylo provedeno koncem roku 1997“. Dále důvodová zpráva uvádí: „Povinnostmi ukládanými podle tohoto zákona může dojít pouze k dočasnému omezení některých základních práv a svobod. Toto omezení základních práv a svobod přichází v úvahu pouze v těch případech, kde Listina základních práv a svobod explicitně připouští omezení těchto práv a svobod zákonem. Navrhovaný krizový zákon, stejně jako jiné zákony, se bude vztahovat po neurčitou dobu na neurčitý okruh nekonkrétních případů. Z těchto standardních legislativních principů lze odvodit, že i v případě tohoto zákona nelze předem precizovat podmínky vymezující konkrétní postup vyhlašovatele krizového stavu v případě vzniku budoucí mimořádné události neznámé povahy, rozsahu, průběhu a dalších rozhodujících okolností. S ohledem na výše uvedené lze konstatovat, že navrhovaný zákon o krizovém řízení a integrovaném záchranném systému je v souladu s ústavním pořádkem České republiky“.

38. Odvolací soud tak uzavřel, že podle § 36 krizového zákona, shodně jako dle § 30 zákona o IZS lze odškodnit kromě škody na zdraví pouze „věcnou škodu“ a ustanovení obou zákonů by neměla být vykládána odlišně pro případ škody způsobené opatřeními přijatými na základě krizového zákona a na základě zákona o IZS, když takovýto odlišný výklad s ohledem na výše uvedené není obhajitelný. Výklad výše uvedených ustanovení je třeba vykládat restriktivně s ohledem na předmět právní úpravy, kdy se jedná o zákon speciální. Lze dále pro úplnost poukázat i na to, že rovněž i později přijatý tzv. „pandemický zákon“ (zák. č. 94/2021 Sb., o mimořádných opatřeních při epidemii onemocnění COVID-19 a o změně některých souvisejících zákonů) zakládá pouze nárok na náhradu skutečné škody – tedy věcné škody a škody (újmy) na zdraví. Pojem „věcná škoda“ je vykládán jako škoda spočívající ve zničení, ztrátě či poškození ať už movité či nemovité věci, škoda spočívající v omezení vlastnického nebo užívacího práva, v poskytnutí věcného prostředku, ve vykonání pracovní povinnosti nebo pracovní výpomoci. Zákonodárce tak i zde zamýšlel kompenzovat pouze skutečnou škodu. Přitom lze poukázat i na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 20/2021, který v případě pandemického zákona nezjistil žádné protiústavní vady v ustanovení o náhradě škody.

39. Pokud v této souvislosti žalobce poukazoval v průběhu řízení na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. [spisová značka] a sp. zn. [spisová značka] s tím, že dovolací soud se k této otázce již vyjádřil, pak k otázce, zda je nárok na náhradu ušlého zisku odškodnitelný podle krizového zákona, se dovolací soud v uvedených rozhodnutích výslovně nevyjadřoval. V prvním citovaném rozhodnutí se vyjadřoval zaprvé k otázce, zda ustanovení § 36 odst. 1 krizového zákona nezakládá odpovědnost státu za škodu vzniklou (samotným) přijetím předmětných krizových opatření, neboť ta sama mají právní povahu obecně závazného právního aktu, jsou pramenem obecné právní regulace dopadající na předem neurčený a individuálně nestanovený okruh osob. Zadruhé, zda má stát odpovídat podle § 36 odst. 1 krizového zákona pouze za škodu, která vznikne konkrétními zásahy státu vůči danému subjektu. V rozhodnutí sp. zn. [spisová značka] se dovolací soud vyjadřoval k otázce, kdy je krizové opatření, jehož předmětem je omezení či zákaz maloobchodního prodeje a které je přijato ve formě usnesení vlády, ve smyslu § 36 odst. 1 zák. č. 240/2000 Sb. provedeno; dále konstatoval, že vzhledem k tomu, že se odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně nezabýval otázkou vzniku škody na straně žalobkyně, proto se ani Nejvyšší soud k dané otázce v tomto rozhodnutí nemohl vyjádřit (odst. 54 rozhodnutí dovolacího soudu).

40. S ohledem na výše uvedené odvolací soud změnil dle ust. § 220 odst. 1 písm. a) o. s. ř. rozsudek soudu I. stupně tak, že žaloba se žádostí o zaplacení 8 606 621,69 Kč se zamítá.

41. O náhradě nákladů řízení před soudem I. stupně bylo rozhodnuto dle ust. § 142 odst. 1 o. s. ř., žalovaná byla v řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada nákladů řízení, které tvoří osm náhrad hotových výdajů po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhl. č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení v případech podle § 151 odst. 3 občanského soudního řádu a podle § 89a exekučního řádu (vyjádření ze dne 15. 11. 2023, ze dne 30. 5. 2024 a ze dne 14. 11. 2024, účast u jednání dne 24. 1. 2024, dne 12. 6. 2024, dne 6. 1. 2025, dne 16. 1. 2025 a toliko jedna příprava k jednání, když při dalších jednáních nebyla uplatněna jiná právní argumentace).

42. O náhradě nákladů odvolacího řízení bylo rozhodnuto ust. § 142 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ust. § 224 odst. 1 o. s. ř., žalovaná byla i v této fázi řízení úspěšná, náleží jí tak náhrada nákladů odvolacího řízení, které tvoří dvě náhrady hotových výdajů po 300 Kč dle § 1 odst. 3 písm. a), c) vyhl. č. 254/2015 Sb., o (odvolání a účast u odvolacího jednání dne 29. 4. 2025, nikoliv příprava k odvolacímu jednání, když při odvolacím jednání rovněž nebyla uplatněna jiná právní argumentace).

43. O náhradě nákladů řízení státu bylo rozhodnuto dle ust. § 148 odst. 1 o. s. ř., které tvoří znalečné ve výši 6 231,50 Kč za účast zástupců znalecké kanceláře u jednání prvostupňového soudu.